Kladivo na časoděj Postavy: Duch filozofie Sudca Pomocník súdu Žalobca Obžalovaní: Aristoteles, Augustinus, Descartes, Leibniz, Kant, Engels, Bergson, Einstein, Heidegger, Prigogine, Brian Green (teória superstrún) 1. Přichází pomocník (je uveden hudbou nebo světly), pustí Time a přerovnává věci, složky, spisy, oprašuje křeslo... 2. Pomocník pustí monolog, na něco si vzpomene a odběhne. Přijde pak těsně před koncem monologu a přinese to (např. soudcovské kladívko). Duch filosofie: (úvodný monológ, len hlas zo „zákulisia“, ako podklad jeho prehovoru sa môže použiť zostrih melódií, ktorý bol spomenutý v poznámke.) Hovoří s nadhledem a lehkou ironií, protože pochopitelně ví, jak to všechno je. Už od nepaměti se různí filosofové oddávají úvahám o čase. Už od nepaměti se na mém stole, na stole ducha filosofie hromadí teorie více či méně pošetilé, seriózní, ale taky naivní. Avšak teď se zdá, že se děje něco neobvyklého... Svět se zastavil, hodiny přestaly bít, nebo taky být? Prý: „Čas zmizel, čas je pryč,“ ozývají se hlasy lidí. „Byla to sebevražda anebo vražda?“ – ptají se titulky velkých deníků. „Co bude s hodinovou mzdou? Uživí se hodinové hotely?“ Ptají se titulky bulváru. Budeme muset psát Arialem, když přijdeme o Times New Roman? Táže se časopis Computer. Chmchmchm ... A co si teď počnou všichni ti slovutní a učení filosofové, když jejich časové koncepce najednou postrádají svůj předmět? ... Na zemi se schyluje k soudu. Před porotou stojí velikáni filosofie a vědy, kteří mají svou obhajobou soud přesvědčit, že to nebyly jejich myšlenky, které tento svět připravily o tak důležitý čas. Hmm... Pojďme se podívat, jak si vznešený soud s tímto bezprecedentním případem poradí, chmchmchmchm... 3. Pokračuje se už podle textu. Pomocník soudu: Přítomní povstaňte, vždyť soudce přichází Ve velké tísni náš svět se dnes nachází Soudce: (neskoro prichádza na scénu, pozerá sa na prázdne zápästie, prichádzajúc môže len tak medzi rečou namosúrene prehodiť o sebe v tretej osobe) Soudce dnes vzbudil se včas A zjistil, že chybí mu čas Pomocník soudu: (naváže na své předchozí verše) Tíseň to časová býti však nemůže Proto zde všichni teď pohleďme na muže Kteří by před soudem měli dnes stát Soudce: usadí se, vše si nachystá, poklepe kladívkem a: Předveďte obžalované! Pomocník: Ať žaloba chopí se díla Zazpívá, koho obvinila! Žalobce: (predstavuje všetkých obvinených – rytmicky, zlomyslně, agresivně. Během zpěvu obžalovaní postupně přicházejí a uklánějí se.) Aristoteles tu stojí Svatý Augustin se bojí Descartes přišel suverénně S Leibnizem se hádat věrně Kant byl taky předvolán Engels zrovna přijel k nám Tu je Bergson, Einstein tady Heidegger má snad i klady Prigogine se bude hájit Možná lze čas ještě najít Najde ho snad Brian Green? To se ještě uvidí Tento verš možná bez hudby, po pauze, výhružně Soudce: Honem, honem, pane žalobce, jaké je znění obžaloby? Nemáme moc času! Žalobce: Každý z vás Co tu stojí Nechť se třese Nechť se bojí Vy jste totiž žalováni Z velikého přečinu Byť ni jeden z vás Nebyl chycen při činu Předstupte, hajte se Přiznejte, kdo to byl Kdo ten čas potřebný Ze světa sprovodil Pomocník soudu: Jako první předstoupí se svou obhajobou řecký filosof Aristoteles. Velmi starověký. Žalobce: Aristoteles