Pravidla pro řecký přízvuk

   

    1. Ostrý (a tupý) přízvuk může stát stejně nad krátkou jako i nad dlouhou slabikou.

   

    2. Průtažný přízvuk může stát pouze nad přirozeně dlouhou slabikou.

   

   

    3. Ostrý přízvuk může stát pouze nad jednou ze tří posledních slabik.

   

    4. Průtažný přízvuk může stát pouze nad jednou ze dvou posledních slabik.

   

   

    5. Ostrý přízvuk může stát na třetí slabice od konce pouze tehdy, je-li poslední slabika
       krátká.

   

   Ὅμηρος                    
   ἔχιδνα

   

    6. Průtažný přízvuk může stát na druhé slabice od konce pouze tehdy, je-li poslední slabika
       krátká.

   

   δῶρον                       
   μοῦσα

   

   Z toho vyplývá:

    1. Ostrý přízvuk nemůže  stát na třetí slabice od konce, pokud je poslední slabika dlouhá.
       Proto ve slově, kde se původně krátká poslední slabika mění v dlouhou (např. v důsledku
       skloňování), ostrý přízvuk se ze třetí slabiky od konce posune na druhou.

   ἔχιδνα  -
   ἐχίδνης

   

    2. Průtažný přízvuk nemůže stát na předposlední slabice, pokud je poslední dlouhá. Proto ve
       slově, kde se původně krátká poslední slabika mění v dlouhou (např. v důsledku
       skloňování), mění se průtažný přízvuk v ostrý.

   μοῦσα – μούσης

   

    3. Naopak ostrý přízvuk nemůže stát na předposlední slabice přirozeně dlouhé, pokud je
       poslední slabika krátká. Potom musí nad předposlední slabikou stát průtažný přízvuk. Když
       se tedy poslední slabika mění z původně dlouhé v krátkou (např. v důsledku skloňování),
       změní se ostrý přízvuk na průtažný.

   τλήμων - ὧ,
   τλῆμον

   

    4. Pokud se slově s průtažným přízvukem na předposlední slabice přibude na konci ještě jedna
       slabika (při skloňování nebo časování), takže se předposlední slabika stane třetí od
       konce, mění se průtažný přízvuk v ostrý.

   τὸ σῶμα – τοῦ
   σώματος

   

   Pravidla o přízvuku při stahování samohlásek:

    1. Slabika vzniklá stahováním samohlásek nese přízvuk pouze v tom případě, že jedna ze
       samohlásek nesla přízvuk ještě před stažením.

   

   

    2. Taková slabika získává ostrý přízvuk, pokud měla přízvuk druhá ze stahovaných slabik.

   ἑστώς - ἑσταώς

   

    3. Taková slabika získává průtažný přízvuk, pokud měla přízvuk první ze stahovaných slabik.

   τιμῶντες –
   τιμάοντες

   

    4. Při elizi předložky a spojky s přízvukem na poslední slabice ztrácejí přízvuk a ve všech
       ostatních řečových částicích se přízvuk přenáší z poslední slabiky na předposlední jako
       ostrý přízvuk.

   ἐπ‘ αὐτῷ=ἐπὶ
   αὐτᾦ

   

    5. Při krázi přízvuk prvního slova mizí a přízvuk druhého slova, pokud byl na jeho první
       slabice, přechází v průtažný nebo zůstává ostrý na základě obecných pravidel.

   τἀγαθά=τὰ 
   ἀγαθά

   

   Další pravidla:

    1. Ve všech oxytonech se v souvislé řeči ostrý přízvuk mění na tupý, pokud oxytonon není
       odděleno od následujícího slova interpunkčním znaménkem. Před interpunkčními znaménky
       ostrý přízvuk zůstává.

   σιγὴ νέῳ τιμὴν
   φέρει

   

    2. Tázací zájmeno „kdo“ τίς  a „co“ τί  si vždy ponechává ostrý
       přízvuk.

   τί λέγεις;