/J"ř. DR. P. [ÁIRĎlK: Anna Kareninova« : »Všecky šťastné rodiny jsou si vespolek podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna svým způsobem.« Třeba tedy každý manželský nezdar vypravovati zvláště, neboť příčina nezdaru je v každém jednotlivém případu jiná. Každé dočasné manželství Hôllanďana s tu-zemkou nebývá šťastné; ale každá strana může neblahý poměr snadno zrušiti prostým rozchodem. 62 Málokdy je slyšeti, že by příčinou dobrovolného rozvodu byla nevěra ženy, ač příležitostí bylo by k nevěře dost, kdyby hospodyně chtěla. Ca-stěji bývá příčinou rozladu nevěra muže. Rozumná hospodyně však často zamhouří oko; obyčejně brzy se dozví o jeho nevěře, neboť ženské pohlaví právě, že je tak slabé, všude a vždy v této příčině stojí svorně k sobě; jedna to řekne druhé a tím jsou tak silné. Hospodyně doví se o nevěře svého pána neobyčejně rychle. Ona potom dle potřeby činí nevěrníku mírné výčitky, avšak byvši uchlácholena, odpouští a hledí již tam, kde muž nevěru spáchal, účinkovati tak, aby mu nadále příležitosti neposkytovaly. Někdy odehrávají se smutné výjevy vinou muže. Viděl jsem v Atčinu, ják jedna taková hospodyně z nenadání se přesvědčivši, že její muž (laki-laki) ji podvádí, upadla na zem a svíjela se jako šílená, jako středověkým ďáblem posedlá. Táhlým, podivným křikem, jenž byl způsoben trhavými křečmi hrtanových svalů, dávala na jevo svou žalost. Celé tělo její se třáslo, oči její, jindy tak lahodně se usmívající, strnuly, — obličej byl bez výrazu a bez života ... Teprve k večeru se upokojila. Dva dni ničeho nepožívala a na otázky neodpovídala; ležela tu v polo-vědomí. Rána její srdce byla náhlá a těžká. Jaké bylo tu léčení? Ne podle faráře Kneippa a ne dle latinské kuchyně. Nešťastné dívce jsem řekl, že ničema její muž lituje svého provi aby mu to odpustila, že nikdy již nebude ji zarmucovat. A důstojníkovi, jenž tu stál schlíplý, jsem řekl mezi čtyrma očina: >Může míti z toho smrt. Snad nechcete míti její smrt na svědomí? Hned ji jděte odprosit.- I šel ji odprosit. Odpustila mu, ne však hned. Dívky tyto cítí hluboko a jestliže si dají všemožnou práci, aby muži ve všem vyhověly a přece za to mají černý nevděk, pociťují bolest zoufalou a padají na zemi sténajíce a vzlykajíce. Pamatuji se na jiný smutný výjev. Bylo to v atčinské hlavní nemocnici v Kota Radja. Oběsil se tam šikovatel, jenž trpěl nezhojitelnou vodna-telností. Pokusy vzkřísiti jej byly marný. Jeho hospodyně přiběhla Ten její výbuch nářku hlasitého byl srdcervoucí. Vzdálili jsme se rychle před tou hroznou bolestí. Velmi časté jsou příklady, že tuzemní ženy jeví neobyčejnou oddanost a obětovnost vůči svým dočasným mužům. Často hájí zájmy bílého manžela proti vlastním krajanům. Říká se — a z pravidla je tomu tak — že u tuzemek nenajdete stopy ideální lásky, její mravní a esthe-tické moci, že u nich převládá v domyslech o lásce hmotná její stránka. Avšak ony příklady vroucí, vytrvalé oddanosti a obětovnosti dosvědčují, že i tuzemky jsou schopny pravě lásky. Příklady tyto právě svou výminečností působí M na cizince velmi dojemně. Je to láska nebojící se ničeho a sdílející neštěstí a útrapy s mileným Evropanem. Znáte snad slova z písně o pražské Bětulince, kdež se vypravuje: Děvčata v tom horkém kraji také rozpalovat znají, nikoli však milovat. i Dlužno však tu říci, že tuzemky někdy umějí jedno i druhé. Jak jinak si vysvětlíte, co se. dosud stává, že evropský důstojník opravdu se zamiluje do tuzemního děvčete a že v její náručí zapomene na celý svět! Zapomene na Evropanky, zapomene, že mají v obličeji ušlechtilejší, oduševr nělejší plemenný výraz, že Evropanky tímto výrazem mohou někdy srdce jímat i když doba jejich květu minula — na př. herečky, které často hrávaly královny a kněžny. Připomeňte mu sebe důrazněji, že tyto herečky i skrze vrásčitý obličej jeví k stáru stopy někdejší odušev-nělosti a výraznosti .... On vám odpoví: Jdi mi s tím haraburdím. Stárnoucí a zapadající divadelní hvězda působí na mne jako mechem obrostlá zřícenina. Ty scvrklé a sežloutlé hrdinky, pořád ještě nabarvené, připomínají mi pomíjivost všeho vezdejšího .... (za tuto jedovatou poznámku o stárnoucích hrdinkách jsem ho později káral) .... i nepřestává milovat svou tuzemku,. 65 ačkoli u tuzemky s odkvětáním půvabného mládí nastává též rychle konec všemu. Nepomýšlí na budoucnost a je šťasten se svou Javankou. Všecky Panny v harému v domácím úboru. krásy světa v ní vidí — a libuje si v té svěží dívčině, samým nebem mu poslané, jak říkají ve své blaženosti všichni slepě milující. Pije plným douškem z poháru lásky, jemuž tak zvykne, že žádný jiný pohár nezdá se mu býti 5 61» tak lahodným, tak sladce opojným — i bud" jak bud, chce si jej zachovati na celý život. Jsou tu dvě bytosti k sobě lnoucí, ač je odlučuje od sebe hluboká propast duševního vývoje a rozličný původ, rozličné vychování, rozličné snahy, zvyky a názory. Avšak co znamená taková propast? Příroda jí neuznává. Srdce mluví hlasitěji než vyspělost ducha, evropská učenost a světový rozhled. Znal jsem jednoho důstojníka ve Fort de Kock. Měl již s hospodyní tři dítky, zcela žil ve středu své rodiny a pro svou rodinu. Šedivěl, ačkoli byl o několik let mladší než já. Stále zůstával nadporučíkem a byl rád, že ho nechávali pracovati při vojenské kanceláři, tak že měl tu jaksi stabilní místo s nadějí, že nikdy nebude z Fort de Kock přeložen. Děti vychovával evropsky, kdežto stárnoucí jeho družka života řídila domácnost v kuchyni. Byl podle všeho šťasten. Pokládal své manželství za svůj nevyhnutelný osud a hleděl na vše s tichou resignací. Též vášeň již prudce v něm nešlehala; sám mi řekl: »Dříve jsem byl samý oheň a plamen jako zapálený ohňostroj, nyní jen kouřím.« — Dal již dávno »s bohem« všeliké ctižádosti a klidně žil u domácího krbu v úplném pohodlí, podrobiv se poměrům, jež změniti se nedaly. Snad si zvolil lepší úděl než tak mnohý ctižádostivý člověk, jenž hrdě a sebevědomě hleděl 67 do světa — a dále to nepřivedl než obmezený jeho kollega. A co máte z toho mladistvého nadšení k stáru? Co měl Don Quixote ze své rytířské šlechetnosti? Že dostal výprask a že ho stádo prasat podupalo. Takovými úvahami náš bodrý nadporučík druhdy se těšíval, aby se smutku ubránil; nyní toho nemá již potřebí, těšit" se nyní se svými hochy. »A dobře se- učí vaši hoši?« ptám se otce. »Zkuste to,« odpověděl. Obrátil jsem se k nejmladšímu, tříletému černohlávkovi. »Umíš počítat? A do kolika?« »Až do desíti,« řekl vážně. A spustil: »Sátu, duva, tiga, ampat, lima, anam, tuďu, sembilan, delapan, sepulu.« »Výborně.« Starší hošík se hlásil: »A já umím počítat až do sta!« »Nuže!« I dal se do počítání a byl by počítal až do sta, kdyby jej nejstarší hoch byl nepřerušil. Křičel: »Já umím počítat do tisíce a přes tisíc až do millionu.« — Rozumí se, že jsme ho do millionu počítat nenechali, nebyl by s tím hotov do dnešního dne . . . Odpovídal dobře z počtů na menší mé otázky a když jsem se tázal, kolik prstů mají všichni tři dohromady na rukou a na o* CS nohou, odvětil hned: anampulu (šedesát) — >a kolik palců ?« rovněž odvětil hned : duwablas (dvanáct). Radil jsem otci, aby hochy, jakožto vynikající počtáře, dal na inženýrství. »Budou vojáky po tátovi,« odpověděla odhodlaně hlava rodiny. »Toť pro ně nejsnadnější karriéra a duševně nejméně namáhavá. Sám dobře víte, že děti v Indii narozené vůbec těžce se učí« atd. atd. Pozval mne, abych u něho zůstal na polední rýžovou tabuli. Jídla byla připravena výtečně, znamenitě, rozkošně! Kuchyně a láska jsou přece jen od sebe hodně vzdáleny, ačkoli v obou žena vévodí Zapsal jsem si tam tento malajský popěvek : »Mnoho hvězd je na obloze nebeské, avšak je pouze jeden strom waringin. Mnoho lidí je na širém světě, avšak jen k jednomu bych chtěla přivonět.« — A ještě jeden: »O sedmé hodině, o osmé hodině, hřej na píšťalu ze skořicového dřeva. Deset sladkých slov šeptaných se nevyrovná jednomu sladkému přivonění.« Čtenáři ještě jednou připomínám, že přivonění jest u Malajcü tolik, jako u nás políbení. Pamatuji se z Padangu ještě na dívku, dceru hollandského vyššího úředníka a tuzemky. Byla to brunetka v bujném rozkvětu mládí, plná půvabu HS» a vděku, těla pěkně urostlého, souměrně vyvinutého a pružného, s rozkošnýma smavýma očima a s pravidelným evropským obličejem. Černé zornice její jevily rozličně temná pole, která se nestejně oživovala; černý blesk tu i tam v nich magicky jiskřil jako zážeh tropického slunce. Svůdná byla a živelní smysl-ností plál a sršel veškeren její zjev. V její oku anděl a ďábel si ruce podávali. Divina commedia s její nebem a peklem byla v těchto očích — nezahled se do nich, aby z této komedie nezůstal v duši tvé očistec upomínek. Vždy hodně pomalu mimo ni jsme kráčeli a často isme si zacházeli skrze palmové stromořadí, jen abychom ji potkali. Čarodějné, nevystihlé, neprohlédne oči vlekly nás jako automaty za sebou. Byli jsme již z daleka jako elektrisováni, když se k nám blížila. Pochopoval jsem, že sentimentální láska je v tropech nemožná a že taková rozkošná bytost nemůže se zroditi pod severním mlhavým, drsným a chladným nebem. Říkají o těchto lepých bytostech, že se především poptávají: Jak velký roční plat má pan A.? — a jaký pan B. ? — A dle toho se řídí vůči svým zbožňovatelům. Ooyčejně se dobře vdávají, neboť v hollandské Indii je počet vzrostlých Evropanů asi pětkrát větší než počet dam. K tomu mají hollandské dámy ještě jednu výhodu. Mezi Hollandany totiž o věně se ani nemluví, věna 7Ü nikdo nežádá. Úradník, důstojník, kupec má velký roční příjem, takže manželka může žádat na muži každý den peněz a nemusí hledět vystačiti s tím, co ji dal manžel na týden nebo na měsíc. Ba nemusí ani muži lichotit, aby ho přiměla k obnovení a obohacení garderóby. Věřte mi, jsou také šťastné manželky na světě! Pouze výbavu si nevěsta sama přinese, toho vyžaduje jaksi již čest rodiny nevěstiny a mimo to starodávný hollandsky zvyk. Proto Hollanďan, který se ocitl v Indii ve službách, může zcela dle hlasu svého srdce voliti si manželku, nebof otázka, má-li nevěsta peníze, která jinde při sňatku ovládá situaci, zde odpadá. Hollandská slečna, aby se v Indii vdala, nemusí šít, vařit, řídititi domácnost, ani spořit. Tomu všemu se znenáhla učí a snadno učí, jak jen se ocitne v síti manželské. Tu ráda se věnuje domácnosti a rodině, nepěstujíc ni hru na piano, malbu, zpěv, ni jiná allotria, jimiž kdysi od rána do večera se zabývala sama nevědouc proč. Je nyní spokojena, ačkoli se vdala bez lásky. On si ji vzal, že ji miloval, ona ho měla ráda, protože si ji bral. Tof jest obyčejný a nejpříznivější případ i v Indii. »Mám svého muže ráda, protože si mne vzal.« — V Indii se říká: V Indii nikdo nedostane košíčkem (in Indie loopt niemand een blauwtje). A pán, jenž, dejme tomu, i dostal košíčkem — stává se to za mnoho a mnoho let — nikdy více 71 se nevrátí k té, která ho zamítla. Ani na mysl mu nepřijde, jak se to u nás děje, aby čekal dvě tři leta a potom o ruku stárnoucí slečny, k níž ženichové se nehlásili, znovu se ucházel. Nebof vědomí, že by hrál nyní úlohu Franty z nouze dobrého, je velmi ponižující pro muže jen poněkud hrdého. Ovšem tam, kde páni mají na zřeteli bohaté věno a nemají ani špetku mravního sebevědomí, je rozdávání košíčků spíše možné a oprávněné. Zvláštní druh sňatků je tak zvaný sňatek skrze pomocníka (ter procuratie č. per procuram). Ženich A. je v Indii na př. v Batavii a nevěsta je v Hollandsku. Sňatek jejich se uzavře v Hol-landsku, ženich se dá při tom úřadně zastupovati plnomocníkem, svým přítelem. Tento plno-mocník stoje vedle nevěsty odpovídá za ženicha, všecky listiny za ženicha podpisuje, a vykonává všecky úřední formálnosti. Po vykonání tohoto formálního sňatku je nevěsta legitimní ženou pana A.; úloha plnomocníka je nyní rázem ukončena. Žena se odebírá prvním parníkem do Batavie, kdež ji čeká pan A. jakožto legitimní muž. Nemeškaje odveze si s parníku ženušku přímo do svého bytu a zde jim začínají líbánky a představují se známým svým jakožto novomanželé. Je-li pan A. ve vládní službě, koná žena jeho cestu do Indie na vládní útraty. Sňatek takový nazývá se též sňatek rukavičkou (met de 72 handschoen getromod). Pří této příležitosti zástupce ženichův má na rukou rukavičky, které byl skutečný ženich z kolonie zvláště poslal k sňatku. Činnost zástupcova záleží pouze v tom, že vede nevěstu k oltáři a na palubu lodi, která ji do náručí manžela přivezeno Batayie. Jak známo, připouští se i v Rakousku civilní manželství; dva mladomanželé stejného vyznání mohou jen tehdy manželství uzavříti ve formě civilní, odmítnul-li příslušný správce duchovní přijmouti slib manželský se strany mladomanželů. Rovněž případy manželství per procuram (u nás skrze plnomocníka) dle rakouského práva se vyskytují. Musí se však dříve žádati o zvláštní svolení zemské vlády a pak teprve mohou se oddavky vykonati. Za posledních 30 let stalo se dvakráte, že oddavky per procuram v Rakousku byly dovoleny a vykonány. Poslední, jenž takovým způsobem v sňatek vstoupil, byl rakouský námorský důstojník v hollandských službách; byl v Indii dosazen a nemohl se vzdáliti z místa své služby. V době ovšem, když nebylo ještě železných drah, tato manželství byla v Rakousky konána mnohem častěji a byli to zvláště důstojníci rakouského vojska v Itálii, kteří per procuram byli ve Vídni oddáváni, jelikož nesměli opustit svůj pluk. «4« :m'* Kdyby »oddavky rukavičkou« nebyly zákonité, mnohý manžel v Indii mohl by od sňatku odstoupiti a pak by nedošlo ke mnohým sňatkům. Manželství Hollandanů v malajském archipelu jsou vzorná. Za svého pětiletého pobytu slyšel jsem pouze dvakrát o rozvodu, což je velmi příznivý výsledek vzhledem k tomu, že evangelickým manželům je rozvod usnadněn. Vůbec touha po blahobytu, po domácím krbu a klidném plození dětí jest u Hollandanů, nechť jsou kdekoli, velmi vyvinuta. A dosáhnuvše toho, obyčejně zkostnatí v egoismu pro svou rodinu a zlenivějí, cítíce se šťastnými pouze mezi svými a mezi čtyřmi stěnami. A kdo se obmezuje, bývá obmezen. To víme z každodenní zkušenosti. Když jsem se plavil z Padangu na ostrov Nias, náš parník přistál vždy u pobřežních míst západní Sumatry. Přistáli jsme v N., kdež jsem viděl dceru vyššího hollandského úradníka a tu-zemky. Matka zůstala tuzemkou, v evropské společnosti nikdy se neukazovala a stále se zdržovala doma kdesi v zadních pokojích, řídíc odtamtud kuchyni a domácnost. Dcera byla vychována v blahobytu zcela dle evropských požadavků, jevila však právě ty vlastnosti malajského typu, jež Evropana nelákají, totiž vyčnívající hořejší plný ret, jehož červenost se vysoko prostírala, široká ústa a velké, jako perly bílé zuby. Vše to bylo na úkor souměrnosti s hořejší částí obli- :.-.—;■" 74 čeje. Nosíček byl již pravidelný a činil přechod k hezkému, mírně klenutému čelu a téměř srostlému obočí. V černých jako uhel očích zračila se dobrota, snivost, dětinskost, časem při živějším hovoru pro kmitl v nich živější lesk. Něco tázavého, zvědavého vznášelo se v nich ustavičně. Bujné a velmi dlouhé čerríé vlasy, česané s čela přímo do zadu, splývaly jí dolů po ra-menou jako smutkový závoj. Pleť měla neobyčejně bledou jako porcelán — vrchol chudokrevnosti, řekl by lékař, avšak taková pleť bývá u zdejších smíšenců všeobecně. Skrze sněhobílé šatečky prosvítaly rozkošné obrysy mramorového při dotknutí chladného panenského tílka. Slovem vypadala jako obživlá milounká loutka. Neobyčejná něžnost a mladistvý půvab byly vtěleny v této drobňounké, étherické postavě. Tehdy jí bylo čtrnáct let. Podala nám každému ruku — ruka byla chladnější než naše, jak bývá vůbec u domorodců. Vznášela se kolem nás jako bytost z jiných luhů, jako víla z kouzelné báchorky. Možná, že v tomto mladičkém těle bouří již mohutné vášně, šeptal mi vnitrní hlas. Chování její bylo prosté, nenucené jako u dítěte. Čilým a roztomilým hovorem svým uměla nás tak bavit, že jsme ani nepozorovali, jak rychle plynul čas. Měla konversační dar a spolu lahodný hlas a tím hlasem nás okouzlovala, jako bychom slyšeli líbeznou melodii. Naši prosbu, aby zahrála něco na 75 piano, splnila, beze všeho upejpání; bylo viděti, že ji otec dobře a rozumně vychoval. Jaký hrála kousek, určitě nevím, něco od Thalberga, mne však vábil její zjev mnohem více než hra. Otec její byl též smíšenec, tak že vzdušná postava dceřina zůstane navždy vzdušnou, neboť v třetím pokolení smíšenci vymírají, nedosáhše úplného vývoje. Po dvou letech jsem se opět setkal se slečnou B. . krátce před odjezdem do Evropy. Byla to stále táž vzdušná postavička, jenže uvědomělejší, vážnější. Již neměla bílé šatičky; dlouhé dva pletence splývaly jí vzadu po černých šatech, oči její jevily nyní jakousi dojemnou truchlivost a tichý klid. Ano, smutek mluvil z těchto očí, hluboký smutek! Když se usmála, oči její, obyčejně v hovoru tak čilé a hravé, zůstávaly nyní pokojnými a úsměvu se neúčastnily. »Tak jsem zvykl dceři,« řekl mi- otec, »že bych si ani nepřál, aby se vdala. Teď vám to mohu říci, když se vracíte do Evropy. Nechci býti sám a sám.« Oči jeho se setkaly s truchlivýma očima dcery, oba si porozuměli. Zdálo se mi, že čtu němou výčitku v její zraku na mne upřeném, že v něm něco spočívalo, co dívka nikdy slovy neřekne. Rozloučil jsem se. Z počátku něžně, potom silněji tiskna naposledy tu její malou chladnou ručku, pohlížel jsem na ni tak, jako bych ji za odpuštění prosil. A co mi měla odpustit? Čím 7(i jsem tu já vinnen ? A proč tedy ta němá výčitka? — opakoval jsem si šeptem, sestupuje s povýšené a květinami okrášlené verandy. Byla libá, vonná, tropická noc. Ticho všude. Po pláni jakoby se mihaly v dáli lehounké stíny. S bledé luny celými proudy se řinula stříbrná třasavá záře, bylo viděti vysoko a daleko. A přece vše dýchalo smutek a resignaci. Stále jsem před sebou viděl dvě tajuplné smutné oči a jejich bolestný výraz. Zastavil jsem se před prastarým stromem, jenž v plné zelené svěžesti se pnul do výše. Do jeho hustého listí jsem se zahleděl — avšak smířlivý, konejšivý šepot, po němž toužila duše má, marně jsem od tamtud očekával. Listí bylo nehybné, jakoby pohroužené v hluboký spánek. Štíhlé větve stromu najednou mi připomněly spínající ruce, v zoufalství k nebi vztýčené. Cítil jsem, jak mi vlhnou oči. Zničené naděje, zklamaná touha, zašlé štěstí — vše to se přede mnou mihalo jako úryvky polozapomenuté básně. Najednou jsem si od srdce vzdychl. Jsouf věci, které lze pouze tušiti, mysliti, cítiti . . . mluviti o nich bylo by znesvě-cením, rouháním. Nač též povídati o věcech smutných ? Všichni si přejeme poznati život lidský pouze s jedné a to lepší stránky. Jako zeměkoule otáčejíc se mívá iednu část ozářenu paprsky slunečními, co zatím druhá část pohroužena dlí v temnotách, podobně 177 náš krátký pobyt vezdejší není nežli směsice radosti a žalosti, štěstí a neštěstí. V zahradě našeho života jsou růže a bodláky — k tomu trochu světla slunečního a kus modré oblohy. Nereptejme a budme povděčni nebesům za ten kousek jasné oblohy a trošek slunce, který nám osud velikomyslně popřál. Jaký je konečný osud hospodyň, jimž se-nepodařilo trvale zůstati při Evropanu až do-smrti? Větší jich část, když byly — po dvou, po třech letech — svého laki-laki přeměnily, vracejí se konečně zpět do rodné vesnice. Blízký příchod stáří je k tomu nutí. Kouzlo mládí u dívky v tropech mizí dříve než v Evropě, rozumí se. Ve Francii stává se dívka po 25. roce starou pannou (dobrá do starého železa, říká kousavý P'rancouz) a čepec, pod nějž sama nemohla přijíti, věnuje se sv. Kateřině (coiffer Sainte Catherine = zůstati nevdanou). V 25. roce zapíchne do-čepce první špendlík, v 30. roce druhý, v 35. r. třetí a — poslední. V 40. roce >přestává být ženou« — jak Španělové říkají t. j. přestává rozněcovati v jiných vášeň lásky a tím je všemu konec! Naděje zmizela, lidé se jí posmívají — tak to je vlivem staletých tradic u všech kul- 78 turních národů chlubících se osvětou, vzděláním, vynálezy, vědou a uměním. Prostý lid říká, že neni dobře, zdá-li se o staré' dívce — a nemilosrdně nad ní vtipkují i šťastnější spolusestry, které beze vší vlastní zásluhy našly mužskou polovici Tyto nevdané dívky jsou nebohými obětmi našich převrácených společenských poměrů, našich ohavných nesrovnalostí v řádech společenských, majetkových a výdělkových. Právě na střední Sumatře ani těchto ženských obětí není, tam svou jilmu každý břečťaii najde, tam každá dívka stává se účastnou radostí manželských a mateřských. Ovšem to, co s evropským děvčetem děje se po 35. roce, že totiž tělesné vadnutí nedá se již nijak zakrýti, nastupuje v tropech mnohem dříve, po 20. roce. Než do té doby tuzemky jsou již šťastnými matkami, již dávno svého přírodního povolání dosáhly, ze svých dítek se radujíce, i mohly by říci se Schillerem, panenským básníkem, kdyby to nepokládaly za věc zcela srozumitelnou a pravidelnou : »Okusila jsem pozemského blaha, žila jsem a milovala.