STYLISTICKÉ A SÉMANTICKÉ ANALÝZY SLOVESNÝCH DĚL
IX.    K VÝSTAVBĚ POSTAVY V PROZAICKÉM TEXTU
(Na materiálu z děl M. A. Šimácka a J. Haška)
1
Umělecké dílo slovesné, jako kterýkoli jiný jazykový projev, je dáno v textu.1 Z textu vychází nejen čtenář (posluchač) při vnímání a interpretaci slovesného díla, ale i badatel při vědeckém rozboru. Platí to nejen o jazykovém a slohovém rozboru díla, ale i o jakémkoli jiném. Z důkladného a všestranného rozboru textu musí vycházet2 i výklad složek tzv. tematické výstavby díla, rozbor idejí v díle obsažených atd. Měly by na takovém rozboru být založeny i výklady literární kritiky a estetické a literární výchovy (i když nebudou ovšem moci zpravidla demonstrovat celý tento postup, ale soustředí se jen na výsledky rozboru).
Požadavek vycházet z všestranného rozboru textu platí stejně pro zpracováni stránky jazykové jako stránek jiných. Není to požadavek pouze filologický, neboť takový postup pomáhá i k správnému výkladu složek přesahujících problematiku jazykovou.
Textem rozumíme ovšem nejen sled jazykových prostředků, které tvoří celek vzniklý v dorozumívacím aktu písemném, ale i tento sled v aktu mluveném.
Požadavek vycházet z textu je požadavkem nezbytným, k plnému pochopení smyslu textu je ovšem třeba znát i souvislosti, do nichž je text zapojen. Sémanticky je nakonec každé dílo vlastně strukturou ne zcela uzavřenou, připouštějící konkretizace velmi různé nejen v jednotlivostech, ale někdy i co do celkového smyslu. Někdy platí různé interpretace smyslu simultánně; sem patři otázky jinotaje a vůbec otázky označované zvi. v kritické praxi ne dosti precizovaným termínem podtext. Z jevů, které ukazují na sémantickou neuzavřenost díla, jmenujme výslovně ještě alespoň narážku. Bývají v díle narážky, které lze z jiného místa textu interpretovat, jiné však zůstávají nejen čtenáři dobově vzdálenému, ale i čtenářům současným neobjasněný, resp. ani nejsou jako narážky mnohými pociťovány.

Piati to                         matické výstavby,
ou tvoří tzv. postavy, V tcmatii          plánu bj                             ři
oblasi                   vy a j
di lují postavy, na dru loill v/.ml «|ľ ich zmenami m                                            , ■,, prostřed!         ou
>b, o m<                                  fcovat ,'
prostři                                   funkce, ktc                       a, \íi j<  zapojení
u). Níczi postavami, pn dnotlivé iložJ                  nně prostupují           ilftují: i                  jj jednáním
postav, ale i              ivba postav probíhá velkou rněrou                             nant-
ní postavení může mít kterákoli složka. Bývá to i dobro«                   ktivkách atd.), nčkdy vsak
kterou budeme dále rozebírat), řidi                                                     díl mi
postavami v dr;                   pické próze. V
různou měrou charal úvaha* I» o některých složkách výstavby díla                                                 ij.,
tupuji              lo popředí specifičnost jejich umí                                      je
tomu n postav. Pí           bývají nezřídka brány pr<                             y živýi
■ »fiií« ii typů a take tak vykládány. J                                       typizují
více, jiné, které typizují méně, a konečné takové, které mají funkci pi         ím
ko např. mnohdy postava vy]
Z problematiky tohoto okruhu si všimneme dvou                    ukázce z prózy
ho kritického realismu ukážeme, z jakých prvků a jakým způsobem je
ní  postava jakožto  komplex  údajů,  které  ve  svém  celku
vyt                        iktívní) osoby. V další části pak chceme ukázat na příkladě
iznámějších  postav české prózy,  Haškovu Svejkovi,  specifičnost
danou její funkcí v celku literárního díla.
Y          >a postavy v prozaickém textu bývá značne slo-
. moderní literatury, kde se často stírají hranice mezi úseky
imi jednotlivé tematické                              to prolíná         au-
če s řečí po         Ltd., ale i v                    , také v dílech
kri                   ismu, v nichž jednotlivé               xtu bývají jednotlivým posta-
i tu se ovšem někdy pracuje s^em, prvky polopřímé řeči atc ■• .»stavy v próze tol.          pu ukážem*                    ' drie z hlavních
postav n          „Lívanečky slečny Rózi" od Matéj« A. Šimáčka; vyšla poprvé
•, LI nás M touto problematikou zabýval zvi. F. Vodička v knize Počátky krásné prózy novo-Českí4, 1'raha 1948; rozliiuje kontext déjc, kontext postav a kontext vnějšího světa.
