MARTIN CRIMP



                                        Pokusy o její život



                                      17 scénářů pro divadlo







Pokusy popsat ji?

Pokusy zničit ji?

Nebo pokusy zničit se sama?


Je Anne objekt násilí?

Nebo jeho děsivý uplatňovatel?





přeložil david drozd - písně přebásnil roman sikora - KVĚTEN 2001 ©

                                      17 scénářů pro divadlo

1. Všechny vzkazy
vymazány                                                                                      1

2. Tragédie Lásky a
Ideologie                                                                                   1

3. Víra v
nás
                          1

4.
Zákazník(ce)
                             1

5. Camera loves you/Kamera tě miluje                                                              1

6. Máma a
Táta
                      1

7. Nová
Anny
                          1

8. Část(ice)ečně -
fyzi(čno)ka                                                                                    1

9. Hrozba mezinárodního terorismu™                                                               1

10. Tak trochu
sranda
    1

11. Bez názvu (100
slov)
   1

12.
Zvláštní!
                                1

13. Komunikace s
mimozemšťany                                                                              1

14. Dívka od
vedle
              1

15.
Prohlášení
                           1

16.
Pornó
                                  1

17. Předem
zmrazen
             1


Nepoužitý DoplnĚK: Jungfrau (slovní asociace)                                        1




Toto je hra pro skupinu herců, jejíž struktura by měla odrážet strukturu světa mimo divadlo.

Nechejme každý scénář ve slovech - dialogy - rozvinout na pozadí zřetelně vymezeného světa -
výpravy, která nejlépe ukáže jeho ironii.


Pomlčka (—) na začátku věty označuje změnu mluvčího. Není-li po pauze pomlčka, znamená to, že stále
hovoří tatáž postava.

Lomítko (/) označuje místo přerušení, překrytí dvou následujících replik.

1. Všechny vzkazy vymazány

                                                                                                píp

—Anne? (pauza) To jsem já. (pauza) Volám z Vídně. (pauza) Totiž, promiň, já volám... z Prahy. Je to
Praha. (pauza) Jsem si naprosto jistej že je to Praha... Ale prostě, hele... (nádech) Anne, ...
(nádech) Chci se omluvit... (nádech) Uvědomuju si, jak moc jsem tě ranil, moje milá, nejmilejší,
taky... (nádech) No, hele. Podívej…Zvoní mi druhý telefon. Promiň, Anne, ale musím to zvednout -
promiň - teď to nejde. Já se ještě ozvu.

                                                                                       Pondělí 8:53


                                                                                                píp

—Čau, Anne! Poslouchej. Mám jenom chvilku. Seš tam? Haló? Ne? No dobře, podívej, jde o tohle. Co
jsme spolu řešili? Pamatuješ, ne? No jestli... , kdyby..., prostě když..., řekněme..., představme
si..., jako..., že stromy mají jména? Jasný? Přesně tak - stromy. Ty si myslíš - já vím - si
myslíš, že jsem blázen. Ale prostě jen na chvilku přijměme - proč taky ne?-, že stromy mají jména.
A teď, co když, co když teda... to byl její strom. Už se musím nalodit sakra, promiň.  Ale stejně -
mysli na to. Stromy mají jména. A jeden z nich je její. Musím valit. Čau!

                                                                                       Pondělí 9:35


                                                                                                píp

—(mluveno např. česky*) Dobře víš, kdo volá. Zařízení necháš v malém balíku u zadního vchodu
budovy. Balík dostaneš od Barryho. Ten ti předá další instrukce.

                                                                                      Pondělí 11:35


                                                                                                píp

—... Hm, ahoj? Tady Máma...

                                                                                      Pondělí 13:05


                                                                                                píp

—Nazdar, tady Sally z galerie COOPERS. Jenom abyste věděla, že zařízení už je nachystané k
vyzvednutí ve výstavní síni. Děkuji.

                                                                                      Pondělí 13:06


                                                                                                píp

—My víme, kde bydlíš, ty děvko zkurvená. Seš už vlastně mrtvá. Za ty hnusný podrazy. My
nezapomínáme. (pauza) Si budeš přát abyses vůbec nenarodila.

                                                                                      Pondělí 13:32


                                                                                                píp

—...Anne? Ahoj? Ještě jednou Máma. (pauza) Došel nám ten pohled. (pauza) Moc pěkně to vypadá.
(pauza) A na té fotce, to jsi fakt ty? (pauza) Dobře, že sis našla nové přátele a tak... (pauza)
Jenom Anne, prosimtě..., už ti bohužel nemůžeme nic poslat, žádné peníze, už... Bavili jsme se o
tom s Tátou a on řekl, že v žádném případě nic.

(V pozadí slyšíme mužský hlas: „Ani halíř. Jen jí to pěkně řekni.“ Máma odpovídá: „Vždyť říkám,
vždyť jí to říkám.“ Znovu do telefonu:)

Je mi to moc líto, Anne drahoušku, ale prostě už v tom nemůžeme pokračovat.

(Znovu mužský hlas: „Jestli jí to neřekneš, tak jí to do prdele řeknu sám.“)

Drahoušku, už musíme končit. Tatínek tě moc pozdravuje. Dobře? Pánbůh tě opatruj.

                                                                                      Pondělí 14:20


                                                                                                píp

—Annie? Jsi tam? Zvedni to, Annie? (pauza) O.K.  Tady v Minnesotě je zrovna čtvrt na jedenáct.
Jenom jsme ti chtěli říct, že v myšlenkách a při svých modlitbách jsme s tebou, Anne. A všichni tě
moc milujeme.

                                                                                      Pondělí 16:13


                                                                                                píp

—Anne? Brilantní. Je to působivé. Je to současné. Je to zneklidňující. Je to srandovní. Je to sexy.
Je to hluboce závažné. Je to zábavné. Je to osvěcující. Je to temné. Sejdem se. Ozvi se mi.

                                                                                      Pondělí 22:21


                                                                                                píp

—Brej večír, Anne. Nech mě povykládat, co s tebou hodlám dělat. Napřed mi vykouříš ptáka. Pak ti
vyšukám tu tvou prdel. Rozbitou flaškou, jasný? To jenom pro začátek. Ty malá čubko.

                                                                                      Pondělí 22:30


                                                                                                píp

—Anne?

Zvedni to. (pauza) Vím, že tam jsi. (pauza) Nemá smysl se schovávat, Anne. Před čím? (pauza) Před
světem? Schováváš se před světem? Dělej, seber se. Zvedni se a zvedni to, Anne.

(pauza)

Co to jako má být? Volání o pomoc? Nesnaž se mi namluvit, že je to volání o pomoc. Co jako čekáš,
že udělám s tím tvým voláním o pomoc? No? (pauza)

A co když už tam dávno ležíš mrtvá? Co?

To je situace, kterou bych si měl představit?

Situaci s mrtvým tělem rozkládajícím se vedle záznamníku?

(nejistý smích, pauza)

Co jako, muší larvy naslouchající tvým vzkazům?

No ovšem, co když byl zničen tvůj dům?

Nebo co když bylo zničeno celé město?

Letiště a obchody s obuví. Divadla a slušivé kavárny s halogenovým osvětlením, které se zjevily v
nepoužívaných skladištích kolem nepoužívaných kanálů. No?

(nejistý smích) Takže jen larvy hmyzu poslouchají tvé vzkazy. Naslouchají mi, Anne, když se
provrtávají tvými zbytky.

(pauza)

Začínám být morbidní.

Řekl bych, že bys měla zvednout telefon a rozveselit mě, rozesmát mě tak jak jsi to dělávala, Anne.

Vím, že tam jsi.

Vím, že tam jsi, Anne. A taky vím, že když budu trpělivý, tak se ozveš.

(pauza)

Ozveš se mi, viď že jo, Anne.

                                                                                      Čtvrtek 12:19


                                                                       Toto byl Váš poslední vzkaz.

                                                       Chcete-li vzkazy uložit, zmáčkněte jedničku.

                                                                                            (pauza)

                                                                           Všechny vzkazy vymazány.

2. Tragédie Lásky a Ideologie

—Léto. Řeka. V Evropě. To jsou základní složky.

—Řeka protékající městem.

—Řeka, přesně tak, protékající velkým evropským městem a dvojice u vody. To jsou základní složky.

—Žena?

—Mladá a půvabná - přirozeně.

—Muž?

—Starší, ustaraný, citlivý - přirozeně.

—Přirozeně citlivý muž, nicméně muž s autoritou a silou, který ví, že tohle není v pořádku.

—Oni oba vědí, že to není v pořádku.

—Vědí to oba, ale nemohou si pomoci. Přesně tak.

—Milují se v jeho bytě.

—Co že se?

—Milují. Milují se v jeho bytě. Přepychový byt - přirozeně - s výhledem na celé město. To jsou /
základní složky.

—Panoráma celého města. Okouzlující geometrie střech. Vikýře a roztodivné komíny. A nad televizními
anténami kulturní monumenty: Florentský dóm a Vítězný oblouk, Nelsonův sloup a Brandenburská brána,
/ abychom jmenovali aspoň čtyři.

—Žena vykřikne. Její zlaté vlasy se v kaskádách rozlévají po polštáři. Sevře okraj lůžka. Klouby na
rukou zbělí. Slzy, má v očích / slzy.

—Byt je překrásně zařízen.

—No samozřejmě, že byt bude překrásně zařízen. Bude mít samozřejmě vysoké stropy a velká okna, vše
pochází s největší pravděpodobností někdy z konce 19.století, kdy se vzestup ve stavebním podnikání
proťal se záměry volnomyšlenkářské buržoazie vytvářet monumentální architektonické  struktury,
konkrétně mám nyní na mysli vídeňskou Ringstrasse, která udělala takový dojem na mladého Adolfa
Hitlera, když stál jednoho rána / před Operou.

—Nebo některý z velkých pařížských / bulvárů.

—Nebo některý, přesně tak, některý z pařížských / bulvárů.

—A mezitím, jak říkáte, se její zlaté vlasy v kaskádách rozlévají po polštáři. Sevře okraj lůžka.
Klouby na rukách jí zbělí, zorničky se rozšíří, v tom on-

—Řekněme, že si krkne.

—Krkne si?

—Řekněme, že si krkne, ano, ale citlivě. Řekněme, že je to citlivé krknutí přitažlivého muže se
silou a autoritou, nikoliv například prasácky obhroublé krknutí mechanika ležícího na zádech v
těsném prostoru pokoušejícího se uvolnit matici se strženým závitem pomocí těžkého a rozměry
neodpovídajícího klíče.

—To naprosto ne.

—To naprosto ne, nýbrž mistrovské krknutí muže, který na jednom kontinentu snídá, na jiném večeří,
který cestuje první třídou, kde mají lněné ubrousky a obsáhlý vinný lístek.

—Tento typ muže.

—Tento typ krknutí.

—Tento typ světla.

—Jaké světlo?

—To světlo, které proudí dovnitř. Proudí dovnitř velkými okny a proměňuje jejich těla ve zvláštní
zlatavou hmotu.

—Zmítající se hmotu.

—Světlo, zlatá hmota, to jsou ty / nezbytné složky.

—Ale nyní v její tváři.

—Prosím?

—Její pohled.

—Nejistota.

—Pohled plný nejistoty, ano, dobře, se objeví v její tváři.

—Právě nyní.

—Právě nyní, uprostřed nejvyšší vášně mihne se jí ve tváří zvláštní stín.

—Výstražný stín.

—Výstražný?

—Výstražný stín, ano, mihne se jí ve tváři.

—Je takové slovo?

—Takové slovo? Jaké slovo?

Pauza.

No ano, samozřejmě výstražný / je slovo.

—Později. Noc.

—Světla velkoměsta. Řady světel zavěšených jako hvězdy podél nábřeží a mostních oblouků. Podivná
mdlá rudá varovná světla blikající na vrcholcích věžáků a televizních vysílačů. Muž u telefonu.
Jeho ztišený hlas. Jeho ustarané pohledy.