« (Schiller v básni: Dívčin nářek). Neboť pro toto pozemské blaho příroda stvořila tělo člověka, rozdělivši bytosť jeho na dvě pohlaví, vzájemně k sobě lnoucí a jedno druhé hledající. Hospodyně vrátí se tedy do rodné vesnice i nelze upříti, že tam často vyniká nad ostatní 79 vesničanky důvtipem, praktickým smyslem a rázností. Všechny uznávají její duševní převahu a vyškolenost. Dlužno říci, že si dovede zjednat váhu a platnost. Často si ji bere tuzemec, ona žije nyní zcela jako jiná obyčejná žena, pracuje na rýžovém poli a v zahrádce. Má-li ještě dítě v tomto novém manželství, vyniká po matce i dítě větší čiperností ,nad ostatní děti. Jiné hospodyně, které k stáru do vesnice se nevracejí, stávají se hospodyněmi tuzemních vojáků nebo kuchařkami v evropských rodinách, nebo chůvami, služkami, hokynářkami a pod. Jsou výtečnými chůvami. Dětičky hollandské jsou obyčejně světlorusé a modrooké; chůvy je mají velmi rády, neboť pokládají bílou pleť u děti za něco zvláště krásného, andělského. Dobří geniové v javanských báchorkách jsou vždy barvy světlé, bílé, proto malajské a javanské chůvy hledí na evropské děcko s jakýmsi zanícením, se zbožnou a neskonalou radostí. Chůva miluje svého evropského chovance jakousi zvláštní neobyčejnou láskou, bdí nad ním ve dne v noci; hollandská matka může se úplně na ni spolehnout, vědouc, že je dítko v dobrých rukou. Dítko žvatlá malajsky — toť první jeho řeč — řeč chůvy. Teprv později učí se od matky hol-landsky, talí že vládne oběma jazyky stejně dobře. Děti u tuzemních chův nikdy nepláčou, což je velmi pozoruhodno; ony milují své chůvy 80 nade vše. Jakmile dítě spatří chůvu, je hned veselejší a malé své ručinky k ní vztahuje s něžným výrazem výmluvných QČek. Chůvy zachovávají svou náklonnost i vzrostlým dětem a dospělým dcerám, jež odchovaly, ačkoli nejsou schopny, aby ocenily kouzlo krásy hollandské dívky, aby pochopily, že evropská slečna již svým oduševnělým obličejem může buditi lásku,, že probudilostí svého ducha, vědomím svého duševního rozvoje a svou vnitřní cenou muže jímati evropského mladíka. Škoda, že chůvy čím starší, tím bývají škare-dější; tělesný výpar jejich bývá pak nesnesitelný, cítíš rozklad tuků kožních. Jedna stařičká chůva, dobrosrdečná a velmi hodná žena, připomenula mi verš z básně Snajdrovy »Jan za chrta dán.«. Na silnici bába stojí na dvě berle sehnutá, škaredá co hlava soví jednooká, hrbatá. Její tváre jedna brázda, ruka kůže jen a hnát . . . Přesvědčil jsem se, že bába nemusí být na\ dvě berle sehnutá, nemusí být jednooká, hrbatá,, se soví hlavou — a přec může být neskonale škaredá — ženský kostlivec, pergamenem potažený, jakoby mohl každou chvíli setlet a sprách-nivět. Nemá zuby, nemá tváří, vidíš pouze vyvstávající lícní kosti a vedle nich vpadlé oči — 81 vypadá o sto let starší nežli jest — vypadá jako mumie. Ale přes to všecko v hollandské rodině měli babičku rádi, její škaredosti si zvykli, uznávajíce a ceníce její vlastnosti. Nikdy nebyla Panny v harému v kostýmech. vzpurná, nedbalá, škodolibá. Za její věrnou službu pokládali ji nyní za člena rodiny. Pravili jsme, že tuzemky jdou za hospodyně k tuzemním vojákům. Hollandané mají v malajském archipelu tu-zemní vojsko, poskytujíce štědrý závdavek a dobrý plat tuzemcům, kteří vstupují do vojska. 6 82 Jsou to hlavně Javáni — Malajci neslouží ve vojště, oni z osobní hrdosti nikomu neslouží. Každý tuzemní voják má ženu. Domorodci nemohou si představiti muže bez manželky, prý muž, kdyby měl žíti bez ženy, byl by zcela jinak stvořen. Každý voják ohlásí svou manželku u pluku, načež dostává pro ženu potravní zásoby určitě předepsané vojenským řádem. Též evropským vojákům je dovoleno vzíti k sobě tuzemku za hospodyni. A často se stává, že tato hospodyně despoticky panuje nad evropským vojákem, že ji evropský voják otrocky poslouchá. V kasárnách hemží se ženami a malými dětmi, což činí velmi pestrý a veselý dojem. Dokud se koná vojenská služba — ráno každodenně od šesti do desíti hodin — ženy a děti nesmějí se zdržovati v kasárnách; pro ně je mimo kasárny určena zvláštní bambusová prostranná budova, kamž se na ten čas uchylují. Po desáté hodině ranní vracejí se k mužům do kasáren, načež vaří muži a rodině oběd ve zmíněné bambusové budově, obstarávají tam potřebné věci, pečují o pořádek, o prádlo atd. Za dne (mimo službu) ženy v kasárnách bud šijí nebo spravují prádlo, hovoří atd.; práci si vždy najdou. Přijde-li náhle do kasární síně vyšší důstojník, nastane rázem klid — děti a ženy odcházejí nebo mlčky semo tamo se tlačí do kouta. Před pryčnami stojí ve vojenské pose vojáci, pokud 83 důstojník neodejde. V noci pak spí každá vedle muže svého na pryčnách v kasárnách. Evropský důstojník, jenž má noční hlídku, slyší někdy zpod pryčny vzdechy ženy postižené právě bolestmi při porodu — staví se hluchým a kvapí dále. Rodička zůstává někdy pod pryčnou i za dne, když je nemocna; přítomnost její v kasárnách důstojníci ignorují. Na štěstí ženy horkého pásma rodí velmi rychle; hned druhý den vstávají a jdou po své obyčejné práci. Z dětí v kasárnách narozených bývají opět vojáci, písaři, řemeslnici, poslíčkové, listonoši atd. Děvčata stávají se opět ženami vojáků nebo hospodyněmi, kuchařkami, ' chůvami atd. Jdou-li tuzemní vojáci na vojnu, ženy nejdou s nimi, nýbrž zůstávají v kasárnách, kdež dostávají potravní zásoby jako dříve. Mnohdy se stává, že ženy s dětmi mermomocí chtějí muže své provázeti na vojnu, že za nimi celým davem táhnou. Tu evropští vojáci násilně je od tuzem-ního vojska odhánějí s ručnicemi v ruce, křičíce & vyhrožujíce. Ženy odpovídají neméně rázně. Konečně se podaří zatlačiti ženy poněkud do pozadí; při tom bývá hluk a lomoz rozdírající uši a srdce..Čím více ženy ustupují, tím více křičí t a. hulákají. V tomto odhánění žen, hájících svá práva, je mnoho směšného i tragického. Někdy ani evropští vojáci nemohou se zdržeti smíchu. Ženám slibují, že se co nejdříve odeberou do 8i r. Atčinu ke svým mužům. Hlasitě a stále jim opakují: »Mějte strpení! Několik neděl a budete u nich zas. Dříve tam nemůžete. Až tam vše bude zařízeno, až tábor bude pohodlně upraven, hned vás tam pošlou« atd. atd. — Ženy se již. utišily a odcházejí do kasáren, než tu opět asi pět udatných žen vyřítí se v před, pokřikujíce a rukama máchajíce. Volají na ostatní: »Pojdte s námi . . .«, avšak ohlasu již nenacházejí; věrné ženy se již vybouřily a unavily. Bouře přešla. »Utrmácely vás,« řekl jsem vojákům, kteří po dosaženém vítězství pot s čela si utírali. »To patří k vojně,« odpověděl evropský sergeant. »Bývá s nimi perná práce. Prý kam patří muž, tam patří žena, volají jako poplašené a nedají si to vymluvit.« »A což-mužové jejich?« »Ti se chovají klidně, avšak rozumí se, že by rádi měli ženy s sebou. Vědí, že co nejdříve, jakmile válečné operace dovolí, ženy budou za nimi poslány. I nám Eropanům bude při nich veseleji.« A skutečně! Po prvních krvavých srážkách s nepřítelem, když tábor je zbudován a doprava ( zásob skrze nepřátelské území pojištěna, oznámí se vojákům, že ženy brzo přibudou k nim do tábora, že již jsou na cestě do Atčinu. Radost je velká. Byl jsem svědkem této radosti v jedné z atčinských pevností. Před- 86 stav si, čtenáři, všecky trampoty a svízele tropického válčení, jež jsme snášeli po několik měsíců. Kráčeli jsme pod zběsile rozpáleným sluncem přes hory, doly, říčky a bahna, přes Ty neznáš ženských,« řekl mi. >Ne a ne!« »A proč bych neznal?« »Neznáš jich . . . Nejsi ženat. To bys teprv věděl! Věz tedy, že kdo se ožení, aby všecky své zkušenosti zaobalil do balíčku a hodil do peci a aby začal zcela nový život. Jinak nemůže býti 89 ani dobrým manželem. A ty jsi do peci ničeho nehodil!« »Ne, nehodil!« »Jak tedy můžeš soudit o něčem, čeho jsi nezkusil ?« »Nebudu se s tebou přít. Řeknu ti pouze, že respektuji náhledy a zkušenosti každého manžela, že nevnucuji nikomu svých názorů, které pro jiného nemohou míti té váhy, jako názory jeho vlastní. Jsem již spokojen, když čtenář počal přemýšlet o předmětu mnou projednaném.« Zná-li ženské pouze ten, kdo je ženat, pak neměl jsem o tuzemních hospodyních psáti. Takový by byl logický závěrek. Pozoroval jsem však tyto domácnosti častěji, dívaje se na ně jako se z hlediště díváte na dramatickou hru. Přijdete domů a vypravujete, co jste v divadle viděli. Tak i já, co jsem viděl, jsem vypravoval s těmi dojmy a pocity, jež ve mně utkvěly. Že jsem pohlédl i do zákulisí těchto domácností, bylo tím. že jsem lékařem. Jakožto lékař získal jsem si důvěru hospodyň a jejich mužů. Mnohé přiznání jsem vyslechl, jež jiného smrtelníka zůstává taj no. Snad se. ozve hlas zamračeného Aristarcha: »O manželských věcech má mluviti pouze kdo ie manžel« — Odpovím: »Dobře máš, veliký muži! Ryba, která je v síti chycena a nemůže ven, jinak rozumuje než ryba na svobodě, ryba 90 volná, nepoutaná, smělá . . .« Ostatně zkušeností svých ani Goliášům, ani pidimužíkům nevnucuji, nepokládaje se za neomylného jako dekorovaní mandarini copaři. Konečně podotýkám, že domácnost mou v tropech nikdy neřídila jemnoruká tuzemní hospodyně, nýbrž — já sám. Knoflíky mi přišíval a postel upravoval atd. javanský sluha mající na starosti pořádek v pokoji, úklid a vše ostatní. Prádlo mi obstarával Číňan, jenž měl na hlavě v zadu svinutý cop, aby mu při práci nepřekážel ; bylf podoben ze zadu tlusté zavalité ženské. Syn nebeské říše posloužil mi též jehlou, bylo li třeba mému oděvu nějaké důkladnější správky. Dorozumíval jsem se s ním malajsky, jenže místo r vyslovoval /. R neumí totiž Číňan vyslovit.' — Jednu dobu mne též holil, a to břitvou, která měla podobu ševcovského knejpu. Byl dobrým obratným holičem, ale až příliš horlivě knejpem se oháněl kolem mého obličeje. Dal jsem mu hned výpověď, jakmile mi řekli důstojníci, že holič kouří opium ve značném množství. Nedůvěřoval jsem mu; mohl mne pořezat v opiovém záchvatu. Mateřské právo na střední Sumatře. Sumatra, osmkrát větší než Čechy, má asi tři milliony obyvatel a jest obydlena rozličnými malajskými kmeny, které vesměs vyznávají islam, Formálnosti sňatku jsou rozdílné v rozličných krajích. Ve střední části a na západním pobřeží ostrova vládne dosud právo mateřské — matka je náčelnicí rodiny, a ne otec. Novomanžel jde bydlit ke své ženě do domu její rodiny, v němž bydlí ostatní členové — aneb dochází pouze ke své ženě nocovat. U jiných kmenů na Sumatře, jako u Bataků, Atčiňanů, Malajců v Palembangu atd., kupuje ženich nevěstu od otce a příbuzenstva. Otec a příbuzní dávají potom svatebčanům dary a tím se navracuje asi čtvrtina kupní ceny nevěstiny novomanželům. Nemá-li jonák potřebnou summu peněz, aby si manželku koupil, vstoupí do služby ke svému budoucímu tchánovi za dělníka; ten jej prohlásí za nevlastního syna a ožení ho s dcerou. Musí však tchánovi stále pracovat jako dělník, takže po boku své ženy je více méně nevol- S2 Tiíkem svého tchána. Tepiv když tchánovi zaplatí určitou summu peněz s odečtením odslou-žených let, je prost dalších závazků, může se ženou odejít od tchána a zaříditi si vlastní domácnost. Tento způsob sňatku připomíná sňatek Jakuba patriarchy, jenž se též pronajal Labanovi za dělníka a později si vysloužil jeho nejstarší dceru Leu a ještě později i druhou dceru Rachel. Jakub sloužil za každou manželku sedm let. — Zmíníme se o mateřském právu, které dosud vládne ve střední Sumatře. Z náčrtku uvidíme, že láska mateřská je zcela instinktivní, kdežto cit otcovský je vzbuzen vírou, rozumem a povinností. Láska mateřská je něco přirozeného, láska otce něco vštípeného vychováním. I. Malajci usazení na střední Sumatře v guver-nérství západního pobřeží Sumatranského — jest jich přes million na 1800 čtv. mílích - mají zvláštní společenské řády, zcela rozdílné od nynějších řádů evropských. U nich se ještě udrželo právo mateřské (metrarchie), jež vládlo v šeré dávnověkosti u obyvatelů naší zeměkoule. Matka je zde dosud zástupkyní rodu, středem rodiny a zůstává navždy vlastnicí domu a všeho, co patří rodině; též děti stávají se členy toho pokolení, kam náleží matka. Rodinný majetek matčin mohou děditi pouze děti její — a ne muž nebo pří- buzní mužovi. Děti mluví o mateřském domu,, ne o otcovském. Ne otec, nýbrž matka je pánem svých dětí — a otcovskou moc nad nimi vykonává matčin nejstarší bratr (mamak). Mladík, jenž si vyhlédl nevěstu, neobrací se k otci nevěstinu se svou žádostí, nýbrž k matce a ke strýci nevěsty, aneb k její dalším příbuzným se strany mateřské. Děvče někdy si samo vybírá ženicha, a když matka její volbu schvaluje, bývá sňatek. Anebo matka dceři své ženicha namluví a dcera svoluje. Když potom rodina nevěsty svolila ke sňatku, mladí manželé nezřizují si své vlastní hospodářství a domácnost. Každá strana zůstává v domě své matky, a muž dochází k ženě pouze večer, nebydlí u ní a je považován za člověka cizího, do rodiny nenáležejícího, pouze za člověka, jenž v rodině jistý čas se zdržuje (orang menumpang). Muž bydlí v domě své matky spolu se svými sestrami, pod jichž dozorem se nalézá veškeren jeho osobní majetek, a které spolu s dětmi svými mají právo ku všemu, co on vydělá obchodem, ruční prací neb jakýmkoli jiným způsobem. Co však koná takový manžel v domě nebo na poli svezeny, je vše ve prospěch ženy. a sám smí z toho p.oužiti pouze toho, co by bylo ve prospěch dětí, na př. aby šat jim zaopatřil — chce-li pro ně činiti více, potřebuje k tomu povolení svých dědiců. — Po otci nededí jeho děti, nebof ty náležejí jeho matce a 9-t mohou děditi pouze po matce; po otci dědí jeho sestry, nebo děti jejich; nemá-li však sester, dědí bratří jeho s dětmi, a nemá-li ani bratrů, dědí po něm další poboční příbuzní aneb členové toho pokolení, k němuž náleží. Členové pokolení darují však obyčejně dědictví dětem (ačkoli k tomu nuceni nejsou), neboť dědictví je nepatrné. Dědičná důstojnost z téže příčiny (na př. titul pohlavára = tuanku) nepřechází s otce na syna. nýbrž na syna po sestře (kamankan). Zanechal-li nebožtík dluhy, připadnou týmž způsobem na dědice. Z majetku získaného mužem během manželství, připadne jedna polovice synům sestry jeho nebo dcerám sestry jeho a druhá polovice vdově nebo vdovci. Umře-li muž, přijdou jeho dědicové, aby vyšetřili, co zanechal a berou si to, avšak zapravují útraty na pohřeb. Tyto řády mají též neblahou stránku, ale jen s našeho stanoviska; nikdo si totiž nedá záležeti, aby svým kamankanům — sestřencům a neteřím — často žijícím v jiné krajině, zanechal mnoho pokladů, a potom při těchto řádech dědictví, již samo sebou malé, vždy se dělí na mnoho dílů. U Malajců, užívajících společně obecních polností, má člen každého okrsku přiměřeně velký přidělený pozemek a tím zabezpečenou výživu, proto nemá dědictví tak ohromného významu jako u nás, kde je třída proletárska a třída kapitalistu. i !)5 Mnohému sebevědomému zástupci silného pohlaví u nás bude překvapením, že děvče často samo si volí ženicha. Tu třeba uvážiti postavení muže, jehož činnost v rodině jest obmezenější než u nás. U nás manžel je především zakladatelem krbu domácího, živitelem a právní hlavou rodiny ; u Malajců je pouze původcem potomstva, kdežto žena sebe a dítky sama živí a muž o zplozené jím děti dále starati se nemusí. Vůbec ve střední Sumatře, kde se domorodci zabývají obdělá váním rýžových polí, vynikají ženy horlivou péčí o domácnost a děti. Toť nejpřirozenější obor ženské působnosti. Ještě dlužno uvážiti, že takový manželský svazek je dobrovolnější, přirozenější a méně sobecký -než u nás. Volíť si -dívka jonáka, jenž se jí líbí — to jedině rozhoduje. Jaký to rozdíl proti nám! Neboť jakými podněty uzavírají se sňatky v civilisované Evropě? Naše »dobré partie« mají často sobecký základ, peníze, společenské výhody. O tom synové přírody ničeho nevědí. Jsou šťastnější již tím, že nevědí o všemohoucnosti peněz. Smutná pravda, že kdo má peníze, má ty, kteří peněz nemají, ve své moci — nďmá významu pro naše Malajce. Ma-lajcům těmto se nedostává velmocného popudu chtít zbohatnouti. Jsou spokojeni svým prostým způsobem života a nevědí, co to je bursa, směnka, bankrot, továrna, všeobecná vojenská povinnost, souboj, sebevražda, syfilis atd. 96 Blahý následek těchto malajských řádů je ten, že tu není starých panen. Každá dívka již v rozkvětu svém pozná muže a stává se záhy účastnou radostí mateřských, k nimž má každá zdravá ženská osoba bez rozdílu právo. Obyvatelstvo jednoho domu velmi vzrůstá; zde bydlí matxa s dcerami, a dcery mají děti — je veselo v domě a dětí je tam jako včel. V pa-dangském vysokozemí jsou obšírné domy, kde klidně bydlí 10—20 rodin (dle našich pojetí) pod jednou střechou. Domy jsou veliké jako kasárny, dlouhé a prostranné. Zvláště v noci byly by tyto domy přelidněny, kdyby se bratří starších obyva-telkyň neodebrali noclehovat do domů svých žen. Je-li dům příliš*-těsný pro stále vzrůstající rodinu, postaví se na blízku nový dům a část obyvatel ze starého domu se tam stěhuje. Vzniká celá řada domů, v nichž bydlí členové jedné rodiny. A všichni žijí lu klidně vedle sebe u sebe bez hádek a záští. Když jsem hleděl na tuto velkou rodinu, vždy jsem cítil tichou, zbožnou, posvátnou radost z toho velkého lidského hnízda, svorného a spokojeného. Je to život opravdu idyllický a šťastnější, než namáhavý a perný život většiny rodin evropských, zaměstnaných bezohledným zápasem o život, jenž přece poskytuje nedostatečnou výživu. V takovém domě najdete matku, její syny a dcery (vesměs po sňatku v mateřském domě i ;>7 žijící) jakož i všecky vnuky a vnučky po přeslici. A nade vším vládne nejstarší bratr matky mamak, jenž u sestřenců a neteří požívá veliké úcty. Ja\*anská divadelní skupina. Poměr mezi mamakem a sestřencem je velmi laskavý, jako u nás mezi dobrým otcem a synem. Zemře-li mamak, přecházejí jeho práva a povinnosti na nejstaršího syna nejstarší sestry nebo, 98 je-li ten k tomu neschopen, na syna hned po něm následujícího. Jeden z nich stane se ma-makem nade všemi potomky (v ženské linii) své babičky. Takovým způsobem náčelník kmene je zástupcem té pramáti, od níž pocházejí všichni jeho potomci v ženské linii; je velmi ctěn od svých soukmenovců a přispívá ochotně pomocí a radou, kdykoli toho třeba. Mezi Malajci není žebráků ani tuláků ani bezdomných proletářů — a nemůže jich býti při metrarchických řádech a spravedlivé rovnosti pozemkové, jimiž se obec řídí. Otec nemá na své děti nijakého práva (tato práva má u Malajeů mamak), otec však, je-li nejstarším bratrem svých sester, jest opět pánem (mamakem) nad dětmi a potomky těchto svých sester: Proto se nikdo neptá: >Kdo je tvůj otec ?« — On otce ani nezná. Třeba se ptáti: »Kdo je tvá matka?« nebo »Kdo je tvůj mamak?« Otec jest osobou vedlejší a úplně v pozadí ; osud a sňatek dětí určuje matka a mamak. Otec nemá v tom nijakého účastenství; otec je jaksi incognito mimo kruh rodinný a děti po něm též ničeho nedědí. Ptáte-li se Malajce na otce, uvedete ho do velkých rozpaků, neboť ani neví, že múze taková otázka existovati. Spolu byla by ta otázka neslušná, urážlivá, jako kdyby se v Evropě někdo ptal přítele, jehož po dlouhé nepřítomnosti potkal: »Co dělá tvůj dělník, nebo 99 kočí, nebo hlídač?« — místo aby se zeptal, co dělá jeho manželka, jeho rodina atd. Je pozoruhodno, že manželé nikdy nesmějí býti z téhož pokolení, takže muž a manželka, náležejí každý jinam do jiného pokolení; takových pokolení (suku) je v padangském vysokozemí čtyřicet. Roztřídění lidu na pokolení bylo též u Židů, mezi něž byla rozdělena Palestina, jenže pokolení bydlila v určitých územích, a toliko pokolení Levi dostalo čtyřicet osm měst v různých krajinách. U Malajeů jsou však členové téhož pokolení, totiž potomci téže pramáti — vždy v rozličných krajích. V každé malajské vesnici nalezneš příslušníky až desíti rozličných pokolení; každý dobře ví, nechť je kdekoli, co se děje v jeho suku, a člen téhož suku, sejde-li se v cizině se soukmenovcem, je vždy radostně vítán. Malajec je šťasten vědomím, že náleží do obce, kde je revné pozemkové právo pro všecky, kde není žádných privilegií, kde žijí téměř jeden jako druhý, asi ve stejném blahobytu, a kde proto není závisti a kastovní nevraživosti, neurva-losti jedné třídy naproti druhé. Evropský velko-kapitalista, jenž žije líně, a ví, že práce tovární předpokládá chudobu, snad vám namítne: »Probůh, tím se podporuje lenost v lidu, když lid má výživu zabezpečenu bez lopocení.« Na to odpovídáme s Malajcem: »Což je povoláním člo- ,00 veka, aby se dřel od rána dó večera? Kdyby se aspoň dřel na sebe!