116
r< 1890 a tvoří první část autorových „Zápisků phil.                                       iJ
Novela není ro         :m velká: ve vydání, z nčh                                     íran.
Jádro jejího deje tvoří tr            nezdařilého mana                                   a a &.
votní osudy jeho sestry slečny Rózy. Námět je vybudo                              který
spojuJcJcdnot,iv</' HOX           klu: vyPráví'ní Jc vl°                                    chudého
venkovského studenta, který v Praze studuje filosofii a ;                                kých
rodin, aby zde nasel buď kondici, nebo almužnu v p                                    ndho    .
stolu. A zde u rodinného stolu vniká do osudů rodiny.                          do jejích tajemství a odkrýva  i konflikty, jež jsou ukryly naho«                           ateli"
(A. KellnerovA v doslovu k vydání v NK).
V domácnosti Harap           kam chodí Filip vždy v pátek na líva                                  ého
prof. Harapáta. Z vyprán cm jeho sestry se dovídá o historii                                    larapáiova
s lehkomyslnou ženou, která ho opustila. Po čase dochází k ti                                       . lká
prostřednictvím svého uuh           B muži vydírá, plachého a sk.                          iho Harapáia
z toho raní mrtvice. Rózi odchází k strýci faráři, u néhož byl,                      ni.
V novele vystupuje  17 osob, z toho jen 10 je za                           , hlavních
postav je šest: z nich jedna — Ferdinand, dávná lásk                           ,c objevuje
jen retrospektivně (ale s vypravěčem je spojen tím, že Fili               aíná slečně
Rózi jejího Fedrinanda), dvě postavy nevystupují v pi         ti plánu, Filip se
s nimi nedostává do kontaktu. Bohatě exponovány jsou jen tri postavy: Filip, Rózi a Harapát. Jejich funkce ve stavbě novely jsou n           iy takto: Filip je
vypravěč, ale v ději zůstává (s jednou výjimkou, jež nesouvisí s hlavní dějovou linií) jen pozorovatelem, slečna Rózi je sice postava titulní,            snčji ,,z ti-
tulu", v hlavní dějově zápletce však zůstává na okraji, je zato v největším kontaktu s vypravěčem; většinou z jejího vyprávění se Filip dozvídá o Hara-pátově manželství, hlavním postavám se dostává jejího hodnocení. Prof. Harapát je tragickým hrdinou povídky, ale o jeho důležitých akcích se referuje jen nepřímo, přímo vystupuje jen při návštěvách Filipových, při čemž se projevuje spíše jen některými vlastnostmi vnějškovými. Asymetrie v rozvrženi funkcí tří hlavních postav ve stavbě novely je esteticky účinná a hodna pozoru: mají každá dominantní postavení v různých aspektech: ve vyprávění, v hodnocení, v řešení dějového konfliktu.
Podíl jednotlivých postav na výstavbě celku je závislý na základním schématu námětu a na formě podání (vyprávění):
(1) Forma podání: jde o vyprávění v 1. osobě; je vloženo do úst postavě, která aktivně (takřka) nezasahuje do děje. Postava vypravěče (Filipa Kořínka) je zde stylizována tak, aby nemohl být ztotožnitclný s autorem: je charakteri-
4 Citujeme podle vydání v Národni knihovně, Praha 1949, které vychází z textu třetího knižního vydání z r. 1908. Jednotlivé redakce textu se liší jen v nečetných drobnostech, pro naše téma jsou tyto rozdíly bez významu.
ován jn-ko nezkušený a nezralý ještě mladík, který snadno podléhá dojmům. Tato stylizace má zároveň dvojí různou motivaci: „Spisovatel úmyslné volí asvého mluvčího naivního idealistu, chudého studenta... s malými životními zkušenostmi, aby tím více vynikl rozdíl mezi ním a. prostředím, jež zobrazuje, 2Í mravním světem a jeho světem pražského prostředí, do něhož přišel" (iCcllncrová). Zároveň však je tu i motivace kompoziční, zvi. v poměru k postave prof. Harapáta: postupné změny Filipova stanoviska k Harapátovi jsi složkou dynamického způsobu výstavby této hlavní postavy, jak ještě ukážeme. Všechny postavy vystupují v novele skrze postavu vypravěče a prostředky í způsob jejich výstavby se liší podle toho, zda s ním vstupují do přímého kontaktu či nikoli.
