2.1. Litevské konsonanty (souhlásky)

2.1.1. Znělé a neznělé konsonanty

j

 l

  m

   n

    r

     b

      d

       g

        z

         ž

          h

            v

             c

               č

–

 –

  –

   –

    –

     p

      t

       k

        s

         š

          ch

            f

             dz

               dž

buvo (byl)        tu                seka (sleduje)       šilas (bor)

puvo (hnil)        du (dva)     sega (zapíná)         žilas (šedivý)


Asimilace:        b, d, g, z, ž ↔ p, t, k, s, š

            znělost → neznělost

            dirba (pracuje) → dirbti [dirpti]           mezga (plete) → megzti [meksti]

            auga (roste) → augti [aukti]                 veža (veze) → vežti [vešti]

            neznělost → znělost

            suka (kroutí) → sukdavo [sugdavo]     lipa (leze) → lipdavo [libdavo]

            neša (nese) → nešdavo [neždavo]       tiesė (kladl) → tiesdavo [tiezdavo]


2.1.2. Měkké a tvrdé konsonanty (palatalizace)

Všechny litevské konsonanty mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j“ – je vždy měkké.

Poziční tvrdost:

            Konsonant je tvrdý před zadními vokály (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar;
ul, um, un, ur)

                        C + V(a) → CV(a)

            garas (pára), vaikas (dítě), šaunus (šikovný), baltas (býlý), kula (mlátí), dulka
(práší se), purvas (bláto), duona (chleb), šoka (tančí), rodo (ukazuje)


Poziční měkkost:

Konsonant je měkký před předními vokály (včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en, er; il, im, in, ir)

            C + V(i) → C'V(i)

            pilis (hrad), pilti (lít), pirmyn (do předu), pienas (mléko), mes, nešė (nesl), neis
(nepůjde), nervinti (znervozňovat), nėrė (ponořil se), dėdė (stríc)


Nepoziční měkkost

Konsonant může být měkký také před zadním vokálem (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar;
ul, um, un, ur). Tuto měkkost označujeme pismenem „i“ mezi konsonantem a vokálem.

C + V(a) → C'iV(a)

            (kaulų) → kiaulių

            (rašau) → rašiau


Písmeno „i“ je znakem pro samohlásku [i], eventuálně znakem pro palatalizaci (měkkost) souhlásky.
Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nečte“, jen změkčuje před ním stojící souhlásku.
Příklady:


„i“ jako vokál: pilis (hrad), tu esi (ty jsi), Čekija, pirmas (první), pilkas (šedý), istorija
(historie)

„i“ jako znak pro palatalizaci: šiaurė [š´æure:] (sever), kiaulė [k´eule:] (svině), liaudis
[l´æudis] (národ), liūdnas [l´u:dnas] (smutný), siūlas [s´u:las] (nit)

„i“ jako vokál a „i“ jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích:

1)       „i“ jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku a na konci slova; v těchto pozicích
má „i“ vždy funkci vokálu (např. istorija, tu esi)

2)       „i“ jako vokál se nikdy nevyskytuje mezi konsonantem a vokálem; v těchto pozicích je „i“
vždy znakem pro palatalizaci (např. šiaurė, siūlas).

Existuje několik výjimek:

a)       Kombinace „konsonant + ie“, např. pienas (mléko), miegas (spánek). „i“ je zde součásti
dvojhlásky „ie“, nikoliv znakem pro palatalizaci.

b)       Při setkání dvou vokálů na hranici slabik čteme „i“ jako vokál, např., šiitas [ši-i-tas]
(větev muslimů), pianinas [pi-a–ni-nas] (piáno).


Cvičení. Určete, zda písmeno i označuje v následujících slovech vokál nebo znak pro palatalizaci.

1. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šilta (teplá), 5. pliaupia („hodně
prší“), 6. meilė (láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siūlo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný),
11. žiogas (kobylka), 12. žiema (zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmėlė
(housenka).


Palatalizace konsonantních skupin

Měkkost „se promítá“ na celou konsonantní skupinu v slabice:

šnekėti (hovořit), gandrelis (malý čáp), pliaupti (hodně pršet)


č dž v litevštině

Nepoziční měkkost „t“ a „d“ způsobila vznik afrikát č dž: skaiťau* →skaičiau, leiďa*→leidžia


Příklady proměn t→č a d→dž při ohýbání slov:


žaltys (užovka); gaidys (kohout):

N. žaltys          gaidys

G. žalčio          gaidžio

D. žalčiui          gaidžiui

A. žaltį             gaidį


skaityti, skaito skaitė (číst); gydyti, gydo, gydė (léčit) – minulý čas:

aš         skaičiau            gydžiau

tu         skaitei              gydei

jis, ji     skaitė               gydė


2.2. Litevská slabika

Litevská slabika povinně obsahuje alespoň jeden vokál. Z toho vyplývá, že dvojhlásky a jednotky
„konsonant + vokál“ (al, am, an, ar, ...) také můžou vytvářet slabiky. Samotný konsonant slabiku
netvoří. Slabika je dlouhá, pokud obsahuje dlouhý vokál, dvojhlásku nebo jednotku „konsonant +
vokál“. Slabika je krátká, pokud obsahuje krátký vokál.