« Normální stav člověka nedá se ovšem bez práce mysliti, ale práce ta musí býti taková, aby tisíce a tisíce lidí neobra-_cela v otroky, aby každý pracující měl aspoň tolik hodin odpočinku, koljk práce. Malajec více odpočívá nežli pracuje. Toť právě veliká přednost malajských obcí, že obyvatelům není třeba se dříti jen pro výživu jako evropským proletářům, že mají ze života radost, že milý jest jim život; pro ně život nemá nic hořkého a tragického jako pro Evropany, u nichž počet samovrážd a choromyslných stále roste (v každém čísle novin najdete několik samovrážd), v jejichž hlavních městech lidé hladem umírají. Rolnictvo v nábožné Haliči stále hladoví. U Malajců hladu není a nemůže býti. Každý je tam vlastníkem půdy, každá .rodina má vyměřenou půdu dle počtu svých členů. Jmění každého jednotlivce zahrnuje pozemky, polnosti; rodina obdělává svá rýžová pole a nezná těch trapných starostí o výživu svírajících milliony evropského lidstva. Peněz mezi Malajci je velmi málo, za to mají polnosti a potravin v dostatečném nadbytku. Velkostatkářstvo privilegované, které je záhubou drobného rolnického stavu v Evropě, nemůže mezi Malajci vzniknouti, neboť obec sama zachovává dělitelnost svých pozemků a sama bdí nad tímto pravidlem 101 Čtenář vidí, že ve vnitřní Sumatře pojem rodiny jest jiný než u nás. Nám se nyní příčí, abychom původ rodiny odváděli dle linie ženské, a syn aby dostával příjmení po matce a ne po otci. Tento zákon o ženské posloupnosti byl Řekům a Římanům úplně neznámý, a když He-ródot shledal u Lyků obyčej, že děti přijímají jméno matčino, a že Lykové sestavují rodokmen dle původu mateřského, mínil, že tímto obyčejem liší se Lykové od ostatních národů. A přece tento zvyk je až podees velmi rozšířen skoro u všech australských plemen trvajících na velmi nízkém stupni vzdělanosti. Metrarchie trvá ještě u Indiánů severoamerických, Malabarů a rozličných kmenů asijské pevniny, u obyvatelů ostrovů Martlock, Marschall, Tonga, u Arovaků v Guyaně a jiných .afrických kmenů. Stopovati vznik a vývoj rodiny od prvopo-čátečného stavu lidstva, od surového pravěku až k našim rodinným svazkům — jest úlohou moderní vědy — sociologie. Lidé v předhistorické době žili v malých, sobě nepřátelských tlupách, dobývajících si namáhavě" výživy. Nejsilnější byl náčelníkem hordy. Každý člen hordy věděl, kdo jest jeho matkou, nevěděl však, kdo jest jeho otcem. Matka die všeobecného zákona přírody souvisí s dítětem mnohem užšími přirozenými svazky než ploditel, ona též cítí živější náklonnost k mláděti a vyvinuje se v ní instinktivní 102 láska k dětem, jak to vidíme u všech živoků. U živoků matka vždy se stará o zachováni svých potomků, méně a jen výjimečně otec. I v metrarchické době starost o děti měla výhradně matka. Vznikla tedy přirozeně skupina mateřská (muž jako manžel a otec byl z této skupiny zcela vyloučen). Majetek přecházel po matce k dětem, k její nejbližším pokrevným příbuzným, a teprv později, když muž v bližší styk vstoupil se skupinou mateřskou, též k jetio movitému jmění, k dětem sestry. Tento společenský řád, v němž sestřenec má dědičné právo, • trvá ještě u mnohých plemen. V prvopočátečně tlupě byla láska neznáma, muž se tu choval právem silnějšího, uprostřed tlupy i mimo tlupu. Muž zmocnil se ženy, buď ji uloupil nebo koupil a stala se takto jeho majetkem. Nyní je tvořena rodina něčím, co náleží jednomu pánovi, co je pod mocí otce; vyvinuje se tu pojem majetku a příslušnosti a první krok k civilisaci. Základ á vodící pravidlo nově utvořené otcovské rodiny není více krev, nýbrž moc a pěst. Nový princip otcovské moci rozbil prastarou organisaci rodin dle matky. Tento převrat patriarchický nestal se rázem, ba neďěl se ani současně na celé zeměkouli. Nejdříve se objevil u silných a činně V3'stupujících národů a vždy vycházel od jednotlivců. Přechod z práva mate-řího k moci otecké lze připodobniti třem velkým 10:i dobám kulturním, době kamenné, bronzové a železné, které po sobě následovaly a též v určité době neuplynuly jako stroje nařízené do jisté hodiny. U malajsko-australských Papuanů je dosud kamenná doba, dosud neznají železa. Jako tento kamenný věk předcházel užívání kovů, rovněž v životě národů mateřská krev (pokre-venství skrze lůno mateřské) předcházela posloupnost otcovskou. Jako prvopočátečný kámen ustoupil kovu, tak ustoupil mateří řád řádu oteckému. Kamenná doba je známkou šedé dávno-věkosti a mateří řád rovněž. Jak toto společenské zařízení se udrželo v střední Sumatře u Ma-lajců, u plemene jinak dosti vzdělaného, je dosud nesnadno vysvětliti. Avšak nesnadnost tato nikomu nedává práva, aby tvrdil, že člověčenstvo již v šeré dávnověkosti se rozpadalo ve skupiny dvě, metrarchickou a patrarchickou, že tyto dvě skupiny vedle sebe od jakživa byly, jako11: vedle sebe v přírodě stává stát včelí a mravenčí. To není rozřešení otázky, nýbrž jen pouhé její obejití, a tím není nic dokázáno. Naopak, láska a postavení otcovo je pozdní, mimořádný výjev ci-vilisace a společenského vývinu, třeba že vznik, ustálení a konečná nadvláda nového principu není ještě prozpytována. V nejnovější době někteří ethnografové tvrdí, že v době předhistorické nebylo nespořádaného pohlavního obcování, že nebylo t. zv. promiscuity. Positivních psaných 104 památek o tom nemáme. Též Dan in se stanoviska zoologického pochybuje o této promiscuitě, což odůvodňuje tím, co víme o žárlivosti všech mužských živočichů. Darvinovi zamlouvá se spíše ta hypothésa, dle níž člověk žil prvopočátečně v malých společnostech, každý muž s ženou, anebo, když měl moc, s více ženami, které ze žárlivosti proti všem ostatním mužům hájil, až konečně se vyvinulo jednoženské manželství, které vzhledem k výchově dětí a k budoucnosti člověka pokládá se za nejprospěšnější. Nenáhlý postup od nevázaných tlup lidských k rodinnému životu lze dosud stopovati na naší zemi. Dosud jsou surová plemena, u nichž rodiče tak dlouho o děti pečují, pokud děti nejsou schopny, aby se sami krmily, načež dítky mizí v tlupě a jsou rodičům úplně cizí jako ptáčata, když umějí již létati a hnízda nepotřebují. Dítky náležejí celému plemenu jako rodiče. Dějiny lidské rodiny učí, že Adam a Eva nebyli samojediní na světě, nýbrž že náleželi plemenu, jemuž byli zavázáni vším, co byli a seč byli. Mimo plémě nelze si ani mysliti první lidičky. — Dále jsou plemena, v nichž muž postupuje do domu ženy jako nádenník a dělník, tam nižší práce vykonává a od dětí za otce uznán nebývá, t. j. děti necítí k němu nijakých povinností za to, že je zplodil. U Malajců muž ani u ženy nebydlí, jsa pouze v její domě trpěn. Všude však vi- 105 dime — au M?l«.jců též — důležité faktum, že i při mateřím právu, kdy rodina se kupila okolo matky jako svého hlavního středu, rodina byla vždy řízena a vedena mužem (u Malajců, jak již řečeno, mu říkají »mamak«). Žena nikdy pokud svět světem stojí, nevládla v rodině s tou mocí, jako vládl otec v době patriarchální. Lidská společnost vždy byla řízena mužem, nějakého ženského regimu ■ nikdy nebylo, a tak to musí byli, ač má-li člověčenstvo pokračovat na dráze pokroku a zdokonalování. S ženským regimem s jeho vlečkami, turnýrami, krinolinami a módními nesmysly nastal by rázem konec kulturního rozvoje lidstva, lidstvo by se vrátilo o mnoho tisíc let nazpět. Avšak není obavy, že se tak stane, příroda takovýchto skoků o tisíce let zpět ne- * miluje — a potom tělo žen je tak podivuhodně sestrojeno a rovněž i duševní stránka ženy, že bez muže, jakožto pána svého, obejíti se nemohou, nemohou se obejíti bez muže ani býti šťastny, ani spokojeny a zdrávy. Proto vidíme, že veškeré jejich konání a myšlení bezděčně směřuje k tomu, aby se >pánům« tvorstva líbily a smyslnbst naši' rozněcovaly k dosažení hlavního velikého cíle, k němuž jsou na světě — zcela ve smyslu matky přírody. A páni tvorstva zase se koří krásným, svůdným a v mládí tak zajímavým bytostem ženským rovněž ve smyslu matky přírody. Aby jim však vládu a ří- 106 zení svých věcí přenechali, na to ještě nikdo z mužů nepomyslil. Byl by to svět velmi podivný. Vláda čepce — kdyby na ni jednou došlo — byla by, mezi námi řečeno, největší a zároveň nejkratší fraškou pod sluncem. Homerický smích silného pohlaví rozléhal by se veškerenstvem. Jinak to ani nemůže dopadnout. Člověčenstvo existuje 85 tisíc let, z nichž pouze 5000 náleží civilisaci. Postupem 80ti tisíců let, nežli nastala doba civilisační, byla vláda žen. Žena byla za kamenného a bronzového věku hlavou rodiny, byla královnou a kněžicí. Přišla však doba, že jí žezlo uniklo z ruky. Muž se povznesl k sebevědomí. Se vznikem osobních zájmů a soukromého majetku vzrůstal i význam té osoby, která majetek dobývá — muže. Muž potom ženu si uloupil — stala se jeho otrokyni; později po uplynutí věku ji kupoval — stala se mu pomocnici a hospodyní, a věkovým postupem civilisace i jeho manželkou, více méně rovnoprávnou. Kdosi řekl, že patri-archie jest. výrazem civilisace — a metrarchie výrazem polodivokého stavu společenského. Nyní prý moderní ženy opět se hlásí o žezlo, emancipace prý směřuje k zavedení metrarchie. I kdyby k tomu směřovala, není se čeho báti. Co bylo v přírodě a co za své vzalo, již se nevrací. Tisíce a tisíce let společenského vývoje nelze vyškrtnouti z dějin člověčenstva. Je-li manželství spuchřelá 107 instituce, která se tak dlouho udrží (jak to Zola vyřkl) pokud se nenajde něco »lepšího«, — tož emancipace žen s žezlem v ruce jistě nebude tím »lepším". Malajci ve střední Sumatře tvoří jednu velikou, těsně spřízněnou rodinu. Takové řády měli před mnoha věky, mají je nyní a dlouho ještě budou Milostpaní volá: — Mášo, pojď a pomoz mi přitáhnout korset. — Hned. Kam to spěcháte milostpaní? — Ach, Mášo, musím do přednášky. Přednáška bude o škodlivosti korsetu . . . * * * — Co vás nejvíce zajímalo v přednášce o škodlivosti korsetu ? tázal se literát zvučného jména. Milostpaní odpovídá: To, že dáma lékařka, která nám přednášela, sama měla korset. . . * * * Aforismy: Vosa je jak stará koketta, která se příliš silně stahuje. Která žena by si nezoufala kdyby ji příroda stvořila tak, jak ji strojí móda (Buast) — aneb kdyby ji příroda tak zmrzačenu stvořila jako si šněrovačkou sama svévolně mrzačí vnitřní organy . . . * Řeka času utápí v bezdně zapomenutí národy říše a krále, t. j. všecko má svůj konec. A jaký konec čeká šněrovačku? Známe, že staré stolice spalujeme, roztřepané košile ' obracíme v psací 127 papír, z prachu mramorového vyrábíme vodu s uhliónatkou. Jiné předměty, jako špendlíky, jehly k šití, jehlice z vlasů mizí beze stopy. Náleží k. těmto malým předmětům, které polo nepozorovaně berou za své, i kosticový pancíř, jenž srdce ženské chrání? Co se děje se starými korsety ? Před několika lety jistý turista toulaje se po Paříži náhodou kráčel přes náměstí Petits-Pěres a bezděčně upřel oči na velkou dřevěnou bednu, která byla postavena na chodníku. Nahoře byl dosti velký otvor a víko bylo uzamčeno těžkým visacím zámkem. Na. bedně byl přilepen tento plakát: »Bedna pro sbírání korsetu. Prosíme dámy, aby staré své korsety již nezahazovaly. Posílejte je do podpůrného dělnického spolku na náměstí Petits-Pěres, jenž je s díky přijme a jich použije. Ze starých korsetu bere se kostice, z níž se zhotovují kartáče a košťata, která jsou mnohem trvanlivější než zhotovená z vláken rostlinných.« — Jak budou naše dámy nyní dobročinné a jak budou páni reptati za příčinou náhle vzrostající spotřeby ženských opevňovacích hradeb! Dámy mají nyní výbornou výmluvu, když žádají novou šněrovačku. Je to prostě přání dobře činiti chudým ! Nadarmo se neříká, že útrpnost a dobročinnost jsou především ženské ctnosti! • * * * 128 Módní pošetilosti, stahování se v pasu, nerozumné odívání se a stálé sezení takovou měrou zmrzačují tělo civilisované ženy, že se stává neschopným dostáti své přirozené úloze. Mnohá mladá panička musila za bývalou ješitnost pykat při porodu prvního dítěte nesnesitelnými bolestmi (i životem). Větší nebo menší bolesti skoro při každém porodu jsou přiměřené tresty za dřívější přestupky proti zdravotním příkazům. "Nejen nerozumné odívání, též nedostatek tělesného pohybu na volném vzduchu a zanedbávání svalové činnosti, nedostatek otužilosti těla - mají neblahé následky. Bez tělesné otužující činnosti oběh krve je líný, výměšky nedostatečné, výměna látek znesnadněna - a vznikají choroby žalúdkové, zácpa, blednička a rozliíné nervové bolesti v zádech, v kříži a nepravidelnosti měsíčného. To vše jsou předchůdcové těžkých neduhů, které se mohou v manželství zhoršit. .— Neblahé následky šněrovačky jeví se zvláště při porodu. Proč tuzemky lehce rodí? Žijí přiměřeně přírodě. U tuzemky, která je ustavičně na vzduchu, stálena vzduchu pracuje a šněrovačky nenosí (neví ani, co to je) - je porod rychlejší, lehcí, skoro, bezbolestný, dítko rodí se hned spolu s placentou Vše je odbyto za PŮ1 hodiny, takže muž a rodina mnohdy ani o porodu nevědí, a rodička je - veselá. Ovšem, nepravidelné (příčné) polohy decka v děloze a anomálie pánve, kde je třeba. 12» operativní pomoci, též u Javanek mívá v zápětí smrt matky. * * * Země má význam pouze kosmický jako Mars, Venus a jiná tělesa nebeská. Život individuální, živokové na povrchu jejich žijící, úplně mizí Vojenská nemocnice ve Forte de Kock ve střední Sumatře, ve které ležel nemocen autor knihy, stížen po tři měsíce těžkou malarickou zimnicí, kterou dostal na ačínském bojišti v severni Sumatře. Byv vyhojen re zdejším horském vzduchu, opět se odebral na bojiště. jako pilinka vůči veškerenstvu a nic nerozhodují jako krysy nic nerozhodují na parníku mořském, ačkoli se domýšlejí, že parník k vůli nim byl vystaven — tak jim to vlastní jejich mandarini a mudrcové pověděli. — Tyto bytosti žijící na povrchu, planety hledí si nějak vysvětlit příčinu 9 wm 130 svých děsných nehod. Primitivní člověk od jak-živa se vzpíral proti bolestem a proti smrti, kteréž se mu zdály býti proti přírodě. Hleděl si to vysvětliti ještě podivnějšími událostmi — trestem za hříchy, které předkové kdysi před časy spáchali a za něž nyní nevinné potomstvo musí pykati. Je to spravedlivé? Tyto bolesti, které nás u rodící ženy prudkostí svou tak lekají, jsou do jisté míry zcela přirozené; svalnaté stěn}' dělohy se silně stahují, aby vypudily dítě z nitra matky — a toto stahování svalů není možno bez bolestí. Člověk neznaje přírodních zákonů a lekaje se těchto útrap rodičky vymyslil si naivní báje a mythy na jejich vysvětlení. Všem zdála se tato bolest velikou křivdou od přírody, která provází výkon zcela přirozený. Je to trest za to, že první žena na naší zeměkouli neposlechši rozkazu požila zapovězený plod ze stromu poznání dobrého a zlého. »S bolestí roditi budeš děti —« čteme v třetí kapitole Genesis. Tímto prvotním hříchem vysvětlují si nábožní lidé všecky svízele života a všecka protivenství, která scíhají člověka v tomto slzavém údolí, rovněž i smrt. (Již Byron v »Kainu« praví: »Smrt není trestem, nýbrž zákonem«). Dajakové, praobyvatelé ostrova Borneo, rovněž ■ tak si vysvětlují porodní bolesti: . trestem za hřích. Prý naše pramáti, tak Dajakové si vypravují, kladla 131 z počátku vejce, z nichž se líhli lidé. Jednou řekla svým dětem — byly již dospělými lidmi — : »Nechoďte ke hnízdu!« Ale ty ke hnízdu šly, vzaly vejce tam uložené a uvařily si je k jídlu . . . Matka navrátivši se zlořečila dětem, načež nekladla již vajec. Od těch dob se lidé rodí z útroby ženy, avšak s velikými bolestmi. — Dajakové vysvětlují si tedy bolesti a smrt při porodu trestem za přestoupení zákona v šeré dávnovŠ-kosti. Veškera příroda byla potrestána — i zvířata rodí též více méně s bolestmi. Zena člověka není vyjata z tohoto všeobecně platného zákona. Bez bolesti není porodu. Ovšem s mnohem většími bolestmi nežli tuzemka rodí epropská žena zchoulostivělá civilisací, znesvářená šněrovačkou a stahováním. Evropská žena v porodních mukách vydává zvuky, jež činí trpícího člověka rovným trpícímu zvířeti; slyšíte bezděčný nářek každého organismu postiženého porodními bolestmi, ať lidského nebo zvířecího. U nás je porod jako neštěstím a poděšením celé rodiny. Jinak to jest u tuzemců . . . Tuzemka i v těhotném stavu vykonává své obyčejné domácí zaměstnání. — Ještě v pokročilejším těhotném stavu nenosí ani lehčí břímě na zádech a neurazí menší kousek cesty denně nežli obyčejně. Nosí na zádech píci pro dobjřtek daleko z lesa. Cítí-li na cestě bolesti porodní, jde do křoví, břímě shodí na zem a bez všeliké cizí pomoci rodí děťátko. Šňůru pupeční 132 Q přetrhne prostě mezi prsty (zvířata ji překusují mezi zuby). Omyje novorozeně a sebe vodo je—li voda na bjízku, a hned opět bere břímě na záda (často až 15—25 kilo) a chvátá za družkami, nesouc si v náručí malého světoobčánka. Nemá času stonat. Naše vesničanka nemá rovněž času, aby se mnoho neděl loudala methodicky s postele na divan, a vždy nachází v sobě dosti síly a mužnosti, aby pokojně snášela to, co udržuje v posteli městskou paničku. Porod dítěte je přirozený pochod. V ohromné většině případů porod málo kdy vyžaduje jiné pomoci nežli té, kterou rodičce zkušené mohou poskytnout matky asousedky. Vyšetřování per vaginam rodící tuzemka nedovolí' ani evropskému lékaři, pokládajíc to za nemrav-nost a nestydatost —■ při pravidelném porodu je toto vnitřní vyšetřování beztoho zbytečno; ženám, které tuzemkám pomáhají,'stačí vyšetřování zevnější. O fuzemní chůvě. Tuzemní chůva — babu '— má jednu zvláštnost. V Praze, kde se rodí tolik dětí, přináší tyto děti čáp (často o něm slyšíte mluvit: »Toho čápa'zabijeme< atd.). Ve Francii říkají dětem, že novorozenci rostou >pod kapustou« aneb že bývají nalezeny v zelí. V hollandské Indii říkají Evropané svým dítkám, že novorozenci »padají s palmy« aneb že je přivezl parník, když právě zakotvil nějaký parník v přístavu. Jinak se má věc u tuzemních Malajců a Javanů, kteří nelhou ani dětem a hovoří s nimi volně a otevřeně. Děti tuzemní, jako děti vesnické vůbec, záhy vědí pravdu, říkajíce: Naše kráva má v sobě mladé. Tuzemní chlapci záhy vědí, že se děti rodí z útroby mateřské, a řeknete-li jim, že »padají s palmy«, řeknou: »To není pravda. Proč by je tam na palmu odnesli ? Byly by se zabily, kdyby spadly s takové výše.« (Palma dosahuje výše 20—30 m.) — a řeknou si hned o vás: barankali tuwan gila (snad pán má o kolečko více, je praštěný pytlem ?) — U nás je toho 134 pravý opak. Dceři je 18 let, chodila do »vyššr dívčí« neb do klášterní německé školy, je přiměřeně rozumná, čiperná, z hovoru se služkami a přítelkyněmi má dostatečné vědomosti o počátečném vzniku člověka aj>osmívá se čápu a podobným báchorkám. Chtěla kdysi číst Tolstého »Vojnu a mír*, avšak matinka jí knihu vzala. Považte jen — autor tam v první kapitole podotýká o jisté paní, že byla »těhotná«. Zalomte rukama nad takovou neslušností! Dcera potkává sice na ulici těhotné dámy ze svého příbuzenstva, ale zmíniti se o tom, čísti pohoršlivé slovo černé na bílém, tot nanejvýš neslušno! Dcera se nesmí ničeho dovědět o fysiologických úkonech ženské přirozenosti, o budoucích povinnostech v manželství a v mateřství. — Avšak chodí s touž maminkou do Zlaté kapličky na oplzlé operetty — »Gejša« se jí líbí. Že právě tím svou dceru kazí, berouc ji s sebou na dvojsmyslné, pohlavně dráždivé operetky, dobrá matinka nechce chápat, poněvadž by sama musila přestat chodit na operetní večery. Slečna dovede zdánlivě chytrými řečmi baviti hejno šviháků ... a to matku její velmi těší; avšak poznámka v seriosním nejcudnějším románu o tehotnosti vdané dámy velmi matku polekala; poznámka prý mohla uškodit dceřině dívčí čistotě, mohla její panenské nedotknutelnosti vyrazit lilii z ruky. Ve skutečnosti nebrala by její dívčí útlost a sebevědomí nej- 135 menší zkázy, i kdyby od matky podrobně znala ústrojí a úkony vlastního těla, nebof s těmito vědomostmi může se v manželském stavu snáze uchrániti chorob a snáze roditi zdravé děti, což je pro ženu největší chválou. Poměr mezi matkou a dcerou má být tak dověrný a přátelský (a není-li, je tím matka vinna), aby matka mohla dceru bez upejpání řádně poučit o důležitosti vlastního těla a o významu, posvätnosti a bolestech mateřství, čímž by nejlépe dceru ubránila proti lehkomyslným a nemravným názorům. Je si přáti u děvčat naprostého nevedení určitých záležitostí těla ženského? Nikoli! Tolik má vědět každé vzdělanější děvče o úkonech svého pohlaví ze zdravotnictví a především je na matce, aby dceři všecko srozumitelně vyložila a s náležitou vážností . . . a nemá dopustit, aby se to dcera dovídala od služek v kuchyni, od přítelkyň, z ulice, z románů, z novell. Ale pohříchu mnohá matka je líná na seriosnější hovor a tak zvyklá pokrytství ze »slušnosti«, že si netroufá mluvit o »choulostivých« věcech právě s vlastní dcerou. A při tom tím pečlivěji vychovává dle svého názoru dcery: vodí je s obnaženou šíjí na plesy, strojí je do šatů více odkrývajících nežli zakrývajících, přímo pozornost mužů k tělesným vnadám poutajících. To není již proti vznešené morálce ? Lež a přetvářku omlouváte mravními požadavky ? 136 Moliěre řekl o vychování ženy přímo: »La femme doit avoir des clartés de tout« (Ženě má být vše objasněno). — * * « X Evropské děti odchované v Batavii tuzemními chůvami dají se vám do hlasitého smíchu při vaší opatrné lži o palmách. Toť vliv staré chůvy, která vědomě snímá bbvazek s očí dětí. Činí to s dobrým vrozeným taktem při obyčejném hovoru s dětmi; děti toho ani neznamenají, a nikdo v tom nespatřuje nic necudného nebo cynického. V tropických krajích, kde vše rychle kvete, plá a zraje, kde se nahota horkým podnebím vnucuje, směšnost zbožných lží bije příliš do očí, a proto chůva jedná tu zcela paedagogicky. Officielní naši paedagogové, patriarchové, učitelé, jeptišky, kazatelé a přemnozí rodiče u nás neuznají tohoto blahodárného vlivu chůvina. U nás se z větší části ještě všecko odrostlým hochům a zralým dcerám, zatajuje; prý toho žádá mravnost a slušnost. Jen bývá-li to co plátno? Vždyf nijak nemůžete zabrániti, aby se již útlé mládeži nedostaly do rukou historky a básně, v nichž se zapovězené ovoce halí do svůdných dráždivých obrazů. Děti vidí ještě horší věci na ulici a ve škole se jim vypravuje o dobrodružství Josefa Egyptského s podnikavou dámou Putifarkou, která prý chtěla »nevinného Josefa svésti k těžkému hříchu!« 137 (K jakému hříchu — se zamlčuje). A vedle toho učitelské konference neschvaluji do knihoven pro žáky »Báchorky B. Němcové« proto, že se v nich vypravuje, jak se princ zamiloval do krásné princezny a jak královna porodila králi synáčka — jsou prý to slova nanejvýš nebezpečná pro děti. A takové názory mají přemnozí odborní paedagogové a otcové! Zbytek středověkého pokrytectví jeví se tu jakožto bojácná otrocká úzkost-livost. A opět se tážeme: Jen bývá-li to co plátno? Přemrštěným a dráždícím tajemnůstkář-stvím a zarytým umlčováním všeho, co se jen poněkud týká přirozené lásky — dosahuje se spíše opaku toho, čeho hledí dosíci svou hloubkou officielní paedagog. Dcera se přece modlí: »Narodil se z Marie Panny . . .« »Požehnaný plod života Tvého . .