CHAT/MEL ^KYbTf) fr^ ( ^U. FriKK ki^ ^°l$. OD-TOU^m K Pôdu Dudeme mluvit o poezii, ovšem poněkud z jiného konce, než se o ní obvykle hovořTvá. Budeme mluvit o jednom zvláštním aspektu slovesné tvorby. Pro začátek zapomeňme na všechno, co jsme kdy o poezii slyšeli, a zapomeňme i na samu řeč. Představme si novorozené dítě, které se prvně ocitá v tomto našem světě a nejen že nemá ani tušení o řeči, ale nemá ještě ani povědomí o věcech kolem sebe. Co dělá toto dítě a jak se chová? Dýchá a vyráží neartikulované zvuky, zkouší očí a sluch a rozmanitě se ošívá a pohybuje. Dobře na něm pozorujeme, jak dokonale je bezbranné. Neumí se orientovat ve svém prostředí a neovládá ani své vlastní pohyby. Ale netrvá dlouho, a tato bezradná bytost se postupně líp a lip seznamuje s povahou toho, co ji obklopuje - se světlem a tmou, s horkem a zimou, neprostupností pevných hmot a s tím, že je cosi jako gravitace. K tomu všemu poznání dochází znenáhla a dítě k němu dospívá vlastní aktivitou, kterou se - obrazně řečeno - dorozumívá se světem. Nemluví ještě naším jazykem, ale přece už od samého začátku vede svou rozmluvu, svůj dialog s okolím: činí tak souborem gest, jimiž jednak přijímá signály neznámého prostředí, jednak vysílá ke světu projevy své vůle. Toto je základní situace, kterou jsme všichni prošli, to- 21 to je náš prvotní způsob kontaktu se vším co je mimo nás. V jednu chvíli dojde k tomu, že tápavý kontakt dustane v nějakém směru přesný význam. To tehdy, kdy dítě porozumí, že určitá věc znamená například přítomnost a možnost nasycení, a kdy zjistí, že naopak určitý jeho křik a gesto možnost nasycení přivolá. Rozhovor mezi dítětem a matkou započal, samozřejmě rozhovor dosud neslovný, nejazykový, a nadto zcela primitivní. Dejme tomu, že vztažené ruce dítěte a určitý křik znamenají: pít, a dítě ví, že toto gesto má užitečný účinek signálu. Dítě si to uvědomuje, a tohoto signálu opakovaně užívá. Domlouvá se tímto gestem, a domlouvá se jen a jen jím, pokud neshledá, že stejně účinné je dejme tomu samo zavolání: pít! Jakmile zjistí, že je tomu tak, obrátí dítě pozornost k tomuto jednoduššímu signálu hrdelnímu a původní gesto rukou a těla je postupně víc a víc opomíjeno, až zůstane téměř jen onen slovní znak - sloveso »pít!«. Přesně řečeno původní gesto tělesné vlastně nezmizí, neztratí se, bylo však redukováno, převedeno na slovo, totiž na úsporné a významově přesné gesto orální. Proč o tomto dítěti mluvím, proč tu naznačuji přechod od původního dialogu se světem za pomoci spontánních gest k užívání řeči? Protože chci na tomto schématu ukázat na skutečnost, pro každou úvahu o poezii eminentně důležitou. Každé slovo, vycházející z naších úst,, je totiž více nebo méně zástupný znak nejen za to, co míní, nýbrž také za tělesné gesto, jehož je ústní, orální redukcí. To znamená, že ve svých slovech jsme jaksi utajeně my celí, že naše slova koneckonců lze zpětně rozvinout do prapůvodní podoby fundamentálních gest. 22 Představme si to asi takto, na tomto přirovnání: Na svatbách je dosud zvykem novomanžele »zatahovat«, to znamená zabránit jim například šňůrou v další cestě a přimět je, aby se třebas přípitkem z tohoto zatažení vykoupili. Dnes už to dávno není nic víc než součást svatební zábavy - přesto však v tomto žertu je utajena rozpomínka