3./Diferänce "ŠZÍ** tea, o písme, a, o tomto prvním F™ >-místy považovali za nezbytné zavést do psam slova diference, to v e ľ i psan o Písmu a psam pH psaní, jehož rukopis' svými rozmamty-m SS v uľčitých a piesne vymezených uzlech vždy protíná "ľSuplopisnL chybu, nedostatekhře,d proti ortodo^i Lmérňujepmvopis.proňzákonuvládnoudmunadpsan^apn* Srn jej lezích slušnosti. Tento pravopisný nedostatek ydiom S JhLmazatanebojejvedukovatJakpokud^ co se tvče jeho oprávnenosti, resp. jej prípad od pnpadu - ktery kazety buLe analyzovat zvlášť, byť tyto analýzy vždy W^™W»;*£ uLZol zábavným. Snažíme, « « ™ £3^3 mlčenhvou ironií, jako neslyšný posun teto permutace ta*. Bota Hned zpočátku musíme říci, že dnes nezamyshme tento mlčen vy Xatek prohřešující se proti pravopisu legiümovat a um mene omlouvat, nýbrž jeho hru naopak ještě akcentovat Budete mne ovšem muset omluvit, jestliže, byť jen imptate, V Diferänce 147 ukáži k tomu či onomu textu, který jsem už publikoval. Neboť bych se právě chtěl pokusit - do jisté míry a ačkoli je to v principu a v celku z bytostných důvodů oprávněnosti nemožné - shrnout jaksi v jediném trsu různé směry, v nichž jsem se pokoušel zužitkovat (anebo použil jako vodítka) to, co jsem (neografismem) provizorně nazval slovem či pojmem diferänce a co, jak uvidíme, doslova a do písmene není ani slovo ani pojem. Slova trs se tu přidržuji ze dvou důvodů: na jedné straně tu nepůjde - i když i to by bylo možno udělat - o popis historie, o vylíčení - text za textem, kontext za kontextem -jednotlivých etap, které by vždy ukázalo, jaká ekonomie vnutila tuto grafickou nepravidelnost, nýbrž půjde o všeobecný systém této ekonomie3. A na druhé straně se slovo trs zdá nejpříhodněji naznačovat, že shrnutí této struktury zaplétání, protkávání a křížení, jež umožní rozložit různá vlákna a různé linie smyslu - či síly bude právě tak východiskem osnování linií nových. Zcela předběžně tedy připomínám, že tento diskrétní grafický zásah, jehož úmyslem není pouze pohoršovat čtenáře či gramatika, vzešel ze zaznamenávání otázky po písmu. Ukazuje se, řekl bych de facto, že tato grafická diference (ä místo e), tato markantní diference mezi dvěma zjevné vokalickými notacemi, mezi dvěma hláskami, zůstává čistě grafickou: je psána, je čtena, ale není slyšet. Není jí rozu-měť1; dále ukážeme, v čem řád rozumění přesahuje. Dává se prostřednictvím němé značky, mlčenlivého památníku a řekl bych dokonce pyramidy, vezmeme-li v úvahu nejen formu tohoto písmene (tiskne-li se majuskulí nebo minuskulí), nýbrž i onu pasáž Hegelovy Encyklopedie, kde se korpus znaku přirovnává k egyptské pyramidě. A této diference se nedá zaslechnout, je mlčenlivé, tajemné a diskrétní jako hrobka: OIKÉSIS. Poznamenejme si již teď toto místo, rodné sídlo i hrob pravosti, kde se jakožto diferování děje ekonomie smrti. Tento kámen je nedaleko, pokud ovšem dokážeme dešifrovat legendu, postřehnout smrt vládce. Hrobka, kterou ani nelze rozeznít. Neboť ani svým projevem, svou promluvou právě teď, kdy ji pronáším před Francouzskou filosofickou společností, vám vlastně nemohu dát nijak na vědomí, o ja- 148 Jacques Derrida: Texty k dekonstruhci ké diferenci mluvím, jakmile o ní mluvím. O této grafické diferenci mohu mluvit pouze tak, že budu mluvit oklikami o písmu a že pokaždé upozorním, zda míním diferenci s ä anebo s e. Což ovšem dnes věci nezjednoduší a máme-li si vůbec porozumět, způsobí to vám i mně mnoho nesnází. Tato ústní zpřesnění, která budu podávat - když budu říkat s e nebo s ä - budu vždy nevyhnutelně poukazovat k psanému textu, k textu dozírajícímu na můj projev, k textu, který mám před sebou, který budu číst a k němuž bude nutno vést vaše ruce a vaše oči. Nebudeme se tu moci obejít bez projití psaným textem, bez toho, že bychom se nespravovali bezprávím, k němuž tu dochází, a to je také to, na čem mně především záleží. Toto pyramidální mlčení grafické diference mezi e a ä může nepochybně fungovat pouze uvnitř systému fonetického písma a v rámci jazyka či gramatiky historicky spjatých s fonetickým písmem, jakož i s celou kulturou, která je od něj neoddělitelná. Chtěl bych však říci, že právě toto mlčení, fungující pouze v rámci tzv. fonetického písma, signalizuje anebo velice vhodným způsobem připomíná, že v rozporu s jedním nesmírným předsudkem fonetické písmo vlastné neexistuje. Tzv, fonetické písmo může, principiálně a de iure, tedy nejen z nějaké technické či empirické nedostatečnosti, fungovat pouze tehdy, připustili v sobě ne-fonetické "znaky" (interpunkce, mezery atd.); podíváme-li se však na jejich strukturu a nutnost, vidíme hned, že jsou s pojmem znaku jen obtížně slučitelné, jinak řečeno: hra diference, o níž Saussure vždy připomínal, zeje podmínkou možnosti a fungování znaku vůbec, je sama mlčenlivá. Diference mezi dvěma fonémy, která jediná jim umožňuje být a fungovat jako fonémy, je neslyšná. Neslyšné zpřístupňuje sluchu dva přítomné fonémy v jejich přítomnosti. A neexistuje-li tedy čistě fonetické písmo, neexistuje ani čistě fonetická FONE. Diference, profilující fonémy a zpřístupňující je našemu rozumění, sama zůstává neslyšnou. Namítnete, že