Lubomír Doležel Mimesis a možné světy 1969 The French New Novel. Claude Simon, Michel Bulor, Alain Robbe-Grillet (London-New York-Toronto: Oxford University Press) URMSON, i. O. 1979 „Performative Utterances", in Contemporary Perspectives in the Philosophy of Language (Minneapolis: University of Minnesota Press), str. 260-267 WALTON, Kendall L. 1978/1979 „How Remote Are Fictional Worlds from the Real World? ", The Journal of Aesthetics and Art Criticism 37, 1978/1979, str, 1 1-23 WOLTERSTORFF, Nicholas 1980 Works and Worlds of Art (Oxford: Clarendon Press) WOODS. John 1974 The Logic of Fiction: A Philosophical Sounding of Deviant Logic (The Hague: Moutonl ZIMB R ICH, Ulrike 1984 Mimesis bei Platon (Frankfurt/M.: Peter Lang) 624 (X 6/°'/ Studie Umberto Eco Malé světy 1. Fikční světy Zdá se , že nám zdravý rozum velí prohlásit: je pravda, že v Shakespearem vytvořeném ťikčním světě byl Hamlet svobodný mládenec, a není pravda, že byl ženatý. Filozofové, kteří jsou připraveni namítnout, že fikční výroky postrádají referenci a proto jsou nepravdivé - nebo že oba výroky o Hamletovi by mely mít stejnou pravdivostní hodnotu (Russell 1919: 169) - neberou v úvahu fakt, že existují lidé, kteří na základě zjištěné pravdivosti nebo nepravdivosti podobných výroků riskují svou budoucnost. Každý student, který by trval na tom, že Hamlet byl ženatý s Ofélií, by propadl u zkoušky z angličtiny. Jeho učitele by nikdo nemohl rozumně kritizovat za to, že se spoléhá na takové rozumné pojetí pravdy. Ve snaze uvést do souladu zdravý rozum s právy aletické logiky se mnozí teoretikové ťikčnosti uchýlili k tomu, že si z modálni logiky vypůjčili pojem možného světa. Není snad nesprávné prohlásit, že ve ťikčním světě vymyšleném Robertem Louisem Stevensonem Dlouhý John Silver 1) chová řadu nadějí a silných přesvědčení, a tím vytváří doxický svět, ve kterém se mu podaří položit ruku (či svou jedinou nohu) na vytoužený poklad Ostrova (jehož jméno bylo odvozeno právě od skutečnosti, že se na něm poklad nalézá) a 2) koná mnoho činů s cílem přizpůsobit budoucí běh událostí ve světě skutečném stavu svého světa doxického. Může nicméně vzniknout podezření, že 1) pojem možného světa, stavěný do popředí sémantikou možných světů či modelovou teorií možných světů, nemá nic společného s oním homonymním pojmem, které vyzvědají nejrůznější teorie ťikčnosti a narace; Poprvé anglicky v časopis 53-70. u VS/ Versus. Quadenu di studi semioti a 1989. č. 52/53, str. 625 Umberto Hco Malé světy 2) nezávisle na první" otázce, pojem možného světa ničím zajímavým nepřispívá k porozuměni 1'ikčním fenoménům/ 2. Světy prázdné a světy zaplněné (furnished) V modelové teorii se možné světy vztahují k množinám a nikoliv k individuím. Pokud přijmeme oba následující předpoklady: „To, o co jde, je struktura určovaná sémantikou možných světů, a ne výběr jednotlivého možného světa, dává-li druhá možnost vůbec nějaký smysl" (Partee 1989: 118) a „Sémantická hra se. neuskutočňuje v rámci jediného modelu, ale v prostoru modelů definovaných vhodnými vztahy alternatívnosti" (Hintik-ka 1989: 58), pak se sémantika možných světů psycholingvistieky realistickou teorií jazykového dorozumění stát nemůže. Možné světy modelové teorie musejí být. prázdné. Byly navrženy z, jednoduchého důvodu: být oporou formálního logického kalkulu, jenž intenze pojímá jako funkce od možných světů k extenzím. Naproti tomu se zdá evidentní, že narativní analýza buď bere v úvahu dané zaplněné a neprázdné světy, anebo že neexistuje žádný rozdíl mezi teorií fikce a logikou výpovědí odporujících faktům (counteifactuals): Světy sémantiky možných světů a světy leorie fikčnosti však mají něco společného. Pojem možného světa - v podobě, v níž o něm modelová teorie pojednává - je od samého počátku metaforou odvozenou z. literatury (v tom smyslu, že každý vysněný svět či svět vyplývající z rozporu s fakty je svět fikční). Možný svět je lo, co popisuje román jako celek (Hintikka 1967, 1 Tatu leinaia byla diskutovaná na Nobelově sympoziu o možných světech v umění a huinaniOiích a exaktních vědách, jež se konalo v dubnu 1986 v Lintlingu, na předměstí .Stockholmu (Allen 198')) a na němž se sešli opistemologově, historikové vědy, logikové, analytičtí filozofové, semiolikové, lingvisté, naratologové, lileráraí teoretikové, umělci a představitele exaktních věd. Reflexe, které nyní předkládám, vycházejí z mnoha příspěvků, které byly na sympoziu prezentovaný, a z diskuse, jež následovala. S Nejlepším rosením by bylo považoval možne světy teorie fikčnosti jednoduše za objekty, Ij. za popisy slavil a události, které patří do daného naiativního kontextu. V léto .souvislosti bychom však měli vzít v úvahu námitku B, Parleeové (1989: 94, 158) vůči Carnapovým popisům stavů: popisy slavii - jakožto množiny vypovědí - nejsou možnými světy, neboť ,,|SOu součástí modelových struktur, v jejichž kategoriích jsou interpretovány jazyky"; možne světy nejsou popisy způsobů, jak by věci mohly existovat, ale jsou oněmí alternativním! způsoby existence. V opačném případě by totiž tvrzení, že narativní text předvádí jeden či více možných světů, znamenalo pouze sofistikovanější konstatovaní, že každý narativní text vypráví příběhy o nereálných událostech. 