Obsahové věty žádací · řídící výrazy – rys vůle (i snaha, záměr, příkaz, obava, odpor atd.), možnosti, nutnosti: o „speciální“ slovesa vyjadřující vůli, možnost a nutnost – tzv. modální (velle, nolle, malle, posse) o slovesa, která mají kromě vůle, nutnosti a možnosti i další významové složky – modální v širokém slova smyslu (např. cupere, desiderare, petere, rogare, studere,…) · různé možnosti vyjádření (prostý infinitiv, ak. + inf., věta s ut, jiná spojková věta); výběr prostředku závisí na predikátu ve větě hlavní · styčné oblasti s obsahovými větami oznamovacími a vedlejšími větami konsekutivními Prostý infinitiv · po modálních slovesech velle, nolle, malle při shodě podmětů: volo legere (já chci, já čtu); samozřejmě i po posse stejně jako v ČJ: possum scribere (tam vzhledem k významu ani jiná možnost není) · po cupere, studere a contendere: cupio abire „toužím odejít“ · po neosobních výrazech necesse est, oportet, opus est, pokud se týkají neadresné všeobecné nutnosti „ono se musí uklidit“, „je nutné uklidit“, nikoliv „ty musíš uklidit“ nebo „je nutné, abys uklidil ty“ Akuzativ s infinitivem · po modálních slovesech velle, nolle, malle a po cupere při různých podmětech: volo te abire „chci, abys odešel“ · po iubere, vetare, prohibere, sinere, cogere, pati o pokud není vyjádřena osoba, které se zakazuje, následuje inf. pas.: Caesar portas claudi iussit (někdy však i v tomto případě prostý inf. akt.) o tato slovesa (ne dep. pati) mají i osobní pasivní konstrukci, v ČJ bývá věta se „se“: „Zakazuje se ti běhat“ (Tu) currere vetaris. o pozor na rozdíl mezi „zakazuje se ti běhat“ x „zakazuje se běhat (všeobecně, všem)“: tu currere vetaris x curri vetatur; též „zakazuje se trhat růže“ rosae carpi vetantur. · po sinere, cogere, pati může být i věta s ut / ne · po prohibere může být i věta s quominus, ale je to méně časté · neosobní modální výrazy typu licet, oportet, necesse est, opus est, decet, dedecet, fas est, bonum est, aequum est (u těchto styčné místo s obsahovými oznamovacími), pokud je uvedeno, kdo něco musí, smí atd.: „je třeba, abys odešel“ oportet te abire · po velle (méně často po nolle, malle, cupere) může být ptc. pf. nebo inf. pf. – přání do minulosti, stav v přítomnosti: monitos eos volo „Chci,aby byli teď napomenutí“ / „Jak bych byl rád, aby byli v minulosti napomenuti“ Pouhý konjunktiv beze spojky · po velle, nolle, malle, oportet, necesse est, licet při rozdílných podmětech: Volo venias „Já chci, abys ty přišel“. · může být dále po imperativech fac, cave, vita: fac valeas · vyskytuje se někdy i po iubere a imperare; dále po cernere, decernere, sentire v obratech typu Senatus decrevit darent operam consules ne quid res publica detrimenti caperet. · historický původ – dvě vedle sebe stojící nezávislé věty · konjunktivy: hlavně prézentu a imperfekta, vzácně i plusquamperfekta (Quam vellem Romae mansisses!) Věta s ut, v záporu s ne Výrazy ve větě hlavní · modální výrazy v širokém slova smyslu, např. slovesa „prosit“ (oro, peto, rogo, precor), „přát si“ (opto), „pobízet, nutit“ (moneo, studeo, impello, persuadeo), „rozkazovat“ (impero), „stanovit“ (statuo, decerno), „pečovat“ (curo, consulo, specto, operam do), „dávat pozor“ (cavere) · po slovesech „dosahovat“, „způsobovat“ (assequor, impetro) a zvláště perficio, efficio, facio, na pomezí mezi obsahovými oznamovacími, žádacími a vedl. větami konsekutivními. Pokud je významný účelový odstín, záporka ne, jinak non · některé predikáty mohou uvozovat obsahovou větu oznamovací i žádací – rozdílná konstrukce i význam: video + AcI („vidím, že“) x video ut („starám se, aby“) moneo + AcI („připomínám, že“) x moneo ut (napomínám, aby“) persuadeo + AcI („přesvědčuji, že“) x persuadeo ut („přesvědčuji, aby“) concedo + AcI („připouštím, že“) x concedo ut („dovoluji, aby“) · dále po neosobních výrazech, které spadají po významové stránce do stejné kategorie jako výše uvedená slovesa, např.: consilium mihi est, tempus est, locus est, condicio est, cura est, munus est, lex est, potestas est, výrazy s přesahem k obsahovým větám oznamovacím consentaneum est, proprium est, reliquum est Negace · negace: ne „aby ne“, pokud je negován pouze jeden větný člen, ut + záporka non stojící u negovaného výrazu · opakovaná negace (oba členy záporné): ne… neve, neve… neve; první člen kladný, druhý záporný: ut… neque · po záporce ne neurčitá zájmena bez ali-: ne quis, ne quid; rovněž ne umquam, ne ullus Konjunktivy · konjunktiv prézentu po čase hlavním, konjunktiv imperfekta po čase vedlejším · tedy konj. pro současnost, následnost se neužívá, sám význam slovesa orientuje děj do oblasti následnosti · případný konj. pf. nebo plpf. má vidový? význam Curavi, ut cena cocta esset. (Plaut.) „Postaral jsem se, aby byla hotová večeře.