ze stejných důvodů se v temnotě ztrácí i diference grafická, že nikdy není na způsob plnosti smyslového termínu, nýbrž že rýsuje neviditelný vztah, linii nezjevného vztahování mezi dvěma zjevy. Ovšem. Avšak právě to, že z tohoto pohledu se diference mez' Dtferänce 149 e a ä vyznačená v "dif/ /renri" vymyká pohledu i sluchu, to možná šťastně naznačuje, že je tu třeba nechat se vést k řádu, který už nenáleží k sensibilitě. A tím méně k inteligibilitě, idealitě, jež je nikoli náhodou spřízněna s objektivitou THEOREIN Čili rozumění; je třeba nechat se vést k řádu, který se vzpírá této základní filosofické opozici mezi smyslovým a inteligibilním. K řádu, který se vymyká této opozici a který sejí vymyká právě proto, zeji nese, a který se ohlašuje v pohybu diferänce (s ä) mezi dvěma diferencemi či mezi dvěma písmeny, diferance, která nepatří ani k hlasu ani k písmu v běžném významu a která-jako podivný prostor, jenž nás tu bude na jednu hodinu shromažďovat - se rozpíná mezi promluvou a písmem, která vypadává z pokojné nenucenosti, s níž se stýkáme s jedním i druhým, a která nás ponechává v iluzi, zeje tu cosi dvojího. ^ Avšak jak si mám vlastně počínat, jestliže chci mluvit o tomto a diferänce? Je zřejmé, že něco takového nelze předvést. Předvést lze pokaždé jen to, co se v určité chvíli může stát přítomným, zjevným, co se může ukázat, prezentovat, prezentovat se jako přítomné, jako přítomné jsoucno ve své pravdě, jako pravda přítomného anebo přítomnost přítomného. Nuže, pokud diference jest (a rovněž "jest" škrtám) tím, co umožňuje prezentování přítomného jsoucna, sama se nikdy jako taková neprezentuje. Nikdy se nedává přítomnosti. Nikomu. Rezervujíc se a nepředvádějíc se, přesahuje právě v tomto bodě a jistým řízeným způsobem řád pravdy, aniž by se - podobna věci, podobna nějakému tajemnému jsoucnu - ztrácela v temnotách nepo^ znatelná Či v průrvě, jejíž obrysy by bylo možno vymezit (např. v topologii kastrace). Každé předvedení by ji jakožto mizící vystavilo zmizení- Zjevujíc se, mizela by. Okliky, periody a syntaxe, k nimž se nezřídka budeme muset uchylovat, budou tedy k nerozeznání podobny oklikám, periodám a syntaxi negativní theologie. Bylo již nutné naznačit, že diferance není, že neexistuje, že není přítomným jsoucím (ON), ať jakýmkoli, a právě tak budeme muset naznačit i všechno to, čím není, což je vše, tedy Že nemá existenci ani esenci. Nespadá pod žádnou kategoriijsouc-na, ať přítomného či nepřítomného. A přece to, co se tu z diferänce iju Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci rýsuje, není theologie, ani ta nejnegativnější theologie, která -jak víme - se vždy snažila nalézt supra-esencialku přesahující konečné kategorie esence a existence, tj. přítomnosti, a která vždy spěchala zdůraznit, že nelze-li bohu připisovat predikát existence, znamená to poznávat v něm nejvyšší, neuchopitelný a nepostižitclný způsob bytí. O takový pohyb tu tedy nejde, ale to se ukáže teprve postupně. Dife-räneeje nejen ncredukovatelná na jakékoli ontologické či theologické - ontotheologické - přisvojování, nýbrž otevírajíc horizont, v němž ontoťheologie - filosofie - teprve tvoří své systémy, objímá tento prostor, vypisuje jej a nenávratně jej přesahuje. Z téhož důvodu nebudu vědět, kde začít trasovat tento trs či graf diferänee. Neboť zde je právě problematizováno hledání oprávněného počátku, hledání absolutního východiska, principiální odpovědnosti. Problematiku psaní a písma otevírá problematizace hodnoty ARCHÉ. Proto se moje přednáška nebude jednoduše rozvíjet jako filosofický diskurs, který'již pracuje s principem, postuláty, axiomy nebo definicemi a pohybuje se v lineární diskursivkě racionálního řádu. Všechno trasování diferänee je strategické a dobrodružné. Je strategické, neboť totalitu tohoto pole nemůže teleologicky ovládat žádná transcendentní pravda přítomná vně pole písma. A je dobrodružné, protože tato strategie není prostou strategií v tom smyslu, v němž se např. říká, že strategie diriguje taktiku vzhledem k určitému konečnému cíli, vzhledem k TELOS anebo úkolu ovládnutí, zvládnutí a konečného prisvojení pohybu či pole. Mohli bychom tedy tuto slepou taktiku, toto empirické bloudění nazývat strategií záměrné nezáměrnou, kdyby ovšem hodnota empirie nečerpala veškerý svůj smysl ze své opozice k filosofické zodpovědnosti. Je-li v trasování diferänee nějaké bloudění, pak se ovsem nedrží linie filosoficko-lo-gického diskursu ani jeho symetrického a spřízněného rubu, diskur-su empiricko-logického. Pojem hry je mimo tuto opozici; na prahu filosofie, ale ještě mimo ni, ukazuje kjednotě náhody a nutnosti v nekonečném kalkulu. Do myšlení diferänee vstupujeme tedy rozhodnutím a podle pravidel hry, chccte-li, tím, že tuto přednášku obracíme k sobě samé, tj. Diferänee 151 vstupujeme do něj tématem strategie či strategické lsti. Chci zdůraznit, že pouze tímto strategickým ospravedlněním může a musí být jednou odhalena působnost tematiky diferänee, že pouze takto musí jednou přistoupit ne-li na své nahrazení, tedy na své začlenění do kontextu, nad kterým nikdy nebude mít moci. Proto, opakuji, není