Barokní dvůr – shrnutí přednášky Mgr. Jana Spáčilová, Ph.D., ZS 2008 1. Teorie dvorské společnosti v době baroka. 1 2. Barokní rituál a ceremoniál 2 3. Funkce kultury ve dvorském životě. 3 4. Symbolika a její funkce. 3 5. Projevy dvorské kultury v jednotlivých uměleckých odvětvích. 4 5. 1. Postavení umělce ve dvorské společnosti 4 5. 2. Základní principy barokního umění 4 5. 3. Architektura. 5 5. 4. Efemérní objekty. 5 5. 5. Sochařství a malířství 5 5. 6. Divadlo a hudba. 5 6. Vybrané barokní dvory. 6 6. 1. Vídeň. 6 6. 2. Olomouc (Kroměříž, Vyškov) 7 6. 3. Další centra (Jaroměřice nad Rokytnou, Holešov) 7 Literatura. 8 1. Teorie dvorské společnosti v době baroka Proměny dvorské společnosti v době baroka. Hodnoty šlechtice: urozenost, majetek, moc, životní styl. Středověká tvrz přestavěná na barokní zámek, proměna válečníka v dvořana. Vazalství se proměňuje – panovník namísto půdy dává přízeň. Smysl společenského života je nechat se vidět u dvora. Pravidelné kontakty s panovníkem díky dvorským úřadům jsou chápány jako vyznamenání, projev přízně. Nárůst dvora v širším smyslu – přitáhnutí šlechty ke dvoru, výstavba paláců. Stalo se společensky neúnosným být u dvora a nemít zde vlastní dům. Ve Vídni souvisel stavební boom také s tím, že po roce 1683 byla předměstí zničená tureckým obléháním a bylo zde místo pro nové stavby. „Urbanizace“ šlechty. (Oproti tomu: zdržování se na venkově bylo projevem totálního společenského znemožnění – příklad: Ludvík XIV.) Vztah šlechtice a poddaného: patronace, zodpovědnost. Pojetí pozdně středověkých a raně novověkých dvorů – dva koncepty: Norbert Elias, Jeoren Duindam. 1) Norbert Elias: Die höfische Gesellschaft, Darmstadt 1969. - vycházel z poměrů na dvoře Ludvíka XIV. Dvůr je nástroj politické moci, je namířen proti šlechtě. Prostřednictvím ceremoniálu připoutává panovník část urozenců ke dvoru – ti přebírají modely chování a šíří je mimo dvůr. 2 ) Jeoren Duindam: Viena and Versailles. The courts of Europe’s dynastic rivals c. 1550–1780, Cambridge 2003 (shrnutí více studií). - kritika Eliase, zkoumání struktur na dvoře Ludvíka XIV. a Leopolda I. Francouzský model nelze mechanicky přenášet, v habsburské monarchii jsou aristokratické dvory na roveň císařskému, kulturně jej někdy předčí. Vymezení širšího a užšího dvora. Podstata ceremoniálu, interpretace sociálních vztahů mezi panovníkem a aristokracií navzájem – interakce, propojenost, příbuzenské vztahy. Struktura dvora je utvářena různými vlivy. Dynastické sňatky – jejich projevem je mísení tradic. Rozdíl mezi Vídní a Versailles: Francie – neustálý ruch, turisté, návštěvníci, část dvořanů bydlí přímo v královském paláci. Rakousko – uzavřenější, výlučná společnost, císař však přichází mezi poddané (bohoslužby ve vídeňských kostelech). Pojem „dvůr“ (širší dvůr) a „hofštát“ (užší). Dvůr se v myšlení šlechty stával symbolicky uspořádaným prostorem, který představoval prostředek komunikace a současně i nástroj sociální a politické integrace šlechty k centru moci. Dvůr – dva významy: 1) historicko-sociologický koncept: dvorská společnost 2) dvůr ve smyslu rezidence – místo kde šlechtic sídlí. Z toho court d’honneur – čestný dvůr – prostranství před palácem. Poslední velký dvůr v českých zemích: Rudolf II., výjimečné kulturní centrum. Po přenesení dvora do Vídně jakoby ztratily české země zájem o dvorskou kulturu. Důsledek – nezájem historiků o pozdější období. Mj. také koncept pobělohorského útlaku, doba temna. Shrnutí stavu bádání o dvorské společnosti v 17. a 18. stol. – Bůžek 2003. Teorie „centra“ a „provincie“ (Hellmuth Lorenz) Rezidenční síť šlechtice: dva vrcholy – palác v místě kde sídlil panovník (městská rezidence v politickém centru), zámek na