Substantiva Na cestě do románských jazyků došlo ve jmenném systému k podstatným změnám. Mezi nejdůležitější patří nahrazení systému pádových koncovek předložkami a vytvoření členu. Dalšími změnami byl zánik neutra, redukce počtu deklinací a přesuny mezi deklinacemi. Nejprve se budeme věnovat substantivům. Některé z vyjmenovaných změn platí i pro adjektiva a zájmena, mají však svá specifika. Proto se o nich zmíníme zvlášť. Redukce počtu deklinací, změny v rodu, zánik neutra Redukce počtu deklinací Latina měla sice pět deklinací, ale substantiv čtvrté a páté nebylo mnoho. Patřilo k nim však několik důležitých slov, např. manus a dies. I v klasické a literární latině se setkáváme s kolísáním mezi první a pátou deklinací a mezi druhou a čtvrtou deklinací, viz dvojice planities/planitia nebo materies/materia. Některá substantiva měla tvary podle obou deklinací (např. domus podle 4. i 2. deklinace). Tento stav byl příznivý pro redukci počtu deklinací a přechod substantiv čtvrté a páté deklinace k produktivním deklinacím s vyšším počtem substantiv. Důležitým faktorem byla také příslušnost k rodu. Substantiva čtvrté deklinace byla většinou maskulina zakončená na -us a přecházela tedy z velké části ke druhé deklinaci, v níž byla většina substantiv rovněž mužského rodu. Substantiva páté deklinace byla většinou feminina a přecházela k první deklinaci. Výsledkem do románských jazyků je redukce deklinací na tři. Románské jazyky svědčí o tom, že někdy byla substantiva těchto dvou okrajových deklinací nahrazena odvozeninami, které lépe odpovídaly novému deklinačnímu typu (např. italské speranza a španělské esperanza „naděje“ nevychází z latinského spes, ale z tvaru sperantia).[1] Několik románských substantiv se vyvinulo přímo z tvarů od páté deklinace, např.: · rem > fr. rien „nic“; · faciem > šp. haz „líc, tvář“ se vyvinulo přímo z páté deklinace, ale it. faccia „líc, tvář“ předpokládá tvar faciam od první deklinace. V některých případech došlo ke změně deklinace podle příslušnosti k rodu a změna byla doprovázena změnou koncovky podle nové deklinace. Jedná se zejména o feminina 3. a 4. deklinace typu socrus, nurus nebo neptis: · socrus > socra > šp. suegra, st. fr. suire, suegre „tchýně“; · nurus > nura > šp. nuera „snacha“; · neptis > nepta > šp. nieta, kat., port. neta, prov. nepta „vnučka“ nebo neptis > neptia > fr. nièce, lad. ñetse „vnučka“ nebo neptis > nepotia > rum. nepoăta „vnučka“ Substantivum manus si proti tomu zachovalo ženský rod a společně s maskuliny čtvrté deklinace přešlo ke druhé deklinaci, viz it., šp. mano (f., sg.) „ruka“. Změny v rodu, zánik neutra Kolísání v rodu nebylo v latině ničím neobvyklým. Některá maskulina měla v plurálu staré kolektivum na -a (iocus – ioca). Zařazení latinských substantiv k jednotlivým rodům neodpovídalo původnímu systému, ve kterém maskulina a feminina byla životná a neutra neživotná. V latině však byla neživotná i řada maskulin a feminin. Objevují se tendence rozdělovat jména na maskulina a feminina podle formativních prvků (-a- feminina, -o- maskulina). K maskulinům přešla např. některá jména stromů na -us (např. pirus > it. pero „hrušeň“) a feminina přejatá z řečtiny a zakončená na -us, např. lat. atomus (f.) > šp. átomo (m.). Příslušnost k rodu a deklinaci směřovala k následujícímu schématu: 1. deklinace -a feminina 2. deklinace -o maskulina 3. deklinace souhláska, -e maskulina, feminina Neutrum na cestě do románských jazyků téměř zaniklo. Substantiva středního rodu