—Anne se probudí v bytelné posteli z ořechového dřeva a slyší nejistý mužský hlas v přilehlé
místnosti.  Přepychové hodiny - z doby Ludvíka XIV. - vedle ní odbíjejí tři tím způsobem, že malý
malinký nahý pastýř bije do malého malinkatého zvonečku, který drží v zubech glazovaný vlk,
bezpochyby narážka na prastarý mýtus velmi dobře známý mezi šlechtou Francie sedmnáctého století,
ale nyní naprosto vymazaný z lidského vědomí.

—Cink cink cink.

Pauza.

—Tři ráno. Anne se probouzí. Slyší hlas. Zapaluje si cigaretu. Objeví se ve dveřích. Dialog.

—Kdo to byl, řekne.

—To nic, řekne on.

—Kdo to do prdele byl, řekne. Konec dialogu.

—A teď je rozčilená - přesně tak. Konec dialogu - a je rozčilená. Je naštvaná, protože velmi dobře
ví, kdo to byl.

—Volali mu jeho političtí šéfové.

—Jeho nadřízení, tak je to, mu volali. Tak jako mu volají vždycky. Jsou to právě  ti političtí
představitelé, které ona nenávidí každičkým kouskem své duše. Právě ti muži a ženy, kterým Anne ve
svém mladistvém idealismu připisuje zodpovědnost za veškerou nespravedlnost tohoto světa.

—Ti vůdcové kteří - podle jejího naivního a vášnivého názoru - zničili vše, čeho si váží, ve jménu
(a) obchodu a (b) volného trhu.

—Ve jménu (a) racionalizace a (b) / podnikavosti.

—Ve jménu (a) tak zvaného individualismu a (b) / tak zvané svobodné volby.

—Toto jsou základní složky - jinými slovy řečeno - celé tragédie.

—Celé té, přesně tak, tragédie rozvíjející se před našima očima v Paříži, Praze, Benátkách či
Berlíně - abychom jmenovali aspoň čtyři - když se měsíc, obrovský a oranžový, vznáší vzhůru nad
renesanční dómy, barokní paláce, zoologické zahrady a nádražní haly ze století devatenáctého a
modernistickou zástavbu sociálních bytů demonstrující diktát funkčnost formuje formu.

—Funkčnost formuje formu.

—Celá tato tragédie / lásky.

—Celá tato tragédie ideologie a lásky.

—Zamáčkne cigaretu.

—Začne křičet.

—Začne ho tlouct pěstmi.

—Začne ho kousat zuby.

—Začne ho kopat nahými chodily.

—Tluče a tluče / a tluče.

—A tluče a tluče. A přepychové hodiny, které přežily dvě revoluce a tři století jsou roztříštěny na
kousky na hladkých, dobře vyleštěných parketách, zatímco ona ho mlátí a tluče.

—Malý malinký pastýř a malý malilinkatý zvoneček se ztrácí - jak příjemný dotek - mizí navždy pod
postelí z ořechového dřeva.

—Dokud se nemusí nadechnout. Řekněme, že nakonec - měli bychom - se zastaví, aby se nadechla.

—Ta žena?

—Žena, Anne, ano, zastaví se, aby se nadechla.

Pauza.

—A on?

—Skloní hlavu.

—Ano.

—Vzhlédne k ní.

—Ano.

—Uchopí její slzami zmáčenou tvář do dlaní.

—Bere její slzami zmáčenou tvář do dlaní jako drahocenný kalich.

—Nebo ragbyový míč.

—Jako drahocenný stříbrný kalich nebo - jak říkáte vy - ragbyový míč před výkopem bere zuřivou,
slzami zmáčenou tvář Anne do dlaní.

—On ji stále miluje.

—Přes všechny ideologické rozdílnosti - to je ono - ji stále miluje. Promluva.

—Jednoho dne, Anne, řekne, budeš rozumět mému světu. Jednoho dne, Anne, pochopíš, že za všechno se
musí zaplatit, že i za své ideály musíme jednou zaplatit. Konec promluvy. Přitom odhrne zvlhlé
prameny vlasů z jejích rtů a políbí ji. To jsou / základní složky.

—Políbí ji a stlačí dolů na lůžko. Nebo ona ho. Nebo lépe: ona stlačí jeho na lůžko, protože tak
silné je její citové zmatení, její sexuální touha,  tak silná je její neschopnost rozlišit mezi
dobrým a špatným v té obrovské stravující vášni ve vysokostropém bytě s postelí z ořechu,
vyleštěnou parketovou podlahou, klavírním křídlem Pleyl kolem 1923, i bez toho by ovšem mělo být
podotknuto, že zde nejsou žádné viditelné způsoby ochrany proti těhotenství v případě Anne, i pokud
jde o další, ani ochrana proti sexuálně přenosným chorobám počítaje v to i takzvaný AIDS, virus
přesněji nazývaný virus ztráty imunity nebo / zkráceně HIV.

—Portrét mladé kreslící dívky, kdysi se mělo za to, že je od Davida, ale nyní je přisuzován jeho
ženské současnici Constance Charpentier, žlutý trojúhelníkovitý popelník s nápisem „Ricard“
obsahující tři cigaretové nedopalky a množství jemného cigaretového popela.

Pauza.

—Velká tragédie - jinými slovy - / lásky.

—Velká - přesně tak - tragédie ideologie / a lásky.

—Toto jsou základní složky.


3. Víra v nás

Ticho.

—Celá její minulost je v její tváři. Je tam zapsaná jako dějiny. Dějiny její rodiny. Dějiny země
samé - oné země, kde po celé generace její rodina žila.

Ticho.

—Je to údolí.

—Je to údolí - ano - hluboko v kopcích.

—Údolí hluboko v kopcích, kde je tradice udržována již po generace. Rostou tam ovocné stromy.

—Každé dítě narozené v tomto údolí má svůj strom, vysazený v jeho jméně. Vlastně je to určitý
obřad.

—Ano, jistý formální - přesně tak - obřad.

—Onen formální obřad se koná ve vesnici. A generace a generace se tento obřad pojmenovávání koná
při narození každého dítěte.

—Ony stromy mají - jinak řečeno - svá jména.

—Mají jména stejně tak jeho obyvatelé údolí mají své jména. Je tu osoba a je tu strom. Je tady Aňa
- žena, a je tady Aňa - strom.

—Stromy mají jména, stejně tak stébla, stébla trávy mají svá jména. Protože život je tak
drahocenný, je tak hluboce prožíván, věci jsou tak živé, tak posvátné, že i taková stébla trávy
mají jména. To je něco, co jen těžko kdy obsáhneme.

—Můžeme jen těžko obsáhnout tento svatý, posvátný život, tento smysl pro celost je nad možnosti
našeho vnímání, tento smysl pro úctu nás zahanbuje.

—Ale nyní, zničení.

Ticho.

—Co?

—Zničení. Harmonie existující po generace byla zničena.

—Přesně tak. Tento uzavřený, bezpečný svět byl rozvrácen.

—Harmonie existující generace byla zničena. Ženy znásilňovány. Malé děti rozpárány.

—Ženy jsou znásilňovány a následně rozpárány. Muži se navzájem sekají na kusy.

—Bratr zabíjí bratra.

—Bratranec vraždí bratrance. Bratr znásilnil svou vlastní sestru.

—Bratr znásilňuje vlastní - ano - sestru, už jen psi se teď hrabou ve zbytcích.

—Benzín užívaný k pohonu prastarých traktorů a k vyrábění elektřiny pro zastaralé černobílé
televize byl použit k zapalování lidí.

—Ano.

—Nejprve k zapalování živých lidí, a nyní, ze zdravotních důvodů, ke spalování těl.

—Živí lidé v plameni. Chladné výpary benzínu a potom žhnoucí nápor plamene. Plameny šlehající
hořící lidé pobíhají mezi ovocnými stromy, jež nesou jejich jména, sežehávají listy, zmítají se
mezi stébly trávy, zatímco vojáci stojí opodál a dobře se baví.

—Vojáci se smějí přesto, že to jsou jejich příbuzní, jejich vlastní rodiče, jejich vlastní / matky
a otcové.

—Zapalují své vlastní rodiče v posvátném sadu. Zaživa je spalují a řehtají se.

—Nebo je pohřbívají zaživa. Zaživa je zakopávají, až po krk do požehnané země, aby jim vzápětí
roztříštili lebku rýčem. Říkali tomu nějak.

—„Kytička.“

—Říká se tomu, správně, „kytička“.

Ticho.

A to všechno je teď v její tváři.

—Co s tím je?

—Je to tam. Všechno v její tváři.

—V Anině tváři. Není nám třeba slov. Ona je mimo slova. Její ústa, její ústa se ve skutečnosti
zachvívají, ale nevyjde ani slůvko.

—Nedostatečnost slov.

—Hrůzná, ano, hrůzná nedostatečnost slov, když stojí pod stromem pokrytým křehkými bílými květy.

—Švestka.

—Švestkový strom pokrytý křehkými bělounkými květy a v tu chvíli...

—Ano.

—... v tu chvíli si uvědomíme, že to je její strom.

—To je její vlastní strom, Anin strom.

—Anin strom, zasazen před kolika? čtyřiceti? padesáti? lety v den jejího narození.  Otec vyhloubil
díru, matka přikryla kořeny hlínou, celá rodina strom zalévala, pečovala o něj, celá rodina, jež
nyní leží mrtvá.

—Jen její, její vlastní strom.

—Ve vzduchu je stále cítit benzín.

—Je tu jaro.

Ticho.

—Panorama celého údolí.

—Celé hluboké údolí na jaře.

—Stromy, tráva.

—Včela se dere do kalichu květu.

—A nyní promluví.

—Ano. Protože ona musí. Protože se z ní slova derou, jak stojí pod svým stromem.

—Ten strom jí dává sílu, sílu / promluvit.

—Ukáže na jakési ohořelé trámy. Toto, řekne, to byl můj domov. Moje děti se schovávaly pod postelí.
Zabili je obě. Napřed chlapce. Potom holčičku. Zapálili vlasy mé malé holčičce. Stále nechápu, proč
zapálili mé malé holčičce vlásky. Zapraskalo to jako hromádka větviček.

—A pak se zhroutí.

—Kdo? Aňa?

—Křičí. Zhroutí se a drásá si líce jako postava / z antické tragédie.

—Domnívám se, že ne. Domnívám se, že Aňa nekřičí a že se nehroutí, že si nedrásá si tváře jako
postava z antické tragédie. Řekl bych spíše, že její oči žhnou. Řekl bych, že postupuje směrem na
kameru a začíná proklínat. Vy matkomrdský zasraný vrahounský tlamy, řekne. Vy sviňojebský čurácký
zmetci vylízaný. Vy sestromrdský rouhačský zabijáci dětí s kokotskejma ksichtama. Pliju na vaše
hroby a hroby vašich matek a otců a proklínám všechny budoucí generace.

—Je rozzuřená.

—Je velmi rozzuřená.

Ticho.

Je velmi rozzuřená, ale má na to právo.

—Ona má - zcela pochopitelně - právo být rozzuřená. Všechno zničeno. Způsob života zničen. Vztah /
k přírodě zničen.

—Proto s ní soucítíme.

—Samozřejmě, že soucítíme.

—Nejen že soucítíme, my se vciťujeme. Vciťujeme se neboť...

—Ano.

—... neboť Anino údolí je naše údolí. Aniny stromy jsou naše stromy. Anina rodina, to je rodina, do
níž všichni náležíme.

—Je to obecná záležitost / pochopitelně.

—To je obecný problém, ve kterém poznáváme, ve kterém my zvláštním způsobem rozeznáváme sebe. Náš
vlastní svět. Naši vlastní bolest.

—Náš vlastní hněv.

—Obecný jev který zvláštním způsobem... jaksi? jaksi?

—Jaksi obnovuje.

—Který zvláštním způsobem obnovuje - domnívám, že vskutku ano - naši víru v nás.

