Lexikum Lexikum patří k nejatraktivnějším složkám jazyka, takže mu byla věnována velká pozornost i při studiu lidové a pozdní latiny. Zájem o lexikum lidové latiny souvisí se zkoumáním etymologického původu slov v jednotlivých románských jazycích a rozdílného nebo shodného výběru latinských slov, které dále pokračují do příslušného románského jazyka. Lexikum je také velmi pohyblivou složkou jazyka, projevují se v něm velmi snadno výpůjčky z jiných jazyků, vznikají nová slova, dochází k posunům ve významu atd. Stejně jako v ostatních jazykových plánech, nelze ani u lexika předpokládat oddělenou existenci lidové a „vyšší“ latiny[1] a pokládat za východisko románského lexika pouze lexikum lidové latiny. Neustále musíme mít na paměti, že se jedná o jeden jazyk s množstvím vrstev. Do románských jazyků pokračují slova pocházející ze všech vrstev jazyka. Také u lexika se setkáme s řadou faktorů a jejich kombinacemi, které vývoj ovlivňují. Zmiňme se alespoň o některých, a to s přihlédnutím k lidové a pozdní latině. Některé faktory ovlivňující vývoj lexika Změny v mimojazykové realitě Potřeba pojmenovávat nové skutečnosti vede ke vzniku nových slov či k přejímání. Slova označující zaniklé skutečnosti buď zanikají, nebo jsou využita pro nějakou novou skutečnost. V pozdní latině se např. objevuje slovo camisia (> šp. camisa „košile“), které označuje do té doby neužívaný oděv. Expresivita Dalším faktorem je potřeba vytvářet nové expresivní výrazy, které by nahradily starší výrazy, které už svou expresivitu částečně nebo úplně ztratily. Charakteristikou těchto slov bývá citové zabarvení, jedním z prostředků je vytváření deminutiv nebo augmentativ (např. šp. ofertón je aumentativem od oferta „nabídka“).[2] Tabu a eufemismus Termínem tabu se označuje tendence vyhnout se určitým skutečnostem, které jsou v daném kulturním kontextu vnímány jako nežádoucí. S tabuovými slovy souvisí eufemismus, tedy užívání opisného vyjádření pro skutečnosti, jejichž přímé pojmenování je z různých důvodů vnímáno jako nepřípustné či příliš silné, např. slova spojená s nemocemi a smrtí, magickou a náboženskou oblastí, se sexem a vyměšováním, slova označující nebezpečná zvířata. Vznikají tak různá eufemistická označení, např. latinské serpens „had“ původně znamená „ten, který se plazí“. V češtině lze zmínit výrazy používané místo „zemřít“, např.: „odejít“, „zavřít oči“, „vydechnout naposled“. U nás je společensky nepřípustné mluvit na veřejnosti o Cikánech nebo v USA o černoších atd.) Slovo původně pociťované jako eufemismus však užíváním postupně přestává být eufemismem, a proto je třeba hledat další výraz, který by ho nahradil. Lidová etymologie Lidová etymologie je chybný výklad původu slova, se kterým často souvisí změna podoby slova. Lidé se domnívají, že v některém slově „slyší“ jiné, jim známé slovo nebo jeho část. Na základě mylné interpretace pak provedou změnu slova. S lidovou etymologií se setkáme častěji u přejatých slov. Příkladem z češtiny může být slovo „kontraverzní“ (domněle z kontra + verze) místo náležitého kontroverzní (z latinského controversia „spor“). Příkladem z latiny je spojení slova malacia pův. „klidné moře“, „bezvětří“ s malus a následné vytvoření nového termínu bonacia, ze kterého pochází např. it. bonaccia „bezvětří“. Vliv jiného jazyka Kontakt s jiným jazykem vede nejen k prostému přejímání, ale i k vytváření kalků