šmíroval těla při jejich pohybech, až ztratil času pojem aby z toho vyšel se ctí, rozhodl se vzbudit dojem, že pohyb čas produkuje a čas pohyb podporuje, vyšla z toho zmatenina, zdravý rozum kolabuje duše prý to spočítá. Motal se v tom dříve, motá se v tom nyní a to se mu vyčítá. Aristoteles: (po jeho uvedení hneď začne hrať hudba a on začína spievať, motív piesne Lucie: Pohyby) Pohyby, počítám pohyby, počítám bez chyby počítám čas. Dráhy a pohyby dříve a později na dráze tělesa počítám polohy počítám čas. Planety pohyby Dráhy a oblohy Pohyby bez chyby Počítám polohy Počítám čas Pohyby počítám pohyby Počítám bez chyby Počítám čas Žalobce: Tak a máme jej, je to on! Slyšeli jste – jen samé pohyby a počty, žádný čas. Zavřít až zčerná! Soudce: Hmmmm.... Pomocník: jako by s rozpaky, nesměle Ale čas tam přece měl, jako počítaný pohyb, či co... Tedy jestli tomu dobře rozumím... Žalobce: Nesmysl, čas o sobě podle něj neexistuje! Soudce: Ovšem přesto s časem počítá, nemůže tedy být jeho vrahem. Žalobce: Ale ctihodnosti – Soudce: Dost! K Aristotelovi: Jestli to správně chápu, chceš říct, že kdo neumí počítat, jak se co hýbe, není schopen najít čas. K žalobci: No jasně, to by odpovídalo, že pane žalobče? Žalobce bezmocně rozhodí rukama. V tom případě – žalobce se v tobě zmýlil, Aristoteli můj milý. Pomocník soudu: Teď nechť před soud předstoupí římský občan Aurelius Augustinus. Trochu starověk, trochu středověk. Žalobce: Augustinus, ochlasta a děvkař, když propálil si kotel, zalek se sám sebe a obrátil se k bohu. Nemohl však utéct všemu, co kdy proved – a bylo toho dost. A tak – musím říct, že geniálně – zrušil minulost. Taky budoucnost. Augustinus: (ako prvé ohnivo reaguje na Aristotelovu obhajobu) Myslíš, že čas jsou jen pohyby Jen blázen by s tebou souhlasil Žádné učení však není bez chyby Byť jiskru věčnosti tys téměř zahasil Poslyš teď svým uchem Čas měříme duchem (pred svojim hlavným výstupom prednáša krátku modlitbu, kým hudba začína pomaly hrať) Veď mou duši, můj Pane, mluv mými ústy, neboť moje duše se každou chvíli dopouští hříchu. Když jde o času poznání Já říci chci své vyznání Mohu říct na začátek Že čas má svůj počátek Stvořený se světem byl Mocný bůh ho vytvořil Před ním padám na tvář svou Před moudrostí velikou Stejně jak země stvořená… Tak i čas svůj konec má Věčný tu je jen můj Pán Kterým pak budu povolán On mě bude přísně soudit Že mohl jsem někdy zbloudit Ale tenhle světský soud Ten mě jistě zbaví pout Rozhodne, že moje snaha Zbavila mě viny vraha Žalobce: Ať si je Aristotelés zproštěn viny, když myslíte, Ctihodnosti! Avšak tento muž – v dramatické pauze ukáže na Augustina – se právě přiznal. „Čas svůj konec má“ (paroduje Augustinův rytmus), k tomu že byl povolán a přiznává, že zbloudil – tedy lituje toho, že zabil čas! Lítost, nelítost – popravit! Augustinus: Ale to jsem přece neřekl! Soudce: Ticho obžalovaný, teď nemáš slovo, nezdržuj přelíčení! Pomocník: Ale to přece neřekl! Žalobce: Co to plácáte, všichni to slyšeli. Ještě teď mi to zní v uších. Pomocník: ironicky, úlisně Můžu doporučit výborného ušního lékaře. Žalobce: uraženě, prudce Námitka! Soudce: Přestaňte! Řekl jen, že čas jednou skončí, tak jako začal, ale neřekl kdy. Z toho ovšem přiznání k vraždě nelze