Adjektiva, zájmena a adverbia Druhá část pojednání o jménech je věnována adjektivům a zájmenům, se kterými je spojen také vznik členu. Na závěr se krátce zmíníme o adverbiích. Adjektiva Změny v pádovém systému, o kterých jsme mluvili v rámci substantiv, se týkají samozřejmě i adjektiv. Do románských jazyků se zachovala adjektiva všech tří deklinací. Změny proti latině nastaly zejména ve stupňování. Stupňování adjektiv Komparativ Latina používala vedle komparativu na -ior, -ius v některých případech i tzv. opisné stupňování, tvořené adverbiem magis a pozitivem adjektiva. Tento způsob tvoření komparativu byl progresivní a postupně nahradil původní komparativní koncovky. Vedle magis se používalo také plus. Komparativy tvořené pomocí -ior, -ius se však podle Zamboniho (2000: 121) používaly přinejmenším až do 8. století. Výsledky do románských jazyků jsou různé. Iberorománské jazyky a rumunština se přiklonily k magis (šp. más fuerte, kat. mes fort, port. mais forte, rum. mai foarte „silnější“), jazyky centrální oblasti k plus (it. più forte, fr., prov. plus fort „silnější“). Po dlouhou dobu se však používalo obou slov, ve staré španělštině se např. stále vyskytují obě možnosti. Koexistence více alternativních konstrukcí je v určitém stádiu gramatikalizace typické. Teprve později dochází k volbě jedné z nich. Užívání plus nebo magis v pozdně latinských textech nelze proto pokládat za jednoznačný důkaz o původu textu nebo autora. Do románských jazyků se nicméně zachovaly nepravidelné komparativy melior, maior, peior, minor, např. meliore(m) > šp. mejor, it. migliore, fr. meilleur. Nepravidelné tvary se obecně mají tendenci zachovávat u často užívaných slov. Tentýž jev lze pozorovat např. u sloves. V románských dokladech se vyskytují i tvary vycházející z některých dalších latinských komparativů, např. grandior (st. fr. graindre). Zachoval se i komparativ senior, u něhož došlo ke změně významu a k substantivizaci: lat. seniorem > šp. señor, it. signore, fr. seigneur, kat. senyor „pán“, ve zkrácené podobě fr. sire a sieur, it. sor, port. seu. Příčiny změny ve způsobu stupňování nelze hledat pouze ve fonetickém vývoji. Vzhledem k přítomnosti hlásky -r- by případný výsledek mohl být teoreticky stabilní. Ve vývoji jazyků je běžné, že když se nějaká forma stává v důsledku postupující gramatikalizace méně průhlednou, vznikají jiné způsoby vyjádření nebo se začnou více využívat okrajové konstrukce. Opisné stupňování v latině mohlo velmi dobře plnit funkci alternativní konstrukce. Svoji roli mohla sehrát i tendence k umístění hlavy před komplement (pravé větvení) a skutečnost, že opisná forma byla snazší na učení. Superlativ Na cestě do románských jazyků se nezachoval relativní superlativ vyjadřující srovnání. Románské jazyky vyjadřují relativní superlativ pomocí komparativu v kombinaci s určitým členem. V textech se vývoj směřující k zániku forem latinského superlativu projevuje zaměňováním superlativu a komparativu. Vymizení superlativu však bylo asi poměrně pozdní, protože ve staré francouzštině se ještě objevují jeho zbytky (např. pessimum > st. fr. pesme). Moderní románské absolutní superlativy (např. italský -issimo nebo španělský -ísimo) byly do těchto jazyků později znovu zavedeny pod vlivem latiny. Pro vyjádření významu absolutního superlativu využíval mluvený jazyk i adverbia vyjadřující intenzitu (srov. české „strašně“, „hrozně“,…). V latině se jedná např. o výrazy multum, bene, sane, valde, vehementer, fortiter. Některá z nich se používají i v románských jazycích, např. it. molto bello, ben pochi. Dalším prostředkem byl prefix per- nebo opakování, což je starý a obecně rozšířený prostředek pro vyjádření expresivity. Zájmena