či slov vzniklých spojením cizího a domácího elementu (např. slovního základu a koncovky, dvou slovních základů, slovního základu a afixu). Hláskový vývoj Soudí se, že některá latinská slova zanikla proto, že v důsledku hláskového vývoje vznikla homonyma (např. homines a omnes). Nedostatečná odlišnost od jiných slov V latině lze pozorovat tendenci k nahrazování jednoslabičných slov či obecně slov s malým fonetickým rozsahem (např. aurem > *ore). Řešením je odvození delšího slova ze stejného základu (např. deminutivum auricula místo auris) nebo volba více či méně synonymního výrazu (např. totus místo omnis). Nepravidelná flexe Snaha vyhnout se nepravidelné flexi: tento faktor se mohl podílet na tom, že se v románských jazycích nevyskytují některá slova, která měla v latině nepravidelnou flexi, např. sloveso ferre. Možnost komunikace Tento faktor je důležitý pro změny v jazyku obecně. Důležitá je nejen komunikace mezi mluvčími různých jazyků nebo různých dialektů, ale i různých sociálních skupin. Prestiž Vliv prestiže rovněž uplatňuje ve změnách v různých jazykových plánech. Jednotlivci nebo skupiny mohou svojí prestiží významně ovlivnit rozšíření určitého slova. Může se jednat o vliv významných a populárních osobností, vliv školy, literárních vzorů, institucí apod. Vymezení se vůči jiným mluvčím Výběr slov může být ovlivněn také snahou používat odlišné výrazové prostředky než jiní lidé nebo skupiny, a tak se vůči nim vymezit. V konkrétním případě může být obtížné stanovit, které faktory se na vývoji podílely a jakou měrou. Určitou pomůckou může být např. hlásková podoba slova. Neprovedená hlásková změna může (ale nutně nemusí!) znamenat, že se slovo do jazyka dostalo až po té, co příslušná změna odezněla. V souvislosti s latinou a románskými jazyky může být někdy obtížné stanovit, zda slovo pochází z latinského základu nebo je výpůjčkou z jiného románského jazyka. Příklady vývoje lexika v latině Odvozování a skládání V souvislosti s lidovou a pozdní latinou se mluví zejména o deminutivech a o hromadění prefixů či sufixů. Odvozování Mezi produktivní jmenné sufixy patřily např. -tor, -trix, -men / -mentum, -antia, -(i)entia nebo -arius. Nově vzniklá slovesa náležela zejména k první nebo čtvrté konjugaci, mezi oblíbené sufixy patřilo např. -icare, -iculare, -ellare, -illare a -idiare < -izare.[3] Silným impulsem pro vytváření nových slov byl příchod a šíření křesťanství, které s sebou přinášelo množství nových skutečností. Pojmenování se přejímala z řečtiny nebo se vytvářela nová latinská slova. Příkladem druhého postupu je např. trinitas „trojice“, incarnatio „vtělení“ či salvatio „spása“. Do zvláštní skupiny se někdy řadí slova, která byla odvozena prefixem a sufixem zároveň, např. impedicare „spojit, svázat“ (fr. empêcher, port. empelgar), inodiare (it. annoiare „nudit“, „obtěžovat“, fr. ennuyer, prov. enoiar, kat. enujar). Docházelo také k dekompozici některých slov, u nichž mluvčí vnímali, že jsou odvozena pomocí prefixu, např. consacrare (místo consecrare), commandare (místo commendare), contangere (místo contingere „stát se“), inclaudere (místo includere „uzavřít“). Hromadění prefixů a sufixů V lidové a pozdní latině se objevují slovesa, která obsahují několik prefixů. Jedním z faktorů zde opět může být snaha po větší expresivitě a dostatečná odlišnost od jiných slov. Je nicméně nutné rovněž nezapomínat, že