« a nikdo dosud tato prostá a přímá slova nevyškrtl dívkám z modlitby, nikdo z paedagogů neshledal slova ta pohoršlivými. Proč tedy všude jinde ta nedůtklivost a nedůslednost? Aneb vaše dcera smí se modlit, ale nesmí a nemusí vědět, co se modlí? Snad jí ani na smyslu modlitby nezáleží ? Pamatuji se, co se mi nepěkného v Praze přihodilo po návratu ze Sumatry. Měl jsem promluvit v soukromém dámském kroužku »O živobytí pohanských obyvatelů na ostrově Niasu«, kde jsem strávil dvě leta. Nesměl jsem při rozpravě užiti slova kojiti, — slovo zdálo se (bezdětné) domácí paní »neslušným a 188 urážlivým«. Jaká to maloměstská úzkostlivosti Abych tedy přítomné nevdané dámy a učitelky neurazil a pohoršení nedal, bylo mi slovo »kojiti« vyjádřit jinak — (prý méně necudně — »živiti mateřským mlékem«. Matky, které kojily své dítky, pochopí pokrytectví a nemístnost takové prudérie. Ctěný čtenář jistě viděl divukrásné obrazy zhotovené italskými mistry, na nichž Matka boží kojí svého synáčka, jehož si přivinuje k odhalené hrudi' podávajíc mu prs. Její obličej září blažeností. Nevýslovné štěstí spočívá v jejích rysech — s tím výrazem malují nám svaté, když patří na tvář Boží neb když vidí nebe otevřené. »Matka boží« — jak moderní francouzský spisovatel vyjádřil myšlenku osvíceného mistra — se na obraze usmívá tím lidským výrazem matek, jež jsou šťastny, že mohou děcku dávat svoje mléko, tak jakoby mu ochotně daly svou krev. Matka cítí, jak malá hltavá ústa z ní pijí a jak ta malá bytost, plod života jejího, je víc a více její. Jsem přesvědčen, že takový oltárni obraz nikoho nezkazil a nikoho nepohoršil. V drážďanské galerii je obraz Murilla — Ježíšek ručkou odhrnuje si šat z ňader Matky boží; chce být kojen. Matka, která kojí, která podává nemluvněti mateřský prs, není-li spolu obrazem života stále se ohrožujícího, mládnoucího a ve svém tvoření neumdlévajícího? Není tu vtěleno největší mystérium přírody ? Necítíte 139 živě pohlížejíce na matku kojící, že stálé a stálé obnovování života je vznešený ajediný cíl přírody ? A když vidíte, jak malý tvoreček svýma ručkama tlačí na měkká mateřská ňadra, jak se ručkama o ně opírá, aby si urychlil přítok mléka — zdali mi nepřisvědčíte, že na naší zemi není dojemnějšího a spolu vznešenějšího divadla? Ano, mateřství je posvátné, ono činí ženu úctyhodnou a povznáší ji v očích všech osvícených lidí. Zena je tvůrkyní, v její rukou spočívá z větší části zdar a prospěch a blaho budoucího pokolení. Před dobrou a rozumnou matkou rádi skláníme šíji. Vždyť už staří Řekové a Římané, kterým byla neznáma titěrná novověká galantnost, ctili těhotnou ženu. Nejvznešenější občané starého světa ustupovali z cesty těhotné ženě. »Rodí nám občany« — říkali. Přemrštěná úzkostlivosť ve věcech pohlavních. Básníci a kouzelníci pera okrašlují někdy tuto s%o rečku těla zlatoskvoucím ovzduším. Avšak nic plátno, její výkony"; udržují člověka na úrovni se zvířetem. Výkon lásky je zvířecí akt, jenž v touze po ukojení nezná překážek. Hlavní věcí jest, abys mu podlehl co možná uvědoměle a rozumně, t. j. přirozeně, jak příroda uložila každému, kdo pochází od Adama a Evy. Právě tato zvířeckost v člověku podrážela moralistům odjakživa nohy, i jali se přizvukovati básníkům ajejich nicotným allegorickým obrazům a tlachům. Lež a pokrytectví, co se tkne lásky a přírodního pudu, proniká názory kulturního člověka a právě v té společenské třídě, která sama se nazývá intel-ligentní. V Evropě věru aby se člověk často styděl, že přišel přirozeným způsobem na svět. Úzkostlivě se vyhýbají i v seriosním hovoru slovům velmi málo závadným — na př. je těhotná, ona obtěžkala; slova ta nikdy nemohou urazit 141 mravného člověka, nanejvýš opět jen pokrytce a svatoušky. V Evropě není zvykem poučovati dorůstající chlapce o tomto pudu, chlapci se nedovědí o neblahých následcích pudu nepřirozeně ukájeného (sebe-przněním). A přece je povinností rodičů a každého vychovatele, aby své chovance nenechal v nevědomosti a vážně a důstojně k nim promluvil, jak věci se mají ve skutečnosti. Syn dospívá s páskou na očích a na duchu nemaje ponětí o počátcích života a rozmnožování rodu lidského ; vše mu zamlčují skoro naschvál, jen aby dlouho tápal ve tmách a ničeho se nedověděl o tajnostech« přírody. Mnoho tu působí pohodlí, krátko-zrakost a trapná lhostejnost rodičů ; prý by se musili stydět před vlastním synem! Za přírodu se stydět? Jaké to tlachy a falešná stydlivost! Dle sebe dobře vědí, že chtíč víří v mladém těle a jím lomcuje. Jsou-li rodiče ke svým dětem nerozumně přísní a suroví — takže ustavičnými nadávkami, vyhrůžkami a tresty ubohé děti za-strašují — stává se, že děti pozbývají důvěry k rodičům a s ničím se jim nesvěřují bojíce se jich jako ohně. A přece má být vychování takové, aby děti cítily, že nemají lepších přátel nad — vlastní rodiče, že nemůže být ničeho, v čem by se k nim nemohly obrátit o radu a poučení. Rozumný otec synovi poví, jakým způsobem přicházejí děti na svět a též laskavě a vlídně 112 poučí své dítě o významu přírodního chtíče. Slova otcova činúna 14—161etého chlapce dobrý a uspokojující dojem; právě proto měl by otec sám poskytnouti synovi toto předůležité vysvětlení, rovněž jako matka své dospívající dceři. Je však mnoho takových osvícených rodičů? Šlechtici v Rusku jeví se vůči svým synům moudrými opravdovými rádci, dávajíce jim rozumné poučení^ o probouzejícím se pohlavnímu pudu. Synové mohou potom vědomě a mužně nastoupit další dráhu životní, kdežto hoši vychovaní v pokrytecké nevědomosti netušíce vší škodlivosti ohavných tajných návyků mohou býti snadno svedeni k neřesti sebeprznění, mohou klopýtnout a prohloupit na celý život — a kdyby i toho nebylo, čeká jinochy mnoho trpkých zkušeností, jich snadno jim mohli rodiče ušetřit přátelskou radou poskytnutou v čas. Ale o tom nikdo ničeho synům neřekl, ani nejbližší příbuzní, kteří jim dali život. Jinak jednají židé. O nich je známo, že děti své záhy sami informují o výkonech lásky a že jim líčí lásku jako odměnu a požitek, který na ně čeká v dospívajícím věku po vyplněných povinnostech života praktického. Rodiče náležitým poučením nedávají u svých synů vzplanout milostnému žáru a blouznivé ideální lásce beze směru a bez vodítka, jakoby taková láska byla vrcholem štěstí; naopak, rodiče hledí i. v lásce 143 na skutečný život, na smyslný podklad lásky a líčí jim rozumně řízenou a opatrnou smy-slnost jako základ lidského blaha zde na zemi. Proto mohla by býti rodinná láska u Židů i nám vzorem. Manželství jejich lze nazvati šťastnými. Pozoruhoden je malý počet' sebevražd u Židů vůbec — a z lásky skoro nikdy. Nepáchne farisejstvím taková přemrštěná úzkostlivostí Dobří spisovatelé pro lid, na př. Anzengruber, Rosegger — často slyšeli výčitky pro svou příliš velikou upřímnost ve věcech pohlavních. Rosegger, výtečný spisovatel pro lid ve Štýrském Hradci, píše (»Heimgarten«, v srpnovém sešitu 1894, článek »Selbstbekenntnisse«): »Lidé mající zdravý, vážný názor o životě, znatelé člověka vůbec a vesnického lidu zvláště — nikdy mi nečinili této výtky. Kdo má líčiti lid všestranně se všemi jeho vědomostmi a vadami, nemůže vždy býti spisovatelem pro mládež a pro polodospělá děvčátka. A jestliže se dostaly k takovému čtení, není neštěstí tak velké, jak by asi myslil mnohý starostlivý otec, mnohá upejpavá matinka. Jsouf oba přece sami otcem a matkou a nemají úmysl, aby své děti vodili jako slepou bábu, až by byli najednou chyceni a překvapeni. O tělesné1 čistotě máme své zvláštní mínění. Pod tikovým listem čistota neprospívá, nýbrž pouze přemrštěná upejpavost a žádostivost. Není větší svůdkyně než stydlivost, neboť ta skrývá 144 — a skrývání budí chtivost, žádostivost, a ta přivádí k pádu. ■ Ne vědění a přirozená upřímnost svádí, nýbrž tajemnůstkářství a takto vzbuzená zvědavost a žádost. My povídkáři při líčení milostných poměrů spíše si musíme vyčítat, že příliš úzkostlivě věc zahalujeme a přikrýváme, než naopak. Snažíce se naznačiti určitou věc a při tom nedotýkati se duší citlivých ociťujeme se v nebezpečí dvojsmyslností, které pak páchnou chtíčem. Oblekněte do košile médicejskou Venuši — krásná žena je tatam, a před námi jest interes-santní panička. Pikantní zahalování skutečných dějů, za nimiž při klidném pozorování nevězí přece nic zvláštního, royzdmychuje smyslnost a kdo ví, zdali by to, co nazýváme smilností, bylo mezi lidmi známo, kdybychom poslouchali matku přírodu. Matka příroda nečiní nic, zač by se jí bylo styděti. Neupírám, že jistými narážkami sleduji někdy zvláštní účel. Kdo zná mé šprý-movné povídky »Farář a jeho housle«, »Zouvák« atd., ten mi rozumí. Někdy dlužno ukázati, že není pravda, když někteří lidé říkají, pro ně že zákon přírody nemá platnosti. Máme všecku příčinu býti pokornými, a kdo se mi jaksi zdá příliš vypínavým, rád jej zaškubnu za úško: »Nezapomínej, brachu, že jsi synem Adama!« Něco zvláště hanlivého není v tomto příbuzenství. Vůbec příběhy lásky nás ohromně zajímají, právě že jsou plny tajemství a že jich nemůžeme odů- 145 vodniti a objasniti. Čím prostěji, tím blíže jsme pravdě. Ve svém životě učinil jsem často zkušenost, že čím více skrývavě neb úzkostlivěji se chová osoba nebo společenská třída, tím více má příčinu ke skrývání. Na venkově je méně prudérie a více »přirozených« dětí, což nechválím, avšak ve velkých městech se vyskytují věci, které zasluhují ještě větší hany. A když někdy mají býti i takové látky básnicky zpracovány, třeba ukázati na to, že nenáleží upozorňovati lidi na věci, jimž je příroda nepřítelem. Zatím vykonávám já co líčitel lidí své dobré právo. Mravně zdravý čtenář může bez rozpaků se jíti mnou, ostatních zdvořile žádám, aby se mne stranili.« — Skoro totéž dí velký znatel duše lidové An-x engruber (-f \889),autor »Sedlákakřivopřísežníka«, »Čtvrtého přikázání« atd. Viz úvod k jeho pro-saickým spisům »Dorfgänge« (Spisy sebrané IV. str. 9). Manželský život na ostrově Niasu u Sumatry. Podívejme se do domu niasovského, a pohleďme na práci muže a ženy. Muž dohlíží, aby byla při východu a západu slunce připravena píce pro dobytek, která záleží z vařených listí obina rozetřeného ořechu kokosového; píci třeba dobře utlouct ve velkých dřevěných korytech Dále chodí muži na hon, na ryby, a doprovázejí ženy na pole jsouce jim na ochranu; než na poli pracuje obyčejně žena sama. Zeny konají těžké polní práce, vaří doma, ošetřují děti, tkají rozličné látky; jejich nejnamáhavější zaměstnání je však, že každodenně na zádech, neb na hlavě nosí s pole těžká břemena polních plodů a velké kupy listí pro píci dobytku a musí se s tímto břemenem tahati přes bahna, příkopy a řečiště. Děvčata též musí pomáhati v domácnosti; zaháleti jim matka nedává. Vůbec na Niasu ustavičně vidíš, jak ženy pracují v poli a v domácnosti, kdežto muž chodí s prázdnou a zahrává si jaksi na úlohu dozorce a řiditelě. Často je vi- 147 děti malé děti od 2—3 let, jak nosí vodu do hospodářství v bambusových troubách na ra-menou, a jak odnášejí dříví na topení na zádech. Rodiče zasnubují již malé děti budoucím manželům; na př. čtyřleté děvče je zasnoubeno hochu z blízké vesnice. Rodiče mezi sebou si to umluvili, všechno stran budoucího sňatku vyjednali a dohodli se též stran obnosu, který ženich zaplatí za nevěstu. Na Niasu totiž ženich musí si nevěstu od rodičů koupiti, to je povšechný zvyk v malajském archipelu. Děti po svém zasnoubení vespolek se nevídají a nescházejí; jen před samým sňatkem se opět setkávají za přítomnosti obou rodin. Ženich musí si nevěstu koupiti. Nějaké běžné mince nebo peněz na ostrově není a vše se bez rozdílu platí zlatem — dávají kousky zlata za drůbež, dobytek, stavební dříví a za všecky ostatní obchodní předměty. Toto zlato dovážejí na ostrov Číňané a vyměňují hlavně za vepřový dobytek. V oběhu je šest rozličných stupňů zlata dle jeho čistoty t. j. dle toho, jak je smíšeno se stříbrem nebo s mědí. Ode všech těchto smí-šenin mají pohlaváři vzorek a jsou povinni bdíti nad jejich pravostí. Nejčistší je zlato prvního stupně, nejméně čisté je zlato stupně šestého. Zlato počítá se dle jisté jednotné váhy, nazvané tahil, vážící asi 12 grammů. Každý stupeň čistoty zlata má své jméno; v obyčejném 10 148 t obchodě je v užívání zlato čtvrtého stupně a nazývá se ariso. Cena za nevěstu obnáší od 20 do 300 tahil zlata čtvrtého stupně; to jest, na naše peníze převedeno, 240—4000 K. Cena není stálá, je rozličná dle krásy a stáří děvčete a dle stavu a zámožnosti nevěstiny rodiny; též kupní cena je větší, když ženich trpí nějakou nemocí, na př. nezhojitelnou šupinatostí kůže. Žena stává se majetkem mužovým, rodiče ji prodávají. Jako při všech obchodních a kupeckých dodávkách hledí kupující dostati zboží co možná lacino a prodavač hledí zase zboží prodati co-nejdráže a co nejrychleji, aby se zboží nezaleželo. Obyčejně ženich nevyplácí celý obnos, nýbrž jen asi polovic a později jej splácí po částkách v umluvených lhůtách. Avšak velká část summy musí býti pohotově již před sňatkem, již proto, aby mohly býti zapraveny výdaje za sňatek. Spravedlivé rozdělení kupní ceny mezi příbuzné nevěstiny jest úlohou pohlavára, v jehož přítomnosti ženich a nevěsta vstupují ve stav manželský, kdežto kněz vykonává předepsané obřady a modlitby. (Pohafiský kněz je spolu lékařem a čarodějem.) Nejchudší ženich z okolí Gunung Sitoli, kde jsem bydlil, je povinen zaplatiti za nevěstu toto: Otci nevěsty, matce nevěsty a nejstaršímu bratru nevěstiny matky po 1 tahilu a sice zlatem •nejčistšího stupně, bratrům • a sestrám nevěsty 149 2 tahily zlata čtvrtého stupně, ostatním příbuzným nevěsty 1 tahil zlata šestého stupně, 1 tahil zlata pátého stupně jest určen na rozdanou vesničanům, kde se slaví sňatek; ostatní obnos připadá v určitých částkách pohlaváru, pak knězi, jenž sňatek a obřady při něm vykonává, a konečně vesnickým starostům z okolí. Půl tahilu dostává ten, jenž přinesl svého času závdavek do domu nevěstina. Na svatební hostinu a uctění vesničanů musí ženich dodati dva kusy výtečného vepřového dobytka, takže ženich nadělá chtě nechtě obyčejně po uši dluhů. Všecky tyto kusy zlata a dobytek pro hostinu páčí se dohromady asi na 300 K; nemá-li jich ženich, vypůjčí si je u pohlavára nebo bohatého souseda a učiní dluh, jenž pak později může mu být osudný, neb dlužník, jenž po uplynutí jisté doby dluh nezapravuje, stává se otrokem věřitele. Nechť je kupní cena nevěsty velká nebo malá, vždy otec a příbuzní nevěsty (děd a bába, bratří a sestry, strýčkové a tetičky nevěsty) dostávají asi tři čtvrti kupní ceny, pohlavár a kněz asi čtvrtinu její. Za to dostávají novomanželé od rodičů nevěstiných dárky, a sice tkané látky, zlato, dobytek neb drůbež; cena však ne-obnáší ani čtvrtinu toho, co ženich za nevěstu byl zaplatil. Tyto dárky do domácnosti přijímá nevěsta. Kupní cena vdovy jest o polovic menší než zač byla koupena co děvče. 150 Mladík, jemuž se děvče zalíbilo, posílá (buď se srozuměním neb i bez-souhlasu svých rodičů) svého důvěrníka k rodičům nevěsty s prosbou, aby mu dceru dali za manželku, a nabízj jim závdavek. Závdavek tento záleží asi z dvou liber mosazného drátu, z něhož vyrábějí ozdobné kruhy pro předramení. Přijetím závdavku rodiče dali na jevo, že jsou ochotni k dalšímu vyjednávání; nastávající ženich dá jeden tahil zlata na zabití vepře na upravení hostiny. Obyvatelé z celé vesnice a příbuzní nevěsty bývají pozváni na tuto hostinu a tu se též veřejně mluví o nastávajícím sňatku. Mezi tím hned po přijetí závdavku již obě strany se daly do vyjednávání, kdy bude sňatek, a spolu se shodly o ceně za nevěstu & v jakých lhůtách vše má býti vyplaceno. Jakmile párek je sobě zasnouben', není dovoleno, aby se snoubenci viděli — je to jaksi požadavkem zdejší mravnosti, aby zasnoubené děvče ve veřejnosti se neukazovalo, i zůstává hezky doma; snoubenec nesmí se též ukázati v domě své nevěsty. Teprv den před svatbou ženich přichází do domu nevěsty, aby tu odevzdal část kupní ceny, která připadne rodičům nevěstiným ; odchází však, aniž by svou nevěstu byl spatřil. Sňatek se slaví v domě nevěsty, bydlí-li nevěsta a ženich v téže vesnici; jé-Ii však nevěsta z jiné vesnice, koná se svatba v domě ženichově. Vstoupení ve sňatek děje se velmi prostě. 151 Snoubenci sedí na zemi vedle sebe před bůžky pradědů. Kněz klade do úst každého snoubence z téže misky kousek vepřoviny, která byla obětována bůžkům a kterou oba snoubenci současně požívají, načež odříkávaje požehnání a blahopřání klade ruku nevěsty do ruky ženicha; při tom hlavy obou snoubenců dohromady lehce srazí. Tímto sražením je sňatek vykonán i nabyl tím také pevnosti, že při obyčejném stavu věcí může pouze smrt snoubence rozloučiti. Spolu pohlavár zvýšeným hlasem předčítá jména celého toho rodokmene, všecky rody a kolena, k nimž nyní novomanželka skrze svého manžela náleží; při jmenování jednoho každého rodu udeří vždy pohlavár novomanžela silně do pravé lopatky, aby tím vzbudil jeho pozornost a on rodokmenu ženina nezapomínal. Pohlavár ohlašuje cenu nevěsty, a pod jeho dozorem dělí se obnos mezi nevěstiny příbuzné ; pak je veselka, zpěvy, tance. Veselka trvá tři dny — mužové a ženy sedí tu odděleně od sebe a hodují. První měsíc mladá manželka se stydí při potkání svých nevdaných družek, jakož již i při oddavkách měla slzy v očích a tvářila se, jakoby se cítila velmi nešťastnou. Obyčej zde žádá, aby nevěsta při oddavkách byla hodně smutná, aby hleděla ustavičně jen před sebe upřeně a sklíčeně, kolem sebe se neohlížela, aby v očích měla slzy a vypadala hodně ztrápeně. Usus tyrannus! 152 Mužové žení se po 15.—20. roce, děvčata se vdávají po 15. roce — hodně pozdě, srovnáme-li to s děvčaty sumatranskými, které již v 11. a 12. roce vstupují ve sňatek. Na Niasu jsou mladomanžela mnohem starší než na Sumatře. Každý mladík nemá hned tak kupní cenu pohotově, aby si mohl koupiti děvče přiměřené svému stavu a majetku, — a mnohé hezké děvčátko musí čekat až první vnady jeho mladosti odkvetly, snad až i druhý i třetí půvab mladosti byl minul, a až se rodiče její stali skromnějšími ve svých požadavcích za dceru. — Čím starší dcera, tím laciněji lze ji obdržeti za nevěstu. Hlavně dcery boháčů a pohlavárů zůstávají nevdané, neboť otci překáží hrdost a pýcha, aby se spokojil malou cenou za své dcery. Na Niasu musí se nejstarší dcera vdáti první a pak teprv mohou pomýšlet na vdavky mladší dcery. Jen v tom případě, když starší dcera po dlouhotrvalé nemoci, nebo pro neobyčejnou šerednost, neb tělesnou zmrzačenost atd. nemá naděje, že by pro ni přišel ženich, činí se výjimka z pravidla, a vdávají mladší dceru dříve než dceru starší. Obyčejný prostý Niasovec může si vzíti i dceru urozeného Niasovce, ano i dceru pohlavára, jen když za ni zaplatí žádanou cenu. Niasovec může míti tolik žen, kolik je mu libo, aneb lépe, kolik může za ně zaplatiti. V domě 153 dostane pak každá žena svůj zvláštní pokojík, což předpokládá velkost domu a bohatství hospodáře. Obyčejně má Niasovec jen jednu ženu, již proto, že kupní cena vůbec je veliká; jen pohlavár má několik žen a hlavně proto, že má do hospodářství potřebí mnoho pracujících lidí. Ženy jsou tu jen dělnicemi. Rozvody v manželství jsou neobyčejně řídké. Muž je rád, že má v ženě pilnou dělnici — hospodářství sám obstarávati by nemohl a k zakoupení nové ženy nemá dosti peněz. Niasovec váží si své ženy co dobré dělnice v domě, věda, že hospodářství spočívá na piecech ženy neméně než zdar v rodině. Též žena, třeba by dle stávajících řádů byla majetkem mužov3'm, zná velmi dobře svou cenu vzhledem na hospodářství, vědouc, že muž bezděky musí uznávati její důležitost a výhodnost; neb na Niasu hospodářství nedá se bez ženy dělnice spravovati. — Ostrované nakládají laskavě s dětmi a nikdy je neuhodí. Jsou-li děti příliš rozpustilé a neposedné, bývají od rodičů štípány. Aby Niasovec pro maličkost své dítě trestal na těle aneb si zlost na dítěti zchlazoval, jest u těchto divochů něco neslýchaného. Chlapec ie vážen tím, že zdědí hospodářství a bůžky pradědů, a že bude rozmnožitelem rodiny a kmene. Dcera je vážena tím, že svým provdáním zaopatří řádný obnos svým příbuzným. Chlapci druží se s otcem, děvčata s matkou; někdy však 164 děti více lnou k matce, zvláště je-Ii matka duševně vyvinutější a obezřelejší než-li muž, což bývá dosti zřídka. Není pravidlem, aby muž se radil se ženou o domácích neb jiných potřebách; obyčejně činí muž vše dle svého uznání a vůle, koná cesty, činí koupě a prodává leckdy co z hospodářství, aniž by o tom pohovořil se ženou. Nčkdy však bývá, že má žena nepřímo, aniž by toho muž znamenal, rozhodující vliv ve všech důležitých hospodářských a rodinných otázkách, a opět je vidět, že lidé ve svých rodinných a manželských záležitostech jsou všude stejni. Pohleďme do rodinného a hospodářského života ostrovanů, pozorujme jak věřící Niasan si vede doma co otec, co hospodář a co lovec. Uvidíme tu, jak veliký účinek má na něho víra, či lépe pověra. Pověra proniká všecky poměry jeho života a v neobyčejné míře obmezuje jeho ducha a svírá jeho činnost. Míníme tu rozličná přikázání „ntamonia. Slovo mamoní znamená tolik co >nedotýkati se, nejísti, nebrati, nedělati« — a zahrnuje všecky ty věcí, jichž se musí Niasan varovat, aby v jistých poměrech předešel neštěstí a dosáhl zdaru. Mamonická přikázání jsou zcela jiná v manželství, jiná při zasetí a vzdělávání rýžových polí, jiná při výpravě na lov, jiná při stavbě domu a zakládání vesnic. Musí býti člověk prosáklý skrz na skrz pohanstvím, musí být zarytým a tupým pohanem, aby tato 155 přikázání nepřestoupil. Pak-li by je přestoupil třeba bezděčně nebo náhodou, musí to napraviti obětí — kněz pak určuje velkost oběti (bud vejce, kuře nebo vepř) a kterému bůžkovi dlužno obětovat. Pro tyto oběti udržují kněží všecky tyto pověry, neboť z každé oběti má kněz mimo plat i část obětního zvířete. Niasan, jehož manželka se cítí matkou, chová se k své ženě s velikou pečlivostí a starostlivostí, neboť jeho konání má účinek na budoucí jeho dítě; proto střeží se úplně všeho, čím by mohl škoditi dítěti ještě nenarozenému. . Niasan, jehož žena je těhotná, neosloví cizince, neb dítě jeho mluvilo by jazykem toho cizince a ne řečí mateřskou. Po celou dobu těhotenství své manželky Niasan nezabije hada, jinak narodí se dítě bez kloubů a bude se plaziti jako had. Nevyřeže díru do dřeva, jinak narodí se dítě s natrženýma ušima. Zdaleka se vyhne místu, kde byl zavražděn člověk, kde zařízli slepici neo zabili psa, jinak dítě jeho bude trpěti křečmi, jakýmiž trpěl zavražděný člověk a ta zvířata v předsmrtní době. Nezařízne ani nezapichne vepře, nerozseká ho na kusy, jinak dostane novorozenec křeče jako kuře a vepř před skonáním. Nebude tesati prkna, aniž na střeše pracovat, aniž hřebíky zatloukat, ani se nezastaví na žebříku vedoucím do domu, nepřekročí přes něčí natažené nohy, jinak dítě ještě před 156 porodem zemře. Nebude hleděti na blýskavé předměty ani se dívati do dutiny bambusového dřeva, jinak se dítě narodí s očima šilhavýma. Do rukou nevezme opici, jinak se dítě narodí s mrkavýma opičíma očima a s ploským opičím čelem. Nevkročí do domu, kde leží nebožtík, jinak děcko přijde mrtvé na svět. Nebude sázeti v tu dobu ovocné stromy, jinak dítě dostane boule po těle. Po celou tu dobu nebude jíst ani brouk}', ani jejich kukly, "aniž pokrmy připravené z kokosových ořechu — jinak dítě bude dýchavičné. Nebude z kokosových ořechů vyvarovati olej, jinak dítě dostane horkost do hlavy a trvalou vyrážku na temínku. Po celou tu dobu, pokud trvá těhotenství ženy, nepůjde kolem místa, kam uhodil blesk, jinak dítě po narození zmodrá a brzo umře. Nespálí natě na poli (od tamnějších brambor obi), neb tím ohněm může spáliti některou myš nebo krysu, a pak by dítě ustavičně churavělo. Po celou tu dobu neokusí masa sovího (sovu si zde mnozí připravují za krmi), jinak bude dítě houkati jako ta sova. Z kotle, v němž se vaří pro celou, rodinu, nebude jísti, jinak matka zemře při porodu krvotokem. Než stane-li se přece, že přestoupí jedno z těchto přikázání, na př. že z nenadání zašlápne kuřátko, tu musí přinést oběť na odvrácení zlých následků od svého děťátka, a poradí se o tom s knězem. Niasan v těchto případech rád obětuje 157 a nešetří vydání, neb který otec by nepředešel rád všeliké zmrzačenosti dítěte ? Umírá velmi mnoho novorozenců, zvláště kojenců, a pokládají to dle poučení kněží vůbec za následek, že přestupují mamonická pravidla. Příčina veliké úmrtností novorozených dětí je však zřejmá; matky jsou vysíleny těžkou polní prací, tělesně se šetřiti nemohou a tím i děti přicházejí na svět slabé se zárodkem smrti v těle. Zimnice a úbytě způsobuji potom rychlou smrt. Jak lze vysvětlit tyto zvyky? Ony mají za účel, aby obrátily pozornost manžela k těhotné, která nyní potřebuje této pozornosti. Niasan pořád má na mysli: Učiním-li to neb ono, dítě může onemocněti, naroditi se mrzákem nebo zemříti. Tím se vysvětluje opatrnost manžela. Rozmluva s Frakkersem. Snad se pamatujete na dvojverší Čelakov-ského: » Ozvěna : Vesele jsem do lesu vdávaly Manželství! Ach ! a Ozvěna mi vždy odpovídala — želství.