Co vzniká a co trvá, co se vyvíjí a nevyvíjí (struktura a tvary pohybu)

Oleg Sus

Co vzedmuté vlny historie rozmetají nebo naopak nově naplavují jako zatím nescelené části nánosy nové pevniny, to vše se postupem času proměňuje ve fakticitu. Fakticita se pak přejímá, zvláště společenská, přináší-li širokým vrstvám jisté zvýšení prestiže, stabilitu a ovšem v řadě první plnější žlab, ono zlepšení tzv. životního standardu. Co bylo zprvu vybojováno, stává se hned poté a pak již napořád něčím již vybojovaným. Tak to chce v našem zvoleném příkladě koloběh živou. Ale mohlo by se zobecňovat: všechno nové se proměňuje v to, co je, a poté v to, co bylo. Chtěné se mění v přijaté, projektované přechází – zčásti, ne vždy a všude a ve všem, ne pro všechny – ale přece jen v cosi tak či onak „realizovaného“. Ještě nedávno nové se stává běžně jsoucím, a pro ty mladé, nejmladší dokonce něčím již pouze byvším, tj. složkou historie, byť ještě v čemsi „greenhornovské“. Určitá anticipovaná procenta z toho, co býti mělo, stávají se po stržení úroků konzumovanými procenty toho, co je, tady, po ruce, do ruky. Po vzedmutých vlnách nastupuje neodvolatelně ustalující se, klesající hladina pozitivity. Přijímá se – jak se zdá notně a přirozeně – co je „dané“. Méně se již pak cítí a ctí vzepětí, jež původně neslo „tvořené“ (neboť z akta zrodu vyžel koneckonců stav danosti…). Původní komplexy zážitků, ono diltheyovské „Erlebniszusammenhäng“, celé jejich systémy se propadají do minulosti – odzážitkovávají se (jak hrozné sloveso!): stará generace ještě sní – ve fotelu – o vlastním bojovném mládí. Ale mladí lidé se již jenom dovídají o nedávné historii, jež se ve školometském podání proměňuje v abstraktní látku do sešitu, neprošlou žádnou interiorizací, tj. autentickým prožitkem.

Přechod na prkna školních abstrakcí postihuje ovšem i jiné původní, tj. prvotní šiky úderných idejí. Je příznačné, jak se například určité pojmy posvěcované zpočátku a-racio-nální vírou ve spásné dogma začnou vytrácet z inventáře teoretických úvah nebo naopak klesnou na pouhé vanutí vzduchu, na flatus vocis. V teorii i aplikované praxi se hybridizují s pojmoslovím institucionalizované společnosti výroby a konzumu, s provozem průmyslového nebo aspoň industrializujícího se organismu. Ten chce v první řadě fungovat, plnit plán, vyrábět kupy zboží – ne permanentní revoluce – a zvyšovat produktivitu práce, jak se krásně říká. „Rozpuštění“ ideálů z doby minulé se napřed děje bez reflexe, jakoby bez uvědomění, odspodu a latentně. Relativizace i hereze se teprve v podkorových oblastech připravují, ale všechny jsou předem, in bianco inherentní.

Nuže, první výdobytky se již v první generaci a hlavně v generaci jejích dětí a vnuků stávají fakticitou. Do fakticity se však rodíme bez nesnází, nic lehčího nad to. Představit si takovou situaci může však znamenat, že se vydáme všanc relativizaci. Neboť porodní báby nejsou ve výkonu své funkce permanentní, odcházejí od porodu. Akty převratů, budování i zvůle, ideálního snění i aktivní nespravedlnosti, tmy chtějící předělat svět k lepšímu spolu, s masovou represí se nemohou pořád odehrávat „in extremis“, v zuřivých dialektických skocích a zvratech, v nichž se tak zalíbilo všem tlučhubům na placených židlích.

Objevuje se – řečeno velmi obecně – rozestup mezi funkcí porodního aktu (oné zpatetizované geneze) a mezi funkcí nově se rodících výtvorů. Ty totiž nějak konkrétně i všedně existují: ode dne ke dni, každý týden, měsíc, rok za rokem. Původní smysl genetických aktů se najednou již ve všem nekryje se smyslem existování a fungování toho, co bylo stvořeno. Něco jiného je vznik, geneze struktury, a něco jiného zase ustavená struktura sama. (Nemá zřejmě smysl vykládat dále takovou banalitu estetikům a teoretikům literatury, pro něž platí zásada strukturální explikace diachronie a synchronie.) Melancholie starých bitců doprovázející každou retrospektivu, všechny vzpomínky ((idealizované a patřičně oslzené) změněné na ono „nadšení“ v byvších dobách to dokládají ad oculos. Struktura se pokaždé definitvně oddělí od geneze. Hlásal-li český politik a filozof T. G. Masaryk, že státy žijí těmi idejemi, jež je zrodily, jde o výrok pořád vlastně ambivalentní, polopravdivý: platí i neplatí. Společenská praxe totiž reviduje výchozí ideje (čtenáři si po svém čtou autory): všechny se nějak adaptují, přizpůsobují a transformují již tím, že se mají uskutečňovat. (Nic nového pod sluncem: to věděl již Max Weber.)