theologická. Především chci říci, že diferänee, která není slovem ani pojmem, mne ze strategických důvodů napadla jako nejvhodnější potud, pokud máme myslet {nikoli ovládnout) - neboť myšlení je zde to, co udržuje určitý nutný vztah k strukturálním limitám ovládání - to, coje z naší "epochy" nejobtížněji redukovatelné. Strategicky tedy vycházím z místa a času, v němž jsme "my", ačkoliv toto mé východisko není v poslední instanci ospravedlniteiné a ačkoliv můžeme vznášet nárok na poznání toho, kdo a kde jsme a jaké jsou meze naší "epochy", pouze vyjdeme-li z diferänee a její historie. Třebaže diferänee není ani slovo ani pojem, přesto se pokusíme o volnou a přibližnou sémantickou analýzu, která nás přivede k tomu, oč jde. Víme, že sloveso "différer" (latinské "differe") má ve francouzštině dva, na první pohled jasně odlišené významy: např. v Littrého Slovníku jsou mu věnována dvě různá hesla. Latinské "differe" není tedy pouhým překladem řeckého DIAFEREIN, což pro nás nebude bez důsledků, neboť takto se naše přednáška váže na určitý jazyk, na jazyk, který bývá pokládán za méně původně filosofický než řečtina. Neboť distribuce smyslu v řeckém DIAFEREIN neobsahuje jeden ze dvou motivů latinského "differe", totiž odkládání na později, ohled na něco, ohled na čas a síly potřebné k nějaké činnosti, což implikuje ekonomickou kalkulaci, okliku, odklad, rezervu, představu, tedy pojmy, jež bych zde shrnul jediným slovem, slovem, jehož jsem doposud nepoužíval, které však lze do této řady vepsat: temporizace. "Difero-vat" v tomto smyslu znamená vyčkávat, vědomě či nevědomé se uchylovat k temporálnímu a pozdržujícímu prostředkování nějaké okliky, při němž se zadržuje naplnění či splnění "touhy" či "chtění", přičemž 152 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci se ruší či proměňuje jejich výsledek. Později ještě uvidíme, do jaké míry je tato temporizace čili odkládání zároveň temporalizací a spa-cializací, zčasením prostoru a prostíráním času, "originární konstitucí" času a prostoru, jak by řekla metafyzika a transcendentálni fenomenologie jazykem, který zde kritizujeme a ozvláštňujeme. Druhý význam "diferování" je docela běžný a snadno identifikovatelný: nebýt identický, být jiný, rozlišitelný atd. Protože tu běží o "různice/různé" {"différen/t//d/s") - slovo lze ve francouzštině psát po libosti bud's koncovým d anebo t, to je jen otázka různosti nepodobného anebo různice alergie a polemiky -je nutné, aby mezi odlišenými elementy aktivně, dynamicky a s jistou setrvalostí v opakování působil interval, distance, rozestup či rozmístění3. Nuže, slovo diference (s e) nemohlo nikdy poukazovat ani na "différer" jako na odkládání, ani na různici jako POLEMOS. Právě tento úbytek smyslu má - ekonomicky - kompenzovat slovo differän-ce (s ä). Toto slovo by mělo být schopno poukazovat na veškerou konfiguraci svých významů, je přímo a neredukovatelně polysémic-ké, což vzhledem k ekonomii mého projevu nebude lhostejné. Poukazuje, jako ostatně každý význam, nejen k tomu, že se opírá o určitý diskurs či interpretační kontext, nýbrž také že se již nějak samo opírá o sebe, či alespoň že se snáze opírá samo o sebe než jakékoli jiné slovo, neboť ono a pochází přímo z přítomného participia francouzského "différant", a proto jsme velice blízko ději diferování, ještě předtím než ustavilo svůj výsledek, jímž je buď cosi rozrůzněného {"different") anebo odlišnost ("difference"). V klasickém pojmosloví s jeho postuláty bychom řekli, že diferänce označuje ustavující, tvůrčí a původní kauzalitu, proces štěpení a dělení, jehož odlišné termíny anebo odlišnosti jsou výsledné produkty či způsobené účinky. Ale jakmile pronikáme do infmitivního a aktivního jádra diferování, neutralizuje diferänce (s ä) to, co infinitiv označuje jako prosté aktivum, obdobně jako francouzské slovo "mouvance" neoznačuje prostý fakt pohybování, hýbání či bytí pohybovaným. Rezonance není akt rezonování. Musíme si tedy uvědomit, že koncovka "-ance" je právě uprostřed mezi aktivním a pasivním významem. Také uvidíme, že to, Diferänce 153 co lze označit jako diferänei, není ani prostě aktivní ani prostě pasivní, že spíše naznačuje či připomíná cosi jako médium, že vyslovuje jakési konání, které není konáním, které nelze myslet ani jako trp-nost ani jako činnost nějakého subjektu vzhledem k objektu, ani vzhledem k agens ani vzhledem k patiens či vůbec vzhledem k nějakému z těchto termínů. Avšak právě médium, tuto jistou non-tranzitivi-tu, se filosofie, ustavujíc se jeho potlačením, okamžitě snaží rozčlenit mezi aktivitu a pasivitu. Diferänce jako odkládání, diferänce jako rozmístění. Je mezi obojím nějaká souvislost? Vyjděme z problematiky, do které jsme již zasazeni, z problematiky znaku a písma. Znak, jak se běžně říká, se klade na místo věci samé, přítomné věci, "věci", která tu platí jako smysl i jako referent. Znak reprezentuje cosi prézentního v jeho nepřítomnosti. Zaujímá jeho místo. Nemůžeme-li uchopit či ukázat věc, tzv. přítomné, prézentní jsoucno, nereprezentuje-li se tato přítomnost, pak ji označujeme, dáváme se oklikou přes znak. Přijímáme anebo dáváme znaky. Vytváříme