* Kdyby vám Ozvěna odpověděla: želství, můžete snadno želství předejíti, kdybyste byli v Americe. V Severních státech mají 48 zákonů o rozvode, a každý z těch zákonů má pouze pro ten stát platnost, kde je zaveden. Sňatek je tam dobrovolnou občanskou smlouvou, kterou lze z platných důvodů zrušiti, dle těch důvodů, které dle ustanovení státu smlouvu rozhodně ruší. Příčiny rozvodů jsou rozličné u rozličných národů. U Číňanů jedním ze sedmi podnětů k rozvodu je — tlachavost žen. Číňané mají přísloví: »Jazyk je mečem ženy, jejž ona nikdy nenechá zrezavět.« Tlachavost a její sestra v ďáblu — pomlouvač-nost — je Číňanům velmi vážnou "vadou, a proto hledí vyhrůžkou rozvodu krotit ženské jazýčky. Takovým způsobem Číňané pečují, aby 159 ženám svým vštípili dobré mravy a způsoby. Nemazlí se s ženami; — tím (prý) je nejvíce kazíte, — tvrdí copatí synové nebeské říše. Teprve když ženy vědí, že jsou pod stálým dozorem, pod přísnou a spravedlivou kázní, dělají dobrotu, — pokračují Číňané ve svém poučování, — jsou klidnější, pokojnější, stávají se strážnými bytostmi v domácnosti, poslouchají muže a zachovávají manželskou věrnost jako nejsvětější poklad pod sluncem. Číňané dosahují prý rozumnou kázní, že ženy jejich drží nejen jazyk za zuby, ale že i správně udávají svá leta, a že na ulici drží slunečník tak, že oči mimojdoucího nejsou v nebezpečí. Tohoto ohledu vymoci na ženách je prý nejpernější úkol; než Číňané — sláva jim! — i v tom dosáhli úspěchu. »Bylo by zajímavo věděti — řekl mi při nahodilé kdys příležitosti nadporučík Frakkers, dobrý můj soudruh — jak se u Číňanů k sobě chovají ženy nepřítelkyně. U nás, když se dva odpovědní nepřátelé setkají ve společnosti, navzájem se ignorují; za to dvě úhlavní nepřítelkyně se líbají s největší něžností. Jedna druhou by utopila na lžíci vody, avšak hleďte, zrakům svým nevěříte, jak upřímné si vyměňují hubičky při příchodu a odchodu. Jeví čínské ženy podobnou úlisnost a kočkovitou přetvářku ?« — »Nevím,« odpověděl jsem. »Nato jsem se zapomněl zeptat.« (Léčil jsem totiž v čínských ro- 160 dinách a dorozumíval jsem se s nimi malajštinou, která je na malajském souostroví obcovacím jazykem užívaným ode všech obyvatelů řečeného souostroví.) »Rád bych věděl,« pokračoval Frakkers, «zdali čínská žena vyhrožuje sokyni: >Oči ti vyškrábu« ? Zdali tam ženy bývají k sobě dobré a upřímné, přátelsky k sobě nakloněné, nebo naopak — zda-li co pravé dcery Eviny sebe podezřívají a pomlouvají? Zdali jsou mezi sebou škodolibé, rády-li poslouchají bezdůvodné utrhačné řeči a věří jim hned bez okolků? Zdali jen tehdy neposlouchají klepům, když jsou od narození hluchoněmé ? Zdali je nejsladším v životě okamžikem i pro čínskou ženu, může-lisvou nepřítelkyni pokořit a zlost si na ní vylít? Zdali i tam bývá přátelství mezi dvěma ženami pouze tehdy, když společně zanevřely na ženu třetí a když něco proti ní zamýšlejí? Zdali též posuzují čínské ženy sebe a své přítelkyně dle šatů, tak že se již pokládají za krásné, jsou-Ii nádherně ustrojeny? Zdali by jí hrdina ve špatném oděvu působil ošklivost, kdežto ťulpas, hlupák, již svým drahým šatem by poutal její pozornost a jí se líbil? Zdali i čínská žena přeje si více šatů než má její nejlepší přítelkyně? Zdali i ona by nej raděj i získala muže, jenž srdcem svým náleží již jiné ženě? Zdali se duševní její nálada ještě rychleji mění nežli piscina dna mořského ? Zdáli i tam příroda 161 dala ženám tak málo smyslu pro pravdu a spravedlnost, že nedovedou ocenit ni pravdy ni spravedlnosti ? Zdali i čínská žena ráda se staví slabou, bojácnou jako děťátko, jen aby se mohla těšit ochraně muže ? Zdali i ona má před malou Selský domek ve střední Sumatře. V popředí rázovitá kára dvoukolová (t. zv. pcdatti) a domácí buvol (Icarbauw). myškou takový strach, že poděsí křikem celou společnost? Zdali si ráda zalže z lásky k umění, zcela platonicky? Zdali i ona jeví — zcela nevědomě — k někomu nenávist ze vrozené jí zlomyslnosti ? Zdali velkomyslnost a smysl pro společenskou rovnost jest jí nepochopitelnou věcí — t. j. něco 11 162 naprosto cizího? Zdali i ona má hlavní ženskou necnost — marnivost a ješitnost, takže si nade všecko váží vyznamenání, privilegií a přednějšího místa? Zdali hledí na každého jako na nepřítele, kdo jí nelichotí jako malému rozmazlenému bébé? Zdali i ona má svou zvláštní logiku na omluvu svého často rozmarného a převráceného jednání a zdali v té věci má vždy pohotově několik výmluv ? Zdali i čínská žena je špatnou počtář kou, takže na muži stále žádá. peněz a peněz, aniž jí přichází na mysl, odkud je má muž stále brát? Zdali též u Číňanů je přísloví: »Přijmi první radu," kterou tit žena dá a nedbej její rady poslední« . . . ?« Těmto zdali pana Frakkersa zdálo se, že nebude konce. Svou filipiku proti (zlým) ženám odříkával stejnozvučně jako otčenáš. Na klepy jím uvedené jsem se Číňanů nevyptával. Bylo by to nedelikatní se strany domácího lékaře! Frakkers patrně o čínské názory nestál; byl pouze rád, že si mohl odlehčit láteřením. U Číňanů jsou prý kachny symbolem manželské věrnosti. Nebylo mi lze přerušiti jeho řeč slušnou námitkou nebo správným obmezením některých jeho obvinění. Chtěl jsem namítnouti, že i mezi pány tvorstva jsou lidé ješitní, samolibí a domýšliví, malicherní a zlí klepaři. Nebylo mi lze. Konečně se vytasil s posledním (chvála nebesům) »zdali«: Zdali též o čínských ženách lze říci, co praví hollandský 163 novellista J. van Letiep v nejlepší své povídce >Klaasje Zevenster« : »De vrouwen in het algemeen deegen nicht viel, maar om zieken op te passen, zijn zij geboren. Zij zullen er geen been in zien een man tebestelen, te tergen,te bedriegen,hem desnoodsen par n aar ťhoofel te smijten of den neus af te bijten; maar is hij ziek, dan passen zij hen op.« (Celkem ženy za mnoho nestojí, avšak nemocné ošetřovati — k tomu jsou stvořeny. Neshledají v tom nic závadného, že muže okrádají, dopalují, podvádějí, že mu hodí na hlavu třeba pekáč nebo ukousnou nos; avšak je-li nemocen, ošetřují jej.) Končím, jak vidíte s pochvalou, jen aby mi nikdo nic nevyčetl, že jsem se osmělil uvádět výroky páně Frakkersovy. (Dobrých žen se to netýče, rozumí se, pouze zlých — tof svítí jako svíce). Svému odpůrci jsem statečně odporoval. Namítal jsem mu, že i nejmocnější zvířata pod sluncem (slon, lev) se bojí malinké myšky. Slon, zvíře obrovské, zahlédne-li malou myšku, třese se všemi údy jako v horečce, funí, mává chobotem sem tam, vydává pronikavé zvuky a dlouho se nemůže upokojit. Bázeň slonů (a lvů též) před myškou nás učí, ab)'chom o bojácnosti žen soudili shovívavěji. Ošetřovatelé slonů říkají, že slon se proto bojí, aby mu myš nevběhla do chobotu. 11- J« Ír »Ale proč se jí bojí dámy« ? — tázal se šibalsky Frakkers. »Snad se bojí, aby jim myška . . .« A dal se do hlasitého smíchu. Nadporučík Frakkers byl člověk, jakých málo. Měl nevyčerpatelný dar řeči; řeč u něho sršela vhodnými výrazy a smělými obrazy, překvapoval směšnými a bláznovskými historkami v každé době, stále jsa v rajském humoru. Byl šprýmovný od hlavy po patu. Málo jsem měl soudruhů tak přirozeně veselých a vtipných. Pouhý pohled na něho budil smích jako pohled na herce komika. Pro jeho neodolatelnou veselost všude ho jásavě vítali a ,měli rádi. Zmíním se ještě o jedné jeho zvláštnosti. Psa! jako malé dítě, které ještě neumí pero dobře držet; byly to nesouvislé kliky háky — a již touto zvláštností budil smích a dobrý rozmar. Obličej měl praoby-čejný, bezvousý, skoro čtyřhranný s drsnými rysy. Nejvíce mne překvapily jeho bledé modré oči ; byly průhledné jako voda a připomínaly mi oči dětské — tak málo bylo v nich výrazu a obsahu. Viděli jste někdy velkého, hřmotného, ramenatého muže s dětskýma bezvýznamnýma očima? Dojem je protivný. Z očí zírá nám vstříc prázdnota, bez-myšlenkovitost, jaksi otupělost — a z očí se po obličeji šíří bezvýrazná pláň. Takové oči měl Frakkers. Byly to rybí oči, ano, pravé hollandské oči, které zvláště Hívkárn nejsou na ozdobu, dodávajíce obličeji chladnosti a bezvýznamnosti, takže ni- 165 koho nemohou rozehřáti; jsou to oči loutky, oči bez duše a života. Hledíte na ně jako na sklo, jako na vodu — nerozněcují ve vás pražádných myšlenek zrovna jako nehybné oči voskových figur a vycpaných ptáků. — Pamatujete se na hollandskou dívku z naší Zemské výstavy? Roznášela kakao. Nuže, zdaž měla oči výrazné, mluvící, tázavé, smavé? Ty skleněné oči svou ledovitostí nejímaly, nebylo v nich kouzla nijakého. Třeba že ji prohlásili někteří za krásku, nejímala vás — byla jako ze sněhu, němá jako socha, bez horlivosti, bez oduševnělé vlídnosti, která září obyčejně z očí dívčích a tak příjemně na nás půs.obí. Odpovídala pouze »ano« neb »ne«. Nazývá se to skromností! »Vydej teplo, nejen světlo« — žádá milenec na své zbožňované v jisté básni z doby našeho probuzení. U Frakkersa mi tyto oči nevadily. Byl podšitá liška a čipera první třídy. Říkával mi: »Nebuď vážným! Mám tě rád, když jsi vesel.« Avšak jedno mně vždy na něho mrzelo. Tento přísný kritik ženských slabostí byl vždy k dámám neobyčejně galantní. »Mám pro to dobré důvody«, říkával mi. »Dámy jsou velké děti, zůstávají věčně dětmi a mluvím s nimi jako s velkými dětmi. S pravdou u nich daleko nedojdeš. Pravdou a vážností je od sebe zapudíš, lichocením a jalovým žvastáním si je nejvíce připoutáš. Zahrnuj je pe- 166 člivostmi, lichotkami a pozorlivostí, zvláště u žen zralých to čiň« — pokračoval mravouce Frakkers. — »Vidím v nich bytosti sobě rovné . . .« podotkl jsem — »a ne děti!« — »To je chyba! A myslíš, že dámy ti budou za to vděčný? Galantnost mají nejraději; dle toho nás muže cení a tím si je nakloňujeme. Sotva jedna ze sta dovede oceniti tvůj názor o rovnosti obou pohlaví; naopak samy jsou proti této rovnosti, jakmile vepluly konečně per tot discrimina re rum do vytouženého přístavu manželského. Ze sta řekne o tobě devadesát devět dam s tonem výčitky, že jsi málo galantním a že pro ně neexistuješ.« »Nestojím o takovou chválu, kterou dlužno koupiti komediantstvím a lichotivým paňácová-ním. Jsem lékař, příteli. I s dítětem mluvím vážně a ne jako s nerozumnou loutkou, jak to čini chůva.« — »Nedoceňuješ galantnosti !« — »Ano, nepřikládám jí takového superlativ-ního významu. Dvoření se ženám nepokládám za pťvní ctnost muže, jak to zavedli Francouzové. — A právě oni, tak pověstní svou galantností, mají názor o ženském pohlaví velmi nízký a přímo urážlivý, ačkoli jsou celému světu vzorem dvornosti. Uznávám zásluhy, ne však přednosti pohlaví.« 167' Byla doba, kdy mne nemile dojímala z dámských úst výčitka stran malé, nedostatečné galantnosti . . . Mnou to nyní nehne, jen si při tom vždy vzpomenu na Frakkěrsa — a na Goetha, jenž napsal : »Nestojí svět o srdečnost, chce zdvořilost (a pochlebování).« Básník volá: »Buďte k ženám shovívaví! Z křivého žebra jsou stvořeny; budete-li je ohýbati, zlámete je.« Než právě proto, že byla žena stvořena z křivého žebra, vznikl nejspanilejší a nejskvostnější tvor přírody, neboť rovná linie — jak učí zkušenost a umění stavitelské — je linie smrti; svou jednoduchostí unavuje zrak (jako dlouhá rovná ulice) a otupuje mozek. Křivá linie je linií života a rozněcuje lantasii. Podotkl jsem : »Jsou seriosní ženy, jímž přemrštěná galantnost je něco odporného. Dostačí přece snad prostá zdvořilost, přímé slovo muže . .« »Jsou, jsou takové ženy«, odpověděl Frakkers — a připojil: »Jedna ze sta! Vyskytne-li se taková žena, je to jako báječné zvíře, o kterém všichni mluvíme, ale nikdy neuhlídáme. Proto jsem nikdy tu jednu nenašel, ale vždy jsem viděl v obyčejném životě těch ostatních 99 ! Ženy vůbec dávají přednost galantnosti přede všemi mužskými ctnostmi.« Uvedl jsem mu slova, jež napsal Silvio Pe-llico ve svých »Vězňových zápiskách«: »Wauneer 168 de vrouw is zooals ze zijn moet, dan is ze voor mij zulk een verheven wezen! Haar te zien, haar te heoren, met haar te spreken — het verrijkt mijn geest met edela gedachten.« »Zena, je—li ta- *> ková, jakou má být, je mi bytostí nad míru vznešenou! Ji vidět, slyšet, s ní mluvit — obohacuje ducha mého ušlechtilými myšlenkami« ... Zápisky nás oba tehdy velmi poutaly. Mínil jsem, J že svého odpůrce zdrtím. A skutečně umlkl. Po krátkém m'čení však řekl: »Ve přírodě též nenajdeš zcela čisté vody. Kde je v přírodě kapka, která neobsahuje nic jiného než chemickou sloučeninu kyslíku a vodíku? Nikde! Voda z nejčistší studánky obsahuje rozpuštěné minerálne látky, prach a plyny ze vzduchu. Kde najdeš ženu, jaká má býti ? Pravda jest ji jako sůl v očích. Přiznati se k něčemu je pro ni krušná věc. Nikdy se nepřizná, že se příliš zašněro-vala, že střevíce, jež nosí, jsou jí príliš těsné, že právě tak staře vypadá kolik jest jí skutečně let, že potřebovala více než půl hodiny na svoji toilettu. Nepřizná se nikdy, že by byla kdy nechala na sebe čekat, že by něco tvrdila proti svému přesvědčení, že se velice ráda provdala, že vůbec může míti kdy nepravdu . . A na všecko má pohotově na sta výmluv. Nevíš, co dí Hamlet?« »Nuže?« »Ó slabosti, tvé jméno žena jest!« 169 »Budiž! Avšak právě tuto křehkost a slabost povahy pokládají mnozí kavalíři za ozdobu ženy, za její slávu, chloubu a přednost« — namítl jsem důrazně. »Voltaire řekl, že právě bludy ženy činí ji tak roztomilou.« »Dobrá, dobrá! Možná to věc. Budiž tomu jakkoli, přece ti radím: Buď galantním — ne však upřímným. Věř mi, při galantnosti více užiješ. V mé přítomnosti řekla jedna čiperná dáma též lékaři: Galantním nejste! — Lékař řekl na to: Jsem upřímný (oprecht) a pravdivý.« — »A co je do upřímnosti! Upřímnost a přímost šlechtí sedláka« — odsekla čiperná dáma. Frakkers stále ještě pokračoval ve svém mravoučném výkladu. »Ničím si dámy tak ne-znepřátelíš, jako ironickými, posměšnými poznámkami o krásném pohlaví, a čím jsou tyto poznámky pádnější a pravdivější, tím hůře. Ironii a hořký humor, to dítko naší doby, dámy neumějí ocenit. Za to prázdné a sentimentální frase pronesené v příhodné době s patřičným výrazem jsou jim milé jako dětem hračky, krásné kloboučky a šperky. Ptáš se dámy: Proč nosíte vlečky, když se ve stromořadí práší i bez vlečky ? Proč máte vlečky tak dlouhé, že jimi prášíte, i když si je ze zadu pozdvihujete ? (Neesthetická to posa!) . . . Těmi poznámkami o vlečkách se iim nezavděčíš, milý brachu, naopak ony v této otázce hned vycítí upíchnutí. Dáma na oko klidně 170 odpoví: Móda! — dobře vědouc, že tím kouř zelným slovem nikoho nezdrtila, ale ocet zůstal rozlitý . . . « Tázal se mne ještě, čím dotvrdím, že právě slabost povahy je předností ženy? — »Zcela prcstě«, odpověděl jsem. »Právě tato vada činí ženy schopnými, že mužům tak často odpouštějí poklesky, kteréž nebylo by lze ani omluviti, nad to opustiti, kdyby měly souditi se stanoviska přísně spravedlivého. Miluje li žena, všecko odpouští— slabost a lítost ji přemáhá.« On neodpovídal. A s tím jsme každý odcházeli po svých, on se svou lísavou galanterií a já se svou selskou upřímností a s rovností obou pohlaví. Urazil jsem již asi padesát kroků . . . Frak-kers volal: — »Až se oženíš a budeš mít dcery na vdaní, budeš jinak soudit o rovnoprávnosti a emancipaci žen!,« Zrychlil jsem krok uháněje před dojmem jeho slov, jako Kain uháněl před vlastním zlým svědomím. Rejstřík hříchů Frakkersem uvedených vztahuje se na obyčejné tuctové paničky vyvinuté asi přiměřeně mužům svého okolí, milující dvořivé pochlebování a stálé poklony Jsou však výjimky. Jsou sebevědomé ženy a dívky, které nestrpí, aby se jim stále říkalo, že 171 jsou lepšími než jsou, aby se jim jako nedospělým dětem zakrývala pravda tlacháním a prázdným, jalovým lichocením; nechtějí, aby mužové se k nim chovali s odpouštějící shovívavostí, jak se to provozuje vůči dětem. Pochlebování budí u rozumné ženy ošklivost. Nadutost mnohých mužů vůči ženám zakládá se na jakési domnělé převaze nad nimi — a to uráží vzdělanou, uvědomělou paní. Američankám a Ruskám nesměli byste s takovou přijít! Čechové v Rusku mi přisvědčí. Spatné mínění o ženských. — Normalní-žena dle Lombrosa. — O divadelním potlesku. Kdo především chová špatné mínění o ženském pohlaví? Jsou to z větší části lidé, kteK uvykli dobrodružnému životu ve velkých městech; znají pouze tu část ženského pohlaví, která bud jest již svedena, nebo mravní záhubě blízká, a soudí nyní z poddajné přístupnosti a nevázanosti jejich o pokleslosti veškerého pohlaví. Každá žena jeví se jim býti nejen slabou a křehkou, ale též — zkaženou; tito pánové míní, že veškeré ženské pohlaví neb aspoň větší jeho část nemá v těle studu ani úcty k cnosti a mravního sebevědomí. Jim jsou neznámy ženy, jejichž ušlechtilé srdce povrhuje veškerou ošklivostí, jejichž mysl je čistá, jejichž statečnost vzdoruje všelikým pokušením a nástrahám, takže raději snášejí všecky útrapy nežli mravní úpadek a pokálení své cti. Dívky vychované starostlivou matkou domácím způsobem nevyhledávají lehkomyslně světáckého ruchu, nepoddávají se hned 17» smyslnému opojení a nekolísají tak snadno na dráze počestnosti a zachovalosti. Tato část ženského pohlaví je velmi veliká, žije v skromné a tiché domácnosti, navštěvuje pouze společnosti, v^ nichž se šetří slušnosti a stydlivosti — neb právě slušnost jest okrasou ženského pohlaví, jemuž mravnost a cnost není prázdným zvukem. Prostopášní bohatí synkové, těkaví světáci, dobrodružní staří bezženci a hýřilové . soudí na základě svých třeba hojných, avšak jednostranných zkušeností velmi nepříznivě o ženském pohlaví, poněvadž ta část, kterou byli poznali, obětuje svou čest velmi lehkomyslně. Nouze a zanedbané, špatné vychování je toho zcestí příčinou. Tím však nikdo nenabyl práva, aby proto, že užívá rozkoše v náručí mravně pokleslých a placených za to děv, prohlašoval napořád všecky ženy za zkažené, lehkomyslné, podkupné, za prázdné vší cudnosti, hrdosti a studu. Kdo dále posuzuje ženské pohlaví dle vídenských obrázkových listů pěstujících místo humoru nízkou oplzlost, kdo by chtěl ženy posuzovat dle osob divadelních a baletních, dle záletnic, žen dobrodružných a vydržovaných, pěvkyň ze chantantů, dle číšnic, modistek, švadlen, dle velkoměstských krámských služek, dle továr-nických a jiných ubohých děvčat — mnohé nemohou se obejít bez těkavé lásky a dobrodružných výletů již proto, že by se jinak ani neuživily 174 neb uživily špatně — myslil by, že ženy jsou dařeny větší chlípností a smyslností nežli mužové. A velice by se mýlil! Vřelost, zápal, temperament, křečovité delirium erotického vytrženiu roz-košnic, koket, sirén, harpyií, galantních kamelií a prostopášnic je strojená, naučená komedie. Její účel? Aby mohly lapat hejly a obírat kapsy bohatých marnotratných hejsků, svých ctitelů a obhájců prostitučního rozkošnictví. Chování těchto »fortelných« panen a prohnaná zchytralost milostenek vysvětluje se smutným jejich řemeslem; jsou nuceny vyhovět nejzvrhlejším choutkám prostopášníků. Velkokněžny rozkoše, tyto ubohé vyšňořené demimondky (polosvětačky) rychle stárnou — nová Laura, nová Flora, nová Par- > nassie, nová Isabella atd. zaujímá jejich místa. Každá se snaží zastíniti sestárlé kollegyně nějakou novotou svého umění, jenže jablíčka podávaná galantními Evami jsou uvnitř červivá. Často Evičky svým Adamům zanechávají velmi neblahou, památku. Zcela jinak se to má u počestných žen, které nejsou nuceny zabývati se rozkošnictvím jakožto pramenem výživy. »Normální žena«, jak dokládá Lombroso na J základě svých obšírných pozorování — »shledává v pohlavním obcování málo požitku, méně než my mužové se domníváme; ona po něm mnohem méně touží nežli muž, též méně chlípně je roz- 17 ničena souložstvím, má slabší tělesný pud a vůbec je méně smyslně naladěna nežli muž. Skrovný, nepatrný, nebo zcela scházející pohlavní pud a nedostatek pohlavní požívavosti jest u ženy pravidlem. Silná sexualnost a nenasytná dych-tivost po požitku musí vždy buditi podezření o chorobném stavu této ženy, který je neštěstím pro manžela a musí být lékařsky léčen. Žena mnohdy chce tělesnému obcování jen proto, aby měla jedno nebo dvě děti. Pud pohlavní v ženě spí, jsa u ní velmi slabě vyvinut; za to u muže tím silněji převládá. Je mnoho svobodných děvčat, která si udržují beze zvláštní námahy tělesnou čistotu až na konec života; za to snadno lze spočítati muže žijící zdrželivě. Muž hledá v manželství pohlavní ukojení, žena hledá spíše zaopatření a přístřeší proti bouřím života. Chce si vystrojit hnízdo jako vlaštovka z instinktu, z touhy po mateřství. Hovění pudu v manželství stává se ženě i protivným, zvláště obává-li se z podstatných příčin dalšího přírůstku dětí, které by mohla rodina jen nuzně živit a po stránce tělesné a duševní jen nedostatečně vychovat; bývají vůči těmto těžkostem sváry a výčitky mezi manžely. Muž, předpokládaje u své ženy rovněž tak silný smyslný nával, bývá její chladností a odmítavostí nepříjemně dotknut. Neboť žena má zcela dobře, nechce-li míti styků s mužem, když je v jiném stavu (jinak bývá předčasný porod) ' 176 nebo když má své věci (jinak bývá vnitřní krvotok), nebo má-li podstatný důvod pro obmezení počtu potomků a množících se rodinných starostí; v takovém případě nemá vyhověti žádostem svého muže několik dní před a několik dní po své měsíčné periodě. Každého měsíce je doba asi 4 — 8 dní, v níž pro většinu žen početí je nemožné. To má žena vědět a tím se výhradně říditi vzhledem k manželským stykům, takže nemusí užívat jiných prostředků pro zamezení dalšího rození dětí.