[270]
a jeho signály ukazují určité intertcxtové cesty, avšak čtenář po nich nemusí vykročit. Může s sebou přinést vlastní vzorec četby a naprogramovanou konstrukci smyslu sledovat pouze jako jednu z mnoha. A může se stát, že jeho čtenářský horizont překročí horizont textu, že múze přeplnit program a vytvořit asociace, které opět potvrdí otevřenost a nemožnost uzavřít takové texty — texty s narušenou mimesis, s rozkolísanou pozicí v živote.
Zdá se — a především Bělého přístup takovou myšlenku nabízí — že texty, které reflektují samy sebe a cizí texty a tyto cizí texty do sebe začleňují, ži|í z nevyčerpatelné zásobárny znaků vytvořené kulturami. Uložená zkušenost, která je v textech zakódována, a způsoby kódování, které tuto zkušenost shrnou a překonají (auflteben), budují stále znovu přehlédnutelný prostor, v němž každý nový text dovede zdánlivě mrtvé texty k renesanci. Základem je zde idea neukončitclné semiózy, která nedopustí, aby něco, co se stalo znakem v mezikultumí interakci, bylo vymazáno. Také zapomínání je potenciální vzpomínání. Paměť kultury je stále k dispozici, zvláště takovým „tvůrcům kultury", kteří jako Bělyj kulturu představují nejen tak, že pojímá ostatní kultury, ale také těmto ostatním dává možnost synchronního prožitku v/fť/n/kultuře:
Novost současného umění spočívá pouze ve stísňující mase všeho minulého, co před námi náhle vyvstane; v jednom okamžiku prožíváme všechna staletí a všechny národy; život minulosti táhne kolem nis.l4>
34) Belyj 1910; cíl p. 1969: 49-143: „Novizno sovremcnnogo iskusstvi lis" v po-davljajuiicin količestve vsego proslogo, rmorn vsplyvíeno pered nami; my pc-reživnjem nync v iskusslve vse veka i vse nacii; proítaja 2izn pronosilsja mimo nu."
[2711
POZNÁMKY KE KONCEPCÍM „KOSTNICKÉ ŠKOLY" A ČESKÉHO STRUKTURALISMU Jiří Holý
I
Když se na počátku šedesátých let shromáždilo několik literárních vědců, většinou mladších profesoru a asistentů na německých univerzitách — a spolu s nimi i pozvaní filozofové, historikové a kunsthistonkové — na kolokviu v hessenském Gicssenu, nikdo z nich asi netušil, že vzniká tradice, která potrvá několik desetiletí, a že se formuje škola, která svým významem přesáhne hranice Německa a střední Evropy.
Všechno začalo v roce 1961, kdy Čtyřicetiletý Hans Robert Jauss nastoupil jako ordináŕ romanistiky na univerzitě v Giessenu. Jeho kolega, germanista Clemens Hcsclhaus, mu navrhl vytvoření společného institutu pro poetiku a literární kritiku, jaussovi se koncepce zdála trochu úzká a rozhodl se získat pro věc gicssen-ského kolegu, filozofa Hanse Blumenberga, a koncipovat týmový výzkum poetiky a hcrmeneutiky. K této trojici brzy přistoupil wiirzburský anglista Wolfgang Iser a posléze další — berlínský slavista Jurij Stricdter, kunsthistorik Max Imdahl, začínající romanis-ta Rainer Warning a jiní —, takže se utvořil tým devíti zakladatelů skupiny Poetika a hermeneutika, jimž ostatní později žertem říkali »archonti", podle sboru devíti nejvyšších úředníků ve starověkých Athénách.
Centrum výzkumu v Kostnici vzniklo až po několika letech, poté, kdy tam byla založena nová univerzita (l%6) a několik významných osobností ze skupiny na ní získalo profesury (Jauss, Iser, Striedter, Fuhrmann, Preisendanz, Stempel). Nové akademické pracoviště jim umožnilo nove koncipovat studium a výzkum. Tradiční cechovní specializace na německých univerzitách
[272]
totiž striktne rozdělovala literaturu podle jednotlivých oborů — romanisté patřili do institutů romanistiky společně s románskými jazykovědci a historiografy románských dějin, slavisié do samostatných institutů slavistiky atd. —, což v praxi vedlo k izolaci, autonomnímu zkoumání jednotlivých národních literatur. Diskuse mezi jednotlivými instituty, nebo dokonce napřič jednotlivými humanitními obory byly vzácné. Badatelé ve skupině Poetika a hermeneutika naproti tomu chápali literární védu jako společný obor (proto nebyl na kostnické univerzitě založen Romanisches Seminar či Institut der Romanistik, ale Fachbereich I Jteraturwis-senschaft, kam spadalo veškeré literárněvědné studium a vědecká práce), a navíc programově usilovali o mezioborový dialog.
Interdisciplinárnost ovšem nechápali jen jako tradiční výměnu zkušeností a metod práce (i k těm samozřejmě docházelo, ale konfrontace teorií, metod a směru byla považována za druhotnou). Především šlo o vzájemné osvětlování odborných, specifických přístupů k vnímání a rozumění všech druhů textů. Dva pojmy v názvu, „poetika** a „hermeneutika'', se zdály být do té doby něčím takřka neslučitelným (americký hlasatel dekonstrukce Paul de Man je označil za „provokativní spojení nespojitclného"). Poetika byla zejména v americké a také často ve francouzské literární vědě považována za přirozené pole strukturální lingvistiky. Naproti tomu hermeneutika obvykle za ezoterické učení teologie. Za novou koncepci hermeneutiky se sice zasazoval filozof H.-G. Gada-mer, ale na německých univerzitách stále neochvějně vládl ideál védy, který měl stejně daleko k postupům poetiky i hermeneutiky. Literatura podle této představy měla být nositelem „substance" — a v tom se vlastně nelišili G. Lukács a jeho marxističtí žáci, považující dílo za smyslové vyslovení idejí epochy, od specializovaných cidocentrických výzkumů stylu v podám E. Staigera a „cu-ryšské školy", vnímajících dílo jako vyslovení nadčasového ducha. Obojí „substanciální" myšlení — či materialistický a idealistický platonismus, jak to občas nazývali představitelé kostnického směru — totiž předpokládalo prakticky jediné správné, autoritativní čtení: smysl díla byl předem dán jako hotový a vymezený.
Podnětů k hledání nové koncepce literami vědy bylo několik. Jedním byla sémiotika, která zproblematizovala tradiční substanciální pojetí umění a nahradila je funkcionálním pojetím textu. Zde hrála významnou roli i pražská štrukturalistická škola —Jakobson,
[273]
Mukařovský, Vodička —, s níž se členové skupiny Poetika a hermeneutika postupně seznamovali. První knižní překlady Mukařov-ského vyšly německy až koncem šedesátých let. ale již brzy poté v roce 1976 vychází v edici Vteoric und Geschichte der Literatur und der schonen Künste (Teorie a dějiny literatury a krásných umění), která reprezentovala práce skupiny, svazek Felixe Vodičky se sto-siránkovou doprovodnou studií Siricdterovou, o dva roky později v téže edici svazek Miroslava Červenky {Významová výstavba literárního dílo) s podobně důkladným úvodem Stempclovým a v roce 1981 Chvatíkův Tschechoslowakischer Strukturalismus. Theorie und Geschichte (Československý Strukturalismus. Teorie a dějiny). Zprostředkující úlohu hrál jistě i vynikající slavista a mimo jiné komeniolog Dmytnj Cyževskij, někdejší příslušník pražské školy a na konci šedesátých let emeritní profesor slavistiky v Heidelbergu, který se účastnil několika kolokvií Poetiky a hermeneutiky. K těmto souvislostem se ještě vrátíme.
Druhým a stěžejním podnětem byla Gadamerova hermeneutika. Byl to právě Hans-Gcorg Gadamer, kdo ve svém epochálním díle Wahrheit und Methode (Pravda a metoda, Tübingen 1960) postuloval jako základní hermeneutický přístup rozuměni v jeho dějinném rozměru. Proti tehdy moderním koncepcím, které humanitní vědy situovaly do blízkosti exaktních ved přírodních, prohlásil Gadamer za jejich základní princip proměnlivou historicitu, vzdálenou jakékoli „objektivitě": interpret nemůže popřít své vlastní bytí, svou konkrétní dějinnost. Při výkladu minulosti nemůžeme „překonat" svá vlastní mínění, své předsudky a názory, jak se domnívali všichni ti skvělí znalci starověké či středověké kultury, kteří se vžívali do minulých dob. Naopak, svou odlišnost musíme reflektovat. Oblastmi hermeneutického výzkumu má být jednak „Wirkungsgcschichtc" (dějiny působení), vyplňující časový odstup mezi dílem a interpretem, a dále „Applikation" (aplikace), tedy použití, výklad, povodně pojem teologické, pak i právní hermeneutiky. Při interpretaci vyvstává „horizont tázání", sám výklad pak vlastně znamená „splývání", nebo ještě lépe „prolínání" či „konvergenci" horizontů (Horizontverschmelzung), tedy aplikaci díla na dějinný horizont tázání vykladače.