venkově (hlavní venkovské rezidenční sídlo). Šlechta byla motorem uměleckého dění. Významná umělecká díla vznikala často dříve na venkově – nedá se mluvit o „centru“ a provincii“. Vídeň a Praha – centrum a periferie. Praha, ačkoli nerezidenční, zůstávala důležitým městem ve struktuře habsburského území – pražský Hrad legitimizoval Habsburky jako české krále a kurfiřty (přednostní právo českých králů pro získání císařské koruny). V baroku pokračovala výstavba Hradu a jeho vybavování uměleckými předměty. Výstavba paláců v Praze: reprezentace na zemské úrovni, politická demonstrace. Zahradní rezidence (Gartenpalais) Vídeň: Liechtensteinský palác (1691), Praha: Trója. 2. Barokní rituál a ceremoniál Rituál – opakovaná a ustálení forma lidského jednání, která zajišťuje vnitřní soudržnost společnosti a určuje místo jednotlivce. Přechodové rituály – svatba (společenský), křest, pohřeb (biologicky daný obřad). Politické obřady: vjezd do města, korunovace, lenní přísaha. Dvorský rituál – model chování pro ostatní šlechtice. Příklady – opery ke svatbám. Ceremoniál – soubor forem, obřadných jednání a pravidel, které se udržovaly ve společenském styku dvořanů. Podstata ceremoniálu: interpretace sociálních vztahů mezi panovníkem a aristokracií navzájem. Divadelní představení, v němž každému připadá odpovídající role. Správné zachovávání ceremoniálu se považovalo za velmi důležité – zvykové právo, rukopisné příručky, tištěné traktáty: Julius Bernhard von Rohr: Einleitung zur Ceremoniel-Wissenschaft der Privat-Personen (Berlin 1728), Einleitung zur Ceremoniel-Wissenschaft der großen Herren (Berlin 1733). Odraz ceremoniálu v hudbě: Riedel, F. W.: Kirchenmusik am Hofe Karls VI. (1711–1740). Untersuchungen zum Verhältnis von Zeremoniell und musikalischen Stil im Barockzeitalter, München–Salzburg 1977. 3. Funkce kultury ve dvorském životě 1) reprezentační, 2) politická, 3) zábavná (satira na dvůr v době karnevalu). Prameny ke kulturnímu životu šlechty: 1) korespondence, 2) deníky, 3) účetní záznamy, 4) památníky (štambuchy) aj. Kultura jako nástroj reprezentace a politiky Legitimizace moci uměleckými prostředky – galerie obrazů předchůdců, panovníků, církevních hodnostářů. Kulturní politika vůči poddaným. Dvorské slavnosti ve Vídni – nástroj kulturní integrace uvnitř monarchie, symbolická komunikace mezi členy šlechtické společnosti. Kaiserstil – viz níže. Politická integrace. Příklad: jazyková kultura. Jak se u dvora mluvilo? Vývoj dle politické situace. Freidrich Karl Moser: Abhandlung von dem Europäischen Hof- und Staats-Sprachen (Frankfurt a. M. 1750). Umělecká díla byla tvořena podle programu (libreta). Program: alegorické symboly, náznaky, jež mohl rozluštit jen barokní čtenář a vzdělaný luštitel. „Concettista“ – specialista na vynalézání a samostatné zpracování zajímavých ikonologických programů na předem daná témata. Velmi široké vzdělání: Bible (zvl. Starý zákon), historie (skutečná i smyšlená), umělecká díla minulosti i současnosti, starověké báje, emblematika). Program mohl dělat i sám umělec. Příklad osobnosti: Konrad Adolph von Albrecht – umělecký poradce císařského dvora, práce pro hr. Questenberga. Čelný tvůrce ideových konceptů uměleckých podniků na vídeňském dvoře ve 20. letech 18. století. 