šsa&MMaawiííaiassa.sts
íh;   hiAr/Iovi', biMic-lz. -   *híl<cc;l/ (i/Mi riVCMOL,og,c    rourový    f^cC

<-,
IVA A/    VYtlcaaL
Činnost hodnotitelů  dramatického uměleckého projevu z některých hledisek psychologie
IQuvíme-li o hodnotitelích dranatického uměleckého projevu (a do kategorie dramatického uměleckého projevu patří také umělecky přednes a pantomima), máme na mysli především Cleny odborných uměleckých porot, případně Členy přijímacích komieí na umělecké Školy.
Clen poroty je do funkce jmenován. Je tedy obsazen do určité Bpolefienské role.
Už sám výběr členů poroty e eebou nese řadu problému. Musí být například předem jasné nároky na každého Člena poroty, na jeho způsobilost, i nároky na složení poroty jako pracovní skupiny. Dále je třeba, aby každý člen poroty nejen věděl, co se od něho očekává, ale aby byl také s to takovému očekávání dostát, aby měl pro to předpoklady.
Co se obvykle očekává, že bude člen poroty dělat7 Jaký je vlastni obsah jeho role?
Obvykle se očekává, že bude - spolu a ostatními - zasvěceně sledovat (vnímat) projevy jednotlivců nebo skupin při jejich vystoupeních, s že na základě takto vysledovaných, zjištěných poznatků bude pak ona vystoupeni také zasvěceně hodnotit. Hodnotit nejprve sám, pak s ostatními členy poroty a konečně e hodnocenými.
Očekává se tedy, Že Člen poroty dovede sledovat {vnímat) takový projev a získávat patřičné poznatky, Že takový projev dovede hodnotit, tedy zlákané poznatky zpracovávat, a konečně že dovede sdělit druhým, co zjistil, k čemu na základě
- 5
zjištěného došel a jak (proč) k tomu došel.
Nezbytným předpokladem práce každého člena odborné poroty jeou tyto obecné i speciální dovednosti v oboru a z nich vyplývající vědomí, sebevědomí a vedomosti, které vycházejí z dovednosti a uceluji je. Jen za těchto předpokladů může v oboru na úrovni komunikovat a kompetentně plnit evoji roli.
(Bohužel nemáme možnost, abychom se blíže zabývali těmito dovednostmi a dovednostmi vůbec, otázkami jejich vzniku a rozvíjení, jejich naprosto základního významu pro lidskou psychiku, poznání a komunikaci. Jen jedno snad připomeneme. Dovednosti, to je to, co máme nejen v "hlavě", ale v "celém těle". Dovednostem ee učíme jednáním, chybováním, nervosvalovou diferenciací a koordinací. Základem dovednosti vyšších (myšleni), které probíhají s téměř utlumenou motorikou, jsou dovednosti nižší, senzoricko-motorické. Proto teprve když určitou dovednost eami máme, dokážeme ji a její předpoklady vnímat, poznávat také u druhých, a to tím lépe, čím více ji máme. Už samotným takovým vnímáním určité dovednosti nebo dovedností, jejich náznaků nebo nedostatků, vnímáním, při kterém zdánlivě nic neděláme, ve skutečnosti velmi aktivně spolupracujeme a eami ee dále z předností a nedostatků druhých učíme. To ae pochopitelně projevuje i v našem vztahu k druhým, k jejich činnosti. Je tedy pro kompetentní členy poroty jejich činnost v porotě vítanou příležitosti k tórou, aby se dále učili. V tom spočívá také jejich hlavní zisk z této práce.
Méme-li to, co jsme jen ve zkratce a útržkovitě připomněli, na paměti, je jasné, proč klademe takový důraz na dobré fyzické a psychické podmínky činnosti porotců.)
Je-li obsazen do role hodnotitele člověk pro takovou roli nekompetentní, buä si svoji nekompetentnost uvědomuje s přiznává aobě i druhým, to v optimálním případě, nebo si
- 6 -
ji neuvědomuje, nepriznáva ji a podle evého založení a svých možností sobě i druhým předstírá kompetentnost. Obvykle zvýšenou aktivitou. Pak mane co dělat s falešným vědomím a s falešným sebevědomím. To se vždy vyznačuje Škodlivým a v podstatě nepřekonatelným afektem.
Považovali jsme za nutná se o těchto několika skutečnostech zmínit hned na začátku. Bude o nich ještě řeč. Neboí toto naše psaní nechce a nemůže být ničím jiným, než upozorněním na určité skutečnosti, o kterých členové porot namnoze tak či onak sami vědí.
Které jsou obecné podmínky odpovědné činnosti pozorovatele a hodnotitele?
1. Dobrý fyzický a psychický stav.
Soustředěné, aktivní vnímání je náročnou psychickou i fyzickou činností. Tím náročnější, čím snsdnější a jednodušší se může někomu zdát. Povrchnímu pozorovateli, diletantovi obvykle připadá jako nicnedělání, jako pouhé sezení a dívání se nebo posloucháni.
Zasvěcené sledování uměleckého projevu, zejména sledování projevů leckdy nedokonalých a nevzbuzujících spontánní zaujetí a pozornost diváka,můž*meplným právem nazvat činnosti "jemnou", do značné míry "choulostivou" na vnitřní a vnější podmínky. Abychom mohli pozorně, aktivně takové projevy vnímat, musíme k tomu být vyladěni. To znamená, že současně při tom nesmí být aktivována žádné z našich základnějších potřeb, Žádný z našich základnějších zájmů. Nebo£ ty pak ruší naše soustředění, naše vnímání uvedených projevů tím, jak se prosazují a strhávají naši pozornost na sebe. Bývá to hlad, žízeň, vyměšování, chlad, horko, bolest, dusno, hluk, strnulost nebo nevhodná pozice našeho těla atd.Přitom vylučujeme, že by se hodnocením uměleckého projevu mohl zabývat někdo vyloženě nemocný, člověk, kterému není dobře, který má teplotu apod.
- 7 -
Dobrý fyzický etav ovSem předpokládá i zdravé, výkonné smysly. (Setkali jsme se e členkou přijímací komise, které byla tak krátkozraká, že bezprostředně po výstupu jedné uchazečky ji na chodbě vůbec nepoznala. Otázkou je, jak asi bez brýlí vnímala její vystoupení.)