i v klasické latině má prefix často pouze funkci zesílení významu základního slovesa. Některá původně složená slovesa tak přestala být pravděpodobně pociťována jako složená a přidávaly se k nim další prefixy. Příklady: adimplere, circuminspicere, concolligere, discooperire, pertransire, peroccidere, superelevare, perdiscooperire. Deminutiva a augmentativa Deminutiva se v latině tvořila pomocí sufixů -ulus, -culus, -(c)ellus, -(c)illus. Jejich obliba v lidové latině se vysvětluje zejména snahou po větší expresivitě, která se výrazně uplatňuje v neformálním mluveném jazyce. Dalším důležitým faktorem byl zřejmě i větší fonetický rozsah slova. Mohl to být také způsob, jak se vyhnout homonymii, která mohla vzniknout v důsledku hláskových změn. Mnoho původních deminutiv přestalo být postupně jako deminutiva vnímáno a v dnešních románských jazycích jsou to bezpříznaková slova, která jsou vnímána jako základní (např. auriculam „ouško“ > šp. oreja „ucho“) a od některých z nich se tvoří další deminutiva (např. lat. vetus „starý“ > lat. vetulus, veclus „stařičký“ > šp. viejo „starý“ > šp. viejecito „stařičký“). Příklady deminutiv: · agnellus „beránek“ (vlastně „beráneček“): agnellum > it. agnello, fr. agneau „beránek“, do portugalštiny však pokračuje nezdrobnělé agnum „beránek“ > port. anho · ovicula „ovečka“: oviculam > st. fr. oeille, fr. mod. ouaille, prov. ovelha, kat. ovella, šp. oveja, port. ovelha „ovce“; do rumunštiny ale ovem > rum. oaie „ovce“. · genuc(u)lum, geniculum „kolínko“ > šp. hinojo (dnes spíše archaické) „koleno“ · vetulus, veclus „stařičký“ > všechny rom. jaz., např. šp. viejo, it. vecchio · cultellus „nožíček“ (od culter „nůž“) > it. coltello, šp.cuchillo, fr. couteau · apicula „včelička“ > fr. abeille, šp. abeja, it. pecchia „včela“ Za augmentativa lze pokládat substantiva tvořená sufixy -o, -onis, která vyjadřují charakteristickou vlastnost nebo aktivitu. Slova s tímto sufixem jsou součástí i klasické nebo tzv. stříbrné latiny, viz např. naso „nosáč“, gulo „žrout“, bibo „pijan“, capo „paličák, tvrdohlavec“, centurio „setník“. Mohou někdy mít pejorativní zabarvení, které přetrvává i do románských jazyků. Skládání Skládání je dalším běžným prostředkem vytváření nových slov a nejinak tomu bylo i v latině. Setkáme se i s bizarními složeninami vytvořenými podle řeckého vzoru. Řečtina byla vzorem i pro některé termíny v odborných pojednáních. Složeniny se vyskytují i ve starší latině, viz slovo suovetaurilia „oběť prasete, býka a ovce“. Cicero označuje za těžkopádné složeniny typu versutiloquus „s vyumělkovaným jazykem“ nebo perterricrepa „ten, který dělá hrozný hluk“. U vzdělaných pozdně latinských spisovatelů je rovněž možné setkat se s neobvyklými složeninami, z nichž některé jsou tzv. hápax legomenon (vyskytují se pouze na jednom místě). Často je zřejmé, že se jedná pouze o neologismus daného autora. Vedle literárních a do značné míry umělých slov jsou však doloženy i výrazy pocházející z pramenů, u nichž lze předpokládat těsnější sepětí s mluveným jazykem. U Petronia se vyskytuje např. caldicerebrius „s horkou hlavou“ nebo larifuga „tulák“. Z Pompejí pocházejí výrazy pilicrepus „hráč s míčem“, seribibi „noční pijani“ nebo piscicapi „rybáři“. Některé složeniny byly tvořeny předložkou a jménem, celý obrat však měl jeden ustálený význam, např. in gyro, per gyrum „okolo“, de latus „vedle čeho“. Spadá