IV. 2. O vzniku a zániku • I. kniha: Obecný výklad o změnách. • Přehled obsahu. • Úvod – cíl Aristotelova výkladu v polemice s eleaty a atomisty – 8. kap. • Rozlišení vzniku a kvalitativní změny – 1. – 2. + 4. kap. • Naprostý vznik z hlediska jsoucnosti – 3. kap. • Příčina neustálého vznikání a zanikání – 3. kap. • Vysvětlení růstu – 5. kap. • II. kniha: Výklad o prvcích. • Vznik: látka + protivy à prvky – 1. kap. • Vlastnosti prvků a jejich počet – 2. – 3. kap. • Metodologické shrnutí úvah o vzniku od začátku spisu. • Vzájemné přeměny prvků – 4. – 6. kap. • Tělesa smíšená z prvků a příčiny jejich vzniku – 7. – 11. kap. 2. O vzniku a zániku A. Přehled obsahu I. knihy • Rozlišení vzniku a kvalitativní změny (1. – 2. + 4. kap.). • Vysvětlení vzniku a jeho příčin v polemice s eleaty (3. kap.). • Odlišení růstu od ostatních forem změny (5. kap.). • Dotyk, vzájemné působení, směšování jako podmínky vzniku (6. – 10. kap.). 2. O vzniku a zániku B. Úvod – cíl Aristotelova výkladu – 8. kap. • O elejském tvrzení, že vše je jedno a nehybné, Aristotelés říká, že zcela pomíji smyslové vnímání a vychází pouze z (rozumové) úvahy. • Ta je sice oprávněná, „ale ve vztahu k (skutečným) věcem se takové mínění blíží ztřeštěnosti“ (např. že oheň a led je jedno). • Atomisty pak chválí naopak za to, že se snažili podat výklad v souladu s přírodou (325a2), tj. v souhlasu se smyslovým vnímáním (325a23-24). • à Tedy: Z této ostré kritiky eleatů je zřejmé, že také Aristotelovou snahou je vysvětlit smyslově vnímatelnou skutečnost. 2. O vzniku a zániku C. Rozlišení vzniku a kvalitativní změny – 1. – 2. + 4. kap. • Je naprostý vznik (γένεσις ἁπλῆ) a kvalitativní změna (ἀλλοίωσις) totéž nebo něco různého? Historický pohled: • Je-li jen 1 počátek, veškerá změna (jednoho trvajícího počátku) je pouze kvalitativní změnou. • Je-li více počátků, bude se vznik (slučování počátků) lišit od kvalitativní změny. 2. O vzniku a zániku C. Rozlišení vzniku a kvalitativní změny – 1. – 2. + 4. kap. • Je naprostý vznik (γένεσις ἁπλῆ) a kvalitativní změna (ἀλλοίωσις) totéž nebo něco různého? Aristotelova odpověď: • Kvalitativní změna: „kdykoli podklad, který je smysly vnímatelný, trvá a přitom se mění ve svých vlastnostech, které jsou mezi sebou buď protivami (ἐναντία), nebo něčím uprostřed, například tělo je zdravé a zase nemocné, ale přitom zůstává týmž…“ – Příklady: • Tělo zdravé à nemocné a naopak. • Kov okrouhlého tvaru à hranatý a naopak. – Kvalitativní změna se tedy týká toho, co je neodlučitelné, tedy co může existovat pouze jako vlastnost substance. • „Kdykoli se však mění celek, aniž něco smyslově vnímatelného jako podklad zůstává totéž, nýbrž tak, jako když například z celého živočišného semene vzniká krev, nebo z vody vzduch, nebo z veškerého vzduchu voda, tak právě to je vznik jednoho a zánik druhého, především však tehdy, jestliže se změna děje z nevnímatelného v to, co je vnímatelné…“ – Příklad: Voda ↔ vzduch (vzduch jako něco nevnímatelného). 2. O vzniku a zániku D. Naprostý vznik z hlediska jsoucnosti – 3. kap. • Není však nutné chápat naprostý vznik tak, že při něm něco vzniká z ničeho? Odpověď: • Aristotelés odmítá možnost (které se podle jeho slov obávali už první filosofové), že by něco vznikalo z ničeho. • Vznik se děje v jistém smyslu z nejsoucího naprosto, v jiném smyslu ze jsoucího. „Před vznikem totiž musí být něco, co je jsoucí v možnosti, ale ve skutečnosti nejsoucí, přičemž v obou případech se říká ‚jsoucí‘ nebo ‚nejsoucí‘.“ • Tedy nejsoucí znamená vlastně jen „nejsoucí tím, čím vzniklá věc bude,“ nikoli nejsoucí vůbec. • Vznik je naprostý tehdy, když je zároveň zánikem něčeho, a zánik je naprostý, když je zároveň vznikem něčeho. • Toto spojení vzniku a zániku pak umožňuje další odpověď. 2. O vzniku a zániku E. Příčina neustálého vznikání a zanikání – 3. kap. • Jaká je příčina toho, že ke vznikání dochází stále? Tedy – jaké jsou příčiny vznikání? Odpověď: • Nehybný hybatel jako „hnací motor“ neustálé změny. • „… příčinou nepřetržitého vznikání je podklad na způsob látky, protože ta má schopnost měnit se v protivy, a tak vznik jednoho je u podstat vždy zánikem druhého a zánik jednoho vznikem druhého.