[AMES   R KD K I f LP (144)
svých pokojů, protože „hovor starostí bude mužů" (Odysseia 1,358). Iracionalita tohoto mužského nároku na monopol na politickou inteligenci byla zcela zjevná pro Aristofana, jehož Lysistraté ironicky vysvětluje, jak tato frá/c přijde vhod athénskému muži, když jeho žena projeví zájem o veřejné véd:
Za války v dřívější ras
jsme vedly si vůči vám mírně
a skromné jsme po ženskú snášely vie,
co vy jste činili, muži,
ni muknout Jsme nesměly, mnohá ač věc
nám nebyla po chuti na vás.
Než my si vás bedlivě všímaly vždy,
a častokrát, sedíce doma,
jsme slychalv. 0 velké vě< i že zas
jste jednali, bohužel Spatně,
a třeba jsme v srdci cítily žal,
my se smíchem jsme se vás ptaly:
„Rci, na čempak jste se w usnesli dnes
stran míru v lidovém sněmu,
co mělo by na sloupu napsáno být?"
„A co je ti po tom," dí manžel,
„buď zticha!" A já - já mlčela vždy.
A stalo se, že nám byl oznámen zas
váš úradek, horší všech jiných.
My ptaly se: „Pověz mi, muži, čím to,
že jednáte v sněmu tak hloupě?"
Vzhled na mě hned /lohně a řekl mi vždy,
bych příze si hleděla radši,
sic běda prý, přeběda hlavě mél
Boj mužům pi ý na péči bude.
(Ltsistmté 506-520)
Vyloučení žen z athénského veřejného života odráží jistou zacyklenost typickou pro různé kulturní systémy. Proč se ženy nezúčastňují veřejného života? Protože nedělají věci, z nichž se veřejný život skládá. Proč ženy tyto veci nedělají? Protože to nejsou věci vhodné pro ženy. Předpoklady jsou zde < hyb| ně propojené a nic nedokazují.
Zdá se však nepravděpodobné, že by Lysistraté, podobně jako Bakchantkf ničená pro muže, byla pouze hrou fantastickou a matoucí. Hra nám říkái ~/C athénští muži věděli, že jejich manželky mají politické názory, a také na/na-
HOMO   DOMESTICUS (145)
čuje. že je občas i vyjádřily. Skrytost řeckých žen - ani v Athénách, které tu šly v některých ohledech dále než ostatní města - nebyla nikdy absolutní. Vzdělání žen se nepodporovalo, ale nebylo zakázané. Zatímco se ženy nesměly účastnil těch umění, která vyžadovala veřejné vystoupení (a jejich ruční práce bvlv omezeny na tkaní), víme o mnoha ženách, které byly lyrickými básnířkami. Ženy se také mohly různými způsoby projevovat na veřejnosti; slýcháme o ženských atletických soutěžích - ne v Athénách, to je pravda, ale především ve Spartě, a nejen tam - a v rituální sféře měly ženy jakousi rovnost s muži. Athénské ženy nebyly tak vyloučené, aby nebyly zastoupené například na vlv-gech Parthenonu. V každodenním životě obřady často poskytovaly mužům možnost podívat se na ženy z jiných rodin. Pokud mladík považoval dívku za přitažlivou, mohl se (po náležitém poptávání) nabídnout jejímu otci za zetě. Bvla-li jednání úspěšná, dívka pak opustila svou původní rodinu. V Athénách vyprávěl eleusinský mýtus o Démétře a Persefoné, o odloučení matky a dcery -a o nezbytnosti, aby jejich vztah pokračoval - ale odchod dcery byl ztrátou i pro otce. Věno je vlastně materiálním vyjádřením otcova stálého zajmu o dceru, a také otcova podílu na jejích dětech.
Řecká genealogie byla formálně vedena po otcovské mužské linii, byla ledy patrilineární. Zároveň však byla skryté oboustranná, což naznačuje, že pro Reky byly ženy osobami. Zvěčnění ženy zde nebylo nikdy úplné - jak O tom slyšíme například u afrického kmene Zulu, kde prý v domech králů drželi ženy pouze jako sexuální objekty a k plození dětí a péči o ně. Řekové naopak vylučovali ženy z občanské společnosti jen se špatným svědomím.
A právě toto špatné svědomí je možná jejich příspěvkem k „ženské otázce", tak jak se odvíjela v dějinách Západu. Zdá se, že když městský stát vyloučil ženy, od počátku tím inspiroval fantastickou představu o konkurenčním městě žen, představu, která nabyla rituální podoby během Thesmoforií, při nichž ženy dočasně odcházely z města a samy si zakládaly jakési rituální město. V komedii má tato fantazie také své místo; politická aktivita žen je vždycky fantasii kým převrácením pořádku věcí, tak jako výstup na nebesa či návrat mrtvých k životu. Ale nejlépe tuto představu samozřejmě známe z filosofické tradice, především ze Sokratovy utopie v Ustaví
Když Sokrates rozvíjí svou utopii, v jistém bodě poznamenává, že vládci, vychovaní k umírněnosti, sami vyřeší „braní žen i otázku manželství a plození dětí, že všechno to musí bvti zařízeno co nejvíce podle přísloví přátelům všechno společno" (423e-424a). „Přátelům všechno společno" je pythagorejské přísloví- pythagorejci se snažili zdokonalit své společenství tím. že sdíleli svůj majetek. Není jisté, jestli někdy uvažovali o tom, že do majetku zahrnou i své ženy; Sokratovi je však zcela jasné, že /rušení soukromého vlastnic tví nepostačí: město nikdy nemůže být dokonalou obcí, pokud budou mít vládci své vlastní déti, a tím pádem soukromý zájem na blahu určité osoby,