sem dále řada jmen pro funkce na císařském dvoře, např. ab aerario „pokladník“, a bibliotheca „knihovník“, a veste „otrok starající se o šatník“ nebo ab epistulis „sekretář“. Objevují se rovněž předložky složené ze dvou jednoduchých předložek. Někdy se kombinuje význam obou složek, např. ab + ante > abante > fr. avant, it. avanti „před“; de inter > šp., port., it. dentro „uvnitř“. Jiné jsou naopak pleonastické, např. de ex > fr. dès, šp. desde „od“, de ab > it. da „od, u, k, z“. Ke složeninám v širokém slova smyslu můžeme volně připojit i různé opisy adverbií pro vyjádření času, která jsou jednak expresivnější a jednak delší než příslušná latinská adverbia. Místo nunc se např. objevuje ad horam, hac hora, ad praesens, in praesenti; diu je nahrazováno výrazy longo tempore nebo multo tempore. Opisem byly původně i výrazy typu lenta mente, kde se mente postupně gramatikalizovalo na adverbiální sufix, srov. šp. lentamente „pomalu“. Onomatopoická a expresivní slova Mezi tato slova patří např. mamma (již od Varrona) „kojná“, „maminka“; grunnire (od Varrona) „bručet“; atta „děda“; acca, amma „maminka“; pappa „jídlo“, „tatínek“; cloppus „kulhavý“; pipire, pipare, pip(p)iare, pipilare „pípat“ apod. Změny ve významu Kromě vytváření nových slov dochází v jazyku také k posunům a změnám významů slov stávajících. Někdy se změny ve významu kombinují s odvozováním a přejímáním slov z cizích jazyků. Rozšíření významu Příklady rozšíření významu s pokračováním do románských jazyků: · laxare „uvolnit“ > „nechat jít“ > „nechat“: it. lasciare, fr. laisser, šp. dejar; portugalské deixar vzniklo kontaminací laxare a delaxare; · (se) applicare „přistávat“ > „přijít“: st. šp. allegar, port. achegar; · (se) plicare „svinovat plachty“ > přibližovat se > přijít, šp. llegar, st. port. chegar; · adripare „blížit se ke břehu“ > „přijít“: it. arrivare; · sedere „sedět“ > „zůstávat“ > „být“: šp. ser; v pozdní latině může být sedere synonymem esse; · hostis „nepřítel“ > „nepřátelské vojsko“ > obecně „vojsko“: šp. hueste, port. hoste, rum. oaste, st. it. oste, st. fr., prov., kat. ost; · passer „vrabec“ > obecně „pták“: šp. pájaro, port. pássaro, rum. pasăre; · virtus > „zázrak“, „div“, „věc se zázračnou mocí“: ve staré francouzštině vertu „účinný lék“ · focus „domácí krb, ohniště“ > „oheň“, nahrazuje ignis: it. fuoco, fr. feu, šp. fuego, port. fogo, rum. foci „oheň“ · testa „hliněná nádoba“ > v některých oblastech místo caput: kat., prov. testa, fr. têtê (it. testa je výpůjčka ze st. fr.); caput a jeho odvozeniny jsou proti tomu základem středo a jihoitalského capo, rum. cap, kat. cap, šp. cabeza < capitia „hlava“ · bucca „tvář“ > (už od dob staré latiny expresivní výraz pro ústa) místo os (dalším faktorem zde mohla být i krátkost slova): it. bocca, šp. boca „ústa“ · causa (kromě rum. ve všech rom. jaz., nejprve „záležitost“, pak „věc“, hlavně od 5. stol. dále) místo res (ale rem > fr. rien „nic“, prov. re): šp. it. cosa, fr. chose O rozšíření významu se jedná i v případě, kdy se nějaký specializovaný výraz či termín stane obecným výrazem, např.: · (iecur) ficatum (játra husy vykrmené fíky, kalk z řeckého συκωτόν) > obecně „játra“: it. fegato, šp. hígado, port. fígado, fr. foie, prov., kat. fetge, rum. ficat; · gamba „zvířecí noha, tlapa“ (veterinární výraz z řec. καμπή) > obecně „noha“: it. gamba, fr. jambe, prov. kat. camba. Zúžení významu