Konsonanty Ke změnám v konsonantickém systému došlo v porovnání s vokalickým později a nebyly to změny tak všeobecné jako u vokálů. Podle Hermana (1997: 57-58) systematické změny u konsonantů nastaly až v dost pozdní době a nikdy se plošně nerozšířily do všech romanizovaných oblastí. Rozdíly v konsonantickém systému mezi jednotlivými oblastmi a románskými jazyky jsou proto větší než u vokálů. Důležitým faktorem ve vývoji konsonantů je pozice konsonantu ve slově. Slabou pozici mají zejména konsonanty na konci slova, případně na konci slabiky. Významnou roli hraje také hláskové okolí, významné jsou zejména četné palatalizace konsonantů v sousedství jodu. Při studiu hláskového vývoje je třeba mít neustále na paměti, že „hláskové zákony“ jsou spíše tendencemi, nikoliv obecně platným pravidlem. Různí badatelé se shodují na tom, že vlastností hláskových zákonů je spíše nepravidelnost než pravidelnost. Jedná se o rekonstrukci vývoje, která vytváří určitý model, ale není popisem a výkladem všech jevů na konkrétním místě a v konkrétním čase. Zánik konsonantů Zánik h K zániku h docházelo minimálně už v republikánské době. Existuje řada dokladů včetně hyperurbanismů. Důležitým svědectvím o slabosti h je také skutečnost, že v poezii nebránilo h elizi a v kombinaci s dalším konsonantem nevytvářelo pozici. Clackson a Horrocks (2007: 275) uvádí, že doklady z druhé poloviny 1. tisíciletí ukazují, že konsonant h už nebyl součástí fonologie mluvčích. Konsonant h zaniká i v aspirovaných konsonantech řeckého původu th, ph, kh, které se stávají jednoduchými (t, p, k). Tento vývoj je doložen i ve staré latině, kde se v převzatých slovech objevuje neaspirovaný konsonant (např. lumpa, nikoliv lympha). Řecké φ se však už před počátkem n. l. stalo frikativou a do latiny se převádělo jako f. V románských jazycích je φ z řeckých slov uchováno jako f nebo jako p. Zánik koncových konsonantů V latině se v koncové pozici objevovaly ve větší míře pouze konsonanty t, s, n, m, l, r. Proti obecná tendenci k mizení koncových konsonantů může působit skutečnost, že v některých případech jsou součástí koncovek a jejich zánik má dopad na deklinaci i konjugaci. Mohou proto zůstat zachovány i konsonanty, které by za jiných okolností zanikly. Herman (1997: s. 52–53) uvádí, že určité konsonanty v určitých pozicích zanikly později právě proto, že byly nutné k zachování rozdílů mezi jednotlivými tvary, které byly potřebné pro porozumění a fungování systému. Dále připomíná, že důležitou roli při zániku konsonantů mohly sehrát změny v morfosyntaxi. Pokud jsou totiž nějaké formy ekvivalentní z hlediska funkce, může dojít i k zániku rozdílů ve formě. V některých případech zůstaly koncové konsonanty zachovány z toho důvodu, že došlo k připojení vokálu /e/ ke konci slova, který však mohl v dalším vývoji románského jazyka zaniknout, viz Vincent (1990: 37). Podle Zamboniho (2000: 150) se toto /e/ objevuje zejména u jednoslabičných slov a jeho výskyt je motivován především snahou o vytvoření tvarů od nominativu (např. *core, *mele) podle tvarů odvozených od akuzativu (*corde, *melle). Koncové -m Koncové -m mělo tendenci zanikat už od 3. stol. př. Kr. Svědčí o tom mj. elize v poezii. V 1. stol. po Kr. už pravděpodobně zanechávalo pouze určitou stopu nazálnosti ve výslovnosti předcházejícího vokálu. Do románských jazyků se koncové -m zachovalo v několika málo jednoslabičných slovech, a to často se změnou na -n: quem > šp. quién, port. quem „kdo“; cum > šp., it., con, port. com „s“; rem > fr. rien „nic“; tam > šp., kat. tan, port. tão „tak“. Koncové -s Koncové -s je typickým příkladem toho, že se koncový konsonant může kvůli své funkci v morfologii zachovat, ačkoliv