byla často přiřazena k maskulinům, např. periculum > šp. peligro (m.) „nebezpečí“. Některá neutra přešla na základě plurálu zakončeného na -a k femininům, např.: · folia „listy“ > fr. feuille, it. foglia, šp. hoja „list“ · fortia „statečné činy“ > it. forza, šp. fuerza, fr. force, prov., kat. forsa, port. força „síla“. · gaudia > fr. joie, it. gioia „radost“ Tato feminina zakončená na -a byla obvykle singulárem a zařadila se mezi ostatní substantiva první deklinace. Vincent (1990: 44) však upozorňuje na situaci v italštině a rétorománštině, kde se některá neutra v plurálu stala femininy, ale zachovala si množné číslo. Vznikla tak skupina jmen, která byla v singuláru maskuliny a v plurálu femininy, např.: · bracchium (n., sg.) – bracchia (n., pl.) > it. braccio (m., sg.) – braccia (f., pl.), st. fr. braz (m., sg.) – brace (f., pl.) „paže“ · tempus (n., sg.) – tempora (n., pl.) > rum. timp (m., sg.) – timpuri (f., pl.). Plurál feminina však získal někdy kolektivní význam a k singuláru maskulina se vytvořil plurál.[2] U některých slov tak kategorie čísla u jmen měla v podstatě tři členy: singulár, plurál a tvar pro kolektivum. Produktivitu tohoto modelu dokládá podle Vincenta (ibid.) skutečnost, že se kolektivum vytvořilo i od některých původních maskulin, např. lat. digitus > it. dito (sg. m.), dita (f., pl.). V románských jazycích funguje neutrum jen velmi omezeně. Vyskytuje se u zájmen a členu. Vincent (1990: 44) uvádí, že zánik neutra nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Podle Väänänena (1982: 184–185) nebyl rychlý. Přetrvalo podle něj až do začátku románských jazyků (vymezení vzniku románských jazyků je problematické, Väänänen pravděpodobně mluví o 7. – 8. století). Ve prospěch pozdější datace zániku neutra by mohla svědčit skutečnost, že některé románské tvary mohou z hlediska hláskových změn vycházet pouze z tvaru neutra, nikoliv z předpokládaného analogicky vytvořeného akuzativu maskulina, např. cor > it. cuore, fr. coeur, cat. cor „srdce“ (nikoliv *cordem).[3] Změna v rodu byla někdy doprovázena i změnou deklinace tak, aby výsledek odpovídal výše uvedenému schématu. Neutra třetí deklinace zakončená na -us se např. často stávala maskuliny, viz · tempus > it. tempo, fr. temps, šp. tiempo „čas“; · corpus > it. corpo, šp. cuerpo, fr. corps „tělo“. Systém pádů Podíváme-li se do románských jazyků, na první pohled vidíme, že došlo k významným změnám. Probíhající změny v pádovém systému lze pozorovat i v latinských textech. Stav v textech V textech ovlivněných lidovou latinou a v pozdně latinských textech dochází k záměnám pádů. Podle Hermana (1997: 65) vyvrcholil chaos v používání jednotlivých forem nejpozději v pátém století. Lze vystopovat určité tendence, které jsou však velmi všeobecné a rozhodně nejsou pravidlem: · záměny dativu a genitivu, místo posesivního genitivu se např. objevuje dativ; · akuzativ se od starých dob rozšiřuje na úkor ablativu u deponentních sloves typu uti a na úkor dativu u sloves parcere, persuadere, studere, nocere, servire; · akuzativ se stále více používá po různých předložkách, hlavně na úkor ablativu · akuzativ má tendenci stávat se univerzálním nepřímým a předložkovým pádem · dativu stále více konkuruje konstrukce ad + akuzativ, která je v této funkci doložena už u Plauta; · partitivnímu a posesivnímu genitivu konkuruje konstrukce s de; · ablativ nahrazován předložkovými konstrukcemi s in, cum, per, propter; · nominativ a akuzativ se rozlišují na nápisech z mnoha