“ à Věčnost látky je tedy zárukou nepřetržitosti vznikání a zanikání (je-li k dispozici nepřetržité působení, tedy zdroj pohybu, což zajišťuje – také věčný – nehybný hybatel). 2. O vzniku a zániku F. Vysvětlení růstu – 5. kap. • Jak se růst liší od vzniku a kvalitativní změny (a místního pohybu)? Odpověď: • Jednak tím, že se týká jiné úrovně jsoucna, tj. jiné kategorie – totiž kvantity, • Jednak tím, že na rozdíl od nich dochází při růstu i k určité změně místa. • Avšak liší se průběhem i od místního pohybu, při němž mění místo celé těleso, zatímco při růstu se těleso – tělo – roztahuje na místě. • To, co roste, se zachovává – tím se liší růst od vzniku a zániku. • Růst znamená, že kterákoli část z toho, co roste, se zvětšila. Nastává tehdy, když rostoucí trvá a něco do něj vchází, a přitom kterýkoli smysly vnímatelný bod se stal větším. à Aristotelés má tedy na mysli růst organický, nikoli mechanické přidávání. To potvrzují také příklady, jichž užívá – maso, lýtko, pokrm. Pak ale 2. O vzniku a zániku F. Vysvětlení růstu – 5. kap. • Jak si to ale představit na metafyzické rovině látky a tvaru, formy? Znamená snad růst, že se zvětší každá část látky např. masa v živočichovi? Může látka, která je věčná a nezaniká, růst a zmenšovat se? Odpověď: • Pochopitelně nemůže. Zvětšení se týká tvaru, formy určité látky – např. masa jakožto formy určitého množství látky. Růst tedy znamená, že se zvětšuje kterákoli část tvaru (např. kosti živočicha), zatímco látka se podle Aristotela střídá. 2. O vzniku a zániku F. Vysvětlení růstu – 5. kap. • Jak vysvětlíme, že nemasitým pokrmem rostou masité části živočicha? Odpověď: • To, čím něco roste – tj. pokrm, musí být v možnosti tím, co roste (např. masem). • V rostoucím, jež je masem ve skutečnosti, je činitel působící růst (= tvar). • Když přistupuje něco, co je masem v možnosti, tvar z toho činí maso ve skutečnosti. • Právě koexistence rostoucího a toho, čím rostoucí roste (a působení prvního na druhé), odlišuje růst od vzniku masa z ne-masa. • Zároveň ale pokrm musí být v možnosti také určitou kvantitou. – To, co je v možnosti pouze masem, nikoli však kvantitou, bude působit jen výživu, nikoli růst. – Živá bytost se vždy vyživuje, ale neroste vždy. 2. O vzniku a zániku G. Vznik: látka + protivy à prvky • „My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vnímatelných těles, ale že není odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky.“ Tedy: • Počátkem je látka, která tvoří podklad protiv (je podkladem tepla i chladna). • Na druhém místě je počátkem dvojice protiv. Dvojice protiv se v sebe nepřeměňují. • Až na třetím oheň, vzduch, voda, země – tato tělesa se navzájem mění v sebe. Vysvětlení: • To je základní myšlenka pro Aristotelovo pojetí živlů a pro celou jeho fyziku. Čtyři prvky našeho pozemského světa mají tutéž látku a liší se jen svými vlastnostmi na dvou škálách: – teplé – studené – suché – vlhké • Přitom tato látka neexistuje jinak než pod uvedenými dvojicemi protiv, tedy vždy jen v podobě (smyslově vnímatelných) živlů. Změna v protivách u daného prvku znamená jeho přeměnu v jiný prvek, což je vznik a zánik. 2. O vzniku a zániku H. Vlastnosti prvků a jejich počet – 2. – 3. kap. Empirické zkoumání: • Hledáme počátky smyslově vnímatelných těles. To jsou však tělesa hmatatelná. • Proto se tyto počátky budou rozlišovat právě protivami (ἐναντιώσεις) vlastními hmatu. • K nim patří: teplo a chladno, sucho a vlhko, tíže a lehkost, tvrdost a měkkost, tuhost a křehkost, drsnost a hladkost, hustota a řídkost. • Mezi nimi jsou prvotní teplo – chlad, sucho – vlhko. – Zbývající lze většinou odvodit od protivy suché (husté, křehké, tvrdé ve smyslu ztuhlé a vysušené opět jako ztuhlé) – vlhké (řídké, tuhé, měkké, mokré). • Teplé – chladné, suché – vlhké jsou tedy základní dále neredukovatelné protivy („prvky – kvality“), které určují smyslově vnímatelné počátky hmatatelných těles. 