znak. Znak je tedy odložená (diferovaná) přítomnost. Ať jde o znak verbální či psaný, o delegaci volitelů anebo politické představitele, cirkulace znaků vždy odkládá (diferuje) okamžik, kdy bychom se mohli setkat s věcí samou, zmocnit sejí, spotřebovatji anebo vynaložit, dotknout sejí, mít ji přítomnou v názoru. Co zde popisuji, abych v celé banalitě charakteristik definoval význam jako diferänei odkládání, je vlastně klasické vymezení znaku, jež předpokládá, že znak "diferující" přítomnost je myslitelný pouze tehdy, vyjdeme-li z něčeho přítomného, co znak odkládá, a vzhledem k odložené přítomnosti, které máme v úmyslu se znovu zmocnit. V klasické sémio-logii je substituce věci znakem sekundární a provizorní: je sekundární vzhledem k původní a ztracené přítomnosti, z níž měl být znak odvozen; je provizorní vzhledem k této finální a chybějící přítomnosti, zjejíž perspektivy je znak pouze prostředkující pohyb. Snažime-li se uvést v pochybnost tuto provizorní sekundaritu substitutu, počne se ukazovat cosi jako původní diferänce; ale nebudeme ji vlastně ani moci nazvat původní či finální, neboť hodnotv půvo- 154 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci du, ARCHÉ, ESCHATON atd. vždy označovaly přítomnost - USIA, PAROUSIA atd. Problematizovat sekundární a provizorní ráz znaku, klást proti němu "originální" diferänci znamená: 1. že nebudeme moci uchopit diferänci pojmem "znaku", který vždy znamenal reprezentaci nějaké přítomnosti a utvořil se v rámci systému (myšlenkového či jazykového), organizovaného vzhledem k prézenci; 2. že se tím problematizuje autorita přítomnosti anebo jejího prostého symetrického protějšku, nepřítomnosti Či chyběni. Tážeme se tedy na mez, kterou jsme vždy sevřeni a která nás, obyvatele jazyka či myšlenkového systému, vždy nutí formovat smysl bytí jako přítomnost ä nepřítomnost v kategoriích jsoucna či jsoucnosti (USIA). Zdá se tedy, že tento typ tázání, k němuž jsme takto vedeni, je - řekněme - heideggerovský, a že skrze diferänci jako bychom se tedy dostávali k onticko-ontologické diferenci. Dovolíte-li, ponechám zatím tuto souvislost stranou. Poznamenám pouze, že mezi diferencí jako odkladem (temporizací), který nelze myslet v horizontu přítomnosti, a tím, co v Sein und Zeit říká Heidegger o časovosti jako transcendentálním horizontu otázky po bytí, totiž Že je ji třeba vymanit z metafyzické nadvlády přítomnosti a "teď', je těsná spojitost, třebaže není vyčerpávající a neredukovatelně nezbytná. Ale zůstaňme ještě u sémiologické problematiky, abychom viděli, jak spolu souvisí diference jako odkládání a diferänce jako rozmístění. Většina sémiologických či lingvistických bádání buď svými výsledky anebo svou funkcí všeobecně uznávaného dominantního regulativního modelu genealogický - ať už právem či neprávem - ukazuje k Saussurovijako společnému původci. Nuže, Saussure je v prvé řadě tím, kdo principem obecné sémiologie a zejména lingvistiky učinil "^ arbitrérnost a diferenční charakter znaku. Tyto dva motivy, arbit-rérnost a diferenčnost, jsou podle jeho názoru, jak víme, navzájem neoddělitelné. Arbitrérnost je možná jen proto, že systém znaků je tvořen diferencemi, a nikoli pozitivní plností termínů. Významové elementy fungují nikoli dík kompaktním jádrům, nýbrž dík síti opozic, která je navzájem odlišuje a uvádí do vzájemných vztahů. "Arbit- Diferänce 155 rérnost a diferenčnost," praví Saussure, "jsou korelativní kvality." Tento princip diference jako podmínka značení se ovšem týká totality znaku, tj. jak stránky označujícího, tak stránky označovaného. Stránka označovaného je pojem, ideální smysl; označující nazývá Saussure "obrazem", "psychickým otiskem" materiálního, fyzického (např. akustického) fenoménu. Nemůžeme se zde zabývat všemi problémy, které tyto definice nadhazují0. Ocitujme proto ze Saussura pouze to místo, které nás zajímá: "Je-li konceptuálni část hodnoty vytvářena výlučně vztahy a rozdíly z hlediska ostatních termínů jazyka, lze totéž říct i o její materiální části. /.../ Všechno, co bylo až dosud řečeno, vede k závěru, že vjazyce existují pouze rozdíly/diferen-ce-doplnil M. P./. Ba co víc: určitý rozdíl obecně předpokládá pozitivní termíny, mezi nimiž se vytváří; avšak vjazyce existují pouze rozdíly bez pozitivních termínů. Ať už si všímáme označovaného nebo označujícího, jazyk nemá ani ideje ani hlásky, které existovali před systémem jazyka, ale jen konceptuálni a fónické rozdíly, které z toho systému vyplynuly. To, co je na znaku z ideje, nebo fénického, není tak důležité jako to, co je v ostatních znacích, které jsou kolem něj." Odtud vyvodíme první důsledek, že označovaný pojem není nikdy přítomny sám o sobě v přítomnosti dostačující sobě samé a pouze k sobě samé odkazující. Každý pojem je de iure a bytostně vepsán do řetězce či systému, v jejichž rámci odkazuje systematickou hrou diferencí mimo sebe k jiným pojmům systému. Tato hra, diferänce, není tedy jednoduchý koncept či pojem, nýbrž je to sama možnost konceptuality, pojmového procesu a pojmového systému vůbec, Z téhož důvodu také diferänce, která není pojmem, není ani jednoduchým slovem, tj. tím, co