94 / ZÁKLADY FONOLOGIE
Poznámka vydavatelů Tyto teorie objasňují řadu problémů, z nichž se F. de Saussure o několika ve [94|   svých přednáškách letmo zmínil. /' Uvedeme některé příklady.
(1)  E. Sievers uvádi beritnnnn (německé berittenen .jízdní") jako typický příklad na to, že táž hláska může střídavé fungovat dvakrát jako sonanta a dvakrát jako konsonanta (ve skutečnosti tu n jako konsonanta funguje jen jednou, a je tedy třeba psát beritnnn; o to tu však nejde). Málokterý příklad tak přesvědčivě ukazuje, že „hláska" a „druh*' nejsou synonymnt. I kdybychom se omezili na jediné n, tj. na implozi a sistantní artikulaci, získali bychom pouze jedinou dlouhou slabiku. K vytvoření střídajících se sonantních a konsonantních n musela by po implozi (první n) následovat exploze (druhé n), a pak zase se opakovat imploze (třetí «). Protože těmto dvěma implozím žádná jiná nepředchází, mají sonantní povahu.
(2) Ve francouzských slovech typu meurtrier „vrah", ouvrier „dělník" atd. tvořilo finální -trier, -vrier kdysi jedinou slabiku (ať už byla jejich výslovnost jakákoliv, srov. pozn. na str. 88). Později se začalo vyslovovat dvouslabičně (meur-tri-er, a to s hiátem nebo bez něj, tj. -ťriě, nebo třiýé). Ne proto, že by se „slabičný prízvuk" umístil na i, ale změnou jeho explozivní artikulace v artikulaci implozívní.
Lidové se místo ouvrier vyslovuje ouvérier. Tento jev se velmi podobá rozdělení -vrierdo dvou slabik, avšak zde svou artikulaci místo třetího prvku změnil druhý prvek, a stal se tak sonantou: uvryé—» uvrýě. Později se pak mohlo vyvinout e po sott an tni m r.
(3)  Uveďme si ještě známý případ protetických vokálů před s, po němž ve francouzštině následuje konsonant: latinské scutum -*■ iscútum daio francouzské escu, ěcu „štít". Skupina šk je, jak jsme viděli na str. 87—8, přerušený článek; přirozenější je šk. Toto implozívní s však vytváří vokalický vrchol, je-li na začátku věty, nebo
[95) když je předchozí slovo zakončeno //konsonantem nízkého stupně otevřenosti. Protetické ("nebo e tuto sonantní povahu jen podtrhují. Každá málo zřetelná fonologic-ká charakteristika má sklon se zesilovat, je-li snaha ji zachovávat. Stejný jev se objevuje v případě francouzského slova esclandre „skandál" a u lidové výslovnosti esq u elette „kostra", eslatue „socha".]3 A znovu na něj narážíme v lidové výslovnosti předložky de („koho, čeho, z, od"), přepisované jako ed: un oeil ed tanche „oko lína". V důsledku synkopy se z tanche „lín" stalo ďtanche; aby však v této pozici vyniklo, muselo se d stát ímplozivním, tj. ďtanche, a stejně jako v předchozích případech se pak i zde před nim vyvinul vokál.
(4)  Sotva je asi nutné vracet se k otázce í nd o evropských sonant a ptát se například, proč se starohornoněmecké hag! změnilo v hagal „kroupy", zatímco bälg „kůže" zůstalo nezměněno. Ve druhém slově hraje I, které je tu druhým prvkem implo-zívniho článku (bälg), úlohu konsonanty, a nemá žádný důvod měnit svou funkci. Naproti tomu stejně implozívní /ve slově hagltvořilo vokalický vrchol. Protože bylo sonantní, mohlo rozvinout před sebou otevřenější vokál (tj. a, pokud se můžeme spolehnout na svědectví grafiky). Postupem času se však tento vokál zastřel, protože dnes Hagelse už zase vyslovuje hagl A tím se i odlišuje výslovnost tohoto slova od výslovnosti francouzského aigle „orel": v německém slově je zavírající / a ve francouzském otevírající, s následným němým e (egle).