2. O vzniku a zániku H. Vlastnosti prvků a jejich počet – 2. – 3. kap. • Kolik je prvků? „Aritmetická“ dedukce: • Prvky – kvality jsou čtyři, což připouští 6 dvouprvkových kombinací („kombinace bez opakování“ – n*(n-1)/2 …). • Avšak protivy se přirozeně nesdružují (nic nemůže být zároveň teplé a chladné) • à 4 dvojice prvků – kvalit, které odpovídají jednoduchým tělesům: – oheň je teplý a suchý, – vzduch teplý a vlhký (je to výpar), – voda chladná a vlhká, – země chladná a suchá. Z toho plyne, že oheň je protivou vodě, vzduch zemi – mají protivné kvality. 2. O vzniku a zániku H. Vlastnosti prvků a jejich počet – 2. – 3. kap. • Tyto čtyři prvky – jsoucna Aristotelés vřazuje do určitých míst našeho světa: – Oheň a vzduch patří k místu toho, co se pohybuje směrem k hranici, – země a voda k místu toho, co se pohybuje ke středu. – Krajní a nejčistší jsou oheň a země, střední a více smíšené voda a vzduchu. • Každému prvku je přiřazena jedna (charakterističtější) vlastnost: – oheň – teplo, – země – sucho – voda – chladno – vzduch – vlhko. • Proč vlhko nenáleží vodě? – àTo lze považovat za důsledek předchozích kombinatorických dedukcí a za daň touze po symetrii, která by odpovídala empirickým datům: • Kdyby totiž voda měla být vlhká, což odpovídá více empirii, nebyla by protivou teplému ohni – což také dokonale odpovídá empirii… 2. O vzniku a zániku I. Metodologické shrnutí úvah o vzniku od začátku spisu. • Z faktu (daného jazykovým územ) vzniku a zániku Aristotelés vyvodil, že musí být více prvků než jeden. • Z hmatatelných vlastností – tedy z empirie – odvodil charakteristické vlastnosti smyslově vnímatelných těles. • Kombinatoricky – tj. deduktivně – vyvodil počet a vlastnosti prvků – substancí. • Takto nalezeným prvkům přiřadil vnímané prvky, přičemž ve výsledku to empirii poněkud odporuje (viz problém s vodou). 2. O vzniku a zániku J. Vzájemné přeměny prvků – 4. – 6. kap. • Jednoduchá tělesa vznikají vzájemně jedno ze druhého (zřejmé z pozorování). • Vznik obecně vzato se děje z protivy a tato tělesa obsahují dvojice protiv. Tedy: • à „Každé jednoduché těleso je přirozeně schopné vznikat z každého jiného…“ – U těch, která se shodují v jednom znaku (oheň ↔ vzduch, vzduch ↔ voda, voda ↔ země, země ↔ oheň), je přechod rychlý, – u vzájemně protivných v obou vlastnostech zdlouhavý, protože se musí měnit obě kvality. • Vznikání jednoduchých těles se bude dít v kruhu mezi těmi, která mají společný jeden znak: oheň ↔ vzduch ↔ voda ↔ země 2. O vzniku a zániku K. Tělesa smíšená z prvků a příčiny jejich vzniku – 7. – 11. kap. • Proč ve světě stále, bez ustání, věčně něco (především živé organismy) vzniká a zaniká? Co je toho příčinou? Odpověď: • Příčinou je pohyb Slunce během roku: – Jeho pohyb je jednak kruhový, tedy neustálý, a proto může být příčinou neustálých dějů. – Ovšem zároveň je dvojí – Slunce se přibližuje a vzdaluje. Přibližování působí vznik (živých organismů), vzdalování zánik (na podzim a v zimě). • Zřejmě je třeba tomu rozumět jako stoupání do nadhlavníku a jako klesání směrem k jihu. Stěží by totiž mohla být kruhová dráha a sféra Slunce nepravidelná a nemít střed ve středu Země. • Odůvodnění výkladu: – Empirické pozorování projevů živé přírody (rozkvět a ústup vegetace). – Teleologické založení neustálého vzniku: Tomuto světu nemůže náležet bytí, ale bytí je lepší než nebytí, proto tomuto světu božstvo přiřadilo aspoň nepřetržitost vzniku a zániku, což je blízké bytí (jsoucnosti). 2. O vzniku a zániku K. Tělesa smíšená z prvků a příčiny jejich vzniku – 7. – 11. kap. • Jestliže je čas neomezený a pohyb neustálý, proč se jednoduchá tělesa od sebe již neoddělila a nevzdálila, když se každé z nich pohybuje do svého vlastního místa? Odpověď: • „Příčinou toho je totiž vzájemný přechod; neboť kdyby každé těleso zůstávalo ve vlastním místě a nezměnilo se působením sousedního, pak by se ovšem již od sebe oddělila. … protože se však mění, nemůže žádné z nich zůstat v nějakém pevně stanoveném místě.“ Tedy: • Tělesa nikdy nemohou definitivně spočinout jako „živlově odloučená“ na svých přirozených místech ve věčném klidu, neboť přirozený pohyb nikdy neustane. • Příčinou je nutný (neexistuje prázdno) kontakt různých prvků, které se vždy liší v nějakých protivách, a tedy jsou vystaveny vzájemnému působení a přeměně. • Pak ovšem je tento svět velmi dynamický a plný pohybu a změny.