Vokály Klasická latina měla pět dlouhých vokálů, pět krátkých a čtyři diftongy (ae, oe, eu, au). Délka vokálů, tzv. kvantita, byla relevantní (rozdíl v délce mohl měnit význam). Dvojice slov odlišných pouze délkou se v latině nachází na úrovni lexika (kořeny slov) i morfologie (koncovky). V oblasti lexika jsou to např. dvojice ŏs „kost“ – ōs „ústa“, lătus „bok“ – lātus „široký“, v morfologii např. nominativ a ablativ singuláru 1. deklinace (fēmină – fēminā), nominativ singuláru a genitiv singuláru nebo nominativ a akuzativ plurálu 4. deklinace (manŭs – manūs) nebo některá slovesa s dlouhým vokálem v perfektním kmeni (lĕgit – lēgit) apod.[1] Stav v románských jazycích ukazuje, že ve vokalickém systému došlo ke změnám. Např. ve španělštině dochází k dloužení přízvučného vokálu, ale délka není relevantní. Na místě některých latinských vokálů se objevují jiné. Nezachovaly se latinské diftongy ae, oe a v některých případech ani au. Dnešní španělské diftongy vznikly během dalšího vývoje a nejsou pokračováním latinských diftongů. Některé původní latinské vokály zmizely. Podobný obraz poskytují i jiné románské jazyky, třebaže se vzájemně liší např. ve výsledném vokálu na určitých pozicích, v románské diftongizaci, zachování nebo mizení vokálu ve slově stejného původu apod. Pro studium změn ve vokalickém systému latiny je důležité množství latinských dokladů, které pocházejí z nápisů a textů různých žánrů z území celé římské říše. Při rekonstrukci pravděpodobného vývoje se dále vychází ze srovnání románských jazyků, a to zejména jejich starších vývojových fází. Změny V hláskovém vývoji hraje významnou roli pozice hlásky ve slově (resp. v mluvním taktu – ve skupině spojené přízvukem), hlásky nacházející se v okolí, struktura slabiky a poloha a povaha přízvuku. Pro vývoj vokálů je důležité zejména: · jakou pozici má vokál vzhledem k přízvuku – rozeznáváme vokály přízvučné, pretonické (před přízvukem) a posttonické (po přízvuku); · zda se vokál nachází v otevřené slabice (končí na vokál) či v zavřené slabice (končí na konsonant); · v menší míře také to, jaké vokály se vyskytují v sousedních slabikách (asimilace, disimilace, metateze). Předpokládáme-li důrazový přízvuk (viz níže), jsou nepřízvučné vokály jsou obecně „slabší“, protože na přízvučný vokál se vydá více energie než na ostatní a nepřízvučné vokály jsou oslabeny. Vokály ve slabší pozici jsou proto více ohroženy zánikem než vokály v silné pozici (v přízvučné slabice). V nepřízvučných slabikách může být také omezeno spektrum vokálů, které se v nich mohou vyskytovat. Mezi nepřízvučnými vokály mají zvláštní postavení vokály v první slabice, která mívá sekundární přízvuk. Vokály v koncové slabice mohou být zase významné pro jmennou či slovesnou morfologii, což může mít vliv na jejich výslednou podobu. U obou zmíněných skupin je proto zachování vokálu pravděpodobnější než u vokálů v ostatních pretonických nebo posttonických slabikách. Vliv přízvuku na vokály závisí také jeho povaze a síle v konkrétním jazyce. Lze předpokládat, že silný důrazový přízvuk bude mít větší vliv než slabý přízvuk, jaký je např. v češtině. Záleží také na tom, který vokál se v dané pozici vyskytuje. Vokál a je obecně silnější než i, takže i má spíše tendenci v nepřízvučné slabice mizet, kdežto a se často zachovává i v této pozici. Kvalita a kvantita V latině došlo k významným změnám, které se týkají kvantity (délky vokálů) a kvality (otevřenosti vokálů). V dokumentech o tom svědčí např. záměny e a i nebo o a u, např. rigna (tj. regna), tris (tj. tres), minsis (tj. mensis), sene (tj. sine), claressimus (tj. clarissimus), honure (tj. honore), territurium (tj. territorium), nomero (tj. numero), tomolo (tj. tumulo), filie (tj. filiae).