Zájmena patří k nejkonzervativnějším prvkům v jazyce. Při vývoji románských jazyků se to projevilo např. zachováním některých pádů nebo neutra. Avšak i v oblasti zájmen došlo k mnoha změnám (vytvoření členu, vytvoření zájmena pro třetí osoby, vznik nových neurčitých a záporných zájmen). Typické je také hromadění zájmen nebo kombinace se zesilovacími částicemi. Zesilovací částice se uplatnily i v dřívějších vývojových fázích latiny, např. u zájmena hic je koncové -c pozůstatkem částice -ce. Osobní zájmena Do románských jazyků pokračují latinská zájmena pro 1. a 2. osobu singuláru i plurálu. U 3. osoby byla situace složitější. Latinské is, ea, id bylo ukazovací zájmeno (indoevropský prajazyk neměl pro 3. os. zvláštní zájmeno), které zároveň sloužilo k označení 3. osoby. Na cestě do románských jazyků došlo k opětovnému vytvoření osobních zájmen pro třetí osobu, jejichž východiskem byl nejčastěji některý tvar ukazovacího zájmena ille, illa, illud. Proti latině si však tato zájmena nepodržela funkci ukazovacích zájmen. U zájmen se zachovalo více pádů. Především to je nominativ a akuzativ. V singuláru dále dativ, který se stal východiskem pro nepřímý pád užívaný po předložkách, např. mihi > šp. mí. V plurálu (u nos, vos) zanikl genitiv a téměř plošně i dativ a ablativ plurálu. Ve španělském conmigo, contigo a staroitalském nosco, vosco se zachovaly tvary s postponovaným cum. Pády zájmena pro 3. osobu pocházejí z různých tvarů zájmena ille. Pro románské zájmeno „já“ se předpokládá redukovaný tvar *eo > šp. yo, it. io, port. eu, prov. ieu, st. fr. gié, jo, je. Přivlastňovací zájmena Přivlastňovací zájmena pro 1. a 2. osoby přechází do románských jazyků, byť někdy v redukované podobě (např. šp. mi „můj“, tu „tvůj“). U zájmena pro třetí osobu dochází v pozdní latině často ke směšování suus a eius, illius, eorum, illorum. Z genitivu illorum pocházejí některá románská zájmena pro třetí osobu, např. fr. leur, it. loro, rum. lor. V latině stála přivlastňovací zájmena obvykle za jménem. V některých románských jazycích se však přesunula před jméno (např. ve francouzštině), jinde se sice mohou vyskytovat před jménem i za jménem, ale neutrální je pozice před jménem (např. ve španělštině). V rumunštině se naopak zachovala jako základní pozice za jménem. Ukazovací zájmena Latina měla trojstupňový systém zájmen hic – iste – ille (+ navíc is). Hic náleželo osobě, která mluví, iste osobě, se kterou mluví, a ille osobě vzdálené oběma mluvčím. Některé románské jazyky (např. italština nebo španělština) mají tentýž trojstupňový systém, ale s jiným obsazením na jednotlivých pozicích. Na místo hic se posouvá iste, jehož místo obsadí ipse. K zájmenu ille přistoupily zesilovací částice. V textech je doloženo např. ecce-, eccu-, která se objevují už u Plauta.[1] klasická latina hic (is) iste ille tendence lidové a pozdní latiny iste ipse eccu – ille některé románské jazyky šp. este, st. it. esto, it. questo šp. ese, it. esso šp. aquel, it. quello V jiných románských jazycích (galorománských, rumunštině, rétorománštině) vznikl dvojčlenný systém, vycházející ze zájmen ille a iste, která byla zesílena částicemi eccu/e. Hic, is a idem se až na několik izolovaných případů do románských jazyků nezachovalo. Tato zájmena se běžně vyskytují i v textech silně ovlivněných lidovou latinou, po pádu římské říše však jejich funkci zastávají stále více zájmena ille a ipse. Určitý podíl na ústupu hic a is mohl mít i fonetický vývoj. Objevují se také kombinace zájmen, např. ille ipse nebo iste ipse (resp. *istum ipsum) > it. stesso „tentýž“, „sám“. U ipse je doložena i superlativní podoba ipsimus. Zájmeno ipse se často vyskytovalo ve spojení s osobními