626 Studie CL 6/97 1969). A nad to vždy, když, modelová teorie poskytuje příklad možného světa, podává ho ve formě individuálního světa zaplněného či nějaké jeho části (kdyby César nebyl překročil Rubikon...). Podle Hintikky (1989: 54n.) jsou v modelové teorii možné světy nástroji jazyka logického kalkulu nezávislého na objektovém jazyce, který popisuje. Nemohou být použity v rámci jazyka jako univerzálního média, který může vyjadřovat pouze sebe sama. V teorii fikčnosti jsou naproti tomu možné světy stavy (states of affairs), jež jsou popisovány v termínech jazyka totožného s jazykem jejich objektu. Jak však navrhl Eco (1979), mohou být tyto deskripce analogicky přeloženy do matic světa, které - vylučujíce jakýkoliv logický kalkul - poskytují možnost porovnávat různé stavy odpovídající určitému popisu a vyjasnit, zda mohou být vzájemně přístupné či nikoliv a v čem se liší. Doležel (1989: 228n.) přesvědčivě ukázal, že teorie ťikčních objektu se může stát mnohem plodnější tehdy, když opustí model jednoho světa a přijme rámec možných světů. Proto má teorie fikčnosti určité právo na existenci, i když nevznikne pouze mechanickým přivlastněním pojmového systému sémantiky možných světů. Připusťme, že v teorii fikčnosti musí pojem možného světa zahrnout zaplněný svět, a to podle následujících principů: - Fikční možný svět je takovým stavem, kde platí, že je-li p pravdivé, pak je non-p nepravdivé (tento požadavek je flexibilní, neboť - jak uvidíme - existují i nemožné možné světy). - Tento stav je vytvořen individui obdařenými vlastnostmi. - Tyto vlastnosti jsou ovládány jistými zákonitostmi, takže určité vlastnosti mohou být vzájemně kontradiktorní a daná vlastnost x může předpokládat vlastnost y. - Individua procházejí proměnami, ztrácejí své vlastnosti nebo získávají nové, neboť tato individua mohou mít takovou vlastnost, která tyto procesy umožňuje (v tomto smyslu je možný svět také sledem událostí a může být popsán jako časově uspořádaná posloupnost stavů). Možné světy mohou být nahlíženy buď jako „reálné" stavy (srov, například realistické pojetí D.Lewise, 1980), nebo jako kulturní konstrukty, konvence čí semiolické výtvory. V souladu s pojetím, jež jsem rozpracoval ve své knize Role čtenáře (Eco 1979), se přidržím druhé hypotézy. Možný svět - jakožto kulturní konstrukt - nemůže být ztotožňován s lineární textovou manifestací, která je jeho popisem. Text, jenž popisuje stav či sled událostí, je jazykovou strategií, která má uvádět do pohybu interpretaci ze stí any modelového čtenáře (model reader). Tato interpretace (jakýmkoliv způsobem vyjádřena) lepiezentuje možný svět vytvořený v průběhu koopeiativm mtetakce mezi textem a modelovým čtenářem. 627 Umberto Eco Malé světy Abychom mohli světy vzájemně porovnávat, musíme za kulturní konstrukty považoval dokonce i světy reálné či skutečné. Tzv. svět skutečný je svět, ke kterému odkazujeme - pravdivě, či nepravdivě - např. svět, který popisuje Encyclopedia Britanii/ca či Time Magazine (svět, ve kterém Napoleon zemřel na ostrově Svatá Helena, kde dvě plus dvě rovná se. čtyři, kde není možné být svým vlastním otcem a kde Sherlock Holmes existoval pouze jako likční postava). Skutečný svět je ten svět, jejž známe skrze množství obrazů (world pictures) nebo popisů stavů. Tyto obrazy jsou epistémickýnu světy, které jsou často navzájem alternativní a protikladné. Celek obrazů skutečného světa je potenciálně jeho největší a kompletní encyklopedie (o čistě regulativní povaze takové potenciální encyklopedie pojednává Eco 1979, 1984). „Možné světy nejsou odhalovány v nějakých vzdálených, neviditelných nebo transcendentních depozitářích, ale jsou konstruovány rukama a mysli člověka. Toto vysvětlení podal explicitně Kripke: 'Možné svčly neobjevujeme silnými mikroskopy, ale sami je určujeme'-' (Doležel 1989: 236). I když budeme reálný svět považoval za kulturní konstrukt, můžeme se přesto tázat po ontologickém statutu popisovaného univerza. Na naralivní možné světy se tento problém nevztahuje. Protože možné naralivní světy jsou vytvořeny nějakým textem, existují vně daného textu pouze jako výsledek nějaké interpretace a mají stejný ontologický status jako každý jiný doxický svět (srov. poznámky N. Goodmana a C. Z. Elgina o kulturní povaze každého světa, Goodman a Elgin 1988: kap.iii). Když Hintikka (1989: 55) pojednával o tom, jak jsou možné světy pojímaný v modelové teorii, konstatoval, že kdykoliv popisujeme nějaký možný svět, můžeme si svobodné zvolit univerzum diskurzu, jemuž má tento svěl svou výstavbou odpovídat. Možné světy jsou tedy vždy světy malé (small worlds), ij. „relativně krátký běh místně omezených událostí v nějaké skulině či koutku skutečného světa". Totéž platí pro světy fikční. Jak uvidíme v dalších kapitolách (zejména kapitole 5 a 6), text, aby mohl vést čtenáře k tomu, aby si o možném ťikčním světě utvořili představu (to conceive of a possible fictional world), musí čtenářům předkládat relalivně snadné „kosmologické" úkoly, 3. Pojetí technické a pojetí metaforické Pojem zaplněného možného světa se ukazuje jako užitečný pro mnohé jevy spojene s uměleckou tvorbou. Nesmí však být zneužíván. Existuje mnoho případů, kdy můžeme pojem možného světa použít pouze jako metaforu. 