Pro vnímání a poznávání chování druhých lidí "zvnitřku", "z těla", nejen povrchně, je nezbytný aktivní a výkonný smysl tělový, kinestetický. Je to vlastní smysl pro vnímání pohybu, prostoru, tedy i času, rytmu, dynamiky. Je to vlastni smysl pro hlubäí vnímání a poznání dramatického projevu, si již se jedná o projev druhých či vlastní. Tento smysl nemá žádný vydělený, viditelný orgán jako třeba zrak nebo sluch. Jeho receptory jsou hlavně ve svalech, Šlachách a kloubech celého těla. Většina lidí naôí civilizace, civilizace e výraznou dominantou zraku a sluchu, si jeho existenci a význam téměř neuvědomuje. Většina lidí je kinestetický nevnímavá, řekli bychom "slepá" nebo "hluché". To má ovšem obrovský, zužující a ČaBto i zkreslující vliv na naše chápání dramatické tvorby, dramatické hry jako takové, slovesné tvorby, mluvního projevu, ale i na naši schopnost sebepoznání, poznáni druhých a schopnost komunikace.
V.samotné síle a kvalitě kineatetického smyslu jsou individuální rozdíly. Dobrý kinestetický smysl je podstatnou složkou dramatického (hereckého) talentu. Ovšem hlavní -ne-li jedinou - cestou probouzeni, rozvíjení a zpřesňování kinestetické vnímavosti je vědomý a pravidelný eenzoricko-motorický výcvik, výcvik v eenzoricko-motorických dovednostech. Jen Slovek takto cvičený je schopen toho, čemu ae říká "vcítění".
Pro člověka, který se zabývá dramatickou tvorbou, který se zabývá vnímáním, poznáváním a tvorbou lidského chování
a prožívání, je aktivní, cvičený tělový, kinestetický smysl tak důležitý, jako pro hudebníka dobrý hudební sluch.
- 8 -
Dobrý psychický stav ee vyznačuje pohodou, otevřeností a aktivním věcným zájmem. To znamená, že dotyčný není ve stresu, nemá aktuální osobni problémy nebo konflikty, netrpí citovou neuspokojeností. Jinak řečeno, členství a činnost v porotě" pro něho není příležitostí k vyžívání se mimo zmíněný věcný zájem.
Pokud jde o narušení dobrého psychického stavu, je třeba zvláětě upozornit na záludného a Častého nepřítele, kterým je únava.
Jde především o únavu, jež pramení ze samotné činnosti v porotě. Předpokládáme, že k této činnosti přistupuje každý pokud možno svěží, neunavený. Dá se říci, že únava se během činnosti zmocňuje všech více méně rovnoměrně a ponenáhlu, nepozorovaně. Kopáč pozná, kdy je unaven a kdy si potřebuje odpočinout. Ale čím jemnějSl a psychicky náročnější je Činnost, tím snáze, nenápadněji a více podléháme únavě a jejím vlivům.
První vážnější příznaky únavy nepůsobí přitom nikterak varovně. Neponoukájí k přerušení Činnosti a k odpočinku, často právě naopak působí téměř euforický, jaksi pocitově uvolňují. Pozornost už není tak bdělá, vnímavost a vědomi tak ostré a rozlišující, už se "nebabrá s maličkostmi", všechno je plynulejší a lehčí, začíná to "jít od ruky**, "fungovat*. Většiny se začíná zmocňovat jistý rytmický, dynamický pocit fungováni, ve kterém společně "jedou". Jak jsme řekli, je to stav prožitkově příjemný, aktivní, atav společné "odpérovanosti". A to je právě moment, ve kterém je třeba přestat a aktivně ei odpočinout. Znovu se rozhýbat, vyvětrat, "uklidnit ee" a pak začít zase s bdělou pozorností, s bdělým vnímáním i vědomím.
Bohužel tento moment účinné relaxace a rekreace obvykle promeškáme, zmýleni paradoxními účinky nastupující únavy.
tfčinky prohlubující se únavy už pociťujeme jasněji: ochabnutí zájmu o to, co ee děje, roztěkanost, pauzírování,
- 9 -

■-.moat  nebo   oodrážděnoet,    To   už   ja   stav  patologický.   Tady oöe^upuje  obvyklé   "vzpružování"   stavou,   cigaretou nebo  i al-xoriolsiB.   Není   snad  třeba  říkat,   že  takové   "vzpružování"   samo ■.i   sobí  působí   jen krátkodobě a  zdanlivej a že  ee  jí*11 proces únavy  jen prohlubuje.   Relaxace a rekreace v  této fázi únavy už vyžaduje -  lépe  řečeno:   by vyžadovala - mnohem více Času, než kolik si  ubvykle můžeme  dovolit.
Hluboké  stadium únavy,  které  ovšem také  dobře  známe
z  praxe porot,   ee vyznačuje  jistým "automatickým fungováním**,
kdy už  **v  tom prostě   jedu",   aniž  chci nebo mohu "z  toho".
A  přitom svým pocitem,   svým  vnímáním a vědomím  jeem "mimo".
v  tomto  stavu může  dojít  i k vážnějším funkčním poruchám vnímání  a vědomí.   {Netvrdíme,   Že  v  takovém stadiu "přemože-noati"  nemůže  dojít  i paradoxně k neobvykle pronikavým stavům zjasněného  vnímání  s  védomí.   Někteří  upozorňují  na  takovou zkušenost a  možnost.   To   se však netýká našeho  tématu.)
Rozum zůstává etat, když celá porota ve stavu těžké únavy pristupuje k vlastnímu hodnocení. 2 Časových důvodů. (Zažili jsme několikrát, Že členové poroty, když se vzpamatovali z takové únavy, když ee probrali ze svého hlubokého útlu-nu, si jen velice nejasně vzpomínali na to, koho a co vlast-nč eledovali a hodnotili a jak. A někteří se na určité pod-?=t^tné  momenty vůbec  nepamatovali.)
Je  proto na  raístě kategorický požadavek,   oprostit  ee ■ ■yl patologických stavů,   účinně  jim předcházet.   Patologickým stavem je míněna  především únava,  ale  také  stavy vyvolané větším užíváním kávy,   alkoholu,   cigaret,   analgetik nebo  jiných povzbuzujících či   tišících prostředků.