Ale takový je již běh věcí. Etablovaná společenská struktura trvající léta a léta po svém utváření má ovšem své vnitřní základy existence. Nemůže se odvolávat jen na porodní báby a sudičky. Musí nějak přetrvávat sama ze sebe, nejen vysněnými návraty zpět, k loži rodičky. A čím více se vzdaluje od místa svého zrodu, tím více pro ni platí skrytý paradox, vyrušující zvláště znehybnělou starou gardu – neboť societa může vlastně fungovat (ale také třeba jen vegetovat) „etsi deus non daretur“. Pro evropské západní společnosti hlásící se k odkazu křesťanství to jasně, radikálně ukázal – z hlediska dialektické teologie – již Dietrich Bonhoeffer. Křesťané prošli lázní osvícení, laicizace, rozumové analýzy, instrumentálního myšlení, ale také se stali součástí mechanismu na výrobu a směnu zboží. V tomto světě se dobře vyznají, sami jej tvoří a udržují. Leč podle Bonhoeffera je to svět beznáboženský. A jediné dnes možné a adekvátní „beznáboženské“ zvěstování vydá svědectví své platnosti a účinnosti právě tehdy, i když boha v představě nebude. Jak se vyjevuje, „všechno jde také bez Boha, a to stejně dobře jako předtím“.

„(…) Bůh jako morální, politická, přírodovědecká pracovní hypotéza je odstraněn, překonán; ale právě tak jako filozofická a náboženská pracovní hypotéza (Feuerbach!). Patří k intelektuální poctivosti nechat tuto pracovní hypotézu padnout, popřípadě ji vyřadit do té míry, jak jen je to možné. Pobožný přírodovědec, lékař atd. je hermafrodit.“

(…)

„A nemohli bychom být poctiví, kdybychom neuznali, že musíme žít ve světě – ,etsi deus non daretur‘. A to právě poznáme – před Bohem. Bůh sám nás nutí k tomuto poznání. Tak nás vede naše dospělost k pravdivému poznání naší situace před Bohem. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako kdybychom se bez Boha obešli. Bůh, který nás nechává žít ve světě bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s Bohem žijeme bez Boha.“ (D. Bonhoeffer, Widerstand und Ergebung; text je z 16. července 1944.)

Avšak: nejde zároveň i o výmluvné, globální znamení pro moderní průmyslově konzumní společnost jakékoli ražby? I ona může být a také již vlastně je vyprázdněna, vydestilována „ideově“, a přesto bude fungovat, jako by se nic nestalo… Jak se zdá, tak právě dnešní dějiny si dosti dobře nelze vysvětlit bez této zrychlující se fáze „oddalování“ původních impulsů geneze se starým puncem, oněch „božích“ a „zbožštělých“ učení, jež se propadají do zadního horizontu historie. I vůdcové byvšího patriarchálního typu ztratili svatozář – nejsou nutně, absolutně potřební. Mladá a nejmladší generace to zčásti ví, zčásti to jen tuší: již může existovat „etsi deus non daretur“. Stará generace otců a dědů ztratila své sakrální, absolutní posvěcení, stala se profánní. Cosi základního se stále ztrácí jako tekutý písek přímo pod rukama ctitelům starých časů.

Klima této změny je všudypřítomné. Zachycují je i velmi prostoduché hlásiče počasí, v nichž úlohu rosničky hraje běžná novinářská fráze. Bláznem by se jevil ten, kdo by zůstal týž; heslo „semper eadem“ se stalo pro vyměňovatele masek nejnepopulárnějším. Beznadějným českým konzervativcem s nadějí na lepší bydlo by se asi zdál ten, kdo by bral vážně staré Masarykovo ocenění českého novináře, spisovatele a politika Karla Havlíčka Borovského, jenž byl zgruntu pořád svůj a týž: před revolucí i po ní (jenomže to se týkalo roku 1848). Pojem totožnosti se pro konzumující masy proměnil: ve sféře „objektivního ducha“, který se srazil a vykrystalizoval v profesionálních grupách, chtějí si podržet jen tu „identitu“ svého funkčního zařazení celé garnitury. Poměrná „neproměnnost“ se zde týká právě jejich místa ve společném Parkinsonově mechanismu, v pragmatismu obsazených křesel.

