http://prirucka.ujc.cas.cz/ Uveď gen. sg. Wolker : Wolkera / Wolkra Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku 1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a- (Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker) V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod. a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku). b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (lze 2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] x Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]). c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre. d) U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohyblivá samohláska -a- nebo -o- (Karol, Pavol, Dubak). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p. Karola, Pavola, Dubaka; 5. p. Karole, Pavole, Dubaku). Rozpoznání tvaru 1. pádu, a tedy ponechání -a- a -o- je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol). Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku 1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a- (Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker) V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod. a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku). b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (lze 2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] x Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]). c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre. d) U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohyblivá samohláska -a- nebo -o- (Karol, Pavol, Dubak). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p. Karola, Pavola, Dubaka; 5. p. Karole, Pavole, Dubaku). Rozpoznání tvaru 1. pádu, a tedy ponechání -a- a -o- je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol). Balzac : Balzaca / Balzaka 1.4 Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath) a) Jedná se o jména cizího původu zakončená v grafické podobě na -c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě -c- za -k- (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca). Vzhledem k už zmíněné tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup. Amos : Amose / (Amosa) 2.1 Jména zakončená na -s, -z, -x (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus) Jména zakončená na -s, -z, -x (s výjimkou některých jmen antických, viz výše) se dnes rovněž řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní. (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis – 2. p. Aloise (zastarale Aloisa), Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise). Výjimkou jsou jména zakončená na -es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles – 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména; a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross – 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus – 2. p. Husa). Nero : Nerona / Nera 1 Jména zakončená v písmu i ve výslovnosti na -o (Laco, Kvido, Zeno, Oto, Nero, Boccaccio, Emilio, Carravagio, Hirohito, Wo, Ono, Bracco) a) Jména zakončená v psané i vyslovované podobě na -o se skloňují podle vzoru „pán“ a koncové -o se v nepřímých pádech odsouvá (výjimkou je 5. p., který je totožný s 1. p.). Patří sem jména domácí i cizí (Laco, Kvido, Zeno, Marko, Nero, Boccaccio [bokačo], Emilio, Carravagio [karavadžo], Hirohito, Romeo – 2. p. Laca, Kvida, Zena, Marka, Nera, Boccaccia [bokača], Emilia, Carravagia [karavadža], Hirohita, Romea). U méně obvyklých (např. některých skandinávských či orientálních) jmen se může koncové -o v nepřímých pádech ponechat a pádové koncovky lze přidávat k celému základu, a