Výběrová bibliografie prací Thomase G. Pavela
La Syntaxe narrative des tragedies de Corneille: Recberches et propositions, Paris, Klincksieck & Ottawa,
Editions de i'Université d'Ottawa 1976. The Poetics of Plot: The Case of English Renaissance Drama. Minneapolis, University of Minnesota
Press („Theory and History of Literature", vol.  18)   1985. Fictional Worlds. Cambridge, MA, Harvard University Press  1986.
The Spell of Language: Poststructuralism and Speculation. Chicago, University of Chicago Press 1989. The Feud of Language. A History of Structuralist Thought. Oxford & New York, Basil Biackweli 1989. Van de ľéloignement. Essai sur /'imagination classique. Paris, Gallimard  1996. De Barthes á Balzac: Fictions d'un critique et critiques d'une fiction. (S Claudem Bremondem.) Paris,
Albin Michel  1998. La Pensée du roman. Paris, Gallimard 2003. „Prínos Lubomíra Doležela současné literárni vědě". Česka' literatura č. 9,  [997, s. 563—-569.
Sí
c
Q. CD"
H
"O
%
CD
Fikční entity
JTißH'fK
Thomas G. Pavel
Druhá kapitola Kroniky Pickwickova klubu začína následovně
7?H -tlL-
Slunce, ten dochvilný sluha pro všechno, právě vyšlo a začalo rozsvěcovat ráno třináctého května roku tisícího osmistého dvacátého sedmého, když se jako druhé sluníčko ze spánku vytrhl pan Samuel Pickwick, prudce rozevřel okno ložnice a shlédl na svět pod sebou. Ulici Goswell Street měl u nohou, ulici Goswetl Street mel po pravici — a kam až stačilo oko dohlédnout, Goswell Street se mu táhla i po levici; a protější strana Goswell Street byla přes cestu.1
102
Čtenář v této pasáži zakouší dva protichůdné pocity. Na jedné straně si velmi dobře uvědomuje, že na rozdíl od slunce, o jehož skutečné existenci neize pochybovat, pan Pickwick a většina osob a událostí popisovaných v románu neexistují a mimo stránky tohoto románu nikdy neexistovali. Na druhé straně pokud jednou Pickwickovu fikčnost připustíme, jasně vidíme, že události v románu mají jakousi vlastní realitu a Čtenář může s příhodami a úvahami postav sympatizovat.
Aby filozofové zabývající se fikcí tento intuitivní rozpor vyřešili, vypracovali několik odpovědí, které odrážejí různé epistemologické postoje ke vztahům mezí realitou a fikcí. Někteří teoretikové vyzdvihují segregacionistický pohled, který chápe obsah fikčních textů jako čistou imaginaci bez pravdivostní hodnoty, jejich odpůrci přijímají tolerantní, integracionistícký názor a tvrdí, že mezi fikčními a nefikčními popisy aktuálního světa nelze nalézt žádné opravdové ontologické rozdíly. Obě tendence jsou ve filozofických debatách hojně zastoupené a pochopitelně skýtají dostatečný meziprostor pro střední cesty Či smíšené postoje. Zatímco konzervativní segregacionista odmítá fikční dískurz ontologický a předpokládá, že román je nepravdivý a nepravý, protože pan Pickwick neexistuje, nový segregacionistický postoj využívá teorie řečových aktů — navrhuje rozlišovat na základe odlišností mezi žánry diskurzu a tvrdí, že výše citovaná pasáž by dokládala specifika čtení čí psaní proti líčení faktů. Integraci o n isty, zejména ty hlásící se ke konvencionalismu, zase může motivovat bezmezná důvěra v ontologickou závažnost fikč-ního diskurzu. Mohou se domnívat, že pan Pickwick se stěží těší existenci méně skutečné než slunce nebo Anglie roku 1827. Také zaujímají odlišné stanovisko k úvahám o textech, a když pokládají všechny texty za rovnocenně řízené arbitrárními pravidly, bourají rozdíl mezi beletrií a jinými typy diskurzu. Odborná publikace o Anglii počátku 19. století není tedy o nic důvěryhodnější než Dickensova Kronika Pickwickova klubu, protože každý text svým způsobem podává výklad světa.
Ať už se filozofové řadí mezi segregaci o n isty, integracionisty nebo ke střednímu proudu, často zkoumají beletrii jen nepřímo, mimochodem a ve vztahu k jiným teoretickým otázkám. V mnoha případech se jejich postoje k beletrii odvíjejí od filozofických zájmů, které s literárními zájmy naprosto nesouvisejí. Abychom porozuměli hlavním bodům různých filozofických argumentů, může být tedy během následující diskuse užitečné trojí pojmové rozlišení. Měli bychom rozlišovat mezi metafyzickými otázkami o fikčních entitách a pravdě, demarkačními otázkami, které se týkají možnosti vytváření ostrých hranic mezi beletrií a nefikčním textem (jak v teorii, tak v praxi), a institucionálními otázkami vztahujícími se k místu a roli beletrie jakožto kulturní instituce. Filozofové různých orientaci neodpovídají na tyto tři soubory otázek jednotně. Segregacionistický postoj k demarkačnímu problému se pojí s různými ontologickými volbami. Navíc ani ontológie, ani demarkační postoj nemusí nutně určovat filozofův postoj k beletrii jako instituci. Přísný segregacionismus tradičně do určité míry zanedbával nepravé výtvory fantazie, což ale nemusí být případ mnoha moderních segregacionistů, kteří mohou fikční entity odmítat a hledat pro ně vymezení, přestože stále věří, že beletrie v našich životech hraje důležitou roli. Pohled klasických segregacionistů je veden obavou rané analytické filozofie týkající se povahy jazyka a jeho sepětí se světem. Tento názor vznikl, když filozofie logiky a vědy vytyčila jako nejnaléhavější úkoly vytvořit obrannou základnu proti neohegelovskému idealismu, a představuje jednoznačný příklon k ekonomii v ontologi; a k normativnímu postoji v logice. Podle klasických segregacionistů neexistuje mimo reálný svět žádné diskurzivní univerzum. Existenci, která není predikátem, lze připisovat pouze předmětům reálného světa. Protože v praxi nabízí lingvistika mnoho případů, kdy se odkazuje k imaginárním předmětům (od mýtů k románům a od chybných vědeckých hypotéz k mnohomluvným filozofickým výkladům), musí tedy být něco v nepořádku s naším jazykem, který umožňuje šířit entia rationis donekonečna. Analýza ne-odkazujících výrazů ukazuje, že se tyto výrazy tváří jako přesný popis, a jak ukazují následující příklady, nelze je lingvisticky odlišit od výrazů plně odkazujících:
(i) Současný francouzský prezident je moudrý.
(2)  Současný francouzský král je moudrý.
(3)  Pan Pickwick je moudrý.
I přes lingvistickou podobnost obsahuje první věta, přinejmenším v roce 1986, odkaz ke skutečné postavě, zatímco druhá a třetí nikoliv. Bertrand Russell odkryl logickou strukturu těchto tří vět pomocí následujících parafrází:
(4)  Existuje jedna a právě jedna taková entita, že touto entitou je současný francouzský prezident, a ať je současný francouzský prezident kdokoliv, je moudrý.
(5)  Existuje jedna a právě jedna taková entita, že touto entitou je současný francouzský král, a ať je současný francouzský král kdokoliv, je moudrý.
(6)  Existuje jedna a právě jedna taková entita, že touto entitou je pan Pickwick, a ať je pan Pickwick kdokoliv, je moudrý.
Každá z těchto vět je brána jako konjunkce, která zaprvé tvrdí, že existuje jedna a právě jedna entita mající tu vlastnost, že je francouzský prezident, král té země nebo pan Pickwick, a zadruhé, že ta dotyčná entita je moudrá. Abychom dosáhli pravdivosti první části každé věty, musíme v každém případe zajistit, že je opravdu jedna a právě jedna entita vykazující zmíněné vlastnosti. Jinými slovy, pokud tuto entitu hledáme, musíme prozkoumat svět. Uvažujeme-ii úsek světa v roce 1986, výsledkem hledání bude muž jménem Francois Mitterand pro větu (4) a žádná entita pro zbývající dvě věty. Pokud hledání rozšíříme na Čtyřrozměrné Časoprostorové kontinuum, najdeme navíc řadu bytostí, které se těší vlastnosti, že jsou „současný francouzský král". Nicméně ať hledáme sebepečlivějí, nikdy nenarazíme na entitu, která má vlastnost, že je pan Pickwick. Ukazuje se, že věta je nepravdivá, ještě než můžeme uvažovat o její druhé části. Jako konjunkce, jejichž první část je nepravdivá, jsou tvrzení o fikčních
r&-
F4'
í-*
ř
řins;.--.
SH
c 9-
H O
TJ
(n
- p   -.
1,    ! ''!
104
entitách podle Russella nepravdivá, a to nezávisle na jejich predikačním obsahu, jednoduše kvůli povaze své logické struktury.2
Russellova odpověď na metafyzickou otázku se skládá z upření ontologického statusu neexistentním individuím a z důkazu, že tvrzení o takových individuích jsou logicky nepravdivá. Aniž by přímo narážel na demarkační problém, vylučuje ve svém postoji tvrzení o fikčních entitách z oblasti pravdivých promluv, což implikuje, že sémantika Akčnosti stojí na okraji filozofického bádání. Jeho postoj nevede nutně k negativní odpovědi na institucionální otázku, protože Russell — jako většina vzdělaných lidí — nepo-pírá beletrii jakožto instituci ani její roli v životě. Nicméně jeho filozofie poskytuje pro výzkum sémantiky v beletrii malou podporu. A ne náhodou musejí literární vědci, kteří se pokoušejí vypořádat s russellovským segregacionismem, vymýšlet všemožné způsoby, jak vysvětlit fikční tvrzení z nekognitivního hlediska. Napadne nás Richardsova „emotivní" teorie literatury.3
Mírně odlišný segregacionistický přístup uvažuje řečovou situací. Zasadíme-ii do kontextu větu „Současný francouzský král je moudrý", může být pravdivá, pokud ji vysloví poddaný Jindřicha IV, nepravdivá, pokud ji vysloví současník Karla IX., a nesprávná, pokud bude pronesena v současné francouzské republice. Tento přístup, který má původ v Strawsonově kritice russellovské analýzy,1 počítá s pravdivostními mezerami a nesprávnými tvrzeními, a tudíž nedobrovolně vede k ještě vyhraněnějšímu oddělení fikčních a nefikčních tvrzení. Protože zatímco Russell připisuje beletrii pravdivostní hodnotu „nepravda", a beletrie si tudíž podle něj zachovává jistou minimální logickou věrohodnost, podle Strawsona spadají fikční tvrzení do kategorie trvale nesprávných vět. Podle této analýzy věta „Současný francouzský král je moudrý" dosahuje (přinejmenším za časů monarchie) toho logického rysu, že má pravdivostní hodnotu. Proti tomu „Pan Pickwick je moudrý" se nikdy nevypořádá s obsaženou nesprávností.
Ačkoliv se Strawsonovy eseje primárně na fikční entity nesoustředí, není těžké objevit jejich důsledky pro teorii fikce, jak dokládá raný esej Gilberta Rylea,! který zaujímá detailněji propracované podobné stanovisko a konkrétněji směřuje k imaginárním předmětům. Ryle si všiml, že propozice o panu Pickwíckoví, přinejmenším ty, které najdeme v Kronice Pickwickova klubu, obsahují pojmenovací termín a soubor predikátů. Ale některé výrazy a věty jednoduše vypadají jako pojmenování, třebaže pojmenováním nejsou a neměly by tak být chápány. „Když Dickens říká ,Pan Pickwick nosil golfky', vlastní jméno jako by někoho pojmenovávalo. Pokud se ale nikdo nejmenoval ,pan Pickwick', propozice nemůže být, pokud jde o muže jménem Pickwick, pravdivá ani nepravdivá. Protože nikdo toho jména neexistoval. A v tom případě propozice ve skutečnosti není o nikom."6 Vzhledem k tomu, že fikční tvrzení obsahují pseudo-pojmenování, nejsou pravdivá či nepravdivá v běžném, nemetaforickém významu. A protože fikční jména nemají deno-táty a fikční tvrzení, která je obsahují, postrádají pravdivostní hodnotu, „nic není ponecháno jako metafyzické reziduum, aby se zabydlelo v ontologické zemi nikoho".7
Segregacionistický postoj pochopíme lépe, vezmeme-li v úvahu, že Russell vytvořil teorii popisů pro specifické filozofické potřeby a v době, kdy se nad jazykem vyžadovala pevná kontrola. Zdá se, že udržet takovou kontrolu je nepostradatelné pro oblasti a období, ve kterých se musí zachovat smysl pro zodpovědnost, jako tomu bylo např. — podle rozšířeného názoru — na přelomu století ve filozofii matematiky, v logice a v přírodních vědách. Avšak kritéria a omezení, která lze na tyto situace aplikovat, se nemusí hodit pro všechny oblasti bádání. Zejména požadavky estetiky a poetiky mohou být podstatně méně striktní než ve filozofii matematiky a v přírodních vědách a při studiu fikčních tvrzení může být nejvhodnějším postojem tolerance. Protože každý čtenář obyčejně uznává, že pan Pickwick neoznačuje obyvatele reálného světa, obhajovat fikční entity by bylo ztrátou energie, přinejmenším pokud by se diskuse soustředila na témata estetiky a poetiky. Když se zabýváme vědeckým pojetím, můžeme neexistující entity právem vyloučit, nicméně poetika fikce potřebuje techniku, jak takové entity představit. Záměr poetiky fikce nemůže sestávat z očištění jazyka a ontológie — právě naopak, poetika musí vzít v úvahu neroztříděné lingvistické postupy a vytvářet odpovídající deskriptívni modely, které by nám pomohly porozumět tomu, co se odehrává, když používáme fikční tvrzení. Ryleovo uspokojení, že se s imaginárními postavami

vypořádal a nezanechal nic jako „metafyzické reziduum, které by se zabydlelo v ontologické zemi nikoho", není oprávněné. A to proto, že si badatelé mohou v závislosti na svých prioritách a zájmech v oblasti beletrie přisvojit dva odlišné přístupy. Na jedné straně mohou zvolit externí přístup, který uvádí fikci do vztahu s obecnější teorií existence a pravdy. Protože v takovém případě by převládala ontológie nefikčního světa, fikční jména by postrádala denotáty, fikční tvrzení by byla nepravdivá nebo nesprávná a potvrdil by se metafyzický segregacionismus. Na druhé straně je možný interní přístup, který si až tak neklade za cíl srovnávat fikční entity a tvrzení s jejich nefikčními protějšky (protože by srovnání tohoto typu muselo očividně připustit prázdnost fikčních jmen a nepravdivost nebo nepravost tvrzení o nich), jako spíše vytvoření modelu, který představuje uživatelovo porozumění literární fikci, když do ní vkročí a víceméně ztrácí kontakt s nefikčním světem. Interní přístup by se samozřejmě neměl vyhýbat prozkoumání Ryleovy země nikoho ani poskytování odpovídajícího přístřeší pro entity, které jí putují.
Pokud se podíváme na demarkační problém bez ohledu na ryze metafyzické vztahy, musíme poznamenat, že i když by externí přístup byl snad ospravedlnitelný pro vytvoření ostrého teoretického rozlišení mezi fikčnímí a nefikčními tvrzeními, detailně definované hranice mezi těmito dvěma druhy tvrzení neodpovídají naší intuici, pokud se zabýváme specifickými fikčními texty z interního pohledu. Když čteme Kroniku Pickwickova klubu, zdá se nám pan Pickwick méně reálný než slunce nad ulicí Goswell? Je ve Vojně a míru Nataša méně reálná než Napoleon? Fikční texty se těší jisté diskurzivní jednotě — pro čtenáře nejsou světy, které popisují, rozděleny nutně podle linie fiktivní/reálné.
Podobně obtížný, zejména pokud jde o ekonomii interního přístupu, je zvyk logických atomistů považovat fikční text za soubor vět, z nichž každá sama o sobě odpovídá za svůj logický status a pravdivostní hodnotu. V jedné charakteristické pasáži Ryle tvrdí:
O kom nebo o čem jsou propozice, které čtenáři předkládají, když říkají „Pan Pickwick nenavštívil Oxford"? jejich propozice jsou jednoznačně o knize nebo to jsou propozice otištěné na stránkách knihy. Zkráceně tak říkají: „Žádná věta v knize neříká ani neimplikuje. ze pan Pickwick navštívil Oxforá." To dokazuje i fakt, že ve sporných případech se odpověď hledá tak, že se prostě přečte?
V hnutí, které vychází ze štrukturalistického principu uzavřenosti textu, se kniha ztotožňuje s větami vytištěnými na stránkách. To ale neodpovídá pocitu většiny spisovatelů a čtenářů, kteří si spise než otázku, zda pan Pickwick navštívil Oxford, budou klást řekněme otázku, zda je pan Pickwick nesnesitelný, štědrý, nepozorný nebo tvrdohlavý či zda je otec Sama Wellera milý pán, nebo nesnesitelný misogyn. Na takové otázky, které patří mezi ty nejjednodušší, jež může čtenář nebo vědec vznést, nelze prostě odpovědět jen po prozkoumání propozic otištěných na stránkách knihy. Musíme dovozovat, vztahovat pasáže v knize k mimotextovým kulturním a faktickým systémům. Komplexnější interpretace literárních textů se pochopitelně spojují se soubory tištěných propozic ještě nesnadněji.
Literární texty (jako většina neformálních souborů vět) stejně jako konverzace, novinové články, výpovědi očitých svědků, historická díla, životopisy slavných, mýty či literární věda disponují vlastností, která může logiky uvést do rozpaků, ale která se bezpochyby komukoliv jinému bude zdát přirozená: pravda literárních textů jako celek se zpětně nedefinuje z pravdy jednotlivých vět, které texty vytvářejí. Celková pravda se jednoduše neodvozuje z místní pravdivostní hodnoty vět přítomných v textu. Výtečnou Nelsonovu biografii můžeme vcelku považovat za pravdivou, i když v ní objevíme několik faktických chyb. Podobně obvykle pokládáme za pravdivé výpovědi očitých svědků, a to i přes několik nesprávných detailů. Mimoto může mít text víc než jednu úroveň významu. Mýtus nebo alegorický text skládající se především, či dokonce výlučně z nepravdivých vět můžeme nicméně považovat za alegoricky pravdivý jako celek. Nemá tedy smysl vytvÁřet postupy pro ohodnocení pravdy nebo nepravdy izolovaných fikčních vět, protože jejich mikro-pravdivostní hodnota nemusí mít žádný vliv na makro-pravdivostní hodnotu rozsáhlejších úseků textu nebo na text jako celek.
í/1
CD
H
fD
Teorie řečových aktů v beletrii
Pružnost dodává klasickému segregacíonismu pojem kontext užití, který představil Strawson. Následující vývoj teorie řečových aktů se postaral o systematické uvažování o pragmatických faktorech při lingvistické výměně a poskytl segregaci on istům nový teoretický systém pro oddělení fikčního diskurzu od faktických tvrzení.
Úspěch teorie řečových aktů podpořil kontakty mezi analytickou filozofií a literární vědou, stimuloval úvahy o definici literatury a literárních žánrů, značně přispěl k analýzám poezie a dramatu a posloužil jako základ pro sémantický přístup k beletrii.9 Jeden z prvních pokusů aplikovat pojmy z teorie řečových aktů v teorii literatury představil Richard Ohmann, který hiedal netriviální definici literatury.'0 Ohmannův argument vykazuje zajímavou strukturu, kterou nacházíme často při aplikaci formálních modelů na literární fenomény. Tento druh argumentace, který bych nazval selháním modelu, se skládá ze tří operací: zaprvé se tvrdí, že literatura je podtřídou obecnějšího pole; zadruhé se vykládá model tohoto pole; zatřetí se ukazuje, že literární fenomény nemohou být uspokojivě zahrnuty do oblasti vymezené distinktivními znaky nabízenými modelem. Selhání tohoto modelu by nám o literatuře mělo sdělit něco významného. Ohmann tvrdí, že (-)                       literatura je verbální snaha, a proto by pro literární diskurz měl být také relevantní Austi-
nův model řečových aktů. Nicméně když uvažujeme o literatuře, nelze Austinovy kategorie aplikovat. Následkem toho „literární dílo je diskurz, jehož věty postrádají ilokuční síly, které by se k nim běžně pojily. Jejich ilokuční síla je mimetická."" Ve stejném stylu ' tvrdí Barbara Herrnsteínová-Smithová, že beletrie nezaplňuje jen další mezeru v typologii řečových aktů, ale zahrnuje celou škálu řečových aktů se změnami v předznamenání: £"")                     fikční texty sestávají ze zastoupených řečových aktů.'2
Důkaz selháním modelu stejně jako myšlenka, že beletrie dokládá druh řečového rp                     aktu, který se nehodí do obvyklé Škály, hraje důležitou roli v teorii fikčního diskurzu,
<                       jak ji předložil John Searle a nezávisle na něm Gottfried Gabriel. Dokud tito dva filozo-
fové zkoumají, zda autor, který píše věty fikčního textu, vytváří tvrzení, která mohou být pravdivá nebo nepravdivá, opírá se diskuse o metafyzický problém. Ale hlavní snaha Searíových a Gabrielových úvah se vztahuje k problému demarkačnímu. Oba se snaží vymezit ostré teoretické rozlišení mezi fikčním a nefikčním diskurzem a vycházejí přitom z předpokladu, že fikční diskurz je typ výpovědi a že odkazování se odehrává jen ve vztahu ke správným výpovědím. Poté, co oba autoři omezují diskusi na kladná tvrzení, navrhují soubor podmínek, které řídí správnost těchto výpovědí:
1)  Podstatná podmínka: Mluvčí se zavazuje k pravdivosti svého tvrzení. Zatímco Searle závazek nedefinuje, Gabriel vyžaduje, aby mluvčí přijímal následky své výpovědi. Nicméně uvidíme, že tato podmínka je přehnaně přísná.
2)  Podmínka připravenosti: Mluvčí musí být s to obhájit pravdivost svého tvrzení. Gabriel tuto podmínku nazývá „podmínkou argumentace".
3)  Propozice vyjádřené tvrzením nesmí být pro účastníky komunikační situace očividně pravdivé. Toto je podmínka zdvořilosti, která značně připomíná Griceovu maximu kvantity.
4)  Podmínka upřímnosti: Podle Searla se musí mluvčí zavázat, že věří v pravdivost vyjádřené propozice. Rozdíl mezí I) a 4) je dejme tomu v logickém závazku pravdivosti tvrzení a v morálním závazku věřit jeho obsahu.
Oba autoři pak tvrdí, že ve fikčním diskurzu se tyto podmínky nerespektují. Nemáme důvod veřít, že se Dickens cítil zavázaný k pravdivosti většiny vet v Kronice Pick-wickova klubu nebo že jím skutečně věřil. Spisovatel bývá málokdy s to obhájit pravdu svých tvrzení nebo přijmout následky svých fikčních výpovědí. Searle tvrdí, že ve skutečnosti autor románu pouze předstírá, že vytváří tvrzení, aniž by je opravdu tvořil. když je toto předstírání slabé, protože jeho cílem není klamat, vymykají se fikční tvrzení třídě výpovědí vytvářejících tvrzení. Nicméně vážná tvrzení se mohou skrývat za předstíranými řečovými akty, ne nepodobným způsobem, jakým nepřímé řečové akty implikují ty pravé.13 Věta jako „Můžeš mi podat sůl?" také znamená „Prosím, podej mi sůl". Podobně z Anny Koreninové vyplývá, jak je sňatek rozumný, skrývá se to nepřímo za předstíranými tvrzeními románu. 106
Jeden ze zajímavých aspektu searlovsko-gabrieiovských úvah spočívá v posunu důrazu v diskusích o beletrii na její pragmatické rysy. Zatímco v russellovském systému se staví na ontologických a logických základech, teorie řečových aktů odvozuje fikč-nost z lingvistického postoje mluvčího, a jelikož v něm může být prakticky každá věta nebo sekvence pronesena jako pouhý klam, zdá se, že Searlovy a Gabrielovy úvahy odsouvají existenci specifického fikčního diskurzu do pozadí. Z různých historických důvodů skutečně čteme mnoho textů jako fikční, a tak nepřímo potvrzujeme Searlův a Gabrielův přístup. (Nicméně Walton správně poukázal na to, že v definici beletrie lze jen s obtížemi přijmout jejich důraz na roli mluvčího, neboť čteme-li skutečně „seriózní" text jako fikcí, nehraje autorský záměr žádnou roli.) Navíc jejich užití klamu má výhodu v tom, že strhává pozornost na hravou stránku fikčního diskurzu. Trvají také na tom, že beletrie je spíše Činnost než pouhý seznam zvláštních vět. Přesto segregacionistické argumenty nepostrádají problémy: můžeme pochybovat o korektnosti pravidel pro tvrzení, o pojetí mluvčího jako původce fikčního diskurzu a o samotném pojetí klamu ve vztahu k beletrii.
Protože podmínky pro tvrzení byly vytvořeny jako idealizace objasňující obvyklé nebo vážné užití jazyka, mají sklon opomíjet to, co Austin nazývá „parazitním" či „oslabeným" užitím. Aby mohl mluvčí svědomitě sledovat podmínku upřímnosti, musí rozumět svému přesvědčení, jelikož ale lingvistická kompetence umožňuje mluvčímu vyslovit astronomicky závratný počet tvrzení, musí mít upřímný mluvci sadu propozic, ve které věří, a aparát schopný rychle vybrat pro každou pozitivní výpověď odpovídající větu, která spadá do té sady, již považuje za pravdivou. Když mluvčí pronese větu, aparát se automaticky aktivuje: pokud je výsledek podrobného zkoumání sady vět, které mluvčí považuje za pravdivé, úspěšný, můžeme mluvčího považovat za upřímného. Pokud aparát v hledání odpovídající věty neuspěje, je mluvčí neupřímný.
Avšak disponují skuteční mluvčí něčím jako sadou propozic, potenciálně spjatých s dalším dovozováním, v jejichž pravdivost věří? Naopak; obrázek vytvořený na základě skutečných situací naznačuje, že více či méně věříme omezenému počtu propozic, aniž bychom věděli, zda věříme v jejich důsledky či nikoliv, a u velkého počtu propozic jednoduše v žádném vážném slova smyslu nevíme, zda v jejich pravdivost věříme, nebo ne. V mnoha případech pronášíme věty, o kterých se domníváme, že v ně věříme, avšak ve skutečnosti na těchto větách nelpíme z přesvědčení, ale jiných důvodů. Můžeme např. jen obdivovat člověka, od kterého jsme tyto věty slyšeli. Mohu s přesvědčením vyslovit věty jako
(5)  Nejlepší místo pro dovolenou v Německu je Baden-Baden.
(6)  Většinu Shakespearových her napsala jeho žena.
aniž bych vážně prozkoumal jejich obsah. Mohou to být veřejně šířené názory mého přítele Glossa a já cítím, že mám právo považovat je za vlastní — možná jako cestu, jak mu projevit svou náklonnost.
Pokud stanovíme idealizovanou podmínku, že se mluvčí zavazuje k pravdivosti svého tvrzení, žádáme od něj, aby v jeho pravdivost věřil zcela, nebo jsme ochotni připustit jen povrchní souhlas s jeho vlastními výroky? Má jeho přesvědčení o pravdivosti trvat déle, nebo se spokojíme s přesvědčením trvajícím po stejnou dobu jako výpověď, kterou považuje za pravdivou? Mělo by toto přesvědčení probíhat zároveň s výpovědí, nebo může tvrzení předcházet či následovat?
Tyto otázky nejsou nesprávné, jsou navozeny prostou odlišností mezi idealizací a realizací. Filozofové vehementně diskutují o jistotě našeho vědění a přesvědčení, když berou v úvahu propracovanější kritéria než jen oddání se víře v pravdivost věty. H. H. Price rozlišoval názor, přesvědčeni a absolutní přesvědčení. A. D. Woozley a Alan White vystupují proti psychologizování vědění, když reagují na předpoklad Normana Malcolma, že být přesvědčený o vědění je nutný rys vědění, a zastávají se oddělování jistoty od vědění. Takové oddělení se týká i přesvědčení: Price doporučuje názorně rozlišit vlastní přesvědčení, charakterizované jako souhlas na základě důkazu, a prosté přijetí nebo považování za samozřejmé, což popisuje jako „nepromyšlenou nepřítomnost
H
"D
nesouhlasu".'"1 Vyžadujeme od mluvčích důsledně, aby verili, že jejich vety jsou pravdivé? Kdyby jejich život závise! na odmítnutí těchto vět, dovolili bychom jim se jich později zříct? Co když si mluvčí, jako tolik postav u Thomase Manna, prostě pohrávají s myšlenkou, že svým větám skutečně věří, ale na otázku „Skutečně tomu věříte?" odpoví; „Nevím. Říkají to moji přátelé" nebo „Četl jsem to v novinách" či „Říkali to v televizi".
Naše upřímnost vykazuje méně věrnosti tvrzení než loajality přátelům, zdrojům a sociální skupině, která toto tvrzení šíří. Hilary Putnam poukázal na fakt, že svůj jazyk a vztah mezi ním a realitou ovládá kolektivně daná komunita-15 Clen takové komunity jako jedinec nemusí plně zvládnout užití termínů jako jilm, gnáze nebo vlkodlak v tom smyslu, že nemusí znát prostředky k určení toho, zda je daný předmět jilm, gnóze nebo vlkodlak. Podle Putnama můžeme nicméně takové termíny užívat na základe společenské dělby lingvistické práce. Nevzdělanec může k jilmům, gnózi nebo vlkodlakům odkazovat za předpokladu, že odborníci na jilmy, gnózi a vlkodlaky, kteří mohou poskytnout všechny důležité informace, pokud by potřeba přesnějšího zkoumání tvr-r+                      zení o uvedených entitách vznikla, v komunitě jsou. To ale znamená, že pro vytváření
£                       tvrzení potřebujeme méně oddanosti pravdě jednotlivých tvrzení než epistemoiogfcké
—*                     věrnosti lingvistickým praktikám dané komunity.
Co bylo řečeno o upřímnosti, lze dokonce ještě lépe aplikovat na podmínku připravenosti a na podstatnou podmínku. Jak můžeme od našich nespolehlivých mluvcích žádat, aby hájili pravdivost svých výpovědí nebo přijali jejich důsledky? Od mluvčích, kteří jsou při účasti upřímní, bychom neměli Čekat, že budou bránit pravdivost většiny £"}                     svých výpovědí jinak než odkazem na komunitu nebo že budou hned s to přijmout
důsledky toho, co říkají. Každý z nás nedisponuje vlastnostmi, jako je upřímnost a schopnost přít se o tvrzení, a každý není připravený přijmout důsledky tvrzení až na několik <^                       málo vět. Castěji se chováme, jako bychom se částečně vzdali lingvistických závazků.
fD                       Nepotřebujeme tyto závazky vždycky svědomitě plnit, protože kdykoliv se nám to
nepovede, podpoří nás komunita.
Ale pokud je tomu tak, je obtížné udržet samo pojetí mluvčího jako jedinečného původce a pána svých výpovědí. Současné lingvistické pojetí ideálního mluvčího, který se těší propracované lingvistické kompetenci, ovládá syntax, významy slov i podmínky řečových aktů jako přesvědčení a předpoklad, představuje moderní odnož karteziánskeho subjektu, strnulého pána, jenž má plně pod kontrolou svůj vnitřní prostor. Poslední dobou tuto koncepci značně podlomila kritika z různých stran včetně Lacanovy psychologie, Derridova útoku proti prézentnímu pojetí evidence či dekonstruktivistické odmítnutí kontroly významu. Není bez zajímavosti, že ke stejnému závěru dospěl Putnam vycházející z analytické filozofie a zabývající se především přesně vymezeným, transparentním jazykem: pokud vnímáme jednotlivého mluvčího jako člena lingvistické komunity, která z velké části zajišťuje jeho výpověď, připadá nám tento mluvčí mnohem méně zodpovědný za své výpovědi, než tvrdí karteziánska tradice.16
Každopádně najdeme jen velmi málo oblastí, kde se pojetí mluvčího jako subjektu hodí méně než u literárních výpovědí. Teoretikové v oblasti řečových aktů opomíjejí trvalý odkaz vypravěčů, bardu, básníků a spisovatelů, kteří tak Často zmiňují cizí řečovou zkušenost jako ústřední stránku básnické tvorby. Možná se tedy múza stane vyčpělým symbolem, spíš zesměšňovaným než skutečně používaným, nicméně odkaz na múzu má k nepravosti daleko. Stejně jako se věštec spoléhá na boha, představuje pro básníky odkaz na múzu, inspiraci, na diktát podvědomí způsob, jak zmínit určitý typ řeči, kdy se mluvčí vyjadřuje hlasem, který není tak docela jeho.
Takovou zkušenost popisuje Platón v dialogu Ión. Snad ale v tomto kontextu vůbec není třeba odvolávat se na básnické výlevy nadšení. Abychom ukázali, že se karteziánsky obraz typického mluvčího, který má svůj hlas pevně pod kontrolou, nehodí do literární tvorby, postačí, uvážíme~li komplexnost a nezachytitelnost původního hlasu v literárním diskurzu.'7 Spisovatel jako individualita, autorský hlas, vypravěč, ať už spolehlivý nebo nikoliv, hlasy postav odlišené od sebe nebo víceméně promíchané, to vše podkopává jakýkoliv pokus hodnotit beletrii, jako by měla jen jednoho dokonale individualizovaného tvůrce. 108
Podívejme se nyní na pojetí klamu. Tvrdím totiž, že se rozdíl mezi předstíraným a pravým aktem v beletrii často stírá. Představme si vystoupení mima, který předvádí kněze a divákům žehná, je to požehnání skutečné? jistěže ne, pokud tento akt nepřekročí hranice normálnosti a pokud herec i publikum scénu správně interpretují. Ale zkusme předpokládat, že k hereckému ztvárnění dojde v království, kde krutý tyran postavil víru navzdory lidu mimo zákon. Zavřel kostely, kněze nechal uvěznit a pravoverné mučit. Zahájil tažení proti starému náboženství, takže každý umělecký počin musí obsahovat něco protináboženského. I nás mim dostal za úkol zakomponovat do repertoáru parodii na kněžská gesta. On je ale jako většina obyvatel hluboce věřící. Nemůže se sice tomuto rouhání vyhnout, ale rozhodne se ho mírně přetvořit a lid nenápadně upomenout. Divákům byl tak dlouho odepřen náboženský obřad, že i pouhé napodobení důsledně zakázaných gest je vyburcuje. Kromě toho je v této společnosti bez knězi obraz kněze natolik posvátný, že publikum instinktivně pomine parodické rysy protináboženského aktu. Tak se mim uprostřed představení obrátí na diváky a s výrazem světce jim pomalu a slavnostně požehná. Sál protkne milost. Nikdo nepochybuje o pravosti tohoto požehnání. Ani těch pár cenzorů, kteří na představení dohlížejí, ne. Druhý den je mim zatčen a popraven.18
Bylo to požehnání skutečné? Nebo Šlo o sebeklam davu očarovaného Šikovným klaunem? Očividně nebyly splněny náležité podmínky pro posvátná gesta, nicméně komunita má právo se spontánně "vzdát všech těchto konvencí, přijmout výjimečné podání a dovolit, aby se předstírání stalo stejně účinným jako skutečnost atd.
Nebo si představme mladíka, jak se chladnokrevně snaží svést kamarádovu manželku a předstírá, že je do ní bláznivě zamilovaný. Dejme tomu, že nejprve narazí na odpor, což jenom roznítí jeho touhu uspět, dvoří se ještě neodbytněji a sveřepě předstírá příznaky nešťastné lásky. Pokud jeho klam dosáhne určité síly, může se chytit do vlastní pasti. Věta „Míluju tě", kterou tak Často říkal, když klamal, se může stát pravdivou a role, kterou hrál, může nyní představovat skutečné city."
Zvažme méně dramatický případ. Čtenáři Kroniky Pickwickova klubu se líbila výše citovaná pasáž, pak přejde k Pickwickovým stížnostem na ulici Goswell:
Tak omezený [...] je rozhled těch myslitelů, kteří se spokojují pozorovaním jevů, jež leží před nimi jako na dlani, a nehledají pravdy, které se skrývají za nimi. Stejně dobre bych se mohl i já spokojit s tím. že bych věčně hleděl na Goswell Street a neučinil ani jediný pokus proniknout do skrytých končin, které ji ze všech stran obklopují.20
Dejme tomu, že náš Čtenář, který není právě ve styku se seriózní literaturou, považuje Pickwickovy myšlenky za upřímné povznášející a jejich vlivem mění svůj pohled na věci. A není tato nově získaná moudrost skutečná? Obecněji řečeno, jak se můžeme rozhodnout, která z kulturních a symbolických poselství přinášených v beletrii jsou skutečná a která jsou předstíraná? Searle si byl těchto potíží vědom, když rozlišoval mezi fikčními tvrzeními a pravými tvrzeními, která spisovatel do příběhu vložil:
Vezmeme slavný příklad — Tolstého Anna Kareninová začíná: „Vsec/iny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém." Tvrdím, že nejde o fikční, ale vážnou výpověď. Toto je pravé tvrzení.1*
Bohužel však spisovatelé ne vždy vyslovují své poselství přímočaře. Důležité gnó-mické pasáže vkládají do úst svým postavám (/e raisonneur ve francouzských klasických komediích), jindy postavy ukazují svou vlastní moudrost, která se z autorova pohledu může jevit jako fikční, ale která i přesto oslovuje čtenáře a značně přispívá k jejich poučení. Pickwickovy úvahy vyzařují tento typ fikční bystrosti a předjímají techniku, kterou později v odlišném kontextu rozvine Thomas Mann a Robert Musil. Do stejné skupiny účinku jako Pickwickovy důstojné myšlenky spadá se svou nevyčerpatelnou gnómickou energií Settembriní a Naphta z Kouzelného vrchu čí Arnehim z Muže bez vlastnosti. Odbočky Settembriniho, Naphty, Arnehima čí Pickwicka bezpochyby
c
Q.
en'
H
představují smyšlené řečové akty a v Searlově smyslu postrádají „vážnost", ale možná bychom neměli ztotožňovat smyšlenku s pouhým předstíráním — stejně jako mimova gesta může se tu a tam moudrost fikčních postav stát pro čtenáře skutečným inspiračním zdrojem.
Beletrie tak nezískává důležitost jen díky „vážným" tvrzením, která do textu záměrně vložil spisovatel. Směsice předstíraných a pravých tvrzení spíš nenápadně připomíná Quineovo pojetí teorie, v níž „důkaz nemá smysl, není-!i vztažen ke koordinačnímu systému" a jednotlivé části teorie se nemohou nezávisle vztahovat k odpovídajícím Částem světa.22 Podobně jako teorie referují fikční texty coby systém a podobně jako ve fyzice nelze často oddělit „čistě" referenční části od matematického aparátu, není nutné v beletrii vždy stopovat předstíraná a pravá tvrzení, protože celková relevance je i bez takového rozlišení zřejmá.
0 vážnosti a okrajovosti
Podmínky tvrzení, pojetí mluvčího s veškerou kontrolou nad svými výpověďmi stejně jako rozlisování mezí vážnými a předstíranými výpověďmi, to vše se zakládá na zvláštních předpokladech o kolektivním chování. Tyto podmínky a toto rozlišování předpokládají, že kolektivní chování obecně a komunikace konkrétně utvářejí dva dobře definované typy: normální a vážný proti okrajovému a nevážnému; a že normální či vážné chování je ovládáno konečným souborem konstitutivních pravidel, která fungují jako společenské konvence a která v komunitě všichni znají; dále že okrajové či nevážné chování zahrnuje dočasná zrušení vážných konvencí a jejich nahrazení specifickými kon-(J}                     vencemi „parazitické" řeči, kterou účastnící ovládají stejně dobře. Mimochodem všimně-
me si, že se tyto předpoklady těsně pojí s argumentací založenou na selhání modelu, rp                     který funguje naprosto správně na základě ostrého rozlišení mezi normálností a odchyí-
•<                       kami. Obecněji řečeno, tyto předpoklady jsou vlastní segregacionistickému postoji a uka-
P                       zují v podstatě na těsné sepětí s tím, čemu dekonstruktívisté říkají „logocentrický po-
stoj", tedy s diskriminačním hledáním normativní ideálnosti proti náhodám a odchylkám, což je podle Derridy už od počátku postoj typický pro západní metafyziky. Kvůli tomu, abychom si povšimli, že segregacionismus (rozumový či jiný), i kdyby byl pro určité normativní jevy sebevýhodnější, má sklony podceňovat jevy, které se do jeho soustavy nehodí, ale ještě nemusíme následovat Derrídovy stoupence i v jejich radikálním odmítnutí logocentrických praktik. Když teorie řečových aktů považuje existenci a stabilitu lingvistických konvencí za samozřejmé, opomíjí dynamičnost jejích vytváření a jejich vrozenou hybnost.
Mé argumenty proti podmínkám tvrzení, roli mluvčího a nenahraditelnosti předstírání mají tuto opomíjenou pružnost ukázat. Oproti segregacionismu můžeme vycházet z předpokladu, že společenské chování obsahuje dobrodružnou, tvůrčí stránku a tendenci k to-' mu, aby se úspěšné novinky trvale změnily v normální konvence. V takovém případě tvoří normální a okrajové chování kontinuum a sdílí společně značnou část rysů; podmínky platné v určité společnosti v daném úseku její historie nepředstavují v Žádném případě jedinou možnou či konečnou volbu, Členové komunity neovládnou tyto podmínky zcela. Takový „integracionistický" přístup nás nutí uvažovat o okrajovém chování jako o projevu tvůrčí stránky společenského chování a o jeho okrajovosti jako o protějšku nevhodného svatořečení dočasné normálnosti. To by mohlo pomoci vysvětlit, proč mají členové komunity často pocit, že různé konvence parazitické promluvy jsou obecnější a relevantnější než konvence promluvy normální, proč mimovo požehnání může účinně přinést divákům spásu, proč mladík nakonec pocítí předstírané city a proč se tolik z nás přibližuje zmoudření, když čtou Kroniku Pickwickova klubu.
Dále stojí za zmínku, že vezmeme-li v úvahu metafyzickou otázku, diskurzivní segregacionismus se od svého ontologického protějšku příliš neliší. Protože v Searlově pohledu ovládá obvyklé pojmenovávací praktiky axiom existence („můžeme odkazovat jen k tomu, co existuje"), nevyskytuje-li se referent někde v časoprostorovém kontinuu, vrhá to na pravdivost výpovědi Špatné světlo. Vetu bez skutečného referentu budeme považovat za defektní nebo nenormální a na činnost, která sestává především z vytváření referenčně defektních vět, budeme pohlížet s nedůvěrou a obavami. Searle říká: „Nako-110
nec je na lidském jazyku podivné a ohromující, že vůbec beletrii umožňuje."23 Naštěstí se ukazuje, že defektnost ve fíkčním diskurzu nepředstavuje morální zlo, autor nemá v úmyslu klamat, jen se oddává tomu, co musíme považovat za okrajovou, jinou činnost, pochopitelnou jen tehdy, když ji ovládají druhotné sady konvencí, které působí proti stanoveným podmínkám normálnosti.
Pokud se ale na beletrií podíváme z integracionistického pohledu, není to už anomálie, kterou okrajově přijímá upřímná, aie tolerantní řečová komunita. Z této výhodné perspektivy referenční chování spolu s tím, že tíhne ke konvenčním vzorům, zahrnuje i tvůrčí, riskantní stránku. Normální a okrajové odkazovači praktiky spadají do stejného kontinua a mají mnoho shodných rysů. Za poněkud nadsazeného předpokladu, že existuje komunita, kde platí axiom existence, a kde tedy jinými slovy můžeme odkazovat jen k tomu, co existuje, nepředstavuje tento axiom nic víc než normativní ustrnuti určitých referenčních praktik. „Okrajové" referenční praktiky jako mýtus nebo beletrie představují novátorskou stranu odkazovacího procesu a jsou chápány jako okrajové jen v kontrastu k jistým kulturně determinovaným ustrnutím v normálnosti.
Meinongovské teorie
Pokud převedeme problematiku fikční existence z ontológie do domény diskurzu, zůstává teorie řečových aktů slučitelná s russellovským ortodoxním názorem a obejde se bez neexistentních entit ve své ontológií. V posledních letech vidíme rostoucí nespokojenost s russellovskými systémy, nespokojenost, která vyústila v hledání alternativních, bohatších ontológií. Znovu vzbudila zájem Meinongova teorie předmětů, na kterou se zaměřii jeden z hlavních Russellových útoků.24 Alexius Meinong, zastánce ontologické tolerance, předpokládal, že se každý předmět skládá ze souboru vlastností, a proto můžeme definici předmětu rozšířit o předpoklad, že každému souboru vlastností odpovídá předmět, ať už existentní čí nikoliv. Souboru vlastností (zlatost, horovitost) odpovídá předmět zlatá hora, který neexistuje, ale který se podle Meinongovy definice přesto kvalifikuje jako předmět. Některé soubory vlastností jsou takové, že korelované předměty jsou nemožné: souboru rysů obsahujících jak hranatost, tak kulatost by odpovídal nemožný hranatý kruh. Ale nemožnost aktuální existence nebrání hranatému kruhu, aby byl podle meinongovské teorie předmětem. Přesto musí soubor vlastností vztahujících se k předmětu určitá omezení respektovat. Z Meínonga vychází Terence Parsons, který rozlišuje mezi jadrovou vlastností jako „zlatost", „horovitost", „lidskost", „detek-tivnost" atd. a mimojádrovými vlastnostmi, které zahrnují vlastnosti ontologické („existuje", „je mytický"), modálni („je možný", „je nemožný"), intenční („o kterém uvažuje Meinong", „uctívají Řekové") a technické vlastnosti („je kompletní"). Parsons omezuje meinongovské předměty na soubory jádrových vlastností a rezervuje mimojádrové rysy pro popis různých uspořádání světa, v nichž jsou meinongovské předměty zahrnuty. Pak tedy můžeme zlaté hoře jakožto předmětu s jádrovými vlastnostmi „zlatost" a „horovitost" přisoudit mimojádrové vlastnosti jako „neexistuje", „je fikční", „je možná", „uvažuje o ní Meinong".
V Parsonsových úvahách mají fikční předměty všechny jádrové vlastnosti, které jim naivně připisujeme, ale disponuji těmito vlastnostmi jen v románu čí textu, do kterého patří, a příslušnost k textu je mimojádrová vlastnost. Místo aby tato teorie odepřela fikčnírn entitám ontologické právo být předmětem, dává jim dvojí status: jádrové vlastnosti popisují vlastnosti fikčních předmětů v beletrii, zatímco nejadrové je bezpečně drží mimo reálný svět. Pan Pickwick je jádrově Angličan, starý mládenec a pozorovatel životních podmínek a mimojádrové postava v Díckensově románu.
Nicméně reálný svět nemůžeme držet mimo fikční texty: literární teoretikové se často potýkají s tím, co John Woods nazývá „smíšené věty". Smíšené věty slučují reálné a fikční elementy. Buď nechávají fikční postavy chodit po reálném světě jako ve větě „Freud provedl Gradivě psychoanalýzu", nebo časteji dávají reálným entitám právo vyskytnout se v beletrii: „...pak ještě hodinka a pan Pickwick s brašnou v ruce, s dalekohledem v kapse pláště a v kapse u vesty se zápisníkem, připraveným přijmout kdekterý objev hodný zaznamenání, se objevil na drožkařském stanovišti na St. Mar-tin's-le-Grand."25
t/>
rt £Z
H
Aby Parsons omezil fikční předměty na příslušné texty, rozlisuje postavy a předměty původem z příběhu, převzaté předměty a zástupné předměty. Ty původní můžeme mimojádrově popsat jako vymyšlené či vytvořené autorem textu, jako např. pana Piek-wícka vytvořeného Dickensem. Převzaté předměty pocházejí odjinud, buď z reálného světa (kostel St. Martin's-Ie-Grand a Londýn), nebo z jiných textů (Quijote v Avellandově plagiátorskom pokračování Cervantesových románů, Ifigenie v Racinově tragédií, doktor Faust v mnoha textech). Zástupné předměty jsou fikční protějšky reálných předmětů v těch íikčních textech, které podstatně mění jejich popis. Tak můžeme tvrdit, že Balza-kovy romány popisují Paříž v určitém smyslu odlišně od skutečného města. Pochopitelně se vylučuje považovat Paříž v Dřvce se zlatýma oäma za zástupný předmět a zároveň ji brát jako předmět převzatý. Naše rozhodnutí je ovlivněno naším pohledem na mimesis a realismus stejně jako znalostmi o mimotextových entitách. Pokud považujeme za bernou mincí Balzakovu snahu věrně zobrazit Paříž, město jednoduše do románu převzal. V Třicetileté se Napoleon jen krátce objeví, vidíme ho z dálky na vojenské přehlídce, vstupuje do románu jako odraz reálné postavy — je převzatý. Aíe hraje Richelieu z Dumasových Tří muŠketýru svou vlastní roli? Jak to můžeme s jistotou vědět? Nezdá se pravděpodobnější, že Dumas vytvořil kardinálova zástupce? Rozdíl mezi zástupci a převzatými by mohl být spíš ve shodě se vzorem (truth-to-life): zatímco převzatí si do románů přinášejí své pravé vlastnosti, zástupci jsou jen skvěle vytvořené makety více Či méně podobné originálům, aíe spisovatelem nevratně interpretované a přetvořené. A opět se na nejméně očekávaném místě vkrádá segregacionismus. Je Antonio v Shakespearově hře převzatý, nebo je to náhradník? Většina vědců bezpochyby odpoví, £)                     že náhradník, protože Shakespearovo politické cítění jde za historické postavy, přidává
a ubírá rysy Ale jak bychom pak hodnotili Antonia v Plutarchově životopisu, který je TP                     očividně velmi blízký Shakespearově postavě a také je s velkou pravděpodobností výplo-
<<                       dem Plutarchových moralistických a protiřímských postojů? Protože je meinongovský
OL                     návrh sjednocující, nebylo by lepší odsunout obtížné rozlišení mezi převzatým a náhrad-
níkem do pozadí, tím spíš, že další rysy této teorie jsou protisegregacionístické? Podle Parsonse např. chápeme fikční texty díky tomu, že odhadujeme význam Čtených vět a vytváříme jednotnou zprávu, která se při četbě postupně mění a rozšiřuje až ke konečnému výsledku, maximální zprávě. Tu dovozujeme z četby textů na základě „jakéhosi principu naprosté evidence... založené na tom, co říkají, spolu s tím, co víme o jejich situaci a o světě".16
Teorie fikčních entit postulovaná v těchto řádcích má značnou výhodu v tom, že je nevylučuje z oblasti existence. Meinongovské teorie plní ontologické závazky vůči imaginárním entitám, a přibližují se tak skutečnému procesu porozumění fikcí a radosti z ní. Aie jsou meinongovské předměty dostatečně rozlišeny? Když meinongovská teorie chápe předměty myšlení jako paradigmata, a definuje tudíž předměty jako pouhé protějšky souborů vlastnosti, opomíjí kromě těch ontologických rozdílů, které se vztahují ke zdrojové oblasti předmětu, ještě další. Ve vnitřních ontologických modelech, které popisují mytické a náboženské myšlení a obecněji symbolické aktivity lidské mysli, může posloužit pojem stupně bytí, kdysi vyloučený z kosmologie. V meínongovském systému se každému druhu předmětu rovnocenně dostává bytí, ačkoliv ne nutně existence. Jemné rozlišení, které učinil Meinong a které Parsons používal, naznačuje, že pro některé mimojádrové vlastnosti existují „nevyhraněné" korespondující jádrové predikáty — mí-mojádrová vlastnost „existuje" by měla „nevyhraněnou" jádrovou verzi „je existent-ní", zlatá hora je tedy existentní, ale neexistuje. Jen reálné předměty se těší jak silným, tak nevyhraněným vlastnostem, že existují a jsou existentní.
Další obohacení mimojádrových predikátů můžeme snadno předvídat: „existuje" můžeme analyzovat jako predikát vykazující několik stupňů oslabení včetně symbolické existence. Meinongovské teorie strhávají naši pozornost k troufalému russellovskému kvantifikování světa hmotných předmětů: prohledat svět a nenajit pana Pickwicka naznačuje předběžný závěr týkající se jistých symbolických entit a neempiríckých existencí. Ovsem rozšíření ontológie do sfér za hranicemi hmotné reality vyžaduje odlišný model: protože se pod vnitřním pohledem čtenářů beletrie z Ryleovy ontologické země nikoho stane hustě osídlené území, musíme zajistit prostředky popisu rozmanitých, někdy vzájemně
112
se vylučujících komunit, které tyto rozsáhlé oblasti obývají. Být existentní bez existování je sofistikovaná vlastnost sdílená matematickými entitami, nefinancovanými architektonickými projekty, duchovními emanacemi gnostických systémů a fikčními postavami. Nechceme však, aby se všechny neempirické bytosti těšily stejnému statusu; ontológie fikce potřebuje předměty, které mají blíž k těm z každodenního světa než k matematickým entitám, a přece je nemůžeme připustit — na rozdíl od nerealizovaných projektů a utopií — do reálného světa. Filozofy zneklidňuje blízkost beletrie a empirického světa, která přispívá, jak se jednou nechal slyšet Richard Routley, k „upevnění reality" v analytické filozofii." Ale nestačí odmítnout segregacionistické postupy, teorie fikce potřebuje odlišný autonomní názor na fikční bytosti, jejich vlastnosti a principy individualizace.
Fikční entity a kauzální teorie jmen
Mezi literárními vědci i běžnými čtenáři se neustále mluví o Hamletovi, Anně Kareni-nové, Sherlocku Holmesovi, Mackbethově dýce, Des Esseintově sídle, Proustově mad-lence, jako by se tyto postavy a předměty těšily plně individuální existenci a jako by jakýmsi nespecifikovaným způsobem empiricky existovaly. Zároveň nemá jméno jako Anna Kareninová nebo přesný popis Proustovy madlenky v našem světě denotát. Ve svém detailním průzkumu různých řešení této hádanky zkoumá a posléze odmítá Robert Howell několik vysvětlení včetně aktualistického meinongovského zacházení s fikčními předměty, podle něhož jsou fikční předměty neskutečné, aie vysoce individualizované entity existující v jiných světech než v tom našem, a včetně nereferenčního pohledu na takové předměty.28 Z důvodů, na které se Howell proti Parsonsovu mei-nongovskému systému odvolává, vyvolává ten nejzávažnější pochyby o domněnce, že každému distinktívnímu souboru vlastností odpovídá distinktivní, pravý předmět. Definice předmětovosti, pokud jde o soubor vlastností, nás přivádí k metafyzice, v níž se předměty netěší jiné individualitě než numerické, protože četné předměty — reálné či fiktivní — mohou soubory vlastností sdílet. Tento důležitý bod vyplouvá opět na povrch v Howeilově odmítnutí názoru, že jsou fikční předměty neskutečné, aíe vysoce individualizované entity existující v jiných světech. Debata zahrnuje kauzální teorii odkazování, o které diskutovali Saul Kripke, David Kaplan, Keith Donnellan a Hilary Putnam.29 Aby podle této teorie jméno k předmětu odkazovalo, musí existovat způsob, jak mu tento předmět jednoznačně přiřadit, a to nezávisle na jakýchkoliv nahodilých vlastnostech, které předmět může mít. Zdá se ale, že je nemožné identifikovat Annu Kareninovou, Sherlocka Holmese a ostatní jinak než pomocí vlastností připisovaných jim literárním textem. Avšak protože tyto vlastnosti může mít neurčený počet entit v rozličných možných světech, neexistuje podle Howella způsob, který by Annu Kareninovou nebo Sherlocka Holmese jedinečně přiřadil, což znamená, že každodenní a fikční odkazování se znovu značně vzdalují.
Oproti Howellovu pohledu a snad i proti pojetí filozofů, kteří rovněž navrhovali kauzální teorii, se mi zdá, že tato teorie, která oddělení fikce od skutečnosti zdaleka nepodporuje, činí ve skutečnosti integracionistický pohled snadno přijatelným. Abychom to dokázali, bude nutné rozlišovat mezi dvěma aspekty kauzální teorie a tvrdit, že jeden z těchto aspektů nepředstavuje dost věrně proces odkazování, jak se vyskytuje v každodenním diskurzu. Budeme také dokazovat, že odkazování k fikčním postavám a předmětům není z logického hlediska divná činnost, ale že se spíš vztahuje k běžným způsobům odkazování.
Nejprve srovnejme následující tvrzení:
(1) John je přesně jako Petr — ani jeden se nedokáže rozhodnout v pravý čas.
(2) John je přesně jako Hamlet — ani jeden se nedokáže rozhodnout v pravý čas.
Tvrzení (2) představuje příklad Woodsových smíšených vět, které spojují jména skutečných referentů se jmény fikčních postav. Jak máme těmto větám rozumět? Větu (I) můžeme interpretovat takto: John a Petr sdílejí vlastnost odkládat rozhodnutí; ve větě (2) pak tuto vlastnost přisuzujeme Johnovi a Hamletovi. Ovšem podle rozšířeného názoru jsou vlastní jména zkratkou pro soubor nebo trs (cluster) jednoznačných popisů.
■p.'l'l 1
1.-i,
c
Q-ÍD'
H

f 14
Pokud by tornu tak bylo, první věta ŕíká, že „John" a „Petr" zkracují dva soubory jednoznačných popisů konkrétních entit tak, že popis „x se nedokáže rozhodnout v pravý čas" najdeme v obou souborech.
Ekvivalence mezi jmény a soubory popisů se vztahuje i na fikcní jména, protože si lze představit, že umělé vytvoření takového souboru doprovází vlastní jméno s ním spojené: autor si může představit soubor vlastností: „žije v Londýně", „je starý mládenec", „oddaně studuje lidskou povahu", a spojit jej se jménem pana Pickwicka. Podobně můžeme tedy i vetu (2) chápat tak, že stejná vlastnost figuruje v obou souborech jednoznačných popisů pojících se se jmény John a Hamlet. Můžeme porovnávat johna a Hamleta, jak chceme, i když druhý postrádá denotát, protože typické russellovské ztvárnění této věty chrání uživatele před nežádoucími ontologickými následky.
Nicméně ne všechny smíšené věty obejdeme tak iehce. Znamená Woodsova věta „Freud proved! Gradivě psychoanalýzu", že zakladatel psychoanalýzy prozkoumal soubor jednoznačných popisů, které značí Gradivu? A jak máme rozumět následujícím větám?
(3)  Marie miluje Jaga,
(4)  I přes všechno, co Marie o jagovi věděla, se do něj zamilovala.
Kripke kritizoval teorii „zkratek" vlastních jmen a ukázal, že neoznačují soubor vlastností, ale jsou to ustrnulá pojmenováni připisovaná jednotlivcům. Jméno vtisknuté entitě k ní odkazuje, i když jsou vlastnosti této entity neznámé, proměnlivé nebo odlišné od toho, jaké sí myslíme, že jsou. „Shakespeare" není jméno „kohokoliv, kdo napsal Hamleta a Othella", protože kdyby jednoho dne vyšel najevo nezvratný důkaz, že tyto hry napsal řekněme Francis Bacon, neznamenalo by toto odhalení, že Bacon byl Shakespeare nebo že Shakespeare přestává být Shakespearem. Proto jsou „Bacon" a „Shakespeare" a kterékoliv jiné vlastni jméno lingvistické nálepky přišpendlené jednotlivcům nezávisle na vlastnostech, které tito jednotlivci vykazují.30 Tento aspekt kauzální teorie odkazování můžeme nazývat strukturní. Když Kripke ukazuje, že není možné vlastní jména ztotožňovat se zkrácenými soubory (nebo shluky) jednoznačných popisů, a když prosazuje názorné pojetí vlastních jmen jako ustrnulých pojmenování připsaných člověku nebo předmětu, popisuje strukturu vztahu mezi lingvistickou nálepkou a jejím nositelem. Pokud je jednou vlastní jméno entitě připsáno, odkazuje na ni bez ohledu na možné změny jejích vlastností a a fortiori bez ohledu na změny týkající se naší znalosti této entity. Důraz na akt připisování jmen entitám tvoří druhý, historický aspekt Kripkeho teorie vlastních jmen. Zatímco strukturní části teorie se zabývají indexovou povahou vlastních jmen, historický aspekt se soustředí na proces zavádění jmen, který povazuje za historicky identifikovatelný akt zahrnující explicitní rozhodnutí a jasně individualizovaný předmět.
Není těžké si všimnout, že strukturní úvahy předložené kauzální teorií lze aplikovat na fikcní jména stejně dobře jako na běžná vlastní jména. „Hamlet" není pouhou zkratkou pro soubor popisů, protože může být přirozeně zahrnut do kontrafaktuálních kontextů. Naše znalosti o této postavě se mohou měnit, aniž by se měnilo její jméno. Můžeme např. říct:
(5)  Kdyby si byl Hamlet vzal Ofélii. bylí by spolu žili šťastně až do smrti.
Ve světě, kde si Hamlet vezme Ofélii a žije šťastně až do smrti, je pořád Hamletem a jeho žena je stále Ofélii, stejně jako by podle Kripkeho byl Napoleon sám sebou, pokud by celý život strávil na Korsice. Historie literatury nabízí několik příkladů změn v literárním díle a tyto změny se v užití vlastního jména neprojevily. V 18. století nedokázala veřejnost přijmout v Králi Learovi Kordéliínu smrt a dávala přednost přepracované verzi, jejímž autorem byl Nahum Täte, kde Kordélie přežije a vezme si Edgara.31 Kdyby kombinace vlastností určovala v beletrii vlastní jména, byla by Shakespearova Kordélie jiný jedinec než u Tata. Ačkoliv by to někteří estetici rádi tvrdili, Častěji se setkáme s pocitem, že Täte nevytvořil druhou Kordélu, ale jen jí poskytl šťastnější osud. Situací můžeme srovnat s případy, kdy se původní autor rozhodne změnit osud postavy, nebo ještě lépe se skutečnými zvraty osudu v životě. „Je odsouzen k smrti" náhle přestane
}
patřit do souboru popisů Fjodora Dostojevského, aniž by to nutně měnilo jeho osobnost. Dokonce i když řekneme:
(6) Fjodor už není tím, kým býval, udělená milost ho zcela změnila.
musíme pochopit, že se odkazuje na jeho vlastnosti a chování, nikoliv na jeho identitu. Proti rozšiřování kauzální teorie na fikcní jména lze namítnout, že případy jako ten Kordéliin se mohou snadno uvést do souladu s „trsovou" (cluster) verzí teorie popisů. Podle této verze se jméno vztahuje k trsu vlastností, z nichž se žádná nemusí na jméno aplikovat nutně. Ale použití jména je správné jen tehdy, pokud je přítomen minimálně blíže neurčený počet vlastností patřících do tohoto shluku. Podle této teorie značí jméno „Kordélie" skupinu vlastností jako „x je Learova nejmladší dcera", „x vede francouzské vylodění v Británii", „x si bere francouzského krále", „x si bere Edgara". Všimněme si, že poslední dvě vlastnosti jsou neslučitelné. To ale nemusí zastánce teorie shluků znepokojovat, protože např. termín jako „hra" se může dobře pojit se shlukem vlastností, z nichž některé se vzájemně vylučují: „x hrají dva hráči" a „x hrají čtyři hráči". Stejně tak se může Tateova postava jmenovat Kordélie, i když se některé z jejích vlastností neslučují s těmi u Shakespeara. Ale „Kordélie" nebude nic víc než zkratka pro skupinu vlastností spadajících do shluku.
Chceme-ií čelit této možné námitce, můžeme poukázat na fakt, že vzorový přiklad pro teorii trsů tvoří skupina výjimek, jmen jako „hra", „jazyk" atd., jejichž referent nemá společnou malou skupinu základních rysů. jak přesvědčivě tvrdil Putnam, tato situace se nemusí nutně šířit k dalším typům jmen, např. se jmény přirozené povahy nemůžeme zacházet, jako by odkazovala na shluky popisů. Zobecnění postavené na zvláštním užití jmen se nemusí hodit na většinu případů. Co tedy s vlastními jmény? Kripke podotýká, že v kontrafaktuálních tvrzeních mohou všechny vlastnosti patřící do jednoho trsu — až na malou skupinu individualizujících vlastností — vymizet, a přesto lze vlastní jméno ještě náležitě používat. I kdyby se změnily všechny Aristotelovy eventuální vlastnosti, byl by to tentýž Člověk, pokud by se vyhovělo několika minimálním požadavkům podle Kripkeho systému, jako je genetická struktura oplodněného vajíčka, z něhož později vznikl Aristoteles. Tyto minimální požadavky na osobní identitu se pochopitelně mohou lišit podle užitých filozofických a vědeckých systémů. Středověká filozofie i současní spisovatelé jako Aivin Plantinga předpokládají, že se individualizace vztahuje k nehmotným vlastnostem označovaným někdy jako haecceitas nebo individuální podstata. Teolog se může domnívat, že základní rys individualizace se skládá z Božího spojení určité duše s genetickou strukturou. Běžné užívání jazyka má blíž k individualizaci prostřednictvím haecceity nebo spojením těla a duše než biologickým omezením, protože můžeme beztrestně říct:
(7)  Kdyby byi měl Aristoteles jiné rodiče, byl by býval velký vladař.
To implikuje, že Aristoteles by mohl zůstat sám sebou, i kdyby se lišila jeho genetická struktura. Moderní biolog by jistě vyslovení takové věty jakožto biolog považoval za bizarní. Nicméně protože všichni biologové nejsme, laikům nic nebrání pronést výše uvedené tvrzení nebo s ním souhlasit. Nebo vezměme větu jako
(8)  Kéž bych byl Rothschildův syn.
Mluvčí má na mysli, že kdyby on jako plně individualizovaná lidská bytost byl Rothschildovým synem, jeho osud by byl jiný. Věta nutně neimplikuje, že kdyby se přání mluvčího splnilo, jeho identita by byla jiná.32 Ačkoliv nelze vyloučit čtení s touto implikací, nejobvyklejší interpretace předpokládá zachování identity mluvčího ve světě, kde je skutečně Rothschildův syn. Někteří filozofové by bezpochyby rádi prozkoumali kritéria nebiologické, mezisvětové identity. Z pohledu středověkých teologů takové kritérium existuje. Podobně by mohl intuitivně přijatelné nebiologické kritérium poskytnout fenomenolog.
Teorie trsů se tudíž v případě jmen adekvátním ztvárněním užití vlastních jmen ve skutečných situacích nezabývá. Filozofové, kteří soustředí debatu o jménech na skutečné a logicky možné předměty a zároveň se této neadekvátností pevně drží, si stále myslí, že s fikčními jmény se musí zacházet jinak než s běžnými, a tvrdí, že zatímco jména skutečných a možných předmětů na trsy jedinečných popisů zredukovat nelze, jména fikČních postav fungují právě jako zkratky pro takové trsy. Např. jméno pana Pickwícka vyčerpá shluk vlastností popsaných v Dickensově textu nebo dovozovaných vědci a čtenáři. Proti tomuto rozlišení musím ale namítnout, že v kontextech, které znám, jsou důvody pro odlišný postoj vždy historické. Strukturně se užití jména „Kordélie" neliší od užití jmen „Aristoteles" nebo „Sokrates". Dejme tomu, že Nahum Täte napsal hru, kde Kordélie dokáže už od počátku vyjádřit otci svou lásku, nevezme si francouzského krále, ale doprovází Leara v jeho soužení a nakonec se provdá za Edgara. Literární vědci, kteří holdují jistému sofistikovanému přístupu, by možná prohlásili, že Täte nahradil Kordélii jinou postavou. Přesto nejspíš řekneme, že v Tatově hypotetické hře se Kordélie chová jinak než v Shakespearově. Aby naše tvrzení bylo jasnější, představme si hru, ve které je spousta vágních narážek na postavu jménem Ugolo. Ugolo se na scéně nikdy neobjeví, nemá vztah k žádné z událostí a nikdo o něm neví nic konkrétního. Postavy mají sem tam poznámky jako „Marie, mysli na Ugola!" nebo „Johne, nezapomeň na Ugola" či „Než jdu spát, často si vzpomenu na Ugola". Popisy vztahující se k tomuto jménu jsou nejasné a nic neříkající, nemohly by sloužit jako identifikující popisy v Donneilanově smyslu. Přesto se diváci brzo dovědí, že existuje entita, která se jmenuje Ugolo, a ta má právě tu jedinou vlastnost, že nikdo nezná žádnou z jejích vlastností. Dejme tomu, že se v druhé hře dozvíme, že Ugolo je pološílený trpaslík vězněný v podzemí, a dále dejme tomu, že se mu podaří utéct a triumfálně vystoupí na scénu. Divákům, kteří viděli první hru, se uleví, že vidí Ugola z masa a kostí. Ovšem publikum už z náznaků v první hře vědělo, že Ugolo nějakou identitu má, ačkoli z epistemického pohledu byla tato identita zcela neurčená.
Příklad s Ugolem se snaží ukázat, že fikční postavy mohou dostávat jména a mohou se individualizovat nezávisle na druhu popisu. Způsob, jakým funguje jméno Ugolo, není nepodobný stabilnímu označení, i když je naprosto pravda, že neexistují prostředky pro jedinečnou specifikaci jeho nositele v aktuálním světě. Proto se fikční jména neužívají jako zkratky pro konjunkce nebo shluky jedinečných popisů. Zkušenost spisovatelů, vědců a obyčejných lidí, kteří hovoří o fikčních postavách a předmětech, spis ukazuje, že jména v beletrii fungují podobně jako obvyklá vlastní jména, tedy jako stabilní označení přiřknutá individualizovaným předmětům bez ohledu na jejich vlastnosti. Co se týče strukturních aspektů, nenajdeme rozdíl mezi nefikčními a fikčními jmény.
Pokud jde o historickou složku kauzální teorie odkazování, ta předpoklad, že fikční jména označují vysoce individualizované entity, nijak podstatně neovlivňuje. Kauzální teorie předpokládá, že odkazování je určeno počátečním aktem, kdy se referentu udílí jméno. Není jasné, jak přesně k impositio nominis dochází. Kripke, Kaplan a Donnellan ve svých esejích navrhují, že jméno může být uděleno jen jedinečně specifikovaným předmětům. Ukazuje se, že tato jedinečná specifikace je empirické povahy: jeden z Kripkeho hojně diskutovaných příkladů uvádí astronoma Leverriera, který v oběžné dráze planety Uran odhalil nepravidelnosti a posléze zjistil, že je způsobuje přítomnost neobjevené planety, a tuto planetu se rozhodl nazývat Neptun. Kaplanův příklad, dále mírně pozměněný Donnelíanem, předestírá, že pokud první dítě narozené v 21. století bude skutečně existovat, může se jeho jméno stanovit nyní jako Novák 1. Mohlo se prokázat, že nepravidelnosti na Uranu zapříčinil jiný faktor než neznámá planeta, a podobně není nepředstavitelné, že se v 21. století nebudou rodit děti. V obou případech by pak jména Neptun a Novák í představovala stabilní označení předmětů, které, jak se ukázalo, neexistují. Nicméně v možných světech stabilně označují jedinečně specifi-kovatelné předměty, které nesou vztah empirické alternativy k reálnému světu. Jedinečná specifikace a empirická možnost denominate jsou povinné podmínky pro to, aby bylo přijatelně stanoveno impositio nominis.
Naopak setkáme-li se se jménem, můžeme se rozhodnout, zda je odkazování stanoveno přijatelně, když sledujeme kauzálně nebo historicky zpětně skutečné užití původ-
ního impositio nominis. Pak se jména „Glenn Gould", které odkazuje ke známému klavíristovi, přijatelně užívá v rozhovoru, pokud jsme teoreticky schopni vrátit se krok za krokem v čase, abychom si vytvořili asociaci mezi jménem a referentem původního křtu. Tento požadavek má vyloučit situace, kdy se vlastního jména užívá chybně. Dejme tomu, že někdo, kdo poslouchá desku Well-Tempered Clavier, chválí Gouldův výkon, i když klavíristou je ve skutečnosti třeba Svjatoslav Richter. Budeme-li krok po kroku ověřovat původ desky a klavíristovo jméno až k původnímu křtu, najdeme spíš křest Richterův než Gouldův. Donnellan poznamenal, že řetězec vztahů mezi křtem a skutečným užitím nemusí tvořit jen přísné kauzální vztahy. Stačí, že oba momenty spojuje jasná historická sekvence.
Na základě tohoto postupu Donnellan dokládá, že aby tvrzení obsahující vlastní jméno mohlo být pravdivé či nepravdivé, vyžaduje se individuum, které se historicky pojí s užitím svého jména. Aby tvrzení
(9)  Homér byl velký básník.
mělo pravdivostní hodnotu, musíme být schopni najít individuum, které se správně pojí ke jménu „Homér" řetězcem historických pojítek. Pokud takové individuum nenajdeme, odkazování selže. Tvrzení
(10)  Homér neexistoval.
je podle Donnellana pravdivé, „pouze pokud odkazování selže nikoliv v tvrzení samotném, ale v jiných možných nebo skutečných predikativních tvrzeních obsahujících dané jméno" jako v (9). Co potom způsobí selhání reference? Aby Donnellan na tuto otázku odpověděl, zkoumá příklad zahrnující fikční existenci. Dítě, které odhalí, že Santa Claus je fikce, a prohlásí
(11)  Santa Claus neexistuje.
má na mysli, že věty jako „Dneska večer přijde Santa Claus" jsou případy selhání odkazování. Dochází k tomu, že dítě historicky ověřuje původ jména Santa Claus a odhalí událost, která už předem vylučuje, že by referent mohl být identifikován, totiž fakt, že Santa Clause do jazyka zavedla fikce vyprávěná dospělými. Donnellan takové události nazývá „bloky" v referenční historii jmen. Další příklady bloků jsou situace, kdy si dítě vymyslí imaginární společníky a předstírá, že s nimi hovoří, nebo příklady, kdy třebaže ve skutečnosti homérske básně skládalo mnoho autorů, v určité chvíli je nějaký starověký učenec připíše jedinému člověku jménem „Homér". Neexistentní entity jsou ty, jejichž referenční historie končí v bloku, a pomocí bloků se představují také fikční entity.
Ale vezměme v úvahu starořecké město, řekněme Atény, kde se silně věřilo mýtům. Z vnitřního pohledu Atéňanů v 5. století odkazovala jména jako Zeus, Afrodita nebo Pallas Athéna k vysoce individualizovaným entitám se spoustou zajímavých vlastností, k entitám, které zasahovaly do každodenního života, které bylo třeba oslovovat a uspokojovat. Pro členy dané komunity fungovalo jméno Pallas Athéna jako rigidní označení přisouzené individuálnímu božstvu, jedinečně specifikovatelnému podle sady kritérií (Pallas Athéna byla ta bohyně, která chránila Atény, ta Díova dcera zrozená oním zvláštním způsobem, že vyskočila otci z hlavy atd.), kritérií, která byla v dané komunitě přijímána. Z vnějšího pohledu 20. století můžeme oprávněně tvrdit, že obyvatelé Atén v 5. století Žili v neustálém selhávání odkazování. Nicméně z pohledu uživatelů byla reference — v Kripkeho smyslu — k bohům a bohyním dokonale úspěšná.33 Přesto a navzdory jejich úspěchu by nebyl nikdo schopen ukázat na správný (v Donneilanově smyslu) řetězec historických pojítek spojujících užití božských jmen a dřívějšího křtu. Místo toho všichni brali jako samozřejmé, že spolehlivý zdroj označovací schopnosti jmen zajišťují mýty o původu bohů. V tomto místě nám může opět pomoci Putnamův pohled na dělbu lingvistické práce. Podle Putnama mohou současní lidé mluvit i o předmětech, které by nedokázali poznat, protože společnost jako celek má odborníky, kteří
dokážou obtížnější případy řešit. Můžeme tedy užít termín „zlato", aniž bychom se vyznali v chemických testech, které ho umožňují poznat, protože bude-li třeba, rozhodnou odborníci. Předpokládejme ale, že existuje země izolovaná od vnější technologie, kde už lidé nemají schopnost posoudit, zda něco opravdu zlato je. Znamenaio by to, že by obyvatelé té země měli o zlatu přestat mluviti Mohou dá! ke zlatu odkazovat na základě vzpomínek na lepší časy, kdy měli zlatníky, kteří mohli ověřit, zda kousek žlutého kovu zlato je či nikoliv.
Podobná situace by mohla nastat v religiózním městě, jeho obyvatelé mohou připustit, že nikdo z nich bohy nějaký Čas neviděl, nicméně mýty jsou chápány jako vzpomínky těch, kteří před mnoha lety ve společnosti bohů žili. Po nějaké době by mohla víra v určité bohy slábnout. Tento fenomén nemá jedinou příčinu: lidé jsou vystaveni vlivu cizích náboženství a osvojují si náboženskou relativitu, filozofové poskytují nové alternativy založené na abstraktním logickém myšlení, nová víra podrývá starou. Lze tedy těžko předpokládat, že kolektivní (nebo individuální) ztráta víry v dané mytologii musí vždy znamenat odhalení, že v určitém bodu historických pojítek spojujících jména bohů s původním udělením jmen se vyskytl blok nebo událost, která tato jména jako stabilní označení existujících entit chybně zavedla, je pravděpodobnější, že mytologie jako celek začne pozvolna ztrácet na důvěryhodnosti. V dějinách slábnoucích mytologií je často období systematické dvojznačnosti, kdy se lidé nemohou přihlásit ke skutečné existenci většiny bohů a tradičních úkonů, aniž by tc nutně musste mít za následek radikální popření existence jiných bohů v jemnějších formách, než jsou ty vyprávěné v mýtech. V tomto stadiu se mýty o přežívajících bozích interpretují symbolicky jako vyprávění o něčem nedoslovném, co se týká existujících a možná vysoce individualizovaných bohů.
Mytologická mysl prý rozlisuje nejméně tři druhy tvrzení: faktická, která pokrývají každodenní život, pravdivá, která odkazují na bohy a hrdiny, a fikční, která zahrnují jiné příběhy, než je mýtus (bajky, vtipné morální příběhy). Rozdíly mezi těmito tvrzeními nejsou vždy zřetelné, neboť v mnoha společnostech se faktická tvrzení těsně pojí s mytickými. Rozlišení mezi mytickou pravdou, která má být hlubokomysinější a vážnější než pravda faktická, a oddechovou literaturou je nicméně přesně stanoveno. Když začne mytologický systém ztrácet ve společnosti moc, začne se na bohy a hrdiny pohlížet jako na fikční postavy. Ale můžeme srovnávat odklon od náboženské víry s objevením bloku, tedy události, která ve starověku byla příčinou toho, proč lidé předpokládali, že bohové jsou skuteční? A není pravděpodobnější, že tento blok nebo varovný prostředek je (obrazně řečeno) umístěn u vchodu do nově fikcionalizované oblasti, než že je umístěn u základů historických pojítek spojujících každé božské jméno s křtem tohoto boha? V takových případech se spolu s oslabováním mytologického systému jedno nebo více individuí náležejících k mytologii odsouvá do jiné oblasti. Ale pokud individuum nebo celá populace nadpřirozených existencí, které nesou jména a mají vlastnosti, přejde do fikce, znamená to, že její členové ztrácejí svou vnitřní individualizací a status entity?
To, že jsou ze strukturního pohledu vlastní jména rigidní označení, nemá za následek, Že se historicky jejich přisouzení k entitám získává vždy ze zpětného řetězce kauzálních a historických pojítek (aspoň ve smyslu současných fakticky orientovaných teorií). Lidé často užívají jména a chápou je jako rigidní označení, aniž by věnovali víc pozornosti odpovídajícím kauzálním a historickým řetězcům, dokonce (či snad především) i tehdy, kdy je původ těchto řetězců mlhavý. Požadavky na kauzální a historické řetězce by se tedy měly uvolnit a relativizovat podle odlišných referenčních praktik v různých řečových komunitách.34 Navíc referenční praxe naznačuje, že zabýváme-li se mytologií, vírou a fikcí, je užitečné vytvořit vnitřní model, který obsahuje rozličné oblasti a je obydlen různými druhy entit. Bloky se pak stávají zbytečnými: to, co mají vysvětlit, by se mělo prezentovat jako přesun individuální formy z jedné oblasti do druhé; následkem povolení přesouvat se mezi oblastmi, reálnou a fikční, by se tvorba smíšených vět stala méně problematickou.
jde tedy o naléhavou prosbu o bohatší modely, které by zahrnovaly světy odlišné od toho reálného. Konstituce takových modelů by teorii literatury umožnila hledat vysvětlení za úrovní fikčních individuí, jak jsme ukázali výše, fikční existence nemusí nutně
vznikat pomocí individuálních bran či bloků ve své referenční historii; jejich osud je spíše spjat s přesunem početných skupin, které sdílejí stejný ontologický osud. Fikčnost nemůžeme chápat jako individuální rys: zahrnuje celé říše existencí. Teorie literatury se tedy musí obrátit k fikcním světům.
Přeložila Kateřina Vlasáková.
Překlad by! pořízen podle druhé kapitoly „Fictional Beings" knihy Thomase Pavela Fictional
Worlds, Cambridge, Massachusetts a London, Harvard University Press  1986.
Publikováno s laskavým svolením nakladatelství Harvard University Press.
Děkujeme profesoru Paveloví za spolupráci při přípravě českého vydání článku.
„Fictional Beings" reprinted by permission of the publisher from FICTIONAL WORLDS by Thomas Pavel, pp.  I 1—42, Cambridge, Mass.: Harvard University Press, Copying ©  1986
by the President and Fellows of Harvard College.
1   Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, Praha, Odeon 1983, s. 26, přeložili Emanuela a Emanuel Tischovi.
2  Bertrand Russell („On Denoting", in Marsh, R. C. (ed.), Logic and Knowledge, London, Allen and Unwin 1905) předkládá své tvrzení jako kritiku Gottbba Fregeho („On Sense and Reference", in R Geach — M. Black (ed.). Philosophical Writings of Gottlob Frege, Oxford, Black-well I960). Do roku 1905 Russellova ontológie neexistující jedince připouštěla; viz Nino Cocchia-rella, „Meinong Reconstructed versus Early Russell Reconstructed", journal of Philosophical Logic, Č.  II.  1982, s.  183—214.
3  I. A. Richards rozvinul Ogdenovu teorii literatury týkající se „pseudo-tvrzení", která je založena na emotivním užití slov (C. K. Ogden — 1. A. Richards, Trie Meaning of Meaning, New York, Harcourt 1923). Nejznámější kritiku nalezneme ve Wimsattovi a Beardsleym (W K. Wimsatt, jr. — M. C. Beardsley, „The Affective Fallacy", Sewanee Review, č. 57, 1949, s. 458—488). Viz diskuse v Beardsleym (Aesthetics: Problems in the Philosophy of Criticism, Indianapolis, Hackett 1981, s.  119—122).
4  Vyslovil Peter F. Strawson („On Referring", in A, Flew (ed.). Essays in a Conceptual Analysis. Houndmills Basingstoke, Macmillan 1956; a týž, „Identifying Reference and Truth-Value." Theoria, i. 30, 1964, s. 96—118). Bertrand Russell („Mr. Strawson on Reffering". Mind, č. 66, 1957, s. 385—389) stručně odpověděl na Strawsonovu polemiku z pohledu filozofa matematiky.
5  Gilbert Ryle, „Imaginary Objects", Aristotelian Society. Supplementary Volume, Č. 12, 1933, s. 187— 208, vydano s Moorovým esejem „Imaginary Objects", tamtéž, s. 55—70. Mezi novější autory, kteří vystupují proti klasickému segregacionísmu, patří Marcia Eaton („The Truth Value of Literary Statements", British journal of Aesthetics, č. 12, 1972, s. 163—174) a Gene Blocker („The Truth about Fictional entities". Philosophical Quarterly, č. 24, 1974, s. 27—36). Důležité stanovisko k segregacionismu zaujal Richard Rorty („is There a Problem about Fictional Discourse", in Consequences of Pragmatism /Essays 1972—19801, Minneapolis, University of Minnesota Press 1979).
6  Gilbert Ryle, „Imaginary Objects", cit. dílo, s. 26.
7  Tamtéž, s. 35.
8  Tamtéž, s. 28.
9  Teorie řečových aktů, kterou založil John L. Austin (How To Do Things with Words, Cambridge, Harvard University Press I960; česky Jak udělat něco slovy. Praha, Fiiosofia 2000) a rozpracoval John Searle (Speech Acts, London, Cambridge University Press 1969; týž, „Indirect Speech Acts", in P Cole —j. L. Morgan (ed.), Speech Acts (Syntax and Semantics, 3), New York, Academic Press 1975; týž, „Metaphor", in A. Ortony (ed.), Metaphor and Thought, London, Cambridge University Press 1979), ovlivnila teorii literárních žánrů (Tzvetan Todorov, Les Genres du discours, Paříž, Seuíl 1977), literárního dískurzu (Mary-Louise Prattová, Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse, Bloomington, Indiana University Press 1977) a rozličné analýzy poezie a dramatu. Raný přehled a bibliografii nalezneme v jamesi A. Fantovi („Speech Act Theory and its Applications to the Study of Literature", in R. W. Baiiey — L. Matějka — R Steiner (ed.), The Sign: Semiotics around the World, Ann Arbor, Michigan Slavic Publications
í
I'..
c
Q.
H CD
"D
120
1978). Stanley Fish („How To Do Things with Austin and Searle", Modern Language Notes, č. 91, 1976, s. 983—1025) a Joseph Margolis („Literature and Speech Acts", Philosophy and Literature, č. 3, 1979, s. 39—52) některé aplikace ostře kritizují. Teorie literatury založené na teorii řečových aktů propagoval Richard M, Gale („The Fictive Use of Language", Philosophy, Č. 66, 1971, s. 324—3-40), John Searle („The Logical Status of Fictional Discourse", New Literary History, č. 6, I 975, s. 3 19—332) a Gottfried Gabriel („Fiction — A Semantic Approach", Poetics, č. 8, 1979, s. 254—255). Felix Martinez-Bonati (Fictive Discourse and the Structure of Literature, Ithaca. Cornell University Press 1981} přichází s hloubkovou teorií fikčního dískur-zu založenou na fenomenologickém přístupu, viz výtečná debata in Marie-Laure Ryanová, „Fictions as Logical, Ontoiogical, and lllocutionary Issue", Style, č. 18, 1984, s. 12! —139. Walto-nova ktilika (Kendall Walton, „Fiction, Fiction-Making and Styles of Fictionality", Philosophy and Literature, č. 7, 1983, s. 78—88) teorie literatury vycházející z teorie řečových aktů vyčítá Searlovi, že v definici literatury užívá autorský záměr. Walton tvrdí, že jako literaturu můžeme chápat texty, které jejich autoři takto nekoncipovali.
10 Richard Ohmann, „Speech Acts and the Definition of Literature", Philosophy and Rhetoric, č. 4, 1971, s. 1—9; týž, „instrumental Style: Notes on the Theory of Speech as Action", in B. B. Kachru, — F. W. Stahike (ed.), Current Trends in Styltsttcs, Edmonton, Linguistic Research 1972.
Í I  Richard Ohmann, „Speech Acts and the Definition of Literature", cit. dílo, s.  14.
12  Barbara Herrnsteinová-Smithová, On the Margins of Discourse, Chicago, University of Chicago Press i 978, s.  [4—40.
13  John Searle, „Indirect Speech Acts", cit. dílo.
14  H. H. Price („Some Considerations about Belief", in A. Phillips Griffiths (ed.), Knowledge and Belief, London, Oxford University Press 1967), Norman Malcolm („Knowledge and Belief", tamtéž), A. D. Woozley („Knowing and Not Knowing", tamtéž) a Allan R. White („On Claiming to Know", tamtéž) navrhují pojmovou analýzu vědění a přesvědčení, kterou ještě nezasáhly aplikace formální modálni sémantiky na epistemologii.
I 5 Hilary Putnam. „How Not To Talk about Meaning", in Mind, Language and Reality, Cambridge. Cambridge University Press 1965; týz, „Meaning and Reference", journal of Philosophy, č. 70, 1973, s. 699—711.
16 V různých případech trvá Putnam na filozofických podobnostech mezi dekonstruktivistickými námitkami proti logocentrismu a Quineovým pohledem na neurčitost pojmenování. Viz např. Hilary Putnam. „Is There a Fact of Matter About Fiction?", Poetics Today, č. 4, 1983, s. 77—82; a týž, „The Craving for Objectivity", New Literary History, č. 15. 1984, s. 229—239. Je ironií, že Derridovy zásadní výhrady proti logocentrismu v současné filozofii (Jacques Derrida, Speech and Phenomena, Evantson, Northwest University Press 1967; týž, „Signature, Event, Context", Cliph, č. I, 1977.S. 172—197; a týž, „Limited lne abc", G/íph, č. 2, I977.S. í 62—254) nejsou adresovány rigoristnímu pohledu řekněme Fregeho, raného Wittgensteina nebo chomskiánskému karte-zianismu, ale důsledně nesouhlasí s liberálnějšími a tolerantnějšími variantami, Husserlovou fenomenologií logiky počínaje a Austinovou a Searlovou analýzou řečových aktů konče.
I 7 Vzkříšení prací na téma hlasu znamenaly Ongovy a Zumthorovy studie (Walter j. Ong, Orality and Literacy: The Technoiogizing of the Word, London, Methuen 1981; Paul Zumthor, Introduction ala poesie orale, Paris, Seuil 1983), jejichž součástí jsou rozsáhlé bibliografické údaje o ústní slovesnosti. Narativní hlasy se těší dlouhé a bohaté tradici ve výzkumech od Wayna Bootha (The Rhetoric of Fiction, Chicago, University of Chicago Press 1961) po Gérarda Genetta (Narrative Discourse: An Essay in Method, Ithaca, Cornell University Press 1972). Dorrit Cohnovou (Transparent Minds: Narrative Modes for presenting Consciousness in Fiction, Princeton, Princeton University Press 1978), Ann Banfieldovou (Unspeakable Sentences: Narration and Representation in the Language of Fiction, London, Routlege 1982) a mnoho dalších.
18  V tomto příběhu můžeme rozpoznat novější verzí Rotrouova kousavého díla Pravý Saint-Ge-nest (1647).
19  Tento příběh je předmětem několika prvních kapitol v Adolfovi Benjamina Constanta.
20  Viz pozn.  1.
21  John Searle, „The Logical Status of Fictional Discourse", cit. dílo, s. 331—332. Lev Nikolajevič Tolstoj. Anna Koreninová, Praha, Lidové nakladatelství 1989, s. 7, přeložila Tatjana Hašková.
22  Willard Van Orman Quine, Ontoiogical Relativity and Other Essays, New York, Columbia University Press  1969, s. 48.
23  John Searle, „The Logical Status of Fictional Discourse", cit. dílo, s. 325.
24  Meinongův článek (Alexius Meinong, „On the Theory of Objects", in Roderick M. Chisholm (ed.), Realism and the Background of Phenomenology, New York, Free Press I960), který kritizoval Bertrand Russell („Review of A. Meinong's Untersuchung zur Gegenstandstheorie und Psychologie", Mind, č. 14, 1905, s. 530—538), a další aspekty jeho teorie rozebírej. N. Find-lay (Meinong's Theory of Objects and Values, Oxford, Clarendon Press 1963). Neempärické predmety viz Roderick M. Chisholm, „Homeless Objects." Revue internationale de Philosophie, č. S, 1973, s. 207—223; a Karel Lambert, „Impossible Objects", Inquiry, č. 17, 1974, s. 303—334; týž, „On the Durability of Impossible Object", Inquiry, č. 19, 1976, s. 251—253. Richard Routley (Exploring Meinong's jungle, Canberra, Philosophy Department, Australian National University 1980), Terence Parsons (Nonexistent Objects, New Haven, Yale University Press 1980) a Karel Lambert (Meinong and the Principle of Independence, Cambridge, Cambridge University Press 1983) navrhli podrobnou meinongovskou logiku. Implikace meinongovského zpracování logiky literatury kriticky rozebírá Peter van Inwagen („Creatures of Fictions", American Philosophical Quarterly, č. 14, 1977, s. 99—308), David Lewis („Truth in Fiction", American Philosophical Quarterly, Č. 15, 1978, s. 37—46) a John Woods („Animadversions and Open Questions, Reference, Inference and Truth in Fiction", Poetics, Č. 1 I, 1982. s. 553—562).
25  Viz pozn.  1.
26  Terence Parsons, cit. dílo, s.  179—180.
27  Richard Routley, „The Semantical Structures of Fictional Discourse", Poetics, č. 8,  1979, s. 4.
28  Robert Howell, „Fictional Objects: How They Are and How They Aren't", Poetics, č. 8, 1979, s. I 29— 178. Názornou diskusi o současných modelech v teorii literatury, která vyšla v témže čísle Poetics jako Howellův článek, poskytli Ihwe a Rieser (Jens Ihwe — H. Rieser, „Normative and Descriptive Theory of Fiction: Some Contemporary Issues", tamtéž, s. 63—84).
29  Relevantní texty představují Hilary Putnam („Is Semantics Possible?", in Mind, Language and Reality, Cambridge, Cambridge University Press 1970; „Meaning and Reference", cit. dílo; „The Meaning of .Meaning'", in Mind, Language and Reality, Cambridge, Cambridge University Press 1975), David Kaplan („Quantifying". Synthese, č. 19, 1968, s. 178—214), Saul Kripke („Naming and Necessity", in D. Davidson — G. Herman (ed.), Semantics of Natural Language, Dordrecht, Reidel 1972), Keith Donnellan („Reference and Definite Descriptions", Philosophical Review, č. 75, 1966, s. 281 — 304; „Speaking of Nothing", Philosophical Review, č. 83, 1974, s. 3—32) a Leonard Linsky (Names and Descriptions, Chicago, University of Chicago Press 1977). Stephen R Schwartz (Naming, Necessity and Natural Kinds, Ithaca, Cornell University Press 1977) uspořádal na toto téma několik důležitých esejí a opatřil je předmluvou a kvalitním bibliografickým seznamem.
30  V odlišné souvislosti čteme v Pascalově díle Myšlenky o kontrastu mezi identitou a vlastnostmi fragment č. 688: ,.[...] A ten. kdo někoho miluje pro jeho krásu, miluje opravdu jeho? Ne, protože neštovice, které ničí krásu, ale neničí osobu, stačí, aby ho přestal milovat. / A jestliže mne někdo miluje pro můj úsudek, pro mou paměť, miluje už tím také mne? Ne, protože těchto vlastností mohu pozbýt, aniž pozbudu sebe sama. [...]" (Blaise Pascal, Myšlenky. Výbor, Praha, Odeon 1973, s. 75, přel. Miloslav Ziiina.) Teorie zkratek vlastních jmen se připisuje johnu Searlovi („On Proper Names", Mind, Č. 67, 1958, s. 166—173), teorie trsů, krátce řečeno, vychází z Wittgensteina (Philosophical Investigations, New York, Macmillan 1953; česky Filozofická zkoumání, Praha, Filosofia 1998).
3 I Tateovu adaptaci Krále Leara najdeme v M. Summersovi, Shakesperian Adaptations, New York. Haskel  1966.
32  Bernard Williams, „Imagination and the Self", in R F Strawson (ed.). Studies in the Philosophy of Thought and Action, New York, Oxford University Press 1968.
33  Kripke definuje „referent pro mluvčího" {speaker's referent) jako „ten předmět, o kterém si mluvčí přeje při dané příležitosti hovořit a o kterém věří. že splní podmínky, aby byl sémantickým referentem označení". (Saul Kripke, „Speaker's Reference and Semantic Reference", in R A. French — T. E. Uehling, jr. — H. W. Wettstein (ed.), Contemporary Perspectives in the Philosophy of Language, Minneapolis, University of Minnesota Press  1979, s.  15.)
34  Garet Evans, „The Causa! Theory of Names", Aristotelian Society. Supplementary Volume, č. 47, 1973, s. 187—208.