Další okruh podnětů představovaly dobové koncepty ve filozofii a ve společenských vědách, jako byly Blumenbergovy teorie
[271]
mýtu a textu jako smysluplného protikladu „absolutismu", jako Luckmannova sociologie vedení a teorie systémů či jeho rozlišení male, velké a střední dějinné transcendence (srov. napr. H. R. )auss, Wege des Ventehens, München 1994). Zejména Hans Blumen-berg byl pravidelným a vysoce oceňovaným účastníkem kolokvií skupiny v prvním desetiletí. Právě on zformuloval — v době, kdy často probíhaly ryze teoreticko-metodologické debaty, které nemívaly praktický dosah — následující devízu: „teorie ncmi vetší cenu než deskriptívni výsledky, jejichž možnosti otevírá tím, že předmět zbaví omezené perspektivy jeho .odborné příslušnosti"*.,J
Pro skupinu Poetika a hermeneutika to znamenalo koncipovat literární vedu ne jako metavědu, vznášející se nad empirií, ale jako disciplínu s historickými předpoklady, vnímající literární díla vždy v horizontu současného porozumění, které je však vedome „jiné", jako obor propojující teorii, tj. estetiku a poctologii, s dějinami literatury i umění (Teorie a dějiny literatury a krušných umení znel v roce 1963 i programový titul zmíněné ediční řady, která v první sérii do roku 1982 dosáhla třiašedesáti svazku). Metodologické koncepty byly stále znovu doplňovány a rcktifi-kovány interpretacemi literárních děl, textu a svědectví, stylových a žánrových pojmů v jejich proměnlivých významech. Schopnost estetického vnímání smyslu totiž nevyrůstá — jak se potvrdilo v četných diskusích — z exkluzivní specializace, ale počíná už v primárním styku s literaturou a uměním. Ukázalo to několik diskusí na kolokviích Poetika a hermeneutika, které interpretovaly Apollinairovu báseň, Brcchtovu historku o panu Keunerovi, a posléze polyfonní debata vykládající teologický, juristický a literární text vždy z perspektivy různých oborů, aby vynikla specifická hermeneutika každé disciplíny (srov. následující soupis sborníků Poetika a hermeneutika).
Kostnická škola zprvu soustředila pozornost na recepci jako konkrétní působení — v protikladu k tradiční estetice, vnímající literaturu jako produkci a reprezentaci či zobrazování (Produktion*- undDarstellungsästhetik). Postupně se však koncepce rozšířila a prohloubila směrem k mezioborové historické sémantice a k pojetí literatury jako svébytné estetické komunikace s antropologic-
I) H. R. Jauss, ..Epilog auf die Korec hungsgnippc .Poeiik umí Hermeneutik"*, in: G v. Gracvcnitz — O Marquard (eds.). Poetik unit Hermcnťutik XVII. München 1998. ĺ S31.
f275]
kými dimenzemi. Zvláště patrné je to na vývoji obou hlavních aktérů, Hanse Roberta Jaussc a Wolfganga Iscra.
II
Hans Robert Jauss (1921-1997) patřil ještě ke generaci poznamenané válkou a frontovou zkušeností. Studoval románskou filologii a habilitoval se v roce 1957 v Heidelbergu, první profesorské místo získal ve vestfálském Munstcru (1959), o dva roky později přešel do Giesscnu. Více než dvě desetiletí, od roku 1967 až do své cmentacc 1987, pak strávil |ako profesor literární vědy v Kostnici, kterou střídal s občasnými hostujícími pobyty v Curychu, Berlíně, New Yorku, Yale, Paříži, Berkeley, Princetonu aj.
Svou nástupní přednášku v Kostnici, proslovenou 13. 4.1967, pojmenoval Co znamenají u jaký je smysl studia dějin literatury? Ni-zcv odkazoval k známé SchillcrovČ přednášce z konce 18. století (Co znamenají a jaký je smysl studia obecných dějin). Byla to prvotní verze Jaussovy stati Dějiny literatury jako uýzua literární védě (Literaturgeschichte als Provokation der literaiurwissenschafi, poprvé v edici univerzitních projevů, Konstanz 1967), která proslavila autora i „kostnickou Školu". Vyšla ve třinácti jazycích, v upravené verzi spolu s několika dalšími studiemi (Literaturgeschichte als Provokation, Dějiny literatury jako výzva, Frankfurt a. M. 1970) pak v několika dalších. Česky je nyní otištěna v tomto svazku.
Dějiny literatury jako výzua literárnívede je text, jenž se stal programovou tezí, jakousi vlajkovou lodí celé školy. Zdaleka to však nebyla první nebo ojedinělá výrazná autorova práce. Již v roce 1955 mu vyšla v Heidelbergu disertace, která znamenala významný příspěvek k proustovskému bádání — Zeit und Erinnerung in Marcel Proust ,.A la Recherche du temps perdu ". Ein Beitrag zur Theorie des Romans (Čas a vzpomínka v Proustově „Hledání ztraceného Času". Příspěvek k teorii románu), o čtyři roky později habilitacc o středověkých zvířecích eposech Untersuchungen zur mittelalterlichen Tierdichtung (Studie ke středověké literatuře s tématem zvířat, Tubingen 1959). Příznačné bylo, že se obě knihy zabývaly konkrétním historickým materiálem. Jauss nevycházel z teorémat, ale z literární empirie. Právě práce s literárními texty — ne teorie sama — jej přiváděla k metodologickým a teoretickým otázkám. Neméně charakteristický byl rozsah autorových zájmů — po
[276]
prominentním románovém dílu moderny následovala práce z oboru mcdicvalístiky. Jauss byl pravým opakem specialisty, který se cítí bezpečný v jednom historickém období a u svých několika autorů. Těžištěm vedeckého zájmu mu byla moderní francouzská, příležitostné italská literatura — výbor těchto studií, Časově sahajících od francouzského osvícenství přes básníky Baudelaira, Apollinaire a Valcryho až po tvorbu Itala Calvina, vyšel ve svazku Studien zum Epochenmandel derästhetischen Moderne (Studie k proměně epochy v estetické moderně, Frankfurt a. M. 1989). Vedle toho psal o německé literatuře (řada konfrontačních studií, napr. Rousseau —Goethův Werther, Goethův a Valéryho Faust, Schille-rova a Hildesheimcrova Marie Stuartovna apod.), občas se vyjadřoval i k období starovekému, a zejména k radě otázek estetických a poeto logic kých — jak to dosvědčují obě jeho nejrozsáhlejší kni-hy .Ästhetische Erfahrung und literarische Hermeneutik (Estetická zkušenost a literární hermencutika, München 1977, upr. a rozš. Frankfurt a. M. 1982) a již zmíněné pozdní Wege des Verstehens (Cesty rozumění, München 199-1, studie z let 1985-1993). Jauss byl ovsem také znalcem středověku, studie o středověké literatuře shromáždil do knihy Alternat und Modernität der mittelalterlichen Dichtung (Alterita a modernost středověké literatury, München 1977), jíž prispel k nové orientaci medievalistiky. „Alterita'' čili jinakost vyznačuje cizí, časové vzdálený stredoveký svět. Zároveň však je to svět přístupný současnému čtenáři s jeho dnešními dispozicemi. Jauss se tak nesnaží v roli „superčtenáře", na základě sumy informací o minulosti, dokonale porozumět středověkým textům. Usiluje o rekonstrukci jejich světa jako vědomého kontrastu k moderní estetické zkušenosti, která je od současného vnímání neod párat clná.