Opačným procesem je zúžení významu: · necare obecně „zabít“ > „utopit“, tj. zabít zvláštním způsobem, pravděpodobně přes aqua necare: šp., port. anegar, it. annegare, fr. noyer, prov. negar, rum. îneca; · cognatus „příbuzný“ > „švagr“: šp. cuñado, it. cognato, port. cunhado, rum. cumnat; · materia „látka“, „surovina“ > „dřevo“: šp. madera, port. madeira; · pullus „ptačí mládě“ > „kuře“: šp. pollo, it. pollo, fr. poule; · tempestas „čas, doba, počasí“ > „bouře“: šp. tempestad, it. tempesta; · captivus „zajatý“ > „v zajetí ďábla“ > „nešťastný“, „zlý, špatný“: it. cattivo, prov. caitiu. Můžeme sem zahrnout i případy, kdy se obecný výraz stane specializovaným termínem. Docházelo k tomu ve větší míře např. v souvislosti s křesťanstvím, někdy v kombinaci s výpůjčkami z řečtiny: · fides „zástava“, „slib“ > „víra“: šp. fe, it. fede, fr. foi; · orare „prosit“ > „modlit se“ · paganus „venkovan“ > „pohan“, „nekřesťan“: šp., it. pagano; · gentes „národy“ > „barbaři“, „cizí národy“ (s peiorativním nádechem) > „pohané“; stejným vývojem prošlo i řecké slovo ἔθνη. · martyr v řečtině „svědek“ > „mučedník“, tj. svědek víry > příp. „hrob mučedníka“. Abstraktní > konkrétní · piscatus „rybolov“, „úlovek“ > „ulovená ryba“: šp. pescado; · testimonium „svědectví“ > „svědek“: fr. témoin; · mancipium „nabytá věc, zvláště otrok“ > „mladík“: šp. mancebo, prov., kat. masip; · ingenium „talent, povaha“ > „vynález“ > „válečný stroj“, „zařízení“, ve staré fázi i „lest, úskok“: fr. engin „stroj“, „past“, prov. (en)genh, st. šp. engeño nebo engenio. · potestas „moc“ > „mocná osoba“ · regnum „království“ > „král“ · hereditas „dědictví“ > „dědic“ Opačný posun od konkrétního k abstraktnímu je v historii latiny bohatě doložen a informují nás o něm i sami spisovatelé. Latina byla původně na abstrakta poměrně chudá, abstraktní významy se vytvářely s příchodem a vlivem filozofie, řecké kultury atd. Eufemismy Jednou ze strategií při vytváření eufemismu je použít pro negativní skutečnost pozitivní pojmenování. Římané např. nazývali epilepsii sacra passio, což byl kalk z řeckého ἱερή νοῦσος. Mezi latinské eufemismy patří např. orbus „bez rodičů, sirotek“, které v některých oblastech nahradilo ve významu „slepý“ klasické caecus. Jinde pokračuje do románských jazyků caecus: it. orbo, st. fr. orb, rum. orb; šp. ciego, it. cieco „slepý“. Za eufemismus lze pokládat i slovo infirmus ve významu „nemocný“, které nahradilo aeger nebo aegrotus (it. infermo, šp., port. enfermo, st. fr. enferm). Pro „být zdravý“ a „být nemocný“ se požívaly také výrazy bene x male habere (asi řec. vliv), z nichž vychází it. malato, fr. malade, kat. malalt „nemocný“. Samozřejmostí jsou různé výrazy pro smrt, např. e saeculo migrare, decedere apod. V pozdní latině se objevují také eufemismy pro „zabít“ nebo „poslat na smrt“, „odsoudit k smrti“. Jedním z nich je animadvertere, které se už v dřívější době používalo ve významu punire a později nabylo významu „poslat na smrt“. Zajímavý je také případ slovesa tutare (aktivní forma vytvořená k tutari) „chránit“, které později znamenalo „zabít“ a pokračuje ve francouzském tuer „zabít“. Podle Löfstedta (1980: 266) mohl vývoj proběhnout přes tutare aliquem „chránit před někým“ na základě paralely s defendere aliquem s týmž významem. Volba slov Na základě srovnávacího studia románských jazyků je zřejmé, že v případě možnosti výběru synonyma