Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Teorie a dějiny divadla Česká dramatika 2.poloviny 19.století v souvislosti s vývojem nár. obrození Bibliografická rešerše Vypracovala: Iva Mikulová Ročník: druhý, kombinované studium Akademický rok: 2007/2008 Dějiny divadla – 19. století Komplexní dějinný pohled na vývoj českého divadla od jeho počátků poskytují Dějiny českého divadla redaktora Františka Černého, přičemž 19. století je zmapováno ve druhém a třetím díle (Praha 1969). Divadelní události jsou zasazeny do historických kontextů a evropského divadelního dění. Do větších podrobností a detailů zabíhají Dějiny českého divadla Jana Vondráčka (Praha 1956), které obsahují ukázky z dobových dokumentů, divadelních her a fotografie. Jakýsi stručný výtah a shrnutí nabízí ve dvou dílech Přehledu dějin českého divadla (Od počátků do roku 1862; Od roku 1862 do roku 1945, Praha 2004) Jan Císař. Jedná se o skripta Divadelní fakulty AMU sloužící ke snadné a rychlé orientaci studentů v problematice počátků českého divadla. V chronologickém sledu jsou seřazeny nejdůležitější divadelní události v Kalendáriu dějin českého divadla (Praha 1989), do jejichž výčtu patří jak premiéry, významná uvedení her, zavedení nových divadelních technik, tak data narození významných dramatiků či herců. I zde nechybí historický kontext a shrnutí jednotlivých etap a period vývoje. Konstituování českého národního divadla Studie, jež stála na počátku úvah o vzniku národního divadla, spadá dobou svého vzniku ještě do konce 18.století, přesto se významnou měrou podílela na definování instutice Národního divadla a myšlenek zaobírajících se potřebou vzniku vlasteneckého divadla českého národa. Autorem této mannheimské přednášky O mravním poslání divadla je Friedrich Schiller, v českých zemích se poté dočkala přepracování a obohacení vlastními tezemi Prokopem Šedivým pod názvem Krátké pojednání o užitku, který ustavičně stojící a dobře spořádané divadlo způsobiti může (Praha 1793). Dramatické normy a pojmový aparát zavádí Josef Jungmann ve svém díle Slovesnost (Praha 1845, 2.vyd.). Jungmann se pokouší zasadit drama do evropského kontextu a povýšit české drama na drama evropské. Obrozenecké době bojů o české divadlo se věnuje sborník ze Sympozia v Plzni konaného 10.-12.3.1983 Divadlo v české kultuře 19.století (Praha 1985), který zohledňuje také společenské a kulturní události v kontextu vývoje divadla. V knize Znamení zrodu (Jinočany 1995) se Vladimír Macura zamýšlí nad vlivy podílejícími se na vzniku českého národa, jeho emancipačním úsilím na základě členění územního a lingvistického. S tím souvisí i otázka překladů a původní mytologie, vlastenectví a česky píšících autorů prózy a poezie. Počátkům českého dramatu a obrozenecké literatury se věnuje i sborník příspěvků z vědecké literární konference uskutečněné u příležitosti 155. výročí založení Spolku divadelních ochotníků v Radnicích Jeden jazyk naše heslo buď III. Divadlo národního obrození a jeho souvislosti (Plzeň 2005). V příspěvcích se autoři dotýkají také otázky jazykové a vlastenecké. Obdobím počátků českého divadelnictví se zabývá v prvním oddíle Za divadlem českých buditelů v knize Kapitoly z dějin českého divadla (Praha 200) František Černý. Ve svých studiích se zmiňuje o kulturních a společenských souvislostech dané doby a popisuje boj českých dramatiků o místo čestiny na českých jevištích. Čtyřmi hlavními scénami se zabývá slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatimního a Národního Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988), jehož editorem je Vladimír Procházka. Souhrnný