2 Litevské konsonanty (souhlásky) 2.1 Znělé a neznělé souhlásky j l m n r b d g z ž h v c č – – – – – p t k s š ch f dz dž buvo (byl) tu (ty) seka (sleduje) šilas (bor) puvo (hnil) du (dva) sega (zapíná) žilas (šedivý) Asimilace (spodoba) znělosti: b, d, g, z, ž ↕ p, t, k, s, š znělost → neznělost dirba (pracuje) → dirbti [dirpti] (pracovat) auga (roste) → augti [aukti] (růst) veža (veze) → vežti [vešti] (vézt) neznělost → znělost suka (kroutí) → sukdavo [sugdavo] (točil) lipa (leze) → lipdavo [libdavo] (lezl) neša (nese) → nešdavo [neždavo] (nosil) kasa (ryje) → kasdavo [kazdavo] (ryl) 2.2 Měkkost a tvrdost souhlásek (palatalizace) Všechny litevské souhlásky mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j“, které je vždy měkké. 2.2.1 Poziční tvrdost: Souhláska je tvrdá před zadními samohláskami (vokály), včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur. C + V(a) → CV(a) galva (hlava), vaikas (dítě), baltas (bílý), duona (chléb), šoka (tančí), rodo (ukazuje) 2.2.2 Poziční měkkost: Souhláska je měkká před předními samohláskami, včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en, er; il, im, in, ir. C + V(i) → C'V(i) pilis (hrad), pienas (mléko), mes (my), nervinti (znervózňovat), dėdė (strýc) 2.2.3 Nepoziční měkkost Souhláska může být měkká také před zadní samohláskou (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur). Tato měkkost nesouvisí s pozicí souhlásky; označujeme ji písmenem „i“, které se vloží mezi souhlásku a samohlásku. C + V(a) → C'iV(a) kaulų X kiaulių rašau X rašiau (kostí, g. pl.) (sviní, g. pl.) (píšu, přít.č.) (psal jsem, min. č.) 2.3 Písmeno „i“ má v litevštině dvojí uplatnění: označuje samohlásku [i], anebo je znakem pro palatalizaci (měkkost) souhlásek. Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nevyslovuje“, pouze změkčuje před ním stojící souhlásku. Příklady: „i“ jako samohláska: pilis (hrad), tu esi (ty jsi), Čekija, pirmas (první), pilkas (šedý), istorija (historie) „i“ jako znak pro palatalizaci: šiaurė [š´æure:] (sever), kiaulė [k´eule:] (svině), liaudis [l´æudis] (národ), liūdnas [l´u:dnas] (smutný), siūlas [s´u:las] (nit) Písmeno „i“ jako samohláska + „i“ jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích: 1) „i“ jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku ani na konci slova; v těchto pozicích označuje „i“ vždy samohlásku, proto se také vyslovuje (např. istorija, tu esi); 2) „i“ jako samohláska se nikdy nevyskytuje mezi souhláskou a samohláskou; v těchto pozicích je „i“ vždy znakem pro palatalizaci, proto se nevyslovuje (např. šiaurė, siūlas). Existují dvě výjimky: a) Kombinace „souhláska + ie“, např. pienas (mléko), miegas (spánek). „i“ je zde součástí dvojhlásky „ie“, nikoliv znakem pro palatalizaci. b) Při setkání dvou samohlásek na hranici slabik čteme „i“ jako samohlásku, např. šiitas [ši-i-tas] (větev muslimů), pianinas [pi-a–ni-nas] (piáno). 2.4 Cvičení. Určete, zda písmeno i v následujících slovech označuje samohlásku, nebo znak pro palatalizaci. 1. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šilta (teplá), 5. Vilnius, 6. meilė (láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siūlo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný), 11. žiogas (luční koník), 12. žiema (zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmėlė (housenka). 