to v případě, že před -o předchází ve výslovnosti dvě či více souhlásek nebo je jméno jednoslabičné: Örnsbo [ernzbo], Evensmo, Dejmo, Bo – 2. p. Örnsboa, Evensmoa, Dejmoa, Boa. 2 Antická jména (pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu) (Trimachio, Nero, Scipio, Cicero, Naso, Tycho) Výjimku ve skloňování tohoto typu tvoří antická jména, u kterých se v nepřímých pádech rozšiřuje základ slova o kmenové -on- a k němu se přidávají koncovky vzoru „pán“ (Trimachio, Nero, Scipio, Cicero, Naso – 2. p. Trimachiona, Nerona, Scipiona, Cicerona, Nasona). Např. v odborném textu je u antických jmen třeba dodržovat klasický způsob skloňování (srov. 2. p. císaře Nerona x Franka Nera). U některých jmen způsob skloňování kolísá: Tycho Brahe – 2. p. Tychona (starší, dnes méně užívaný způsob) i Tycha Braha/Braheho. Rilke : Rilka / Rilkeho Dante : Danta /Danteho 2 Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i grafice na -e (Goethe, Tille, Dante, Jorge, Rjúnosuke, Croce, Nietzsche, Puche, Jorge, Miškeje, E, Cche) Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i grafice na -e skloňujeme podle toho, jaká souhláska předchází koncovému -e. Předchází-li tvrdá nebo obojetná souhláska (kromě s, z), skloňujeme jména podle vzoru „pán“ nebo pomocí zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější (a to čím dál častěji i u známých jmen), protože je z pádových tvarů lépe rozpoznatelná základní podoba jména (Goethe, Niederle, Tille, Šebrle, Dante, Arne, Rilke, Teute, Eliade, španělské jméno Jorge [chorche], vietnamské jméno Rjúnosuke – 2. p. Goetha i Goetheho, Niederla i Niederleho, Tilla (řidč.) i Tilleho, Šebrla i Šebrleho, Danta i Danteho, Arna i Arneho, Rilka i Rilkeho, Teiga i Teigeho, Eliada i (řidč.) Eliadeho, Jorga (řidč.) i Jorgeho, Rjúnosuka i Rjúnosukeho). Pokud koncovému -e předchází ve výslovnosti měkká souhláska nebo -s-, -z-, skloňujeme jméno buď podle vzoru „soudce“, nebo stejně jako u předchozího typu stále častěji i pomocí zájmenných koncovek (Croce, Veronese, Nietzsche, Schultze, Puche [puše], portugalské jméno Jorge [žorže], slovenské jméno Miškeje – 2. p. Croce i Croceho, Veronese i Veroneseho, Nietzsche i Nietzscheho, Schultze i Schultzeho, Puche i Pucheho, Jorge i Jorgeho, Miškeje i Miškejeho). Purkyně : Purkyně / Purkyněho 1 Domácí jména zakončená ve výslovnosti i grafice na -e, -ě (Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Šebrle, Skočdopole, Osolsobě) Domácí jména zakončená ve výslovnosti i grafice na -e (Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě) se bez ohledu na to, zda koncové hlásce předchází tvrdá, měkká nebo obojetná souhláska, tradičně skloňují podle vzoru „soudce“ (2. p. Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě). V současnosti se však u těchto jmen, především pokud koncovce předchází tvrdá nebo obojetná souhláska (ale stále častěji i u ostatních), prosazuje tzv. zájmenné skloňování, ze kterého lze lépe odvodit základní podobu jména, tzn. že za celé jméno se dosazují v nepřímých pádech zájmenné koncovky. Přestože u jmen, ve kterých koncovému -e předchází měkká souhláska, není zájmenné skloňování dosud kodifikováno, domníváme se, že je ani zde už dnes nelze hodnotit jako chybné: 2., 4. p. Nevoleho, Purkyněho, Skameneho, Kubiceho, Skočdopoleho, Osolsoběho – 3. p. Nevolemu, Purkyněmu, Skamenemu, Kubicemu, Skočdopolemu, Osolsoběmu – 6., 7. p. Nevolem, Purkyněm, Skamenem, Kubicem, Skočdopolem, Osolsoběm). U některých frekventovanějších a známějších jmen se zájmenný způsob dokonce prosadil jako základní. Příjmení, která vznikla z obecných podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „kuře“ (Poupě, Hrabě, Dítě), můžeme skloňovat podle vzoru „soudce“, ale na základě jejich původu je lze v nepřímých pádech rozšířit o kmenotvornou příponu -et- (2., 4. p. Poupě i Poupěte, Hrabě i Hraběte, Dítě i Dítěte), způsob skloňování záleží zejména na rodinné tradici. Dafnis : Dafnida / Dafnise 2.3 Antická jména (pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu) (Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius) a) K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na -x, -ps, -bs (Ajax, Pollux, Cheops – 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na -os, -es po sykavce (Prixos, Xerxes – 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa). b) Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na -as, -is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a koncovku -as, -is při skloňování nevypouštíme (Kosmas – 2. p. Kosmase /i Kosmy/) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis – 2. p. Atlase /i Atlanta/, Dafnise /i Dafnida/) – viz odstavec a) v kapitole 1.3. K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na -ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku -ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius – 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa /i Krameria/); viz odstavec b) v kapitole 1.3. Artemis : Artemidy Cerés : Ceréry 3 Antická jména (pravopisná podoba vychází z Pravidel českého pravopisu) (Charis, Artemis, Pallas, Ceres, Venus, Demeter, Sfinx) a) Antická jména zakončená na -es, -is, -as, -us mají specifické skloňování. Lze je skloňovat podle vzoru „žena“, ale v nepřímých pádech u nich potom dochází ke změnám kmene a koncové -s, po němž následují v nepřímých pádech příslušné pádové koncovky, se mění na -d- (Pallas – Pallady, Artemis – Artemidy), -t- (Charis – Charity), -r- (Ceres – Cerery, Venus – Venery). U jmen známějších se pak vlivem tohoto skloňování dostává variantní koncovka vzoru „žena“ i do 1. p. (Artemida). Vedle skloňování podle vzoru „žena“ se změnou kmene mohou tato jména zůstat i nesklonná (2. p. Charis, Artemis, Pallas, Ceres, Venus). Podoby s rozšířeným kmenem se objevují např. v beletrii s antickou tematikou nebo v textech odborných, jejichž autoři respektují původní latinské paradigma. Kirké : Kirké / Kirky 1 Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] (Mathilde, Elke, Heike, Kirké, Afrodite, Libuše, Alice, Beatrice, Marie, Sofie) a) Jména, ve kterých koncovému -e/-é předchází ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska, jsou většinou cizího původu (Mathilde, Elke, Heike, Daphne) a v současnosti nejčastěji zůstávají nesklonná; u těch, která mají svou českou obdobu zakončenou na -a (Mathilde – Mathilda) se můžeme setkat i se skloňováním podle vzoru „žena“ (2. p. Mathildy) apod. Volba závisí na typu textu, pojmenovávané osobě a situaci. Např. v beletrii je počešťování jmen běžné, ale pokud jde o skutečnou osobu, např. v publicistickém textu, pak je u autorů patrná spíše snaha o zachování základních podob jména ve všech pádech. Aby bylo čtenáři zřejmé, že žena se jmenuje např. Mathilde, nikoli Mathilda. b) Specifickým typem jmen zakončených na -e jsou jména antická, např. Afrodite, Kirke, Psyche, Thisbe (krátká pravopisná podoba koncových samohlásek vychází z Pravidel českého pravopisu; pokud dodržujeme původní délku koncových samohlásek, můžeme psát i Afrodité, Kirké, Psyché, Thisbé). Tato jména obvykle skloňujeme podle vzoru „žena“ (2. p. Afrodity, Kirky, Psychy, Thisby), tento způsob se uplatňuje spíše u jmen známějších (např. Afrodite). Mohou