Infinitivní konstrukce Prostý infinitiv Prostý infinitiv může fungovat jako nominativ a akuzativ, tj. jako podmět, jmenná část přísudku, předmět, vysvětlující přístavek, člen srovnání (srov. české „raději chci zpívat než malovat“). Infinitiv ve funkci podmětu · Vyskytuje se hlavně u neosobních sloves a neosobních konstrukcí, které se skládají z 3. os. sg. slovesa esse a substantiva, adjektiva v neutru nebo adverbia, např. (ex Traina 1993: 266–267): Taedet audire eadem miliens. (Ter., Phorm., 486) Je nuda slyšet to stejné tisíckrát. Lex est, non poena, perire. (Sen., Epigr., 1, 7) Zemřít je zákon / nutnost, ne trest. Difficile est se noscere. (Auson., Op., 3, 1, 19) Je těžké poznat sám sebe. Magni animi est magna contemnere. (Sen., Ep., 39, 4) Je známkou velkého ducha pohrdat velkými věcmi. · Tyto výrazy mohou často řídit i konstrukci ak. + inf., někdy také obsahovou větu s ut a konjunktivem (viz různé spojkové obsahové věty). Rozdíl proti akuzativu s infinitivem spočívá v tom, že v kombinaci s prostým infinitivem se jedná o neosobní, všeobecné tvrzení „ono“ (ono je to obecně užitečné učit se), kdežto u akuzativu s infinitivem je vyjádřena konkrétní osoba či věc (je užitečné, aby se děti učily). Utile est discere. Utile est pueros discere. (Ono) je užitečné učit se. Je užitečné, aby se děti učily. · U některých výrazů, např. tempus est, připadá v úvahu také genitiv gerundia (nebo gerundivní vazba), neklasicky také věta s ut. Infinitiv ve funkci jmenné části přísudku · Používá se hlavně v případě, když je podmětem jiný infinitiv, méně často se může infinitiv kombinovat se substantivem nebo adjektivem v neutru, např. (ex Traina 1993: 267): Vivere militare est. (Sen., Ep., 96, 5) Žít znamená bojovat. Beneficium accipere est libertatem vendere. (Publ. Syr., 58) Přijmout poctu / službu / úsluhu znamená prodat svobodu. Infinitiv ve funkci předmětu · Pro předmět bez předložky se neužívá gerundium, které se objevuje v nepřímých pádech, v těchto případech je nutné použít infinitiv!! · V běžné řeči a u básníků se infinitiv objevuje i tam, kde by „mělo být“ gerundium nebo supinum, např. po slovesech pohybu (eamus videre místo eamus ad videndum nebo eamus visum). V pozdní latině a u básníků se infinitiv používá někdy i po předložkách (1 případ i u Cicerona), v závislosti na substantivech a adjektivech (např. jako tzv. accusativus Graecus). Tyto tendence jsou doloženy už v archaické latině, určitou roli mohl sehrát i vliv řečtiny. · Infinitiv ve funkci předmětu doplňuje řadu sloves, vedle modálních a fázových sloves (incipio, coepi, „začít“; pergo „pokračovat“; desino, desisto „přestat“) i mnoho dalších, např.: scio, disco, cupio, gestio „jsem netrpělivý, toužím, těším se“, studeo, cogito „zamýšlím něco udělat“, neglego, paro, statuo, decerno „stanovit, rozhodnout“, in animo habeo „mít v úmyslu“, audeo, moror „váhat, otálet“, cunctor „váhat“, dubito ve významu „váhat“, timeo ve významu „váhat“, assuefacio, soleo, conor „snažit se“, contendo „usilovat“, propero, maturo, festino „spěchat“, omitto „opomíjet“, obliviscor · U některých sloves jsou možné další konstrukce, např. akuzativ s infinitivem, vedlejší věta obsahová s ut, konstrukce ad + gerundium. Za určitých okolností mohou být tyto konstrukce povinné, bývá to např. při různých podmětech: Cupio abire. Cupio te abire. Chci odejít. (já chci, já odejdu) Chci, abys odešel. (já chci, ty odejdeš) Infinitiv jako člen srovnání · Infinitiv se může objevit také v rámci srovnání, např. (ex Traina 1993: 268): An