(2)   Lokalizování děje. Volbou lokální základny syžetové výstavby celého cyklu, jíž jsou návštěvy Filipovy v domácnostech,6 se dostává na přední plán nedějová charakteristika postav, hlavní jejich akce probíhají v pozadí (jsou vlastně podávány retrospektivně), do popředí se dostává zvi. postava slečny Rózi: jejím prostřednictvím a v jejím hodnocení je podána většina akcí a charakteristika jiných postav, zvi. též Harapátova.
(3)   Časové zařazení. Děj novely probíhá od doby, kdy Harapát již je opuštěn manželkou, až do náhlé jeho smrti a naznačení dalších osudů ostatních postav. Část životních osudů postav a jejich charakteristiky se objevuje v retrospektivě ve vyprávění slečny Rózi.
Tato základna tematické výstavby preferuje nedějové a vůbec statické prvky. V slohové výstavbě se však uplatňuje různým způsobem dynamika, zvláště také ve způsobu výstavby postav. Týká se to zejména dějově hlavní postavy profesora Harapáta. Výstavbě této postavy v textu novely nyní věnujeme speciální pozornost.
Postava uměleckého díla je vytvářena jednak souvislými úseky textu věnovanými její charakteristice, akcím, přímým jejím výpovědím, dále však ji spoluvytvářejí i údaje umístěné jinde v textu (a měli bychom sem vlastně počítat i takové prostředky, jako je kontrastní poměr k jiným postavám atd.).
Postava profesora Harapáta je podána cele skrze postavu vypravěče. Vytvářejí ji údaje obsažené v těchto pasážích:
—  přímá setkání Filipa s Harapátem,
—  charakteristika, vyprávění a zprávy podané slečnou Rózi,
—  charakteristika jinými osobami (v rodině rady Napila),
—  reflexe Filipovy pod dojmem setkání s Harapátem, vyslechnutých charakteristik, vyprávění a zpráv o událostech,
—• jinde v textu (jméno, fotografie, představa profesora matematiky).
Projdeme nyní místa obsahující údaje, které vytvářejí postavu Harapátovu,
1   Tento pohled je podtržen volbou názvu novely, tj. Lívanečky slečny
a l0 v tom sledu, jak za sebou následují v textu, neboť jen tak můžeme postihnout i dynamiku této výstavby.
(1) Postava je hned v druhem od            textu u-.             do vypravení svým příjmením,
voláním a příbuzenským vztahem k vypravěči:
... zaklepal jsem nejdříve na dvéře bytu gymnasynlho pro            Harapáta, který byl
dáleným bratrancem mé staré matičky..." (s.  11). jvfcsmíme zde pominout charakteristiku volbou příjmení:0 jméno Harapát budí představu
im tatovo Vincenc (Vinci,                                                    lo jmeno siryci mosoiu ncsiUSi."  (Domnívá se
totiž mylně, že Harapát je asi filosofického založení.)
Následuje řada údajů ví/ících se k postave Harapátově —ještě n<                         i na scéně —,
ty se však postupně ukazují jako charakteristiky falešné, neshodují se se skutečnosti.
(2)  Spíše jen zdvořilostním obratem je výrok Rózi: „To bude mít bratr radost (tj. z návštěvy Filipovy), ujišťovala mne již asi po páté" (s. 13), ale i ten přispívá k mylnému vytvoření obrazu Harapátova (nespolečenský Harapát z návštěvy valnou radost neprojeví).
(3)   Nepřímo se k postavě Harapátově vztahuje Filipova vzpomínka, která vyvolává představu matematika (jinou, než jakým se ukáže Harapát: „. .. stiskl jsem jí (Rózi) ruku tak nesměle jako profesoru matematiky, když mi ji podával na rozloučenou. Nikdy jsem nebyl přítelem matematiky a měl jsem... směšnou úzkost, že se mne... na něco zeptá, co nebudu vědět..." (s. 13).