628 Studie C.L 6/97 Když Keats říká, že Krása je Pravda a Pravda je Krása, vyjadřuje pouze svůj osobní pohled na skutečný svěl. Můžeme jednoduše konstatovat, že má pravdu nebo že se mýlí. Jeho světovým názorem se budeme z hlediska možných světů zabývat teprve tehdy, když ho hudeme muset porovnat s ideami svatého Bernarda, který věřil, že Pravdou je v tomto světě Krása boží, zatímco Krása umělecká je lživá. Dokonce i v tomto případě navrhuji rozlišil dva teoretické modely, které byly vytvořeny k tomu, aby vysvětlily skutečný svět. Entia rationis a kulturní konstrukty užívané ve vědě a filozofii možnými světy nejsou. Můžeme prohlásit, že druhé odmocniny, universalia a modus ponens náleží do Třetího světa á la Popper. Třetí svět - i když jej budeme pojímal jako sféru platónských idejí - však světem „možným" není. Je to svěl reálný a možná reálnější než svět empirický. Euklidova geometrie není portrétem nějakého možného světa. Je to abstraktní portrét světa skutečného. Portrétem světa možného se může stát jen v případě, že ji budeme, pokládat za zobrazení Abbotovy Plošné země (E. Abbot: Flatlond, 1884). Možné světy jsou kulturními konstrukty, avšak každý kulturní konstrukt není možným světem. Zkoušíme-li například vědeckou hypotézu - ve smyslu Peircových abdukcí -, vypočítáváme možné zákony, které, pokud by platily, by mohly vysvětlit mnoho nevysvětlitelných jevů. Ale jediným cílem těchto dobrodružství naší mysli je prokázat, že zákony, které si „představujeme", platí též pro „reálný" svět - či pro svěl, který jako reálný konstruujeme. Možnost je prostředkem, není cílem sama o sobě. Můžeme zkoumat/wwí/jf/ŕ'a v jej ich pluralitě jen proto, abychom našli vhodný model pro realia. Stejně tak se nedomnívám, že možné světy jsou vytvářeny metaforami (jak to například předpokládá Levin, 1979: 124n.). Metafora je ve své nejjednodušší formě zkrácená podobnost: „Tomáš je lev" znamená, že Tomáš má - podle určitého popisu - některé vlastnosti lva (řekněme, sílu a odvahu). Samozřejmě, bereme-li tuto metaforu doslova, střetáváme se s případem nezdařené komunikace nebo přinejmenším sémantické inkonzistence, neboť ve skutečném světě není možné být současně lidskou bytosti a zvířetem. Pojímáme-li však tuto metaforu jako figuru řeči a inlerpretujeme-li ji důsledně, pak nám cosi sděluje, co nemůže být z hlediska našich znalostí světa zpochybněno: sděluje nám, že ve světě skutečném Tomáš (údajně) má uvedené vlastnosti. Jakmile je lato metafora zbavena své ambiguity, může se stát nepravdivým tvrzením o skutečném světě (někdo může popřít, že" je Tomáš opravdu odvážný), avšak nemůže se stát pravdivým tvrzením o světě možném. Jestliže však - na straně, druhé 629 Umberto Ľeo Malé světy - prohlásím, že v Homérove světě je Aehiles Ivem, říkám tím cosi, co je v Homérove světě pravdivé, /.aiímco předem ponechávám nerozhodnuto, zda je lo pravda ve svěiě historické zkušenosti (pokud existuje). Alternativní svět nevytváří dokonce ani ta nejzáhadnější metafora: pouze nejasně naznačuje, že na určitá individua referenčního světa musíme nahlížet jako na individua, jež jsou charakterizována vlastnostmi, o jakých jsme dosud neslyšeli. Pojem možného světa je užitečné zavést tehdy, když odkazujeme k nějakému stavu, ale pouze v lom případě, že potřebujeme porovnat přinejmenším dva alternativní stavy. Prohlásíme, že kačer Donald je výmyslem Walta Disneye a že ho lze stěží potkat na Sunset Boulevard. Jistěže tím konstatujeme, že kačer Donald patří do světa fantazie, avšak k tomu, abychom objevili či prokázali takovou trivialitu, žádnou specifickou teorii možných světů nepotřebujeme. Jestliže naproti tomu analyzujeme určitý typ velmi osobitých filmů jako je Who framed Roger Rabbit? (Kdo iidělol 'Zajíce Roggvra'!), v němž nakreslené postavy jednají společně s postavami údajně „reálnými", pak je legitimní diskutovat problém vzájemné přístupnosti mezi různými světy. Když Tomáš říká, že doufá, že si koupí velký člun, vyjadřuje jeho věta výpovědní postoj, který - sani o sobě - rýsuje možný svět Tomášových představ. Pojem možného světa však potřebujeme až tehdy, když musíme srovnávat přinejmenším dva výpovědní postoje. Dovolte mi, aby ocitoval jeden známý nesmyslný rozhovor (Rüssel 1905): Tomáš (který poprvé spatřil Janův člun): Domníval jsem se, že tvůj člun je větší než. tento. Jan: Ne, můj člun nem vetší než tento. Tento zmatek není obtížné vysvětlit. Tomáš se ve světě svých představ (Wt) domnívá, že Janův člun (BJJje, řekněme, deset metrů dlouhý. Poté ve skutečném světě (Wo) své. zkušenosti vidí skutečný člun (B2) a povšimne si, že je dlouhý pět metrů. Následně pak porovnává B_L ze svého doxického světa s B2. ze svého světa reálného a zjišťuje, že Bije větší než B2. Jan - který nikdy nestudoval modálni logiku - směšuje svět reálný a svět doxieky a o TÜ a B.2 pojednává, jako by oba patřily do téhož světa Wo. V tomto případě se pojem možného světa ukazuje jako užitečný pro vysvětlení konverzační dvojznačnosti, která vyplývá z kognitivní potíže. 630 Studie CL 6/97 4. Proč jsou možné světy pro teorii Akčnosti užitečné Jestliže byl rozhovor mezi Tomášem a Janem označen za humornou ukázku (akčnosti, jeho rozbor z hlediska konceptu možných světů vysvětluje, proč zní tak zábavně: tento rozhovor inscenuje případ interakce mezi dvěma individui, z nichž jedno nedokáže rozlišovat mezi nekompatibilními světy. Předpokládejme, že Tomáš a Jan žijí ve velmi jednoduchém světě vybaveném jen několika vlastnostmi, tj. Člunem (označeným jako M) a Velikostí. Můžeme rozhodnout, že - vzhledem k určitému popisu - jsou jisté vlastnosti podstatné a jiné náhodné. Hintikka, aby ukázal, jak definovat nějakou vlastnost jako textově podstatnou, uvedl tento příklad: když mluvím o nějakém muži, kterého jsem spatřil, a nejsem si jistý, zda to byl Tomáš nebo Jan, bude tento muž týmž mužem ve všech možných světech, neboť jeho podstatnou vlastností je, že je to ten muž, kterého jsem viděl. Z tohoto hlediska můžeme příběh o Janově člunu (volně vyžívajíce podnětů Rescherových, 1973) popsat následujícím způsobem: Wt _M_B_.. Wj M___B___ x____(+)___+____ j____(+)_....._i_.........