často nakonec převážily expresivnější výrazy a výrazy s pravidelnou flexí nebo patřící k progresivním konjugacím či deklinacím. V některých oblastech však pokračovala i jejich „klasická“ synonyma. Situace v latinských textech však mnohdy neodpovídá výsledku v románských jazycích, setkáváme se tam zcela běžně např. s nepravidelnými formami. Příklady: · portare (všechny rom. jazyky) místo ferre / gerere: šp. portar, it. portare, fr. porter „nést“ · parabolare nebo fabulare místo loqui (nepokračuje do rom. jaz.): it. parlare, fr. parler, šp. hablar, port. falar „mluvit“ · částečné nahrazení tvarů od slovesa ire (hlavně jednoslabičných) slovesy vadere a ambulare (v pozdních textech je však ire obvyklé, vadere se naopak moc často nevyskytuje): od vadere je např. odvozeno šp. voy nebo it. vado „jdu“, fr. infinitiv aller „jít“ pochází patrně z latinského ambulare · comedere nebo manducare místo ēsse, edere: šp., port. comer, it. mangiare, fr. manger, rum. mînca „jíst“ · caballus „valach“ místo equus: it. cavallo, šp. caballo, port. cavalo, rum. cal „kůň“; zachovalo se ale částečně slovo equa > šp. yegua, port. égua, kat. éuga, egua, st. fr. ive, ieve „kobyla“ · comparare (už u komiků i s významem „koupit“) místo emere: st. fr. comperer, it. comp(e)rare, šp. comprar „kupovat“ · minutus, pusillus, putillus, „maličký“, pisinnus „malý (kluk), dítě“, pitinnus místo parvus: šp. menudo „drobný“, port. miudo, kat. menut. · casa místo domus a aedes: šp., it. casa „dům“, rum. casă; francouzština má maison z mansio (resp. mansionem). · plorare „naříkat“ a plangere „bít se v prsa ze smutku“ (obě slovesa měla význam „oplakávat mrtvého“) místo flere „plakat“: fr. pleurer, kat. plurar, šp. llorar, port. chorar; it. piangere, rum. plînge „plakat“ · spatula „ramínko“, deminutivum od spat(h)a někde nahradilo humerus, jinde se humerus zachovalo: it. spalla „rameno“, šp. hombro, rum. umăr, port. ombro „rameno“ · sapere nahradilo všude kromě rumunštiny scire: šp. saber, fr. savoir, it. sapere, rum. şti „vědět“. · grandis (expresivnější, konkrétnější) většinou převážilo nad magnus: šp. it. grande; magnus pokračuje jako součást spojení tam magnus ve šp. tamaño, port. tamanho, kat. tamany. · formosus a bellus místo pulcher: šp. hermoso, kat. formos, rum. frumos, port. formoso, it. bello, fr. beau, kat. bell · basium místo osculum a savium „polibek“: šp. beso, it. bacio, kat. bes, port. beijo, fr. baiseul „polibek“ · cantare místo canere: šp. kat. port. cantar, it. cantare, fr. chanter, rum. cîntà „zpívat“ · adiutare místo iuvare: šp. ayudar, it. aiutare, fr. aider, rum. ajutà, port. ajudar „pomáhat“ · iactare / iectare místo iacere „házet“: šp. echar, port. geitar, it. gettare, fr. jeter „házet“ · ascultare místo audire: it.. ascoltare, šp. escuchar, fr. écouter, port. escutar, rum. ascultà „poslouchat“ · thius „obecně strýc“(z řeč.) a avunculus „obecně strýc“ místo rozlišování patruus „strýc z otcovy strany“ a avunculus „strýc z matčiny strany“: fr. oncle, rum. unchĭu, šp. tío, it. zio „strýc“ Konečná převaha některého slova na určitém území a v určitém románském jazyce neznamená, že by se v konkrétní oblasti vždy objevovalo pouze to slovo, které se v daném románském jazyce používá dnes. I v tomto případě lze předpokládat současnou existenci různých variant. Důvody, proč se v daném románském jazyce nebo dialektu nakonec prosadilo určité