Mnohostrannost, prolínání empirie a teorie, přezkušování teoretických úvah na konkrétním materiálu, zasahování do různých oborů — to vše se stalo znakem Jaussovy vědecké osobnosti a odrazilo se v programovém usilování celé skupiny Poetika a hermene-utika. jaussovi a jeho kolegům nešlo o vytvoření dokonalých systémů — mnohem spíš dávali přednost iniciativnímu tázání, diskusi, otevírání a vymezování problémů.
Takový přístup je charakteristický i pro Dějiny literatury jako výzvu literární vede'. Odkaz k Schillerovi, který se promítl i do původního titulu přednášky, znamená odkaz ke sjednocení estetické
[277]
a historické dimenze literatury. Tato myšlenka je vlastně um nejpodstatnějším, jádrem Jaussovy stati — která byla zprvu vnímána výlučně jako obracení pozornosti ke čtenáři a faktoru recepce.
Zřetel k „recepčně esteticky fundovaným dějinám literatury" v Jaussových úvahách nesporně najdeme. Jak píše. pouta mezi dějinnou událostí samou a jejím působením pretrhal již tradiční historismus. Marxistická metoda, byť zprvu iniciativně upozorňující na činný subjekt (připomeňme, že Jauss byl ovlivněn myšlenkami „frankfurtské školy" i neomarxismem Kosíkovým a Kalivodovým, jichž se dovolává), se vrátila k estetice reprodukce, determinující nápodoby. Formalistická metoda, zaujatá autonomní funkcí umění, rovněž ponechala publikum stranou. Úkolem literární historie nyní tedy je obnovení čtenáře, vním.uele či adresáta literárního testu, jako produktivního estetického i historického faktoru. 1 kritik nebo literární historik je přece nejprve čtenářem a teprve potom rozumějícím odborníkem.
Zdůrazňování recepce přitom neznamená, že by Jauss navazoval na sociologii čtenářstva a jeho zájmu, zkoumání literárního vkusu apod., jak tyto jevy popisovali L. L. Schücking, L. Lowen-thal, R. Escarpit a jiní. ]eho zájem jde jiným směrem: „Dějinnost literatury i její komunikativní charakter předpokládají dialogický a zároveň procesuálni vztah mezi dílem, publikem a novým dílem," píše již v úvodní kapitole své studie. Zde musíme připomenout už naznačené obecnější souvislosti Jaussova konceptu a „kostnické školy" — přímo je citován zejména filozof Gadamcr a mimo jiné také dva významní členové týmu Poetika a hcrmeneu-tika, Kracauera Blumenberg.
V intencích novější filozofie, která vyrůstala z fenomenologie — v Českém prostředí ji rozvíjel hlavně Patočka a jeho žáci — odmítá Jauss představu „objektivního světa". Neexistuje „objektivní", tj. na pozorovateli nezávislá realita, ani literární dílo nemůže být jevem, jehož hodnota se zjeví jako něco dopředu daného, co stačí s patřičnou dávkou dovedností a znalostí odhalit. Rozumění existuje pouze jako dějinné, proměňující se rozumění. Proto rozumění musí být ne monologické, ale dialogické. Jauss přejímá Gadame-rův postulát „splývání" ci „prolínání horizontů" jako předpoklad rozumění, tj. aplikace díla na dějinný horizont tázání interpreta. Domnívá se však, že sám Gadamcr uvízl na půli cesty, když odmítl hierarchizovat jednotlivé interpretace, zůstal u „naslouchání"
[278]
dílu, „sich-in-dcr-Sachc-Vcrstchcn"2 (vzájemné rozumění si ve věci, tedy účast na společně sdíleném smyslu). Konečný úsudek rozlišení „pravého" a „falešného'* rozumění tak ponechal „klasič-nosti" a „tradici". Jauss proti tomu hledá jiné intersubjektivní kri-terion a navrhuje pojem „horizont očekávání", který převzal od Karla Mannheima: „[...] rckonstruovatclný horizont očekávání díla umožňuje určit umelecký charakter díla podle způsobu a stupně jeho účinku na předpokládané publikum." Distance mezi tímto očekáváním a vydáním nového díla může vést k negaci a proměně horizontu. Dále je pak třeba rozlišit „primární recepci1' současného čtenáře a „sekundární recepci" čtenáře pozdějšího, jehož vnímání už je součástí dialogického procesu rozumění-
III
Druhou zakládající osobností směru a významným reprezentantem skupiny byl anglista Wolfgang Iscr (1926). Habilitoval se stejně jako Jauss v Heidelbergu (v témže roce 1957), od roku 1960 byl profesorem v bavorském Wurzburgu, o tři roky později přešel do Kolína n. R. a 1967 společně s Jaussem, Striedterem a dalšími zakládali nově koncipovaný obor literární vedy v Kostnici. Iscr podobně jako Jauss se v proběhu sedmdesátých let stal proslulou vědeckou osobností — |eho rostoucí prestiž se odrazila i v množství pozvání zahraničních univerzit (deset odmítnutých nabídek na profesury). Od roku 1978 byl stálým hostujícím profesorem v USA, na University of California, Irvine; a pobyt v USA střídal s pobytem v německé Kostnici.
Jako nástupní přednáška v Kostnici vznikla Die Appellstruktur der Texte (Apelová struktura textů, vyšla v univerzitní řadě 1970), kterou otiskujeme v této knize. Název odkazuje k jedné z Buhíc-rových funkcí jazyka („apelatívni" — zaměření na vnímatcle), jejichž systematiku rozšířili a zpřesnili Mukařovský a Jakobson." Iser v této suti skicovitě nastínil otázky a svá koncepční řešení
2)  li  (i Gadomcr. Wahrheit und Methode. 2. vyd., Tübingen 1965. s. 282-
3)  J. Mukařovský. ..Básnkké pojmenováni ■ eMctická funkce jazyka" [1938]. in: J. M., Studie r poetiky, uspoř. K. Chvatik |pod jménem H. Mukaŕovské]. Praha 1982. s. 56n.: R. Jakobson, „Linguistics and Poelics". in: Styl in Language, Cambridge 1960; česky ve výboru Poetická funkce, uspof M. Červenko. Praha 1995, s. 74n.
[279]
problémů, které pak podrobněji rozvinul, soustavně zejména ve více než třistastránkové publikaci Der Akr des Lesem (Akt čtení, 1976).
lěžištcra Iserova zájmu je zvláště anglický román v 18. stolcu (knižní studie o Fieldingovi, 1952; kniha o Šlemově Tnstrdmu Shandym, 198?), anglickou a americkou prózou nejčastěji dokumentuje své teoretické koncepty. Vedle Ahu ctení se to zvláště týká souboru studií Der implizite Leser (Implicitní čtenář, 1972), s podtitulem „Formy komunikace v románu od Bunyana po Becket-tau, kde se kromě zmíněných autoru zabývá Ficldmgem, Smollet-tem, Scottem, Thackerayem, Joycem, Faulknercm a Compton-Bur-nettovou. Pojem „implicitní čtenář" je zde pojat jako pandán k BoothovuiJ pojmu „implicitní autor", který označuje typ „nespolehlivého" autorského vypravěče, jenž svými reflexemi a komentáři problematizujc představený děj. Booth deklaroval možnost jakéhosi postulativního Čtenáře („postulated reader"), jehož si text vyžaduje. Iserův „implicitní čtenář" tak znamená kategorii odlišnou jak od reálného čtenáře, tak od fiktivního čtenáře v díle. Představuje konstrukt, jindy nazývaný čtenářskou rolí, jímž Iser popisuje struktury působení hkčních textů. Je to vlastne přechodová zóna, kde se struktury textu — na základě aktivity vnímatcle — promítají do potenciálu jeho zkušenosií, kde se začíná utvářet smysl, „charakter aktu čtení, předznamenaný v textu"." Tak například dobové sociální normy, modely či literární tradice, které román přejímá — v Aktu ctení je Iser označuje jako „repertoár" —, jsou v díle jakožto součást textu zasazeny do takového íikčního kontextu, že mohou oslovovat čtenáře a implicitně vyzývat ke své negaci. Jednoduchým příkladem je scéna z Dickcnsova Olivera Ttvis-ta, popsaná v Apelové strukture textu: dítě v sirotčinci se odváží požádat o přidání jídla, dozorci jsou lakovou drzostí zděšeni a vypravěč s nimi okázale souhlasí. Vzniká tak strategie, založená na provokujícím nesouladu mezi vylíčenými událostmi, komentářem a čtenářem.
Podobně jako Jauss, Stncdtcr, Warning a další osobnosti „první vlny" kostnického smeru klade Wolfgang Iscr důraz na literární teorii koncipovanou na základě stálého kontaktu s díly.
