fefc"Wí«Wf iWďlIíMgMtraitf'.im'!' mTKjr-TxmimM'..™*\qt DÍLO F. X. SALDY SVAZEK TŘETÍ: BOJE O ZÍTŘEK F. X. SALDA BOJE O ZÍTŘEK MEDITACE A RAPSODIE MELANTRICH A. S. V PRAZE KRITIKA PATHOSEM A INSPIRACÍ KUS KONFESE \ Naše doba, jejíž úpadkovou známkou jest, že nahrazuje všude osobní zálibu tak zvaným věcným kriteriem a íntuíci tak zvanou methodou a vysušuje tím a odnervuje všecko, čeho se dotkne, odnervila a zabila na konec šťastně Í kritiku, která slibovala žíti krásnou a silnou tepnou, kdy nejedno předchozí umění zvolna již chladlo a stydlo. Spoustou theoretisujícího žvastu o methodě udusili šťastně jediný postulát, který má smysl, odvrátili pozornost od unum necessarium: od otázky po osobnosti kritisujíczho, po jeho osobní charakterové legitimaci. Namluvili vzdělaným hlupcům, že všecko záleží na methodě a methoda že tvoří kritika. A zatím jest pravdou opak: kritická osobnost tvoří si methodu a ne jednu, ale řadu jich od případu k případu, dle chvilkových příkazů své citovosti, svého cíle, své nálady, svého pathosu a po případě Í svého rozmaru — a methoda není kritikovi ničím, než výrazem jeho sensibility, trochu koloritem a trochu vyzývavou zbrojí, která se nosí z koketnosti a z bravury, aby se dokázalo, že i pod ní může se volný duch pohybovat volně a po případě i svévolně, skákat a tančit volněji než dovede někdo, kdo se jí vůbec neobtížil. A ničemu neuvěřila učená luza dneška radostněji než právě tomuto poselství impotence a pedantismu. Té rozkoše: člověk se naučí methodě studiem školským nebo soukromým, osvojí si kritický slovník, kritický žargon a má právo kritisovati všecko napořád, pracovat ve velkém, klidně a spokojeně, jako parní mlátička. Kritika stala se této době zaměstnáním a Často i obchodem, je-H provozována Boje o zítřek Í5 «5 s přiměřenou dávkou umělecké tupostí a bezpohlavnosti, jímž se říká zdvořilým jazykem také objektivnost. Na Štěstí opravdová kritika neměla nikdy nic společného se vším tím opatrnictvím, chytráctvím a lhostejností, které se dnes pokládají za ctností kritické, patrně proto, že zrazují samu ideu a sám smysl kritiky — logikou, která bývá dnes Častější, než se zdá. Opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, ne methodou, nýbrž intuicí, velikým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganisovaný posud děj. Kritik, aby byl opravdu kritikem, musí míti nejprve vášnivý v^tah a poměr k umění, poměr osobní a profity: bez takového poměru není kritika, a vroucnost tohoto vztahu stanoví právě jeho místo na hodnotové stupnici. A nejen to: tento vztah a poměr musí si vybojovat a vykoupit před každým uměleckým dílem znova a znova: všecka cena i všecka rozkoš a bolest kritiky jest v tom, že si získává stále znova svoji jistotu, svoji poctivost, svoji pevnou bezpečnou bezelstnou půdu. Vkládá stále do plamene ne abstraktní nějakou míru, nýbrž svojí ruku, svoji nervní a citlivou ruku umělcovu, a získává tak jistotu hlubší, než je jistota rozumová — jistotu o to hlubší, oČ je bolestnější: jistotu nervů, jistotu citovosti, jistotu posledního vkusu, celé bytosti, celé její organisace. Proto kritik — právě jako básník a jiný umělec — musí bytí krajně vnímavý, citlivý, vznětlivý, sensitivní. Musí býti pln vnitřních možností: musí míti veliké bohatství vnitřních chvějů, jakousi vnitřní plnost a oddanost: sensibiUtu snadně dojatou a lehce se budící, toužící po vibracích a oddávající se jim. Jako básník a každý jiný umělec musí si ji dlouho zachovati a jako básník musí dovésti prodloužiti si jaro, neustále se ohrožovati, modliti se k bohům o nestárnuti. 226 Musí zachovati se dlouho mladým — to znamená: zachovati si enthusiasmus mládí, jeho lačnost a dychtivost po životě — enthusiasmus, který dovede poddávat se novým dojmům bez chytrých reserv a klausulí, bez bázně o získané poznání a nabytý statek. Tvořiti všude, i v kritice, znamená nejprve: nechtítí žíti ze zásob, nepřenášeti pohodlně do zítřka žeň získanou dneska. Kritik má cenu jen potud, pokud jest sensítivním a pokud vnímá, trpí, rozlišuje, reaguje. Kritik má býti citlivý citlivostí nejjemnějších vah, vah, které mají vážit chvění étherné: co váží, jest žeň nehmotná, nehmotnější než barvy Červánků — jakýsi světelný a hudební prach, který uniká všem ostatním, poslední esence díla a