„Identita“ se odloučila od „metamorfóz“. Zůstalo však navíc zbožné egoistické přání: jedno se nemá plést do druhého. Což je pro garderobiéry dobových převlékáren výhodné již po materiální stránce: jako by proběhla neveřejná schůze onoho objektivního „ducha“, na níž se odhlasovalo, že za dobové ani příští proměny a změny masek nebude vypsán peněžní postih… Rozvodové řízení mezi „funkcí“ a „myšlenkou“ tak pokračuje ad libitum.

Problémy však leží skryty daleko hlouběji, pod pěnou. Špatné svědomí obyčejně nechce do hlubin pronikat, hrozí to utopením. Z toho, co zatím pociťuje temně a tupě jako výčitky, stalo by se totiž holé neštěstí. S nešťastným svědomím a na holo se dosti těžko žije. Prakticky vzato lze lépe existovat s představami o tom, že jeden a týž mechanismus – třebaže pospravovaný – běží en gros. V něm pak my jako trvalé malé mechanismy, jež se svými adaptabilními proměnami migrují do méně závažné, ne-li pro mnohé nezávazné „nadstavby“. V ní nad společenským tělem těká myšlenka, tento klaun vyskakující i padající současně, metající kozelce, obracející se z nohou na hlavu a opačně. Takovou podobu vzal na sebe přechod od ' byvší dogmatiky k nespokojenému intelektu. Přechod se děje v kličkách a dílčích spazmatech. Je zařízen na dlouhé provizórium, jak se aspoň zdá. Provizorní myšlení se však podle zákona společenského konsensu podobá v čemsi pop-artu. Pop-ismy již nemohou být originálními celky, ale jsou to montáže, asambláže. Ideje se montují, jsou-li vytrženy z původních souvislostí ve věku mechanické reprodukce. Dobový „výtvarný“ duch reklamních plakátů, slepovaných „membra disiecta“ jako by vešel do úvah, a naopak. (Jak se to jeví, mohly by vzniknout i pop-ideologie – nejsou-li již tady. Heuréka: Jsou zde!)

2

Staří bohové leží povaleni a nemálo z nich se změnilo jen v módní kopie. Jsou-li mezi nimi ještě někteří nejstarší – napůl vztyčeni na drobících se podstavcích – ohrožuje je horizontální poloha jejich byvších uctívačů. Vleže se člověk lépe drží aspoň kusu země a nemusí vyvracet hlavu k nebi. Bývalý monopol na víru (a na víry vůbec) proděravěl: vznikla v něm intermundia, kde si drobné individuální pronikání vyhlubuje i rádoby spirituální bunkry. Takové je In-der-Welt-Sein“, máme-li mluvit módním termínem. Bertrand Russell kdysi ironicky poznamenal, že dnes nejsme s to vzkřísit staré koncerny na víru a šéfa-metafyzika, kterého mají v Tibetu jakožto druhého nejdůležitějšího úředníka. (Což již dnes neplatí – právě pro Tibet.)

Ludwig Marcuse si v roce 1966 zopakoval Russellovo výsměšné otazování šéfa-metafyzika i úředních „myšlenkových“ soustav, ovšem s jistým zlomyslným dodatkem na adresu „papeženství“ v moderních ideologiích. Vážnějším problémem je však atmosféra provizornosti, ona filozofie prozatímnosti, kterou Marcuse odkrývá v soudobém myšlení, v babylónské pluralitě jazyků. Což také není nic nového pod sluncem; lstí dějin se již stalo, že již „staré“ vyjevilo „nové“. A tak kulturní historik Jacob Burckhardt razil tuto diagnózu dokonce před sto lety: „Hlavním fenoménem našich dnů je pocit provizornosti.“

