-f v "pi
'Vzpomínky z cesty po Jtalil
(^Benátky - JRim - ^Neapol - ^Pompeje.)

'Vypravuje
Josef Stejskal.
Ve prospěch podpůrného fondu jednoty samosprávnych úřadniků.
. Uikloilem vlastním, diskem „Závodu tiskařského a vydavatelského v^Rouiinici.
Cesta do Benátek.
Bylo vždy mým přáním, abych poznal Itálii, zemí nad jiné zajímavou, zemi touhy všech in teiligen tů, přátel přírody, novomanželů, zemi památnou svou klas-sickou historií, památkami všeho druhu, zbrocenou a potříštěnou krvi všedi známých národů v minulosti i přítomné době. S rozkoši čítával jsem klassiky římské Virgila, Horace i Ovida, jichž díla na gymnasiu na   mnoze    z   paměti   jsme   znali.
O žádnou zemi v Evropě nebylo tolik válek vedeno, jako o Itrilii; Itálie byla od pradávna rejdišfcěm všelijakých zbrojenou, o je již dobyti mečem neustále bylo   usilováno.
Proto toužil jsem především poznati z vlastního názoru aspoň Rim, Neapol a Pompeje, města, která nejlépe  charakterisuji   typ   Itálie,   jeji   minulost,   středo-
•*

věk a rozkvět přítomnosti, slávu i úpadek. K tomu ovšem bylo by potřebí dlouhých studii a cestováni několikaleté, k čemuž ani ras, ani prostředky nemám. Proto předsevzal jsem si aspoň zběžně a jen jaksi letmo shlédnouti tato 3 města, abych mohl si učiniti pojem o zvláštnostech Itálie, kterými nad jiné země předči, abych poznal způsob života obyvatel, které podivuhodnou   tu  zemi obývají.
Již před 23 lety hodlal jsem poznati modré italské nebe, jeho leskem lazúru potažené moře, úrodná údolí a sněhem omšené Apeniny, ale dál jsem se nedostal než do Benátek, Verony a k jezerům severoitalským a teprve před 3 lety předsevzal jsem si zajeti do úrodné Campaně a do opuštěných lávou zasypaných   ulic   pompejanských.
K cestováni takovému hodi se ovšem nejlépe mě-sic duben neb počátek září a řijen, ale mně to možno nebylo a tak jsem se odhodlal vyjeti na jih v měsici květnu. Na kvap sbíral jsem všechny pomůcky k cestováni. Bohužel naše cestovni literatura o Itálii jest chatrná, a jsme tu odkázáni většinou na německé Baedekry a G rubeny, jediné od Svatka a Jeřábka vydané spisky pod titulem „Na přič Itaüi" byly mi dobrým a spolehlivým rádcem a dle nich jsem se také  řídil.
Cestovatelům po Itálii nemohu ani dosti vřele odporučiti znalost vlaštiny nebo francouzštiny, bez znalosti
o 2 řeči těžko a obtižně se tam cestuje. Znali ist německé Weltsprache málo tu prospěje, — lid Obecný ji nezná, ba nenávidí,  a intelligenti když ji znají,
- 1 -
neradi    a    s   jakýmsi   odporem   ji   používají.
V severní Itálii jsou ještě hotelu, kde portýr neb číšník některý smluví se po němečku, ale všude jinde, na drahách a tramvaji, v kavárnách, na promenádách, v museích, chrámech, nikde slova německého neuslyšíš. Jen pouliční prodavači různých tretek, pohlednic, fotografii a pod. smluví se s tebou v lámané němčině. A to jen v severní Itálii, čím dále na jih, tim méně nemčiny. V lom ohledu jsou čiperní Vlaši chytří. Poznají v tobě na první pohled cizince a doprovází lé neunav;               !né ulice do  druhé, nabízejíce ke koupi
medailonky, korale, sošky, pávi péra, albumy s pohledy města ,\ jeho ulice, kde právě se nalézáš atd. Jsou v tom ohledu až dotěrní, drží se tě jako klíště a ne-zbudeš se jich lehoe a po dobrém. Tenhle obchod po ulicích je specialitou Itálie, všude na každém rohu u ic a náměstí, kudy obyčejně cizinci se ubírají, stoji hejno těchto povalovačú a každý vyvolává na hlas své zboží, až 7. ioho všeho hlava bolí.
Velikou výhodou proto jest, dovede-!i se cizinec s lidem smluviti, a byf to bylo jen několik slov -- stači. Italian si domysli již sám, co chceš a svou živou ir.i-'*iikon. rukama, hlavou i nohama snaží se ti ku pomoci přispěti. V tom ohledu jsou Vlaši k cizinci velice úslužní a ochotni. Každý rád a ochotně podá vysvětl-kde je chrám nebo museum, na které se ptáš, kde je obrazárna, hotel a pod. a nedosti na tom, že Vám p<> , eo potřebujete, on Vás s celou haldou děti, jako cikánata
innouněných   a  nuzné oblečených  doprovodi, ale ■ned natáhne ruku a žádá bakšiš. —
— 5 —

tiilii musi cizinec býti stále připraven na zpro-pitné, nic se tu nedeje od obyčejného lidu zadarmo; ochotné otviraji dvéře neb odhrnuji gordiny do chrámů, divadel, přitáhnou háčkem gondolu, podají ruku při výstupu z lodě, otviraji skříně z pokladu, přinesou židli k posezeni v kostele, neb ku posloucháni koncertu před kavárnou neb na namésti, ale musiš za to platit a ku podivu, každý se spokojí se sebe menším zpropit-ným, kterou by ve Vídni, Berliné, Pešti atd. hrdé odmítli.
Proto dobře je míti stále v zásobe hojnosť drobné niklové neb méděné mince a té je v I tulii v hojnosti, což jest známkou chudoby. Větši peníze (papírové) 5-10, a 251irové nechf si každý již doma u našich bankovních ústavů opatři, jinak by snadno státi se mohlo, že by při výměně peněz, i při placeni za lístek na dráze, mohl býti  napálen.
Itálie je země sice krásná, ale chudá,                   iskein
do posledního morku ■— jsou na tom hůřc-.než-li my. jen Turci je předči různými těmi desátky, které Turek na dobytku, mouce, obilí, vlně a pod. odváděti musi.
Proto v Itálii zlatou minci zřidka uvidíš, samé papíry, a to ímalého objemu; 5 a 10 liry máji velkost našit* loternich riskont, ale jsou pohodlné a ujišťuji, že jdou rychle na odbyt. —
Mimo obligátních státních bankovek „biglietti di stato" tisknou a vydávají papírové bankovky „banca ďltalii, banca di Napoli a banca di Sicília", které » celé zemi mají platnost, ale musi býti opatřeny červeně přitisknutým státním  kolkem. Mimo   to jsou  tu střibrné

- 6 -


5liry, 2liry, 1 a půl lira, ale čisté stříbro to není, zrovna jako v Rakousku, a co nejhoršího, právě v těchto drobných mincích jest mnoho falešných, neplatných, 2 oběhu vyšlých, kterými zvláště cizinci napalováni jsou. Mně se to stalo dvakráte, jednou v Benátkách a po druhé v Neapoli, ale dlouho jsem tu faleš nenosil a snažil se, abych se ji zbavil, což se mi také podařilo.
A ty niklové a měděné peníze, podobné našim malým bývalým grošům, mnoho místa v kapsách zaujmou a proto do portmoné se nehodí; ostatně ti fakinové, tramvaje, žebráci, brzy Vám od přítěže té pomohou.
Pro svou potřebu koupil jsem listky okružní již v Praze a vyměnil peníze u Živnostenské banky, abych nemusel pobíhati k pokladnám různých drah a nebyl na-milost a nemilost vydán jak úradnikům dráhy, tak i v hotelích. Firma Sulc opatřila nám ochotně okružní listky, když jsme udali směr cesty naší; pro naše a německé dráhy měli jsme lístek 3. třídy a pro dráhy italské 2. may. což každému, kdo rychle a pohodlně cestovat hodlá, odporučuji.
Nebo v Itálii „třeni diritissimi", to jest naše rychlíky, nemají 3. třídy a proto, kdo by ku př. z Ponteby do Ríma v jednom dnu doslali se hodlal, musí použiti rydíliku, jinak by jízda taková jistě 2 dny trvala. Rovněž z Ríma do Neapole jezdi rychlíky pouze s kupé I. a II. třídy a urazí tnť> vzdálenost 280 kilom, ve 4 hodinách. — Také vagóny 3. třídy bývají v Itálii obyčejné přeplněny. Pohyblivý italský lid rád cestuje z místa na místo budto, aby si práci ve velkých městech neb
-7-

slavnostem národním, a proto bývaji kupé i nekuřácké při obyčejných vlakách přeplněné. A v kuřáckém kupé 5. třídy nikdo by z nás ani nevydržel. Myslím, že by naši sebe silnější kuřáci viržinek neb papirosú z takového kupé, kde sedí 2—3 kuřáci Vlaši s krátkou dýmkou v ústech, utekli, protože vlašský tabák obyčejný je přitno hrozný — náš komisní vojenský tabák je pravou rozkoši pro naše kuřákyi a nesnesl by porovnáni s komisním  vlašským. —
A v Itálii moc se kouří — obyčejný lid má zamilovanou krátkou dýmku voják, řemeslník a úředník ciga-retty, ty kouři i děti 81eté a dámy vlašské odfukuji si veřejně na korsu neb v landauru jako nějaký štábní trubač. Fakinové a všichni ti bezčetni povalovači na ulicích italských jsou snad živi jen od vzduchu, moře a tabákového kouře.
Cestu do Itálie volil jsem tentokráte nejkratší, přes Linec, Selzthal, Bělák, Pontafl, Benátky, Rím, Neapol. Pompeje a zpátky přes Florencii, Bolognu, Veronu, Ino-mosti a Mnichov do Čech.
Cesta byla dobře promyšlena a měla trvati 16 až 20 dní, což ovšem záviselo od toho, jaké bude počasí. Nebo, co by bylo plátno turistovi určiti si přesně dobu pobytu v tom kterém městě, když by přijda tam, pršelo jako když se z konve leje. Chce-li přece něco ku př. v Benátkách viděti, musí se tam chtěj nechtěj déle zdržeti, než-li jak původně snad zamýšlel, až zářivý Helios se zase usměje   a vyjasni se nebe i horyzont.

ŕiznive,
cestě v Innomosti a Mnichově obligátně pršelo, což ani jinak v této pověstné deštivé štaci býti nemůže. Kdykoliv jsem do Mnichova přišel, vždycky tam pršelo, zrovna  jako  by  tam pražský   Hlahol  výlet pořádal.
Byl jasný hřejivý den, když jsme, já a moje paní. časně z rána z domova v Berouně vyjeli a za tunelem vinohradským jakž takž v rýchliku se uvelebili. Zavazadel mnoho jsme ssebou nevezli, jen nejnutnější, na 5 neděle vypočtené prádlo, jediný cestovní oblek, slunečníky, malou lékárničku s nejnutnějšími medikamenty, velkou láhev cognaku, nezbytné toiletní a šicí potřeby, — kdyby někde knoflík povolil a musel se na kvap přišívat, — vezli jsme ssebou. Přidám-li, že jsem si vezl malou zásobu rakouských doutníků a škatulku švédských sirek, bylo by asi vše, co jsme přes hranice rakouské do slunné Itálie převézti hodlali.
Mnohým čtenářům bude snad nápadné, proč specielně uvádím též škatulku sirek, ale to má svůj daleko sahajici význam a já jen uposlechl rady tištěné v Bae-dekru, aby si každý kuřák ssebou vzal do Itálie vlastni sirky, jinak že by je v Itálii draze platiti musel, což jest svatá pravda.
V Itálii jest sirkový státní monopol, sirky jsou výrobkem státním, tam se tedy sirkami neplýtvá a nikdo nemá sirky k darováni p"b vypůjčení. 2a malou škatulku sirek platí se 6—8 centimů. V kavárnách, hostincích, trafikách nejsou sirky jako u nás vyloženy a považuje se za netaktní, aby kuřák na ulici zastavil dámu

-9 —


;e slovy: „Prosím, dovolte signo rino. abych si mohl od Vás zapáliti". — \ nás Itálie předstihla a my teprve hotovím« děni tohoto výnosného státního zdroje přijmu.
A mohu svědomitě potvrditi, že jsem skoro celou škatulku sirek během své toulky po Itálii vypotřeboval. Ani v hotelu k zapáleni svíčky na nočním stolku postavené nenašel jsem jediné sirky, ačkoiiv také doznal musím, že tu byla všade elektrika zavedena, — bydleli jsme vesměs v slušných, cizincům odporučených hotelích, kde nejen dobrá kuchyně, ale i slušné mravy a způsoby zavedeny jsou.
Krajina za vinohradským tunelem valné nás nebavila, — líbezný Botič, Pankrácká trestnice a vršovické kasárny turistu valně nevábí a sázavské lomy žulové a pahorky zalesněné, se stavbou sem tam roztroušených starých hradů byly nám dostatečně známy a snad bychom byli měli dlouhou chvíli ve vlaku z Prahy až do Lince, kdyby nebylo bývalo v našem kupé jedné dámy. která na proti nám důkladně, rozložité usedla a okoli benešovské a táborské bedlivě si prohlížela. Celá spousta škatuli různých tvarů a rozměrů doprovázela dámu lu. Hned při vstupu do kupé řeči mateřskou pozdravil jsem ji jak se sluši a patři, ale nedostal jsem žádnou od-pověd, kývala jen hlavou a prohlížela si mne a pani od paty k hlavě. Usoudili jsme jednohlasné, že jest to bud Angličanka nebo Němkyně, protože lhostejnost kterou na jevo dávala, byla příliš nápadnou. Snad také toho  byla  příčinou okolnost, že jsem  dámu pozdravil
— 10   -
nerozum«
zdá se, že bylo pravdou, nebo brzy dávala na jevo, že by hovor s námi zapřísti hodlala. Mé tušeni neklamalo Byla to Němkyně, Prušačka z Pomořanska, statná, korpulentní vdova asi 501etá, kteráž po lókráte jela &.< lázni Gastýnských a nyni, poprvé s jakousi bázni Dráždan přes Prahu do lázni těch se ubírala.
Znala Bismarka i Viléma. Čim dále od Prahy, tin vice byla sdílnější a zasvětila nás do všech svých hospodářských poměrů. Vypravovala, že má 2 velké dvory, 50 koni, 500 prasa I na chov, mnoho-li poli a luk, to už ani nazpamét nevím, zapamatoval jsem si jen těch 50 koni a 500 prasat,—orá parními pluhy, zasévá a, seká nejmodernějšími stroji a divila se, Že nevidí tu nikde velká, souvislá role, nýbrž jen mal s polička jako na šachovnici a ptala se mne ještě, zda--i jsou v Čechách také velká role, jichž rozloha by do 50    100  hektarů  sahala.
Rozumi se samo sebou, že jsem velkopanskou paničku v tom ohledu jak náleží upokojil a vysvětlil ji, že nejen šlechta, ale i naší selští zemane máji čas li' takové fláky polí, že není vidět, kde by jich konec byl. Naopak, pověděl jsem ji, že my máme daleko úrodnější pozemky, než-li Braniborsko, které také znám, anebo než-li chladně, močálovité Pomořansko.
Rozumi se, že jsme také. politisovali, nebo f přiznala se mi, že četla ty hrozné historie o potlačováni a utiskování Němců a hlavně buršáků v Praze, a proto prý letos poprvé, ale   s jakousi bázní jela přes Prahu.
— 11 —
kde se 2 dni zdržela, aby na vlastni oči viděla, jaké do nebe volající útisky tu Němci snášeti musí. A když rsem se ji žertovné dotázal, zda-li se v Praze citiia bezpečnou, dala nám zcela uspokojivou odpovéd, na-<*pak chválila ochotu, s jakou ji všude Cechově přijímali. A což naše Hradčany, ty se ji teprve Ubily, brad pražský je prý daleko krásnější '. a malebnější než-li královský hrad v Berlině, což jsem s uspoko-■enim vzal na vědomi a v duchu přizvukoval. K vůli -.spokojeni jejímu doložil jsem, že ani hrad videňskij, »mi   peštský  se  mu   daleko   nevyrovná.
A tak opravdu zábavně projeli jsme krajinu kolem vného, malebného Tábora a ?,ámku Hluboki a vjeli do Lince, kde jsme se s Pomořankou slušně roz-loučili, nebof ona jela k Solnohradu a my skoro 3 hodiny čekati museli na vlak, který k Selzthalu košnou krajinou probíhá.
Přestávku 3 hodin použili jsme ku prohlídce hlavního města Horních Rakous, které jsem poprvé asi před 40 Igíy jako student navštívil. Tenkráte šel jsem pěšky z Vyššího Brodu až do Lince, — utratil na cestě asi 30 krejcarů a utrmácen a unaven zapadl jsem v noci » Linci do kláštera milosrdných bratři, kde jsem se s krajany sešel a kde tni také nocleh 2darma a ochotně byl poskytnut. Proto z vděčnosti podporuji milosrdné bratry, kdykoliv po venkově v B. pro svou nemocnici dárku sbírají.
Od tě doby Linec veliké pokroky učinil,       jest tu veliké   nádraží,   železný   most   přes   Dunaj    k   Urfaru,
- 12 -
warn "ST ľKSRrenaii
velkolepá budova fiditelstvi státních drah, skvostng malý, ale úhledný park s budovou restaurační, elektrická trainvay. Uprostřed parku stojí statná bronzová socha Griliparzera, stojí tu rozkročmo ve vysokých botách, s holi přes levou ruku zavěšenou, v ruce pravé drži malou knižku, jako by té drobotině v pisku si před nim hrající, předčítati chtěl. Jest to věru rázovitý pomník, který velice příznivý dojem činí a každému cizinci se zamlouvá. Dále prohlédli jsme si stavbu nového biskupského domu — po svém dokončeni bude to skvostná, nádherní gotická stavba; započata byla šlechetným biskupem Rüdigrem, který byl vždy příznivcem národa českého a verným přítelem Dra. Riegra, Jirsika, Stross-maira. V kavární» na břehu Dunaje položené, pročetli jsme si lineckou německou žurnalistiku a byli jsme s Lincem hotovi; vsedli do vlaku, který kolem Krems-múnzru,          obrovského   to   kláštera   —   k   Selzthalu
po  rovině  stromovím   přeplněné   uháněl.
Cim bliže k hranicím Štýrska jsme se přibližovali, rostly hory, Alpy, až jsme se octli uprostřed samých hor, na jichž vrškách byl ještě sníh, kdežto na jich úpatí celá stáda dobytka se zavěšenými kolem krku zvonky na zelených pažitcich si pochutnávala; panorama stávala se čím dále tim zajímavější, zvláště pro turistu,  který   z  roviny  přichází.
Do Selzthalu přijeli jsme okolo 8 hodiny večerní a zůstali zde v hotelu u nádraží přes noc; nechtěli jsme jezdit v noci, naopak chtěli jsme užiti vyhlidku na Alpy, zelené úboči   a údolí, na lesy, salaše   a vily, vy-
— 13 —
scko na horách položené. Selzthal, prvni štýrské mestečko, jest nyni důležitým střediskem státních drah, které se tu od Vidně, Lince a Béláku sbihaji. Proto, když jsme časné ráno na nádraží se dostavili, abychom v jizdé pokračovali, bylo nádraží samými turisty, pány i dámami přeplněno. Samý zelený klobouk, holá kolena, střevíce široké, masivními cvočky pobité, na .zádech rance s nejnutnějším prádlem a proviantem, v ruce vysoké alpské hole s bodcem, v ústech krátké dýmky, tak vypadá pravý alpský turista — pán — nepán. ň i dámy jsou podle téhož střihu, samé zelené filcové malé klobouky neb čepice, s perem orlím, tetřivka neb alpskou protěži, krátké sukně a žakety lodnové, vysoké boty sešněrované, plášf pro dešt a vysoká hůl nebo -anec přes rameno ležérně přehozený, tof vše, co dámy turistky ssebou nesou. Naše slečinky a paničky nedovedly by se tak ustrojiti a styděli by se za ty „Rucksaky" a 'ěžké hole.
Samá veselá červená tvář, otužilost a odhodlanost zirá tu z každého, — souchotináře jsem tu neviděl. Jest 10 důkaz, jak Němci své Alpy miluji, jak rádi tu po svých horách lezou. Byla radost dívati se na ty zdravím kypící horaly a otužilé turisty. — Rukavičky, šlojiře, lakýrky, fraky  a cilindry není tu vidět.
Když jsme do vozu vstoupili, setkali jsme se tu se slečnou krajankou z Jindřichova Hradce, která přes Vídeň, Milán, Marsilii do Afriky k známým jela, aby ru na jižním teplém africkém vzduchu své pošramocené zdraví  napravila.   Ve Vídni  špatně spala, naříkala   na
-  14 -
dokončila, raději v noci odjeia. Byia nevyspalá, naříkala na boleni hlavy a tak pojede 3 dni, než-li se dostane na francouzskou lod, která ji z Alarsiiie do Tunisu odveze. Bylo nám krajanky lito, vůbec často se nám stalo že jsme se s krajany Cechy na ceste setkali a ořesvédčiti se tak o pravdivosti přislovi, že Cech všude >>ratry má. Dlouho jsme však se sličnou krajankou nejeli, asi po lhodinné jízdě vystoupili jsme v SI. Michael z osobního vlaku, abychom tu počkali na rychlík, který tam z Brucku a Semerinku přijíždí a zejména Videňáky a turisty do Itálie přivádi. Jelikož do příjezdu rychlíku bylo dost času a rmj při sklenici dobrého štýrského vina stále seděti nechtěli, vyšli jsme si po prohlídce starobylé osady SI. Michaelské kolem prudké bystřiny a kolonie nových domů pro zřízence dráhy   postavených   na   procházku.
Vzduch čisiý, horský; kolem nás samé vrchy, na jichž úpatí byly mohutné lesy smrkové. Na nejvyšších bodech byl věčný sníh a ledovci, do nichž květnové slunce marně paprsky své vysílalo, aby je zdolalo. Snad tam snih po celé léto leží.
Cestou bavili jsme se mateřštinou a nepozorovali ani, že za námi kráčí stařeček do modré haleny oblečený, jenž si klidně z dýmky pokuřoval a stále by! za námi v patách. Když jsme došli k jakési ville, kde zahradníci pěkný vysazovali park, oslovil jsem dědečka, komu že villa ta  s tím parkem náleží?
Na německé osloveni to odpovídá dědeček česky: ,A prosím,  to  já nevím,  jsem  zde  teprve asi půl  roku
15 -
a chodím tamhle do továrny na lepenku". Byl to kru jan z Petrovic u Rakovníka, dle jména Hašek! Kdo bii si byl pomyslil, že v tomhle zapadlém kout* zeleného Štýrska sejdu se zase s tak blízkým krajanem. ,,A jal Jste sem přišel?" vyzvídám na stařečkovi, „lnu, tc «nají tak", vysvětloval upřímně, ,,mél jsem slušný statek ale žena nedělala dobrotu, opustila mne. A já se dai ze zoufalství do píti; přišel jsem o všechno. Sel jsem na vandr a došel jsem až do Štýrského Hradce, tao. jsem tloul. štěrk na silnicí a pak mne udělali cestářem A když jsem sestárl, dali mi pensi. A ted chodin; tamhle do té lepenkové fabriky, abych si na živobytí přilepšil   a nemusel žebrat".
Při tom prohodil památná slova: „Ty ženské jsoi; někdy divné". — Nechtěl jsem, aby mi blíže vysvětloval a odůvodňoval výrok „o divnosti ženských", ale domyslil jsem si, proč ho asi žena upustila. Těšil jsem ho, aby si z útěku své nevěrné polovičky nic nedělal, takových opuštěných přednosti! domácnosti že běhá p< světě v hojnosti.
Chudák měl dětinnou radost z rozmluvy naši, 3(t let prý neslyšel tu slovo české. Už prý také mitotic slov českých zapoměl, což jsem mu na slovo věřil, jelikož nesouvisle a trhavě řeč svou pronášel a neustále do ni úslovi německá proplétal. Nucený tento emigrant stále na domov vzpomíná a dle jeho minění jsou Pe-trovice — jeho rodná obec - nejkrásnější dědinou ni světě a jeho statek byl učiněný ráj. Skoda, že nemohl jsem mu nic o  rodišti  jeho  pověděti, protože  jsem  v
t vících jakživ  nebyl.
— 16 —
Za to líčil jsem mu krásu Rakovníka, jak tam dráha na čtyři strany probíhá, jak skvostné opravil! děkanský chrám a brány městské, jak zřídili si slušný, úhledný park, vůbec všechnu chválu na blízký Rakovník jsem vysypal, abych krajana od Rakovníka potěšil Rakovničtí podnes nevědi, jakého měli ve mne chválo -řečníka tam v tom štýrském železničním zákoutí.
Politoval jsem krajana, dal mu královský peníz na tabák, potřepal mu bodrou, mozolovitou pravici přál au: šfastný domov v cizém tom kraji a rozloučil se s nim. Ohlížel se za námi a plakal! —
Po této příhodě vsedli jsme do rychlíku, který nás z hory do hory vozil, pravá horská dráha, kterou stát k naléháni Němců alpských jako konkurenčni dráhu proti jižní dráze za naše peníze postavil; dnes netřeba nám jezditi na Vídeň a přes Semering do Terstu a Itálie. Dráha na mnohých místech skytá úchvatný dojem, ač ne tak velkolepý, jako ku př. dráha Gothardská z Flüclen do  Airola.
Brzy jsme byli na hoře mezi zasněženými velikány, brzy zase v úrodné rovině, kterou Drává protéká; přejeli jsme tak Štýrsko, Korutany, kolem jezera, obdivovali se dobře zachovalému hradu „Hochosterwitz" na příkré skále postavenému a vjeli do rozkopané štace v Bělachu, kde právě dostavovali veliké nádraží, dorazili do Tarvisu a za nedlouho octli se na hranicích Itálie přes Pontaffl  do  Ponteby,  první  vlašské dědiny.
Zde vystoupili jsme z rakouského vlaku, rozloučili se   s vlídným konduktérem a podrobili svá skromná za-
-17-
:
vazadla prohlídce celníků italských. Nemuseli jsme ani naše vaky otvírati, vrchní jakýsi úřední celník, popěvuje si z opery Troubadour, načmáral tu jakési hieroglify na vaky naše a byli jsme bez překážky na území vlašské propuštěni.
Maně vzpomél jsem si tu, jak před lety, vraceje se z výstavy Norimberské na hranicích bavorských v .,,Brodě nad lesy" před celní revisi našich pánů zelenoka-bátniků snědl jsem asi půl kila norimberského perníku, tak zvaného „pumprnikl" a to ze strachu, abych nemusil vysoké clo platit; neboť naši páni celnici, jen co je pravda, moc svědomitě úřad svůj konají a jen ruští celnici se jim vyrovnají.
V Pontebě před krytým peronem stál už připravený pro jízdu rychlík s italskými vozy I. a IF. třídy a průvodčími. Byla tu delší přestávka, jak na hranicích jinak už nebývá — posilnili jsme se v rozsáhlé restauraci na dalši jízdu. Rovina do Benátek neskytá nic zvláštního, proto pojedeme výminečné do 11 hodin v noci.
K vůli ziskáni drobných peněz italských koupil jsem si doutník, který mi vlašský trafikant sám odporučil, ale mnoho požitku jsem nezažil: nechutnal mi tabák ten a tak jsem byl hned na prahu Itálie trochu napálen, což se mi pak skoro denně, jenže v různých variacích při nákupu různých tretek a potřeb opakovalo.                                                                                     !
Ponteba jest smutné hnizdo do vysokých hor přímo zaklinovane, stavby domů máji ráz čistě vlašský, jsou z kamene stavěny, prejzy kryté, střechy ploché, okna mají nevkusná, sem tam sprostými okenicemi uzavřená,
- 18 -

Zde jsou také hranice nemčiny — nápisy na dráze jsou vlašské a personál dráhy za žádnou cenu némecky by nepromluvil. Ital jest hrdý na svou národnost a Te-desco nenávidí a nás Slovany strká do jednoho pytle s nimi.
Traf vedena jest příkrým sklonem divoké horské řeky Tagliamento, jehož řečiště jest zaneseno rumem a štěrkem z Alp tam přivlečeným, — hotová poušf. Některé domy na blízku té divoké řeky jsou opuštěny od lidu, jsou v šanc vydány povodním a zaplavováním. Skoda těch morušových stromků a vinic, které v nižiné štěrkem čim dál tím více zaplavovány bývají. Dráha směle vedena jest na úpati hor, samý tunel a galerie, vlak s hukotem střemhlav uháni do údolí Udine, kde jest rovina velice úrodná posázená morušemi, vinicemi a vybraným ovocným stromovím. Byl to asi kus perné práce pro inženýry, než-li přivedli vlak z těch obrů alpských  do   roviny  friaulské  a  Udine.
Do Udine přijeli jsme již k 9. hodině večerní; zatím nastala tma a bouřka provázená lijákem nevídaným ; blesky se nad námi křižovaly a mysleli jsme, že vlak snad nebude moci pro spousty vody dále jeti a že v některé štuci zůstaneme přes noc. Povětří v té rovině nemilosrdně tu řádilo. Zdá se ale, že lid zdejší jest na to už uvyklý, aspoň všichni cestující, kteří v Udine  k nám přisedli výtečně se bavili   a okna vagónu
- 19 -                                    2*
do kořán otvírali, takže z toho nehorázný průvan povstával a divné se na mné otáčeli, když jsem k vůli své pani za spuštěni oken žádal.
Asi po 1. hodine orkán polevil, bouře přestala v Tarvisu a my o 11. hodiné v noci vjížděli po mostě 7.  Maestre   do   Benátek   osvetlených.
- 20   -
Benátky.
V Benátkach o bouři ani slechu; toulavý měsíc < celým stádem hvězd osvětloval nám laguny a v moři roztrouSené pevnůstky. Na nádraží a před nádražím promenoval pestrobarevný  lid všech  národů   a řečí, na
I anal grand" byl život a ruch jako v Praze na Přiko-.*c!i   v den svátečni   < )1»ligatní křik facirů, |K>rtýrů ho-
etovýdh, gone lie D vyvolávaču novin, pomerančů, «vŕtin, ryb atd, jako na tržišti.
Protože by cesta do známého hotelu SandVirth na
kábreži Schiavone položeným, kde jsem před lety slušné
bydlel   a kam obyčejné Češi rádi zapadají, byla  trochu
vzdálená   a   jízda   gondoli   nejméně   půl   hodiny   trvala.
my cestou ze Selzthalu  unaveni  byli, zvolili   jsme si
- 21 -

pro nocleh hotel „Germania", který zrovna proti nádraži na „Canal grand" leži   a nám odporučen byl.
Čistý pokoj s belostným prádlem by! nám velmi vítaným útulkem po namáhavé cestě druhého dne. Příjezd do Benátek po dráze, v noci, kdy na sta elektrických žárovek moře, ty přečetné průplavy (to jest ulice), mosty, gondole, paláce, hotely a chrámy osvětluje, jest úchvatný, zvláště jestli ještě k tomu všemu se iněsíc usmívá a tu divnou směsici domů, oplachovanou mořem  osvětluje.   Dojem  závidénihodný.
Proto básnici opěvuji a malíři v různých variacich „noc benátskou" zvěcnuji, ale všickni jistě nedostatečně, nedokonale jen tak pro zábavu zamilovaných lidi. Mysl a ruka lidská jen napodobí přírodní i umělou krásu opě-vaných Benátek. Proto přijížděli sem umělci, básnici, spisovatelé ze všech zemi a národů, a vytvořili zde dila nesmrtelná, kterým se podnes obdivujeme. Příjezd do Benátek, po moři z Terstu, neb Poly, neb R jeky není tak malebný, protože vjíždí lod do pevnostních hradeb a proplétá se dlouho nevkusnými stavbami kasárenského slohu, než-li zakotvi u paláce dožeciho. Na ?ime aspoň, když jsem po prvé od východu po moři z Terstu do Benátek cestoval, měl jsem dojem na dobro zkažený, zrovna jako bych byl býval do bývalé Hradecké neb Josefovské pevnosti se dostal. Ovšem cesta po moři má zase tu výhodu, že plujenie-li parníkem z Terstu okolo 12. hodiny v noci, a je-li moře klidné a počasí příznivé, uvidime zase  v plném lesku východ
- 22 ~
siunce a netrpělivé ohlížíme se, kdy spatříme kontury břehu a pevné zemé. To ovšem také má svůj neskonalú půvab.
Benátky, krásné Benátky, Vlach zove je ,,královnou Adrie", řekl bych také, že je to královna, ale v hadrech. K jejímu prospechu a k jeji chvále musím ale uvésti. Že snaŽi se uyni svou pošramocenou toiletu, kus po kuse zdokonalovati. Tak aspoň zdálo se mi, že mesto pokračuje, aspoň v hlavních ulicích, na Lidu u moř*». na nábřeží, na Canal grand, kde mnoho sličných paláců, patrné v posledních letech opravených, jsem spatřil které  ještě  před  20   lety   byly  opuštěny,   neobydleny.
—   měly opelichanou omítku   a okna prkny zabedněn;;
Nyní na mnohých balkonech, iorjiich a verandách jsou květiny, ano dokonce 2 malé visuté zahrádky jsou při Canal grand, všude elektrické osvětleni, vodovod pro pitnou vodu atd. To vše nasvědčuje, že královna se převléká do nádhernějšího roucha, že zase chce zářili svou bývalou, nevídanou nádherou, jakou proslavena byla za dob dožecich, kdy panovala celému po! adriatického moře a podrobila si města Janov, Pisu Padui, Ferraru, Raxeenu a pod.
Stoji  za  podívanou  město   to   i   kdyby   tam   kdo schválené z Cech jeti měl       Město samo leží   v moří.
—   4 km. od pevné zemé vzdálené; povstalo v pradávných dobách tím, že četné horské bystřiny do moře štěrk zanesly a mořskými vlnami zpět hnány na pevných místech štěrk usadily. Chráněny jsou Benátky pře«* záplavou mořskou  úzkým  pruhem  země,  tak   zvaným
33
chů; M
urin
Lido a postaveny jsou na 118 malých ostrovech, mezi kterými mořské kanály, uzké to uličky, probihaji, město jako sit protinaji  a 450 malými můstky překlenuty jsou.
S pevnou zemi jsou Benátky spojeny kamenným, $600 m dlouhým mostem; byl staven roku 1841—46, má 232 oblouků a stojí na 80.000 modřínových pilotách, iest dosti široký, takže 2 vlaky vedle sebe po něm ezditi mohou; slouži výhradně pro dopravu nákladních osobních vlaků, jinak jizda s povozy, koňmo neb chůze pro pěši po ném dovolena není. Ústi do velikého raži, odkudž vlaky do všech možných končin světil řimé spojeni máji.
Je to viadukt,        budiž mi porovnáni to prominuto,
podobný viaduktu pražskému, který spojuje nádraží
•-tatni dráhy přes Karlin  s Holešovicemi. Do mostu toho
take  položeny  byly   roury  nového  vodovodu,  který  ze
vzdálenosti 31  kilometrů pitnou vodu do města přivádí.
Až do roku 1883 byly tu pouze dsterny, studně na některých malých náměstích, z kterých lid do měděných ládob vodu nabiral. Cisterny ty jsou ovšem nyni zavřeny a poklopy železnými opatřeny neb zasyj Dokud tu vodovod nebyl, byly Benálky často semeniš-fCm všech možných nemoci, protože nedá se tu kana-isace provésti. Dosud všechny odpadky, smetí, zabité kočky pošlé krysy a kanárci. odhazuji se do moře, to jest „na ulici" do těch kanálků, tak že není divu, že tu voda stále zapáchá.
štesti ještě, že po širších kanálech brázdi vodu gondole.- to jsou benátské „drožky" a malé parníčky, to jsou  zase benátské  „omnibusy  neb  tramvaye",  a že
- 2* —
tedy stojatá voda trochu  se vlni. 2e  tu loňského  roku 11911)  cholera   dlouho   řádila,   jest   zcela   pochopitelno a že úřady autonómni i   statni tuto kalamitu své tu uta-lig, také se nerlivim. protože Benátky podobné jako ýcarsko, jsou na cizince odkázány. Rozumi se, ze takovýmto stálým znečišťováním kanálů od  160.0(H) lidi. kanály ty efm dál tím vice se za-!ji    ;i  že   s   ip-čitoslí   l/A'   prorokovati,   že   Benátky -ranou býti méstem mořským, podobně jako se stalo Aquilei, která dnešního dne   15 kilm. od moře vzdálena i. Bagrováni déje se sice   s velikou přesnosti, ale to Benátky nezachrání.       zahynulo, Cartago a jiná přístavní ta, stane se také  i   jim.
Benátky  vábi  dnešního  dne   každého  cizince  pře-
devšinr a hlavné svou polohou  a svou zvláštní, benát-
kou výstavnosti, — umělecké památky kladu na druhé
unsto. I   jiná mésta map'  památky  podobné, ale polohu
takovou ani jediné na svété.
Je lo město, kde  není  koni, dobytka,  není stodol,
neni omnibusu, tramvaji, leda ne Lido, kde podél celého
strova vedena jest elektrická dráha,        ani pes tu neni,
Jediným živým tvorem jesl tu hejno holubů a ty živí cizinci. Hnízdi ve výklenkách a logiich domu sv. Marka, — to je jisté největší holubník na celém světe ale trpí lim vážnost 'lomu, malby, mosaiky a sochy. Tahle havéf holubi jest tak krotká, že bere z ruky, což zejména lem, slečinkám a mladým manželům velké potešení působi.
Následkem  naprostého nedostatku zvířectva   v   Benátkach  nevědí zajisté déti benátské, jak vypadá ku př.
kavalerista na koni, jak rolnik má dobytek do vozu zapražený, jak orá, osévá a sklizi, proto asi v čítankách pro deti benátské vynecháno jest učeni o oslu orlu. slonu, a chtieji-li učitelé žákům názorné přednésti jak vypadá les, louka, pole nebo vinice, musí s nimi daleko na suchou zemi pořádati výlety. Zato zase děti benátské dobře znají žraloky, velryby, delfiny, bumry. ouhoře a podobnou čeládku, která se tu na dné mořském nerušené   prohání.
Rozumi se samo sebou,  že  naše  první   návšteva v Benátkách platila domu sv. Marka, kamž jsme m párničkem po canal grand se dostal
Každý  cizinec,  nechť si   do   Benátek po   vodé  neb po dráze přijede, pospíchá jislě nejdříve na máměsti s\ Marka, středisko uměleckých patnátek, kde dostaveníčko si dává  všechen elegantní  svět  domáci   i   cizi,   jichž  tu v každém měsici /, různých končin světa hojné bjjvi
Náměstí sv. Marka není veliké, jest 176 m dlouhé <:• 87 m široké, T4le neni na celém světě nádhernějšího, je to nejskvělejší salon svéla; parkety jsou mosaikové z trachytu a pestrého mramoru, jeho stěny jsou deko race paláců a chrámů, a jehož strop je blankyt nebeskí! a pod nim modrá, jasná, čistá obloha.
Na   severní  straně   trůni                         Marka,
druhé straně prokuracie a palác královský a pod nimi arkády, vysoké, do oblouku klenuté, a v nich nádherne krámy a výkladní skříně s rozmanitým zbožim, kde stále ruch a život panuje.
V elegantních krámech jsou vyvěšeny a na odiv vystaveny speciality benátské ze stříbra, zlata, slonoviny
•ó -
drahých  kamenů,   jsou   tu   zrcadla, skla,  emaily, obrazy, sochy, knihy atd., ;ile také ceny jsou vypočteny na   kapsy   cizinců.          /'!»•   stále   nohatý   výber   květin,
toiletnich potteb, moderních dámských účesů, šatů a klobouků. tak                                            amy od těchto bo-
žích  d               IOU  k  odtrženi   Pánu.  zase  lákají  bohaté
magncinu.\ůzn;jťli doutniků, specialil všelijakých forem a rozmění, nebo všelijaké filigránske tretky, zboži zlatnické, hodinky, hole.              ■> a pod., zkrátka na náměstí sv. Marka lze každého uspokojiti a všem lidským choutkám  a   rozmarům   vyhověti.
-'roto neni divu, že zde ve dne i v noci odbývá se stále promenáda, korso, zvláště v době večerní, kdy vojenská iiudba hraje a to je třikráte v týdnu; zvláště v noci, kdy nad městem ponocuje, měsic a celé náměstí s arkádami a výkladními skříněmi elektrickými světly přímo luxusně jest osvětleno a kdy hudba hlukem a rámusem přehlušována není, bývá tu velmi milé ,,posezeni" při kávě neb zmrzlině, neb při mnichovském a plzeňském. Benátčan a vůbec Italian — dává noci přednoit přede dnem; ve dne nejsou také oživeny ulice, jako v noci, proto také hudba hraje v létě teprve od půl 9. do II hodiny v noci. A hudba vlašská příjemné lahodí sludhu našemu, koncert počíná z pravidla nějakým vojenským pochodem, který lid demonštratívne zpěvem', dupáním, pískáním a tleskáním doprovází, a pak následuji písně národní, nebo Verdi, Donizetti, Mascagni, Leoncavalla atd.
Hudba vojenská hraje v Benátkách každý den: třikrát  na  náměstí sv. Marka   a   třikrát  na  nábřeží
- 27 -
Slovanském. Na Lidu, v grandetablissementu u moře, hraje derme na večer ävilni kapella a tak má cizinec o zábavu dosti postaráno; ve dne může probíhat kostely, paláce, musea, obrazárny, jezdit v gondole neb na parníku, koupat se v moři, a večer poslouchat hudbu hud veřejnou neb v divadle a v hotelích. —
Kdo by Benátky důkladné poznati clitél, tomu stačí 4—5 dni; postačí prohlédnouti si kostel sv. Marka, palác dožeci, arsenal. Lido, veřejnou zahradu, projet 'irand Canal, prohlédnouti si uličky vnitřního mésta, vikademii výtvarných uměni s povestnou obrazárnou, kostely Maria de Salute a hrobky dožeci, trh rybí, květiny a zeleniny, a pozná Benátky aspoň tak důkladně, že mu památka na ně nikdy z paměti nevymizí.
V Benátkách, v paláci dožecim, v kostelich, museích, arsenale, jest tolik nahromaděno uměni, sochařství, malířství, architektury a pod., že poklady takové málo které světové město má, ba nad nim vítězně v popřeď' stoji. Bohatství republiky benátské nahromadilo tu tolik skvostů, klassických obrazů, soch, paláců, že bychom marné pokoušeli se. byť jen povrchné vystihnouti krásu a dokonalost jejich.
Benátčané, kteři před Attilou a Longobardy na lagunách skrývati se museli, brzy svým čilým obchodem na moři tak zmohutněli. že podrobili si Istrii, Dalmácii, ftecko, Thesaionii, dobyli pod dožem Dandolou Carihrad, vyplenili jej důkladné a poklady jeho domu odvezli. Nedosti na tom, pokořili Saraceny, podmanili si jonické • •sirovi). Cypr, Krétu, vnikli do Alexandrie  a tam rovněž

- 28 -
Teprve Turci dobytim Carihradu zlomili silu Be-nátčanů a když Vasoo de Gama objevil cestu kolem Afriky a dostal se do Indie, byla tim námořni sláva Benátčanů zlomena. Také Napoleon ji pokořil a naposled Radecký.
Avšak již roku 1866 připadá Benátsko Itálii a když o tom veřejný plebiscit se odbýval, bylo zjištěno, že pro připojeni Benátska k Itálii hlasovalo 641.758 mužů a pro poddanost Rakousku pouze 69!!
Tyhle cifry jsou na věcnou pamět v mramorové desce u vchodu do dožeciho paláce vyryty a zlatým písmem mlčky, ale tvrdé hlásají, jak lid italský nadšené vrhl se v náruč své matky — sjednocené Itálie! Z těchto chladných cifer může každý občan Austriae poznati, jakou lásku a oblibu jsme tam měli, jak vroucně nás nulovali vzdor těm obrovským milionům a těm zvláštním privilegiím, které vlády Rakouska tam vrhaly, aby si prized   lulu   získaly.
Antipatie l|i bohužel podnes nevymizely, ba naopak i oslou B lo k vůli Terstu, Trentinu, Istrii a neni radno chlubiti se v Itálii, že je kdo „austriaco". Bohužel tuto dědičnou zášf pocitu ji nejvíce Slovinci, nejbližší sousedé na hranicích Itálie a ku podivu, naše vlády macešsky se k nim chovají! Naproti tomu s Madary se zde koketuje, byf ne snad   z pŕizozené lásky, nýbrž   z ohledů  poli-
- 23-

tických; dynastie Košutova požívala po dlouhá leta pohostinství Itálie. Toho také výmluvným důkazem jest nádherný hotel „Hungaria" na Lidu; firma Austriae nesmela by se na průčelí facady hotelové ani objeviti, lakový nápis by Talián ani nesnesl.
2e by blahobyt lidu od roku 1866 stoupal, že by se mu lépe dařilo nyní než-li pod vládou rakouskou, to snad ani vlastenci vlašští netvrdí, také by to pravdou nebylo. Toho důkazem jsou dluhy státní, krutý fiscus a nápadné stěhování lidu do Ameriky.
Jeden benátský průvodce a cicerone, který na každém rohu náměstí neb ulic služby své nám nabizi, chtěje se kdysi rakouským turistům zalichotiti, přidal při výkladu těch cifer o provedeném plebiscitu, ironickou připadnou poznámku: „chléb jest týž, jen pekaři se vyměnili", ale měl dodati spise, že ted mají Taliani mnohem menši chleba, než-li byl za vlády rakouské. Ale na to se nedbá, Italian jest hrdým na své sjednoceni, na svou vlast a jeho snahy jdou dále až k Tren-tinu    a   Přímoři.
Naš.> první návštěva byla do chrámu sv. Marka a s nim souvislý palác dožecí; jsou to pravé klenotnice, unicum na světě, hlasatelé bývalé slávy, moci a bohatství, jimž rovno neni a nebylo. Na okrášleni těchto 2 budov pracovali mistři umělci, jichž sláva nebes se dotýkala a jimž rovno nebylo. Nešetřilo se ani penězy ani časem, co kde v dobytých zemích nalezeno krásného, zvláštního, to zabrali   a převezli.
Blízké vztahy s orientem měly mimo to vliv na irchitekturu   a tak povstaly arabským vlivem chrámy   a
30 —
paláce ve slohu benátsko-gotickém, který tu pravé triumfy slaví; teprve v 15. stoleti dostavila se renaisance, kterou representuji architekti Marco Caducci, di Lombards Paladio, Sansovino atd. Z malířů uvésti dlužno: Palma, Tizian, Tintoretto, Paul Veronese atd. Jejich umělecká díla, obrazy často rozměrů přimo obrovských, jsou po dnes na odiv vystaveny v domě, paláci dože-cim, akademii a různých kostelich a jsou od celého vzdělaného světa obdivovány.
Zvláště v dožecim paláci chodirne z jednoho sálu do druhého, uneseni jsouce obrazy, jichž krása nevadne a nepomine, byf i kolik staletí starými byly, ba pravé tím cennějšími jsou. Žádný smrtelník nemůže cenu jejich odhadnouti a udati, protože nesmrtelnost nemá hranice, (sem jist, že kdyby kdo do Benátek jen k vůli pokladům kostela sv. Marka a dožeciho paláce přijel, nebude toho litovati.
V.  četných  vzácností chrámu sv. Marka  uvedu jen (•■«linou,       jsou to 4 bronzové koně  v přirozené veličily kdysi pozlaceny a zdobí galerii chrámu toho   Původně  kmsiily  prý  vítězný vůz císaře Nerona ľrajana, když  v triumfu do Rima vedeni byli; iil  ,r dopraviti do Byzancie, nynějšího ( ařlhradii    Kd               doze   Dnudolo   Carihradu  dobyl,
byly jako kořisl válečná do Benátek dopraveny a na balustrade kostelní postaveny. Leč ani tu neměly pokoje; — když roku 1797 Napoleon dobyl Benátky, vzal si je a kázal dovézti do Paříže a teprve roku 1815 byly císařem  Františkem  i.  zpět  do  Benítek  přivedeny
- 31  -
a na původní misto  postaveny,   a od té doby stoji  tu ty statné 4 koně jako na odiv celému svétu.
Jsou to jediné koně, které Benátky chovaji, protože živých tu není — jsou to koně, které zajisté nejdelší cestu po světě vykonaly, samy nic netáhly, nejezdilu. nepracovaly, jen se pěkné vozit nechaly, vždyť byly přivezeny z Carihradu na zvláštní lodi, a k jich poclé byly   hlučné   radovánky   od   republiky   pořádány.
Jinak po 20 letech mnoho nového v Benátkáď; jsem neshledal; jedině 2 nové pomníky na nábřež' Schviavoni postavené, upoutaly mou pozornost. Jedeu z nich, z bronzu, představuje rytířského galantníht krále Viktora Emanuela, jako jezdce s mečem v ruce vysoko proti severu, jako by proti Rakousku, napřaženém, a druhý z kararského mramoru, nepatrný, \ koutku na nábřeží, při moři, představuje dojemně vojína, jak zachraňuje při povodni malé 2 děti, — jedno má pod paždi a druhé drží za košilku a vytahuje z vody, —obrázek přimo idylický! Je to pomník postavený od města Benátek z vděčnosti k vojsku, které v době pôvodné  lid  před  utonutím  hrdinsky  zachraňovalo.
V stavbě pomníků Vlaši se vyznají, jsou v tom ohledu mistry nedostižitelnými. V Itálii snad každé městečko má nějaký pomník některého národního hrdiny básníka, politika neb učence bez rozdílu stavu; — sebe menši piazsety (náměstíčka) zdobi se pomníky. N<: ty Itálie chudou není. A velká města ta máji z pravidla pomníky Viktora Emanuela, prvního krále sjednocené   Itálie,   nebo   Garibaldiho,    tohoto    populárního
- 32 -

:
rdiny. nebo Cavoura, štátnika; četné jsou také pomníky Danteho, Petrarky atd., vůbec Itálie dává na jevo, že jest vděčná ku svým velikánům, kteří pro vlast duchem neb mečem bojovali a jí na přední místo mezi vzdelanými národy postavili. Dle toho také ulice   a  namésti   jmenuj se  podle  těchto velikánů.
hilu j   Němci    máji   s ve   Vilémy    a   Bismarky   nebo
Sclililleni   n  Goth« ,   tak  zase  Vlaši bez  rozdílu politic-
vyzuáni  chlubi  se svými   národními  velikány   a
kovem  neb kamenem  na náměstích   a  ulicích   uctívají
veřejně památku jejich.
Pomnik Viktora Emanuela v Benátkách jest v pravdě monumentální; reliéfy bronzové jsou vzory dokonalosti a představuji věrně a živě scény, kdy Viktor Emanuel po prvé do Benátek po jich přivtěleni k „unita Italia" přijel, jak lid mu jásá a podesta hold věrnosti přináší. — Jak již jsem uvedl, stoji pomnik tento na nejkrásnějším nábřeží benátském, těsné u moře, kde parníky a lodě obchodní kotvi a kde jako v přístavu jest veselo a hlučno a jelikož byl zrovna krásný den a klidná hladina moře k jizdé parníkem přímo vábila, vsedli jsme tu do parníku, který v každé čtvrt hodině k Lidu pluje a to cestou palisádami přesně vyměřenou, aby při odlivu někde na mělčině nenarazil. Jízda trvá asi 15—20 minut a plati se tuším 30 ctm.
Kdo chce v moři se koupati neb vlhký, mořský čistý vzduch uživati, ten použivá z pravidla těchto výletních zábavních parníků, které jsou o něco menši než-li  parníky pražské paroplavební společnosti.