Dlouhým,   únavným  sezením a   případně   dopováním  trpí zejména náš  tělový  smysl  a  naše   tělová   (kinestetické) yni-niavTfit.   Takoví  nedostatočná  citlivost a  vnímavost  tělového i-\      u  býrá  příznačné pro  povrchni,   málo produktivní,   verba-"■;?-:. i cur   vnímaní,    chápáni   a   hodnocení   dramatických a   sloves-vy;<-.h  üro'-juifc       "to   í>v? ;i   "t^iovopt"   je  trénovaný kínestetic-
ký smyal nejen  spolehlivým indikátorem ún^;;/,   eje   jsno rekreace  je podstatná pro  rekreaci   celkovou.   Proto   mluvíme o nutnosti  opětného  "rozhýbání".
Dobrý fyzický a psychický  stav můŽerno   považovat  ze  podmínky vnitrní.
2. Podmínky vnější ee týkají převážně prostředí. Jde o takovou organizaci vnějších podmínek, jež by umožňovala optimální výkon.
Organizace pracovních podmínek  je  věcí   znelontí   a  vědomostí   jak  organizátorů té  které  akce,   tak  členů  poroty.   Je věcí  důvodných požadavků,   jež mají  organizátoři  i  porotci na prostředí,   ve  kterém se má akce konat,   i   na   časové  podval nky akce,   na   její plén.
Prostory,   v  nichž akce probíhá,   by měly být   vybránv  h upraveny tak,  aby odpovídaly jejímu charakteru.   Typický nevhodným prostorem a prostředím pro  kteroukoli  p.riležitoet, kdy má být sledován a hodnocen umělecký projev,   jitou parny o  sobě ony  "univerzální"  sály kulturních  donu,   v  nichž  s<? konají  právě  tak  taneční   zábavy   jeko  plenární   schůze, estrádní pořady či divadelní  představení.   Jde-li  o vystoupeni  a hodnocení   jednotlivců  nebo malých  skupin,   nejeou prostorově vhodné ani běžné  divadelní  sály.   Ovšem právě  takové prostory bývají  nejčastěji  k dispozicí.   Nruí-Ií   jiná možnost výběru,   vyžadují  tyto  proetory  alespoň  základní  úpravy.
V  zásadě by prostor neměl  být  produkujícím -  u   tedy ani" těm,   kdo  je  sledují a  hodnotí  ■-    ani  příliš  velký,   ani příliš malý nebo  těsný.   Měl  by  to  být   takový pros'.or,   který je normálním projevem "zaplnitelný",   zvládnutelný,   a   tak  by měl také  na účastníky působit.   Známe  ze   zkušenoeti  proptory prázdné,   hluché,   proetory  zarážející  a  etínňující   evou rozlehlostí,   nebo naopak nedostatkem prostoru,   příliš  malými vzdálenostmi.   To   jsou momenty,   které  silně  a  podstatně   pů -
-   11 -

sobi na psychiku vystupujících i diváků.
Není snad treba připomínat, že by prostor měl být klidný, chráněný před rušivými zásahy.
členové poroty by se měli ještě před začátkem vlastní akce e prostorovým prostředím důkladně seznámit, zhodnotit je a případně upravit.
Měli by se s prostředím seznámit nejen zrakem a sluchem, zhodnotit a upravit podmínky optimální viditelnosti a slyšitelnosti (vzdálenost poroty od vystupujících), ale - opět připomínáme - seznámit se s prostředím i vlastním "tělem", "prochodit", "promluvit" a i jinak si "projednat" prostor, zhodnotit a upravit podmínky také z tohoto hlediska. Neboí tak či onak budou sledovat a hodnotit především jednání v prostoru, a to i v případech uměleckého přednesu.
Důkladné seznámení s prostorovými podmínkami je nezbytnou složkou osobního i společného vyladění, nezbytnou podmínkou aktivního soustředění a vnímání. Tato příprava porotce je analogické profesionální přípravo dobrého herce.
Uvážlivou pozornost je třeba věnovat i osvětleni prostoru, zejména jeviště. Nejen pokud jde o samu dobrou viditelnost, ale také pokud jde o vymezení a artikulaci prostoru, o  vymezení a soustředění pozornosti, o celkovou atmosféru.
Pozornosti poroty by v tomto ohledu neměly ujít  ani prostory vedlejší, kde vystupující čekají, seznamují   se, bojí se, dodávají si odvahy a kde se připravuji na své  vystoupení.
Krátce řečeno, porota by m?la být v prostředí, kde působí, pokud možno "doma". Měla by mít vědomý a tím také aktivní vztah k prostředí, ve kterém působí a jehož je součástí. SouČéptí nejpodstatnější, neboí je tak Pí onak jeho určujícím lidským činitelem. Lidské prostředí (lidé v urči-tára prostoru a  vzt&zích) Je činitel, který nejvíce působí h s   nímž Dředev.5-_a re rauíU každý vyrovnávat.
S porotou jako s určujícím lidským prostředím se musí vyrovnávat nejen každý účinkující, ale také každý pořadatel, technik, a zejména každý Člen poroty. Neboí pro každého Člena poroty je porota, její ostatní Členové, po celou dobu akce tím nejvlastnější» prostředím, vztažnou skupinou. A podle toho jak, na základě čeho se s ní kdo vyrovnává, tím ji také spoluvytváří.
Co znamená ono "vyrovnávat se"7 To znamená navázat kontakt, domluvit ee, najit epolečný zájem, společné téma, realizovat určitý záměr, spolupracovat. Porotu chápeme jako pracovní skupinu.
A právě zmíněné aktivní seznámení ee s prostorem a příprava akčního prostoru, provedou-li to všichni členové poroty, je případem takového vzájemného vyrovnávání se, případem vzájemné domluvy a dohody na základě konkrétní společné zkušenosti.
Velmi účinným prostředkem společného vylaäovéní a sblížení jsou tělesné a hlasové cvičení pro aktivaci tělového citu a vnímání. Krátká, intenzívní cvičení, prováděná s plným soustředěním, jsou nezbytná nejen pro kondici každého jednotlivce, ale vytvářejí i kondici společnou, kondici skupiny. Je to cesta k onomu "být doma". "Doma" v prostředí skupiny i "doma" v práci.