si představujeme jako strnulou a prezenční, sebevztažnou jednotu pojmu a zvuku. Později ještě uvidíme, jak je tomu se slovem vůbec. Saussurova diference tedy sama není ani slovem ani pojmem mezi jinými, A fortiori bychom totéž mohli říci i o diferänci. Musíme tedy vyložit jejich vzájemný vztah. Vjazyce, v systému jazyka není nic než diference. Taxonomickou operací lze tedy provéstjejich systematickou, statistickou a klasifikač- 156 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukä ní inventarizaci. Avšak- tyto diference jsou ve vzájemné sou-hře: hrají spolu vjazyce právě jako v promluvě a rovněž ve směně mezijazykem a promluvou. A na druhé straně jsou diference výsledky. Nespadly z nebe jako hotové: nejsou zaznamenány v nějakém TOPOS NOÉ-TOS, ani předem zapsány v nějakém mozkovém vosku. Kdyby v sobě slovo "historie" neobsahovalo motiv konečné represe diference, mohli bychom říci, že pouze diference mohou být od počátku a veskrze "historické". To, co se píše diferänce, bude tedy pohyb hry, která "tvoří" - tvoří prostřednictvím něčeho, co není prostou aktivitou - tyto diference, tyto účinky diferänce. Což ale neznamená, že diferänce produkující diference je před nimi v nějaké jednoduché, v sobě nemodifikované, in-diferentní přítomnosti. Diferänce je ne-plný, nejednoduchý "původ", původ sám strukturovaný a "diferující" diference. A tedy jí jméno původu naprosto nepřísluší. Protože jazyk, o němž Saussure praví, že je klasifikací, nespadl z nebe, protože byly diference vytvořeny, proto to jsou vytvořené účinky, avšak takové účinky, jež nemají svou příčinou ani subjekt ani substanci, nějakou věc vůbec, nějaké přítomné jsoucno, jež by se samo vymykalo hře diferänce. Kdyby takové přítomné jsoucno v naprosto klasickém významu bylo implikováno ve všeobecném pojmu příčiny, pak bychom museli mluvit o účinku bez příčiny, což by nám vzápětí znemožnilo mluvit i o účinku samém. Východisko z klauzury tohoto schematujsem se pokusil naznačit pomocí "stopy", která není výsledkem, protože nemá příčinu, ale která také není sama - vně textu - s to způsobit nutné překračování. Protože neexistuje přítomnost před sémiologickou diferencí a mimo ni, můžeme na znak vůbec rozšířit to, co Saussure píše o jazyku: "Jazyk je nutný, má-li být promluva srozumitelná, a produkuje všecky její výtvory; ale promluva je nezbytná, má-li se ustavit jazyk; z historického pohledu akt promluvy vždy předchází." Podržujíce ne-li obsah, tedy přinejmenším schema Saussurova principu, označíme jako diferänd takový pohyb, jímž se "historicky ustavuje jazyk ěi každý kód, každý systém poukazů vůbec jako osnova Diferänce 157 diferencí. "Ustavuje se", "vytváří se", "formuje se", "historicky", "pohyb" atd., všem těmto slovům je třeba rozumět mimo rámec jazyka metafyziky, v němž fungují se všemi svými implikacemi. Bylo by třeba ukázat, proč jsou pojmy vytváření stejně jako pojmy konstituce a historie z tohoto hlediska svázány s tím, co zde problematizujeme, ale to by mne dnes zavedlo příliš daleko - k teorii reprezentace "kruhu", v němž se zdáme být uzavřeni. Těchto i jiných pojmů používám zde i jinde pouze ze strategické příhodnosti, proto, aby bylo možné zahájit dekonstrukci jejich systému v aktuálně nejdůležitějším bodu. Poznáme - právě díky kruhu, jehož zajatci si připadáme - že diferänce taková, jak se zde píše, není o nic více statická než genetická, o nic více strukturální než historická. Anebo o nic méně - ale to vše vůbec a především - neznamená číst tento nedostatek hřešící proti pravopisné etice jako snahu namítat proti ní ze stanoviska nejstarší z metafyzických opozic, např. prosazovat generativní hledisko proti hledisku štrukturalistický taxonomickému či naopak. Pro to, čím je diferänce tak obtížně uchopitelná a velice nepohodlná, neznamenají tyto opozice vůbec nic. Podíváme-li se nyní na řetězec, v němž lze diferänci (v závislosti na kontextu) nahrazovat jistým počtem nesynonymních substitutů, lze si pak položit otázku, proč mluvit o "rezervě", "pra-písmu", "pra--stopě", "rozmístění", a dokonce i o "suplementu" anebo o FARMA-KON, event, poukazovat na výrazy, jako je "HYMEN" anebo ve fran-couzšině řada "marge - marque - marche" atdj/ Odpovězme: Diferänce je tím, co působí, že pohyb značení je možný pouze tehdy, pokud se každý tzv. přítomný prvek, zjevující se na scéně přítomnosti, vztahuje k něčemu jinému, než je on sám, zachovávaje v sobě stopu minulého prvku a přijímaje do sebe vryp svého vztahu k prvku budoucímu; stopa se vztahuje právě tak k tomu, co nazýváme budoucím, jako k tomu, co nazýváme minulým, konstituujíc to, co nazýváme přítomným, právě svým vztahem k tomu, čím toto přítomné samo není: čím samo absolutně není, tj. co není ani minulostí či budoucností jako modifikovanými přítomnostmi. Pak ale musí přítomné oddělovat nějaký interval od toho, čím není, má-li být Jacques Deräzda: Text, k dekomtrukä sebou a tento interval konstituující prítomné v jeho pruomnos, ^uľzá oveň rozdělovat samu přítomnost a spolu s prítomnosti roz-a" še to, co lze myslet z její perspektiv,, *, našem jazyce meZ ky všechno jsoucno a zvláště substanci ä