4)  W C. Booth, ne Rhetoric of Fiction. Chicago — London 1961.
5)  W. her. Der implizite Leser, München 1972. s. 9.
[280]
Posláním literární hermeneutiky |c překlenout propast mezi arzenálem ryzí teorie a vlastními texty. Iser proklamuje „nepomíjející nutnost postulovat teorii, která se bude rozvíjet jen v kontaktu s texty, neboť literární věda příliš snadno sklouzne k tomu, aby si své segmenty vypůjčovala z teoretických disciplín, jmenovité ze systematické filozofické estetiky, jež je vzdálená textu — často s politováníhodným úspěchem, když se fikční texty přistříhávají podle skrytých premis"-6)
Obdobná slova zaznívají v úvodu Apelové struktury textu v polemice proti představitelům „školy interpretace" — jako byl skvelý vykladač německé klasiky Emil Staigcr a jiní —, a dalším literárním vědcům, kteří jsou přesvědčeni, že odhalí v „pravdě textu" jediný správný smysl díla. Proti takové víceméně predzjednané harmonii klade Iser možné aktualizace textu, které vznikají až v procesu čtení, na základě aktivity vnímatclc, jsou vsak založeny už v textu samém. Po úvodu v první části úvahy Iser zkoumá specifičnost literárního sdělení. V následující pasáži posuzuje podmínky působení či účinku textů. Opírá se patom o Ingardcnův pojem „místa nedourčenosti" {Leerstelle), ale vymezuje |cj jinak — ne jako přechodovou fázi k metafyzickým kvalitám a k dokonalé souhře kvalit a tvarů, ale jako hybnou páku dynamických interakcí mezi textem a čtenářem (podobne nakládal Vodička s Ingardenovým pojmem konkretizace, srov. dále). Ve třetí Části pak sleduje narůstání této nedourčenosti či možné Čtenářské spolurealizace (tou je „implicitní čtenář", jak formuluje později). I nejvyšší míra „prázdné" nedourčenosti či neurčitosti je přitom podle Isera založena na komplementárním vztahu neurčitosti a určitosti v komunikativním vztahu.
Základní Iserovou intencí není jako v případě Jaussově sledovat historicky se promenující recepce díla. Snaží se vytvořit model komunikativních aktů literárního působení, hledat v souvislosti s nimi způsoby konstituování fiktivních textů („nabídka" textů směrující k implicitnímu Čtenáři). Ty v systemizujícím výkladu Aletu aení nazývá strategie. Patří k nim inovace (nové či tradiční textové využití nějakého prvku) a čtvero perspektiv (vypravěč, postavy, děj. čtenář jako fikce) promítajících se vždy jako jedno z témat na horizontu perspektiv dosavadních (Jauss by mluvil o horizontu čtenářského očekávání). Často se přitom střetává čte-
6> TumtěJi.s. 7.
[281]
nářská potřeba iluze a identifikace s ironií textu, který zpochybňuje svou vlastní významovou jednolitost. Četba sama tak neprobíhá — tím spíše ne u hodnotných děl — důsledně a jako lineární přímka, ale je to často diskontinuitní proces („reading process" zněl titul prvotní anglicky psané studie k tématu), je to utváření, negace i znovuutvárcní smyslu při Čtení, iritace (případ Joyceova Odyssea), vystihuje jej Iserův výraz „dění" {Geschehen). Fikční texty podle Isera nejsou založeny na nápodobě (odmítnuta je marxistická teorie odrazu), ale na své funkci. Iser se tu hlásí k tehdy nově koncipované Luhmannovč funkční teorii systémů.
Analogii můžeme hledat i v české teorii, zvláště v pražské škole. Ani v pojetí Mukařovského pojem funkce není podřízen struktuře (na rozdíl od některých francouzských strukturalistů). Muka-řovský ve stopách pozdních ruských formalistů uvažuje například o „literární řadě" a jejím vztahu k ostatním „radám", což je relace mezi různými systémy.7' Iscrova teze — fikční text není odrazem, ale zásahem do okolních systémů smyslu, může reagovat na jejich deficity, nově je artikulovat — je v souladu s výkladem Mukařovského zejména v podání Milana Jankoviče. Jankovičovo pojetí „dění smyslu", koncipované souběžné s Iscrcm a nezávisle na něm, zdůrazňuje schopnost díla působit energií svého utváření, „vzdorovat automatismům života" (v Iscrově terminologii regulativům literárních i mimoliterárních norem repertoáru), klást proti nim „expozici smyslu jako tvorbu, a nikoli jako samozřejmost";8' je to pohyb, jímž dílo poukazuje mimo sebe a zároveň k sobě. Z dalších blízkých koncepcí lze připomenout Zajacovu šíře artikulovanou „estetiku pulzacc", jež se týká jak struktury jednotlivého díla, tak literárního procesu.9) Miroslav Červenka ve studii o artefaktu dochází k podobným analýzám „fenomenologie četby" jako Iser.10-1 Jde o přetržitý a rôznosmerný proces čtení, při němž si vnímatel vytváří hypotézy, někdy falešné, rozhoduje se mezi alternativami, kdy vznikají nečekaná spojení, dílčí významové jednotky, které pak podléhají další semiózc.
7)  J   Mukaíovský, ..Polákova VzncScoost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařadřní básnické struktury" [1934], in J. M.. Studie z poetiky, tamtéž, s. 504n.
8)  M.3u*0vto,£>ilojakodém nprifet(1968],Praha 1992,«. 19«20.
9)  P. Zajac. Aflfamiflltf liu-rurun. Hratislava 1993.
10) M Červenka. „Literami anefakľ* (f 9931. •» M. C, Oblehám zei-niiř. Praha 1996, > 44n
[282]
IV
Dostávame se tím k souvislostem myšlenek představitelů „kostnické školy" s pražským strukturalismem a jeho pokračovateli. V Jaussových a Iserových studiích z přelomu 60. a 70. let je patrná blízkost modernistické Či avantgardní představe uméní rcvoltují-cího a negujícího — podobně jako u ruských formalistů a českých strukturalistu. Romanisticky orientovaný Jauss ani anglosasky orientovaný Iscr v době vzniku svých prvních úvah v podstatě díla Mukařovského či Vodičkova neznali (německy vyšly první výbory Mukařovského v Schamschulových překladech 1967 a 1970) a seznamovali se s nimi až postupně. Analogie jsou ovsem tím zajímavější. Mukařovského rozvažování o aktuální, vývojové a všeobecné hodnotě literárního díla, byť ne zcela soustavné — které připomíná také Striedter ve studii o estetické hodnotě v našem svazku — lze do jisté míry považovat za anticipaci Jaussových myšlenek. Podobně to platí o tezi Mukařovského a pražské školy o dílu jako „autonomním znaku", jehož estetická funkce, jakožto dialektická negace funkcí ostatních, neruš! komunikativní působení — ale naopak, jak ve svých studiích zpřesňuje především opět Jankovič, je jeho předpokladem.
Ve spojitosti se zdůrazněním recepce v „kosmické škole** vyvstává samozřejmě také Vodičkovo pojetí „ohlasu literárního díla", jež některé Jaussovy a Iserovy myšlenky přímo předznamenává."^ Analogický přístup je zvlášť zřetelný u prvního aspektu dejinnosti literatury, jak jej postuluje Jauss v Dejinách literatury jako oyzoc literární vctlč, tedy momentu „diachrónne recepčního v souvislosti literárních dél". Rovněž druhý aspekt, tedy spojení diachronie se synchronní analýzou, nutnost příčných synchronních řezů — Í když se tu Jauss nedovolává Vodičky, ale Kracaucra a Blumcnbcrga —, nachází anticipaci ve Vodičkově požadavku zkoumání hierarchie dobových hodnot. Tretí aspekt, totiž propojenost dějin literatury s obecnými dějinami, Vodička ve svém strukturalistickém období nerozvíjí. Jeho náznaky bychom snad mohli sledovat v některých Vodičkových pracích pozdějších, které však ohrožoval dozor ideologického marxismu {Cesty a cíle ob-
\\\ Y Vodifka, „I.iterámchísiorické studium ohlasu literárních dél. Problematika ohlasu Nerudova díla" [1941], in: F. V. Struktura \ývoje, Praha 1969 v réroci oddílu „Konkretizace literárního dila" s názvem „Problematika ohlasu Nerudova dilt". s. 193-219; 2. vyd.. Praha 1998. s. 283-321.
