I AM K S   ReDFIĽLD
(146)
Na počátku páté knihy Sokratovi posluchači naléhají, aby jim řekl více; otázka společenství žen v nich pochopitelně vzbudila zájem - tak jako cokoli, co je spojené se sexem. Sokrates odpovídá ve dvou částech. Nejprve hájí myj. lenku, že ženy by měly by"t vpuštěny do politického života a mezi ty, kdo vládnou; dále se pak zabývá otázkou rodiny.
Utopie má byt společenstvím založeným na přirozenosti - může se tedy zdát, že s muži a ženami se v ní bude nakládat různé, protože se očividně svou přirozeností liší. Ale Sokrates odpovídá na svou vlastní námitku: zde jde o špatné pochopení vyznaniu pojmu „přirozenost". Utopie je státem, kde pravomoc náleží těm, kdo jsou schopni příslušného vzdělání. Jediné důležité nudily v přirozenosti se tedy týkají oné vzdělatelné složky v nás, jež se v sokratovské terminologii nazývá psýché, duše. To, že ženy rodí děti a muži nikoliv, je tělesný fakt, a lze předpokládat, že tento sexuální rozdíl se neprojevuje na úrovni duše.
To ovšem neznamená, že by Sokrates považoval muže a ženy za duševní rovnoprávné; právě naopak, jeho argument, že neexistují schopnosti vlastní pou/.e ženám, a proto ani schopnosti výhradné mužské, má podpořit jeho tvrzení, že muži jsou celkově lepší než ženy ve všem - včetně lkaní a vařeni (455c-d). Tím však nevylučuje možnost, že některé ženy mohou být více obdařené (než někteří muži) schopnostmi absolvovat to nejlepší vzdělání, a tylo ženy by měly být připuštěny do řad těch nejlepších. Ovšemže jich /xh- bude méně než mužů.
Tyto vlastnosti jsou typicky mužské - ženy, které uspějí, tedy budou iv nejpodobnější mužům. Sokrates již prohlásil, že ženy, které budou moci dosáhnout nejvyššího vzdělání, budou dělat všechny věci, které dělají muži, včetně „výcviku ve zbraních a jízdy na koních" (452c). Konkrétné (a zde se Sokrates začíná obávat posměchu) budou jako muži cvičit nahé - a to nejen mladé, ale i staré ženy. Konec konců, říká Sokrates, tyto věci jsou kulturní podmíněné; ještě přednedávnem se Rekové domnívali, zeje ostudné viděl na veřejnosti obnažené muže, a barbaři tak soudí dodnes. Ale pak ..... bylo zahnáno to směšné, které viděly oči, tím, co rozumové důvody ukázaly jako nejlepší" (452d) - a podobně tomu bude i v tomto případě.
V této představě má rozdíl mezi muži a ženami jednostranné řešení: určité ženy „nadané ke gymnastice a k vojenství" (456a) budou tedy vlastně přijaty mezi muže. Ženy takto vzdělané pak budou „nejlepší ze všech žen (456c). Jinými slovy, Sokrates tvrdí, že to nejlepší, čím se žena může státi je muž.
Sokrates pak předkládá svůj program zrušení rodiny. Jak již bylo řečeno» vládci nebudou mít svou domácnost či soukromý majetek; nyní Sokrates dále rozvíjí myšlenku, že budou chováni jako dobytek a jejich děti budou vychová» vány společné. Právě tato část  Ústavy vyvolává ve Čtenáři největší pohoršení
Homo domestic u s (147)
především svým svolením k incestu a eugenickému vra/dění novorozenců. Sokrates zde dovádí svou filosofickou nechuť k rodinnému, domácímu životu
do extrému.
Sokrates je opatrný, aby neupřel veškerou hodnotu ženství jako takovému. Fakt, že ženy rodí a kojí děti (viz 460d) je třeba považovat za fyzický handicap, který se musí vzít do určité míry na vědomí, ale který má být, nakolik je to možné, překonán a minimalizován. Stejné obnažení obou pohlaví při cvičení je klíčové, protože naučí vládce nepřikládat sexuálním rozdílům žádnou důležitost. Sokratova argumentace neútočí na vyloučení žen z politické sféry, ale spíše navrhuje rozšířit ji o (některé) ženy. Jejich ženskost nemá být vzata v úvahu, nemá být použita proti nim - tímto způsobem pak mohou bv'i začleněny do veřejného života.
Jakkoli ironicky v dialogu Sokrates (či Platón jeho ústy) tyto návrhy míní, interpretace jejich překroucených, nadsazených a zakrývaných aspektu nám pomáhá udělal si představu o struktuře městského státu. Vidíme život rozdělený mezi veřejnou sféru, kde se muži navzájem předstihují ve službě společenským hodnotám, a soukromý prostor, o klcrém čím méně se ví, tím lépe. skrytý prostor, kde jsou počaty děti a dějí se i jiné věci bez vědomí poliš. Veřejná sféra náleží mužům; je to oblast slov a idejí, charakterizovaná otevřeným zápolením o čest - to jest uznání sobě rovnými. Tělo je zde charaktet is ticky nahé, tato „hérojská obnaženost" (původně pouze při atletických cvičeních, kterou však umělci později vztáhli na mladé muže obecně) představuje osobu jako jednoduchého tvora, pouhou sebe vědomou společenskou jednotku. V soutěži tylo osoby docilují odlišení - jejich obecenství je tedy založeno na jejich původní podobnosti. (Ve Spartě se občané nazývali Immoioi, „podobní".) Ženy byly vyloučeny na základě stejného principu, díky kterému je Sokrates zahrnu] do společenství, na základě toho, že podobnost (v důležitých věcech, ať již jsou definovány jakkoli) je základem státu. Tato podobnost byla ve většině řeckých státu konkrétně ztělesňována účastí na společných vojenských cvičeních a v útvarech, jejichž jádrem byli hopUté, stejně vycvičení a vyzbrojení, Účinní nikoli jako organizovaná hierarchie, ale jako uniformní masa.
Soukromá sféra stála vůči sféře veřejné v přímém kontrastu. Zde bvla pivní věcí odlišnost - ženství v sobě neslo zvláštní hodnotu, protože muži a ženy k sobě v manželství budovali vztah skrze svou vzájemnou rozdílnost Dům byl nikoli místem soutěže, ale spolupráce, nikoli idejí, ale věcí, nikoli Poct, ale majetku. výzdoby, nábytku. Lidské tělo je tu typicky ozdobené; zde je prvotní místo vyrob] i spotřeby, místo, kde se občané setkávají se svým přirozeným já a se zemí. Sokratovská fantazie se snaží právě toto spojení se zemí tozetnout a upřít tak tělu a přirozenému já jejich osobnost.