4. Zákazník(ce)

—Je ten typ, co věří sloganu na účtence z obchodu.

—Děkujeme Vám za Vaši návštěvu.

—Není nikdy tak docela připravená na tenhle vzkaz...

—Nikdy.

—...a nikdy nemluví na řidiče.

Pauza.

—Když jí přijde dopis s adresou „Zákazník(ce)“, ze všeho nejdřív si uvaří...

—Šálek čaje?

—Ano. Potom se posadí ke stolu v kuchyni a dopis otevře. Otevře a čte jej tak pozorně, jako by to
byl dopis od vlastního syna, který právě žije v Americe.

—V Kanadě, vlastně.

—Je ten typ, co věří, že šťastná čísla byla vybrána...

—Toronto.

—...právě pro ni. A svým způsobem je to pravda. Odpoví-li do deseti dnů, získá tajemný dárek s
překvapením. / Teď je v Torontu?

—Nejde o tajemný dárek, to ne. Vždycky zaškrtne políčko, odpovídají políčko podle toho, co by
chtěla dostat: třeba přenosné rádio s hodinami, fotoaparát nebo sadu / miniaturních šroubováků.

—Sada miniaturních šroubováků nebo užitečný pohotový fotoaparát.

—Nekouří.

Ticho.

—Rozhodně je nekuřačka. I když podle mého názoru bychom měli uvést, že si občas cigaretu vezme od
ostatních.

—Přesně tak. Na večírcích.


5. Camera loves you/Kamera tě miluje

Kamera tě miluje

Kamera tě miluje

Kamera tě miluje


Potřebujem sympatii

Potřebujem empatii

Potřebujem zveřejnění

Potřebujem uplatnění

My jsme ti hoši skvělí

My jsme ti hoši skvělí


Je nám třeba pocitu

že vidíme realitu

Že nejde jen o hraní

tohleto je rajcovnější

než hraní

Mluvíme o realitě

Mluvíme o humanitě

Mluvíme o plánu být

ZAVALENI v ryzí totalitě

a ve zcela věrohodné trojdimenzionalitě

TROJDIMENZIONALITĚ

tím vším čím Anne může být

TÍM VŠÍM ČÍM ANNE MŮŽE BÝT


Co je Hecuba pro něj nebo on je pro Hecubu?

Megahvězda

MEGAHVĚZDA


Kamera tě miluje

Kamera tě miluje

Kamera tě miluje


Potřebujem představivost

Potřebujem důmyslnost

Potřebujem slučitelnost

Potřebujem sdělitelnost protože

My jsme ti hoši skvělí

My jsme ti hoši skvělí


Potřebujem padnout

na super sexy scénář

Nejde jen o psaní

je to rajcovnější

než psaní

Mluvíme o aktuálnosti

Mluvíme o současnosti

Říkáme že chceme být

ZAVALENI v ryzím množství

ANO V RYZÍM MNOŽSTVÍ

tím vším čím Anne může být

TÍM VŠÍM ČÍM ANNE MŮŽE BÝT


Co Hecuba je pro ni nebo ona pro Hecubu?

Megahvězda

(Megahvězda? Píčo vlezlá)


Kamera tě miluje

Kamera tě miluje

Kamera Kamera

Kamera Kamera

Kamera Kamera

Kamera tě miluje


6. Máma a Táta

—Není to její první pokus.

—Nemůže to být její první pokus. Zkoušela to v různých dobách. Ještě před tím než opouští domov, to
zkouší, nebo ne?

—Zkouší to v různých obdobích svého života.

—Vidíme ta jiná období.

—Žijeme v těch jiných dobách. My žijeme v těchto zraňujících časech.

Ticho.

—Vidíme fotky, že ano.

—Vidíme velké množství fotek.

—Vidíme je z takové blízkosti, tak blízko, že rozeznáte malé tečky. Směšné, že ano, že se cokoliv
na určitou vzdálenosti změní prostě v tyhle malé tečky - třeba i její úsměv.

—Šťastný úsměv. Je to dosti nefalšovaný úsměv.

—Ach ano, je to nefalšovaný šťastný / úsměv, všechno v pohodě.

—Protože nikdo ji nenutí, nikdo ji nenutí se smát, že ano.

—Nikdo ji nenutí do ničeho. Představa Annie, malé Annie nucené něco dělat je upřímně - směšná.

—O tom není pochyb.

Ticho. Do ticha:

                                                     „Baví ji být hostitelkou o těchto prázdninách,

                                                                   protože se ráda setkává s lidmi.

                                                               Představí vás svým přátelským hostům

                                                a ujistí se, že každý prožívá nezapomenutelný čas.“

Naprosto - a to musí být zdůrazněno - naprosto žádná pochybnost o tom, že by musela dělat něco, co
ne/chce.

—Všechno se na určitou vzdálenost změní v tyhle malé tečky - oči, vlasy, úsměv.

—Úsměvy z celého světa.

—Lidé z celého světa. Lidé z celého světa se fotografují s Annie. Usmívají se s Annie. Osoby, které
- jak předpokládám - jí vpadly a hned zas vypadly z jejího života.

—A pak zase vypadly.

—A potom - ano - jí rovnou zmizely z očí.

—Porno, v podstatě, některé z nich.

—Porno? Ale no tak. To těžko.

—Dost pornografické, v podstatě, některé / z těchto obrázků.

—Jen s obtížemi to můžete nazvat pornografické, prostě v báječné náladě. V báječné náladě jakou
můžete očekávat od dívky, která se stále usmívá, stále se směje, je stále na cestě, stále se s
někým setkává, stále někoho opouští, stále v odjezdové čekárně nebo na autobusovém nádraží nebo
čekající na letišti u pohyblivého pásu nebo spící v uličce  / vlaku.

—Stále na kraji silnice kdesi s tou její červenou kabelou. Kdesi v Africe, řekněme, s tou rudou
plátěnou kabelou, kterou dostala od mámy s tátou, když jí bylo šestnáct. Kdesi v jižní Americe.

—Kdesi v Evropě s tou velkou / rudou kabelou.

—Evropa, Afrika, jižní Amerika, jste říkal. Brazílie.

—Kuba. Brazílie. Rumunsko. / Nigerie.

—Rumunsko. Kuba. Florida. Austrálie.

—Tak je to. Austálie. Nový Zéland. A / Filipíny.

—Maroko. Alžír. Tunis. Saharská poušť.

—Poušť Kalahari, úpatí Himalájí.

—Úpatí Alp.

—Tak je to - to se jmenuje -

—No, / Piedmont.

—Piedmont. Stále na nějakém úpatí kdesi s tou svou rudou kabelou.

—Protože, jen se tomu postavme, ona se zajímá.

—No pochopitelně, že se zajímá. Můžeme vidět, jak se stará a zajímá. Stačí ji pro příklad vidět jak
se nebojí stýkat se s chudinou denně na fotkách.

—Její fotky ve slumech s usmívajícími se obyvateli slamů.

—Fotky s ní na návrších s usmívajícími se obyvateli kopců.

—Fotky s ní - přesně tak - s usmívajícími se obyvateli kopců, jejichž země byla zničena erozí,
prostě odváta - fííí - větry.

—Na skládkách odpadků.

—Fotky Annie na skládkách odpadků vedle usmívajících se lidí v podstatě na skládkách žijících, v
podstatě žijících přímo na skládkách / se svými dětmi.

—Celé rodiny cikánů, nebo co jsou vlastně zač, kteří zjevně žijí, tak je to, přímo tam, na
skládkách.

—Což není - a to je možná to, čím se odlišuje od předchozích pokusů - což není volání o pomoc.

—Je zcela jasné, že ví, co chce.

—Není to volání o pomoc. Je velmi důležité uvést to, nesouhlasil(a) by jste?,  hned na začátku. Je
velmi důležité uvést, že v tuto chvíli by jí nikdo nemohl / pomoci.

—Nikdo by jí nemohl pomoci - ani její máma - ani táta - a dozajista ani žádný z jejích tak zvaných
/ přátel.

—Ona by nebyla / chtěla pomoc.

—Pomoc je poslední věc, kterou by chtěla.

Ticho. V tichu:

                                                                „Těší ji trávit mnoho času s hosty,

                                                        pociťuje uspokojení, když je každému pěkně.

                                                            Říká, bývá tak mnoho objetí na nádraží,

                                                            když je čas jet domů, prázdninoví hosté

                                                                             mávající a vykřikující

                                                            z vlakového okna „nashledanou příště“.“

Smích během následující pasáže:

—Ty divné řeči, co má...

—Ty divné věci co říkala mámě a tátovi jako dítě: „Cítím se jako obrazovka.“

—„Cítím se jako obrazovka.“

—Leží si tam, že ano, s elektronkou ve své hubeňoučké ruce, vypadá hrozně bledě, fakticky je
bělejší než / polštář.

—„Jako televizní obrazovka“, říká, „zepředu všechno vypadá skutečně a živě, ale zezadu je jen prach
a pár drátů.“

—„Prach a pár drátů“. Ta její představivost...

—Tvrdí, že není skutečná postava, ne skutečná osobnost jako máte v knize nebo v televizi, ale
nedostatek osobnosti, ztráta, jak tomu říká, že ano, osobnosti.

—Ztráta osobnosti, ať už to znamená cokoliv...

—Potom chce být teroristka, nebo ne?

—Je to tak. Jedné noci sejde dolů do kuchyně s těma svýma velkými naléhavýma očima a řekne mámě a
tátovi, že chce být teroristka.

—Ten výraz jejich tvářích.

—Chce svou malou místnost a pušku a seznam jmen.

—„Cíle“.

—Seznam - tak je to - takzvaných cílů a jejich fotografie. Chce zabít jeden týdně, pak se vráti do
malé místnosti a pít čaj Earl Grey.

—Tak je to - musí to být Earl Grey - a musí to být jeden do týdne.

—Její ubozí rodiče jsou / poděšeni.

—Naprosto nevědí, jak to brát.

—Ještě nikdy nekupovali čaj Earl Grey, / nikdy v životě.

—Ráda by se chovala jako stroj, / že ano.

—Chovala? Ona by ráda byla stroj. Někdy stráví celý dlouhý den, celé nekonečné dny předstíráním, že
je  televize / nebo auto.

—Auto nebo televize, automatická pistole nebo šlapací šicí stroj.

Ticho. V tichu:

                                                      „Je nepřekonatelná hostitelka pro "nezadané",

                                                                  velmi ráda bere lidi na procházky

                                                                                     a provází je.“

—Šicí stroj... Takové věci ji napadají...

—Pak je také pochopitelně na cestě kolem světa. V jedné minutě je v Africe, v další v jižní Americe
nebo v Evropě.

—Kdesi v Evropě.

—Evropa, Afrika, jižní Amerika, jste říkal(a), Brazílie.

—Kuba. Brazílie. Rumunsko. / Nigerie.

—Tak je to. Austrálie. Nový Zéland. A / Filipíny.

—Maroko. Alžír. Tunis. Saharská poušť.

—Poušť Kalahari. Úpatí Himalájí.

—Úpatí Alp.

—Tak je to - jak se jmenuje -

—No, / Piedmont.

—Je to Piedmont, Piedmont, Piedmont, samozřejmě. Ano. Stále nějaká úpatí kdesi s tou svou rudou
kabelou.

—A stejné vlasy. Nezapomeňme, že má stále vlasy / až do pasu.

—Stále vlasy dlouhé až do pasu, stejně ve čtyřiceti jako ve dvaceti - jako mladá dívka, že ano, na
některých těchto fotkách.

—I ve čtyřiceti stále vypadá a obléká se jako dívka v polovině svého věku.

—Ale nyní je nezvratné, že kabela je plná kamení.

—Fascinující věc, tak je to, že ta kabela - jak se ukázalo - je plná / kamení.

—Ty kameny ji mají tížit, jakkoliv by se snažila, a ucha kabely jsou připoutána k jejím zápěstím.

—Volání o pomoc / nepřichází v úvahu.