[2] Důležitou roli sehrály nejen charakteristiky jednotlivých hlásek, ale i pozice vzhledem k přízvuku. V přízvučné slabice je repertoár vokálů širší, kdežto u nepřízvučných dochází ve větší míře ke splývání. Budeme se proto zabývat zejména přízvučnými vokály, nepřízvučné budou pouze zmíněny v závěru této pasáže. Monoftongy Latinský fonologický[3] systém monoftongů v klasickém období můžeme znázornit takto: přední střední zadní vysoké i, ī u, ū středové e, ē o, ō nízké a, ā Důležitým rozdílem mezi e a i nebo o a u je míra otevřenosti či zavřenosti (rozdíly v otevřenosti jsou způsobeny mírou otevřenosti dutiny ústní při výslovnosti). Podle místa výslovnosti (artikulace) jsou vokály e a i přední (vyslovují se v přední části dutiny ústní) a vokály o a u zadní (vyslovují se v zadní části dutiny ústní). Z fonetického hlediska existuje vztah mezi otevřeností či zavřeností a délkou vokálu. Dlouhé vokály se vyslovují zavřeněji než vokály krátké. Vincent (1990: 31) uvádí fonetické schéma latinských monoftongů se dvěma trojúhelníky, vnějším s vrcholy ī, ū, ā a vnitřním s vrcholy ă, ĭ, ʊ: ī ū ĭ ʊ ē ō ɛ ɔ ă ā Středové a vysoké vokály se ve výslovnosti tedy lišily nejen délkou, ale i stupněm otevřenosti. Záměny v latinských dokladech poukazují na to, že výslovnost e/i nebo o/u byla za jistých okolností velmi podobná. Hlásky sousedící ve vokalickém trojúhelníku se sbližovaly – krátké se otevíraly a dlouhé se zavíraly (výslovnost krátkého ĭ se přibližuje k výslovnosti dlouhého ē a výslovnost krátkého ŭ k výslovnosti dlouhého ō). Vincent (1990: 32) uvádí, že v této situaci jsou možné dva směry dalšího vývoje: · ztráta rozdílu v kvalitě (Sardinie a malé území v Kalábrii)[4] · ztráta rozdílu v kvantitě a zachování rozdílu v kvalitě (většina[5] území, kde se vyvinuly románské jazyky). Dále se budeme zabývat převažujícím vývojem, tedy nahrazením kvantity kvalitou. V západorománské variantě se v přízvučné slabice vyvinulo:[6] · otevřené ɛ z krátkého ĕ · zavřené e z krátkého ĭ a dlouhého ē · otevřené ɔ z krátkého ŏ · zavřené o z dlouhého ō a krátkého ŭ · i z dlouhého ī · u z dlouhého ū · a z dlouhého ā i krátkého ă Původní latinský systém čítající 10 vokálů (pět krátkých a pět dlouhých) se vyvinul v systém, který měl (v západorománské oblasti v přízvučné slabice) 7 vokálů. Vývoj v latinském vokalickém systému můžeme znázornit takto:[7] Klasická latina Lidová latina západní varianta, přízvučná slabika ī ĭ ŭ ū i u ē ĕ ō ŏ e o ɛ ɔ ă ā a Diftongy Vývoj zasáhl i diftongy, z nichž se ve většině případů staly monoftongy. K monoftongizaci už v latině docházelo v předchozích vývojových stádiích a tendence k monoftongizaci dále pokračovala: · eu zaniklo s několika málo slovy, ve kterých se v klasické latině vyskytovalo; · ae dalo kolem počátku letopočtu otevřené ɛ, které se vyvíjelo stejně jako ostatní otevřená ɛ; · oe dalo kolem počátku letopočtu zavřené e s identickým vývojem jako ostatní zavřená e; · au se v některých případech zachovalo do románských jazyků (aurum > aur v rumunštině, dále např. ve staré