__ kde Wt je svět Tomášových domněnek a Wj svět, ve kterém Tomáš a Jan žijí a vnímají Janův skutečný člun. Jsou li dány dva světy Wt a Wj, pro které platí tytéž vlastnosti, můžeme říci, že x ve Wt je možným protějškem y ve Wj, protože Wt i Wj sdílejí stejné podstatné vlastnosti (v tabulce označené závorkami). Oba tyto světy jsou vzájemně přístupné. Předpokládejme nyní, že Jan a Tomáš komunikovali takto: Tomáš: Domníval jsem se, že ta velká věc, o které sníš, je tvůj člun. Jan: Ne. člun to nebyl. V tomto případě mají matice obou světů následující podobu: w,_ P^J4- ÍL -Wj_Ľ>__M_............B___ xl (+) (+) + x2 (+) (-) + _ _________ J_____;_____(+)___Z____ kde D = být objektem snu. 631 mm Umberto Eeo Malé světy V Tomášově doxickém světě Wt existuje xd, o němž se předpokládá, že je předmětem Janových snů a že je to velký člun. V Janově doxickém světě existují dvě věcí, tj. malý člun y, o kterém nikdy nesnil, a velká věc x2, jež přednětem jeho snu byla a jež naneštěstí není člun; xl, x2 a y budou vzájemně jiného řádu. Mezi těmito světy by neexistovala vzájemné identita (cross-identity), ale oba by byly stejně vzájemně přístupné. Manipulací s maticí Wt můžeme vytvořit x2 i y a manipulací s maticí Wj můžeme dostat xl. Můžeme konstatovat, že oba světy jsou z pozice toho druhého „představitelné". Nyní predpokladajme, že ve světě Wt existuje vlastnost Červená (přičemž Jan je barvoslepy a nedokáže rozeznávat barvy) a že dialog zní: Tomáš: Viděl jsem tvé čluny. Já si chci koupit len červený. Jan: Který člun? Pro Tomáše je - v tomto kontextu - Červená podstatnou vlastností xl. Tomáš chce koupit jedině červenou loď. Jan nemůže Tomášův svět vnímat právě tak, jako obyvatelé Ploché země nemohou vnímat zakřivení nebeské oblohy. Jan své čluny rozeznává jedině podle velikosti, nikoliv podle jejich barvy: Wj .. M..........JB ..... R Wj......... M_..........B _ Xl (+) i M-) yl ( + ) + x2 _(.+) - (•) _y_2_ (+) -_ Jan nemůže vnímal Tomášův svět, ale Tomáš Janův Wj vnímat může jakožto svět, v němž - z hlediska matice Wt - o barvách nelze rozhodovat. Ve Wt mohou být y|. a y.2 popsány takto: Wt M B R ... yl ( + ) + y2 .....(_+]___.....-..........?__...... Když analyzujeme ťikční literaturu, musíme často rozhodovat, v jakém smyslu máme - na základě své znalosti skutečného světa - hodnotit individua a události imaginárních světů (rozdíly mezi romaneskním vyprávěním (romance) a románem, realismem a fantaskními příběhy, či zda je Tolstého Napoleon totožný či odlišný od Napoleona historického apod.). Studie ____ČL 6/97 Jelikož v každém stádiu příběhu se události mohou ubírat různými směry, je pragmatika čtení založena na naší schopnosti předpovídat další vývoj v každém okamžiku, kdy se vyprávění ocitá na nějaké křižovatce. Uveďme zvlášť názorný případ detektivních příběhů, v nichž autor chce ve čtenáři vzbudit falešná očekávání jen proto, aby je mohl zklamat. Chceme též hodnotit pravdivá tvrzení o fikčních předmětech. Prohlásit za pravdivé, že ve světě vytvořeném Conanem Doylern byl Sherlock Holmes starý mládenec, není pouze záležitostí triviální hry: toto konstatování se stane mnohem relevantnější a důležitější, budeme-li mít co do činění s neodpovědnými případy tzv. dekonstrukce či svévolného čtení (free misreading). Fikční svět má svou vlastní ontológii, která musí být respektována. Existuje ještě jeden důvod, proč se srovnávání světů ve fikční literatuře může stát důležitým úkolem. Mnohé fikční texty jsou systémy do sebe zapuštěných doxických světů. Předpokládejme, že autor říká, že platí p. Poté dodá, že Tomáš je přesvědčen o správnosti non-p a že Jan se domnívá, že Tomáš je nesprávně přesvědčen o správnosti p . Čtenář musí rozhodnout, do jaké míry jsou tyto různé výpovědní postoje vzájemně slučitelné a přístupné. Chceme-li tomu hlouběji porozumět, musíme si uvědomit, že fikční nutnost se liší od nutnosti logické. Nutnost fikční je principem individuace. Je-li ve fikčním světě Jan synem Tomáše, musí být Jan vždy určován jako Tomášův syn a Tomáš jako Janův otec. Tento typ nutnosti jsem nazval S-vlastností (Eco 1979), tj. takovou vlastností, jež uvnitř daného možného světa nezbytně vyplývá ze vzájemných definic individuí, která jsou ve hře. Význam slova Holz.je v němčině určen jeho strukturálním ohraničením vůči významu slova Wald; v narativnírn světě románu Madame Bovary (Wn) je jediným způsobem identifikace Emy určení, že je manželkou Charlese. Ten pak byl identifikován jako chlapec, kterého vypravěč spatřil na začátku románu. Každý jiný svět, ve kterém by paní Bovaryová byla ženou plešatého francouzského krále, by byl světem odlišným (nikoliv Flaubertovým), světem zabydleným odlišnými individui. S-vlastnost, která Emmu charakterizuje, je tedy vztah eMc (kde e = Ema, c = Charles a M ~ být ženatý/vdaný s...). Abychom si uvědomili všechny důsledky, které z tohoto pojetí vyplývají, prozkoumejme dva světy, které dominují v Sofoklově dramatu Král Oidipus; Wo je svět Oidípových domněnek a Wf je svět Tyresiových znalostí. Tyresias máfabuli, přičemž tato fabula je Soťoklem pojímána jako zpráva o skutečném průběhu událostí. Pro následující schéma navrhněme vztahy K = být něčím vrahem, Š = být něčím synem, M = být něčím 632 633 Umberto Heo Malé světy manželem. Pro úspornost použijeme znaménko mínus pro relace opačného charakteru ( být obětí, otcem, ženou někoho). Wo oKxjKj _/.Si.. zS 1 oMj yií i>M_oSL_°SLoMj O + I- o + + + + 1 - ■ 1 -i - " i..............................._......_-_........