by za jiných okolností vymizel. Koncové s často chybí na archaických nápisech, ale později se -s znovu objevuje (je např. na nápisech z Pompejí). Ke ztrátě -s na některých územích došlo podle Hermana (1997: 50) snad ve druhé polovině 1. tisíciletí. Koncové -s se zachovalo v iberorománských jazycích i ve francouzštině (dnes jen při spojování dvou slov), ale zmizelo v italštině, ovšem až v relativně pozdní době, snad ve 2. pol. 1. tisíciletí. Koncové -t Koncové -t bylo slabší než -s, ale zachovalo se po relativně dlouhou dobu, vynechání -t není příliš časté, ale děje se ve všech obdobích. V románských jazycích jsou pouze stopy po -t, bylo ve staré francouzštině, zachovalo se v sardštině a některých jihoitalských dialektech: cantant > st. fr. chantent, ale šp., kat., prov. cantan, port. cantam, rum. cîntă, it. cantano. Skupiny konsonantů V rámci konsonantických skupin existuje velké množství dokladů různých vývojových tendencí. V žádném případě neplatí, že pro jednu skupinu je doložena vždy pouze jedna vývojová tendence (např. zjednodušování, asimilace). Také výsledky do různých románských jazyků mohou být u jednotlivých skupin různé. Skupina ct se např. do italštiny vyvinula v tt, zatímco ve španělštině dospěla až k ch [č]: lactem > it. latte, šp. leche „mléko“. Zjednodušování konsonantických skupin Vývoj v latině směřoval obecně ke zjednodušování konsonantických skupin. Uveďme si několik nejběžnějších příkladů: · Zjednodušováním byly vzhledem ke své pozici plošně zasaženy konsonantické skupiny na konci slova, např. -ns, -nt, -ks, -rs, -ps, -nk. Žádná z nich se do románských jazyků nezachovala (cantant >šp. cantan). · Konsonantická skupina -ns- se zjednodušuje na -s-, např. cosul, mesis. · Ve skupinách mn, ct, ks (psáno x) dochází často ke ztrátě prvního elementu. Podle Hermana (1997: 58) byl vzniklý konsonant alespoň zpočátku nepochybně dlouhý. Zjednodušování je doloženo tvary jako inditione místo indictione nebo onibus místo omnibus. Jindy docházelo k asimilacím, viz níže. · Skupina rs se někdy zjednodušovala (sursum > susum již od Catona), jindy asimilovala, viz níže. · Ve skupině tří konsonantů zaniká prostřední konsonant, např. -nct- > -nt-, viz sanctum > santo. · Docházelo také ke zjednodušování geminát (zdvojených hlásek), viz případy posim, puela, anorum. Výsledky do románských jazyků jsou různé. Někde (např. ve střední a jižní Itálii) se gemináty udržely, gemináta -rr- zůstala zachována i v západní části románské oblasti. Vincent (1990: 39) uvádí, že k redukci geminát došlo v oblastech, které fonologizovaly sonorizaci (viz níže). Některé gemináty v moderních jazycích mohou být výsledkem vývoje daného jazyka. Gemináty však také vznikaly, Väänänen (1982: 117) to dává do souvislosti s tendencí k expresivnímu vyjadřování. Ke zjednodušení došlo i u qu [k^w], které však nebývá pokládáno za konsonontickou skupinu, ale za samostatný foném. Labiální element (w) se ztrácel tam, kde mizel i semivokál wau (tj. před o, u), a dále před i, e (např. quinque > šp. cinco, it. cinque „pět“). Tato změna proběhla i v předliterární latině, např. secundus < *sequondus. Na ztrátu labiálního elementu poukazuje i skutečnost, že v poezii mělo q platnost jednoho konsonantu. Asimilace V konsonantických skupinách dále docházelo k asimilaci, která však nebyla v latině ničím neobvyklým, srov. latinská slova s prefixy (illustris i inlustris, adfero i affero atd.). K asimilaci dochází také ve skupinách -nd- > -nn- a -mb- > -mm-, např. oriunna místo oriunda. V některých skupinách docházelo někdy k asimilaci a jindy ke zjednodušení. Skupina -mn- se vyvíjela v -n-, ale i -nn-, např. alumnus > alunnus; damnum > it. danno, šp. daño „škoda“. Podobně -pt- se asimilovalo na -tt- (septem > it. sette „sedm“) nebo se zjednodušilo na t (septem > šp. siete, port. sete). Skupina ct se asimilovala na tt nebo se zjednodušovala na t (factum > it. fatto „čin“). V západních oblastech prodělala tato skupina později další vývoj ct > [χt]. Z latinského factum se tak vyvinulo francouzské fait, portugalské feito či po dalším vývoji španělské hecho. Skupina -rs- se mohla vedle zjednodušení asimilovat na -ss- (Appendix Probi např. opravuje persica non pessica) a -ks- na -ss- (vixit > bissit). Vokalizace, resp. velarizace l Ve skupině l + konsonant se z /l/ někdy vyvinulo /u/ nebo /w/, v pozdní latině jsou doloženy příklady typu cauculus < calculus. Stejná změna proběhla i u altum > prov. aut, fr. haut, st. šp. oto (počáteční o- se vyvinulo z au), ale kat. alt, šp. alto. Zamboni (2000: 147) připomíná, že už latinští gramatikové uváděli rozdíl ve výslovnosti mezi /l/ v různých kontextech. Vedle předního /l/ (před vokálem nebo ve skupině ll) byla v latině i zadní výslovnost v konsonantických skupinách. U tohoto l pak docházelo k velarizaci. Palatalizace Termínem palatalizace se označuje posun místa artikulace k palatu (tvrdému patru), např. z alveol (dásní) nebo vela (měkkého patra). V souvislosti s palatalizací se objevuje i pojem asibilace, který se netýká místa artikulace, ale sluchového vjemu. Některé z palatalizovaných konsonantů se totiž stávaly afrikátami neboli asibilátami. Z hlediska artikulace jsou tvořeny závěrem, který přechází v úžinu. V dalším výkladu budeme používat pouze termín palatalizace. Palatalizace je velmi důležitá změna, která se dotkla konsonantů k, t, j (typu maior), g, d, l a n. Působením jodu a u souhlásek k a t i předních vokálů e, i docházelo buď k posunu místa artikulace některých konsonantů směrem dopředu po patře, nebo k přesunu na patro ze sousedních oblastí (z alveol nebo vela). Jod při tomto procesu někdy zanikl, jindy se zachoval. Tímto způsobem vznikla např. výslovnost [ʦ] (české 'c'), [s], [ʧ] (české 'č'), [ʃ] (české 'š'), [z], [ʣ] (české znělé c, tj. 'dz'), [ʒ] (české 'ž'), [ʤ] (české znělé č, tj. 'dž'), [ɲ] (české 'ň'), [ʎ] (palatalizované 'l^j'). V jednotlivých románských jazycích jsou výsledky palatalizace různé. Stav v moderních jazycích je však také výsledkem dalšího samostatného vývoje daného jazyka. Pro praktické použití je povědomí o palatalizacích velmi důležité. Umožňuje totiž vidět souvislost mezi latinským a románským slovem i tam, kde není pro nepoučeného člověka na první pohled patrná. k + jod, k + e, i Místo artikulace velárního k se vlivem jodu (vzniklého z e nebo i v hiátu) posouvá dopředu až do prepalatální či alveolární oblasti. Přes [k^j] se mění na [t^j] a postupně až na sykavku [ʦ]. Jod zde zanikl, viz např. faciem > šp. haz „tvář“. K palatalizaci k před e, i došlo asi o něco později než v případě k před jodem. Doklady pocházejí z 5.–6. stol. a o pozdější dataci svědčí i slova přejatá z latiny do germánských a jiných jazyků, např. něm. cista > Kiste, Caesar > Kaiser, bask. pace(m) > bake. Výsledná hláska byla stejná. Vokály e, i zde však nezanikají: cervum > it. cervo, šp. ciervo, rum. cerb, st. fr. cierf, port. cervo „jelen“; civitatem > it. città, šp. ciudad, st. fr. cité, rum. cetate, port. cidade „město“. t + jod Jedná se o stejný proces jako v předchozím případě, který vedl většinou rovněž ke vzniku [ʦ]. Palatalizace t + jod proběhla dříve než palatalizace k + jod. Změna výslovnosti [t^j] na [ʦ] je prokazatelně doložena ve 4. stol. n. l., ale izolované případy pochází i z 2. a 3. stol. n. l. Zmínky o výslovnosti [ʦ] najdeme u gramatiků z 5. a 6. stol. d + jod, g + jod, g + e/ i, j Skupiny d + jod, g + jod, g + e/ i, vyslovované [j] (např. v maior) se palatalizují a dávají stejný výsledek, tj. znělou prepalatální afrikátu [ʣ], [ʤ]. O tomto vývoji svědčí vzájemné záměny a záměny s písmenem z, které se do latiny dostalo vlivem řečtiny a vyslovovalo se [ʣ], např.: diaconus / zaconus, -izare / -idiare, Ianuario / Zanuario / Genuarius, hodie / oze, diebus / zebus, diabolus / zabolus. Někdy se naopak místo di, gi, ge objevuje j (psáno i) K palatalizaci docházelo cca od 2. století a do stádia [ʣ], [ʤ] vývoj dospěl na konci císařství. Výsledek palatalizace těchto skupin je v rámci jednoho románského jazyka často stejný, jen v několika románských jazycích a dialektech se liší: lat. it. fr. prov. kat. šp. port. rum. Maiu(m) „květen“ maggio mai maig mayo maio maiu radiu(m) „paprsek“ raggio rai raig rayo raio rază l + jod Konsonant l se před jodem palatalizoval na [ʎ]. Příkladem tohoto vývoje je filium > it. figlio „syn“. V některých jazycích se [ʎ] dále vyvíjelo, např. ve španělštině přes [ʤ] > [ʒ] > [ʃ] až k dnešnímu [x] ('ch'), psáno j. Výsledkem je tedy filiu(m) > hijo „syn“ či muliere(m) > mujer „žena“. n + jod Konsonant n se před jodem palatalizoval na [ɲ], viz seniore(m) > it. signore, šp. señor „pán“. Latinským dokladem je např. vinia v Appendixu Probi, z čehož vychází ital. vigna i šp. viña „vinice“. Oslabování Pod termín oslabování se zahrnují změny, jejichž společným znakem je oslabení artikulace a z toho plynoucí změny. Sonorizace V průběhu sonorizace se z neznělých hlásek vyvinuly znělé. Významná je zejména sonorizace p, t a k (psáno c) na znělé b, d a g. Docházelo k tomu v intervokalické pozici a ve spojení s následujícím r a l (výjimkou je kl a tl, které se palatalizovaly). Sonorizace je v podstatě asimilací k vokalickému, resp. znělému okolí a dochází při ní k oslabení závěru při artikulaci. Sonorizací neznělých konsonantů však oslabování nekončí, ale může dále pokračovat i u znělých, jejichž výslovnost se stává povolenější. V důsledku toho mohou znělé konsonanty zcela zaniknout. Týká se to jak původních znělých konsonantů, tak původních neznělých, které se následně sonorizovaly. Příkladem zániku může být např. magistrum > it., šp. maestro „učitel“. Tuto tendenci můžeme pozorovat i v dnešní španělštině, kde se oslabuje výslovnost d v participiální koncovce -ado, pocházející z latinského -atum. Tendence vedoucí k sonorizaci je doložena už na nápisech v Pompejích (tridicum místo triticum a Pagatus místo Pacatus).[1] Jednalo se však spíše o ojedinělé případy a k začlenění této varianty výslovnosti do fonologického systému došlo jen v některých oblastech. V románských jazycích je sonorizace omezena na oblast západní Románie (Galie, Hispánie, severní Itálie), kdežto v jazycích východní Románie (střední a jižní Itálie, Rumunsko) se nevyskytuje, srov. mutare > it. mutare, rum. muta, šp. mudar „změnit“. Četnější výskyt dokladů a změna ve fonologickém slova smyslu je relativně pozdní, přesnější datace však není jistá. Herman (1997: 57) uvádí pro p > b jako jisté až 6. století, pro t > d až 7. stol. Väänänen (1982: 113) tvrdí, že sonorizace se častěji vyskytuje už v 5. stol. Jak bylo zmíněno výše, Vincent (1990: 39) uvádí, že jazyky, ve kterých došlo k sonorizaci, zároveň zjednodušovaly gemináty, např.: siccum > fr. sec, šp. seco, it. secco „suchý“. Záměna b-v Konsonant v (u) byla původně labiovelára (při výslovnosti se jazyk zvedal k měkkému patru). Velární komponent však zmizel a v se vyslovovalo jako bilabiální znělá frikativa (pro tento proces se někdy užívá termín betacismus). Podle (Hermana 1997: 49) k tomu snad došlo na konci republikánského období. Zároveň se b, bilabiální znělá okluzíva, vyslovovalo