pohled na samotnou budovu Národního divadla poskytuje Jan Bartoš v prvním díle Dějin Národního divadla. Národní divadlo a jeho budovatelé (Praha 1933). Události předcházející vzniku Národního divadla shrnuje M.V.Kratochvíl v knize Národ sobě (Praha 1983). Kniha je doplněna o ukázky z dobové literatury. Josef Šnejdar a kolektiv vydali publikaci Národní divadlo (Praha 1987), která se zaobírá budovou Národního divadla, architektonickými prvky, popisuje její technické zázemí a rekonstrukce, které podstoupila. Podrobnou dvoudílnou publikaci mapující statisticky hry uváděné v Prozatimním divadle sestavili Václav Štěpán a Markéta Trávníčková (Praha 2006) Prozatimní divadlo I., II. Obsahuje soupis repertoáru a několikero dělení soupisu inscenací. O ředitelích divadel, kteří se zasloužili o budování národního divadla, se zmiňuje ve své knize Z divadelního světa (Praha 1958) Jakub Arbes. Studie a črty reflektují jak divadelní situaci 19. století, boje o češtinu na jevišti, tak působení osobností jako byli Wirsing či Maýr. České divadlo devatenáctého století nebylo spjato pouze s kamennými a stálými budovami, ale také v něm mělo své místo divadlo kočovné. Jeho podrobnou chronologii vytvořil v knize Umělcové na pouti – české divadelní společnosti v 19. století (Praha 1961) Josef Knap. Sleduje proměny kočovných scén pod vedením J.A.Prokopa přes Švandu až po Budila. Encyklopedie Hudební divadlo v českých zemích; Osobnosti 19. století (Praha 2006) podává bibliografický přehled o skladatelích, ředitelích, zpěvácích, libretistech aj., kteří v 19. století spoluvytvářeli hudební divadlo. Dramatická tvorba Katalogický přehled her s jejich sylaby nabízí Padesát příběhů a dva navíc Jarmily Černíkové-Drobné (Praha 1994), jehož první díl zahrnuje dramatickou tvorbu od 14. století do roku 1918. U každého autora je uveden i seznam děl, u vybranných her je nastíněn děj a zápletka. Výbor her Loutkařské hry českého obrození (Praha 1952) prezentuje kompletní texty her určených pro loutkové divadlo a shrnuje také vývoj českého loutkařství na našem území. Dvěma významným dramatikům 19. století se věnuje soubor historických, dramaturgických a kritických studií Od Klicpery k Stroupežnickému, kterou uspořádal A.M.Brousil (Praha 1942). Soubor byl vydán k 150. výročí narození Klicpery a 50. letům úmrtí Stroupežnického. Jeho dvě stěžejní studie pocházejí od J. Sajíce a F.Götze. Postavu V.K.Klicpery a zařazení v rámci svých současníků si vybral jako předmět svého zájmu F.A.Šubert v knize Klicpera dramatik: jeho profil a místo v české dramaturgii (Praha 1898). Biografie Vladimíra Justla V.K.Klicpera (Praha 1960) postihuje dobu a život Václava Klicpery, dílo a jeho ohlasy. Ukázky faksimilií dobových plakátů spolu s texty tří her (Ptáčník, Potopa světa, Veselohra na mostě) jsou k nalezení v programu Národního divadla V.K.Klicpera: Weselohry (Praha 1995). Představení druhého z výše zmiňovaných dramatiků se chopil František Hampl v knize Ladislav Stroupežnický: český humorista a dramatik (Praha 1950), v níž se zamýšlí nad úspěchy a neúspěchy Stroupežnického dramatické tvorby. Monografie o předním českém dramatikovi J.K.Tylovi pochází z pera Miroslava Hýska – J.K.Tyl (Praha 1926). Příspěvky ze sympozia konaného v listopadu 1988 o Tylově životě a díle v historických souvislostech doby jsou k nalezení ve sborníku Monology o J.K.Tylovi od Františka Černého (Praha 1993). Obdivně vzhlíží k tomuto dramatikovi V.K.Blahník v díle J.K.Tyla had z ráje (Praha 1950), kde s osobním zanícením přináší podrobnosti z Tylova osobního života a hájí jeho tvorbu před kritiky. Vlivy německé a rakouské