2.5 Palatalizace souhláskových skupin Měkkost se vždy týká celé souhláskové skupiny v slabice: šnekėti (hovořit), gandrelis (mládě čápa), pliaupti (hodně pršet) 2.6 „č“ a „dž“ v litevštině Poziční měkkost/tvrdost se u souhlásek „t“ a „d“ uplatňuje stejně jako u ostatních: tiltas (most) deda (klade) Nepoziční měkkost „t“ a „d“ způsobila vznik hlásek „č“ a „dž“: měkké „t“ se před zadní samohláskou proměnilo v „č“, měkké „d“ v „dž“: t→č: skaitė → skaičiau d→dž: žaidė → žaidžiau (četl/a) (četl/a jsem ) (hrál/a) (hrál/a jsem) Příklady proměn t→č a d→dž při ohýbání slov: (užovka) (kohout) N. žaltys gaidys G. žalčio gaidžio D. žalčiui gaidžiui A. žaltį gaidį skaityti, skaito, skaitė (číst); gydyti, gydo, gydė (léčit) aš skaičiau gydžiau tu skaitei gydei jis, ji skaitė gydė 2.7 Litevská slabika Litevská slabika povinně obsahuje alespoň jednu samohlásku. Vytvářet slabiku mohou také dvojhlásky a jednotky „samohláska + souhláska“ (al, am, an, ar, …). Samotná souhláska slabiku netvoří. Litevština nevytváří slova typu krk, vlk, Brno. Slabika je dlouhá, pokud obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo jednotku „samohláska + souhláska“. Slabika je krátká, pokud obsahuje krátkou samohlásku. 3.1 Prozodické vlastnosti litevštiny Přízvuk Litevský přízvuk je volný: může být na kterékoliv slabice. Poloha přízvuku se během ohýbání může měnit, a tyto proměny jsou pak individuální vlastností dotyčného slova, nikoliv ohýbacího vzoru, ke kterému ono slovo patří. stalas (stůl) kamienas (kmen) žuvis (ryba) N. sta-las ka-mie-nas žu-vis G. sta-lo ka-mie-no žu-vies D. sta-lui ka-mie-nui žu-viai A. sta-lą ka-mie-ną žu-vį I. sta-lu ka-mie-nu žu-vi-mi L. sta-le ka-mie-ne žu-vy-je V. sta-le ka-mie-ne žu-vie daryti, daro, darė (dělat) duoti, duoda, davė (dát) aš dar-au duo-du tu dar-ai duo-di jis, ji da-ro duo-da Poloha přízvuku je zásadním faktorem litevského slova a má fonologickou funkci, tzn. že se slova můžou lišit pouze polohou přízvuku – přízvuk je v litevštině významotvorný. giria (chválí) giria (les) kasa (ryje) kasa (cop) karti (věšet) karti (hořká) Intonace - způsob artikulace dlouhých přízvučných slabik Intonace je také významotvorná. Rozlišujeme intonaci stoupavou a klesavou. Akutová (klesavá) intonace: šaaauk (střílej); laaauk (čekej); kaaaltas (dláto) Cirkumflexová (stoupavá) intonace: šauuuk (křič); lauuuk (přič); kallltas (vinen) Příklad: šauk; lauk; kaltas Akut: šaaauk (střílej); laaauk (čekej); kaaaltas (dláto) Zápis: šáuk; láuk; káltas Cirkumflex: šauuuk (křič); lauuuk (plešať); kallltas (vinen) Zápis: šaũk, laũk, kaltas POZOR. Krátká slabika může nést přízvuk, ale nemá žádnou intonaci. K zápisu se v tomto případě používá znak „gravis“, např.: ranka (ruka). 3.2 Dialogy: Laba diena! Lãbas! Sveĩkas! Sveika! Sveikì! Sveĩkos! Lãbas ry ́tas! Lãbas vãkaras! Mano var̃das... Mano pavardė̃... Àš es̀u... Kóks Jū́sų var̃das? Kokia Jū́sų pavardė̃? Kóks tàvo var̃das? Kokia tàvo pavardė̃? Kuõ Jū̃s vardù? Kuõ tù vardù? Ikì pasimãtymo! Vìso gẽro! Vìso lãbo! Sudiẽ! Ikì! Labãnaktis! 3.3 Časování sloves – indikativ praesens (přítomný čas), typ „-a“ Schéma: kmen přítomného času + koncovky: (aš) -u (mes) -ame (tu) -i (jūs) -ate (jis, ji/jie, jos) -a Příklad: kalbėti, kalba, kalbėjo (mluvit) kalb-a aš kalbu (= kalb+u) mes kalbame (kalb+ame) tu kalbi (=kalb+i) jūs kalbate (kalb+ate) jis, ji kalba (=kalb+a) jie, jos kalba (kalb+a) dirbti, dirba, dirbo (pracovat) studijuoti, studijuoja, studijavo (studovat) eiti, eina, ėjo (jít) 3.4 Zápor „ne-“ kalbėti → nekalbėti (nemluvit) aš nekalbu (nemluvím), nedirbu (nepracuju), nestudijuoju (nestuduju) !!! Zapamatujte si negativní formy slovesa „být“: aš nesu mes nesame tu nesi jūs nesate jis, ji nėra jie jos nėra