platným sylogismem vyvodit. A zbloudil v něčem úplně jiném – Vaše interpretace je velmi zavádějící! Pomocník: Mohu doporučit výborné interpretační semináře! Žalobce: Námitka! Soudce: Ticho, na Vaše hádky nemáme čas! – podívá se na ruku, kde chybějí hodinky: Hodinky sice nemám, ale cítím, co ve mně zanechává proud událostí, které se tu odehrávají a začíná to být pocit intenzivní –– jestli to nejsou větry, mohl by to být ten čas, a pak jsi z toho ven. Pomocník soudu: Ať předstoupí další pán – Francouz, 17. století, Descartem on bývá zván. Žalobce: Pan René Cartesius ničemu nevěřil, jen ženské proháněl, aby si ověřil jak málo ducha je v lidském těle a po mnoha průnicích prohlásil směle „nic není jisté až na mé pochyby ničemu nevěřím až na mé pohyby jen když já myslím, cítím, že jsem a cizím myslím sděluji, kde jsem“ No a na čas docela zapomněl. Descartes: Pochybuji myslím tedy jsem Myšlenkou jsem zcela unesen Ze začátku jen samé já To nic jiného nepozná Nepozná, nepozná Dnes mě démon už neklame Bohem ho překonáváme (Bůh, jen ten mě nezklame) Teď už není jen pouhé já Tělo také svůj smysl má Smysl má, smysl má Ref. |: Pochybuji, pochybuji Pochybuji - tedy jsem :| Mimo já je ještě venku kolem svět Stromy domy, zde krásný květ A čas taky, přátelé Hned je tady vesele Je vesele, je vesele Našel jsem ho, rozum mám Obvinění zpřetrhám ... Leibniz: (nevydrží Descartovu obhajobu, skočí mu do reči a začnú sa hádať) Ne tak rychle, drahý brachu Mně se něco nezdá Když ti řeknu, kde máš chybu Uznáš, že jsem hvězda Descartes: (prekvapene) Wilhelme co tím chceš říct Přišel si mě urazit? Leibniz: Ale René, přece víme Že si špatně rozumíme Descartes: Tak to já si nemyslím Já hned všemu rozumím Leibniz: René, ty pistolníku od Bílé hory bojovníku z Bílé hory Pohleď na nebe a všechny živé tvory pohlédni na živé tvory Bůh netvoří na etapy bůh netvoří na etapy Dělá vše hned dokonalé dělá vše hned dokonalé Žádná hloupost ho nenapadne žádný omyl jej neklame Descartes: Varuju tě, Wilhelme Dej pozor na má slova Ať se sporu vyhneme... Leibniz: (skočí mu do reči) To by byla škoda! Descartes: (výhružne) Varoval jsem tě! Leibniz: (provokuje) Laskavě dovol poslední větu Toto je nejlepší z možných světů Descartes: Ty musíš mít vždy poslední slovo. Leibniz: To není pravda! (tu by sa dalo vložiť nejaká odľahčená pasáž: mohla by sa nahlas pustiť taká hudba ako býva v groteskách a Descartes s Leibnizom by ešte chvíľu hrali, že sa hádajú, alebo by sa mohli až pobiť takým nejakým vtipným spôsobom) Soudce: Co to má znamenat?! Okamžitě přestaňte, ničemové! Vyveďte je prosím oba dřív než zboří soudní síň! Pomocník je vyvede či vyžene. K času nemohli říct míň... Musím však ctít presumpci neviny, proto jsou oba dva nevinní. Pomocník soudu: Prosím o klid v soudní síni, další muž předstupuje. Z čeho Kant – Němec, z Královce, 18. století – obviněn je? Žalobce: Myslím, že ho máme. Immanuel Kant, vyhnal čas a prostor ze světa, že prý mají méně bytí než nějaká kometa, že prý jsou jen v hlavě, že prý jsou to hlavně tvary či regály na naše škrpály. Kant: Už to vím, už to vím, Ale nevím, jak to vím Jak je to jen možné, že je tohle možné Syntetickým ředidlem Umeju si hlavu Nemám žádnou empirii Vím to ale apriori Vyhnu se tak davu. Dav se honí s časem Neví ale, že jsem Dávno přišel na to, Že čas není zlato, Ale jenom forma Na cihly. (po skončení piesne na záver len tak rýchlo dodá) Já to nebyl. Žalobce: suverénně, vítězoslavně Netřeba nic dodávat. „... čas není...