Obsahové věty tázací Predikáty ve VH Obsahové věty tázací se objevují po určitých typech predikátů ve větě hlavní: · přímé navození otázky: ptát se (interrogare, quaerere) · informace o vjemu, výpovědi, zjištění, pochopení, vědomosti: říkat, vidět, slyšet, chápat, rozumět, vzpomínat si, zapomenout, rozhodnout se, myslet, mít starost atd. (dicere, scire, videre, audire, sentire, nuntiare, paenitet, mirari, curare) · vyjádření neznalosti: nevědět, pochybovat, být nejistý (nescire, haud scire, dubitare, incertus esse) Způsob ve VV V obsahových větách tázacích se v klasické latině používá konjunktiv podle souslednosti časů, která se uplatňuje v plném rozsahu (tj. včetně následnosti). Quaero ex te, quid facias. Ptám se tě, co děláš. Quaerebam ex te, quid faceres. Ptal jsem se tě, co děláš. Quaero ex te, quid feceris. Ptám se tě, co jsi (u)dělal. Quaerebam ex te, quid fecisses. Ptal jsem se tě, co jsi (u)dělal. Quaero ex te, quid facturus sis. Ptám se tě, co budeš dělat. Quaerebam ex te, quid facturus sis. Ptal jsem se tě, co budeš dělat. Pokud byl v původní nezávislé větě konjunktiv deliberativní, potenciální, ireální, zůstává v obsahové větě tázací zachován i v případě, že to je v rozporu s pravidly o souslednosti. Důvodem je zachování významu původního konjunktivu, který by se při respektování souslednosti ztratil. Nezávislá věta Quid facerem? „Co jsem měl (v minulosti) dělat“ se např. stane závislou na nescit „neví“. Pokud bychom postupovali podle pravidel o souslednosti časů, vznikla by věta Nescit quid faciam, která znamená „Neví, co dělám“ nebo „Neví, co mám (teď v přítomnosti) dělat.“ Rys rozvažování v minulosti by se tedy ztratil, a proto je nutné zachovat původní konjunktiv. Výsledkem bude věta Nescit quid facerem. „Neví, co jsem měl (v minulosti) dělat.“ Obecně při závislostech vyššího stupně může docházet ke ztrátě významových odstínů, některé však latina pokládá za tak důležité, že se vždy snaží je nějakým způsobem zachovat. Typickým příkladem je irealita, viz věty podmínkové ve druhé závislosti. Spojovací výrazy Otázky doplňovací · tázací zájmena a příslovce (quis „kdo“, quid „co“, quot „kolik“, quantus „jak veliký“, uter „který z obou“, ubi „kde“, cur „proč“, quare „proč“, unde „odkud“, quando „kdy“, quomodo „jak“ atd.) · pád tázacího zájmena musí odpovídat jeho funkci ve vedlejší větě (podmět: nominativ, přímý předmět: akuzativ atd.), jedná se tedy o stejnou situaci jako ve větách vztažných · někdy se může objevit tzv. prolepse – prvek z VV se přesune do VH: Nosti virum, quam tectus sit. (= Nosti quam tectus vir sit.) Znáš toho člověka, jak je uzavřený. (= Víš, jak je ten člověk uzavřený) Otázky zjišťovací · tázací částice num, -ne „jestli“, „zda“, nerozlišuje se, zda se předpokládá kladná či záporná odpověď; pouze u Cicerona občas nonne po quaero s předpokladem kladné odpovědi · tázací an se jako prosté „zda“ vyskytuje až v pozdní latině Otázky rozlučovací · utrum …an, -ne …an, …an „zda …nebo“: Quaero utrum sit verum an falsum. Ptám se, zda je to pravda nebo lež. Quaero verumne sit an falsum. Quaero verum an falsum sit. · negace druhého členu an non, necne: Quaeritur sintne dei necne sint / an non sint. Je otázka, zda jsou bohové nebo nejsou. · prosté „nebo ne“se nejčastěji překládá pomocí necne, méně často an non: Quaeritur sintne dei necne. Je otázka, zda jsou bohové nebo ne. Otázky s an po dubito atd. V klasické latině se mimo rozlučovací otázky vyskytuje an pouze po výrazech nejistoty nescire, haud scire „nevědět“, dubitare „pochybovat“, incertum est, dubium est „být nejisté“ jako prostředek pro vyjádření nejisté skutečnosti. Do češtiny je překládáme následujícím způsobem: · an – záporná VV „jestli ne“, „zda ne“ nebo kladná jednoduchá věta s modálním asi, nejspíš: Dubito an Romam tendam „Asi půjdu do Říma“, „Nevím, jestli nepůjdu do Říma“ · an non – kladná VV „jestli“, „zda“ nebo záporná jednoduchá věta s modálním asi ne, nejspíš ne Dubito an non Romam tendam „Asi nepůjdu do Říma“, „Nevím, jestli půjdu do Říma“ Ustrnulé výrazy · některé výrazy ustrnuly, např. nescio quis může někdy znamenat „někdo“, nescio quid „něco“ apod. · v tomto případě se nepoužívá konjunktiv, protože nescio se v těchto spojeních nechová jako sloveso. Nescio tedy není řídícím predikátem, který ovlivňuje způsob ve větě vedlejší: Certior a Pilia factus mitti ad te Idibus tabellarios statim hoc nescio quid exaravi. (Cic., Att., 14, 22, 1) Když jsem se od Pilie dozvěděl, že o Idách k tobě půjdou poslové, hned jsem cosi naškrábal. Rozdíl mezi větou tázací a vztažnou Základní rozdíl mezi větou tázací a vztažnou spočívá v tom, že věta tázací je celá předmětem či podmětem řídícího slovesa (stojí na místě povinného konstituentu, proto je obsahová), kdežto věta vztažná rozvíjí nějaký jmenný člen věty hlavní (stojí na místě přívlastku). Jmenným členem nemusí být samozřejmě jen substantivum, ale i zájmeno (ten, to atd.). Ve větě „Nevím, co chceš říct.“ je celá vedlejší věta na pozici předmětu. Ve větě „Dodnes jsem nepochopil to, co mi před týdnem vysvětlil.“ se věta vedlejší vztahuje k zájmenu „to“, které je předmětem slovesa „nepochopil jsem“. Určitou pomůckou pro překlad do latiny může být doplnění ukazovacího zájmena „ten, kdo“, „to, co“ apod. Nemusí to však fungovat stoprocentně, a proto je nutné rozumět rozdílu mezi oběma typy vět. Někdy může být hranice mezi větou tázací a vztažnou neostrá, ve většině případů je však na základě významu zřejmé, o jaký případ se jedná. Literatura Ghiselli, Alfredo - Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino - vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Peňáz, Petr – Urbanová, Daniela. Syntax latinského souvětí. Pracovní text UKS FFMU. Traina, Alfonso - Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6.