174 Miroslav Červenka Poznámky Meint?,, John: „Reference and Inference in Fiction." Poetics 8, 1970, s. 91; zevrubný rozbor: Lewis, David: „Truth in Fiction." American Philosophical Quarterly IS, 1.978, s. 37—46; Ronenová, Ruth: Possible Worlds in l.ilemry Theory. Cambridge, Cambridge UP 1994, Ryanová, Mane.Laure: „Možné světy v soudobé teorii literatúry." Česka lileratuia -15, 1997, s. 576. Ronenová, líutb: „Are Fictional Worlds Possible?" In: Fiction Updated. Theories of Fietionalily, Narratology and Poetics. Toronto ...... Buffalo, University of Toronto Press 1996, s. 26. Doležel, Lubomír: Ilelerocosmica. Fiction and Possible Worlds. Baltimore, Hopkins UP 1998, s. 171 n. (Česky: Lkterocosmica. kikce a možné st'ety. Praha, Karolinum 200.5, s. 171.) brown, Rohere L. - Steinmann, Martin: „Native Readers of Fiction: A Speech-Act: and Genre-Rule Approach to Defining Literature." In: What is Literature? Bloomington, Indiana UP 1978, s. 15.3. Doležel, I..: „Literary Text, Its World and Its Style." In: Identity of Literary Text. Toronto, University of Toronto Press 1985, s. 194, Martinez-Bonam, Felix: Fictiue Discourse and the Structures of Literature. Ithaca, Cornell UP 1981, s. 87; Hiihler, Karl: Sprachthc- one. Stuttgart, Fischer 1982, s. 32. Martincz-Bonatti, F., cit. dílo, s. 88. Johnson-Laird, Phil: Mental Models. Towards A Cognitive Science of Language, Inference, and Consciousness. Cambridge, Harvard UP 1983, s. 371; Danes, František: „The interpretation of knowledge modules in the process of communication." In: Sapere Lingutstico e Sapere Tnciclopedico. Forli, CLUĽB 1994, s. 45 56, van Dijk, Theun A. - Kintsch, Walter: Strategies of Discourse Comprehension. New York, Academic Press 1983. Woltcrstorff, Nicholas: Works and Worlds of Art. Oxford, Clarendon Press 1980, s. 1 18. Seifert, Jaroslav: JMko z. klina. Praha 1933, 175 Literárni kartografie — mapujeme území I Marie-Laure Ryanová V posledních letech jsme se stali svědky dvousměnného pohybu mezi teorií literatury a kartografii. Map;,' se dostaly do sféry zájmu přírodních věd a geografové se je naučili číst:, ne prakticky, jako je čtou turisté, ale séinioticky. Jako mnoho kulturních předmětů se i mapy nyní zkoumají jako soubory znaků a jejich vztah k vnějšímu referentu se považuje za problematický. Asi čtyřicet let poté, co literární teoretikové objevili cle Satissu-rovu teorii o arbitrárnosti lingvistického znaku, osvojili si tuto myšlenku i geografové. Adaptace tohoto konceptu z jazyka na mapy nastoluje tyto teze: 1) mapy nejsou transparentním a bezprostředním odrazem hmotného světa, neboť potenciálně existuje mnoho map daného území; 2) mapy slouží lidským zájmům a pomáhají vytvářet mocenské struktury; 3) vztah mezi kartografickými znaky a jejich referenty v reálném světě představuje proměnlivou funkci, která obsahuje všechny tři způsoby označování: ikonický, indexový i symbolický; 4) mapy realitu vytvářejí stejně, jako ji reprezentují. Jinými slovy mapy představují kulturní předměty, které, se propůjčují k dekonstrukci. Současná četba map je zavázána týmž mistrům, kteří dominují postrnoderní teorii literatury: Barthesovi, Derríciovi, Foucaultovi. Na druhou stranu si metaforu „mapování" oblíbili literární teoretikové jako alternatívu k reprezentaci, pojmu, který se příliš snadno asociuje s naivním realismem. Zatímco „reprezentaci" můžeme chápat tak, že implikuje úplný, neproblematický a věrný odraz transparentní reality, „mapování" předpokládá funkci, která vytváří území, neboť si vybírá prvky z jedné oblasti, dekóduje je a projektuje jejich sé- 176 Marie-Laure Ryanová miotickoti reprezentaci do jiné oblasti. Mapa je pro konstruktivistickou filozofii spíš než odraz světa metaforou textu. Tím se vysvětluje, proč zaznamenala současná literární věda příval pokusů o zmapování toho či onoho. Postmodern! teorie literatury učinila z kartografické metafory přední literárněvědné klišé. Vztahy mezi texty a mapami ovšem takové analogické čtení přesahují. Patří sem doslovnost, neurčitost a metronymic, stejně jako metafora. Text se objevuje skoro ve všech mapách v podobě místních názvů a vysvětlivek a rnapy zase nalezneme v mnoha textech ve formě diagramů a ilustrací. V réto práci chci prozkoumat, nebo zmapovat, abych se držela literárněvědné módy, rozmanité způsoby, jak skutečné mapy působí na literární texty. Vynechám jen jedinou oblast, a to tu, kde už mapa nepředstavuje hmotný, ale mentální předmět: rozsáhlou oblast map jako literárního tématu. Začnu přibližnou definicí: mapa je vizuální znázornění prostorových dar, má pomoci uživatelům pochopit prostorové vztahy. Aby se tato teze tedy dala aplikovat na literaturu, předpokládá pojem mapy prostorový rozměr textu. Tento rozměr může nabývat následujících torem: .....-- Skutečný prostor nebo geografický kontext, v němž je text vytvářen nebo ke kterému odkazuje. Mapováním takového prostoru se zabývá literární historie. — Prostor označovaný textem. Tím mám na mysli geografické nebo topografické uspořádání světa textu (ať už se jedná o svět reálný, nebo fikční). — Virtuální prostor, kterým při četbě manévrují čtenáři. V případě větvících se textů a textových databází má virtuální prostor charakter dvojrozměrné sítě možných cest. V textech s pouze jednou cestou (jako napr. v tradičním románu) se pak z této sítě stává pouhá linka. Literární kartografie — mapujeme území 177 .....- „Prostorová forma" textu, termín ražený literárním vědcem joscpheni Frankem ve 40. letech, který popisuje metaforický prostor konstituovaný systémem vnitřních korespondencí mezi tématy, obrazy nebo zvukovou stránkou textu. ..... P>udeme-li sledovat, jak se používají slovní mapy v kognitivních vědách, můžeme pojem rozšířit na grafickou reprezentaci jen částečně prostorových jevů, jako jsou osnovy (plots) narativu. Osnova, je vlastně sled událostí, které se odehrávají v časoprostorovém kontinuu. Kromě rýpu prostoru, který literární mapy pokrýva jí, je můžeme také dělit podle vztahu k textu na inu t ní, externí nebo stojící mezi těmito dvěma druh\ I u terní mapu vytváří autor nebo ilustrátor jakožto i ist rozhraní mezi textem a čtenářem. Představuje tedy nedílnou součást čtenářské zkušenosti. Externí mapa proti tomu funguje jako heuristická pomůcka vytvořená čtenáři, kteří o textu hodlají psát nebo přednášet. Externí mapy kreslí především literární vědci, aby se vyv pořádali s omezeními, která klade tradičně verbální jazyk dané oblasti. V několika málo případech vytváří takové mapy sám autor jako způsob čtení vlastního díla, nebo aby povzbudil svou představivost během tvůrčího procesu. Nyní uvedu názorné příklady různých kategorií map. 1 Mapy zachycující geografický kontext Tento typ map kreslí literární historici, aby ukázali, jak jsou literární texty zakotveny ve skutečné geografii. Protože se zajímají především o podněcující úlohu reálného světa v tvorbě literárních textů, ne pouze o svět textu per se, mapy sestávají z údajů zanášených historiky clo již existujících geografických map. Dobrý zdroj takových map představuje The Atlas of Literatúre (Literární atlas) uspořádaný Malcolmen! Bradburym nebo 178 Marie-Laure Ryanová Alias of the European Novel, 1800-1900 (Atlas evropského románu v letech 1800---1900) od Franka Morertaho (roto dílo ale obsahuje i jiné typy map). Nyní uvedu příklad)'jevů mapovaných v knihách: a) Kulturní oblasti. Jedna z map v Literárním atlasu označuje na mapě centra Vídně na počátku 20. století místa spojená s literární činností. Na mapě najdeme domy známých osobností (Freu-dův na Berggasse, Stefana Zweiga na Kochstras-se) i místa, kde se tyto osobnosti s oblibou scházely. Kavárnu Central navštěvoval Robert Musil a Lev Trockij, do kavárny Griersteidl chodíval Hennann Bahr, Arthur Schnitzel, Hugo von Hoíímanstahl, Sigmund Freud a Karl Kraus. b) Geografické lokace děje. Jedna z map v Moretti-ho atlasu sleduje cesty hrdinů v pikareskních románech 16. století (Dona Quijota, Lazzanlla z Tonnesu, vychytralé justiny a dalších). Místa na mapě představují skutečná města: Madrid, Toledo, Sevillu a poutní cesty do Santiaga de Com-posiela. Další Morettiho schéma klade clo určitých míst v Anglii začátky a konce některých románů Jane Austenové. Tento typ map představuje jak fikční, tak reálný svět, nicméně důraz se klade spíše na intertextuální prostor v několika románech než na nějaký specifický fikční svět. Nepřítomnost místních názvů, které jsou pro rómčiny charakteristické, opravňuje k domněnce, že primárním cílem kartografa je ukázat, jak literární dílo reprezentuje španělskou nebo anglickou geografů, nikoliv jak je španělská nebo anglická geografie začleněna do světa textu. 2 Mapy světa textu Tato kategorie je z těch, o kterých bude v této práci řeč, zdaleka nejpočetnější. Mapy tohoto druhu nabývají několika torem: může je vytvářet autor jako součást Literární kartografie — mapujeme území 179 rozhraní textu, jejich vytvářením může být pověřen ilustrátor, může je přidat editor, spontánně si je kreslí čtenáři, ale také literární vědci, aby podpořili svou interpretaci. 2.1 Interní mapy: ĽEmploi du Temps od Michela Butora Rozvrh hodin je jeden z románů, o kterých literární vědci tvrdí, že hlavní postavou je prostředí. V tomto případě je prostředím fikční anglické průmyslové město Bleston, jakýsi imaginární protějšek Manchesteru. Přesněji řečeno, román pojednává o boji mladého Francouze Jacquesa Revela, který tráví v Blestonu jeden rok a snaží se porazit monstrum ztělesněné městem samým. Pokouší se o to tak, že dobývá, městský labyrint a prozkoumává záhady, ale nakonec, v postmodernám duchu, shledává, že jedinou cestou, jak porazit mnohohlavou přisetu Bleston, je akt psaní jako takový. V knize je jedním z všudypřítomných témat pocit bloudění v kruhu labyrintem blestonských ulic, přičemž jednou z Revelových zbraní v souboji s Blestonem je mapa města otištěná na začátku románu. Mapa hraje dvě úlohy: jednak je to referent textu, jednak nás provází osnovou. Funguje na intradiegetic-ké i metadiegetické úrovni. Nicméně v obou svých rolích je mapa intratextuální, neboť je v románu fyzicky přítomná. Mapu (jako předmět fikčního světa) prodá Revelovi mladá žena, která je později přirovnána k Ariadně z řecké mytologie, zatímco Revel se ztotožňuje sTheseem, dobyvatelem labyrintu. Podle mýtu pomohla Thesea z labyrintu vyvést Ariadnina nit. Na intracliegetické úrovni tedy mapa pomůže Revelovi najít cestu Blestonem a určit polohu spojenců, především uměleckých děl, v boji s městem. Na metadiegetické úrovni pomáhá mapa čtenáři sledovat Revelňv pohyb po městě. Důležitý rozmet vyprávění představuje mentální napodobení cesty postav hkčním své- 180 Marie-Laure Ryanová tem. jak se postavy přesouvají z místa na místo, doprovází je na toulkách fantazie čtenářů, kteří si vizua-lizují okolí a aktualizují ho podle postupu své četby. iVlentální napodobování pohybu znamená, že pokud je postava v místě (a), představí si čtenář předměty, kteu definují místo (a). Jestliže se tatáž postava premisu do (b), čtenář si představí prostředí (b). Literární pmisté mohou namítnout, že text by měl být s to \ \ t\ net mapu ve čtenářově mysli bez vizuální nápově-d\ a navíc že má-li čtenář k dispozici mapu, brání mu \ lom aby s Revelem sdílel jeho rané zážitky — místo ib\ st cítil spolu s hrdinou ztracen, ví v každém oka-m'iku velice přesně, kde se Revel nachází vzhledem k hlavním orientačním bodům v Blestonu. Nicméně ke konci románu se Revel naučí velmi dobře manévrovat městem. Dařilo by se čtenáři provázet Revela i bez mapy? Vzhledem k lineární povaze jazyka je velice obtížné, aby text ponechaný sám o sobě vyjadřoval smysl prostorových vztahů. Předměty lze totiž ukazovat vdaném okamžiku po jednom a čtenář si musí z paměti vyvolat další položky, aby uchopil jejich prostorové uspořádání. Krom toho výstavba sémantického světa tománu s sebou nese mnohem víc než jen vizuální znázornění prostředí: skrývá symbolický význam, metaforické vztahy, příčinné vztahy a architektoniku textu. V díle Rozvrh hodin je tato architektonika obzvlášť složitá. Román je prezentován jako Reveiův deník napsaný během jeho ročního pobytu v blestonu, přičemž sled deníkových záznamů následuje strukturu „fugy s pěti hlasy a dvěma inverzemi".1 Je možné, že vydáním klíče k prostorovému uspořádání (a tím pádem i k snazšímu ponoření do světa textu) se Butor pokusil zmírnit kognitivní břímě uložené čtenáři, vědom si množství duševní energie, které bude potřeba, aby pochopil sémantickou texturu románu v celé její komplexnosti? S takovým gestem ohledu na čtenáře se ve francouzském novém románu setkáváme Literární kartografie — mapujeme území 181 zřídka. Proti tomu Robbe-Grillet nechal čtenáře bez skrupulí zápasit v bludišti vytvořeném čistě jazykem. 