(4) Tato postava je ještě dokreslována dojmem z fotografie, o níž Filip mylně soudí, že je Harapátova (z mladých let). Filip, očekávaje příchod strýcův, prohlíží si fotografie v pokoji: ,... a v prostředku nejspíše strýc profesor... Teta hradecká aspoň říkala, že se na něj pamatuje jako na slaboučného, vysokého studenta. Je skoro podoben hradeckému profesoru matematiky. Ti matematikové jsou všichni takoví, vytáhlí, hubení, s řídkými vousy a s tím výsměchem kolem tenkých úst, při němž koutky vyzdvihují se nahoru... To mne jedině mrzí, že strýc je také matematik... Cítím, jak stáhne koutky, a podívá se tak výsměšně a pohrdavě, snad se mne i na něco zeptá..." (s. 14—15) (ukáže se později, že jde o fotografii Rozina Ferdinanda). Strýc se však ve skutečnosti projeví zcela jinak. Charakteristika podaná v bodech (5) (6) (7) je přímým kontrastem k obrazu vyvolanému údaji v bodech (2) (3) (4):
(5)   Strýc vchází: „Hluboké zabručení, hřmotný krok, otevření bílých dveří a začernání se v nich ohromné postavy, vysoké, ramenaté, s mračným, tlustým, ale bledým obličejem, hustě porostlým krátce přistřižcným plným vousem... (Představují se:) V postavě to zahrčí, podává mi masitou ruku, a když sejí chopím, tiskne mi pravici, že div nevykřiknu: „Servus, kamaráde," říká strýc hlubokým basem se silným chrčivým r. „Jen se posaď!" ... Posaď se," zahřmí na mne, že jsem k pohovce zrovna skočil. Ten je hrozný! — Nemohl jsem dále, ale strýc na to nečekal, nýbrž hřmotně bral se do druhého pokoje. Pozoruji, že při chůzi funí" (•• 15).
(6)   Tento drsný vnější projev snaží se Filip vysvětlit nějak přijatelně jako symptom určitého
Je hodno pozoru, jak autoři všech dob setrvávají nápadně silně u tohoto charakterizacniho prostředku, třebaže z hlediska skutečného stavu je shoda (resp. nápadná neshoda, jiz se využívá s cílem komickým) mezi „popisností" příjmení (resp. jeho expresíymm rázem) a nositelem příjmení jevem netypickým. A na druhé straně, nevolí-h prijmem tohoto druhu, volí takové, které by nedovolovalo vyvolávat výklad, resp. dojem, který by nebyl v souhlase s vlastnostmi postavy (srov. jména jako Brych, Urban, Antoš v románech novější české prózy). Ukazuje se i v tom, tuším, že v projevu uměleckém žije slovo všemi svými kvalitami, aktualizovanými i latentními.


'K<1.   U.UM1J1S0.—    '
,                                            tangenty a kotangcnty —bude n.
.Omy$lcnkyvzneJcnébéží...Patrnéii ^přístupný, příkrý morous, ale srdce zlato, .,,                                            aení takový jako mí.j bývalý profcsoi m            iky, a ji2
,  ,., mu míli náklonnost. Bud           ludovat," (s. 16).
^Cttité                                  I6_ig
itovat, ač by to celá zaslouiil «ou hrul             Fihp, kl                         kolikrát pokouší pro néj hiedi
„ i cn                necita."
prvního setkám vysníva tedy zcela negativné: pro Filip & zjevnou nev              příbuzní jsou mu lho
rlarapátova slečnou Rózi, kin.; Filipa zádrži pi            bo-
lák ukazuje H.u.             r »cela jiném světle: „Z bratra si nesmíte nic dcJat..
jinak nejlepii človék na světě. Musíte m
ií... (s. 20, 21). Rózi pak vyp             Filipovi o Hara
í, které ho tak změnilo.
m Filip svůj názor o Harapátovi: omlouvá ho. ji jímá se o jeho podivínský iívot: „Seznali
ím dál, tím zdál se mi origin                                     tost i
yklost budila mou účast a vše zdálo
lo" (s. 27). Seznámiv se důkladu           dem obou, vidí Filip
/i lidi hodné soucitu a lásky. (K. Rózi však poněkud ochladne, kdy/ mu pí •Irmu Ferdinandovi, její bývalé lásce, jehož jí Filip připom ■ i k rozkuleni.)
charakteristiky od „druhé strany": Filip je v rodiné rady Napila, kam dochází jiný « inka lituje manželku Harapátovu, že musila žit s takovým i m", „kathedcrhcldem" (Filip překládá „školomet"). ni. když je Harapátova postava dostatečné vykresli             viji se akc«
tfak zůstává v pozadí, Filip se dozvídá o prvním  vydírání pěně/ i   setkáních  se  strýcem pozoruje  na něm větši zasmušilost a ed Filipovým odjezdem na prázdniny dává mu Harapát s\ na cestu. O náhlé smrti Harapátově po dalším vydírání dozvídá se pak z do-
z Filipovy charakteristiky Harapáta: ..... kdy.