provensálštině); v jiných oblastech se au vyvinulo v o; v Umbrii k tomu došlo např. už ve 2. stol. př. n. l. (Claudius > Clodius, cauda > coda, auricula > oricla); v počáteční slabice se disimilovalo na a, pokud bylo v následující slabice u: Augustus > agosto, auscultare > ascultare > it. ascoltare „poslouchat“. Přehled vývoje vokálů a diftongů Následující tabulky podávají přehled vývoje západorománské varianty. Zvlášť jsou uvedeny výsledky v přízvučné slabice a v nepřízvučné slabice. Přízvučná slabika klasická latina ī ĭ ē oe ĕ ae ā ă ŏ ō ŭ ū lidová latina, záp. i e ɛ a ɔ o u V dalším vývoji v románských jazycích docházelo k tzv. diftongizaci (štěpení) přízvučného otevřeného ɛ a ɔ. Výsledky a podmínky diftongizace v jednotlivých románských jazycích se však liší. · Kastilština (výchozí dialekt pro dnešní španělštinu) diftongizovala otevřené ɛ a ɔ v otevřených i zavřených slabikách. V dnešní španělštině je výsledkem ie < ɛ a ue < ɔ. · Portugalština, galicijština a katalánština diftongizaci neprovedly a mají monoftongy e a o. · Italština a francouzština diftongizovaly jen v otevřené slabice (končí na vokál), nikoliv v zavřené (končí na konsonant). Diftongizace byla pravděpodobně způsobena tím, že přízvučné otevřené ɛ a ɔ (sekundárně i zdloužené – ve šp. v obou typech slabik, v it. a fr. pouze v otevřené) se asi vyslovovalo ve dvou složkách, z čehož se postupně vyvinul diftong. Určitý vliv mohla snad sehrát asimilace k vokálu v sousední slabice. Příklady:[8] fera > šp. fiera, katal. fera, galic. fera, port. fera, it. fiera, fr. fière („pyšná“, „hrdá“) porta > šp. puerta, katal. porta, galic. porta, port. porta, it. porta, fr. porte Nepřízvučná slabika Ve všech regionálních variantách dochází k ještě větší redukci než v přízvučné slabice, v sicilské variantě je v pretonické slabice dokonce jen trojice i/a/u (detaily viz Janson 1979: 15). V nepřízvučných slabikách dochází také k synkopě a dalším jevům, viz níže. V západorománských oblastech měly vokály tendenci vyvíjet se v nepřízvučné slabice následujícím způsobem: klasická latina ī ĭ ē ĕ ae oe ā ă ŏ ō ŭ ū lidová latina, záp. i e a o u Vznik jodu a wau Dalším důležitým jevem v oblasti vokálů byl vývoj hlásek v hiátu. Pokud se v hiátu vyskytlo i nebo e, vyvinulo se v semivokál,[9] nazývaný někdy jod, anglicky glide. Označuje se buď písmenem j nebo pomocí i s podepsaným obloučkem i̯. Vznik jodu je důležitý z hlediska některých dalších změn, zejména palatalizaci některých sousedních konsonantů, např. filium > šp. hijo, it. figlio „syn“; factum > šp. hecho „čin“; diurnum > it. giorno „den“. O vývoji jodu svědčí mj. nápisy z Pompejí, kde se objevuje iamus místo eamus, peria místo pereat, valia místo valeat atd. Podobně se u a o v hiátu vyvinulo v semivokál, nazývaný někdy wau a označovaný písmenem w nebo podle IPA ʋ. Doklady najdeme např. v Appendixu Probi, který uvádí cloaca non cluaca, puella non poella atd. Zamboni (2000: 153) uvádí, že gramatik Carisius již ve 4. stol. n. l. požaduje u slova carduus trojslabičnou výslovnost (tedy bez semivokálu). V některých případech (po skupině konsonantů, po znělém konsonantu) však z i, e nebo u nemusí vzniknout semivokál, ale mohou zaniknout, např.: duodecim > dodeci(m) > šp. doce, it. dodici; Neapolim > Napoli. Semivokál -w- zaniká velmi často v postonické pozici před následujícím zadním vokálem -o-, -u-, např.: mortuus > mortus.