4. Symbolika a její funkce Výtvarná symbolika – tehdejší člověk v ní uměl bezpečně číst. Alegorické výjevy, obrazy, fresky. Sakrální umění – povětšinou srozumitelné i dnešnímu člověku. Duchovní oblast – světci s atributy. Profánní umění (světská oblast) – méně srozumitelné. Oblíbené čtyřnásobné symboly: živly, roční období, lidský věk (dětství, mládí, dospělost, stáří), kontinenty. Literární prameny barokní symboliky: Ovidius (43 př. Kr.): Metamorfózy Ludovico Ariosto: Orlando furioso (1516) Torquato Tasso: Gerusaleme liberata (1575) Battista Guarini: Il pastor fido (1589) James Hall: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 1974. Elementární užití symbolů: erb – heraldický znak, „logo“ šlechtického rodu impresa – znak+motto, na rozdíl od erbu osobní, náležící konkrétnímu šlechtici emblém (plurál emblemata) – obecný, skládá se z obrázku, motta a někdy též epigramu (vysvětlení) 5. Projevy dvorské kultury v jednotlivých uměleckých odvětvích 5. 1. Postavení umělce ve dvorské společnosti Proměňující se role umělce ve společnosti v průběhu doby: středověk (neznáme totožnost), renesance (dostává jméno i tvář – portréty mecenášů), baroko (stává se partnerem zadavatele, 19. století (umělec – individualita). Otázka hotovosti díla. Náčrt (koncept) versus hotové dílo, rozlišovat od předlohy pro rytinu (zveřejnění výtvarného díla tiskem), bývá propracovanější. V hudbě – dílo je nehmotné, mezi tvůrcem a uživatelem je interpret, zápis má mnohem důležitější funkci. Hierarchie pramenů: autograf (vlastnoruční zápis), autorizovaný opis nebo tisk, další opisy. Pojem „verze poslední ruky“. Warnke, Martin: Hofkünstler. Zur Vogeschichte des Modernen Künstlers, Köln 1996. Careri, G.: Umělec, in: Barokní člověk a jeho svět, ed. Rosario Vilari, Praha 2004 (Roma 1991), s. 277-299. 5. 2. Základní principy barokního umění Tvarování uměleckých děl – dva principy. Tradice (klasicismus) versus moderna (baroko). Teorie o střídání těchto dvou principů a překračování pravidel. Barokní estetika: dialektika napětí a uvolnění. Výtvarné umění a architektura: francouzské umění 2. pol. 17. a 18. století = klasicismus, z tohoto pohledu byl termín „baroko“ pejorativní. Tradice – objednávka dvora, klasický tvar. Moderna – tvořivý přístup, improvizace Představitelé: Tradice Gian Lorenzo Bernini (1598–1680). Zaměstnán na dvoře papeže Urbana VIII., zakázky pro evropské dvory (Anglie, Francie). Spojení architektury, sochařství a malířství – „bel composto“. Johann Bernard Fischer von Erlach (1656–1723) – spojení dynamického baroka a franc. bar. klasicismu. Dvorní architekt (1705), hlavní díla: Karlskirche, Hofbibliothek, Zimní jezdecká škola, Böhmische Hofkanzlei. Kniha Entwurff einer historichen Architektur (1721). Zakázky pro šlechtu: Sál předků na Vranově, městský palác prince Evžena. Syn Joseph Emanuel (1693–1742), dokončil otcovy projekty, paláce předních šlechticů, kniha: Prospekte und Abrisse einiger Gebäude von Wien (1715, ^21719), nově vyšlo jako Das barocke Wien, vyd. Hellmuth Lorenz. Moderna Franceso Borromini (1599–1667) – dynamické baroko Johann Lucas von Hildebrandt (1668–1745) – dotvoření dyn. baroka, osobité architektonické článkování. Hlavní díla: Belveder (Horní i Dolní), Harrachovský palác ve Vídni, Mirabell, Kunín, návrh fasády v Jaroměřicích n. R. 5. 3. Architektura Architektura – dokonalé spojení funkčnosti a uměleckého ztvárnění. Stavba sídla – finančně náročná záležitost. Funkce stavebníka – objednavatele. Důležitá osobnost, měl vliv na vzhled stavby. Zkušenosti z kavalírské cesty, příslušnost k církevnímu řádu (příklad: kapucínské kostely). Architekt – nemusel mít stavební oprávnění, stavbu prováděl stavitel (Baumeister). Rozvoj architektury souvisel s vývojem dvorské společnosti. 5. 4. Efemérní objekty Výtvarné umění ve službě barokní záliby ve slavnostech – výzdoba průčelí paláců a kostelů, zahradní architektura. Projevy: iluminace, ohňostroje,triumfální vozy. Speciální projevy: Castrum doloris, Boží hrob. 5. 5. Sochařství a malířství Hlavní projevy dvorského umění: 1) oficiální portréty: osobu lze rozeznat nejen podle podoby, ale také podle symbolů, které jsou jakousi světskou alternativou atributů světců: osobní záliby, stavby které byly vystavěny za vlády portrétované osoby. 