_r_....._ x y / + » Ve Wo existují; Oidipus. který zavraždil neznámého pocestného x a oženil se s Jocastou; Laius, jenž byl zavražděn neznámým pocestným y a byl otcem ztraceného z; Joeasta, která byla matkou ztraceného z a je nyní ženou Oidipa. Ve Wľ vypadlo x, y. i _z. Ve skutečném světě - který popisuje fabula (jejíž platnost je potvrzena Sofoklern) - bohužel vystupuje méně individuí, než v iluzorním světě Oidipových domněnek.,. Protože však individua jsou v obou světech charakterizována vztahovými (S-nulnými) vlastnostmi a protože se vlastnosti světa Wo liší od vlastností světa Wf, mezi individui těchto dvou světu •• jejichž jména jsou homonymní - neexistuje žádná totožnost. Král Oidipus je příběhem o tragické nemožnosti přístupu. Oidipus se sám oslepí, neboť není schopen dívat se. na to, že žil ve světě, do něhož není přístup ze světa reálného a z něhož naopak není možno vstoupit do reálného světa. Modelový čtenář, který chce jeho tragédii porozuměl, si musí fabuli rekonstruoval (příběh o lom, co se skutečně stalo) jako časově uspořádaný sletí události a zároveň si vyznačit různé světy, které jsou reprezentovány vyše uvedenými diagiainy. Pojeni možného světa je pro teorii fikční literatury užitečný, neboť napomáhá rozhodnout, v jakém smyslu fikční postava není schopna komunikoval se svým protějškem ve světě skutečném. Tento problém není tak podivínský, jak se muže zdát, Oidipus není schopen učinit si o světě Sotoklově představu jinak by se neoženil se svou maikou. Fikční postavy žijí ve světě hendikepovaném. Jakmile skutečně začneme chápat jejich osud, začínáme mít podezření, že také my - obyvatelé světa skutečného - často musíme podstoupit svůj úděl jenom proto, že o svém světě uvažujeme stejným způsobem jako fikční postavy o lom jejich. Fikční literatura nás 634 Studie ČL 6/97 upozorňuje na to, že naše představa skutečného světa je právě tak neúplná, jako představa ťikčních postav o světě jejich. Z tohoto důvodu se zdařile fikční postavy stávají svrchovanými příklady „reálné" lidské situace. 5. Malé světy Podle Doležela (1989: 233n.) jsou fikční světy neúplné a sémanticky nehomogenní: jsou to světy hendikepované a malé. Protože je fikční svět hendikepovaný, není to maximální a úplný stav. Jestliže ve skutečném světě je pravdivé, že „Jan žije v Paříži", pak také platí, že žije v hlavním městě Francie, severně od Milána a jižně od Stockholmu, a že žije ve městě, jehož prvním biskupem byl svatý Diviš. Pro svět doxický tato série, nutných předpokladů neplatí. Je-li pravda, zeje Jan přesvědčen, že Tomáš žije v Paříži, pak to neznamená, že Jan věří, že Tomáš žije severně od Milána. Fikční světy jsou stejně neúplné jako světy doxické. Na začátku The, space merchants (Kosmičtíkupci) od Pohla a Kornblutha čteme: „Natřel jsem si tvář epilačním krémem a spláchl jsem ho pramínkem z kohoutku se sladkou vodou" (srov. Delaney 1980). Ve větě, která odkazuje ke skutečnému světu, bychom slovo sladký pociťovali jako nadbytečné, neboť z kohoutků obvykle teče sladká voda. Jakmile však máme podezření, že tato věta popisuje svět fikční, uvědomíme si, že nám poskytuje nepřímou informaci o jistém světě, kde je kohoutek umyvadla se sladkou vodou protikladem kohoutku s vodou slanou (zatímco v našem světě je tento protiklad voda studená / voda teplá). Dokonce i v případě, že by příběh žádnou další informaci neposkytl, byl by čtenář podnícen k tomu, aby si dovodil, že pojednává o světě science fiction, kde je nedostatek sladké vody. V každém případě je však pro nás závazný předpoklad - pokud nám ovšem román nenabídne další informaci -, že sladká i slaná voda je H2O. Zdá se, že v tomto smyslu mají fikční světy parazitní povahu, neboť nejsouTi přímo vyjádřeny vlastnosti alternativní, pokládáme za samozřejmé, že platí vlastnosti světa reálného. 6. Podmínky pro vytváření malých světů Zdá se, že text - aby vytvořil fikční svět, ve kterém mnoho věcí musí být samozřejmě předpokládáno a mnoho jiných musí být akceptováno i přes to, 635 Umberto Eeo Malé světy že jim lze jen sotva uvěřit, - svému modelovému čtenáři říká: „Věř mi. Nebuď příliš úzkoprsý a to, co ti říkám, ber, jako by to byla pravda." V tomto smyslu má fikční svět pcrťormativní povahu: „nerealizovaný možný stav se stane ííkčně existujícím tím, že jej úspěšně vykonaný literární řečový akt aulentifikuje" (Doležel 1989: 237). Autcntifikaee tohoto typu na sebe obvykle bere formu pozvání ke spolupráci při vytváření světa, který je možno si představit (a conceivable world) za cenu určité flexibility či odhodlání setrvat na povrchu (superficiality). Jsou rozdíly mezi světy možnými světy, kterým lze věřit (credible worlds), světy pravděpodobnými (ví i isimilai worlds) a světy jiicdstav itelny mi Podle Baibaiv Hall Puitceove (1989 1 18) nejsou světy předsun itelne sk pn |ako s\ ct\ možne neklete představitelné stavy mohou byt \e skutečnosti nuuo/ne a nekteie mo/ne světy mohou být za hranicemi naši nadstav nosli (ibiaťnic n\m po/oiuost na následující řadu případů: 1 ipxistuji mu/ne světy ktue wpadap piko světy pravděpodobné a jako takové, kteiym |e možno \eiit I y lo světy si dokážeme představit. Dokážu si například piedslavit budouu svel ve kleiem tento článek bude přeložen do hnštmy a unii u -.i pí odstav U nunuly svet, v němž se lord Trelawney a doktoi LivesLV spoleun. s kapitánem Suiolettem opravdu plavili na lodi, aby nash Ostiov pokudu ~M b\istu]i mozue svety, k te i e z hlediska naší zkušenosti se skutečným světem \ ypada|i piko nepiavdepodobne a ste/i uvěřilelné; jsou to například svetv \e kteiyüi zv u ala mluv i 1 akov y svet si však můžeme představit tak, ze tkxibilnc pii/inisobnne svoji zkušenost, kterou jsme nabyli