—Jinými slovy - zamýšlela tohle všechno, záměrně se snažila, věděla, že ji to ubije, stejně tak
věděla, že kabela ji nepřestane bezohledně stahovat dolů. Takže věděla, že nesmí nikdy, v žádnou
chvíli, ochabnout. Takže nikdy, v žádnou chvíli nikdo nebyl schopen zasáhnout - ani Máma a Táta
zajisté.

—No, Máma ani Táta zajisté ne - a rozhodně žádný z jejích takzvaných přátel.

—Jestli je můžete nazvat / přátelé.

—No, pochopitelně, že je nemůžete nazývat přátelé.

Ticho. V tichu:

                                                                  „ Ráda navštěvuje fittness kurzy,

                                                                    amatérské divadlo a vystupuje v

                                                                                 živých kabaretech.

                                                                                    Také je členkou

                                                                      místního turistického klubu.“

—A my máme nutkání si myslet - že ano - že možná byla kabela stále plná kamenů. Od chvíle kdy
fakticky opustila dům, dům Mámy a Táty o svých šestnáctých narozeninách. Toužíme, ne?

Pausa.

No, viďte, že toužíme?

—Po čem toužíme?

—Toužíme. Toužíme si představit, že možná byla kabela plná kamenů od úplně prvního dne. Od
okamžiku, kdy sešla Máminou a Tátovou cestičkou a zavřela za sebou Máminu a Tátovu branku a chytla
autobus. Že ta rudá kabela na fotografiích je plná kamenů. Že na autech, ve vlacích a na mulách,
které používala, když stoupala do hor - a na skládkách a v slumech a vrchovinách a dlážděných
renesančních náměstích, kabela je plná kamenů. A v uprchlických táborech, kde pózovala na jejich
vlastní žádost vedle nehybně ležících umírajících stejně tak jako bez zjevného reptání pózovala u
olympijských bazénů břichatých multimilionářů, kabela je plná kamenů. A u pohyblivých pásů na
letištích. Konkrétně u letištních pásů ve dvě ráno, když čekala spolu s cestujícími z jiných
časových a válečných zón, až se stroj rozjede a zavazadla vyjedou skrz černou gumovou zástěnu na
černém gumovém pásu - ruksaky a kožené kufry, „samsonitky“ a zalepené lepenkové krabice - kabela,
ta její rudá kabela je plná kamenů.

—Nemůžeme si být jisti.

—Samozřejmě si nemůžeme být jisti. Ale z toho, co o ní víme, z toho, co vidíme, to není / nemožné.

—Nemůžeme si být jistí, že ta kabela je plná kamenů. Může být plný starých šatů, drog,... /
čehokoliv.

—Proč ne? Proč si nemůžeme být jistí? Proč nemůžeme jednou provždy říct, že batoh je plný kamenů,
kteréžto vysvětlují její úsměv.

—Kameny, to je pravda, by vysvětlily ten úsměv.

—Ty kameny by rozhodně vysvětlily úsměv, který od ní známe. Protože je tu zábavná stránka té
záležitosti.

—Cože?

—Stránka. Zábavná stránka.

—Ach ano. Má to určitě zábavnou stránku.

Ticho. V tichu:

                                                     „ Anne cítí jistý problém ve slově „nezadaný“,

                                                                   neboť bývá často špatně chápáno.

                                                              Ráda by zdůraznila, že tyto prázdniny

                                                   nejsou nějaká seznamovací událost, ale jen pokus

                                                               svést podobně myslící lidi dohromady

                                                               v neformálním, přátelském prostředí,

                                                             umožnit jim užít si společně prázdniny

                                                                        a rozejít se jako přátelé.“





7. Nová Anny

Každá promluva je nejprve řečena v africkém nebo východoevropském jazyku. Anglický (resp. český)
překlad bezprostředně následuje.


—[promluva]

—Auto sviští po středozemské silnici.

—[promluva]

—Vykružuje serpentiny mezi malebnými vesnicemi na návrších.

—[promluva]

—Slunce se třpytí na aerodynamickém těle.

—[promluva]

—Aerodynamickém těle nové Anny.

—[promluva]

—Vidíme novou Anny proplétat se mezi vršky středozemských střech s červenými taškami.

—[promluva]

—Rychlá.

—[promluva]

—Upravená.

—[promluva]

—Volná.

—[promluva]

—Nyní je jasné, že Anny přichází s elektrickými okny v rámci standartu.

—[promluva]

—Nyní je jasné, že Anny přichází s air-bagem pro řidiče a pasažéry v rámci standartu.

—[promluva]

—Nyní je jasné, že všechno vybavení nabízené ostatními výrobci navíc...

—[promluva]

—...nabízí Anny jako standart.

—[promluva]

—Klimatizace.

—[promluva]

—Immobilizér motoru.

—[promluva]

—A mobilní telefon.

—[promluva]

—Nyní je jasné, že vaše děti budou šťastné a v bezpečí na zadních sedadlech Anny stejně jako
dospělí se budou cítit uvolněně a sebejistě za volantem.

—[promluva]

—Šťastní.

—[promluva]

—V bezpečí.

—[promluva]

—Pod kontrolou.

—[promluva]

—Anny přelétá bělostné pláže světa stejně snadno jako parkuje před halogeny osvětlenými obchody s
obuví velkých měst.

—[promluva]

—Když dorazíme ke svému cíli v Anny...

—[promluva]

—... vždy budeme obejmuti dobře vypadajícím mužem a dobře vypadající ženou.

—[promluva]

—Nebudeme zrazeni.

—[promluva]

—Mučeni.

—[promluva]

—Či zastřeleni.

—[promluva]

—Dvoulitrová Anny dosahuje skvělých vzdáleností na simulovaném městském okruhu...

—[promluva]

—... je dostupná  i jako diesel.

—[promluva]

—Jako svědectví zájmu našeho prosperujícího podniku o čistší, zelenější prostředí...

—[promluva]

—... v Anny nejsou žádní špinaví cikáni.

—[promluva]

—Ani v Anny ani ve sluncem zalitých krajinách, jimiž Anny projíždí.

—[promluva]

—Nikdo v Anny nepodvádí a nekrade.

—[promluva]

—Špinaví zmetci.

—[promluva]

—Gangsteři.

—[promluva]

—Zasraní matkomrdi.

—[promluva]

—Anny nemá místo pro degenerované rasy...

—[promluva]

—... psychicky nedostatečné...

—[promluva]

—...či fyzicky nedokonalé.

—[promluva]

—Nemá žádný prostor pro cikány, Araby, Židy, Turky, Kurdy, černochy a jinou tuhle lidskou špínu.

—[promluva]

—Chápeme, že nula procent financí je dostupné.

—[promluva]

—Ale spěchejte.

—[promluva]

—Toto je omezená nabídka.

—[promluva]

—Anny přejíždí Brooklynský most.

—[promluva]

—Anny projíždí Saharou.

—[promluva]

—Anny projíždí vinicemi v Bordeaux.

—[promluva]

—Anny se řítí za úsvitu severoafrickými vesnicemi...

—[promluva]

—Rychlá.

—[promluva]

—Upravená.

—[promluva]

—Volná.

—[promluva]

—...kde zahalené ženy mohou jen s údivem zírat na její neposkvrněný lak s ochranou proti rzi a
pětiletou zárukou.

—[promluva]

—Nikdo nenaplní Anny výbušninami, aby dosáhl politického cíle.

—[promluva]

—Žádný muž neznásilní a nezabije ženu v Anny, aniž by ji před tím nevyklopil ven na červené světlo
spolu s obsahem popelníku.

—[promluva]

—Nikdo nebude vyvlečen z Anny rozvášněným davem.

—[promluva]

—Žádná dětská pánev nebude roztříštěna při náhodné srážce s novou Anny.

—[promluva]

—Zadní sedadlo nebude nikdo kluzké od spermatu.

—[promluva]

—Kluzké od krve.

—[promluva]

—Kluzké od piva.

—[promluva]

—Kluzké od slin.

—[promluva]

—Nebo ulepené od rozpuštěné čokolády.

—[promluva]

—Rozpuštěná čokoláda. Mňam. Mňam. Mňam.

malým písmem:

—[promluva]

—Na silnici cena zahrnuje DPH, SPZ, dodání a zaplacenou silniční známku na šest měsíců.

—[promluva]

—Finanční podmínky záleží na statutu.

—[promluva]

—Kouření může ohrozit vaše nenarozené dítě.

—[promluva]

—Váš dům je ohrožen nesplácíte-li pravidelně půjčku.


8. Část(ice)ečně  fyzi(čno)ka

—Něco ti řeknu: má takový popelník. Takový ten druh na dlouhé nožce. Jako takové ty, co můžeš najít
v hale levného hotelu, toho druhu hotelu co navštívíš na pár hodin, odpoledne, pracovního dne v
cizím městě s mužem, kterého’s / právě potkala.

—S mužem, kterého už nikdy znovu neuvidíš.

—S muže - přesně tak - kterého’s právě potkala a nemáš zájem ho ještě vůbec někdy vidět. Ten typ
popelníku to je, s pochromovanou miskou a  pochromovanou nožkou a onou aurou náhlého nechráněného
sexu v levných hotelových pokojích.

—Také hovoří pěti jazyky a s pomocí urychlovače CERN v Ženevě objevila novou elementární částici,
která ponese její jméno a naprosto změní náš pohled na vesmír.


9. Hrozba mezinárodního terorismu™

—Jak se zdá, vůbec ji to nezajímá. Neuvědomuje si to. Neprojevuje žádné výčitky. Říká: „Já ne /
uznávám vaši autoritu.“

—„Já neuznávám vaši autoritu.“ Co tím vůbec myslí? Co si vůbec myslí, že je? Opravdu se domnívá,
že jí nebudou spočteny životy, které zničila? Opravdu se domnívá, že něco může obhájit náhodné
nesmyslné násilí, kterého se dopustila? V jejích očích není patrná ani jiskřička / lidských citů.

—Ani jiskřička – to je pravda – lidských citů nebo nějaký pocit viny. Je to to stejné dítě, jež
kdysi nosilo kostkované růžové šatečky a slaměný klobouček a chodilo s dceruškami lékařů, dentistů,
TV hlasatelů a majetkových makléřů do školy na kopci, která měla vyleštěnou mosaznou tabulku a kde
učitelky nosily strohé vlněné sukně? Je to to stejné dítě, které mělo Fantazy Barbie™ a Fantazy
Kena™ se vším příslušenstvím; malé malinkaté kalhotky a malé malinkaté boty? Domek, koníka a
Barbínino™ / úplně vlastní auto?

—Je to tatáž malá Anne, která si vždycky malé, malinkaté botičky srovnala do řady a také všechny
panenky a všechny korálky si srovnala do řady a co víc, modlila se k Bohu™ noc co noc / a nebyla v
tom ani jiskřička ironie nebo něčeho podobného.

—Která se modlila k Bohu™: „Bože™ požehnej Mámu, Bože™ požehnej Tátu, Bože™ požehnej kočku
Chlupáče, Bože™ žehnej všem,“ bez špetky ironie nebo něčeho podobného, ale spíš v ryzí víře, že by
mohla přivolat, klečíc tady na kolenou ve svém pyžamku s myškami Minnie™, požehnání  Otce a Syna /
a Ducha Svatého.

—Amen.

—Která se počůrávala do postele jednu každou noc, dokud ji její nevyspalí rodiče nevzali
k doktorovi, který má hromadu obrázkových časopisů a který jí se širokým úsměvem stáhne kalhotky na
chladnou koženou pohovku a řekne: „Tak se na to podíváme, Anne,/ že jo?"

—Tatáž Anne, která se z nemocnice vrátila s dřevenou krabičkou obsahující zvonek, který přijde
vedle postele, dva čtvercové kusy tuhé kovové folie a množství drátů?

—Tatáž Anne, kterou budil každou následující noc hrozný zvuk zvonku v hrozných mokrých
prostěradlech?