člověka, jakási jejich atmosféra a víc než atmosféra: polarita. Opravdový kritik musí bytí citlivkou: dissonance, již přeslýchá průměrné ucho, zraňuje jej do krve a umělecké dílo zjevuje mu poslední své tajemství, tajemství nejskrytější — tajemství svého smyslového života; zjevuje je ovšem za cenu bolesti. Kritik bojuje o poctivost života uměleckého a literárního: v tom jest smysl jeho poslání s hlediska společenského zdraví, vyšší společenské kallobiotiky. Kritika nenávidí, smí nenáviděti v jádře jen jedno: podvodníky, kteří podrývají umělecké zdraví, trávíce studen uměleckých. A podvodníkem jest každý umělec a každý spisovatel, který mluví o kráse a síle a bohatství života a nedává jích, který mluví o vnesených věcech, jako jsou ideály, Šlechetnost, rytířství, noblesa a jiné vysoké představy, úeja^yk, hc jeho, forma jeho, technika jeho, samo slovesně jeho umění jest přitom nízké, jalové, slátané, zmatené, nečisté — samy věty, jimiž píše, falešné a zrůdné, plné trhlin a dissonancí, řídké a tupé, nepoctivé a hluché, vyvětralé a frázovité, banální a surové. Nebo: podvodníkem jest malíř, který si vybírá vznešené a 227 velebné sujety, ušlechtilé a jímavé látky a děje — a přitom jeho technika, jeho vlastní síla, jeho vlastní potence a umění tvárné a malířské jest bídné, lenošné, nicotné: maluje ničemně a podvodně, mělce, bez síly a heroismu, bez ohně a proudu. Nebo sochař, který tesá nebo lije pomník heroovi a přitom jako sochař, ve vlastním svém poli, jest konvenční, hluchý, dutý a zbabělý, bez varu a letu. Kritik kritisuje v první řadě (ivot smyslu autorových. Naslouchá hudebním, hluboce zamyšleným uchem stavbě jeho vět, drží ruku na jejich tepně, vyhmatává rytmický zákon, který nese jeho krev: poznává jeho vnitřní organisaci — správnost, krásu, jemnost, bohatství, plnost a ryzost jejich poměrů. Jediná dissonance, jediná trhlina ve větě stačí, aby jej naplnila nevírou v její obsah. „Kdo nemluví jasně k smyslům, nemluví také Čistě k duši" v této nádherné větě Goethově jest celý kritický program, program, který cítil každý veliký kritik a jejž plnil, třebas někdy spíše instinktem než z ujasněné zásady. Sem dá se svésti v poslední příčině Činnost opravdu velikých kritiků, skutečných o^dravovatelů literatury a umění: pochopili smysl a dosah tohoto základního uměleckého zákona, jejž bylo dáno vysloviti Goethoví tak dukátově ryze a bez mezer. To a jen to jest smyslem i Buffonova často citovaného a častěji ještě nechápaného slova: „styl jest sám člověk". Sryl — rytmus, stavba, logika, učlenení, vnitřní proporce věty, logika a správnost obrazu — není nic nahodilého a náhodného, nic vedlejšího, žádné „slovíčko", žádná „malichernost", naopak: cosi svrchovaně důležitého a významného. Zde se prozrazuje samo ustrojení autorovo, sám život jeho smyslů, sám charakter jeho, sama rasa jeho, logika jeho bytosti. Není umění bez bohatých a plných smyslů, není umění, kde není zákonného, krásného a jemného jejich Ži- 22S vota. Není umění, kde nebyly dříve smysly vychovány ve věrné a spolehlivé, čisté a přesné nástroje radosti a rozkoše. Ale život smyslů může souditi jen ten, kdo má sám smysly krásné a jemné: proto jest kritika uměním, uměním jako třeba poesie nebo malba — uměním, jež lze zdokonalovati, tříbiti a šlechtiti, ale jemuž nelze se naučiti, kde není jeho podmínek: silných, plných a bohatých smyslů, žijících zákonným a jemným Životem. V nich jest to, čemu se říká: spolehlivý vkus — cosi, bez Čeho není kritika. Já alespoň, čtu-li Nietzscheho, nemohu se dosti vynadivit síle a jemnosti, ryzosti a zákonné přesnosti a spolehlivosti ne jeho myšlenek, ale jeho smyslů. A stejně děje se mně při Četbě Goetha nebo i Tainea: krásu a zákonnost jejich smyslů cítím vždy dříve než krásu a zákonnost jejich myšlenek; jejich myšlenka roste — a jak jasně a bezelstně — z jejich smyslů. Bez krásné a bohaté smyslnosti, to znamená: bez jemného, zákonně diferencovaného smyslného života není opravdu významného kritika. Kritik soudí, soudí, je-li to, co podává umělec, životem nebo neživotem. Množí, stupňuje, posvěcuje umělec život, nebo jej znehodnocuje a odsvěcuje? Taková jest hlavní otázka, kterou se musí tázat kritik. A to znamená nejprve: jest tvůrce sám novým harmonickým organismem, dobrých vnitřních proporcí, Čímsi živým, teplým a lahodným, co je schopno života, co může přežíti a zalidniti se ctí zemi? (Neboť jest třeba, aby to, co chce zalidniti naše nebe, mohlo nejprve se ctí zalidniti naši zemi.) Jest v něm poctivý zákon, jest osud u něho důsledkem charakteru, logikou charakteru? Teprve pak jsou možný otázky: chci nebo nechci život, který chce umělec? Chci Štěstí, které chce on: vidím v tom Štěstí, v čem je vidí on? Děsí mne, co děsí jeho, nebo jest mně malicherností, v Čem on vidí hrůzu? 