slovo, mohou být různé. Vliv cizích jazyků Lexikum je např. ve srovnání s gramatikou mnohem otevřenějším systémem, a proto se v něm snáze uplatňuje vliv cizího jazyka. Latina se dostala do kontaktu s velkým množstvím jazyků, o kterých však bohužel často nemáme dostatečné znalosti. Jedním z nejvýznamnějších zdrojů výpůjček byla řečtina, se kterou byla latina v kontaktu už od předliterárního období a která byla navíc prestižním jazykem kultury. Také v lidové latině byly výpůjčky z řečtiny hojně rozšířené. V literárních dílech se můžeme setkat s různými postoji k řečtině a přejímání z řečtiny – od vkládání řeckých slov, kalků a výpůjček až po snahu vyhnout se grecismům a používat latinské výrazy. Přejímání Z jazyků mimo řečtinu zmiňme alespoň výpůjčky z germánských jazyků a jazyka Keltů. Některá slova germánského původu se vyskytují v řadě románských jazyků. Patří mezi ně např. názvy světových stran, výraz pro „bohatý“ (šp. rico, it. ricco, fr. riche), výraz pro „bílý“ (šp. blanco, it. bianco, fr. blanc) nebo výraz pro „válka“ (šp., it. guerra, fr. guerre), které nahradilo téměř ve všech jazycích latinské bellum. Mezi slova keltského původu se vedle carrus, carpentum a bracae (viz kap. Romanizace) počítá např. základ slovesa cambiare „vyměnit, směnit“, které nahradilo v některých oblastech latinské mutare. Dalším příkladem je cer(e)visia „pivo“ (> šp. cerveza). Mezi nejvýznamnější zdroje výpůjček patřila řečtina. Výše jsme se setkali s odbornými výrazy συκωτόν a καμπή. V prvních staletích našeho letopočtu došlo k vlně přejímání křesťanských výrazů, z nichž některé se prostřednictvím latiny dostaly i do nerománských evropských jazyků. Výčet výpůjček z řečtiny spjatých s křesťanstvím by byl velmi dlouhý, zmiňme alespoň některé: · angelus z řec. ἄγγελος „posel” > křesť. „anděl“ · apostolus z řec. ἀπόστολος „posel”, „hlasatel” > křesť. „apoštol“ · baptisma z řec. βάπτισμα „umytí“ > křesť. „křest“ · baptizo z řec. βαπτίζω „umývat“, „ponořit > křesť. „křtít“ · biblia z řec. βιβλία „knihy“ > křesť. „bible“ · coementerium/coemeterium z řec. κοιμητήριον „místo určené ke spaní” > křesť. „hřbitov“ · diabolus z řec. διάβολος „pomlouvačný” > křesť. „ďábel“ · ecclesia z řec. ἐκκλησία „shromáždění lidí”, „sněm” > křesť. „církev“, „kostel“ · episcopus z řec. ἐπίσκοπος „dohlížitel” > křesť. „biskup“ · evangelium z řec. εὐαγγέλιον „dobrá / radostná / příznivá zpráva” > křesť. „evangelium“ · laicus z řec. λαικός „lidový“ > křesť. „laik“, „ne kněz“ · eremus z řec. ἔρημος „opuštěný”, “samotný” > „poušť“, „pustina“ Z řečtiny byla přejata i některá běžná slova, např.: · colaphus z řec. κόλαφος „rána“, „úder“, které nahradilo latinské ictus: it. colpo, šp., port. golpe · thius z řec. θεῖος „strýc“ (viz výše): it. zio, šp. tío · cata z řec. κατά „po“ (jednom apod.), distributivní význam: šp. cada „každý“ · orphanus z řec. ὀρφανός „sirotek“místo orbus: it orfano, šp. huérfano, port. orfão, kat. orfe, fr. (zdrobnělina) orphelin „sirotek“ · platea z řec. πλατεῖα „široká ulice“ místo forum: it. piazza, šp. plaza, port. praça, fr. place „náměstí“ · cara z řec. κάρα pův. „hlava“ místo vultus (přejato po 6. stol.): šp., port., kat. cara „obličej“ · per girum, in giro „okolo“ (viz výše) · parabola z řec. παραβολή „přirovnání“ > rom. „slovo“, „řeč“: it. parola, fr. parole, šp. palabra. Románský význam „slovo“ má své kořeny v hebrejštině, konkrétně v Septuagintě, kde odpovídající hebrejské slovo znamená kromě „přirovnání“ i „výrok“, „přísloví“. Nejprve tedy došlo ke kalku mezi hebrejštinou a řečtinou a poté bylo toto slovo přejato s překlady bible do latiny, a to včetně rozšířeného významu.