— 33 —
Však nejen cizinci, ale i Benátčané sami rádi Lido, jediné to vyletni zelené misto, navštévuji. Cim je Prater Vídni, méstský lesík Pešti, zoologická zahrada neb park Trepkov Berlinu, Stromovka Praze atd., tin-jest Lido Benátkám. Proto i my unaveni stálým pro-hlíženim paláců, obrazů a výkladních skříni použili jsme párníku k výletu na Lido. Jeli jsme kolem „veřejné zahrady", kde kotvil válečný křižák, černě natřený; na palube sušili vojáci malebné pověšené komisní prádlo a mundúr; jeden z těch osmáhlých námořníků stál na stráži a při tom tak líbezně si prozpěvoval, že moh! býti bez zkoušky k opeře engažován. Za křižákem odpočívala   flotilla    6   torpedovek.
Na Lidu bylo živo a veselo, —sem spěchá bohatý i chudý. Zvláště déti benátské mají tu své hřiště, zde mohou se volně pohybovati, zde skutečně může si v pisku pohráti a nemusi se chůva neb opatrovnice obávati, že spadne do moře mič nebo dítě samo. A což ten čistý, teplý, vlhký vzduch, jaký tu od moře vane, v těch ulicích benátských, na těch kanálech, zapáchá to rybinou, různými omastky ze smažených ryb a výpary z pouličních krčem a kuchyni, že člověku chuf k jídlu přechází, nehledě ani k té nečisté vodě, která paláce benátské oplachuje a všemi barvami duhovými hraje.
Volněji jsme dýchali, když jsme sem, zase do boží přírody, vstoupili; prošli jsme řadou elegantních vil, restauraci a kaváren, které svou bezvadnou úpravou ke vstupu lákaly, zaplatili vstupné ku prohlídce záři-
Nemohu říci. že by moře z verandy grandhotelu poskytovalo mohutný dojem, připadalo mi jako obrovský rybník Rožmberský, v tom ohledu pohled na moře adriatické / vnjSilMj nabrezinské jest velkolepý. Vzdor tornu pohled n;i more (esl pro nás. lidi z hor a se-vernicli nížin vždy něčím neobyčejným a neradi se od moře hýbáme.
Když jsme se pohledem na dalekou do zelena zbarvenou hladinu mořskou kochali á kde by konec té spousty vody bylo, nedopátrali, a jen viděli, jak na východě s horizontem splývá, koupali se daleko od břehu 2 páni, jedna dáma s 2 dětmi brodila se v čerstvě naplaveném pisku a nechala se dorážejícími vlnami oplachovati. Jiné 2 dámy ležely vystrojeny v suchém pobřežním písku a nechávaly se paprsky slunečními ohřívati. Nebylo tu tedy mnoho lázeňských hosti, sezóna ještě nenastala, ale v červnu a pozdějších 3 měsících jest zde živo, jako v Ostende u Prahy.
Ačkoliv jsme po moři nepluli a dalekou pout nekonali, přece stálým pozorováním a chodením dostali jsme — snad z toho mořského vzduchu — chuf k jidiu a zašli do jedné zahradní restaurace, kde bílými ubrusy pokryté stoly a exotické stromy a keře k návštěvě pobízely. Červené vino a pravý veronský salám dobře nám chutnal. Jeden z téch černé vyšňořených Ganymedů, vida, že jsme při apetitu, a chtěje patrně naši chul ještě vice podrážditi, přinesl závitek chřestu, pěkně rostlého,
- 35  -
a~
jako křida belostného a ptal se nás, nebylo-li by nám libo jej okusiti, — což jsem vlastné z jeho mimiky vyrozuměl — ale nebylo k tomu mnoho důvtipu zapotřebí', abych uhodl, oč se Talianovi vlastné jedná.
Rozumi se samo sebou, že jsme nabídku Vlacha neodmítli, kdož by nerad „špargl", byl tlustý a vyvinutý jako dětská ruka — u nás takový se ani nerodí — naši obchodnici delikatesnimi lahůdkami nás jen z jara dráždi, kdyiž nám jej ve svých výkladních skříních na oči vystavuji. Není divu, že jsme si naše mlsné jazýčky naň už brousili.
Ale jaké bylo naše překvapeni, když za malou chvíli přinesl nám „špargl" na polo syrový, v slané vodě snad jen omočený a nedovařený a k tomu přidal — a před nás postavil — olej, pepř. Moje pani povídala, že to není k jídlu, a že kuchařky talianske neumějí „špargl" ustrojit, a nejedla. — Já se sice do jidla trochu nutil, ale nešlo to také, ačkoliv chřestem nikdy jsem nepohrdl a jen při mimořádných rodinných slavnostech na stole jej vídám. —
Při placeni byli jsme kapitálně za svou labužnickou choutku potrestáni; špargl nám přišel draho. — K tomu ke všemu ten „jidlonositel" povážlivě kroutil hlavou, když „špargl" zase ze stolu odnášel, a nemohl pochopiti, proč nám nechutná, patrně si myslel, že neumíme „špargl" jist anebo že žaludky naše nejsou pro takové delikátni jídlo připraveny. — Moje pani dlouho ještě po zaplaceni útraty zle mi činila, proč že jsem to objednal, a podnes s hrůzou na episodu tu vzpomíná.
...
Na večer po návratu z Lido usedli jsme na namésti sv. Marka před kavárnou a pozorovali pestrý život, jaký tu na tomto nádherném kousku země denně panuje. Naproti nám usedla dáma s 2 slečnami z Českých Budějovic a bi                          mně představili a bavili. Byly tu s otoem k vůli mořským lázním, bydlely na Lidu a iki|i/(lěli| do města jen k vůli hudbě koncertní a k vůli ki111*111 holubů, kterým slečinky kupovaly „zob" a s holuby krotkými laškovaly.
Krmeni těch holubů patři k zábavě mnohým cizincům, což čiperní Taliáni využitkovati dovedou tím způsobem, že cizince s holuby fotografuji, jak jim holuby na ruce, ramena, hlavu i klobouky sedají, což často i nepěkné následky za sebou mívá.
A ještě jednu zvláštnost jsem tu zase zpozoroval, kterou v žádném jiném vlašském městě jsem nespatřil, a to je, že zdejší domáci ženské ze stavu středního nosi šmahem černé do cipu shrnuté dlouhé šátky s třepením, — v tom si patrně libuji — zrovna jako by měly na odiv vystavovati nějaký smutek. Při tom jsou nedbale ličesány, zrovna jako by z postele by'y vstaly — v černých vrkočich mají peři a všelijaké stříbrné tretky — jehlice a hřebeny, v uších velké náušnice, zrovna jako by byly cikánského původu. Elegantních a salonních dam mnoho tu nebylo a když kde která se ukáže, náleží jisté cizině. Zvláště Němkyně a Angličanky jsou zde velmi četně zastoupeny.
Později o 9. hodině poslouchali jsme ,,na piazzetě" vojenskou hudbu, která zde neb na namésti velkém den co den   k obveseleni všeho  lidu koncertuje   a má  tu
výhodu, že neni ničím rušena, leda aplausem domácího publika, které zpév a hudbu nad jiné miluje, nebo zde nejezdi ani kočáry, ani automobily, ani tramvaj, zde je božský klid, který vyrušován jest jadiné piškotem pišfal   a   trub   z   lodi   v  přístavu  zakotvených.
V tom pravé vézi to kouzlo Benátek, že ačkoliv tu 160.000 lidi pohromade a pomerné na malém kousku zemé bydlí, přece zde neni žádného hlomozu a rachotu, neni tu továren s vysokými komíny, ani tedy kouře neb prachu.
Jen na večer rozhlaholí se zvony na všech koste-iich a zvoni po pořádku — jeden za druhým — takže na všechny dojde. Jen na povestné Campanille sv. Marka když jsme tu byli — nezvonili — protože nebyla nová, po sesutí staré, — 98 m vysoké — dosud dostavená; nyní jest již zase v čirtnosti. Jest vérně dle původního modelu stavěna, takže dojem novoty nebude patrným.
I pověstná „loggietta" od Sansovino r. 1540 pod campanillou na severní strené bude zase v původní formé obnovena, protože náhodou při sesuti campa-:iiliy mnoho reliéfů, soch, mřiží atd. se zachovalo. Do loggie tě kolem zábradlím uzavřené, mohli vstoupiti jen nobili — šlechtici benátští, kteří se tu na večer pravidelně scházeli a rytířsky signorinám kořili. Zda-li chvalitebný ten starodávný zvyk se v budoucnosti u-drži, nemohl jsem vypátrati, ale myslím, že móda ta zanikne, protože zde málo šlechty bydli a ta je ještě schudlá. —
Bylo 10 hodin večer, když jsme „piazzetu" opouštěli, abychom malým párničkem po „Canal Grand" do
- 38 -

hotelu se dostali; všude bylo plno lidi. Na spáni nikdo ani nepomýšlí, protože v Itálii — zvláště v jižni — nastává život vlastné po 8 hodině a trvá dlouho do rána; za to ve dne se lenoší, vedro a teplo také zrovna ten lid neláká a tíik tu obyčejné jen cizinci sem tam ve dne chodí. Jelikož jsme ale hodlali prvním rychlíkem 0 5, hodiné ranní k Rímu odjeti a věděli jsme, že «•lij den nepřetržité až do 7. hodiny večerní pojedeme, chtěli jsme býti na cestu dobře připraveni a proto jsme včasné chtěli ulehnouti.
Noc byla klidná, měsic skvostně celé Benátky o-světloval. V čistém, úhledném pokoji, staromodnim nábytkem opatřeném, brzy jsme usnuli, takže druhý den ráno o 4. hodině již jsme byli na nohou a vypořádavše náš účet s ospalým portýrem, odebrali jsme se na blizké nádraží, kde již jako v mraveništi bylo hlučno. Posnídavše, usedli jsme do vozu II. třídy, který přímo z Benátek do ftima jel, takže jsme se svými zavazadly  nikde  nemusili   přesedati.  —
Jestliže opomenul jsem detailně rozbírati a popisovati vznešenost domu sv. Marka, nádheru paláce dožeciho, skvělost akademie výtvarných uměni, kde v čele obrazárny hlavního sálu umístěn jest světoznámý obraz Tizianův „Nanebevzetí P. Marie — od lidu ,,1'Assunta" zvaný — anebo Pavla Veroneského, „hostina u celníka Leví", nebo museum v arsenálu a pod., pak připomínám, že činim tak zúmyslně, protože bych nedovedl, byt jen povrchné, líčiti dojmy z viděni a prohlíženi vzácných těch pokladů — jednak i z toho důvodu — že naše intelligence z četných  jiných po-
...
Jak jsem už uvedl, časně z rána opustili jsme čarovné město Adrie a jeli směrem jižnim kolem věžaté Padui přes Adiži a po velikých železničních mostech k Ferrate. Ferrara, město s 35.000 obyvatelů, mělo jich ve středověku přes 100.000, leži v bařinaté krajině, má zpustlé ulice, opuštěné paláce, málo života, ale velké vzpomínky na dobu, kdy zde vládl rod ďEste, který na svém knížecím dvoře hostil nejslavnějšího básnika Petrarcu s Ariostem a veliké umělce, sochaře i malíře.
Krajina samá úrodná jo vina; roste tu nejen pšenice, ječmen, kukuřice, proso, vino, rýže, ale i naše cukrovarská řípa, takže jsme kolem mnoha cukrovarů jeli; mimo to jsou tu rozsáhlé pivovary, ačkoliv Italian  zrovna  na  pivo posedlým   neni, a  svému  do-
-
mácimu vinu — Chianti neb Valpalicella — přednost před každým jiným dává. Jinak průmysl velký tu není, — jen sem tam továrny na hedvábí, bavlnu a přízi.   Moruše jest tu domovem.
Asi za 3 hodiny byli jsme v Bologni, městě lidnatém s pověstnými černými věžemi a slavnou, nejstarší universitou světa; bylaf založena již roku 1119 a náš Karel IV. byl také jejím žákem, jakož vůbec Cechové, nemajíce tehdy svého vysokého učeni, rádi a s jakýmsi zalíbením vyhledávali v cizině a hlavně v Itálii učiliště tamni, a hlavně Bologni vyhledávali k vůli věhlasné fakultě právnické.
Mimo to má město to od jakživa čestný titul ,.la Grassa", což znamená asi tolik jako tučný, mastný, protože se tu v té úrodné krajině od pradávna dobře jedlo a pilo, čímž nechci nikterak tvrditi, že by naši předkové byli z tohoto ohledu dalekou cestu z Čech do Bologni konali.
My se o pravdivosti tohoto čestného názvu města nepřesvědčili, ačkoliv rýchlik asi 20. minutovou zastávku si odbýval. Na nádraží hemžilo se tu lidi všeho druhu, hlavně různé čeládky polni, která se tu na žně do jižní Itálie ubírala. Celé rodiny — starci, děti, ženy, — pokojně tu na zemi si hověli a na citronech a uvoci různém si pochutnávali, čekajíce na laciný děl nicky vlak, který je měl na jih k Rímu a do Cam-pagnie dopraviti, kde už žně v plném proudu byly. V Bologni protiná se hlavni traf do ftima vedoucí jinou hlavni tratí od moře a Ancony do Milána a odtud do Turina, Švýcarska   a Francie vedoucí, a mi-
- 42 -
:,
;

mo to ústi zde ještě rovněž důležitá pobočni dráha z Ravenny, města to, které za dob římské republiky bylo přístavním městem na Adrii a nyni 11 kilometrů od moře vzdáleno jest.
Město bylo podobné jako Benátky na pilotách postaveno, mělo svůj přistav válečný — class is — tam sídlil později Odoakr a Theodorich, veliký to král Gothův. — V Bologni konči rovina. — Vlak uhání kolem nepatrné řičky Reno, jejiž řečiště bylo skoro vyschlé, do interesantní vysočiny — do výběžku Etrurských Apenin — do výše 618 m nad mořem, projiždi celou řadu (47) tunelů, z nichž nejdelší 2725 kilm. dlouhý a poskytuje turistům z nejvyšších vrcholů vzácnou vyhlídku na úrodnou krajinu, vlastně obrovskou zahradu toskánskou, kde vévodí Florencie. I tu měli inženýři vlasti kus perné práce.
Zde na horách stihla nás nenadále bouře, pravé hromobití, liják neobyčejně silný nás tu překvapil, takže vlak nemaje snad dostatečné bezpečnosti po kolejích při dalši jizdě v každé chvili v tunelu neb galerii zůstával státi; byli jsme ve tmě — ozařované klikatými blesky íi v tom buráceni hromů — cosi při-krásného; nikdo na svém miste nezůstal, stáli jsme ii oken neb na plosinách vozů a trpělivě čekali, jak to dopadne.
Když jsme se konečně z těch rachotů a tunelů vypletli, objevila se nad námi překrásná duha, která nad blízkou Florencii jako prsten ze sedmi drahokamů zrobený se klenula. Byl to úchvatný dojem, všichni jsme byli zase vzhůru a nemohli se nasytili panoramem
- 43
vh
dosud nevídaným. Každý volněji dýchal a přál si, aba vlak tu aspoň půl hodiny stál, aby se mohl po tom vedru   a parnu napolikati toho čistého lesního ozonu.
To také byly jediné pravé lesy, které jsem tu v celé Itálii spatřil; zde na vrcholu Apenin rostly smrky i jedle, buky a duby a mezi tím bělaly se nádherné   villy   a   domky  po   lesích  roztroušené.
Itálie má velký nedostatek lesů, teprve nyní počíná vláda všímati se kultury lesní a podporuje vysazováni. Pak není divu, že řeky zaplavuji štěrkem ú-rodné roviny a že města druhdy na moři ležící jsou nyní na suchu. Vše jest vyprahlé, stráně jsou holé a jen nizká křoviny, které malý užitek vydávají, zdobí sem tam krajinu. Proto jest Itálie na dovoz dřiví hlavně ze Štýrska, Korutan a Švýcarska odkázána, o čemž se turista téměř na každé stanici statni dráhy ze Selzthalu neb Štýrského Hradce počínaje až po Terst neb Benátky přesvědčiti může. Italští dřevaři — podnikatelé — skoupí celé paseky v lesích za hranicemi a pak dovážejí klády i prkna do Itálie.
učni tu dřevěnnýcli domků jako v Tyrolsku, Solno-hradsku neb u nás v Sumavi a Krkonošskú — není dřeva na krytbu, podlahy, ploty a pod. Proto jsou tu domy ploché se střechami nízkými — rovnými podlahy jsou kamenné, mosaikové neb z cihel a hlíny, a ploty kolem domků, zahrad, poli, jsou bud drá-těnné, ostnaté neb ve vyšších polohách z kamene jen povrchně a neurovnaně položeného a na sebe kladeného.
- m -

Ostatne naše Přimoři od Postojny počínaje, Istrie a Dalmácie neni na tom lépe; odtud vozili hrabivi Benátčané miliony dřev na piloty ku svým vodním stavbám a zpustošili tak země tyto, že jen poznenáhla dá se nyni a to s velikým nákladem prsf lesní na hory přinášeti  a zalesňovati.
Neni tedy divu, že my přicházejíce od zeleného Štýrska byli jsme u vytrženi, když jsme zde spatřili zase na vetší prostoře zelenou stráň, které se říká — les! — Když jsme okolo 1 hodiny odpoledne do FIo-retinského nádraží se dostali, nebylo tu o dešti ani památky, zde o lijáku a bouřce horské ani potuchy. Slunce drželo v pevném objeti květ Toscany — krásnou Florencii! Jelikož jsme neměli v úmyslu zde se zdržeti a teprve na zpáteční cestě chtěli jsme si zde u té vyhlášené krásky jaksi odpočinouti, nevyšli jsme íini z nádraží; vystoupili jsme jen z vozu a použili buffetu, který tu na peróně a ve veliké dvoraně restaurační malebně rozložen byl. Již pohled na ty spousty jídel, pamlsků a pomerančů lákal a vábil k okušeni   a my také  v hojné míře použili.
Zde setkali jsme se s krajanem, který pak s námi společně cestu do Ríma konal a byl nám milým společníkem. Jel přes Vídeň, Terst do Florencie a hodlal až do Messiny nedávno pobořené se dostati, aby tak využitkoval volný lístek I. třídy, který od vlády rakouské obdržel. Ale nedojel tam, — nemohl si zvyknout na tu „talianskou" kuchyni — a scházelo plzeňské. Také nahlížel, že by bez průvodce s němčinou daleko se nepřeplavil.
— 45 -

V hôrni — průmyslové — četnými turisty prošpikované Itálii lze aspoň v hotelích smluviti se s některými číšníky, ale v jižni, kde převládá živel a-grární, tam těžko se s lidem smluviti, leda mimikou anebo přijednaným tlumločnikem, který již dovede přiměřeně tobolku cizincovou vyprázdniti. V tom ohledu jsou průvodcové ti na jedno brdo s průvodčími Švýcarskými, kteří turisty po ledovcích sem tam smýkají.
Z Florencie do Rima měli jsme 316 km., vlak náš urazi tu cestu v 5. hodinách. Za stanici Torontola vedena jest dráha kolem jezera Trazimenského, kde roku 217 před Kristem Hanibal Římanům důkladně našlehal, takže z toho v Rimé takový strach povstal, že po ulicích   hlasitě se povykovalo:  „Hanibal  ante portas!"
Byl to chlapík tenhle Hanibal! Jen Alexandr Veliký a Napoleon mohou se s nim porovnávati. Přeplaviv se z Afriky přes moře, prošel se svým udatným vojskem celou Hispánii, překročil Pyreneje, Alpy i Apeniny, táhl jako nepřemožitelný vítězně na hrdý Rim', aby jej pokořil a své Carthago od přepadeni římského zachránil. A povedlo se mu jeho odvážné dílo. Bohužel, po jeho smrti zanikla sláva jeho i svoboda Car-thaga!
Intresantni stanice tu na další cestě jest město Orvieto. Leží jako vlaštovčí hnízdo na skále 350 m vysoké, takže tam vede ozubená dráha. Jsme uprostřed krajiny, kterou kdysi před 3000 lety obývali Etruskové, proto v hojnosti najdou se tu pověstné etrusské vásy, popelnice,   základy  monumentálních   staveb   atd.
...
)alši větši stanice Chiusi jest pověstnou svou výtečnou nádražní restauraci, která cizincům-turistůni co nejlépe se odporučuje. Nám bylo již ve Florencii dáno od úředníka dráhy spasitelné ponaučeni, abychom si tu na vyhlášené kuchyni pochutnali, čemuž jsme ovšem vyhověli. Zvláštnost restaurace té jest, že jidla i nápoje podávají se do kupé ve vkusném, pleteném košíčku z rákosí a lýči, snad z jezera Trazimentského dodané. Jidla i nápoje s košíčkem stoji 2 liry. Turista obdrží slušný kus šunky, pečené teleci, cukroví, pomeranč, jablka, sýr, sůl, lahvičku vina, papírový u-brousek, — ani párátko nechybí — a už ani sám nevím, co všechno v tom pěkném košíčku s červenou mašličkou bylo; neradi jsme jej po vyprázdněni z vagónu na čerstvý vzduch vyhodili. Ale to přece každý rozumný doznati musi, že jsme přece košíček ten po Itálii voziti nemohli. — Jedna slečinka — 181etá — cestovala před lety se švagrovou a sestrou v naši české společnosti po Švýcarsku; byla poprvé na cestách za hranicemi a neni divu, že se ji vše báječné líbilo, všemu se dětinsky obdivovala a nejraiději byla by všechno zkoupila, co se ji líbilo.
Na cestě z Kostnice do Curychu zastavili jsme se if vodopádu rýnského v Schafhausenu a když jsme se dosti z lodky naobdivovali té romantické scenerii vodopádu, vystoupili jsme na břeh protější a prohlíželi si zámek Schafhausenský, kde v přizemí byl na cizince nalíčen hotový bazar různých hraček ze dřeva švýcarského vyrobených. Zejména řezbářstvi bylo tu čestně zastoupeno —  v tom jsou Švýcaři mistři.
- 47 —

Naši roztomilé slečince líbilo se to všechno, ale ze všeho nejvíce umělecky vyřezávaná klec s ptáčkem, který se v kleci té na bidélku houpal, ale nezpíval. A tuhle kličku — dosti objemnou — si naše slečinka koupila a pak ji i s tím dřevěným ptáčkem po Švýcarsku plných 10 dni vozila. —
My tu slečinku napodobiti nechtěli. — Tohle praktické zásobováni turistů ve stanici Chiusi odporučujeme co nejlépe našim nádražním pánům restauratérům, kteří jen obligátní párky a housky, se ždibcem okoralé šunky za drahé peníze prodávají. —
.
Krajina za Orvietem jest mirně pahorkovitá a mno-o zvláštní scenerie neskytá; všude na vrchách jsou zbytky starých opevněni — věži, hradeb. V údolich, uprostřed luk a poli, vyskytuji se zbytky klenutých oblouků, bud z nějakého starobylého mostu, silnice neb vodovodu. Zde při kopáni základů ku stavbám přichází se často na staré hroby, popelnice, zlaté náramky a šperky, zlaté i stříbrné mince — ze zašlé slávy.
Za nedlouho jsme ve stanici Orte, kde Tiberu poprvé jsme spatřili; má jako všechny řeky Itálie koryto nepravidelné, břehy rozryté, plno štěrku a bahna; barva řeky je do béla, jako z rozpuštěného vápna. Smutný skytá pohled řeka, kterou kdysi nejslavnější básnici římští opěvovali. —
Podél ni, v samých obloukách, vine se dráha neb silnice, na všech okolních návrších stoji opuštěné hrady neb hradby, kde legie římské tábořili. A jsou to stavby často mohutné, objemné. Legie  řimská čitala původně
- 48 —
ně
-,
300   jezdci   a   3000  pěších,   proto  musel   býti   pro   ni tábor důkladné veliký.
Cim bliže k Rímu, tím hustěji jsou tyto památky rimskéhc stavitelství  a  válečnictví   na odiv dosud  zachovánu,   ačkoliv   některé   z   nich   přes  2000   let  jsou ':mi
Rimané ob                   padnuti od nepřátel po řece
Tibere a proto ji věncem nedobytných veži s cimbuřím
pevňovaii. Bylať Tibera kdysi řekou splavnou,
lodi  s velkým ponorem mohly po ni plouti; dnes
;mi obyčejná podskalská pramice, na jaké se plaví dříví
ze Šumavy, nemohla by tu proplouti.
Itálie má v severní části, v Lombardsku a Benátsku zregulované řeky, ano i kanály, ale ty stavěly vlády cize — zejména Napoleon a Rakousko; — dnešní Itálie jen z této draze zaplacené práce tyje, a neudělala pro regulaci řek ničeho — jen uvnitř Rima byla nucena Tiberu do pevných nábřeží semknouti, aby se předešlo častým zaplavováním niželežicich části města a pak epidemiím, které obyvatelstvo stále sužovaly. —
Bylo k 7. hodině večertií, když jsme 28. května blížili se k věčnému městu; musím ale předem — dříve než-li vstoupíme na klasickou půdu — doznati, že se mi vstup do Rima pranic nelíbil, byli jsme v tom ohledu velice zklamáni. Nebo bližime-li se k nějakému velkému neb dokonce světovému městu jako ku př. Vidní, Berlinu, Mnichovu atd., tu z pravidla již z daleka na mnoho mil jaksi cítime, tušíme a vidíme blízkost velkého města, které od obyčejných — prostředních — měst rázem se liší. —
-49   -                           4
Bývaji tu továrny, výstavné domy a villy, parky, ojnost kočárů, automobilů, jezdců na konich i pěších, vojsko, cyklisté, hříště sportovní a pod.; zde to vše jsem nepozoroval. Krajina 3—4 mil. od Rima vzdálená jest zcela obyčejná venkovská idyla, kolem Tibery louky se stádem hubeného dobytka, zaprášené silnice, které se tu ovšem sbíhají, rozházené selské usedlosti, dvorce s rozbitými neladnými ploty, na silnicích v prachu u-mounéné, špinavé děti, nikde žádný chvat a šum, nikde průmysl s komíny, do nebe vytáhlými, není tu elegantní svět, který by si tu na venkově hověl, není také žádných vil, zámků a momunentálnich budov, ba ani jízdní policie tu neni, zrovna jako bychom byli v nějakém venkovském předměstí nějakého městečka. Kdybychom neviděli z vlaku blýskati se kopuli chrámu svatopeterského, nevěřili bychom, že jsme před bránou světového města, které kdysi celému tehdy známému světu vládlo. Ano my připraveni o illusi nádhery a velkoleposti vjížděli jsme do ftima jako do nějakého obrovského závodu cihlářského. Všude bylo všechno rozkopáno — samá červená cihla — umouněný zedník a nádeník na stavbách pracující a než jsme se vzpamatovali, rachotil vlak do centrálního nádraží, postaveného na místě, kde stávaly  kdysi lázně  Diokletianovy.
Zde všechno z vlaku vystupuje a nastává obyčejná nádražní vřava a scháňka jako na všech velkých nádražích. — Byli jsme   u cíle!
iL
- 50 -
v
Rím.
Vždy — zvláště od dob studentských -- přál jsem si viděti ftim a tu sen mé mladosti počal se vyjevo-vati. — Prodrali jsme se řadou nuzných křiklounů a vyvolávaču hotelových, drožek a fiakrů, automobilů, novin a bůh vi čeho všeho, jak to na všech velkých nádražích a hlavně italských bývá. Zavazadla div nám z ruky netrhali a museli jsme se za ruce držeti, aby nás ta smečka sebranky římské od sebe neodloučila.
Před nádražím stojí v první řadě objednané neb již připravené kočáry hotelové a my vyvolavše „Bavaria" usedli do slušného vozidla, které nás v půl hodině zavezlo do hotelu nám odporučeného. Původně hodlali jsme bydleti v rakouském hospiců „St. Maria del Anina na piazza dela Pace" a zvlášf rekommando-dovaným dopisem adresovaným na důstojného vícerek-
- 51 -                            4*
prosil jsem za zaopatřeni pro sebe a svou pani — ovšem za náležitý plat — ale neobdržel jsem před odjezdem žádnou od-pověd a teprve po měsíci, když jsme se již ke krbu domácímu vrátili a na Rím stále vzpomínali, obdržel jsem od pošty římské italskou odpovéd na obálce dopisu mého, že adresát v hospici již nebydli a jak jsem se bohužel dozvěděl, byl P. Stejskal nedávno před mým odjezdem do Rima z dosavadního působiště odvolán   a nevím ani kam přeložen.
Skoda — těšil jsem se, že se tu shledám s krajany — jichž tu vždy na studiích bohosloveckých bývá; sem také naši češti malíři, sochaři, professoři a učenci se rádi uchyluji; vždyť hospic stál také pod protektorátem našeho Karla IV.
A tak jsem v Baedekru vyhledal hotel „Bavaria", který byl cizincům s obcovaci řeči německou vřele odporučen a nechybil jsem. Byli jsme, jak s čistým po-tojem, tak i se stravou úplně spokojeni. Hotelier sá y<íSt rodilý Bavorák, posluhové mluvi všichni německy, ano „jidlonosič" představil se nám druhý den při o-bědě  jako  krajan  ze  Stříbra,   který   Plzeň   dobře  znal.
Mohli jsme si vybrati pokoj dle libosti bud tichý dneb s vyhlídkou na hlučnou ulici, ve které tramvaj uzdila; moje paní vybrala pokoj dvomi. Lift, lázně, nitn« voda, elektrické osvětleni — Neue Freie Presse, Berliner Tagblatt — byly nám k disposici. — Hotel náš leží pod „Monte Pincio", blízko Corsa, Quirinalu, piazza Colonna a Populo — zkrátka uprostřed města, kde krok  za  krokem setkáváme   se   s pomníky a památ
:
— 52 —

kai
ami na dobu starorímskou, papežskou a nynější národní, čistě italskou. Tyto 3 epochy vtiskly ráz městu a všude jsou patrný již svým zevnějškem, slohem, vkusem.
V hotelu obdrželi jsme potřebné pokyny pro domáci naši potřebu; dověděli se, kdy jest společný oběd n večeře, kdy dochází n<iše pošta a pod. Neváže-li se kdo na stravu v hotelu, má za to 1 >ijt dražší a proto nrinoručuie se. aby se v hotelu cizinec aspoň jednodenné k společné hostině dostavil a nebo abu oznámil a iaksi se omluvil, že nemůže se dostaviti
Každý host obdrži číslo svého pokoje a podrží je i při stole. Každý pravidelně zasedá na své vyhrazené místo, které jiný zaujmouti nemůže. U nás zasedne si každý, kam mu libo, ne tak v římském hotelu, kde přesně dbá se na etiketu; proto také hosté zvláště k večeři (pranzo) dostavuji se v uhlazených úborech. Současně  s námi bydleli  v hotelu Bavaria turisté  z Turina,
—   dámy i páni, počtem asi 40 — a mezi nimi byl též biskup, který se svým ceremonářem výpravě té v čele stál a ode všech za uznaného vůdce a praesi-denta při hostině se považoval. Každý z nich přicházel vystrojený a sedal na své vykázané místo. Hodina k jídlu ustanovená přesné se dodržuje. Zvykem je, že před společným jídlem, — což se v celém hotelu tlučením   na   jakýsi   mosazný   štít  či   talíř oznamovalo
—   schází se stolovnici v salonech před jídelnou, kde jsou psací potřeby pro korespondenci, pošta z domova, pohlednice   s hotelem, noviny   z hlavních měst
-  53 -

;vropy, politisovat.
Mezi těmi turínskymi turisty byl také mladý kapu-cínek, který tu po jídle hrou na pianino pány a dámy bavil a při tom statečně jednu cigaretu za druhou odpravoval, v čemž mu některé dámy srdnatě vypomáhaly. Za to při jídle vládne povinné ticho, neni žádný hluk, nekouří se a jen pološeptem každý se svým sousedem neb protějškem se baví. Jídla rychle za sebou následuji, zrovna jako u dvora a také nebylo by slušné, aby kdo po jídle v jídelně se zdržel, tam snad popíjel a kouřil a překážel tak novému úklidu. Vše se děje klidně dle ustálených pokynů, kterým každý rád se podrobuje. — Tento salonní mrav panuje i ve Švýcarsku.  —
My vlastenci od piva rádi si po hostině posedíme, pokouřime a na hlas pobesedujeme, naše hostiny trvají 2—3 hodiny, ne tak v Itálii v hotelích' s dobrou pověsti; tam každý v čas, — na minutu — k jídlu společnému se dostaví a po absolvování přichystaných a napřed určených jidel mlčky a bez hluku do vedlejších salonu neb do svého pokoje odcházi a svou siestu si odbývá.
Pokud se týče kuchyně italské, ta ovšem od naši valně se liší. V Itálii převládá, abych tak řekl, lehká, přímo vegetariánská strava; velice oblíbeným jídlem jsou mořské ryby, které se předkládají z pravidla jako předkrm, kousek drůbeže, — kuře neb kapoun — zřídka tučné pečené, ale pravidelně hojnost ovoce,   rýže.roz-
- 54 -


Proto dopřávali jsme si jen vlašská, obyčejná stolni vina, zde ze Sorrenta a povestné — již Virgilem a Ho-rácem opěvované Salernskě. — Ceny vin i jídel u porovnáni s našimi tarifu nejsou přemrštěné, zvláště uváži-li se, s jakou velikou regii se tu pracuje a že vše předkládá se s bezvadnou čistotou a pečlivosti. Účet za denni potřeby vede a zanáši se od zvláštního personálu do knih na konto pokoje, který cizinec obývá a předkládá se týdně k vyrovnáni, takže tu odpadá denni počítáni a vyprazdňováni portmonek, placeni bakšiše celé řadě pikoliků, kteři určité stoly a určité funkce jako v nějaké továrně — přiděleny mají. Jakýsi vrchní dohled nad čeládkou tou má „director", který černě, salonně vystrojen, nad pořádkem bdí, tiše pokyny a rozkazy dává, poroučí, kdy jídla na stůl nositi se máji, umi obyčejně 2—3 světové řeči a zastupuje v plné moci hoteliéra samého. —
Jelikož jsme již po společném diner večerním přijeli a neni zvykem mimo určité tu hodiny jisti — k tomu slouží restaurace — vyšli jsme ještě večer na zběžnou prohlídku nejbližšího okolí. Byl jsem na pochůzky ty připraven a nepotřebovali jsme tedy žádného průvodce   a vykládače. Radim každému, kdo chce v cizině
cestovati, aby se dřivé důkladně seznámil s historii a místopisem města, aby si opatřil plán města, které chce. navštívit, tím ušetři se čas i peníze; my také chodili po městě zcela přesné určitými směry, — vytkli jsme si předem, co kde navštíviti a prohlédnouti si hodláme — a tam v tu stranu jsme se tedy obrátili.
Také se doporučuje znáti směry tramvaje podle čísel — nápisů neb barvy světel — rovněž dobu, kdy. v který den a hodinu jsou musea, obrazárny, paláce a pod. obecenstvu přístupnými, po případě, kde , per-mezzo", t. j. povoleni k návštěvě paláců (Quirinalu — kde král bydlí — sněmovnu, francouzské akademie atd.) a jiných památnosti, dostati lze, nebof v fiimě, tak jako ve všech hlavních městech, nejsou sbírky a musea a jiné v každém dni přístupnými, snad z ohledů na nutné čistění a větráni sálů, snad také k vů!i učencům, a umělcům, aby si mohli v klidu svá studia odbýti, snad také i z toho ohledu, aby cizinte hodně dlouho v městě zadrželi a využitkovali. —:
A v fiimě bývají veřejné, statni neb městské budovy otvírány hodně pozdě, obyčejně v 10 hodin dopoledne. Italiani dovedou cizince slušně v hojné miře využit,  podobné   jako ve  Švýcarsku.  —
fiím jest dosti pravidelné město a má nyni přes půl milionu obyvatel. Tibera jej děli — jako Vltava Prahu — na 2 nestejné části, protéká od severu k jihu v šířce asi 70—75 metrů a tvoři uvnitř města 3 křivky. Voda její, jak jsem již při jiných řekách uvedl, jest vždy bahnitá,  nestálá,  takže v době sucha podobá se malé
-56 -
My k řece té hned ještě na večer po příjezdu dojiti chtěli, ale n;i ulicích počal již večerní obligátní shon lidu ;i my neustálym ustupováním a vyhýbáním se byli nuceni zůstati na hlavni ulici — corso — či   ,,Via   Humberti".
P Za doby republiky a caesarů slula cesta ta „via lata" — t. j. ulice široká, po které se všechen lid. vojsko, na pole (cvičiště) Marsovo, neb ku Capitolu a Palatini!   ubíral.
Nikdo by norek!, že jest to dosud hlavní tepna světového města; na některých místech je tak široká, jako v Praze ,,Spálená ulice"; pražským příkopům neb dokonce Václavskému namésti se nevyrovná. — Ale ty paláce, ty elegantní krámy, to corso, to vše dodává ji živosti, takže okružní třída ve Vídni neb Bedřichova ulice v Berlině se ji nevyrovná. Zde od rána do noci stále proudi lid. Zde povyk, hluk, nemá konoe; pro tramvaj neni tu ovšem místa, zde jezdi jen kočáry a promenuje lid. „Corso" počíná náměstím Benátským, vede přes náměstí Colonna a ústi na piazza populo. Jen stěží a pomalu — krok za krokem — mohli jsme se tu procházeti, před kavárnami a restauracemi šedi „národ" a prohlíží si cizince, elegantní pány i dámy římské, naslouchá vojenské hudbě, která od 9 hodin večer snad do půl noci na náměstí Colonna denně tu vyhrává.
Tím neobyčejným hlomozem, přebíháním ze strany ■
— 57 —
na stranu, a horkem večerním byli jsme znaveni a proto vešli jsme přimo z toho boulevardu do restaurace, která tučnými písmeny elektrickými žárovkami osvětlená a ozářená nesla v průčelí nad vchodem vlašský a německý nápis „Bayritches Bier", — zapadli jsme tam jako vlci.
Byli tam sami cizinci, což jsem usoudil z toho, že ani jeden z četné té míchané společnosti — dámy i páni — nepil vino a na jídelním německy skompono-vaném lístku, byla bavorská jídla; aspoň podle jména lněných pečeni jsem tak soudil; mezi jiným byl hned v čele „Lienzer Suppe". Domnívaje se, že se tu jedná o nějaký druh linecké polévky a maje radost, že se tu shledávám s rakouským městem, pokynul jsem jaksi z ohledu patriotického pikolíkovi, aby mi tu lineckou polévku přinesl; moje pani jaksi potutelně se usmívala, ale nezrazovala od pokusu toho.
Svižný picolo bílou zástěrkou opatřený, přinesl „Lienzer Suppe", ale jaké bylo podiveni moje, když za-rejdovav lžicí po hlubokém talíři jako veslem u lodky, shledal jsem, že to byla obyčejná polévka z — čočky, po němečku „Linse", kterou jsem jistě přes 50 let od svého mládi, nejedl a teprve v fiimé čekala mne pochoutku ta.
Zase jsem se napálil a to vinou nesprávné němčiny, která obyčejnou „Linse" pokřtila „Lienze", ale už se stalo, utržil jsem útrpný úsměv, proč prý jsem se dřivé neptal, co je to za pokrm. Za to bavorské — Spatenbrau — bylo pravé a také se z džbánu jako v Mnichově pilo.
- 58 -

Bylo 10 hodin dávno pryč, když jsme tuto útulnou hospodu v dobré náladě opouštěli, ale na ulicích snad teprve počínal ten pravý, bezuzdný, čisté vlašský život, z blízkého náměstí „Colonna" doléhaly na Corso zvuky hudby vojenské, písně, pískot a ramus lidu. Přesně o 7. hodině ranni byli jsme na nohou, posnídali v hotelu (1 lira), přihlásili se k společnému jídlu a nastoupili   výzkumnou cestu po Rimě.
Columbus, Vasco de Gama, Cook, Franklin, Humboldt, Stanley, Nansen; Sven Hedin a jak se všichni ti slavní objevitelé cizích zemi a národů jmenuji, nebyli dychtivější nad objevením svých nových zemi, jako já nad spatřením všech těch památnosti města, o nichž jsem v lavicích školních tolik poučného a zábavného slyšel a výkladům pánů profesorů s nadšením naslouchal.
Rád čítával jsem zeměpisná a dějepisná díla, geografie a historie byla již na gymnasium-mým oblíbeným předmětem a zvláště hrdinové a klasikové řečtí a římští, k vůli kterým jsem často nespal, byli mou zamilovanou četbou. Proto těšil jsem se na promenádu po ulicích, kudy asi ti rekové také chodili a na všechny ty zachovalé památnosti a starožitnosti, kterých Rim v tak hojné míře ve svých museích, galeriích, na náměstích, ve stavbách veřejných i soukromých chová a nebude snad škoditi, když v krátkosti a jen povrchně zopakujeme si několik listů   z historie Rima.
Roma a e terna — Rim věčný — dvakráte světu
vládnoucí, leží v rovině vulkanické, Campagna nazvané,
- vstaiověku panoval nad celým tehdy známém světě —
- 59 -
;vropě, Asii a Atrice - - v středověku vládlo zase papežství nad světem křesfanským a od roku 1870 vládne tu rodina královská nad sjednocenou Itálii.
Město prostírá se na sedmi mírných pahrbkách a na rovině Mariově, přes Tiberu klene se devět mostů, z nichž nejstarší 2 přes 2000 let starými jsou. Kdy Rím vlastně povstal, není historicky přesně zjištěno, ačkoliv historikové vypravováni svá ,,od založeni města — ab urbe condita — počinaji a přece datum bezpečně udati nemohou.
Tak jako založeni Prahy připisuje se báječné Libuši, tak založeni Rima pastýři Romulovi, kterého prý pod Capitolem vlčice v chýši odkojila, což v museum Capitole'vském na stěně hlavního sálu — v obrovském obrazu        včrnč znázorněno  jest.   Vi  se ale jen  tolik,
že Sabinove obývali pahrbky Quirinalis, Esquilinus a Viminalis, kdežto Sabinici prý sídleli na Capitolu a Palatinu a mezi s sebou časté půtky „k vůli ženským" měli. z čehož povstala báje o únosu Sabinek, což také věrně na Capitolu vymalované spatřiti lze.
Brzy připojili se obyvatelé sousední na vrchu Coe-lius a Aventius a ze spojeni jich povstalo město, které král Servius Tullius obehnal pevnou zdi, jejíž zbytky dosud sem tam spatříme.
Od založeni Rima vládli tu původně králové a teprve roku 510 před Kristem založena tu republika s 2 konsuly v čele a senátem od lidu zvoleného: město vzkvétalo a panství své nad všemi sousedními kmeny: Reky,   Etrusky   atd.   rozšířilo.   Ale   Gallové   roku   390
- 60 -
Brzy se ale ftim zase vzpamatoval z porážky té a censor Appius Claudius zakládá již roku 312 prvni vodovoa římský — Aqua Appia — a téhož roku prvni dlážděnou silnici z ftima do Capue a Neapole, po něm „via Appia" nazvané. Město vedlo neustále války se všemi sousedy i zámořskými a když roku 146 zbořilo Carthago, bylo panství řimské pojištěno, protože nemělo žádného nebezpečného soupeře. Z dobitých provincii proudilo nesmírné bohatství do Ríma, — střediska říše; — z porobeného ftecka přešla i vzdělanost a řecký mrav, z Asie a Afriky orientálský přepych a zahnízdila se tu nejen přímo báječná nádhera, blahobyt a přepych, ale i hýřivost bezuzdná a život bez příkladně   lehkomyslný.
Povstaly nádherné chrámy, lázně, náměstí (fora), sochy, veřejné budovy, a velikáni římští jako Caesar, Pompejus, Maecenas, Lucullus a jini předstihovali jeden druhého stavbami obelisků, triumfálních bran, circusů, basilik, portik, divadel a soch, že jim nebylo na světě rovno. A když republika zanikla, a nastoupili vládu císařové, tu teprve stavěna byla monumentální díla, jichž — bohužel — zbytkům všichni vzděláni národové podnes se obdivuji.
Zvláště prvni císař Augustus (28 před Kr. až 14 po Kristu) přivedl stavitelství na nejvyšší stupeň doko-
- 61 -
naiosti. Sám Livius vypravuje o něm, že postavil 82 chrámů a ftim jako město z mramoru svým nástupcům zanechal, ježto dřivé nejvíce z cihel se stavělo. A jeho nástupci, chtějice lid na úzdé držeti, aby lid zaměstnali — bořili, co předkové postavili a stavěli ještě nádherněji. Vždyf jest zjištěno, že Nero roku 64 po Kristu sám ftim na více místech zapálil a znova stavěti kázal. Pro sebe v nádheře a velikosti dosud nebývalé kázal postaviti mezi Palatinem a Esquilinem zlatý palác — dom us a u re a, po jehož zbytkách neni památky a ani učenci domáci nemohou s určitosti vysvětliti, kde by původní hranice tohoto podivného paláce byly. Ostatně kdo by o ftimě a době Neronově chtěl bliže se poučiti, nechf bedlivé pročte Sienkiewicze výtečný román „Quo vadis" a nabyde také jasné ponětí, jak se tenkráte v ftimě žilo.
Neronovi nástupci z rodu Flavia byli sami výteční stavitelé a fedrovatele všeho uměni. Z doby té pochází pověstné „Coloseum", Hadrianova hrobka (hrad andělský), lázně Caracally, Diokletiana, hradby Marca Aurélia, jichž zbytky podnes se zachovaly, atd. Nastala doba Konstantina, který založil obrovskou basiliku, thermy, divadla, nyni vše v sutinách. Císařem Konstantinem počíná doba křesfanství, které se stalo učenim a náboženstvim státním, když téměř 3 století bylo krutě jronásledováno.
Dle tradic cirkevnich přišel Petr apoštol r. 42. do ftima a byl zde za Nerona odpraven; výmluvným svědkem o pronásledováni prvních křesťanů jsou katakomby za hradbami římskými při silnici via Appia.
- 62 -

ilerančnim
dovoleno křesťanům stavěti své chrámy, prvni byl kostel Lateránský. Zákonem roku 408 od Honoria vydaným, byly pohanské chrámy zrušeny a v křesfanské proměňovány, a tu počalo bořeni a ničeni nádherných budov ku škodě vzdělanosti lidské a některé byly nevkusné v křesfanské proměněny. To zapříti a ničim omluviti se nedá. — Věčná škoda těch původních klasických staveb, z nichž na mnoze jen pahýly sloupů zbyly. Lidstvo tím přišlo  o vzory stavitelského uměni.
Nastal zase úpadek a když roku 330 residence císařská byla do Carihradu, — Byzance — přeložena, bylo slávě vojenského Rima odzvoněno a stal se pouhým, provinciálním městem, — a když nastalo stěhováni národů a barbaři ze všech stran do Itálie vtrhli a Rim plenili, pustlo sidlo světové a co nezničila přemrštěnost náboženská neb zloba lidská, z kořenu vyvrátilo země-třeseni, časté požáry, zbyla tu jen bida a chudoba a mory všeho druhu.
V té době, k velikému štěstí Rima, počalo panství papežstva, které zvlášf za Lva Velikého 440—461 a Řehoře Velikého 590—604 znova Rím ze ssutin k novému životu probuditi hodlalo. K tomu ke všemu Pipin, král Francký, dobyv Itálii, daroval Rim a veliké území až k Anconě k moři sahající do neobmezeného panství papežům, dal tak vznik k pozemnimu státu pa-pažskému.
Z vděčnosti za to korunoval Lev III. o vánocích roku 800 Karla Velikého na císaře římského.   Nastaly