' Pozn. překl. Ve spisovné francouzštině se píší squeiette, statue.
___________________________________________________________________95
První část
OBECNÉ PRINCIPY
PRVNÍ KAPITOLA Povaha jazykového znaku
§ 1. ZNAK, OZNAČOVANÉ, OZNAČUJÍCÍ12«
Pro některé lidi je jazyk, převedeme-li ho na jeho základní principy, jen    197] nomenklatura, tj. seznam termínů odpovídajících vždy určité věci1:» Naoří-klad:                                                                                                              P
ARBOR
:EQUOS
atd.                         atd.
Takovéto pojetí lze v řadě ohledů kritizovat. Předpokládá hotové ideje existující ješté před slovy (o tom viz dál, str. 139); neříká nám, zda určité jméno je vokální či psychické povahy, protože takové latinské arbor „strom" lze uvažovat jak z toho, tak i onoho hlediska; a konečně naznačuje, že spojení sjednocující jméno s věcí je zcela jednoduchá operace, což není ani zdaleka pravda. Avšak i tento prostoduchý pohled nás může přiblížit k pravdě tím, že nám ukáže, že //jazyková jednotka je cosi dvojitého, |98| vzniklého sblížením dvou termínů.
Při uvažování o okruhu mluvy jsme na str. 48 viděli, že oba termíny zahrnuté v jazykovém znaku jsou psychické a v našem mozku jsou sjednocovány asociativním svazkem. Toto podtrhujeme.
96 / OBECNÉ PRINCÍPY
Jazykový znak nesjednocuje věc a jméno, ale pojem a akustický obraze130 Akustický obraz není materiálni zvuk, něco čistě fyzického, ale psychický otisk'" tohoto zvuku, reprezentace, o které nám poskytují svědectví naše smysly; je smyslový, a nazveme-li ho tu a tam „materiálním", pak jen v tomto smyslu a v protikladu k druhému termínu této asociace, pojmu, jenž je obecně abstraktnější.
Psychická povaha našich akustických obrazůb vyvstává, když pozorujeme svou vlastní řeč. Můžeme mluvit sami se sebou nebo si v duchu přeříkávat veršovaný úryvek bez pohybu rtů či jazyka. Protože slova jazyka jsou pro nás akustické obrazy, nelze ve výkladu hovořit o „fonémech", z nichž jsou složena. Tento termín, který implikuje představu vokální činnosti, lze uplatnit pouze na mluvené slovo, na realizaci vnitřního obrazu v projevu. Tomuto nedorozumění se můžeme vyhnout, budeme-li mluvit o zvucíchc a slabikách slova, a budeme-li si pamatovat, že jde přitom o akustický obraz.
d Eil. Termín akustický obraz se snad může zdát příliš úzký, protože vedle reprezentace hlásek slova jde i o reprezentaci jeho artikulace, o svalový obraz fonačního aktu. Pro F. de Saussura je však jazyk hlavné zásobnice, cosi obdrženého zvnějšku (viz str. 50). Akustický obraz je především přirozená reprezentace slova jakožto faktu virtuálního jazyka stojícího mimo jeho jakoukoliv realizaci v mluvě. Tak se může motorický aspekt implikovat, nebo může aspoň vůči akustickému obrazu zaujímat vedlejší místo.