se také ponechat nesklonná (2. p. Afrodite, Kirke, Psyche, Thisbe). U jmen spíše skloňovaných podle vzoru „žena“ se koncovka tohoto vzoru dostává zpětně i do 1. p. (Afrodita, Thisba apod.). Podoby s rozšířeným kmenem se objevují např. v beletrii s antickou tematikou nebo v textech odborných, jejichž autoři respektují původní latinské paradigma. c) Jména, ve kterých koncovému -e předchází ve výslovnosti měkká souhláska (Libuše, Alice, Beatrice [beatryče], Marie, Sofie), se skloňují podle vzoru „růže“ (2. p. Libuše, Alice, Beatrice [beatryče], Marie, Sofie). Vok. sg. Alexandr : Alexandře Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. 2 Vzor „pán“ U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka -e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u jmen se základem zakončeným na -r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr – bratře, ministr – ministře, mistr – mistře, setr – setře, ale -r po samohlásce nealternuje: inženýr – inženýre, doktor – doktore, manažer – manažere, netopýr – netopýre, kocour – kocoure, vezír – vezíre, upír – upíre. Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého voru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé). Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na k, g, h, ch, mají koncovku -u: falešníku, dědku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn – synu (ale zlosyne!); pouze jména bůh a člověk mají původní -e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku). 1 Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou kromě -s, -z, -x [ks] skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“. Vedle neproblematických cizích i českých jmen skloňovaných pravidelně (Novák, Brown, London, Nezval, Čechov, Gogh) sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song – 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa) – podrobněji viz kapitola Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže. 1.1 Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a- (Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker) V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod. a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku). b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (lze 2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] x Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]). c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě, pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre. ROD JM. Moháč : mask. Mohuč : fem. Altaj : mask. Cambridge : fem. Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku 2 Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku 2.1 Jména zakončená stejně v písmu i ve výslovnosti (Liberec, Žacléř, Moháč, Marrákeš, Kriváň, Radhošť, Altaj, Hindúkuš, Stříbřec) a) Ze zeměpisných jmen zakončených na měkkou souhlásku (Liberec, Plešivec, Žacléř, Moháč, Marrákeš apod.) se k mužskému neživotnému vzoru „stroj“ řadí jen málo jmen obcí či jejich částí. Jsou to jména zakončená na -ec (Hradec, Liberec, Plešivec) a dále např. Moháč, Žacléř, Sliač, Marrákeš, Miskolc apod. Vedle těchto jmen mají z historických důvodů měkké skloňování i jména Loket a Kámen, přestože jsou zakončena na souhlásku tvrdou (2. p. Lokte, Kamene), viz kapitola 1.1.5. Většina jmen zakončených měkkou souhláskou je řazena k vzorům rodu ženského (Kroměříž, Třebíč), přestože u některých z nich se v místním úzu užívá i skloňování mužské (Olomouc, Florenc, Koloveč). Jména Aš a Pankrác mohou být podle příruček rodu mužského i ženského (2. p. Aše, Pankráce – 7. p. Aší i Ašem, Pankrácí i Pankrácem). Více