oblastí, nicméně je i řada příkladů jejich záměny (hlavně u feminin 1. deklinace); · vyskytují se i ustrnulé formy, např. genitivy typu martyrorum (tj. dies) „svátek“, tituly a epiteta (např. regnante dominus Leoprando, viro excellentissimo rege in Italia) nebo některé lokativy (Brundisi > it. Brindisi, Florentiae > it. Firenze). Stav v románských jazycích Většina románských jazyků má jeden tvar pro singulár a jeden pro plurál. Tyto formy se často vyvinuly z původního akuzativu singuláru a plurálu, např.: · amicum > šp. amigo „přítel“, amicos > šp. amigos „přátelé“; · amicam > it. amica „přítelkyně“. Proto se v etymologii románských slov často uvádí latinské slovo ve tvaru akuzativu. Některé románské formy se však vyvinuly i z jiných pádů. V italštině a rumunštině vychází tvary plurálu systematicky z latinského nominativu plurálu (lat. caballi „koně“> it. cavalli, rum. cai „koně“). Také některá další jednotlivá substantiva vycházejí z původního nominativu, a to hlavně jména osob (např. deus > šp. dios „bůh“ nebo homo > it. uomo „člověk“, mulier >it. moglie „žena“). Redukce tvarů pouze na dva (jeden pro singulár, druhý pro plurál) však neproběhla všude. Ve staré francouzštině a provensálštině se zachoval systém dvou pádů: jeden tvar pro podmět (starý nominativ) a druhý (většinou starý akuzativ) pro ostatní pády. Tento systém byl však omezen pouze na maskulina typu murus a výběrově na některá další substantiva (např. turris > st. fr. tors, turrem > tor „věž“): lat. stará fr. lat. stará fr. sg. nom. murus murs pl. nom. muri mur sg. ak. (obl.) murum mur pl. ak. (obl.) muros murs Systém dvou pádů francouzština během svého vývoje opustila. Rumunština rozlišuje dodnes 2 pády u většiny feminin: nominativ-akuzativ a genitiv-dativ (nom.-ak. doamnă < domina(m), gen.-dat. doamne < dominae). Dále má vokativ na -e: doamne < domine (nom. domn), Petre < Petre (nom. Petru). Jeho latinský původ však není podle Väänänena (1982: 197) jistý. Zamboni (2000: 110nn.) předpokládá zejména z typologických důvodů přechodný systém, v němž životná jména měla tři formy (nominativ, akuzativ a genitiv / dativ) a neživotná dvě formy (nominativ / akuzativ a genitiv / dativ). Třetí pád (gen. / dat. nebo tzv. nepřímý pád) většinou v dalším vývoji zanikl. Vztahy mezi konstituenty, které latina vyjadřovala pomocí pádů, vyjadřují románské jazyky pomocí předložek, případně slovosledu. Akuzativ versus nominativ Na otázku, proč v některých jazycích převládl akuzativ na úkor nominativu, není jednoznačná odpověď. Akuzativ měl v pozdní latině tendenci získávat funkci univerzálního nepřímého a předložkového pádu. Dlouho se však rozlišoval nominativ a akuzativ (viz výše). Herman (1997: 68) vysvětluje konečnou převahu akuzativu vlivem oštiny a umberštiny, které měly nominativ plurálu první deklinace na -as. Takové nominativy jsou doloženy i v latinských archaických textech. Následně podle něj došlo vlivem analogie a deklinací, kde byl nominativ a akuzativ plurálu stejný, k rozšíření akuzativu jako jediného pádu i u jiných deklinací. Tato hypotéza se však vzhledem k problematické roli substrátů jeví spíše jako nepravděpodobná. Zamboni (2000: 103nn.) nabízí jiné vysvětlení. Zatímco v klasické latině byl akuzativ příznakovým[4] pádem a nominativ nepříznakovým, došlo během vývoje, zjednodušeně řečeno, k přehození: nominativ se stal příznakovým a akuzativ nepříznakovým. Akuzativ se následně rozšířil právě proto, že byl nepříznakový, a tudíž všeobecněji použitelný. Zamboni předpokládá přechodné stádium, ve kterém proti opozici nominativ – akuzativ, obvyklé v indoevropských jazycích, dočasně převládla opozice ergativ – absolutiv.