Způsoby ve větě hlavní Indikativ Indikativ je způsob, který slouží k „objektivnímu“[1] konstatování. Mezi jednotlivými jazyky mohou být rozdíly v tom, jaké situace se obvykle prezentují jako „objektivní“ a jaké jako „subjektivní“. Použití indikativu v latině je v řadě případů stejné jako v češtině. Jsou zde však i odlišnosti. Mezi nejvýraznější patří tzv. falešný kondicionál. Falešný kondicionál Latina má někdy indikativ tam, kde čeština (ale i italština nebo španělština) používá kondicionál (podmiňovací způsob). V této souvislosti je zajímavé, že ve španělských gramatikách se kondicionál obvykle řadí mezi indikativy a nechápe se jako samostatný způsob. Dochází k tomu zejména u výrazů vyjadřujících možnost, nutnost, názor atd., protože latina chápe rysy typu nutnost, možnost jako reálné. Jedná se o tyto skupiny výrazů: 1. slovesa znamenající možnost, nutnost, očekávání, záměr atd., např.: debeo, possum, necesse est, oportet, decet, licet, praestat, interest, gerundivum + esse, puto, arbitror, exspecto, spero, existimo 2. rovněž volo, nolo, malo, které však mívají často také konjunktiv potenciální nebo ireální 3. výrazy tvořené adjektivem neutra nebo gen. přivlastňovacím (nebo ekvivalentním výrazem) a slovesem esse ve 3. os. sg., např.: longum est, facile est, aequum est, melius est, tempus est, par est, fas est, stulti est, tuum est, satis est, opus est atd. 4. paene (prope) + ind. pf. je významovým ekvivalentem minulého kondicionálu (paene cecidi „byl bych málem upadl“) Užívají se následující indikativy: · indikativ prézentu pro přítomnost; někdy se může objevit indikativ imperfekta pro vyjádření ireality v přítomnosti · indikativ perfekta, plusquamperfekta a imperfekta pro minulost: rozdíly mezi nimi nejsou často jasné, nejčastěji se užívá perfektum. Pokud se zpochybňuje realita samotného modálního výrazu, je modální výraz v konjunktivu, např.: Quis id possit negare? Quis id potest negare? Kdo by mohl tohle popírat? / Kdo by to mohl popřít? Kdo by to popíral / Kdo by to mohl popřít? Zpochybňuje se možnost popřít danou věc. Zpochybňuje se popírání, ne možnost to udělat. Konjunktiv se může použít místo indikativu i pro zdůraznění. (jedná se tedy o strategii mluvčího, jak podat určitou informaci, viz pozn. 1). Při překladu do češtiny lze použít v těchto případech kondicionál, např. longum est „bylo by dlouhé“, melius est „bylo by lepší“, volo „chtěl bych“, oportet „bylo by třeba“ atd. Je samozřejmé, že tento překlad není vhodný vždycky, volba mezi českým indikativem a kondicionálem závisí na kontextu. Konjunktiv Konjunktiv slouží k vyjádření „subjektivních“ postojů, např. pobídky, ireality, možnosti, pochybnosti atd. Konjunktivy ve větě hlavní lze rozdělit do dvou skupin, na: 1. volitivní typ (záporka ne): deliberativní, přací, přípustkový, vybízecí 2. potenciální typ (záporka non): potenciální, ireální, vyjádření předpokladu Volitivní typ Vybízecí a rozkazovací · doplňuje imperativ, užívá se pro vyjádření rozkazu, zákazu, pobídky atd. · pro přítomnost se užívá: 1. konjunktiv prézentu: hlavně v 1. os. pl. a ve 3. os. sg. a pl. 2. konjunktiv perfekta: hlavně pro vyjádření zákazu ve 2. os. sg. a pl. · může se použít i pro minulost, vyjadřuje pak výčitku apod.; jedná se o okrajové užití: 1. konjunktiv imperfekta 2. konjunktiv plusquamperfekta: v klasické latině vždy v případě záporné pobídky do minulosti. · záporka ne, pokud se neguje pouze jedno slovo, použije se záporka non. Negace jednoho slova slouží např. pro zdůraznění (např. Řiďme se ne literou, ale duchem zákona.“) · pro koordinaci dvou záporů (např. nedělejme a neříkejme) se používá ne … neve, např.: Ne id faciamus neve dicamus. Nedělejme to a neříkejme to. · pro koordinaci kladu (nebo negace pomocí non) a záporu se používá neque nebo nec, např.: Id videant neque taceant Ať to vidí a nemlčí. · překlad do češtiny: imperativ kladný nebo záporný, částice „ať“, „kéž“ apod. Přací · Rozhodujícím kritériem pro užití určitého typu konjunktivu je splnitelnost či nesplnitelnost přání v minulosti nebo v přítomnosti: 1. konjunktiv prézentu: přání splnitelné v přítomnosti 2. konjunktiv perfekta: přání splnitelné v minulosti 3. konjunktiv imperfekta: přání nesplnitelné v přítomnosti 4. konjunktiv plusquamperfekta: přání nesplnitelné v minulosti · objevuje se zde částice utinam, v poezii také ut, sic, si · záporka ne, záporka non pouze u zdůraznění protikladů, viz výše · přání