subjekt. Tento kon-XmjSe, dvacky se dělící intervai ^££Ä ný) navrhuji nazývat pra-písmem, pra-stopou anebo d,feranc, /est//zároveň/spacializace/V temporalizace. /J Nebýt by v ak'mozno nazvat tento /aktivní/ pohybytvoreiu/ nickou jednotu, původní a homogenní, která se pnpadne clen, pnji ^ľfe^e v nejaké události. A protože je tento výraz u^ren ľfran ouzského slovesa "difference, diferencovat, zanikl by eko-n míkT^m okliky, pozdícího odkládání, obsazeny ve slov. ZZ ffler" jen poznámku mimochodem. Napadla mne pn četbě ľS v oce 1934 v Re™e ďbistoire et de philosophic religie^ ot. én v jeho Etudes AM. * *• ŕ««* ŕ^<#^ Ko^ £ Rozsáhlé německé citáty z jenské U>g*y a —^ ílad DvakrátsevHegelovětextusetkávásvyrazem differenteBezi KU "verschieden", "ungleich", diferenci nazýva Unterschied a KV slora -«errf P« tehdy, běž«, o čas a F'—f ^ „éji viimneme Koyrého poznámky, uveďme nekoltk Hegelovycb VPf.Í'Í ečno v této jednoduchost, je, jakož» moment prod»* „ýro,tStios„bé„egat,vem,aveS^chmome„tech, pokud septe- Diferänce 159 zentujě sobě a v sobě, totalitou; je to ono vylučující vůbec, bod či mez, avšak právě tímto svým negováním se bezprostředně vztahuje k jinému a neguje sebe sama..." V poznámce podává Koyré toto pozoruhodné upřesnění: "Diferentní vztah: differente Beziehung. Ale rovněž: diferencující vztah". Na následující stránce čteme vjiném He-gelově textu: "Diese Beziehung ist Gegenwart als eine differente Beziehung". R tomu poznámka Koyrého: "Termín 'different' zde v aktivním významu". Výrazu "différant" a diferänce (s ä) by tedy mohlo být - bez dalších poznámek či upřesňování - výhodně použito v případném prekladu tohoto Hegelova textu, a to právě na tom místě, které má i pro jeho diskurs naprosto zásadní význam. Ovšemže si myslím, že výrazu diferänce by se dalo použít i jinde: především proto, že naznačuje nejen "originární" diferenci, nýbrž i pozdržující okliku diferování a dále proto, že - přes hlubokou spřízněnost, kterou má takto psaná diferänce s hegelovským diskursem, ěteme-li jej správně - může v určitém místě s tímto diskursem ne skoncovat (to by nemělo smysl, ani naději na úspěch), nýbrž provést v něm určitý posun, zároveň nepatřičný i radikální, jehož prostor se snažím naznačit jinde a zde by bylo velice obtížné nějak jej popsat7. Diference jsou tedy "utvořené" - diferované - diferäncí. Avšak co je tím, co diferuje, anebo kdo diferuje? Jinak řečeno: co je diferänce? Touto otázkou se dostáváme jinam a kjinému prameni problematiky. Co diferuje? Kdo diferuje? Co je diferänce? Jestliže bychom odpověděli na tyto dvě otázky dřív, než je prozkoumáme jako otázky, než je zvrátíme a zpochybníme jejich formu, včetně jejich zdánlivé přirozenosti a nutnosti, ocidi bychom se znovu v zajetí toho, z čeho se chceme vytrhnout. Kdybychom přijali tuto formu otázky s jejím smyslem a syntaxí {"co je to...", "kdo je to..."), pak bychom museli připustit, že diferänce je vzniklá a odvozená, ovládaná a řízená z místa přítomného jsoucna, jímž může být věc, forma, stav, síla ve světě, ať už mají jméno jakékoli, nějaké co anebo přítomné jsoucno jako subjekt, nějaké kdo. Zvláště v tomto posledním případě bychom implicite připouštěli, že toto přítomné jsoucno, např. 160 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci přítomné jako prézentní sobě, tj. vědomí, by eventuelně mohlo dife-rovat: bud pozdržovat anebo odvracet uspokojení "potřeby" či "touhy", anebo diferovat sebe. Ale v žádném z těchto případů by toto přítomné jsoucno samo nebylo "konstituované" diferäncí. Vraťme se ještě jednou k sémiologické diferenci: co zvláště zdůrazňuje Saussure? Že "jazyk/který se skládá z pouhých diferencí-J. D./ není funkcí promlouvajícího subjektu". To znamená, že subjekt (identita se sebou, vědomí identity se sebou, sebevědomí) je vepsán v jazyce, je "funkcí" jazyka a promlouvajícím subjektem se stává teprve tehdy, podřídí-li svou promluvu - a to i v tzv. "tvorbě", ba dokonce i v tzv. "porušování" - systému předpisů jazyka jako systému diferencí či alespoň obecnému zákonu diferänce, tzn. řídí-li se principem jazyka, o němž Saussure praví, zeje to "řeč minus promluva". "Jazykje nezbytný proto, aby promluva byla srozumitelná, a produkuje všechny její výtvory." Pokládáme-li hypoteticky opozici promluvy a jazyka za absolutně nezvratnou, nebude diferänce pouze hrou diferencí v jazyce, nýbrž rovněž tak i vztah promluvy k jazyku, i oklika, kterou musím projít, abych mluvil, mlčenlivá zástava, kterou musím dát; to platí i pro obecnou sémiologii, jež reguluje všechny vztahy úzu ke schématu, zprávy ke kódu atd. (Jinde jsem se snažil ukázat, že tato diferänce vjazyce a ve vztahu promluvy k jazyku zapovídá zásadní oddělování promluvy a písma, které chtěl na jiné rovině svého diskursu Saussure v souladu s tradicí provádět8. Praxe jazyka či kódu, jež předpokládá hru forem bez determinované a neměnné substance a jež v praxi této hry předpokládá retenci a protenci diferencí, rozmísťování a odkládání, souhru stop - toto vse musí být svého druhu písmo před písmem, písmo avant la lettre, pra-psaní bez prézentního počátku, bez ARCHE, Proto to stálé škrtání této ARCHE a transformace obecné sémiologie v gramatologii, která kriticky zpracovává všechno to, co v sémiologii a rovněž i vjejím zárodečném pojetí ještě zbývá z metafyzických předpokladů, neslučitelných s motivem diferänce.) Vnucuje se však tato námitka: Jistě, subjekt se stává promlouvajícím, pouze vztahuje-li se k systému jazykových diferencí: stará se zna- Diferänce 161 ««m (obecně buďpromluvou anebo znakem^ „„ systému diferencí. V tomto smvsl.