2) fresky v reprezentačních prostorách. Příklad tématu: oslava šlechtického rodu, založení města. 3) další projevy – příležitostné alegorické listy, medaile. 5. 6. Divadlo a hudba Divadelní představení bylo nejpodstatnější součástí dvorských slavností. Spojení různých uměleckých projevů: dekorace (efemérní), mluvené či zpívané slovo, pohyb (herectví, tanec). Vrchol: opera. Příležitosti: hlavně svatby, později též narozeniny, jmeniny, narození následníka, korunovace či uvedení do funkce (biskupské svěcení, volba). Dějiny českého divadla. Hlavní kapitoly: Cesnaková-Michalcová, M.: Dvorské divadlo v českých zemích v druhé polovině 16. a 17. století, s. 139-152. Hach, J.: Operní divadlo ve šlechtických rezidencích a na městských scénách, s. 248-280. Hudební struktura podle toho, pro koho je skladba určena. Příklady: Josquin, vídeňský kontrapunktický styl. Hudba – přehledy: Volek, Tomislav: České zámecké kapely 18. století a evropský hudební kontext, HV 3č, č. 4, 1997, s. 404-410. Sehnal, J.: Hudba pobělohorská, in: V. Lébl a kol.: Hudba v českých dějinách, Praha 1989, zejména s. 173-181 (o šlechtických kapelách a italské opeře). Sehnal. J.: Dějiny hudby na Moravě, zvl. kapitoly 3. 5. Hudba šlechty (s. 89-107), 4.1. Konec aristokratické hudební kultury (s. 123-131). 6. Vybrané barokní dvory 6. 1. Vídeň Historický přehled panovníků: Leopold I. (1658-1705), Josef I. (1705-1711), Karel VI. (1711-40) Umělecká politika habsburských císařů – císařský styl Historie pojmu: Reichsstil (negativní konotace, německá říše) – Imperialstil (říše) – Kaiserstil (nikoliv říše, ale císař, nikoli území, ale osoba). Nejnovější koncept: kulturní a politická jednota uvnitř monarchie, podobná umělecká díla na celém jejím území mají sjednocující charakter. Hlavní znaky: 1) historismus – odkazy na antiku jako legitimizace císařského nároku. 2) katolicismus – univerzální vláda nad křesťanstvem, světová monarchie (mohla být světová, kdyby Habsburskové neztratili vládu nad Španělskem a jeho zámořskými koloniemi) 3) ochrana proti tureckému nebezpečí, ochranný štít Evropy, zvláštní zbožnost (úcta k Panně Marii a zemským patronům). Disproporce mezi uměleckým zobrazením a realitou. Matsche, F.: Die Kunst im Dienst der Staatsidee Kaiser Karls VI. – Ikonographie, Ikonologie und Programatik des „Kaiserstils“, Berlin – New York 1981. Veselá, Irena: Císařský styl v hudebně-dramatických dílech provedených za pobytu císaře Karla VI. v českých zemích roku 1723, Disertace, Brno 2007 Karel VI. jako stavebník, vrcholné dílo: Kostel sv. Karla Boromejského. Důležitá emblemata Kaiserstilu: císař jako antický hrdina či některý z historických imperátorů, zeměkoule – univerzální světovláda, řád Zlatého rouna – burgundské kořeny rodu. Osobní motto Karla VI.: Constantia et Fortitudine (Stálostí a silou): dva sloupy – Herkules jako dobyvatel Španělska, Gibraltar, Trajánův sloup (císař Traianus – vítěz na Blízkém východě – připomínka tureckého nebezpečí). Architekti: viz výše Skladatelé: Johann Joseph Fux (1660–1741), Antonio Caldara (c. 1670–1736), Francesco Bartolomeo Conti (1681–1732), Georg Reutter (1708–1772), Giuseppe Porsile (1680–1750), Luca Antonio Predieri (1688–1767). Libretisté: Apostolo Zeno (1668–1750), Pietro Metastasio (1698–1782), Pietro Pariati (1665 – 1733), Claudio Pasquini (1695–1763) Hlavní projevy – dvorské opery. Příležitosti: nejdůležitější jmeniny císaře 4.11. a narozeniny císařovny 28.8., posléze narozeniny císaře a jmeniny císařovny. Tematika – antičtí hrdinové a hrdinky. Vácha, Š. – Veselá, I. – Vlnas, V. – Vokáčová, P.: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace v roce 1723. Paseka, Praha – Litomyšl 2009. v tisku 6. 