I
Mi
C/H
ú
±

7 í ] *8sQ.xs
ířství v
Podivná pofouchlost od Rytíře smutné postavy, že výročí jeho tvůrce priadlo právě na minulé týdny; po-fouchlost vzhledem k naší literatuře a zvláště literárni kritice. V téže době, iäv Literární noviny představují dona Quijota takožto model člověka, který tvorí „z ničeho" hodnoty (1. Sviták r 8. č-I, značná" Část české literární kritiky do kazu i e, že dovede udělat i ničeho — opět nic. Tak se vlastně samovolně dostává do nemilosrdného sousedství velká postava světové be-' letrle s našim1 malými literárními po-mĚry, s těmi, kteří krásnou literaturu tvoři, a s jejími kritiky. Konfrontace ostatně není zcela nemístná, neboť jestliže „tragédie dona Quijota není ■-i lom, že neví. co dělá, je v tom, že to Jí" [Sviták], pak se hňsník i literární kritik bez tohoto rysu quijotství jen nesnadno obejdou Pravý básník přece obwkie ví že sp naihti za vidinou, když S5 pokouší z určitých slov vytvořit opravdovou báseň, a přece mu nezbývá, než o to i nadále usilovat; praví kritik je si dnes už vědom toho, že íím opravdověji se podejme svého flkolu, tím snáze se zmýlí, že ve snaze být spravedlivý často ukřivdi a ublíží. Pomíjivou jistotu literatury skládá tvorba ze samých nejistot: skutečné autorství není spojeno s rizikem, je riziko samo. pochybné vítězství dosahované vědomými prohrami, prostě quijotství. A platí to pro tzv. původní tvorbu a právf tak pro literární kritiku. Nikoli však pro většinu české kritiky, jestliže bychom ji měli posuzovat a soudí: podle toho, jak se před-, stavila v současné diskusi Literárních novin.
Don Quíjote riskuje, bojuje, vydává se všanc, protože je rytíř; tito literární kritici jsou rytířšti (ale falešným, bludným způsobem) irávě proto, aby nemuseli riskovat, bojovat, o vydáváni se všanc ani nemluvě. Tak už celá diskuse v Literárních novinách Hčala: dlouhým rozhovorem pěti rytířských literárních kritiků f A. jelínek, VI. Karfík. Zd. Kožmín, Zd. Pochop, M. Suchomel) o současné české próze [LN č 10) Bilance jejich rytířskosti je utěšená, pochválili: Hrabala, Linhartovou, Aškenšzyho, Hrubí-na, Vyskočila, Párala, Hanuše, Michali», Vohryzka, Misaře, Škvoreckého, Fukse. Neurazili: Jungmanna, Trefulku, Klimenta, Bělohradskou. jinak se jvodní rozhovor netýkal už nikoho a ličeho [že tento text je naprosto ne-(valif i kovaný, amorfní, zmatený a jlaný, prokázal B. Doležal ve struč-lém diskusním Článku). — Nesporně lemůže být kritériem pro posouzení Kritikovy práce otázka, koho urazí ČI neurazí, tato disciplín;) je také ve své podstatě dosti nešetrná. Právě proto, jestliže literárně kritickou diskusi uvádí materiál, jehož zřetelným cílem )e nikoho neurazit, působí to dvojnásob trapně. Současná diskuse tak od pořátku navázala ns jistou tradici. ' A je to taková tra e, v níž nás již Telký rytíř don Quijote de la Mancha
sledovat nemůže: tradice pokleslého Češství. Samo ČešstvI je teď aktuální otázka, český národní charakter způsobuje nemalé starosti, češství se všeobecně zajídá, je chápáno takřka výhradně pejorativně jako směsice malostí, lajdáctvl, opatrnosti, podvůdkář-stvf, oportunismu apod. — a to vše ne zcela právem. Neboť kromě těchto a ještě dalších nesnesitelných vlastností nám předkové zanechali i docela hezké dědictv' poctivé všední drobné práce; bez ní by nebylo českého národního obrození ani české národní literatury. Snad už se dnes i dost zapomnělo, Že ne Salda, ale Havlíček byl první Český literární kritik, člověk dokonale ,,český" a přitom až neuváženě donquijotský, protože tzv. všední drobnou práci (f literární'a literárně kritíckoul chápal se vší vnitřní poctivostí, [iž v počátcích novodobé České literatury předznamenal protiklad „realistického" planého Tyla a donquíjotského Havlíčka osudový svár uvnitř České národní povahy I uvnitř České literatury.