« »Průměrně velmi veliký počet všech vdaných žen trpí v manželství vleklými chorobami rodidel. Muž se přesvědčuje, že domácí manželský ráj má též nemilé stránky; žena častými porody slábne, a sobecky bezohledný ba ukrutný muž — muž miluje jen zdravou ženu — stále na ni dotírá, takže bylo by pro ženu churavou skoro lépe žádati o rozvod.« »Zena normální miluje více srdcem než smysly, často miluje bez vědomé touhy po smyslné slasti. Mnohá obcuje s manželem jen proto, aby si zachovala jeho věrnost, neb aby se mu zavděčila. Téměř všecky ženy oddávají se muži nikoli proto, že by je k tomu pudila smyslnost • činí to z ochoty, z úslužnosti a z dobroty.« Je zvláštní něžnost cudných žen, že muži rády své tělo nabízejí, ale jen proto, aby ho přesvědčily o svrchované své oddanosti. A touží-li 178 žena po muži, je to spíše touha (ženě neuvědomělá) po dítěti. Láska mateřská je pro ženu hlavní věcí, a nikoli pohlavní požitek. Pro ženu je dítě hlavní věcí, potom muž. Při muži je toho opak; nejdříve žena, potom dítě. Muž je pro ženu jenom prostředkem k účelu, aby měla děcko, a láska její přechází potom na dítě ; žije především pro dítě, potom teprv pro muže. Osudem muže jest osud satellita, a právě tím bývá nemile klamán; domnívali se, že bude žena žít pro něho a činí jí nyní výčitky. Je nevrlý nežli se smíří s touto zkušeností, která nelichotí jeho olympické samolibosti. Jen matka miluje děti, a čím jsou menší, tím je má raději. V románech, které jsou vždy ze tří čtvrtí vylhány, ukrutně mnoho se mluví o lásce; ve skutečnosti však převládá v maželství láska mateřská k dětem. Mina Mařáková v Hubertově dramatě „Vina" praví: »Cítím v sobě nutnost žíti jako vdaná žena, nač to tajit?« t. j. chci konečně vyhověti svému přirozenému povolání. Míní to zcela pravdivě. Toť jiná řeč než-li se vede v sentimentálně prolhaných a cudně fa-jisejských novellách, v nichž se dlouze a široce tlachá o tom, jak muž a žena ideálně v sebe přecházejí a v jedno splývají. Manželství je pro ohromnou většinu lidstva něco velmi materiel-ního (ne ideálního) — stavem ukojení smyslných životních potřeb; jsou tu starosti o výživu, péče o vychování a zaopatření dětí, namáhavý boj o existenci atd. Ideálních momentů vyskytuje se jen tolik, kolik si sami do toho stavu vkládáme. A člověk cítí potřebu ideálu, jakž se to jeví i v tom, že rád vidí v ženě vtělení dobroty, lásky, něžnosti, soucitu a sebeobětování. »Zeny jsou jediná nádoba, do níž vléváme svou idealitu.« (Goethe.) Ženaje naším idealem často jen proto, že jsme my idealisty, a proto též si z ní děláme ideální bytost, ovšem jen do času. Jsou tím, co si z nich tvoříme ve své blouznivé obraznosti. Milostná idealisace se svou pozlacující lží a okouzlujícím pozlátkem nás láká, její kouzelný proutek vzbuzuje v nás touhu po fysickém a životním ovládání; avšak touha mizí, jakmile tento zcela ne-idealní účel je dosažen. Paprsek lásky, o němž jsme blouznili, že nás povede do manželského ráje, není ničím jiným než slavnostním prologem k obyčejnému pozemskému a velmi prosaickému představení, jak mi přisvědčí každý manžel, třeba se nikdy netřepetal před zrakem manželčiným jako rybička na udici, nikdy nebzučel jako chroust na niti manželské a jevil více samostatnosti než sele na rožni a kůzle na pekáči. Zola « řekl, že manželství je nejvýznačnější institucí světového řádu, která však se přežila, a že by již dávno byla zrušena, kdybychom věděli, čím ji nahradit. Zola to dobře mínil, ale čím ji nahradit lá« 180 nepověděl. Nevěděl to a ještě to dlouho nebudeme věděti. Zůstane vše při starém a stále bude tato instituce dávat dvěma lidem příležitost, že se vzájemně budou pokládat za příčinu svého neštěstí. Zvláště v Paříži, tomto »mozku světa«, jsou manželské mravy a zvyky takové, jaké lze nalézti u Kirgizů, asijských nomadů a Botokudů, jak dokládá S. Ferrero (v Nouvelle Revue). Snad vzhledem na tyto poměry praví kdesi Brandes, že manželství (bez možnosti rozvodu a bez možnosti nového sňatku pro rozvedené) je přiměřeno nižším kulturním formám, že však neodpovídá vyšším. Jaké budou tyto vyšší formy, které povedou ke1 zrušení nynějšího manželství, Brandes nevykládá, avšak zavrhuje nerozlučnost man- -želství. V pařížské společnosti, jak dí Ferrero, »je sňatek z lásky bílou vranou. Mladík, když byl se nabažil mládenecké svobody, ohlíží se ve známých a méně známých rodinách po děvčeti a po penězích. Učiní návštěvu. Je-li vítán, požádá za ruku dívčiny, zasnoubení se ohlásí, načež po krátké době — šesti až osmi nedělích — následuje svatba. Snoubenci znají se jen od vidění, po čas snoubenství ženich navštěvuje svou nevěstu denně na hodinu (nikdy o samotě) a dvoří se jí s onou škrobenou vypočítanou formalností, jak je ve společnosti zvykem, kdežto nevěsta trpělivě snáší jeho poklony. Děvče svoluje na 181 rozkaz rodičů ke sňatku a vyhrazuje si pouze, že se zatím seznámí s řečeným pánem — až si ho opravdu vezme. Mužové rovněž jako dívky nemají vlastní iniciativy, neboť pohnutky, pro něž se žení, nemají nic společného s osobním dojmem a charakterem »vyvolené«. Etiketta nedovolí, aby se vyvinul nějaký volnější myšlenkový a duševní styk mladého párku. Co ve společnostech spolu mluví, bývají pouze chladné, odměřené zdvořilostní fráse. Sňatek je v Paříži smlouvou, kde rozhodují peníze zrovna tak jako na ostrovech Jávě, Sumatře, Borneu atd. Jenže tuzemec si kupuje ženu od rodičů, — dodáváme my — kdežto v Evropě hledí muž vytlouci od rodičů nevěsty co možná velké věno; muž tu dostává nevěstu a s ní -prachy«. V bohatých kruzích pařížských se velmi obávají nerovného manželství; pytle peněz staví do popředí jako hlavní podmínku sňatku a zatlačují osobní náklonnosti a city. Výsledek takových poměrů? Množství rozvodu, množství nešťastných manželství, a nevážnost Francouzů ke stavu manželskému. V časopisech a na jevištích objevují se zlomyslné a posměšné karrikatury manželství — slovem, v nejcivilisovanější zemi je manželství podkopáno hlavně tím vadným způsobem, jímž mladí lidé vstupují ve sňatek. Láska a manželská nevěra opanovala tam výhradně jeviště; a přece u ohromné většiny 182 obyvatelstva vyplňuje láska zcela nepatrnou část života a nehraje tudiž v sociálních stycích tu neskonale převládající úlohu, kterou lásce připisují dramaturgové. Peníze a ctižádost pudí člověka více. Ve skutečném životě je láska fysickou periodickou potřebou nebo pouze peněžní spekulací; bohatství všecko srovná Nepřehledně větší část evropské společnosti vedouc boj o život, majíc své zaměstnání a starosti o chléb a majíc před sebou vážný úkol a vážné účely, nemá ani chuti ani vlohy pro ocenění takové lásky, o níž blouzní přednášející figuranti na divadelních prknech. Kde najdete v životě to milostné cvrlikání, to zanícení dvou opojených lidí, jak to slyšíme od herců ? Člověk vědecké práce, státník, vojevůdce, přírodozpytec, politik, věnují ženě sotva malou část života. Výjimku činí umělci z povolání. Toliko ve společnostech šlechtických a bohatých, kde se mnoho lidí straní práce, vládne žena jakožto dáma neobmezeně a naplňuje takovým lidem živobytí od vrchu aŽ ke dnu. Oni nepracují nic a nemají životního účelu. Knihy jsou rovněž plny lásky a jen lásky. Ale v Živobytí jí není v tak ohromném rozsahu. Vidíme, že se ohromná část lidstva obchází bez milostného bláznění, ačkoli poetové a novellisté nám namlouvají něco jiného. Pro milliony lidí je láska, jak se nám líčí ve stánku umění a v románech, bombastickým 183 prázdný-n tlacháním, jemuž jsme přivykli z dětských let. Ctižádost, ziskuchtivost a zvláště honba za penězy zatlačuje v tom skutečném opravdovém životě křídlatého Amora hodně do pozadí, kdežto na jevišti poletuje Amor stále v popředí. Nynější divadlo není zkrácenými dějinami našeho věku, není příkladem mravů a obrazem ctnosti, není zrcadlem, v němž se obráží skutečný lidský život,, nebot peníze, které hraji v obecném životě první úlohu, jsou v divadelních hrách motivem vedlejším. V životě máte lásku ve tvaru zcela jiném — ne tak jako na jevišti ve tvaru až chorobně přepjatém, potrhlém, šíleném, bláznivém. Posloucháme to s děděnou lhostejnosti a málo jsme si vědomi, jaké to otřepané, i.ezdravé, pro-lhané odrhovačky se před námi řemeslnicky provozují. Nemůžeme stopovat dlouhánské — prý neobyčejně vznešené — dialogy a monology vyrobené, vynucené a vypocené v potu tváře; vše nám splývá v jednu prázdnou písčinu beze tvaru, be2 děje i bez dojmu. Zeptáte-li se, čím ta divadelní hra vyniká, řekne vám posluchač poučený otřepanou novinářskou fraseologií, koule pitvorně očima: »Ach ! Ta krásná řeč!« — Brachu milý, krása řeči přece není účelem dramatu ?. . . Účelem dramatu je — děj. Čím méně děje ve dra-matě, tím méně se hodí pro scénu, tím méně činí uměleckého dojmu na diváky. Hlavní věcí je — děj, a to zajímavý, soustředěný a čile v před se 18-i pohybující, sľázný děj, zahrnutý v rozhodných scénách, bez hromadění unavujících a na některých místech svým nekonečným rozšlapo-váním nudných • situací a lhostejných obšírností. Ale u oněch dramatiků věci podstatné nejsou vytčeny několika silnými stručnými tahy, jak toho žádá nezměnitelně neúprosné pravidlo, osvědčené již za starodávna: »Kdo nepíše dramaticky, nepůsobí na obecenstvo dramaticky.« Co platná krásná řeč, když divadelní technika svou detinskostí připomíná loutkovou komedii? Nehleděno na pravděpodobnost děje a nedbáno vylíčení povah. Básník prý za to vložil do svého výtvoru (s látkou krajně exotickou) celé ■ kouzlo své mocné poesie; osobám na jevišti zaměstná ným plyne z úst místo slov ryzí zlato. Skutečně ? Jenže toto ryzí zlato nemůže zahnati nudu posluchačů. Přáli by si méně poesie, méně zlata — a více děje a dramatické síly. Divák se ostýchá vyjádřiti své mínění hlasitě, aby nebyl pokládán za drzého nedouka, nebof obecenstvo nemajíc svého úsudku slepě všecko věří novinářským kritikům. Dlužno však uvážiti jednu věc. Dramatické umění, staré, nové i nejnovější, záleží v sepsání dobrých kusů — o dobrotě jejich nerozhoduje krása řeči ani ryzí zl-ato plynoucí z úst hercům. Pouhá řeč nikdy nemůže skrýt ostatní citelné vady přechváleného výtvoru. Jak učiniti, aby se člověk ve chrámu umění za své peníze smrtelně nenudil a domů neodcházel mrzut.z toho, že mu tam malovali straky na vrbě ? Kozel vezmi ty straky s jejich krásným veršováním, které může divák sledovat jen s knihou v ruce. Opouští ho síla vnímavosti a klesá jeho účastenství s versi, které patrně chtějí svou sytostí mluviti mnohým a říci tak mnoho. »Ta bohatá, květnatá mluva, její básnický pel, harmonický spád, malebný půvab, její ohnivý vzlet« — prý musí nadchnout a rozplamenit posluchače; oni však zívají, div si nevyvrtnou čelisti. A přece má divák straky velebit, do nebes vynášet a snad ještě se pyšnit těmi kouzelnými ptáky? Páchne to Enšpiglovým čtveráctvím vypočteným na osvědčenou dobromyslnost obecenstva, které básníka vyvolává a podává mu na jeviště věnec jako mlýnské kolo. — Trapný to dojem ! Operní skladatel jde na jeviště se poděkovat za potlesk; dostává věnec neb sáho dlouhou kytici od svých žákyň na konservatoři, z nichž každá dle možnosti přispěla na věnec panu professoru, takže věnec je výrazem uzna-losti vděčných žákyň. Jsou ovace nahodilé, dobromyslné, zaviněné zvláštností našich úzkých domácích poměrů. Myslím, že ani oslavenec nebude tyto ovace pokládat snad za důkaz geniálnosti svého operního nebo dramatického výtvoru, jenž po druhém a třetím představení putuje do archivu na věčný, tak často zasloužený odpočinek. 186 Nikdo si později netroufá — z pouhé piety — setříti prach, jenž v archivu na výtvoru se hustě usadil. Jakoby výtvor umístěním do archivu dosáhl svého účelu. Láska dle vlaského psychiatra a dle 2oly. Mnozí vlaští autoři vyhledávají psychické abnormity v těch výjevech, které jsme si zvykli přičítat zcela zdravému stavu. V jednom z největších vlašských časopisu Rivista moderna di cultura specialista v psychiatrii, řiditel blázince v Bergamo, Antonini, dává si otázku, může-li se člověk ve stavu »zamilovanosti« pokládati za normálního. Všem je patrno, že v některých případech láska dává volný průběh psychopatickým úkazům na člověku, jehož pokládali posud za úplně zdravého, jenž však ve skutečnosti představoval již bohatou půdu pro vývoj všemožných duševních neduhů. Vlašského psychiatra zajímají ne tito lidé a ne tato otázka; on se táže, dlužno-li vztahovati stav zamilovanosti jakéhokoli člověka v obor zdraví neb abnormity. Dle mínění Anto-niniho každý zamilovaný člověk zakouší stav mající všecky vlastnosti jasně vyjádřeného šílenství. Důvody, jimiž autor článku dokazuje svou myšlenku, mohou být krátkými slovy zahrnuty takto: Láska má rozličné průjevy, jež jsou 188 rozmanité dle osobních zvláštností jednotlivce, dle letory a povahy. U tak zvaného paranoíka (blouznivce) má ráz podezřívavý, u člověka tvrdohlavého tyranský, u sobeckého suchý, u slabého nesmělý a stísněný, ale u všech má týž ráz, totiž že zajímá mysl člověka neustále jednou myšlenkou, že obmezuje kruh jeho představ na nejstíženější objem vracející se stále k jedné osobě. Vzpomínky, představy budoucna, sny a přání — vše se točí okolo jediného obrazu. Zamilovaný člověk podobně jako psychopat nemůže se zprostit dotěrných ideí a dotěrných obrazů. Někdy tento stav nabude tvarů závažnějších ve způsobe t. zv. fetišismu nebo symbolismu. Pouhé kvítko, rukavička či jinaký předmět může nabýti cenu neocenitelného pokladu a státi se výhradným předmětem myšlenek stále se vracejících. Antoníni vypravuje nejčastěji historii lásky, kterak tento cit vyvinuje se znenáhla a nepozorovaně, kterak myšlenky znenáhla si přivykají vraceti se k jednomu a témuž bodu a kterak předmět lásky počíná naplňovat hlavní část existence, skoro vsecken čas, konečně i celý život. A když Člověk vzpamatovav se, že nevědomky ocitl se na ploše nakloněné, zkouší přijití k sobě, odvrátit se od naléhajícího obrazu a zbavit se dotíravých myšlenek — již nemůže, nemá sil, aby tak učinil pouhou vůlí, octne se iako alkoholik nebo morfinista v úzkostném ne- 18» pokoji, v ustavičném strádání a mukách vyplý-vajích z potřebných podnětů smyslových (zrakových, sluchových atd.) Je mu nevyhnutelno zírat na předmět lásky, naslouchat jeho hlasu, pociťovat všemi nervy jeho blízkost. Dotěrná myšlenka hněte a naléhá, a nerozptýlj/li jej zevnější okolnosti dostatečnou měrou, neb nedostává-li se samému člověku sil, aby se zprostil této můry, pak následují po záchranných pokusech různé možnosti: Klidná ženitba, násilí, zločin aneb sebevraždy. Láska má všecky vlastnosti společné s chorobnými a dotěrnými ideami. Rovnováha, která za normálních podmínek trvá mezi vnitřní činností mozkovou a zevními dráždidly, je zde překročena. I nicotné okolnosti vyvolávají znovu návrat předešlých myšlenek, vůle je bezmocná, pozornost neschopna soustředovat se na jiných předmětech. Z počátku nezřídka vlastní vůle přispívá ku zvětšení .'abnormálního stavu; zamilovaný totiž ochotně se vrací k jediné té své a téže myšlence, poněvadž to, co přivolal, mu působí radost. Na další již není vůle třeba — vše se odehrává samo sebou. Byť byly sebe větší muky, s nimiž je spojen návrat k zakletému kruhu myšlenek, zamilovaný přece se od nich neodloučí, zrovna tak jako se nerozloučí morfinista se svcu záhubnou stříkačkou. Takovým způsobem na otázku, lze-li 190 stav zamilovanosti nazvati normálním dle mínění Antoniniho nelze dát odpověď jinou než zápornou. Avšak abnormalnost v daném případě slouží toliko na zdokonalení racy. Má-li v lásce člověka převahu smyslnost, nabývá útočné (impul-sivní) povahy, která brzkého vyžaduje ukojení. V tom případě obrazy vzbuzující stav zamilovanosti mohou býti měnivé; na duševní stránku neklade se váha a pozornost, a hlavní účinek mají fysické vlastnosti. Pak li však láska jest ovládána ideami, pak individuum lhostejné k ostatnímu světu soustřeďuje se na svém vnitřním životě, nezbytně se slévá s duševním životem milého předmětu. Vzpomínky vyvolávají pomyšlení nejen na zevnější obraz mileného člověka, ale i na jeho slova, na smysl těchto slov, na jeho vnitřní život, na nejpodrobnější odstíny jeho duševní fysio-gnomie. Mravní stránka vystupuje do popředí a zamilovaný zabrán svými myšlenkami znenáhla si vytváří před sebou duševní obraz milené osoby, k čemuž zavdávají podnět již ne pouhé fysické vlastnosti. Takým způsobem naléhavost myšlenek nebo abnormální stav v daném případě vyšší měrou prospívá lidstvu, protože teprv ocenění vzájemných mravních a intellektualních vlastností má za následek sloučení obou bytostí. »Láska je dočasné šílenství a sňatek léčí tuto krátkou šílenost tím, že ji obrací v dlouhou hloupost,« praví Zarathustra ústy Nitzcheovými. 191 Manželství je zastaralá instituce. Ovšem, za to nežijem my na tom vrcholu, s něhož kázal Zaratustra. Láska je bláznovská čepice, kterou sází příroda na hlavu člověku, aby plnil její účel — tak to v hlavní věci bylo a bude odjakživa, před i po Zarathustrovi. Láska — praví Zola v svém tendencím románu »Fécondité« — je přání po rozmnožení. Kdo nezná tohoto přání, nccná nijaké lásky. Avšak rozmnožování děje se i bez lásky. Neboť láska je fysiologický výjev, je potřebou těla, potřebou lidské přirozenosti. Není lásky beze smyslnosti. Smyslný podklad má mít každá láska t. j. touhu, aby předmět vyvolený opanovala a aby ve spolku s ním sloužila zákonům přírody. Tak rozumějí lásce tuzemci; oni nevidí v lásce nic jiného, než touhu člověka po ukojení tělesných chtíčů, po potomstvu. Tak rozumějí tuzemci lásce i národové východní. Hlavní stránkou jest jim tělesné obcování, k němuž je pudí zvýšenou měrou horké podnebí; mají proto mnoho žen. U nás žádáme k lásce kromě tělesného pudu ještě duševní společenství. (»On« si ji bere za manželku, protože ji miluje, ona jej miluje, proto že si ji bere ze manželku. Pouze v tom záleží často to duševní společenství.) »Ženiti se, je tolik, jako svázati dva lidi nohu k noze a pustit je po božím světě takto svázané« — řekl kdysi L. Tolstoj. Třeba k tomu dodati, že toto vázáni se koná s oba- 192 » polným souhlasem, a že i rozvázání je možné s tímtéž souhlasem. — Připomínáme ještě, že i opanování předmětu lásky nečiní nás šťastnými, není-li při tom obapolná náklonnost. Mnohý myslí, že cítí rajské slasti, kdežto myšlenky milené ženy se potulují jinde. Zena je dvojjazyčná. Myslíš, že náleží tobě a zatím objímáš přízrak. V myšlenkách náleží jinému. Na to si stěžoval již Nero, později Napoleon I. V každé ženě vězí nevyhladitelná touha po lásce, touha náležeti muži, cítí že si pouze manželstvím otevře bránu pozemského štěstí, že pouze tím si umožní mateřství. Sandová řekla: »Láska je dobrovolné otroctví, po níž touží přirozenost ženy.« Proíessor fysiologie v Turině dí: »Umírá na světě mnoho panen, ale neumírá ani jedna ženská bytost, která by sloveso milovat nebyla konjugovala v některém čase nebo způsobu (tempus a modus).* — Týž učenec praví: »Najdete ženy, které nikdy tělesně nemilovaly, ale nenajdete ženy, která milovala jen jednou.« — »Život bez lásky je hořký sen«, praví, kdesi Cer-vantesův Don Quijote. A každý chce sladce snít. . Proto dospívající dívka vší mocí tíhne ku svatému ohni domácího krbu a méně k pouhému milkování bez vyhlídky na vdavky. Vzhůru k muži pohlížeti, jako k bytosti domněle výše postavené, chce žena — chce se k němu přátelsky a upřímně připojit, býti mu dobrou družkou a žíti s ním 4 193 a pro něj. Tato myšlenka a šlechetná snaha, není-li řízena rozumem, snadno ženu přivádí do otrocké odvislosti, má-li totiž bezcitného a sobeckého muže, jenž s ní nemá společných zájmů; žena uvědomělá a vzdělaná je tu nucena k sebeobraně, k obhájení své individuality. I ob-mezená a současně do svého krásného muže zamilovaná žena brzo poznává, že si ji muž vzal pro peníze a pro vezdejší statky, které mu přinesla do manželství. Jsou rozličné druhy plané lásky, surrogaty lásky. Znám je výrok : »Největší požitek na světě, jejž možno nalézti, je patřiti v obličej milované bytosti, nořiti se v krásnou dívčí tvář — a již ten (prý) je šťasten, kdo dovede cítit tuto krásu.« Jsou mužové s tak nepatrným sexuálním rázem, že milují nežádajíce na zbožňované dívce lásky navzájem a vůbec nežádají potravy pro plamen svého srdce aniž ukojení své vášně. Láska jejich se živí duševně, pouhým citem, živou hrou obrazotvornosti. Tito mužové nemají potřebí odvetné lásky a nermoutí se, že jí nenalézají. Al. Dumas syn pravil o sobě: »Cítím potřebu ctít a zbožňovat a milovat, nemám však nejmenší potřeby býti milován.« Amabat amare. Aimer pour aimer. Největší blažeností pozemskou jest jim polibek čistý, andělský, panenský, na rty, z nichž se dosud linuly pouze modlitby, smích a nevinné žvatlání. Dovádivý, laškovný, 13 194 veselý smích těchto rtů činí je nevýslovně šťastnými. Těžko říci, skýtá-li těmto zcitlivělým lidem jejich láska takovou rozkoš, jako mužům milujícím opravdově a reálně dle obvyklého prastarého lidského způsobu. (Láska miluje samotu a tmu, říkávalo se od nepamětných časů). Smyslný projev lásky jest jim protivný již proto, že — jak dodávají — člověk musí ustavičně bojovati proti přírodě, která ho pořád svádí níže, ke zvířeckosti. Kydají hanu na lásku fysickou, kterou se udržuje živočišné tvorstvo, čímž nejlépe dokazují, že mají tito blouznivci o kolečko více neb méně, aneb nemají kolečka v pořádku. (»Proč příroda nestvořila nás hermafrodity?« . řekl smutně jeden z těchto bojovníků- proti přírodě). Ostatně tof starý nářek nad tím, že druhé pohlaví je ne-vyhnutno na rozmnožení lidského pokolení. Jakýsi římský senator — ať odpočívá v pokoji ! — nadšený ctitel Euripidov, želel této nevyhnutelnosti a litoval člověčenstva, že se nemůže bez žen obejíti. Prý by bylo lépe, kdyby dětí rostly na stromech. Lidé tohoto chorobného rázu chválí si odjakživa milostné přátelství; ono prý poskytuje více než láska, neboť má úplné její kouzlo aniž má v zápětí její nepohodlí, nečisté a hrubé ná-silnictví. Rozumují takto : »U růže nám stačí libá vůně a*nepotřebujeme ji utrhnout, a kdo se spo- 195 kojí vůní, toho trn nepichne.« Při tom dodávají: »Hoře lásky trvá celý život, a radost z lásky trvá pouze okamžení.« Ano, ale jaké to tajuplné tvůrčí okamžení! V tomto okamžení dáváš život malému tvoru a skrze něho stáváš se účastným nesmrtelnosti. Na tuto hrubou materielní nesmrtelnost beztoho nikdo z citových milenců nepomýšlí; svazek zůstává čistě duševní asi jako byl mezi Dantem a Beatricí. Je to láska nesvětská, na niž se nezmohou obyčejní lidé svým zdravým hrubým éivstvem. Ona zůstane bílá jako sníh — a on si tímto vědomím vykoupí tolik blaženosti a štěstí, že ho ani není tolik na světě. Je to mystické splynutí dvou duší . . . hymnická apotheosa nesvětské lásky . . . nebo nějaký jiný projev choré mysli? Tito přecitlivělí lidé se táží: »Proč Pán všehomíra nenašel něžnějších, ušlechtilejších způsobů spojení obou pohlaví ? Proč ten rouhavý výsměch ? Proč taková urážka, taková rána přímo do obličeje? Musíme se za to styděti, tajiti tó a mluviti o tom šeptem. Láska má své sídlo v orgánech tak málo ušlechtilých, že jmen jejich ani nevyslovujeme, že se v rozmluvě opatrně vyhýbáme všemu, co by k nim mohlo míti vztah. 11 y des choses qui se font, mais qui se ne disent point . . .« Ovšem že je to neslušné a nedelikatní začít ve zvané společnosti s málo a povrchně známými osobami hovor o něčem, co předpokládá přátelský styk a důvěríiější-zná lit" 19(i most hovořících. Avšak již se vydávají populární rozpravy a brošury lékařské pro lid s poučným a výchovným účelem. Až bude vydána rozprava pro lid o tajných nemocech (»Co třeba v obecném životě věděti o nákazách pohlavních«) — nikdo ve společnosti nezačne o nákaze mluvit a přece to bude spis velmi poučný a prospěšný. V dámské' společnosti byl byl by to rovněž předmět nedelikatní a genantní, ačkoli každá dáma mohla by populární rozpravy číst s velikým prospěchem a poučením pro sebe a pro děti. Vydávají se nyní pro lid rozpravy z oboru lékařského o věcech pro zdraví člověka důležitých, kdežto nedávno ještě byly úvahy o těchto věcech pokládány za choulostivé — z přemrštěné fari-sejské upejpavosti. *) Často slyšíme: Pohlavní poměr je prý něco pokořujícího, snižuje nás ke zvířatům a rozhořčuje útlé duše svou brutalností. — Nic naplat! Despota Fallos, sexuelní velmoc, hraje vlasce hlavní úlohu. Tato pohlavní funkce je nejpádnějším důkazem naší zvířeckosli. »Pourquoi cette insulte?« táže se Brandes — a uvádí slova Nielzsche-ova: »Břicho *) Jmenujeme zde pozoruhodný spisek přeložený z an-gliž'ny »Co ž e n y v ě d ě t i m a j í» (spisovatelka paní E. Duffey), dulu spisek čís. 4 Rozprav lékařských, přeložený ze srbštiny »Těhotná žena (autor Dr. Jovanovič Batut) a konečně pěkný spisek německý »Co má matka říci své vzrostlé dceři« (autorka Klara Muche). 197 1 nám připomíná, že člověk není bohem.« — Člověk jest obratlovcem, zvířetem, k jehož životní činnosti náleží jíst, pít, spát a rozmnožovat se. Co lze proti tomu namítati? Tof běh přírody. A Brandes dodává: »Všecko, co je na zemi čistého, krásného, ušlechtilého, není dílem přírody, nýbrž dílem naším. My to jsme, kteří svět tím, že jej opěváme, vykládáme, jako básníci se mu podivujeme, jako umělci jej idealisujeme, jako mužové vědy jej vysvětlujeme, nádech krásy a půvabu mu poskytujeme a tajuplnost do něho vkládáme. Nejlepším toho dokladem je plození. Lze si představiti něco méně ušlechtilého, něco svou zvíře-ckostí více vynikajícího ? Příroda jakoby naschvál z jakéhosi zlomyslného cynismu položila nepřekonatelné překážky do cesty muži, jenž by se nějak pokoušel, aby svůj poměr k ženě zušlechtil a okrášlil. — Ach, měli bychom být docela jinak stvořeni. Proč nás příroda utvořila z masa?... To je hrozné! Nicméně člověk vynašel lásku — není to věru špatná odpověd snaze lstivé přírody (— Příroda je husa, musíme z ní něco udělat. Goethe. —), která nás stále pošklebně upomíná, že hlína tíhne s námi dolů k zemi, že jsme výtvory země jako ostatní zvířena.« — Proč je tomu tak a ne jinak? — Takových »proč?« lze uvésti velmi mnoho, dodáváme. Proč je tolik tygrů, tolik krokodilů a jedovatých hadů? Proč jsou v tropech tak strašná zemětřesení, kdy 198 hyne na tisíce lidí a propadávají se kusy ostrova do moře ? Proč jsou nakažlivé nemoci, proč děti trpí za neřesti rodičů ? Na základě toho bezděčně hledíme na přírodu jako na nepřítelkyni a zlou bezohlednou macechu. Příroda není k nám ani zlá ani dobrá. Cítíme, že si sami musíme pomáhat. Snad nikdy se nedozvíme něčeho o vzniku člověka. Jsme děti jednoho Nevědomá (Darwin). My závisíme na slunci a ne na hvězdách a na měsíci. Hvězdy nemají vlivu na zařízení společnosti zde na zemi. Boj o existenci a věčné, nezvratné zákony v přírodě — tím je vše o přírodě řečeno. Největší zázrak jest, že jsme, že myslíme, že cítíme své já, že se vše kolem nás nahoru dolů hýbe ve věčném, pořádku a harmonii. A člověk je dravec snad nejukrutnější a nejnebezpečnější. — Z počátku nebylo právo, nýbrž násilí. Právem v pravém smyslu slova stává se právo silnějšího jen tehdy, když protivná strana se proti tomu nevzpírá, nýbrž je mlčky uznává. Boj mezi vyššími a nižšími, mezi muži a ženami, mezi plemeny a národy trvá ustavičně, pokud sahá paměť lidská. Boj a nic než boj . . . Možná, že to bude tak stále na věky věkův. Žena zmůže mnoho nad mužem, ba přepíná důvěru ve svou moc, míníc, že z muže může učinit co chce. Dívka, která si bere větroplacha za manžela nepřeje si, aby zůstal větroplachem 199 i v manželství. Naopak, lichotí si, že jej obrátí na pravou cestu, že učiní z lehkomyslníka — roz-vážlivého člověka, z těkavého hýřila — člověka stálého, z prostopášníka — cnostného muže. Obracovací podnik lahodí její domýšlivosti. Obyčejně se přepočítá. Místo aby jej přímo od sebe odstrčila jako zlámanou židli, odevzdává se člověku v podstatě již zkaženému, spustlému, nemajícímu pevných zásad aniž mravního citu, člověku, jenž bez nejmenšího váhání prohřešuje se proti své cti a povinnostem, může-li jen při tom hovět svým smyslným choutkám. Vábí ho k ní toliko požitek, ale nic neví o příchylnosti a oddanosti. »Pouze já mohu z něho udělat člověka, jinému by se to nepodařilo« — domnívá se dívka ve své neblahé umíněnosti, a z pravidla se sklame Je z něho tak špatný muž, jako byl za svobodna prostopášníkem — nedá se napravit, jako nelze z keře učiniti strom. Dívky — což je o to ! — mají rády takového veselého, zábavného a podnikavého kumpána, všecko na něm je poutá a dobrovolně s ním vstupují ve sňatek, ale v manželství nejsou s ním šťastny. Příkoří, sužování, stálé klamy ztrpčují jim život, marně čekají stále na jeho zlepšení, až konečně pozdě litují svého přenáhleného kroku, jemuž přinesly v oběť štěstí celého života. Spatný muž je horší než žádný muž. Žena má zvláštní povahu. Ucházejí-li se současně o ruku téhož děvčete dva páni, z nichž 200 jeden je lumpáček, větroplach, bonvivant — a druhý řádný, rozumný muž, buďte ujištěni, že děvče, má-li svobodnou volbu, dá přednost prvnímu před druhým a že rukou svou oblaží toho prvního- Dámy milují totiž živou ustavičnou čilost, veselost, změnu, a nenávidí nudnou jednotvárnost. Dvojí sukno a šavlička je proto okouzluje. Mladý jovialní člověk, jenž se mnohého odváží, mnohdy vyvede směl}' kousek a nedbaje společenských slušností rychle a drze požívá každé kratochvíle, líbí se ženám a zajímá jejich stále činnou obraznost. Nalézají v něm tisíce příjemných stránek a tisíce přednosti; chyby jeho jsou mladistvými naivními kousky, kterých se zhostí s léty, jeho vady jsou krásnými, roztomilými slabostmi, jeho nezří-zenosti jsou výbuchy ohnivého temperamentu a podnikavé letory. Všecko, zač zasluhuje přísnou důtku a pokárání, jeho vady a poklesky pokládají za ctnosti a pochvalné vlastnosti. Ve všem se jim objevuje švihák v růžovém světle pouze proto, že se jim líbí. Jsou hračkou své obraznosti a dělají se skoro nepříčetnou obětí vlastního zaviněného mámení. Chcete-li jim otevřít oči, nazvou vás protivou a pokládají vás za — nepřítele! Musíte chválit toho, kdo se jim líbí. Voltaire odpovídá na otázku: »Ce qui plait aux dames?« — zcela prostě : »Být jim po vůli« . . . * * * 201 Právě u žen polodivokých plemen jeví se nejpřednější ctnosti ženy — útrpnost, soucit, míltí-srdnost. Cestovatelé na svých výzkumných cestách často tnjným přispěním některé tuzemní ženy unikli velkým nehodám a nebezpečím. Hovelacque vypravuje (Les débuts de l'Humanité, Paris 1881), jak cestovatelé v Austrálii ve kritické chvíli dostali od žen tuzemců pokyn a výstrahy, že tuzemci strojí proti nim spiknutí a že jim připravují zajetí a smrt. Stanley, jenž na jezeře Hanza u ostrova Babyrch hodlal přistát, byl se svou družinou zachráněn z velkého nebezpečí tuzemní ženou; tajně se přikradla a poradila jim, co třeba činiti vůči rozlíceným tuzemcům, aby od nich nebyli zavražděni a byli přátelsky přijati (Lettres de Sianley, Paris 1878). Stanley poslechnuv její rady ochotně se podrobil jisté ceremonii, kterou tuzemci žádali na každém, kdo se chtěl státi přítelem toho kmene. V Senegambii cestovatel Mengo Park, jak o sobě vypravuje (Hist, univ. des voyages, 24 sv.), byl dočista obloupen jedním z' menších pohlavárů a byl by zahynul hlady, kdyby nebylo tuzemní stařeny, která se ho ujala a přinášela mu jíst. Rovněž Francouz Raffeuel jsa v největší nouzi byl od senegamb-ských žen přijat vlídně a pohostinsky do chýše a nasycen. Livingstone byl v území Zambezi tuzemci jihoafrickými -vždy uvítán přátelsky. Když přicházel do četných vesnic kmene Balengi, 202 vycházely vždy ženy vstříc s lahodným zpěvem, tleskajíce rukama a volajíce: »Pokoj a mír budiž tobě, u nás budeš klidně spáti!« — Myslím, že cestovatelům ženy nikdy neubližují, že k nim nechovají té prožluklé nenávisti jako jejich mužové, kteří zápasí s těmito cestujícími badateli často na život a na smrt a strojí jim úklady. Ernest Legouvé měl jistě na zřeteli útrpnost a milosrdenství žen, když vyzývá utrhače druhého pohlaví: Et si la voix du sang n'est point une chimére, Tombe aux pieds de ce sexe a qui tu dots ta měře! A není-li hlas krve prázdným přeludem, padni k nohám toho pohlaví,-jemuž náleží matka tvá! Ano, ženy jsou již proto hodný úcty, že se nemohou lhostejně dívati do uslzených očí. Jejich soucit a obětovnost jsou veliké cfnosti, které dovede ocenit pouze ten, kdo byl tak šťasten, že je na sobě zkusil v hodině nebezpečí. Co jsou vedle těchto předností malé poklesky a slabosti lpějící více méně na každé bytosti lidské? Vypravuje se mnoho o obětovnosti žen. Lenau, Hamerling našli obětovné přítelkyně. Avšak i tu hraje náhoda velkou úlohu, jak o tom svědčí biografie nejednoho v3'nikajícího muže. Jmenuji pouze Beethovena a Shakespeara. Proslulý hudební skladatel, král hudby, nemohl mluviti 203 ó takové šťastné náhodě. Víme, že posledně byl zamilován v Teplicích. Amálie Seebaldová z Berlína zdržovala se r. 1812 v Teplicích se svou přítelkyní hraběnkou von der Recke. Beethoven miloval Amálii. Seděl vedle ní v knížecím Clary-ském parku. Mimo se vlekli chromí lidé na berlích a s nimi kráčely mladé hezké paničky. Ona o nich hlasitě pravila : »Jak se mohly k tomu odhodlati ? Jaká to obětovnost! Mně není nic strašnějšího než tělesný neduh ; miluji zdraví a svěžest. Nemocného člověka mohu sice litovat, ale ne milovat.« — Beethoven trpěl vadou sluchu, ale ještě slyšel svůj rozsudek. Roku 1815 vdala se Amálie Seebaldová za justičního radu Krausa. Beethoven složil »Vzdálené milence« cyklus písní 1816. Nejjemnější oddanost je vyslovena v prvním Andante . . . Rozumí se, že nemůže nikdo žádat na ženě sebeobětování. Obyčejně však ženy žádají, aby mužští se obětovali jim. Tím více ceny má jejich obětovnost, stane-li se někdy za uherský měsíc cos podobného Za pochvaly udělené Malajcům obývajícím v horských vysočinách padangských činil mi svého času jistý hudebník výtky, jakobych ty bodré Malajce dával Evropanům za příklad" a hlubokomyslně se tázal: »Kam bychom to spěli, abychom se řídili ve. způsobu života lidmi necivilisovanými, abychom nechodili do školy a dbali jen těla a těla? . . .« 20i Nikdy jsem k něčemu takovému neradil. Ba myslím, že v Evropě nikdo vážně nepomýšlí, aby šel k primitivním plemenům hledat léku proti vybroušenosti a prohnanosti kulturní — pro sociální nápravu majetkových a společenských nesrovnalostí evropských. Tam, kde těchto nesrovnalostí není, nenajdete též léků proti nim. Evropané mají akademie, university, techniky, obrazárny a tolik veleduchů a obrů v každém oboru, celá pokolení chodí do školy již po mnohá století a každoročně se vydává na tisíce učených knih tiskem — ať si ve vlastní lékárně najdou nějaký recept pro zlepšení svých nespravedlivých (společenských, majetkových a volebních) řádů podporujících pouze výhody velkokapitalistů a privilegovaných tříd na úkor pracujícího lidu, jehož postavení je namnoze nesnesitelné, jehož stesky, pravdivé a oprávněné, vzbuzují málo soucitu ve vyšších třídách. Parlamenty jsou pro to, abj' odhlasovaly vojenský rozpočet. U tuzemců není této bolestné a ohavné protivy mezi pracovitou chudinou a zpupnými kapitalisty ; každý má svůj pozemek, svůj domeček se zahrádkou, s kouskem pole, žije klidně a spokojeně uprostřed nivt jež si sám obdělává. Zákon nezakročuje v Evropě proti hrabivosti a nesvědomitosti velko-kapitalu ani proti jeho nešvarům, nezakročuje proti onomu druhu velkopodníkatelů, kteří neznajíce žádné vlasti vykořisťují jenom její bohactví, 205 a jakmile ji vyplenili, ihned ji opouštějí s nahromaděným jměním a stěhují se z venkova do sídelního města. Dvě české Evropanky z kraje Železných Hor — tak se podepsaly v dopisu mi poslaném — vyjádřily se takto : »Našim českým vlasteneckým mužům by Javanky nestačily!« — Dobrá! Jedné z těchto Evropanek však to nedalo a připsala: »Leda starým brumlavým mládencům za hospodyně.« Podotýkám jednou pro vždy : Javanka nepůjde za hospodyni k starému bručivému muži; vždy si najde mladého veselého jonáka, plného živobytí. Ona zná svoji cenu jako každá lepá dcera Evina. A má dobře! K plešatému dědkovi nepůjde mladičká hospodyně do služby. Je si dobře vědoma svého kapitálu (jak to nazval Al. Dumas) čekajíc, až bude bráti z něho procenta nejen slušná, ale též sladká a oblažující. V Batavii, jakož snad vůbec v tropických krajinách se stává vlivem zvýšené pohlavní činnosti — což je následkem horkého ponebí — že i stydlivý muž pohlížeje na ženu upírá své zraky na tři .určitá místa. Jsou to ňadra, taille a boky. T"u jsou základní rysy ženské krásy. Dámy ještě vyznačují pomocí mody právě tato místa, věnujíce jim pečlivou pozornost, jen aby mužům se zalíbily. Ňadra mají být vyvinutá, pevná a dobře 206 utvořená, taille Štíhlá a boky okrouhlé, plné, oblé. Tím se vysvětluje vítězství a neodolatelná moc žen nad muži. U tuzemky připojuje se k tomu ještě pěkná postava a zvláštnost chůze; ona se měkce kolébá boky svými. Žena vůbec jinak kráčí než muž za příčinou podoby pánve a sbí-havého směru nohou. Proto se kolébá houpavě se strany na stranu, kroutíc se v kyčlích a potácejíc se jako kostka na rozkročených nohách. Takové kroucení a vrtění provádějí na pařížských bulvárech mnohé koketky více než třeba, vědouce, že vyzývavými pohyby kyčlí (hanches provócantes) vzbuzují u mužských erot cké pocity. Zvláštní způsob vyzývavosti (oscillations voluptueuses du buste) lze pozorovati v celém půvabu též u sevillských a cikánských tanečnic ve Španělsku při tanci flamengo (les voluptueux balancements des hanches) jak se houpají na svých nádherných bedrech — au tuzemních, okázale si vykračujících rozkóšnic (filles publiques) v Batavii. (Jsou to Číňanky, jak je lze poznat dle mandlových očí a vysoké úpravy účesu). Na ostrově Jávě žije přes 250.000 Číňanů; jsou to velcí i malí obchodníci, kramáři, dohazovači, podnikatelé a vojenští dodavatelé. Jejich služeb i vláda ráda používá, tak v Atčinské válce, která bez pomoci Číňanů byla by nemožná. Batavie je přístavní město, do něhož ročně přijíždí na sta parníků a korábů s mužstvem pohlavně vyhla- 207 dovělým; proto přechovává Batavie mnoho mi-lostnic, jichž' účel je všude týž — laškovností a nápadnou chůzí vzbuzovati pozornost cizinců a rozněcovat jich touhu, což se jim daří výborně. Námořníci jsou po dlouhé plavbě roztouženi a v tomto vyhladovělém stavu jest jim každá žena Venuší a Helenou. Oni si chválí jejich neposed-nost, veselost a palčivou vřelost. S uznáním o nich říkají: »Mají čerta v těle«. Z toho plyne, že čert není tak strašný, jak je malován. Malují mu rohy, a zatím on, dobrý mládec, není ani že n at. Chvále tuzemky nechtěl jsem říci, jak mi bylo vytýkáno v anonymních dopisech, že by Evropanky — moravské, maloruské, bretónske, granadské a jakékoli jiné — se nevyrovnaly tu-zemkám krásou, něžností a skromností. Takový vývod byl by nespravedlivý. Vůbec není příčiny, abych byl podezříván, jakobych zamýšlel jakékoli útoky na krásnou bílou plef. Naopak i mně dívka -evropská vždy je milejší než temné pleti tuzemka — a zdá-li se někdy, jakobych útočil na něžné evropské pohlaví, je to tím, že bych si je přál míti ještě něžnějšími a ještě dokonalejšími nežli jsou. Dobře pochopuji jednání známého francouzského akademika Pierre Loti. Sklamav se poněkud ve Prancouzkách a v civilisovaných ženách, jal se studovati »nezkaženou dívku pří- 208 rody« na ostrově Tahiti (v Tichém okeanu), ale ta ho podváděla odávajíc se potají za peníze čínskému kramáři. Rozkošně Loti vylíčil své dočasné manželství s japanskou dívkou (Madame Chrysantheme). Manželství trvalo krátce, pouze jedno leto. Ona mu ani nekucharila; měl ji u sebe jen pro potěšení a pro ukrácení dlouhé chvíle na jedno leto, — ale na delší dobu byla by jej . omrzela svou duševní jednotvárností. O tom jsem přesvědčen. Koncem konců Loti po rozličných jiných dobrodružstvích v cizích končinách — vrátil se nadobro k Francouzkám a — oženil se s krajankou. I kdyby nebylo této ženitby, přece bych s důrazem opakoval, co pravil svého času Li-Chun-Čang, bývalý čínský premier ministr, jisté americké slečně. Ptala se ho kde na cestě po Evropě shledal nejkrásnější a nejduchaplnější dámy. >V každé zemi jsem shledal ženy krásné i ošklivé, rozumné i hloupé — domýšlivé, mrzké i cnostné«. Závěrečný vývod čínského ministra jest: — »Ano, každá země a každý národ má sličné dcery, jemné a libé, ušlechtilé a rozkošné.« — I my v Cechách máme takové dcery. Aspoň máme o nich celé hromady slaďounkých veršů. Též ani dost málo nepochybuji, že by se našlo mnoho evropských dívek, které by se staly mužům věrnějšími a oddanějšími družkami ži- 209 vota a ještě lepšími přítelkyněmi nežli Javanky a Japonky, kdyby jenom k tomu dostávaly již při výchově přiměřený návod. Kdo umí hledati, jistě tyto andělské bytosti dříve nebo později najde, ač třeba tu mnoho prozíravosti, aby se sla-dounké jablíčko manželské, kousne-li se konečné do něho, neukázalo červivým! Ostatně kdyby bylo lze určit průměrnou číslici rozličných ženských cností — smysl pro domácnost, spořivost, pracovitost atd., — ukázala by se táž číslice pro Moskvu jako pro Prahu, táž číslice pro Berlín a Paříž rovněž jako pro Petrohrad a Londýn. Vzorných manželek, pečlivých hospodyní, věrných družek života, něžných matek, pravých strážkyň domácího krbu bylo by průměrně asi stejně mnoho ve všech uvedených městech ; všude najdete ženy s duchem praktickým, s rozhledem hospodářským, ženy jasně myslící, účelně pracující a zdárně kombinující. Světlo a tma jsou — diky nelpesům ! — rozděleny celkem rovnoměrně nebo přibližně rovnoměrně. To lze říci o každé zemi a každém národu v civilisované Evropě ! V podrobnostech mohou býti výjimky, které někdy náhodou upoutají pozornost cizince. V Moskvě na př. mi pravily r. 1872 dvě ruské dámy, které několik měsíců strávily v Praze : »Vaše dívky jsou hodné, ale vaši mužští . . . nestojí za nic. Jakým právem oni českým dívkám vyčítají, že jsou málo vzdělané, kdežto sami jsou »chlebařp ? 