Jan Zahradníček Znamení moci I. Bylo k zalknutí Nikoli naráz nikoli všichni najednou ale nenápadně a tu a tam tak jak zněl příkaz dne nepozorovaně se rozkládat poslední zbytky minulosti se vytrácely Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly v tom malmocenství zhoubnějším než lepra tropická neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka nebylo nikdy tak zlé ani tak nemožné jak tento stav obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky Přátelství přecházela, krajiny samý škrt nezadržitelně se smazávaly Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou Přes nesmírný počet každý byl sám bez jistoty o svém narození zatímco smrt je obcházela své setkání s nimi promítajíc na bílé plátno budoucnosti ta stále bližší a stále skutečnější jediná jistota jež zbývala jim... Zas jako tenkráte a potom tak často procházel jsem ulicemi, z nichž byl čas vymetený ulicemi sterilizovanými, jež nemohly míti pokračování tady na zemi ani na žádné jiné planetě v žádném jiném vesmíru Tady už nezáleželo na tom, zda přichází podzim či jaro nastává a tím méně, zda je to zrána nebo se začne smrákat hned ačkoli všechno nasvědčovalo tomu že je pozdě příliš pozdě, aby to mohlo být v některém jistém dni v některém jistém roce našeho letopočtu Stromy stejně trčely holé a sníh tolik měl jinotajů že jeho pád a jeho tání pod nohama davů jeho něžné a chladné doteky na tváři spěchajících zůstávaly nepochopitelné jako nevtíravý a přece tak důrazný pokyn z neznáma které se naučili pomíjet jako všechno co nemělo pečeť moci Jak v Dantově Infernu mezi domy, jež stály nakřivo do kruhu stále štvali se Bylo to k smíchu a bylo to k pláči s tou jejich svobodou Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou cokoli a kamkoli se jim uráčí a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu v kruzích stále menších s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena pro potravu obrů tak nelidských že kamení nad tím naříkalo Ale protože odnikud nepřicházeli, nemohli nikam dospět Všechno běželo pouze naoko a už dlouho přes ten chvat se tady nic nedělo přes ten lomoz tu vládlo ticho Zvěrokruhu ticho, v němž bylo slyšet doposud nepostřehnutelné hřímání hněvu úpění lásky a hlas svědomí, jež překřičel všechny ampliony rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě vesmíru děravého z kterého dulo hrůzou... A v té chvíli já se zděsil co se to stalo s člověkem co se to stalo s jeho tváří ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopřáno úpět a oslavovat Sem tam se někdo pokřižoval ale pořád nebylo ještě jisto zda je to kříž na počátku čehosi nového nebo zda podle všeho Křižování bude potřeba opakovat Nebyli studení a nebyli horcí Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží Ústa s hněvem je vyplivovat do stále větší opuštěnosti té ohrady času vždy mezi dvěma převraty ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic Stromy stály, kamení leželo z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti toho, co je nahoře, nad tím, co je dole a teď bahno napodobilo pohybem vzpoury jeho bohoslužebnou přímost stříkajíc k nebi své neuznání své neuznání jediné opravdové vlády nad světem III. ... Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by jim že čím více se rozpoutávají sami v sobě tím těsnější pouto je svírá zvenčí a že když sami v sobě už založili panství nikoho ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti jim nepatří, ale jsou nikoho A když ruce, jež jsou nikoho sahají po věcech jež jsou nikoho a když nohy, jež jsou nikoho chodí po cestách, jež jsou nikoho tu Nikdo – ten hrozný pán otroctví nastoluje – Bylo pozdě pro mnohé už navždy a ten pan Nikdo hrozně řádil strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti aby se už nepodobaly ničemu jinému nežli Kříži a nesli zase o kousek dál k Zemi zaslíbené k zeleným pastvám budoucnosti stále se vzdalujícím toto Znamení moci Znamení jediné opravdové moci Znamení jediné opravdové moci nad světem VII Bylo k zalknutí Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč ale všichni trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění byli zajedno v tom, že cosi se skončit má Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je jako se všichni svorně podíleli na dědictví dvou velkých válek o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě Připozdívalo se tváře i hvězdy ukazovaly hodinu značně už pokročilou aby se mohlo ještě začít s nápravou kterou si ovšem představovali každý po svém Doporučovali se navzájem své věčně živé kteří zatím byli už v rozkladu a hrozně páchli Páchlo a kazilo se, co zbývalo ještě v tom dusnu sevřeném mezi mrazem neznáma minulého a mrazem neznáma budoucího a jenom když se někdo narodil nebo někdo zemřel dveřmi pootevřenými aspoň ty nejbližší chlad odjinud ovanul Všichni byli obráceni vpřed hledíce tupě na prázdnou a studenou končinu