- 63 -

sice později bouře mezi papežem římským a avignon-ským, jakož také mezi šlechtou a lidem, ale ze všech těch domácích válek vyšlo papežství vítězně. Nadarmo byl zase senát roku 1143 na Capitolu obnoven, nadarmo tribun lidu Cola di Rienzi 1347—1354 republiku dle vzoru antického založil, papežství roku 1417 po ukončeni rozkolu v cirkvi pevné mezi lidem i šlechtou zapustilo kořeny.
Náhodou také nastoupili osvíceni mužové na stolici Petrovu a ftim pod protektorátem jejich povznesl se zase k lesku a nádheře nevídané. Julius II. z rodu Medici a Lev X. osvíceni duchem renaisance, humanity, vzdělanosti, použili obětavosti všeho křesťanského světa k znovu vybudováni nádherného světového města.
Bramante. Rafael, A\ichela,ngello, Peruzzi a celá řada nejslavnějších sochařů, malířů a stavitelů zvěčnili svou nesmrtelnou slávu stavbami velkolepých chrámů, paláců neb okrášlili je sochami a malbami geniálními, kterým podnes všechen svět v prachu se koří a nad které ruka  lidská  nedovedla nic krásnějšího   vytvořiti.
Nastalo sice v pozdějších dobách opětné drancováni pokladů zvláště od vojska španělského a německého a na tisice uměleckých památek vzalo tu za své, nie Sixtus V (1585—1593) znovu vše k nevídanému lesku přivedl, takže obnovitelem Ríma — Romae restaurátor nazýván.
Přidám-li, že Rim od roku 1804—1814 byl pod panstvím Napoleona, který také obrazy a sochy do Paříže odvážel, z nichž jen některé po jeho pádu do galerii římských zase navráceny byly   a  že  roku 1870 Itaiové
- 64 -
vedeni Garibaldim průlomem ve hradbách u porta Pia do fiíma vtrhnuvše, panství papežskému konec učinili a Rim s veškerým územim sjednocené Itálii při vtělili, byla by aspoň v hlavních rysech historie Rima naznačena. Ostatně naše měšťanské a střední školy mají ve svých učebnicích hojnost látky rozmanité k studiím o věcech římských  a pro:i            vám   na tomto líčeni;
však   vzdělanci   i                   í   znají   zajisté   podrobně
přiběhy historie té.
To všechno vířilo mně v hlavě: sláva i úpadek, pohanství i křesťanství. Caesar i Garibaldi, vše páté přes deváté pletlo se mi v mozku, když jsme do tramvaje elektrickým pohonem hnané vstupovali, abychom na vlastni oči viděli, o čemž jsme s obdivem četli, aneb do slova na den i rok, v lavicích školních učiti se museli Jelikož jsem cestu se svou paní konal, rozumí se samo sebou, že naše první návštěva platila chrámu sv. Petra   a sbírkám Vatikánským.
Přála si sice viděti také papeže, ale bohužel ten obyčejným plebejským smrtelní           idka kdy se ul
a již v holelu při snídani doktor lékařství z Vidně a krajan, k velikému zarmoucení mé pani vyklqdal, že neni možno k papeži se dostati a že ani deputace radnice vídenské nebyla předpuštěna.
Jeli jsme ledu aa laciný peníz na ,,piazza populo",— nejkrásnější' a nejpravidelnější náměstí římské, — které má podobu elipsy a ve středu 36 m. vysoký obelisk, jejž dal Augustus 10 let před Kr. postaviti v „circus maxinus" a papež   Sixtus   V.  sem   postaviti   kázal.   Náměšti   to
- 65 -                                    5
z
zdobi mimo to dvě krásné fontány se sochami Rómy a  Tibery, Neptuna   s titony a delfíny.
Zde se sbihaji 3 hlavni ulice římské: uprostřed „Cor-so" ke Capitolu a forum Romanům, v pravo ,,via di Ri-petta" směrem k pantheonu a v levo „via del Batuino" směrem ku Quirinalu. Přejeli jsme moderní kamenný most královny Markéty a minuvše řadu obyčejných kasárenských budov vystoupili jsme na nejslavnějším namésti celého světa — na „piazza di san Petr o", jež jest vlastně velkolepé nádvoří k největšímu kostelu světa; mohlo by se tu s Kolárem zvolati: „Stůj noho, posvátná jsou mista, kamkoliv vkročíš!" Dojem k nepopsáni úchvatný! Kdož by neznal náměstí sv. Petra? Zvláštni klid a mir tu vládne, vše dýše nadpozemskou velkolepostí.                                                                       \
Náměšti má podobu elipsy, obemknutou 4 řadami gigantskýcli pravidelne rozestavených sloupů, které tvoři pověstnou kolonádu a kterou Bernini z rozkazu Ale-xandra VII. nákladem 4V» milionů lir postavil; nad kolonádou jest rozestaveno 162 soch.
Uprostřed stoji tu zase 25'/.- metrů vysoký obelisk, jejž Caligula r. 29. po Kristu ve vatikánském cirkusu postavil, po stranách jsou 2 fontány s vodotrysky od Maderny, které nám při 24" R prijemný chlad poskytovaly.
Dlouho jsme tu jako k zemi přikováni stáli, aby obraz tohoto kouta světa hluboko do mysle naši se vryl. Mne ovšem nejvíce zajímal starý památník e-gyptského stavitelství. Obelisk byl sem dopraven z He-liopolis a stáři jeho nelze ani přesně udati — snad 2— 3000 let — kdož to vi. Postavil jej Caligula v cirkusu.
- 66 —

který v těchto mistcch stával a kde také Petr popraven byl; proto na véčnou paméf postavili papežové chrám a nádvoří to. — Za zmínku stoji zajímavá historka, jak papež Sixtus V. dal r. 1586 dopraviti obelisk — 4000 m. centů těžký a z dosavadního na místo nynější postaviti. Kd(|ž měl býti obelisk vztýčen, seznal stavitel Fontana, že provazy nestačí pro přílišnou délku a výšku — a ač zavázán byl pod trestem smrti každý hlasitý hovor, přece troufal si jeden z těch 800 dělníků, kteří kolosa pomocí provazů vztyčovali, jménem Bresca, v kritickém okamžiku zvolati:: „Aqua alle funi" — „vodu na provazy" — a to pomohlo. Rodina Brescova dostala za tuto vtipnou radu přivítej, že může na květnou neděli dodávati palmy ku průvodu po chrámu sv. Peter-ském. A těch se na sta každoročně podnes vypotřebuje. Rodina Bresca stala se tim zámožnou. —
Po prohlídce tohoto náměstí stoupali jsme po stupních mírně vyvýšených ku předsíni chrámové, kde na levo socha Karla Velikého a na pravo Konstantina. By! tu chlad, takže jsme svrchníků použili; vstoupili jsme obrovskými bronzovými dveřmi do svatyně, která stojí na miste onoho cirku Neronova, kdě nespočetné zástupy křesťanů vytrpěly smrt mučennickou^ jak o tom dojemně vyprávěti dovedl Sienkiewicz.
Zůstali jsme státi při vchodu, ochromeni dojmem nezvyklé velkoleposti; připadali jsme si tuze maličcí — jako mravenci — pod těmi obrovskými rozměry a o-blouky chrámu. Ani tak ohromnost svatyně nečiní tak mocný, úchvatný dojem, jako ta harmonie barev, zlata, mramoru, mosaiky, soch, oltářů a trvalo dlouho, než-li jsme se odhodlali k promenádě po chrámu, který tichem
— 67 —                               5*

a prázdnotou lidu zrovna vynikal. Jen cizinci s cestovními knihami a kukátku tu převládali; měli jsme za to, že zde bude tlačenice „sešlost lidu" — a zatím kostel byl skoro prázdný, 20—30 cizinců nic tu neznamená, neboť chrám zaujímá plochy 151 arů, jest 187 m dlouhý, v prostředni lodi 46 m široký, až ku klenbě — ku krizi — 132 m vysoký a stál prý přes 200 milionů lir; má 29 oltářů a   148 sloupů.
Hned u vchodu jest portýrová deska, kde roku 800 přijal Karel Veliký císařskou korunu řimskou. O stavbu chrámu má veliké zásluhy papež Julius II. z uměni milovného rodu Medici a jest také v prostranní kapli na pravo zde pochován. Plán ku chrámu vyhotovil slavný Bramante a také stavbu započal, a po jeho smrti nastoupil Rafael, Peruzzi, Michalangelo, Fontana, kteří v stavbě pokračovali.
Nejpodivnějším dílem jest tu kopule v objemu 192 m.; v průměru má 42 metrů a ve výšce až k lucerně 117 m.; okrášlena jest skvostnými obrazy mosaikovými na zlaté půdě. Na vlysu jest na modré půdě pověstný mosaikový nápis: Tu es Petrus atd. — Pod kopuli stojí drahocenný hlavni oltář, nad nimž vznáší se kovový baldachýn, zhotovený z kovové střechy pohanského, klasického Pantheonu, nesený 4 točitými pozlacenými sloupy. Zde jen papež čte mše; pod oltářem jest hrobka sv. Petra. Dvoje mramorové schody vedou pod oltář „ke Ikonfessi", t. j. Iirobce, bsvětlené bezčetnými lampami; před hrobkou kleči krásná postava Pia VI z mramoru od Canovy.
- 68 —
:
Požádal jsem sakristana, aby nám ukázal klenotnici, hrobku, kde v zlaté rakvi odpočívati má apoštol Petr. Vyhověl přáni našemu, zatočil klikou, kterou mříž a deska kovová stranou S€ odhrnuje a my viděli malou, drahokami a zlatěn.           lu kasetu s domnělými ostatky
prvního biskupa římského.
Rozumi se, že tato ochota kastelánova byla odměněna, nebof v Itálii nic se zadarmo nekoná, Svou procházku po kostele započali jsme na levé straně, kde nalézá se také kaple Klimentova, kde obyčejně bohoslužby a modleni všelijaká po celý den se konají; celá řada kanovníků, různých ceremonářů s' alumny a studenty konviktskými odbývala tu své obvyklé „hodinky" a nešpory, odpoledni i večerní pobožnosti Vše děje se nahlas, mechanicky, někteří praedikanti měli vý-sonorni hlas, patrně byli to vybraní knězi, ale to neustálé monotónní odříkáváni breviáre a různých officii cizince mnoho nevábí.
Za to o významných slavnostech bývá ztie provozována klasická hudba chrámová. Zde také Palaestrini své koncerty řídil a také před oltářem Quido Reni -ukřižováni sv. Petra, jest pochován. — Dále v levé křížové lodi stoji celá řada zpovědnic, kde poutníci ve své řeči mohou své hricliij vyznávati. Proto na každé zpovědnici .jest latinský nápis, v které řeči se tu zpovídá, tak jest tu řeč německá, francouzská, španělská, anglická, madarská, polská atd., jen česká tu neni, patrně nestojí Rím o naše hříchy anebo vědi dobře ve Vatikáne, že jsme národ hoiubiči, mírumilovný, který nikomu nekřivdi   a zlé dobrým odměňuje a vyplácí.
-.-
.
A přece na tisíce poutníků ze zemi naši rise, hlavně z Moravu, Slovácka tu bývá, takže dokonce separátní vlaky do ftima rok co rok se pořádají.
Na pravo od hlavního oltáře odbýval se roku 1870 koncil, kterého se též kardinál Schwarzenberg a biskup Strossmaier   jako  oposičnici   súčastnili.
Na konci pravé lodě v kapli zvláštni jest pověstná socha „Pieta" od Michelangela, jejíž reprodukce ve všech zemích jest známá a chvalitebně rozšířená. Matka bozi i v bolesti mladistvě sličná chová na kline bezvládné tělo Spasitelovo, jehož hlava mirně jest nakloněna. Těžko loučili jsme se od originálu toho, zde také neustále jest mnoho  „citlivých" dam.
Michelangelovi bylo teprve 25 let, když dilo toto z mramoru tvořil. Jest to také jediné jeho dilo, které plným svým jménem jako autor do mramoru vtesal. V kontraktu s papežem uzavřeným slibuje mladý umělec, že vytvoří dilo, kterému v tehdejším ftimě rovno nebude a které by žádný tehdy žijici umělec lépe vytvořiti nemohl.
V této kapli ukazuji také točitý mramorový sloup, který pocházeti má ze zbořeného chrámu Šalamounova v Jeruzalémě.
Obešli jsme všechny poboční kaple, všude jsou nějaké významné zvláštnosti a památnosti, všude plno pomníků zde uložených papežů, takže pobočné ty kaple jsou vlastně hotové mauzoleum; — pomníky provedli sochaři-umělci, kteří světového jména požívají — nechybí ani Canova ani Thorwaldsen. Rovněž   obrazy na
,
-- 70 —

jednotlivých oltářích pocházejí vesměs od slavných mistrů, že by ale práce rezbárska na oltářích čím zvláštním vynikala, nepozoroval jsem. Podobné oltáře má každý venkovský  kostelík   u nás.
A ještě jednu zvláštnost pozorně jsme si prohlédli, — jest to v hlavní lodi chrámu na pravé straně bronzová socha apoštola Petra. Jest to bezpochyby dílo z 5. století. Umělec neznámý představuje tu sv. Petra v podobě římského konsula, který má togu a pravou ruku pozdviženou, jakoby lid žehnal, pravou nohu má celou „zulibanou", pěkně vyleštěnou; zbožní věřící přichází totiž do chrámu k soše starobylé a z piety líbají aneb aspoň dotýkají se nohy apoštola. Když jsme sochu tu prohlíželi, přišla sem řada chovanek nějakého vyššího dívčího ústavu, pensionátu neb lycea, vedena jeptiškami Slečny šly pěkně v páru, měly elegantní černé roby, černé rukavičky a vějiře, kterými se „fofrovaly", hladké účesy, bez klobouků, jen krajkové šátečky z hlavy jim splývaly. Představená jejich postavila se před sochu, slečny v polokruhu před ni a přednáška počala, načež všechny přistoupily k soše a uctivě nohu Petrovi políbily, takže apoštol z toho líbáni radost míti musel; odtud snad pochází zvyk libati při audienci papeži trepky. — Podivuhodnou jest tu po celém chrámu umělecky provedená mosaiková dlažba z pestrých barevných kamenů složená; jsou to hotové krajky, které napodobí květiny, slunečnice, palmy, pravý to koberec. I v tom Italové se vyznají a není divu, vždyf mají dosud vz»ry ze zachovalých dlažeb starých lázni, o čemž jsme se později sami dobře přesvědčili. Věru bylo
by hříchem, kdyby tato nádherná dlažba měla se pokrývati koberci fabričně zhotovenými, jak tak často při slavnostech v našich kostelich vídáme - Tim byli bychom hotovi s vnitřkem chrámu; chtěli jsme se sice ještě podívati do podzemních místností „Sagre Croffe", kde jest pravý kabinet kapli, starožitných oltářů, pomníků, kostelních rouch, kalichů atd., kde leží také Pius II. (Äeneas Silvius), jenž tak chvályhodně o národu č psai a vydal svědectví o hrdinné smrti Husově, ale k tomu bylo potřebí aspoň 2—5 hodin a my chtěli ještě prohlédnouti si kopuli, abychom užili pohledu na ftim, ktorý jsme dosud jen z ulic povrchně znali. Kdo chce miti rozhled na Rím, aby mě! ponětí o rozloze jeho a nejbližšího okolí — a kdož by si to nepřál — tornu odporučuji návštěvu kopule chrámu sv. Petra nebo procházku na vrch „monte Pincio" anebo návštěvu věže radnice na Capitolu postavené, to jsou nejlepší zdejší rozhledny; zde není Eifflova věž ani rozhledny na Petřině, — myslím, že by senát římský takovou železnou moderní rozhlednu ani nestrpěl, poněvadž by takové železné lešení do ftima se nehodilo, ň protože my turisté již od mládí po výškách, horách a starých hradech rádi běháme, nemohl jsem si odepříti rozhledu po ftimě z kopule, tedy místa zde nejvyššího, k čemuž i moje pani ráda svolila a na pěknou vyhlídku se těšila.
V levé lodi biiže kapie Kiimentské jest vchod na kopuli. Opatřiti jsme si vstupenky a točitými, pohodlnými schody, které opravdu neunavuji, vystupovali jsme stále výše; na stěnách samé podpisy, až černo, takže
- 72 -
maltu neni vidět, — „jména hloupých najdeš na všech sloupích" — pomyslil jsem si v duchu, ale hned jsem zarazil a přestal v duchu láteřit, když jsem viděl a četl pamětní desky, které tu do zdi zasazeny jsou a připomínají tu návštěvy různých potentáta světa. Po staletí jsou zde zapsáni a zvěčněni lidé slavní, jako se   v  hotelu  zanáši  jména  cizinců  do  knihy  policejní.
Tato procházka do kopule nebyla obtížnou, nebylí jsme unaveni, když jsme se dostali na první díl promenády té — na střechu chrámovou. Vzestup jest mnohem snazším, než-li byl na starou kampaniUu benátskou, -kterou jak známo  Napoleon  koňmo navštívil.
Na ploché střeše chrámové mohli jsme jako na nějakém cementovém náměsti choditi; aby nikde voda prodrati se nemohla, jest zde cementem přimo plýtváno. Jest tu celá řada domků, kde bydli hlídači, dělnici, sluhové chrámu, kteří tu ze vzdušných výšin každodenně nádhernou, záviděníhodnou vyhlídku mají. Když jsme sem vstoupili, bylo tu také hojně cizinců opatřených dalekohledy, Baedekry, plaidy; dámy přivazovaly si klobouky, aby jim do zahrad vatikánských neb na namésti sv. Petra neuleiěiy — vane zde mírný, teplý vitr a proto opatrnosti jest tu potřebí.
Přistoupili jsme k balustrádě chrámové, kde jsou 6 metrů vysoké sochy Krista Pána, Panny Marie a apoštolů, z nichž každý má v ruce symbol svého učeni neb umučeni.
A ta vyhlídka odtud! Pod námi moře paláců, chrámů   s kopulemi a věžmi, křivá Tibera line plynoucí   s 9
-    73 —
r mosty, před námi zahrady a parky na Monte Pincio, opodál na pravo královský hrad Quirinál s hlavním průčelím od slunce jasné pozlaceným, dále na východ vysoká vez na radnici Capitolské, háje cypřišů na Pa-latýnu a Janiculu a na jihu zahrady vatikánské a palác Vatikánský sám; dále na obzoru za Rimem vidime Ape-niny, hory Sabinské a Albánské, pod nimi krásné Tivoli, Frascati, s množstvím bělostných vil boháčů římských, kde i Caesarove své pyšné letohrady měli — to vše jest .krásná vidina, na niž se tak snadno nezapomíná.
Pokochavše se neobyčejným panoramatem Římským, na chvíli jsme si tu usedli a pak zase stoupali výše — ještě 94 metrů — abychom se dostali do kopule, kterou Byron tak nadšeně opěvuje: Schody do kopule, která se tu nad chrámem majestátně zvedá, nejsou už tak pohodlné jako dosud, jsou příkřejší, vyšší a bývá tu vyhýbání obtížné; také nejsou jasně osvětleny a bývá tu na některých místech jakési přítmí a musi se tedy opatrně choditi. Všade v jisté vzdálenosti jsou rozestaveni hlídači chrámu, aby i cizincům vysvětleni podávati mohli a aby se tu úraz neb neštěstí nějaké nestalo.
Konečně dostali jsme se na galerii kopule — vysokým zábradlím opatřené, odkudž ze závratné výše pozorujeme a prohližime si tu ohromnou prostoru chrámovou a veledilo kopule samé. Lidé pod námi jsou malí jako pidimužíci.
,,Duše v tobě roste — mohutni —
7'
až splyne v lad s tím domem velebným — napsal Byron.
Někteří otužili turiste* a zvedavci zvláštní vystupuji \i|sr - až ílu lucerny kopule — tedy do výše 130 metiú, iilo Spjhánl to po |akémsi žebřiku jest přímo krkolomné — pro rJémg moc nepohodlné — ba pro korpulentní anebo v úzkých moderních sukních zhola nemožné. My do té výšky jsme se neodvažovali, rnéli jsme téhle procházky zrovna dost a proto pomalu sestupovali jsme dolů na piazza st. Petro, obešli velechrám a  pospíchali  do  sbirek  vatikánských.
Vatikán jest stálé obydli hlavy církve a různých hodnostářů a úřadů církevních, kde také uloženy jsou největší a nejdrahocennější klenoty světa. Jest to dílo mnohých století — od roku 500 počínaje až na dnešní dobu — stále se zde staví neb pristavuje. Jest to ohromný komplex budov — největší palác na světě — má přes 1000 sálů, komnat, kapli a 20 dvorů.
Zákonem garančním ze dne 13./5. 1871 náleží Vatikán, Laterán a villa Castel Gandolfo papeži právem extorriatním, — to jest, papež jest tu neobmezeným pánem — nepodléhá moci italské vlády — jest tu souve-renni. — Z celé té spousty komnat obývá však jen 4 pokoje v prvnim poschodí paláce, jehož okna na náměstí sv. Petra vybíhají; má pěknou přimou vyhlídku přes Tiberu na Quirinal, kde sídli král; myslím, že kdyby tihle pánové použili dalekohledu, že by se bezpečně mohli poznati a jeden druhému rukama znamení  dávati. Ale  tak  všechen  styk  mezi  Vatikánem   a
■
-75-

Quirinalem jest diplomaticky aspoň veřejné přerušen, papež jest, — anebo lépe řečeno — musí býti ,,véz-ném vatikánským", nejde ani do Lateránu, nenavštevuje
svou rozkošnou villu Gandolfo, snad ani neví, kde v ktercu stranu ta villa leží a navštěvuje jen své vatikánské zahrady, které jemu nutní'] odbpočinek, klid, zábavu  i  zaměstnáni   v přírodě  umožňují.
Ala tu vinice, jeskyně, krytá loubi, kterými ani žhavé slunce italské proniknouti nemůže, má tu včely, gazelly, všeho druhu ryby, ptactva, palmy, sochy, kaple   i  automobil jest rnu   k disposici.
Moje pani byla celá nešťastná, když z jedné dlouhé chodby musea vatikánského do zahrady papežské nahlédla a — nemohla — nesměla tam! Co by byla za to dala, kdyby byla jen náhodou papeže spatřila, jak se v bílé sutaně doprovázen kardinálem-sekretářem a šlechticem z gardy nobili po zahradě prochází. A je prý to stařec roztomilý, prostodušný s usměvavou, laskavou tváří, který dosud trápí se, že nezůstal v Benátkách, kde byl patriarchou, kde byl šťastný a spokojený  a nemusel představovati vězně vatikánského.
A na svoje zamilované Benátky stále pamatuje a na osudech města toho vřelý podil bere. Svou příchylnost k městu lagun dal nyní zase na jevo tím, že poručil, aby na jeho náklad by! zase postaven pozlacený anděl na obnovenou campanillu benátskou. A když Messina pobořena a vlnami mořskými částečné zaplavena byla, daroval ve prospěch ubohých přes 1 milion lir a kázal otevříti všechny hospice vatikánské, aby do nich
- 76 -
opustená chudina a sirotci messinští zalézti mohli. Sám podesta ŕimský — povestný svobodný zednář Nathan — osobně tenkráte dostavil se ke kardinálu Mery del Val, aby za tento šlechetný skutek veleknězi poděkoval, což ve světě s uspokojením na vědomí vzato bylo. Tak to má na světě býti, — cesty mohou býti rozličné jen vůli mějme stejnou; — každému dejme, co mu náleží — suum cuiqnc — nechf každý šfastným jest dle své facony, jak říkával velký Fricek pruský, vol-tairovec a nejmilejší příteliček rodu Habsburáského. Nynější papež pochází z chudé krejčovské rodiny a nestydí se za svůj nízký rod. Jeho sestra, chudá vdova — navštěvuje bratra denně a sdílí s nim často společný oběd, což prý je proti dosavadní dvorské etiketě.
A tak jsme tedy oba do té papežské zahrady smutně hledčíi, k^yž jsme do sáhodlouhého koridoru v prvním poschodí vkročili. Již na nádvoří stála řada kočárů s cizinci a před skleněnou fortnou byla skoro tlačenice; odevzdali jsme deštníky a svrchní roucha, přijali od psemovaných sluhů „permezo" a vstoupili do sálu na pravo, kde sochy antické na odiv světa — v pravém slova smyslu — vystaveny jsou.
Zde v 11 sálech jest sbírka antických soch, zajisté prvni na světě, založena byla Juliem II. a Klementem VII., kteři byli velikými příznivci uměni a v plné míře vynahradili, co kdy předchůdcové snad nevědomky zavinili neb vykonati opomenuli. Bylo vůbec velikým štěstím a dobrodiním pro Rim, že po většině zasedali na stolici Petrovu muži vznešení rodem i duchem, kteří zasluhuji, aby památka jejich na věky nevyhasla.   Stáli
— 77 -
,
v čele osvěty, podporovali umělce a básníky — vynakládali na udrženi klasických děl miliony — zakládali a vydržovali nizké i vysoké školy atd. atd. Tyhle zásluhy papežové někteří mají a nemohou se jim odpírati ; bylo by to na úkor pravdy a příčí se to pravé vzdělanosti.
Popisovati detailně sochy v museích vystavené, není mi absolutně možné, — kdo by se o sbírky ty vědecky zajímati hodlal, necht opatři si katalog musei těch — bohužel neexistuje popis v řeči naši — a proto spokojiti jsme se museli stručným popisem Griebenovým a tedy uvedu ze spousty těch uměleckých pokladů jen díla nejslavnější a to jen všeobecně.
Hned v prvním sále (salla dela Big a) jest u-prostřed klasické mramorové dvojspřeženi, po němž sál jest pojmenován; zde také jest pověstný Bachus vousatý a metač diska; v sále „Croce" (v podobě křiže jest Venuše, napodobenina Praxitelovy Afrodity Cuidské (ale má plechový — přehozI); v galerii ,,de i Cande-labri" — dlouhém to coridoru s nádhernými malbami na stropě, vidíme Ganymeda orlem unášeného a pověstnou sochu „zápasícího Galia". V sále „Rotunda" jest poprsí Zevovo a Juno Berberinna, v osmistěn-ném skvostném sále Apollo Musagetes. Euterpe a musy, — na podlaze v kabinetu „Maschere" jest mosaika mosaikami z bývalé villy Hadrianovy a tanečnice z pen-teuckého mramoru. —
Pak přišli jsme do dvora „Belvedere"; jest to dvůr   s arkádami dle plánů Bramantových — v rohách
...

jeho jsou malér kabinetu s nejslavnějšími díly sochařskými. Hned v prvním spatřujeme skupinu Laokonovtíu, která zdobila kdysi palác císaře Tita a byla za Julia II. nalezena. Michel Angelo nazval ji divem uměni. Jest to dílo řeckých sochařů Agenora, Polydora a Athemodora. Vypravuje >báje, že uražený Apollo nechal svého kněze Laokon;i ;i jeho 2 syny dvěma hady usmrtiti, a tato hadi scéna — jak hadi rodinu tu usmrcuji — jest nevyrovnatelně zde sochařsky provedena. Obdivujeme uměni, které dovedlo zdranuiti-sovati hrozný okamžik, kdy hadi niči tělo otcovo — zvláště bolestná tvář otcova dojímá nás citlivě; je nám při pohledu na výraz obličeje otcova jako by nás ti hadi štípali.
V druhem kabinetu jest pověstná socha Apolla be l'v c cle v rieh o, nalezeného v 15. století ve ville Grossoferata — pokládá se vůbec socha ta za nejkrásnější dílo řecké — v každém coulu bůh! V třetím kabinetu jest Perseus a zápasník pěstmi od Canovy a ve čtvrtém Hermes s velmi krásnou hlavou. A tak chodíme tu z jednoho sálu do druhého — kolem samých soch jako v nějakém pralese; samý obr, velikán
—  muži i ženy — jichž jména a osudy historie nám zachovala. Jsou to bohové a bohyně, jichž sídla na O-lympu básníky řeckými i rímskymi opěvována byla — nymfy, musy, faunové, rekové, Homerem i Virgilem zvěčnění — slávou do nebes povýšeni. Jsou tu králové, konsulové, tribuni lidu, censorové a liktorové, caesarové
—   hodní i krvežízniví — gladiátori a zápasníci v cirku, básnici, vestálky, knězi atd. a to vše  v přirozené veli-
- 79 -
kosti jest drátem umělce na věky zvěčněno. Zde jsou pravzory sochařů známých i na vždy rouškou tajemství zastřených. —
Když jsme v těchto museích dleli, byla knihovna vatikánská zavřena; litoval jsem toho velice, nebof rád bych se byl podíval na největší a nejbohatší knihovnu světa, kde i náš Palacký ku svému dějepisu prameny sbíral a kde nevyčerpatelná studnice pro historiky všech národů se nalézá.
Rovněž museum etruské a egyptské bylo uzavřeno a bohužel neměl jsem již tolik času, abych si byl oboje důkladně prohlédl. —
Pospíchali jsme k síním Rafaelovým, který již jako 251etý nepřekonatelný umělec kouzlem svého štětce absolutné nade všemi tehdy proslulými malíři vládnul a dosud nikým přemožen nebyl. Rafaelovy o-brazy a kresby jsou obyčejně v obrovských rozměrech
—  celé stěny zaujimajici — a těžko od nich se odloučiti.
—  Jeho malby představují výjevy z dějin církevních i světských — též z mythologie čerpal. — Mistrné představuje nám velikost, slávu a moc papežů — bylf Rafael, abych tak řekl, dvorním papežským malířem — vypravuje se, že tehdáž za jeden obraz průměrně 10.000 K našich peněz od papeže dostával, což byl na tehdejší poměry peniz přímo báječně veliký. Obrazům jeho porozumíme dobře, když uvážíme, že počátkem 16. století na papežském dvoře panoval podobně veselý, bujný, přímo rozpustilý život a dvomi mrav, jako v ostatních státech ital, ku př. ve Florencii, kde vládli Medici, ve Veroně u Scaligmr v Ravenně u Este, Benátkách, Neapoli atd.
- 80 —
..
Všecky ty vlastnosti doby tehdejší zrcadlí se v o-brazech Rafaelových; umělec koří se svému mecenáši, ale zobrazuje také vtipně a žertovné všechny slabiny papežského  dvora. —
V Galerii Pia IX. jsou moderní obrazy nejgeniálnějších mistrů z doby Pia IX. Zde také vystaven jest obraz polského maliře Matějky, roku 1881 od Poláků papeži darovaný. Obraz velikých rozměrů — zaujímá celou stěnu sálu, znázorňuje osvobozeni Vídně od Turků roku 1683  králem  Sobieským. —
Pak zavedl jsem paní ku prohlídce papežských G o-belinů, jichž cena do velikých milionů sahá, — visi tam v oorridotu jako visivaji sukna neb látky na šaty u obchodníků — a jen dráždi svou dokonalosti; pro dámy jsou tam nízké pohovky — moje pani také jich hned použila a trvalo dlouho, než jsem ji k odchodu a ku další prohlídce přiměl. — Při mimořádných slavnostech zavěšuji gobelíny ty v kapli Sixtinské, kam jsme po úzkých,   zcela  primitivních  schodech   vstoupili.
Tam bylo plno cizinců, kteři opatřeni dobrými dalekohledy a zrcadly — obyčejně v průvodu placených vykládačů, — zbožné naslouchali výkladům o svatyni této, která jest nejdrahocennější klenotnici v celém Vatikáne. Kaple Sixtinská neni veliká — jen 40 m. dlouhá, 18 m. široká — na 3 stranách galeriemi opatřená, klenutá a krásnou mosaikou dlážděná; mramorová, umělecky provedená mříž dělí svatyni tu na 2 nestejné díly. — Zde vládl zase neobmezeně Michelangelo; zde jsou jeho pověstné malby   a fresky; představuji výjevy
- 81 -
ze starého a nového zákona, ku př. svoření světa — — potopu atd. Sténá za hlavním oltářem jest pokryta přeslavným jeho obrazem „poslední so ud"; toto nesmrtelné dílo provedl umělec v 7 letech — od roku 1354—1541. — Na obraze jest přes 500 figur a hlav, ale bohužel značné již jest očazen od svíček na oltáři planoucích.
Na obraze jest také znázorněno peklo, s převozníkem Charonem a soudcem Minošem. Tento Minos má podobu bývalého ceremonáře Pavla III. jménem Biagio z Caseny, kterého mistr zde z té příčiny zvěčnil. že káral nahotu figur. Pavel III. věděl si však rady, povolal malíře Voltera a ten nejnápadnějším figurínám přimaloval         šaty   —   čímž   ovšem   krása   nezískala,
ale  přemrštěné  cudnosti  bylo  vyhověno.
V   kapli Sixtinské celebruje jen papež a to — je-li zdráv — jen o největších svátcích církevních a lze si pak zjednati přistup do kaple jen na odporučení; přeL?psán jest ale oděv černý   u pánů i dam.
V   těchto dnech bude slaveno v Rimě hrdé jubileum. 400 let uplynulo, co dokončena byla Sixtinská kaple. Papež Julius II. z rodu Medici oslavil událost v roce 1512 velikým okázalým banketem, k němuž byli pozváni všickni cizí vyslanci. Uměni milovný papež byl malbou Michelangela nadšen a neustále mistru blahopřál, ale přece jednu maličkost mu vytýkal.
Zdálo se mu totiž, že na stropě chybí tu a tam na malbě několik malých skvrn zlata a ultramarínu a mínil, že by přimalováním jich dojem se zvětšil. Naléhal
— 82 —
tedy na mistra, aby je ještě přimaloval, ale umělec nebyl k tomu nakloněn a nechtěl lešení k vůli tomu znovu stavěti. Leč papež znova do mistra mluvil a minii posléze, že celá malba nedostatkem těchto teček trpí   a působí chůd é.
Michalangelo odvětil jen slovy: „Ti, které jsem tam nahoře namaloval, byli také jen c h u d i lidé" a papeži nepovolil. — Papeá^ musel se s odpovědí tou spokojiti. Když se kaple dostavila, lid z celého ftima se tam hrnul, aby   obdivoval   dílo   mistrovské.
Bezprostředně u kaple Sixtinské jest „sala re-g i a", kudy dříve po schodišti u bronzové brány před lety do Vatikánu se chodilo a kde pověstná švýcarská garda cizince propouštěla. Ale nyní jest zde vstup zakázán a každý, kdo by chtěl sbirky vatikánské navštíviti a si prohlédnouti, musí ojklikou kolem chrámu sv. Petra obtížnou cestu konati.
My zde ukončili prohlídky — byli jsme opravdu unaveni — což jsme ovšem v jakési neobyčejné extasi, — při samém obdivování a prohlíženi ani nepozorovali; i moje pani statečně si tu vedla a ani slůvkem nějakou únavu neb slabost na jevo nedávala, ačkoliv jsme přes 5 hodin neustále byli na nohou. Byli jsme s prohlídkou vatikánskou na výsost spokojeni a proto jsme  na únavu i hlad zapoměli.
Vsedli jsme do drožky, abychom časné k hotelu se dostali, — jeli kolem hradu andělského a tribunálu po nábřeží a přes most Tibery do hotelu k společnému obědu.
— 83 —                                  6*
15) If Ó      Tt

2e jsme odpoledne neměli chuf, abychom zase né jaké museum, kostel neb obrazárnu prohlíželi, — uvěři mi zajisté každý — a proto předsevzali jsme si, že odpoledne strávime v boží přírodě, a sice v největším parku — na Monte Pincio — oblíbeném to výletním místě Rimanů, kde vévodí villa Borghese a Medici, v niž má sidlo akademie francouzská a jelikož hotel náš leží přímo pôd parkem tím, neměli jsme k čili daleko, sli jsme přes náměstí španělské a vstoupali po schodech vzhůru; na schodech jsou prodavači vybraných exotických kvétin; zde z rána také obyčejně vybírají si maliři „modele" pro své malby a nebo sochaři pro sochy.
Zde stoji neb povaluji se starci vousati, — s krátkými plášti a calabreskými klobouky — jako raubiři z Abruzy a představují bud veterány z doby Gari-baldihq neb velmi dobře hodí se za románové loupežníky. Zde jinoši i dívky v malebných krojích národních nabízejí se malířům a sochařům za modele nymf, najad, pastýřů, bohů atd. — Moderní otroctví. —
Kolem starobylých hradeb z červených cihel dobře pálených stoupali jsme do vrchu, který má jméno po patricijské rodině Pinciů z doby císařské. Z hradeb visely obrovské kaktusy, brečtany, zvonky a různé ú-ponkovité byliny, takže hradby ty cele pokryty jsou. V parku vidime již nyní bujnou jižní vegetaci, vedle stihlých pinii jsou zde cipřiše, magnólie, různé druhy palem, jukky, draceny, a jak se všechny ty skvostné dítky přírody   jmenuji,   které   na   severu   jen   v   skleníkách
;
— 84 —
boháčů vidíme.  Zde jsou palmy silné jako naše 40 až 501etá borovice.
Zde kdysi rozkládaly se povestné zahrady labužníka Lucully, který" tu ve své ville skvělé hostiny dával, takže se příslovečnými staly; zde hýřila také Messalina pověstná žena Glaudiova,— řimská madame Pompadour. A podnes prochází se tu zvláště večerního času vybraná společnost zvláště při vojenských koncertech. Elegantní svět má tu dostaveníčko, kočáry lehké i těžké, automobily různých systémů a forem, cyklisté, jezdci páni i dámy, chůvy s kočárky dětskými, chovanci různých ústavů a instituci světských, církevních i vojenských, — vše v jednom chaosu bez ladu a sladu, takže policie jizdni má co dělat, aby tu jakýs takýs pořádek udržela.
Nynější park a zahrady vznikly za krátké doby Napoleona I. Z terasy nad piazza populo jest nádherná vyhlídka na Rim, protější Vatikán a v levo na Capitol a  Palatin.
Procházeli jsme se pod loubim cizokrajných stromů a pochvalovali si příjemný chládek — jen Angličané a psi dle zdejšího pořekadla chodi tu v slunečním žáru, třeba že máji páni slunečníky (ombreo) a ladies dlouhé, modré závoje. Kolem pěšin a cest v zeleném pažitu bělají se na bílých mramorových podstavcích poprsi slavných mužů italského národa. Jsou tu výtečnici od Romula až po Garibaldiho, učenci, filosofové, básnici, knězi, vojevůdci, státnici i prosti plebejci, kteři vynikli nad soudruhy   v životě.
- 85 -
Skvostná to galerie v bozi přírodě! Národ veřejně a vděčně vzpomíná tu na své předky, kteří pro vlast, vědu, lid, uměni zásluhy si dobyli. Všechny stavy jsou tu zastoupeny, Pantheon ve volné přírodě! Tak uctivá národ své miláčky. Měli bychom se od Italů učit!
Nevim, zda-li by u nás sochy našich národních vlastenců a buditelů před bujnosti mládeže a uličníků obstály — myslím, že by ani 24 hodin na svém miste nepostály, při nejmenším chyběla by jim ruka neb nos. — R zde nadějná mládež pomníky nechává na pokoji, v stínu jejich si hraje a hladí jemnou ručkou mramorové tváře svých znamenitých předků.
Po prohlídce ohromného toho parku, zašli jsme do kavárny, abychom se ovlažili výtečnou zmrzlinou, kterou Vlaši znamenitě připravovati dovedou a na kterou si zde také každý rád potrpí. Zvláště zmrzlina siciuanská má pověst výbornou, byli jsme na ni upozorněni druhý den odpoledne, když jsme na náměstí Venezia do kavárny vešli a číšník s úsměvem přímo cukrovým nám ji odporučil.
Pohodlně vraceli jsme se do města po klikatých pěšinách. Na cestě potkali jsme těžký krytý kočár, jehož okna byla celá zakryta; před jedním palácem zastavil a vedle kočího na kozlíku sedící lokaj — černě vyšňořený — seskočil a pomáhal otevřití dvířka kočáru a pouštěl až k zemi stupátko, aby mohl pohodlně vystoupiti stařičký, hubený, bělovlasý pán v kněžském taláru. Byl to jeden z těch četných římských kardinálů — přijel na návštěvu do domu, 'kde institut pro mladé šlechtice se nachází.
- 86 -
Jelikož k společné večeři v hotelu bylo ještě dosti času, vydali jsme se, jen tak na zdař bůh, ku prohlídce některých blízkých ulic, abychom poznali život a ruch jaký v nich na večer panuje, šli jsme tedy přes Španělské namésti tunelem ke Quiriná'u — zámku královském — do „via Nationale", nejmodernější a nejčistší to ulice římské, pak na náměstí Trajanovo a Benátské a zabočili v pravo zase do corsa římského. To také ta nejhlavnější místa a ulice, které každý cizince zajisté navštíviti neopomene, kde možno nabýti aspoň povrchní poněti o způsobu, jak v Římě -na hlavních u-licich se žije.
Předesílám, že fiim nemá žádných takových tříd, boulevardů, prospektů a namésti, kterými by se honositi mohl. Ani jediná ulice římská neb náměstí nečiní dojem velkoleposti neb zvláštní elegance. Náměstí pravidelně jsou malá, nepravidelná, Piazza popiilo činí svou ciypsovitou podobou a stejnoměrně vysol domy slušný dojem. Také tu nejsou parky uvnitř města, všechno jest zastaveno; kolem Capitolu vypadá to jako v bývalém pražském Josefově. Jediné ve „via Nationale'* viděl jsem stromořadí čerstvě vysázei stromů, — ostatní ulice jsou holé, nikde žádný stín, nikde pohovky   a  lavičky  pro obecenstvo.
Ulice jsou zpravidla úzké, proto také elektrická tramvaj spokojiti se musela s ulicemi pobočními, — má jen jednu kolej — anebo musi jeden vůz na druhý na některém riáméstíčku čekati, až s nim druhý vůz křižovati bude. Za to obyvatelstvo ulic, kudy tramvaj vedena neni, má zase tu výhodu, že ušetřeno jest od
- 87 -
zvoněni a pískáni konduktérů a kočí tramvajových. Bez toho jest tu hluku a rámusu v hojnosti — na to si všechna města italská vydatně potrpí.
Od rána do večera, ba dlouho do noci bývá všude na ulicich plno lidu. Italian miluje veřejnost, doma se dlouho nezdrži a ti, kteři přikováni jsou svým povoláním, řemeslem, obchodem, úřady a pod., ti aspoň na chvíli musí na ulici vyjíti aneb před krám se postaviti, aby'jim nic neušlo. Proto také dílny ševců, krejčí, kovářů, kolářů atd. nejsou snad ve dvoře domu, nýbrž přímo v ulici, .talkže z ulice přímo do dílny truhlářské, kovářské, zámečnické atd. vstoupiti se může. 2e holiči, cukráři, hostinští a pod. vchod do svých místností z ulice mají, jest zcela pochopitelno, — u nás není jinak. Ale kdežto u nás aspoň v hlavních městech řemesla „hlučná" bývají na dvoře neb ve zvláštním zadním traktu domu, zde v Římě jsou i na nejfrekventovanějších ulicích, čímž ovšem hluk na ulicích jen se zvětšuje.
Zvláštnosti ulic římských a vlašských vůbec jsou ti přečetní vyvolávači novin, pohlednic, sošek, biografů, divadel a pod. V Itálii neni zvykem, aby se v kavárnách, restauracích a pod. cizincům a hostům předkládaly noviny, aby tu celá spousta novin všude visela a k disposici byla. Tenhle luxus Itálie nezná; jen v hotelích, kde cizinci ubytováni jsou, bývaji v přízemi, v přijímacím saloně vyloženy noviny z hlavních mést celého světa, jinak každý si své noviny na ulici koupi, na ulici přečte a také na ulici — zahodi. Jak taková ulice během   dne  vypadá,  může  si   každý   představiti,
I
všude plno novin, plakátů, pozváni do různých zábav a pod. A že by se tu někdo o to staral, aby se ty haldy papíru během dne odklízely, nikde jsem neviděl, — po celý den leži v klasickém chaosu na ulici, vítr s nimi si pohrává a lze strany na stranu házi. Patrně asi teprve v noci dostavuji se „písaři římští" do práce s košťaty. — Ctěni denních journálů na ulicích mívá také za následek, že Italian hned po přečteni nejnovějších zpráv má příležitost s kolemjdoucími pa-santy politisovati, o běžných událostech rozprávěti a tak své míněni hlasitě na jevo dávati, z čehož zase velmi často povstávají pouliční hádky a kontroverse, které přečasto  rvačkami   a pranicemi konči.
Temperamentní, snadno vznětlivý Italian jest od přírody nadán nejen dobrou výrečnosti, ale i podáváním makavých důkazů o svém přesvědčeni, takže neni radno pustiti se s nim v souboj, přechází rád od slov k činu. i kdyby protivník na ulici tulichem propíchnutý  ležeti zůstal.
Takto — jak jsem již uvedl — jsou k cizinci vždy zdvořilými, ochotně odpovídají a dávají vysvětleni, - ukazuji do kterého vozu tramvaje má se vstoupiti. — volají na drožkáře a fiakristy, posluhy a pod. Ovšem — zvláště mládež — nedělá to zadarmo a po každé mimořádné „práci" natáhne řádně ruku pro odměnu. — 2e bychom na Corsu řimském byli spatřili jen samou zvláštni eleganci, přepych neb nádheru, to zrovna potvrditi nemohu, v tom ohledu nemůže se Rim rovnati jiným   hlavním   městům   a   nemusi  to   býti   ani   města
— 89 —

světová — připomínám jen Mnichov, Dráždany. Frankfurt  atd.
Dojem nebyl zvláštní — Ferdinandova třída. Příkopy, Václavské náměstí atd. má elegantnější vzhled i svět, některé obchodní krámy mají vkusné dekorace, jsou již svým zevnějškem připraveny na bohaté lidi, ale celkem ve všech ulicích římských převládá, abych tak řekl, cement prostředních řemeslníků a obchodníků. Sem tam ! ijskn se tu čilý, štíhlý důstojník s pěknými výložky na ka'.Iiotech, s nízkou čapkou na hlavě — přejede ulici neúhledná drožka neb fiakr, ale aby celek činil dojem vybroušeného vkusu, zářivé noblesy, elegance, jak se na hlavni a sídelní město siuši a patři, to jsme pravidelně neviděli. Nebylo íu stopy ani po šlechtě, ani bursiánech, spise vše dýše jakýmsi mesiánským, demokratickým duchem.
Toiiety dam i pánů nevynikaly také ničím zvláštním
—  mody pařížské nepatrně byly tu zastoupeny — sem tam  vyskytla se   v širokém  klobouku   a  úzkých šatech
—   moderně tedy vystrojená kráska — ale to byl řídký zjev. Dámy římské neměly na hlavách ty obrovské, obrácené, 1 metr široké ošatky či květináče, — zkrátka nenosily ty líbezné pagody indické s pery, jak piše Yvonna, ze 2 pštrosů vyškubanými, nýbrž nosily zcela jednoduché, malé, měštanské klobouky, které jim ale pěkně slušely, — aspoň bylo jim do obličeje viděti.
Ta střízlivá, občanská jednoduchost přimo k přemýšleni vyzývá. Zde patrně dámy šestkrát do roka své klobouky neměni.   Co se tím ušetři   v domácnosti!
- 90 -
O muži římští — jak Vám záviděti musí tak mnohý přednosta domácnosti, který nestačí vyrovnávati účty od modistky kloboukové!
Slyšel jsem, že toto následováni hodné nošení malých, přiměřených, nenákladných klobouků má svou příčinu i v tom, že sama královna Helena zcela jednoduše se šatí a nemiluje obrovské ty kolotoče a že ani dámy od dvora nemusi se ukazovati na ulici, v divadlech, ve společnosti jinak, než-li v uhlazeném a jednoduchém rouchu a klobouku, což zajisté jest velmi rozumné a pochopitelné, uváží-li se, že královna pochází z černohorských hor, kde zrovna křiklavé mody dámské hlubší kořeny ještě nezapustily  a také oblíbenými nejsou.
Také tu snad padá na váhu, že velká část šlechty římské, boháči a zámožní patriciové, jichž předkové snad ještě od Pompeja neb Caesara se odvozuji, jsou smýšleni konservativniho, papežství nakloněného a dosud s regimem královským spřáteliti se nemohou. Přívrženci ti všeho zevnějšího lesku a nádhery se vzdaluji, vystupují obyčejné u veřejnosti jen při slavnostech církevních, chodí černě oblečeni a na radovánkách lidu a národních slavnostech   mnoho podílu neberou.
1 A že jsme v sidle nejvyšší hlavy církve, to také poznáváme již z toho, že neustále potkáváme skupiny mladých theologů, knězi světských i řeholních, jichž zde na 3000 se počítá. Potkáváme bosé — jen sandály opatřené — tak zvané „žebravé" mnichy, kteří s pytlem na ramenou nesou vyžebrané dary pro sebe, pro své špitály, nemocnice, chudobince, v nichž bez rozdílu sta-
vu a náboženství strava, ošetřováni i podpora se u-děluje.
Tam zase potkáme houf kleriků v bílých, fialových, růžových klerikách oděných, všichni máji černé plášté a široké klobouky. Zvláště se mi líbili Němci z rytířských řádů — měli sutany jako mladí kardinálové.
Jsou zde novicové a knězi z Afriky, z Činy, Indie, Ameriky — studují na universitě, uči se mnohým řečem, aby z nich byli misionáři pro zámořské kraje. —
Často potkáváme řady uniformovaných žáků a slečen, z rozličných ústavů — jdou pěkně v párách za sebou a doprovází je vždy dozorce, professoři neb vychovatelé. Corso, čili „Via Humberti", jest vůbec nejživější a nejoblíbenější ulice římská, a zvláště náměstí jeho „Colo n n a" bývá od cizinců oblíbeno, najmě v době večerní, kdy hraje hudba vojenská a ta hraje zde denně. Uprostřed tohoto náměstí zvedá se ohromný sloup císaře Marca Aurelia, na němž v reliéfech znázorněny jsou válečné děje tohoto cisaře s Marcomany a kmeny ostatními, kteří při Dunaji bydleli. Však v museu Altdorfském u Hamburgu a ve Vídni jsou hojné památky  na  tohoto oblíbeného, vzdělaného cisaře.
Jeho vítězný sloup (columna) sestává z 28 mramorových tesaných kusů, jest 30 metrů vysoký, a může se vnitřkem }eho až nahoru dojiti; bohužel byla socha Marca Aurelia jedním papežem odstraněna a nahrazena — sv. Pavlem I — Byl to věru skvostný nápad! Jak tenhle svatý přišel do styku s Markomany, Quady, atd.. kteří tu na sloupu zvěčněni jsou, vědí bozi!
- 92 -
Pod tímto sloupem — a kolem něho — když hraje hudba, bývá do 11 hodin živo; před velkou kavárnou „New York" rozestaveny jsou daleko do náměstí stoly a židle, a obecenstvo, náležející všem národům světa,  nenucené se tu baví.
Zde také možno nejpohodlněji stopovati čisté typy římské, které nás často upominaji na klasické vzory, které v museích vidíme. Některé signoriny jsou krásné, ztepilé, urostlé, přihnědlé pleti, velkých, ohnivých oči, pyšně a hrdé prohlíží si tu obecenstvo — maliři a sochaři mají tu vzácnou příležitost k originálům svých budoucích děl. — Modele.
I muži jsou štíhli, pěkné rostli, osmahli v tvářích, s černým vlasem a knírem, — také modele. Tlustých jest zde velmi poskrovnu, — jen jednoho tlustého pána viděl jsem v kupé, když jsme do Benátek jeli — a ten byl jisté řeznik neb sládek!
Když hudba tu hraje, chová se obecenstvo klidně, ale jakmile přestane anebo hraje-li nějakou oblíbenou píseň národni neb pochod vojenský, jako kdyby bersa-glieři mašírovali již do Tridentu, tu propuká v bouři potlesku, tleská, tluče o zem holemi a slunečníky a musí hudba dhtéj nechtěj „da capo" hráti až z toho sv. Pavel tam nahoře nervosnim se stává a o 11 hodině obrovskými kličemi, které v ruce drží, zakývá a zaharaší na znamení, že toho povyku jest už dost a aby raději každý svůj nocleh si vyhledal a nebur-coval ty, kteří zde a v okolí „piazza Colonna" spáti chtějí.
— 93 —
Tomuhle tichému vyzváni vyhovuje seriosní, .vážné usedlé publicum, a!e ta bujná havěf mládeže i po odchodu vojenské filharmonie tropí povyk dále, ano pak teprve prý počíná pravý italský nočni život. I ty „modele" se ho súčastní! — Ale pak prý je radno zapínati kabáty. — —
Při koncertě takovém a vůbec v kavárnách italských, pije se obyčejně černá káva, požívá zmrzlina (gelatti), s rozličnými příchutěmi (di limonáde, di roso), jahod, oranží, a p. I krémy jsou oblíbeny. — „Corso" počíná vlastně už old Capitolu, kde právě v té době, když jsme v Rimě byli, stavěl se králi Viktoru Emanueli, — jejž Italové „otcem vlasti" rádi jmenuji — velkolepý pomník, kterému v Evropě rovno není. Bylo potřebí vykoupiti a sbořiti spoustu domů, aby se získala pro  pomník potřebná plocha.
Pomníky císaře Viléma nebo Bismarka, nebo pověstné ,,Wacht am Rhein", Wallhala v Bavorsku a jiné v německé říši roztroušené, v ničem se jemu nevyrovnají. Pomníky Marie Teresie ve Vídni neb královny Viktorie v Londýně jsou pouhými nepatrnými hračkami u porovnáni s kolosem na Capitolu; dosud neni dohotoven; bude celému Rimu imposantně vévoditi.
Jak jsem již uvedl, v dělání pomníků jsou Italové nedostižnými mistry; italským sochařům a geniálním architektům a projektantům nikdo se nevyrovná; máji v uměni tom zvláštní nadáni, to upříti nelze. Snad jest to i následek toho, že měli a mají výtečné vzory   z  antiky řecké i římské.
— 9* —
A nejen veřejné náměstí, chrámy, honosí se u-měleckými díly sochařů, i privátní domy máji sochy a výzdoby sochařské. Zvláště šlechta římská ve svých palácích chová poklady ceny báječné; palác Doria, před jehož prahem v měsíci březnu 1912 stal se útok na krále italského, palác Odescalchi, Torlonia a jiné, máji mimo obrazárny spousty mramorových neb bronzových soch, o které miliardáři američtí marně usiluji. Stát, aby drancování uměleckých památek vůbec předešel, chrání zákonem tyto památky před zašantročením do ciziny.
Facady paláců římských nevynikají obyčejně svým průčelím a nerůzní se valně od obyčejných domů, leda svou mohutnosti, velkými rozměry, šířkou i hloubkou takže cizinci na první pohled nápadnými nejsou, — ale ty vnitřky, ta schodiště, ty sály bývají skvostné; štu-katerstvi a harmonie barev slavi tu pravé triumfy. Ani parlament italský nevyniká z venku výstavností — jako, ku př. ve Vídni, Pešti, Berlině — a kdyby před parlamentem tím nestál obelisk, který Augustus kdysi z Egypta do Ríma přivésti dal a kdyby mne nebyla chytila zvláštní chtivost poznati středisko lidového parlamentu, byl bych kolem budovy dále kráčel, jako kolem obyčejného domu.
Druhý den hodlali jsme věnovati hlavně Capitol u, Coloseu a nad jiné „forum románům" a jeho okoli. Na cestě prošli jsme tunelem pod královským palácem, kudy také tramvaj jezdi a přišli k „Fontáně d i Trevi". Jest to největší basin římský, ve kterém skupina nymf, satyrů, polokoni, moř-
-95-
ski
skijch panen s Neptunem se nalézá a spousta vody z různých otvorů těch mořských potvůrek se chrlí. Skvostný to vodotrysk, který na všechny- strany vodu kolmo neb v obloukách vypouští; zde také nejlepší voda římská, ačkoliv vůbec v Římě voda pitná přiváděná vodovody z pohoří Albánského jest zdravá, ale třeba ji mirně požívati, protože obsahuje mnoho vápna, — proto také všechny řeky v Itálii jsou do bělá zbarvené.
V přiváděni vody pitné do Ríma a vůbec do měst svých stáři Římané se opravdu vyznali, takže zasluhuji podiveni, jak důmyslně si tu vedli. Byl-li na vysokém místě nalezen pramen vydatný, byla pod ním prohloubena nádrž, do které voda stékala a z ní teprve byla voda sváděna k vlastnímu vodovodu a to bud pod zemi rourami dřevěnými, hliněnými neb olověnými, a nebo stokami v skále protesanými — v půdě měkké stokami vyzděnými a v jisté vzdálenosti byly otvory pro vzduch, aby voda byla čistá a čerstvá. Anebo nad zemi měli vodovody zděné, které spočívaly na zdech a pilířích, a kde toho potřeba bylo, při průchodu, podjezdu, zřídili oblouky, přes které často šla silnice, a v řece stavěli zase pro vodovod mosty; některé vodovody byly až  100 stop vysoké. —
První vodovod stavěn byl od Appia censora r. 312 před Kristem; týž byl veden půldruhé mile pod zemí a teprve v Rimě asi 300 stop na obloukách. —
A vodovod „Aqua virgo", zřízený od Menenia Agrippa pro jeho lázně podnes výbornou vodu do Ríma i do „fontani Trevi" přivádí. —
- 96 -
Starý Rim mél 12 vodovodů, kterými dle zpráv historiků až 1 milion veder dobré vody do Rima se přivádělo.
O vodě ve fontáně Trevi se praví, že kdo ji jednou okusi, vždy neodolatelně po Rimu touži a do Rima se ještě jednou dostane; zvláště hodi-li do basinu nějaké „soldi", které nadějná mládež řimská s velikou virtuos-nosti z vody loviti dovede. My odepřeli jsme si požitek ten, — nehodili do vody fontány ani centim — ale proto přece vyznati musím, že bych si přál, abych ještě jednou do Rima podívati se mohl. —
Prošedše jakousi křivou uličkou, stoupali jsme nedaleko od „fontani Trevi" po schodech pohodlných na Capitol. Byl jsem dychtiv spatřit místo — pahrbek věkopamátný a ze všech nejslavnější a nejproslulejší — odkud před 2—3000 lety vládl Rim celému tehdy známému světu, kde stály nejvelkolepější chrámy od králů, konsulů i císařů postavené, kde scházel se senát a národ římský, kde Gracchus r. 133 před Kristem osnoval spiknuti a kde poslední tribun Cola Rienzi byl se schodů svržen a dole od lidu ubit. Zde jest také místo nad schodištěm (cordonata nazvané) kde Brutus zavraždiv se spiklenci v senátě Caesara, o-znamoval lidu smrt tyrana — kde o mnoho set let později byl Petrarca laurem korunován atd. Zkrátka zde bylo „centrum inundi" — středisko světa. — Dnes jsou zde sice také 3 velkolepé budovy, z rozkazu papeže Michelangelem postavené; i pomníky jsou zde. Äle to jest pouhý stín proti bývalým chrámům   a   jiným   za-
- 97   -

niklým stavbám veřejným, — bývalou slávu stavby nynější   nahraditi   nemohou.
Zde na severní straně před dávnými věky vypínal se hrad (arx) s chrámem Juno Monety a tam dále bylo „auguraculum", odkud augurové pozorovali "let ptactva a dle mého věštili; na jihozápadní straně stál nejvyhlášenější chrám Joviše (Jupitera) Capitoli-ského, postavený prý posledním králem. Měl 3 celly, z nichž prostředni Jupiterovi a poboční Junoně a Minervě náležely. Vyhořel ale chrám ten 83 před Kristem a 69 po Kristu /za Vespesiana; Vandalové r. Höö na dobro jej vyplenili a se zemí srovnali.
Capitol jest přístupným ze 2 stran — od jihu a severu — po silnici neb po širokých schodech; my stoupali po schodech. U paty jejich jsou 2 kamenné lvy a na hore v pravo a levo, jsou sochy Castora a Poluxe s koňmi a tak zvané „trofeje Mariovy" — mimo to z doby pozdější sochy Constantina a jeho  syna   Constance.
Na hoře na levé straně schodiště, když jsme již chtěli na posvátnou půdu Capitolu vstoupili, zpozorovali jsme v křovisku praobyčejnou zadrátovanou boudu, v niž chovaji Italové ku poctě Romuta a Rerňa o-pelichanou vlčici a vedle — jakožto symbol nynější vlády — orla! Oba tyhle exempláře pozemského zvířectva vzbudili v nás nelíčenou, upřímnou soustrast. 2ádný zoologický renomovaný zvěřinec b|y je do své sbírky nepřijal a nevystavoval — schází tu ještě jen chlivek pro ty pověstné husy, které Capitol při obléháni od  Gallů osvobodily.
98