[10] Pozice přízvuku Problematika spojená s povahou latinským přízvukem je komplikovaná a zůstává dosud nedořešena, bude jí proto věnována samostatná pasáž. Zde jen uveďme, že v lidové latině přízvuk zůstává ve většině případů na stejné slabice jako v klasické latině. Pouze v několika případech je tomu jinak: · vokál před skupinou muta cum liquida se stává přízvučným; · i a e v hiátu ztrácí přízvuk; · přízvuk se posouvá na kořen slova u složených slov typu conficio, což je doprovázeno návratem původní kořenové hlásky (tzv. rekompozice), např. displácet. Synkopa Termínem synkopa označujeme zánik nepřízvučného vnitřního vokálu mezi konsonanty, tedy vokálu pretonického nebo posttonického.[11] Přízvuk je rozhodujícím činitelem také u dalších jevů, jakými je apokopa (zánik koncového vokálu) omezení škály vokálů v nepřízvučných slabikách. Jak již bylo naznačeno, k synkopě nedochází ve všech případech stejně. Nepřízvučné vokály se např. udržují na začátku slova. Hlásky i, e, u mizí obecně častěji než o a hlavně než a. Na vznik synkopy má vliv také hláskové okolí – často k ní dochází v sousedství r, l, m, n, např. calidus > caldus; periculum – periclum. Synkopa se v latině vyskytovala i v předchozích vývojových stádiích. V předliterárním období je to např. sloveso *pos(i)no > pono, u Plauta je doložena synkopa dominus > domnus. Apokopa Termínem apokopa označujeme zánik koncového vokálu nebo větší části slova. Příkladem zániku větší části slova může být např. quomodo > šp. como „jak“, „jako“. Protetické i Pokud slovo začínalo na skupinu s (řecké z) + konsonant, objevovalo se před ní protetické i, později e, které usnadňuje výslovnost, např.: spiritus > ispiritus. Příkladem protetického e mohou být španělská slova schola > escuela „škola“; scribere > escribir „psát“; spatha > espada „meč“. O existenci protetického i svědčí i případy hyperurbanismu. Místo (h)istoria (h- se nevyslovovalo) se tak objevuje storia (viz italské storia „historie“). Asimilace a disimilace I v lidové a pozdní latině se vyskytují případy asimilace (připodobnění k hláskovému okolí) a disimilace (rozrůznění od hláskového okolí). V případě vokálů se jedná zejména o vliv vokálu sousední slabiky či sousedních slabik. S příklady disimilace jsme se již setkali u vývoje diftongu au, který se disimiloval na a-, pokud bylo v následující slabice u: augustus > šp. agosto. O asimilaci a disimilaci se dozvídáme také prostřednictvím románských jazyků. Asimilace např. proběhla u španělského slova navaja „břitva“, které se vyvinulo z latinského novacula (došlo k synkopě u a k asimilaci počátečního o). Dokladem disimilace je španělské redondo „kulatý“ z latinského rotundus. K asimilaci či disimilaci může, ale nemusí dojít. Neexistuje pravidlo, podle něhož by bylo možné určit, kdy k ní dojde a kdy ne. Je to pouze jedna z možností hláskového vývoje určité jednotky. Problematika latinského přízvuku Jak již bylo naznačeno, vokály a jejich vývoj souvisejí s přízvukem. O povaze a vývoji latinského přízvuku se dosud vedou spory. Podle jednoho modelu měla klasická latina melodický přízvuk (přízvučný vokál se vyslovoval na jiném tónu než nepřízvučný), který se později změnil na důrazový (přízvučný vokál se vyslovuje s větším důrazem než nepřízvučný). Jako důkazy o existenci důrazového přízvuku v pozdně latinském období se uvádí svědectví gramatiků od 4. stol. n. l. a vznik přízvučné poezie.