14 210 O sobě říkají, že pěstují vědu, ale mají na zřeteli pouze reklamu, karrieru, pensi, kdežto věda jim nadělá hrozně málo starostí. Kousek vezdejšího chleba (zaopatření) a úzkoprsé kastovnictví vyčerpává jejich činnost — a při tom ještě sebe pokládají za neobyčejné vědce . . .« Nehodlám posuzovat výrok těchto moskevských dam. Jestli tehdy byli v Praze neobyčejní vědci, bude nejlépe patrno ze spisů jimi vydaných; z jich spisů bude nejlépe vidět »neobyčejnou vědeckost« autorů. Mo^ná, že to byla pouhá bombastická lokalríí reklama, a spisy jsou zapomenuty. Třeba rozeznávat mezi kamarádským, nakladatelským, žurnalistickým, pochlebovačným chvalořečnictvím a — kritikou. Chvalořečnictví a kritika jsou dvě velmi rozličné věci, a tam, kde se mezi těmito věcmi nečiní rozdílu, budou vždy hejna výtečníků, znamenitostí a velikánů. Aspoň v lékařské literatuře dosud máme celé obory ležící ladem, kde i svědomitá kompilativní p^áce byla by vítána, nadtóž »neobyčejná vědeckost.« — Na Rusi bylo mi častějl praveno, že v Praze nemile imponuje nedostatek naší společenskosti a hospodský ráz pražského života, . že tam jsou podivné poměry, prý dívky dělají kuru bohatým švihákům — (snad si jich šviháci asi nejvíc všímají?). Je-li tomu tak, jsou milé rodačky, jichž se onen případ týká, tím samy vinny — nemají dosti sebevědomí vůči zlatému 211 teleti. Ostatně mám za to, že totéž lze pozorovat všude po civilisované Evropě. Zlaté tele vítězí. Tak je tomu i na svaté Rusi. I tam chudoba cti netratí, — ale bohatsvo jí dochází. 14* Jak kolortisovali Hollanďané. Říká se, že Hollanďané jsou nejlepšími kolo-nisatory — nejšpatnějšími že jsou Spanělé. A není divu! Spanělé, místo aby v Novém světě dobytou zemi kolonisovali a něco činili pro mravní a duševní povznesení tuzemců, ukrutně a zbytečně vy-kořeňovali staré dynastie a knížectví, učin:li z obyvatelů otroky a měli- pouze jediný cíl, jak by z přemožených a potlačovaných plemen učinili dobré katolíky a vydřeli z nich co nejvíce zlata a pokladů. Vojenský despotismus, byrokracie, prodejnost soudců, zpupnost úřednictva, meč a bič, vandalismus, náboženský fanatismus — tím oblažovali tuzemce, jinými slovy ničili je do čistá Některá plemena vyhubili do posledního muže, takže je nyní známe pouze dle jména. Jinak nežli katoličtí Spanělé na Kubě vedli si protestanští Hollanďané na Jávě. Java a Kuba jsou čarokrásne tropické ostrovy. Kdežto na Kubě za španělské vlády vymíralo obyvatelstvo a trpělo hlad snášejíc bídu, všelikou mrzkost- a porobu, 213 poskytuje nám nyní Java divadlo zcela jiné. Na Jávě se mají domorodci dobře a stále se rozmnožují. R. 1830 bylo na ostrově 7 millionů Javanů a nyní (r. 1900) jest jich 25 millionů, takže není na naší zeměkouli lidnatější země. Java předčí po té stránce Belgii a naši vlast Čechy, majíc 10.500 obyvatelů na jednu čtvercovou míli. Základní snahou hollandské vlády je zachovati tuzemnímu obyvatelstvu jeho národní a věkové instituce, jeho starobylé vesnické zřízení. Tuzemcům se má zdát, že jimi nevládnou cizozemští vetřelci a pokořitelé, nýbrž že se pořád ještě sami spravují dle starodávných svých řádů. Hollandsko vládne nad nimi šetrnou rukou. V čele správy na Jávě účinkuje generální gubernátor (místokrál) opatřený téměř neomezenou mocí a zodpovědný pouze hollandské vládě; na ostrově je samostatným a úplným pánem. Jemu je přidělen šestičlenný poradný sbor (raad van Indie) a tomu sboru jsou podřízeni všichni vyšší správcové ve 22 provinciích, tak zvaní residenti. Každé residentství dělí se na 3—9 regenste\, re-gentstva pak na 5—6 okresů. Tito residenti nabyli v Hollandsku vyššího vzdělání a při tom absolvovali zvláštní učebný kurs osadnícke politiky. Jejich politická činnost směřuje k tomu, ne aby dávali tuzemcům cítit svou moc, nýbrž naopak — aby svou moc obyvatelstvu co možná skrývali; za tímto účelem 211 volí si obyvatelé v každém okrsku svého správce z vlastních urozených tuzemců (často bývalého královského rodu). Tento »regent« — zvolený vládce — je v očích obyvatelstva skutečným vládcem a náčelníkem okrsku, těší se všem zevním poctám a všem okázalým příznakům vyšších východních hodností. Hollandský »resident« se nazývá officielně pouze jeho »starším bratrem«, jenž domorodému »regentu« udílí jenom dobré »rady«. Resident musí svou diplomatickou obratností dosáhnout, aby tuzemní vládce a obyvatelé nepokládali jeho dobré rady za prosté rozkazy a přece je bez odmluvy plnili; v tom je alfa a omega hollandské osadnícke politiky. Hollandané nešíří svůj jazyk mezi tuzemci — naopak, každý hollandský úradník v osadách musí důkladně znát a mluvit nářečí toho okrsku, kde je jmenován. Resident je vždy spolu předsedou místního soudu, jehož členové jsou voleni obyvatelstvem z řad vážených a všeobecné důvěry požívajících tuzemců, z vesnických starostů, vesničanu. Předseda soudu má mít pilný zřetel na to, aby bylo šetřeno starodávného zemského práva při vynášení rozsudků, takže tuzemci mají stále »svůj soud.« Hollandané zachovali Javanům ještě císaře a jeho titul — (susuhunan, zkráceně sunan); císař sídlí v Surakartě. V jiné provincii jest opět jiný sunan; má titul sultana a je formálně po- 215 droben prvnímu susuhunanu, jenž má titul »hřeb světa« a »hlava víry« Dle starého obyčeje přicházel sultan jednou za rok k císaři a vzdával mu veřejně čest kleknuv před ním na kolena. Tato slavnost shromaždovala ohromné davy tuzemců. Hollandanům nelíbil se tento obyčej a proto jej opatrně zrušili. Začali sultánovi zdánlivě mimochodem vštěpovat, že snižuje se před Evropany, klekaje před císařem jako před nějakým bohem — a že jakožto sultan není o nic nižším než císař sám. Sultan v následujícím roce o slavnosti již před císařem neklekl — císař na sultana se zamračil, avšak proti tomu neprotestoval; úradníci hollandští ho odvrátili přátelskou domluvou od protestování. Tím, že přestalo klekání, přestala i slavnost, pozbyla významu, tak že ohromné zástupy tuzemců již se přestaly shromažďovati před dvorem císařovým. Hollandané vzali těmto vládcům královské starosti, ale tituly, zlaté uniformy a zlaté slunečníky jim nechali jako skutečným panovníkům, a ještě jim udělili roční plat a rozličné odměny a vyznamenání. Mají je úplně ve své moci, a takto mají i lid úplně ve své moci. Císařství Surukarta, též Solo zvané, zahrnuje císařské léno Susuhunana — šest krajin, jakož i dědičně odstoupené kraje nezávislého prince 216 Mangko Negoro. Hollandská vláda nazývá císařství Surukarta residentstvím javanským a dodává su-suhunanu (císaři) roční podpory 578.244 zl.; knížecím princům dodává podpory a pense 208.528 zl. Surakarta má povrch 113 čtverečných mil s 1 mil-lionem obyvatelů, tak že na jednu čtverečnou míli přijde 9000 obyvatelů. Holladská vládaje zastoupena residentem i jeho sekretářem a několika assistenty, kteří mají rozhodný a výhradný vliv na vládu císařských tě,ch krajů. Uprostřed města leží pevnost Vastenburg a ovládá svými děly kraton, t j. souhrn císařských budov obklíčených tlustou zdí. Ve středu kratonu jest obydlí císařovo; před obydlím je »sitinggel« — povýšené místo, kde se císař při velkých slavnostech ukazuje svým poddaným, a »alun-alun«, t. j. velké náměstí před knížecím palácem. »Mangkunegaran« je palác prince Mangku Negoro, kde bydlí princové a úředníci domu řečeného prince. Železná dráha tu způsobila mnoho změn. — Solo kdysi zřídka kdo navštěvoval; nyní se stalo městem velmi navštěvovaným. Ze Samarangu a ze Surabaje přiváží železnice cizince, kupce, průmyslníky, přírodozpytce. Když si toho cizinci přejí a mají-li černé šaty a frak, mohou býti snadno představeni susuhunanu a královským princům. Hollanďané velmi rádi ukazují tyto členy starodávné dynastie, která je v etnografickém ohledu velmi zajímavá. O tom není sporu. 217 Císař a princové, obdaření apanážemi, mohou pronajímat část svých statků Evropanům a akciovým společnostem; jsou to obsáhlé plantáže na indigo, na tabák, kávu atd. Úplné jméno císaře sololského jest: Buwono Senopatt Ingngalogo Ngabdur Rachmao Seidin Panatogono susuhunan surukartský — má titul generálního majora ve vojště a je rytířem mnohých vyšších řádů. Hollanďané udílejí mu mnoho vysokých (zevnějších) titulů, vědouce, že to činí velikou radost knížeti soloskému; proč by mu této radosti nedopřáli ? Sultanat Djokjokarta je lénem hollandské vlády sultánu Djokjokartu, potomkovi mataram-ského prince Mangu Bumi, jak stanoveno po poslední javajské válce. Od roku 1830 léno záleží pouze z krajů Mataram a Gunung Kidul, kdežto kraje Bagelen, Kadu atd. přešly pod přísný dozor vlády. Neodvislému princi Páku Alam od roku 1813 poukázáno území s několika krajinami se 4000 rodin jako dědičné podléno. Sultanat s územím prince Páku Alam a s vládním okresem Nangulan tvoří residenci Djokjokarta; tato obsahuje 56 čtverečných mil se 483.000 obyvatelů s číselnou převahou Javanů. Vláda má tu velkou podobnost s vládou Sola. Sultan je pánem a majitelem svého území; má však za svého rádce residenta, jenž jeho vladaření pozoruje a bezohledně v případě potřeby vykonává vůli hollandské vlády. Dvorní a úřadnická místa jsou 218 tatáž jako v říši Solo, rovněž celé řízení dvora, rozdělení apanáží, pronajímání statků atd. Pěstuje se zde káva, cukr, indigo, rýže, tabák, kukuřice, bavlna. (Vlaštovčí hnízda nacházejí se v jeskyních na pobřeží v Rongkob.) Sultan dostává ročně 471.600 zlatých odškodnění za území jemu vzaté, princ Páku Alam 14.000 zlatých. Železniční spojení učinilo kraj cizincům velmi přístupným. V Djokjokarta má resident své sídlo a sultan též. Sultan bydlí v kratonu (paláci), jenž je položen uprostřed města a ovládán pevností, kde leží dvě setniny vojska a oddíl dělostřelecký. Kraton sultánův jest obklopen tlustou zdí a rozdělen na dvory jako kraton v Solo. Šesté oddělení (Ka-putrén) jest určeno pro ženy, souložnice a ostatní ženské příbuzenstvo, jakož i pro malé děti knížete; všecky jsou pod dohlídkou ženštiny, kteráž dozorkyně má titul »sedah-mirah« s důstojenstvím Adipatti (zástupce říše). Jako v Solo existuje lože svobodných zednářů »L'union Frederic royal«, tak existuje i zde lože Mataram. Hospodářský domácí život Javanů je stále tak patriarchální jako za starodávna. Pozemky náležejí obci (to je dosud na pravoslavné Rusi) — a obec rozděluje tyto .pozemky bez všelikého vlivu hollandských úřadů zcela samosprávně mezi své členy, jenže místo obilí a bramborů pěstují Javané zvláště kávu a cukrovou třtinu. Java je nyní divukrásná, nejpožehnanější a 219 nejvýnosnější kolonie. — Kuba je toho pravý opak a vinna tím je madridská vláda, která nechtěla rozuměti spravedlnosti v osadách a ještě svůj španělský lid všemožně demoralisovala právě pomocí osad. Hollandané jinak pochopili svoji úlohu; oni v slepé vášni nehubili tuzemce, nehleděli je obracet násilím na viru křesťanskou, naopak, nechali jim víru Mahomedovu, která se svou prostou mravoukou, bezobřadnictvím a zdravotními předpisy o čistotě lépe hodí do tropů než kterékoli jiné náboženství. Evangelium hlásané Hollanďany je — práce, a toto nejmoudřejší evangelium nese jim a tuzemcům lepší plody než činnost dotěravých společností mis-sionářských, které dosud s velkými výlohami (zlo země, jak jsme to nedávno viděli v Číně) vydržují koloniální velmoci. Ovšem, Hollanďany by ničeho nestálo, kdyby učinili konec svým kome-diantským císařům; ale nečiní toho vidouce jak Javané provozují s posvátnou oddaností kult prastarého rodu knížecího. Ještě císařům vyplácejí roční příspěvky, které se někdy upotřebují na dvorní slavnosti. K těm náležejí zápasy s tygry, k nimž se hrnou zvědavé davy, protože je přítomen císař se svou stráží, a že tu osobně lze viděti »velkého pána« t. j. císaře tváří v tvář. Podivno, že v tento den zaujímají staré ženy první místo, neboť javanská etiketta žádá, že posvátné osobě císařově nesmí se přiblížiti mužská sao osoba. Avšak pro Evropany činí se výjimka. Po levé straně knížete kráčí evropský resident v nádherné uniformě, v úřadnickém klobouku, s kor-diskem zlatoskvoucím po boku. Vedle něho a a uprostřed starých žen pohybují se evropští úradníci a důstojníci ve vojenských uniformách; zástup končí dlouhou řadou ozbrojenců. Zástup pomalu kráčí k zápasišti při zvucích javanského orchestru (gamelangu), jenž zaznívá v určitém taktu. Hudba tato provází Evropany s residentem v čele, jenž se blíží k nádherné lenošce císařově (damar). Dvorní etiketta žádá, aby se císař nedal másti zevnějšími dojmy, aby vypadal nepohnutě jako socha a nedal se ničím vyrušiti ze svého vznešeného klidu. S nezměněnou důstojností v obličeji ztrnule jako mramor ukazuje se císař se zdánlivou lhostejností tisícihlavému davu Císař povstává slavnostně a pomalu, když se blíží resident a vítá též ostatní Evropany lehkým stisknutím ruky. Po této poněkud dlouhé ceremonii všecko si sedá; resident na levo od vladaře, Evropané vedle něho. Několik minut vládne hrobové ticho, načež se všichni vzchopí. Císař veda se pod paždím s residentem kráčí napřed; v patách za ním následuje dav mladých i starých žen s odhaleným poprsím; nesou mu plivátko (siri) a krabice se siri, a vysoko nesou mu nad hlavami lenošku. Za nimi následují Evropané v zástupech spolu s Javany. Nové hu- 221 dební sbory znova vřeští, sotva že melodie předcházejících zanikly. Tak se pohybuje pestrý dav malými kroky nejdříve úzkým vchodem paláce, pak vchodnou terassou k nejbližšímu dvoru, kde jsou učiněny přípravy na zápas s tygrem. Z kmenů stromových a bambusových je tam postavena kulatá klec, asi 5 metrů vysoká a 3 metry v průměru. Zde očekává kebo (buvol), maje krk a rohy okrášleny věnci, svého nepřítele, s nimž se má potýkati. Klidně leží matan (tygr) ještě v kleci, která je oddělena stěnou od buvola. Buvol, jenž čije dravce, zastavil se před klecí, stěna klece se zvedá, — ale tygr nepřichází; nemá chuť k boji, neb 14 dní již úpí v kleci a nedostatečnou krmí je naschvál seslaben. Zapálí tedy pod tygrem otep- slámy v kleci nebo hledí špičatými sochory vytísniti tygra z klece. Vše nadarmo! Konečně objeví _ se buvol u klece samé a nerovný boj v kleci začíná. Buvol je konečně vždy vítězem nad seslabeným tygrem; buvol jej přitiskne ke zdi klece, kde dravec ani nemá možnost volného pohybu. Za boje ustavičně se rozléhají temné a urychlené zvuky gemelangu (javanského orkestru), až konečně v klecí samé buvol přitiskne tygra ke stěně, nabodne jej na rohy a takto usmrtí. Po přemožení tygra rozléhá se znamení, jímž začíná nový způsob boje s novými tygry. 222 Nejvyšší javanský úředník blíží se nyní na kolenou k susuhunanu, svému knížeti pánovi — tak to žádá javanská ponížená etiketta, k níž se Hollanďan nesníží — a přijímá kleče před ním jeho rozkazy k otevření nového boje. Vzchopí se císař a všichni se ubírají na balkonovité vyvýšení, aby se dívali na nový boj s tygrem. Susuhunan kráčí s residentem vážně v před a Evropané kráčejí za ním uprostřed velkého davu žen, které knížete stále provázejí s plivátky a krabicemi Podivno, že hollanští úředníci a důstojníci se nahrnou mezi ženy v takém počtu, že by jablko nepropadlo. Nový způsob boje s tygrem je tak zv. rampokan — dav tuzemců ozbrojených pikami uzavírá v několika řadách kruh kolem klece, načež tygra násilím vypuzují. Tygr snaží se utéci. Utíká a konečně se při skoku nabodne na piky tuzemců. Ukrutný kočkovitý dravec nezná milosrdenství — což divu, že i Ja-vané ho nešetří. Trknutí býka, jenž potom tygra několikráte po sobě vyhodí do vzduchu, rozhoduje vítězství. Javané nedávají býKOvi svému zahynouti ; obyčejně ještě tygra bodají pikami, když toho není již potřeba. Stařeny a ženy císařovy nesou opět za císařem nádhernou lenošku (da-mar); on sám se vrací při zvucích javanského svého orchestru do paláce (kratonu), aby zde uhostil nejvyšší evropské úřadníky a dvorní své sluhy. 223 Porovnáme-li tyto zápasy se španělskými zápasy s býky, třeba říci, že tuzemci jsou zde celkem zřídka zaměstnáni, koně nikdy. Zabíjení koně rozvzteklenými býky nikdy se na Jávě neděje, kdežto ve Španělsku tomuto zabíjení koně nadšeně tleskají a býka povzbuzují k vraždení koní. Při tak zvaném rampokan jsou vybraní Javané vesměs ozbrojeni pikami; oni obklopují v pěti skupinách klec, takže dvě střední skupiny kleknou, aby se zadní řady mohly přes ně dostat pikami. Kdyby se tygr z klece vyřítil, což se nikdy nestává, trčí mu vstříc množství otrávených pik, kteréž by dravci připravily neslavný konec. Susuhunan, evropští. hosté a urození Javané dívají se na boj, kdežto hudební kapela pluku ležícího v Djokokartě hraje veselé kousky z nejnovějších evropských operet. Naproti hraje ga-melan (tuzemní hudba), která též plní při zápasu důležitou úlohu. Uprostřed arény je klec z indického dubového dříví (džati), v níž leží královský tygr; klec jest opatřena dveřmi, které '30U zavřeny dřevěným kolíkem. Zavlaje s tribuny bílý prapor; je to znamení aby boj započal. Evropská hudba umlkla a gamelan zaznívá v tempu zdlouhavě se vlekoucím. A naproti tribuně otevře se živá zed*; dvanáct mladičkých tanečnic (rongéng, bajadérky javanské) tančí před klecí dle taktu javanského orkestru. Děvčr.ta mají kolem krku a ramenou masivní těžké zlaté řetězy 224 a šperky — na hlavě, zvláštním způsobem zka-deřené, mají zvláštní okrasu z peří a filigranového stříbra. Husté černomodré vrkoče splývají jim dolů a velmi malebně se liší od strakatě vyšperkované sukně (sarong). Tanečnice blíží se tančíce přímo proti kleci a mají černé zraky upřeny do klece na tygre. Pohyby jejich těla jsou půvabné a zlehka kolébavé. Nejpřednější tanečnice se chopila již kolíku u vrat, vytáhla jej a otevřela dvéře u klece. Gamelan zavzněl nyní plnou silou, načež děvčata tančila z arény klidně a a volně zpět. Tygr se neobjevil mimo klec. Prý je pomaten zástupem lidí, slunečním dnem, zvukem hudby, říkají Evropané. Neosmělí se k útoku na panny, říkají tuzemci. Snad mají obě strany pravdu. Minulo pět minut po zmizení tanečnic — a tygr se pořád neukazoval. Tu byl vyštván ohněm a již po tomto prostředku běžel tygr proti býkovi. Oba siláci hleděli na sebe »zápolena zraky«. Tygr hlady se vztekaje shýbl se k zemi mávaje ocasem jako kočka, když číhá na ptáka. Býk se zarazil, rozevřel nosdry, pohlížel na nepřítele koule očima, ale — neustupoval. Tygr letěl na býka hrozným skokem, ale asi tři kroky před býkem padl na zem. Býk nelenil a mžiknutím vrhl se na tygra, načež mrštil tygrem vzhůru do vzduchu a znovu se vrhl na něj kopyty a rohy. Několik Javanů přispělo býkovi pikami na pomoc a dorazilo tygra. 225 Po smrti tygra susuhunan a jeho dvůr odešli s tribuny ; císař sám se vrací při zvucích javan-ského svého orkestru do paláce (kratonu), aby zde uhostil nejvyšší evropské úřadníky a dvorní své sluhy. Javané však radostně své dýky vrážejí ještě do mrtvého tygra a holdují takto vítěznému býku. — Vždy se neskončil zápas tak hladce. Padne-li totiž tygr býkovi do boku nebo do zad, je potřeba mnoho neohrozenosti a mnoho obratnosti, aby tuzemci vysvobodili býka z té kritické situace. Heslo je, že býk musí na tygrovi vyhrát, a Javané seč jsou se namáhají, aby milenému zvířeti pojistili vítězství. Hostina se ukončuje tancem; přítomny jsou též tančící evropské dámy a vojenská kapela hraje třeba až do rána. Dámy evropské (ženy vyšších úřadníků a důstojníků) začínají po 10. hod. tance, kteréž trvají za půlnoc, ba až do rána, dle chuti tanečníků. Obyčejně tančí javanské tance tytéž ladné dívky, které dopoledne prováděly tanec před klecí tygra; řečené rongeng odbývají nyní své tance na zadní verandě. Mladí urození Javané tančili proti nim, neobjímajíce jich. Tanečníci a tanečnice krouží se hadovitými pohyby, aniž se sebe dotkli; chápajíce hedbávný šátek (salendank) za rohy otáčejí jim zvláštním způsobem tančících. Starší Javané sedí kolem na bobku a dle taktu provázejí gemelng rukama, tleskají a volají: Raméh, raméh! (asi jako naše >Na zdar!«) 22t; Javanšký tanec zdá se být cudný a mravný, ale jen strpení! Brzo zpozorujete zvláštní znaky mezi tančícími, takže i zde dere se více a více v před tygří letora, která ztěží udržuje pravou míru. V přední verandě provozují se evropské tance. Tam bílé ženy s planoucími tvářemi a dmoucími se ňadry spočívají v objetí tanečníků a důstojníků — i zde horké pohledy, významný šepot a mnohoslibný stisk rukou vyjadřují to, co se neříká a nesmí říci plnými ústy — tak to žádá u Evropanů mrav, slušnost a civilisace. Při tom se mluví spolu naoko o lhostejných věcech, jen aby se všecko pěkně skrylo a vášeň na jevo nevytryskla. Zápasy s tygry konají se pouze na dvorech Surakarta a Djokjokarta a i zde bývají dosti řídké. Hostina evropských úřadníků a pozvaných Evropanů děje se vždy na účet dvora. Snad to je příčinou, že zápasy s tygry provozují se nyní velmi zřídka, neboť i císař javanšký naučil se nedávno šetřit jako každý jiný smrtelník. Domácnost jeho je velmi drahá a nákladná. Nynější císař má 39 synů, z nichž jednoho holland-ská vláda zcela dle své libosti určí za následníka. Kromě toho má převeliký počet krevních princů, strýců, bratrů, dětí a synovců. Následník musí podepsat listinu, kde jsou vypočteny jeho závazky. Listina s podpisem císařovým se chová potom v residentském archivu. De facto je císař 227 přísně střeženým zajatcem hollandské vlády. Ani si nemůže vyjeti bez dovolení residenta ze svého kratonu (paláce a parku), ačkoliv mu Hollanďané ponechávají všemožné tituly a všemožné zevnější pocty. I -^rg. ■B4»- OBSÄH. Manželství v tropech................ 1 Mateřské právo na střední Sumatře..........90 Dočasné manželství v jiných tropických krajích .... 108 Kapitola o šněrovačce ................115 O luzemní chůvě.................133 Premrštená úzkostlivost ve věcech pohlavních.....140 Manželský život na ostrově Niasu u Sumatry.....146 Rozmluva s Frakkerscm..............158 Špatné mínění o ženách...............172 Normální žena dle Lombrosa..............174 O divadelním potlesku................182 Láska dle vlaského psychiatra a dle Zoly.......187 Jak kolonisovali Hollanďané..........-. . .212