2e jsme si tento miniaturní zvěřinec dlouho ne-prohuželi, pochopí snad každij. Spěchali jsme raději db chrámu „a r a do e li", který tu na miste bývalého chrámu pohanského zasvěceného Minervě, postaven byl; stařenka u dveři sedící odhrnula nám záclonu koženou před dvéře chrámu zavěšenou. Jest to také jedno z těch zvláštních zaměstnáni chudiny zdejši, že stoji neb šedi u vchodu do kostelů a cizincům otvírají dvéře neb odhrnuji záclony z kože neb látky, které  mají   za   účel,  aby   mírnily   průvany.
Chrám „aracoeli" postavený v pradávné době, je tmavý, jeho sloupy (22) jsou rozmanitého slohu a tvaru, a pochází z pohanských těch chrámů, které Capitol krášlily; strop jest dřevěný, dlažba z cihel. Kolem zdi jsou starobylé náhrobky. Celek působí trapně — připadlo nám to, jako by to byla nějaká hrobka z dávné minulosti — hotové mausoleum. Stěsti ještě, že aspoň ty sloupy z bývalých slavných chrámů se tu zachovaly. Zvláštnost tohoto kostela jest také starobylá soška „Santo Bambino", které lid zvláštní, přímo zázračnou   moc   v   nemoci   připisoval.
Bylo kolem 9. hodině ráno v neděli, když jsme na malé náměstí Capitolské vkročili; zde bylo živo jako v úlu — cizinci i domáci v pestrém národním kroji se tu hemžili. Uprostřed náměstí stoji jízdecká původně pozlacena socha císaře Marca Aurelia — jediná, úplně zachovaná socha z doby římských císařů. Na Capitolu stojí jen 3 budovy, ale jsou to pravé paláce dle plánů Michelangela. Uprostřed jest palác senátorů  se   zvonici,   vysokou   čtyřhrannou   věži   a   po
- 99 -                               7*

K prostřednímu paláci senátorů vedou dvojité schody, vše jest postaveno na troskách „tabularia" od papeže Bonifacia IV., — zde máji sídlo obecni úřady, radnice! V zasedací sini jsou poprsí čestných občanů římských nechybí ani Garibaldi a Cavour. V paláci konservátorů jsou sbirky antik, obrazárna, sochy, nápisy vše ve velikých, prostranných sálech.
Hned u vchodu jsou sochy Caesara a Augusta; jsou tu králové, tribuni lidu, aedilové, konsulové atd. — vše pod jednou střechou přehledné sestavené. Na sténách jsou fresky, samé historické obrazy od založeni Rima počínaje; tak jest zde nakreslena jeskyně, ve které Romulus byl od vlčice kojen, kdy Capitol byl ješté celý zelený, pásly se tu kozy a bydleli jen sami pastýři. Jiný obraz představuje triumf Maria, děje z punické války, ze života Scipiona Afrikana, Caesara, Pompeja a Antonia atd. Jsou zde sarkofágy s kostrami a šperky, jak původně nalezeny byly. Zde jest pověstná socha „vytahovače trnů", u-mirajíciho Galia, slavná „Venuše Capitulská", dilo řecké,  nalezené ve  zdivu   atd.
Ve zvláštním pokoji tohoto musea nalézá se celá pozůstalost po Garibaldim, jeho vojenský kroj, šavle celá rezavá, děravý klobouk, košile, prapor, postroj koňský, diplomy jeho čestného občanství z celé Itálie, zvadlé věnce z vavřínu a myrty atd. V jednom sálu jest také bronzová socha Viktora Hugo, darovaná městu Rímu  Francii.
Sbirky  capitolské založil papež Inocenc X.   a   ti-
mění milovni jeho nástupci je rozmnožovali, což o všech veřejných museích římských platí. Ale Francouzové za Napoleona I. zle tu hospodařili a vše co se jim hodilo a líbilo do Paříže odvezli a ve svém Louvrů po dnes chovají. Nám ubližovali Švédové a Němci ze všech končin svéta a Italům zase Francouzové. V novější době jsou na arřtické památky posedli milionáři angličtí a američtí a zbohatli bursiani všech národů; sídla těchto peněžních velmožů podávají    o   tom   zřejmý   důkaz.
Když jsme po prohlídce musea dolů na náměstí vstoupili, zpozorovali jsme, že lid svátečně vyšňořený houfně se hrne do přízemního vestibulu, — i kočáry ty zastavovaly a z nich graciosně vystupovali dámy i páni s nádhernými, vonnými kyticemi v rukou a vše spěchalo do siní přízemních. Přijížděl kočár za kočárem, takže jim nebylo ani konce, — nikdo pěšky tam nepřicházel, — houf zvědavců každý kočár si ' dychtivé prohlížel a sem tam přibylé hosty pozdravoval. Z počátku měli jsme za to, že tu snad očekává se královská rodina neb některý královský princ a že lid jim ovace chystá; nebo že tu učená společnost má schůzi, ku které jen zvaní hosté v salonním úboru mají přistup, anebo že tu odbývati se bude koncert nějakého hudebního mistra neb zpěváka světového jména, ale chyba lávky — brzy poznali jsme svůj omyl. To nebyl žádný koncert ani dostaveníčko ke koncertu — nýbrž odbýváni celé řady civilních svateb. Na stěnách v přizemku na černých úředních  tabulích  zapsána  byla  jména  všech  těch  že-
- 101 -
nichů a nevěst, kteři v stav manželský v Římě vstoupiti mini; zde byla nekonečná řada vyhlášek, kdy ten který signor ženich se svou dívčinou dostaviti se má, aby tlačenice nenastala; podle toho také se páry ty se svědky, družičkami, s tchyněmi a celým příbuzenstvem dostavovaly a rozestavovaly. Jako obyčejně bylo tu více ženských než mužských, což konečně není nic divného a jen výpočtům vědecké statistiky přesně odpovídá, jelikož na celém světě jest více osob pohlaví ženského než mužského a proto i zde na Capitolu učeni to se potvrzovalo.
Na všech bylo viděti radost přímo dětinskou, že hodina jejich civilní kopulace se přiblížila. V Itálii plati před zákonem pouze civilní sňatek a kdo chce, může si dopřáti za peníze i církevní, což zejména hrdá šlechta římská také z pravidla čim, ale lid šmahem na oddav-kách civilních přestává, které se v Římě vždy v neděli pravidelně na radnici před zástupcem syndika odbývají. Tenkráte, když jsme v květnu my tu byli, byl přimo nával do přístavu manželského a protože jsme dosud neměli potěšeni viděti akt civilní svatby — a k tomu ryze italianskou svatbu —• šli jsme za ostatními v chvatu a vkročili nejprve do jakési rozsáhlé předsíně, kde se dělala toiieta, odkládalo vrchní roucho, rovnaly pomačkané šaty, přičesávaly kudrny, rovnaly podložky pod vlasy, páni zase potahovali manžety, rovnali kravaty a vesty, kroutili kniry — zkrátka zde v té místnosti , kde bylo na stěnách hojně zrcadel, v koutech plno květin a soch Amora a Venuše — vypadalo to jako v nějaké divadelní garderóbe, kde také rozmanité
10
parfumy z pomád, pudru a květin voněly, až z toho hlava šla kolem. Některé z těch obstarožních matron líčily si přihnědlou přirozenou svou plef do červena a družičky zase do bělá s přídechem růžovým a nachovým — ..ož jim pěkné slušelo; některé byly jako z alabastru — těm tchyním už to méně slušelo — ta indiánská plef nedá se tak snadno ..přepačakovati", — ačkoliv pozoroval jsem, že právě ty starší dámy měly v tom líčeni velikou zručnost a ty mladé poučovaly, jak malbu na tvářích a rukou šikovně prováděti mají. — Mladé a také již věkem odkvetlé párky se svými hostmi nenucené se tu nahlas bavily. — Bylo tu živo, hlučno a veselo — samé veselé a usměvavé tváře jsem viděl — lhal bych, kdybych napsal, že tu někdo plakal. Každý s '"dychtivostí očekával okamžik, kdy černě vystrojený lokaj, s třirohým kloboukem na hlavě, v bílých rukavičkách a s bílou kravatou na krku, jméno šťastného párku vyvolávati bude, aby se k obřadu před civilního úradníka magistrátu dostavil a tam slib manželský složil. Nám se tahle podívaná náramně líbila — za-poměli jsme dokonce na Romu'a a Garibaldiho a všechny ty dávno zhaslé předky, které jsme před malou chvílí prohlíželi.
V druhé místnosti pouze skleněnou stěnou od prvního pokoje oddělené, seděl na vyvýšeném pódiu, jak při dosavadních senátech vidíme, mladý, stihlý, hezký pán s černým knírem a vlasem, oblečen v černý salonní bezvadný oděv, opásán národní trikolórou, šerpou, na znamení, že vykonává veřejný úřad; seděl, mluvil a jednal  vážné, důstojně, jako by si toho byl
m, že mezi dvěma plemeny uzavírá na věčné časy mir  nebo  válku.  —
■
Po obou jeho stranách seděli 2 písaři, kteří do velikých matrik zanášeli snoubence; nad nimi uprostřed na stěně visel obraz italského krále, v jehož jménu se zde úřaduje. —
Před pódiem — před tou manželskou komisi — byla v popředí dvě červeným sametem potažená sedadla pro ženicha a nevěstu a za nimi řada sedadel pro družinu, svědky a svatební hosty, podél stěn byla vyvýšená sedadla snad pro rodiče a nastávající tchány a rozmilé tchýně. My stáli opodál v té první přijímací síni a se zalíbením prohlíželi si veselé párky, které sem přicházely neb odcházely. š!o to vše rychle — jako na drátkách. Ceremonie dlouho netrvá.
^
Předseda hodí na snoubence obvyklé otázky, táže se jich, zda-li se do opravdy z lásky berou, nečiní-li to snad z ohledů zištných, k vůli gruntu, činžáku neb kauci a pod. — zda-li se od nevěsty také slib poslušnosti požaduje, neumím pověděti. — Po krátké promluvě úředníka oddávajícího podepíši se snoubenci a svědkové, nastává obligátni gratulace a líbání a manželství jest zpečetěno bud na věky, nebo do vyhnáni a rozvodu   neb   útěku.   —
Všem jest z toho svatebního aktu asi tuze horko protože páni a dámy náruživě vějiřemi fofrují.. Atmosféra jest stále hustší, stále se mění, brzy je tu vůně fialek neb růži, brzy zase orangi, karafiátů a pod.

- 104

dle toho, jakijmi voňavkami jsou dámy napudrovaný a šaty a květiny napuštěny. —
Co tu tak bezstarostně mladé i odkvetlé již párky a jich pestré průvody si prohlížíme, přistoupí ke mně lokaj a táže se mne zcela vážně, zda-li též chci býti —   okopulirován!   —
Rozumí se, že jsem na tuhle otázku nebyl zrovna připraven, protože jsem již před 37 lety jho manželské dobrovolně na sebe přijal a k tomu moje pravá a jediná ,,cirkev" vedle mne stála a za ruku pevně držela, snad abych nemohl k některé nevěstě se přikrčiti a místo ženicha zaujmouti. Proto jsem ze sebe jen slůvko „niente" (nic) vyrazil a se svou drahou polovici na čerstvý vzduch se kvapně ubíral a tomu lákavému divadlu vale dal. To by tak ještě scházelo, abych byl na stará kolena ještě z bigamie v rakouské vlasti obžalován. Pot jsem si z čela i tváře utíral, zatím co řada kočárů se svatebními hosty z Capitolu k níže ležícímu forum uháněla. — Tak z přeslavného Capitolu, kde byl nejhlavnější prvni chrám země, kde zasedal všemohoucí senát, kde triumfy se odbývaly, kde Petrarkovi byl vavřínový věnec na hlavu položen, což bylo největším vyznamenáním na světě, stala se svatební kancelář pro civilní manželství — Capitol zlidověl — nechci tím říci,   že   by   tim   na  ceně   neb   významu   ztratil.
Z Capitolu vyhlašovala se válka neb mír národům a ted se tu uzavírá také svazek na život a na smrt, domácí mír a štěsti, neb válka mezi manžely, tedy účel. skoro  týž zůstal jako   v době před 2—3000 léty.
— 105 —

Vzpomínám si tu, jak stáři Rimané své svatby slavivali, při čemž máme na zřeteli jen manželství legitimní (matrimonium justum legitimum), které vždy posvěceno bylo obřady náboženskými a mohlo se státi jen mezi snoubenci sobě rovnými, nikoliv tedy mezi občany římskými a otroky nebo propuštěnci a cizozemci. Oba museli býti dospěli (puberes), ženich nejméně 14, nevěsta nejméně 12 let a nesmělo scházeti svoleni otců   a ovšem také nastávajících manželů.
V předvečer svatby odkládala nevěsta lemovanou togu v chrámě Fortuny a své hračky a loutky věnovala domácím bůžkům (lariny) a oblekla dlouhou tuniku. V den svatby byl dům nevěsty i ženicha ověnčen a koberci ozdoben, přišli příbuzní, přátelé a klienti, a nevěsta byla oblečena v dlouhou, bílou tuniku a podpásána žlutým pasem (cingulum), vlasy měla v 6 vrkočů spletené, propletené věncem z růži a myrty a na hlavu položena červeno-žlutá čtyrrohá plachetka, jak se podnes v Itálii ráda nosí. Na nohou měla žluté střevíce   a   krk   i  ruce  byly  šperkem  ozdobeny.
Rovněž ženich slavnostně oděn v togu a ověnčen v průvodu četných svých přátel přišel do domu nevěsty, kde byla smlouva svatební sepsána a pečetěmi opatřena. A když snoubenci hlasité prohlásili, že se dobrovolně berou, tu některá vdaná příbuzná jako starosvatka vzala ruku nevěsty a vložila ji v ruce ženicha, pak byla oběf vykonána a kněz se modlil za blaho snoubenců. Tím byl obřad ukončen, načež přítomni přáli novomanželům slovy „Feliciter", t. j. „eviniat vobis", ,,aby se váni šťastně vedlo".
- 106 -
a to slavila se obligátni — povinná hostina bez které se žádná svatba neobešla, což prý ze všech starých ceremonii podnes nejen v Itálii, ale i jinde se zachovalo.
A když pak nevestu z domu otcovského odváděli, vedli ji za ruku 2 slični mládenci a třeti ji pochodni svítil; děvčata — družičky — nesly za ní kužel a vřeteno, jako symbol povolání jejího, neboť za starých, patricijských dob ženy římské předly a tkaly. Jest dobře přece známo, že císař Augustus nenosil jiné luníky a togy, než-li které mu žena a dcery s vnučkami utkaly. Proto slouly dámy římské „lanificae" (tkaní znalé) a domácnosti milovné (do mise de n-tes). —
Aby se to tak od našich dam žádalo, aby doma seděly a předly nebo tkaly! Ty už dávno nevědi, co je kolovrat   a  jak   se  přede   a  tká.
Však — nechme kritiky a vzpomínek — a vraťme se zase na chvilku ještě na Capitol.
My po té veselé episode prohlédli jsme si ještě snad 3000 let staré „tab u 1 a r i um", t -j- listovnu, kde chován byl archiv republiky i císařů; jest to budova ze samých obrovských, neotesaných kvádrů s úzkými chodbami, proto stavba ta v původním stavu v přizemí se zachovala a ani zemětřesení ani Vandalové nemohli ji pobořiti a jako jiné budovy se zemi srovnati. —
Odkud ty obrovské balvany přivezli a jak je na sebe  kladli — vědí  bozi  — snad  jim  Cyklopové  po-
- 107 -
máhali! Dnes by n# zvedání a ukládáni kamenů takových musely býti jeřáby, jaké na drahách nebo přístavech vidíme. Dnešni „tabularium" jest veliká budova, ovšem od přizemku zcela nová, a méně dokonalá, a tvoři   zadni   část   radnice.
Vyčnívá s celým průčelím nad forum románům a lze ji na každé pohlednici, která forum znázorňuje, zcela dobře poznati. Zde také — na západním rohu tabularia, kde pohodlná silnice dolů se vine, poprvé spatřili jsme pod námi ležící památné — forum! Zůstali jsme jako omámeni státi. Místo monumentálních staveb měli jsme před sebou jen spoustu kameni — rozvaliny zbořeného města — samé trosky — připadá mi to jako obrovský lom neb někde jako vypálená cihelna.
Ten pohled z moderního Capitolu do údolí ruin, ten náhlý přechod z nového věku do doby pohanské — starověku — jest žalostný, nejvýš kormutlivý. Podobnou poušf jsem dosud nikde neviděl. Div by člověk neplakal nad tou proměnou bývalé slávy a nynější žebroty — maně noha tu stane a dech se v prsou taji.  —
To že jsou zbytky světovládného ftima, jehož sláva až nebes se dotýkala? To má býti císařské forum, které dle zpráv klasiků bylo samá nádhera a mohutnost, takže něco podobného žádný jiný národ nevyvedl?
Vanitas vanitatum — jen prach, rum, smetiště zbylo.   Kde   je   Caesar,  Cicero,   Augustus,   Nero,   aby

~ 108 -
popatřili na tuhle Sodomu! Byron, když to uviděl, zaplakal   nad  hřbitovem   tim   a  napsal:
„Zde vydechnul  vášně své lid hrdých  vznětů —
od vynikající  říše chvile prvé — až k té, kdy neměl již kde dobýt světů". —
Tam, kde bylo centrum světové říše, kde rozhodovalo se o osudech celých národů Evropy, Asie a Afriky, kde stál zlatý milník, od něhož se měřila vzdálenost provincii — tam přes 1500 let v hlubokém spánku leži rozválené, rozkopané náměstí římské, — chlouba Ríma, sem tam bez ladu a vzhledu povalují se zbytky mramorových a žulových sloupů — jsou zde jen ssutiny, pisek — vládne tu hřbitovní klid. — Jen kopřivy a nanicovatá, nepotřebná tráva tu roste, kterou by i kozy pohrdly.
Není tu ani jeden slušný dům neb krám, a kdyby sem cizinci nešli, živá duše by se o forum nestarala. Neni tu ani lucerna, jen měsíc a slunce osvětluji nejslavnější pohřebiště a sovy a netopýři hnízdi v těch děrách vyvětralých. Neni tu ani kloudného stromku neb křoviska, neni tu místa pro ptačí hnizdo, jen ze sousedního císařského Palatinu shlíží sem smutně vrba a cypřiše smuteční! — Sic transit gloria mundi! — Zhynulo Ninive, Babylon, Memfis, Jerusalem, Carthago, Athény, padl i Rím, který si kdysi všechna tato proslavená  města   podmanil  a poklady  jejich  se obohatil.  —
Vážné to memento pro všechny dobyvatele a panovačnosti opojené vládce i národy I — „Všickni, kteří jdou tu cestou, lomí nad tebou rukama, diví se a potřásají hlavou svou nad tebou, říkajíce: „To-li jest město
— 109 —
to,
o němž říkávali, že jest nejkrásnějším a potěšením vši země?" — tak voláme s prorokem Jeremiášem, když oplakával vyvrácený Jerusalem. —
Tragický a hrozný pohled na nynější forum románům musí každého, kdo jen povrchně historii zná, roz-teskniti a do hlubin duše rozechvíti! — Tak jsem si věru forum římské nepředstavoval! S ustrnutím po široké silnici přibližovali jsme se k dřevěnému paženi a hledali přistup, kudy se na forum, jako na nějaké výstaviště vchází; ve všední dny vybírá se tu vstupné, ale dnes byla neděle a tu placeni vstupného (1 lira) odpadá.
Potkávali jsme tu — bylo 11 hodin dopoledne — samé jen cizince a zdejší Iazarony, kteří do toho kouta dobře se hodí a zde žebrají. Snad jsou to potomci Sci-pionů, Lukullú, Maecenášů, jichž předkové poroučeli celému světu. —
K tomu také neni zapotřebí mnoho fantasie, vždyf skutečně učenci a historiky jest nad slunce jasněji dokázáno, že existují dosud římské rodiny, které s hrdosti odvozuji svůj rod od předků proslavených v dávné a dávné minulosti — snad od „Rom a co ndita" — od založení Říma! —
Také jsou tu veřejní strážcové, kteří jaksi policii zastupuji — jednak z toho ohledu — aby se ty pozůstalé zbytky nepoškozovaly a nerozvážely do celého světa, jednak aby se tu v noci neulebedovala pověstná lůza a sběř římská, které by se ty děsné brlohy dobře k přenocováni hodily. —
Průvodce, jichž tu celá řada u vchodu stála jsme nepotřebovali, — před cestou doma situační plán fora jsem
studoval ja historii jeho ze spisu Velišského, Griebena a jiných jakž takž znal; nechtěl jsem, abych na této klasické půdě veden byl podle vůle najatého člověka, který pospíchá, aby si své naučené monotónni řeči co nejdřiv odříkal a chytil zase jiné „kavky". —
S ustrnutím nad žalostným zjevem tohoto světového jeviště počali jsme s prohlídkou od severní strany, kde, jak jsem už poznamenal, vypíná se na základech z obrovských kamenů bývalý starorímsky archiv — tabu-larium, — jež zaujímá  celou  severní   frontu   náměstí.
Podnes je viděti, jak na silných kvádrech zvedaly se kdysi řady arkád s dorickými sloupy, odkud vedlo schodiště dolů na forum ku chrámu Vespasianovu, z něhož jen 3 sloupy zbyly. Vedle v pravo stál chrám Concordiae (svornosti) a na levo byl portikus 12 bohům zasvěcený, — na protější straně pod nynější příjezdní silnici stojí dosud 8 mohutných sloupů s archi-travem na vysokém podstavci; byla to předsíň ku chrámu S a 1 u r n a, založeného hned v první době republiky; chrám ten sloužil za pokladnu statni (aer a ri um publicum). Všechny tyto stavby jsou vysoko nad niveau vlastního forum vyvýšené. To mělo svou příčinu. Za dávných dob bývalo tu hluboké močálovité údoli a často se stávalo, že bylo vodami z Tibery zaplavováno — proto k vysušeni bahnité půdy vystavěl král Tarquinius Priscus „cloaca maxima" — velký kanál, který ještě dnes svému účeli dobře slouží. Proto státní kasa musela býti na vyvýšeném místě postavena, aby nebyla zaplavena  a   také  z  ulice  hned  tak  snadno  přístupna,
La dali ji pod ochranu boha Saturna. —
se do
Dnešni apačové dovedli by již šikovně podívati se do kasy takové i kdyby na nejvyšší hoře stála a všech   12  bohů  ji chránilo.  —
Báje vypráví, že v tomhle údolí seprali se Římané se Sabiny, jimž divky uloupili. Děj ten zvěčněn jest na kolosálním obraze v museu Capitolinském, a to zcela věrně — právě v tom okamžiku, jak mladí Římané krásné divky si odnáší, za nimi otcové a matky rukama lomí a kamení a klacky po únoscich hází — ale že by děvy ty plakaly anebo se nějak bránily, zdá se mi, že jsem opravdu neviděl. — Snad byly rády, že se dostanou bez věna a dlouhých ceremonii pod čepec. -
Zde v tom údoli — na úpatí Capitolu a Palatinu — bydleli jen pastýři, — také Romulus a Renus pásli zde a bydleli v primitivních jeskyních a skrýších skalních. Pak stalo se údolí úrodné střediskem nové obce, — sloužilo za tržiště, kam venkovský lid své plodiny na trh přivážel, byly tu později i krámy (tabernae veteres et novae), různi řemeslnici, později dokonce i zlatnici a penězoměnci. Během doby stavěly se tu chrámy, curiae (radnice), pomníky, brány, pro triumfy na Capitol se ubírající, paláce, soudní tribunály atd. a všechna ta nádhera jako pleva byla z povrchu zemského smetena a zbyly tu jen nepatrné trosky, z kterých a podle kterých učenci nyni hádají, jak asi vše tu původně vypadalo aneb vypadati mohlo. Bohužel neexistuje žádný zachovalý obraz, který by nám názorně bezpečnou představu všech těch budov, chrámů, basilik atd. před oči předvedl. Ostatně bylo by obtížné a snad i nemožné  říci  •—  tak  vypadalo  forum  za  doby   Caesara,
-  112 -
'
tal
nŕ
ak za doby Nerona a pod., protože zvláště císařové neustále bořili a stavěli a v stavitelství jeden druhého předstihnouti   se   snažil.
Vzdor tornu na základě popisů klassiků římských a na základě objevených zbytků stavebních byly přesně zjištěny účele, ku kterým ruiny ty kdysi sloužily — takže dle toho domýšleti a představiti si můžeme — jak to asi vše tu zařízeno bylo. — Nesmime zapomenouti, že celé to údoli — forum — bylo na mnoho metrů zasypáno a že jen vrcholky starobylých bran ze země trčely a tedy země odvážeti se musela, aby se   k  základům chrámů,  bran  atd.  dospělo.
Tak ku př. zjištěno bylo, že prostředkem fora vedla „svatá cesta" (via sacra), o niž klassikové vypráví, že to bylo hlavní corso republiky římské i císařství. A kopáním přišlo se na tuto původni cestu, která byla dokonce pěkně vydlážděná. Po dnes jest dlažba ta dobře zachovalá, výtečně se po ni chodi. Zajisté bohatý Caesar i šlechetný Augustus — tito velci obnovitelé ftima starého — po ni kráčeli a lid se jim tu klaněl!
Zde v dlouhých togách a tunikách procházely se neb nošeny byly v nosítkách od četných otroků ma-trony římské, konsulové, aedilové, — zde kráčely ve-stalky, které lid uctivě pozdravoval a zdaleka jim se vyhýbal, a které i konsulové pozdraviti a jim z cesty jiti museli. Tady — po svaté cestě — ubírali se vítězové v triumfu, když na Capitol po schodech vystupovali, aby  obětovali   bohům  za  propůjčená  vítězství.
- 113 -

Zde lid jásal a naslouchal ohnivým řečim Cice-rona, zde v basilice Julia vedle svaté cesty zasedal tribunál  soudni   atd.
Z basiliky „Julia", ku které z via sacra po schodech se přicházelo, — 105 metrů dlouhé a 48 m. široké — kterou Caesar na místě pobořených starýci chrámů roku 54 před Kristem stavěti počal, kde soud centenárni zasedal a v jehož sinich lid se shromaždo-val a veřejným zasedáním soudu přítomen byl, zbyly jen pahýly sloupů, které tu v třech řadách postaveny byly!! Musel to býti skvostný justiční palác, jehož nádheru   jen   jaksi  domysliti   si  musíme.
Pod touto basilikou vedena jest starobylá ,,cloaca maxima" — praotec všech kanálů a vzor, jak kanály  stavěti se mají!
Vedle basiliky stál chrámek Castora a Poly x e, z něhož jen 3 krásné sloupy koryntské zbyly. Na severovýchodní straně fora stoji majestátně vítězná brána Septima Sever a, velmi dobře zachovalá. Vystavena byla na pamět vítězství tohoto císaře nad Party a Araby roku 203 po Kristu, jest 23 metrů vysoká, 25 metrů široká a bývala nahoře vyzdobena kovovým šestispřeženim; na voze triumfálním stál Se-verus  věnčen   bohyni  vitězstvi.
Brána, která byla skoro celá rumem, popelem a smetím zasypána, má 3 oblouky, a nad prostředním nejširším vchodem jest latinský nápis, který hlásá slávu   Císaře   a   jeho syna   Caracally.
Blíže této vítězné brány stoji „rostra" (veřejné řečniště), které Caesar postaviti dal, odkudž plamenné
- 114 -
.
řeči do lidu vrhány buly; stoji rovněž na vyvýšeném podstavci. Bylo původně ozdobeno rohy z přidi lodi dobytých, sochami a pamětními deskami okrášlené. Musela to býti podívaná, když státnici římští k lidu na forum shromážděnému mluvili a pochodně miru neb války mezi lid a národy vrhali. — Zde také pod Capitolem vítáni byli vítězové a do nebes vynášeny jich slavné skutky.
Zde také u řečniště vidíme kůželovitý zbytek pozlaceného sloupu „miliarium aureum", u něhož se sbíhaly všechny říšské silnice a nedaleko odtud byl kužel mramorem obložený — „umbilicus R o m a e urbis" — který prý byl aneb představoval středisko města   i říše.
Zde také pod' dřevěnnou zcela primitivní boudou ukazuji domnělý hrob Romula; chtěli jsme to také viděti, ale museli jsme se pořádně sehnouti a přímo po čtyřech lezli, abychom se dostali do hloubky několika metrů pod zemí, kde starobylé nápisy a balvany u-kazují a za hrob Romula vydávají; našly se tu popelnice a penize z terracotty (a e s r u dis). Místo to pojmenovali „lapis niger" (černý kámen), protože skutečně do čtverce plocha domnělého pohřebiště Romula jest z černé dlažby upravena, jak při svitu svíčky jsme rozeznati mohli. V pozdějších dobách stálo tu „com ilium", kde zasedal také senát, ale po tomto světovém parlamentu nezbyly ani základy, protože se zde neustále přestavovalo a vše od základu měnilo, a   jen   klassikové římští památku jeho  nám   zanechali.
.
- 115 -                            8*

Však   s  prohlídkou  fora  nejsme  u konce,  na  jeh prostranství   —   pomerné   velmi   malém   —   jsou   ješ jiné památnosti,   o nichž jsme se   v lavicích gymnasia až do omrzeni na zpamět učiti museli.
Tak hned vedle svaté cesty vidime zbytky zdiva kulatého; — učenci zjistili a rozhodli, že tu stával chrámek bohyně ,,Vesty", ochrankyne vody a ohně; a byl založen již od krále Numy Popilia. Zde Vestálky, které tu v sousedním paláci bydlely, musely udržovati ve dne v noci posvátný oheň a chodily do blízké studánky Egerie pro vodu, kterou pak posvátné nádobí chrámové myly, pro blaho národa bohyni své oběti přinášely a ošetřovaly posvátné p a 1 a d i u m, dřevěnou sochu bohyně Minervy, — kteroužto sochu prý Aeneas z Troje do Itálie přivezl.
Úřad vestálky nebyl snadný; nejvyšší kněz — pontifex motinus — pod jehož dohledem stály, vybíral si z divek od rodičů nabízených ty nejhezčí a nejkrásnější; musely 6 rok překročiti a lOletí ještě nedosáhly ; celkem jich bylo 20 a byly voleny v comitiich.
Dívka, která tu byla zvolena, byla odňata z pravomoci otcovské, slavně inaugurovaná, do chrámu Vesty uvedena, zde ostřihána a oděna v dlouhou bílou „stolu" ; přes hlavu na temeni ovinutou dána byla ji bílá plachetka Tak aspoň na penězích římských vestálka jest vyobrazena.
Služba vestálky trvala po 30 let, — prvních 10 let se učila, druhých 10 let služby konala a v třetím desítiletí  jiné vyučovala; po 30  létech  mohla  z  řádu  vy-
- 116 -
:
-
tu
stoupili, což prý se ale zřídka kdy stalo — patrné mely tu dobré bydlo. —
Za to Vestálky požívaly od lidu i státu pocty veliké; mohly jménim svijm volné nakládati — což jiné ženy římské nesmély, any ve všem podléhaly moci mužů. Neskládaly před soudem přísahy ■— jejich slovo platilo. Kdo ji pohaněl, byl k smrti odsouzen. Každý povinen byl jí úctu prokazovati a sami konsulové museli jí z cesty ustoupiti; proto aby byla vestálka všetečnosti zbavena, kráčel před ni lie tor" (policejní dozorce) a z daleka volal na lid, aby se vyhnul a potkala-li náhodou zločince k smrti odsouzeného a vedeného, byl na miste propuštěn. —
Avšak běda té Vestalce, která nechala oheň v chrámu vyhasnouti — tu byla i tělesně trestána; nejkrutější ale trest ji stihl, jestli porušila slib čistoty; pak byla bez milosrdenství vyvedena za bránu a tam „na poli zlo činném" za živa v hrobce zazděna. Byl to tedy přísný řád, jenž ani u našich jeptišek nejpřísnějšího řádu  zaveden  není. —
Jak již uvedeno, bydlely Vestálky u chrámu bohyně Vesty ve zvláštním paláci, z kterého zbyly jen holé cihlové zdi, — po mramoru ani památky; vidíme tu celou řadu malých kobek, úzkých chodeb a výklenků z drobných, dobře vypálených cihel — ty jsou tvrdší, než-li kámen, ačkoliv déšt, mráz, slunce, vítr stále na nich hlodají, takže časem také se rozpadnou; — celek, v přizemí i poschodích, poskytuje velmi smutný pohled, uvážime-li, že zde sídlo měly nejkrásnější dámy
- 117 —
římské, výkvět rodin patricijských, které po 30 let tu se zdržovati a přísnou klausuru udržovati musely, začež ovšem pocty neobyčejné na ulici, v chrámech, divadlech, cirkusech   atd.   požívaly.
Palác Vestalek byl dvoupatrový, vše lesklo se zlatem a mramorem — uvnitř i zevnitř; — atrium bylo 70 metrů dlouhé a 20 m široké, kolem dokola byl ,,por-ticus" — sloupoví — kde stály sochy vrchních Vestalek. V přízemi byly prostory pro domácí hospodářství, kuchyně, sklepy, byty služebnic, — v hořejších patrech sídlily kněžky a na vyvýšeném miste byla společná jídelna (tablinum). —
Hned naproti paláci tomu — přes via sacra bylo obydli pontifika maxima, nazvané „dom us publica" (dům veřejný). Zde naposled bydlel Julius Caesar; — Augustus, aby zahladil stopy na mocnou republiku, přeložil z forum — z tohoto domu — své sidlo na Palatin a věnoval dům ten Vestálkám, které jej v jeden celek se svým palácem sloučily.
Zde také v sousedství na severní straně byla „regia", úřadní sidlo Pontifika, nejvyššího kněze o-bčtniho: na protější straně zdi regie byly „fasti con-sulares", t. j. seznamy nejvyšších úřadniků a všech triumfů až do doby Augusta. — Dle úsudku věhlasného archeologa professora Bonni bylo tu v podzemí jakési tabernaculum, kde se chovalo kopí Marsovo a viselo 12 posvátných štítků: jestli štítky ty na sebe tloukly, znamenalo to neštěstí pro stát. Tu také chovalo se posvátné náčiní obětní, vyhlášky úřadní, důležité listiny státní,   rozděleni   času  (calendar).
-- 118 —

:

Augustus chtěje význam i této budovy obmeziti, aby lid na republikánská zařízení si odvykl, přeložil úřadni sidlo pontifika také na Palatin a postavil si na jižním konci fora, hned vedle regie vítězný oblouk na památku svého vítězství u Actia r. 31 před Kr.; ale papež Pavel IV. oplatil mu ničeni významu památek z doby republiky pocházejících, a nechal vitězný ten oblouk se zemi srovnati, takže dnes jen základni zdivo z vítězného toho oblouku zbylo.
Augustus vystavěl také zde na blízku nový chrám „božského Julia"; počal jej stavěti 2 léta po smrti Julia Caesara, který byl jeho strýcem, r. 42 a dokončil jej 18 srpna r. 29 a dal jej vysvětiti současně se svým vítězným  obloukem.
Na západní straně tohoto také shořeného chrámu ukazuje se základní zdivo pro sloup, jako památné misto, kde mrtvola Julia Caesara 19. března roku 44 před Kr. byla upálena; zde také Marcus Antonius nad mrtvolou jeho měl světoznámou pohřební řeč a Augustus dal 2de zříditi novou řečnickou tribunu, kterou okrášlil zobáky (rostra) z bitvy u Actia nakořistěných egyptských lodi a dovolil, aby jen při výminečně zvláštních   slavnostech   zde  se   řečniio.
V blízkosti stály tu v řadě čestné sloupy, které Diokletian o vlast zasloužilým mužům postaviti dal a zbylo ze sloupů těch jen zdivo základní. Za via sacra na straně západní stál chrám Faustiny, manželky Antonia Pia, — dosud zachovalo se z předsíně chrámové 10 skvostných mramorových, 17 metrů vysokých   sloupů.
- 119 -
V sousedství tohoto chrámu jest nejstarší pohřebiště římské — sepulcreťum — ze 7. neb 8. stol. před Kristem, kde nákladem státním pod dohledem archeologů se kopá. Jelikož jsme si forum v neděli prohlíželi, nepracovalo se tu. Stály tu lokomobily, pumpy, kterými voda ze základů se pumpuje a do písku a trávy na forum vypouští. V hloubce několika metni jest zde nahromaděno bahno — patrně z vody Tibery — která až sem pronikla. Cenných předmětů málo se tu nalezne — a ty které se tu najdou — odváži se do musea vedle forum postaveného.
Moje pani zvedla tu z hromady různých střepů kus hrdla s uchem hliněné amfory (džbánu) a uctivé do taštičky uschovala; — přinesli jsme si to domů a chováme v patřičné pietě jako památku na fiim. Já bych se pro to nebyl shýbl; zde povalují se jako v lomě kusy přeražených korintských a jonických sloupů, různé ozdoby z domů, chrámů, které by paláce našich   velmožů   krášliti   mohly.   —
Vedle pohřebiště stoji kostel Cosmmy a Damiana, povstalý z chrámu Romula a dále hned obdivujeme kolosa z cihel postaveného, „basiliku Konstan-t i n a"; tři obrovská okna z oblouku šklebí se tu na forum —  příšerný   to  dojem. —
Jihozápadní stranu fora zaujímá vrch Pal a tin, kde od pradávných dob byla jakási villová čtvrf boháčů římských; zde měli domy Catilina, Cicero, Clodius a jini. Od doby Augusta bydleli zde císařové. Nero postavil   zde   pověstný   „zlatý  dům"   po  požáru  Ríma   r.

- 120 -
I
:
64. po Kr. Přímo báječné, neuvěřitelné věci o paláci tom se vypravuji; před nim stála 36 metrů vysoká socha z kovu a byla pozlacená; představovala tyrana jako boha slunce s nymbem paprsků slunečních kolem hlavy. Po paláci tom neni ani stopy; qo smrti Nero-nově byla socha jeho postavena před vchodem do Co-losea na zapadni straně; dnes je tam jen základni zdivo sochy  té.
Na Palatinu sídleli mimo Augusta Tiberius, Caligula, Claudiris, Flaviové, Comodus a Septimius Severus — později i Odoaker, Theodorich a jini. Ale všechny ty jejicii pyšné zámky zanikly; zbyl tu jen domek Livie, chodba Caliguly, kde byl zavražděn, tablinum a I a-r i n m (jídelna a sin božstva) v domě Augusta. 0-statni nestoji 2a zmínku — chodí se tu kolem haldy cihel, kamenů, smeti, a všelijakého rumu jako v nějaké rozkopané opuštěné cihelně.  —
Papeži Pavlu III. z rodu farneského zželelo se tohoto zpustlého pahrbku a chtěl jej dle plánu Michelangelo proměniti v park, který by byl všemu lidu prístupným. Z části úmysl také provedl a odtud pochází nynější název „fa r nes ké zahrady", které později  připadly   I            mi,  a  ti, aby  aspoň sochy  ze
zahrady zachránili, dali je odvésti do musea v Neapoli.
Později koupil zahradu tu Napoleon za 114 milionů franků a dal zde kopati k vůli domnělým pokladům. Roku 1870 přešly zahrady ty na stát, jenž sám řidi odbornými znalci vykopávky a snaži se, aby zahrady, jakž  takž  již  k vůli cizincům  v  dobrém  stavu  udržel.
- 121 -
Di
UK
ŕive než-li tuto severní část fora opustíme, prohlédněme si ještě vítěznou bránu cisaře Tita, která u-prostřed na forum na vyvýšeném miste stoji a kudy také via sacra vedena byla.
Tato vítězná brána, která podobně jako Septimia Severa skoro celá zasypána byla, zřidil senát a lid římský (senatus populusque romanus) — jak hrdý stereotypní nápis na bráně hlásá — roku 81 po Kristu za Domitiana a to na památku vítězství Tina nad Židy a vyvráceni Jerusalema. Brána ta jest poměrně malá, úzká, má jen jeden oblouk, ale za to vnitřní stěny, jež jsou ozdobeny skvostnými, v pravdě uměleckými reliéfy — škoda, že sem tam poškozenými. Jinak vítězná brána ta jest poměrně velmi dobře zachovalá. — Dlouho jsme tu postáli, ačkoli sluníčko nemilosrdně do nás přálo; ale kdož by odolal a neobdivoval, vida tu pomník přes 1841 let starý, práci dokonale uměleckou, které se podnes obdivuje kde kdo na světě. —
Světová musea v Londýně, Paříži, Berlině mají jen kusé, sádrové odlitky této skulpturni starorímske práce a staví je ve svých vitrin na přední místo. Proto není divu, že jsme několikrát vítězný ten oblouk obešli a dlouho pod nim stáli a nemohli se nabažiti. Reliéfy představuji Tita na voze triumfálním, 6 koňmi taženém, a před nim kráčejí spoutáni synové Israele; jiný relief znázorňuje nám zajatce židovské, nesoucí nejdrahoce-nějši náčiní a klenoty z chrámu Jerusalémského — sed-miramenný svícen a zlatý stůl. — Z reliéfů těch dobře poznati se může, jak legie římské byly oděné, jaké měly   přilby,   meče,   kopy,   odznaky,   hudební   nástroje.
- 122 -

jak  byl   triumfator oblečen,  když  na  Capitol -se  ubiral, jaká oběf bohům se přinášela atd., atd. —
Z vítězného oblouku Tita jest velmi pěkný přehled celého severního forum; vyčnívá také na každé pohlednici, která forum představuje. — Neradi jsme tuto klassickou půdu, vlastně jen polovici forum opouštěli a šli zase po původni staré dlažbě, — kudy i Titus v triumfu zajisté jel a se všemi těmi zajatci a legiemi přes forum na Canitol se ubiral — kolem zbořeného chrámu Apollova a jiných budov, o jichž původu a účelnosti  učenci  podnes se hádají  a  dohodnuti  nejsou.
Přišli jsme pak k jakési pyramidě z cihel — dobře zachovalé — která dle bezpečných zpráv byla původně drahým mramorem obložena a byla ozdobou basinu — vodní nádržky — zřízené Domitianem císařem; jest to tak zvaná „meta sudans", vodotrysk — z kterého cínovými rourami voda do výšky se hnala a k ozdobě tak fora sloužila. Až sem sahaly pověstné zahrady Neronovy, kde se leskla hladina umělého jezera, obklopeného hájem zelených stromů a keřů.
Odtud jen několik kroků zvedá se na straně východní ohromná kulatá stavba „Colosseum", největší to budova starého císařského Říma; je z kvádrů, železnými pruty semknutá, zevnitř i uvnitř rozežraná, stavba omšená, příšerná, jak obrovská lebka, která tu své 2uby na cizince cení. Vespasian ji vystavěl ku hrám gladiátorským a ku štvaní divoké zvěře a Titus r. 80 dokončil, použiv ku stavbě 60.000 do zajeti přivlečených židů z Palestýny.
- 123 -
Po rodu obou těchto císařů z rodu Flaviova nazvána budova ta „amtitheatrum f 1 a v i u m" a teprve když kolosální socha Neronova sem před amfi-theatr přenesena byla, lid pojmenoval ji „Coloseum". — Na oslavu otevřeni prováděly se hry a zápasy, při nichž 5000 bestii ze všech končin světa sehnaných za oběf padlo.  —
Však komu by z inteligentů nebyla historie a význam Colosea známý? Proto neni s podivením, že jsme sem s pocitem hrůzy do chladných jeho zdi vstoupili, — přímo zimní chlad nás ovanul. Venku hřálo slunce, jistě 20" R — a zde v těch arkádách a přízemních chodbách mráz do údů vjel, takže jsme si svrchníky na pomoc přibrali; zdivo jest tak massivni, že slunce nemůže je prohráti. Snad také, že je zde mnoho nevinné prolité krve lidské i zviřeci. Teklo zde tolik krve, že by se sem ani nevešla. —
Žasli jsme již z venčí nad obludou tou — což teprve uvnitř. — Sem hrnul se lid 80 oblouky, pro cisaře a jeho dvůr byl zvláštní vchod od východní strany — zde bylo misto pro 50.000 diváků. Ti všichni mohli pohodlně sedět na sedadlech z mramoru a žuly. Zde odehrály se nejkrvavější scény, a kdyby nebyly historicky prokázány — nevěřili bychom, že se skutečné prováděly. Zde zápasiti museli národové ze všech končin do ftima zavlečeni. — Vycvičeni gladiátori jeden druhého — ba v celých houfech hromadné ubíjeli a to nejen na suchu, nýbrž i na vodě, nebof zde byly podzemní kanály, kterými voda do arény se hnala a arénu v jezero proměnila (naum ach iae). Dosud kanály ty,
- 124 -

jakož i klece, kde zvěř divoká pro zápasy chována byla, spatřiti lze.
Také dobře rozeznati lze, kde byly lože císařská, kde seděli senátorové, konsulové, prefekti z provincii, vyslanectva, panny Vestálské, tribunal atd. — Ti všichni na divadlo to s rozkoši patřili, potěšeni a rozkoš z toho zabíjeni měli. —
Nejlépe zachovaná část na severovýchodní straně, směrem k Esquilinu — má 4 patra, z nichž každé jiným sloupovým bylo opatřeno; ve třech prvých patrech byly arkády a ve výklenkách sochy. Dle dohadu stála stavba 12 milionů římských tolarů a dnešní zbylý materiál má dle úsudků stavitelů cenu přes 8 milionů franků. —
Někteří cizinci vchází do Colosum rádi při měsíčku neb s pochodněmi, aby dojem byl ještě mocnější, ale my, natrhavše si několik červených kvítků, které tu ve zdivu sem tam rostou a na nás smutné pohlížely, s bolesti opouštěli jsme jeviště hrůzy, kde tisíce křesťanů i jiných nevinných obětí pro kratochvíli lidskou bylo o-bětováno.
Ta červená něžná kvítka — jsou snad proto tak červená, že vyrostla z krvavé půdy; dali jsme si je do průvodce, do knihy — a podnes je také jako památku na Coloseum chováme. —
V duchu představovali jsme si, jak tu před 1810 lety asi živo bylo, když liktorové na ulicích římských a 2vláštní poslové v provinciích oznamovali, ? toho a toho dne v určitou hodinu zápasy odbývati budou. —
- 125 -
•
-id volaje „panem ed circenses" — chléb a zábfy — musel býti udržován nejrafinovanějším způsobem při dobré mysli — aby se nebouřil; — proto každý vládce řimský — at si to byla republika či caesarové — přímo o závod snažili se, aby se lidu zalíbili a proto vymýšleli takové hry a zápasy, kterým rovno nebylo; zápasy a hry takové trvaly třeba několik měsíců a krev tu tekla jako v řečišti voda. —
Pak se nedivme, že když křesťanství po roce nabývalo povahy státního náboženství, lid zdivo Colosea rozmetati a do všech koutů světa zanésti hodlal; proto odtud bráno stavivo ku mnohým nynějším palácům římským. I palác Benátský, kde sídlo má náš vyslanec u dvora papežského, povstal  z  kvádrů Colosea. —
Coloseum náleží nyní státu, který je nechává na pospas větrům, slunci, dešti i mrazům, nemaje miliony na zachováni této imposantní, hrozné stavby potomstvu na věčnou paměf, jako pomníku, který nejvýmluv-nějši svědectví vydává o zhýralosti a úpadku Ríma tehdejšího. —
Na jižní hranici fora stojí osamotě třetí dosud zachovalá něžná brána a sice císaře Konstantina — má 3 veliké oblouky — reliéfy a latinské nápisy, kterými do nebes vynáší se sláva Konstantinova. —
Tim byli jsme s prohlídkou fora hotovi a hotovili se k odchodu z toho velkého rumiště, kam kdysi s pýchou vstupoval civis romanus, odkud roznášeny rozkazy do provincii, odkud vycházely legie římské do boje a v triumfu po svaté cestě se vracely. Smutně jsme vstu-
:
- 126 -

pováli do tohoto zakouti římského a smutné je zase o-pouštéli.
Je pravda, zemětřesení, požáry, zvláště za Nerona, krutě zde řádily a neni divu, že zde ve středověku i vápenné pece stály, aby z mramoru vápno se pálilo. Ale ještě více řádila tu zloba lidská. Nebylo snad národa, který by tu nebyl řádil a ničil — porobeni kdysi národové krutě se mstili na ftimu — i křesťanství nezůstalo za jinými pozadu a co s pravým nadšením bylo zbudováno, to bořeno a napořád kaceno, takže kdysi přeslavné forum bylo zničeno — „campus v a čino", kde voli venkovanů na hubené trávě pásti se mohli. —
Zmizelo z povrchu země forum — vybledla sláva a neni naděje, že by z popele a rumu mohlo zde vzkříšeni nastati. — Vláda italská nemá k tomu prostředky — jeji finance nejsou s to, aby mohly aspoň nejpamátnější budovy obnoviti. Je pravda, že pod vedením učených mužů, odborníků na slovo vzatých (k. p. Bonni) se tu kopá a  přehrabuje, ale to vše jsou jen pouhé pokusy!
Sem měli by se žáci našich středních škol i university na studium vysílati, aby se jim názorně vštípilo v paměf, o čem z klassiků římských se jim přednáší. Stipendia státní byla by tu věru na miste. —
A také myslím, že bylo by radno, aby i naši páni professoři — filologové a historikové — do ftima dojížděli a tam studia konali; sami i žáci měli by z toho prospěch. —
Po prohlídce fora vyhledali jsme si drožku, která nás z tohoto smutného jeviště k Lateránu přes Esqulin dovézti měla. A nebylo potřebí dlouho volati, neb schá-
- 127
něti se po příležitosti. Dohodli jsme se s drožkařem o ceně jizdy a jeli, nebo kdyby cizinec smlouvu neuzavřel, musel by draho povoz zaplatit.
Najednou — kde se vzal tu se vzal — vidíme z povozu, jak kluk asi lOletý vedle povozu po zemi kotrmelce metá, po rukou chodi, jako by při tom s koňmi přímo o závod zápasil; občas také běžel, natahoval ruce, žebral. Věděli jsme, že tyto akrobatické kousky provádí tu mládež virtuosně a proto nechali jsme hodnou chvili kluka vedle povozu kozelce přemetati. Drožkáři jsou již na takové výstupy snad připraveni, nebo nepozorovali jsme, že by byl náš kočí koně popohnal nebo nezbedu bičem odehnal, aby snad ještě pod kola se nedostal. Nezbylo nic jiného, nežli abychom se mladému komediantovi, který nás svými akrobatickými kousky znamenitě pobavil, patřičně odměnili — pak teprve drož-kář svou kobylu bičem do klusu popohnal. Takovéto uličnické extravagance marně bychom v jiných velkých zcivilisovaných městech hledali; u nás by takového mladého „Sokolika" policie sebrala, kdyby vedle povozu, tramvaje, na veřejné ulici po rukou chodil a kotrmelce dělal. —
Ale zde si toho nikdo ani nevšimne, po ramenu spravedlnosti nikde ani stopy — a i kdyby tu policista stál .jisté by nezakročil. Zde jsou na to zvykli a možno, že někde za rohem čeká matka nebo otec na „příjem"
5tohoto nadějného synka.
Jiný,  jaksi jemnější způsob žebráni děti  římských jest, že cizinci z nenadáni, neočekávaně květiny do ru-
- 128 -

kou vtisknou neb na kabát přišpendlí. Když jsme na náměstí St. Maric Maggiore vystoupili, přiběhlo k nám malé, asi 8!eté děvčátko a podalo malou kytičku z růží a resedy, co zatím matka léto malé kvělinářky od protějšího rohu domu s malým ditěicm na rukou se dívala, jak se její dcerušce přepadeni naše vyplatí. Několika cen-tisimy rádi jsme se vykoupili, začež dítě i matka z daleka hlasitě děkovaly. Že u dveří chrámových jsou mladí i staří žebráci — a to často v houfech, jak i u nás v Cechách vidíme — nepotřebuji ani připisovati. Ale všechen ten pouliční život chudého lidu potvrzuje, že musi tu býti nouze veliká. —
Byli jsme v těchto končinách — pod vrchem Esqu-linu         na  blízku  kostela  „Sv.  Petr  v  okovech",
kde dle popisu všech cestovatelů nalézá se pověstná socha „Mojžíš", poslední to dilo velmistra Michal-angelo, a proto jsme zajeli ke kostelu tomu. Museli jsme po schodech stoupati a vešli na dvůr, kde jest vysoká škola technická. Mladý kněz — nevím již jakého řádu uvedl nás do kostela a vedl k oltáři, na kterém jest schránka, v niž dle tradice chovají se železné okovy, kterými byl Petr v pověstném klassickém vězení Mamertinském okován. - Jsou to slabé, železné kroužky a podle nich vyhotovují zlatníci a stříbrníci římští rozmanité přívěšky pro pány k hodinkám. —
Na pravé straně hlavního oltáře stoji zmíněná socha — jest to pověstný Mojžiš, z mramoru kararského. Mojžíš má přísný vzhled — jest na národ israelský jaksi rozhněván a hladi si báječné dlouhý vous. Cini dojem imposantnosti a má mezi sochaři světové jméno.
- 129 -