“ – Zavřít až zčerná a popravit! Soudce: Hmmmmm...... Pomocník: Jestli tomu dobře rozumím – Žalobce: Námitka! Soudce: Zamítá se! Pomocník: Jestli tomu dobře rozumím, Kant říká, že když člověk něco vidí, tak to nutně vidí v určitém časovém okamžiku, protože – to tak zkrátka vždycky vidí. Kant: Aspoň někdo že to chápe. Pomocník: Pak by Kant skutečně mohl zabít čas – Žalobce: Aha – do věže s ním a zastřelit! Pomocník: – kdyby zabil všechny lidi a nakonec sebe! Žalobce: Vida, vida – tedy masový sériový vrah?! V tom případě lámat v kole! Pomocník: Pak ale prostinký fakt naší existence a vnímání Kanta zprošťují žaloby! Tedy myslím, domnívám se, rozsudek vyneste sám, Ctihodnosti! Soudce: Hmmmm... Imánek je, zdá se, jenom trochu pomatený. On si myslí, že všichni myslí stejně, jak si to myslí on. Sice scestné, ne však trestné! Bude ušetřen, další! Pomocník soudu: A teď prosím Engelse – taky Němec, 19. – ať obhajobu přednese. Žalobce: Friedrich Engels komunista, před ním není sklenka jistá, absolutní prostor, čas mizí před ním jako chlast. Engels: Dobrý večer, soudruzi Já přišel se dnes hájit V mé koncepci spletité Čas lehce (rychle?) dá se najít Čas a prostor patří k sobě Hmotě oba náleží Čas mou vinou není v hrobě Na tom záleží Na tom nyní záleží Jen jeden rozměr má čas Obecný a nezvratný Co stalo se, už nikdy zas Se k nám nevrátí Nijak se k nám nevrátí Vidíš, soude veliký Nejsem, koho hledáte Věřím jistě, že do chvilky Vraha poznáte Vraha času poznáte Soudce: s podivením Nevím, pane žalobce, proč jste obžaloval toho muže – vždyť ten tam čas evidentně má? Žalobce: bezradně Ctihodnosti, ..., ctihodnosti, já – on je totiž tak drzý, že určitě něco spáchal! Soudce: trochu jízlivě Ale čas tam má, že? Pomocník: Navíc krásně zpívá/má krásný kostým/choreografii... Soudce: Vidím, Engelsi, že ani ty nejsi vrahem času. Předvolejme tedy dalšího obžalovaného. Pomocník soudu: Henri Bergson – opět sladký Francouz, století 20. – zde je. Ať mu štěstí přeje! Žalobce: Bergson, Henri, zamotaný případ. Nejdříve udělal z času nádeníka, který dře na naše životy, že prý élan vital. No jo, a když umřeme? On s námi? Asi ano. Vlastně se tak s časem zabíjíme navzájem. Časem. Asi bude něco na tom, jak se říká, na co vlastně sám Bergson umřel, že prý élan mortal. Bergson: (tu sa podľa mňa celkom hodí refrén z piesne Lenky Filipovej Za všechno může čas) Ref.: Za všechno může čas Ten, co se skrývá v nás Náhle si zrychlí ten svůj krok Za všechno může čas Ten, co se skrývá v nás A v něm vteřina je delší než rok Za to nemůžu já Ta myšlenka není má Náhle se někdo musel splést Za všechno může čas Zase oblbnul nás A v něm vteřina je delší než rok Ref.: Za všechno může čas Ten, co se skrývá v nás Náhle si zrychlí ten svůj krok Za všechno může čas Ten, co se skrývá v nás A v něm vteřina je delší než rok Soudce: Stop! Na to nemáme dost – podívá se na ruku, kde chybějí hodinky – na to tady dnes není prostor! Co říká pan žalobce? Žalobce: jen mlčky zakroutí hlavou Soudce: Pan pomocník? Pomocník: zamyšleně Kde jen