na někdejší únosy nevěst, při nichž byly překážky při zatažení skutečné a také výkupné nikoji jen formální. Podobně jako za symbolickou zvyklostí na svatbě je i za každým naším slovem utajena rozpomínka na dávné původní gesto tělesné, pokud slovo dokonce není aspoň náznakem původního gesta přímo provázeno. Nemusím jistě dodávat, že slovem tu rozumíme něco poněkud jiného než pouze izolovaný slovní znak. Mluvíme-N v naší souvislosti o slově, máme na mysli zcela určitou, konkrétní výpověď určitého Člověka. A tato výpověď se může jednou uskutečňovat slovem jediným - jako když dítě zavolá na matku: Pít! - anebo celým souborem slov, například větou: Prosím vás, buďte tak laskav a přineste mi něco k pití. Jde nám o toto: že každá konkrétní odpověď určitého člověka má kromě holého slovního významu, který rozpoznáváme proto, Že známe daný Jazyk jako dorozumívací systém, také ještě cosi závažného a jakoby pod slovy skrytého - totiž gestae!. Každá výpověď je svou podstatou více než významový signál, je - zjednodušeně řečeno - také výrazem celé tělesnosti mluvčího, je orálním, tedy ústním gestem, je skrytě projevem celého Člověka. Budeme v tom zjednodušeném nástinu ještě pokračovat. Konkrétní slovní výpověď je tedy svou povahou a původem projevem celého Člověka, je to koncekonců plné gesto ducha 23 i těla, které podivuhodný.'vynález feči dovoluje uskutečňovat pouhými mluvidly. ' N- Jenomže tady musíme vyslechnout námitku. Ta námitka praví, že kdo mluví, nemusí být tak bezprostřední jako dítě, rjemusí být ptevířéný a upřímný -:|může svými slovy svůj skutečný postoj^pe-vyjadř.bvat/inýtíri,naopak zatajovat a maskovat, může předstírat jiný postojV jifipu gestací, než je ta jeho skutečná v darjérh okamžiku. Slov, lze'docela jistě užívat faleš-'ně, výpovědi lzei pronášet pokřiveně, Padne-li někomu cihla na nohu, vykřikne bolestí neb o, za? akr uje docela bezprostřed-Ině. Zeptáte-li se ho ale za despt minut, ,zda to ještě bolí, nemusí vám už odpovědět podle, pravdy. A to opět mluvíme co možná'jednoduše, o případě ,modelově prostém. Jak to teprve bude se1 shodou mezi slovem a gestem tam, kde půjde p věci nezřejmé, komplikované a neověřitelné? A jak to bude v tom případě, kdy nás někdo svou výpovědí bude chtít zá-fněrně oklamat? A ještě .ani takový případ nemusí být ten 'nejobtížnější k rozpo^hánf: vŽdyťVnyslitelnýa běžnýje i sebeklam. Toťiž rozpor, fnezi gesťem a slovem, o němž mluvčí neví. Jak je vidět, dostali jsme 'se od prostého poukazu na nemluvně a jeho gesto až k tak zamotané věci, jako je vztah , mezi gestem a, slovem1 ve výpovědi záměrně zfalšované nebo patologické. I A přece jsme museli dojít až, sem, abychom mohli pokračovať směrem k našemu tématu, totiž k poezii. K jedné její stránce,.-k jednomu jejímu aspektu. , Poezie je '[totiž zvláštní a! krajní případ slova jako orálního gesta: Anebo.i raději takto: poezie-je celým vějířem, celou škálou takových případů. Vyznačit je všechny anebo definovat jejich základní společnou podstatu je daleko za mezemi na- ších možností, není to naším cílem v této rozpravě. Záleží nám pouze na jediném - na vyzdvižení faktu, že tomu tak Je. Záleží nám na tom, že chápání poezie předpokládá porozumění její mluvě jako souboru orálních gest. Zde jsme u středu toho, oč nám běží, a proto si pro větší jasnost posloužíme příkladem. A opět - bude to příklad elementární a blízký, protože všem dobře známý. Poslechněte si několik veršů, které nejspíš znáte nazpaměť, několik veršů ze samého začátku Máchova Máje. Kdyby Je zarecitoval herec, mohli byste pojmout podezření, Že svou profesionální virtuozitou se slovy kouzlí a dává v nich znít I něčemu, co v nich není obsaženo. Přečtěme si tedy text sami a docela obyčejně, slovo od slova. Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky Čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce Šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a sluncejasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; 25 I i ;' I . i ! l i; : i ' ' ' až se L rriilostt k potfí vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí - bloudící co milenci sešly.1 1 ' ; Dál už číst pemusíme, potřebovali jsme se jenom rozpomenout. Potřebovali jsme s'i jenom připamatovat, co nás od školních let vždycky znovu uvádí db zvláštního stavu pohnutí. Jednotlivá slova v těchto verších mají své přesné slovníkové významy a v rovině významů1 všechna dohromady něco znamenají. Chtěl bych s'e ale vsadjt, Že kdybychom měli reprodukovat právě jen toto znamenání, tyto významy v ohledu slovníkově sémantickém, shledali bychom, že většina z nás vlastně vůbec neví, za celá ta léta a po tolikerém ctení a slyšení neví, do tyto verše říkají. ^ zvláštnější Je ovšem to, že toto neuvědomení není,áni zdaleka způsobeno naší nepozorností. Paradoxní je, že právě naopak je spíš důkazem naší intenzívní pozornosti. ' i Jestliže Je tomu1 tak| pák jéfzřejmé, že naše soustředěná pozornost platí něčemu jjnémi^než významům slov - a ona je skutečně obrácena k něčemu jinému než k tornu, co slova znamenají. Slýchali jsme tvrdit,. Že nás v těchto verších strhuje a oköuzjuje1 hudba silová, hudební, zvuková stránka básně. 1 tak se to'dá říci, protpže zvuková harmonie je i zde i v celém Máji zjevná a zjistitelná, ba dokonce také byla metodickým zkoumáním iprpkázária se statistickou přesností. .Jenomže takové zjištění je pro'nás jen. částečnou odpovědí, je pro. nás jen pdkazem na 'zvláštní vztah mezi slovem v této bás^i r a tím, co jsme nazvalř gestem nebo gestací pod slovy. i', ; Máchovy verše, mají nad námi'zvláštní moc, uvádějí nás do podivného a těžko pojmenovatelného stavu pohnutí. Jsou tak účinné, tak sugestivní, že nepůsobí jen na náš sluch a běžnou vnímavost, nýbrž nějakým způsobem nás niterně proměňují. Smím-II užít přirovnání, tedy se v nás děje cosi jako v železe pod magnetem. Jako by síly v našem těle nabývaly nového směru a dospívaly k jinému uspořádání. Jsem vzdálen toho, abych se snažil tento stav jakkoli analyzovat, anebo i jen pojmenovat. Nevím, jaká je exaktní povaha tohoto stavu, nám všem prakticky dobře známého. Jen jediné chci vyzdvihnout jako evidentní: tato básnická sugesce nepochybně má nějakou souvislost s výpovědí Jakožto gestem. Máchovy verše nevznikly studenou cestou, nevznikly racionálně jako výsledek kalkulu. Vůbec netvrdím, že rozumová úvaha na jejich vzniku účastná nebyla, to vůbec ne, ale přece nejsou výtvorem pouze racionálním. Za slovy je tu bezprostředně a v celé své váze a závaznosti plné a úplné gesto mladého muže Karla Hynka Máchy, je tam celý on té a té určité chvíle se všemi svými smysly