...i bylo do pláče. Připadal mi lak dobry a tak nes rasi
.i stále, jako by v téch slovech bylo všechno!" (s.
po něm v rozhovoru s Rozi dovídá podrobnost! a pozadí
: Rozi doplňuje Harapátovu charakteristiku jen některými momenty,
jeho postoje: „... ona Vinciho znala, jaký je dobrák  jak je
aby se i                          ti, všechno udělá." - ,,- ale víte, on ji mel, chuďas,
léjeho
larapáta se objevuje s ,mmkunasvé:                                           : ,- ,u ( haraktenzo^
u znakem vnějším:  „...  v jeho župane", a jedním vnitřním „...ke st ,liv jdu tou ulici  nebo náhodou „paní profesorku" potkám, vuimw
■""     R"»l¥   JQU    IÜU    Uliti    ucuu    »—«~-w-    ,.«-                                                           n_;„ im   „a   tv
*>*>« «rýče profesora v jeho župane, tetu Rózi v kanálové zistere, <*~£££2 i« h, na tetinu lásku ke strýci podivínu, na oddanou neznimou obit jej.ch uspor,
a vzpomínáni i na ly
jilr ku podivu — vždy mi v                 lene." (s. 42
Dynamika vi                         ivyVin
ně mimo akci, tkvi nosti postupným uváděním řady údajů /
Musíme již upustit od doplnění celko postava slečny Rózi, která, jak jsme videli, mi značnou úlohu,  tél VC v/tahu  k  p. Nechali jsme take celkem stranou rozbor
výeh v řeči autorské i v řeči postav (mají i zde ovfc                odd, zvi. pří expo-
zici postavy Harapátovy ve scéně při obědě na
I když jsme se   soustředili   pouze na výstavbu   h
že i v této — při čtenářském dojmu — nijak ■/: ženo nemalé' účinnosti prostředky mnohotvárnými, i,                                   mi,
skloubenými v celek dobře prokomponovaný.
3
Postava epického a vůbec i nejen vyvolává obraz lidského jedince, aleje zé                                             ;na-
movc výstavby díla. U některých postav se jejich stavební, uplatňuje zvláště výrazně a modifikuje přitom jejich funkci ,,                      a".
Tak tomu bývá napr.  u epické postavy vypra postav, či lépe řečeno před ním, by proto bylo vždy \           i hodní
jejich funkce ve výstavbě celku, charakterizovat jejich úlohu ve vztahu k jiným složkám tematické výstavby a jejich úkolu ve výst,           ompoj                   ové.
Jen tak je možno se vyhnout zkreslení, k jakému rární postavy paušálně hypostazují ve skutečné osoby světa mimoliterárního.
S modifikací reprezentační funkce postavy její funkcí konstrukční :: nesetkáváme snad jen u postav více či m          Krajových,                  kdy
i u postav ústředních. Na jeden takový případ ch<                         výkladu obrátit
pozornost.
Jednou z mála postav České literatury, která nabyla pro                          , je
titulní postava ,,Osudů dobrého vojáka Švejka za svéi           llky" od Jaroslava
Haška.8 Švejk byl již mnohokrát z různých stránek charakti          án a hodno-
cen.  Švejk, hodnocený jako životní typ,  byl  pokládán za               o"  (srov.
úsudek části čtenářstva odmítaný Haškem v doslovu k 1. dílu), nebo zcela
7 I v dramatě bývají některé postavy nadány nijakou speciální funkci, která modifikuje-jejich funkci reprezentační, např. tzv. rezonér, popř. mají jen funkci konstrukční, napr. v antickém dramatc posel.
1   Citujeme podle vydáni Zd. Ančíka a Fr. Dakeže, Praha 1953.
chytrého          domělěho (tak ncjčastéji;
t0 j předstíraného idiotství", za „chytrého, gen dstírane* i skutečné idiotství" (L Olbracht).9 ,,sii jsou tukově rozdíly motivovány vůbec Haškovu. Rozdílné výklady \           amení i z toho, o
mimo nč se vykládací opírají. A konečné prameni tal ledy eamčňujc charakter a funkce postavy (tedy jed ,nj a funkcí díla celého. Podle našeho názoru by n              ha o ti
k.li li vycházet z co možná všestranného rozboru pře
a respektovat přitom různé funkce, které postava, tedy                                ma-
tického plánu díla, v jeho celkové výstavbe může mít. Z
v dalším výkladu osvětlit; soustředíme se při tom na hodr,                            /.