[283J
rotenskéliteratury, 1958; studie o máchovské recepci z roku I960; stati v II. dílu Dějin Českéliteratury, 1960).
V roce 1941 uvádí Vodička svou stať odkazem na F. X. Saldu, jeho eseje O máchovské tradici v české poezii a o „nesmrtelnosti" díla. Především druhý z nich je jedním z nejpozoruhodnějších Šaldových esejů. Živost literárního díla vidí v dialogu textu a aktivity vnímatelů („[-J poslucháčstvo, čtenářstvo, diváctvo s ním spolupracují; dotvářejí jej, přetvářejí je více méně samostatně; obměňují a pozměňují jeho jednotlivé složky, doplňují je svými zkušenostmi1*'^). Jde tedy o jevy, které Jauss a další popisují jako „horizont očekávání", „estetickou zkušenost", „splývání1* a „prolínání horizontů". Salda odmítá „nesmrtelnost" díla, zavrhuje její opěvování filologickými odborníky a jedinou trvající hodnotu spatřuje v tíhnutí k věčnosti a v živém a proměnlivém působení díla. „Dílo, které ještě dnes působí, které ještě dnes napomáhá nové tvorbě a navozuje ji, které jest ještě dnes kvasem živé tvorby a jejím ostnem, to jediné žije.u,I} Srovnejme příslušný pasus z Iserovy Apelové struktury textů: „[,_] literární texty se zdají být rezistentní vůči dějinám v prvé řade nikoli proto, že zobrazují věčné hodnoty, které domněle unikají času, ale spíše proto, že jejich struktura čtenáři stále znovu dovoluje vydat se do fiktivního dcní.u
Vodičkova koncepce je založena tak, že principiálně stále usiluje — právě lak jako Jauss — vyhnout se Scylle subjektivní dojmovosti i Charybdě objektivistického historismu. Vodičkův návrh řešeni z jeho proslulé stati „Literární historie, její problémy a úkoly" (1942) je pritom překvapivě obdobný Jaussoví:
„Shrnemc-li nyní hlavní úkoly literární historie v okruhu dané polarity mezi dílem a způsobem jeho vnímání, pak lze je vypočítat takto:
"1. Rekonstrukce literární normy a souboru literárních postulátů daného období.
2. Rekonstrukce literatury daného období, tj. okruhu dčl, jež jsou předmětem živého hodnocení, a popis dobové hierarchie literárních hodnot.
12) F X  Salda. ..O izv. ncsmnelnosii dila básnického" [I928J. in: F. X. S.. Studie (> umům a básnicích, pnpr. J. Pisionus, Pral« 1948, %. 104. imtétl U0.
[284]
3.  Studium konkretizací dél literárních (současných i minulých), tj. studium té podoby díla, s jakou se setkáváme v pojetí dané doby (zejména v konkretizaci kritické).
4. Studium dosahu působivosti díla v oblasti literární i mimo-litcrární."")
Vztahem k pražské škole se zabývali sami členové skupiny Poetika a hermeneutika. Kromě Jausse191 a Warninga1^ to byl hlavne jediný slavista mezi zakládajícími osobnostmi kostnického směru )urij Striedter.
V
Jurij Striedter se naro dil v Novgorodu (1926), dětství strávil v estonském Tallinnu, od roku 1939 žil v Německu. Vystudoval ruskou literaturu a germanistiku v Heidelbergu (jeho učitelem byl Dmytrij Čyževskij), poté učil na Svobodné univerzitě v západní části Berlína, kde se stal roku 1961 ordinärem, vedoucím slovanského semináře a jedním z ředitelů Ústavu pro východní Evropu. Po založení kostnické univerzity na ni přesel spolu s dalšími členy skupiny Poetika a hermeneutika, byl zde mimo jiné děkanem, pôsobil jako předseda německé asociace slavistu. |ako hostující profesor pobýval v Curychu, Helsinkách, Berlíně a zejména ve Spojených státech, kam se natrvalo přestěhoval v roce 1977, když dostal jmenování na prestižní Harvardskou univerzitu v Cambridgi. Učil zde slavistiku a komparatistiku, v roce 1995 byl emc-ritován, stále vsak přednáší (na semestr 2000/2001 je opět pozván na Svobodnou univerzitu v Berlíně).
Striedter napsal řadu iniciativních studií, mimo jiné o Máchovi,"1 především ovšem o ruské literatuře, problémech poctologic-kých a teoretických. Není autorem mnoha knižních publikací, každá z nich však byla událostí ve svém oboru: Der Schelmenroman in Russland (Pikarcskní román v Rusku) vyšlo v Berlíně 1961; Dichtung und Geschichte bei Puschkin (Básnení a historie u Puškina)
14) F Vodička. Struktura vývojt, 2. vyď, Praha »998. *. 53.
IM B, R. Jaus>. „Geschichte der Kiinsl und HiMune". m II R J,. Literaturgeschichte ab Provokation, Frankfurt a. M. 1970. s. 246n.
16)  Komentáre k icMŮin souboru Re:eptwnsäithetik, München 1475. s. 9~4l; kniha obsahuj« texty R. lngardena. F VWIii'ky. II -Q Gadamcra. M. Riffaterra. S. Fishe. H. R. Jaiase. w  [fcrt .t R   Warninga
17)  J. Striedter, „K. H. Mácha aU Dichter der europäischen Romaniik". Zeitschrift ßrstavfselutPhÜoiosie, \9*                  :.-*>0-
[285]
v Kostnici 1977; a konečné Literary Structure, Evolution and Value. Russian Formalism and Czech Structuralism Reconsidered (Literární struktura, evoluce a hodnota. Kritické úvahy o ruském formalismu a českém strukturalismu) byla vydána v Cambridgi a Londýně 1989. V tomto posledním svazku je vedle stati, již otiskujeme v naší knize, zahrnuta mimo jiné i rozsáhlá předmluva k souboru Vodičkových studií v nčmčinč.,fl)
Průkopnický čin Mukařovského podle Stricdterových analýz spočívá v tom, že estetiku zaldádá sémioticky, že spojil dynamický koncept estetického hodnocení s teorií literární evoluce, jak ji naznačilo pozdní období Formální školy (zejména Jurij Tyňanov), a že se zaměřuje na vzájemné dynamické interakce mezi literaturou a společností. Slo tedy, jak píše ve studii otištěné v našem svazku, o výzkum vztahů estetických vlastností literatury „k jejím vztahům sociálním a k její kulturní a historické proměnlivosti". To otevírá několik okruhů otázek, které pražská škola pro literární historii iniciovala. Jedním je „konkretizace" jazykových znaků v uměleckém díle jako artefaktu, v rámci systému norem a hodnot daných podmínkami a jejich historickou realizací. Dalším okruhem je specifičnost estetické funkce v jejím pomeru k ostatním funkcím člověka a životní praxe, proměny těchto relací v historicky se proměňujících podmínkách.
Rozdíly mezi pojímáním „konkretizace" u Romana lngardena, od něhož tento pojem pochází, a Felixe Vodičky, který se jím inspiroval, byly už několikrát pojmenovány.'9^ Tvoří vlastně obdobu s diferencí mezi Ingardcnem a Iserem v pojmu „mísu nedourče-nosti" (viz rozsáhlá Iscrova poznámka v Apclooé strukture textu). Ingardcnovo pojetí vychází z fenomenologické teorie stavby literárního díla, v němž existuje pevný systém hierarchických vrstev. Vníma tel je vlastně jen zpřítomňuje, kompletuje dílo, naplňuje už připravené skelety („nedourčenost" není příznačná jen pro umělecká díla, ale pro všechny intencionálni předměty). Vodička proti tomu vychází z historicity a proměnlivosti každého strukturování
18)  J. Striedter. ..Einleitung" in: F. Vodička. Die Struktur der titerantetten Entwicklung, php!-. F. Boldt. München 1975. s. VM-CIII.
