Způsoby ve větě hlavní Latina má tři slovesné způsoby, indikativ, konjunktiv a imperativ. Z hlediska syntaxe vedlejších vět je zvláště důležitá opozice mezi indikativem a konjunktivem. Obecně lze říct, že indikativ vyjadřuje děj reálný (fakt), kdežto konjunktiv děj v jistém smyslu nereálný (ne-fakt). Konjunktiv se tedy používá v případě, že mluvčí zaujímá k ději určitý postoj (přání, výzva, možnost, podmínka,…). Protiklad mezi indikativem a konjunktivem nelze jednoduše ztotožnit se skutečností či neskutečností děje v mimojazykové realitě. Tatáž skutečnost reálného světa může být v jazyce podána různým způsobem. Indikativ Používání indikativu v latinských hlavních větách je v řadě případů stejné jako v češtině. Jsou zde však i odlišnosti. Mezi nejvýraznější patří tzv. falešný kondicionál. Falešný kondicionál Latina má někdy indikativ tam, kde čeština (ale i italština nebo španělština) používá kondicionál (podmiňovací způsob[1]). Dochází k tomu zejména u výrazů vyjadřujících možnost, nutnost, názor atd., protože latina chápe rysy typu nutnost, možnost jako reálné. Jedná se o tyto skupiny výrazů: 1. slovesa znamenající možnost, nutnost, očekávání, záměr atd., např.: debeo, possum, necesse est, oportet, decet, licet, praestat, interest, gerundivum + esse, puto, arbitror, exspecto, spero, existimo 2. rovněž volo, nolo, malo, které však mívají často také konjunktiv potenciální nebo ireálný 3. predikáty tvořené adjektivem neutra nebo genitivem přivlastňovacím (nebo ekvivalentním výrazem) a slovesem esse ve 3. os. sg., např.: longum est, facile est, aequum est, melius est, tempus est, par est, fas est, stulti est, tuum est, satis est, opus est atd. 4. paene (prope) + ind. pf. je významovým ekvivalentem minulého kondicionálu (paene cecidi „byl bych málem upadl“) Užívají se následující indikativy: · indikativ prézentu pro přítomnost; · indikativ perfekta, plusquamperfekta a imperfekta[2] pro minulost: rozdíly mezi nimi nejsou často jasné, nejčastěji se užívá perfektum. Pokud se zpochybňuje realita samotného modálního výrazu, je modální výraz v konjunktivu, např.: Quis id possit negare? Kdo by mohl tohle popírat? / Kdo by to mohl popřít? Quis id potest negare? Kdo by to popíral / Kdo by to mohl popřít? Zpochybňuje se možnost popřít danou věc. Zpochybňuje se popírání, ne možnost to udělat. Konjunktiv se může použít místo indikativu i pro zdůraznění (jedná se tedy o strategii mluvčího, jak podat určitou informaci). Při překladu do češtiny lze použít indikativ nebo kondicionál, např. melius est „je lepší / bylo by lepší“, volo „chci / chtěl bych“, oportet „je třeba / bylo by třeba“ atd. Pro výběr vhodného způsobu v konkrétním případě je rozhodující širší kontext. Ve zdvořilostních frázích např. latina používá indikativ mnohem častěji než čeština. Konjunktiv Jak bylo řečeno výše, konjunktiv slouží k vyjádření postoje (ne-faktu). Může se jednat např. o pobídku, irealitu, možnost, pochybnost, přání, přípustku atd. Konjunktivy ve větě hlavní lze rozdělit do dvou skupin, na: 1. volitivní typ (záporka ne): deliberativní, přací, přípustkový, vybízecí 2. potenciální typ (záporka non): potenciální, ireálný, vyjádření předpokladu Volitivní typ Vybízecí a rozkazovací · doplňuje imperativ, užívá se pro vyjádření rozkazu, zákazu, pobídky atd. · pro přítomnost se užívá: 1. konjunktiv prézentu: hlavně v 1. os. pl. a ve 3. os. sg. a pl. 2. konjunktiv perfekta: hlavně pro vyjádření zákazu ve 2. os. sg. a pl. · konjunktiv vybízecí a rozkazovací se může se použít i pro minulost, vyjadřuje pak výčitku apod.; jedná se o okrajové užití: 1. konjunktiv imperfekta 2. konjunktiv plusquamperfekta: v klasické latině vždy v případě záporné pobídky do minulosti. · záporka ne, pokud se neguje pouze jedno slovo, použije se záporka non. Negace jednoho slova slouží např. pro zdůraznění (např. „Řiďme se ne literou, ale duchem zákona.