2.2 Intemalizované externí mapy Snad nejznámější příklad intemalizované externí mapy je Dantova Božská komedie. Od dob renesance inspirovalo toto dílo bohatou tradici literární kartografie. Umístíme-li mapy tohoto typu přímo do textu, jako je tomu např. v oxfordské edici Božské komedie, představují pro čtenáře směrodatný klíč k světu textu a vystupují v toll toho, co by Kendall Walton nazval „oporou pro fantazírování". Dantův svět oslovuje literární karrografy tak silně díky explicitně symbolické povaze své. geografie. Margaret Werthcimová vtipné přirovnává Dantovo kosmologické schéma k „obrovské metafyzické cibuli".2 Peklo, Očistec a Ráj se strukturou podobají řadě soustředných kružnic označených podle konkrétních hříchu či ctností a spějících hlouběji ke zkaženosti nebo dále k milosti. Tímto párováním topografických oblastí s alegorickým významem kombinují mapy v Božské komedii „objektivní" prostorové zobrazení světa a symbolickou interpretaci. Takové duchovní chápání prostotu odpovídá tradici středověké Mappae Mundi. |nk poznamenal Jürgen Schulz, ve středověku a v renesanci „sloužily mapy téměř vždy spíš didaktickým než informačním účelům. Vedle bezcenných map nakreslených středověkými zemčinčřiči, architekty a ilustrátory textů založených na faktech (takovým mapám můžeme říkat technické, abychom je odlišili od ostatních) vznikalo i velké množství ideových map vytvářených především umělci. Tyto mapy nebyly samy o sobě cílem, ale prostředkem k vyšším myšlenkám. Ilustrovaly náboženské pravdy, morální a politické názory.'"1 Zobrazením Země ve středu vesmíru, jejímž centrem jsou tradičně Jeruzalém a Kříž,4 zvěčnily mapy z Božské komedie nejen tradici mystického tvoření map, 182 Marie-Laure Ryanová ale také pro moderního čtenáře vzkřísily pohled na vesmír, kterému Galileo zasadil smrtelnou ránu. 2.3 Externí mapy Mnoho z nás si při četbě načrtává svět textu, abychom textu porozuměli do větší hloubky a pomohli si vytvořit vlastní interpretaci. Například Vladimír Nabokov nedokázal oddělit akt čtení od aktu kreslení. Ve svém soukromém deníku načrtl vše načrtnutelné v literárním textu — přesný nákres pokoje Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny, toulky Leopolda Blooma a Stephana Daeclala po dublinských ulicích v Joyceově Odysseoin a umístění románů Jane Austenovč a Charlese Dicken-se na mapě Anglie. Kreslení map imaginárního světa textu se neomezuje jen na autory, učitele a literární vědce. Jak vidíme na obrázku č. 1, praktikují ho i „obyčejní" čtenáři. Tenhle papír jsem opravdu našla, když mi ho přivál vítr do zahrady jako nějaký kus smetí. Zvedla jsem ho a chtěla ho vyhodit, ale všimla jsem si, že se jedná o mapu k Velkému Gatsbymu (The Great Gatsby), zřejmě nakreslenou nějakým středoškolákem v rámci přípravy na esej nebo referát. Túro mapu zde uvádím jako ukázku vizuálního znázornění, ke kterému dochází v čtenářově mozku při procesu čtení. V tomto případě se čtenářova kognitivní mapa světa textu transformovala do grafické podoby, ale většinou zůstávají kognitivní mapy čistě mentálními obrazy. Náčrtek odhaluje přibližnou znalost geografie Long Islandu, kde se děj odehrává, ale hlavním cílem bylo zachytit symbolický prostorový vztah mezi dvěma hlavními postavami, mezi Gatsbym a Daisy. Jejich sídla na opačných koncích zálivu, Západní Vejce a Východní Vejce, odrážejí rozdíl v jejich sociálním postavení: Daisy se bohatě provdala, zatímco Gatsby je nouvcau riebe, zbohatlík, jehož majetek pochází z pochybných zdrojů. Ze svého sídla na nábřeží pozoruje Gatsby na druhém konci břehu Daisy a tato čin- Literární kartografie — mapujeme území 183 nost překlene vzdálenost a vyjadřuje neutuchající vášeň k Daisy. Oproti Gatsbymu a Daisy zaujímá vypravěč Nick Carraway blíže neurčené místo na otevřeném moři, které představuje nomáclskou roli prostředníka mezi jeho sestřenicí Daisy a přítelem Gatsbym. Náčrt je zajímavý tím, co opomíjí a co zachycuje: zdůrazňuje to, co čtenář vnímá jako hlavní téma románu, všímá si spíš Daisyna a Gatsbyho vztahu na Long Islandu než románku Myrtle a Torna v New Yorku nebo přesunů postav mezi Long Islandem a New Yorkem. Ve své vlastní mapě vidím stejné prostorové vztahy mezi protagonisty, ale postavy umisťuji na západní pobřeží Long Islandu, zatímco tento čtenář je kladl na východní. Cistě mentální představa světa textu ale nemusí polohu obou Vajec přesně specifikovat. Ačkoliv souhlasím s tvrzením Wolfganga Isera, že při konkretizaci literárního textu čtenář zaplňuje prázdná místa, domníváni se také, že toto vyplňování není nikdy kompletní ani systematické. Textura textu, jak ukázal Doležel, a stupeň jejího informačního nasycení směřují akt vyplňování do určitých oblastí na úkor oblastí jiných. Krom toho patří někteří čtenáři mezi vizuální typy a představu)! si