[4] Kalky a sémantické kalky Kalkem je slovo vytvořené doslovným překladem cizího slova. V češtině jsou to výrazy typu země-pis podle geo-grafie. V lidové a pozdní latině je kalkem např. výraz ab oculis „slepý“, vytvořený podle řeckého ἀπ᾽ ὀμμάτων „bez očí“. Termínem sémantický kalk se někdy označuje rozšíření významu již existujícího slova, ke které došlo díky vlivu jiného jazyka. Löfstedt (1980: 143) uvádí jako příklad latinské slovo iudicium pro označení krize v průběhu nemoci, použitého na základě řeckého κρίσις, které v jednom ze svých významů odpovídá latinskému iudicium. Dalším případem, které Löfstedt (1980: 146) popisuje, jsou latinská slova utilis a idoneus, která získala významy „dobrý“, „hoden“, „čestný“ pod vlivem řeckého χρητός. Řecké výpůjčky z latiny Přejímání však neprobíhalo pouze jednosměrně z řečtiny do latiny, ale i opačně. Řečtina přejímala zejména slova spojená s administrativou, vojenstvím, názvy peněz apod. Příklady:[5] · πατρίκιος, πραιτόριον, παλάτιον · λεγιών, πάκτον (pactum), βίγλα (vigilia)[6] · δηνάριον Z latiny však byla přejata i některá běžná slova, např. · πόρτα (porta) · σπίτι (hospitium) · κέλλαneboκέλλαρι (cella, cellarium) · βαρβάτος(barbatus) · φαμελιά nebo φαμίλια (familia) · ἀγουμπῶ (accumbo) Literatura Adams, J. N. Bilingualism and the Latin Language. First published. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. xxviii, 836 s. ISBN 0-521-81771-4 (hardback). Herman, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA) : Pennsylvania State University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6. Hofmann, J. B. La lingua d'uso latina. Ricottilli, L. (a cura di). 3. edizione. Bologna: Pàtron, 2003. x, 510 s. ISBN 8855526987. Löfstedt, Einar. Il latino tardo. Trad. Giorgetti, Carmen Cima. Brescia: Paideia, 1980. (švéd. orig. Late Latin 1959) Meyer-Lübke. Romanisches Etymologisches Wörterbuch. 2. unveränderte Auflage. Heidelberg: C. Winter, 1924. Schrijnen, J. I caratteri del latino cristiano antico + dodatek Mohrmann C., Dopo quaranť anni. Terza edizione. Bologna: Pàtron, 1986. (1. vyd. 1932 Nijmegen) Tagliavini, Carlo. Le origini delle lingue neolatine: introduzione alla filologia romanza. 6. ed. interamente rielaborat. Bologna: Patron, 1982. xlii, 681. ISBN 88-555-0465-7. Väänänen, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982. 419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0. Zamboni, Alberto. Alle origini dell'italiano: dinamiche e tipologie della transizione dal latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-430-1653-9. ________________________________ [1] Pojmem vyšší latina rozumím zejména latinu literárních děl vytvořených vzdělanými spisovateli, kteří dobře ovládali latinu a měli umělecké ambice. Jedná se zejména o klasickou latinu v širším slova smyslu, ale nelze se omezit pouze na toto časové období. [2] V dnešním jazyce lze tento jev pozorovat např. v reklamě, viz užívání „super“, „hyper“, „extra“, „maxi“ atd. [3] Sufix -izare je utvořen od řeckého -ίζειν. [4] Löfstedt (1980: 117n.) [5] Löfstedt (1980: 153nn.) [6] V přejatém slově je provedena synkopa a zanikl jod.