229 Kritik svádí vždy umělecké dílo v poslední jeho kořen: v ustrojení smyslového života. Opravdový kritik, hodný tohoto titulu, kritisuje proto nejprve to, Čemu se říká forma, neboť to, čemu se takto říká, jest výrazem a dílem vlastní autorovy tvůrci potence: jest dílem jeho smyslů, krásy a zákonné plnosti jeho smyslů, charakterné věrnosti jeho smyslů. Proto jest tak těžko pravému kritikovi, aby uváděl důvody svého soudu, své sympatie nebo antipatie: opravdový kritik nesoudí rozumem (rozum formuluje jen soud), nýbrž celou svojí organisací, celou kulturou své bytosti stylem a polaritou své bytosti, svým osudem. Kritik může sice podat jakous takous parafrási svých posledních zkušeností, ale parafráse ta — jako každá parafráse — spíše zatemňuje, než vyjasňuje. Nejste-H přibližně stejně organiso-váni, není-li citová, smyslová, umělecká organisace vaše stejného rázu a typu, všechny důvody dokazují vám jen opak toho, co vám mají dokázati. Kritik tvoří stejně jako básník nebo jiný umělec. Rozdíl mezi nimi jest jen látkový: básník tvoří předem ze života a z přírody, kritik předem z umění a z kultury. Látka kritikova jest jemnější, řídŠí, přebraná: proto žádá tím více styli-sace. Básník pracuje individualistický, kritik typicky: kritik musí dovést domyslit, docítit, docelit básníka — přestylí-sovat jej ve vyšší abstraktnější sféru. Odtud jest již samozřejmé, že smysl a hodnotu má jen kritika, která kritisuje umělecké dílo jako celek: dociťuje jeho polaritu, domýšlí jeho typ, rýsuje vývojové možnosti v něm ukryté, o nichž se autorovi nezdálo a jež uskuteční snad teprve jiný tvůrce po oklice desetiletí a desetiletí. Každý veliký kritik přebá-sňuje dílo, které kritisuje: přijme premissy autorovy, přijme prvky a složky jeho díla, přijme duchový typ jeho a přebásní nebo lépe dobásní je z nich a jimi. Kritika, která 230 nepojímá umělecké dílo jako celek, která vidí nejprve detaily, zaráží se na nich a láme se na nich, která nedovede díla obejmout a transponovat ve vyšší duchovější typ, jest malá. Kritika nesmí díla nejprve drobit: dílo musí býti kritikovi východiskem synthesy. Mezi potencí básnickou a kritickou není v podstatě rozdílu: oba — kritik i básník — soudí, oba hodnotí, oba sty lisuji, oba tvoří. Oba jsou násilníky svého snu, oba jsou jednostranní, oba jsou vášniví, oba nejsou spravedliví a objektivní. Tvůrčí talent dá se nejprve opsati jako charakteristická slepota: slepota nevidoucí některých věcí. Tvůrčí člověk přehlqi celou řadu věcí, aby jiné zjevy viděl intensivněji, vášnivěji, zvýšenou vnímavostí. Tvořit znamená vidět svět charakteristicky přetvořený: zkrácený i prodloužený, světlejší i temnější, zmenšený i zvětšený zároveň. Tvořit znamená podat novou visi světa, novou versi světa. Proto není a nebylo kritika opravdu významného, který vidí a viděl stejně jasně a klidně všecko, oceňoval se stejnou zálibou všecky typy, měřil všem stejnou měrou. Kritika opravdu veliká nebyla kontemplad, nýbrž pathosem, stavem dramatickým, krisí v dějinném rozvoji: kritikou projevovala se nová inspirace, kritikou vyvěraly touhy doby, kritikou organisovaly a členily se po prvé a často dosti chaoticky a dříve, než byly organisovány a zhmotněny básníky nebo jinými umělci. Kritika — významná kritika nové doby — tvořila novou inspiraci, a minulost byla jí často jen látkou, jíž plaidovala pro rodící se dnešek a zítřek. Proto každý veliký kritik vylučuje naivně a nevěda mnohdy o tom, a priori, některé zjevy ze svého pochopení nebo ocenění. Jednotlivé figury a děje jsou mu právě jen látkou, z níž skládá svým rytmem, svojí logikou, svým stylem dramatickou komposici. V téže době nebo v téže skupině zjevů, 231 v nichž některý kritik vidí smysl celého dějinného rozvoje, vrchol, k němuž směřoval dějinný proces, rozpoznává jiný kritik bu