(Příležitost seznámit se e prostředím ještě před vystoupením, "prochodit" a "promluvit" si prostor, by pochopitelně měla být dána i všem účinkujícím. Porotou by jim měla být nabídnuta, možná zároveň e demonstrací a s osvětlením významu takového počínání.)
Vážným problémem bývají Časové podmínky přece. Ve snaze stihnout ve vymezeném čase všechno, co stiženo být má, bývó program nahuštěn až do nemožnosti, ke škodě kvelity préce. Tím větší pozornost je třeba věnovat účinným formám včasné a pravidelné rekreace během préce. Tím vřtáí rauňí byt osobní kázeň v životosprávě, zejména pokud ,-de c ,'irarnk, Po/,hod~
ISii.Ci^SVT'l-'--'"1?': ' -íW.-ff-:ř30«s.-'i-*'M«jiu-" r-Vf
nč není na prospěch věci, jsou-li takové akce některými od prvního večera brány jako příležitost ke společenskému vyžití.
Nedostatečné Časové podmínky nutí leckdy ke spěchu, k netrpělivosti, k povrchnosti a "zkratům" ve vnímání a hodnocení. Už vědomí "mála času a množství práce" navozuje spěch a napětí a zrychluje únavu. Působí, že nevěnujeme náležitou pozornost tomu, co se právě děje a čemu bychom ji měli věnovat. Ze zkušenosti víme, že na začátku pracovního dne, zvláště toho prvního, býváme ve sledování důslednější a v úsudku zdrženlivější. S přibývajícím časem a s vědomím nedostatku času býváme leckdy s pozorováním a e úsudkem hotovi chvíli potom, co dotyčný vůbec začal. Jaksi si "zvykáme", "zapracováváme se", nabýváme na rychlosti, A není to jen důsledek únavy. Je to také důsledek nedostatečná artiku-lace času. Nedostatečná artikulace času napomáhá vzniku úna-
▼y-
Vnějaím podmínkám e jejich zvládnutí nebývá věnována náležitá pozornost a péče, nebývá doceněn jejich význam pro kvalitu práce. Nejedna porota zečíná svou Činnost, aniž by se seznámila e prostředím, aniž by prostředí podle možností upravila a připravilo, aniž by se - třebe právě na základě společného průzkumu o přípravy - její Členové seznámili a poznali jakožto kolegové. Dá se říci, že takový aktivní, odborný vztah k práci nebývá zvykem. Leckdy tomu brání nevědomost nebo ostych, nejistota zakrývaná suverenitou. Je samozřejmě možné ee tím vším "nezatěžovat" a"brát věci tak, jak jeou".Přijít těsně před začátkem - nebo i během - produkce, zasednout na vykáaané místo s "ukažte, co umíte". Jenže tohle "brát věci tak, jak jsou" většinou znamená nevědět a neuvědomovat si, jak věci jsou a které vůbec jsou. Znamená podléhat situaci,
i 4  -
Otázky vnímání a hodnocení
Co máme  sledovat a  hodnotit,   to  při   íamííer.^rj sledováni obvykle předem víma.   Otázka  je,   jak  kvalitní   je   toto nafte vědění   (není-li  příliš  všeobecné  nebo příliš úzké,   jak   jsme k němu došli,   je-li vystaveno  zdravému a  nutnému pochybováni)  a   jestli  to,   o čem vime,   že  bychom dělat  měli,   taky  skutečně  děláme.   Jestli  ee  jen nedomníváme,   že  to   dřláme,   a  přitom nevědomky neděláme něco   jiného.
Obecné požadavky na  věcné vnímání,  poznávání  a  hodnoceni   jsou-zhruba  tyto:
1.   Rozlišovat vnímání   (vnímané)   a   interpretování   í interpretaci,   výklad vnímaného).
Dopřát   vnímání   a   uvědomování   si   potřebný   Čep   <<.   ^tevrenost. Vyvarovat  se  předčasné  interpretace,   unáhlený.- h,   zkreto-vých soudů.
2.   Oprostit se od rušivých afektů,   předsudků a předpojatostí. To předpokládá  určitý stupeň sebeposnání   e  vřeného   sebe-uvědomování.
Afekty,   předpojatosti a předsudky,   které  mohou  zkreslovat věcnost vnímání,   poznávání   a hodnocení,   má víremén? každý. Nelze  se   jich  zbavit  tím,   že   si  -  nebo   jim -  "poručia", že   je budu potlačovat,   nebo   že   je  popřu.   Oprootit  pe  můžeme   (a   spíše   oproetovat  než   oprostit)   jediné   tak,   £-?   si takové   skutečnosti  a  jejich  působení  b u-jem?  -.íA«] edně  uvědomovat a přiznávat.
KaŽdý  člen  poroty  by   si   raěl   vést   o   svém pozorování   pokud možno přesné a úplné  záznamy.   Pro evidenci   i   objekt i veci.   Z nich můžeme  mnohé  vyčíst  i  o  sobě ti   svéiii  r řX stupu, své  práci.
V některých případech  je  vedení   záznamů  uenndnr-no  ?.  vedeno  záznamovými archy.   Jejich  rubrikami  je pozorovatel orientován na  to,   co  zejména  má  sledovat,   Selv:   s:   ná  zejména   všímat.   Rubriky reprezentují   pochopitelně   až,   Ľií'itý   nf:~ zor na   sledovaný   jev  a   určitý při e tup   kü   •-■■ eá<^vv-"-r?.:i  o*1"'--
- 15  -
Toto ei je třeba také předem uvědomit a kriticky zhodnotit a připadnou diskusi o záznamovém archu, jeho hodnotě nebo nedostatcích provést před začátkem vlastni akce. Každé pozorování, vedené záznamovým archem, by mělo být nejprve vyzkou-ěeno a nacvičeno na dvou třech případech, aby ei všichni zavčas konkrétn« uvědomili, co a jak sledují a zaznamenávají. Dobře vedené záznamové archy ee zvléšl osvědčují při konfrontaci.