jsem to už slyšel? Soudce: Tedy zase nevinen. Odchod! A rychle další! Pomocník soudu: Teď předstoupí Einstein – žid, 20. – a poslouchá Rammstein! Žalobce: Úředník patentového úřadu v Bernu obehrát chtěl božskou hernu vsadil všechno proti času absolutnímu vyprazdnit chtěl v herně kasu všemohoucímu. Relativní, relativní, všechno je prý relativní, pro tebe je – a pro tebe není Prostor a čas? Zapomeňte, To jen gravitace pění. Einstein: (text na hudbu piesne od skupiny Rammstein Amerika) Ref.: /:Rád vám sdělím to že fyzika fyzika je nádherná Já vám říkám to že fyzika fyzika fyzika:/ Můj stařičký přítel Newton Věřil v absolutní čas Vážně se však mýlil Newton Leč o tom přesvědčil vás Každé dítě dnes už ví Čas je závislý od soustavy Já změnil jsem běh našich dní Čas a prostor jsou relativní / časoprostor je relativní Ref.: /:Rád vám sdělím to že fyzika fyzika je nádherná Já vám říkám to že fyzika fyzika fyzika:/ Možná jsem se v něčem mýlil Možná někde chyby mám Ke lži jsem se však nechýlil Doufám že to stačí vám Proto rád bych sdělil soudu Nechť nemyslí že chystám boudu Já s časem ve všem počítám Úmysly při tom čisté mám Ref. Rád vám sdělím to že fyzika fyzika je nádherná Já vám říkám to že fyzika fyzika fyzika Já vám říkám to že fyzika mechanika kvantová Já vám říkám to že fyzika fyzika fyzika Nemám problém s časem žádný problém s časem čas je všude kolem nás Ne, nemám problém s časem Žalobce: Máš, máš, máš problém! Čas je podle něj relativní – Pomocník: ironicky – a proto si zaslouží absolutní trest? Mohu doporučit výborný – Žalobce se prudce nadechne, ale soudce jej předběhne: Soudce: Zamítá se! Pomocník: dodá napůl jen tak pro úplnost – kurz latiny. Soudce: Takže ani Einstein není vinen... Je sice pravda, že fyzika (fyziká) se k času často chovala neurvale, ale ta relativistická... to je asi ok. – K žalobci: Začínám pochybovat o oprávněnosti žaloby! Žalobca: (našepkáva sudcovi) Možná s Martinem Heideggerem budeme mít více štěstí, pane soudce, totiž jistojistě, určitě. Soudce: Hmmm, tak se na to podívejme... Pomocník soudu: Své myšlenky ať přijde před soud obhájit německý filosof Heidegger – ten nebyl žid. Žalobce: Dejte si teď pozor velký přichází chlap prolhaný řeči jsou to hodně mělký básničkou však pobaví taky zdatně lyžoval jezdil rychle, jezdil skvěle i času se věnoval napsal o něm velmi směle čas je jen strach ze smrti a konečnosti bytí večně se nic nevrtí a skončíme – žití. Martin hraje na city všech smrtelných jsoucen z času dělá pocity v konečnosti zhroucen. Heidegger: Bytí a čas, čas a bytí Podstatné jsou v našem žití Bez nich smyslu nemá nic Právě jsem vám přišel říct Čas je pro mě základní Můj vztah k němu příkladný - tady to chce připsat dva řádky, aby došlo k symetrii s ostatními slokami a též aby se to obsahově napojilo na jednorázový refrén Ref.: Vy mě chcete obviniti Z pokusu čas odčiniti Vy mě chcete obvinit Z pokusu čas odčinit Řeknu Vám však jenom tohle: (nebude zpíváno, ale vysloveno v hudbě sloky) Dobře vím že v bytí čase Udělal jsem mnoho chyb – Mít tak čas je napravit! Proto myslím, že je zřejmé Že jsme na tom stále stejně A že viník to vím jistě Nestojí teď na mém místě Žalobce: Začne opět vítězoslavně, ale pak se trochu mírní. Teď to ale musí být všem jasné – zde