Na blízku na slušném malém náměstí stoji cnram St. Maria Maggiore, již roku 332 postavený; jest to nádherná svatyně, kterou podpírá 40 mramorových sloupů, před chrámem pak stoji 19 metrů vysoký, silný sloup 2 bývalé basiliky Konstantina na forum. — Skoda, že sloupy ty se nezachovaly všechny! —
A ještě jeden památný chrám stoji tu v těchto končinách, který za zmiriku stoji a který jsme léž navštívili, — jest to pověstný „Laterán", po chrámu sv .Petra nejpamátnější. Elektrická dráha brzy nás tam jaksi za město, na pahrbek Celius dopravila. Ležif Laterán již u samých hradeb na hranicích starého Rima. Vypadá to tu v okolí Lateránu, jako na vesnici — samá neurov-naná půda, zahrady, pole, sem tam nějaké staré zbořeniště — mrtvo je tu. Za doby republiky a císařů bylo zde živo, vše zastaveno a obydleno, ted je tu klič přímo klášterní — zdá se mi, jako by tu bydleli jen sami špitálnici — vypadá to jako na Pohořelci.
Když jsme sem přijeli, nebylo před Lateránem živé duše na náměstí — jen chudá žena s bílou plachetkou na hlavě a žena s 2 dětmi — které zase kytku nabízely ~ představovaly lid.
A přece náměstí a okoli jest tak proslavené a památné, že zajisté žádný cizinec neopomene tuto zastrčenou část Rima navštívili, — neboť odtud Konstantin Rim pohanský počal na viru křesťanskou obraceti — zde také první basiliku křesťanskou postavil a zde právě bylo prvni a původní sidlo biskupa římského. —
Na  náměstí   lateránském  stoji   největší   a   nejvyšší
— 130 —
Na východní straně náměstí jsou dobře zachovalé zbytky z vodovodu Neronova; jsou to vysoké zdi — ve výši jednopatrového domu — z červených cihel a dosud jsou tu zachovány cínové roury, kterými z hor Albánských dobrá pitná voda do této části města přiváděna byla.
Před hlavním portálem lateránské basiliky jest rozkošná vyhlídka za hradby Aurelianské do roviny ů-rodné Canpagne — k porta Maggiore, která původně byla také jen obloukem, přes nějž veden byl viadukt Claudiův; v blízkosti chrámu jest jiniá brána — St. jovani kudy vede stará silnice via Appia do Capue a   Neapole.   —
Vstupujeme hlavni branou do chrámu, který nad vchodem nese hrdý nápis: „Omnium urbis et orbis ecle-siarum mater et caput" — t. j. „Všech města i světa chrámů matka a hlava". — Facada chrámová, 60 metrů široká s hlubokou předsíni a loggii, na niž vede 5 schodů, jest krásná, mohutnými sochami vyzdobená; hlavní dvéře jsou bronzové s prastarými reliéfy — v předsíni jest socha Konstantina, která původně v jeho lázních stála. Vůbec vše, co zde vidime, má původ svůj v zbožnosti   Konstantina   a   Heleny.
Chrám přes 100 m. dlouhý, má 5 lodi — střední strop,  jak to při basilikách bývá, jest plochý,
— 131 -
pozlacenými kasetami od Michalangelo vyzdobený. Prostředni lod spočívá na 12 silných sloupech, v jichž výklenkách jest 12 obrovských soch apoštolů. Celek podobá se ve vnitřním 2ařizeni chrámu sv. Petra. — Zde chovají se na oltáři mnohé památnosti, jichž pravost však nelze historicky dokázati; v příční lodi chová se prapor krále Jana Sobieského, který při obléháni Vidně r.   1683  nesen byl nad polským  rekem.
Když jsme si basiliku a jeji poboční kaple (Corsini a Torlonia) prohlíželi, nebylo tu takřka ani jedné duše, jen několik nás cizinců s Baedekry a jinými průvodci v ruce rušili jsme ticho basiliky, co zatím v choru sbor kanovníků odříkával monotónně své odpoledni nešpory. Obešli jsme si celý chrám — nahlédli také do některých hrobek papežských, a vyšli ven na náměstí lateránské; zde jest palác papežský, který dle zákona garančního z roku 1870 náleží s chrámem papeži. Zde také původně papežové bydleli a teprve po návratu z Avignonu do Vatikánu se odstěhovali.
V palác: samém jsou bohaté sbírky obrazů, antických skulptur, soch, minci, různé památky z katakomb atd. —
Naproti paláci jest proslulé Battisterium, nejstarší a původně také jediná křtitelnice římská, kde dle legendy také Konstantin by! pokřtěn. Památná nato křtitelnice jest ve zvláštním pavilonu postavena; kopuli její nese 8 antických, porfýrových, červených sloupů; ve prostředku stoji obrovská křtitelnice ze zeleného basaltu — a byla to patrné lázeňská nádržka; má pozlacené, bronzové, drahocenné víko. —
— 132 —

o obou stranách jsou 2 oratoře (kapie) Jana Křtitele a Jana Evangelisty roku 461 postavené; vedou k nim bronzové dvéře, které máji tu zvláštnost, že při otvíráni a zavíráni vydávají — vyluzuji zvonivý hlas — jsou tedy  jaksi  musikálni         a kastelán, který  nás
prováděl   a   na   tu  zvláštnost   upozorňoval         neustále
sem tam dveřmi pohyboval, abychom se o pravdivosti té musiky přesvědčili, ale museli jsme mu dobře za tuto hudební produkci zaplatiti. —
Zde byli jsme náhodou nepovolanými svědky křtu mladého Talianka, kterého bába na rukou nesla a pak do rukou mladé Talianky, patrně kmotry, vložila, když výkon křestní od kněze vykonati se měl. Ale kluk řval, jako kdyby ho někdo na vidličky nabíral a nebyl k upokojeni — sama kmotra i netrpělivý už kněz na mladého nezbedu se zlobili. Také kostelník přestal těmi dveřmi šoupati — bylo to trochu pronikavé duetto. —
Za „baítisteriem" stoji úhledný pomník, který roku 1904 postaven byl od dél n i kü předešlému papeži Lvu XIII., jenž tu také v chrámu luteránském odpočívá. — Z mista, kde pomník jeho stoji, jest pěkná vyhlídka do zahrad a soukromých parků, do okolních nemocnic, klášterů, sanatorií, k čemuž tiché toto okolí výborně se hodi. Zde neni žádný obchod ani průmysl, zde je naprostý klid, jako bývá kolem veřejných nemocnic a humánních ústavů. —
Na zpáteční cestě kolem kostela sv. Klimenta, kde odpočívá sv. Cyril, apoštol Slovanů, kde nákladem Mae-cenáše biskupa Strossmaira pořízeny byly malby ze ži-
- 133 -
CI
vota našich slovanských apoštolů prohledu jsme si ještě „namésti Trajanovo", které hranici s náměstím  benátským. —
„Forum Trajani" bylo také během století celé zasypáno, ale ve středověku přece zase část odkopali, aby s.loup Trajanúv bylo dobře viděli. Jest to vítězný sloup cisaře Trajana, podobný sloupu Marca Aurelia na piazza Colonna. Jest 43 metrů vysoký, s výbornými reliéfy, které znázorňuji válku a vítězství Trajana, jenž jak známo i s Daky (nynějším Rumunskem) Války vedl a Dunaj překročil.
Pod sloupem jeho byla nalezena zlatá urna s popelem tohoto velikého cisaře. Lid — podle tradic — o této zlaté urně věděl a proto při odkrýváni náměstí toho podkopal i základy sloupu, hledaje urnu se zlatem. Když pak roku 1906 odkryla se i základna sloupu, našel se tu jen v hloubce asi 2'25 m prázdný výklenek, který ovšem byl ihned pevným zdivem zazděn, aby stabilita sloupu neutrpěla; zlato zmizelo - - našlo se jen 15 lidských koster.
Papež Sixtus V. dal roku 1587 sochu Trajanovu snésti a kázal tam na misto Trajana postaviti sochu Petra. A tak iito dva hlavní apoštoiové máji tu v ftimě své dva zvláštní sloupy — jako dědictví po 2 velkých císařích. —
Na namésti měl také Trajan svůj vlastni chrám — ale i ten byl zbořen a na misto něho jsou tu 2 kostely s velkými kopulemi. —
Kolem sloupu Trajana trčí  tu ze země jen pahýiy
-  134 —

b.';\ alých sloupů z chrámu Trajana, jako když v pasece pokácí se jedle do řádku vysazeně a vyrostlé a zbudou jen pařezy asi 1 metr nad zemi vyčnívající. Skoda té antické nádhery! Ani se nevi, zda-li chrám za své zemětřesením, požárem, či zlobou lidskou.
V těch úzkých ulicích římských horko nemilosrdné na uús účinkovalo, - neboř v ulicích zdejších není žádných stromů, které by slin poskytovaly        zde uvnitř města neni ani jediný park — jen za hradbami a pak na Palalinu jsou veřejné sady. V novější době vysázeli i troníky v ulici „via Nacionále", která jediná jest široká a snese stromořadí. Tim, že tu v té spoustě 3—4 patro-domů neni žádná zeleň — neni kvělú; vypadají a jsou také ulice zcela jednoduché, neposkytují rozmanitosti a veselý vzhled, dusno a horko tu bývá a boháči již v dubnu stěhuji se do hor nebo k moři. —
Proto pranic jsem se nepodiví!, když moje pani projevila chuf ,,na zmrzlinu" kterou si opravdu zasloužilí! — -neboř po celý den-statečně si vedla a únavu na jevo nedávala. Sli jsme tedy do blízké kavárny na piazza Venezia — zrovna naproli paláci, kde bydli vyslanec   rakouský,   u  dvora  papežského  ověřený.   Do   té
antni kavárny také cizinci rádi opadají. —
Leží   jaksi   uprostřed   všeho   ruchu,   kde   tramvaje ého města se sbihaji        odkudž tedy na všechny
strany snadno se dostati lze. Uvnitř kavárny bylo dusno, prolo zůstali jsme před kavárnou v „přinesené" letni zahradě, jakou vidirne v Praze na chodnících na náměstí Václavském. O.eandry, palmy, brečtany, tvoři tu nezbyt-
- 135 -
nou  „štafáž"  —  nad  ně rozepne se plátno a stan  je hotový.
Ale v kavárně takové pravý Italian diouho seděti nevydrží — leda že by bylo deštivo, sychravo; nejradéji ven před kavárnu, daleko do namésti, pokud to jen frekvence, jizda dovoluje, takže tu lid verejné na ulici aneb namésti beseduje a vše, co kolem něho se mihne, bedlivě pozoruje.
Před takovými kavárnami bývá milé posezeni bývá tu rušno a živo, scenerie neustále se měni jak v kaleidoskopu — zvláště, když hudba tu hraje; pak -také objevi se houfně na corsu stihli, slični synově Maršoví a krášlí veřejné promenády. V kavárně naší bylo možno obdržeti vino, pivo i limonády, — proto byl nám předložen jídelní lístek na vybranou; my vybrali se „gelatti"         zmrzlinu a ochotný ,,i! camerario"' (sklepník) v dosti plynné němčině poradil nám, abychom si dali zmrzlinu „sicilskou" — ta že je nejlepší ze všech. Rozumí se samo sebou, že jsme téhle moudré rady s povděkem se ujali a nechybili jsme; přinesli nám každému porci, že by v Praze ,,u Stuciků" z ni 3 porce udělali, — chutnala znamenitě. I vojín, který tu vedle se svou venkovskou matkou seděl, pochutnával se na témže vydáni.
Ale patrné v každé kavárně vyrábi se zmrzlina rozličně a jsem přesvědčen, že čim vice na jih. tedy čim větši jest horko, tím lepši bývá i zmrzlina. V Benátkách byla dobrá, v Rimě lepši, ale v Neapoli byla nejlepší.   —
...
Rovněž nein' v kavárně italské spousta novin jako u nas — v tom ohledu kavárnici mnoho peněz za noviny ušetři ty si musi každý dle svého gusta sám na ulici koupiti. Také za tu dobu, pokud jsme zde v kavárně byli a já taliansky doutník nevykouril - vystřídalo se tu nejméně 10 vyvolávaču různých novin a různých směrů, od papežských počínaje, až po revolucionářské. A vyvolávají t y n o v i n y takovým stentorským hlasem, div že Vám uši neza!ehnou. Nad to byli jsme v pravém slova smyslu neustále obľéháni prodavači různých potřebných i nepotřebných tretek, takže jsme nestačili vrtět hlavou a křičet „niente" — nic! V tom jsme měli už velikou praxi. A prodavači ti jsou jako komáři — neodbytní — stále kolem Vás obletuji a koupite-li co .jste jisté napálen. V fiimé a vůbec ve velkých městech italských nemusely by býti ani stálé krámy, protože se tu všechno dostane na ulici, v kavárně, před chrámem, v tramvaji atd., a čim jižněji jedete, tim více jsou dotěrnější, tím větši šibalové. Cizince poznávají na kolik honů a považuji ho za vítanou kavku, kterou by rádi oškubali. —
Jsou   zde   také  dlouhoprsfáci,   před   kterými   dlužno
- 137 -

z opatrnosti kabát   zapínati,   zvláště   tam,   kde je tlačenice a  velká   „sešlost"  lidu.   —
Po odpočinku a příjemném ochlazeni v kavárně vyšli jsme si na pohodlnou obvyklou „loudačku" po ulicích; ledva jsme však na druhou stranu ulice přešli, upozorňoval nás jakýsi malý výrostek, že máme zaprášené boty a makavým pohybem ruky pobízel a zval nás, abychom šli k němu do jeho „atelieru", na rohu Ulice veřejně postaveného, tam že mim ty boty slušné vylešti 1 — Zase obchod! — Uposlechli jsme synáčka a následovali ho k jeho dílně, to jest k vyvýšené pohodlné 1 e nosce, koži potažené, před kterou ležela na zemi dřevená stolička; do té lenošky může si host sednouti a nohy s obuvi zaprášenou neb poblái ku položiti. —
Já zůstal státi a když procedura s botami nu mně se odbyla, usedla moje pani do lenošky a operace znova započala Houf kluků — pravých uličníků římských — hodných štětce Rafaela, přihlížel k tomu, jak nám potomek Scipiona Afričana cídí boty. ft uměl ío opravdu .namenilě - jakživ jsem neměl tak krásně vyleštěné boty, jako v ftimé, na rohu piazza di Vene;   ii
iřidati. že tihle cidiči bot používají při m kolikerého druhu kartáčů různých forem a tvrdosti štétin, nýbrž i 1'lane'ů či dokonce sametů, kterými boly lešti A s jakou rychlosti a přímo elegantnosti tento veřejný cidiček si počínal, jest ku podivu Vůbec při každé příležitosti pozorujeme na italské raci — že nejsou loudaví a nemotorní, že vše vykonávají mrštně,
- l
hbitě, neodpočivaji při práci, dokud by nebula provedena. Ta čiíost, agilnost, tedy pohyblivost a život, jest jejich charakteristickou známkou. 1 při chůzi to vidíme; jejich pochody vojenské jsou rychlejší, než-!i u našeho vojska.
Když jsem před lety ve Veroně viděl bersagiiery „mašírovat", zdálo se mi, že snad před někým utíkají, jak rychle si vykračovali. —> I v obyčejném životě jde vše ráz na ráz. Hádky, pranice, vraždy, ly v minutě se krvavě odbývají. Ta móda, sahat v nepatrné hádce hned k noži, pochází právě z Itálie. Padne slovo, druhé ji vystřídá a už ruka jede ďo kapsy nebo do opasku, kde pro všechny případy jest skryto  něco ostrého neb
kavého. Takový malý „tulich" jest oblíbenou hračkou škole odrostlých děti a také dámy rády nosí v pouzdru dýku. —
Ostatně u nás led také přišly do mody malé „brow-Dingy" a možno že i italské dýky u nás zdomácni. — Rozumí se samo sebou, že když jsme měii elegantně vyleštěné boty, nemohli jsme jiti spat, musiii jsme té neo'-                okrasy trochu užiti a tak jsme k vúii botám
vydali se do nejbližších živých ulic, kde tisíce lidu na večer se procházelo a život vlastně teprve na večer počínal — uvidíme, co nás zase potká nového. —
Sli isme za „palác benátský" a tu na levé straně vidíme,   jak portál chrámu   „i I Jezu"   jest elektricky  o-len  a  lid  přímo  houfně  jak  tam  se  hrne;  patrně musí tu býti nějaká neobyčejná podívaná — pomysleli jsme si a proto  bez  rozpaku  jsme vešli;  jedna  chudá
- 139 -
babička prokázala nám tu pozornost, že odhrnula červenou soukennou záclonu ze dveří chrámových a my vstoupili. Bylo tu při večerním nádherném osvětleni kázáni; jakýsi věhlasný jezovita kázal a proto byl kostel zbožnými naplněn. Jest to pověstný chrám jezo-vitský, dle jehož vzoru všechny ostatní jezovitské kostely se stavěly. Zde také v levé přični iodi jest v bronzové a křišfalové rakvi uložen zakladatel řádu Ježovi Iň, Ignác z Lojolly. Stěny chrámu jsou samý mramor a zlatem se tu plýtvalo. —
Obecenstvo — většinou dámy - šedi na přinesených židličkách, které ve všech kostelich na hromadě leží a každý si své sedadlo --po připadě k svému pohodli, k odloženi šatů, košíků, holi, deštníků a pod. třeba 2—3 židle přinese. V kostelich římských nejsou lavice na podlahu snad pevné postavené, jako v našich kaplích a kostelich bývá, — tam jsou židličky přenosné. —
Obecenstvo sedělo tu jako v koncerte s tváři proti kazateli obrácenou, jenž na levé straně na zvláštním prostranném podium, červeným suknem potaženém, sem tam chodil, živé rukama rozkládal a silným, tenornim hlasem kázal. - Zde vůbec v ftimé snad ani zvláštních kazatelen není, ani chrám sv. Petra nemá stálou vyvýšenou kazatelnu, jak ji v našich kostelich vidíme. Taková obmezená kazatelna v průměru sotva 1 metru v rozloze by takovému knězi ani nestačila- Italští knězi potřebuji volnost, musí se pohybovati — zvláště v kostele velikém, jakým jest „il Jezu", — aby mohl patřičně a s důrazem věřícím do duše mluviti. Takový kazatel
tovo, brzy zase tonem slabým vypravuje o slastech nebeských, brzy lid rozpláče, zase je udobři a1 rozveselí, což na tvářích posluchačů dobře se  rozeznati  dá. —
Kázáni italská (sou tedy jaksi lhe;itrálni — vypočítaná na citlivost a snadno vznetlivou povahu italského lidu. Dámy pláčou, tu zase se usmívají a při tom pracuji vějíři jako na promenádě nebo v divadle. -
Podobně viděl jsem v terstské kathedrále a v Benátkách, jak dojemnými a výmluvnými slovy kazatele byly dámy unášeny a i starší páni k slzám přímo doháněni. Italské kázáni pěkně se poslouchá — jestif řeč jejich libozvučná, má hojnost samohlásek — a proto hodi se dobře ku řečněni i ku zpěvu v opeře i národni písni. Neni lahodnější mluvy nad řeč italskou. Proto i stáři spisovatelé a básnici římští lahodu své řeči vychvalovali a prosou i veršem do nebes všim právem vynášeli. —
Z kostela odebrali jsme se na ,,Corso Viktora Emanuela" — kudy také elektrická tramvaj jede — unášeni proudem davu lidu, krivolakými uličkami, kde by snad ani náš široký vůz na stěhováni nábytku neprojel — k hospiců „del A nim a"; chtěli jsme přece poznati budovu, kde naši krajané, bohoslovci, umělci atd. po čas svých studií bydli a kde jsme také původně chtěli bydleti. Zde rádi krajané z Rakouska a Německa zůstávají a za mirný plat veškeré zaopatřeni poživaji, — ale bohužel můj dopis — jak již jsem pověděl — nedošel adresáta. —
- 14Í

chozeni našli jsme jej, — nad vchodem visi kulatá návestní tabule a hlásá, že tu pravomoc vykonává Rakousko, pod jehož protektorát hospic náleží. Bohužel vše bylo zavřeno a vrátný nám nerozumel anebo rozuměti nechtěl a tak jsme s nepořízenou odešli. — Z budov, které jsme tu viděli a v blízkosti jsou a zasluhují, abych o nich malou zmínku učinil — uvádím především ,,circo Agonale" náměstí dokonale dypsovité; zde stál cirkus Domitiana.
Zde jest nádherný chrám sv. Anežky a na náměstí 3 velké basiny od Berniniho; zvláště prostředni nádržka jest umělecké diio, — jsou tu v prostřed Tritoni, najad-ky, nymfy též alegorické sochy řek Ganges, Dunaje, la PlattaaNilu — ale tato poslední socha zakrývá si obličej, aby prý neviděla těžkopádnou facadu kostela sv. Anežky. Z náměstí šli jsme kolem university k památnému Pantheonu, jediné antické, úplně zachovalé budově z dob starorímskych  uvnitř ftima.
Pantheon — dle řeckého svého původního významu — znamená budovu pro všechny bohy; — vystavěl jej Maenenius Agrippa r. 26. před Kristem, — má podobu rotundy, před kterou jest porticus s řadou žulových sloupů. Chrám byl bleskem zapálen, ale Hadrian jej zase znova postavil a z té doby zachoval se až na naše doby.
V průčelí před chrámem jest fontána s malým obeliskem z chrámu Iris. Do předsíně chrámu vchází se po širokých schodech, na nichž stoji žulové sloupy 4 metry v průměru a 12 m. vysoké — vše až na straně zá-
- 142 -
padni jest dobře zachováno. Nad chrámem zvedá se kopule ve výši asi 50 metrů a uvnitř jest osvětlen otvorem v klenbě v průměru 9 metrů; chráin nemá tedy žádných oken a jediné timto otvorem padá sem světlo, ale i déš{, čimž ovšem trpi vnitřek, ačkoliv voda svedena jest sklonem v mosaikové podlaze do kanálu. Střecha byla z kovu — bronzu — a dal ji papež Urban VIII. r. 1632 snésti a z ni vyhotoviti točité sloupy pro hlavni oltář sv. Petra; vše ve vnitřku bylo pozlaceno, ale Konstantin II. dal zlato do Carihradu odvésti; nyni je střecha z olova. Sem byli také první mučednici z katakomb přivezeni a pohřbeni.
Tato zachovalá stavba Pantheonu slouží podnes za vzor architektům — podle ni stavěl se i pařížský pantheon. Stáři ftimané byli věru výtečni stavitelé a věčná škoda, že takovýchto vzácných památek nebylo více zachováno. Mimo Pantheon zachovala se ještě jedna neméně krásná památka stavitelství římského a to jest „chrámek Venuše", který jsme poznali, když jsme později do basiliky sv. Pavla za ftim si vyjeli. —
Nyní slouží Pantheon římský za mausoleum pro rodinu královskou; uvnitř jest zcela jednoduchý, primitivní oltář, jaký v každém venkovském kostele vidíme. Žádná nádhera, žádný přepych, není tu ani obvyklá kupa židli, ani lampa, — neni ji potřebí, — chrám hlavně slouží pro návštěvu cizinců a ti přicházejí jen ve dne. R když králové zemřou, také v noci se nepochovávaji a tak neni tu ani svice obětni, ani věčná lampa — ta by se. také do prostřed klenby nemohla zavěsiti, protože tam je dira 9 m široká. — A na oltáři jsou tušim jen
- 143 -

2 nebo nejvýše 4 svíčky a ty rozsvítí snad, jen když sem rodina královská vstupuje, aby tu pobožnost za zemřelé předky vykonala. Leží a odpočívají zde jen 2 králové a sice na pravé straně — jak hlásá pyšný nápis — Victor Emanuel „padre de la patria" — otec vlasti — a na levé syn jeho král Humbert, zavražděný dýkou občana italského. Před pomníkem či náhrobkem Victora Emanuela jest na sametu vyložena velká kniha, do niž se každý zapsati může. Před hrobem Humberto-vým ležela na zemi kupa zvadlých věnců a uprostřed velký věnec se stuhou položený královnou-vdovou Mar-geritou.  —
Vedle hrobu toho jest ve zdi malá mramorová deska, která oznamuje, že tu leží ,,Rafael"; také král — ale nevládl žezlem, nýbrž štětcem a zasluhoval nad jiné, aby byl v pantheonu pochován. —
Když jsme odtud vycházeli a ještě jednou v předsíni to masivní koryntské sloupoví obdivovali, přihlásil se k nám mladý kněz — Moravan, — měl radost, že slyší zase český hovor. Vyprávěl nám, že byl ze své osady přímo od socialistů vyštván, takže se ze samého rozčilováni až roznemohl. K radě lékařské musel se veškeré činnosti vzdáti a vyhledati si k zotavení jižní podnebí v Itálii; zde v ftimě je prohlídkou památnosti přimo zaujatý a proto mu čas zde ubihá a na nemoc nervovou zapomíná.
Litovali jsme krajana, který těžkopádně mluvil, nesouvisle věty odříkával a zřejmé známky přestálé nemoce na sobě jevil. —

roké vzdušné ulice, v těch římských nepravidelných uličkách valné se nelibi; vše je tu v té části města, kde jsme právě chodili — jako rozházené, sem tam ledabylo postavené — o nějakém regulačním plánu této části starého Rima není ani památku), samý roh, ulice jedna do aruhé přímo vráží; chodníky jsou tu také úzké a nemůžeme pro množství lidu volné chodit a mluvit — a proto zatoužili jsme zase po moderní ulici se širokými chodníky a to je, jak jsem již uvedl, via Nationale, blíže Quirinalu. Tam jsmp tedy zaměřili, když jsme z fěci: špinavých .nezdravých uliček — které na pražské ghetto upamatovaly — vyšli.
•Via nationale honosí se také vybranými budovami, které imponuji; zde jest palác Aldobrandini s vysutými zahradami — banca nationale, Grandhotel, akadémia del bel arti atd.; paralelně s Via nationale jde jiná, rovněž moderní nádherná třida „Via Venti Septembre" (20 9) na paměf dobyti Rima Garibaldim. Týž 20 9 870 vnikl se svými dobrovolníky branou „porta pia" do Rima, kde vojsko papežské se vzdalo. Hned u brány jest palác vyslanectva anglického, dále palác ministerstva financi a války. Na rohu křižovatky s jednou ulici jsou 1 malé fontány se sochami Tibery, Arno, věrnosti a sily, a na levé straní je palác královský — „Quiriná!" s rozsáhlým parkem, pod nimž vedena jest silnice tunelem pro tramvaje i péši. —
Naproti Quirinalu jest ministerstvo zevnitřních záležitosti — C o n s u 11 a — a na malém nepravidelném náměstí   stoji   antické   sousoší   ,.D ios k u r o vé",   kteří
— 145 —
10
původně stávali u vchodu do lázni Konstantinových. Koně i jich krotiteié jsou v rozměrech obrovských — podle nich nazývá se také náměstí to „monte cavallo".
Ku prohlídce Quirinalu musí býti povoleni od dvorního ministerstva; nám stačil pohled na palác — a máme za to, že vnitřní komnaty krále italského nejsou asi skvostnější, než-li jaké jsme viděli ve hradě vídeňském neb v královském paláci v Berlině.
Zde v měsících letních bydlívali papežové, protože poloha pahrbku Quirinalis jest velmi zdravá — vane tam vítr i vzduch z parků na Monte Fincio a ze zahrad okolních, blízkých paláců. Papeži Piu IX. nepodařilo se — ač o to prosil — aby zachoval pro sebe a nástupce palác Quirinálský; nová vláda potřebovala vhodný příbytek pro nového vládce a určila právě Quirinal za sídlo královské a tak Vatikán a Quirinál pohlíží na sebe — papež i král dobře na sebe vidi — ale přece spolu nemluví. —
Znova důrazně připomínám, že ftim chlubiti se nemůže veřejnými parky neb sady uvnitř města, zejména ta část města, kde leži Pantheon — tedy na bývalém poli Maršově — neni žádného stromečku, ani zelené větvičky, ba ani za okny nejsou květiny; ty v Itálii vůbec za okny nikde nevidíme — ulice jsou tedy vesměs bez okrasy zelené, žluté neb červené barvy — a jestliže kde za okny hrneček s květinou se vyskytne, je to obyčejně mrzák, který se nezalivá, je opuštěný i od slunce a vzbuzuje útrpnost. —
Chce-li kdo z těch klikatých uliček do boží přírody se dostati - - musí na Monte Pincio - - nebo na Caelio
- 146-

r I my také pospíchali za bránu, vsedli do tramvaje, jeli po pravém břehu Tibery, kolem nové nádherné synagogy — kolem bývalého divadla Älarcellova — ostrova Tibery, ku brané St. Paulo, kde stoji pyramida d i Cestio. Brána St. Paulo jest stará brána „porta ostiensis", odkud vedla silnice do Ostie k moři.
Zde jsme již jaksi na venkove, což pozorujeme i z toho, že jsou silnice samý prach, košaté stromy samý prach. Potkáváme celou řadu primitivních povozů s hum-poláckými koly a dřevénnými nápravami — ty skřípou. Na vozech halda zeleniny, koše s melouny, broskvemi meruňkami, sudy s vinem, pytle s obilím — zkrátka vezou tu proviant pro mésto. Nejvíce jsme se ale podivili tomu, j)ké dřiví se tu do ftima dováži. —
Je to chrastí — samá chamraf — u nás by z toho ani pometla nedélali; jsou to výhonky — pruty z keřů, hlavné z vinic; protože tu nejsou lesy, kácí se všechno napořád, co 1 neb 2 metry na povrch zemé vyleze; jsou to zvadlé proutky z vína, bezinek, vrb neb bříz. — Naše báby by na takovou chamrať ani do lesa s háčkem
- 147 -                             10*
obrů jedlových a smrkových. — Proio snad také v celé Itálii neni snad ani jediné parni pily, leda na hranicích Švýcarska  při jezerách  Como  neb  Maggiore.
Zde neni ,.dřevorubců" — národ Podskaláků zde vyhynul před tisíci lety a sekera a pila jsou zde skoro neznámými nástroji. — Ty jejich proutky přeláme dítě o koleno.
Naše nešetrné služky by při tom chráätu ani kávu neuvařili — je to zkrátka „dřiví", které názvu dřiví nezasluhuje a hodí se snad k výrobě párátek a o sadek pro péra. — Neumím pověděti, zda-li zde je škola neb dokonce akademie lesní; — my jsme tu ani jediného zelenokabátnika — myslivce se zeleným kloboukem a chvostem z tetřívka nepoznali; pravý to opak Štýrska a Tyrol. — Za to ale jsou tu za branami velice úrodné vinice a zahrady pro zeleninu a ovoce — oboje výborné se tu daři a možno tu za laciný peníz výtečné ovoce, vino, melouny, pomeranče, fíky, artičoky, banány atd. obdržeti. Ale má to zase svůj háček. —
Rádi byste okusili hrozny vina — a všeho druhu vzácné ovoce — ale vše jest tak prachem obsypáno, a
...

obyčejně spoustami much a vos hlodáno, že Vám přejde chuť co koupiti. A k tomu ta nečistota přímo pověstná toho lidu, který snad po celý týden se nemyje a je opá-iený, černý a unnuiněný jako cikán; proto musi se ovoce takové dřivé umýti a prachu i nečistoty zbaviti, chtěl-li by   kdo  si   na   něm  pochutnati.
Byli jsme tedy 2a bránou -- na prahu Campagne ú-rodné — opěvované Horácem, Ovidem, Virgilem a vůbec všemi klassiky římskými — bohaté na historické památky
— kde odjakživa bylo bojiště a rejdiště všech pronárodů světa. —
Několik minut za bránou v levo u silnice stojí ■malá neůhiedná kaple, kde primitivním způsobem na zdi znázorněno jest dle legendy .setkáni Petra s apoštolem Pavlem a po jízdě asi čtvrt hodiny trvající dojeli jsme k nejušlechtilejší basilice „St. Paulo", kterou již Konstantin nad hrobem sv. Pavla založil a Honorius r. 598 dokončil, použiv k tomu sloupů z basiliky Aemilia, která byla větši než-li chrám sv. Petra. —
Roku 1823 chrám vyhořel, — k jeho obnově a okrášleni byl celý křesťanský svět vyzván a prosba neminula se s účinkem. Ze všech dílů světa plynuly hojné dary a příspěvky druhu nejrozmanitějšího, a dnes jest to skutečně nejnádhernější pomník, kterým se fiim honositi může. Lev XIII. má o výzdobu chrámu největší 2ásluhy.  Skoda, že stoji v krajině skoro opuštěné. —
Každý, s kým jsem o chrámu tomto mluvil, klade basiliku sv. Pavla na prvni místo a radím každému, komu dopřáno  jest do ftíma se dostati, aby nelitoval času a
- 149 -
dojel tam; zevnějšek zrovna nepřekvapí, ale za to vnitřek přesahuje všechny domysly a představy. Viděl jsem již slušnou řadu různých chrámů doma i v cizině — ale takovou milou podobnou svatyni nikde. —
Basilika má 5 lodi — jest 120 m. dlouhá a 60 m. široká. Kdo hlavním portálem vstoupíš, postav se na stranu v krajní lodi a spatříš nekonečnou, hustou řadu koryntských sloupu; stoji tu 80 žulových obrů a připadá to, jako bychom byli v lese, kde v řádkách zvedají se štíhlé kolosy, které v umělecké mosaikové dlažbě jako v zrcadle se odrážejí. —
Nad sloupovím ve vlysu jsou tresky a medailony všech 263 papežů, nad hlavním obloukem jsou staré fresky z 5. století. Na konci střední lodě jsou kolosální sochy apoštolů Petra a Pavla a před hlavním oltářem — v tak zvané konřessi — jsou dle legendy ukryty kosti sv. Pavla. Triumfální oblouk tribuny spočívá na 2 mohutných mramorových sloupech, které daroval cisař Rakouský. Strop jest plochý, bohaté kasetovaný. Na hlavním oltáři jest gotická schránka (taber-nakulum) od Arnulťa di Cambio z roku 1285. a nad ní a kolem ni sloupu z alabastru. Ty byly darovány Khe-divem egyptským Muhamedem Alim a car ruský Mikuláš I. věnoval k tomu vasy z malachitu. Již z těchto dvou presentů může si každý domysliti, že jednalo se tu o stavbu skutečně světové důležitosti, když zástupci a představitelé mohamedánske a pravoslavné viry u-znali za slušné, abu přispěli svými dary a že zrovna podilu brali na výzdobu té části svatyně, kterou zbožný lid za symbol své víry považuje. —

— 150 -
Škoda, že maiby tia oknech v postranních lodich byly poškozeny výbuchem z blízké prachárny r. 1891 a že italská vláda, která basiliku prohlásila za majetek a chrám národní, neuznala za dobré, aby je dle původního rázu opravila.
Sakristii vešli jsme na dvůr kláštera, kde velice krásný jest ambit kolem zahrady klášterní; porticus z mramorových sloupů překvapí svou pestrosti, nebo každý jednotlivý sloup má jinou formu, jest jinak točen, nežli ti ostatní, každý má jinou základnu a hlavu — a celek oku velice lahodí. —
Neradi jsme opouštěli to tiché, hlomozem velkoměsta nedotknuté zákoutí; krajina, v niž basilika leží, byla nezdravou od dávna a proto se zde mnoho nestavělo; teprve roku 1868 usazeni"zde byli trapisté fre-monšti a ti vysazováním četných stromů, zakládáním zahrad a parků zdravotní stav krajiny veiice záslužně povznesli. —
Mám na mysli podobný případ, o němž p. Dr. Guth ve, zvláštním spisu o Irsku — nadepsaném „na zeleném Erinu" — zmínky činí; p. Dr. Guth velice poutavým způsobem líčí tu pověstnou, zuboženou krajinu v jednom hrabstvi irském a vypravuje, jak trapisté močálovitou, neúrodnou a nezdravou krajinu tu během málo let v pravý ráj proměnili, vzorné hospodářství, ba i školy tu založili a tak blahobyt krajiny nezištné pozvedli, davše tak domácímu obyvatelstvu vzorný přiklad, jak z půdy nevýnosné, nehosťinné, zanedbané, ba zdrávi  lidskému  škodlivé,  vykouzliti  lze  krajinu   k po-
- 151 -

milováni hodnou. A zdá se mi — ač s určitosti to tvrditi nechci a nemohu — že i naše vláda, když se v Bosne a Hercegovině usadila, povolala tam tento přičinlivý, nezištný  a proto nejchudší  a  nejzasloužilejší  řád.
Dříve nežli jsme se elektrickou tramvaji, která tu před basilikou konči, do ftima navrátili, vešli jsme do restaurace a kavárny, která tu na rohu slušně se reprae-sentuje a na první pohled zamlouvá, ale bohužel, pro vzornou čistotu, jakou jsem na dvoře té restaurace viděl, ničeho jsme neokusili; neboť na dvoře vedle dřevěného „kabinetu" byl magazin vina a jen několik prken představovalo tu — zed! Jakýsi domácí sklepník stáčel tu vedle „kabinetu" ze sudu červené vino do lahvi! — Přimo jsem nad tím zkoprnél — vedle prkenného záchodu   —  vino,   —   čistě  italská   manýra!
Dojeli jsme zpátky až ku bráně Ostienské; tramvaj zastavila, vlastně musela zastavit, protože jsme přijížděli z venkova a nastala visitace vozů od dozorců potravní daně, — zrovna jako v Praze. Měli jsme radost, že jsme se i zde s touto ctihodnou moderní instituci zase po dlouhé době shledali, jenom že při nás nic nenašli, co by clu podléhalo a proto ty dlouhé tyče železné a nebozezy, kterými tito strážcové nepřímých dani vozy propichuji, zůstaly nečinné státi v koutě o starobylou bránu opřené. —
A na tuto bohopustou proceduru s vybiránim dané a sekaturu všech cestujících klidně se tu divá z červených cihel zrovna vedle brány postavená — pyramida Caja Cestira, bývalého to tribuna lidu a praetora
- 152 -
:
římského, ktervj tu 12 roků před Kristem byl pochován a ani po smrti tu klidu nemá. Nebof tihle výběrči potravní daně, kteři za dob římských slouli „publicáni" — jsou každému turistovi neoblíbení — a proto ani Kristus Pán je v              ■měl.
Ti nynější protivni publicáni s chocholatým kloboukem a krátkou poboční zbrani — která jim po boku visi — máji neustále hádky s obyvatelstvem, do ňima z venkova se ubirajicim; do košů a nůší nahlížejí', pytle rozbalují, košatiny prevrtávají a dle domnění lidu zdejšího všemožně příkoři tu tropi.
Stařena, která s Máimi ve voze jela a košíček broskvi na kline držela, také s tim jedním publikánem přátelský hovor zrovna nevedla, když ji chtěl broskve zdanit a povolav na pomoc kolegu, také chocholatého, kategoricky ji domlouval, aby z vozu vystoupila. Ale stařena se nedala — byl z toho křik a rámus. V Praze by musela vystoupit, i kdyby sebe lepši vyřídilku měla. A Cajus Cestius musí všechny tyhle hádky, křiky lidské — kleni a zuřeni v pravdě italianské — tiše vyslechnouti. Kdyby ta egyptská pyramida nebyla příliš těžká, jistě by z hrobu vstal a tomu bohopustému řáděni ve bráně římské přitrž učinil, nebof tribun lidu a k tomu i praetor měl neobmezenou moc nad vojskem i civilisty a museli by i publikáni ho poslechnouti. -- Z téhle příhody jsme logicky usoudili, že podobně jako Praha a Videň nemohou bez potravní dané existovati, tak i ftim odkázán jest na tyto neoblíbené vedlejší přijmy. Patrně vydáni města jsou větši než-li přijmy a vytlouká se tu klin klínem. —
- 153  -

A přece neni tu obecenstvo obtěžováno při chůzi a jízdě na mostech — zde mostné se nevybírá. Jeii jsnte přes 2 mosty — ale mostné na nás žádáno neoyio; v tom oh!edu tedy Praha za Rimem pokulhává. —
Na zpáteční cestě po mírném svahu Aventlna, kde v nejstarších dobách sídlo mě!i plebejové, jeli jsme kolem špinavé líně tekoucí Tibery, — kolem ostrova podobného v Praze židovskému, přes který veden nejstarší most „ponte Fabricio" a přijeli k místu, kde „cloaca maxima" přes půl třetího tisice let do Tibery ústi, podnes obecnému prospěchu slouží a obdiv znalců vzbuzuje. Opodál stranou stoji kulatý chrámek „Vesty" s 19 mramorovými sloupy. Jest to mimo Pantheon nejzachovalejší antická skvostná stavba — dobře by se hodila do velkého parku na vyvýšené místo, — zde v tom zastrčeném koutě málo kdo si všimne té překrásné památky stavební; také na pohlednicích bývá vyobrazena.
Dále do údoii k Paiatinskému vrchu trčí ze země několik sloupů z obrovského, pověstného „circus ni <i-ximus", který stavěli králové a o jehož výzdobu staral se i Caesar a všichni jeho nástupci; dnes zbyly tu jen úlomky kamene z bývalých sedadel a loží; z kamene jeho postavil se středověký Rim — kde kdo bral si kámen a sloupoví ku svým stavbám a potřebám. Bylaf to největší stavba starého Rima —■ hodna obdivu. —i I Jiebude snad na škodu, když o tomto kolosu jen sběžně několik historických fakt uvedu, aby význam a velikost jeho poněkud vyjasněny byly.
Připomínám napřed, že v circus maximus mělo 400 tisíc diváků dosti mista! Arena pro sokolský slet na Let-
- 154 -

m byla postavena ze dřeva pro 100.000 lidi a z těch muselo nejméně 20.000 státi, ti ostatní mohli tu seděti. Ale v circus maximus nebylo nic ze dřeva, vše z kamene — každý tu měl své sedadlo a ti, kteří v prvních řadách jaksi na čestných místech, pak na galeriích a tribunách seděli, měli sedadla pohodlná, takže pohodlně 2 osoby v něm seděti mohly — tak kázal to řád republiky i císařů. — Consulové, Vestálky, senátorové, praeto-rové, vyslanci atd., ti všichni měli právo na sedadio „dvojité". — Dle toho můžeme si učiniti pojem o rozsáhlosti stavby — která byla snad čtyřikrát tak velká, jak sletiště Letenské. —
Circus maximus sloužil specielně pro zápasy koňské a ty přece na malé prostoře odbývati se nedají proio voli se k dostihům roviny veliké rozsáhlosti —■ ku př. ve Freudenau ve Vídni, Chuchle u Prahy, Meier-höferj u Karlových Varů. I zde v Rimě bylo k tomu zvoleno údolí nejrozsáhlejší a tam postavena arena •— jakou svět nikdy neviděl a neuvidí. —
Ve všech velkých městech italských najdeme stopy po divadlech ;i amfiiheatrech — ale ani jedinou památku na nějaký circus. Jen v Rimě ukazuje se místo pod Palaíinem, kde kdysi circus maximus stával, v. kterého zbyiy jen hromady drobného kamene — protože velký kámen byl ku stavbám paláců římských použit; — sem tam váli se tu úlomek z nějakého sloupu — jako na forum! Žalostivý to pohled. Jen štěrk na silnice dal by se tu ve velkém ■— fabričně vyrábět a mnoho kilometrů silnic dalo by se jim vyštěrkovati.
2e jen v Římě byl circus, toho příčinou asi jest, že
*
- 155 -

pořádáni her v circusu vyžadovalo veliký náklad, který hraditi mohl jen stát, neb velmoži římští — diktátorové a caesarové. Vydržováni koni a jezdců k zápasům vycvičených vyžadovalo mnoho peněz a proto pořádaly se hry v circusu jen v fiimě a to jen o mimořádných slavnostech, svátcích, triumfech a pod. Římané měli do roka 66 dnů slavnostních svátků, kdy se nepracovalo, lid svátečně vystrojený po ulicích chodil a bohům v chrámech obětí přinášel. —
Ale byly také slavnosti, které třeba 100 dnů trvaly a bylo nutno z ohledu politických, aby po tu dobu lid na uzdě se držel a proto pořádány byly různé zábavy, hry a zápasy na útraty obecni či státní, aby se lid bavil. —
Roku 54 před Kristem dle popisu Cicerona na Quin-tiliana obnášelo vydáni na řádné, pravidelné hry (lud i ordinarii) 30 milionů sesterciů, t. j. přes 4 miliony našich korun. Vstupné se neplatilo — lid mě! pěknou podívanou a byl při tom ještě častován. A tak ze slavnosti původně bohům pořádaných vyvinulo se v Rímé velkolepé vyraženi, při kterém lid jen h rubnul a stával se   zdivočilým.
V jaké miře a jak zúmyslně tyto chtíče lidu byly drážděny, o tom zřejmý podává důkaz edikt (vyhláška) císaře Aureliana po jeho vítězstvích do Rima zaslaný, kde do slova se pravi: ,,Já způsobím, aby Rim neměl starostí — oddávejte se zábavám — oddávejte se dostihům. Nás (t. j. císaře) nech f poutají potřeby obecné (státní), Vás nechť zaměstnávají radovánky".
- 156 -
Rozumí se samo ssebou, že takovéhle přímé vyzváni — ba rozkazy — k radovánkám neminulo se ú-činku — lid se jak náleži na útraty statni bavil a to zejména v circu, kde pořádáni) byly dostihy koňmo i na vozech. Již /.;ihi] z rána, kdy dostihy počíti měly, hrnulo se obecenstvo bez rozdílu stavu svátečně oděné na sedadla, kde místa bjjla od dob Augustových přesné dle důstojenství předem určena; v prvních řadách seděli nejvyšší úradníci statni, panny Vestalské, a za nimi rytíři; pani seděly při téchto hrách rovnéí mezi pány ■— jinak bylo pro mě misto jen na galeriích. Císařský dvůr měl vyhrazený trůn v circu aneb ze zahrady na Palatiuu ku hrám přihlížel. —
O koně a jezdce — tedy jokeye — starali se boháči a caesarové; ba byli tu i kluby, které soustavně — ze spekulace — vrhali se na pěstováni ušlechtilých koni, jež až z Cappadocie, Hispánie a Afriky za drahé peníze do ftima přiváděli a zde v nádherných konírnách biiže circu chovali. — Kdo chtěl dostihy ty pořádati, musel se tedy obrátit na kluby a s nimi vyjednávati, za jakou cenu by koně i jezdce ku hrám přenechali. — Každý klub mel veliký výběr koni, jezdců i vozů ano i   řemeslníci a lékaři byli v službách jejich. —
Již za doby republiky hýly dva veliké kluby, které obstarávaly za plat dostihy ty a klub bílých (facti© alba) a červených (ľ. russata) dle tunik, které jejich lid při dostihách zjednaný a placený nosil; později povstaly ještě kluby zelených (f. prasina) a modrých (f. veneta). Jak to ani jinak býti nemůže, panovala mezi těmito kluby-zíipasniky řevnivost a následek toho byly
— 157 -
časté pračky a hádky, při kterých obyčejně zvítězil klub, jehož členem byl cisař neb protektor dostihů. Tak držel Caligula se zelenými a Gaiba s modrými. 2e následkem toho i obecenstvo bylo rozdvojeno — a dle toho bud chválilo neb pískalo a hřmotilo — snadno si domyslíme. — Byli tu i najati agenti — klaka — kteří za peníze koně i jezdce obdivovali aneb tupili — jak to i v našich divadlech často vidíme. Jako dnes tak i před 2000 lety měli koně k dostihům připravováni, vydresirovaní, velkou cenu — cena člověka nepadala tu na váhu — zrovna jako u naší kavalerie. Proto již před pořádáním dostihů byla péče věnována hlavně koním. Caligula nařídil, aby kolem konírny, kde jeho kůň Incitatus před dostihy přenocoval, bylo nejhlubší ticho, aby Incitatus nebyl ničím rušen, mohl klidně spáti a tak v čerstvé sile do arény vstoupiti a ostatní béhouny předčiti. —
Před ohlášenými dostihy o ničem jiném se nemluvilo, než který asi kůň zvítězí, a proto jména běhounů šla od úst k ústům po všech ulicích; při hostinách, v divadle, v lázních, v senátě, na radnici, mluvilo se jen o „zelených" a „modrých" — koně byli známější nežli básnici, řečnici a filosofové. Vítězný kůň dostával odměny jako jezdec; kůň „Volucer" (letoun) dostal i dukáty, pomník a náhrobek na Vaticaně. Jeho jezdec obdržel ratolest palmovou, drahé šaty a penize. — Klub vítězného jezdce dobře honoroval, takže Juvenal o jednom takovém štastném, vítězném jezdci doslova pravi, „že   měl  větši  příjem,   než-li   100   advokátů".
Musela to tedy býti podívaná na takové dostihy —

-158-
naše moderní dostihy jsou pouhým stínem dostihů, které se před 2000 lety pořádaly a o nichž zpráva do všech končin světa se zasílala. —
Dostihy počaly průvodem přímo triumfálním z Ca-pitolu přes forum k cirku; napřed jeli jinoši z rodin rytířských, za nimi zápasnici hile, červené, zelené neb modře ustrojeni, a to bud na koních neb na vozech; pak hudebnici, tanečnici sáty rove (tedy naši „clo vnově" či „augustové"), kteří mezi hrou lid bavili; — pak kráčeli knězi, nesouce sochy bohů, císařů a pod. — na to konsul neb praetor s balkonu hodil bílý šátek do circu, dáno znamení k zápasům. Kdo nejdříve bud sám koňmo neb na voze taženém. 2—4 koňmi objel 5—1 Okřát circus, byl vítězem a stal se i s koněm miláčkem lidu. —
Detailně popisovati zápasy ty nehodlám — zabralo by takové líčení mnoho místa. — Jak z tohoto stručného líčeni vidno, nelíši se naše moderní dostihy od římských skoro v ničem, leda, že při dostihách našich v Chuchli mluví se rádo německy, že zaveden „totalisateur", — používá se binoclu a máto se vidi — a že lid draze vykupovati musi místo k stáni neb sedadla, kdežto za doby císařů římských byl vpuštěn do circu zadarmo a ještě byl vyčastován. Toho jsme se ovšem ještě nedočkali a nedomohli a sotva k tomu při těch zbědovaných finančních poměrech státu, obci i  kavalírů dojde. —
Zamyšlení do těchto historických vzpomínek kráčíme kolem Tibery dále a přicházíme opětně k jiné velkolepé památce, k divadlu Marcelovu, r. 13. před Krist,   od  Augusta   postavenému,   které 20.000  diváků
159 -
'
po
•Jo

pojmouti mohlo. Jsou to cifry pŕimo hrozné, čtetne-H, že na cvičišti Letenském cvičilo 10.000 sokolů, — divíme se té imposantnosti — zrovna jako by se tu jednalo o masu lidu zrovna fenoinálni, na kterou „celá Evropa hledí". — A co jsou všechny tyhle naše tak četně navštěvované slety proti těmto římským cifrám, když v jediném divadle Marcelově mohlo býti 20.000, v circu 400.000,   v   Coloseum  50.000   lidi   prítomných!   —
Může se tvrditi, že v ftimé kol 2 milionů lidu žilo, jistě půl milionu denně se bavilo, koupalo, hodovalo a to vše na útraty císaře, neb na účet senátu a rady římské.
Lid musel míti zábavy a zle bylo, když po ulicích volal chceme „chléb a zábavy", — oligarchie i caesarové se třásli, když lid se bouřil, reptal. Museli ho zaměstnávati, dáti mu práci, zábavu, šat, pokrm i nápoj; proto podniknuty byly ty obrovské stavby, circus, amtitheatr, lázně, divadlo, hrobky atd., nad kterými dnes žasneme.
Zevnější   zdivo   divadla   Marcelova   jest   poiu, dobře zachovalé — ano jsou zde i byty. —
Vedle divadla Marcelova stoji v blízkosti moderní, velice výstavná synagoga, které pověstný jeden „básník" předpovídá ve svém díle „ftim" skvělou budoucnost, takže zastíní tuším i velechrám vatikánský. Zda-li toto proroctví se vyplní — to vědí bozi, — ale to mohu směle řici, že bych nepřál lidstvu, aby se vyplnilo jiné zbožné přáni tohoto „velebásnika", aby totiž nastala doba, kdy by byl velechrám ten do základu rozmetán. To jen tak mimochodem uvádím, aniž bych chtěl vyvo-
- 160 -
filipiku. Jako muž, který čini nároky na intelligen-ci - nepřeji si, a to v zájmu krásna, vědy, kultury, pravdy i historie, aby se vyplnil sen tohoto jinak nadaného a od mnohých obdivovaného — ba zbožriova-ného básnika. —
Mám za Id, že přáti jinému záhubu, /.ničeni jen z toho ohledu, že protivník patři jinému politickému táboru, jinému náboženství a jinému národu nežli já ná-ležim, neni ani slušné ani vzdělaného muže důstojné jednáni. A\ám za to, že člověk radovati se má z každého geniálního díla, které budova! budsi geniální duch neb nadšené lidstvo, nechf týká se to Budhistu, Mahome-dánů, Židů neb křesťanů; proto my těšiti se máme ze staveb chrámů památných, nechf si je budovala doba pohanská neb křesťanská, neb kterékoliv jiné náboženství. —
Proto litujeme, že zbořen byl nádherný chrám Sa-lamouna v Jerusalemě a chápeme tu bolest, kterou mají podnes Israelite po celém světě roztroušeni nad zničením jejich svatyně a úctu máme k těm nesčetným poutníkům národa vyvoleného, kteří do Jerusalema putuji, aby tu u trosek základů chrámových nad zkázou jeho lkali. —
Proto truchlíme nad zničením chrámů Capitolských, chrámu Apollona v Olympii a Palaš Athény na Akropolu v Athénách. —
Proto považuji jednáni tohoto básníka, jehož jméno snad ani uváděli nemusím, za cynické a jeho přáni za „pium desiderium", — jen za jakési dráždidlo, aby jim pozlobil — pravověřici.
- 161  -                                   11
řtistvi katolické mělo býti ze sv odpraveno, nepřál bych si, aby chrámy jeho, na nichž pracovali mistři jména světového a které budovala láska a obětavost lidská, byly zlobou lidskou z povrchu zemského smeteny.
Toto zcela subjektivní moje přesvědčeni otevřeně zde uvádím, aniž bych je komu vnucoval neb koho přemlouvati si dovolil. Byl jsem po příjezdu z Rima velice deprimován, když přečetl jsem si „Rím" od básnika M. a nemile se mne dotkla poznámka jeho o žádoucím pobořeni chrámu sv. Petra. Ani Zola, který rovněž po „Lourdech" „Rím" sepsal a jeho přednosti a vady nemilosrdně odkrývá, neodvážil se k výroku tak smělému, ač každý dobře ví, že Zola papežství a vše, co s nim souvisí, v lásce nemá.
Porovnávaje „Rím" Zoly s „Rimem" AI., musím doznati, že uhlazený Francouz románovitým líčením nynějšího Rima předči AI. o sto honů, píše u-hlazeně, v rukavičkách, jako pravý francouzský roman-cier. Jeho románovitě založená tendence protikatolická nikde tak bez obalu, cynicky neuráží city náboženské, jako povrchní práce AI. ,,Rim" na každé řádce. Tímto Římem básník AI. slávu svou jistě uerozmnožjl, to mi každý,  kdo  R im navštívil, z vlastni  zkušenosti potvrdí-
Po návratu z venkova zašli jsme na oblíbené náměstí benátské a přímo do „baru", do kterého se přimo z ulice vchází; po způsobu americkém prodává se tu vino, káva, cukroví, likéry, limonády a různé chladia prostředky,  a protože bylo  parno, uíUěli jsme trochu
.
- 162

té  „chladirny"  užiti;  lid  italský   tyto   „Dary" miiujc;  z ulice rád odskočí ,,na kapku", vypije rychle, zaplatí a jde zase svou cestou, — mnoho řeči se tu nenadělá, zde také nejsou ani stoly, ani židle, pije a ji se tu v stoje. Za  pulty  stoji   k  obsluze  připravený   personál  obojiho pohlaví. Podél stěn a na pultech rozestaveny jsou lahve a na taliřich různé lahůdky, na kterých si Italian tak rád   pochutnává;   za   pár   centimů   může   si   tu   turista žízeň   i hlad v několika minutách  uhasiti.  Obsluha je rychlá a tak béhem dne vystřídá se a obslouží se  tu veliké množství lidu. Naše kiosky s limonádami a různými minerálními vodami jsou také takovými miniaturními „bary". Vedle v ulici spatřili jsme sice na tabuli nemecký   nápis   „Pilsner  Urquelle",   ale   tímhle  krajanským nápisem nedali jsme se zilákati a odepřeli si požitek, který se zde draze platí a kdož ví, zdaž ta Urquelle rodiště Plzeň viděla.
V   tom   ohledu   měli   jsme   smutné   zkušenosti    z Pruska, kde se přímo hemži pivovary s daleko viditelnými  nápisy  „Pilsner Bräuerei". — Ráno  při snídani v hotelu seznámili jsme se s krajanem lékařem z Vidné, svou choti,  rozenou Bavoračkou, z Messiny, apol   n'I a  v fťiuiě se zastavil. Roztomilý, ve-párek;  líbilo se  nám  vypravováni  paničky, s jakou chuti učila se ve Vídni česky a nyni ostentativné jen česky  hovoří.  Ale  nepotěšili  nás zprávou, že  není  radno na Capri jeti; pasažeři na lodi, kterou na Capri jeli,  všichni prý  onemocněli   mořskou  nemoci,  což se mi zdálo býti přímo pravděnepodobné. Také vyprávéli, že jakási deputace vídeňská nebyla předpušténa k pa-
— 163 —                            11
peži, což nám, zvláště mé pani, rovněž milým nebylo. Mně zrovna na tom nezáleželo, ale prosím Vás, ženská zvědavost, a pak býti v Rimč a nevidět papeže, je něco skoro nepřirozeného. Znal jsem jednoho pana faráře — však ještě žije — který jel do Rima, spatřil papeže a h n e d odjel — vice vidět si nepřál — Ostatně my na „audience" ani připraveni nebyli, neboť kdo chce býti k papeži předpuštén, musí býti černě, salonně oblečen a my mimo skromný turistický šat nic luxusního ssebou nevezli, ačkoliv i tomuto nedostatku se odpomáhá tím, že jsou tu po ruce půjčovatelé salonních obleků, kteří proti záloze a za několik lir turistu do roucha svátečního obleknou a „vyštafirovati" dovedou, že by ho domácí ani nepoznali. Moje pani byla tedy tou zprávou pana vídeňského doktora nemile dotknuta a neustále, hned jak jsme do Rima přijeli a pak každodenně mne pobádala a kuráže dodávala, abych jen se pokusil o dovoleni k přístupu do síni papežských. —
Na m isto k papeži zavedl jsem ji do „národního musea", aby tu prohlížením různých předpotopních antikvit se upokojila a na papeže zapoměla, ale nerad jsem ji její nejvroucnější přáni kazil. M u-seum nationale jest jediná sbirka všech nálezů, které od roku 1870 v Rimě a okolí odkryty byly. Po sbírkách Vatikánských a Capitolských jest to největší a nejobsáhlejší museum, kde stát dohled vykonává a vše nákladem státním se děje. Kdo tato 3 musea — papežská ve Vatikáne, městské na Capitolu a toto státní — prohlédne, má toho dosti a může se spokojiti s tim,
- 164-

co vidél. Kdyby cizinec, milovník antikvit, mél v ftimě všechna v Baedekrách a různých popisech uvedená musea prohlížeti — těch je přes 100 — musel by k tomu aspoň měsíc času věnovati a naposled by měl ze všeho jen chaos. Také by mi             néně 100 lir na vstupném
vydati, což by ovšem na váhu snad nepadalo — protože do každého musea a obrazárny — až na malé výminky, — 1 lira za osobu se plati, miniu svátky a neděle. —
Proto přestal jsem na prohlíženi těchto 3 znamenitých museí.
Národní museum v Rimě má sídlo v bývalém traktu lázni Diokletianových — u samého centrálního nádraží. — Z lázni těch — pokud nebyly zbořeny a plochy jejich k ulicím a hlavně k založení nádraží využity — byl v pozdějších dobách klášter, přestavěný samým Michelangelem a nyní z chodeb a cel klášterních zřídil stát galerie a sály, v nichž umístěny jsou přebohaté sbirky antické. —-
Jsou tu fresky starodávné, obrazy, sochy, sarkofágy, zbraně, mince, nábytek a nářadí římských starých domů a paláců, nápisy z triumfálních bran — samý mramor a bronz — šperky zlaté, drobnůstky toiletni matron římských, potřeby do koupele, popelnice, obětní oltáře, zbytky portálů, sloupů zvlášť památných a ozdobených atd., atd. —
Není divu, že pro poklady ty na světlo vynesené ani bývalé ambity a sály klášterní nestačí — a že váli se tu na zemi pohozené zbytky soch bohů a bohyň, nymf nářadí atd., za které by milionáři američtí tisíce   tolarů  klopili,  kdyby stát dovolil památky   tyto
- 165 -

do ciziny prodávati. Něco podobného viděti lze v germánském museum v Norimberku. — Na nádvoří musea jest zahrada a uprostřed stojí starodávná cypřiše, kterou prý sám Michaelangelo sázel. — Četl jsem ale, že cypřiše ta byla bleskem zasažena a rozštěpena, čímž ovšem na své kráse utrpěla. —
Na straně jižni — před nádražím — stoji malý pomník „h r d i n ů z D a g a I i" ; 500 vojinů italských bylo od Habešanu roku 1887 přepadeno a pobito a proto jim stát zde postavil pomník. Jest to malý obelisk, který  pochází  v. chrámu  Isidy na Capitolu.
Na druhé straně musea — před jeho průčelím — jest pěkná fontána se skupinou nymf a po obou stranách . jsou v polokruhu moderní hotely, které za doby Diokle-tiana sloužily obecenstvu při koupáni ku zotaveni jako „exedry"; odtud počíná via nationale; procházka po této moderní ulici patři k příjemnému pobytu a proto i my po druhé sem zabočili, abychom užili pohledu na skvostné stavby pal           • tnich a římské šlechty. —
Měli jsme příležitost nahlédnouti i do zahrad šlechtických, kdé rostou silné, objemné palmy jako u nás borovice, že by z nich slušná hřídel mlýnská vyrobiti se dala. Ostatně palmy veliké, štíhlé, nejsou zde žádnou vzácnosti — před hotelem na namésti španělském šedi hosté ve stinu rozložitých palem, takže není potřebí, aby se sem přinášely umělé zahrady z oleandrů., břečfa-íiii a pod.; — zde v zimě v létě květena tropická volně v zahradách roste a personál hotelu má ušetřenou práci s přinášením a odnášením kádi, sudů neb truhlíků s vysázenými — ze skleníků vybranými — keři a stromy.
- 166 -
ečer dopřáli jsme si ještě jednou procházku po parku na Monte Poncio, odkud také nejkrásnější pohled na jižní část věčného města; usedli jsme na lavičce V blízkosti hodin, které tu — uvnitř parku — ve zvláštni skleněné vitríně umístěnu jsou; kyvadlo jejich pohybuje se tlakem vody, která po kapkách na páku pravidelně dopadá a tak kyvadlo do pohybu přivádí, což ostatně není žádnou zvláštnosti. Když slunce pak zapadalo a paprsky svými ty bexiVtné kopule chrámů, věž na Capitolu a cypřiše na Palatini! zlatilo, vrátili jsme   se   do   hotelu,   kde  vy!              lolečnost Turínska
se  svým  stařičkým  biskupem  se  bavila a   umlouvala na výlet do Assisi a Ancony, aby odtud drahou podél ikého moře do domova se vrátila. — ; Na druhý den předsevzali jsme si, že si za vyjedeme a prohlédneme pověstné „katakom-b y". Na namésti lateránském vyjednali jsme s drožká-řem,  co  by  za  jízdu  tam   i zpět  požadoval,   protože bez  předběžného   dohodnuti   není   radno   výlet  podniknouti. A pěšky tam jiti        neui také radno — protože katakomby Ježi za branou 4 km vzdálené- To by ovšem bylo hračkou pro turisty uvyklé na chůzi tOkilometro-vou. ale ten prach na silnicích venkovských  jest přímo nesnesitelný a tramvaj tam            I. —
Protože zde zřídka kdy důkladně prší, jsou všechny silnice do ftima vedouci pokryty silnou vrstvou prachu, takže ubozí malí koníci mají co dělat, aby ty venkovské předpotopní nákladní káry z hromady prachu vytáhli. Mimo to jsou všechny ty silnice permanentně římskými drožkami přimo přeplněny a protože nejsou jako naše

167 -

eránv nebo okresní silnice dosti široké, bývá tu vyhýbáni velice obtížné. Proto museli jsme jeti — abychom tomu prachu dříve ujeli. —
Drožkář požadoval ovšem nestydatou cenu — ale konečné vida, že jeho offertu nepřijímáme, slevil, což se pravidelně stává a tak jsme tedy do lehkého jeho vehiklu vsedli a ven za bránu kolem těch protivných publikánů ujížděli. —
Ku katakombám vede ovšem vice silnic — dle loho, v které části města se nalézáte; my volili přes 2300 let starou   „via   Appi                    itnějši  to silnici  světa. Je
dlážděná — a                                                         jihu —
z Praskati, Praeneste. Albánských hor atd. Censor Appius Claudius založil ji ve 4 století před Kristem hlavně k ú-čelům vojenským, aby totiž legie římské pohodlněji mohli do Capue, Neapole, Benevenfum, do Sicílie a Afriky se dostati.
A ve stavbě silnic Římané předčili Reky — byli praktikové — stavěli silnice přímo bez ohledu na teren, vysušili hravé močály, prokopali hory, navrtali tunele (kp. z Neapole do Puteoli), překlenuli řeky a bystřiny — pravi vyškoleni cestmistři. Své silnice posypávali pískem bez předběžného dohodnuti neu i radno výlet podnik' kamenem — s povrchem hladkým. Aby voda odtékati mohla, dělali kanálky a škarpy pod silnici a po obou stranách (in m arg i n e) kladli chodníky anebo na sráz-ných   místech ohraničili zděmi   k vůli  zamezení  úrazu.
Ve vzdálenosti 1000 kroků byly na chodníkách postaveny milníky (miliaria) a u nich bylo často sedadlo k odpočinuti. Vzdálenost světa od Rima počítala
- 168 -
se od zlatého milníku — bronzem pobitého, kteří! stál na forum bliže pomníku Septimia Severa — o čemž jsem se již zmínil. Také dovedli trvanlivé mosty stavět, které podnes vidíme — kp. přes Tiberu v fiimě, most Trajanův přes Dunaj — a jinde; obyčejně při malých mostech byla na kamenných pilířích vazba dře-věiiná a péči o takové mosty měl tesařský cech „ponti-fikú" — kteří i úřad kněžský zastávali. —
Když jsme za bránu vyjeli, brzy objevily se nám starorímske hrobky; — jelikož nebylo dovoleno pohřbívati uvnitř města — a proto za bránu se kladly a to nejraději při veřejných cs.itách a silnicích; tiché, skryté ohraničené naše hřbitovy nemilovali; — toužili i po smrti po volně přírodě a okázalosti a velkoleposti; proto některé dosud tu zachovalé pomníky vedle silnice jsou nádherné, — připomínám jen hrobku Cecilie M e tel I y        která má podobu věže kulaté s cimbuřím.
Kolem silnice jsou sem tam roztroušené hospodářské statky, zahradní domky a hiidačské boudy venkovanů, četné venkovské hospody „trattorie", kde dobré, přirozené, nekřtěné vino lze dostati. Před jednou takovou — řekl bych zájezdní hospodou stála venkovská, nemotorná bryčka — a na ni seděli venkovští svatebčané — jeli z fiima od kopulace z Capitolu ,— Ženské, — vozy i koně — byly hojné papírovými kytičkami ozdobeny a ženy statečně popíjely; chutnalo jim patrně vino, které jim galantní muži z trattorie do vozu přinášeli. Byla to patrně svatba z dalekého venkova a zde — jali to při svatbách bývá — se zastavila, aby  se  na další cestu posilnila. Mandolíny  a  líbezný
- 169 —



zpěv  z  trattorie dodávaly  kuráže  milým  svateben Náš drožkář  také jim néco veselého prohodil,  ale  my mu   nerozuměli,    ty    ženské    na   voze   zavdávaly    mu, aby si připil vina z baňatých láhvi.
•Cesta mírně stoupá, ale vyhlídku na tichý kraj Cam-pan^fsme neměli, jelikož siinice jest tu po obou stranách po většině zvětralými pevnými zdémi obroubena, aby chráněny byly vinice a zahrady podél silnice se rozkládající. —
i i jsme ale přece ty obrovské zbytky vodovodů které od Rima z hor Albánských nákladem mnohých milionů od různých císařů a velmožů postaveny byly. Jsou to ruiny, které tu opuštěné stoji často uprostřed vinic, zahrad neb roli a jichž materiál — samé červené cihly — venkovské obyvatelstvo kus po kuse dle své potřeby ku stavbě svých příbytků, do zdi a pod. používá. Jest to nemovitost, která nemá pána, — nikdo se k ni nehlásí. Staré ty vodovody chráněny byly hlídači, pro které ve vzdálenosti obyčejně 1000 kroků byly postaveny pevné, vysoké, čtyřhranné věže, asi takové, jaké má královské město Nymburk.
Po jizdě asi 25 minut trvající zastavil náš drožkář a my vystoupili u katakomb Kalix to vých", kíeré jsou nejlépe zachovány. Rada kočárů čekala tu již na cizince, kteří před námi sem doje.i. Katakomby tyto leží na pravé straně silnice „Via Appia", na mírném vršku a vede k nim obyčejná brána, jakou u našich hřbitovů vidime. Pěšina je piskem posypaná, ale roste tu tráva, podél jsou záhony z lilii, myrty, kosatců pestře zbarvených, sem tam se bělá neb červená pelargonie,


- 170   -
a při hlavni cestě jest stromořadí cypřišové. Vše bylo sluncem vyprahlé, skoro uvad.é a čini smutný dojem — jsme na hřbitově — který 16 kilometrů pod zemí se rozprostírá.
Došli jsme k malé kapli, jakési oratoři; zde každý návštěvník očekává průvodce z řehole trapistů, kterým tu dohled nad katakombami svěřen jest. U kaple jsou stánky, kde řeholnici ti prodávají tištěné výklady v různých řečich o katakombách, pohlednice, křiže, růžence, svíčky, obrázky a pod., jak to na poutních místech zvykem bývá. Mimo vstupné 1 lira, jest to snad jediný jejich příjem. Za chvili vyšli dva trapisté a ptali se v jaké řeči výklady o katakombách nám podati máji. Jsou zde trapis-sté, kteří se vyznají v ancjličině i francouzštině a němčině. K nám přidal se mladý úředník z vyslanectví v Petrohradě a souhlasil, když jsme prosili za průvodce, který by byl řeči německé znalým. Netrvalo d.ouho a dosta-vyžádaný, Mezzofanti; /. výrečnosti jeho poznali jsme, že jest to Vlach, který jakž takž němčinu ovládal a proto museli jsme z blízka výkladům jeho pozorně naslouchati.
Dal nám každému malou svíčku a sám měl na dlouhé lyči obtočený sloupek svíčky jak naši venkovští kostelnici často mívají; — u vchodu do katakomb které několik kroků od kaple se nalézají, rozsvítil nám i sobě svíčky a my sestoupili po úzkých sotva 80 cm. širokých schodech do podsvětí. Chlad, jaký obyčejně v kryptách bývá nás ovanul; bylo tu ticho v pravdě hrobové. — Trapista jda před námi, osvětloval schodiště   a radil   k opatrnosti.
- 171-
Sli jsme jeden za druhým, protože tu neni místa ro dvě osoby vedle sebe jdoucí. Brzy stanuli jsme v dlouhé, poměrné tmavé chodbě; po stranách jsou výklenky, do nichž křesťané těla svých zemř. kladli; ty máji tři až pět pater nad sebou a jsou zazděny budto deskou mramorovou nebo obyčejným kamenem z tufu a cihel; na deskách jsou vyryty odznaky prvních křesťanu, jako. palmy, olivy, holubice, ryby pastýř s ovcemi, Daniel v jámě lvové, lodička, a také počáteční písmena J. K. aneb jména toho, kdo zde pochován.
Na hroby některých mučenniků průvodce nás upozornil, — tak ukázal nám hrob sv. Cecílie, který byl celý květinami z papíru ozdoben; pak oltář, kde se přinášea první nekrvavá obět, — jsou zde sarkofágy s prachem zemřelých, někde mumiim podobných. Jsou tu hroby prvních biskupů, papežů z 1. a 3. století, tak zvané „camera paipále", kde leží 12 biskupů. Jest to prostranná místnost, — sklepeni — kde také první křesťané k bohoslužbě tajné se scházeli a tu také často byvše přepadeni, odpravováni byli. Tak viděli jsme nákres, kde Sixtus II. r. 258 byl umučen, a takových větších výklenků, — kapli — jest zde více.
Procházeli jsme se tu jako v labyrinte úzkých uiiček. Tyto podzemní chodby, či štoly, do nichž jsme po 35 stupních trapistou uvedeni byli, byly svědky nejrafinovanějšího mučeni, které předčilo jen mučednictvi v Coloseum neb v circu Neronově. Jako štvavá zvěř uchylovali se sem první křesťané a moduli a prosili za spolubratry, kteři v cirku před Caesarem a honorári
1 72 -
*
římskou vypouštěli srdnatě duši svou, když }e dravá zvě zuby sápala, neb když upáleni  a ukřižováni byli.
Dojemně liči to vše Sienkiewicz ze svém známém románu „Quo vadis" a já fedy nechtěje zbytečně unavovati čtenáře, odkazuji ho na kiassika toho. Ostatné i Zola katakomby — toto m isto hrůzy a lásky křesíanské — velice šetrně a delikátně popisuje a jen zase náš „básnik" M. uznal za dobré jizlivé svésti se po ubohém trapistovi, který M. a jeho ruskou nihilistku zde doprovázel. Nevěříme tomu, co M. vypravuje, protože katakomby nejsou misto k nějakému milostnému flirtu a trapisté nejsou vůbec Adonisové, aby byly dámám sem přibylým nebezpečnými průvodci. Již zevnějšek jejich — habitus — nevábí a všichni vzbuzuji přimo útrpnost a soustrast, Sunt čerti denique fines — všechno má své meze — a tak daleko neměla by fantasie sebe lepšího romanopisce sahati, aby kompromitovala řád, který svou příkladnou chudobou, pracovitosti a obětov-nosti do krajnosti jdoucí po celém světě znám jest.
Ani Byron, nejslavnější básník anglický, ani kdo jiný z cizích národů neopovážil se v posměch uvésti řád ten, naopak, zvláště Angličané vydávají jim neob-mezenou chválu. Zde s Kolárem zvolati by měl každý „Stůj, noho!"
Byli jsme rádi, když jsme zase ven, na zdravý vzduch po schodech z těch klikatin vystoupili; svičky nám také dohořivaly, a jen malé oharky zbyly; schovali jsme si je na památku-----, snad je budeme jednou potřebovati, až budeme — do podsvětí vcházeti. Když jsme na povrch zemský se dostali, vyptával se nás náš
-173 -
laskavý průvodce na naši národnost, odkud jsme a jakou to řeči mluvíme- 2e by na světě existovalo království České s hlavním městem Prahou, ovšem nevěděl, jeho geograiické vědomosti nesahaly patrně daleko za brány římské.
Také se nás ptal, zda-li jsme viděli papeže? To byla voda na mlýn mé paní, která bez toho ze mlýna pochází —• dala sama hned zápornou odpověd řehol-nikovi, že jsme papeže neviděli. Reholnik radil, abychom se jen obrátili na vyslanectví rakouské, u dvora papežského  ověřené.
A když jsme na památku z katakomb od něho celou sbírku různých obrázků a růženců pro příbuzné a známé odkoupili a s pánem z Petrohradu se rozloučili, opouštěli   jsme  smutné  pohřebiště.
Ika z cesty katakombské na Campanii, hory \,t roztomilá, ale protože začal mirný teplý dešt vyprahlou půdu kropiti, pospíchali jsme ku svému drožkáři, který tu s jinými četnými kolegy na nás čekal. Pro všechny případy vytáhl odkudsi ze svého vehiklu široký deštnik, trochu menši než-Ii máji pražské báby na ovocném trhu, zapíchl jej vedle do svého sedadla a rozbalil, a popohnav hubeného koníčka, odvážel nás k Rímu. Ale déšf ani pořádně nezačal a přestal strašiti, takže drožkář „ombrero" zase svinul a uložil pod kozlík do truhličky; aspoň  nám  nekazil  vyhlídku.
Vezl nás zase jinou branou do města; brzy viděli jsme vyvstávati na obzoru u brány jakousi obrovskou nepravidelnou stavbu z červených cihel, která jako černé mračno ze země vystupovala; nevěděl jsem kam zjev ten
- 174 -
I ptám se drožkáře, co to za obludu tam na obzoru trči? „Terme Caracalla" — zni krátká, ú-sečná, lakonická odpověd drožkáře. Vlastně abych nelhal, já se ho na to neptal, protože tolik italských nezvyklých slov jsem v zásobě nemel, abych mu mohl pověděti, co si přeju. J ú ho jen za kabát zatahal a rukou mávnul v tu stranu, odkud ta obluda ze země jako mračno vystupovala a čim bliže jsme se k ni blížili, tím zřetelněji ještě obrovskou objemnost obdivovati mohli. Ale důvtipný drožkář rychle pochopil, co si přeju, a když mi zase svou mimikou a bičem dal na jevo, zda-li má nás tam dovézti, kvapně jsem přikývnul, jen aby nás tam dovezl, neboť měl jsem rovněž v programu pověstné lázně Caracallovy svou návštěvou poctíti.
Věhlasný učitel mimiky na ústavě hluchoněmých v Praze, pan kanovník Kmoch, který s hluchoněmými pomoci prstů a očima dovede nejlépe „rozprávěti", ten by jistě s těmi Taliány hravě dovedl se dohodovati a jsem jist, že by po celé Itálii slovo promluviti nemusil. Neboť Italiani velice snadno dovedou cizinci vyhověti, aniž by slovo ze sebe vydali; jediný pohled, kývnutí prstem neb rukou, obrat hlavy, jim stačí, aby pochopili, oč se komu jedná, což teprve takový umělec mimiky a paedagog na slovo vzatý, jakým jest pan kanovník Kmoch, ten teprve snadno po Itálii cestovati a s lidem  „mluviti" by mohl.
Tak tedy náš drožkář odbočil   z via Appia   a vezl ás přes horoucí peklo po silnici, kterou už ani pojmenovati nedovedu; ale odchýlka ta stála za podívanou a byl jsem rad, že jsme jednou ranou dvě velké mouchy zabili.
Prosím laskavého čtenáře, aby nás do těchto lázni doprovázel, nebo stoji za podívanou; jest to největší ruina řimská z doby císaře Caracally a Septimia Severa.
Stáři Rimané uznávali zcela správné, jak důležitým činitelem pro zdraví lidské jest koupáni a cvičeni tělesné a protože koupáni v kalné Tibeře valně je nevábilo, nahrazovali si přirozené koupáni koupelemi v nádherných, obrovských therm ách uvnitř a na obvodech města, koupali se denně   a boháči několikráte za den.
I do mořských lázní jezdili a zvláště Cumae a Bajae v zálivu neapolském měly světovou pověst jako nyní Ostende nebo Biarice v Španělsku. Za císaře Konstantina ve 4. století po Kristu měl ftim 15 obrovských lázní a malých a soukromých přes 800. Největší z therm byly lázně Diocletianovy, kde nyní stoji národní museum, rozsáhlé centrální nádraží, náměstí, ulice a hotely prvního řádu, kde mohlo se 30.000 lidí najednou současně koupati; pak byly tu lázně Titovy, Caracallovy, Konstantinovy a jiné. Z těch nejvíce zachovány jsou lázně Caracallovy, kde bylo místa pro 16.000 koupáčů a diváků, kteří sem pro zábavu, podívanou   a kratochvíli docházeli.
Voda do těchto veřejných lázni vedla se z horních vodojemů, potrubím cínovým po vodovodech ze značných vzdálenosti, ku př. vodovod Maria dodával vodu
nych
- 176
až z pohoří Satanského 90 km. vzdáleného. Jiné vodovody byiy Aqua Felix, Aqua Claudia, Aqua Trajana (nyni Paolo, dodával vodu z jezera di Braeciano 50 km. vzdáleného) ,a po dnes jest tu starobylý vodovod „Aqua virgo",  Jkterý   výtečnou   vodu   do   fíima   přivádí.
Veřejné thermy římské — jak jsem již napověděl — nebyly pouhými koupelnami, nýbrž bylo v nich pamatováno na zábavy všelikého druhu, obyčejně v lázních veřejných byly: gymnasium (tělocvik), stadium (zápa-siště), .bibliotéka (knihovna), místnosti                 hovorny,
krámy s voňavkami a toiletnimi a koupelními potřebami, vinárny, galerie pro diváky, zahrady atd. atd. Vše stavěno bylo s nesmírným přepychem, jaký si ani dnes představiti nemůžeme; o výzdobu pečovali přední umělci, sochaři, štukatéři, malíři, takže nádhera byla tu úžasná. Byli jsme tedy dychtiví, co zde spatříme. Zaplativše obvyklé vstupné 1 liru. za osobu vstoupili jsme na prostranství, které jest větši než-li náměstí   berounské  —   336   m.   dlouhé   i  široké.
Celá zřícenina má podobu obdélníka s 2 polokruhy (exedry), kolem nichž byly zdi s portiky — podloubím — kde lázeňští hosté mohli se procházeti. Před lázněmi byl park se slunnými lázněmi, kde v pisku a trávě povalovati se mohli; nyni tu rostou agave, oliva, cypřiše, draceny, oleandry a různá křoviska, — pod ním pak vyprahlá tráva, kterou zde ani nesekají; zdá se, že se tu o ruinu a se vším všudy, co |zde vidíme, nikdo nestará. Vypadá to tu, jako když se vstoupí na nádvoří nějakého ve středověku rozbořeného  hradu. —
•
- 177 -
12
Situační plán těchto lázni — jak jej Grieben u-vádí (— jest zcela jasný; polohy jednotlivých sálů dB k [jakým účelům kdysi sloužily, lze snadno rozeznati; podnes s jistotou může se řici, kde byla studená lázeň (frigidarium) s basinem, kde teplá (caldarium), kde vzduchová (tepidarium), do které každý nejdříve vkročil a tělo mastmi natírati si dal. Mimo to byly tu kulaté vzdušné kabiny pro menši počet hostů, kde odbývaly se kratochvilné zábavy a hry — o jakých my ani poněti nemáme, — nebof lázně byly pro oboje pohlaví a muži i ženy koupali se společně, což v mořských lázních všude pravidelně — i v Podskalí — se podnes děje.
Po koupeli bylo tělo třeno (masáž) a zase vonnými mastmi Jiatreno, — pak nedivme se, že o dokonalé kráse u Reků i Římanů se horuje! —
Naše tak zvané „římské lázně" jsou málo podařenou napodobeninou — pravou karikaturou původních římských lázní; neni tu ani hudby ani zpěvu ani tance — ani sportu a promenády. Za to tu máme noviny často s nesmyslnými illustracemi, doutníky, váhy na váženi a přístroje k vyřezáváni kuřicli ok. —
Nejdříve prohlédli jsme si velký sál se zbytky sloupoví po stranách — toť perystil — předsíň k lázním. Na podlaze jest krásná mosaika z bílých a černých kamenů \— ale drobí se a rozpadává — návštěvnici ji vyšlapují |a za několik let nezbyde z ni nic jiného, nežli hromádka drobného štěrku.
Bývalé tepidarium jest ohromný sál, jehož klenbu neslo ;8 žulových sloupů; podlaha byla vykládaná portýrovými (dlaždicemi; zde v rohách byly 4 velké basiny.
žným koupelím; ve frigidaríum byl obrovský basin, fcde mohlo tisíce lidu volně plovati. Na hoře kolem byly skvostné galerie pro publicum — a dole byla nlii řada menších komnat, — pak cely pro koupele jednotlivců, stadium pro běh a závod, sály ku přednáškám, kde řečnici mluvili atd. Po dnes váli se tu po zemi zbytky hlavic, soch, sloupů, skulptur, mramoru y podlaze jsou ještě roury, jimiž voda sem tekla a rozváděna byla, — vzadu pak na straně jižní byl o-brovský vodojem. —
Celek činí smutný dojem; škoda té nádhery, kterou zub času — lidé i příroda — ohlodávají.
Od strážců této velkolepé zříceniny koupili jsme si ifotografii, na niž znázorněn nynější stav lázní a pak jak vypadaly lázně ty, když jich lid ještě používal,
—   kontrast báječný — přímo  neuvěřitelný. —
Tyto lázně i Coloseum daly by se do původního stavu uvésti, protože jsou kontury — rozměry jednotlivých lokálů a jich účele každému na první pohled jasný — ale nejsou na to miliony a Itálie potřebuje „drenandty" na moři a vojáky pro Trentino a Přímoři. Drožkář netrpělivé nás před vchodem očekával, dovezl nás k hotelu a dal si promeškanou čekanou dobře zaplatiti.
Byli jsme s vykonanou práci jak náleží spokojeni
—   viděli  jsme  katakomby  a  trávou  zarostlé lázně —
ľ dvě tragické scény; — na prvním jevišti odehrávalo se vše smutné, dojemné a bolestné — v podsvětí, — a na druhém — na povrchu země vše, co zapáchalo veselím, hýrivosti a bezuzdným životem. — Dva kontrastyl —
^ýlet do katakomb měl svou dohru a neminul se s účinkem: ten trapista nasadil mé pani do ucha červa, když nám radil, abychom se obrátili k vůli návštěvě papeže na vyslanectví. Už na cestě z katakomb p lázni Caracallových mne pobízela a radila, abych jen štěstí zkusil a došel na vyslanectví. —
Byl jsem sice o marném pokusu přesvědčen, že audience a prošeni na vyslanectvu tu nepomůže, ale abych měl pokoj a uklidněné svědomí, slibil jsem, že se na vyslanectví podivám a myslím, že i každý jiný manžel )na svém miste byl by také tak učinil, nebo cestu-jeme-li ve společnosti dam, jsme povinni do jisté m inj přánim jejich vyhovovati.
Aby jistoty nabyla, že hodlám danému slovu dostáti, vzal jsem si ssebou do paláce benátského, kde vyslanec u dvora papežského akreditovaný své sidlo má. A tak jsme po návratu z katakomb a lázni rovnou na vyslanectví se odebrali.
Bylo již k 3. hodině odpoledne, kdy tedy u našich velkých pánů se neúřaduje a proto zamířili jsme hned u vchodu v pravo do lože portýrské, kde starší již pan portýr cizince přijímá a jim rady a žádoucí pokyny uděluje. —
Sdělil nám, že sekretář vyslanectví úřaduje od 9 hodin ráno do 1 hod. odpoledne a slibil, že se o to postará,   abychom  mu svá přáni přednésti  mohli.  —
Alp
lam jsme zase jedné úřední osobě své nationale a' íiesiderium odříkali; — pán, jemuž jsme vše poctivě vypověděli, odešel a za chvíli se vrátil, pobízeje nás, abychom             e k panu sekretáři do jeho kanceláře
vstoupili. —
Byl in mladö elegantní pán — patrné Vlach — kterij správné nemecky hovořil; přijal nás vlídně a ptal se na účel návšiěvy naši. Když jsem mu stručně vypověděl, oč se vlastně mé pani jedná, usmál se a pravil, že to bude asi nemožné. Diplomat dával pomalu, po kapkách na jevo, slovy uhlazenými, že z té náv u dvora papežského nebude nic, ale patrně nechtěl najednou briskně přáni  mé pani odmítnouti.
Ptal se mne, máme-li jaké dokumenty o příslušnosti naši, máme-li cestovní pasy, rekomendace a pod. Já na to jako zkušený světoběžník odpovídám, že mimo okružního lístku na dráhy nemám ničeho, jelikož v Itálii lze cestovati beze všech úředních listin, ty že požadují jen v Rusku (pasporty) a v Turecku (teske-rety); svou dosud zachovalou ctí jsem se dokládal, že nejsme ani státu ani cisaři nebezpečni lidé, o Pankrác a Repy že jsme ani nezavadiii a jen kolem nich někdy jezaili, — zkrátka přesvědčoval jsem pana sekretáře, že skutečně pocházíme z Rakouska jako zcela neškodní tvorové a že jen z pouhého zalíbeni na krátkou dobu vyhledali jsme slunnou Itálii, věrnou spojenkyni naši říše
Usmál se, věřil v totožnost a pravdomluvnost naši, ale prohlásil, že by přece musel zavést písemné dopisováni, zejména u dvora papežského, což by nejméně 3—4   dni trvalo.
- 181 —
To ovšem byla trochu dlouhá jsme připraveni nebyli, nebot měl jsem pro každé město pevně vyměřeny čas, takže naší lidé doma věděli dobře, kde v ten který den se zdržujeme, aby nám po případě mohli nutné zprávy podávati.
Byl opravdu samá laskavost a pozornost k nám a útrpně dával na jevo, jak by rád zbožnému přáni mé pani vyhověl. „Snad, až podruhé, milostivá pani, sem přijedete", dodal žertovně, „budu Vám k službám". — My poděkovali, poklonili se a smutně odešli. Mám čisté svědomí a vědomi, že jsem chtěl své pani radost způsobiti, ale nahlížím, že papež není pro podívanou celému světu a také vím, že byli předpuštěni před stolici papežskou lide, kteři si z toho pak žerty tropili; také mnohý ani neví, jak těžko zjednává se přistup do Vatikánu. Kam by to také vedlo, aby každý z ulice do Rima přiběhlý turista neb poutník byl předpuštěn do .audienčních sálů papežských! — Po téhle nepodařené výpravě musel jsem svou pani nějak udobřili, a tak sv. Petra, Byl zrovna podle kalendáře svátek svatodušni,. navrhl jsem, abychom ještě jednou navštívili chrám přes most andělský  ubírali  jsme se tedy  k Vatikánu.
Na ulicích nebylo viděti, že by se tu světil druhý svátek svatodušni jako u nás; děti chodily do školy a řemeslnici podle zdejšího způsobu i na ulicích pracovali, což zrovna velkoměstsky nevypadá. Ale stát italský cirkevní svátky nezná, zde jen neděle jest dnem odpočinku, kdy továrny jsou jako  v Anglii zavřeny.
Svátky jsou zde jen na papíře; za to světí se zde den, kdy Rím byl od Garibaldiho dobyt a kdy proklamována byla „Italia unita". V ty dny školy jsou
— 182 —

ni) a lidu výstroji se vojenské parády, přehlídka vojska, na náměstích řečnici ohnivě k lidu promlouvají a velebí činy hrdinů pro vlast padlých, domy, fontány, sochy,   Coloseum   i Forum  se  osvětluji.
V ty dny všeobecného nadšeni národního neni radno Austriakům, aby se na ulici ukazovali; na vyslanectví rakouském bývají vrata zavřena a záclony v oknech spuštěny. V Tridentu a Terstu také se nepracuje a lid vykřikuje:   ,,Eviva  italia   unita!"
Ze skutečně svátek v ten den se tu nesvétil, toho makavým důkazem byla následující událost: v jedné poboční ulici spatřili jsme — metaře, — houf metařů, jak opravdu zametali ulici, což jsme zdaleka rozpoznali podle kotouče prachu, který nad nimi vířil, takže celá ulice byla jako mlhou zastřena. Metaři ti měli opravdová košťata a zabírali celou šiřku ulice, na sobě neměli ani antické togy, ani livreje neb odznaky městské, byli podobni naši chudině, která na venkově o udržováni čistoty na ulicích  v potu tváři se stará.
Měli také tu společnou vlastnost s našimi metaři, že se do práce zrovna hbitě nehnali a košťaty rychle neoháněli, a pak také tim, že ulici nekropili jako u nás, takže z toho soudím, že nekropeni ulic jest jakási dědičná nemoc anebo traditionelni vlastnost všech metařů   na  celém   kontingentu.
Vida tyto o hygienu římskou velezasloužilé starce pomyslil jsem si, že mnohý z nich měl třeba slavnou minulost, nebo že pochází z rodu, jehož předkové v senátě římském zasedali a světu zákony dávali, — že mnohý z nich mohl by svůj původ, svůj rodokmen odvozovati třeba od Augusta neb Trajana,   že   mnohý
- 183
.
z nich sloužil pod Garibaldi™, a obdržel nyni na místo zasloužené pense výnosné veřejné místo a košte od  města.
Alěl jsem opravdu potěšeni, když jsem na vlastni oči viděl a přesvědčil se, že i v ftimě se ulice metou a z nicľ. klassická špína se odstraňuje. Měl jsem opravdu pochybnost,  že  i :e se  tu  pravidelně  nečisti.
Bylo okolo 10. hodiny dopoledne, když jsme do velechrámu vstoupili; v hlavni lodi kolem oltáře stavěli jakousi tribunu či lešení snad k opravě nějakého oltáře a se shora spouštěli ohromné červené koberce po slě-
, biji lu hluk, jako když se o výročních trzích stavi na namésti kramářské boudy, což nás opravdu zarazilo,
zrovna pod svícnem         i;.\ ivé
práce   o  božím  hodu se. vykonávají.
Lidu bylo zde zase pramálo, samý cizinec s bi-nokiem v ruce; ve vedlejší kapli Klimeníské odbývala se mše, kleré bylo přítomno asi 80 knězi různých hodnosti, i mladí konviktiste v bílých rochetkách tu v předních lavicích seděli; na choru — na pravé straně řidil zpěv cirkevní s průvodem varhan kněz. Zde kdysi byl věhlasný skladatel Palestrinij řiditelem choru a po smrti vykázáno mu čestné místo v sousedství mrtvých papežů. Po dnes jeho skladby při zvláštních cirkeviľ'ch okázalých slavnostech se provozuji. Vytrvali jsme zde do ukončeni bohoslužby, která s velikou pompou se vykonávala, načež od první kaple na levé straně počal průvod cirkevní po chrámu. Před tím posypaii sluhové cestu myrtou a jinými vonnými květy podobně jako se děje u nás o Božím těle. kdy družičky jarni kvitka po náměstí od oltáře   k oltáři sypou.
— 184 —
Zde ale nebyly řádné družičky a publikum také •ne; jen knězi se průvodu toho súčastnili; v čele průvodu kráče! muž oděný v jakési kostelní roucho, podobné rouchu universitních pedelů a nesl jakési žezlo, podobné etui na diplomy spolkové, universitní a pod-, jež  se   jednotlivcům  podávají.
• pani nelenila a sebrala ze země větvičku čerstvé té myrtu a když jsme se ;:. 't do vlasti navrátili, pečlivě mezi památky ostatní uložila; vlastně chtěla ji zasadit do kypré půdy ve zvláštním květniku a ošetřovat, ale zradil jsem ji z toho úmyslu, protože by se jistě neujala a k věnečku svaíebnřmu — o zlaté svatbě Znova a znova obcházeli jsme svatyni však jsme nikomu nepřekáželi - a neradi ji opouštěli,   když   jsme   náležitě  se  pomodlili.
Po druhé rozloučili jsme se s náměstím sv. Pe-trským, — s tim nádherným obeliskem, těmi dvěmi postranními   fontánami   a  kolonádou.
Nebylo radno po ulicích v tom parnu choditi, proto vsedl; jsme do drožky a jeli kolem andělského hradu po nábřeži Tibery, kolem moderního tribunálu přes most Markéty a namésti lidové k našemu hotelu.
Za zmínku stoji ten andělský hrad, bez kterého album z ftima se neobejde. Tak jako my rádi chlubíme se kamenným mostem a Hradčany v Praze, tak Italiáni ukazuji „pons Alius" od Hadriana r. 136 vystavěný a na levém břehu mohutnou, omšelou stavbu hrobky Hadriana. Z původního kamenného mostu zbyly tu jen prostředni tři oblouky a když Tiberu r. 1892—1 regulovali, přidali k nim na každé straně po 2 obloukách, takže most ten má nyní   7 oblouků.
Mausoleum — hrobka Hadrianova — jest stavba obrovského objemu, základna její obnáší 90 metrů do čtverce a uprostřed stoji kulatá věž 67 m. v průměru; na věži té stála pozlacená socha cisaře Hadriana, ale jeden papež dal ji v 7. století sejmouti a nahradil ji sochou archanděla Gabriela s pozlaceným mečem v ruce, — odtud název hrad andělský! Byla to věru divná manýra schazovat antické sochy a nahrazovat je — svatými!
Hrobka ta ze všech stran pevně stavěná, sloužila ve středověku za pevnost, v niž spousta kobek a chodeb se nalézá; také vězení zde bylo, pak i obydli a klenotnice papežů se zde nalézaly, později zase kasárny   a nyní jest tu museum pro válečnictví.
Podivné to osudy stavby: hrobka císařská, hrad, v němž vojsko papežské Saraceny odráželo, klenotnice a komnaty papežské, kasárny a nyní museum. A anděl Gabriel má stále v rukou nabroušený, pozlacený meč, jako by na každého dotěravce a vetřelce hrozivě volati chtěl, že není radno dotýkati se státu italského.
Po nábřeží Tibery ze samých kvádrů upraveném přijeli jsme k justičnímu paláci; jest to velkolepá, moderní budova s ušlechtilou facadou, na jejímž dokončeni právě se pracovalo a která nyní již svým účelům dávno odevzdána byla. — Jest to také jedna z těch všechna její ministerstva, university, musea a akademie ba i sám hrad královský, — Quirinál — bývaly majetkem papežů, kteři je postavili. Kukačka pěkně tu v ci-zém hnízdě se ulebedila. Stát Italský velmi lacino k veřejným budovám přišel.   I kasárny zdědil. Blíže „Porta
— 18; -