potest quicquam esse suavius quam nihil dolere? (Cic., Fin., 2, 11) Což může být něco sladšího než necítit bolest? Periculosius est timeri quam despici. (Sen., De ir., 2, 11, 1) Nebezpečnější je, když se ostatní člověka bojí než když jím pohrdají. Infinitiv jako vysvětlující přístavek · Infinitiv může také blíže určovat a vysvětlovat předcházející zájmeno v neutru nebo substantivum obecného významu, např. (ex Traina 1993: 268): Id iniustissimum est, iustitiae mercedem quaerere. (Cic. Leg., 1, 49) Požadovat peníze za spravedlnost, to je ta nevětší nespravedlnost,. Ecce res magna, habere imbecillitatem hominis, securitatem dei. (Sen., Ep., 53,12) Být slabý jako člověk a klidný jako bůh, to je velká věc. Určení prostého infinitivu · Komplementy, které doprovází prostý infinitiv, jsou v akuzativu. Všimněte si, že se jedná stále o všeobecná tvrzení, která nejsou vztažena ke konkrétní osobě či věci. Např. (ex Traina 1993: 271): Contra hostem aut fortem esse oportet aut supplicem. (Publ. Syr., 135) Proti nepříteli je třeba být buď statečný nebo prosit. Impune quaelubet facere, id est regem esse. (Sall., Iug., 31, 26) Moci cokoliv dělat beztrestně znamená být králem. · Pokud se komplement vztahuje k podmětu řídícího slovesa, je v nominativu: Consul esse potui. (Cic., Rep., 1, 10) Mohl jsem být konzulem. Privatus esse non recuso. (Cic., Phil., 8, 25) Neodmítám být obyčejným občanem. · V případě neosobního slovesa licet s dativem bývá v dativu i komplement, který se k němu vztahuje, např.: Licet mihi esse otioso. Je mi dovoleno být v ústraní. Po licet jinak následuje prostý infinitiv, akuzativ s infinitivem nebo konjunktivní konstrukce, např. (ex Traina 1993: 271): Medios esse non licebit. (Cic., Att., 10, 8, 4) Nebude možné být nestrannými. Akuzativ s infinitivem Může mít funkci podmětu, předmětu nebo vysvětlovací funkci. Latina vyjadřuje ve většině případů podmět akuzativu s infinitivem (tj. akuzativ). I v latině však nemusí být za určitých okolností vyjádřen, např.: 1. jedná-li se o infinitiv neosobního slovesa 2. pokud by se stejné zájmeno objevilo 2x v jedné větě: Nec me pudet fateri nescire. (tj. me nescire) Nestydím se přiznat, že nevím. 3. je-li znám z kontextu (v hovorové a básnické latině) Infinitivní propozice ve funkci podmětu · Používá se po neosobních konstrukcích, nejedná-li se o všeobecné konstatování (v tom případě prostý infinitiv!). · Mezi neosobní konstrukce patří např.: oportet, licet, decet, me pudet, me fugit, me fallit, constat, patet, apparet, intellegi potest, dicendum est, iudicari debet, dictum est, memoriae proditum est aequum est, verisimile est, necesse est, opus est, fama est, tempus est, satis est, mos est · Řada z nich připouští i jiné konstrukce, viz spojkové obsahové věty. · U některých neosobních konstrukcí je vedle akuzativu s infinitivem možná také konstrukce s dativem: Mihi necesse est id facere. Necesse est me id facere. Musím to udělat. Musím to udělat. Mihi tempus est id facere. Tempus est me id facere. Je čas, abych to udělal. Je čas, abych to udělal. Mihi licet id facere. Licet me id facere. Je mi dovoleno to udělat. Je mi dovoleno to udělat. Infinitivní propozice ve funkci předmětu Akuzativ s infinitivem se vyskytuje po slovesech následujících sémantických skupin. · verba dicendi: kromě nejběžnějších také persevero „trvám slovně na“; defendo „slovně bráním“; testis sum; auctor sum; moneo „připomínám, že“; minor; promitto, polliceor; mitto „vzkazuji“ · verba sciendi, putandi: kromě nejběžnějších sloves typu