vidíme vraha a viníka. Totiž chci říct, že nepochybuji –, tedy že myslím –, totiž že jsem – nakloněn spatřovat v Heideggerovi hledaného zločince. Pomocník: Kdybyste nic nenamítal, mohl bych doporučit výborný kurz řečnictví bez koktání. Soudce: Nechte si to! Pane žalobce, v čem spatřuje vinu zde přítomného Heideggera? Žalobce: Ctihodnosti, všimněte si titulu jeho knihy. Soudce: podezíravě, nechápavě Ano? A co má být? Žalobce: No, přece Bytí a čas. Dvě věci. Bytí – čas. Tedy čas je něco jiného než bytí, čas je různý od bytí, čas není bytí – a tedy čas není! Soudce: podívá se tázavě na pomocníka, ten předstírá, že usilovně něco dělá, nebo se dívá do stropu, jako by se jej to netýkalo. Pane žalobce, myslím, že by Vám měl někdo doporučit nějaký výborný kurz predikátové logiky! A vůbec – dostal jste se v knize dále než k titulu? Žalobce: zkroušeně Vlastně – nestihl jsem to, neměl jsem na to dost času... Soudce: Jako obvykle. Každopádně, ať se to někomu líbí, nebo ne, Heidegger je zproštěn žaloby. Nebudeme přece trestat básníky, i když někdy strašně blábolí. – Takže ani tohle nám nevyšlo, co pane žalobce? (už trochu jízlivě a roztrpčeně) Žalobce: poníženě, omluvně Ano, Ctihodnosti, ale máme v záloze ještě dva obžalované, Ctihodnosti. Soudce: Tak ale rychle, máme vysloveně málo času. Pomocník soudu: Belgičan a Rus Ilya Prigožine. Jak s ním nyní naložíme? Žalobce: Složitý je tenhle Prigogine bude tvrdit, že čas zachránil já vám to však vyložím vzal si sousto veliké témeř se s ním udávil že prý čas je konstruktér bergsonovsky vitální dokončit... Ilya Prigogine: (hudobne by sa to možno dalo prepojiť s Bergsonom, keďže je tu podobný motív v refréne ) Henri Bergson pravdu má – Taky se i plete Věda co říct k času má Ať chcete nechcete Já vám tady přednesu Tu obhajobu svou Tím obžalobu setřesu Svou řečí obrannou Ref.: Zkoumal jsem v svém žití Jak funguje bytí Jak funguje čas Ten co je prý v nás Bádal jsem a studoval Bych znal o tom více Proto jsem se věnoval Termodynamice Já jsem zjistil o čase Že ho nelze zvrátit Že co jednou stalo se Už se nenavrátí Ref.: Zkoumal jsem v svém žití Jak funguje bytí Jak funguje čas Ten co je prý v nás Doufám, že to stačí vám Co jsem nyní řekl Žaloby – já přiznávám Strašně jsem se lekl Taky bych chtěl dodati Že budu-li moci Při hledáni oběti Chci vám napomoci Ref.: Zkoumal jsem v svém žití Jak funguje bytí Jak funguje čas Ten co je prý v nás Žalobce: Ctihodnosti, já vím, že jsem se už jednou či dvakrát trošičku zmýlil, ale právě teď mi má právnická intuice říká, ba přímo křičí do ucha, že tohle je ten pravý zločinec! Soudce: A jakými důkazy či argumenty chcete svou intuici doložit? Žalobce: Kdo se bojí, nemá čisté svědomí. On se lekl. Tedy – on nemá čisté svědomí a je vrahem času. Zavřít – aspoň na 3 týdny! Pomocník: s ironickým nadšením Úžasné, konečně jsme to vyřešili? Mohl byste mi prosím doporučit nějaký výborný kurz právnického sylogismu? Soudce: Co tím myslíte, pomocníku? Pomocník: Já samozřejmě netroufám si vůbec nic říci, snad jen takovou maličkou maličkost. Obžalovaný chce přece napomáhat při hledání oběti. Copak to by nějaký vrah udělal? Soudce: Zdá se mi, zdá, pane žalobce, že Vaše argumentace je poněkud – nebo spíše úplně přitažená za vlasy. I Prigogina