Postava Švejka, jako ostatně každé bohatéji exponované, li                  ^avy,
je tvořena velkou řadou různorodých prvků. Üdaje, které                    citní p
i otázku, můžeme rozdělit do těchto skupin:
(l.a) chování a jednání Svcjkovo v jednotlivých situacích v průběhu d a ve vztahu k jiným postavám,
(l.b) povaha přímých výpovědí Švcjkových,
(2)  přímá charakteristika Švejka v autorské řeči vlastnil         tu,
(3)  charakteristika Švejka jinými postavami,
(4)   vlastní výroky Švejkovy o sobě. K tomu přístupu
(5)   Haškova charakteristika mimo rámec vlastního epického textu (v úvode, l oslovu),
(6)   a konečne (což ovšem má už jen ráz pomocný) může být s pn          tem zřetné srovnání s postavou Švejka v předcházejících s.           h.
Všechny tyto údaje, jejichž závažnost není zdaleka stejná, je v ínotit ve vztahu k základním stavebným principům, ktcr<                   I ku
jednotu a spoluvytvářejí jeho výsledný smysl. Nemůžeme zd<                        »cly
rozvádět tak, jak by bylo potřebí. Omezíme se jen na zjištění podle našeho du nejdůležitější.
Ve výstavbě postavy má, jak jsme také ukázali v první           výkladu na
jiném příkladě, závažnou úlohu sled, v jakém jsou jednotlivé prvky uváděny do díla, neboť text vzniká a je interpretován (normálně, ne však vždy nutně jen takto) postupnou akumulací prvků v lineární řadě.
10
lánku Osudy dobrého bojáka Švejka, v Rudém právu z 15. XI. 1921; citujeme podle
'niku I. Olbracht, O umění a společnosti, Praha 1958.
> vysloveno (B. Doležalem v Hostu do domu 7, 1966, s. 24) míněni, ž<- hodnotící momenty nemají v Osudech celkové relevanci, protože jsou mnohdy protichůdné a n;i SC r^lm, ^° Jc ^k zcela pochybené. Retézec výpovedí v promluvě není rnatcniatick v némž se znaménka plus a minus ruší: sémantický náboj protichůdných hodnex
i vůbec) se neztrácí, přítomnost protichůdných hodnocení je néco podstatné jin« hodnoceni žádné nebo neutrální.  Haškův román je hodnotícími   tvrzeními prostou] »krz naskrz a analýzou tohoto jevu lze odhalit stylové kvality pro daný román velmi <. lakteristické.
C-li k tomuto                                     [m mísit-jú auto;
ná  mi díla: O                                a Svěj*    -
istika obsah, .. probíhá celým dílem; je v nčm         i kladného epiti
Ikové situaci, tj. vzhledem                        u pomčru i
isko-üh<               iáíl(:                               u zHzcní, k;
•abarvenf." Před vlastním epickým textem př< d< hází aul                    \v,,í ,
ti to o^ o včené vysvétl« ní,
kteristice titulní p         ,. Je tu identifikována s (fiktivním) ľ,
...  nazýván „nepoznaným hrdinou" a označen jako ,,s]                        iý
lUU-". kterého ,,můžete potkal v pražských ulicích'1 ... „kt<
astné řnamená v histoi           <\ velké doby": „A tento tichý, skro
muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk, hrdinný, statečný, který kdysi za Rakouska byl v ú                    občanů českého království ajeh
tva nezapadne ani v republice". Rada znaků, zvi. nadsázky ve srovnání, pjení ostrých kontrastů, ironické zabarvení, prvky komiky, nejistota i          du
litet   .,hrdinný,  statečný"   navozuje   předem  mnohozn          I   interpj
ivy.11 Na samom počátku vlastního textuje podána v autorské řeči první charakteristika  Švejka: „ ,Tak  nám   zabili   Ferdinanda,'  řekla  posluho\           panu Svejkovi, který opustiv před lety vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů..." Jde o hodení negativní, ovšem hodnocení nikoli autorským subjektem, nýbrž očima komise; v autorské řeČije zde však ponecháno bez komentáře. Vůb utorské řeči je (až na ojedinelé výjimky, o nichž ještč budeme mluvit) Švejk charakterizován poi            hodné jednotné vlastně jen výraz) vyjadřujícími dobráckou prostodušnost, ílcgmatičnost atp., např. „jemu bylo vše tak
tohoto označení — řekli bychom, Že i první element autorovy kont              avy
— naznačuje Zd. Ančík  v           trnkách k (pivní) povídce Haškově, kde je tohoto
to (Povidk                                            l-ovi, z r. 1907)., v knize Dobrý voj,
■ jiné podiví..           rky, Praha 1957, str. 311, takto: „..             ký smysl...
nutno chápat v                             kovým bojem s rakouskou cenzurní praxi. Ze
nho ústřední!                                             i Omladina vypK             zmínky o
,vt,   an t im 1111 u i      (]>   hvlv r.Hf nemilosrdne skrtánv censurou."  — Vedle
12
Jc, na nějž si Hašek asi v            i 1911 p                d název povídky: Pitomec u kumpanie,
i )al se sám vyxkoi                                  »by vystupoval jako pořádný vojín.