“) · pro koordinaci dvou záporů (např. nedělejme a neříkejme) se používá ne … neve, např.: Ne id faciamus neve dicamus. Nedělejme to a neříkejme to. · pro koordinaci kladu (nebo negace pomocí non) a záporu se používá neque nebo nec, např.: Id videant neque taceant Ať to vidí a nemlčí. · překlad do češtiny: imperativ kladný nebo záporný, částice „ať“, „kéž“ apod. Přací · Rozhodujícím kritériem pro užití určitého typu konjunktivu je splnitelnost či nesplnitelnost přání v minulosti nebo v přítomnosti: 1. konjunktiv prézentu: přání splnitelné v přítomnosti 2. konjunktiv perfekta: přání splnitelné v minulosti 3. konjunktiv imperfekta: přání nesplnitelné v přítomnosti 4. konjunktiv plusquamperfekta: přání nesplnitelné v minulosti · objevuje se zde částice utinam, v poezii také ut, sic, si · záporka ne, záporka non pouze u zdůraznění protikladů, viz výše · překlad do češtiny: přací věty s částicemi „ať“, „kéž“ apod. Koncesivní · vyjadřuje přípustku · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost a budoucnost 2. konjunktiv perfekta pro minulost · často zesílen částicemi sane, age, esto · záporka ne · překlad do češtiny: indikativ s třebaže apod. Potenciální typ Deliberativní · Nazývá se také rozvažovací a slouží k vyjádření úvah, zvažování možností apod. (v češtině „co mám dělat?“ apod.) · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost 2. konjunktiv imperfekta pro minulost · vzácně se může vyskytnout i konj. plpf. · záporka non · překlad do češtiny: pomocí modálního slovesa mít, např.: Quid (non) faciam? Co (ne)mám dělat? Quid (non) facerem? Co jsem (ne)měl dělat? Potenciální · Vyjadřuje, že mluvčí pokládá nějaký děj za možný. Primárně se tedy vztahuje k časové rovině přítomnost – budoucnost, protože minulost a právě probíhající přítomnost lze již posoudit z hlediska reality či nereality. Využívá se také pro vyjádření určité představy, hypotézy apod. (srov. „dejme tomu, že“). V tom případě může být orientován i do minulosti, není to však příliš častý případ. · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro nedokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 2. konjunktiv perfekta pro dokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 3. konjunktiv imperfekta pro minulost, často ve 2. os. sg. („řečnické ty“), např.: crederes „věřil bys“, putares „myslel bys“, diceres „řekl bys“ 4. vlivem ireálného konjunktivu pro minulost se vzácně může objevit i konjunktiv plusquamperfekta, nebývá to však ve 2. os. sg. (zde konj. impf., viz předchozí bod), potenciální konjunktiv plusquamperfekta je významově blízký s konjunktivem ireálným · záporka non · využití pro oslabení tvrzení, žádosti apod., např. velim, nolim, malim, ausim, dixerim, dixerit aliquis, haud negaverim apod. · nejistota se vyjadřuje také konstrukcemi fortasse + ind. nebo forsitan + konj. · používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí potenciálního · překlad do češtiny: čeština nemá speciální prostředek pro vyjádření potenciality, nejčastěji se používá kondicionál přítomný (splývá s irealitou), budoucí čas (splývá s realitou) Ireálný · Vyjadřuje, že mluvčí pokládá daný děj za nereálný v přítomnosti či v minulosti. · používané konjunktivy: 1. konjunktiv imperfekta pro irealitu v přítomnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro irealitu v minulosti · zřídka se může objevit konjunktiv imperfekta i pro irealitu v minulosti · záporka non · používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí ireálného · překlad do češtiny: konjunktiv imperfekta se překládá kondicionálem přítomným („dělal by“) a konjunktiv plusquamperfekta kondicionálem minulým („byl by dělal“). V současné češtině se však kondicionál přítomný používá i pro irealitu v minulosti. Zasazení do minulosti může být naznačeno např. časovým určením nebo kontextem („kdybych to tehdy udělal,…“). Latina však rozdíl mezi irealitou v přítomnosti a minulosti odlišuje, což je nutné při překladu do latiny respektovat. · U modálních sloves volo, nolo, malo může potenciální konjunktiv sloužit k vyjádření přání a ireálný konjunktiv k vyjádření lítosti či zklamání. Potenciální konjunktivy prézentu velim, nolim, malim vyjadřují přání vzhledem k přítomnosti či minulosti, ireálné konjunktivy imperfekta vellem, nollem, mallem vyjadřují lítost, zklamání apod. vzhledem k přítomnému nebo minulému ději. Po těchto slovesech se objevuje 1. infinitiv (stejné podměty), 2. akuzativ s infinitivem (různé