Připomeňme ei ve atručnoati to, co maže ovlivňovat věcnost naSeho vnímání, poznání a hodnocení, ony "citlivé" nebo kritické momenty naSí Činnosti.
Á bude užitečné, jestliže si vybavíme, k čemu je při takovém vyatoupení upřena naše pozornost, co nás oelovuje a na co odpovídáme. Nebot podle toho si také tyto kritické momenty rrůžeme uvědomit a rozdělit, a/ Osoba vystupujícího nebo osoby vystupujících, b/ Co ("koho") dělá a,.jak. V jakém pojetí, e jakým účinkem, c/ Výrazové prostředky a postupy, jejich zvládnutí. Schopnosti, dovednosti, "technická" úroveň. Jinak řečeno: a/ Zjev. b/ Projev, c/ Um.
To, co působí jako celkový dojem, spočívá ve vzájemných vztazích, v souladu nebo nesouladu uvedených složek.
a) Kritické momenty ve vztahu k osobě nebo osobám. Pohlaví. Víme, jakou pozornost a jaký zájem vzbuzují - i mimo jeviště - atraktivní oaoby druhého pohlaví, jak ča$tá je zaujatost pohlavní, slabost, citlivost pro určité typy. A to jak pozitivní, preferující, tak také negativní, negující. Stává ee, že pozitivní je u osob opačného pohlaví, negativní u oeob téhož pohlaví. Ale mohou ee vyskytnout i opečné případy. Někdo se takové nadměrné silné náklonoati,  slabosti brání i tím, Že ji "obrátí" v opak,  averzi jakožto "sílu". Tim  má nad dotyčnou - nebo dotyčným - "vrch". Takové sympatie nebo antipatie ee promítnou do vnímáni e zejména hodno-
1b ~
cení více méně zastřeně, různě racionalizované nebo eublimo-vané.
Věk, podobné slabost se vyskytuje i vzhledem k věku. K  "mládl" nebo "etáří". Obvyklejší je "randění mládí". I tady se můře vyskytnout kontrastní averze.
Typ osobnosti. Vyhraněné, extrémní typy osobnosti vyvolávají svým zjevem (úpravou zevnějšku) a chováním velmi často antipatie a averze, výjimečně sympatie. Zejména pokud jde o silně introvertní osobnosti (schizoidní, heboidní), které ee ve svém chování (úpravě zevnějšku, vyjadřování) "stylizují" - větSinou z rozpaku, z bezradnosti a z nedostatku zlcuäenoetí - tak, Se působí provokstivně. Bývají "přeinte-lektualizovaní", "povýšeni", ironizující, kdeco jim není dobré a kdeco popírají, negují, dělají schválnosti. Afekty, která vzbuzují, značně ovlivňují vnímání a hodnocení jejich jevištní produkce. Jejich dramatický umělecký projev bývá v nejlepSich případech vnímán a hodnocen jako "zvláštní", daleko čaetěji jako "velice problematický" nebo jako "trapní". Téměř ve všech případech bývá patrný ro2por mezi ambicemi a dovednostmi, mezi proíitkem(plánem) a realizací; a to jak v "civilu", tak na jevišti. Důvodem bývá silný a efektivní náboj jejich projevu a sdělení, neadekvátně sdělovaný a Často nedostatečně diferencovaný prožitek. Takový nezpracovaný afekt se přenáší - převážně negativně - také na porotce, na jejich vnímání a hodnocení.
Soucit. Zvláštním oříškem bývá hodnocení osob, které vzbuzuji obecný eoucit. A to nejen osob tělesně postižených. Tady bývá někdy eilné tendence, jakási povinnost "přát" jim, brát je v ochranu, pomáhat jim a "neodradit" je. Ale každá nevěcnost, každé přilepšováni a vylepšování, tyl  vedené ušlechtilými motivy, bývá jen na škodu. Na škodu tomu, komu bylo "přilepšeno", na škodu oboru a věci samé.
Sociální percepce. Na naše vnímáni - a zejména hodnoceni -působí to, co o dotyčném víme, nebo "co ee o něm ví": jeho pověst, jeho umělecké nebo společenské úspřchy 'případně
- 17 -
neúspěchy),   jde-li  o  známou osobu,  ai už  osobně nebo obecně,   jde-li  o  osobu,   která   je  v nějakém podstatném vztahu s významnou,   prominentní  osobností.   Uvědomme  si,   jak rozdílný bývá náš přístup  k "předhodnoceným"   "známým"   osobnostem nebo  souborům,   k vítězům soutěží,   k těm,   kdo   s úspěchem vystupovali  v zahraničí,   v  televizi,   o kterých  se pochvalně psalo nebo píše,   kteří  mají   své  renomé  a  svou popularitu. A  to  i tenkrát,       kdy  se  chceme  z  takového vlivu vymanit, kdy mu  chceme  čelit.   Snadno můžeme   upadnout  do reaktivního "zásadového"  negativismu,  do  rivalství,   což  je  totéž naruby.
Sociální percepce působí  nejen ve  vztahu k vystupujícím, ale  také  ve  vztazích mezi  členy poroty a  ve  vztazích k členům poroty.   Je   to  otázka  "známych"   osobností  a  tedy  "autorit*  v  porotě.   Názorům a postojům takových osobností  bývá prikladaná  větší,  ne-li rozhodující  váha.   Při hodnocení  bývají   tázáni  na  názor,   nebo  projevují   svůj  názor obvykle   jako   první,   ostatní   členové   nezřídka   své   názory,   postoje a svá hodnocení,  tomuto  jejich názoru přizpůsobují  -  konformně, případně  negativisticky.   K nebezpečné  a nedobré  situaci  může dojít  tehdy,   jestliže  se hodnocení  zvrhne v prestižní   souboj  takového  rílenft poroty  s ostatními,   nebo v prestižní  souboj  dvou prominentů.   Ten  se  pak  obvykle  rozšiřuje  i  mimo ?]ůrtní   prostredí   poroty.
Překonání  negativních  vlivů  sociální  percepce,   která ,vfi   týká  Členů   poroty,    je   vScí   především  samotných   jejích .rifíLtňlů,   vrci   jejich  psychické  a  sociální   zralosti,   jejich cnobní  a  odborné  úrovně,   jejich  taktu a   jejich  schopnosti tázat  se a  ne   "mít  pravdu".