19)  U nás zejm. Zdcnřk PeSai v několika úvahách, soustředěných nyni vjeho kni?c Tři podoby literami védy. Praha 1999 (s. 21 -42). Dále napr. Herta Schmidová. ..Zum Begriff der ästhetischen Konkrelisation im tschechischen Strukturalismus". Sprache im technischen Zeitalter 36. 1970. s. 290n,
[286]
díla jako estetického objektu. Pozoruhodnou dvojici artefakt — estetický objekt postuloval jak známo Mukařovský (Stnedtcrova úvaha domýšlí vztah artefaktu a estetického objektu k literární kanonizaci). Připomeňme, že artefaktem Mukařovský rozumí obdobu k Saussurovu signifiant (označující) znaku, tedy umělecké dílo vytvořené a připravené ke komunikaci. Estetický objekt je pak obdoba k signifié (označované) znaku, dílo nabývající konkrétních významů (jediný artefakt se môže podle okolností realizovat jako různé estetické objekty). Pro Vodičku znamená estetický objekt především setkání struktury díla a literární normy. Podle Striedte-ra tak existuje jistý rozdíl ve vymezení estetického objektu mezi Mukařovským a Vodičkou. Pro Mukařovského má estetický objekt místo v kolektivním vědomí7^— nerealizuje se vsak jinak než individuálně, jak připomíná Miroslav Červenka, jenž mluví o systému kódů, a ty jsou pro recepci díla směrodatné,"5 a obdobně i W. Iser (napr. v Apelovéstruktuře textů). Vodička se vyhýbá vágnímu pojmu kolektivní vědomí, dává přednost „vědomí pozorovatele", rozlisuje však kolektivní predpoklady konkretizace, individuální akt estetického vnímání a posléze komunikativní přenos estetické zkušenosti do kolektivu. Rekonstrukce díla tak u Vodičky předpokládá rekonstrukci „kontextu", tj. historického rámce, dobových norem apod. (včetně očekávání estetické hodnoty), a zároveň vyžaduje rekurz k jeho dynamické struktuře. Z hlediska kostnické koncepce receptivní literární historie je Vodičkovým inspirujícím podnětem právě odkaz ke strukture díla jako místu, kde konkretizace nabývají relevance — či k intersubjekuvně vykazatelným znakům díla, jak zpřesňuje Červenka. Korelace mezi strukturou díla a strukturou literárního vývoje a teze o kontextu jako rámcovém předpokladu recepce (i další produkce) v jádru v mnohém odpovídají tomu, co literárněvědní představitele kostnického směru — poučeni hermenculikou — označují pojmy „horizont očekávání", „horizont vzniku", „prolínání horizontu", „estetická zkušenost", „repertoár", „strategie" a podobně.
20)  J. Mukařovský. ..Uměni jako semiologický fakr" 11934), in Studie z csrcttky. uspoř. K. Chvatik, Praha 1966, s. 85-88; nejnověji J. M.. Studio l. uspoř. M. Červenka a M. Jankovic. Brno 2000. s. 208-214.
21)  M. Červenka, Významová vvsravba literárního díla [1968]. Praha 1992.8. 21-22 a 138-139. Naopak podle Z. Pesata Mukařovského vymezeni nepopirá. že recepte je individuálni záležitosti (Z. Pcäal, tamtéž, s. 37).
[287]
VI
Stanoviska obou hlavních protagonistu kostnického směru, Hanse Roberta Jausse i Wolfganga Iscra, se již v průběhu sedmdesátých let proměňovala. Lze říci, že od zdůraznění čtenářské recepce či působení díla směřovali k širšímu náhledu na literární komunikaci. Zároveň se oprošťovali od „negativní estetiky", akcentující diskontinuitní prvky literárního procesu. ]auss v knize Estetická zkušenost a literární kermeneutika (\978, upr. a rozš. 1982) rozvrhuje trojici základních estetických prožitků, poiests, atsthesis a katkarsis, jimž odpovídají sféry produkce, recepce a komunikativní funkce. Sleduje je v širokém záběru od starověku po současnost, doplňuje úvahami o estetické identifikaci, hermcncuticc otázky a odpovědi i řadou materiálových studií. Iser rovněž míří k širšímu kulturnímu obzoru, když koncipuje svou antropologický založenou triádu reálné — fiktivní — imaginární v jejich proměnlivých vztazích — Das Fiktive und das Imaginäre. Perspektiven einer literarischen Antropologie (Fiktivní a imaginární. Perspektivy literární antropologie, Frankfurt a. M. 1981). Iser také rozvíjí své úvahy na rozlehlém materiálu od antiky po současnost a kombinuje estetické a poetologické analýzy s interpretacemi různých typů textů. V popředí je pojetí fikce a fingování jako čehosi fixovaného, co „způsobuje v textu návrat životní reality" a svým opakováním vlastně utváří imaginárno, nezávislé na empirické skutečnosti, lento proces zároveň proměňuje sdělení ve znak, otevřený životní zkušenosti.
Vzdaluje-li se pozdní Jauss od svých teoretických východisek i. Šedesátých let, kdy byl blízký intencím pražské školy, k Isero-vým úvahám o fikci a fingování můžeme hledat antecedenci v Mukařovského poznámkách o rozdílu mezi fiktivností věcného sdělení a „fiktivností" básnictví („[_-] je za tohoto sůvu věci umělecký znak zbaven jakéhokoli bezprostředního a závazného styku se skutečností?"^), která přibližuje umělecké dílo Čtenářově zkušenosti: „Změna, která se udala s věcným vztahem díla-znaku, je tedy současně jeho oslabení i posílení. Oslaben je v tom smyslu, že dílo nepoukazuje ke skutečnosti, kterou přímo zobrazuje, posílen tak, že umělecké dílo jakožto znak nabývá nepřímého (obrazného) vztahu ke skutečnostem životně důsažným pro vnímatele
22) J. Mukařovský. Studie /. c.t. dilo. s. 133.
[2881
a prostřednictvím jejich pak k celému vnímatclovu univerzu jako souboru hodnot."*11 lscr jde pochopitelně dál, to, co Mukařovský jen naznačuje, systematicky a mnohostranné domýšlí.
Fikcionalita je podle lscra stálým sebepřekračováním Člověka, prolínáním skutečného a možného, inscenováním kreativních procesů (pojem literárního textu jako „inscenovaného diskurzu" zavedl do úzu představitelů kostnického směru Warning). Literární teorie může být podle Isera chápána také jako literární antropologie.'4^
lscr ve svých pozdních pracích prezentuje textový projekt, který je — pokud jde o smysl fikcí — „nevyčerpatelný". Zároveň však soudí, že současná tendence k pluralismu neznamená ještě souhlasil se zásadou „anything goes" (vše dovoleno). Ohrazuje se tak — podobně jako jauss v polemice s Paul de Mánem*"'' — vůči relativismu. Společně s Jausscm pojímají literární herrneneutiku jako integrativní a dialogicky chápanou duchovní védu. otevřenou konfrontacím s různými podobami a reflexemi kultury. Situace soužití různých kulturních tradic na přelomu 20. a 21. století klade nové otázky. Půjde o to vytvořit model, který umožní pře-ložitelnost a soužití různých kultur navitájcm, bez tradiční kom-paratistickč kulturní typologie nebo dokonce pragmatického osvojování a asimilace. Znovu tak ožívá jedna ze základních idejí „kostnické školy": ne převádět „jinakost" do cizích kontextů, ale uznat ji v její vlastní svébytnosti, chápat ji jako rozšíření vlastní zkušenosti a signaturu interkulturního vztahu.-'" NikoU náhodou Lak mluví Jauss, lscr i Striedter různými slovy, ale v obdobném smyslu o etice vědce. Odmítají „postmoderní" představu, podle které smysl estetična spočívá v rozvíjení svobody nezávislé na mravní a politické odpovědnosti. Také morálka založená na her-meneutice má být ne preskriptivní, vyžadující závazné maximy chování, jež obvykle udržují a legitimizují vládnoucí rád, ale deskriptívni, zdůrazňující svébytnost lidského chování, navozující dialog mezi vlastními a cizími normami chování a jednání, schop-
23)  Tamtč*.»   134
24)  W                    ,/,-r Literatur. Eine Teitperspvktive, Konstanz 1992. s. 24. Ö) II   R.Jms.lHg0rfN lrrvftrftíT«. München lW.s   29
261 W lscr, Theorie4vLiteratur.tit dílu. s. 28-31. Ttí H. R. Jauss.. Zum Problem des dtotogücken tkrttekůns, m: IXatogfxi/ät, u*pof. R. Lachrnannová. München 1982.». U.