“ Věty obavné · regulérní věty žádací, do zvláštní skupiny se řadí hlavně kvůli specifickému užívání spojek · po predikátech „bát se“, „mít strach“, „panuje strach“, „je nebezpečí“, např.: timeo, vereor, metuo, timor est, metus est, periculum est · spojky: o ne „aby ne“, „že“ o ne non / ut „aby“, „že ne“; u kombinací typu „že nikdo“ pouze ne nemo, ne numquam, ne nihil, ne nullus atd. o souřadně spojené věty: ne… ne, ne… aut ne, ne… et · toto užití spojek je vlastně logické, základem je samostatná přací věta, např. „ať přijde“ nebo „kéž nepřijde“. Když se stane závislou na slovese „bát se“, je nutné to z hlediska záporů přeformulovat, protože se vždy bojím toho opačného, než si přeju. Tedy: o „Ať přijde“ → „Bojím se, že nepřijde“, lat. timeo ne non / ut veniat o „Kéž nepřijde“ → „Bojím se, že přijde“, lat. timeo ne veniat · konjunktivy většinou prézentu a imperfekta jako v ostatních větách žádacích, někdy též konj. pf. po čase hlavním a konj. plpf. po čase vedlejším pro vyjádření obavy do minulosti (bojím se, že se něco stalo, ale nevím, jestli se to stalo nebo ne): o Timeo ne sero venerit. „Bojím se, že přišel pozdě.“ o Timebam ne sero venisset. „Bál jsem se, že přišel pozdě.“ · timere ve významu „váhat“, „otálet“ se pojí s infinitivem: o Veretur quicquam aut facere aut loqui. „Bojí se/váhá cokoliv udělat nebo říct.“ Věty zabraňovací · liší se opět užívanými spojkami · po slovesech znamenajících „bránit“, „zabraňovat“, např. impedire, arcere, recusare, obstare, deterrere, interdicere, prohibere (častěji má ak. + inf.!) · spojky ne, quominus; pokud je ve VH negovaný predikát, může být quin · konjunktiv prézentu nebo imperfekta · překlad do ČJ: o V latině jsou tyto věty vždy formulovány záporně, v češtině není významový rozdíl mezi kladnou a zápornou formulací, případně je velmi nezřetelný a lze jej zanedbat (Bráním ti, abys přišel; Bráním ti, abys nepřišel). o Někdy může být záporná formulace v ČJ až nesmyslná, logickým řešením je klad. Elegantním řešením při překladu je použití infinitivu v češtině („Bráním dceři číst červenou knihovnu“). Věty se spojkou quin · slouží pro vyjádření tzv. voluntativní modality, např. mohu, musím, mám něco udělat · latina často používá opisy; v tomto případě se využívá dvojí negace, jejímž výsledkem je kladný význam · ve VH negované (non, vix, haud) sloveso, které už má samo o sobě význam „záporná snaha“, negace se realizuje i pomocí otázky (quis impedit?) nebo konstrukcí s negovaným modálním slovesem (teneri non possum) · mezi negované predikáty„záporné snahy“ patří např.: non impedire, non deterrere, non arcere, vix / non / aegre teneri possum, vix teneor, temperare non possum, nihil / paulum / haud multum abest, nulla causa est, fieri non potest, facere non possum · spojka quin, po zabraňovacích výrazech i quominus · konjunktiv prézentu nebo imperfekta · překlad do ČJ: není nutné kopírovat strukturu latinské věty, lze vyjádřit i pomocí českých modálních sloves, např.: Teneri non possum quin id faciam „Musím to udělat“ ve smyslu „nedá mně to“, „nemůžu si pomoct, prostě musím“ · POZOR na rozdíl: facere non possum, quin (ut non) x facere non possum, ut „nemohu udělat aby ne“, „nemohu udělat, aby“, tedy „nejde to“ tedy „musím, nemohu jinak fieri non potest, quin (ut non) x fieri non potest, ut „nemůže se stát, aby ne“, „nemůže se stát, aby“, tedy „určitě se musí stát“ tedy „není to možné, nejde to“ Literatura Ghiselli, Alfredo - Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino - vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Peňáz, Petr – Urbanová, Daniela. Syntax latinského souvětí. Pracovní text UKS FFMU. Traina, Alfonso - Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6.