b Pozn. překl. Pojetí znaku jako akustického obrazu a tedy označujícího (v soudobé terminologii pojetí unitaterální) je běžné především v autorových vlastních poznámkách k přednáškám a občas se vyskytuje i v jednotlivých kursech (str. 52, 105, 147, 159 aj.). Před zavedením novější distinkce a pohledu na znak jako na arbitrárni vztah mezi označujícím a označovaným (v soudobé terminologii pojetí bilaterální) však váhal, srov.: „Přiznám se, že nemohu rozřešit jednu otázku, a to, jak si udělat jasno v tomto ohledu: Máme znakem nazývat celek, kombinaci pojmu a obrazu? Anebo lze znakem nazývat sám akustický obraz, materiálnější polovinu? Nicméně nazývali se znakem arbor, pak vždy jen potud, pokud nese pojem. Bylo by třeba mít k dispozicí dvě odlišná slova." Třetí autorovo pojetí znaku se do přednášek nedostalo: znak jako jakákoliv materiální věc (entita), kterou asociujeme s jinými, tj. která má určitý smysl {Engler 1111 — 1114 J). K zdánlivému rozporu mezi obojím pojetím, tj. prvním a druhým, nechtěně přispěl de Saussure sám, a to nikoliv v důsledku vývoje svých názorů, ale přirozeným odklonem svého zájmu o označované jako lingvistice zcela vnější, především z důvodů arbi-t rám ostí.
' Pozn. překl. Výraz son francouzského originálu tu (a ovšem i jinde) může česky znamenat zvuk nebo hlásku. Protože francouzština terminologicky nerozlišuje, je někdy rozpoznání přesného smyslu obtížné.
POVAHA JAZYKOVÉHO ZNAKU / 97
Jazykový znak je tedy psychická jednotka o dvou stránkách, kterou si lze znázornit obrázkem:
Pojem
Akustický obraz
Oba tyto prvky jsou úzce spjaty a jeden vyvolává druhý. Zjišťujeme-1 i smysl latinského slova arbor nebo slova, jímž latina označuje pojem „strom", je zřejmé, že jen tato sblížení
„strom'
arbor
*
arbor
utvrzovaná jazykem se nám jeví odpovídajícími realitě a jakákoliv jiná, jež by nás mohla napadat, zavrhujeme.132
Tato definice klade důležitou terminologickou otázku.1" Znakem* nazýváme kombinaci pojmu a akustického obrazu, avšak v běžném úzu tento termín obecně označuje akustický obraz sám, například slovo (arbor aid.). Zapomíná se na to, že když arbor nazýváme znakem, je to jen proto, že v sobě nese pojem „stromu", stejně jako představa smyslové stránky implikuje představu celku.
[Tato nejednoznačnost mizí, označíme-li všechny tři pojmy zde přítomné názvy, které se vzájemně předpokládají a zároveň spolu tvoři protiklad.]1' Navrhujeme zachovat slovo znak pro.označení celku, a nahradit pojem a akustický obraz termíny označované a označující; ty mají tu výhodu, že o-značují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe a jednak od celku, jehož jsou částmi. Pokud jde o znak, spokojujeme se jim proto, že !/ nevíme, čím ho nahradit, ježto' obvyklý jazyk jiný termín nenabízí.1'4
J Pozn. překl. De Saussure užíval dlouho namísto znaku (signe) termínu jem (šéme) a občas i o-značeni termín (terme). Šému, tj. konvenčnímu znaku (i nevokálnímu), jak vysvítá z jeho poznámek, přiznával jednu dobu proti znaku dokonce tu výhodu, že nemůže být gestem, ij. znakem nekonvenčním, kdežto znak jím být může. Pro abstraktní část šému užíval výraz aposém (aposěme) a pro sém chápaný systémově, tj. ve vztazích k systému, výraz parasém >pa-rasěmei (Engler 1974, 3310ti.). b Pozn. překl. Srov. Engler 1115.
98 / OBECNÉ PRINCIPY
Takto vymezený jazykový znakmä dvě prvořadé vlastnosti. Při jejich výkladu stanovíme zároveň samotné principy jakéhokoliv studia tohoto druhu.