prostředí, předměty a postavy do velkých detailů, jiným zase stačí schematické mentální obrazy. Tak si můžeme vytvořit představu o Gatsbyho sídle i šatech, aniž bychom si představili jeho tvář. A můžeme si představit Gatsbyho dům a jeho polohu vzhledem k Daisyinu, aniž bychom tento obraz nutně kladli na jedno pobřeží Long Islandu. Pokud však chceme tyto mentální reprezentace přenést na papír, musíme být konkrétnější, protože kresba nemůže tolerovat předměty volně plující vzduchem, stejně jako se ve filmu nemůžeme setkat s postavou, která nemá konkrétní rysy tváře. Všechno na papíře musí být někam umístěno. Jenže mapy, které si čtenáři spontánně nakreslí, nejsou pouhým převedením kognitivních map, představují také heuristický prostředek utvářející mentální 184 Marie-Laure Ryanová obta./., j ej/, má reprezentovat. Můžeme tedy rozumně předpokládat, že kresba na obrázku č. 1 upevní ve čtenářově mysli polohu Vajec, a vytvoří tak novou kognitivní mapu. 3 Mapy prostoru textu čili databázové mapy Zatímco mapy světa textu jsou pro naši představivost vodítkem v mimeticky reprezentované geograhi, mapy prostoru textu pomáhají čtenáři najít si cestu označujícími. U klasického románu se takovéto manévrování obejde bez problému: protože jsou narativy organizovány lineárně, musí každý čtenář otáčet stránky, aby se příběh odvíjel. Abychom se dobrali pointy textu, musíme přečíst všechny předcházející stránky, "lákový čtecí protokol je v oblasti informatiky známý pod názvem postupný přístup. Ale ne všechny texty se mají číst postupně: na slovníky a encyklopedie se obracíme s tím, čemu se v počítačovém žargonu říká náhodný přístup, jiné texty počítají s obojím přístupem. V běžné učebnici tak najdeme jak obsah, který zachycuje její organizaci postupně, tak věcný rejstřík, který nám umožni přeskočit rovnou na určité téma. Komplikovanější případ při manévrování textem ovšem vzniká, když knihu jakožto materiální oporu pro psaní vystřídá počítač. Digitální technologie umožnila rozvoj alternativ jak k náhodnému přístupu, tak k lineárnímu tisku. Tou alternativou je multili-neární či mnohocestný text: a v první řadě ji představuje elektronický hypertext. Multilineární texty se rozpadají clo fragmentu (lexií nebo textronů) a jsou uloženy v síti, jejíž uzly jsou spojeny pomocí odkazů; odkazů je na uzlovém bodě zpravidla několik. Takové odkazy mohou byt viditelně označeny (srov. modře zvýrazněné odkazy v síti www), nebo zůstávají skryté a čtenář je odhaluje jako velikonoční vejce schovaná v tráve. Kliknuli na odkaz připomíná volbu trasy na. automapě ..... Literární kartografie — mapujeme území 185 až na to, že mapa v tomto případě může, ale nemusi být viditelná. Čtenářovo manévrování není zcela svobodné, protože musí následovat odkazy vytvořené autorem, ale ani nemá ruce úplně svázané, neboť text volbu cesty poskytuje. Mapy prostotu textu, stejně jako mapy světa textu, mohou být interní, nebo externí. Čtenář se může pokusit kreslit náčrtky sítě skryté pod povrchem, aby se mu snáz hledala cesta bludištěm. Nebo může být mapa textu k dispozici jako součást rozhraní. Takovouto viditelnou mapu rozhraní vidíme na obrázku č. 2. Na této mapě, která byla vytvořena textovým programem Story Space pro text Izme Pass (Izmeský prňsmyk, hypertext vzešel ze spolupráce Carolyn Guycrové a lvi archy Petryové), je vzdálenost dvou uzlit určena počtem spojovacích čar, nikoliv fyzickou vzdáleností mezi dvěma body. Na diagramu jsou čáry zaznamenány v dvojrozměrné dimenzi, ale představují něco, co nemá žádný prostorový rozměr, neboť odkazy se skládají z. instrukcí typu „přejít na" a cílem je určitá adresa v paměti počítače. To znamená, že neexistuje analogický vztah mezi prostorem diagramu a fyzickým prostorem, který text v paměti zabitá. Text, který je zmapovaný jako dvojrozměrná síť, existuje v počítačové paměti jako jednorozměrná řada nul a jedniček. Prostor textu, ve významu používaném hypertextovými teoretiky (Bolter), ve skutečnosti vůbec neexistuje, je to jen vytváření algoritmu pro mapování. Mapa Izmeskébo průsmyku slouží autorovi jako psací pomůcka i jako rozhraní mezi textem a čtenářem. Užitečnost mapy jako psací pomůcky nesmíme podceňovat. Umožňuje autorovi zvládat rozsáhlý systém lexií a sledovat cestu odkazů. Její funkce jakožto rozhraní je už problematičtější. Raine Koskimaa poukázal na to, že mnoho map, které jsou čtenářům