.fžice Lužice je historická země ležící severně od Cech. Většina jejího území se dnes nachází v Německu, část na území Polska a zlomkem zasahuje za české hranice. Tento region spojuje s naší zemí mnohé - nejen tři století společné existence v rámci Koruny české, ale také mnohé paralety v pozdějším i dnešním vývoji. Oblast Lužice se od většiny krajů a spolkových zemí Německa v jednom zásadně liší. Žijí zde totiž dvě etnika. Vedle Němců jsou zde doma také Lužičti Srbové (vlastním jménem Serbja, Serby, něm. Sorben). Tento slovanský národ je autochtónni, tedy původní - jedná se o poslední díl slovanského osídlení, sahajícího kdysi až za Labe. Rozlišujeme Horní Lužici na česko-némecko-polském pomezí se správním centrem v Budyšíné (Is. Budyšin, něm. Bautzen) a hornolužickou srbštinou a severněji položenou Dolní Lužici, která má své středisko v Chotěbuzi (Is. Chošebuz. něm. Cottbus), se srbštinou dolnolužíckou. Národně nejzachovalejší oblastí je hornolužická katolická oblast mezi městy Budyšin, Wojerecy (Hoyerswerda) a Kamjenc (Kamenz), kde je lužická srbština dosud jazykem života většiny obyvatel včetně děti a mládeže. V ostatních částech Horní i Dolní Lužice již asimilace výrazné pokročila. Lužice je nám blízká nejen zeměpisně a společnými dějinami, ale také kulturné a politicky. Lužičtí Srbové stejně jako Češi zažili po období germanizace své národní obrození, rozvoj národního i společenského života, stejně jako těžké období nacismu, éru socialismu a posléze budování demokratického státu. Nyní patři Horní Lužice do spolkové země Sasko a Dolní Lužice do Braniborska. Část kdysi rozsáhlé historické Lužice je dnes na základě tzv. „Lužickosrbského zákona" oficiálně dvojjazyčnou oblastí. Aby mohla být uchovávána a dále předávána lužickosrbská národní identita, nestačí dnes již jen rodinná tradice. Obrovský vliv německého většinového prostředí ve všech sférách soukromého i veřejného života musí vyvažovat instituce podporující lužickosrbskou identitu, zejména pak řeč, kulturu, ale i vědu a hospodářství. Stejně jako v každém jiném národě je základem pro příští generace vzdělávání - školský systém. V Lužici dnes existuje šest lužickosrbských základních škol (odpovídají 1. stupni ZS v ČR) a několik „středních" (2. stupeň). V Budyšíné a v Chotěbuzi pak působí Lužickosrbské gymnázium. Kromě toho se na ně- kterých školách vyučuje lužické srbštiné jako dalšímu jazyku. Jazyková hraníce je však dnes již značně neostrá. Existuje mnoho smíšených rodin a tedy i jednotlivců s částečnou nebo pasivní znalostí jazyka. Proto je důležitá i předškolní výchova. Kromě lužickosrbských mateřských škol je budována i síť školek a školních skupin „Witaj". Jsou založeny na principu tzv. imerze, tedy způsobu výchovy dětí pouze v lužickosrbském jazyce. Tato metoda se při oživování původního jazyka osvědčila již v mnoha zemích. Výsledky přináší i v Lužici - nejen v konkrétních případech dětí z německých nebo smíšených rodin, ale i pokud jde o celkové vnímání dvojjazyčnosti jakožto obohacení každého jedince i celé společnosti. V rámci vzdělávacího systému má hlavní význam činnost institucí „Serbske šulske towarstwo" a „RéČny centrum WITAJ*. LužickosrbSký spolkový život je velmi čilý a různorodý. Kromě rozličných Kulturních nebo církevních organizací působí také „Serbski Sokol", udržující tradičné styky s českými Sokoly. Mládež je kromě účasti ve velkém množství nejrůznějších spolku aktivně činná také ve sdružení „Pawk". Zastřešující organizací většiny lužickosrbských spolků je Domowina se sídlem v Lužickosrbském domě v Budyšíné. Jejím při-Pawk pořádá ö druženým členem je I česká Společnost přátel Lužice. Značná část lužickosrbských národních aktivit a instituci je financována nadací _Za-fožba za serbski lud", jejímiž přispěvateli jsou německá spolková vláda a dále země Sasko a Braniborsko. Velký význam pro udržení národního vědomí má v Lužici církev. Zejména v tzv. katolické oblasti je propojeni rodinného, národního, církevního a společenského života stále velmi těsné. To má kořeny nejen ve výji- vanosti řady katolických duchovních. Lužickosrbští evangelíci jsou naproti tomu mnohem více rozptýleni. Pro mnohé návštěvníky jsou to právě křesíanské velikonoční svátky, které symbolizují srbskou Lužici. Mnoho lidí ji navštěvuje právě o Neděli velikonoční, aby mohli zhlédnout velikonoční jezdce. Tato dlouhá procesí na koních, při nichž jezdci za zpěvu lužickosrbských písní jezdí do sousedních farností zvěstovat velikonoční radostnou novinu, jsou ojedinělým projevem a propojením víry a národního uvědomění. Kultura je pro národ, který nemá své státní instituce, po vlastním jazyku jedním z nejdůležitějších identifikačních znaků. Lužickosrbská kultura má skutečně široký národní charakter a základ. Nezvykle velký podíl lidí se aktivně účastní kulturního života na vsich i ve městech (pěvecké