[12] Důrazový přízvuk měl např. způsobit, že se oslabily nepřízvučné vokály a poněkud zdloužily krátké přízvučné vokály, čímž došlo ke stírání rozdílů v délce vokálů. Vlivem důrazového přízvuku mělo také docházet k synkopě. Tato teorie však má problematická místa. Především není jisté, jakou povahu měl přízvuk v klasické latině. Výpovědi gramatiků nelze brát jako spolehlivý důkaz, protože často pouze opisovali řecké příručky a tvrzení platná pro řečtinu přenášeli automaticky i na latinu. Dalším vážným problémem je skutečnost, že v předliterární latině docházelo k tzv. předhistorickému přehlasování / oslabování (např. *perfacio > perficio). Předpokládá se, že bylo způsobeno důrazovým přízvukem na první slabice. To by znamenalo, že se v průběhu vývoje latiny dvakrát změnil charakter přízvuku a kromě toho i místo přízvuku, což se jeví jako ne příliš pravděpodobné. Pokud jde o vliv důrazového přízvuku na stírání rozdílu v délce, Herman (1997: 46) upozorňuje, že maďarština má silný důrazový přízvuk a zároveň fonologické opozice v délce. Nejedná se tedy o principiálně neslučitelné jevy. Existuje také názor, že latina měla důrazový přízvuk vždy. V tom případě by však bylo nutné hledat jiné vysvětlení pro přeměnu systému založeného na kvantitě (délce vokálů) na systém založený na kvalitě (otevřenosti a zavřenosti vokálů). Pamatujme na to, že je třeba stále uvažovat s latinou jako celkem. Bylo by nepřijatelné tvrdit, že zároveň existoval melodický přízvuk ve „vyšší“ latině elit a důrazový v lidové latině nižších společenských vrstev. Takový názor by předpokládal ostrou hranici mezi vysokou a lidovou latinou, což neodpovídá skutečnosti (viz výklad o definici lidové latiny). Z hrubého náčrtu problematiky je patrné, že je zde stále příliš mnoho otázek, které zůstávají nedořešeny. Navržené řešení by přitom mělo umožnit vysvětlení celého vývoje latiny, nejen tendencí, které pokračují do románských jazyků. Chronologie, příčiny vývoje Chronologie Stanovení absolutní chronologie jednotlivých změn i vzájemné posloupnosti (tzv. relativní chronologie) je problematické. Janson (1979: 22) říká, že jasná jsou pouze fakta (tendence stírání rozdílu v délce, synkopa atd.), vše ostatní jsou dohady. Jednotliví autoři se liší v zařazování konkrétních změn do určitého období. Herman (1997: 38) mluví velmi obecně o tom, že změny proběhly v 1. pol. 1. tis., obzvláště v posledních dvou stoletích římské říše. Téměř všechny zmíněné jevy, např. záměna i–e a u–o, au–o, vznik jodu a wau, au > a, protetické i či apokopa, jsou doloženy už v 1. stol. po Kr. na nápisech z Pompejí. Záměny předních vokálů e/i jsou starší než záměny zadních o/u. Posuzujeme-li plošnou monoftongizaci, je nejstarší monoftongizace ae, následovaná oe a nakonec au, které se v některých případech zachovalo až do románských jazyků. Některé doklady monoftongizace au však sahají až do období římské republiky. Příčiny vývoje Ve vývoji jazyka působí řada faktorů a vlivů. Vysvětlení na základě jednoduchého přiřazení jedné příčiny k jednomu jevu nebývají funkční. Většinou jde o kombinaci různých vlivů, které mnohdy nejsme schopni dostatečně poznat, a tím méně přesně popsat jejich vzájemné působení. Předkládaná vysvětlení jsou také ovlivněna preferencemi a teoretickými východisky jednotlivých badatelů. V případě latiny se nabízí vysvětlení, že ke změně došlo vlivem