[289]
nost vnímat druhého a sám sebe v druhém vidět jinak. Estetická zkušenost a morální úsudek se tak nevylučují."*
Vil
Mladší členy „kostnické Školy" a skupiny Poetika a hermeneutika inspiroval Jauss spíše metodou myšlení, dějinným a funkčním přístupem. Iser zaujal patrně především svými kategoriemi a kategorizacemi, pojmy a jejich využitím (strategie, téma a horizont, pozdější rozlišení imaginace a fikce). Do popředí pozornosti mladších badatelů se přitom dostávaly nové problémy a přístupy. Například na pomezí lingvistiky a literární vědy se pohybovaly některé studie Karlheinze Stierla, z nichž jedna je otištěna i v našem svazku.
Karlheinz Stierlc (nar. 1936) studoval jako hlavní obor romanistiku a s ní také germanistiku a filozofii. Promoval 1963 u H. R. Jausse prací o Nervalových Chimérách (knižne 1967). U Jaussc pak působil jako asistent v Gicsscnu i v Kostnici. Členem skupiny Poetika a hermeneutika byl |iz od roku 1964, kdy sc zúčastnil jejího druhého kolokvia. V letech 1969-1988 byl profesorem románské filologie a obecné literární vědy v Bochumi, kde mimo jiné pracoval na týmovém výzkumném úkolu Vedení a společnost v 19. století. Stierlc patří k vydavatelům významného časopisu Poetica. V něm také v roce 1975 vyšlo první znění studie nCo je recepce u íikcionál-ních textů", jež pak až v roce 1997 přešla do obsáhlého knižního souboru Stierlových statí Ästhetische Rationalität. Kunstwerk unä Werkhegnff(EsicuckÁ racionalita. Umělecké dílo a pojem díla). Po jaussově cmeritaci se Stierle stal od roku 1988 v Kostnici jeho nástupcem. Inaugurační přednáška mu vyšla s názvem Dimension des Verstehen*. Der Ort der Literaturwissenschaft (Dimenze rozumění. Místo literární vědy, 1990); podstatnou část z ní přinesl v překladu časopis Česká literatura 1993, č. 2 (s. 115-137).
V popředí Sticrlova zájmu jsou literatury italská a francouzská, sledované z hlediska vývoje forem a tvarů (knižní studie o krajinách, zejména u Pctrarky, 1978). Zabýval se městem jako literárním fenoménem {Der Mythos von Paris. Zeichen und Bewusstsein der
27) II R. Jauss. „Hcrmcncuhsche Moral: der moralische Anspruch des Ästhetischen", in   Urge des Verstchens. eil. dilo. s. 30-48.
[290]
Stadt /Mýtus Paříže. Znak a vědomí mčsia, 1997/). Své dílčí studie shrnul do dvou reprezentativních souborů: vedle už zmíněné Estetické racionality — její Čtyři oddíly zkoumají strukturu uměleckého díla vc vztahu k jeho rozumění, relace díla a jeho média, utvářeni díla jako fikce a vztahy díla a intermediary — je to ranější Text als Handlung (Text jako jednání, München 1975). Obsahuje studie inspirované teorií jazykového jednání a pragmatikou řečových aktů. Stierleho úvahy se tu často ocitají v prostoru, který jinak míjí jak tradiční literární veda, tak textová lingvistika.
Podobně je založena i studie Co je recepce u fikcionálních textů. Suerle, stejně jako souběžně s ním Iser, využívá poznámek J. L Austina o „prázdném", vlastně parazitním charakteru jazyka fikce. Přehodnocuje je však v pozitivním smyslu» neboť dimenzi jazyka fikce spatřuje právě v odpragmatizování faktoru konvenčního řečového jednání. Jestliže pragmatické texty podle Stierla „směřují za své hranice na pole jednání", znamená to, že z textu se stává struktura „realizovaná a vyprázdněná". 1 ve vnímání literatury může dojít k podobné „kva z i pragmatické recepci", fikcionilní text se však tím nevyčerpáva — charakterizuje jej „dostředivá recepce"*, obrácená k fikčnosti samé (atuoreferenční použití jazyka). Podle Stierla je fikcionální text v podstatě nevyčerpatelným rezervoárem možných receptivních realizací — ty však, mají-li být relevantní, musí být podmíněny „relevanční osou samého textu".
Zde se opět nabízí analogie s myšlenkami pražské školy. Odkaz k textu jako kritériu adekvátní interpretace najdeme už vc zmíněných myšlenkách Vodičkových a Červenkově konceptu artefaktu. Připomeňme však také spor o výklad poněkud nejasného vymezení působení estetické funkce v Mukařovského stati Estetickáfunkce, norma a hodnota jako sociální fakty. Podle Roberta Kalivo-dy se estetická funkce v díle vyprazdňuje a mizí, aby dílo mohlo sociálně působit.^ Teze o „negativitě" jako předpokladu pozitivní sociální dimenze díla byla — jak jsme viděli — blízká počátečním intencím Jaussovým a Iscrovým (a není vyloučeno, že na ně mohla v tom směru působit také Kalivodova stát, otištěná v nč-
28) R. Kalivixia, „Dialektika strukruralismu a dialektika estetiky", in: Stmkiura a jmyv/ liienimiho dila. uspoř. M. Jankovu. Z. Pcsat a F. Vodička, Praha 1966. $. 13-39 S drobnými úpravami tě? v KalivodovC knize Moderní duchovni skutečnost a marxismus. Praha 1968. s. 9-44. iL Chvaiik, který kladní hodnoti Kalivodúv výklad, nahrazuje „prázdný piincip" adekvátnejším pojmem „iranv parence*' eslcUčnn v uměleckém díle (sborník Hisloricko-filozoficÁ.^ M ta Kah\-ody, Olomouc 2000. * 9 •)
[291]
meckém překladu jeho knihy Moderní duchovní skutečnost a marxismus ve frankfurtském Suhrkampu 1970). Milan Jankovič ovsem nesouhlasí s Kalivodovou interpretaci, nebol je přesvědčen, že estetická funkce nemizí, ale že navozuje významový pohyb, v němž jako vc světle vyvstávají „prezentace věcí a jejich významů", „nová lidská perspektiva univerza*'.^ Směřuje tak ke komunikativním a antropologickým dimenzím literatury, k nimž míří bezpochyby Karlheinz Stierle a další představitelé kostnického směru (srov. také Jurij Striedter v našem svazku). „Přítomnost estetické funkce si představujeme jako pokyn zabudovaný ve výstavbě díla. Tento pokyn se nepochybně stává srozumitelným jen na pozadí fungujících znakových systému, estetických a uměleckých konvencí, tradic a norem. Je to pokyn realizovaný ,rečľ daného uměleckého druhu (směru, období, tvorby určitého autora) — a přece též pokyn, zjevující nakonec sám sebe, tj. tvořivou akci, nnr.iz na všechny ustálené kódy, je to též a především rozumět jinak, snad plněji a hloub, snad jenom vždy a znovu prostě: rozumět — řeči i světu, o kterém se dorozumíváme."*5
VIII
Významným polem literárněvědného bádání se stala od sedmdesátých let íntcrtcxtualita. Prosadila se hlavně zásluhou francouzské poststrukturalistky Julie Kristevové, ale také starších prací Michaila Bachtina, překládaných z ruštiny. Intertcxtualita, různě pojímaná a zahrnující širokou škálu možností „dialogu textů" nebo relací textu a kontextu (i společnost pojímá Kristevová jako strukturu textů), se stala i v Německu tématem mnoha prací. V roce 1982 například vyšel sborník Dialogiziiát (Dialogičnost), uspořádaný R. Lachmannovou. O rok později byly vydány příspěvky z hamburského sympozia Dialog der Texte (Dialog textů), které uspořádali W. Schmid a W.-D. Stempel. K intertextualitě byly také zaměřeny některé příspěvky na jedenáctém kolokviu skupiny Poetika a hermeneutika (Das Gespräch /Rozmluva/, uspoř. K- Stierle a R. Warning. München 1984).
29)  M. Jankovič. Dilojako <íšni smwiu, cil. dilo, s. 46. Úvahy o esteiitké funkci dále rorvyi studie re sedmdesálých lei „Estetická lunkce a d>iumika významového sjednoceni", in: M  J . H<-\amn:fejniost smyslu, Praha 1991. s. 60-71.
30)  Tamté*.
[292]
Přímo intcrtcxtualitě jsou věnovány dva příspěvky v našem sborníku, Imttatio a intertextualita Rainera Warninga a Intertextualita a dialogtcnost Renaty Lachmannovc.