Doby se změnily, burckhardtovský „pocit“ se však v jiných souvislostech a s jinými, náplněmi reprodukuje i dnes. A je přirozené, že se zde neubrání ani ono globální přemyšlování, aspirující na explikaci a dokonce i na přeměnu světa, pro nějž se odvažuje strojit závazný světový názor. Neubrání se již z jednoho prostého důvodu: jeho původci-rodiče mají totiž děti, učitelé žáky. A právě děti s učedlníky dospívají nakonec do bodu, kde je po naivních přísahách na slova mistrů čeká větší nebo menší vystřízlivění, přesun do jiné, prozaičtější roviny – do všednosti, každodennosti. Byvší náčelníci univerzálního vykladačství – od přeměny vody „skokem“ v páru po sociální boje Pygmejů – byli proti tomu všemu vlastně již od počátku bezmocní. Jejich antikvované proklínání neposlušných mladých heretiků dnes připomíná obehranou gramofonovou desku. Jednou byl nastolen vědecký, kritický rozum do společnosti; následkům se nelze vyhnout. Neboli, jak řekl Friedrich Schiller: Uvažování (reflexe) je první liberální vztah člověka k vesmíru jej obkličujícímu (Listy o estetické výchově). Skutečnost byla tolikrát prohlašována v obranu proti biskupu Berkeleyovi za nezávislou na noetickém subjektu, že se právě takto ráčila také svým „uznavatelům“ projevit. Univerzalismus, jenž chtěl najednou pohltit a pojmout vše, zjišťuje nyní svá bílá místa, prázdné zóny, série otazníků bez odpovědí, a volky nevolky si uvědomuje také myslící konkurenci, tu z jiných „táborů“. Jednoduché shluknutí pod prapory pravověrných nemohlo samo o sobě zadržet pohyby a transformace jsoucna ani lidské existence ve světě dějin. Nadto pak dílčí průhledy, pohledy klíčovou dírkou skrze a za jednotící ohradu jen podporovaly „svébytný“ růst systémů paranoických myšlenek (Jean-Paul Sartre), protože se torza splétala v umělé souvislosti, pseudokontexty. Z reality XX. století – v atomech i vesmíru, v informacích, v duších i ve společnosti, v umění, filozofu i v ideologii, v jednání, chování i řízení člověka, v člověku uvnitř i navenek na těle, s vlasy třebas à la Beatles nebo na blbečka, s texaskami na nohou – se vidy vynořovalo něco, o čem talmud nemluvil. Co však emergovalo, činilo potíže. Podle předpisů a zásad to nebylo k vidění, vždyť bylo psáno, že spatříme jen to, co se má zjevit podle plánu předem a shora narýsovaného.

V této situaci změn vedoucích k rozkolísání údajné stability a k přechodu v údobí tzv. prozatímnosti nemohli ovšem plnit svou úlohu staří, zkostnatělí šéfové idejí. Začali ztrácet svou funkci nejvyšších symbolů-paradigmat, zaručujících pro všechny – od ministrů po dojičky – jednota učení a světa, základní jistotu a sjednocující emotivní náboj oné víry, která neměla co činit s církevními bohy.

Jednota – jistota – víra: ta svatá (u věřících) i jen profánní trojice (u ateistů) se dnes disociuje, doslova rozkládá. Rozkládá se, skoro by se dalo říci, chemicky. Ale „chemie“ ducha tu není pro moralizování a neurotický křik nad rozkladem hodnoceným jen záporně, jako by Ho o samé hnití duší a těl. Objektivně vzato historický rozpad uvolňuje přirozený proces diferenciace. Podobný proces následuje po pokusech o vypjatou syntézu – obyčejně vlak jen o uniformizaci –, po radikálním „slučování“, v němž měly zmizet vzpírající se konkrétniny prvků, složek. (Taková je tzv. dialektika dějin.) Změna na přechodu doby vede, jak víme, k vytvoření klimatu provizornosti. Do něho jsou ponořeni třeba i skálopevní vyznavači byvší ortodoxie a na jiném pólu se toto ovzduší projevuje i v těkání kuchyňské skepse, vrhnuvší se na jedině hmatatelné „obstarávání“. Vládne „das Besorgen“, jemuž by se i Martin Heidegger divil. Většinou však nepřekvapuje.