substrátových jazyků. Dnes se s vlivem substrátových jazyků počítá mnohem méně než v minulosti. Podle Wrighta (2002: 299) měly substrátové jazyky přímý vliv pouze v oblasti lexika. Změny se také často vysvětlují tendencí jazyka odstraňovat asymetrie v systému. Janson (1979: 29nn.) však uvádí, že ani nevyrovnanost systému, která měla údajně vzniknout monoftongizací ae[13], není dostatečným vysvětlením. Ukazuje, že obecná tendence jazyků k vyrovnanosti nevysvětluje, proč došlo či nedošlo ke změně v konkrétním jazyce, na konkrétním místě a v konkrétním čase. S podobnými argumenty se setkáme i u jiných badatelů, kteří ukazují, že systém mnoha moderních jazyků vykazuje asymetrie a ke změně přesto nedochází. Na základě zkušeností se švédštině Janson (1979: 42) formuluje hypotézu, že starší generace měla díky vzdělání povědomí o délkách a kompenzovala tím rozdíly v kvalitě, které možná ani nevnímala. Mladší generace z nějakého důvodu naopak neměla dostatečné vzdělání, aby zvládla kompenzaci, a proto více vnímala rozdíly v kvantitě, které se postupně staly rozhodující. Podobným směrem se v úvahách o vývoji latiny obecně ubírají také Wright (2002: passim) nebo Varvaro (1991: 44nn.), když zdůrazňují vliv školy, zastřešující normy a společenských elit. Vincent (1990: 31) pokládá za velmi důležitého činitele strukturu latinských slabik. Latinské slabiky dělí podle toho, kolik mají „jednotek“ nebo „dob“. Krátký vokál a konsonant následující po vokálu mají platnost jedné doby, dlouhý vokál a diftong dvou dob. Slabika s dvěma a více dobami je tzv. „těžká“ (nebo také dlouhá), slabika s jednou dobou je „lehká“ (nebo také krátká). Zamboni (2000: 139) uvádí následující schéma: označení slabiky schéma[14] příklady lehká (krátká) CV fă-cere, vĭ-deō těžká (dlouhá) C⊽ / ⊽ fē-cī, vī-dī, ae-tās, ū-rō CVC / VC con-fĕc-tus, oc-tō velmi těžká (velmi dlouhá) (C)C⊽C / ⊽C fac-tōs, stēl-la V klasické latině byly téměř dvě třetiny slabik typu C⊽ nebo CVC. Typ C⊽C byl okrajový.[15] Ve vztahu k přízvuku platí, že je-li předposlední slabika těžká, je na ní přízvuk, je-li lehká, přízvuk je na třetí slabice od konce. V latině se však vyskytují i přízvučné lehké slabiky (např. u dvojslabičných slov). Podle Zamboniho (2000: 141) bylo z hlediska slabičné struktury nejlepší tříslabičné slovo s přízvukem na předposlední slabice. V latině lze pozorovat tendenci eliminovat „velmi těžké“ slabiky a obecně slabiky zjednodušovat a vytvářet otevřené slabiky. Dochází k tomu např. pomocí krácení dlouhého vokálu, zjednodušováním konsonantických skupin, zánikem koncových konsonantů, asimilací nebo odstraňováním hiátu.[16] Podobného druhu je podle Vincenta (1990: 31) i jambické krácení. Vincent (ibid.) dále uvádí, že vývoj v mluvené latině směřoval ke slabičné struktuře, ve které má přízvučná slabika vždy dvě doby. Z hlediska slabičné struktury však nebylo důležité, zda je slabika složena z konsonantu a dlouhého vokálu nebo ze sekvence konsonant – krátký vokál – konsonant. Protiklad mezi krátkým a dlouhým vokálem proto ztrácí poněkud na důležitosti a délka vokálu se začíná řídit podle struktury slabiky. Podle Zamboniho (2000: 143) bylo v běžném jazyce snížení významu kvantity doprovázeno zvýšením významu kvality. Zamboni dále ukazuje návaznost na zjednodušování slabičné struktury v předchozích vývojových fázích latiny a uvádí příklady *mīttō > mĭttō nebo cāssus > cāsus. Tento vývoj sehrál podle něj (ibid.) význam i na morfosyntaktické úrovni (stírání rozdílů mezi jednotlivými koncovkami). Použitá literatura Clackson, James – Horrocks, Geoffrey. The Blackwell History of Latin Language. Malden: Blackwell Publishing, 2007. viii 324 s. ISBN 978-1-4051-6209-8 (hardcover) Herman, József. (1997). El latín vulgar. Traducción, introducción, índice y bibliografía de M.