[5] Svědčí o tom podle něj také to, že přímé předměty a podměty intranzitivních sloves se shodují s participiem perfekta ve složených časech, podměty aktivních tranzitivních sloves se s participiem perfekta nikdy neshodují. Ergativ byl příznakový, kdežto absolutiv bezpříznakový. Klausenburger (2000: 125) cituje členění románských jazyků do tří oblastí podle toho, zda se byl pro románské tvary východiskem akuzativ nebo nominativ: 1. Iberský poloostrov (španělština, portugalština, katalánština): nominativ byl téměř úplně nahrazen akuzativem 2. východní románské jazyky (italština, rumunština): nominativ byl akuzativem nahrazen pouze v singuláru, ale zachoval se v plurálu 3. Galie (stará francouzština, stará provensálština): zachovala se opozice nominativ – akuzativ Dále (ibid.) cituje názor, který dává do souvislosti splývání tvaru nominativu a akuzativu s gramatikalizací latinské předložky ad na element vyjadřující pádové vztahy, přinejmenším pro životné přímé předměty. Tento předložkový akuzativ byl produktivní pouze na Iberském poloostrově, kde došlo k nahrazení nominativu akuzativem. Klausenburger (2000: 122nn.) porovnává vývoj španělštiny (náhrada nominativu akuzativem) a staré francouzštiny (zachování opozice nominativ – akuzativ). Podle něj spočívá klíč k řešení této otázky v rozdílném fonetickém vývoji. Oba jazyky se lišily tím, že ve francouzštině došlo k apokopě /o/, kdežto ve španělštině nikoliv. To následně vedlo k rozdílnému morfologickému vývoji. V další argumentaci vychází Klausenburger z hierarchie gramatických kategorií jména. Nejsilnější pozici má rod, na druhém místě je číslo a na posledním pád. Dojde-li ve vývoji jmenné flexe k zániku flektivních prvků, nejprve zaniká pád. Na příkladu slov muro „zeď“ a muros „zdi“ ukazuje, že ve španělštině bylo -o interpretováno jako znak pro maskulinum, -s pro plurál a pro pád už žádný element nezůstal.[6] Ve francouzštině došlo k apokopě /o/ a zůstalo pouze koncové -s. Toto -s však vyjadřovalo nejen rod, ale nevyhnutelně i číslo a pád, které s ním byly neoddělitelně spjaty. Ztráta /o/ způsobila, že rod a číslo nemohly být vyjadřovány samostatnými prvky a na určitou dobu byl tak zachován i systém dvou pádů.[7] V italštině[8] došlo ke ztrátě koncového -s, ale zachovaly se koncové vokály. Podle Klausenburgera (ibid.) koncové -i a -e nahradily v plurálu ztrátu -s, které bylo znakem plurálu ve španělštině. Proč zanikl systém latinských pádů? Zánik systému latinské deklinace se dříve vysvětloval především hláskovými změnami, které způsobily rozsáhlou homonymii mezi pády a přivodily následný krach celého systému, který si vyžádal vyvinutí nových způsobů vyjadřování. Podle novějších výzkumů však vývoj ve fonetické oblasti nemohl být sám o sobě příčinou tak rozsáhlé změny. Pomocí hláskových změn se také nedá vysvětlit eliminace některých pádových koncovek (např. -orum, -arum), které byly foneticky stabilní. Klausenburger (2001: 112) uvádí přehled vývoje koncovek 1. a 2. deklinace v mluvené latině v porovnání s klasickou latinou: klasická latina mluvená latina 1. deklinace sg. nom. -ă -a gen. -ae -e dat. -ae -e ak. -ăm -a abl. -ā -a pl. nom. -ae -e gen. -ārum -aro dat. -īs -i(s) ak. -ās -a(s) abl. -īs -i(s) 2. deklinace sg. nom. -ŭs -o(s) gen. -ī -i dat. -ō -o ak. -ŭm -o abl. -ō -o pl. nom. -ī -i