Češství, které v diskusi LN předvádí zmíněná část naši současné literární kritiky, je Češství pokleslé, zbabělé, malé. Toto češství vytváří iluzi jednoty, která má zamezit, aby nic bylo pojmenováno jako nic. Na trapné bezobsažné mluvení v úvodu do diskuse, spojené s přátelským udělováním literárních řádí, se neozval, pokud je mí známo, vůbec nikdo, zato článek Triumf skutečnosti, v němž se Jan Lopatka dotkl Kriticky — to znamená bezohledně — dvou desítek současných autorů, vyvolal místo polemiky starou známou paušální reakci. Nikdo se nenamáhal dokázat Lopatkoví, že v tom či onom nemá pravdu, neboť stačila sama skutečnost; že mladý kritik [bohudík 1 nerespektoval konvenční hierarchizacf literatury, aby Zd. Heřman označil tento postoj za radostný nihilismus (?) a aby Otakar Chaloupka poznal, že jde o starý známý neduh — dogmatismus naruby (,.V padesátých letech bývalo zvykem jmenovat en bloc jako velký úspěch skoro všechno co vzniklo, u Lopatky Je tomu opačně, ale výsledek je stejný." — Č. 17.]. Podobně vyprovokovala jedna nectná věta [ana Beneše Olega Suše k takové chvále současné české literární kritiky (č. 14), že by bylo nepřirozené, kdyby autor tomu, co sám'píše, beze zbytku věřil. Oleg Sus i ostatní „pomluvení" Čeští kritici, kteří „uznání už nečekají od nikoho" [Sus), mlčí ovšem k neslýchanému podobenství spisovatele Bohumila Hrabala o pootevřených dveřích, ústícímu v nemorální závěr, „že v zájmu našeho moderního umění je žádoucno, aby z dru'hé strany dveří byl sice dál vykonáván láskyplně jistý tlak, ale nikdy ne tak, aby přiražené dveře uskrfply koleno I špičku botek" (C. 16]- A v tomto Bohumilu Hrabalovi, posedlém v současné době utkvělou představou, že musí pokud možno všechna svá krásně brutální a brutál-
EMANCEL   MANDLER
ně krásná díla z počátku padesátých let pFepracova+ na sentimentální dívčí románky, spatřuje pak Aleš Hamán jakýsi mustr pro českou prózu, že jím měří i Otčenáška ...
Necítím se povolán k tomu, abych tuto strašlivou diskusi nějak celkově posuzoval, tín méně z odborného hlediska. K tomu ovšem, chtěl li by se už někdo o něco podobného pokusit, by potřeboval kromě kvalifikace 1 příležitost. Ale kolik je toho na těchto textech odborného? S výjimkou jednoho jediného Článku je přece to vše dokladem především morální slabosti, výhonkem   tradice    pokleslého    češství;
MLUVILI NAŠÍ  Ř£ČS
Kdyby CeStina a slovenština byly světovými jazyky, palmě by dnes v učebnicích literární historie cizinci louskali t jména našich básníků. To je ovšem ne-dolnžitelná hypotéza, která m&ie mít kořeny práve tak v přílišném sebevědomí jako v přílišné skromnosti. Dnes už naštěstí není nutno nvíižov«t o vlivu a ohlasu nail tvorby v zahraničí pouze teoreticky: jen za minulý rok vyšlo v zahranič! 372 děl našich autoru. — Za tyto úspěchy nevděč! jen svým vlastním kvalitám, je to i velká zásluha jejich překladatelů, řekl první tajemnfk Svazu československých spisovatelů Jirf Šoto'a v profevu, kterým v Praze uvítal téměř 90 nejvěrnějších přátel české a slovenské literatury na setkáni, jez SCSS hodlá opakovat  každé ďva  roky.
0 v ódem svého desetidenního pobytu (jehož druhou část strávfli v Bratislavě) se zahraniční překladatelé seznámili prostřed ničí vím infprm»?ívnfch referátu M. fungmanna a A. Jelínka se současným stavem České prózy a poezie. Pak nž se ujímali slova sami a hnvofitl o svých nápadech, zkušenostech a požadavcích, o tom, proč je v jejich zemích takový zájem o naíe autory, i o tom. co je podle jejich soudu třeba podniknout tam, kde je zájem slabší. Žádný obecně platný recept si pracovnici SCSS ani pracovnici Dilie neodnesli Zatímco někteří překladatelé volali především po poskytnutí pomoci z naši strany (od sestavováni representativních antologii až po vydáváni překladů u nás), zdůrazňovali (lni- íe česká a slovenská literatura je dnes uváděna v kontextu ostatní světové literatury a že jejf vydáváni není tudíi motivováno obrozenským požadavkem rozvíjeni vlasteneckých stykn; prosazuje se především   stou   uměleckou   nrovní.   To
kde jinde na světě by se velký spisovatel dokázal sám, dobrovolně a rád zlamit natolik, aby prosil o „láskyplně |istý tlak"? A té typické snahy o falešnou „jednotu", snahy, kterou přímo klasicky vyjádřil Ladislav Fuks v článku „Spisovatelé a  kritici":
„Kdyby tak vysoké úrovně, jaké dosahuje naše kultura, dosáhlo i naše hospodářství a morálka mezilidských vztahů, musil by být u nás skutečný ráj."
„... naše literární kritika by si zasloužila mnohem vyšší uznáni a respekt ..."