< >dhaleněji se Hašek ke sve i                                  ikovy vyjadřuje jen v připomínce ze
«)vu k 1. dílu: „Nevím, podaři-li se mně dostihnout touto knihou, co jsem chtěl. okol                      jsem jednoho                       vat druhému: „Ty jsi blbej jako Švejk , pí
dcuje....14 Přesně vzato, neříká se tu ovšem nic více, než že se um od; lodusuiící pojetí (resp. posun smyslu tkvící v tom, že se jméno sympaticky podané postavy stalo nadávkou).
.svou prostotou44 36), „upřel své dobré modré oči n                     % které
ironizují.» Po.              jme výslovné, že n pfímém hodnoceni v
[ení Svcjk charaktc]        in jako chytrák, kt<         staví hlou
azujc vlastné až na základě svého chováni v n          ch (n<
He toho je tak charakterizován nčktcrými jinými , podstaty                                ;harakteristiky mezi dílen         ilečným a
předválečným, v něm/ je Švejk např. představen vétami: „Švejk gel na S(                    dým. Jednalo se mu o to, s          i] na voji
a podařil         mu uvést v úžas celou posádku.,." (op. rit. s. 107)
né připomínat, Že tímto přesunutím  lě/.isiě hoci, Iky do plánu výstavby sy/.etu samého zajisté ne«»' účinno
í)ena, ale naopak p<           . — Jcn v jedné kapitole
ako  by autor  „vypadl  z  rol,11; v auton 0 Svcjkově reakci jako o předstírané: „Poslušně hlásím, že nemám jsem úplně spokojen", opakoval Švejk s lakovým mil; ,tábní profous zmýlil a považoval to /a upřímnou snahu 93).
Dříve než akcí je Švejk charakterizován řečí." Přímé řeěi š jiných postav) mají ve výstavbě díla významnou úlohu1* v několikerém zvi. v účinku komickém: V těsné symbióze se v ní spojují bystré j horáznými nesmysly, čímž je jakýkoli vecný obsah parodován. Někom proudem své řeči (a svou důmyslnou, ale často na hlavu postavenou loj odzbrojuje  Švejk  adresáta,  zvi.  své  nadřízené,  a  zachraňuje  tím  m no situaci aid. Specifické místo mají v komickém účinku Švcjkovy postavy jeho hi klady z. . .dčjin lidských trampot", jak je autor nazývá, které se ob — ač předkládány většinou jako příměry — dostávají na jinou k<
i vějí výchozí situaci do groteskních souvislostí. Pro svůj obli kyt jsou  již   Čtenáři   očekávány a na né se  nezřídka  přesouvá   pózou nabývají také jisté autonomie, aniž však celek ztrácí na účinnosti. Jejich samo
ii
;«
u
u
•S tímto stylizačním principnn je v pozoruhodné obdobe kon ke Svejkovi. Víme, že nemohou být úplnou výtvarnou i> je <<            doba mezi nimi a Haslo.            stem. S tím (akr souvisí, že jsou „nu
„shovívavější", než 1                   kdyby                  vystihnout v stejném přiblíženi i jin«
umelecké výstavby svého literárního podkhu
Jak je tomu v druhém seriálu. Dobrý voják Švejk v zajetí, z r. 1917, nemoh' text k r,                                 ré z něho uvádí Ančík, i          ., s . 100—101, a jez
dat, že „Hašek tu také již vysvětluje záměrnost činnosti Švejka44, není jednoznačné.) (> i            ■< i postav a vůbec o slohovém vyul            kových prostředků v Osudech d
aiM ce;                 i Fr. Daneš, í           ck k poznání jazyka a slohu I
>dú dobrého vojáka Švejka44, Naše řeč 37, 1954, s. 124 n. Je to ostatně v literatuře komických žánru časté (např. u Polačka na to upoz
.7, 167: mluvní projev tu též zčásti nahrazuje introspekci, která nemívá v d u humoristických mnoho mísu.