dramatické tvorby, zejména s důrazem na vídeňskou lidovou frašku, zohledňuje ve své práci Jistoty tichého domova: Tylův jevištní biedermeier (Praha 1994) Dalibor Tureček. Tentýž autor sestavil knihu studií Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozeneckého dramatu (Praha 2001) o vývoji dramatu v národním obrození, jehož vznik nelze oddělit od souvislostí s vývojem divadelnictví v německých zemích. Soubor studií o roli dramatika poloviny devatenáctého století F.B.Mikovce v českém dramatickém umění pojednává studie Ljuby Klosové Divadlo Ferdinanda Břetislava Mikovce (Divadelní revue 1994, č.3, s. 3). Na konci devatenáctého století se v českých zemích prosazují realistické tendence, které se promítají i do divadelního vývoje. K autorům českého realismu se řadí Alois a Vilém Mrštíkovi či Gabriela Preissová. Podrobnou monografii Vilém Mrštík (Praha 1989) o životě a díle zpracoval Radko Pytlík. Začlenil do ní informace z mládí Viléma Mrštíka, osobního života a největší část zasvětil jeho literární a dramatické tvorbě. Autorem monografie o Gabriele Preissové (Praha 1962) je Artur Závodský. Herectví 19. století Hereckým osobnostem 19. století je zasvěcena kniha Jindřicha Vodáka Tváře českých herců (Praha 1967), která obsahuje medailonky herců od J.J.Kolára po Buriana, tedy jsou zde k nalezení například portréty H.Kvapilové, E.Vojana, F.F.Šamberka a dalších. V esejích Tvorba velkých rolí a Směry divadelního ženství se poté autor zamýšlí nad herectvím a úloze žen na divadle. Podobně synteticky nahlíží na problematiku herectví Jakub Arbes v knize Z českého jeviště (Praha 1964), která si však kromě hereckých portrétů všímá i vývoje divadla od prvních vystoupení harlekýnů na našem území a prvních českých představení. Vývoj a proměny v uchopení hereckého povolání sleduje František Černý v knize Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci (Praha 19778). Od konce 18. století se v českých divadlech vystřídalo několik hereckých generací, jež se lišily v pojetí dramatické postavy. Černý zde uvádí typologii herců, ve které se opírá o seznam doložených rolí. Otázku ženského herectví zpracovává v díle Žena v českém umění dramatickém (Praha 1940) Běla Veselá. Knihu sestavila z příspěvků divadelních teoretiků (např. Pavla Buzková, Miroslav Rutte) a sama ji doplnila úvodem. Rozsáhlý příspěvek je věnován Haně Kvapilové, k jejímuž osmdesátému výročí narození byla kniha vydána. Autorem samostatné monografie o této herečce českého divadla 19. století je František Černý (Hana Kvapilová, Praha 1963). Soustřeďuje se nejen na její herecký život, ale také na její mládí, osobní život, který byl s tím uměleckým neodmyslitelně spjat. Kniha je doplněna i kompletním soupisem repertoáru a obrazovou přílohou. O hereckém stylu Hany Kvapilové píše Iveta Justová ve studii Feminismus na jevišti Národního divadla? (Divadelní revue 2002, č.3, s. 3-16). Životy čtyř hereček z konce 19.století si vybral pro svou práci Josef Knap: Čtyři herečky. Marie Spurná, Hana Vojtová, Terezie Brzková, Otýlie Beníšková (Praha 1967). Pakliže Hana Kvapilová stála na pomyslném Olympu ženského herectví 19. století, mužskému herectví dominoval Eduard Vojan. Jeho hereckou kariéru popisují Vladimír Müller a Josef Träger v knize Eduard Vojan (Praha 1953). Portréty tří hereckých generací vykresluje Ljuba Klosová v knize Kolárové. Tři herecké portréty 19.století (Praha 1969). Monografií o dalším z herců této doby je kniha Otakara Roubínka František Ferdinand Šamberk (Praha 1985). Mapuje Šamberkův život a herectví, obsahuje také ukázky z korespondence, seznam rolí a obrazovou přílohu.