viz kapitola Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku. 2.3 Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na měkkou souhlásku (Hortobágy, Jászerbereny, Szombathely, Villefranche, Carouge, Lethbridge) Přestože většina cizích jmen tohoto typu se řadí k ženskému vzoru „píseň“, existuje několik jmen skloňovaných podle vzoru „stroj“. Spadají sem např. maďarská jména zakončená v písmu na -y, která skloňujeme podle měkkého vzoru: Hortobágy [-báď], Jászerbereny [-reň], Szombathely [-ej] – 2. p. Hortobágye [-bádě], Jászerberenye [-reně], Szombathelye [-eje]. Dále sem řadíme některá anglická a francouzská zeměpisná jména: Villefranche [vilfránš], Carouge [karúž], Alcoy [alkoj] – 2. p. Villefranche [vilfránše], Carouge [karúže], Alcoye [alkoje] – 3. p. Villefranchi [vilfránši], Carougi [karúži], Alcoyi [alkoji] – 7. p. Villefranchem [vilfránšem], Carougem [karúžem], Alcoyem [alkojem]. Pokud si z nějakého důvodu nejsme pádovými podobami jisti, můžeme se jim vyhnout použitím opěrného obecného podstatného jména: např. ve městě Baltimore, u města Sabadell apod. Více viz kapitola 1. p. ve spojeních typu „ve městě Olomouc“. 1 Jména skloňovaná podle vzoru „píseň“ (Paříž, Dobříš, Sibiř, Mokraď, Třeboň, Choceň, Mohuč, Třebíč, Florenc, Peruc, Náměšť, Číhošť, Litomyšl, Litovel, Neapol, Cerekev, Provence) Podle vzoru „píseň“ se skloňují názvy zakončené na -ž, -š, -ř, -ď, -ň, -j (Paříž, Kroměříž, Dobříš, Remeš, Jaroměř, Sibiř, Mokraď, Třeboň, Lublaň, Choceň) a většina jmen zakončených na -č (Mohuč, Třebíč, Skuteč). Dále sem spadají názvy zakončené na -c kromě těch, které jsou zakončené na -ec (Florenc, Olomouc, Liboc, Peruc, Byzanc, Falc – srov. kapitolu Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), některá jména zakončená na -ť (Náměšť, Číhošť), na -l (Litomyšl, Radomyšl, Litovel, Neapol), na -z (Chotěbuz, Vitoraz), na -ev (Cerekev, Dobev). Při skloňování se u jmen zakončených na -eč, -el, -ev, -eň (Skuteč, Litovel, Cerekev, Choceň) vysouvá pohybné -e (2. p. Skutče, Litovle, Cerekve, Chocně). Existují však výjimky, ve kterých se pohybné -e (patrně z tradičních důvodů) nevysouvá (Poleň, Toušeň, Třebeň, Proseč – 2. p. Poleně, Toušeně, Třebeně, Proseče). G.sg. D.sg. L.sg. Nikaragua Nikaragu-y -i -i Guinea Guine-y/-je -ji -ji Aquileia Aquilei-e -i -i 3 Jména, ve kterých koncovému -a předchází ve výslovnosti samohláska či písmeno j (Olympia, Alexandria, Korea, Guinea, Nikaragua, Capua, Samoa, Aquileia, Praia, Pistoia) a) Jména zakončená na -ia [ija] se skloňují podle vzoru růže: Olympia, Alexandria, Brasilia, Monrovia, Soria, Vitoria – 2. p. Olympie, Alexandrie, Brasilie, Monrovie, Sorie, Vitorie. Specifickou skupinou jsou jména zakončená na samohláskovou skupinu -eia [eja], -aia [aja], -oia [oja], -aya [aja] (Aquileia, Praia, Pistoia, Celaya). Ta se řadí podle stávajících mluvnic k podtypu „Troja“ (viz odstavec 2.1), tzn. mají v 2., 3. a 6. p. tvary podle vzoru „růže“ a v 1., 4., 5. a 7. p. podle vzoru „žena“: 2. p. Aquileie, Praie, Pistoie, Celaye – 3., 6. p. Aquileii, Praii, Pistoii, Celayi – 4. p. Aquileiu, Praiu, Pistoiu, Celayu – 7. p. Aquileiou, Praiou, Pistoiou, Celayou. b) Jména zakončená na -ea (Korea, Guinea, Eritrea) se skloňují podle tzv. podtypu „idea“, který rovněž kombinuje tvary podle vzoru „žena“ (1., 4. a 5. p.) a „růže“ (3. a 6. p. s vkladným j) a v 2. a 7. p. si lze vybrat ze dvou možností: použít tvar podle vzoru „žena“ nebo zvolit tvar podle vzoru „růže“ s vkladným j: 2. p. Korey/Koreje, Guiney/Guineje, Eritrey/Eritreje – 3., 6. p. Koreji, Guineji, Eritreji – 4. p. Koreu, Guineu, Eritreu – 7. p. Koreou/Korejí, Guineou/Guinejí, Eritreou/Eritrejí). c) Jména zakončená na -oa, -ua (Nikaragua, Capua, Papua, Samoa, Balboa) spadají pod vzor „žena“, pouze v 3. a 6. p. mají tvary podle vzoru „růže“ (2. p. Nikaraguy, Capuy, Papuy, Samoy, Balboy – 3., 6. p. Nikaragui, Capui, Papui, Samoi, Balboi – 4. p. Nikaraguu, Capuu, Papuu, Samou, Balbou – 7. p. Nikaraguou, Capuou, Papuou, Samoou, Balboou). Pokud si z nějakého důvodu nejsme pádovými podobami jisti, můžeme se jim vyhnout použitím opěrného obecného podstatného jména: např. ve městě Loja, do pohoří Sierra apod. Viz kapitola 1. p. ve spojeních typu „ve městě Olomouc“. Mallorca Mallor-k/-c-y -c-e -c-e Jména, ve kterých koncovému -a předchází ve výslovnosti tvrdá či obojetná souhláska (Praha, Ankara, Malaga, Mekka, Bogotá, Odolena Voda, Sierra, Rotha, Casablanca, Sevilla) a) Předchází-li u těchto jmen koncovému -a ve výslovnosti tvrdá či obojetná souhláska, řadí se dané zeměpisné jméno ke vzoru žena (Praha, Bratislava, Ankara, Hirošima, Malaga, Mekka, Madeira – 2. p. Prahy, Bratislavy, Ankary, Hirošimy, Malagy, Mekky, Madeiry). Ve 3. a 6. p. dochází k alternaci souhlásky, která předchází koncovému -a (g, h > z; k > c; ch > š, r > ř apod.): Malaga, Mekka, Madeira – 3., 6. p. Malaze, Mekce, Madeiře. Podle vzoru „žena“ se skloňují i názvy typu Bogotá či Paraná (lze i Bogota, Parana), ve kterých dlouhé -á neoznačuje v původním jazyce délku, ale pouze přízvuk (2. p. Bogoty, Parany). Při zachování přízvuku v grafické podobě může jméno zůstat i nesklonné, to je ale v úzu méně časté. b) U některých cizích zeměpisných názvů se liší vyslovovaná a psaná podoba hlásky, která koncovce předchází. Pokud koncovému -a předchází skupina písmen, kterou vyslovujeme jako jednu souhlásku, ve 3. a 6. p. se tato skupina zjednodušuje i v grafické podobě na jedno písmeno: Sierra, Andorra, Canberra, Gotha, Wartha, Lucca – 2. p. Sierry, Andorry, Canberry, Gothy, Warthy, Luccy – 3., 6. p. Sieře, Andoře, Canbeře, Gotě, Wartě. Luce. c) Končí-li jméno v psané podobě na -ca vyslovované jako [ka] (Casablanca, Larnaca, Mallorca, Salamanca), může být problematický pravopis tvaru 2. p. (koncovka -y po písmenu c). Obvykle se v nepřímých pádech kromě 3. a 6. p. jednotného čísla mění hláska c v k (2. p. Casablanky, Larnaky, Mallorky, Salamanky; 3., 6. p. Casablance, Larnace, Mallorce, Salamance – 4. p. Casablanku, Larnaku, Mallorku, Salamanku…). Pokud je však z nějakého důvodu třeba, aby z nepřímých pádů byla odvoditelná základní podoba jména s c, pak je možné hlásku c ponechat (2. p. Casablancy, Larnacy, Mallorcy, Salamancy). d) Ve španělských jménech se zakončení -lla čte jako [lja] (Sevilla, Granadilla, Calella, Motilla). Přesto bez ohledu na měkké zakončení ve výslovnosti se v koncovce 2. p. j. č. píše -y: Sevilly, Granadilly, Calelly, Motilly. Patrně proto, že u většiny těchto jmen se v češtině ustálila tvrdá výslovnost [ila]. e) Španělská jména zakončená na -ja [cha] (např. Loja [locha]) lze v nepřímých pádech počeštit a grafickou podobu přizpůsobit výslovnosti: 2. p. Lochy – 3., 6. p. Loše. V takovém případě však může dojít k tomu, že bude z nepřímých pádů obtížně identifikovatelná základní podoba názvu. Abychom se tomu vyhnuli, můžeme zvolit skloňování pouze na základě grafické podoby bez ohledu na výslovnost: 2. p. Loji [lochy] – 3., 6. p. Loje [loše]. f) Názvy s formou přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Blatná, Borová, Bystrá, Deštná, Djakovskaja, Kamienna – 2. p. Blatné, Borové, Bystré, Deštné, Djakovské, Kamienné), řidčeji „jarní“ (Siňaja, Volčja – 2. p. Siní, Volčí).