„Unum necessarium“ ztratilo dřívější posvěcení, takovou či onakou sakrálnost. „Jedno“ předtím nepřipouštělo „mnohé“. Totální jednotu bez rozlišování pravd měla zaručit jedna velká nadpravda – „metaveritas“ – a její realizace v pozemském životě, ovládaném údajně plánem, jenž měl plnit roh' projektu pro všechny. Různorodost věcí a lidí tak byla jen narychlo, ne podstatně, ne organicky, včleněna ve fiktivní celek domněle rozhýbávaný historickou „dialektikou“. „Monolit“ se však i tehdy pořád z něčeho skládal – z částí, dílů, složek, elementů – tedy z ne-celků. Zprvu to nevadilo. Neboť, a to je překvapení největší – i ty nejfalešnější momenty ideologií se na určitou dobu tak či onak snášely v kolektivním povědomí docela dobře s horečnatou aktivitou právě v rané fázi dobové euforie, která si na racionalitu nepotrpěla. Dynamiku budování kvazimytické stavby pro všechny doprovázela fikce a fetiše. V nové Babylónu mělo být to, co bylo chtěno, sněno: vládlo ideologicko-politické i, chtění (ne snad „Wahrheitswollen“). Paradox? Paradox – vždyť pouhý postulovaný univerzalismus jistého „Weltanschauung“ nemusí ještě pokaždé a všude znamenat v sociální realitě prosazení inteligibility, ryze racionální konstrukce tzv. nového světa. I iracionálno může po svém přeorávat půdu a také buduje narychlo aspoň torza babylónských věží, tyto výlevky utopií. Rozum sám není zárukou pro futurologickou felicitologii a bývá vždy v nevýhodě vůči zuřivě aktivistickému ideologismu. Mytologie koránu nevadila kdysi v expanzi arabské moci i kultury. Křesťanská trojice Otce, Syna a Ducha svatého – pro rozum sdostatek bláznivá, absurdní – neškodila v náporu obrněných feudálních „comandos“, siřících ideje i středověkou státnost mečem a krví. Naopak. I mystifikace a iracionalismy ideologií, hlásících se dnes zase k vědě, jsou nebo mohou být navýsost pragmaticky zaměřeny, stejně tak různé laicizované kulty. Jenomže – a to na rozdíl mezi přítomností a minulostí – dnes již nejsou doprovázeny velkými tvořivými impulsy. Naopak: jedno se odloučilo do druhého.

Nuže, štěpí-li se dřívější fetiš „jednoho“ v „mnohé“, rozlišené a koexistující, proměňuje se bytostně i to, co dnes někteří melancholičtí pamětníci starých dob vyvolávají ve vzpomínkách na „ztracený čas“ dynamického napětí a aktivismu, jenž se chtěl totálně zpředmětnit ve výtvorech člověka. Neuctivý Slawomir Mrożek již v padesátých letech nakreslil, jak stoupající počet vyrobených kilogramů železa na hlavu obyvatele stlačuje postavy Poláků, kterým to železo v podobě závaží působilo ne právě příjemně tlakem na hlavu… Z víry v neproblematické plody takového bezmyšlenkovitého, mechanického a kvantifikujícího evolucionismu jsme snad aspoň částečně vyléčeni. Což je jistě pozitivní výsledek pohybu od archaických dogmatických iluzí o Jistotě Velké Totální Univerzality. Její rozložení, disociace (ve formách historicky nutných, ne v subjektivních extrémech) znamená tedy i jisté, byť relativní dějinné plus. Totiž zmenšení distance od konkrétna, od „věcí samých“, jež chceme poznat, předělat nebo znovu vytvářet.

Leč to je jedna klička dějinného procesu: ten zároveň rozkmitává rozpadávající se substance. Rozpad není jen záležitostí údajného společenského onemocnění, úpadku, jak si to představovali mnozí bojovníci s tzv. dekadencí. Disociace a rozpad je totiž současně přechodem v nový energetický stav, přechodem na další nabuzenou energetickou hladinu. Údajné stálé, fixované postavení nahloučených a vzájemně se překrývajících částic se proměňuje v pohyb a vyzařování jdoucí z částic, jejichž existence se teprve tak stala evidentní; Roz-děle-né, roz-lišené, roz-padlé, roz-ložené vystupuje z nediferencované šedi toho, co se zdálo jednoduchou látkou, „celkem“ vůbec nerozdrobeným, substancí bez kvalitativních distinkcí uvnitř. Citlivé seismografy vědomí zachycují pak šerosvitné radiace z tohoto rozpadu, jehož poločas je nám neznám. Vznikají nové paprsky z rozkládající se „jednoty“ v mnoho- a různotvary, agregáty a nakupeniny, z disociace jistoty v labilní stav nejistého, s rozložení víry v pochyby skeptiků, kladoucích prsty do otevřených ran. Nemá smyslu zavírat oči před tímto „černým zářením.“ Výnosy je neodstraní, Geigerovy počítače jsou v hlavách a srdcích. Vlna rozmontovávání i montáží, asambláží a pop-artismů není jen ateliérovou záležitostí: rozlévá se po ulicích, od vchodů do filozofických institutů po schody činžovních domů. Teprve rozmontování předcházejících myšlenek en bloc umožňuje nejrůznější překvapující spoje idejí znovu objevovaných, znovu očišťovaných nebo také prosté přejímaných. Takový je běh světa.