zájmeny. Někdy se také spojovalo s částicí -met, která se v klasické latině k osobním zájmenům někdy připojovala, a splynulo ní dohromady: *metipse > prov. medeis, meteis, kat. mateix a *metipsimus > it. medesimo, šp. mismo, st. fr. meesme, meïsme, mod. fr. même „tentýž“, „sám“. V textech se vyskytují tvary zájmen vytvořené analogicky podle 1. a 2. deklinace, např. dativy istae, illae, isto, illo nebo nominativ ipsus. Některá románská zájmena předpokládají tvary vytvořené analogicky podle cui, např. *illui > it. lui „on“ nebo *illaei > it. lei „ona“. Tázací a vztažná zájmena V oblasti tázacích a vztažných zájmen můžeme sledovat vývoj směřující ke zjednodušení. Setkáváme se rovněž s míšením a záměnami jednotlivých forem (např. míšení quid a quod; užívání qui a quem pro feminina i neutra). Nejdůležitější je vznik univerzálního relativa (šp. que, it. che apod.). Rozšiřuje se užívání neuter quod a quae pro jakýkoli neživý antecedent bez ohledu na jeho gramatický rod. Zvláště v merovejské Galii quae převážilo nad quod a používalo se pro všechny rody. Výsledkem bylo univerzální relativum que, které však úplně nevytlačilo „životné“ qui, quem a cui. Italské chi „kdo, který“ pochází z latinského qui, španělské quien, portugalské quem a rumunské cine se vyvinuly z latinského quem. Nepřímý pád cui se zachoval všude s výjimkou iberorománských jazyků. Používání těchto zájmen v moderních románských jazycích závisí na životnosti, spojení s předložkami apod.[2] Neurčitá a záporná zájmena Řada latinských zájmen (např. quidam, quivis, quilibet) na cestě do románských jazyků zanikla. Některá latinská zájmena se zachovala jen v omezené míře, např.: · Aliquis pokračuje pouze ve španělštině (alguien „někdo“, algo „něco“), portugalštině (alguem „někdo“, algo „něco“), provensálštině a staré francouzštině (alques „někdo“). · Omnis se v merovejských a langobardských listinách objevuje v ustrnulé podobě omnia, v románských jazycích se vyskytuje ve staré italštině v podobě ogna a v moderní jako ogni „každý“. Jinak bylo omnis vytlačeno zájmenným adjektivem totus (srov. it. tutto, šp. todo „všechno“, „všechen“, „každý“). Mezi nejdůležitější z nich patří: · pro it. alcuno, šp. alguno, fr. aucun „nějaký“ se předpokládá složené *alicunus; · objevuje se cata z řec. κατά „podle“, které se stává nesklonným zájmenem „každý“ (např. šp. cada „každý“), ve spojení s číslovkou unus: st. it. cad(a)-uno, šp. cada uno, st. fr. cadhuna „každý“; · u záporných zájmen je progresivní složenina nec unus, neque unus „ani jeden“ > šp. ninguno, kat. ningun, prov. negun, port. nenhum, it. niuno, rum. nici un „žádný“; · místo nemo a nihil se rozšiřuje zesílené nemo natus a res nata, z nichž je po elipse (tj. vypuštění nemo a res) šp. nadie „nikdo“ a nada „nic“. Člen Člen určitý se vyvinul ve většině případů také ze zájmena ille (např. šp. el, la, lo; it. il, lo, la), v některých jazycích (sardština, katalánština, gaskonština) ze zájmena ipse. Ve většině románských jazyků člen obsazuje pozici před jménem, v rumunštině však následoval za jménem a stal se sufixem. Prodělal tedy obdobný vývoj jako románské futurum, viz níže. Souvisí to s obecnější tendencí upřednostňovat sufixaci před prefixací.[3] V pozdně latinských textech a v textech ovlivněných lidovou latinou narůstá obecně užívání ukazovacích zájmen, četnost ille a ipse se podle Zamboniho (2000: 115) zvyšuje zhruba od 2. století. Tato zájmena sice vykazují určité znaky probíhající gramatikalizace, podle většiny badatelů se však v latinských textech nejedná o vyvinutý člen v pravém slova smyslu.