ľľ* l f " I""** se do Je vědomi? Co ch'h";S^^^A'e-cI formou tohoto "mínČ " e ™1%™ ľ*0"* ^astěji, F** ko prézence u sebe vnLĹZ 7 "sacích mväenoja- jako vědomí nikdy nemohľutlľ t' ^ * * anÍ Sub>kt be. Privilegovat vL^edľ"J "^ pHt°m u * konce i v L Uu^Z^Zľ T*™ ^^ D» MjiprovádíHusserl ssctlZnSCendemáln-—osti vedomí, Toto pnviiegiumje éterem metafyZIky j Íľj Íf*^ jako vpjatého do jazyka metafyziky W, ^ m>'SIení Imitovat, pouze otřásáme-li ES mŮfcme dnes de' hodnotou přítomnosti ZmlJľ 5* ' °třásáme-11 touto musíbýtnaprostojediJS^Sl"**?***.& «** této formy či ™bec této eoorh ľ/ a absoIuírií P"vi]egium domí jakoL -*J2Ä£S TZ **"5 * říci". ' Jakozto sebe-vedomé "chtít cosi 162 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci opozici aktivity a pasivity, príčiny a následku anebo indeterminace a determinace; označujeme-li tedy vědomí přesto jako výsledek či jako určení, přidržujeme se slovníku toho, co de-limitujeme, pouze ze strategických důvodů, jež mohou být více či méně uvážené a systematicky kalkulované. Ale toto gesto, jež je u Heideggera tak radikální a výslovné, bylo již ovšem patrné rovněž u Nietzscheho a Freuda: oba, a dokonce velmi podobným způsobem, problematizovali vědomí v jeho skálopevné sebejistotě. Není však pozoruhodné, že přitom Nietzsche i Freud vycházeli právě z motivů diferänce? Neboť diferänce vystupuje v jejich textech téměř pod svým vlastním jménem, a to právě tam, kde je ve hře vše. Nemohu se tomuto tématu věnovat do všech podrobností, připomenu pouze, že podle Nietzscheho je "každý grandiózní čin zásadně nevědomý" a že vědomí je výslednicí sil, jejichž podstata, způsoby a mody jsou vědomí cizí. Síla sama nikdy není přítomná, sílaje souhra diferencí a kvantit. Bez diference mezi silami by vůbec nebylo síly: rozdíl kvantity zde ráží více než obsah kvantity, než sama absolutní velikost. "Kvantita sama je tedy neoddělitelná od rozduu kvantity. Podstatou síly je kvantitativní rozdíl, vztah síly k síle. Sen o dvou stejných silách, byť se jim přiznává opozice smyslu, je aproximativní a přibližný, je to statistický sen, jemuž se oddává živé, avšak chemie jej vyvrací" (G, Deleuze, Nietzsche et la phüosophie, str. 49). Není všechno Nietzscheovo myšlení kritikou filosofie jako aktivní indiference vzhledem k diferenci, jako systému redukce či a-diaforické represe? Což nevylučuje, že podle stejné logiky, ba podle logiky vůbec, filosofie žije uvnitř diferänce a z ní, zavírajíc oči před stejností, která není identická. Stejné, toť právě diferänce (s ä) jako dvojznačná a křivolaká cesta od rozdílného k rozdílnému, od jednoho termínu opozice k druhému. Takto bychom mohli vzít všecky dvojice opozit, na nichž je vybudována filosofie a z nichž žije i naše mluvení, a viděli bychom, že opozice nezaniká, nýbrž že se ukazuje nutnost nahlížetjeden z termínůjako diferánci druhého, jako diferované druhé v ekonomii stejného (inteligibilní jako diferovanou opozici smyslového, jako diferované smyslové; pojem Diferänce jako diferovaný - diferující názor: kulturu jako diferovanou - diferují-ci pnrodu; vse to, co je jiné než FYSIS, tj. TECHNÉ, NOMOS, společ- Z™^"'ducha atď jak0 dIfm™>u ä dlfe™ŕ »- 2 V dlfe™ ' r ;e7 ky; Sí0pa'ktera «** mizí v dějinách bytí ...jako západní etaf^ce" se zajisté vymyká všem určením, všem mén^ jľhž b tedy zastírá. Nezjevuje se tujako "sama" tato stopa. To je vsak oroto rovnez ríka, že diference se nemůže jevit jako taková: gg «Ucktunsdes Unterschied* *• deshalb auch MM«M>> Neexistuje žádná bytnost diferänce, neboť ta /jest/ nejen to co Neexistuješ 7 jmenaci svého u lľ-« vime" ie ie-li nepojmenovatelná, není to nic pro-méno.Myvsak juvtme ;zeJ" >Vatě„enalezia neobdržel loto konečného systému našeho jazyka. Je to proto, ze P^"f° v řadě odkládajících sobsotna. •Pro něco takového nemjmena . ctěte tento vyro J ,äednl. Toto nepojtoenovatelně není ■*"«*!£££ Diferänce 173 ké ohlásení nějaké nastávající a dotud neslýchané nominace. V tomto "slově" není nic kérygmatického, z čeho bychom mohli přijímat cosi jako vykleštění majuskulí. Pouze problematizuje jméno jménav Nikdy nebude jediného jména a nebude jím ani jméno bytí, A to je třeba myslet bez nostalgie, tj, vně mýtu o čistě mateřském či otcovském jazyce, o ztracené vlasti myšlení. Naopak je třeba přitakat, v tom smyslu, v němž přichází s afirmací Nietzsche, tj. se smíchem na rtech a tanečním krokem. Teprve s tímto smíchem a s tímto tancem, teprve s touto afirmací, která je každé dialektice podivná, přichází na pořad ona druhá stránka nostalgie, kterou bych nazval heideggerovskou nadějí. Uvědomuji si, čím může v této souvislosti toto slovo zarážet. Nicméně se jej odvažuji, nevylučuji z něj žádnou zjeho implikací a