Idealizace, realismus a naturalismus
                                v gotickém umění 13. a 14. století

                     Krásný Bůh, cca 1230, hlavní průčelí katedrály v Amiensu

Násl.: Sochy na hl. průčelí katedrály v Remeši (srov. odlišné pojetí skupin Zvěstování a Navštívení
                                           Panny Marie)



                                               Pieta
                                 z dominikánského kostela v Chebu,
                                        před pol. 14. stol.
                          Pozn.: Nový typ devočního obrazu (Andachtsbild)
                           naturalisticky evokujícího Kristovo utrpení,
                                        od konce 13. stol.
                           šířeného v prostředí mendikantských klášterů.
                 Obličej Marie byl – jako nepři-jatelný – odstraněn v 19. století.
  Odlišné pojetí „devotio moderna“ v klášterech augustiánů bylo výtvarně vyjádřeno díly „krásného
                                              slohu“.


                                 Crucifixus dolorosus z Vratislavi
                                           cca 1350-1360

                                            Krásný sloh
                            (cca 1380-1420, vláda Václava IV. a násl.)

Albert Kutal o sochařství krásného slohu (Dějiny českého výtvarného umění I. Praha 1984, s. 265):
„Ze všech možností, které umění 80. let (14. století) budoucnosti poskytovalo, měla vlastně jen
jedna pokračování. Byla to ona, která dovedla v díle Mistra třeboňského oltáře a jemu příbuzných
malířů a řezbářů přenést metaforou náboženskou ideu do oblasti poetické vize. Tam má svůj původ
lyrické, nedramatické emocionální klima, do něhož je ponořeno umění krásného slohu, tam koření
melodické vedení pohybu, které je jeho odezvou, odtud pramení něžné, k výsostné dokonalosti
dovedené pojednání tvaru. (...) Nejvýznačnější sochy tohoto slohu jsou z kamene, jemnozrnné opuky,
velmi vhodné pro cizelérsky precizní práci dlátem, která je vyznačuje.“

                                            Krásný sloh
                                 Madona krumlovská (před r. 1400)
                                 a Madona toruňská (kolem r. 1400)

                            Madona šternberská, konec 14. stol., detail
   Pozn.: pozoruhodné spojení idealizace a realismu; ten byl motivován jednak teologicky (ukázat
skutečnost Kristova vtělení a eucharistie), a jednak možná i odkazem na antický vzor (jak soudí L.
                           Konečný). Srov. Plinius, (Hist.nat.XXXVI,24)
                                      o sochaři Kefisodotovi:
   „V Pergamu jest od něho vychvalovaná skupina zápasníků, proslulá tím, že prsty jsou vtlačeny
                               opravdověji do těla než do mramoru.“

                        Realistické pojetí portrétu ve 3. čtvrt. 14. stol.
              Petr Parléř, busta (autoportrét) v triforiu katedrály sv. Víta v Praze
                            Anonym, portrét francouzského krále Jana II.

                         Starší pojetí: Portrét jako obecný figurální typ
  William Torel, náhrobek královny Eleanory Kastilské, 1291-92, Westminsterské opatství v Londýně

                                           Claus Sluter,
                   Mojžíšova studna – podstavec kříže s šesti postavami proroků
    Zhotoveno 1395-1406 pro kartouzu Champol u Dijonu, pohřební místo burgundského vévody Filipa
                                             Smělého.
  Pozn.: Realistické prvky ve frankoflámském sochařství kolem r. 1400 předjímají umělecké postupy
                                staronizozemské malby 15. století.