budoucnosti a odvraceli se ode mne a málokdo mi dopřával sluchu když jsem jim říkal že nic nelze odtamtud očekávat a že se tam nic nemůže objevit, co už nebylo v minulosti rozmnoženo a přetvořeno úsilím této chvíle Zacpávali si uši při slovech mých že všechno velké a krásné už bylo, jako naše dětství už bylo jako byla Geneze, katedrály a výpravy misionářů a že jenom naším dechem nadějí rozšířeným našimi ústy a našima rukama to vstupuje do budoucna Nemohli chápat minulost u nich začínala tak zcela nedávno předloňskou dovolenou anebo tím rokem, kdy se vylíhlo tolik chroustů a otec umřel Celá léta jim vypadla, celá staletí, celé věky byly v nich přeškrtány a začerněny jak řádky zabavené, jež radno číst není Nebylo pro ně tkanivo dějstvování s nitmi souvislostí které se sbíhají, které se rozbíhají svazujíce daleké s blízkým v obrazce událostí Neviděli, protože chtěli vidět jen očima neslyšeli, protože chtěli slyšet jen ušima ten zmatek spořádaný v němž každé dnes spojuje zítřek se včerejškem který byl také dneškem včerejška včerejšího takže vždycky bylo nějaké dneska vzdálené a nějaké včera ještě vzdálenější nazpět a nazpět přes hroby králů přes zrození řeči k Adamovi, který nás všechny v sobě nesl kterého všichni v sobě nosíme Nevěděli, že ti všichni ve svých dnešcích vzdálených, vzdálenějších mají nám cosi říci cosi závažného, bez čeho my se nemůžeme obejít nikterak Ustavičně jsou na cestě k nám se svým poselstvím důležitým podávají nám je bez rukou, říkají nám je bez jazyka s naléhavostí hudby, kterou abychom slyšeli, musíme zmlknout zcela Míchají se do našich věcí, a když je neodháníme, pomáhají Není očí, jež nebyly obráceny k nám není rukou, jež nebyly pozdviženy k nám ještě včera i za potopy a v městech, jimž nijak už neříká se Zatímco také protinožci, také pygmejové z pralesů v této chvíli posílají své svědectví jednoslabičné, ale neotřesné Celé dni zvoní u nás, pozdravy, vzkazy a depeše prší na stůl obyvatelům toho strašného času bez soucitu a slitování kteří však nejsou doma Odcestovali neznámo kam patrně aby získali alibi a nemuseli jedenkrát odpovídat za to, co se stalo. Ubozí Dosud žádný monarcha nebyl tak podváděn jako tito vládci obklopení prázdnotou svého hřmotu, jenž nepropouští už ani hlásek pravdy Vidím jejich město, jež vyrůstá jako slovo opakované tvrdošíjně Prošel jsem jeho ulicemi a teď neviděn pozoruji co se děje za jeho zdmi a u jeho stolů v této hodině temnot, v něž Evropa potápí se zatímco ruka kněze prodloužená staletími nám žehná A je to sám Kristus, neboť ta ruka je probodená a vrací se zase k svému hřebu, k své nehybnosti a všude se dějí přísná opatření aby se nepohnula už nikdy Vidím jejich město jejich domy, ulici za ulicí, jak rostly z chrámů tak jako píseň světská vyrostla z písně zbožné Je hodina temnot, dveře jsem zavřel a okno otvírám a neslyším už zvony, ani jiný hlas radostný, jen dlouhý vzdech vycházející z jeho zdí a z jeho dlažby a stromů, jak se nakláním nad toto pochmurné panoráma města dvou vrchů vrchu s kasematami a vrchu s katedrálou Nic neslyším než vzdech bezmoci, jak temnotách pozoruji ten první vrch s mučírnami a druhý ten kostelní útes s věžemi v moři domů Svatý Michal, Svatý Jakub, Svatý Tomáš a Máří Magdalena tolikrát přirozenost milostí osedlaná ti jasní kentaurové vzpínající se na návrší božím s měděnkou na hřbetech připraveni ke skoku do blankytu kam visí obráceni špicemi věží svých Hledí mi do okna ti strážcové pospolitosti nezměrné zatímco blízko i v dálce dokonává se zápas, jenž začal už za křižáků, králů a trubadúrů zápas s prapory rozvinutými naveskrz v němž nikdo mne nezastane... Je jich mnoho, ale co na tom, jsou vlastně dva Je jich mnoho, kdo padá a krvácí, ale jsou vlastně dva Jako katedrála a mučírna stojí tu proti sobě jak ty dva vrchy, mezi nimiž město se rozlévá Muž s očima dítěte. Nad dějinami. Žehnající a bezbranný A ten pán Nikdo. Tvář mroží. Tvář zpod dějin s pohromami se deroucí... Jde o vládu nad světem Jde o člověka, který se zahazuje sám sobě ponechán Viděli jsme, jak celé věky se snažil uniknout ze staré hrůzy upadaje do nízkého strachu Viděli jsme, jak se pokoušel stáhnout všechno své bohatství, všechno dobro z dosahu Boží ruky pojistit se a klidně spát a zatím jak svatý Bartoloměj svlečeno z kůže po celém svém povrchu člověčenstvo strašlivě krvácí Ze všeho se už vydali, teď hluboko pod cenou musí nabízet své tělo, své mládí a věčnost svou Byli jsme svědky toho, jak člověka ubývá zatímco Bůh jen roste Roste a má a zmnožuje ustavičně sám v sobě svou blaženost ustavičně se vrací k svým věčným pramenům, k své hluboké noci sám plný, sám ze sebe naplňuje spásu člověka, spásu světa Z jeho kostelů rostou domy z jeho tajemství věda z jeho poslušnosti svoboda V jeho jediných rukou zadarmo dávajících v jeho žehnajících rukou probodených jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem