Sochařství

 Giotto – Andrea Pisano, Sochař při práci, reliéfní výzdoba kampanily dómu ve Florencii,       po
                                               1334

                                      Kategorizace sochařství

•           podle prostorového pojetí: socha, sousoší, reliéf

•           podle funkce: volná díla / díla spojená s architekturou (též pomníky)

•           podle výtvarné techniky: 1) skulptura,       2) plastika, 3) kovotepectví, antická
toreutika

                                  Rozlišení skulptura / plastika

•           Skulptura (lat. sculpere = řezat do něčeho) – ubírání hmoty dřeva, kamene či kosti
(kamenosochařství, řezbářství, glyptika tj. řezba gem a kamejí)

•           Plastika (řec. plastikos = tvořící z hlíny)     – přidávání hmoty, tj. modelování ve
vosku, štuku, hlíně (ceroplastika, štukatérství, terakotářství) a kovolitecké postupy

                                         Teorie sochařství
                              Leon Battista Alberti, De statua, 1464

•             odlišuje sochřaskou práci „per via di porre“ (plastika) a „per via di levare“
(skulptura)

•             sochařská metoda – znázor-nění druhového a individuál-ního, důraz na správné
proporce, k jejichž stanovení navrhuje přístroj definitor (vymezovač)



                                        Albertiho definitor
                                (rytina z boloňského vydání, 1782)

                                     K hermeneutice sochařství
                             Mojmír Horyna, Umělecké dílo jako rozvrh

Sochařství nám tak před oči přivádí spolubytí s druhými jako jeden ze základních existen-ciálů
pobytu. Vzcházení druhého v sochař-ském díle je nabídkou zjevujícího setkání, ve kterém se zjevným
stává to podstatné (tedy spolubytí) v celé škále možných ladění a relací: od prosté solidarity až
po vystoupení autority.

(sborník Dějiny umění v české společnosti. Praha 2004, s. 85.)

                                             Malířství

                                         Teorie malířství

•           Antická mimesis/imitatio: Gaius Plinius Secundus Maior, Naturalis Historiae libri
XXXVII, ca 70. Parrhasiova soutěž se Zeuxidem.

•           L. B. Alberti, De pictura, 1435-36.

   Jeho ideálem malíř-humanista znalý euklidov-ské geometrie, ciceronské rétoriky a literatury. V
první části známá definice obrazu jako plochy okna (průřez pyramidou vidění).

                                      Kategorizace malířství

•            podle funkce: volné/užité (např. knižní malba, či vitraje), intimní/monumentální

•            podle námětu: figurální, portrétní, žánrové, krajinomalba, zátiší (jiné dělení:
mytologické, církevní, světské)

•            podle materiálu (podkladu, barev) a techniky: nástěnná malba, mozaika, sgrafitto,
sklomalba, závěsné obrazy –  deskové (nejčastěji tempera na dřevě), olej na plátně, akryl na
sololitu, dále akvarel, pastel, kvaš (vše na papíru) atd.

•            podle formálního pojetí: abstraktní/zobrazující

                                     K hermeneutice malířství
                             Mojmír Horyna, Umělecké dílo jako rozvrh

•            odlišení zobrazení / obraz

•            zobrazení: jeho cílem je vizuální substituce skutečnosti nebo věci, která se nachází
mimo obraz (vizuální „simulace“)

•            obraz je zjevným uchopením a předvedením zobrazované skutečnosti před naším pohledem;
H. G. Gadamer, Pravda a metoda: „...obraz uplatňuje své vlastní bytí, aby nechal vystoupit
zobrazené“

(sborník Dějiny umění v české společnosti. Praha 2004, s. 82.)