gen. -ōrum -oro dat. -īs -i(s) ak. -ōs -o(s) Zároveň (2001: 113, pozn. 84) však připomíná, že tento vývoj nelze pokládat za příčinu vzniku systému založeného na předložkách, viz výše. Nevyrovnanost systému V souvislosti se zánikem latinské deklinace se upozorňuje na nevyrovnanost latinského systému samotného (Herman 1997: 64). Při vývoji z ine. prajazyka latina zjednodušila jmenný systém. Zredukovala počet pádů z 8 na 6, ablativ absorboval lokál a instrumentál, lokál v některých případech také splynul s genitivem (viz Romae ve významu „v Římě“). Vokativ byl téměř ve všech případech roven nominativu. Některé tvary, které se ještě v archaické latině lišily, vyústily do jedné podoby (např. dat. oi a abl. od > ō). V plurálu měl dativ a ablativ vždy stejnou koncovku, ze systému zmizel duál. Systém byl nevyvážený i v tom, že např. ve 2. deklinaci se lišil gen. a dat. sg., ale v 1.deklinaci měly shodný tvar a naopak 2. deklinace měla shodný dat. a abl., ale první ne. Kromě toho pády neměly přesně vymezené funkce a mnohdy se překrývaly. Prostým pádům dále konkurovala spojení s předložkami. Někdy se používalo prostého pádu, jindy pádu s předložkou a v některých případech bylo možné obojí. Herman (1997: 65 – 66) nicméně uvádí, že rostoucí chaos ve funkcích pádů i jejich fonetické podobě by sám o sobě nestačil, kdyby byla nominální flexe nezbytně nutná pro srozumitelnost. Z toho důvodu se zachovaly např. slovesné koncovky, ačkoliv byly vystaveny stejným vývojovým tendencím ve výslovnosti jako jména. Jestliže došlo k výrazné redukci a následné ztrátě mnoha pádových koncovek, musel mít jazyk místo flexe k dispozici jiné prostředky. Podle Hermana (1997: 73) to byly především předložky. Nevyrovnanost systému se uvádí jako příčina změn i v jiných případech. Lingvisté však upozorňují na to, že i stabilní systémy často vykazují prvky asymetrie, a proto to nemůže být hlavní důvod. Obecná vlastnost jazyka (tendence k vyrovnanosti) nám navíc neříká, proč došlo k určité změně na určitém místě a v určitém čase. Důležitost pádů v latině Pinkster (1991a: 78nn.) obšírně zkoumal funkci pádů v klasické latině. Uvádí, že často nemá příliš smysl rozlišovat různé „významy“ pádů, ty nabývají větší důležitosti spíše u některých příslovečných určení (tj. na větné periferii). Pokusně odstranil z latinského textu pády a zkoumal jeho srozumitelnost. Ukázalo se, že pády nebyly ve většině případů pro porozumění nezbytně nutné. Význam věty je do značné míry určen predikátem, se kterým se mohou kombinovat jen určitá slova, jejichž počet bývá relativně nízký. Pády samozřejmě porozumění usnadňují i v případě, že nejsou nezbytné. Pinkster uvádí, by se pádům měla přisuzovat mnohem menší důležitost než je tomu v tradičních a školních gramatikách. Mnohem větší roli hraje ve větě význam sloves a jmen. Podle Pinkstera právě relativně malá důležitost pádů vysvětluje, proč se románské jazyky mohly obejít bez pádů, aniž by byla ohrožena komunikace. Pády byly nahrazeny systémem založeným na předložkách a slovosledu. Syntaktické větvení Klausenburger (2000: 29nn.) cituje práci Bauer,[9] která popisuje obecnou tendenci indoevropských jazyků přesouvat řídící prvek (hlavu určující syntaktické funkce) před řízený (komplement). Pozice hlavy před komplementem se označuje termínem pravé větvení, pozice hlavy za komplementem levé větvení. U latinských pádů je hlavou flektivní sufix a komplementem kořen slova, jedná se tedy o levé větvení. Systém založený na předložkách je