Pia", kudy 20. záři 870 vojsko italské do Rima vniklo, stoji největší kasárnu světa tak zvané „Castro P r a e-torio", které cisař Tiberius pro praetoriany postaviti dal a kde podnes 10.000 vojáků ubytováno jest; v té končině jest také veliký komplex poliklinik lékařských, nemocnic a centrála elektrárny, která poháněna jest vodni silou z vodovodu v Tivoli.
Po dnes lituji, že jsme nepodnikli výlet do Tivoli -do hor Albánských, do Frascati, k jezeru albánskému a castel Gandolfo a do všech těch výletních okolních blízkých osad, kde již za doby králův a republiky byly nádherné villy boháčů římských, kde císařské villy stavěli, nad které podnes krásnější vystaveny nebyly. Zde v okoli Tusculum (Tivoli) villy měli Cicero, Ovid, Horac, Caesar, Augustus, Hadrian atd. Zde také jest pověstná villa „D'Este", která ale prý zanedbána jest a jak jsem nedávno četl, byla věnována kulturním účelům.
A ještě o jedné maličkosti zmíniti se musim; moje pani přála si okusiti — jakou mimo hotelu kávu zde lid pije, a proto odpoledne vyšli jsme si bliže pa'áce ministerstva vyučováni a Pantheonu v jedné živé ulici
—  kudy tramvaj jezdi — do cukrárny, kde káva se též předkládá. — V cukrárně stál uprostřed velký kotlik, v němž se káva vařila; asi takový, jaký bývá v ruských nádražních restauracích pro vařeni čaje. — Kolem dokola byl veliký výběr cukroví a pečiva. Poručili jsme si kávu bílou (caffé a latte) a pečivo (paste); v minutě přinesli oboje, pečivo bylo výborné — ale káva pradivná
—  jakživi jsme tak divnou břečku nikde nepili, to snad ani káva nebyla; — moje paní nedopila a já pospíchal
-- 187 -
schladiti si žáhu limonádou. Podnes o téhle podařené kávě s hrůzou vypravujeme. — A přece v hotelu byla výborná 1
Po kolikadennim pobyté v Rimě chystali jsme se na další cestu, do Neapole, od Ríma 249 km vzdálené. S rozkoši vzpomínáme dosud na véčné mésto — na jeho přečetné památky historické, na ty nádherné chrámy a musea, nad něž sotva kde v širém svété velko-lepéjšich stává; vždyf jiná musea své sbirky doplňuji si jen dary neb koupenými předměty z Itálie, Řecka a E-gypla, klerijm kdysi Rim vládnul.
Proto zde tolik archeologu, kteří zde na útraty státu, akademii, musei, a nebo z podpory Maeco studuji, protože zde jsou pra'meny pro bádavý duch lidský. Rim stává se jaksi městem internacionálním — kam tisíce cizinců dojiždi, z čehož ovšem jen jeho občanstvo veliký  užitek má.
Řím neposkytuje sice tolik zábavy, jako k p. Videň, Paříž; zde není po ulicích vidět tolik nafintěné parády, přemrštěné mody, ale za to je zde více pachtěni po práci, vědách a uměni ve všech oborech, — i řemesla stoji na výši  dokonalosti a pokroku.
Co ale nejvíce cizince zaráží, jest, že zde mnoho lidu nttné práci — anebo ji snad ani nehledá — a pak že jest tu mnoho bídy a žebroty. Zdá se mi, že lid spodních vrstev nerad pracuje — že skutečně vládne tu „dolce far niente"; na ulicích a náměstích jest neustále spousta lidu nezaměstnaného, takže si v duchu myslíme, proč ten lid nepracuje, — proč po celý boží den jen na ulicích zevluje, a od čeho jsou ti lidé živi? — A tento úkaz
- 188 -

st ve všech italských městech zjevem pravidelným, typickým.
Vysvětluji si to tim, že náhodou Italian jest ve svých požadavcích skromný — nároku na hojnost vybraných jidel nečini — spokojuje se stravou prima vegetariánskou; jej živi moře, které mu hojnost laciných ryb poskytuje, pak zelenina, ovoce, laciné vino, — chytá nebeské užitečné ptactvo — a při tom slunce ho zahřívá a do hnědá opaluje; on také netopi, protože je zde málo ulili pod zemi a žádné dřiví nad zemi, proto některé domy nemají ani kamna ani kominy. — Také na parádní obleky si nepotrpí, chodí jednoduše, vzdušné, někdy až příliš průhledné. Mýdlo a časté myti také v lásce nemá. —  Venkovan chodi  bos  anebo v  opánkách.  —
Takto jest Italian bez rozdílu stavu úslužným zvláště k cizincům, kteři miliony do vlasti jeho přináší; mládež hlási se k nim z daleka přepadáním na ulici nabízením různých tretek. Ve veliké výhodě jest ten, kdo dovede se v italštině s obecným lidem smluviti — byf by to bylo jen několik slov — o to dalši již se dohodne a mimika  dopovi.
- 18» -
Cesta do Neapole.
Bylo 10 hodin dopoledne, když jsme 1. Června z centrálního nádraží rychlíkem k Neapoli odjížděli; vlak sestával jen z restaurace a 3 dlouhých vozů I. a II. třídy, chodbou spojených a elegantně zařízených. V našem voze byla sedadla červenou látkou potažená a dala se obraceti bud ku předu neb do zadu, takže nebylo potřebí obraceti se a ohlížeti do předu a na zad. Tlačenice u našich drah obvyklá zde také nebyla; mimo nás byl tu vlašský důstojník, dvé dámy Némkyné, zásobené vším možným proviantejm a 'ještě dva cestující, o kterých nevím, kam bych je vřadil.
U porta Maggiore opouštěli jsme ftim; na pravo rovina — řada oblouků z bývalého vodovodu Aqua Claudia '— stará via Appia, kolem ni staré antické pomníky zemřelých. Jsme v Campani, historicky proslavené a básníky opěvované. Jest to nejúrodnější část střední Itálie — samá vinice — úrodná role a louky;
- 190 -
• sem tam jsou roztroušené selské domky primitivně stavěné '■— obyčejně maltou nenahozené a nevybílené, — z hlíny, nevypálených buchet neb drobného kamene postavené; některé domky mají zdivo z cihel, které pobrány byly z těch velkolepých zbytků vodovodů, jichž prameny příští v bonách Albánských a Sabinských. — Na těchle domkách architekti mnoho si záležeti nedali.
2e by dvorce ty byly ohraničeny, nikde jsem neviděl, — jsou to obyčejně chalupy, které vábivé nevypadají, ani slohem, ani celým svým zevnějškem. A přece mohlo by se tvrditi, že v tak úrodné krajině budou statky a domky úhledné — výstavné, — ale kam s tou flintou, — střechy jsou obyčejně ploché neb příliš nizké a doškové — ani šindel tu neni; kde nejsou lesy, nerodí se ani šindel.
Naše venkovské chalupy, zvláště v horách Orlických a na Krkonoších, vypadají přivětivěji, a což teprve ve středu Cech — v Polabí — kde bydli naši venkovští sediaci či zemane, kteři nemají už světnice, nýbrž pokoje a salonyi, a v nich piana, na stěnách flinty, a pod kolnou kočáry. Takový český sedlák divně by pohlížel na tak rozházený, rozcuchaný dvorek vlašského venkovana. Jistě by jej do základu zbořil a znova od základu slušně, moderně postavil.
Na polich a vinicích pracoval lid; ženské měly široké slaměné klobouky na hlavách; dobytek volně se tu pásl na rozsáhlých pastvinách; vesnic souvislých, jaksi uzavřených, kde by domy po sousedsku byly pohromadě —• jako naše středočeské vesnice — nikde nebylo;  jednotlivé, dvorce stojí  osamote —   uprostřed
— 191 —
•
poli a vinic, — jen mestečka jsou souvislá; sem tam jsou různé zříceniny hradů — není tu ani kostelních věži ani továrních komínů — krajina má ráz Cistě hospodářský.
Přejeli jsme řeku Garigliano po železném mostě, do béla zbarvenou, na pravo na skále přilepeno jest jako vlaštovčí hnízdo Aquino, rodiště satyrika Juvenala a Tomáše Aquinského, a brzy spatřili jsme na levé straně — na hoře řídkými krovinami porostlé, Benediktem roku 529. založený pověstný klášter „Monte Casino". Zde ve vzdálenosti 138 km od Rima rychlík poprvé zastavil.
Klášter rozsáhlý — výstavný leži na kopci dosti vysokém, a je od města l1/2 km vzdálen; stával ',tu kdysi chrám Apollona; nyni jest klášter majetkem státním; vychovávají se tu synové z předních rodin vlašských, najmě šlechtických ku stavu duchovnímu; jest tam obsáhlá knihovna a obrazárna, — vyhlídka z hory má býti překrásná, ale my v tom parnu netoužili jsme po výletu, ačkoliv na nádraží malí ochočili koníčkové a osli ku jizdě v sedle vábili.
Brzy opustili jsme poříčí Garigliony a vjeli do horské soutěžky; na obzoru objevil se Vesuv, a přijeli k starému Volturnu, který tu všechen štěrk z hor ku středozemnímu moři odvádí; vlak uháněl kolem pevnosti a sídla biskupa „Cap u i" — města to s 11.000 obyvateli. Hanibal 215 před Kristem statečně tu Římany potíral, kde také l/io 860. svedena byla bitva mezi Ga-ribaldovci a věrným zbytkem vojska Ferdinanda II. krále neapolského.   Nedaleko odtud   jest   Capua  stará,  s
22000 obyvateli a má dosud pěkně zachovalý amfi-theatr; ale ani zde vlak nezastavil, teprve v C a sc r té na 2 minuty zastavil; mesio má 35.000 obyvatel a velkou posádku vojenskou, kam také nyni Turci zajatí a Arabové z Tripoüsu se dopravuji a zde internovaní jsou.
Rozsáhlé kasárny stoji tu uprostřed nádherných parků, protože bývaly drive oblíbeným sídlem královské rodiny neapolské, která tu dle vzoru Versailu r. 1752 skvostný zámek postaviti dala a jež nyni vojsko používá.
Za Caserton byly tehdy — 1. června — žně v plném proudu, lid sekal pšenici, ječmen a jiné plodiny, a hned domů odvážel, protože nebylo potřebí, aby vyschlo — není tu v obilí trávy — a tak sklizeň hladce se odbývá a přímo od kosy domů sváži.
Počínaje od Monte Casina až po Neapol jest krajina — Campania felix — hustě obydlena a také hojně stromovím oplývá, takže dráha tu vedena jest jako prostředkem nějakého parku; kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, cukrovka, všechny druhy výtečného ovoce a zeleniny — výborné tu rostou; proto staří klassikové vším právem krajinu tu nazvali „šfastnou". Převládá tu rolnictví, vinařství, — velmi četné jsou tu včelniky, lisy na víno, sušárny na ovoce — za to není tu vysokých komínů továrních, které svým kouřem krajinu zneči-šfuji. Za to ale trvale straší tu Vesuv, tento největší a nejkrutější škůdce krajiny, který se svým sousedním již vyhaslým a tedy neškodným velikánem Sommou na levé straně dráhy se nám v plné sile a mohutnosti
- 193 —
P zjevil a my jaksi nedůvěřivě a bojácně k olbřimu tomu vzhlíželi.
Neapol.
Netrvalo dlouho a my stanuli v centrálním nádraží Neapolském. Jestli v Rimě byl před nádražím hluk a povyk neobyčejný, zde — v Neapoli — když jsme z nádraží vystoupili, byl k nepopsáni. Drožky, fiakři, omnibusy, tramvaje, nosiči, hejno dotéračů, stáli tu v řadách, — pověstní zaháleči neapolšti mají zde své stálé bydliště a perou se o každý kus zavazadla, div že z toho rámusu cizinec příchozí neonemocni.
Z opatrnosti objednali jsme si již v Praze noclehy v hotelu „Belevue" a proto volali jsme na povoz hotelu, ale nedovolali jsme jej — nebyl tu.
Ale v tom okamžiku byl tu již jiný, jehož majitel či kočí stoje na kozlíku jako v cirkuse — z daleka bičem i hlavou kýval a tak služby své nabízel — a než jsme se vzpamatovali — jiný čiperný chlapík chopil se našich zavazadel, hodil je do vozu, natáhl ruku ku zpropitné-mu, dal rozkaz „Avanti" a my ledva že jsme se uvelebili, odjížděli tryskem v lehkém kočárku (carrocella) jedním malým ale rychlým koníčkem taženém, po „Corso Umberto" do hotelu, jenž na mírném návrši pod „Vo-mero" stoji.
Zde s nádhernou vyhlídkou na záliv neapolský — Capri a Ischii — stoji řada slušných hotelů, které po oelý rok jsou cizinci ze severních končin, hlavně od Angličanů    a   Amerikánů  obsazeny.
Přispěním personálu z hotelu dohodli jsme se o tarifu za jizdu z nádraží, což se ku podivu hladce odbylo- Hůře bylo, když jsme se měli dohodnouti o dalším našem pobytu, protože personál — dámy i páni — nevyznali se v německé obcovaci řeči a moje zásoba italštiny na různé ty denni potřeby a instrukce také zrovna ve všem nestačila. Ale i tu musim doznati, že mimikou, hlavně rukama, očima a nohama, přece jsme se dohodli; stačilo jediné slovo — oč se jedná — a to  ostatní si  Vlach   hravě domyslí.
Vykázali jsme se zaplacenou poukázkou na byt, kterou jsme si již v Praze od cestovní kanceláře Sulce opatřili, a byl nám v druhém poschodí prostranný, čistý, úhledný pokoj vykázán, kde nebylo ovšem kamen, jichž jsme také v tom vedru nepotřebovali, ani svíček a sirek, — za to ale ústřední topeni, elektrické osvětleni, lift a nezbytný balkon, železnou mříží o-hraničený. Zde každý pokoj s vyhlídkou na ulici neb moře, musí míti svůj balkon. Patři to k specialitám neapolským. Na balkon vedly dvoje dvéře, jedny skleněné a druhé — zevnější — dřevěné, aby komáři měli přístup do pokoje jaksi stížený; podlaha byla jako obyčejně z mosaiky, — kde by nabrali prkna na podlahy; — okna byla bílými záclonami zakryta a elektrické zvonky na služebnictvo doplňovaly inventář na stěně. Nábytek nebyl zrovna moderní, ale nám to nevadilo, beztoho jsme tu jen na večer a návštěvy Neapolitánů přijímati nebudeme. Vše ale bylo opravdu čisté, vzdušné, světlé a prostranné a my měli opravdu radost,   že   jsme  skutečně   „na   pěkné vyhlídce'
- 195 -

ta
takže hotel mel zasloužený nápis „Bellevue". A po schodech také jsme nemuseli běhat, protože zde bylo zdvíhadlo. — Ledva že jsme prach cestovní ze sebe setřeli a skromnou cestovní toiletu do pořádku dali, vyšli jsme na balkon, který stačil pro 3 osoby, takže tu mohly   3 přenosná  sedadla   státi.
Před námi leželo moře — tmavomodré — jako by z milionů pomněnek se skládalo, bylo klidné a jen malé párníky a rybářské lodě s pestrobarevnými plachtami kolem pobřeží hladinu jeho brázdily. Dále k západu rozeznali jsme Capri a Ischii — tam obzor splýval s mořem; na levo a v pravo bělaly se villy a přečetná hustě zalidněná města a dědiny. Viděli jsme na levo Sorento, Castalamare, Torre del Grego — nad nim zvedá se Vesuv; na pravo Posilipo, Cap Myseno, o-strov Procida a pod námi a nad námi Neapol amfithea-trálně  rozložený.
Pohled jest to úchvatný, skutečně jediný na světě. Proto Humbold klade Neapol na první místo mést a pro krajinnou krásu nade všechna města velebí. I my jediné k vůli krajinné kráse z daleka jsme sem přišli. Jest to skutečně požitek duševní viděti záliv neapolský a není divu, že povstalo italské pořekadlo: „Neapol zříti a umříti", což ovšem platí jen o o kol i Neapole a jen v skrovné míře může se též na vnitřní město vztahovati, což také vysvětlím a odůvodním. Humbold, slavný cestovatel a jaksi kompetentní taxa tor krás jednotlivých měst celého světa, jako kdysi Paris, maje mezi 3 gráciemi rozhodnouti o jejich kráse, přiznal první cenu Venuši, tak i on rozhodl, že první
- 19tí -

tnisto krásy mezi evropskými městy zaujímá Neapol; na druhé misto posadil Carihrad a na třeti Lisabon, ale měl zajisté na mysli, když tak usuzoval, jedině povšechnou krásu krajiny neapolské a nikoliv jen město samotné.
My pohledu toho ani dosti nasytiti se nemohli a když jsme se na večer z procházek vraceli, zase balkon jsme vyhledali. Pohled na širé moře a zelený polokruh pevné země s (hrozivým Vesuvem, modravý blankyt nebeskí], jejž žádný mráček nekalil, ty terasovitě založené vinice, sady olivové, kde fíky, oranže a palmy jako v lese rostou, ty nádherné vilhj, bělostné dědiny, věže kostelní, to vše tvoři ono kouzlo, které na každého cizince blouznivě působí.
My po městě samotném zrovna neblouzniü, protože z četných popisů jsme nedostatky jeho znali a také se o nich přesvědčili, — ale to nikterak nevadí, abychom uznali a potvrdili, že návštěva Neapole stoji za podívanou, i když otčina od tohoto klenotu země přes 1600  kilometrů  vzdálena jest.
Když jsme se zařízením a pořadem hotelovým jako v fiimě jakž takž obeznámili a svým milým nezbytné pohlednice napsali a v hotelu k dopravě odevzdali, vyšli jsme na první výzkumnou cestu do města samého.
Elektrické dráhy, která tu kolem hotelu jezdi, jsme nepoužili; chtěli jsme z bezprostřední blízkosti výstavnost města a život na ulicích, o kterém jsme tolik přímo romantického četli, poznati. Sli jsme tedy pěšky z návrši dolů — k moři — kolem celé řady moderních
hotelu,    v   nichž   cizinci   bydli.   Všechny   jsou    úhledné se slušnými  facadami   a  vkusnými balkony.
Ulice před nimi jest dostatečně široká pro tramvaj, povozy i chůzi a ještě tu zbývá dosti mista pro úzké zahrádky, kde rostou filodendrony, aloe, magnólie, agave, draceny, fiky, jedlé ořechy a pod. — Tím ovšem poněkud jest obmezená vyhlídka na moře z pokojů přizemnich a částečně i prvního poschodí; ale za to jest tu zase více chladu, který tu bývá vzácný. Zde prostřední temperatura ročně obnáši 13—14° R, v letě 32°  R a   v  zimě  nejvýš 2° R.
Zřídka kdy prší; mlha není skoro nikdy a sníh za kolik let jednou, ale vytrvá sotva hodinu; proto nezná zdejší lid saně, led, nenosí kožichy a rukávniky. Remeslo kožešnické snad tu ani neexistuje. Proto také viděli jsme, jak zahrádky před těmi hotely dvakráte denně nezalivají, nýbrž vodou z konvi polévají. Neapol má velmi dobrou pitnou vodu z vodovodu, který P milionovým nákladem roku 1885 byl zřizen. Když jsme z návrši k moři se blížili, přišli jsme k řadě malých nízkých domků, které jako kasárny těsně vedle sebe stojí — to jsou neapolské — prádelny, těch je zde velká sila; Neapolitánka doma ráda nepere a zanáší prádlo do takovýchto prádelen. A jestli přece sama pere, tedy vykonává to jistě na ulici; miluje čistý vzduch a nenechá si byt výpary z prádla znečisťovati. Rozumí se samo sebou, že vchod do takové prádelny jest přímo z ulice, jako vůbec do všech řemeslných dilen italských. Za prádelnou bývá pokojík   pro  pradleny,  které tu   představuji  důležitou sou-
- 198 -
čá
»■Ml
částku populace města. — Tyhle neapolské pradleny mnoho šatstva na sobě nenosí — zrovna jako ty Boženy 2en:škovy — jak je na obrazech  vidáme.
Některé měly necky s haldou prádla na ulici před vchodem a drbaly pilně umouněné košile; jiné si při tom zpívaly, některé marnivě prohlížely si v malém zrcádku pošramocenou, silně otřesenou frisuru a dávaly ji do pořádku, aby na kolemjdoucí činily dobrý — defekt; jiné nenucené s rozmanitými Pepíky se bavily, cigarety pokuřovaly a vějiřemi se ovívaly. Houf děti batolil se tu před domky, vedle necek i pod neckami a tropili všelijaké uličnické kejkle; v tom ohledu jest mládež neapolská řádně vycvičená a předči v uličnictví římský výkvět, o čemž jsme se také hned druhý den na vlastni oči přesvědčili. Ačkoliv matky či sestry těchto děti o čistotu prádla se tu starají, nepozorovali jsme, že by mládež ta honosila se běloskvoucim spodním rouchem — všichni i pradleny — byly veskrz v usmolených nedbalkách, takže by v tomto úboru za modele sloužiti nemohli. Vůbec může každý návštěvník Itálie nestranně pozorovati, že čím více od severu k jihu, tedy od zimy k teplu se blížíme, tím více tu ubývá čistoty. — V Miláně, Veroně, Florencii vše se ještě leskne, v ftimě již té uhlazenosti zevražjíši valnjž ubývá a zde v Neapoli obyčejný lid snad ani nevi, že se mýdlo prodává. Zde také plef lidu tmavější, má nátěr jako by pochycený od cikánů; „blond" lidi s modrýma očima jsem tu snad ani neviděl.
Brzy dostali jsme se na nábřeží, k moři, kde jest středisko   elegance   a  přepychu,   který   tu  cizinci,   ni-
- 199 -

koliv domáci na jevo dávají. Nábřeží z masivních kvádrů na skalní půdě postavené a železným silným zábradlím opatřené poskytuje příjemný pobyt; zde jest také park, kde umělci zahradnici divy tvoři; rostou tu volné parmy jako borovice   v našich lesích.
Zde jesi ži\ > a hlučno — zvláště když hudba hraje — a za parkem jest rozsáhlé náměstí vydlážděné kostkami, kde se na jízdni dráze jezdi rychle skoro   jako   v   cirku   —  po   neapolitánsku!
Zde drožkáŕi a fiakiisté nedovedou ani pomalu jezditi, i když n;i prázdno — bez pasažéra jedou — zrovna jako by byli voláni k uhašeni ohně. Jejich kočáry jsou tenké a konici malí, líbiti. Zde snad jL>zdi každý, — bohatý i chudý — voják s kuchařkou s nůši neb košem na kline, chůva s dětmi, lokajové, svatebčané, báby ke křtu, pompes de funebres, i hudba, když se z pohřbu vrací, patrně ti zdejši mají asi jízdy velmi  levné   a vynahradí si  to  na  cizinci  dvojnásobně.
Procházeli jsme se kolem moře na té vychvalované Rivieře od via Parteiioppe až k tunelu Pie digrotta; promenády tyto, jakož i kolem hradu královského, galerie Umberto a ulici Toledo, patři k požitkům, — zde cizinec nemá opravdu dlouhou chvíli, jeho mysl jest neustále něčím vyrušována. Nemyslím tu ovšem na hejno dotěrných hausimiků s koraly, rukavičkami, hřebeny, sochami, albumy a pod., kterých ani po dobrém se zbaviti nelze, ale mám na mysli tu velkolepost přírodní krásy, kterou netroufám si ani přibližně popisovati; však k vůli téhle scenerii, k vůli poznáni toiioto   koutu   světa  přijeli   jsme  sem,   abychom    říci
- 200
mohu: viděii jsme jak blankyt nebeský snoubí se s íazurovým mořem a io v amfitheatru, nad nějž svět krásnějšího   nemá.
Snad každá obec má něco zvláštního, čím se od jiných liší, co jiná obec neb město nemá a zůstává jaksi specialitou lokálni. I Neapol má takovou specia-lilu, kterou žádné město italské — Rim nevyjímaje — nemá. jest to pověstné Aquarium, postavené na ná-břeži uprostřed parku; jest světoznámé, kterému berlin -Ké aquarium ,,pod lipami" přirovnávati se ani nemůže. ve skleněných vitrínách, co kterých voda mořská r                                    i ií, ukazuji všechny živočichy, všechno podmořské Uorstvo, jako korale, houby, raky, ustrice,, ryby aid., jen velryba a žralok tu nejsou, protože by se pro ně muselo malé moře, přiměřeně hluboké a rozsáhlé, vystavili, což ovšem Neapol podniknouti nemůže. Jinak jsou tu v četných vitrínách
my mořské potvůrky v hojném množství a výběru ; jest tu jejich mořský život velmi názorně předveden a 'poskytuje mnohou zábavu jak cizinci, tak přirodozpytci, hlavně aie dělem, jichž tu stále také veliký výběr jest. —
Platí se ovšem vstupné a to dvě liry za osobu; jen v červenci a srpnu, když pro vediO nikdo z ciziny sem přijití nemůže, platí se jedna lira; vůbec, jak jsem již řekl, v Itálii zadarmo — mimo v neděli — nic se neukazuje, vše je promyšleně rozpočteno na kapsy cizinců, a aby všechny památnosti a zvláštnosti rychle poznati nemohl, zařídí to tak, že ku př. museum jest přístupno  v pondělí, galerie, obrazný v úterý atd. —
- 201 -
Před vchodem do aquaria přivítaly nás na prahu budovy dvě jeptišky], z nichž jedna držela na bilém silném papíru prosbu v řeči italské, francouzské, anqlické a německé o dary pro ubohé v Mesiné. A druhá držela dřevěnou kasetu na zámek uzavřenou a přijímala ty dary. Zachovali jsme se ovšem milosrdně a svůj obol do schránky vstrčili. Mlčky, s malou úklonou jej pŕija'y, protože nevědí, v jaké řeči by nám poděkovati měly. —
2e tu nebyla vytištěná prosba v řeči švédské, turecké, ba ani ruské, nikterak nás nepřekvapilo, patrně z těchto zemí málo turistů sem vitr zavane, ale že tu nebyl nápis „madarský", to nás podivením naplnilo, nebof Madaři jsou na propagandu svého idiosmu přímo posedlí a dovedou naši diplomacii k vůli pouhému nápisu neb štítu hýbat a nad to v Itálii mají jakousi protekci.  —
Neapolské aquarium bylo založeno roku 1872 od tajného rady professora Dohrna ku poznáni živočíšstva a bylin, které se v středozemním moři vyskytuji. Riše německá poskytla k tomu účeli 100.000 marek a od roku 1880 společně s vládou italskou budovu se vším všudy udržuje; všechny evropské státy i Amerika subvence poskytuji, aby učenci z celého světa zde výzkumy konati mohli. K tomu účeli má také aquarium dva malé párníky, a celou flotillu rybářských lodi, s kterými moře středozemní se zkoumá a aquarium stále mořskými živočichy a rostlinstvem doplňuje. —
__Z aquaria šli jsme po pobřeží k malému skalnímu
ostrovu,   který   s   nábřežím   jen   úzkým   pruhem   země spojen jest; na něm stojí podlouhlá vysoká budova -


- 202 —
bývalá to pevnost — která nyni slouží jako „c a s t e 1 del ovo" za věznici vojenskou. Naproti stojí nádherné moderní domy „Rióne Santa Lucia", kde kdysi Neapoutanšti rybári nenucené svým zvláštním, jaksi privilegovaným životem žili, jedli, pili, hodovali a svou podnes oblíbenou píseň „Santa Lucie" zpívali. Byla to zvláštni čtvrt města, kde zvláštní, originelni, pravá nea-politánská čeládka bydlela. —
Podobně jako v Praze bodrý národ podskalácký těšil se ze svého svérázného, rozmarného života, tak zde kolem „Strada St. Lucia" bydlela veselá chasa neapolských plavců, — kasta lidu, která nenucený fepév milovala a oblíbený tanec Tarantellu s pradlenami a pouliční sebrankou prováděla: Macaroni a ohnivé vino vlašské dodávaly jim kuráže.
Dnes nebydli tu sice bodří plavci z republiky St. Lucia, vystěhovali ige do 'úzkých zastrčených uliček, kterými Neapol přimo oplývá; za to stoji tu čtyřpatrové domy, projíždí tu elegantní kočáry, tramvaje a proudí cizinci; pobořeny jsou chajdy ze St. Lucia, jako v Praze pověstný Josefov. —
V blízkosti jest tu nádherné náměstí „del Plebiscitu" s fontánou a vodotryskem, jezdecké sochy bour-bonských králů krášli malé prostranství bliáe nábřeží, dále přicházíme ku kostelu San Francesco s kopuli, po jehož obou stranách jest sloupoví — celek činí dojem prazvláštní — nelíbil se nám; má to snad býti malá napodobenina kolonády svatopetrské, ale nepodařená. —


Naproti kostelu jest „Pala'zzo reale" — palác královský — který ničím zvláštním nevyniká, leda svým malým, ale drahocenným parkem, odkudž je nádherná vyhlídka na moře a ostrovy. Sem ústi — mimo jiné — nejživější ulice města tak zvaná „Toledo", která Neapol na dvě polovice — zapadni a východní — děli a kde po celý den jest živo jako v úle — to je tepna Neapole. —
Hned na pravo jest obrazárna „Galéria U|tn-berto", a naproti „Thea'tro St. Carlo", jedno z největších divadel Evropy; jeviště — patero loži nad sebou» parterre — vše činí objem velkoleposti; zde na blízku stoji socha „Italia", postavená na paměf hlasování lidu 21. řijna 1860 (Plebiscit). Když jsme kolem1 ičciiío budov — stále v blízkosti moře do Strada Umberto kráčeli — bylo tu na všech stranách, na siupnictt a volných prostranstvích tolik lidu, že jsme měli za to, že se tu nějaký lidový tábor odbývá, anebo že se tu něco neobyčejného stalo aneb státi má. Ale nic zvláštního jsme neviděli; lid tu jen zahálčivě si hoví, směje se. vtipkuje, povykuje, sem tam z cista jasná povstane hádka — perou se do krve — vynadají si a za chvíli jsou zase usmířeni, jako by se nechumelilo; — čistě neapo-litansky se tu baví. —
Opodál uprostřed ulice „strada re ďl talia" ležel na zemi kudrnatý "klučina a spal, jako by ho do moře hodi'i, — vedle něho stála košatina s pomorančemi. Kluk patrně celou noc někde se toulal a při pouličním prodeji uprostřed chaosu  lidu  usnul. Každý se mu vy-
hnul a nechal ho klidné spáti — policista si takové ma-
ličkosti ani nevšimne. U nás by takového nevyspalého prodavače sebrali a odvedli na komisařství, aby se na pryčně   vyspal.   —
Když jsme se po této povrchni prohlídce města domů vraceli, potkali jsme dva pohřební průvody, s velkou pompou, hřmotnou hudbou, — doprovázeli tu někoho na poslední cestě z tohoto slzavého údolí; nepřehledná řada kočárů končila oba průvody. Na okázalosti veřejné Neapolitáni si potrpí; i kdyby poslední liru měl na to obětovati; bez hudby — hodně hlučné —» která lid na balkony a střechy vyláká, bez vénou ,a parádního pohřebního vozu, do něhož nejméně 4—6 koni s pestrými čabrakami zapraženo jest, se to neobejde, — musí býti podívaná pro lid, aby se mohl čím bavit a o něčem mluvit. —
Na promenádě kolem moře při prohlídce přístavu, kde kotvi lodě z celého světa, nebof přistav zdejší jest po janovském přístavu největší v celé Itálii, byli jsme neustále těmi pouličními hausirniky vlídně i drze obtěžování, takže opravdu těžko bylo se jich zbaviti. — ň byli jsme skutečné ošizeni jedním, který nám korale, specialitu neapolskou, nabízel a my ji, nevím už za kolik lir, koupili. Chlapisko dalo nám při měně falešnou liru, která již dávno z oběhu berní mince vzata byla, což zde snad každému cizinci se přihodí; v každém popisu byli jsme varováni před těmi falešnými penězy, ale vzdor opatrnosti podlehli jsme a po dnes chovám tu „faleš" jako cennou reliquii ve své numismatické sbírce.
Tím stálým chodením, tím neobyčejným hlukem a hlavně tou rychlou, přímo cirkusovou jizdou všech drož-
_ 205 —
kářů a fiakristu, byli jsme unaveni a protože do vrchu k hotelu bylo hodný kus cesty a kratší cestu po přečetných schodech voliti jsme nechtěli, přivolal jsem jednoho z těch četných povozníků, aby nás do hotelu |za pevné umluvenou cenu dovezl. Vsedli a ujížděli rychle jako ti ostatní, jako by se jednalo o nějakou cenu závodní. —
V jedné z téch křivých ulic pocítil jsem najednou, že můj klobouk rovnováhu trati a spadnutím hrozí, tak jsem měl co dělat, abych jej zachytil. A co se stalo? Uličník neapolský, který za rohem v chumáči jiných uličníků stál, mrštil po nás odpadkem z boty a trefil šikovně můj, náhodou starý, skoro již z mody vyšlý klobouk. Na štěstí dira v něm nebyla a mohl jsem tedy pokrývku své holohlavé hlavy dále použiti, což mne zase usmířilo. Ještě štěstí, že netrefil vandrovní klobouk mé pani — nebyla by to sice také žádná nenahraditelná škoda, an vykazoval stopy a známky jakési zastaralé, dávno z oběhu vzaté facony — ale to leknutí bylo by již povážlivější. —
Povídám kočímu, co se stalo a ukazuji mu corpus delicti — černý vyšmafchaný kramflek — ale koči jen se usmál — v tom prý se ta zdejší mládež dobře vyzná. Bezpochyby, že v mladých letech také asi dobře h á-z e t i dovedl. —
Přešla nám chuf po Neapoli ve voze jezditi a byli jsme rádi, že jsme se ve zdraví bez pochroumáni (do hotelu na večer navrátili. —
Podobně jako v ftimé odbývá se zde společná večeře, ku které obyčejně všichni cizinci v hotelu ubytováni
— 206   -
se dostavuji; 10 minut před jídlem dává se znamení jke stolu. My byli zase na balkoně, když se k jídlu zvalo a neslyšeli znamení; proto přišla do pokoje služebná a zvala slovem: „mangare", t. j. jíst. Rozumí se, že jsme uposlechli a sešli do přizemku, kde se jídelna nalézá fa kde ve vedlejších pokojích hosté se shromažďovali. V jídelně každý má své připravené místo a na jidelnim lístku číslo svého pokoje.
Pořad jídel přesně se dodržuje; všem stejné jidlo se z pravidla přináší a současně u všech počiná a konči; na změně neb pořadu jídel melze ničeho bez předchozího dorozuměni měniti.
Jídelna byla vkusně upravena a vše, ubrusy, taliře, sklenice a rozmanité příbory, vásy s květinami leskly se ve vzorné čistotě. Naproti nám u vedlejšího stolu měla pro sebe vyhrazený stůl rodina Angličana, — pán s pani — 7 (déjtí a guvernantka, zasedli mlčky jako mumie u stolu, nikdo nepromluvil slovo; u jiného stolu byl (pán a 5 dorostlých, štíhlých slečen, — krása z nich zrovna nekapala; byl to patrně nějaký anglický pensionát pe svým professorem; také nepromluvili slovo — jen si nás divně prohlíželi. U jiných stolů byly skupiny 2—3 pánů a dam, jichž příslušnou národnost jsem nevyzkou-mal. Vládlo tu kostelní ticho — vše šlo ticho a hladce. Jídla byla podle italského kuchařského receptu jak náležitě dobře upravena; nechyběly ryby, artičoky, hojnost zeleniny a na čerstvých vtvičkách oranže; k tomu pije se vino z okolních vesnic, kolem Falerna a Vesuvu (rozložených a každý může si dle libosti „svou vignetu" vybrati. —
—  207 —

Nikdo tu nekouří — vzduch je čistý — skoro jako u Fleků. - Po jídle nikdo zbytečné v jídelně nezůstane a rozumy své jiným nevykládá. — Od ředitele hotelu, který německy hovořil, bylo s námi důvěrně sděleno, že sedmičlenná rodina již 3 neděle zde bydli a do okolí výlety pořádá a přijde prý k takovému hromadnému zdravováni a bydleni mnohem lacinéji, než-li doma, kde čeled jest velice drahá.
Po večeři zasedli jsme na náš balkon, abychom užili neapolského večera a pokochali se tím čarovným obrazem, který zde zázračná příroda vykouzlila. Nad námi vystupovalo amtitheatrálné obrovské město, které dvěma mohutnými klepeh) do moře sahajícími hladinu mořskou objímá; pod námi nastává pravý, neapolský ruch, — k večeru lid houfně ze svých domů vylézá a pospíchá do jiných veselých ulic, zvláště na náměstí před královský palác, kde hudba hraje a kde každý nenucené se bavi, — ale my si tam po té smutné zkušenosti netroufali. Na levo strmí tu majestátní, sestárlý, šedivý Vesův, z jehož vrcholu vystupoval k tmavomodré báni slabý, bělavý obláček dýmu.
Bliže nábřeží plul parník směrem severním ku Gaeté a Livornu a četné rybářské čluny s bohatou kořisti vracely se do přístavu a ku břehům skalnatým, hladinu |moř-skou mírně zčeřujice. Není divu, že tak úchvatně líčí ,ve-lebnost pohledu na moře zdejší Vrchlický, Byron a jiní básníci a že Vlach svoji Neapol tak vysoko nad všechna města světa povznáší, ji velebí a přímo žádá, Ve d i Ne a po lie foi mnori" — „Neapol uzři a zemři'".

— 208 -
ylo k 9. hodině večerní, když rozezvučely se harmonicky zladené zvonky kostela pod námi ležícího — jako by to byly zvonky loretánské a vybízely k modlitbě
—  vzpomínaly jsme na daleký domov a litovali, že v tu chvíli nejsou tu s námi všichni naši mill, kteří nám k srdci přirostli.
A za nedlouho vyplul nad námi a zůstal jaksi státi tulák-měsic. A i ten byl zde krásnější, než-li tam za horama v našem domově. Zdálo se nám, že zde jasněji sviti, že se skutečně usmívá — a že zde zúmyslně na jednom místě stoji a ssebou nehýbá — aby se také pokochal na kráse krajiny, stvořené jen pro obdiv světský. — Zdálo se nám, že i ten měsíc má zvláštní zalíbeni v této končině, protože s celou spoustou stříbrných vlnek na moři laškovité si pohrával.
Brzy také objevila se na návrších přečetná elektrická světla, kterými parky, zahrady, villy, restaurace a kavárny osvětleny jsou. Nad námi v pravo nad Po-silipem — vypouštěli různobarevné rakety, kterými Ne-apolifané cizince do svých zábavných místnosti lákají aby tak na sebe pozornost vzbudil
Ráno byli jsme probuzeni zvláštním zvoněním, podobným  kliukáui  dobytka,  ktciij  v  Alpách  po celý  den
—  ba po celé léto volně na pastvinách se pase — a aby se neztratil a pastýř věděl, kde dobytče se nalézá, má každé dobytče na krku přivázaný zvonek. Něco podobného hned z rána jsme Jňslechli, což nám bylo nápadné a proto jsme vyšli na balkon, abychom se přesvědčili, proč se tak časně z rána zvoni; hned jsme se to dozvěděli. — Po ulici k hotelu našemu hnali 2 mužští
— 209 —                                   1+
staclo koz a krav a z těch měla jedna hubena koza na krku privesený takový alpský zvoneček, který ale libozvučný hlásek nevydával a od alpského hlásku valně se lišil. S velikou rozkoší pozorovali jsme tuto ranni bukolickou selanku, — také neapolskou specialitu, kterou by turista po světě marně hledal.
Tak jako v Praze v určité dny a hodiny jezdi po ulicích popelář a zvoněním dává všemu obyvatelstvu dotyčné ulice včasně znamení, aby se popel, hadry, zvadlé květiny a jiné nepotřebnosti z domu vynášely a na vůz popelářský nakládaly, tak zde zase pradávným, chvalitebným zvykem jest, že pro pohodli obyvatelstva — beztoho až pověstně lenošícího — přivádí se z venkova — z různých stran — do Neapole stáda (koz a krav, ty se vodí z ulice do ulice — ,a ikaždý si tu může, před svým bytem čerstvé mléko — bud kozí neb kravské — za peníze nadojiti.
Prodává se tu tedy mléko přímo od — čepu (a mají Neapolitánky tu velkou výhodu, že máji absolútni jistotu o pravosti imléka — že !vědi, 'že se jim Imléko vodou nekřti a nebryndá. A honci toho dobytka již napřed vědí, (kde mají se svým stádem zastavit, kde mají sami podojí!, anebo kde panička nebo její kuchařka z domu s hrncem vyběhne a sama si krávu neb kozu vybere a podojí. Tam, kde větši odbyt na mléko nastává a tedy zastávka delší dobu potrvá, jako před našim hotelem se stalo, tam dobytek, který právě se nedoji, může si na dlažbě v ulici odpočinout, ň zdá se, že jak kozy tak krávy dobře znají ta místa odpočinku a samy bez pobízení tam ulehají. —
- 210 —
ky jsou tak pohodlne, že ani nevyj před dům, aby vlastnoručně si nadojily anebo nádobu pro mléko „mlékaři" podaly; ty vychází v nedbalkách Často až příliš vzdušných na svůj balkon — a zde každý samostatný byt, byf jen o jednom pokoji a jednom lokně, má svůj balkon — a spustí po provázku prázdný hrnec neb džbán na dlažbu před toho pastýře a ten pak podle udáni a podle podaných peněz jde ku svému stádu a vykoná sám akt dojeni přímo do nádoby se shora spuštěné. Panička z balkonu aspoň vidi, že jí mlékař nešidí a vytáhne si svou porci na balkon. —
Tato procedura odbývá se hlavně v ulicích úzkých, kde chudina bydli a kde by ty kozy a krávy ani projíti nemohly. — Mezi tím, co dobytek při dojeni a po dojení v ulici stoji, odbývá se také současné jeho krmeni. Ze všech domů odpadky zeleniny a ovoce ukládají se do koutů ulice, kudy dobytek se žene a ten je už — j'sa beztoho hladový — vypotřebuje; anebo se mu přímo z domů všechen chrást předhazuje a tím se ubohá jta zvířata   vyživuji.   —
Takovým způsobem dosahuje se dvoji účel, — jednak že se dobytek lacino nakrmí a za druhé, že obci ušetři metaře, když takovýmto zcela přirozeným způsobem ze světa se zprovodi , Seby tečná kuchyňská zeleň.
Tak jako v Carihrade jsou psi orgány zdravotní policie, a o čisténí ulic veliké tam zásluhy mají, tak v Neapoli záviděnihodnou úlohu tu vykonávají kozy a krávy. — 2e tím ulice, kudy stádo to se lžene, na zdravotě a čistotě nezískává, ba že vzduch tim jen se 'kazí, to asi
_ 211 -                             14*

nepripadá, ^vyk ten trvá od neparní nýcli  dob, kdy bydleli tu jen rybáři a pastýři, proč by se tedy tu nějaká novota zaváděla. Zde neni krámů mié-kařských, aspoň se ušetří činže a předejde se falšováni - také neocenitelné výhody I —
Ale bylo nám těch hubených zrzavých koz a polových rtlých kravek lito, — chlupy a žebra mohly se ina nich dobře spočítati, — sotva na nohou stály, paprsky sluneční jimi jako duhové barvy procházely a stínu nevydávaly. Viktor Hugo by 'napsal: „Jsou průsvitné, jak andělé bez masa." Takové schátralé dobytče u nás ani podomek nemá. Že tito tvorové ze sebe vydávati mohou mléko, jest přímo hádankou. Jsem jist, že ani jedno neapolské dobytče neví, jak louka a sušené seno vypadají. Naše pokročilé hospodářské školy nemohly by je míti za vzory, a řezník, ten by z nich málo pečené a řizkú nasekal; jsou to živé továrny na kosti a do výstavy na dobytek také by se nehodily. —
Však žerty stranou! — Divím se, že komuna největšího města Itálie toto pouliční honěni dobytka a jeho dojení a prodáváni mléka trpí. Jen si představme, jak by to v Praze vypadalo, kdyby na Příkopy a Ferdinandovou třídu den co den přihnalo se stádo dobytka a nastalo tu ruční dojení a krmeni! Byla by k tomu 'policie lhostejnou? — U nás po Cechách ještě před 20 lety bylo zavedeno honěni uherských vyhublých bagounů, které honci od dědiny k dědině přiháněli a našemu lidu ku škodě domácího chovu prodávali. Zápach po takovém veřejném, pouličním tržišti byl k nepopsání, vzduch byl na celý den tím otráven. A zde uprostřed nádherných pa-
- 212
láců a moderních Čtyř- i pětipatrových domů, kde beztoho ve vedlejších ulicích málo vzduchu jest, zde se nešvar ten trpí! Ä pak se divme, že v Neapoli tak často epidemie řádí! —
Když se tato karavana koz a krav k našemu hotelu přibližovala, byl jsem dychtiv, co zde nastane, zdali kuchařka z hotelu neb jiný služební duch vyjde a pro nás mléko nadojí! Ale nestalo se tak, — vyšel jen domovník — slečny snad ještě spaly — a hodil tomu toulavému dobytku, té ubohé menagerii, náruč okleštěné zeleniny a podal vůdci tohoto stáda velký hrnec, do kterého se již pár Jitru vešlo. Kozy se o zeleninu jim na ulici prostřenou sepraly a potrkaly, co zatím jiné dvě olamovaly z protější zahrádky větve a listy z keřů *i jiných ozdobných květin. Domovník neplatil hotovými, nastrčil mlékaři jakousi knížku, do které mlékař poznamenal si snad jen datum ,a počet litrů odebraných a průvod bral se zase dále směrem k St. Elmo! —
Byla to krásná ranní vyhlídka a důstojná scéna k tomu bleděmodrému blankytu a stříbrnému zrcadlu moře, do něhož ranní slunce již své polibky vysílalo. I Vesuv k té idylle vážně mlčel, — a loretánské zvonky z blízkého kostela Piedigrotte melodicky k ranni modlitbě vyzývaly, — co zatím chraplavý zvonek kozy v čele průvodu si vykračující v jiné ulici jako za kulisami zmizel. —
Byli jsme té náhodě velice povděčni, že jsme hned z rána tuhle pouliční krásu v plné svěžesti a půvabnosti na vlastni oči viděli. Moji pani toto pouliční, pohostinské vystoupeni a zmizeni dobytka se nelíbilo a po dnes všem
- 213 -
paničkám   s rozkoši   vypravuje, jak se v Neapoli   dojí a  mléko prodává.  —
Byli jsme dychtiví na kávu, kterou nám při snídaní předloží — a také jsme se nezklamali; hubenost a .nedostatečná výživnost dobytka zanechává následky v káve, a ta byla slabá. — V tom ohledu předči výtečnosti kávy země Alpské všechny ostatní. —
Kdo milovníkem antiquit řeckých a římských jsi, a chceš poznat život těchto klassických národů ve všech stycích a potřebách jeho, neopomeň navštíviti národní museum neapolské! Do něho sneseny jsou všechny drahocenné poklady ze zasypaných měst, hlavně z Pompeji a Herculanum. Bohužel neni tu přesný katalog, proto, že se sbírky neustále m noži a sály musea již ani nestačí, aby pojmouti mohly tu spoustu drahocenných památek na předky, kteří tu před dvěma a třemi lišící lety žili. —
Zvláště sbirka antických soch z bronzu i mramoru, mosaiky, obrazů, zlatých a stříbrných klenotů atd. jest zde přehojné na odiv vystavena. Stát s velkým nákladem dává přenášeti vykopané zbylky z dávné minulosli. Sem učenci z celého světa přichází, aby poznávali, jak před 2—5000 lety  se  žilo,  psalo,  učilo,  šatilo  atd.
Zde jsou písánky, plakáty, staré sklenice a zrcadla, zuhelnatélé potraviny, hračky dětské a ozdoby dámské, náčini a nádobí domáci, řemeslnické, třínožka č kuchyně s rendlíkem a zbytky jídel, jak roku 79. po Kristu zasypány byly, zde jsou lampy, zámky, lucerny, vásy, hudební a chirurgické nástroje, náčiní kovářské, valchářské, truhlářské — zkrátka všechna řemesla staro-
- 214 -
rímska a řecká tnaji tu své nástroje, jak je před 2—3000 lety používali.
Ve vestibulu zajímala mne socha Holconia Rufa, který byl pětkráte purkmistrem v Pompeji; musil to být velice trpělivý a hodný pán, když se nechal pětkráte volit! ň těch soch .různých caesarů, konsulů, praetorů, knéžek, gladiatoru jest zde bez počtu; celá mythologie řecká a římská jest zde znázorněna dlátem neb štětcem. Celek jest pro studium klassiků studnici přímo nevyčerpatelnou. —
Museum a aquarium jsou také jedinou atrakci Neapole ; kostely neposkytuji nic zvláštního; — jsou sice výstavné a i vnitřky jejich jsou ozdobené zlatem i mramorem, ale po tom, co v^Rimě jsme viděli, není možno, abychom zde chválu zvláštní rozdávali. — Také ty četné paláce z různých věků a od rozmanitých rodin královských postavené nám zrovna neimponovaly. |— Leda villa „P a ušily po n" (bez starosti), která tu na severní Rivieře z moře na skále vyčnívá, činí tu výjimku; stavěl ji před 2000 lety Vedius Pollio a odkázal ji lAugu-stovi, jenž v ni často a rád bydlel. —
Vůbec nádherné okolí Neapole od jakživa lákalo boháče Rimské ku stálému pobytu; zvláště blizké světoznámé lázně mořské Cumae a Bajae byly od Reků i  Rimanů   hojně  navštěvovánu.
Zde byly villy císaře Augusta, Tity, Vespasiana, Ne-rona, zde sidlo měl Caesar i Cicero a podnes ukazuji tu zříceniny villy Caesarovy; po všem tom lesku zbyly jen  ruiny,  opévané Virgilem, Horacem  a jinými.
- 215 —



Měli jsme tisic chuti podívati se do sírnatých, vulkanických krajin kolem Bajae k jezeru Avernskérnu, jehož břehy byly ze samých kvádrů vyzděny a které by'.o za Augusta půjVodně válečným přístavem. Jezero to jest vlastně vyhaslý kráter v objemu 3 kilometrů a spojeni jeho s mořem bylo zemětřesením roku 1538 zničeno. —
Neméně lákal ostrov Capri, kde Tiberius od roku 26. do 37., tedy po 11 let sídlel a celému světu vládnul; mělf tam svou residenci a 12 vil; celý ostrov proměnil v park ozdobený chrámy, divadly a sochami, nyni tam má nádhernou villu Krupp z Essenu — také caesar |a král — ale kanónů! — Ale nás nade vše ipobádala touha spatřiti mrtvé, zasypané město Pompeji a proto třetí den z rána nejprve tramvaji a pak pěšky ubírali jsme se ku dráze, která podél moře do Pompeje vede a k výletu tomu výborně se nodi. —
Byl parný den — 28° R. — a Neapolifané sami na venek jezdili, takže tramvaje byiy hustě obsazeny, proto jsem z opatrnosti zapnul kabát a ruku držel na kapse, nebo podezřelá individua kolem nás se nápadné tlačila a nás si prohlížela. Ochotný konduktér <sa zpro^itné u-kázal nám, kudy bychom se moh i nejpohodlněji dostati ku dráze. Uposlechli jsme a šli pěšky a tu měli jsme příležitost prohlédnouti si život neapolského lidu, jaký se v těch úzkých, odlehlých ulicích ve skutečnosti jevi.
Taková zastrčená vedlejší neb i hlavni ulice bývá obyčejné 4—5 metrů široká, — po obou stranách jsou 3—4 patrové domy a u každého bytu jest nezbytný balkon a někde také jen prkenné okenice. Ty balkony
- 216 -
19
jsou ovšem velice jednoduché — okrasy není na nich žádné; jsou to vlastné posady či klece ze železných prutů, přilepené z venči na dům; kovář a zednik ije zrobili. Květiny tu ovšem nejsou — pro ty by tu nebylo místa — protože balkon a ulice patří k domácnosti — tvoři jeden celek — a neustále se používá.
Nejvíce balkony ty používají signoriny — muži jsou někde na ulici — stojí na rohu, neb na nábřeží, kde na cizince číhají.
Z takové ulice vychází zvláštni parfum — drive než-li do ni vstoupíte neb se k ni přiblížíte. V těchto úzkých ulicích bydli ta pravá neapoíitanská sebranka lidu, — zde žije Neapol sama pro sebe — nenucené — civilisací nedotknutá, nevyzdobená, originelni.
Byli jsme přimo ochromeni tim zvláštním ruchem ulice, ku které jsme přišli, ale z opatrnosti do ni nevstoupili a jen z pozdáleči pozorovali ten neobyčejný život. Však také není xadno pro cizince, aby tu výzkumně si počinal — fotografické snimky bral a dával snad na jevo, že jto, co vidí, slyší a čichá, se mu nelibí,
—  myslím, že by z ulice takové zdráv nevyšel.
Ulice taková jest Neapolifanu vším, celým světem; zde stoji, sedí, leží, jí, spi, kouři, hraje na dlažbě karty, zpívá a láteří; zde na ulici se opravdu rodí, kojí, vychovává a umírá. Je-li kdo nemocen, vynesou ho na ulici
—  na dlažbu a opřou záda a hlavu jeho o zed; zde odbývá se sněm všech klepen z celé ulice a to hlasité —
—   zvláštním nářečím — a nemluví jen jedna osoba, nýbrž najednou třeba všichni nájemci ze 3—4 dom|ů.
— 217 —
Zde se veřejně na plotně vaří — švec ohání se kopytem, truhlář hoblíkem — zkrátka všechna řemesla považuji ulici za svou dílnu. A kdyby tu byli jen lidé, ale na ulici takové nakupeno jest plno posad s idiúbeži
—   husami, králiky, kuřaty, — jsou tu hromady zeleniny a ovoce, pečivo na slunci vysušené, hrnce s (povidly, klece s pochytanými ptáčky <itd., zkrátka taková ulice a těch je zde na sta — je vlastně velkou jedinou světnici a skladištěm, kde všechno se veřejné — bzz ostychu — ležérně odbývá; zde neni žádné ostýchavosti
—   neni proto žádných záclon ani španělských stěn — vše tu žije jako jedna velká rodina.
A na balkonech také neni klidu; tam dámy v hlubokém negligé vedou svou rhetoriku — baví se s protějškem anebo s někým v ulici; zde odbývají svou toiletu, češou se a vyčesávají, — dětem stříhají vlasy a chumáče hází na smetiště — to jest na — ulici; rovněž všechen prach, papíry, odpadky jídel, pomerančů a citronů, hadry, přelámaný, nepotřebný inventář shazuji do ulice, — však to vítr a děti roznesou.
Zdejší domy nemají žádné dvorky — některé ani kloudné záchody, a pak neni divu, že neni radno bez slunečníku do takové ulice se odvážiti.
Na balkonech vidíme vyvěšené prádlo a cáry, někde jsou z oken nataženy provázky do protějších oken a na všech vyvěšeny peřiny, koberce, pleny, ženské blůzy a kalhoty — zrovna jako by se čekal .nějaký potentát a ulice chystala mu uvítáni  dekoraci tou.
Tak  si  myslím,  jaká  by  to  byla  mela,  kdyby Ido
- 218 -
Když jsme sem došli, tu hned na kraji u'ice vařila na sporáku jedna stará žena na kotli jakousi „čváehoti-nu" z vody, rejže, rajských jablíček a mořen (mořské ryby), — opodál stál kluk a srkal na půl »netřu dlouhé macaroni; děti špinavé bez košile se tu batolili, kluci se honili a jedna mladá švadlena — opálená jako Cikánka — zašívala na klukovi zadek od kalhot a při tom si zpívala. 2e by ulice byla zametená, jsem nepozoroval a ticho tu opravdu nebylo, — v takové ulici m u s i být hlučno, protože nikdo nevypravuje tiše, nikdo nevykládá své rozumy klidně — každý křičí a házi rukama tak výrazně, že již z těch posuňků můžete ja ně posouditi, o čem vypravuje. Ti ostatní ho poslouchají z oken a balkonů a za chvíli doprovází řečníka svými originelnimi výrazy a vtipy, dodatky a vysvětlivkami, souhlasem či odporem, až z toho vznikne kraval a celá ulice se popere, potluče a popichá. Po policii ani slechu! Také by nebylo radno, aby v té ráži rameno spravedlnosti chtělo zakročiti — taková nevítaná intervence by se nevyplatila.
Avšak za chvíli zase všichni se udobři a u společného sporáku společně povečeří. —
V tom, co tak tu celí zkoprněli nad tímto živým kinematografem   stojíme  a   rodinný   ten  život pozoru-
jeme, přiběhl odkudsi kluk, bos, bez čepice neb klobouku, na tele měl jen černou roztrhanou košilku režné kalhoty na jedné kšandě pověšené — a rovnou ke kotli, kde ta babizna vařila. Hrábl tam do hrnce nečistou svou rukou a než se kuchta vzpamatovala, vzal roh a labužnicky prsty si olizoval. Baba všechny čerty na kluka vysílala, nadávala, až se celá ulice sbíhala, všecky modality zabiti, nucené uškrcení, ze světa zprovození a za živa rozpáráni byly uličníku slibovány a na konci vyslala za nim zbožné přáni/, aby mu jazyk ochlupatél. — Dámu v oknech a na balkonech hlasitě se smály, při tom graciosně vějíři se ovívaly a patrně měly z kluka švandu, jak se mu podařilo z dosahu vařečky babizny na obzoru zmizeti. — Jen co je pravda, !ta ženská měla dobré plice a ještě lepši rhetoriku. i— Její resumé netrvalo sice dlouho, ale bylo důkladné. — Jak živ jsem neslyšel tolik vybraných, nehledaných nadávek jako tenkráte v té zastrčené ulici neapolské. — Uvažovali jsme, co to asi ta žena vaří? Moje kulinářské vědomosti byly tu naprosto nedostatečné, moje pani povídala, že to asi — nákyp nebude. — A myslím, že i moje sestra Terynka, která v uměni kuchařském se vyzná, má dobré renomé, — která podle vůně ß kouře z komínu zdaleka rozezná, co kde se vaři a smaži, byla by v rozpacích, kdyby se jí taková neapolská, pouliční kuchařka zeptala: „Tak, paní, povědí, co vařím?"
To vše, co zde uvádím, neni věru přehnané a jest jen malý, nedokonalý obrázek takové neapolské ulice, pravý   opak   té   moderní   již  civilisované   čtvrti   kolem
- 220 -
náměstí Plebiscito neb Viktora Emanuela, kde na večer dává se honorace neapolská viděti. —.
Dlouho jsme tu nepostá'i; také neni skutečně radno prohlížeti si tuto specialitu neapolskou, o niž by platiti mělo přísloví: „Uzři Neapol a odplyvni". To je rub té nádherné krásy krajiny neapolské. — Za to ten teplý, příjemný vzduch ze zálivu, to moře plno opálů a topasů, smaragdů a safírů, ty zelené stráně s bílými villami, to pozadí šedého Vesuvu, to unáší, rozehřivá, vábi, a to jsme vlastně chtěli viděti a také viděli.
Jsou zde hlavně na nábřeží, kolem zálivu skvostné moderní boulevardy, ale v ulicích výše ležících a tam, kde bydli proletariát a spodni vrstvy lidu, jsou spelun-ky, za které by se bývalé pražské Ghetto stydělo.
Na jakém vysokém stupni kultury, pokroku, hygieny, čistoty, výchovy lidu stoji zvláště německá města, ku př. Dráždany, Norimberk, Mnichov a pod. — Takto uvažujíce, odcházeli jsme z jeviště lidské bidy, až jsme došli ku nádražní nenápadné budově dráhy, která nás do Pompeje dopraviti měla. Prohlídce Pompeji chtěli jsme věnovati celý den. —
- 221 —