^a del Carmen Arias Abellán. 1.^a edición. Barcelona: Ariel, 1997. Fr. orig. 1975. Janson, Tore. Mechanisms of Language Change in Latin. Stockholm: Almquist & Wiksell International, 1979. ISBN 91-22-00194-8. Krčmová, Marie. Fonetika a fonologie. Elportál [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2008. [cit. 5. 8. 2008]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-128X. Väänänen, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982. 419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0. Varvaro, Alberto. (1991). Latin and Romance: fragmentation or restructuring? In Latin and the Romance Languages in the Early Middle Ages. Wright, R. (ed.). London: Routledge, 1991. str. 44–51. Vincent, Nigel. Latin. In Harris, M. – Vincent, N. (eds.) The Romance languages. New York: Oxford University Press, 1990. s. 26–78. ISBN 0195208293. Wright, Roger. A Sociophilological study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. Zamboni, Alberto. Alle origini dell'italiano : dinamiche e tipologie della transizione dal latino. 1. ed. Roma : Carocci, 2000. 226 s. ISBN 88-430-1653-9. Zavadil, Bohumil. Vývoj španělského jazyka 1. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 298 s. ISBN 80-7184-541-8. ________________________________ [1] Podobně se i v češtině mohou dvě slova lišit pouze délkou vokálu. Jedná se např. o dvojice hrábě x hrabě; být x byt; žíla x žila; sléz x slez!; zásyp x zasyp!; jiní x jíní; mládí x mladí. [2] Herman (1997: 40–41). [3] Jedná se tedy o systém, který je relevantní z hlediska významu, nikoliv z hlediska fonetické realizace jednotlivých vokálů. [4] V této variantě dostáváme v přízvučné slabice tyto výsledky: ī, ĭ > i; ē, ĕ > e; ā, ă > a; ŏ, ō > o; ŭ, ū > u. [5] Na Balkáně a na malém území v Lukánii se odlišnost v kvalitě zachovala pouze u předních vokálů. U zadních je výsledek stejný jako na Sardinii, tedy ŏ, ō > o; ŭ, ū > u. [6] Uvádím znaky z mezinárodní fonetické abecedy (IPA). Vedle znaků z IPA se však v literatuře používají i jiné: · pro otevřené e: ɛ (IPA) nebo ę · pro otevřené o: (IPA) nebo ǫ · pro zavřené e: e (IPA) nebo ẹ · pro zavřené o: o (IPA) nebo ọ [7] Herman (1997: 37 a 42) [8] Zavadil (1998: 87nn.). [9] Někdy se rozlišuje semivokál (i nebo e stojí před dalším vokálem, např. -ie-, -ia-) a semikonsonant (i nebo e následuje po vokálu, např. -oi-). [10] Viz Zamboni (2000: 153). [11] O vokálu v počáteční slabice nebo v koncovce viz výše. [12] Viz Herman (1997: 45). [13] Monoftongizací ae vzniklo dlouhé otevřené ę, zatímco ostatní vokály byly buď krátké a otevřené, nebo dlouhé a zavřené. Vzniklá disproporce se pak měla podle některých názorů stát impulsem ke změnám ve vokalickém systému. Existují však systémy s disproporcemi, které jsou stabilní a kde ke změnám nedochází. (opozice v délce je např. jen u jednoho páru). [14] Symboly: C = konsonant, V = krátký vokál, ⊽ = dlouhý vokál. [15] Viz Zamboni (2000: 141). [16] Viz Vincent (1990: 31) a Zamboni (2000: 141–142).