—Tatáž Anne, která nyní – cože? – stojí tam? Stojí tam před těmi vážnými muži a ženami, kteří mají
svědky a důkazní materiál zapečetěný v plastikových sáčcích – falešné pasy, a kousky lidského masa
– která tam stojí a odmítá / uznat jejich autoritu?

—Kousky lidského masa, falešné pasy, seznamy jmen, záznamy výbuchů, nahrávky telefonních hovorů,
videa z bank, nákupních center a peněžních automatů. Psychiatrické posudky, které potvrzují (a)
její inteligenci a (b) její příčetnost. „Vyjadřuje se o své činnosti,“ tvrdí, „s oním děsivým
odstupem umělce.“ Svědci se hroutí / v slzách.

—Svědci se hroutí v slzách, když sledují videozáznamy z bank a obchodních center, kde vidí Anne jen
jako jednu z mnoha osob spěchajících za svou prací pod stálým dohledem, když v tom 20 minut po té,
co odešla, velké skleněné plochy obchodu s obuví explodují v absolutním tichu a ty malé šedivé
figurky rozpadající na kusy a letící vzduchem v absolutním tichu spolu s malými malinkatými
létacími botami jsou skutečné lidské bytosti mísící se se sklem. Nikdo není schopen zjistit /
jejímotiv.

—Nikdo nemůže Annin motiv zjistit.

—Ona žije sama?

—Žije sama.

—Ona pracuje sama?

—Pracuje sama.

—Ona spí sama?

—Zjevně, ano.

—Zabíjí / sama? Jí?

—Ona žije pracuje spí zabíjí a jí naprosto sama za sebe. Nahrávky jejích telefonních hovorů
obsahují v podstatě jen objednávky jídel, která mají být doručena do bytů, které si pronajala,
s výhledem na hlavní třídy předměstí metropolí – velká pizza, česnekový chléb a jeden a půl litru
Diet Pepsi™ - to vše právě za devět liber / devadesát devět.

—Tyto hovory byly nejprve považovány za / kódované zprávy.

—Tyto hovory byly nejprve, to je pravda, považovány za kódované zprávy, ale jde prostě jen o
objednávky jídla, které doručovali k jejím dveřím chlapci na motorkách a které / platila hotově.

—Je to skutečně tatáž malá Anne, kvůli komu se nyní svědci hroutí v slzách? Kvůli níž nyní jsou
zasloužilým úředníkům obou pohlaví doporučováni poradci na  problémy s nočním pocením, impotencí,
nepravidelnou menstruací, třasem rukou a atakám utkvělých vzpomínek na vybuchující lidské hlavy -
jako ve zpomaleném filmu -, a dlouhý, předlouhý nářek kdesi pohřbívaného dítěte, opakující se jako
taková… jak se to řekne?

—Sluchová halucinace?

—Ano. Proto nyní žádají, aby byli / odškodněni.

—Tatáž Anne, která se budila v noci se zvukem zvonku a sledovala ve svém mokrém pyžamu, jak se stín
kaštanu pohybuje na stěně jejího pokoje?

—Tatáž Anne, která spájela titěrný časovač a rtuťový sklopný spínač na desce tištěných spojů
s pusou plnou / dobře propečené pizzy?

—Která shrnula náladu / generace?

—Která se dvakrát objevila na obálce magazínu Vogue™?

—Která prodala filmová práva za dva a půl miliónu / amerických dolarů?

—Která do hloubky studovala procesy manipulace se zavazadly a zapamatovala si letové řády hlavních
mezinárodních / linek?

—Která byla v uvozovkách osamělec / konec uvozovek.

—Která naslouchá v uvozovkách bez výrazu konec uvozovek popisům v uvozovkách urážky konec uvozovek
za v uvozovkách urážkou konec uvozovek a v uvozovkách urážkou konec uvozovek, jichž se dopustila.

10. Tak trochu sranda

—Je to trochu sranda a trochu smutný.

Řek bych, že je to takový hořkosladký.

Bych řek, že je to taková ta hořkosladká záležitost, taková ta věc - smích skrz slzy.

Po všem tom čase, po tolika letech, se konečně vrací ke svý Mámě.

A nejdřív, to znáte, jako „To je kdo?“

Pak je ten moment uvědomění: „Ach Bože: to je můj vlastní syn.“


A voni objímají jeden druhýho, přímo tam, v kuchyni, to znáte ne, je to tak působivý.

Já jen, že je to prostě strašně dojemný vidět, že on to v sobě našel, tu sílu, odpustit svý Mámě.

Že jí odpustil její alkoholismus.

Že jí odpustil, že se tahala s jinejma chlapama.

Že jí odpustil, jak ničila jeho tátu, jeho víru v sebe, že ho dohnala k sebevraždě.

A voba tak jako pláčou a smějou se a pláčou, zároveň všechno, všechno zrovna v tý kuchyni, kde
sedával jako malej kluk a byl svědkem těch strašnejch hádek svejch rodičů. Jeho Táta v slzách
v deset ráno vylívá její likéry do dřezu a vona do toho křičí, že kdyby von byl pořádnej chlap
aspoň s troškou sebeúcty, nemusela by se ona uchlastávat k smrti, že jo. A tady jsou ty malý,
malinký škrábance na stole, kerý vyrýval potajmu vidličkou, jak si vzpomíná. A najednou si
uvědomíte, to znáte ne, tu kontinuitu věcí, tu jejich hořkosladkost.


A pak on řekne: „Jo, Mami, mám pro tebe překvapení.“ A Máma se tak trochu zvedne a otře si oči a
řekne: „Jaké překvapení?“

A on řekne: „Koukni se z okna, Mami.“

Tam venku za oknem jako, je zaprášený pick-up a dvě malé, malinké děti sedí vzadu a tak jako
zírají. Prostě zírají do kamery.

Jen těžko může uvěřit, že to jsou její vlastní vnoučata.

Pak on zase: „Mami, chci ti představit Annie.“


A pak teda ta žena Annie vystoupí z pickupu‘ a je opravdu vysoká, štíhlá, blond, silné ruce a nohy,
a ty čisté modré oči, které vám vidí až na dno srdce, ona je jako – no, řek bych, že je jako sen
každého muže o tom, jak má vypadat krásná žena, a taky jako sen každé matky o manželce, kterou by
měla vybrat svému chlapci.


A pak se dozvíme, jak on, Annie a děti budují ten svůj nový co? No, život. Budují svůj nový, ano,
život pro sebe daleko od města. Žijí ze země. Pěstují si, čeho jim třeba. Loví, co je jim třeba.
Vrtají do země, aby získali čistou průzračnou vodu. Vychovávají své vlastní děti. Ve víře, že
Člověk má před Bohem svobodu chopit se svého osudu a použít cokoliv, je-li to nutné, k ochraně své
rodiny.


A během oběda – což je vlastně něco jako kuřecí salát s majonézou – se dozvíme, že on je v podstatě
řídícím důstojníkem celé skupiny podobně smýšlejících lidí, kteří se ozbrojili – ne z nějaké touhy
po krvi, ale z pouhé nutnosti – protože je válka. „Válka“, ptá se Máma, „Jak to myslíte, válka?“


A tak musí Annie vysvětlit, že oni nevěří na daně a zisk a všechny tyhle kecy. Že ta válka, to je
válka proti vládám, které berou chléb z úst pracujících a dávají ho pornografistům a zakrnělým
potratářům. Je to válka proti Bohem opuštěným zmetkům.

Je válka proti dealerům cracku a černochům.

Je válka proti světovému spiknutí Židů a jejich pokusům přepsat historii.

Je to křížová výprava proti zvrhlým představám maskovaným jako umění.

Je válka proti všem těm, kteří by chtěli popírat naše právo nosit zbraně.


A Annie má takové jako vnitřní světlo.

Ona je prostě, „wow“!, ona je rána, je řez, je jako řez skrz všechen ten zmatek a brebentící hlasy
našich životů a naší doby, a našla vlastně jaksi prostě co?

Věc, bych řek.

Tu věc, prostě tu jako dokonalou věc.

Jako by ji ona našla.

Je to jako – hej! – Annie tu věc našla, našla klíč, jo, to klíčový, to tajemství, tu jistotu a
jednoduchost, tu tajnou a prostou věc, kterou všichni hledáme celý život, která je, bych řek,
pravda.


Jo. A vono je to tak dojemný vidět, jak on je pozornej k dětem.

Jak zrovna on jim krájí jejich porci kuřete a otírá ústa papírovým ubrouskem – ten obraz, to znáte
ne,  ten velkej chlap v maskáči starající se takhle o domácnost, o děti.

„Protože rodina je v srdci věcí, bych řek.“


A jedno z těch malých, malinkých dětí zvedne hlavu od kuřete a řekne: „Tati, proč brečí?“

A je to tak.

Jeho matka pláče.

Jak tak sedí u stolu a zírá na rodinu, o níž netušila, že ji má – syn a jeho půvabná mladá žena,
jejich silné a nevinné děti, které mají celý život před sebou – ona, ano vskutku, ona pláče jako by
si chtěla oči vyplakat, jako kdyby byla sama malé dítě.


A Annie pohladí chlapci vlasy – má je ostříhané hodně na krátko, to znáte ne, jako skutečný mladý
voják – a řekne: „Protože je šťastná, synu. Protože je tolik šťastná.“


11. Bez názvu (100 slov)

—To, co tady vidíme, jsou rozličné objekty spojené s pokusy umělkyně se zabít během několika
posledních měsíců. Například: lékařské láhve, přijímací zprávy z nemocnic, polaroidy několika HIV
pozitivních mužů, s nimiž byla měla záměrně nechráněný pohlavní styk, kusy rozbitého skla…

—Sebevražedné záznamy.

—… ano, a stěny galerie jsou pochopitelně poznamenány mnoha takovýmito záznamy.  Navíc kromě
polaroidů jsou tu, musím říct, dosti nepříjemné videozáznamy pokusů samých.

Budiž, já nevím, co na to ostatní, ale po několikaminutovém sledování tohohle jsem si začal přát,
aby se jí to bylo podařilo napoprvé.

Ticho. V tichu:

                                                                                              hlava

                                                                                             zelený

                                                                                               voda

                                                                                             zpívat

                                                                                               smrt

                                                                                             dlouhý

                                                                                                loď

                                                                                             platit

                                                                                               okno

                                                                                          přátelský

                                                                                               stůl

                                                                                            ptát se

                                                                                            chladný

                                                                                              kořen

                                                                                             tančit

                                                                                            vesnice

                                                                                             jezero

                                                                                            nemocný

                                                                                              pýcha

                                                                                              vařit

—No, já se domnívám, že je neomluvitelně lehkomyslné vyslovit takový komentář o něčem, co je zjevně
zlomové dílo. Je to působivé. Je to současné. Je to zneklidňující. Je to srandovní. Je to sexy. Je
to hluboce závažné. Je to zábavné. Je to osvěcující. Je to temné. Je to hluboce osobní a zároveň to
pokládá životně důležité otázky světu, v němž žijeme.

—Mě fascinuje její práce s texturami. Nacházím tu velkou citlivost pokud jde o spojování materiálů:
kůže a sklo, krev a papír, vazelína a ocel, což vyvolává v divákovi téměř / fyziognomické reakce.

—Obávám se, že to, co tu vidíme, je čistý narcismus. A myslím, že se musíme sami sebe ptát, kdo by
mohl akceptovat tento nevkusný exhibicionismu jako umělecké dílo?...

—Ano, ale přesně to, to je onen bod, na který se právě pokouší poukázat: Kde jsou hranice? Co je
přijatelné?…

—…protože je to čisté / sebeukájení.

—… Kde končí „život“ – v tomto případě doslova - a začíná „dílo“?