hypertextů k. dispozici, má pramalou navigační hodnotu. Protože je obvykle mapa celého textu příliš velká na to, aby se na- 186 Marie-Laure Ryanová jednou vešla na obrazovku, lze zobrazovat v daném čase pouze jednu oblast. Tato roztříštěnost znemožňuje čtenáři snadný pohyb od jedné lexie k jiné. Zaměřování se na určité lexie na základě jejich názvu je sice příznačné pro ty, kdo surfují na webu a hledají informace, člověku, který čte pro vlastní potěšení, je ovšem zcela cizí. Takováto četba zahrnuje nevázanou hru, nenucené toulky, neočekávané odkrývání a náhodný pohyb prostorem textu. Proč tedy pro čtenáře vytvářet mapy prostoru textu? Nastíním několik možných odpovědí: 1) Mapa muže pomoci pokud ne přímo při četbě, pak při dalším čtení téhož texru. Poté co čtenář prozkoumal prostor textu poprvé, může se chtít vrátit k jistým lexiím, které ho zaujaly. 2) Uzly a odkazy na mapě mohou změnit barvu poté, co jsme je aktivovali, jako je tonui u navštívených odkazů na webu. To ušetří čtenáři rozladění z bloudění v kruhu labyrintem textu. Ačkoliv tohoto účinku někteří autoři, jak přiznávají, rádi využívají. 3) Pohled na mapu, i když nepředstavuje užitečnou pomůcku pro hledání cesty, může čtenáři vtisknout pocit vzrušení podobný euforii, kterou pocítí cestovatel, když si z výšky prohlíží terén svých brzkých průzkumů. 4) Prostorové uspořádání uzlů může vytvořit symbolické schéma, které můžeme zaznamenat při pohledu do mapy. Například v Izmeském prů-smyku, jak ukázala Barbara Pageová, má sít podobu py-ramidovité hromady kamení (což je jedna z hlavních metafor textu), která se používala ke značení cest pro cestovatele překračující pěšky horské průsmyky. Abstraktní charakter prostoru textu ale neznamená, že hypertext nemůže využít konkrétní reprezentace geografického prostoru světa textu. Všimněte si obrázku č. 3 z díla Marble Springs od Deeny Larsenové.' Tento hypertext vypráví příběh opuštěného města Marble Springs v Coloradu. Tady čtenář manévruje sítí textu za pomoci mapy města nebo hřbitova. Jestliže na mapě města klikne na dům, zobrazí se báseň, která se týká Literární kartografie — mapujeme území 1 87 žen v daném domě. Pokud klikne na mapě hřbitova na náhrobek, přečte si na něm nápis. Nicméně konkrétní mapa světa textu a abstraktní mapa prostoru textu nejsou izomorfní. Zde dochází jednoduše k tornu, že se jeden uzel na síti zaplnil geografickou mapou světa textu. Na ní je ke každému domu i hrobu odkaz, jako je tomu u zvýrazněných slov na monitoru. Tyto odkazy umožňují čtenáři pohybovat se sem a tam mezi geografickou mapou a texty s ní spojenými. Geografická mapa funguje jako střed, centrální uzel mapy textu, a poskytuje čtenáři přirozené rozhraní, které vtiskne jeho bádání konkrétní záměr. Čtenáře představuje na mapě kurzor, jehož pohyb odpovídá čtenářovým toulkám po Marble Springs, a proto se necítí jako dělník u textového stroje mimo text sám, ale jako včleněná součást světa textu. 4 Mapy s prostorovou formou Pojem prostorová forma se v literatuře zrodil kvůli nespokojenosti s Lessingovým rozdělením druhů umění na časové (tj. hudba a literatura) a prostorové (sochařství a malířství). Zatímco se literární text odkrývá v čase, mentálně je (re)konstruován jako prostorový obraz, přinejmenším v tom smyslu, že neuronová sít v mozku obsahuje prostorové struktury. Ačkoliv není zcela pravda, že se mentální obrazy objevují v jediném okamžiku (některých jejich částí dosáhneme snáze než jiných), mysl prochází pamětí tak účinně, že se vědomí mentální reprezentace textu se vším, co k ní patří, může zdát přítomné v jediné chvíli. Mapy prostorových forem zachycují sítě vztahů, které se samy odkrývají naší mysli, pokud text pozorujeme ze shrnující perspektiv)' přesahující čas. Teorií prostorové formy si oblíbili zejména strukturalisté, hlásící se k cle Saussurovu pohledu na jazyk jako systém, který je třeba popisovat spíš synchronně než diachrónne. Pro své uspořádání témat textu do geometrického útvaru je Greimasův sé- 188 Marie-Laure Ryanová miotický čtverec klasickým příkladem mapy s prostorovou formou, stejně jako všechna schémata, která se pokoušejí zachytit smysl textu pomocí kruhu, trojúhelníku, hvězdice nebo krychle. Další běžný model map s prostorovou formou představuje Vennův diagram, vypůjčený z teorie množin. Franco Moretti navrhuje např. Vennův diagram sociálních vztahů ve Flauberto-vě Chove výchově, kde jsou postavy seskupeny do odlišných, ale překrývajících se množin v závislosti na tom, kdo koho pozve navečeří. 