a v celé své tělesnosti. A jenom proto, že ve svých verších je takto cele účasten, jen proto, že jeho výpověď je v tomto směru plná, přechází z veršů na nás Čtenáře ona sugesce, která nás proměňuje. Podstata účinku je v tom, že čtená nebo slyšená slova v nás bezděčně rozvíjejí původní gestaci, původní psychicko-fyzický stav, z něhož báseň vznikla. Známých Máchových veršů jsme použili k demonstraci výrazného vztahu mezi slovní výpovědí a gestací pod slovy. V tomto případě je slovo vypjatým a nápadným orálním gestem, a v tom Je jeho poetická síla. Je zřejmé, že Mácha měl výjimečnou schopnost učinit to, co se v jedné moudré cha- 27 sidské legendě nazývá, uměním »vejít do slova se všemi svými údy«. Máme z tohoto příkladu usoudit, že podstata poetické tvorby tkví vždycky právě v této schopnosti? Máme si myslet, že básník je ten, kdo na rozdíl od nebásníků umí takovýmto způsobem »vejít do slova«? Tak jednoduché to rozhodně není; Vztah mezi gestem a slovem není v poezii vždycky téže- povahy, jako v citovaných verších. Je rozmanitý, je mnohotvárný; jen jedna věc je všem skutečným básníkům společná - a to je schopnost dávat účinně rozumět, že slovo není jen striktně dorozumívací, sémanticky služebný znak. Básníci obnovují naše vědomí o souvztažnosti slova jako významu a slova jako gesta, dávají nám rozumět, že slova jsou podstatným způsobem závazná, že se jimi vyjadřují a uskutečňují fundamentální procesy životní. Jinak řečeno: básníci nakládají se slovy v celé prapůvodní vážnosti a s plným vědomím důsledku, které řeč pro člověka má/ale které si my v každodenním běhu života neuvědomujeme. A tato funkce básníků a poezie-.se ovšem neomezuje pouze na ozvláštňování vztahu gesta a slova, nýbrž také na další a další stránky, řeči, ať už je to vztah mezí slovem a věcí jím označovanou, anebo cokoli dalšího. Dovolte mi v této souvislosti zase malé přirovnání. Každý den jíme chleba, vidíme slunce, kamení a trávu. Každý den procitáme do světa, který je nám všední a známý. Jako v banální samozřejmosti se pohybujeme v tomto »světě vysvětleném«, jak to kdesi říká Rainer Maria Rilke. Ale jednou přijde dítě a položí nám otázku, co je chléb, co je slunce -a my se teprve v tom okamžiku rozpomeneme na stálou pří- 28 tomnost otázek ve věcech, teprve v tu chvíli se probereme z automatismů, jimž nás naučil návyk a lhostejnost. A uvědomíme si nově i chuf chleba i krásu slunce, ty nevšímané samozřejmosti se nám znovu stanou otázkou a prožitkem, ty nevnímané zdánlivé banality nabudou znovu ztraceného významu a hodnoty,'a my si je bezděky nově osvojíme v jejich původní svěžesti. Jsou otázky, které dovedou klást jen děti, mudrcové a básníci. Jen dítě, mudřec nebo básník v Člověku může člověka vyvádět z návyku nevidění. A básníci - a jen o ně nám beží -mají kromě tohoto obecného poslání ještě také své poslání speciální, ba možná primární: oživovat v nás vědomí o podstatě a funkcích řeči. Říkám, že tato funkce je možná primární, prvotní, nejvýznamnější, a neříkám to lehkomyslně. Má to své důvody. Nikdo z nás nemůže pochybovat o nesmírné důležitosti řeči pro člověka - vždyť právě řeč je jednou ze základních schopností, které jej vytrhují nad kontext pouhé přírody. Schopnost mluvit je ovšem pro nás už tak samozřejmá, že většinou vůbec ani nebereme na