—S veškerou úctou, domnívám se, že by označila celou koncepci „poukazování na onen bod“ za trapně
zastaralou. Jestli se tady k nějakému zásadnímu bodu vůbec poukazuje, je to dozajista bod
vyjevující, že bod, ke kterému je poukazováno není bodem a ani jím nikdy fakticky nebyl. Je to ten
bod, němž hledání průkazného bodu je neprůkazné, a celý obsah tohoto experimentu – tj. těchto
pokusů o její život – poukazuje k této bezobsažnosti. Což mi připomíná jedno čínské přísloví: pod
svícnem je největší tma.

Ticho. V tichu:

                                                                                            inkoust

                                                                                         rozzlobený

                                                                                              jehla

                                                                                             plavat

                                                                                              cesta

                                                                                              modrý

                                                                                              lampa

                                                                                             hřešit

                                                                                              chléb

                                                                                             bohatý

                                                                                              strom

                                                                                             píchat

                                                                                             lítost

                                                                                              žlutý

                                                                                               hora

                                                                                              umřít

                                                                                              slaný

                                                                                               nový

                                                                                               zvyk

                                                                                          modlit se

—Cože?

—Největší tma. To je / čínské.

—Proč se lidé nemohou naučit kreslit? Proč se lidé nemohou naučit malovat? Studentům by mělo být
vštěpováno řemeslo, nikoliv myšlenky. Protože to, co tady vidíme, je práce dívky, která by zcela
jednoznačně nebyla přijata na uměleckou školu, ale na psychiatrickou kliniku.

Ticho. V tichu:

                                                                                             peníze

                                                                                               blbý

                                                                                              sešit

                                                                                            pohrdat

                                                                                               prst

                                                                                              drahý

                                                                                               pták

                                                                                              padat

                                                                                              kniha

                                                                                      nespravedlivý

                                                                                               žába

                                                                                           opouštět

                                                                                               hlad

                                                                                               bílý

                                                                                               dítě

                                                                                        dávat pozor

                                                                                              tužka

                                                                                             smutný

                                                                                            švestka

                                                                                            vdát se

—Cože ?

—Na psychiatrickou kliniku. Někam, kde by se jí dostalo patřičné péče.

—No, musím říct, že to považuji za velmi nestandardní poznámku, nenapadlo by mě, že bych něco
takového mohl slyšet mimo policejní stát…

—Ale prosím vás...

—… a to – ne, je mi líto, skutečně se omlouvám, ale to se tady musí říci – se mi jeví jako pokusit
znovu nastolit koncepci tzv. Entartete Kunst…

—Ale nesmysl. To je nesmyslně / přehnaná reakce.

—…zákaz tzv. „zvrhlého umění“ – nesmysl? To si nemyslím – umění zakazovaného nacisty. Podívejte,
jen se poslouchejte: vy říkáte, že této umělkyni by  nemělo být dovoleno vytvářet její díla, ale
místo toho by měla být donucena podstoupit psychiatrickou léčbu.

—Pouze jsem navrhl, aby tato ubohá dívka…

—„Tato ubohá dívka.“

—… tato ubohá dívka, ano, potřebuje pomoc – a já, jak velmi dobře víte, jsem v žádném případě
nenavrhl, aby byla / „donucena“.

—Potřebuje pomoc? Ach, opravdu? A podle názoru koho? Goebbelse? Nebo třeba Josifa Stalina? Co když
Anne ve skutečnosti předvídá hrozivé důsledky této hádky a klade nám otázku, co „pomoc“ vlastně
znamená? Neříká: „Vaše pomoc mě obtěžuje?“ Neříká, že jediná cesta, jak se ubránit proměně v oběť
patriarchálních struktur kapitalismu sklonku dvacátého století, je stát se svou vlastní obětí?

Není toto pravý význam těchto pokusů o její život?

—Svá vlastní oběť – to je fascinující.

—Ach, to je opravdu velmi chabé zdůvodnění.

Ticho. V tichu.

                                                                                                dům

                                                                                            miláček

                                                                                           sklenice

                                                                                           hádat se

                                                                                           kožešina

                                                                                              velký

                                                                                              mrkev

                                                                                            malovat

                                                                                               část

                                                                                              starý

                                                                                            květina

                                                                                             tlouct

                                                                                            krabice

                                                                                             divoký

                                                                                             rodina

                                                                                                mýt

                                                                                              kráva

                                                                                             přítel

                                                                                             štěstí

                                                                                                lež

—No, domnívám se, že ať už se k tomuto dílu vztahujeme z různých velmi osobních pozic, všichni se
shodneme, že je to zlomové dílo. Je to působivé. Je to současné. Je to zneklidňující. Je to
srandovní. Je to sexy. / Je to hluboce závažné. Je to zábavné. Je to osvěcující. Je to temné. Je to
hluboce osobní a současně to pokládá životně důležité otázky světu, v němž žijeme.

—(narážka „sexy“) To je opravdu tak chabé zdůvodnění. Svá vlastní oběť? Jestli se skutečně snaží –
jak se zdá – se zabít, pak naše přítomnost zde z nás činí pouhé vyoeury v Bordelu. Na druhé straně
jestli je to jen hraná role, pak se prostě jedná o pouhé cynické představení a je to dvojnásob
nechutné.

—Ale proč ne? Proč by to  nemělo být / „představení“?

—Přesně – nestává se z toho jakýsi druh / divadla?

—Je to divadlo – tak je to – pro svět, v němž divadlo jako takové zemřelo. Namísto zastaralých
konvencí dialogu a tzv. charakterů pachtících se k trapnému rozuzlení divadla,  Anne nám nabízí
čistý dialog objektů: kůže a skla, vazelíny a oceli, krve, slin a čokolády. Nenabízí nám nic
menšího než-li spektákl její vlastní existence, radikální pornografii – jestli smím použít toto
nadužívané slovo – jejího zlomeného a zneužitého – téměř kristovského – těla.

—Jinými slovy předmět. Náboženský předmět.

—Ano, předmět. Ale nikoliv předmět ostatních, ale předmět jí samé. To je příběh, / jež nabízí.

—Ale to už jsme všechno viděli. Cožpak jsme to neviděli v tzv. „radikalismu“ let šedesátých
vpadávajících do let sedmdesátých?

Ticho. V tichu:

                                                                                            chování

                                                                                               úzký

                                                                                              bratr

                                                                                             bát se

                                                                                                čáp

                                                                                            falešný

                                                                                             úzkost

                                                                                              líbat

                                                                                            nevěsta

                                                                                              čistý

                                                                                              dveře

                                                                                               seno

                                                                                           obsažený

                                                                                            výsměch

                                                                                               spát

                                                                                              měsíc

                                                                                               milý

                                                                                               žena

                                                                                           zneužití

—Viděli – možná. Ale neshlédli jsme to nanovo, neviděli jsme to nyní, nevnímali jsme to v kontextu
post-radikálního, post-humánního světa, v němž gesta radikality získávají nový význam uprostřed
společnosti pro niž je radikální gesto jednoduše  jednou z mnoha podob zábavy, tj. jedním z mnoha
produktů – v tomto případě uměleckým dílem – ke konzumaci.

—S tímhle nemá divadlo nic společného a já rozhodně odmítám narážky, že jsem něco jako nacista.

12. Zvláštní!

—Ona ujíždí z vybombardovaného města v kovově červeném Cadillacu asi z roku 1956.

—JMÉNO!

—… když dorazí na kontrolní stanoviště ozářené hořícími pneumatikami a je dotázána – přesně tak –
na jméno.

—ZVLÁŠTNÍ!

—Dosti zvláštní, že neodpovídá na tuto smysluplnou žádost a místo toho spustí tirádu sprostých
urážek. „Vy matkomrdský zasraný vrahounský tlamy“, řekne. „Vy sviňojebský čurácký zmetci vylízaný.“

—JAZYK!

—„Vy sestromrdský rouhačský zabijáci dětí s kokotskejma ksichtama.“

—JAZYK!

—„Pliju na vaše hroby a hroby vašich matek a otců…“

—IDENTITA!

—„…a proklínám všechny budoucí generace.“ A když je potom ještě jednou vyzvána – tak je to -, aby
se identifikovala, najednou ztichne.

—TICHO!

Ticho.

CO?

Ticho.

CO?

—Potom mumlá cosi o své zahradě a švestkových stromech a městě s vyschlými fontánami. A o vodě - o
co jde? -, o vodě, kterou zahřívala v plastikových lahvích, aby to nešokovalo kořeny. Mumlá cosi o…

—NAHLAS!

—… mumlá cosi o – to je ono: nahlas, ty čubko – cosi o přerušení elektřiny, nocích trávených
v naprosté tmě a rozkladu mraženého masa. O ženách, jež v ulicích tloukly o sebe pokličkami jako by
naříkaly…

—JMÉNO!

—…o zapalování celých knihoven plných knih a nenahraditelných rukopisů a o okoralém chlebu
vyhazovaném z plošin náklaďáků a dál a dál o švestkách a bílých květech…

—MEZITÍM!

—… a zápachu odpadu kávy a lidských pozůstatků a mezitím – to je ono: mezitím - děkuji – se vojáci
shromáždili kolem této bezejmenné ženy s dlouhými šedivými vlasy potřísněnými krví v červeném
Cadillacu osvětlovaném kupami hořících pneumatik a zeptali se jí, kam do prdele, kam do prdele na
týhle Bohem rozmrdaný prokletý zemi si myslí, že jede?

Ticho.

—CO?

Ticho.

CO?

—„Na letiště.“

—NAHLAS!

—„Na letiště. Jedu se svým dítětem na letiště. Nemusíte na mě křičet. Já jsem vzdělaná žena, ne
nějaký prosťáček, který přišel do města čistit zbohatlíkům záchody. Mám pas a bankovní účet
v amerických dolarech a jedu se svým dítětem na letiště.“

—ZVLÁŠTNÍ!

—„A teď mě prosím nechte projet.“ Ale právě, jak říkáte, zvláštní je, že tam není k vidění žádné
dítě. Dítě. Jaké dítě? A ženy vlastnící pas nevypadají takto. Ženy s americkými dolary nevypadají
takto. Jejich vlasy jsou upraveny v profesionálních salónech pomocí nejumnějších přípravků, nikoliv
lidskou krví. Neřídí otřískaný Cadillac, nýbrž vlastní japonský džíp s pohonem na všechna čtyři
kola, se záložní pneumatikou, kterou nikdy nepoužijí, připoutanou na zadních dveřích. Nyní vrhněme
jasnější světlo, měli bychom, také na zadní sedadlo, ať prostě vidíme, o čem to mluví.

—DÍTĚ? JAKÉ DÍTĚ?

—Vytáhněme ven ten nesmysl – jaké dítě – přesně tak – na jasné světlo,  ať prostě vidíme, o čem to
mluví, co myslí tím „dítětem“, ta bezejmenná žena s dlouhými šedivými vlasy a tváří nepěkně
poznamenanou neštovicemi. A když už hovoříme o jejím vzhledu, proč nemůže být přitažlivější? Proč
nemůže být chápavější? Proč nemůže mít víc zubů? Proč se nemůže otočit a ukázat nám svou prdel?
Proč se nemůže zhroutit v slzách a přimět nás k tomu, abychom zatoužili ji utěšit, místo toho, aby
takhle hleděla a plivala?

—ZVLÁŠTNÍ!

—Takže – co? – ano – promiňte – zvláštní je, jak říkáte, že světlo baterky odhalí na zadním sedadle
vozidle pouze dvě zavázané lesklé plastikové tašky, ale žádné dítě nebo něco podobného.

—DÍTĚ? JAKÉ DÍTĚ?

—A teď mumlá něco o…

—NAHLAS!

—…něco o zahradní houpačce, něco o její malé holčičce, její malé Anne, její malé Anušce. Něco – o
co jde? Nahlas – něco o její Anušce, „která je v taškách“, a o tom, že potřebuje, že neodkladně
potřebuje dopravit tyhle tašky na nádraží, se svým vzděláním a bankovním účtem v amerických
dolarech, a koupit letenky.

To si neuvědomuje, že letiště je zavřené?

Copak neslyšela, že jsou uprchlíci bombardováni?