§ 2. PRVNÍ PRINCIP: ARBITRÁRNOST ZNAKU135
Svazek sjednocující označující a označované je arbitrárni; nebo též můžeme jednoduše říci, pokud znakem chápeme celek plynoucí z asociace o-značujícího a označovaného: jazykový znak je arbitrárni?36
Takto idea francouzského slova „soeur" (sestra) není se sledem hlásek s-ö-r, který jí slouží jako označující, spjata žádným vnitřním vztahem: žeby ji stejně dobře mohl zastupovat libovolný jiný sled, dokazují rozdíly mezi jazyky i samotná existence různých jazyků; označované „boeuf (francouzsky vůl) má za označující na jedné straně hranice b-ö-fa na druhé straně o-k-s (Ochs, tj. německy vůl).'^
O principu arbitrárnosti znaku nikdo nepochybuje; často je však snazší určitou pravdu objevit, než ji přidělit místo, které jí patří. Tento princip dominuje v celé lingvistice jazyka a má nedozírné důsledky. Je pravda, že se na první pohled nejeví všechny stejně průkazně; dospíváme k nim až po mnoha oklikách a spolu s nimi pak i k prvořadé důležitosti tohoto principu.1311
Poznamenejme stranou: až bude sémiologie zorganizována, bude si muset položit otázku, zdají právem patří výrazové mody spočívající na zcela přirozených znacích, jako je pantomima.139 A i za předpokladu, že je přijme, bude jejím hlavním předmětem stále souhrn systémů založených na arbitrárnosti znaku. Ve skutečnosti spočívá v zásadě každý výrazový prostředek, přijímaný určitou společností, na kolektivním zvyku nebo — a to je //totéž — na konvenci. Například ani zdvořilostní znaky, často obdařené jistou přirozenou expresivitou (vzpomeňme si na Číňana, který svého císaře zdraví tak, že devětkrát padne tváří až k zemi), nejsou o nic méně vázány určitým pravidlem; právě toto pravidlo, a ne jejich vnitřní hodnota, nás nutí, abychom je užívali. Lze proto říci, že zcela arbitrárni znaky realizují ideál sémiologického procesu lépe než jiné, a proto jazyk, nejkomplexnější a nejrozšířenější z výrazových systémů, je také ze všech nejcharakterističtější- V tomto smyslu se lingvistika může stát obecným vzorem celé sémiologie, třebaže jazyk je jen jeden určitý systém z mnoha.
Využili jsme slova symbol k označení jazykového znaku, respektive toho, co nazýváme označujícím. Jeho přijetí však naráží právě kvůli našemu prvnímu principu na obtíže. V povaze symbolu je, že nikdy není zcela arbi-lrf™': nen' tot'ž Prazdný, je v něm zbytek přirozeného svazku mezi označujícím a označovaným. Symbol spravedlnosti, váhy, by nebylo možné nahradit libovolným jiným, například vozem.140
POVAHA JAZYKOVÉHO ZNAKU / 99
I slovo arbitrárni vyžaduje poznámku. Nemělo by vzbuzovat představu, že označující závisí na svobodné volbě mluvčího (uvidíme dále, že není v moci jednotlivce změnit znak, který je jednou určitou jazykovou skupinou stanovený); chceme jen vyjádřit to, že je nemotivovaný, to jest arbitrárni ve vztahu k označujícímu, s nímž nemá v realitě žádnou přirozenou vazbu.141
Uveďme závěrem ještě dvě námitky, které by proti stanovení tohoto prvního principu mohly být vzneseny:
(1) Na důkaz toho, že volba označujícího není vždy arbitrárni, lze poukázat na onomatopoia.142 Ta však nejsou nikdy organickými prvky jazykového systému. Jejich počet je ostatně mnohem menší, // než se má za to. Slova jako francouzské fouet „bič" nebo glas „umíráček" mohou znít některým uším se sugestivní zvučnosti; avšak k poznání, že tuto svou povahu nemají od samého začátku, se stačí vrátit k jejich latinské podobě (fouet je odvozeno z latinského fágus „buk" a glas z classicum „zatroubení"); kvalita jejich dnešního znění či spíše znění, které jim připisujeme, je náhodným výsledkem fonetického vývoje.