5 Mapy osnovy (Plot-maps) Žádné otázky se literární kartograf nezalekne tak jako grafického zachycení narativního aktu. Tento úkol má dva kroky, z nichž každý nutně vede k četným rozhodnutím, která se týkají vypracování modelu osnovy a jeho přetavení do vizuální podoby. Osnova je natolik komplexní síť logicko-sémandckých a formálních rysů, že modely osnov mohou zachytit vylíčení věcí jen částečně. Proto navrhují naratologové tolik různých schémat. Neexistuje úplný a konečný model osnovy, existují jen modely více či méně schopné zachytit specifické aspekty v narativní struktuře. Když se jednou naratolog-kartograf rozhodne, jaké informace by se v modelu měly odrážet, čelí potížím ještě složitějším, než je geografický úkol projektování trojrozměrného zakřiveného povrchu Země do rovné plochy omezeného rozsahu. Mapování osnovy vyžaduje projekci čtyřrozměrného časoprostorového kontinua na dvojrozměrnou stránku. Dva rozměry se musí během téio operace obětovat. Navíc musí mít stránka přiměřenou velikost, abychom ji mohli číst. Stejně jako by nám k ničemu nebyla mapa o velikosti samotného území, nepotřebujeme mapu osnovy, která by se nevešla na list papíru. Kromě problémů spojených s projekcí se musí naratolog-kartograf následně vypořádat s problémem redukce. To vyžaduje vysoce selek- Literární kartografie — mapujeme území 189 tivní volbu narativní informace. Otázka mapování osnov je natolik složitá a přístupy k ní se do tě míry liší, že zde poskytneme jen zběžný přehled některých možností. Nejjednodušší typ narativní mapy redukuje osnovu na pouhou linku. Slavný Freytagňv trojúhelník reprezentuje např. nárůst a pokles napětí, které je charakteristické pro dobře postavenou dramatickou osnovu. Zde představuje horizontální osa čas, vertikální složitost situace (do jaké míry osnova „houstne", nebo se odlehčuje) a divákovo citové zaujetí. Pokud linka osnovy ve Feytagovč trojúhelníku vypadá jako obrys vrcholků a. údolí, předpokládá se, že ji divák bude sledovat z horizontálního pohledu. Ale lineární zobrazení osnovy je možné i z vertikální perspektivy. Pak budou dva rozměry stránky znamenat rozložení prostoru od východu na západ a od severu na jih, jako je tomu u geografických map, a linka osnovy bude představovat pohyb postav ve fikčním (nebo reálněni) světě. Příkladem takového přístupu je Morettiho mapa pika-reskního románu. Síla vertikálního zobrazení tkví ve schopnosti ukazovat události, které zahrnují nepřetržitý vývoj v prostoru i čase, ale ty už nereprezentují jednotlivé epizody a náhlé změny stavu, které tento vývoj charakterizují, zrovna jako mapa trasy Tour de France nemůže zachytit atmosféru dramatického závodu. Proto je tento přístup vhodnější k mapování událostí z reálného života, jako jsou např. postup armády a. šíření ohně, než pro zachycení fikčních osnov s náhlými zvraty. Všestrannější mapu získáme, pokud upřednostníme časový sled přeci prostorovou reprezentací. Příklad takového přístupu tvoří schéma odrážející zrněny stavu (obrázek č. 4). Zde se na horizontální osu nanáší čas, ale vertikální osa není určena žádnému konkrétnímu nararivnírnu rozměru. Jejím jediným úkolem je vvtvá- 190 Marie-Laure Ryanová ret místo pro vizuální rozpětí a pro legendu k symbolům. Protože tento typ schématu nemůže reprezentovat souběžné činnosti a paralelní linie osnovy, je použitelný jen pro nejjednodušší příběhy. Schéma na obrázku č. 5 se snaží vypořádat s výše uvedeným omezením tím, že nechává jednu osu pro čas, druhou pro prostor. Kruhy značí události a čáry, které vbíhají do každého kruhu, ukazují, které postavy se na události podílejí. Tento typ diagramu je vhodný pro reprezentaci paralelních linií osnovy a sbíhání osudů. Abychom zachytili větší množství informací, můžeme rozdělit vertikální osu do různých oblastí, které by označovaly důležitá místa: oblast (a) odpovídá hrdinči-ně domu, oblast (b) divočině, (c) pak hrdinově sídlu atci. Schéma by tak bylo schopno vyjádřit, kdo se kde nachází a kdo je s kým pohromadě na každé časové křižovatce. Protože ale dochází k zjednodušení prostoru na soubor jednotlivých míst, nemapuje toto schéma pohyb adekvátně. Nemůže zachytit ani vzdálenost mezi rozličnými důležitými místy. Druhá osa by se spíše než reprezentaci fyzického prostoru měla