Ruština pro bohemisty I. podzim 2008 1 SKLOŇOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN I. Historický nástin: systém skloňování jmen se může řídit podle různých principů. Historicky je pravděpodobně nejstarším principem princip sémantický, tj. např. jména létajících živočichů se skloňují určitým způsobem, jména plovoucích živočichů se skloňují jiným způsobem apod. Tento způsob úzce souvisí se slovotvorbou, která fungovala na principu skládání sémantických jednotek (obrazně např. ,,modrá ryba, rychlá ryba, velkoploutvá ryba" apod., kde ,,ryba" obecně označuje plovoucího živočicha). S přibývající slovní zásobou ovšem tento princip nebyl udržitelný, neboť je příliš nejednoznačný a tím i složitý (např. želva nejen plave, ale i leze po souši), proto princip sémantický ustupuje principu formálnímu, tj. nejprve skloňování podle kmenů (vnější podoby slova, která však historicky vychází z předchozího sémantického principu ­ srov. výskyt substantiv určitých rodů jen u konkrétních kmenů, jak to známe ze staroslověnštiny, latiny, či staré řečtiny ­ např. o, jokmeny = maskulina apod.). I tento formálníkmenový princip je však postupně vytlačován, a to principem formálním rodovým. Příčinou těchto změn je přílišná složitost tohoto formálního systému a jeho neudržitelnost z hlediska rozvoje slovotvorby (u nově vytvořených substantiv vytlačování určitých typů kmenů na úkor jiných, což nakonec vedlo k úplné likvidaci těchto vytlačovaných kmenů tam, kde kmenová příslušnost byla jasná ­ tj. u staré slovní zásoby). v současné ruštině se tedy skloňování substantiv řídí, stejně jako v ostatních slovanských jazycích včetně češtiny, morfologickým principem rodovým. Rozlišujeme rod mužský, ženský a střední. Ruština má také díky omezeným možnostem slovotvorby a přechylování substantiva tzv. obourodá, tj. mohou vyjadřovat jak skutečnost rodu mužského tak rodu ženského a rod tedy zjišťujeme a) z kontextu, b) z dalších větných členů. Např.: ­ doktor/doktorka; ­ krásná lékařka; . ­ Potkali jsme našeho doktora; . ­ Doktorka přišla. u substantiv všech rodů rozlišujeme číslo jednotné a množné, duál zmizel v průběhu XIII. stol. Pozůstatkem duálu je nom. pl. některých maskulin (původně párová subst. ­ ramena, kolena, později i jiná ­ á, á, aj. ­ u těchto subst. je přízvuk v plurálu vždy na koncovce). Nom. pl. má tedy v ruštině koncovku / [i] (m., f., n.), a/ [a] (m., n.). na rozdíl od jihoslovanských jazyků ruská substantiva měkkých kmenů přešla ke kmenům tvrdým, tj. základem současných paradigmat jsou tvrdé kmeny (viz staroslověnština). Základ ruských deklinací tedy tvoří praslovanské okmeny a akmeny. ruský jazyk se v oblasti deklinace substantiv podvolil více než např. čeština procesu mluvnické analogie. Díky tomu došlo k depalatalizaci souhlásek vzniknuvších během I. ­ III. palatalizace velár (k, g, ch), zejm. se depalatalizace týkala výsledků III. palatalizace. Proto máme v češtině dat. sg. k noze X rus. , nom. pl. vlci X rus. (nom. , ). Tato skutečnost se stala také motivem pro další jev, jenž je vlastní deklinaci pouze ruských subst., a to GEN ­ AK subst. pl. všech rodů (srov. strus. nom. pl. , gen. , ak. X čes. nom. pl. vlci ­ ak. vlky >>> rus. nom. pl. ­ gen. ­ ak. ). rozvoj kategorie životnosti ­ sg. ­ v praslovanštině u životných i neživotných maskulin nom. = ak. (Otec jí vlk.) >>> postupně ve slovanských jazycích u životných maskulin GEN ­ AK (Vlk jí otce.). Plurál viz výše. stejně jako v češtině musí být při skloňování brán zřetel na důsledky vokalizace jerů (zánik jerů ve slabé, tj. liché, pozici) ­ srov. čes. otec ­ otce, rus. ­ , ­ . Ruština pro bohemisty I. podzim 2008 2 II. Současný systém deklinace ruských substantiv rozlišujeme 3 druhy deklinace: 1) maskulina zakončená na konsonant; vzory: , , () neutra na o, e, ; vzory: , , () 2) feminina naa, ; vzory: , , () maskulina na a, (názvy osob); vzory: , 3) feminina na (bývalé ženské ikmeny); vzor: maskulinum (býv. mužský ikmen) neutra na (bývalé nkmeny) nesklonná subst.: a) výpůjčky z jiných jazyků na o, , , , , (často pod přízvukem): , , , . b) cizojazyčná vlastní jména, příjmení na , , , ženská příjmení na , ženská cizojazyčná příjmení na konsonant. V ruštině rozlišujeme tvrdé a měkké typy skloňování ­ tvrdé typy jsou zakončeny na tvrdý konsonant (, , ), měkké na měkký konsonant (, , ). Zmíněné typy se tedy při skloňování liší pouze pravopisně, nikoliv však samotnými koncovkami (srov. ­ , ­ apod.). Jedinou odlišností je koncovka isntr. sg. ­ tvrdá subst. mají koncovku s o (), měkká s e (). (VIZ tabulky skloňování) Ad 1) typ ­ / ­ (VIZ tabulky skloňování) typ ­ skloňuje se jako typ , pouze v GEN pl. je koncovka . typ (kmen končí na ) ­ skloňuje se jako , pouze v LOK sg. je koncovka > VIZ níže. Ad 2) typ ­ (VIZ tabulky skloňování). Pomůcka: skloňuje se jako česká feminina vzoru žena. Obecná pravidla: Kdy je v nepřímých pádech koncovka kdy ? Koncovka se místo pravidelného koncovkového e vyskytuje vždy, když kmen subst. končí na (, , ) Pokud je přízvuk na koncovce, mění se e v INSTR subst. 1. a 2. deklinace na / o (např. , , , ) a také některé koncovky GEN pl. ­ a) feminina & neutra končící na // (nom. sg. , , nom. pl. ): pokud je přízvuk na koncovce > gen. pl. (é, é), pokud na kmeni > (é); b) maskulina končící na /: přízvuk na kmeni > , přízvuk na koncovce > / (é, á, ó, ). c) neutra končící v nom. pl. na > v GEN pl. ( ­ ) ­ obyčejně subst. vyjadřující původně látkovou/hromadnou podstatu (dříví, peří aj.) Koncovky plurálu ­ DAT, LOK, INSTR pl. mají v ruštině jednotné koncovky , , (, , ), a to nezávisle na rodové příslušnosti & na příslušnosti k jednotlivým paradigmatům skloňování bez výjimky.