V   souvislosti   pe   eociální   percepcí   se  mluví   také   o   různých   "hal ooffikUích".   Jde  -j   jvádění  a  zdůrazňování  afektivně pi^oMvyeh   ruo ni* r* t i":,    ítír1'   r.   věci   samou mnjí   jen  málo   -rc-yo   vi'jť:ec   rr, ■:.   -   co   .i^Itit,   ale   ovlivňují   citově,   neracionál-:-!•'"■   po« í o ;*   hodnotících ,    jejích   hc inocení ,   rozhodování
(např.  zdůraznění,  že hodnocený je sirotek,  nebo že s nasazením vlastního Života  zachránil tonoucího,  nebo že  je ošetřovatelem Selem v zoologické   zahradě,   nebo  Že  naopak okradl babičku a podobně).   Postoje k osobám pochopitelně ovlivňují  i hodnocení   jejich projevu a hodnocení   jejich  umu.
b)      Kritické momenty ve vztahu k "uměni",  k uměleckému pro jevu.
Autor a výběr textu.   Náš  vztah k projevu hodnoceného,   často ještě dříve,  než  začne,   je dán naším vztahem k autorovi,   kterého si vybral,  Máme  tendenci,   zvláště pokud  jde   o  autora nebo autory,  kteří nám "nesedí",  "nic neříkají",   tento vztah přenášet i na projev a  osobu produkujícího.   Ambivaletní,   epí-še podezíravý vztah míváme k tomu,   v   jehož repertoáru  se aetká autor  "náš"   e autorem,   který  je nám nesympatický.   Jestliže  si někdo  vybral  "našeho"  autora  nebo  "naše"  autory,   očekáváme,   že  to  je  "náš"   člověk.   Ovšem v tom případě,   kdy  ho nebo   je bude  dělat  více méně podle našich představ.   Náš  vztah k autorovi a podle  autora  k produkujícímu je druhem  sociální  percepce.   Podle  toho,   jakou "příležitost"  nám produkující dává,   míváme  sklon "vidět",   "slyšet",   "vnlrast"   epíče  své představy než  to,   co dotyčný skutečně  dělá.
Konvence.  Umělecké,   estetické  vnímání  a  cítění  většiny lidí je v podstatě dáno  tím,   co  se mimoděk naučili  a   jsou  zvykli za  "umění"  a  za  "umělecké"  považovat,   jako  "umění"  a  "umělec-' kó"   chápat a  přijímat,   tady uměleckou,   estetickou konvencí. Hlavní proud,   jakýei všeobecný průměr,   je  v  dramatickém urážní  reprezentován běžnou divadelní,   filmovou,   rozhlasovou a zejména  televizní  produkcí.   Rovněž běžné produkce  literární a  kriticko-publicistická,   popularizační,  hraje  v  tomto  ohledu nemalou roli.   0 kom a   jak  se  právě píše  nebo  mluví,   kdo nebo  co právě  "letí",   je v módě.   To  všechno   spoluvytváří  nor-my estetického vnímání  a  cítění,   většinou  zúžené  a  "samozřejmé".   Všechno  "samozřejmé"   je  v  podstatě  neuvědomované, nepoznané.
-   19 -
Panující normy a vzory vedou k napodobovaní, k přejímání určitých hotových prostředků a postupů, k osvojováni si spíže Šikovností, manýr než skutečných dovedností.
Proč tohle říkáme? Jaký to má význam pro vnímání a hodnocení? A nejen pro vnímání a hodnocení uměleckého snažení druhých, ale i pro nás osobně a případně pro naši práci pedagogickou?
Abychom si uvědomili, že naše estetické cítění není, jak ee někteří domnívají, spolehlivým - "bezprostředním" a "čistým" - pramenera poznání umění vůbec, nýbrž většinou pod-mí.nčnou reakcí na to, co jsme zvyklí jako "umění** a "umělec-
kň* prožívat, chápat a hodnotit.
Abychom si uvědomili, co jsme zvykli považovat za umění s za umělecké a pokud možno taky proč. Jinak řečeno, jakou cenu, jaký smysl mé pro nás, pro náš život dramatické umění. Co je v centru našeho zájmu, co nám nejvíce "sedí", a kam až sahá naše tolerance, naše schopnost rozlišovat a uznávat možnosti. To je věcí našeho vzdělání v oboru. Je velmi prospěšné udělat ei u příležitosti hodnocení druhých takovou osobní "inventuru".
Jestliže si budeme uvědomovat skutečnosti, o kterých právě  byle řeč, zjietíme, že od vlivů konvence a jiných před-iuiaiiu se nejspíše oprostíme tak, Že budeme k uměleckému (drastickému) pmjevu přistupovat především jako ke sdělování. K-i sdělování určitých lidských obsahů. Toho, na čem má sdělující osobni účast, a proto taky potřebu a důvod to sdělit druhým. V tom spočívá vlastní apel uměleckého projevu. Lidským obsahem může být právě tak úžas, ustrnutí, radost, nejistota, hravost, neděje jako potřeba blízkosti, dorozumění, kontaktu. Lidský obsah musí být pravý, ten nelze napodobovat. A nemusí se krýt e obsahem slov tlumočeného textu.
Mluvíme o tom proto, Že nejednou snahu dělat a predvarí "uiaeni", pnehs nrezen^cwat sebe jakožto "umrlce" opomíjí n   ,-.kr?f«} o;\*   sVuU-ínost sdělovaní. "Dělat umění" - a to se
j       týká zvláätô produkci jevištních, dramatických - se může stát Í       vítanou příležitostí pro sebeshlíženi a sebepředvédění. Může i!       sa stát produktem takového narcismu a exhibicioniamú, j       okouzlováním aebe i druhých. Produktem nejednou působivým, 1       úspěšným, obdiv vzbuzujícím, zejména u tôch, kdo "adorují" j       umění a umělce z podobných důvodů jako ten, kdo takto produkuje. Je třeba připomenout, že k takovým produkcím dochází-vá i za pomoci textů velmi angažovaných. Lidská, společenská angažovanost textů navozuje iluzi sdělování, ale na povaze narcismu a exhibicionismu nic nemění a měnit nemůže. Jsou to prípady'técn, kteří, jak říká Stanislavsky, nemiluji umění v sobě, ale sebe v umění. A s nimi, s jejich větší nebo men-éi "uměleckou perfektností", se setkáváme také na soutěžích a přehlídkách. Jejich přistup a vystupováni označíme jako "pseudoumělecké". Jde o to, abychom takovou pseudouměleckost poznali a vyvarovali se jí při sledování a hodnocení.
c) Kritické momenty ye vztahu k umu.