Pokud jde o skutečná onomatopoia (typu bimbam, tiktak atd.), jsou nejen málo početná, ale i jejich volba je již do jisté míry arbitrárni, protože jsou jen pouhou přibližnou a již polokonvenční imitací určitých zvuků (srovnejme francouzské ouaoua a německé wauwau, tj. „hafhaf"). Navíc, jakmile byla jednou do jazyka zavedena, zapojuji se víceméně do fonetického, morfologického a dalšího vývoje, který podstupují ostatní slova (srovnej francouzské pigeon „holub" pocházející z vulgárně latinského pi-piö, jež je samo odvozeno od onomatopoie): je to zřejmý důkaz toho, že cosi ze své původní povahy ztratila, aby mohla obecně nabýt povahu jazykového znaku, který je nemotivovaný.
(2)  Zvoláni,"m těsně spjatá s onomatopoi, mohou opravňovat k obdobným poznámkám a naši argumentaci neohrožují. Mohou svádět k tomu, že v nich budeme vidět spontánní vyjádřeni reality, diktovaná takříkajíc přírodou. Většině z nich však můžeme nutný svazek mezi označovaným a označujícím upřít. Stačí v tomto ohledu porovnat dva jazyky, abychom pochopili, nakolik se tyto výrazy z jednoho jazyka do druhého mění (například francouzské aie\ „au" odpovídá německému a«!). Víme také, že mnohá zvolání vznikla z určitého smyslu slov (srov. francouzské diable\ „k čertu!" (diable = čert), mordieul „mordyjé!" = mort Dieu „smrt boha" atd.). Shrneme-li, onomatopoia a zvolání jsou důležitá až druhotně a jejich symbolický původ je zčásti sporný.
* Pom. pŕeki. Ze souvislosti je zřejmé, že autor i zde mluví především o interjekdch.
100/OBECNÉ PRINCIPY
§ 3. DRUHÝ PRINCIP:
LINEÁRNÍ POVAHA OZNAČUJÍCÍHO144
11031       Označující je svou povahou auditivní, a probíhá pouze v čase, od něhož přebírá tyto charakteristiky:
(a) představuje určitý rozsah a
(b)  tento rozsah je měřitelný v jediné dimenzi: tou je linie.145
Tento princip je zřejmý, zdá se však, že jsme jeho zformulování až dosud vždy zanedbávali, bezpochyby proto, že jsme ho shledávali příliš prostým. Přesto je však základní a jeho důsledky jsou nedozírné; svou důležitostí se vyrovná prvnímu zákonu. Závisí na něm veškerý mechanismus jazyka (viz str. 150). Proti vizuálním označujícím (například námořním signálům apod.), která mohou vést ke komplikacím hned v několika dimenzích současně, mají akustická označující k dispozici pouze linii Časovou;* jejich prvky se představují jeden po druhém, tvoří řetěz. Tento jejich charakter se okamžitě projeví, jakmile je zachytíme písmem a následnost v čase nahradíme prostorovou linií grafických znaků.
V některých případech se to však nejeví průkazné. Jestliže například určitou slabiku zdůrazním, zdá se, že na stejném místě hromadím různé významové prvky. Je to však iluze: slabika a její přízvuk tvoří jediný fonačni akt a uvnitř něho neexistuje žádná dualita, pouze různé protiklady k jeho okolí (o tom viz str. 160).