Copak neviděla, jak inteligentní rakety roztříští beton, jako když hodíte kámen do bazénu?

—ZVLÁŠTNÍ!

—Copak necítí bělostný žár hořícího leteckého benzínu? Ne. Zvláštní je, jak říkáte, že se zdá, že
věří, že letiště funguje normálně. Je zvláštní, že vypadá, jako by si myslela, že bílé pláže světa
a kosmopolitní města jsou vzdálena jen několik hodin pravidelným letem.

—ZVLÁŠTNÍ!

—Tato bezejmenná žena vypadá, zvláštní že, jako by si myslela, že může stále ještě manipulovat se
svým bankovním účtem pomocí plastikové karty a letět první třídou se svou malou Anne, s Anuškou,
pryč od pušek a seker, do města plného výstavních síní, halogenových lamp, okouzlujících kaváren a
přitažlivě umístěných obchodů.

—ZVLÁŠTNÍ!

Ticho.

—No ano, zvláštní je, že nikdo se neptá co myslí tím, že Anuška "je v taškách".

—ZVLÁŠTNÍ!

Ticho.

—No ano, zvláštní je, že nikdo nežádá prohlídku těch tašek.

—ZVLÁŠTNÍ!

Ticho.

—No ano, možná nejpodivnější ze všeho je, že nikdo si neklade otázku, proč by dítě mělo být ve dvou
taškách místo v jedné.

Ticho.

—ZVLÁŠTNÍ!


13. Komunikace s mimozemšťany

—Potom jsme odhalili, že ji prostupuje jakési záhadné záření, které ji dělá na fotografiích
neviditelnou.

—Cože? Rentgenové paprsky?

—Ne, ne rentgen. Nějaké nové záření. Je to nový druh záření, který vzniká při katastrofách v
hlubokém / vesmíru.

—Vy myslíte - no dobře - že ona  komunikuje za pomoci těchto paprsků s mimozemšťany?

—Žádná komunikace. To ne. Ti mimozemšťani ji využívají. Oni ji používají, ale bez jejího / vědomí.

—Ti mimozemšťani - to je ono - používají její mysl jako jakéhosi Trojského koně, s kterým mohou
postupně napadnou všechna lidská / vědomí.

—Děsivé na tom všem je, že ona může být kdokoliv z nás.

14. Holka od vedle

Ona je holka od vedle

Ona je srdce rozseklé

Ona je záminkou

pro válku trojskou.


Ona je královská

vytváří umění

ona je bezpečí

na káře na koni.


Nikdo nehraje porno líp

je zabiják je auta typ

JE ZABIJÁK JE AUTA TYP!



Ona je krutá teroristka

ona je matkou tří

ona je levná cigaretka

ona je Extází.


Je osudová žena

ona je nože hrot

je nadržená fena

je Inteligentní život.


Ona je prezidentský kandidát

pro každý malý bojující stát

PRO KAŽDÝ MALÝ BOJUJÍCÍ STÁT!



Starožitnosti sbírá

na jihu zimy tráví

svou hubu nezavírá

nic z ní však nevypraví.


Dostala do svých rukou

od muže v kápi rýč

a na okraji lesa

měla hrob si rýt.


Hned ráda jezdí tankem

a drtí usmrkance

hned zakládá si účet

v jedné lepší bance.


Vrhá bomby vskrytu

zdravá je bez limitu

s kostnatými koleny.

CO? KOSTNATÝMI KOLENY?

Jo. Kostnatými koleny

a japonsky umí, věřte mi.


O-shigoto wa nan desu ka?

Oku-san wa imasu ka?

ONU-SAN WA IMASU KA?



Je opálená skvěle

je sádlo v pánvi vřelé

je film vyvolaný

je hovno vyvětraný.


Je jediná kdo zdrhne

když první kulka hvízdne.


Ona je dívka s plánem

ona je kluk s pánem

ona je lesba s ženskou

je chlap s károu těžkou.


Je zuřivý fanda fotbalu,

ale vnímá hrozně pomalu

VNÍMÁ HROZNĚ POMALU!


Ona je šelma krvavá

je bůh války rozvleklé

ona je srdce rozseklé.

Ona je holka ona je holka,

ona je holka ona je holka

ona je holka ona je holka,

ONA JE HOLKA OD VEDLE!



15. Prohlášení

Ticho.

—Vy říkáte, že jezdí na kole za každého počasí?

—Za každého počasí. To je pravda.

Ticho.

—Nosí klobouk.

—Ano. Nosí takový klobouk.

—Který, jak prohlašujete, si sama ušila.

—Domnívám se, že ano.

Ticho.

—Pěstuje sazenice rajčat v…

—Krabičkách od margarínů.

—Krabičky od margarínů.

—Tak je to.

Ticho.

Nebo od jogurtu.

—Jogurtové kelímky.

—Ano.

—Chápu.

Ticho.

Proč myslíte, že to dělá?

—Co? Pěstuje rajčatové sazenice?

—Ano.

Ticho.

—Na slavnosti.

—Na co?

—Na slavnosti. Prodává je na slavnostech.

—Samozřejmě. Předpokládám, že na ty slavnosti je vozí na svém kole.

—Ano, vozí.

—Za každého počasí.

—Ano, vozí.

—V lepenkové krabici.

—Ano, vozí.

—A teď, proč - podle vašeho názoru - tohle dělá? Proč -  podle vašeho názoru - vozí tyhle, co,
tyhle rajčatové sazenice v  jogurtových kelímcích, proč - podle vašeho názoru – je vozí na svém
kole v lepenkové krabici na slavnosti za každého počasí?

Dlouhé ticho.

Prohlašujete, uvozovky jako dítě často spala se dvěma nebo třemi svými sourozenci v posteli konec
uvozovek. Trváte na tomto prohlášení?

—Ano.

—Proč?

—Protože spala.

—„Protože spala.“

—Protože s nimi spala, ano. Protože byli chudí. Protože neměli nic.

—Jiný svět, ech?

Ticho.

Kdybyste mohl tady podepsat.

—Prosím?

—Ano. Kdybyste mohl tady podepsat, abyste potvrdil, že jste prohlášení četl a považujete ho za
přesné.

Ticho.

No, vy ho nepovažujete za přesné?

—Můžu poprosit o pero?

Pero se objeví, vršek je sundán. Papír je podepsán a vrácen. Ticho.

To je vše?

—Pro tuto chvíli. Děkuji Vám.

Ticho.

Děkuji vám mnohokrát.

Ticho.

16. Pornó

Hlavní mluvčí je velmi mladá dívka. Jak mluví, její slova jsou překládána bez emoce do afrického,
jihoamerického nebo východoevropského jazyka.


—Nejlepší léta jejího života jsou před ní.

—[překlad]

—Může jí být sedmnáct nebo osmnáct…

—[překlad]

—…ale v ideálním případě je mladší…

—[překlad]

—…možná čtrnáct nebo ještě mladší.

—[překlad]

—Je skutečně velmi velmi důležité si uvědomit, že má vše pod kontrolou.

—[překlad]

—Má pod kontrolou všechno, co se děje.

—[překlad]

—I když to vypadá násilně nebo nebezpečně.

—[překlad]

—Což ale není.

—[překlad]

—(nejistý smích) Samozřejmě.

—[překlad]

—(nejistý smích) Není tu samozřejmě k vyprávění žádná story…

—[překlad]

—… nebo postavy.

—[překlad]

—Rozhodně ne v konvenčním slova smyslu.

—[překlad]

—Ale tím nechceme říci, že zručnost není požadována.

—[překlad]

—Vzhledem k tomu, že je nám třeba pocitu, že vidíme realitu.

—[překlad]

—Že nejde jen o hraní.

—[překlad]

—Je to skutečně mnohem rajcovnější než hraní – z toho prostého důvodu, že se to skutečně děje.

—[překlad]

Pauza. Zdá se, že zapomněla, co má říkat a čeká na nápovědu.

—Ano?

—(nápověda) Její práce ji těší.

—Co?

—(důraznější nápověda) Její práce ji těší.

—Její práce ji těší.

—[překlad]

—Je mladá a zdravá a spokojená se svým tělem.

—[překlad]

—Jak užívá své tělo je jen její rozhodnutí.

—[překlad]

—Samozřejmě.

—[překlad]

—Porno jí nebrání v tom, aby vedla normální život.

—[překlad – v překladu „Porno“ by mělo mít výrazný přízvuk „pornó“]

—Má stálého přítele…

—[překlad]

—… a běžné zájmy dívky svého věku.

—[překlad]

—(nejistý smích) Módu.

—[překlad]

—Kluky.

—[překlad]

—Líčení. Zvířátka.

—[překlad]

—Hudbu.

—[překlad]

—Rozdíl je…

—[překlad]

—…je ten, že Porno pro ni vytváří určitou jistotu a nezávislost, kterou by jí mnohá žena mohla
závidět.

—[překlad]

—Porno…

—[překlad]

—…je ve skutečnosti způsob získávání kontroly.

—[překlad]

—Porno…

—[překlad]

—…je ve skutečnosti opak toho, co se zdá být.

—[překlad]

—Protože spíše než aby konzumovala obrazy…

—[překlad]

—…ona je produkuje.

—[překlad]

—To, pro ni, je jedna z krás Porna.

—[překlad]

Opět pauza. Zdá se, že opět zapomněla text, ale poukazuje to na úzkost, jež nikdy nesmí vyjít
najevo. Čeká na nápovědu.

—Ano?

—(nápověda) Není necitlivá k večernímu světlu.

—Co?

—(důraznější nápověda) Není necitlivá / k večernímu světlu.

—Není necitlivá k večernímu světlu, když se dotkne vršků borovic zářivou oranží.

—[překlad]

—Má vnitřní život.

—[překlad]

—Citlivě odpovídá světu.

—[překlad]

—Příběh zdrogovaného a otupělého dítěte…

—[překlad]

—…poníženého…

—[překlad]

—…a poté fotografovaného či filmovaného bez jeho vědomí…

—[překlad]

—…je trapná karikatura.

—[překlad]

Znovu pauza. Znovu čeká na nápovědu.

—Ano?

—(nápověda) Všechno, čeho jej jí zapotřebí...

—Co?

—(důraznější nápověda) Všechno, čeho jej jí zapotřebí, je zajišťováno.

Pauza.

—Já nemůžu.

—[překlad „Já nemůžu“]

Pauza.

—Já nemůžu.

—[překlad „Já nemůžu“]

Odvrátí se. Momentální zmatek. Ale vzápětí pokračuje jiný mluvčí. Fakticky se pravděpodobně objevil
zbytek skupiny a může se podělit o následující repliky, zatímco první dívka si vypije sklenici vody
a vzpamatuje se; opět by nemělo být jasné, zda má trému nebo jde o skutečnou úzkost.

Překlad zůstává nadále bez emocí.

—Všechno, čeho jej jí zapotřebí, je zajišťováno. V čemž je zahrnuto i řádné vzdělání.

—[překlad]

—A v jednadvaceti bude mít ještě stále nejlepší léta svého života před sebou…

—[překlad]

—…a v bance bude mít peníze z Porna.

—[překlad]

—Ne každému je dopřán takový start do života jako jí.

—[překlad]

—Nebo její možnosti.

—[překlad]

—Samozřejmě.

—[překlad]

Mladá žena se postupně začne znovu zapojovat, podporována dalšími hlasy.

—Může se stát kupříkladu modelkou…

—[překlad]

—…nebo televizní moderátorkou…

—[překlad]

—…vést vlastní country klub nebo procestovat svět.

—[překlad]

—Může malovat…

—[překlad]

—…profesionálně plavat…

—[překlad]

—…nebo získat doktorát v chemickém inženýrství.

—[překlad]

Všichni s rostoucím elánem.

—Anne může změnit svět…

—[překlad]

—…skoncovat s utrpením zvířat…

—[překlad]

—…skoncovat s utrpením lidí…

—[překlad]

—…a zvládnout řízení helikoptéry.

