Komunikace ve škole Základní charakteristiky komunikace ve třídě, výukový dialog James Eicher • „Jeden ze základních komunikačních zákonů praví, že každé chování v přítomnosti druhé osoby má informační hodnotu. Všechno, co děláme – způsob sezení, spojování rukou, změna hlasového tónu – je komunikační podobou a podléhá jejím pravidlům.“ Základní pojmy 1/2 • Sociální interakce – Vzájemné aktivní působení, ovlivňování jedinců, skupin a prostředí; jeden subjekt vyvolává svým jednáním změnu v jednání druhého subjektu (Hartl, Psychologický slovník, 1994) • Pedagogická interakce – Vzájemné působení dvou nebo více subjektů v průběhu výchovně vzdělávacího procesu (Šikulová) Základní pojmy 2/2 • Sociální komunikace – Sdělování, tj. výměna informací (Mareš, Křivohlavý, Komunikace ve škole, 1995) • Pedagogická komunikace – Vzájemná výměna informací mezi účastníky výchovně vzdělávacího procesu, která slouží výukovým cílům (Gavora, Pedagogická komunikácia v základnej škole, 1988) Funkce pedagogické komunikace ve v-v procesu 1/2 • zprostředkovává společnou činnost účastníků nebo jednotlivých pracovních skupin; • zprostředkovává vzájemné působení účastníků v nejširším smyslu včetně výměny informací, zkušeností, ale i motivů, postojů, emocí; • zprostředkovává osobní i neosobní vztahy; Funkce pedagogické komunikace ve v-v procesu 2/2 • formuje všechny účastníky pedagogického procesu, zejména pak osobnost žáků; • je prostředkem k uskutečňování výchovy a vzdělávání, neboť cíl, učivo, metody atd. nemohou vystupovat v pedagogickém procesu přímo, ale ve slovní či mimoslovní podobě; • konstituuje každý výchovně vzdělávací systém, neboť tvoří jednu z jeho hlavních složek zajišťuje jeho fungování, vnáší do něj pohyb, vývoj, dynamiku, udržuje jeho stabilitu. Podoby pedagogické komunikace • Detailně připravená – Promyšlená, připravená předem • Rámcově připravená – Vedení komunikace na základě předchozích zkušeností • Nepřipravená – Jedinečné, nepřipravené situace, které se nedají předvídat – (více viz Pařízek, Učitel v nezvyklých školních situacích, 1990) Obsah pedagogické komunikace • Informace • Postoje • Emocionální stavy • Sebepojetí • Pravidla další komunikace Druhy informací • Regulativní – Navozování, organizace a regulace činností vedoucích ke splnění výukového cíle • Afektivní – Zaměřené na rozvoj emocionální a volní oblasti žáků • Kognitivní – Informace, které jsou pro žáky nové, neznámé Pravidla pedagogické komunikace • Částečně jsou formulovaná školou (školní řád), částečně společností (obecná pravidla chování) a část je výsledkem vztahu mezi učiteli a žáky. • Závisí na koncepci výuky! Demokratická komunikační pravidla • Žák může odpovídat také v sedě, nemusí vstávat • Učitel nechává žákovi dostatek času na odpověď • Žák může odbočit od tématu (otázky) za předpokladu, že je jeho příspěvek hodnotný • Žák může určit, kdo má odpovídat • Žák může „odložit“ odpověď s tím, že příští hodinu si připraví něco navíc • Žák může klást učiteli i třídě otázky • Žák se může obrátit o pomoc při řešení problémů na učitele a spolužáky (žádost není chápána jako projev slabosti) • Žák může samostatně vést úsek komunikace, stát se moderátorem třídy • Žáci si mohou volit témata učiva, a to na základě dohody s učitelem nebo diskuse s ním Příklad – tradiční frontální výuka 1/2 • Učitel má ve výuce právo: – kdykoliv si vzít slovo, přerušit žáka, – mluvit, s kým chce (s jednotlivcem, se skupinou, s celou třídou), – mluvit, o čem chce, tj. rozhoduje o tématu komunikace, – mluvit v rámci výuky, jak dlouho chce (někdy nerespektuje ani zvonění) – mluvit v rámci učebny, kde chce (u tabule, u okna, za stolem, …) – mluvit v pozici, kterou považuje za vhodnou (vsedě, v chůzi, zády k žákům, …). Příklad – tradiční frontální výuka 2/2 • Žák má ve výuce právo – mluvit jen tehdy, když mu učitel udělí slovo, – mluvit jen s tím, kdo mu byl určen, – mluvit jen o tom, co mu bylo určeno, – mluvit jen tak dlouho, jak mu bylo určeno, – mluvit jen na místě, které mu bylo určeno, – mluvit v pozici, která mu byla stanovena. • Pokud chce učitel využívat jiných organizačních forem výuky než frontální, pak musí promyslet i změnu pravidel pedagogické komunikace tak, aby vyučování bylo funkční! Typy pedagogické komunikace • Přímá – Nepřímá • Jednostranná – Dvoustranná • Se zpětnou vazbou – Bez zpětné vazby • Částečná – Hromadná • Masová Verbální komunikace • Verbální komunikace v sobě zahrnuje jak zvukovou, tak i písemnou, popř. jinou grafickou podobu řeči. • Řeč je nejsrozumitelnějším prostředkem komunikace, neboť při přenosu informací prostřednictvím řeči se nejméně ztrácí smysl sdělení, může být prezentováno jasné vyjádření obsahu i vztahu. Pozor! • Aby mohlo dojít ke sdělení skutečně srozumitelnému, musíme si stále uvědomovat nejen, CO chceme říci, ale i PROČ to říkáme, v jaké situaci, náladě, s jakým úmyslem. • Budeme-li vědět „CO“ a „PROČ“, bude pak mnohem jednodušší i „JAK“. • Důležité je najít správný citový podtext a tedy i výraz; určit správně i logický důraz ve větě (v myšlence). Paralingvistické projevy • Intenzita hlasového projevu • Tónová výška hlasu • Barva hlasu • Délka projevu • Rychlost projevu • Přestávky v řeči • Akustická náplň přestávek • Přesnost projevu • Způsob předávání slova Úkol • Zkuste říci tuto větu s různými úmysly: „Mami, já ti chci něco říct!“: – Chcete se s něčím pochlubit – Chcete sdělit tajemství – Chcete si postěžovat – Chcete se přiznat k nějakému přestupku Čeho se vystříhat při komunikaci • Nemluvte mnoho, hlavně když jde o závažné jednání, ve společenské komunikaci dejte šanci i druhým • Nepoučujte druhé • Nemluvte příliš o sobě • Nestěžujte si • Nebuďte náladoví • Nenuďte rozvláčností a podrobnostmi • Neměňte často téma hovoru • Nehádejte se Neverbální komunikace • Taková komunikace, která ke sdělování informací nepoužívá slov Prostředky neverbální komunikace • Pohled • Výraz obličeje • Pohyb • Fyzický postoj • Gesta • Dotyk • Vzájemné přiblížení či oddálení • Úprava zevnějšku Viz např. D. Lewis, Tajná řeč těla, 1989 nebo A. Pease, Řeč těla, 2001 Doporučení pro neverbální komunikaci • Buďte uvolnění • Omezte rušivá gesta • Průběžně udržujte oční kontakt • Pokyvujte hlavou, usmívejte se • Dívejte se na druhou osobu přímo • Uvolněte ruce, paže i ramena, mírně se naklánějte k druhému, neseďte na židli strnule • Gest používejte umírněně, vyvarujte se příliš dramatického mávání rukou, hraní si s tužkou, nebo příliš osobních doteků komunikačních partnerů Bariéry v komunikaci • Obava z neúspěchu • Problémy osobního rázu • Neochota respektovat odlišnou komunikační úroveň partnera • Xenofobie, neúcta • Skákání do řeči • Fyzické nepohodlí • Nesoustředěnost na komunikaci • Stereotypizace • Nezvyklé prostředí • Vyrušování třetí osobou • Hluk, vizuální rozptylování Vytváření a kladení otázek • Učitelé ve své činnosti velmi často používají otázky. • Dovednost formulovat a klást otázky se vytváří již mnohem dříve, než budoucí učitel vstoupí na školu, kde bude působit. • Dotazování patří mezi nejfrekventovanější učitelovy činnosti při pedagogické komunikaci, spolu s výkladem a organizačními pokyny. Funkce otázky • Organizační – Věcný, citově neutrální charakter • Vzdělávací – Např. podle průběhu vzdělávacího procesu (motivační, expoziční, fixační, diagnostické a klasifikační) • Výchovná – Často splývá se vzdělávacími, odlišení je relativní Klasifikace otázek 1 • Reproduktivní (založené na procesech paměti) – „Kdy byla založena Karlova univerzita?“ • Produktivní (vyžadují aktivizaci myšlenkové činnosti) – „Jaké jsou hlavní rozdíly mezi pojetím vyučování u Komenského a Herbarta?“ Klasifikace otázek 2 • otázky vztahující se bezprostředně k učivu, tj. věcné (Jak se jmenuje hlavní město Anglie?) • otázky vztahující se k řízení určité učební situace (Kdo nesouhlasí se závěry první skupiny?) • otázky vztahující se k „výchovným“ úkolům vyučování (Proč jste vymezený čas nevyužili k řešení úkolu?) • otázky vztahující se k vytváření atmosféry ve vyučování (Zvládneme ještě poslední úkol?) • otázky osobní (Co si o postoji Petra myslíš ty, Jarmilo?) Klasifikace otázek 3 • Otevřené (založené na obsahové volnosti odpovědí) • Uzavřené (založené většinou na výběru z nabídnutých možností odpovědí či jednoznačné odpovědi) – Zjišťující (ano – ne) – Doplňující (Kdy se narodil… Kam se vlévá…) Z čeho studovat • MAREŠ, J., KŘIVOHLAVÝ, J. Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 1995. • PAŘÍZEK, V. Učitel v nezvyklé školní situaci. Praha: SPN, 1990. • GAVORA, P. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005.