FRANTIŠEK HALAS Osudy Bázlivé starostlivé oči břichatě ztěžklých samic a každou chvilku může to být venku Naše dny čenichaté Z kouta do kouta budou přenášet to holé a slepé Zpozdilé ráno nevrlé že nemá kam zavěsit opozdilého netopýra žravé myšlenky noční vyhrnuje tmu Mění se kulisa Celý nesvůj jako bys byl někde sám se ženou kterou tajně chceš Znáte to když se setmí nemoci mít nepoznat přítělí Vyrážka očí Čest po pupek Poslouchají co bude i narovnané uši listí Dnešek je celý nesvůj Mění se kulisa Jsou zase jiné visící na lásce hnete jim srdcem vypadne dítě Hmatník žen Ne Ústa Maso po bodnutí Mění se kulisa Zvednou se i zplihlé holubice z dětských náhrobků spadnou dětské ohlávky přestane pálení vápna z antických soch odlévání myšlenek do olova Zhubne čas na žebra básní Té samoty Je špatně vidět ve stínu čel nevěstčích za přežvykování Chovám však něco křehkého pln pokušení to upustit Tak je to křehké Mění se kulisa Cosi milovat slepě do toho vrazit někde být v samotě jablka na stole pít ryšák podzimu v ránech vod večerech kamenů žebrat po duchu země zmenšován zvětšován slovy Vrátit se k nepoznání a vést jen svou Uvaděčka smrt přes hlínu pozve po trávě mrtvých Však se dočká Ticho Tma Prach Úzkostné a soustředěné oči Hýbe se to Mění se kulisa Koho budeš trápit kdo tě bude trápit Jsi spoluviník ty odpadlíku (A co?) Potopa * * * Kosti trčí z milovaných knih dráty z věnců hřbitovních a toho slova není v nich Plač na ten svět jek umíš Nadávej na ten svět jak umíš Ne toho slova není v nich a marně hledáš v básnících tu kulku k pomstě hladových Jen val se třetí vlno potopy * * * Má slova bdí jak u nemocných svíce Má slova bdí a jdou pak do kostnice všech mrtvých slov co bezmocná jsou zcela Ó mrvo slov kéž bys nezastřela svět po potopě která už vše kácí verš stopa k stopě už jen pro legraci Jak ruce spadlé v bezmocnu přec ještě verše poslední Potopo Potopo Už jdu Bože jen se rozhlédni Noc Nad stiskající nohy ženy milující stiskání naděje v mém srdci je Svět ve dne schází na příjici rtuť luny v noci hojí jej Negativ kapradí když uhlí vyvolává má země poplitá tvá paměť to je z domečků dětských hlav vychází zase sláva do mého nepokoje do mého nepokoje * * * Sklenářka smrti oči zasklila mrtvý však roste dál a celé město kryje a ruka která zabila peřinu v noci přes hlavu přetahuje * * * Shazovačko korun Potupnice tiár Stavitelko kostnic První sestro Adamova Věžnice strasti Rube slova V rouchu řasnatém v rouchu plném zmaru prsteny obratlů kol šíje skvrnitá morem jak v kůži jaguárů sanita za ní paběrkuje Kam podíváš se trup a trup medaile slávy strup a strup Neřádstvo těla rozpadlého nechci už rakve ani Slyš skřípot dřeva štítivého při zatloukání Já voják jiné víry v hříchu po kolena sazemi svíce píši po nebi Nechej ta víčka Bože otevřena pro živé je to potřebí Dej Luno rtuť pro třaskavinu chci hodit bombu pod svět nechci již vidět dítě v drátech práchnivět Kříž žebř s poslední příčkou, Kristem, byl ze dřeva stromu poznání celý, stoupalo se po něm dobře, příčky spáleny (válkou), vylámány (pýchou), až zbyl poslední a Bohu bylo líto odejmout jej úplně, nechal posl. šprušel a nastavil jej synem svým (Hlad, Potopa, Znamení potopy)