věnovat mapování prostoru mentálního. Pokusila jsem se o ro na mapě osnovy „O lišce a vráně" (viz obrázek č. 6). Schéma je oproti předcházejícím otočené, neboť čas zaujímá osu vertikální. Sloupce vlevo a vpravo zobrazují obsah různých domén duševního světa postav: jejich znalosti, přesvědčení, záměry a plány. Prostřední sloupec zachycuje chronologii fyzických stavů a událostí. Cára mezi událostmi značí časovou následnosť, písmena označující přechodové stavy mezi událostmi znamenají mentální reakce a šipky vedoucí od postav k fyzickým událostem znamenají psychologickou motivaci či úmysl. Při kresbě tohoto schématu jsem nicméně brzy narazila na omezení způsobená pracovním prostorem. Vypravování s více než dvěma postavami by vyžadovalo několik sloupců vlevo i vpravo nebo několik odlišných rovin. Vznikla by nečitelná Literární kartografie — mapujeme území 191 změť zašmodrehaných čar. A aby to bylo ještě složitější, mentální prostor se vrací, v přesvědčení každé postavy najdeme stopy přesvědčení a plánů ostatních postav. Pokud bude liščin plán úspěšný, odpovídá událostem uvedeným v obdélnících na schématu. Ovšem vtánin plán není uskutečněn, neboť se zakládá na chybném výkladu liščina záměru. Vránina reprezentace liščina přesvědčení a plánu, zrovna jako jejího vlastního plánu, bychom museli zachytit odlišnými diagramy. Tento typ mapování obsahuje takové množství informací, že je čtenářsky velice náročný. Měla jsem v plánu využít tento typ k přenesení osnovy do paměti počítače, takže by pak počítač měl být s to zodpovědět otázky týkající se vnitřní logiky příběhu. Počítače dokážou pracovat s mnohem složitějšími diagramy než lidé, ale mohou také zvýšit: jejich přehlednost. Věřím, že je nyní možné díky víeerozměro-vosti a interaktivní povaze digitálního média vytvářet takové diagramy osnov, které by braly jak ohled na čtenáře, rak zacházely clo rozumných detailu. Fyzické události by mohly být na monitoru například zobrazeny jako lineární posloupnosti v okně na monitoru. Každá událost: by nesla jména účastníků. Kliknutím na jméno by čtenář otevřel další okno, které by odráželo stav mysli dané postavy před nějakou událostí a po ní. Dalším kliknutím by se čtenář dostal na informaci o tom, jak postava chápe přesvědčení jiné postavy. Různé momenty osnovy by se mohly spojovat: do geografických map, které by ukazovaly aktuální místo postavy ve světě textu. Dalším kliknutím by šlo tyto mapy oživit, takže by zachycovaly pohyb postav. Propojením všech těchto map by vznikla analytická simulace globálního vývoje světa textu. Z tohoto přehledu, jak mapujeme narativ, plyne ponaučení, že sémantika osnovy je pro dvojrozměrné diagramy příliš složitá. Cím více toho reprezentuje, tím méně je mapa přehledná. Jak tvrdí Jorge Luis 192 Marie-Laure Ryanová Borges v eseji „On ľixactimde in Science" (O přesnos- ri ve vědě): kdyby mapa zachycovala vše, musela by být velká |;iko mapované uzemí. V narativníni slova smvslu (oproti geografu) se sníva problém naléhavým, neboť interpretace textů zahrnuje mnohem více informací než pouhou sumu jednotlivých významů dílčích věr. Dokonalá narativní mapa, pokud míiže vůbec existovat, by byla mnohonásobně větší než území zkoumaného textu. Přeložila Kuícnno Vlasákova. Literární kartografie — mapujeme území 193 V......... f .....'--,y" ' Obrázek č. I: Čtenářova mapa k Velkému Gatsbymu. 194 Marie-Laure Ryanová moons-ton* :ion* throw— on« throw—i / yr ■ ■wn-i.TVrtay »ľ " 1/ / <*n*trix W>™9 m^tir thing«* ■h sau JĽľ\1 «gpwaíkinc»» 1 mm on n *. T topo^-aphy Obrázek č. 2: Mapa vytvořená programem Story Space k Izmeskému průsmyku. Otištěno se svolením společnosti Eastgate Systems. Literární kartografie — mapujeme území 195 Obrázek č. 3: Mapa městečka Marble Springs vytvořená Kathleen A. Turnerovou-Suarezovou. Z hypertextu Marble Springs Deeny Larsenové. Otištěno se svolením společnosti Eastgate Systems. 196 Marie-Laure Vrána má sýr Vrána je šťastná Liška má hlad ©•■•►©■■■►©-►©•■■KD I: Liška míjí strom. 2: Liška obdivuje vránino peří a žádá ji, aby zazpívala. 3: Vrána otvírá zobák, aby zazpívala. 4: Sýr padá na zem. 5: Liška popadne sýr. Obrázek č. 4: Mapa osnovy jako schéma zachycující změny stavu. („O lišce a vráně") Ryanová + + ? ? + + + + + + + + Literární kartografie — mapujeme území 197 0 Události ■— Osudy Oblast a: _£<• — , Dům v C Phoebe ■■v v Oblast b Divočina .....0' Oblast c: Chadovo