uvádím je do souvislosti s tím, o čem si myslím, že Heideggerův text o Anaximandrově výroku podržuje z metafyziky: hledání vlastního a jedinečného slova. Když Heidegger mluví o "raném slovu bytí" (das frühe Wort des Seins: TO CHREÓN), píše: "Die im Wesen des Anwesens selbst waltende Beziehung zum Anwesenden ist eine einzige. Sie bleibt schlechthin unvergleichbar mit jeder anderen Beziehung. Sie gekört zur Einzigkeit des Seins selbst. So musste denn die Sprache, um das Wesende des Seins zu nennen, ah einziges, das einzige Wort finden. Daran lässt sich ermessen, wie gewagt jedes denkende Wort ist, das dem Sein zugesprochen wird. Gleichwohl ist dieses Gewagte nichts unmögliches; denn das San spricht überall und stets durch alle Sprache hindurch211." To je tedy problém: spojení řeči a bytí vjedinečném slově, v konečně vlastním jméně. To je tedy problém, o který' běží v hravé afirmací diferänce, A ta se týká všech členů této věty: "Bytí / mluví / všude/ a vždy/ skrze/ všechny/jazyky/," 174 Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci POZNÁMKY 1 Franc, slovo "écriture" má význam jak písma, psaní, zápisu, tak způsob psaní, "stylu" {srv. R. Barthes, L'degré zéro de ľécriture, v ces. překladu jako Nulový stupeň rukopisu). /Pozn. překl./ s Výslovnost slov difference a difference je ve francouzštině stejná (v překladu naznačuji dvojicí diference:diferänce). /Pozn. překl./ J U Derridy má výraz "ekonomie*' význam rovněž hegelovský a především freudovský; jistě se v něm ovšem ozývá i Bataillovo myšlení (pojem "dé-pense", u Batailla klíčový, je rovněž "ekonomický"). Srv. např. Derridův článek De ľéconomie restreinte et ľéconomie generale in: L 'écriture et la difference, /Pozn. překl./ 1 Franc, "entendre" (z lat. intendere) znamená slyšet i rozumět. /Pozn. překl./ 5 "Espacement", výraz, který se objevuje např. v Mallarméově Předmluvě k jeho "Vrhu kostek" (Un coup de děs). /Pozn. překl./ 6 Blíže k tomu viz Derridovu knihu De la grammatologie, zvi. její 2. kapitolu (Linguistique et grammatologie). /Pozn. překl./ ' K tomu srv. napr. De ľéconomie restreinte á ľéconomie generate: Un hegelianisme sans reserve, in: Ľécriture et la difference, Paris, Seuil 1967. /Pozn. překl./ 8 Viz De la grammatologie (první část knihy má název Ľécriture avant la lettre). /Pozn. překl./ s Polemika s Husseriovou fenomenologií. K tomu srv. La voix et k pké-noměne, Paris, P. U. F \%7 a \ Marges de la Philosophie £\ánek La forme et le vouloir-dire. /Pozn. překl,/ 1(1 K tomu srv. J. Derrida, Freud et la scene de ľécriture, in: L 'écriture et la difference. K této obtížné pasáži, v níž Derrida shrnuje svou interpretaci Freuda, je třeba upozornit i na to, že francouzská psychoanalýza byla do značné míry ovlivněna "štrukturalistickým" výkladem Freudových textů v přednáškách Diferänce 175 Ť' *** ^^SíV^ľí)je ľStredn/m P<*-m Bataiil, ^třeb„řekonomice"moder; j^ j™ ^ do protikladu ke « ™*au (L erotisme, 1957), suv "ou %**?** d° 5°*(i bo-K Batailbvě "ekonomice" vrz téžMFcľ TT ^^ního, Jiné- u "Živá přítomnost", lebend?™, r» ^ch Přednášek o v„itřním vědom,ST * ^^ **■ H^ 4 E. Lewnasem se Derrida ™K« Ľécriture et la diffféL. B M-Heidegger, Holzwege./Pozn.překl/ 'VZtah mezi Pšencí a prézentm'm oľraľéh "*" ^ ^ zů^'á P-ence a pré,entní byl() ^ J^S ^T^Se «*>** hv Samanéŕ™Prézentm'm./.../ Bytí n "*neP°™ně stává »««mi rozdrb bytí oproti >0Udma" ZaP0m« bytí je zapome- o-ihalen, préze„,„l1l0 vjeho p^JT'™' "*» «u apoťtai jako j^mDm^^ m Uj původ v nejvýše prézentnin, 18 Str. 336. 5n„rnu se všakjakožto zapomenutá muže "Diferencebytí vzhledem£ ^^^usprézendprézentního a zapečetila stopu, jez zustava "Ibid., str. 340. »Ibid., str. 337 -338. 4-/Struktura, znak a hra v diskursu věd o člověku Mnohem více se zabýváme vykládáním výkladů než vykládáním věcí. MONTAIGNE V dějinách pojmu "slruktura" došlo patrně k něčemu, co bychom mohli nazvat "událostí", kdyby toto slovo nebylo nadáno právě tím smyslem, který má strukturální - či štrukturalistický - přístup redukovat anebo problematizovat. Přesto však mluvme o "udalosti" a používejme tohoto slova obezřetně a v uvozovkách. O jakou událost by tedy mělo jít? Pozorována zvnějšku měla by mít formu zlomu a zdvojení. Snadno bychom mohli ukázat, že pojem a dokonce i samo slovo struktura jsou právě tak staré jako epistémé, tj.jako západoevropská věda i filosofie, a že svými kořeny zasahují hluboko do půdy běžného jazyka, v jehož základech je epistémé uchopuje, aby je v metaforickém posunu učinila součástí sebe samé. Nicméně až do oné události, kterou chci vytknout, byla struktura či strukturálnost struktury (ač neustále působící) vždy neutralizována, redukována: gestem, jímž jí bylo dáváno určité centrum, jímž byla vztažena k určitému přítomnému bodu, k pevnému původu a počátku. Funkcí tohoto centra bylo nejen orientovat a vyvažovat, organizovat strukturu - neorganizovaná struktura je totiž nemyslitelná - nýbrž především zajistit, aby tento princip organizace omezoval to, co bychom mohli nazvat hrou struktury. Centrum struktury, jež orientuje a organizuje soudržnost systému, nepochybně připouští hru prvků uvnitř celkové formy. Dokonce