Je třeba rozlisovat mezi "uměním", vnímáním a hodnocením toho, co dotyčný má nastudováno a co prezentuje jako své uměni, a mezi "umem" dotyčného, mezi jeho převážně vnitřními í        předpoklady uplatnit se v oboru, učit se a umět.
!                               Jestliže "umění" je věcí poznávání estetického, pak
l                    "um" je věcí poznávání psychologického.
"Uměni" jsme s to vnímat bezprostředně. Jde o estetický zážitek. Na "um" - Jeho stav, rozsah, intenzitu, produktivi-j       tu atd. - můžeme podle určitých projevů toliko usuzovat. ]       Interpretovat tyto projevy na základě důkladných znalostí, i        dovedností a vědomostí. Vytvářet si oprávněné doměnky a ty |       si také průkazně ověřovat.
UŽ tady se naskýtá otázka, na které projevy se zejména zaměřit, kterých si zejména všímat, protože jsou "plné", významné (signifikantní) pro takové usuzování? A jsou tyto
i                                                                                   - 21 -
projevy vždycky stejně významné anebo jejich významnost ee mění podle toho, ve spojitosti s jakými dalšími projevy (okolnostmi) se vyskytuji, nebo nevyskytují?
Těmito otázkami se nyní zabývat nebudeme. Z  toho, co bylo zatím řečeno, je snad zřejmé, že vystoupeni dotyčného, při kterém provede jednu nebo dvě nastudované věci, může sice vzbudit náš zájem o důkladnější poznání jeho předpokladu, může nás vést k vytvoření určité doměnky, ale průkaznější poznatky nám nedává. Ty můžeme získávat jen dalším, dostatečně soustředěním a zaměřeným zkoušením. Ale pro takovou práci, kdy dotyčným jsou nejen dávány úkoly (jako u zkoušek ve Škole), ale kdy je s nimi na úkolech také pracováno (jako v dílně), obvykle nebývají při soutěžích, přehlídkách ba ani ne při výběrových zkouškách vhodné podmínky. Jistým krokem v tomto směru by mohl být pracovní seminář pro vybrané účastníky přehlídky nebo soutěže, seminář odborně vedený, kterého by se účastnili všichni Členové poroty.
Takové bližší, konkrétní zkoušení a poznávání na úkolech je nezbytné pro správnou diagnózu talentu. A máme na mysli především diagnózu talentu, který bychom mohli nazvat "nesnadný". Nesnadný jek pokud jde o projev (působí nesnáze b komplikace svému nositeli, právě tak jako jeho nositel působí nesnáze a komplikace jemu), tak pokud jde o jeho poznání a uznání. Alespoň v počátečním - někdy hodně dlouhém -období "hledání se". Dokud "ee nenajde" a nezíská své specifické dovednosti, svůj specifický výraz a prfikaznost. Dokud není vytvořena dialektická jednota mezi osobností a talentem. Takový talent - jmenovitě dramatický - potřebuje v počátečním období tápáni a hledání uznání a pomoc druhých. Proto je taky významnějších tvůrců tohoto rodu v dramatickém umění pohříchu málo.
Daleko častěji bývá poznán, uznán a za pomoci druhých rozvíjen "snadný" talent. Je to talent, kde je od počátku dána ona jednota mezi ním a osobností, kde talent nejednou
- 22 -
překrývá vlastní osobnost svého nositele. Z hlediska konverzního chápání dramatického umění je to talent "jasný", "neproblematický". Pro "snadný" talent je příznačné - a v tom Je taky největší jeho síla -, Že je schopen spontánně a dobře napodobovat to, co je za umění a umělecké pokládáno. Proto je taky v počátcích daleko průkaznější a rozvijí se, učí se rychleji a ůspěšněji než talent "nesnadný". Ovšem jen do určitého stadia, než naplní své možnosti. Fak se ve svém vývoji zpomalí, někdy i zastaví. Oproti tomu "nesnadný" talent má zpooétku křivku vývoje, učení obvykle povlovnou a značně kostrbatou. Teprve později náhle, "skokem" stoupne. Tvorba dostatečně silných "nesnadných" talentů, kteří "se našli" a vytrvají, představuje leckdy vybočení ztí zajetých kolejí, rozšíření a prohloubení chápání "umění" a "uměleckého". Proto se alespoň letmo o této závažné problematice zmiňujeme.
Nejde samozřejmě o to "dělat" talenty místních a okresních formátů, jak k tomu někdy bývá sklon. Skutečně výrazných talentů bylo a je málo. Jde o to rozpoznat talent r Jeho možnosti. Umět takovým lidem dělně, věcně poradit, ozřejc.it perspektivu.
V čem tedy spočívají kritické momenty ve vztahu k umu?
a/ Ve stavu faktických dovedností, znalostí a vědomostí po-suzovatele.
b/ V jeho schopnostech a potřebě fakticky, produktivně poznávat. V jeho potřebě a schopnostech dél se učit.
Jinak řečeno: V ustálených nazíracích a hodnotících klišé, v "pocitech" a nejasných, ne zdůvodněných doměnkách, a nimiž se operuje jako s poznáním.
Hodnocení
samo je  záležitostí  jednak  interpretace   (vykladu)   cist,   získaných pozorováním,   jednak  srovnávání   (uvódíní  ve v v tahy^   dílčích  poznatků,   obvykle  ve   smyslu  více-reén^,   le:j« í -horS i,
-   23   -

Srovnávat lze Jen srovnatelné (správné rozlišené) na základe určitých známych kritérií (měřítek). Hodnocení je vždy relativní. Relativní taká vzhledem k danému souboru hodnocených a vzhledem k danému souboru hodnotitelů.