ve světě, v němž zi|eme sUn i si piedstavit. že 'vuala mohou mít hlasové orgány podobne lidským a komple\ne|si mozkovou strukturu. Tento druh spolupráce vyžaduje Uexibilitu a povrchnost: pokud bych si chěl vědecky utvořit představu o zvířatech s jinými fyziologickými vlastnostmi, musel bych přehodnotit celý evoluční vývoj, a tedy zformulovat značný počet biologických zákonů odlišných od těch, které známe. Toto vše však zcela jistě nemusím podniknout, když čtu Červenou Karkulku. Abych akceptoval skutečnost, že vlk mluví s malým děvčetem, slačí, když si vytvořím představu o místním nehomogenním malém světě. Počínám si jako krátkozraký pozorovatel, který je schopný určit velké tvary, ale který nedokáže rozpoznat jejich pozadí. Jsem schopen takto jednat, neboť totéž obvykle činím ve skutečném světě své denní zkušenosti: i v tomto světě mluvím a tato skutečnost je pro mne představitelný fakt, přičemž pokládám za samozřejmé, že pro tento jev existují předpoklady dané evolucí, i když je - díky společenskému rozdělení sémantických úkolů - sám neznám. 636 Studie ČL 6/97 Stejným způsobem si mohu představit světy, které by se - při bližším zkoumání - mohly jevit jako svěly, kterým nelze uvěřit a které jsou nepravděpodobné. (3).-Existují světy nepředstavitelné {unconceivable), které - jakkoliv mohou být jak možné, tak nemožné - v každém případě přesahují schopnosti naší představivosti, protože jejich údajná individua a vlastnosti porušují naše logické či epistemologické návyky. Nedokážeme si představit svět zaplněný čtvercovými kruhy, které lze koupit za sumu dolarů odpovídající největšímu sudému číslu. Jak je však patrné z předcházejících řádků, lakový svět může být zmíněn (mentioned) (proč je to možné, tj. příčinu toho, že jazyk dokáže pojmenovat neexistující a nepředstavitelné entity, však na tomto místě nemůžeme diskutovat). V podobných případech se po modelovém čtenáři požaduje, aby prokázal přehnaně velkorysou flexibilitu a odhodlaní zůstat na povrchu, neboť se předpokládá, že bere jako samozřejmé něco, o čem si dokonce ani neumí udělat představu. Rozdíl mezi tím, zda něco pojímáme jako cosi, co bylo zmíněno, nebo jako cosi představitelného, nám pravděpodobně může pomoci vytyčit hranice mezi literaturou a romaneskním vyprávěním a románem, fantaskními příběhy a realismem. 4) Nepředstavitelné světy jsou pravděpodobně extrémním případem nemožných možných světů, tj. světů, v nichž je modelový čtenář veden k tomu, aby se pokusil udělal si o nich představu jenom proto, aby pochopil, že to není možné. Doležel (1989: 238n.) v tomto případě hovoří o sebevyprazx/ňujících světech a o sebeodhalující metafikčnosti. V těchto případech se „na jedné straně zdá, že možným entitám je propůjčena fikční existence, neboť jsou použity obvyklé postupy autentifikaee; na straně druhé je statut této existence zpochybněn, protože samotný základ, o nějž se mechanismus autentifikaee opírá, je odhalen jako pouhá konvence". Tyto nemožné fikční světy v sobě obsahují vnitřní rozpory. Doležel uvádí příklad Robbe-Grilletova La maison de rendezvous (Dům schůzky), kde je jedna a táž událost předvedena v několika verzích, jež jsou spolu v rozporu, kde jedno a totéž místo je a zároveň není místem děje románu, kde jsou události seřazeny v protikladných časových sekvencích, kde se jedna a táž. fikční entita vyskytuje v několika existenciálníeh modech atd. Abychom lépe porozuměli tomu, jak sebezpochybňující (meta)fikční dílo funguje, měli bychom vzít v úvahu rozdíl mezi interpretací sémantickou a kritickou (navržený v mé práci, Eco 1988). I unburn t i o Male svety Sémantická mit i pi etat, c je vvsledkem piocesu, v němž se čtenář setkává s lineám» maniti stati textu a wplnuje p daným vy/namem Inleipietaee knticka |c napioti tomu aktivitou meta|azykovou zaměřenou na to, aby popsala a \ysvell la na zaklade piky i li loimalnieh důvodů daný text vyvoláva danou icukci V tomto smvslu se muzemc domnívat, ze ka/dy text )e ínteipietovan |ak sémanticky tak kutilky Pouze nemnoho textů však oba diuhy modelového ttenaie vedome pn dpoklada Veta typu ,tlu^ au fhini> pUines" (t| ,,|sou kladla kteialetap ale lake (oni) piavc ted pilotup letadla") potenciálně podpoiu|e 1) naivní (sémantickou) ínleipietau etenaíe, jenž bude v nepslote kle i \ v v'nam si ina vyhiat ,1 jen/ [iiavděpodobně v okolním Uxtu t1 v okolnosti i li pí umluv v hlt da poivizcm spiavneho vybčíu, apiavě lak i Ji kniiekoi mtupietaei etenaíe kteiy |e schopen jednoznačně a luimalnc vyložil syntaktické pncmy kteie tuto větu činí víceznačnou Mnoho del likciu liteiatuiy (napiiklad detektivní lomany) v podobném due lni uplalnii|t laliiHivanou naiativm siiategu k vytvořeni naivního modelového etenaíe ktciv lou/i po tom aby upadl do léček nastiažcnych wpiaveiem (abv poeitil siiaeb,ei pode/uval ne vinnou osobu) 'lytoi omany ale lez picdpoklad ui modelového etenaíe knuekeho kteiy je schopen - při dluhem cleni vy Jiutnat |C|ieh skvelou naiativni stiategn, již byl vytvořen pivoplanovv ctenai naivní Uvedme napiiklad íozboi Allaisova Undtaine hun paituni (keo I9"'9) kde je pudvedeno, |ak text, kteiy na jedne stianč naivního eienaře Mok za klokem laka do pasti zaioveň nabízí celou řadu náznaku jez bv mu inolilv napomoci aby do lextem nasliažcne léčky neupadl lote/ se dc]c ve likcnicb vvtvoieih sebevypia/dftupcích Na pivní mttipictaem uiovm toto dílo soueasne poskytuje jak iluzi koheicntního sveta lak pocit akesi nevysvětlitelné ncmo/nosti Na diuhe, kutické mteiputacni uiovm inu/c byl len to text pochopen ve s\e sebevypiazdňujici pova/t