[4] Zájmena ille a ipse se vyvíjejí od vyjádření deixe k vyjádření individuality. Podle Zamboniho (2000: 116) se už od druhého století vyskytují vždy, když se zmiňuje skutečnost uvedená v předchozím textu, ale nemají zatím ještě fixovanou pozici. Na dataci vzniku členu není mezi badateli jednotný názor. Někdy se za první doklady členu pokládá Peregrinatio Egeriae. Zamboni (ibid.) píše, že ille se v tomto díle rozšířilo na úkor zájmena is, ale jedná se o jakýsi „poločlen“ s aktualizační funkcí. Teprve v 5. až 6. století se objevují případy ille nebo ipse, které odkazují nejen na informaci zmíněnou v textu, ale i na obecně známé skutečnosti, které však nejsou v textu explicitně uvedeny. Člen jako gramatická kategorie se však podle Zamboniho (2000: 117) vyvíjel postupně od 4. do 8. století či později. Jako doklad členu uvádí až románský text z francouzského území, který pochází z druhé poloviny 8. století. Morani (2000: 247) píše, že vývoj členu nebyl dokončen ani v rané fázi románských jazyků. Uvádí také analogii z germánských a keltských jazyků, kde vývoj členu rovněž probíhal delší dobu. O členu jako gramatické kategorii lze proto mluvit až v románských jazycích. Neurčitý člen se vyvinul z číslovky unus, a, um (viz šp. un / una, it. uno / una atd.), která prodělávala vývoj směrem k všeobecnému významu. Význam všeobecnosti, a to v kolektivním slova smyslu, lze spatřovat i v některých užitích substantiva homo nebo zájmena se (srov. „když se na to člověk podívá z této strany, tak…“).[5] Podle Moraniho (2000: 247) byl v porovnání s určitým členem vývoj neurčitého členu rychlejší. Adverbia Ještě se krátce zmíníme o adverbiích, která se jmény úzce souvisejí. Latina měla různé typy adverbií. Kromě adverbií tvořených z adjektiv (pomocí -e nebo -iter / -er), několika nepravidelných adverbií (např. bene, male) a adverbií typu cras, ibi, ita využívala latina často ve funkci adverbia i adjektiv nebo zájmen v neutru. Tento stav zůstal v podstatě zachován. Také v románských jazycích mohou některá adjektiva fungovat jako adverbia, např. pronto. Do románských jazyků se zachovala rovněž některá nepravidelná adverbia, např. bene, male, multum. Nejvýznamnější změna nastala v tvoření adverbií z adjektiv. I v klasické latině se vyskytuje spojení adjektiva a substantiva mente nebo jiného substantiva obdobného významu pro vyjádření způsobu. Konstrukce se substantivem mente nakonec převládla a postupně nabyla čistě adverbiálního významu. Původní substantivum mente se gramatikalizovalo na sufix (fr. -ment, šp. -mente, it. -mente) užívaný pro tvoření adverbií. Literatura Herman, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA) : Pennsylvania State University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6. Klausenburger, Jurgen. Grammaticalization: studies in Latin and Romance morphosyntax. Amsterdam: John Benjamins, 2000. xii, 183 s. ISBN 90 272 3700 X (Eur.). Morani, Moreno. Introduzione alla linguistica latina. Muenchen: Lincom Europa, 2000. 332s. ISBN 3895869481. Lincon studies in indo-european linguistics; 08. Väänänen, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982. 419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0. Vincent, Nigel. Latin. In Harris, M. – Vincent, N. (eds.) The Romance languages. New York: Oxford University Press, 1990. s. 26–78. ISBN 0195208293. Zamboni, Alberto. Alle origini dell'italiano: dinamiche e tipologie della transizione dal latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-430-1653-9. ________________________________ [1] Zamboni (2000: 124) cituje eccillam (Plaut., Merc. 434) a eccistam (Plaut., Curc. 455, 615). [2] Více viz např. Vincent (1990: 55). [3] Viz Klausenburger (2000: 28). [4] Určitou obdobou může být užívání českého zájmena „ten“ ovlivněného německým členem. [5] Viz Zamboni (2000: 116).