podměty), 3. větou konjunktivní bez ut (různé podměty): podle pravidel o způsobové závislosti má konjunktiv prézentu platnost času hlavního a konjunktiv imperfekta času vedlejšího, např.: Velim id faciat. Chtěl bych, aby to udělal (a je to možné). Vellem id faceret. Chtěl bych, aby to dělal / Kéž by to dělal. (ale nedělá to) Vellem id fecisset. Chtěl bych, aby to byl udělal / Kéž by to byl udělal. (ale neudělal to) Vyjádření předpokladu · používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro realizovatelný předpoklad v přítomnosti nebo budoucnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro nerealizovaný předpoklad v minulosti · pro minulost zřídka i konjunktiv imperfekta, ale jen ve 2. osobě · jedná se v podstatě o vyjádření potenciality (konj. préz.) a ireality v minulosti (konj. plpf.), s větou bývá paratakticky spojena věta, která obsahuje potenciální nebo ireálný konjunktiv. · záporka non · překlad do češtiny: předpoklad lze vyjádřit např. pomocí „předpokládejme, že“: Assem habeas, assem valeas (Petr., 77, 6)[3] Předpokládejme, že bys měl as, měl bys cenu asu. Spojení záporných vět · volitivní typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: ne… neve 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque · potenciální typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: non…neque 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque Souhrnná tabulka konjunktivů přítomnost minulost volitivní typ záporka ne vybízecí a rozkazovací konj. prézentu / perfekta konj. imperfekta / plusquamperfekta přací konj. prézentu / imperfekta konj. perfekta / plusquamperfekta koncesivní konj. prézentu konj. perfekta potenciální typ záporka non potenciální konj. prézentu / perfekta konj. imperfekta /(plusquamperfekta) deliberativní konj. prézentu konj. imperfekta / plusquamperfekta ireálný konj. imperfekta konj. plusquamperfekta (imperfekta) vyjádření předpokladu konj. prézentu konj. plusquamperfekta (imperfekta) Imperativ Imperativ slouží k vyjádření rozkazu. Latina má dva typy imperativů: 1. imperativ I nebo také přítomný 2. imperativ II nebo také budoucí Běžně se setkáváme s imperativem I, který má tvary pro 2. os. sg. a 2. os. pl. např. lauda „chval!“, laudate „chvalte!“ atd. Imperativ II Imperativ II má tvary pro 2. a 3. os. sg. a 2. a 3. os. pl. Tvary imperativu II 1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace typ capio 4. konjugace 2. sg. laudato chval, nechť chválíš moneto napomínej, nechť napomínáš legito čti, nechť čteš capito chytej, nechť chytáš audito slyš, nechť slyšíš 3. sg. laudato nechť chválí moneto nechť napomíná legito nechť čte capito nechť chytá audito nechť slyší 2. pl. laudatote chvalte, nechť chválíte monetote napomínejte, nechť napomínáte legitote čtěte, nechť čtete capitote chytejte, nechť chytáte auditote slyšte, nechť slyšíte 3. pl. laudanto nechť chválí monento nechť napomínají legunto nechť čtou capiunto nechť chytají audiunto nechť slyší U některých sloves se tvary imperativu II používají místo imperativu I pro 2. os. sg. a pl., např. scito „věz“, scitote „vězte“ a memento „pamatuj“, mementote „pamatujte“. Objevuje se v nařízeních a předpisech (zákony, liturgické předpisy, morální apely, …) a má významový odstín „vždy budiž takto jednáno“, např.: Virgines Vestales custodiunto ignem foci publici sempiternum. (Cic., Leg., 2, 20)[4] Vestálky nechť střeží věčný oheň ve veřejném krbu. Je doložen i v případech, kdy lze předpokládat vliv hovorového jazyka (např. u Plauta nebo v Ciceronových dopisech), např.: Cras petito, dabitur Nunc abi. (Plaut., Most., 770)[5] Zítra popros, dostaneš. Teď jdi pryč. Použitá literatura Ghiselli, Alfredo – Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino – vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Traina, Alfonso – Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6. ________________________________ [1] Ve španělských gramatikách se však kondicionál obvykle řadí mezi indikativy a nechápe se jako samostatný způsob. [2] Indikativ imperfekta může někdy vyjadřovat i irealitu v přítomnosti. [3] Ex Traina (1993: 252). [4] Ex Traina (1933: 256) [5] Ex Traina (1933: 256)