Dobie známe I si heiovy íytmy inipussíhilu |sou vi/uálnim příkladem nemožných mo/nu h svetu ľii velmi poviehmm pohledu vypadají tyto obiazcc jako ino/ne l Jestliže vsak budeme ziakem sledovat ]e|ich linie podle |e leh pioshHoťe oiiciitacc zpslime ze to lungovat neniu/e svět, v neinz hy mohl i \istoval lakový objekt ie snad možný, lezi však mimo naše schopnosti | icdstav ivosti i kdy/ budeme odhodlaní byt co možná nejviie llexibilm ijiovichm Polesem kleie / nemo/nyeh možných světů /iskavame je poli sciuin / poia/ky našeho vnímam a logického uvažování nebo |c to pole se ni ze sc be/pi-c by hnuju iho textu kteiy k nam hovon osve Studu n (1/>)7 vlastni neschopnosti popsat unpossibiha (k teto pioblematice siov tež Danto I989aRegmei 1989) Nemožný svět je představen diskui/em, kteiy ukazuje, pioč nejaký príbeh nem mo>ny Nemožný možný svět neuvadl pouze něco, co nem představitelné Tento svět vytváří samotné podmínky sve vlauni nepíedstjvitelnosh Hscheiova íytina i Robbe-Giilletův íoman jsou maleiialně možne |ako vizuální či veibální texty Zda se vsak, že odka/uji k necemu, < o nemůže existovat Mezi nemožným možným světem veibálním a vizuálním existuje lO/dil, /alo/eny na odlišných stialegiích vyzýváni ke spolupiaci uphtnčnvch textovou lineami manileslaci Iluze vizuální je pioces kuitkodoby, ntbot vizuální znaky jsou představeny všechny najednou a íozpiostienv v piostoiu l) |a/vka veibalního vsak časová (či piostoiova) hneanta |eho označujících způsobuje, že lozpoznat danou nekonzistenci je oitižnejsi Piolože |c hsehuuv obia/ec be/piostřcdně vnímán jako celek, povzbu'uje bez|iiostíedm analytičtěji zaměřeny kuličky íozboi Jeho nekonzistence muže byt zjištěna lychle Napioti lomu lext veibalm kteiy je lineárně a časově (kiok /a klokem) uspořádaným představením jedne udalosti po diuhe (\iaiming) - globálni analýzu ztěžuje, nebot předpokládá souhrn paměti kiatkodobé a dlouhodobé Re)>ie/entuce nemožných možných světu tak, jak piobíha stianku po stiance - pioto může byt ve veibalmch texiech poviehně biana jako představitelná do te doby, než si čtenář danou kontiadikci uvědomí Tyto texly využívají řadu syntaktických stiategn k lomu, abv pocit /mate ni posilovaly Jako přiklad dlouhodobé klamné představy (a ja/ykove stí ale gie, k lei a ji umožňuje) uveďme typickou situaci science hction, kteiou pou/iva mnoho loinanů a kteiou si v nedávné době vypůjčil i lilm Back to the Futuie \/p< t do hnilom na) Předpokládejme tedy následující schema příběhu naialivni postava (na/veme |i Tomáš I) cestuje do budoucnosti, kam při|iždi lako loiiULsi Pote cestuje /jiět v čase do přítomnosti a jako Tj^mávi se viaci deset minut píed svým dřívějším odjezdem Zde může lomašl potkat Tomane I. I lei v se piavě vydává na cestu Tomáše opět putuje do budoucnosti, kam se dostava jako TjmiávL- pai minut po příje/du Tornašel a potkává ho ! + lomašl --------------- — > Jomasi Tomas ? •• - ' I 1 ► IomaŠ4 ' hi8 M9 Umberto Eeo Malé světy Jestliže tento příběh převedeme do vizuálního diagramu, bude se podobat Escherově obrazu. Není možné přijmout situaci, kdy se jedna a táž postava rozštěpuje do čtyř různých Tomášů. Uvedená kontradikce však v průběhu narativního diskurzu vymizí díky jednoduchému jazykovému triku: len Tomáš, který říká „Já", je pokaždé Tomáš s vyšším indexem. V zfilmované verzi tohoto příběhu - která je stejně časově organizována jako slovní vyprávění - vždy každou situaci nahlížíme očima „vyššího" Tomáše. Text dokáže částečně skrýt podmínky své referenční nemožnosti pouze na základě takovéto jazykové či filmové procedury. Sebezpochybňujíeí metafikční výtvor ukazuje, jak jsou nemožné světy nemožné. Science fiction naproti tomu vytváří nemožný svět, který poskytuje iluzi o tom, že je představitelný. 7. Kooperativní dobrá vůle Až dosud se zdálo, že kooperativní kvality potřebné pro vytvoření stavů, které jsou ztěží uvěřitelné, jsou flexibilita a povrchnost. Ve světle předchozích poznámek bychom však měli konstatovat, že určitá flexibilita je vždy zapotřebí též pro stavy pravděpodobné a uvěřitelné. Platí, že modelový čtenář nemá nikdy k dispozici uspokojivé informace, dokonce ani v případech, kdy je vyzván k tomu, aby vytvořil svět velmi malý. Dokonce i když je podněcován k tomu, aby extrapoloval svou údajnou zkušenost s naším skutečným světem, je laková zkušenost často postulována velmi jednoduše (za lento poznatek jsem zavázán Bas van Fraassenovi; byl mi zprostředkován během našelio osobního rozhovoru o mé knize Role of the Reader). Vezměme začátek libovolně vybraného románu (pouhou náhodou to je román Ann Radeliíové The Mysteries of Udolpho, Záhady íldolfa, 1794): Na vlídných březích Garonny v kraji Gaskoňském stál v roce 1584 zámek pana Si.Auberta. Z jeho oken byl výhled na pastorální krajiny Guienny a Gaskoně táhnoucí se podél řeky, oživené bujnými lesíky, vinicemi a olivovými háji. O tom, že by anglický čtenář z konce 18. století měl dostatečné znalosti o Garonne, Gaskoňsku a jejich krajině, se dá pochybovat. Avšak dokonce i čtenář, který tyto informace neměl k dispozici, měl být schopen z lexému břehy odvodil, že Garonne je řeka. Od modelového čtenáře se pravděpodobné očekávalo, že si představí typickou krajinu v jižní Hvropě s vinnou révou a olivovníky. Není však jisté, že čtenář žijící v Londýně, který nikdy neopustil Velkou Británii, byl schopen představit si onu krajinu, Studie CL 6/97 která je zabarvena tak světle zeleně a modře, jako je krajina Gaskoňska. To však nevadí. Modelový čtenář Radcliffové byl vybídnut k tomu, aby předstíral, že toto všecho