Klícka cjc o plukovníkovi, d<
k vojákům, a nakonec vyšlo najevo, že je hom
V souhlase  s  mluvním   pp                                                         ní y  afc<
r v něm se prolínají pí                                                                   vratnosti na
,j?1č jedné a omezenosti                                                                               ik
nechybí — Švejk jedná i no,                                                                  __ jak
lit  tyto protiklady?  Po předstírá omezence, aby oklan                                                          príp.
pří výkladu  postavy  Švejka                <ky  v,.                          dobrého  vojáka
;.;a ve všech případech s tímto
jk jedná zhola omezené, v                                                     »f anjž by melo
v daných podmínkách smysl w
vičkou anabazi nebo j          (ce pro jeho                ií do uniformy ruskéh          t.cc
a pro množství jiných scén nenn                                                 \ii I tyto situace
ni svou motivaci mívají:                       ipy vý                   čtu a síře celého
ia. Osudy dobrého vojáka S\                                                           na milita-
rismus (rakousko-uherský i jakýkoli              Jo od          .ku, při        ;chny spory
0 toto clilo, jasné. Už jeden z prvních Lntcrprd          jka, Ivan Olbracht, podle
hož ,,z žádného (válečného ror                                 i ta ničemnost, blbost
a surovost světové války tak zřejmé          z knihy Haškovy", postihl svéráznost
o prózy ve světové literatuře daného žánru, I                    že Švejk se vysmívá
Lee, „jako by to nebylo více než opilá tahanice v ži/.k           krčme." (Viz
-ozn.  9.)  Svejkovo chování  není jednotní        mou postupuje chyl a obratně, jindy prostoduše a omezeně, nejednou se zřením k dané situaci cla absurdné. Většina interpi                                                tuto různorodost
vlečného jmenovatele a dospívá k závéru          >vejk předstírá duševní
méněcennost — ukázali jsme, \         t k ta                              nedává dostatek
ory a není takového výkladu ani třeba: zcela proitě proto, že Švejk je literní postava, jeden z kontextů          ticke" výstavby díla, ne obraz konkrétního ;ividua z „reálu". Autor \          -]\\ pOítavu               ai rysy, které jí dovolují K>vat se v širokém akčním okruhu: je tootrlo                    t ictějším dojmům z vnějíka a neproblematičnost uvnitř. Pon<                      pritom řadu zdravých mentárních rysů člověčích i spol              h, zvi. její h          t, které se v dosta-ué míře v průběhu děje, třebas nikoli důsledně, projevují a udržují vždy sympatie čtenáře na Švejk                tě.
Švejk je v textu hodnocen ještě jinými postavami, zvi. svými nadřízenými, romě toho se vyslovuje, i sám o sobě. Po tom, co už bylo řečeno o hodnocení
" Musiti bychom se uchýlit leda k formulaci, že Švejk „předstírá hloupost i před Čtenářem.
,i;l základe dejových situací a charakteristiky autorské, neni obtížné najít funkci a smysl těchto hodnocení a můžeme se zde o nich zmínit z,          ručné:
chování Svcjkovo mají někteří za projev jeho duševní mén<          , ti  (polní
kurát Katz o něm říká „ohromný pitomec a zajímavá figura" (s. 171), jiní však v něm cítí přetvářku, simulantství a mnohdy, cožj< vyvedeni z míry a na rozpacích, zač ho mají vlastni               /at (nadporu
Lukáš: „Buďjste takový rafinovaný ničema, nebo jste lakový velbloud a blboun nejapný" (s. 228). Tato hodnocení jsou výsledkem paradoxnosti, ,,n           »pi-
telností" Svejkova chování, zvyšují komičnost situací a zpětně charakterizují h autory samy (srov. výjev při vyšetřování Švejka lekárskou komisí). paradox je jcŠtč vystupňován tím, že Švejk nestaví proti hodnocení jiných hodnoceni své, ale bere cizí hodnocení („úředně uznaný blb") jakoby za své. Není nutné stůj co stůj převádět všechny charakterové rysy Švejkovy na společného jmenovatele. Literární postava komického hrdiny překračuje vlastnosti životního typu, kterému může být v mnohém směru blízká. V dílech založených na komice bývá porušena rovnováha vztahů: pravidla i zákonití (společenské, logické atd.) neplatí stejně pro všechny: jedné postave (ni několika) bývá takřka ,,vše dovoleno", jiní jsou spoutáni „normálními" zákonitostmi. Tak je i Švejk nadán onou pružností a nczranitclností komických postav, která je vede přes všechna úskalí faktických situací i požadavků logiky. Vnitřní rozpornost této figury — rozdíly, které by se při zúženém pohledu bez zření k funkci postavy musely jevit jako nepřcklenutelné — je integrována úlohou této postavy ve výstavbě celého díla.1*