—[překlad]

Začne vášnivá cikánská hudba.

—Anne bude spravedlivým způsobem distribuovat světové surovinové zdroje napříč kontinenty…

—[překlad]

—…pozvedne z prachu tváře odcizených…

—[překlad]

—…přičemž zajistí, aby privilegia střední třídy nebyla dotčena.

—[překlad]

—Zpopularizuje psychoanalytickou teorii…

—[překlad]

—…výzkumem kořenů lidského chování…

—[překlad]

—…v seriálu týdenních časopiseckých článků.

—[překlad]

Hudba se zesiluje.

—Anne shlížela na svět z vesmíru…

—[překlad]

—…záhyby pohoří…

—[překlad]

—…a kobaltové nitky řek.

—[překlad]

—Vykopala mělké hroby…

—[překlad]

—…a přehrabovala se v roztříštěných lebkách mrtvých.

—[překlad]

—Šířila informace optickými vlákny…

—[překlad]

—…a tančila s částicemi světla.

—[překlad]

Hudba se zesiluje. Mluvčí se rozdělí na dvě časti, vytvářejí dva souběžné proudy řeči, každý je
nezaujatě překládán do jiného jazyka.

—Anne pokropila hadicemi ulice Bukureště…

—[překlad]

—…a naslouchala srdci nenarozeného plodu.

—[překlad]

—Tála spolu s polárními čapkami…

—[překlad]

—…a stékala do plodných delt.

—[překlad]

—Osobně schválila druh dováženého ležáku.

—[překlad]

—Zakoupila celou stránku v novinách…

—[překlad]

—…aby nechala vytisknout svou nejupřímnější omluvu.

—[překlad]

—Vyhladila cikány…

—[překlad]

—…a koupila si větvičku vřesu pro štěstí.

—[překlad]

—Byla ukřižována a zemřela…

—[překlad]

—…aby třetího dne vstala z mrtvých…

—[překlad]

—…nechala si narůst bradku…

—[překlad]

—…a triumfálně vstoupila do Mekky.

—[překlad]

—Anne nás vysvobodí z úzkosti našeho století…

—[překlad]

—…a uvede věk, v němž duchovní a hmotné…

—[překlad]

—…komerční a triviální…

—[překlad]

—…vlnění a částice…

—[překlad]

—…budou konečně smířeny!

—[překlad]




—Anne bude nyní předvádět havarijní pozici…

—[překlad]

—…kterou je nutno zaujmout, budete-li vyzváni letuškami…

—[překlad]

—Hlavu sklonit.

—[překlad]

—Kolena skrčit.

—[překlad]

—Je-li třeba kyslík…

—[překlad]

—… kyslíkové masky se spustí automaticky.

—[překlad]

—Nasaďte si masku a dýchejte kyslík.

—[překlad]

—Nekuřte, používá-li se kyslík.

—[překlad]

—Ujistěte, že vaše pásy jsou upevněny…

—[překlad]

—…a váš stolek složen…

—[překlad]

—…a vaše sedadlo kolmé pozici.

—[překlad]

—Během letu…

—[překlad]

—…vám poskytneme seznam bezcelně prodávaného zboží.

—[překlad]

—Anne nás vysvobodí z úzkosti našeho století…

—[překlad]

—…a uvede věk, v němž duchovní a hmotné…

—[překlad]

—…komerční a triviální…

—[překlad]

—…vlnění a částice…

—[překlad]

—…budou konečně smířeny!

—[překlad]

17. Předem zmrazen

—Dobře dobře, má toho mnoho v hlavě. Věci se…

—No, tak to, to je pravda.

—…věci se co? Věci se pro ni změnily během několika poslední let.

—No to je naprostá pravda.

—Já myslím, že je nám zřejmé – jen se tomu postavme: je nám zřejmé, že cosi zemřelo.

—Cosi co?

—Zemřelo. Cosi / zemřelo.

—Cítí, že neuspěla.

—Přesně tak. Cítí, že její dílo neuspělo.

—Ale také osobně – její dílo, ano – ale také osobně, ona cítí, že cosi, cosi uvnitř ní zemřelo.

—A opravdu?

—Co?

—A opravdu to zemřelo?

—A co opravdu zemřelo?

—Ta věc, ta tzv. věc v ní.

—Jaká takzvaná věc?

—Ta věc, ta věc, věc, ta věc / uvnitř ní.

—V jejím případě, ano, řekněme, že to pravdu zemřelo. Řekněme, že všechno o co kdy usilovala – celý
její život – vše zemřelo. (smích) Řekneme že její život do tohoto bodu byl… co? jako co?…

—Kniha?

—Jako kniha, jako…

—Jako nit…

—Jako kniha, jako nit, jako…

—Loď?

—Jako loď. Řekněme že celý její život – ano, je to dobré – do tohoto bodu byl jako loď, jako loďka…

—Křižující.

—…křižující poměrně šťastně po jezeře. Ale nyní cítí jak voda…

—Vniká dovnitř puklinami?

—Vkrádá se.

—Vkrádá se kam?

—Do jejího zlomeného srdce.

Smích.

—Její zlomené – přesně tak – ano – naprosto – srdce. Cítí jak se voda jezera vkrádá do jejího /
zlomeného srdce.

—Její dílo je opuštěno. Její domov je opuštěn dětmi.

—Ona sama opuštěna svým manželem. Kde ten je teď?

—Paříž? Praha? / Vídeň? Berlín?

—V Paříži? V Praze? V prdeli zapíchnutej půl jejího života píchá ve městě renesance a baroka?
Zabývá se svými chlapeckými fantaziemi, zatímco ona se pokouší rekonstruovat svůj život.

—Ale ona nikdy nebyl vdaná.

—Ona nebyla, co?

—Nikdy nebyla vdaná. Nikdy v manželství nevěřila.

—Dobře, dobře. Možná v to nikdy nevěřila, ale vdaná byla.

Smích.

—Za Paula.

—Za koho?

—Za Paula.

—Paul? Paul nebyl její manžel.

Smích.

—No pak to potom byl?

—Já nevím. Byl to prostě takový typ…, taková…, taková… / osoba.

—Jako kouření.

—Co? Přesně tak. Ano. Jako kouření cigaret.

Ticho.

—Když už o tom, nevíte, jestli ještě má takový ten vysoký popelník na nožce?

—Když už o čem?

—O tom. Když už o tom mluvíme.

—Nemá.

—Ale má. Stále se s ním tahá / z bytu do bytu.

—Je to hnusná věc.

—Ne, není to hnusná věc.

—Takovéhle věci můžeš najít třeba v hale levného hotelu, toho druhu hotelu co navštívíš na pár
hodin odpoledne pracovního dne v cizím městě s mužem, kterého’s / právě potkala.

—S mužem, které už nikdy znovu neuvidíš.

—S mužem - přesně tak - kterého’s právě potkala a nemáš zájem ho ještě vůbec někdy vidět. To je ten
typ popelníku, s pochromovanou miskou a pochromovanou nožkou a onou aurou náhlého nechráněného sexu
v levných hotelových pokojích.


Plivátko? To je jako co?

—Ale je. Stejně jako plivátko a takové ty  podobně hnusné věci…

—Podobně hnusné?

—Ještě nějaká taková podobně hnusná věc…

—Jako plivátko?

—Párátko!

—Co má párátko společného s plivátkem?

Pauza.

—Plivátko…?

—Plivátko, je to jako plivátko.

—Ta věc. Ta věc, do které se plivá.

—Ona neplivá. O čem to proboha mluvíte? Ona se nevdává. Ona nemá děti. A rozhodně / neplivá.

—Nikdo tady neříká, že plivá.

—Tak proč pak má tu věc, do které se plivá?

—Ona nemá tu věc, do které se plivá, má jenom / něco podobného.

—A co s tím má společného párátko?

—Taky taková hnusná věc.

—Jako popelník, plivátko a bidet.

—To je takový umělecký styl.

—To je takový - přesně tak - styl, velmi klasický.

Ticho.

—Tak. Co? Ona nepracuje?

—Ona pracuje.

—Ona pracovala.

—Ona pracovat může.

—Ona pracovat bude.

—Ona pracovat nebude.

—Cože?

—Nebude pracovat.

—Ale má schopnosti.

—Ó ano, schopnosti má, ale jakékoliv její schopnosti se zdají nepatřičné pro svět, v němž žije.
Jakékoliv jí vykonané dílo se zdá nepatřičné pro svět, v němž žije. Všechno, co může dělat, je
procházet se kolem popelníku nebo rovnat knihy náhodně do poliček.

—Jen mi neříkejte: klasické texty.

—Je to tak: klasické texty které měla přečíst jako studentka před dvaceti, třiceti lety.

—A stejně jako před dvaceti, třiceti lety se nedostane dál než k předmluvám.

Smích.

—Části jsou podtrhány roztřesenou černou propiskou…

—Tyhle části – přesně tak – které si podtrhala, protože si myslela, že mají…? Nějaký smysl?

—Nebo byla učena.

—Nebo byla co?

—Byla učena. Nikoliv nezbytně „myslela", ale „byla naučena“. Naučili ji, že mají / nějaký smysl.

—No – myslela, byla naučena, jakkoliv, faktem zůstává, že je jen zběžně přelétla.

—Dobře, vy míníte, že zběžně přelétnout je patřičnější pro svět / v němž žije?.

—To je přesně to, co mám na mysli: měla by je raději zběžně přelétnout. Spíš by měla číst jen ty
nejmenší části. Část receptu. Část dopisu. Část / článku.

—Část receptu. Část dopisu reagujícího na dopis, který nikdy nečetla, o článku který prošvihla.

—Který článek to byl?

—Prošvihla ho.

—Prošvihla – dobře – ale stále si můžeme představit, co by byla mohla prošvihnout.

—Ten článek o tom herci.

—Tu záležitost s tím politikem.

—To o tom čerstvém lososovi.

—To o tom vrahovi. Který zasadil celkem 37 bodných ran matce, když její dítě spalo.

—A to bylo jeho vlastní dítě.

—Ne, nebylo to jeho. Jeho vlastní dítě u toho ale bylo.

—Své vlastní dítě dovedl, aby se dívalo.

—Dovedl své dítě, aby se dívalo, jak vraždí matku toho jiného dítěte.

—O co tam šlo?

—O lososa?

—Ano.

—No, šlo o to, jakým způsobem definujete pojem „čerstvý“. Co může pojem „čerstvý“ konkrétně
znamenat ve spojení třeba „čerstvý losos“.

—Myslíte, jestli to může znamenat „předem zmrazený“?

—Přesně tak.

Co to udělal?

—Přivedl své vlastní dítě. Přivedl své vlastní dítě v pyžámku, aby ho sledovalo. Ubodal ji. Ano.

Ticho.

—A to může?

—Může to co?

—Znamenat „předem zmrazený“?

Ticho.


DOPLNĚK:

V první verzi textu byla na místě scény Komunikace s mimozemšťany scéna Jungfrau (slovní asociace).
Do definitivní autorizované verze textu nakonec nebyla autorem zařazena, uvádím ji zde pouze jako
"přívažek":


Jungfrau (slovní asociace)

—Jí je devatenáct, má dlouhý cop lesklých mahagonových vlasů a drží stříbrné stopky.

On má úzkou bradku, rodinu a seznam sta slov.

On řekne: „Anno, miluji tě.“

Ona řekne: „Ale Karle, ty jsi ženatý.“

Vezme ji za ruku a začne jí sát prsty, prsty bez prstenů, až dole u kloubů.

Ona řekne: „Dnes jsem šla poprvé podél Limmatu, po opuštěné cestičce rovnoběžné s Paradenstrasse.
Byl to obzvlášť krásně dívat se přes větve těch starých stromů, které se shýbají téměř až dolů do
spěchající vody.“

Ticho.


________________________________

* Češtinu navrhuje pochopitelně autor, překladatel doporučuje např. arabštinu, hebrejštinu,
portugalštinu, irštinu…