3

Stále ještě platí, že četné myšlenky, které neprošly v určité době a v jisté společnosti filtrem uznání, jsou „nemyslitelné“ a tím „nevyslovitelné“. I nové ideje ražené kreativním myšlením bývají ve své formulaci mixáží ze skutečné inovace a z konvenčních paradigmat, jež jsou tímto myšlením přesahována (Erich Froom, Freuds Psychoanalyse – Größe und Grenzen). Ale i přitom celá paradigmata vědění a modely explanace přicházejí jedny za druhými na pitevní stůl. Tak je postupně vystavována kritice, ne-li destrukci struktura epistémé založená na údajné neproblematičnosti, samozřejmosti lineární evoluce spějící bez hranic vpřed a s ní spojeného tzv. pokroku. Vyvíjí-li se vůbec něco, je to vždy právě toto něco, ať boty, stroje, móda, společnost, umění atd. (Což věděl již T. G. Masaryk – v minulém století…) Není tax vývoje bez jeho „nositele“, řekne-li se to takto výrazem nepříliš adekvátním. Není diachronie bez synchronického momentu. Probíhající změny se dějí v objektu, jenž si podržuje identitu, jinak by se rozpadl v nespojitosti, z nichž každá by byla vůči druhé a další totálně cizí „jinakostí“. To se nakonec poznává i v reflektující teorii. A tak se po euforii z totálního evolucionismu a bezbřehého spěni „vpřed“ skládá zrezivělá pojmová výzbroj a hledá se nová, nosnější.

Jeden z příkladů: proti zcizujícímu víru samých změn má být podle modelů antropologismu nastoupena cesta za tzv. člověkem samým. Člověk se má vrátit „sám k sobě“, má se přetvořit „sám ze sebe“. Proč by se sem nedosadila jako ideál třebas kategorie osobnosti, spontánně řízené z jejích vlastních vnitřních sil a dispozic? (Zastánci personalismu by byli pro.) Ovšem skutečná individua plus individuality, jež jsou „inner-directed“, nelze na druhé straně hledat v prázdném pomyslu o člověku vůbec nebo v importovaných teoriích, dovezených přes hranice, Naše české reflexe se in concreto netýkají Eskymáků, ani odchovanců Oxfordu. Jsme tací, jací jsme. Ale jaké jsou skutečné kvality (nebo slabosti) našeho „Selbst-sein“, našeho samo-bytí? A jak tu hledat opory a síly, potence, když třeba ono samo-bytí se již začalo vyprazdňovat, co když je toho málo – v nás samých? Ostatně není vůbec snadné hledat nějaké evidentní centrum securitatis v „sobě samém“, když nade vším vládne všední den, jejž tak bystrozrace vystihl německý sociolog M. Weber. „Sociales Alltag“ – společenská každodennost, všední den – je ono řečiště, do něhož se po oné stále přeceňované „realizaci“ vlévají a klesají koncepce, plány, patetické projekty nových světů. Někdy sice a v něčem aspoň částečně empiricky vstupují z ideality chtěného a vysněného do své jevové fakticity v podobě průměrné reality, zde pak mohou a vlastně musí sestoupit z ideálna do tzv. praxe a koneckonců zbanálnět. Každá revoluce má svůj všední den, ba samé všední dny. Každý režim má svůj ancien régime (Stanislaw Jerzy Lee). A každá generace zakladatelů má své následovníky v uživatelích, synech, vnucích atd.