scio nebo puto dále non sum nescius; disco; cognosco; accipio, hl. v pf. accepi „učit se“; invenio; certior fio; statuo, decerno „stanovit / rozhodnout, že“; suspicor „tušit“; facio „předpokládat“; memini; recordor; simulo, spero, in spem venio, me spes tenet, despero, confido „důvěřovat“, diffido „nedůvěřovat“ · verba sentiendi: zejména video, audio, sentio, aspicio, animadverto apod.; konkurence s konstrukcí participia prézentu, která se může užít i po slovese facio ve významu „líčit“ · verba afectuum: kromě sloves vyjadřujících přímo city typu gaudeo, doleo, aegre fero také indignor, miror, glorior, queror; tato slovesa mohou mít i VV s quod · některá verba voluntatis: zejména volo, nolo, malo, cupio, iubeo, veto, prohibeo, sino, patior, cogo; zřídka i expeto, opto, desidero · pozor na rozdílné konstrukce některých sloves v závislosti na tom, zda se jedná o obsahovou větu žádací nebo oznamovací, viz Novotný II §386 akuzativ + infinitiv ut/ne + konjunktiv suadeo, persuadeo přesvědčuji koho, že radím, aby; přemlouvám moneo, admoneo připomínám, upozorňuji napomínám, radím video vidím, že hledím, starám se, aby censeo myslím si; soudím, že rozhoduji, navrhuji, aby concedo připouštím, že dovoluji, aby Vysvětlovací infinitivní propozice · Stejně jako prostý infinitiv může i akuzativ s infinitivem vysvětlovat předcházející zájmeno v neutru, substantivum nebo adverbium typu sic, ita. Proti prostému infinitivu je vyjádřena konkrétní osoba či věc, např. (ex Traina 1993: 282): Spes tamen una est, aliquando populum Romanum maiorum similem fore. (Cic. Fam., 2, 3, 2). Jedinou nadějí je to, že se římský národ bude jednou podobat svým předkům. · Pro vysvětlení lze vedle prostého infinitivu a akuzativu s infinitivem použít i další konstrukce, např.: 1. nezávislou větu (je např. oddělená dvojtečkou) 2. vedlejší větu s ut / ne + konjunktiv; tato možnost se používá v případě, že je přítomen odstín vůle („poselství, aby všichni odešli“) 3. obsahovou větu s quod + indikativ nebo konjunktiv (id doleo quod… „trápí mě to, že…“) · Užívá se většinou konstrukce, kterou by vyžadovala VH, kdyby tam nebylo zájmeno / adverbium nebo kdyby místo substantiva bylo příslušné sloveso (např. sperare místo spes). Akuzativ s participiem prézentu Po některých predikátech skupin 1 – 3 (tj. smyslového vnímání, mluvení, vědění) používá akuzativ s participiem prézentu. Participium prézentu je predikativem (v české terminologii doplňkem) a vztahuje se k předmětu řídícího predikátu, např. Video patrem cantantem: Video Vidím patrem otce (patrem) (otce) cantantem zpívajícího Doslova tedy „Vidím otce a ten otec je zpívající“, tj. „Vidím otce, jak zpívá.“ Tato konstrukce se vyskytuje zvláště po slovesech smyslového vnímání, ze sloves projevu jsou to zvláště inducere a facere, která v tomto případě znamenají „líčit, popisovat, zobrazit“. Nominativ s infinitivem · Vyjadřuje jistotní modalitu („prý, asi, nejspíš“ apod.). · Vyskytuje se po slovesech prvních tří skupin, tj. dicendi, sciendi/putandi a sentiendi. Nejčastěji se objevuje se slovesem videri „zdát se“, užívá se osobní konstrukce, a to i v kombinaci s pomocným slovesem (např. posse, tj. stultus videri possum „může se zdát, že jsem hloupý“). · Sloveso videri se však může užít i neosobně (tj. ve 3. os. sg.), pak po něm následuje prostý infinitiv, infinitiv s dativem nebo akuzativ s infinitivem. Dochází k tomu v těchto případech: 1. Pokud znamená „zdát se vhodné“, např. Visum est mihi aliquid de senectute dicere. Zdálo se mi vhodné říct něco o stáří. 