Rainer Warning patřil k zakladatelům skupiny Poetika a hcr-meneutika, prvního zasedání v červnu 1963 vGiessenu se účastnil ještě jako Jaussňv student (narozen 1936). Vedle hlavního oboru romanistiky studoval anglistiku, germanistiku a filozofii na několika univerzitách. Promoval 1964, habilitoval se 1972 v Kostnici; od té doby až podnes je ordinärem romanistiky a obecné literární vědy na univerzitě Ludwiga Maxmilána v Mnichově. Zabývá se především francouzskou prózou (knižní publikace o Tristramu Shandym a Jakubu Fatalistovi, 1965; řada proustovských studií v osmdesátých letech ve sbornících Poetika a hermeneutika), francouzskou i italskou poezií {Lektüren romanischer Lyrik I Čtení románské lyriky, 1997), ale také obecnějšími problémy poetologic-kými a estetickými — jak dosvědčují knihy Funktion und Struktur. Die Ambivalenz des geistlichen Spiels (Funkce a struktura. Ambivalence duchovní hry, 1974) a Die Phantasie der Realisten (Fantazie realistů, 1999). Vydal několik významných sborníků, především komentovanou antologii textů „recepční estetiky" Rezeptionsästhc-tát (1975).
Warningova a Stierleho vrstevnice Renate Lachmannová (nar. 1936) se stala Členkou skupiny vlastně až počátkem osmdesátých let po svém příchodu do Kostnice. Předtím vystudovala slavistiku a filozofii (mimo jiné u Reinholda Olesche a Dmytrijc Cyževské-ho), promovala prací o baroku roku 1961, pote působila v Kolíně, Chicagu a Bochumi. V roce 1978 vystřídala Jurijc Stried-tera v Kostnici jako profesorka obecné literární vědy a slovanských literatur Hostovala mimo jiné v Yale a nedávno také v Praze; účastní se na práci kostnické výzkumné skupiny Antropologie literatury. Zabývá se — hlavne na materiálu ruské a polské literatury — kulturní semiotikou a rétorikou. Kniha Die Zerstörung der schönen Rede. Rhetorische Tradition und Konzepte des Poetischen (Destrukce krásné řeči. Rétorická tradice a koncepty poctična, München 1994) zkoumá rétoriku jako kulturní metatext v ruské kultuře od 17. století, její potlačení estetikou a poctologií koncem 18. a počátkem 19. století a etablování stylistiky a lingvistické poetiky ve 20. století, kdy jsou rétorické otázky znovu živé. Těžištěm jejího zájmu jsou teorie mimetíckeho a nemimetického umě-
[293]
ní a fantastiky, zvláště pak úvahy o mtertcxtualitě, včetně studií o Bachtinovi a dialogičnosti. Svědčí o tom kniha o intertextualitě v ruské moderní literatuře Gedächtnis und Literatur Intertextualität in der russischen Moderně (Paměť a literatura. Intcrtcxtualita v ruské moderně, Frankfurt a. M. 1990); v češtině z ní vyšla ukázka v časopisu Česká literatura 1994, Č. 1 (s. 6-22).
Obě studie věnované intcrtcxtualitě jsou přitom zaioženy rozdílně. Warning zkoumá intertextuální vztahy především receptivně a v tomto smyslu koriguje pojetí intertextuality u julie Knstc-vové, jež podle něho zapomíná na instanci adresáta. S minuciózní dovedností a kulturně historickou erudicí analyzuje jeden tradiční lyrický motiv — promluvu muže okouzleného kolemjdoucí dívkou, která jej uvádí do vnitřního zmatku. Sleduje jeho proměny od představitele „dolce stil nuovo" Cavalcantiho přes Dantův Nový život a Petrarkův Zpěvník až po Baudelairův sonet Jedné kolemjdoucí". Ukazuje přitom postupný odklon od amorské teologie, která směrovala k božské ideálnosti bytí. Tento odklon pritom skrytě počíná už u Danu, jehož báseň je tvořena napětím mezi láskou jako křesťanskou Caritas a láskou dvorskou. Poetický text jako „imitatio literárních vzorů" |c totiž podle Warninga vždy také textem rétorickým, od metafyziky bytí se odklánějícím. Baude-lairovu báseň pak na pozadí této tradice je třeba Číst ve dvou pro-línajících se horizontech: očima minulosti i očima moderny
Také studie Renaty Lachmannové spojuje obecné uvažování s průzkumem literárního materiálu, přístup „teoretický" a „de-skriptivní". Děje se tak hlavně na podkladu ruské literatury (ak-méisté, N. V. Gogol, F. M. Dostojcvskij, A. Bělyj, V. Nabokov) a také na půdorysu některých ruských teoretiků, zejména M. Bachtina, |. M. Lotmana a jeho žáků. Oproti Warningovi se však Lachmannová vzdaluje východiskům kostnického směru; orientuje se více na koncepty J. Knstcvové (srov. i její polemiku se Stierlem, který odmítl Knstcvové pojed intertextuality jako „dialogu textů", tj. vztahů pouhých textů mezi sebou), (ienetta a dalších citovaných badatelů. Intertextualitu přitom pojímá v širším záběru: nejsou to jen konkrétní odkazy, jak je sleduje Warning, ale i „textové kontinuum vůbec, které prochází každým textem, předchází mu a do každého textu ústí". Výsledkem je sémantická a estetická diference, „dvojí zakódováni"', jak to Lachmannová nazývá — při němž ovšem hraje významnou roli rozumějící čtení
[29-í]
textu. Tato dvojitost odpovídá bachtinovské dialogičnosti, která odmítá lineární a binární pojem znaku a „jednu pravdu1*.
To vede Lachmannovou k představe ncukončitelnó semiózy, jež obnovuje paměť kultury, tedy k myšlence, která rozvíjí Jausso-vu a Iscrovu koncepci otevřeného smyslu díla a čtení jako nekončícího procesu rozumění. Tak podle Jausse rozumění nemůžeme hledat na jedné, pro všechny závazné cestě; jde o to ocevírat pří stupy k věcem, sdělením a jejich vníni •
31) H  R. Jauss. Wtg€ des IftřJttAeui, eft, diio, s. 9n.
[295]
PŘEHLED SVAZKŮ POETIK UND HERMENEUTIK
Pracovní skupina byla založena v roce 1963 Hansem Blumenbcrgem, Clcmenscm Hesclhausem, Wolfgangem Iserem a Hansem Robertem Jausscm. Již od počátku se kolokvia vyznačovala dialogickým, diskusním charakterem a intcrdisciplinárnoslí. Kromě literárních vědců různých oborů se jich účastnili uměnovědci, filozofové, jazykovědci, his-toriogralové, postupně také teologové a religionistc. sociologové a historici práva. Většina účastníků pocházela z německých univerzu, objevovali se ovšem i hosté ze zahraničí. Příspěvky byly tištěny německy, jen výjimečné anglicky (Kracauer, Wcllek, Rorty aj.) nebo francouzsky (Grcimas, Starobinski).
Poetik und Hermeneutik t. Nachahmung und Illusion. /Nápodoba a iluze./ Připr. H. R. Jauss. Wilhelm Fink Verlag, München 1964, 252 stran.
Kolokvium se konalo v roce 1963 v hessenském Gicssenu, tehdejším působišti H. R. Jausse. H. Blumenberga a několika dalších účastníků.
o věnováno problémům nápodoby (mime*is) a iluze, přechodu od klasiky k moderně, zvlášť proměně estetiky ve francouzském, anglickém a německém románu 18. a počátku 19. století, např. u Diderota a Sterna (příspěvek R. Warninga), Wielanda (W. Preisendanz), v německé romantice (C. Hcsclhaus). Jak se píše v úvodu, byla hlavní témata kolokvia stanovena tak, aby se v nich mohly uplatnil různé odborné perspektivy a metody, aby se však zároveň také mohly stát podnětem k hledání systémových a historických souvislostí.
Mezi účastníky jsou již hlavní představitelé skupiny (romanista Hans Robert Jauss, anglista Wolfgang Iser, germanisté Wolfgang Preisendanz a Clemens Hesclhaus /jenž se účastnil jen prvních sympozií/, slavista Ju-rij Striedter, kunsthistorik Max Imdahl. romanista Rainer Warning) a jejich spolupracovnici ? dalších humanitních oborů, jako filozofové Hans BUimcnberg (jenž zde v referátu o možnostech románu formuloval svá proslulá čtyři vymezení pojmu „skutečnost"), Jacob Taubes a Dieter
Bvl