vědomí, do jaké míry jsme na řeči závislí, jak velice právě ona nás činí lidskými bytostmi. Kdekdo připustí, že řeč má úkol dorozumívací, že je tu k tomu, aby se lidé navzájem domluvili. A v každodenním životě si opravdu také počínáme tak, jako by náš jazyk neměl jiný účel než tento. Ve skutečnosti se ale řečí nejen dorozumíváme mezi sebou navzájem, nýbrž každý z nás se řečí dorozumívá i se sebou samým. A nadto je nám řeč nezbytným aparátem komunikace s věcmi, které nás obklopují, a metodou orientace ve veškerém jsoucnu. Prostřednictvím siov se ne snad jen dorozumíváme, nýbrž vůbec žijeme. Jsme totiž trvale ve 29 zvláštním dvojsvětí - ve velkém světě jsoucna a zároveň ve světě řeči, která nám v onom velkém světě reálném pomáhá a umožňuje žít.' Z toho plyne, Že každá naše operace se slovem, každý náš jednotlivý projev jazykový - je projevem a počinem ve světě jsoucna, je reálným činem, je formou,jednání s životem a světem jako takovým. V tomto ohledu nemáme žádnou volbu - jsme zrozeni do prostoru řeči a neunikneme závaznosti jejího řádu. Ať chceme nebo nechceme - jsoucno a slovo jsou pro nás nezvratitelně a naprosto souvztažné, jsou propojeny navzájem a my si to můžeme leda neuvědomovat; změnit to nemůžeme. A toto je vlastně fakt pro jakoukoli úvahu o poezii nejzákladnější. Toto je skutečnost, která v nás vyvolá zamrazení úzkosti, kdykoli šiji dost důsledně pustíme k sobě. Plyne z ní totiž, Že af chceme nebo nechceme, ar to víme nebo nevíme - přece jsme všichni odsouzeni k poezii. Zní to podivně a málem jako interesantní paradox, jako pouhá umělůstka a duchaplnost. A přece je to docela jednoduchá, logická skutečnost, je tu prostý a holý fakt - jsme odsouzeni k poezii. Je tu svět; je tu řeč a jsme tu my sami. A my jsme vpjati do hry, která je dána těmito momenty a jejich vzájemnými vztahy. Cokoli Činíme, uvádí hru do pohybu, žijeme v řádu světa a slova - a naše bytí Je podstatně básnické. Poezie není výlučným posláním a povoláním všech, zato je dennodenním úkolem každého člověka a všech lidí, Je permanentně přítomnou krásnou možností i nástrahou se všemi konsekvencemi. Zbývá už jenom dodat, Že samo slovo poezie vzniklo v řeč- 30 tině ze slovesa pojéjn - což znamená činit, jednat, tvořit. Bylo tedy slovo poezie odvozeno z výrazu velmi nespeclálního, docela širokého a obecného. A tato obecnost Je v něm i dnes a navždycky a jen skrze tento prapůvodní obecný význam lze pojmu poezie plně rozumět. Básníci nejsou potom U, kdo se mezi ostatními lidmi vyznačují druhovou odlišností, kdo Jsou nepodobní a výluční a konají dílo výlučného uměnf. Jsou naopak jen zjevnými a zvláště nadanými dovršiteli toho počínání, které je obecným lidským úkolem, obecnou lidskou podmínkou. Jsou mistry tam, kde my jsme učedníky, jsou poctivci v tom, v Čem my jsme fušery, jsou tvůrci příkladů pro ty ostatní, kteří pro svou nedostatečnost nedospívají k dokonalosti. Odpusťte mi určitou míru exaltace, která přešla do slov z našeho tématu. Poezie je skutečně téma exaltované - jenomže nikoli proto, že se nám jím předkládá sváteční zvláštnost, nýbrž pro svou všední naléhavost. Chtěl jsem říci jen tolik: že jsme všichni odsouzeni k poezii; ale můžeme to vyslovit i jinak. Můžeme říci, že všichni Žijeme v možnosti poezie, a tak to skutečně I zní i platí lépe. 31