povoleněji, takže se posunulo rovněž k bilabiální znělé frikativě. Jedná se tedy další příklad oslabování. Docházelo k tomu zejména v intervokalické pozici (kde obecně mají znělé tendenci k povolenější výslovnosti), ale doklady jsou i pro počáteční pozici. To vedlo ke splývání v (u) a b, které je bohatě doloženo vzájemnými záměnami: siui (= sibi), uiba (= viva), serbus (= servus), bixit (= vixit) atd. Ve většině romanizovaných oblastí se v už od prvních staletí n. l. vyvinulo v labiodentální frikativu (české v), což dokládají asimilace typu decenuir místo decemuir. Ve španělštině však původní b a v zůstaly jedním fonémem s různými realizacemi podle pozice (tj. vyslovují se stejně, pravopis jen respektuje etymologický původ slova). Zánik v (u) Někdy dochází k zániku v (u) uprostřed slova před u nebo o. Je to tendence doprovázející vývoj latiny už v dřívějších dobách, srov. deivos > deus. Také románské jazyky svědčí o této tendenci, např. rivus > šp., port. río, fr. ant. riu, rieu, cat., prov. riu „řeka“ nebo pavor > fr. ant. paor, fr. mod. peur, it. paura „strach“. K zániku dochází i mezi stejnými vokály: lavatrina > latrina. Tento jev je dobře známý také u perfektních tvarů, např. audii, audisti místo audivi, audivisti. Disimilace, metateze Disimilace je opakem asimilace. Dochází při ní k rozrůznění, hlásky se svými charakteristikami od sebe vzdalují, případně některá z opakujících se hlásek ve slově zaniká. Příkladem může být např. proprium > šp. propio „vlastní“, kde ze sekvence mizí jedno r: r – r > r – 0, nebo flagellum > fragellum „bič“, kde se l – l rozrůzní na r – l. Při metatezi dochází k přesmyknutí dvou hlásek uvnitř slova. Často se jedná o likvidy: periculum > šp. peligro „nebezpečí“ nebo miraculum > šp. milagro „zázrak“. Příkladem tohoto jevu v dnešní češtině je výslovnost Krála místo Klára. Epenteze Principem epenteze je vsunutí konsonantu usnadňujícího výslovnost. Obecně se epenteze uplatňuje zejména ve skupinách konsonantů obsahujících likvidy a nazály. V latině se epentetický konsonant objevuje zejména mezi ms, mt, mn. Z klasické latiny dobře známe případy typu sumpsi nebo hiemps. Tyto a další skupiny s nazálami a likvidami nově vznikaly v důsledku synkopy. Také zde se objevují epentetické konsonanty. Příkladem může být španělské nombre „jméno“: nominem (nomen přešlo k maskulinům) > nomne > disimilace nomre > epenteze nombre. Stejný proces proběhl i u hominem > šp. hombre „muž“. Literatura Clackson, James – Horrocks, Geoffrey. The Blackwell History of Latin Language. Malden: Blackwell Publishing, 2007. viii 324 s. ISBN 978-1-4051-6209-8 (hardcover) Herman, József. (1997). El latín vulgar. Traducción, introducción, índice y bibliografía de M.^a del Carmen Arias Abellán. 1.^a edición. Barcelona: Ariel, 1997. Fr. orig. 1975. Krčmová, Marie. Fonetika a fonologie. Elportál [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2008. [cit. 5. 8. 2008]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-128X. Väänänen, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982. 419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0. Vincent, Nigel. Latin. In Harris, M. – Vincent, N. (eds.) The Romance languages. New York: Oxford University Press, 1990. s. 26–78. ISBN 0195208293. Wright, Roger. A Sociophilological study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. Zamboni, Alberto. Alle origini dell'italiano : dinamiche e tipologie della transizione dal latino. 1. ed. Roma : Carocci, 2000. 226 s. ISBN 88-430-1653-9. Zavadil, Bohumil. Vývoj španělského jazyka 1. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 298 s. ISBN 80-7184-541-8. ________________________________ [1] Viz Zamboni (2000: 153).