lze vyjádřit i užitím velim, nolim, malim (splnitelné v přítomnosti či budoucnosti) a vellem, nollem, mallem (nesplnitelné v přítomnosti) s: 1. infinitivem, 2. akuzativem s infinitivem, 3. větou konjunktivní bez ut: podle pravidel o způsobové závislosti bude po konj. préz. stát konj. préz. a po konj. impf. konj impf., např.: Velim id faciat. Chtěl bych, aby to udělal (a je to možné). Vellem id faceret. Chtěl bych, aby to udělal (a není to možné). · překlad do češtiny: přací věty s částicemi „ať“, „kéž“ apod. Koncesivní · vyjadřuje přípustku · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost a budoucnost 2. konjunktiv perfekta pro minulost · často zesílen částicemi sane, age, esto · záporka ne · překlad do češtiny: indikativ s třebaže apod. Potenciální typ Potenciální · Vyjadřuje, že mluvčí pokládá nějaký děj za možný. Primárně se tedy vztahuje k časové rovině přítomnost – budoucnost, protože minulost a právě probíhající přítomnost lze již posoudit z hlediska reality či nereality. Využívá se také pro vyjádření určité představy, hypotézy apod. (srov. „dejme tomu, že“). V tom případě může být vzácně orientován i do minulosti. · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro nedokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 2. konjunktiv perfekta pro dokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 3. konjunktiv imperfekta pro minulost, často ve 2. os. sg. („řečnické ty“), např.: crederes „věřil bys“, putares „myslel bys“, diceres „řekl bys“ 4. vlivem ireálního konjunktivu pro minulost někdy i konjunktiv plusquamperfekta, ne ve 2. os. sg. (viz předchozí), významově blízké s konjunktivem ireálním, zanedbatelné · záporka non · využití pro oslabení tvrzení, žádosti apod., např. velim, nolim, malim, ausim, dixerim, dixerit aliquis, haud negaverim apod. · nejistota se vyjadřuje také konstrukcemi fortasse + ind. nebo forsitan + konj. · používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí potenciálního · překlad do češtiny: čeština nemá ekvivalentní prostředek, nejčastěji se používá kondicionál přítomný (splývá s irealitou), další možností je např. sloveso „moci“ s infinitivem. Deliberativní · Nazývá se také rozvažovací a slouží k vyjádření úvah, zvažování eventualit apod. (v češtině „co mám dělat?“ apod.) · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost 2. konjunktiv imperfekta pro minulost · vzácně se může vyskytnout i konj. plpf. · záporka non · překlad do češtiny: pomocí modálního slovesa mít, např.: Quid (non) faciam? Co (ne)mám dělat? Quid (non) facerem? Co jsem (ne)měl dělat? Ireální · Vyjadřuje, že mluvčí pokládá daný děj za nereálný v přítomnosti či v minulosti. · používané konjunktivy: 1. konjunktiv imperfekta pro irealitu v přítomnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro irealitu v minulosti · zřídka se může objevit konjunktiv imperfekta i pro irealitu v minulosti · záporka non · používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí ireálního · překlad do češtiny: konj. imperfekta kondicionálem přítomným („dělal by“) a konjunktiv plusquamperfekta kondicionálem minulým („byl by dělal“). V současné češtině se používá kondicionál přítomný i pro irealitu v minulosti. Zasazení do minulosti může být naznačeno např. časovým určením nebo kontextem („kdybych to tehdy udělal,…“). Latina však rozdíl mezi irealitou v přítomnosti a minulosti odlišuje, což je nutné při překladu do latiny respektovat. Vyjádření předpokladu · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro realizovatelný předpoklad v přítomnosti nebo budoucnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro nerealizovaný předpoklad v minulosti · pro minulosti zřídka i konjunktiv imperfekta, ale jen ve 2. osobě · jedná se v podstatě o vyjádření potenciality (konj. préz.) a ireality v minulosti (konj. plpf.), s větou bývá paratakticky spojena věta, která obsahuje potenciální nebo ireální konjunktiv. · záporka non · překlad do češtiny: konjunktiv sám o sobě vyjadřuje české „předpokládejme, že“, např. (ex Traina 1993: 252): Assem habeas, assem valeas (Petr., 77, 6) Předpokládejme, že bys měl as, měl bys cenu asu. Spojení záporných vět · volitivní typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: ne… neve 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque · potenciální typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: non…neque 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque Souhrnná tabulka konjunktivů Do této tabulky jsou zařazeny běžně se vyskytující případy, okrajové možnosti viz výše. +--------------------------------------------------------------------------------------------+ | | přítomnost | minulost | |---------------------------+---------------------------+------------------------------------| | |vybízecí a |konj. prézentu | | | |rozkazovací | | | | | |konj. perfekta (zákaz) | | |volitivní typ|-------------+---------------------------+------------------------------------| | | |konj. prézentu (splnitelné)|konj. perfekta (splnitelné) | | záporka ne |přací | | | | | |konj. imperfekta |konj. plusquamperfekta | | | |(nesplnitelné) |(nesplnitelné) | | |-------------+---------------------------+------------------------------------| | |koncesivní |konj. prézentu |konj. perfekta | |-------------+-------------+---------------------------+------------------------------------| | | |konj. prézentu | | | |potenciální |(nedokonavost) |konj. imperfekta (ne příliš časté) | | | | | | | potenciální | |konj. perfekta (dokonavost)| | | typ |-------------+---------------------------+------------------------------------| | |deliberativní|konj. prézentu |konj. imperfekta | | záporka non |-------------+---------------------------+------------------------------------| | |ireální |konj. imperfekta |konj. plusquamperfekta | | |-------------+---------------------------+------------------------------------| | |vyjádření |konj. prézentu |konj. plusquamperfekta | | |předpokladu | | | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Imperativ Imperativ slouží k vyjádření rozkazu. Latina má dva typy imperativů: 1. imperativ I. nebo také přítomný 2. imperativ II nebo také budoucí Běžně se setkáváme s imperativem I, který má tvary pro 2. os. sg. a 2. os. pl. např. lauda „chval!“, laudate „chvalte!“ atd. Imperativ II Imperativ II. má tvary pro 2. a 3. os. sg. a 2. a 3. os. pl. Tvary imperativu II +--------------------------------------------------------------------------------------------+ | |1. konjugace |2. konjugace |3. konjugace |typ capio |4. konjugace | |-------+----------------+----------------+----------------+----------------+----------------| | |laudato |moneto |legito |capito |audito | | | | | | | | |2. sg. |chval, |napomínej, |čti, |chytej, |slyš, | | | | | | | | | |nechť chválíš |nechť napomínáš |nechť čteš |nechť chytáš |nechť slyšíš | |-------+----------------+----------------+----------------+----------------+----------------| | |laudato |moneto |legito |capito |audito | |3. sg. | | | | | | | |nechť chválí |nechť napomíná |nechť čte |nechť chytá |nechť slyší | |-------+----------------+----------------+----------------+----------------+----------------| | |laudatote |monetote |legitote |capitote |auditote | | | | | | | | |2. pl. |chvalte, |napomínejte, |čtěte, |chytejte, |slyšte, | | | | | | | | | |nechť chválíte |nechť napomínáte|nechť čtete |nechť chytáte |nechť slyšíte | |-------+----------------+----------------+----------------+----------------+----------------| | |laudanto |monento |legunto |capiunto |audiunto | |3. pl. | | | | | | | |nechť chválí |nechť napomínají|nechť čtou |nechť chytají |nechť slyší | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ U některých sloves se tvary imperativu II používají místo imperativu I pro 2. os. sg. a pl., např. scito „věz“, scitote „vězte“ a memento „pamatuj“, mementote „pamatujte“. Objevuje se v nařízeních a předpisech (zákony, liturgické předpisy, morální apely, …) a má významový odstín „vždy budiž takto jednáno“, např. (ex Traina 1933: 256): Virgines Vestales custodiunto ignem foci publici sempiternum. (Cic., Leg., 2, 20) Vestálky nechť střeží věčný oheň ve veřejném krbu. Je doložen i v případech, kdy lze předpokládat vliv hovorového jazyka (např. u Plauta nebo v Ciceronových dopisech), např. (ex Traina 1933: 256): Cras petito, dabitur Nunc abi. (Plaut., Most., 770) Zítra popros, dostaneš. Teď jdi pryč. Použitá literatura Ghiselli, Alfredo – Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino – vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Traina, Alfonso – Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6. ------------------------------- [1] Uvozovky používám proto, že prezentace určité informace jako objektivní (indikativ) nebo jako subjektivní (konjunktiv) může být do určité míry záležitostí volby mluvčího.