2. Olomouc (Kroměříž, Vyškov) Významnější biskupové v 17. a 1. pol. 18. stol.: 1599-1636 kard. František Dietrichstein 1664-95 Karel II. Liechtenstein-Kastelkorn 1711-38 W. H. Schrattenbach Viz text W. H .Schrattenbach a jeho hudební mecenát a článek J. Sehnala Biskupské hudební kapely v Kroměříži. Olomoucká biskupská literatura: Pavlíčková, Radmila: Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu Castelkorna 1664–1695, Olomouc 2001. Sehnal, J.: Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Kroměříž 1993. Sehnal. J.: Biskupské hudební kapely v Kroměříži, in: Pečman, Rudolf (ed.): Morava v české hudbě, Hudebněvědná konference Brno 28.–29. listopadu 1984, Brno 1985, s. 21–25. Spáčilová, J.: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha. Disertace Brno 2006. Spáčilová, J.: Olomoucký biskup Schrattenbach a hudba vrcholného baroka. Cyklus článků, Opus musicum 2005. 6. 3. Další centra (Jaroměřice nad Rokytnou, Holešov) Plichta, Alois (vyd.): O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752, Jaroměřice nad Rokytnou 1974. Helfert, Vladimír: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku, Praha 1916 Perutková, J.: Zur Identifizierung der Questenbergischen Partituren in Wiener Musikarchiven. Hudební věda XLIV, 1, 2007, s. 5-36. Perutková, J.: Caldarova opera L' Amor non ha legge pro hraběte Questenberga aneb "Horší nežli čert je to moderní manželství". Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 41, 2006, s. 125-146. Perutková, J.: Libreto k opeře Amalasunta Antonia Caldary - nový příspěvek k opernímu provozu v Jaroměřicích nad Rokytnou za hraběte J. A. Questenberga. Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 38-40 (2003-2005), s. 207-218, 11 s. ISSN 1212-0391. 2006. Perutková, J.: Opera seria na Moravě ve 40. letech 18. století se zvláštním zřetelem na operní provoz v Jaroměřicích nad Rokytnou. htpp:// acta musicologica.cz, č. 3, 2005. Perutková, J. - Spáčilová, J.: Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století - fenomén stále aktuální. Opus musicum 2005, 5, s. 50-53. Spáčilová, J.: Libretista prvních jaroměřických oper - Blinoni nebo Bonlini? Musicologica Brunensia. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno: Masarykova univerzita, 2006, H 41, od s. 171-177. Literatura Bůžek, V. – Hrdlička, J. – Král, P. – Vybíral, Z.: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha – Litomyšl 1992. Maťa, Petr: Svět české aristokracie 1500 – 1700, Praha 2004. Vlnas, Vít: Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha – Litomyšl 2001. Čornejová, I. – Rak, J. – Vlnas, V.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha 1995. Václav Bůžek – Pavel Král (ed.): Opera historica, České Budějovice 1996- 5 (1996): Život na dvorech barokní šlechty: 1600-1750 7 (1999): Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku 8 (2000): Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku 10 (2003): Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740) Barokní Praha – Barokní Čechie. Sborník příspěvků z 22. vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha 2004. Šlechtická kultura ve městech: Jeřábek, Tomáš – Kroupa, Jiří a kol.: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku, Brno 2005. Ledvinka, L. – Vlnas, V. – Mráz, B.: Pražské paláce. Encyklopedický ilustrovaný přehled, Praha 1995, ^22000. Hlobil., I. – Michna, P. – Togner, M.: Olomouc, Praha 1984. Preiss, Pavel: Italští umělci v Praze: renesance, manýrismus, baroko. Praha 1986. Obecná literatura o baroku na Moravě: Krsek, I. – Kudělka, Z. – Stehlík, M. – Válka, J.: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Academia Praha 1996.