„... úroveň literární kritiky (rozumě) české) |e zpravidla vysoká, vzdělaný člověk, který může srovnávat s cizími, pozná, že nejen snese mezinárodní srovnáni, ale že leckdy musí vyjít vítězně . .. Měli jsme možnost v posledních letech nahlédnout do práce některých kritiků, týká se to Opelíka, Vohryzka a Jelínka, fungmanna — ten stál blahé paměti s Jiřím Sotolou u mé prvotiny. A mimoto znám velmi podrobně výtečnou úroveň dvou literárních kritiků z řad spisovatelů: jsou to Jiří Fried a Ivan Klíma. Všichni mají zejména jednu nemírně cennou vlastnost...'   (etc.)
A je to tu vše: samolibá spokojenost s tím málem, co máme, jakási „jednota" (spisovatelů, spisovatelů a kritiků,   celé   kultury  atd.),   laskavé
přátelské poklepávání na ramena a. hokynářský způsob argumentace. To posl dní je příliš jasné: nelze hovořit o literatuře tak, jako se na jarmarku mluví o okurkách. A vše další se vlastně v těchto blahodárných formulacích pojmenovává (a tím i odhaJuje) samo. Máme co činit s neobyčejně falešnou jednotou přátelských úsměvů, s jednotou bez kritiky a kriticismu, naopak s jednotou, která kríticismus přímo vylučuje. Je to paradoxní, literární kritika bez kriticismu, ale je to tak. A tak se daři uchovat kontinuitu pokleslého Češství, místy sice pracovitého, ale zato nesebekrltického, nekritického, samolibě spokojeného, po-: hodlného a myšlenkově neplodného, Může být jeho atmosféra literární kríi tice přátelská?
Je tedy i v České literární kritice třeba Quijotů, snad tu již i jsou, nepochybně však přijdou. Budou moráli ní, poctiví, nereálni a budou biti, protože i v moderním Quijotovl zůstává aspoň stín iluze, Že svou opravdovosti změní kousek světa, zlepší jej a očistí. Tito lidé samozřejmě nezlepši vůbec nic a budou místo toho svým úsilím dokonale směšní v realistickém prostředí literárně kritických Sanchů Panzů. Presto jsou nutní a nezbytni k tomu, aby zachovali alespoň něco z toho, co tu již bylo: v tomto případě literární kritiku.
Záber   ze   Scénografické   výstavy   v  Praxi
Odpověď
nerytířskému
kritikovi
Ve 25. čísle LN jsem si přečetl diskusní článek Emanuela Mandlera, který se nejvíce rozzlobil na Hrabala a na mne. Domnívám se, že většina diskutujících se shodla na názoru, že není možno jen tak klidně vynášet soudy, a myslím, že věděli proč.
E. Mandler není toho názoru. Nelíbí se mu téměř nic, co bylo v diskusi v LN napsáno. Praví, že diskuse je strašlivá (až na jednu výjimku — nejmenovanou), kritikové Jsou zbabělí, malí, Hrabal plSe dívčí románky a zlomen prosí o přízeň kritiko, články uvedené v diskusi nejsou odborné, já jsem stoupencem falešných jednot, argumentuji hokynářsky, mluvím o literatuře jako o okurkách, v literární kritice toho máme málo, veskrze všechno je špatné, myšlenkově neplodné. Zaráží mě jedno: jak. je totiž Mandle-rovi trapné, když někdo piše kritiku s úmyslem nezranit, ftfdl se tím dokonale, protože uráží kdekoho způsobem zcela výjimečným.
Hrabalova i moje vlna v očích E. Mandlera spočívá v tom, Že si myslíme, že ve spolupráci se dokáže více než útokem provázeným sprostým nadáváním a hrubým urážením. JeštS jeden rys mě zarážf na Mandleroví. Co velkého totiž učinil, Že si osobuje právo postavit se do pozice Otce vlasti a rozdávat známky z mravů na všechny strany, spisovatelům, kritikům, všem a všemu. Ještě kdyby to byl článek nějakého stařičkého akademika, který podstoupil své životni zkoušky! Podle vlastních slov Mandlera necítí se k tomu povolán, přesto to však dělá, a to hrubě, je snad hrubost, ponižování a přezíráni cílem kritiky ve výkladu E. Mandlera? Nebo je cílem kritiky opravdu ta krev a lámáni kostí? Nebo snaha vypadat zle a hrozně, roztahovat se a naparovat v řečech tehdy, když mi to někdo trpí, když vidím, že ti druzí si to dají líbit," když mohu využívat jejich velkorysosti?
Nakonec bych chtěl ještě toto: srov-nává-li E. Mandler dvě hodnoty, předpokládám, že zná obé — v tom má proti mně výhodu: já totiž neznám svět hokynářů a jarmarečních prodavačů, nežil jsem mezi nimi a ani jsem nebyl vychován za pultem s okurkami. A tak tedy z oblast! E. Mandleroví blízké: Až budete podruhé dávat lekce z morálky takovému Hrabalovi, který se láme a prosí — jak pravíte —, trochu se zamyslete nad Jeho životem a také nad svým vlastním. Snad vám to pomůže dokonce i k tomu, abyste nezašlapoval ani mladé výhonky okurek. Jednou by vám mohla jejich slupka scházet, až budete večer s rozpáleným čelem vyklízet ještě nevyvětraný penál.
LADISLAV FUK S