Co platí pro historii, zasahuje i do sféry, jež je pro pravověrné vyznavače nekonečného progresu skoro sakrosanktní – totiž do tzv. vývoje, tohoto uctívaného motoru změn a spěni – prý – vpřed. I tento vývoj – nechť v té nebo oné verzi prezentovaný – má navzdory představě a nekončící množině „inovací“ nejen své zákruty a víry, nýbrž také tišiny a protiproudy. Nemělo by se zapomínat na nezlikvidovatelnou antidialektiku hérakleitovského „vše teče“ s údajně vševládnou, zabsolutizovanou změnou. I kdybychom hypoteticky přijali představu o všudypřítomném proudu samých změn, znamenalo by to, že naprosto zavrhneme myšlenku o tom, že něco může trvat, udržovat se? Vždyť samy procesy změn – nechť již nepatrných nebo velkých – bude asi ztěžka převést jen na zoufale neuspořádané těkání prachových částic, jak se někdy našemu zraku jeví ve slunečním protisvětle. Takový zabsoulutizovaný Brownův pohyb by spíše připomínal cestu opilce. A byl by pod nadvládou stejně zabsolutizuvané náhodnosti, totální nespojitosti (přetržitosti) v celé sérii změn probíhajících v čase. Jenomže v diachronii najdeme jistou míru uspořádanosti procesů, i v ní se cosi řetězí, učleňuje, uspořádává. Není tudíž asystémová ve všem všudy – ale to již věděli Jurij Tyňakov s Viktorem Šklovským. V proudění změn se dají koneckonců rozeznat jejich jisté útvary, do nichž se skládají, v nichž jsou s větší a často právě menší mírou organizovanosti strukturovány, Řekne-li se však strukturace, znamená to moment jistého trvaní, určitého stupně rezistence vůči všežravému času, tedy určitý typ invariantnosti. Jí se promítá synchronie, ba dokonce achronie do diachronie. A to byť i se tento moment zdál skryt, nepřítomen, třeba pro toho, kdo vskutku věří, že nevstoupí dvakrát do téže řeky, zapomínaje na školní poučení z formální logiky. [Řeka – tento tradiční symbol údajné „všezměny“ – panvariantnosti – je totiž „táž“ již kvůli obrazci, geometrii („Gestaltsqualität“) svého celého řečiště, v němž si ovšem vlny, vlnky, proudy a víry mohou prohrávat od břehu k břehu, kilometr za kilometrem, jak chtějí. Kategorii trvání bychom si totiž neměli plést s kategorií statické identity, s nehybností a absencí jakéhokoli pohybu…]

A za druhé, jak již bylo řečeno: Neexistuje žádná ryzí „vývojovost“ sama o sobě a ze sebe jako izolovaný „pohyb-změna“, není tedy žádné puristicky vypreparované „měnivosti“ samé o sobě a ze sebe se reprodukující. Vždy se děje něco s něčím, něco se z něčeho vyvíjí, jindy něco k něčemu regraduje, něco se k něčemu dovijí (advoluce!) atd. Změny, vývoj i jiné procesy a diachronie vůbec se svými podíly systémovosti – to vše má také svůj způsob jsoucnosti („Seinsweise“), ontologickou dimenzi. Někdy se při této příležitostí mluví o tzv. substrátu jakýchkoli procesů a sérii změn, ať již vývojových nebo mimo-vývojových. Tato stránka ovšem uniká zraku těch, kteří chtějí ve všem vidět samé kolotání, dění, ruch a vůbec změny – tito fetišisté holé „voluce“, „nikání“ (srovnej vz-nikání, za-nikání…). A tvoří tu snad umělecká tvorba nějakou výjimku? Copak propadla jen nezadržitelné směně směrů, škol, mód, onomu míhání a oscilacím, v nichž se kdysi vyznavačům modernolatrie tak zalíbilo? I v ní se cosi vzpírá, něco přetrvává uprostřed víru času a jeho linearity. Skrze rezistence vůči nezadržitelné prchavosti času a tím vůči drtivému mlýnu pomíjitelnosti si razí dráhu jedna z bytostných; specificky životních (vitálních plus vitalizujících) funkcí Poiésis v tom nejširším smyslu slova, jak jej kdysi vymezil surrealista Karel Teige. Tato funkce umožňuje, aby se člověk pohlcovaný zároveň vířením času setkával na nekonečném počtu cest se svým lidstvím, se svou antropologickou konstitucí, se svou „totožností“ (jak tomu na počátku 30. let chtěl André Breton ve Spojitých nádobách).

Konkrétní proporce i průniky mezi prouděním tzv. vývoje včetně jiných diachronických procesů a mezi udržujícími, záchovnými silami, mezi explozí změn a stavy trvání čekají v mnohém na své odhalení. Samy se totiž různí, mají mnohotvárné historické podoby. Třeba se v určité době promění, disociuje soustava původních hnacích impulsů a ztratí své vysoké napětí: rozdrobí se v ukájení průměrných privátních, individualizujících zájmů (pokaždé partikulárních), současně se vlak shlukujících podle zákona velkých čísel v jednu masu Zájmů a Potřeb, této kategoriální náhražky za původní zlaté tele. Ale něco velmi příznačného věděl právě v této souvislosti – o své době – jeden z praotců existencialismu Sören Kierkegaard. Že by se epocha rozpadu hegelovských systémů nějak odzrcadlila ve druhé půli našeho století? Myšlenka je to zdánlivě ahistorická, ale porovnání je možné, právě pro analogie mezi strukturami. I Kierkegaard mohl poměřovat svou dobu s periodou, kterou označoval za revoluční. Jeho typologie je nanejvýš zajímavá a skoro až šokující již v tom, jak pro nás z hloubi dějin zpřítomňuje minulost. Existenciální zážitek vyšlehuje obdobně jako kdysi. Identifikuje. … A tehdy? – Doba činů je nahrazena dobou oznamování (Kierkegaard). Co, dánský myslitel poznal kdysi sám, rozředili dnes jiní do afišů mc-luhanismu a oné inflační teorie, jejími pupkem světa jsou zfetišizované komunikace, nadto ještě masové. Proti aktu stojí již jen druhotná ne-li terciální reflexe. V protikladu k revoluční době, která jedná, považuje Kiergegaard svou epochu za dobu ohlašování, nejrozličnějšího oznamování: nedochází v ní k události, dochází rovnou k oznámení.