DRUHÁ KAPITOLA Neproměnlivost a proměnlivost znaku
§ 1. NEPROMĚNLIVOST146
II04) Jestliže se ve vztahu k ideji, kterou zastupuje, jeví označující jakožto libovolně zvolené, pak ve vztahu k jazykovému společenství, které ho užívá, libovolné není, je dané. Nikdo se tohoto sociálního kolektivu neptá, a o-značující zvolené jazykem nelze nahradit žádným jiným. Tuto skutečnost, jež v sobě zdánlivě obsahuje rozpor, lze lidově označit jako „vynucený tah". Jako bychom jazyku říkali „teď vol!", ale také dodávali „a musí to
a Pozn. překl. Starší autorův termín pro lineárnost, jak vysvitá ze zanechaných poznámek, byl uni-spalialité,jednopmslorovosf (Engler 1974, 3317.2).
NEPROMĚNLIVOST A PROMĚNLIVOST ZNAKU / 101
být tento znak, a žádný jiný". Nejenomže by jednotlivec nebyl v čemkoliv schopný, i kdyby chtěl, tuto provedenou volbu změnit, ale ani samo společenství nedokáže rozhodovat byť o jediném slovu; toto společenství je vázáno na jazyk takový, jaký je.
Nadále tudíž již nelze jazyk připodobňovat k nějaké jasné a jednoduché úmluvě, a právě z této stránky je mimořádně zajímavé studovat jazykový znak. Chceme-li totiž demonstrovat, že zákon určitým kolektivem přijímaný je cosi, čemu se podrobuje, a nikoliv pravidlo, s nímž svobodně souhlasí, pak je to jazyk, který nám v tomto ohledu nabízí markantní důkaz.
Podívejme se tudíž, jak se jazykový znak vymyká naši vůli, a učiňme pak důležité závěry, které z tohoto jevu plynou.
V libovolném období, ať se v čase vracíme sebevíce zpět, jazyk se vždy je- |105( ví jako dědictví předchozího období. Můžeme si sice představovat akt, jimž se věcem v dané době přidělovala jejich jména a jímž byla mezi pojmy a akustickými obrazy uzavřena úmluva; avšak takovýto akt nebyl nikdy zaznamenán. Představa, že véci se tak mohly odehrát, se nám vtírá s velmi zřetelným pocitem arbitrárnosti znaku.
Ve skutečnosti žádná společnost nezná a nikdy neznala jazyk jinak než jako produkt děděný od předchozích generací, který je třeba přijímat takový, jaký je. Proto také otázka původu jazyka nemá tu důležitost, která se ji obecně přikládá.147 Takovou otázku dokonce není ani třeba klást; jediným skutečným předmětem lingvistiky je normální a pravidelný život konkrétního jazyka, který jíž vznikl. Daný stav jazyka je vždy produktem historických faktorů, a právě tyto faktory vysvětlují, proč je znak neměnný, to jest proč vzdoruje každé arbitrárni záměně.
Avšak říci, že jazyk je dědictví, nic nevysvětluje, pokud nejdeme dál. Copak se existující a děděné zákony nedají z jednoho okamžiku do druhého změnit?
Tato námitka nás vede k tomu, že umisťujeme jazyk do jeho společenského rámce a klademe si tuto otázku tak, jak bychom si ji kladli u ostatnich společenských institucí. Jakým způsobem se však přenášejí ty? Tato obecnější otázka zahrnuje i otázku neproménlivosti. Nejprve je třeba zhodnotit, zda se tyto ostatní instituce těší větší či menší svobodě; uvidíme, že u každé z nich je rovnováha mezi vnášenou tradicí a svobodnou činností společnosti jiná. Pak budeme zkoumat, proč v dané kategorii faktory prvního řádu působí silněji nebo slabějí než faktory druhého řádu. A nakonec se vrátíme k jazyku a budeme se ptát, proč historický faktor přenosu v něm ji [106] tak plně dominuje a vylučuje jakoukoliv náhlou a všeobecnou změnu.
Jako odpověď na tuto otázku by bylo možné použít řady argumentů a prohlásit například, že proměny jazyka nejsou vázány na sled generací, jež samy ani zdaleka nespočívají jedna na druhé jako zásuvky kusu nabyt-