zná. Modelový čtenář byl a je podněcován , aby se choval tak, jako kdyby byl s francouzskými kopci důvěrně obeznámen. Svět, který si vytvoří, se bude pravděpodobně lišit od světa, který měla Radcliffová na mysli, když svůj román psala. To však není na závadu. Jakékoliv klišé francouzské krajiny bude pro záměry vyprávění dostačovat. Fikční světy jsou jedinými světy, kde někdy zcela platí teorie rigidní designace (a theory of rigid designation). Jestliže vypravěč říká, že existovalo místo zvané Ostrov pokladů, je modelový čtenář vyzván k tomu, aby uvěřil v existenci jakéhosi tajemného krtu, jímž kdosi danému ostrovu toto jméno přidělil. Čtenář je pobídnut k tomu, aby všem zbylým vlastnostem ostrova připsal ty obvyklé vlastnosti, které by připsal jakémukoliv ostrovu v jižních mořích - pro účely vyprávění by to mělo stačit. Uvedl jsem výše, že v narativním textu Ema Bovaryová může být identifikována pouze na základě S-vlastností, tj. na základě faktu, zeje to žena jediného individua, které je vypravěčem zmíněno na začátku románu. Tyto S-vlastnosti jsou však velmi chudé. Rozeberme si následující úryvek z Hugova románu Devadesát tři. Markýz de Lantenac posílá svého námořníka Halmala, aby zburcoval všechny stoupence povstání proti revoluci. DáváHelmalovi tyto instrukce: „Dobrá, a teď poslouchej. Znáš zdejší lesy?" „Úplně." „V celém kraji?" „Od Noirmoulieru až k Lavalu." „Víš také, jak se jmenují?" „Znám lesy, znám jejich jména, znám všecko." „Poslouchej dobře, co li řeknu," pokračoval starec. „Heslo zní takto: Povstaňte! Nikoho nešetřte! Tak tedy na okraji lesa Samt-Aubin třikrát zahoukáš. Po třetím zahoukání uslyšíš, jak ze země vystoupí muž." „Z díry pod stromem, vím." „Tento muž je Planchenaout, říkají mu také Královské Srdce. Ukážeš mu stužku. Porozumí už. Pak půjdeš cestami, které si sám najdeš, do lesa Astillé; najdeš tam křivonohého muže jménem Mousqueton, který nemá s nikým slitování. Řekneš mu, že ho mám rád a že ho žádám, aby vzbouřil své lidi. Pak půjdeš do lesa Couesbon na míli cesty od Ploermelu. Zahoukáš a z, díry vyleze Thuaoult, starosta ploermelský, jenž bal v tom takzvaném Ustavodárném shromáždění, aleje našinec. Řekneš mu, aby ozbrojil zámek couesbonský, který patří vystěhovalému markýzi Guerovi. To je dobré místo, samé úžlabiny, lesíky, 640 641 Umberto Eco Malé světy nerovný terén. Thuault je rázný a chytrý muž. Pak půjdeš do Saint-Ouen-les-Toiis a promluvíš tam s Janem Chouanem, kterého považuji za skutečného vůdce. Pak půjdeš do lesa Ville-Anglose... (přel M. a J. Tomáškovi) Seznam pokračuje ještě na několika následujících stranách. Je zřejmé, že Hugovi nešlo o to, aby popsal konkrétní místa a osoby, ale pouze o to, by ukázal, jak je spiknutí proti revoluci propletené a rozsáhlé. Od modelového čtenáře se neočekává, že by cokoliv věděl o životě Planchenaultove či o tom, kde leží Saint-Aubinský les. V opačném případě by ani znalost celé Laroussovy encyklopedie nestačila k tomu, abychom rozuměli tomu, o co v Hugově románu běží. Od modelového čtenáře se očekává, že všechna tato jména bude brát jako pouhé rigidní designátory odkazující k blíže neurčeným křestním obřadům. Čtenář, který by si přál každé z nich nahradit popisem, by užíval výrazy jako „nějaké místo v severní Francii" či „nějaké individuum známé jako Lantenae". Modelový čtenář nemusí mít přesnou představu o každém místě či individuu, které jsou v románě uvedeny. Stačí, aby pouze předstíral, že věří, zeje zná. Po modelovém čtenáři se požaduje nejen to, aby uplatnil flexibilitu a odhodlání setrvat na povrchu, ale též trvalou dobrou vůli. Pokud modelový čtenář bude takto jednat, daný příběh si vychutná. V opačném případě bude odsouzen k nekonečnému encyklopedickému bádání. Avšak čtenáři, kteří by se o to pokusili, by nebyli čtenáři modelovými. Dožadovali by se maximálních světů, zatímco fikční vyprávnění může přežít jedině tehdy, když se omezí na světy malé. Universita di Bologna Přeložil Petr Kaiser LITERATURA ALLEN, Sture, cd. 1989 Possible Worlds in Humanities. Ans and Sciences. Proceedings of the. Nobel Symposium 65 (Berlin: De Gruyler) DANTO, Arthur C. 1989 „Pictorial Possibility", m Allen 1989 DELANEY. Samuel 1980 „Generic Protocols", in The Technological Imagination (Madison: Coda Pressw.) DOLEŽEL, Lubomír 1989 „Possible Worlds and Literary Fiction", in Allen I9S9 ECO, Umberto 1979 The Role, of the /toíí/ť>r(Bloomingloti: Indiana U.P.) 1984 Semiolic and the Philosophy of Language (Bloomington: Indiana U.P.) 642 Studie CL 6/97 1988 „Inlentio Leetoris", Differentia 2, Spring GOODMAN, N„ C.Z. ELGIN 1988 Reconceptions in Philosophy (London: Routledge) HlNTIKKA.Jaakko 1967 „Individuals, Possible Worlds and Epistemic Logic", Nous 1, 1967, I 1969 „On the Logic of Perception", Models for Modalitiers (Dordrecht: Reidel.) 1989 „Exploring Possible Worlds", in Allen 19S9 LEVIN, Samuel 1979 „Standard Approaches to Metaphor and a Proposal for Literary Metaphor", in Metaphor and Thought (Cambridge: Cambridge UP) LEWIS, David 1980 On the Plurality of Worlds (Oxford: Blackwell) LINDE, Ulf 1989 „Image and Dimension", in Allen 19H9 PARTEE, Barbara Hall 1989 „Possible Worlds in Model-Theoretic Semantics", in Allen 1989 PAVEL, Thomas G. 1986 Fictional Worlds (Cambridge: Harvard U.P.) RÉGNIER, Gerard 1989 „Discussion of Ulf Linde's Paper", in Allen 1989 RESCUER, Nicholas 1973 „Possible Individuals, Trans-World Identity, and Quantified Modal Logic", Nous 7. 1973, 4 RUSSELL, Bertrand 1905 „On Denoting", Mind 14 1919 Introduction to Mathematial Philosophy (London: Allen & Unwin)