Kierkegaardův stesk nad dobou oznamování, nad érou řekli bychom přebujelých „informací“, má jistě své kořeny v jeho existenciálním myšlení a neměl tu být reprodukován jen jako na tibetském modlícím mlýnku. Co dnes na rozvinutém, domyšleném názoru dánského filozofa upoutá, je scéna v pozadí, vztahy navazované mezi světem moderní civilizace a sdělením o něm, mezi vlastním inventářem našeho „Umwelt“ a komunikáty, mezi objekty a znaky. Ale tím se již Kierkegaard nezabýval, do těchto oscilací jsme vtahováni my sami: Tua res agitur! Zvrstvující se svět hmotných věcí, umělého prostředí, společenských vztahů a duchovních produktů se dostává k člověku-jedinci čím dále tím častěji nepřímo, jako samé „označenosti“ v sítích mechanismu označujícího a označovaného, ale i toho, co navíc označuje jednou již označené. Skoro vše je pokrýváno, polepováno vinětami znaků, ikonizováno, symbolizováno, indexováno, indikováno… (Expanze sémiotiky do vše sfér i zákoutí našeho světa a také do přírody – například do krajiny i k živočichům – je sama průvodním příznakem, up-to-date syntetizující reflexí, vyrůstající jako pyramidová nadstavba nad tímto světem věcí.) Další a další znakové systémy a metasystémy se vsouvají mezi člověka a svět přírodní i společenský. Na znaky se kupí metaznaky, z mediací se stávají metamediace. Sama zprostředkovanost se k nám skoro nedostane – bezprostředně! Nepřímé se podává – nepřímo; zprostředkované se ještě destiluje dalším zprostředkováním, a řetěz těchto likvidátorů přímého stýkání se zdá být nekonečný.

A co umění, poezie? Jednou z antropologických funkcí tvorby by snad měla být eubiotická, lidsky „hygienická“ obrana, ne-li vytváření léčivých protilátek proti roztáčenému mlýnu mediací. Stačí však umění na tento sisyfovský úkol? Pomůže tu slabé pero básníkovo, které podle některých mělo být dokonce po osvětimském desateru odloženo jako cosi beznadějně bezmocného? S vytčenou funkcí však souvisí i další bytostné poslání tvorby. To není její podlézavá služba „časovosti“, tzv. aktuálnosti a tzv. angažovanosti, jak to vše stále doporučují odposlouchávači vteřinového tikotu. Naopak, je to její zživotňující rezistence vůči roztříštění člověka v momentální tiky „aktivity“, v atomizaci, pro niž se kategorie času zdeformovala na úprk diferenciálních časových jednotek, jedné za druhou a bez ustání, bez rozmyšlení, bez zastavení, bez možnosti opřít se takovému kolotání a vzdorovat mu. Čas pro člověka však není jen toto doslovné padání z minulosti v přítomnost, která se ihned mění v zapadající minulost. Je to také trvání. Neboť „věčně trvá čas“, řečeno ústy českého básníka Jana Skácela ve sbírce Dávné proso (1981). Jako by nám to vzal z pera…

Bibliografická citace

SUS, Oleg. Co vzniká a co trvá, co se vyvíjí : Struktura a tvary pohybu. In ZHOŘ, Igor. Památce Olega Suse. Brno, Praha : [s.n.], 1988. s. 10–25.

Dostupnost

Text je dostupný na World Wide Web:
<http://www.phil.muni.cz/estetika/pomucky/databaze/texty/sus/sus_vznik.html>

Tento text je výstupem projektu FRVŠ 2037/2007/F5/d Elektronická databáze textů ke studiu české estetiky.