proti tomu pravé větvení, protože hlava přechází před komplementem. Vývoj k předložkám by tedy byl ve shodě s popsanou obecnou tendencí. Jedná se však pouze o tendenci, nikoliv o pravidlo. Struktura s levým větvením se tedy mohla v latině zachovat. Závěr Otázka po příčinách změny deklinace v konkrétním čase a prostoru není dosud uspokojivě vysvětlena. Jak upozorňuje Wright (2002: 307n.), nevystačíme zde pouze s argumenty čistě jazykového charakteru. Je třeba brát v úvahu i společensko-historické faktory. Změna tak velkého rozsahu mívá více příčin, které se vzájemně kombinují a doplňují. Svou roli mohla sehrát jak nevyrovnanost systému, tak fonetický vývoj, tendence umisťovat hlavu před komplement nebo větší „průhlednost“ předložkových konstrukcí apod. Ani v tomto případě neexistuje jednoduchá a jasná odpověď na otázku, co způsobilo přechod od systému pádů k systému předložek a slovosledu. Literatura Herman, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA) : Pennsylvania State University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6. Klausenburger, Jurgen. Coursebook in Romance linguistics. Muenchen : Lincom Europa, 2001. 203 s. ISBN 3 89586 203 7. Klausenburger, Jurgen. Grammaticalization: studies in Latin and Romance morphosyntax. Amsterdam: John Benjamins, 2000. xii, 183 s. ISBN 90 272 3700 X (Eur.). Pinkster, Harm. (1991). Sintassi e semantica latina. Torino: Rosenberg & Sellier, 1991. Holand orig. 1984. Väänänen, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982. 419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0. Vincent, Nigel. Latin. In Harris, M. – Vincent, N. (eds.) The Romance languages. New York: Oxford University Press, 1990. s. 26–78. ISBN 0195208293. Wright, Roger. A Sociophilological Study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. viii, 389. ISBN 2-503-5133. Zamboni, Alberto. Alle origini dell'italiano: dinamiche e tipologie della transizione dal latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-430-1653-9. ________________________________ [1] Vincent (1990: 43). [2] Vincent (ibid.) uvádí příklad z rétorománštiny: il vierv (m., sg.) „slovo“, la viarva (f. pl., kolektivní), ils viervs (m. pl., počitatelnost). [3] Viz Vincent (1990: 44). [4] Dvojice příznakový – nepříznakový: příznakový prvek má proti nepříznakovému „něco navíc“. Zatímco nepříznakový prvek může za určitých okolností v sobě zahrnovat i příznakový, naopak to nelze. Ve fonologickém systému češtiny se jedná např. o dvojici neznělý (bezpříznakový) - znělý (příznakový). Na úrovni lexika jsou příznakovými prvky slova citově zabarvená, nářeční apod. proti nepříznakovým slovům spisovného jazyka. Příznakovost se projevuje i v gramatice, singulár je např. bezpříznakový a plurál příznakový, prézens bezpříznakový a ostatní časy příznakové atd. [5] Ergativ vyjadřuje „logický“ podmět (podměty aktivních tranzitivních sloves), absolutiv se používá pro „logický předmět“, tj. pro přímý předmět a podmět intranzitivních sloves. [6] Klausenburger uvádí, že na cestě do románských jazyků přestaly latinské sufixy vyjadřovat zároveň rod, číslo a pád, nepodává však bližší vysvětlení. [7] U první deklinace se vývoj ve francouzštině i španělštině ubíral stejným směrem, viz šp. puerta – puertas a st. fr. porte – portes. [8] Klausenburger (2000: 126). [9] Bauer, Brigitte. The Emergence and Development of SVO Pattering in Latin and French. Diachronic and Psycholinguistic Perspectives. Oxford: Oxford Univ. Press, 1995.