2. v kombinaci s adjektivem v neutru typu utile, verisimile, turpe, idoneum, např. Marium consulem fieri utile videbatur. Zdálo se užitečné, aby se Marius stal konzulem. Turpe mihi videbatur in eam urbem me audere reverti. Zdálo se mi hanebné, že se opovažuji vrátit do toho města. Idoneum visum est de natura dicere. Zdálo se vhodné mluvit o přírodě. 3. Pokud na videri závisí opisná konstrukce fore ut, např. Videtur fore ut id perdiscat. Zdá se, že se to naučí. 4. Pokud na videri závisí infinitiv neosobního slovesa (jako pudere „stydět se“, referre „záležet někomu na něčem“, interesse „záležet někomu na něčem“, decere „slušet se“, licere „být dovoleno“, accidere „stát se“), např.: Ducis hoc referre videtur. Zdá se, že na tom veliteli záleží. · I v případě některých dalších sloves dicendi, sciendi/putandi, sentiendi se vyskytují neosobní konstrukce s akuzativem s infinitivem, a to zvláště pokud se jedná o složený tvar slovesa (např. dictum est), v kombinaci s modálním slovesem a ve vložených větách, např.: Traditum est etiam Homerum caecum fuisse. Homér prý byl slepý. Vere dici potest magistratum legem esse loquentem, legem autem mutum magistratum. Vskutku lze říct, že úředník je mluvící zákon, zákon že je však němý úředník. · Hranice mezi užitím osobní a neosobní konstrukce nejsou ostré. · Slovesa iubeor, vetor, cogor, prohibeor, sinor mají vždy osobní vazbu, a to i v případě složených tvarů perfektního systému (v nominativu je osoba, které se přikazuje / zakazuje, nebo osoba či věc, kterou má děj zasáhnout), např. (ex Traina 1993: 45): Non adesse eram iussus. (Cic. Dom., 62) Dostal jsem příkaz nebýt tam (přítomen). Časy infinitivu · U prostého infinitivu se většinou jedná o „atemporální“ infinitiv prézentu, je však doložen i infinitiv perfekta, zvláště v archaické latině po slovesech vyjadřujících nutnost, vůli, možnost. · U konstrukce ak. + inf. má infinitiv relativní význam. Infinitiv prézentu vyjadřuje současnost, infinitiv perfekta předčasnost a infinitiv futura následnost vzhledem k řídícímu predikátu. · Někdy dochází k elipse (vypuštění) esse u inf. pf. pas., inf. fut. akt. a u gerundivní konstrukce. V konstrukci je tedy samostatné participium perfekta nebo futura či gerundivum. · Nemůže-li sloveso mít infinitiv futura (nemá např. supinum), užívá se opisná konstrukce futurum esse (fore), ut + konjunktiv prézentu nebo imperfekta. Konjunktiv prézentu se použije v případě, že je řídící sloveso v čase hlavním a konjunktiv imperfekta, pokud je řídící sloveso v čase vedlejším, více viz způsobová závislost. Dico futurum esse / fore, ut id accidat. Říkám, že se to stane. Dixi futurum esse / fore, ut id accideret. Řekl jsem, že se to stane. · Někdy se místo inf. fut. používá pro následnost inf. préz. · Po memini se užívá: o inf. préz., pokud se jedná o současnost se slovesem memini nebo pokud se jedná o osobní vzpomínku (něco, co jsem sám viděl, s čím jsem měl zkušenost apod.) na minulý děj v jeho průběhu o převážně inf. pf., pokud je vzpomínaný děj podán jako dokončený nebo pokud se vzpomínka týká někoho jiného (např. „Pamatuji si, že v tom roce byla korunována anglická královna“.) Použitá literatura Ghiselli, Alfredo – Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino – vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Peňáz, Petr – Urbanová, Daniela. Syntax latinského souvětí. Pracovní text UKS FFMU. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Traina, Alfonso – Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6.