sbory, folklórní představení, divadelní soubory nebo vesnické slavnosti). Vedle toho působí i rada profesionálních umělců - hudebníků, výtvarníků, herců či spisovatelů. V Budyšíné sídlí dvojjazyčné .Němsko-serbske ludowe džiwadto" a „Serbski ludowy ansambl". Až za hranicemi Lužice je znám mezinárodní folklórní festival v Chrósčicích nebo mládeží oblíbené aktivity spolku „Pawk". Vydávání původní (krásné i odborné) literatury v horno- i dolnolužické srbštině, stejně jako překladů se věnuje budyšínske „Ludowe naklad-nistwo Domowina". Tak jako v Cechách a jinde i v Lužici vznikla „Mačica serb-ska", společnost zabývající se vědou i )ejí podporou. Na vědeckém poli působí především „Serbski institut" v Budyšíné, vydávající odborné publikace, časopis .Letopis" a pečující o rozsáhlý archiv a knihovnu sorabik. Studium sorabistiky zabezpečuje univerzita v Lipsku. Ve dnešním integrujícím se světě, zejména pak v rámci Evropské unie, již neexistují národní ekonomiky v původním slova smyslu. Nemůžeme tak mluvit o specifickém lužickosrbském hospodářství. Přesto se mnozí podnikatelé snaží i v rámci své práce podporovat svou řeč a sponzorovat národní kulturu. Sdružili se proto ve spolku ^wjazk serbskich rjemjeslnikow a pře-dewzačelow". Lužickosrbské pohostinství a penziony lze využít při poznávání turisticky zajímavých míst, jakými jsou kupříkladu hradlšlě ve Wotrowě, malebné vesničky či zachovalé historické jádro Budyšína (v němž se také nachází pozoruhodný „Serbski muzej"). Nově je v rámci turistiky využívána i legendární postava dobrého lužickosrbského kouzelníka Ktabata. Informace nejen pro turisty, ale i další zájemce o srbskou Lužici, podávají „Serbska kulturná intormacija" v budyšínském Luiickosrbském domě, Xódka" v Chotěbuzi nebo „Serbski kulturný centrum Slepo" ve střední části Lužice. Média mají v současnosti velký vliv na společnost. Proto je v prostředí široké nabídky německých a cizojazyčných médií velice důležitá Činnost lužickosrbských informačních zdrojů. Tradiční tisk je zastoupen v první řadě hornolužickosrbským večerníkem „Serbske Nowiny"s různými přílohami. V Dolní Lužici vychází týdeník „Nowy Casnik". nabídku doplňují mj. kulturní měsíčník „Rozhlad", „Ptomjo/Pfomje" pro děti. církevní tiskoviny „Katolski Posol" a evangelický měsíčník „Pomhaj Bóh". V rámci rozhlasových stanic MDR a RBB působí lužickosrbské redakce (v rozsahu ca 30 hodin týdně). Pouze jednou měsíčně je vysílán televizní magazín ..Wuhladko" v lužické srbštině. Internet je médiem otevřeným a proto méně závislým na podpoře státních instituci. Vznikla tak již různá lužickosrbská diskusní tóra, inter-netové verze tiskovin i řada spolkových, obecních nebo soukromých webových stránek. Dnešní slovanská Lužice se potýká kromě běžných také s velmi osobitými problémy. Oblast je postižena velkou mírou nezaměstnanosti, což vyvolává stěhování zejména mladých lidí za prací do jiných spolkových zemi. Tato migrace má značný vliv na zhoršování jazykové situace zejména v okrajových oblastech. Silný asimilační tlak představuje i celkové společenské prostředí, upřednostňující němčinu. Zákonná ochrana menšin je sice zajištěna na papíre, ale ve skutečnosti často není dodržována. Obdobně se projevuje i negativní demografický vývoj, jenž - spolu s oficiální školskou politikou - působí na omezování menšinového školství a uzavírání některých lužickosrbských škol. Již dlouho také do života v Lužici zasahuje rozsáhlá povrchová těžba hnědého uhlí. Nucené přestěhování obyvatel řady vsí je dalším z činitelů posilujícím asimilaci (nemluvě o ničení krajiny a ekologic-^^M kých problémech). fis ila v Chrósčicich v dobé e za její zachování (2002) .iriclako* Přes všechny zmíněné problémy však Lužičtí Srbové zůstávají i na počátku 21. století živoucím národem, usilujícím o přetrvání - uchování svého jazyka, tradic a kulturních specifik. Je známo, že u kořenů lužickosrbského národního obrození 19. století stál z velké čásli úspěšný český vzor. I dnes jsou to právě češi, kteří - díky své historické zkušenosti - mohou být Lužickým Srbům v uvedených snahách výrazně nápomocni. Lubin _,b!j Lubnjow/Lübbenau NEMECKO HORN JA LUŽIC A HORNÍ LUŽICE Dresden oWasi současného rozälŕenl lužické srcstmy Uv. -katolícka" ootost ■ - ladfO SíDskfi Luílce S M Gubin/Giften POLSKO !* ČAST > HISTORICKÉ LUŽICE V POLSKU ctileifa Zty Komorow: Senftenberg KamjencKamen2 i Í —. ■ suitni hranice 0 5 ?0iim^. S. Déčin 1 ^ Sluknov ^ ^Äumbur\#"l Varnsdorf Y ka/NieskV é zen J Zhorjetc/j Gorittz/Zdbrzelec I r'^ Zitawa / t "■■« Zittau | l y * CESKA REPUBLIKA Vydalo občanské sdruženi SÍOLECNOSl PRATH. LUŽICE Společnost přátel Lužice nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 tíliOtVDM Česká republika /A á~'\ J~ik www.luzice.cz luzice@luzice.cz STOI EI?rt' MOSr MIH! L1IIK1MAJ P6* G H í PRA CA PR» G DHiii(HriCH5Cnm-n Ili«JNFniQ«0S CíSKO-WÍMECKÍ FQXMV*4tf