musím zprostit! Co teď uděláme, pane žalobce, když už jsme tomu věnovali tolik – podívá se na ruku, kde chybějí hodinky – úsilí? Žalobce: Nezoufejme, pane soudce. Ještě máme naději, že tu kauzu vyřešíme. Možná tenhle vážný čin spáchal vědec Brian Greene. Soudce: Ať tedy přistoupí poslední obžalovaný! Pomocník soudu: Předstoupí pan Amerikán Greene. Ještě sttále živý a zelený! Žalobce: Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk, pan Greene nám ze světa dělá kytáru nebo co, všechno prý jsou struny, tak asi čas je jen nějaké brnkání. Struny: Nejen čas Celý svět Hledej v nás Koukni sám Že místo atomů A místo prostoru A místo času No věř nám Jsme tu jen my Tenké struny Krásné struny Brian Green: (rap?) I ty jsi jenom kmity, kmity, kmity I ty a tvoje city jsi jenom kmity vesmírných strun struny, jsou jich tu tuny, od věků kmitají světový um I ty jsi jenom kmity, kmity, kmity Žalobce: velmi nejistě, s obavami Snad by to mohl být on, Ctihodnosti. Vždyť tam čas vůbec nemá, takže se jej zbavil! Aspoň podmínku – nemohl by dostat? Pomocník: s předstíraným soucitem Jak hluboko jste klesl, pane žalobce! Už Vám mohu doporučit snad jedině výborný obchod s pevnými provazy, kdybyste tedy měl odvahu vyrovnat se se situací jako muž. Žalobce: nejistě, tázavě Námitka? Soudce: Přijímá se. Ctěný pan pomocník si zřejmě neuvědomuje závažnost situace – zjistili jsme, že čas není, a přitom nedokážeme jeho zmizení vyřešit. Co si jen počneme? Pomocník: Ach jistě, Ctihodnosti, svatá pravda. Poníženě se omlouvám, promiňte. I Vy promiňte, pane žalobce. Hluboce lituji svých poněkud urážlivě míněných slov. Žalobce: plačtivě, zoufale Neomlouvejte se prosím, máte pravdu. Zklamal jsem, nedokázal jsem odhalit příčinu zmizení času, odhalit toho, kco zabil čas. Nezasloužím si dále žít, nezasloužím si ani dále posílat obviněné do šatlavy či na střelnici. Stanu se raději – Soudce: Tak dost toho zakomplexovaného skřehotání! Ptám se všech se vší vážností svého soudcovského křesla: Kdo tedy zabil čas? Duch filozofie: Pomocník musí pustit další zvukový záznam. Duch mluví výsměšně, s nadřazeností. Chachachachachachachachacha! Ptáte se, kdo zabil čas? Hledáte vraha, i když nemáte tělo oběti? Jak ubohé, jak lidské! – A co když nebyla žádná vražda, jestliže není žádná mrtvola? Co když čas ––– nikdy nebyl? Pak ale filosofie nikoho nezabila. Naopak – nesnáze a nejasnosti v teoriích času odedávna poukazovaly na to, čemu se dosud nikdo neodvážil uvěřit – že čas zkrátka neexistuje. Čekáte-li a žádáte-li od dnešního soudního přelíčení přece jen šokující odhalení a krutý trest, pak vězte, že odhalena byla Vaše skrytá ignorantská arogance, s níž jste své blízké i přátele odbývali tím otřepaným „teď nemám čas,“ a sváděli jste tak svou nechuť a pohodlnost na něco vnějšího. A krutý trest? I díky filosofii, jejíž marná snaha uchopit čas přispěla k dnešnímu odhalení, teď čeká Vás a celé lidstvo následující doživotní trest: Kdykoli někomu řeknete „nemám čas, až jindy, někdy později“, dotyčný už bude vědět, že myslíte „dej mi s tím pokoj, táhni k čertu, ať už tě víckrát nevidím“. Přeju příjemné soužití! Chachachachachachachacha.... Smích se asi bude zeslabovat do ztracena a celou hru zřejmě musí ukončit nějaký krátký, výrazný hudební motiv.