Chyby hodnocení plynou z nesprávného výběru dat (pozorování), z nesprávné Interpretace dat a tedy i z nesprávného srovnáni. (Srovnání "hrušek se Švestkami" nebo "hrušek a bruslemi").
O průběhu hodnocení - právě tak Jako o průběhu pozorování - by měl být veden záznam. Jednak záznam o hodnocení individuálním (Jak který hodnotící hodnotí ten který výkon individuálně, nezávisle na druhých), jednak záznam o hodnocení skupinovém, stejně jako záznam o konfrontaci (rozdílech, upřesněních, změnách) individuálních hodnocení ve společné diskusi i o konečném hodnoceni poroty.
V porotách se často vyskytují "mluvčí", kterým je bud* dáváno slovo jako prvním, nebo kteří si jako první slovo při hodnocení berou. Ostatní pak se k jejich názoru, k jejich hodnocení v "zásadě" přidávají, nebo s jejich názorem případné polemizují. At jde o souhlas nebo polemiku, jde o reakci na určitý názor, projev, na určitou osobu. A už to pochopitelně názor, hodnocení ostatních ovlivňuje. Bylo by proto na místě, aby pořadí, ve kterém Členové poroty budou při hodnocení dostávat slovo, bylo případ od případu určeno (náhodným výběrem) a bylo závazné. To také vede k tomu, že se členové poroty navzájem lépe, pozorněji vnímají, Že se mění jejich role, vztahy a vlivy v diskusi.
Je třeba si stále znovu uvědomovat, že úkolem poroty a smyslem její práce není soudit ve smyslu odsuzovat, nýbrž hodnotit. Ptát se, rozpoznávat a ukazovat, co má hodnotu Jak pro obor sám, tak pro hodnoceného, z čeho vycházet a k čemu se zaměřovat. Hodnotit znamená také poznávat možnosti těch, které hodnotíme. Ptát se, jak a za jakých podmínek by to, co dělají, mohli lépe a plněji dělat oni, ne my. Takové
- 24 -
Mi mm irwir ■ ■ ■     ,..--■
hodnocení, byl by bylo sebeostřejsi, je zároveň pomocí a inspirací.
Nedílnou součástí a vlastním těžištěm každého hodnocení je beseda poroty s hodnocenými» Smyslem besedy je, aby hodnocení pochopili a poznali, o co jde, aby jim hodnocení po-aohlo k dobrému, konkrétnímu sebenáhladu a sebepoznání, aby jim ukázalo reálnou perspektivu jejich snažení. A to není snadné. Není snadné, není bez problémů hovořit o kladech, Chválit. Tím nesnadnější je hovořit o nedostatcích, omylech a vadách. Není snadné vytvořit takové vztahy, takovou atmosféru, aby adresát tomu, co mu sdělujeme, rozuměl skutečně tak, jak to je míněno, aby chápal a neslyšel jen slova, slova, slova, která lze zapisovat nebo opakovat, ale která mu v podstatě nic neříkají. Není snadné mluvit k druhému tak, aby rozuměl, znamená mluvit k němu jeho jazykem, znát jeho jazyk. Mluvit k druhému tak, aby chápal, není jen věcí slov, ale podstatně věcí celkového vztahu k adresátovi. Vztahu, který se projevuje, který "mluví" i mimo slova v kontextu situace a chování od první chvíle setkání, utváří se a působí po celou dobu trvání té které akce. Proto hodnocení a be-aeda nemůže být vedena v Jiném duchu, nema-li působit jako falešné nahrávání, než v jakém probíhá celá akce. A tímto "duchem" Jsou slova poroty a porotců, slova rozhovoru bud* vyjasňována a potvrzována, nebo naopak vyprazdňována a zpochybňována. Beseda je vyvrcholením a taky prubířským kamenem hodnověrnoati a kompetentnosti práce poroty. Víme, Jak leckdy tyto rozhovory, konfrontace poroty a hodnocených, probíhají neuspokojivě. A at tak nebo onak, taková neuspokoji-vost a neuspokojenost padá na vrub poroty jakožto "silnějšího", jehož práce a odbornost spočívá v dovednosti komunikovat. Součástí dovednosti komunikovat je i dovednost vnímat 1 dovednost hodnotit. V naěem případě zejména dramatický nebo slovesný umělecký projev.
Toto by měl mít na mysli a o to se snažit každý Člen poroty i porota jako skupina. Vědomě vytvářet pro aebe
- 2 b  -
i pro hodnocené od prvních chvíle takovou situaci, která umožňuje soustředěnou pozornost na práci a živou účastí optimální sdělnost. Vnímání a hodnocení práce druhých, má-li být produktivní, hodnověrná a pravdivé, musí být vědomou spolupráci.
- 26 -
ea^BBÄ»«-.-..-/-. -. .-*_-.,..
K podmínkám a způsobům hodnocení uměleckého přednesu
Aktivita amatérských přednaěečů může být motivována nejrůznějšími, nejosobnějšími 1 nejintimnějšími důvody, ale má skutečný amysl jen tehdy, plní-li společenskou funkci. To znamená, že přináší nový, konkrétní a aktuální příspěvek do společenského života. Jakým způsobem, v jaké míre a kvalitě přispívá přednes společnosti, zjisluje především hodnocení v soutěžích.
Vlastním odborným kritériím přednaáečského výkonu byl věnován samostatný seáit edice Umělecký přednes (sv. 30: Daniela Musilová, Poznámky k hodnocení uměleckého přednesu). V tomto seSitě zbývá věnovat pozornost podmínkám hodnocení a zveřejňování Jeho závěrů. V prvé části aeěitu o tomto tématu pojednává obecně a společně s příbuznými obory dr. Vyskočil. Věnuje pozornost zejména podmínkám aktivity hodnotitelova výkonu a vyloučení negativních vlivů na hodnocení. Nám zbývá soustředit se na specifické vlastnosti hodnotitele, specifické podmínky a specifické postupy práce v porotě uměleckého přednesu.
O smyslu  soutěží
Soutěže a soutěžní přehlídky na váech stupních jsou vždy vyvrcholením dlouhodobé práce přednaáečů. Jejich funkci vidíme ve třech aspektech, jsou to: a/ kontrolní funkce:
umožňuje bilanci výsledků v daném okruhu (územním,
- 27 -