Na nádraží bylo živo jako v nějakém včelíne; četní agenti jakési cestovní společnosti nabízeli cestujícím za odměnu 40 lir doprovoditi osobu na Vesuv, což dalo se dobře provésti v jednom dni, navštíviti jak Vesuv, tak i Pompeje. Ale to parno, 29" R, nám všechnu chuf odebralo a mimo to jest chůze a jízda koňmo na Vesuv nyni velice obtížná. Dráha Cookkova byla při posledním výbuchu Vesuvu roku 1906 skoro úplně zničena, takže se jen otužili turisté 1<! v«ýstupu na Vesuv odvažuji a to  ve společnosti spolehlivých  průvodců.
Věděli jsme z různých líčeni a popisů, že po kolena broditi se tu musí v pís'ku a popeli a že z předu i ze zadu napomáhati tu musí průvodcové, kteří po provazech a řemenech výletníky — zvláště dámy — vytahovati musí a že při tom přichází se často o boty i šaty. —  Konečně kdybych  byl  jen sám,   nebyl   bych
- 222 —
toho li
na kor
Tí
toho litoval, ale moje drahá polovice neměla ch u f k jízdě na koni a bála se, abychom někde do kráteru nespadli. Tak tedy z výletu na Vesuv sešlo a agenti se prostě odbyli. —
Koleje dráhy „Neapol-Caselamare", leží niže, nežli nádraží a proto po schodech sestupovali jsme ku vlaku, který tu již připraven stoji. Ve dne jezdí, tuším, 10 vlaků do Pompeje a všechny bývají dobře obsazeny, protože lid používá jich k zastávkám v četných těch předměstích neapolských, kde laciněji nežli v Neapoli bydli a boháči tu také své villy máji.
Vlak a celé zařízeni dráhy, jako stanice, stroje, vagóny, úzké koleje, jsou podobné našim lokálním tratím, — není tu hlídačských domků ani závor, — proto také rychlost vlaku neni veliká, ale to je pro turistu právě velice výhodné, — nebof vlak projíždí krajinu velice líbivou, přímo zamilovanou, husté zalidněnou, kde přirodta při rozdáváni krásy neskrblila a púlVabnosti přímo hýřila. —
Projíždíme  „Portici", vlastně předměstí Neapole s 15.000 obyvateli; ohlížel jsem se, zdali na ma'ém, vi- ' nem  porostlém    nádraží,    uvidím    tu    pověstnou    „Němou z Portici", ale nespatřil jsem ji.
Těsně s Portici hranici „Res i n a", postavená na troskách Herkulanum. — Vlak přejíždí přes toto odpravené město, k jehož vykopání sice před lety se přikročilo, ale nebylo pro obrovský náklad v tom pokračováno. — Zde spatřili jsme poprvé lávu. Odtud vedla světoznámá cestovní firma Cook svou ozubenou dráhu

223 -

na vesuv, ale roku 1906 byl celý podnik zemětřesení m zničen a lávou a popelem zasypán. Dosud jednotlivé partie ozubene dráhy, jako mosty, galerie, kamenné hráze a koleje lze spatřiti. Doprava po dráze té až k observatoři jest tedy nemožná a pasažéři voli tedy cestu pěšky neb koňmo, ovšem jen v průvodu průvodců, kteři tu všude na všech stanicích služjby své nabizí. —
Jsme tedy v blízkosti Ves u v u, jenž se sousední již vyhaslou sopkou S o m m a na levo od dráhy ve výši asi 1100 metrů se zvedá a celé krajině vévodí.—
S jakousi posvátnou hrůzou vzhližfeii jsme k němu; stoji tu jako hodně sestárlý, opelichaný stařec, jako mohyla mrtvých měst, které zasypal a pohřbil. Nejhorším ale jest pomyšleni, ž)e neni vyloučena možnost, že tenhle kolos ještě jednou, ba snad víckrát počne pracovat a že snad znova a znova bude hromadně, v masách pochovávat lidi se vším všudy na žemli. I není vyloučená možnost, že Pompeje dnes odkryté budou ještě jednou zasypány a že námaha lidská bude tu marnou, i— katastrofa z roku 79. po Kristu můžfe se snadno bez o-hlášeni opakovati. To je smutné a dojemné — budoucnost neznáme. — Jeho pata tvoři kruh 15 kilom, v objemu. V době předhistorické byl to velikánský kužel, stále oheň sršici, pak v činností ustal a Rekové i Římané považovali jej za sopku již vyhaslou. —
Strabo (zemř. 30 let po Kristu) popisuje jej jako homoli, na jehož úboči úrodné vinice a role se nalézají, a že jediné na temeni jest neúrodný a popálený. Jeho kráter měl asi 4 km. v objemu. Ale 24. srpna 79. po Kristu, za panováni císaře Tita, nastalo pojednou ono
objemu 4—6 kilometrů se nalézalo. Od té doby častěji se ozval a naposled od 4. až 11. dubna 1906 znova zuřil a při tom i podobu svou změnil. —
Dnes vypadá jako useknutá na temeni pyramida a jeho kráter má jen IVa km. v objemu. Nedávno — v měsíci květnu letošního roku — četl jsem, že řiditel observatoře na Vesuvu podnikl se sluhou odvážný sestup do vnitra Vesuvu po provaze 140 metrů dlouhém a podařilo se mu po krkolomné námaze dostihnouti vlastního jícnu sopky, kde byla teplota 90—95° C. —
Jeho boky jsou samé škváry, popel a drobný písek, podobné jsou těm haldám, které nyní v Berouně ze strusků  vysypaných  od  hutí  králodvorských  vidime. —
Dráha, po níž dále jedeme, vine se stále kolem moře, uprostřed úrodných zahrad a vinic, k Torre del Greet), Městu s 35.000 obyvaleii, kde je sídlo průmyslu povestných  koralu.                                                            .
Jízda po této trati jest velice příjemná, ačkoliv sem tam přejíždíme přes vyschlou lávu, kterou vojsko z kolejí odstraňovati muselo; celé haldy spečené lávy jako na šachtě jsou tu nakupeny. Na stráních jsou opuštěné domky a dvorce s okny zabedněnými; vidime, jak láva po cestách polních a v roklích stékala a jak poznenáhla jako řeka zaplavovala vše, co ji v cestě stálo. R na druhé straně, kam spousta lávy nedošla, a-nebo, kde terain vyvýšený byl, jsou úrodné zahrady, kde v zimě, v letě, neustále, zelenina se daří, takže Neapol i v zimě má stále čerstvou zeleň na stole. Zde
- 225 —                              l5
také na úpati Vesuvu a v okoli jeho zapustila kořeny réva, jejíž jméno na vignetách pod jménem „1 a crimae Christi" známe. —
A ta bujná, tropická květena v celé krajině zdejší! Co my seveřané jen ve sklennikách velmožů vidíme, to zde přímo v plotech roste. Palmy, vavříny, stromy fíkové, pomorančové a citrónové, jedlé olivy, ořechy a kaštany, tamarindy, azalky, myrty, rhododendrony, a-gave s květem jak voj silným, magnólie, jukky, draceny a jak se všechny ty milé kvítky přírody jmenuji, to vše přirozeně, neuměle zde ze země vyráží, kvete, vůni vydává a oku lahodí. A lid venkovský, jak pilně a přičinlivě v zahradách, na vinicích a rolích pracuje! Muži i ženy lehce oděni se širokými slaměnými klobouky na hlavách, lopotí se tu od rána do večera a ipři tom si prozpěvují, jsou veselí a bezstarostní, jako by tu nebylo žádného nebezpečí. Některé vinice a zahrady jsou o-hraničeny zdi z lávy a i domky jsou z tohoto laciného materiálu slepeny. —
Litost pojímá člověka, když si pomysli, že tahle všechna krása a lidská přičinlivost může býti za několik minut zničena kdyby Vesuv počal zase dýchati a pracovati, siru a oheň ze sebe vydávaje.
Jak vratké a nestálé jest štěstí člověka!
- 226 -
Pompeje.
Pp krátké asi půl hodiny trvající jízdě zastavil vlak v Pompeji, — byli jsme na místě, po němž jsme vždy toužili, a jsme dychtiví a nedočkaví, co asi spatříme. S námi vystupuji samí cizinci, více dam nežli pánů. — Jsme hned obklíčeni řadou lidí, kteří jako oprávnění, konces-sovaní průvodčí služby své příchozím nabízí. Liď| ti, slušně oblečeni, tvoři jakési společenstvo, cech ciceronův, vyznají se v několika světových řečich, mají svého předsedu (padrona) a platí daně či taxy ze svého zaměstnám.
My, bohužel, museli jsme tu zase svou národnost zapříti a prohlásiti, že si přejeme průvodce, který vyzná se v němčině; znal jsem sice trochu Pompeje a již doma po ulicích a náměstích jeho chodil a do jednotlivých domů nahlédal, ale proto přece uznali jsme za dobré vžiti s sebou průvodce, kterému podle taxy náleži za osobu (a každou  hodinu  1  lira.
Byli jsme tedy 2. června u eile dnešní vycházky, — ale Pompeje, ležici přece v rovině, nikde jsme neviděli a přece jsme u jeho brány „porta mari,'na". Tento klam povstává právě tím, že město bylo hradbami jako
- 227 -                            15*
pevnost obehnáno, hradby jsou ale dosud popelem zasypány a tráva bidná, vyprahlá na nich roste, takže nelze město uvnitř hradeb také zasypané hned viděti.
Náš průvodce číslem — tušim sedmičkou — na prsou vyvěšeným opatřený, vedl nás ku prkenné boudě, kde kasir vydává vstupenky; za osobu plati se tři liry. Procházíme turniketem jako na nějaké zemské výstavě a sestupujeme dolů do přikopu, před bránou vykopaném. Nohy boři se v pisku a popeli. Brzy ale jsme v bráně a kráčíme po staré vydlážděné ulici, kde jsou ještě stopy starých vyjetých koleji. —
Ticho, hrobové ticho tu vládne, ani ptáček se tu neozývá; jsme opravdu na hřbitově a proto ani hlasité nemluvíme. Průvodce nám jaksi kuráže dodává a nahlas svůj naučený výklad podává. Vstupujeme do rovné, vydlážděné, úzké ulice; po obou stranách stoji tu němé, holé zdi bez oken, bez střechy, samé nízké, přizemni průčelní zdivo, vypadá to vše jako po vyhořeni. 2ivé duše tu neni — nikoho tu nevidíme — jen za rohem na křižovatce ulic stojí aerárni hlídač, číslem poznamenaný a po tvrdé dlažbě plazi se tu malá ještěrka. Ani vrána ani motýl tu nelité, a na večer houkají tu sovy.
—  Neni tu jediného stromu neb křoviska, sem tam pa dvorečkách vyrůstá nízká, sluncem opálená travička a křivá bezinka.
Dřivé než-li k popisu naši promenády po ulicích pompejských přikročíme, budiž mi dovoleno, abych, o-piraje se o řadu spisovatelů a badatelů archeologických
—  zvláště o výzkumy Fiorelliho — o popisy mého bývalého   professora   na   gymnasiu   Králové   Hradeckém, p.
-  228-
Frant. Velišského — stručně popsal a pokusil se vylíčiti onu hroznou událost, jak tři města: Herculanum, Pompeje a Stabiae s četnými menšími osadami se vším všudy zničeny byly.
Bude potřebí trochu v historii se poohlédnouti, která roku 79. po Kristu předcházela, — abychom si uvědomili,  jak   Pompeje   povstaly,   rostly   a  pochovány   byly.
V tom ohledu máme zaručené, historicky prokázané a zanechané zprávy, které pozdějšími výzkumy potvrzeny a doplněny jsou. Celá řada historiků — od Plinia staršího a Tacita počínaje, až na spisovatele nynější doby rozepisovala se o této strašlivé tklivé události; Italové, Francouzi, Angličané, Němci, zvědové, máji o tom celou literaturu a i my můžeme se vykázati archeology, kteří na místě samém s dovolením vlády italské studia svá konali a nám výsledky své práce zanechali. Jmenovitě Velišský čestné misto tu zaujímá, — týž šel po stopách Virgila i Homéra, navštívil Troje, Pergamům, Delfi, Athény, Pompeje, ftim, — procestoval celou Cam* panii, Etrusko, Rivieru, Sicílii atd. a nám studentům poutavé o téchto klassických zemích vypravoval a pobádal nás, abychom tyto klassické končiny navštěvovali.
Pompeje popisovali výtečné naši četni, na slovo vzati spisovatelé; uvedu jen Nerudu, jeho „Obrazy z ciziny", Dr. Pražáka „Mrtvé město Pomlpeji", Svatka „Napříč Itálii" — a jiní — kteří zasluhuji, abych o nich zde zmínky učinil, jelikož mi byli vydatnou pomůckou při vypravováni této diletantské stati. Vím dobře, že nebudu v této stati nic nového odkrývati a popisovati — a že budu jen dřiví do lesa nositi — a
- 229 -
sem tam nějaké nové polínko přiložím, — jak jsem je právě na ulicích pompejských našel a sebral, což mně ve zlé vykládáno nebudiž. Ostatně systematickým vyr-kopávánim mrtvého města pod dohledem vlády přichází se denně a stále na nové zajímavé podrobnosti a idovoHm si tedy skromnou zmínku i o nich zde uvésti.
Ti, kteří zde již před námi byli, budou míti aspoň upomínku na dojmy, které oni zde zažili a ti, kteři sem po nás zaváti budou, nechf mají poučení pro svou 'potřebu — každý podle své osobni nálady a individuelní schopnosti. Vždyf neměl jsem vůbec původně ani v ú-myslu, abych rozepisoval se o své poslední cestě po slunné, tolikrát již popsané, tolikrát malované a stále opěvované Itálii.
Chtěl jsem pouze svým nejbližším příbuzným a známým ve způsobe causerie zanechati památník o svých dojmech a příhodách, které jsem při kvapném a krátkém pobytu v Itálii nasbíral, — tedy povídáni své domýšlivým pláštěm   učenosti   nikterak   nepřikrývám.
Sesbírám tedy jen klasy od různých spisovatelů na literárním poli zanechané a na světlo boží vydané, a uviju z nich malou kytici, kterou nabízím shovívavému čtenáři na dobrou paměf.
Při popisu Pompeji vede se mi jako pocestnému, který přišel ke studni jiným zřízené a vydržované, spustil okov a nabral si vody, co hrdlo ráčilo; pak přešed hory a doly, zasedl v jiné dědině k bohatě vystrojené tabuli a labužnicky si pochutnával na jídlech a pamlskách, které jiný s velkou námahou a za veliké peníze pro své přátelé ku pohoštěni připraveny měl; a na konec nebyv
- 230 -

nik u!e
nikým zpozorován, vloupal se za šera do salonu cizího, ulehl do belostných peřin domácího nepřítomného pána a když si jak náleží tu pohověl, vybrakoval mu v přízemi klenotnícky krám a ke všemu při odchodu oblekl se v cizí roucho, které tu domácí zanechal.
Mám ale tu útěchu, že podobně, jako já, tak i mojí všickni předchůdci byli odkázáni na prameny, objevené jinými a museli tedy o ně zavaditi, když chtěli a chystali se sepsati pro potomstvo památky ze svých zábavných neb učených cest.
To tedy předem předeslati za dobré jsem uznal, a sloužiž to k mé omluvě, když — pokud to potřeba vyžadovati bude — použiji šetrně některýdh všeobecně známých zpráv o Pompejích, aby laskavý čtenář měl pokud možno jasnou představu o tomto jediném na světě (městě.
Již v Rimě, hlavně na forum, Capitolu a Palatini! a v národním museu měl jsem příležitost poznali, jak lidstvo věků minulých, hlavně v Itálii, Řecku a Egyptě žilo; před očima našima vystupuje tu jakoby z popele ,a rumu starý život — spatřujeme tu slavné muže a ženu — o nichž jsme v lavicích školních slyšeli neb jich spisům1 nazpamét se učili.
Z těch zanechaných památek a musejních sbírek poznáváme soukromý i veřejný život těch starých, vymřelých národů. — z těch pomalovaných kobek, paláců a chrámů pozorujeme, jak bydleli a se šatili, jakého nářadí užívali, jak se bavili, hodovali, koupali a p. Ale prameny literární — sebe krásnější mistrovská díla dlátem, štětcem neb pérem nám zanechaná nám nedostačuji — my
— 231 —


přejeme si na místě samém viděti ten bývalý rodinný život, chceme nahlížeti do opravdových pokojíků, zahrádek, dilen, do shořených hrobů a pod. a k tomu se hodi nejlépe právě vykopávané mrtvé město Pompeje.
Velikých zásluh o odkryti tohoto města má italský učenec Fiorelli — jeden z nejzkušenějších arch2o!ogů světa, který od roku 1861 do roku 1870 vykopávám' zde řídil. Před nim kopalo se také — ale nesoustavné. — jen tak na ukázku při návštěvě nějakého monarchy neb slavného c i z i n ce a to tak, že se vše připravilo a pak [se v přítomnosti vznešeného hosta náhle — jako nějakým kouzelným proutkem — nějaká zvláštnost objevila. Tomu zabránil Fiorelli a k jeho návrhu stát italský od Bourbonů celý pozemek, na němž Pompeje stály — vykoupil. Nynější Pompeje náleží tedy státu a nemůže tu tedy nikdo jiný kopati, než-li stát. Fiorelli rozhodl, aby celé město se všemi svými zvláštnostmi bylo vykopáno a úplně objeveno, a že tedy nemá se tu kutati a dolovati k vůli skvostům a pokladům, nýbrž že nutno se vši pozornosti odhalovati všechny stavby, chudé i bohaté, aby o-braz celého města byl potomstvu zachován pokud možjio celý a věrný. —
Proto změnil dosavadní tehdejší způsob kopáni, kdy se kopalo jen maně, jak a kde se chtělo, pak zase zasypalo a kopalo jinde; to bylo vlastně druhé pohřbíváni mrtvého města. —
Opatrněji a rozumějí vedli si Francouzové, kteří za Murata po dobu okupace království Sicilského pd roku 1806 do roku 1814, jako vtipní inženýři a pionéři jali se podle náhodou odkrytých dlažeb uličních vésti prů-
— 232 —
kopy  a  podkopu,   ze  mnoha  stran  najednou   a   dělnici sledovali je krok za krokem. —
Ale to také mělo své slabé stránky, hlavně při starých domech, které měly slabé základy a zdivo, protože tíže vrstvy svrchní — anof se kopalo ze spod — škodila zdem a stěnám domů, povstávaly trhliny a mpioho staveb následkem velké tíhy ruinu se sřitilo. Fiorelli tedy zavedl jiný zlpůsob kopáni; dle jeho návodu určitým směrem dělnici kopají na povrchu, nikoliv ze spod, vrstvy země pozorné odhrabuji, do košíku dávají a obyčejně na hlavách odnáší k vozům na železných kolejích postaveným a po těch vše se na odlehlé místo odváži. Cim niže k půdě města se přichází, tim opatrněji se prsf vypálené „lapilli" (t. j. štěnk, pemza) a popel odkopávaji, ba často jen rukama odhrabuji, jmenovitě! když se vnikne mezi zdi domů. —
Jen takové opatrnosti děkujeme, že povedlo se u-tvořiti odlitky zasypaných mrtvol lidi i zvířat, a tak objeviti nejen kostry, ale i těla mnohých zasypaných a udušených Pompejanů a to v posledním jich okamžiku života. —
Když takto objeví se dům, sepíše se ihned protokol, sestaví inventář, vzácné malby se ořotografuji neb od malířů kopíruji. — Dříve malby drahocenné seřezá-valy se se stěn a do musea neapolského opatrné odvážely, ale jak jsem již pověděl, museum brzy na umístěni obrazů těch, často velice objemných, nestačilo a tak nyní obyčejně malby na původní stěně se ponechávají, což jen schvalovati se musí, jelikož tim názorně se
- 233   -


nám představuje, jak stěny vány a pomalovány byly. —
Ovšem nastává tu zase povinnost státu, aby domy takové, v nichž drahocenné obrazy, sochy, nábytek se ponechávají, před větrem, deštěm a sluncem chránil, protože stropy jsou pobořené a do holých zdi slunce i měsíc sviti. —
To se také děje a viděli jsme, jak některé v nedávné době objevené domy byly novými střechami o-patřeny; také sochy ponechávají se na místě, kde původně stávaly a tak předvádí se tu cizinci věrný obraz vnitřku domu antického, o čenVž podrobněji se zmíním při popisech některých zvláště nápadných domů. Také nyní hojněji dostává se darů rozličným museím a zvláště museum pompejské se rozšiřuje a jeho sbírky utěšeně se doplňují. Také řemeslníci — jako zedníci, tesaři — o-pravuj; vetché zdi, podezdívají a podpírají stavby vykopané, kde toho potřeba káže; umělci, jako mialíři, sochaři, stukateři mají tu své dílny, aby opravili, co hned opravy vyžaduje. Také jsme viděli tu modeláře, který podle originálu vyhotovuje kopie soch, domácího nábytku, náčiní a pod., a ty pak na prodej vynáši. Často pak takové napodobeniny vydávají se za originály a podvádí se tím obecenstvo. — Podobný švindl děje se v jednom městě, v jehož okolí nalézají se petrefakty, zkameněliny zvířat a byünstva; jsou tam umělci, kteří dovedou pravého, v silurském útvaru nalezeného, bůh ví kolik tisíc let starého motýla, brouka, plaza atd., tak věrně napodobiti, že laik nedovede věrnou kopii od starobylého,   předpotopního   originálu   rozeznati.  —
- 234 -
Až do dnešního dne byly téměř tři pětiny města na straně zapadni a jižni z rumu vykopány a mohli jsme se tu pohodlné procházeti po všech ulicích a uličkách, a prohlížeti bývalé krámy, krčmy, pokoje, divadla, chrámy atd. a tak na vlastní oči vidíme, jak ise tu před 2000 lety žilo. Pompeje byly založeny v 6. století před Kristem a sice od Oskův a založeni bylo provedeno tak zvanou „limitaci", t. j. ohraničením osady a rozdělením půdy osadníkům podie řeckého vlivu a způsobu. Plocha, výměra Pompeje obnáší d!e Fiorelliho 646.826 čtver. metrů. —
Rozměřeni půdy (limitace) dala se takto: zapřáhl se vůl s koněm do ruchadla, udělala se brázda, kudy měla jíti hradební zed, pak jedna brázda od jihu k severu (cardo) a druhá na přič od východu k západu (decu-mana) a k těm ku každé v příslušné vzdálenosti ještě po jedné neb více brázdě (cardo minor) a všechny tyto brázdy končily neb sbíhaly u obvodní zdi tam, kde měly býti vchodu, brány a tak povstávaly ulice hlavni, do nichž ústily menší, vedlejší. Fiorelli znaje dobře podáni o limitaci, odkryl brzy hradby, které město objímaly a snadno pak i brány a ulice města.
Dle toho rozdělil město na 9 okrsků (regiones), dal vyhotoviti situační plán a počal dle nalezených, neklamných známek určovati jména bran, ulic, chrámů i jednotlivých bývalých domácich pánů, takže dnes u mnohých domů s bezpečností udati se může, komu roku 79. náležely, jaké řemeslo neb obchod se tu provozoval a. podobně. —
- 235 —
na
Pro pohodlí archeologů zavedl i moderní číslováni domů podle okresu a insulí (ostrov), t. j. dům jediný neb skupina domů těsně do sebe sestavených aneb přilehlých, které jsou uličkami od sousedních domů odděleny a celek tvoři. Takový velký dům neb skupeni domů, kde bydlelo četné obyvatelstvo, mělo skoro do každé ulice svůj zvláštni vchod. —
A tak máme dnes v Pompejích na křižovatkách, v ulicích a na jednotlivých domech označeni následující: Reg. VI. insula 4 numero 2 — a pod.
Pompeje hradbami obklíčené nebylo město velké, ale poněvadž leželo v krajině přeúrodné a k tomu na břehu moře, slynulo obchodem a průmyslem a bylo pro své půvabné okoli a zdravé podnebí od zámožné společnosti římské vyhledáváno, jako vůbec celé to pobřeží od Misemi až k Sorento, mohlo bohatnouti a dle toho žiti. I Cicero, litery měl hezkou řadu vil od ftima až po Neapol, měl v Pompejích svou villu a ještě roku 44. před Kristem odbýval si tu letni sezónu. 1 císařská rodina zde měla villu. —
Proto vidime dnes všude stopy po bývalém blahobytu ; obyvatelstvo zařídilo si své příbytky nádherně ia pohodlně. Jejich pokojíky proti našim jsou příliš četné, těsné, ano i tmavé, ale za to uprostřed domu otvírá se prostranné nádvoří (atrium) a vzdušné a výslunné kolonády, sloupoví (peristyly) s vodomety a zahrádkami, kde rodina mohla po celý den dlíti a děti si hráti; — ze všeho toho zařízeni vane uzavřený, na rodinu odkázaný život
- 236 -
V bohatých domech jsou dokonce 2 jídelny (tab!i-num) letní a zimní, zvláštní pokoj pro bibliotéku, domácí kaple pro božstvo, koupelny, — ve vestibulu měl vrátný (januarius) svůj pokojík a pod. Mimo to dbali, aby předměty domácí — nábytek i náčiní — bylo na pohled hezké, — zářící bnrvy st&n dodávají veselosti celému domu. Jest ku podivu, že barvy a malby pokojíků mají podnes — po takové době a katastrofě — původní svěžest, takže některé ani opravy nevyžadují — zrovna jakoby byly před iměsícem dokončeny. My v každých 4 nejvýš 5 létech musíme pokoje a kuchyně znovu malovlat a bílit a tam po tdobě 20G0 let jest krajina na stěně vymalovaná, tak zelená nebo žlutá, jak byla původně od maliře nakreslena.
Nejvíce jest tu maleb a obrazů z mythologie vzatých, anebo jsou tu scény ze skutečného, bujného a veselého života všedního. A co do vkusu, dlužno také doznati, že tu byl také více rozšířen, než-li dnes; umění malířské, sochařské pronikalo všechny vrstvy obyvatelstva. Proto okrasy umělecké shledáváme nejen v domech boháčů, nýbrž i u řemeslníka a krčmáře; jsou tu roztomilé sošky bronzové, nářadi plné vkusu a okrasy, takže z toho snadno poznati lze, že i řemesla stála tu na vysokém stupni dokonalosti.
Zde chudiny snad vůbec ani nebylo, zde nechodili žebráci v pátek dům od domu; také nebyl dosud nalezen dům. který by mohl sloužiti za vzor špitálu neb nemocnice.
Dle Niesena mělo město asi 300 domů rytířských a 3000 občanských a bydlelo tu asi 20.000 duši. Domy
- 237 —
byly skoro bez výminky nízké - - dosud byl jen jeden dům vykopán, který mel balkon a tedy byl nejméně jednopatrový. A jelikož do dnešního dne jsou vykopány asi 7j města a dosud na jiný jedno- neb vícepatrový dům
—  uvnitř hra'deb — se nepřišlo,, může se tvrditi, že město mělo jen samé nizké domy. Ostatně kdyby tu byly i vícepatrové domy bývaly, tedy byly by zemětřesením již roku 63 po Kristu, tedy 16 let před katastrofou roku 79 za |své vzaly.
Zakladatelé města byli tedy — jak jsem již uvedl
—  Oskové — kmen latinský; Rekové a Orientalové byli tu také zastoupeni — a vzdělanost řecká záhy tu zapustila své kořeny. Roku '80. před Kristem dobyl Sulla města a přivěsil jej k hegemonii Rima a protože město dlouho odpor mu kladlo, (aby si svou samostatnost a ne-odvislost od Rima zachovalo, potrestal je tím, že vyslal do města své vysloužilé Vojáky a vykázal jim část města i polnosti.
Pompeje staly se římskou kolonii — obdržely řízení a správu podle Rima a město mělo officielní titul: „Co-Ionia Cornelia Veneria Pompejano r um". — Přídavek „Cornelia" obdržela na počest diktaíora-podma-nitelc Sully, který měl rodové jméno „Lucius Cornelius Sulla Felix" a název „Veneria" proto, že ochrannou bohyní města byla Venuše, jejiž obraz často se tu vyskytuje a jest tedy jaksi znakem města. Venuše stoji opřena levou rukou (o kormidlo a v pravé ruce drží olivovou ratolest — jeji hlava zdobena jest korunou, cimbuřím hradeb pompejských. Vedle ní stojí čtverák Amor
- 238 -

se zrcadlem, protože Venuši bez Amorka nelze si ani mysliti.
Pompeje tvoři skoro oval ;— bylo obehnáno hradbami 8 metrů vysokými a 6 metrů širokými, které sesí-leny byly ještě 12 jvěžemi, podobně jako se stavěla naše královská města. Do Iměsta vedlo 8 bran, které máji dnes moderní jména podle měst, ke kterým z nich vedou silnice, ku př. brána Herculanská, Stabijská, Nolská, Kapuánská a brána k imoři vedoucí porta marina (brána mořská).
Ulice jsou založeny dle přesného situačního plánu a kolmo na sebe naráží, tedy ulic křivých zde není; šířka jejich jest nepatrná, 3—6 metrů, jen některé jsou 8-metrové a jsou vesměs dlážděny a to balvany ze stuhlé lávy, po obou stranách [ulic jsou chodníky '/4 metru vysoké a 1—2 metry široké. Špatně se po nich chodí a naše promenádni „oorsa" nemohla by se tu odbývati — sotva je tu místa (pro jednoho, neřku-li pro 2 neb 3 a muselo tu býti velmi obtížné vyhýbáni se jeden druhému. Také jizda po ulicích musela býti svízelná — dva vozy proti sobě absolutně jeti nemohly — a musel patrně jeden povoz na druhého ŕekali, až z ulice odjel. Dosud je dobře vidět vyjeté 'koleje po starých dřevěných kolách.
Ostatně tenkráte vozilo se tu jen rozličné stavivo, jako pemzový kámen z lávy, mlýnské kameny, nebo vino, zelenina, ovoce, obili. Naše dámy bude zajímati, že tu vyráběly se jzvláštni druhy omáček (garum), které byly vyhlášeny a vyvážely se po moři daleko široko do světa.                          '(
— 239 —
Tak jako nyní vyváží se v soudečkách a krabicích kaviár, sardele a sardinky, tak tenkráte Pompeje exportovaly zvláštní delikátní omáčky a zvláštní plachetní lodě dovážely je do Rima na stoly labužníků.
To jen tak mimochodem uvádím, aby se vědělo, jaký neobyčejný obchod se zde provozoval. Vraťme se zase do ulice pompejské lk té starobylé dlažbě. V kočárech po téhle kostrbaté dlažbě publikum nemohlo jezdit, byi by to Ipřimo akrobatický, povážlivý čin; o-statně tenkráte lid se nevozil, vozů lehkých používalo se jen v cirku neb při triumfu, bylo hojnost otroků, kteří ve zvláštních nosítkách panstvo nosili, když se do chrámů, divadel, lázni neb na návštěvy ubíralo, což podnes v Číně a Japonsku viděti lze. I v románě Sienkiewicze „Quo vadis" šlechetný Vinitius nechodí pěšky, nechá se svými otroky nosit. A některý pán byl patronem třeba 500—1000 otroků. —
A chudý, obyčejný, venkovský lid ten chodil v dře-vákách (sculponeae); u Římanů nebylo zvykem choditi na boso, proto nosili po domácku podešvy s řemením a trepky bez řemení, které při jídle snímali. Nosifi u veřejnosti podešve neb trepky se neslušelo, zrovna jako pouhou tuniku místo togy. Na ulici nosili kožené střevíce a podle barvy Střevíce poznávala se hodnost a důstojenství. —
Střevíce pani byly zhotoveny z kože jemné a byly bud bílé, červené neb žluté i zelené s všelikými ozdobami, někdy i perlami a drahokamy.
Na malbách pompejských vidíme i vysokou obuv, jako by to byly punčochyi I rukavice nosili; tajemník Pli-
- 240 -
Také jízda na koni nebyla v městech dovolena, jen triumfatorové při triumfu, vyšší úředníci při průvodu do cirku, divadel, knéží a Vestalky o slavnostech náboženských mohli koňmo neb ;v lehkých kočárkách městem jezditi. Rovněž poslové veřejní, ikteři z obce do obce dojížděli a jaksi tedy nynější poštu a telegraf zastávali, mohli koňmo ve městech 'jezditi. Jinak soukromé osoby jen se svolením senátu (městské rady) mohli na koních neb oslích jezditi.
Ostatně pohled na těsné iuiice pompejské dostatečné nás poučuje, že zde |po té hrbolaté dlažbě bylo v lehkých vozíčkách velmi málo ježděno a že by takové ježdění bylo asi malou rozkoši |bývalo. — Proto se používala nosítka, která byla bud Ikrytá, záclonkami opatřená a peřinkami a koberci obložena; v městě používaly nosítek nejvíce paní, pák (senátorové a nemocní.
Boháči mívali své nositkáře, toten za dob císařských byli v ftímé červeně pbleóeni, také byli veřejní nosiči nosítek — ja,ko naši „expres" a mohl si je každý pro (své potřeby zjednati.
Nicméně musíme doznati, že dlažba pompejská, byí nebyla dle našeho moderního Jiáhledti zrovna bezvadná a schůdná, přece znamená pro tehdejší dobu veliký pokrok
—    241 —                            16
ždéné, bylo zámožné. Znám Česká města, která nemají svá hlavni namésti dlážděná, anebo že jejich dlažba jest pode vší kritiku.
A ještě jednu zvláštnost pozorovali jsme hned při vstupu do ulice pompejské. íAby se mohlo snadněji přejiti z chodníku na protější stranu, zapuštěny jsou zvláště na křižovatkách do ulic zvláštni vyvýšené kameny, po kterých chodci — zvláště při lijáku — přecházeti mohli, což ovšem zase yozbé velice překáželo — proto viděli jsme, že kameny ty jsou velice obroušeny od kol povozů.
Jinak ulice pompejské mají nyni smutný, jednotvárný vzhled; vidíte jen řadu obílených neb šedivých, sem tam natrhlých zdi, ve kterých ponechán jest pouze o-tvor (bývalé dvéře) do domu; oken tu neni — opak to naši ulice. My si přejeme hodně mnoho a k tomu velikých oken do ulice; v Pompejích ale netoužili po ulitích, ty jim byly pouze cestou, kudy do domu kráčeti museli; dům byl určen pro rodinu a ne pro uliční život. —
Naše ulice jsou tedy živé, vynikají pestrosti, zde opak toho vidime; proto neni tu také žádné ozdobné facady, jediné chrámy a divadla čini tu výminku; na výzdobu chrámů svých a divadel vždy stáři pamatovali.
2e domy pompejské neměly z pravidla okna db ulice, bude snad mnohým podivné se zdáti, ale jest tomu tak a podnes v Orientě, v Turecku a jihu Evropy tak vidime; stáři v nedostatku průsvitné látky (skla) měli jen otvory ve stropě a stěnách, a ty často hustým ple-

— 242 -

tivem ucpávail. Teprve za dob císařských počaii vyráběti sklo a zrcadla. —
Střechu domů byly ploché, jako vůbec na jihu podnes jsou; v pradávných dobách až do 3. století před Kristem byly střechy pokryty z došek a šindele (scan-dula) a později teprve zavedu tašky a cihly. —
Ulice byly tedy jednotvárné; mnoho rozmanitostí neposkytovaly; jakési oživení ulic tvořily tak zvané „dip i n ty", t. j. nápisy (plakáty) barvou obyčejně červenou a štětcem provedené. Jsou to obyčejně volební provoláni, odporučování kandidátů pro městskou radu, nebo pozvání ku hrám gladiátorským, db amfi-theatru neb divadel, k hostině, nebo vyhlášky, že se někde něco našlo nebo ztratilo, že se budou obecni pozemky pachtovat, dražby na rozličný inventář odbývati a pod. Zkrátka „dipint" používáno, když se mělo obecenstvo na něco neobyčejného upozorniti a nechtělo se dům od domu choditi, jako kdysi ve vesnicích bylo zvykem choditi s paličkou neb s bubnem. Dipinty zastávaly tedy službu plakátů a letáků neb našich inserátů, proto že se noviny tenkrát ještě netiskly, ale často se jich používalo k rozličným veseiým kouskům, které nám svědectví vydávají, že již před 2000 lety byli' tu výborní humoristé a satyrikové, což z následujících zachovalých exemplářů na jevo vyjde. Tak na zadní straně domu Vcttia četli Pompejané, když z rána do ulic se dostavili, toto dipinto: „Titum Rusticelium Celerem duumvirum juri dicundo dignum repu-blica oro Vas facite", to jest: „Prosím Vás zvolte
— 243 -
16
Tita Rusticelia Celera  (Rychlíka) muže obecního  úřadu hodného, za jednoho ze 2 náčelníků mésta."
Zdali sousedé voliči Rýchlika za konšela zvolili, neumím pověděti; v museum neapolském není o tom v annalech nic napsáno.
Na jiném domě a v jiné ulici hlásal veliký plakát — červeně natřený: „Cavium aedilem oro vos facite vicini rogant: to jest: „Volte laskavě za aedila Cavia — sousedé za to prosí."
Musel to býti řádný soused, když ho sousedé od-poručuji za kandidáta pro úřad aedilský a také nevím, jak ta volba dopadla a zda-li sousedé svého kandidáta „prorazili".
Rozumí se, že tyhle volební agitace do rady pom-pejské pochopitelně mne velice bavily a poutaly, protože jsem poznal, jak starousedlici pompejšti dovedli své kandidáty vychvalovati a nebo jako protivná strana řízným vtipem mrskati, jak to bohužel až po dnes ve všech obcích  naši vlasti chvalitebně se zachovává.
Tak čteme o jednom Vatiniovi, jenž měl býti volen do městské rady, že se velice zasloužil o finance obecni: „hic aera r i um conser vábit", — ale hned pod to někdo štětkou zeleně přimazal: „V a ti ni a si přejí za aedila všichni městští a okolní zlodějové!" -------
Velice pěkná to rekomandace pro úředníka (aedila), který místo policejního komisaře zastával a ty zloděje v evidenci miti měl. Tím je dokázáno, že volebni agitace jsou prastarým — snad dědičným hříchem člověčenstva a že od jakživa byly nejméně dvě strany — jedna mirná,
- 244 —

či vládní a druhá oposični — či radikální. Takové nepatrné dvouřádkové dipinto nám vše vysvětluje a ozařuje celou volební kampaň. — Od jakživa byli Montecci a Capuleti — Velfové a Ghibelinové — mlado a staro.
Také velice zajímavá jest následující vyhláška: „Z krámu T. A. ztratil se kotel, kdo jej přines.e, obdrží 65 sesterciů, kdo udá zloděje, je-š tě více." —
Dle toho měl ukradený měděný kotel cenu 6 K 50 hal., což je zajisté u porovnáni s nynějšími ipoméry cena velice nepatrná. Kotel byl zajisté ručně pracován — tehdy cikáni kotláři a továrny na kotle ještě neexistovali a by! tedy zajisté trvanlivější, nežii kotle nyni vyrobené.
jiného druhu nápisy byly „Graffiti", které byly do zdi, do omítky špičatým nástrojem vryty. Jest tedy zvyk „čmáráni a škrabání" po stěnách také pradávný — což ovšem již tehdejším mravokárcom se nelíbilo. Na jednom rohu ulice bylo „Graffito", že Restitutus příliš často divky podvádí; byl to tedy jakýsi Don Juan pom-pejský. Týž Restitutus si vzdychá, ža „zde spal jsem sám a toužil po Urbane'.
K tomu připsal jiný ferina: „Ona už má lepšího". — Pompejané měli asi z takovýchto veselých vtipných kousků zábavu a seladon a la Restitutus posměch. — Z toho soudím, že v Pompejích bylo hojně vtipkářů, smíšků a karikaturistu, za které by se ani Mark Twain stydět nemusel. — Když stěna byla takovými anoncemi až přeplněna, potřela se bílou barvou — odtud slovo „albu m" — a psalo a čmáralo se znova. —
- 245 —
Již z těchto exemplárů dipint a graffit může si (čtenář domysleti, jak hladkých bílých sten bylo zneužíváno, takže není divu, že jeden kolem jdoucí humorista na stenu celou poškrábanou takto volá:
„O stěno, obdivujú se, že dávno již jsi se nesesula, odsouzena tolik nést hloupého tlachu." —
Anebo to byl nějaký mravokárce a la Cato, kterému se opravdu takové plakáty zlaté mládeže pompe jské nelíbily. —
Takové napohled nevinné dipinto neb graffito poskytuje nám vitaný, laciný pohled do denního života milých Pompejanů, a lituji, že nám průvodce neukázal stěnu, na které byly latinské verše, jež Svátek takto uvádi:
„Příliš zvolna  jdeš — o osle, — loudavý mé lásky — pos!e, — uznej srdce mého plamen, kroky tvé nechť honem spějí rychlou nohou  do  Pompejí, bych už u milé byl kamen." — Tomuto milenci — vykládá Svátek — osel k milé snad s  psaním, s kytkou  neb  šperkem   vyslaný  nešel dost  rychle   a  proto   neznámý   nám   milenec zármutek svůj svěřil stěně.
Z tohoto graffita můžeme dále logicky souditi, že milý neměl koně, dle naší národní písně, vraného koně, jinak by nebyl použil ku dopravě darů neb <ku vzkazu o dostaveníčko — osla. Dále můžeme bezpečně z toho uzavírati, že tenkráte nebyly ještě pošty a dráhy, ani
- 2M —
lefony, aeroplány, automor. trpělivý ženich jisté použil. Také známé obrázky z našich ulic vyskytují se hojné v zastrčených koutech ulic pompejských.   —   Nemravové  pompejšti   hojné   a   necudné používali ,.album". —
Tu a tam namalováni jsou na zdech dva hadi, kteří symbolicky mají vyjadřovati naše heslo: ,.Znečisťování tohoto místa pod pokutou 2 K se zapovídá!" atd. — Na rozích ulic v chodníku stojí podnes kašny v podobé krychle neb obdélníků, zpracované z kvádrů lávových neb tufu a mramoru, jejichž jednotlivě strany (steny) jsou železnými skobami spojeny; voda vtékala do nádržky rourou olovenou z pilíře u kašny postaveného. Podnes vidíme, jak lid pravou rukou o kašnu se opíral a levou držel pilíř a nahýbal se k výtoku, neboť místa, kde  ruce  kameny  držely,  jsou  vyhloubená.
Nékde výtok jest dekorován reliéfem, ku př. jak kohout zvrhl džbán (amfora), ze kterého pak teče voda do kašny. Takové kamenné nádržky podnes j ou oblíbeny, zejména v krajinách, kde jsou kamenné velké lomy, kde z jednoho kamene dá se vydlabati <.'o;ti .prostorná nádržka. V Krkonoších jsou pravidelné při cestách, na dvorech a u chatrčí takové malé kašny, Ido nichž horská čistá voda po dřevených, často zcela o-tevřenýeh korytech se přivádí.
Pompeje byly hojné vodou, po mésté rozvedenou, zásobeny; také bylo postaráno o kanalisaci, což ovšem velkého nákladu nevyžadovalo, protože mésto leželo bezprostředné na břehu mořském. V tom ohledu tedy Pompeje předči mnohé naše mésto, které jménem  uvádéti
- 247-
si netroufám. Konečné uvádím, že na křižovatkách u'.i jsou výklenky neb sloupy pro bohy ulic (lares compi-tales), neboř každá ulice stála pod ochranou nějakého boha. —
Takto všeobecně a jen povrchně popisuji zevnějšek většiny ulic pompjjských, dřivé, nežli přikročím k popisu jednotlivých aomú, divadel ard., jak uvnitř vypada'y.
Snad bude mnohého zajímati, když na základě historických pramenů, jak nám byly zachovány, pokusím se o vylíčeni události, jak Pompeje dne 24. srpna 79. byly zasypány.
Průběh osudného toho dne v Pompejích byl ten, že při zemětřesení počal padati z Vesuvu popel a štěrk (lapilli) a mezi lim i větši kameny, takže by'o třeba hlavy chrániti šálou, polštáři a podobnými prostředky (jako turbany). Ačkoliv štěrk a popel nebyl přiliš žhavý, neboť mramor nikde nezvápeněl, přece vznikl tu a tam ve městě požár, o čemž některé domy podávají nepopiratelné svědectví opálenými zděmi; veiká většina o» byvateistva unikla bud pěšky neb na soumarech, nebol stáji a chlévů bylo tu dosti, ale žádných koster koňských neb oslů nebylo tu nalezeno. Za to přes 2000 koster lidských bylo už vykopáno, při některých byly nalezeny lucerny, protože na mnoho mil rozložiia se tenkrátehustá temnota; z Vesuvu vyvalil se obrovský sloup černého mraku, který ve výšce nad kráterem se rozšířil jako větve nějakého stromu (cypřiše), a kráter chrlil popel v takovém množství, že Pompeje, od Vesuvu 4 kilometry vzdálené, do výšky 4—5 metrů zasypány by'y; při tom se blýskalo, hřmělo a nastal prudký lijavec
-  248 -

Pohromu tuto vy ičuje nejlépe P1 i n i u s miadši, který to boži dopuštěni z Misenum viděl, a zaslal o tom do fíima zprávu důvěrnému očovskému přiteli, historikovi T a cito vi; psal mu dva dopisy hned po katastrofe, maje vše v čerstvé paměti.
V  prvnim dopisu vyučuje vei:e dojemně a detailně smrt svého strýce Plinia staršího, který byl jakýmsi admirálem válečného lodstva v portus Julius u Alisena.
Tento pravý, římský, udatný voják, připlul sku.ečně na pomoc pompejským, hrdinsky zachraňoval životy jiným, ale sám při tom bravurně zahynul.
V   druhém listu k výslovné prosbě Tacita popisuje drasticky mladý Plinius hrůzy onoho dne, které zakusil se svou matkou v Alisenách, které od Pompeji přes 20 km. vzdáleny jsou. Dle toho můžeme si představiti, jaká katastrofa to byla a jaký účinek měla na osady Ve-suvu blizké, které se tu u jeho paty k němu tuliy.
Oba dopisy ty přeložené našim nesmrtelným patriarchou Jungmanem do slova zde uvésti si dovoluji, již také z toho důvodu, aby naše středoškolská mládež měla příležitost poznati vzorky antického způsobu psáni, což jim zajisté ku škodě nebude a také losti ze dne 24. srpna 79. po Kristu.
První dopis zni takto: i ostatní čtenáři z dopisů těch poznají věrné líčeni udá-,,2ádáš, abych Ti strýce svého zahynuti popsal, bys je tím věrněji mohl vyprávěti potomstvu. Děkuji Ti. Vidimf, že smrti jeho Tebou-li bude oslavena, nesmrtelná sláva se mu připraví. Jakkoiv totiž zahynul při  zkáze nejděsnějších  útrap  události  pamětihodnou,
ž
- 2*9 —

aove a města zajištěna; jakkoliv sám vyvedl díla přemnohá! a k dlouhému trváni způsobilá: mnoho přece k nepomijitelnosti jeho přidá věkověčnost spisů Tvých. Já aspoň ty pokládám za blažené, komu darem božským dáno, aby bud konali skutky hodné k popisováni, anebo psali spisy hodné k čitáni, za nejblaženější pak, komu dopřáno obého. Z počtu těch strýc můj bude i tvými knihami i svými. Proto tim radostněji činím ba žádám, co mně ukládáš.
Byl v Misenu a lodstvu sám velel. Dne 2'4. srpna, asi o jedné hodině po poledni, oznámila mu matka má, že se objevuje mračno neobyčejné velikosti i tvářnosti. Pobyv na výsluni, vykoupav se studeně, pojedl leže a studoval; i žádal střevicův a vystoupil na místo, odkud nejlépe div onen viděti bylo. Mrak, nevědomo v dálce stojicim, ze které hory (žet z Ve-suvu, později bylo seznáno) vystupoval, jehož podoba a tvar žádný strom lépe nebyl by představil jako 'pinie. Nebof vyhnán jsa jako na předlouhém pni do výšky, rozkládal se ve větve: myslimf, že čerstvým vanutím byv puzen, a když později umdlévalo, od něho opuštěn, nebo také vlastni svou tihou přemožen, v šířku se rozplýval, bělavý jsa brzy, brzy špinavý a skvrnitý, tak jak právě prst neb popel vynášel- Vi-délot se to muži veleučenému úkazem velikým, jehož vice z blízka poznati třeba. Kázal připravili lehkou lod. Mně, chci-li s nim jiti, dal na vůli, odpověděl jsem, že radel chci studovati a náhodou byl mi sám co psáti dal. 1 vyšel z domu vzav s sebou psací tabunky.

— 250   -

V Retině lodníci, poděšeni nastávajícím nebezpečenstvím, neboť ves ležela pod Vesuvem, aniž bylo lze odtud pak utéci, leč po lodích, prosili ho, aby se nevydával v takové nebezpečenství. Změnil svůj úmysl, a oo byl počal s mysli bádavou, dokonal s duchem největším. Dal spustiti na moře čtyřveslice, vstoupil na lod také sám, jsa odhodlán pomoci nejen Retině, nýbrž i v mnohých jiných osadách (bylof pobřeží to pro příjemnost svou velmi lidnaté). Spěchal tam, odkua jiní prchali; přímo směr, přímo kormidla do nebezpečenství řídí, tak velice jsa prost strachu, že všecko hnuti oné pohromy i podoby její, jak je zrakem postřehl, všecky diktoval a zaznamenával. Již na lodi popel padal, čím více se přibližoval, tím |hor-čejš: a hustější; již i pemzy a černě opálené, ohněm rozpraskalé kamení; již náhlá mělkost a trosky z hory  zahrazovaly  břeh.
Rozmýšlel se chvilku, měl-!i by se obrátiti nazpět, brzo však kormidelníkovi, an ho k tomu pobádal: „odvážným" — vece „štěstí přeje, zatoč kormidlem k Pomponianovi." Byl Pomponian v Stabiich oddělen od sopky zátokou mořskou; nebot moře zalévá se tam do břehů ponenáhlu se trousících. Ten, vida nebezpečenství, ač před očima ještě blízké nebylo, vzrůstáním však přeblizkým stáli se mohlo, zavazadla dal vynésti na lodi, připraven jsa k útěku, jakmiie by se odporný vitr utišil- Strýc můj, dopraviv se tam větrem nejpříhodnějším, objal hynoucího, těšil i  povzbuzoval ho; a aby strach jeho svou bezstarost-
— 251 —

nosti umirriil, kázal se zanésti do lázně; když se umyJ, nasedl ke stolu, pojedl, stále jsa veselé mysli, anebo, což rovné veliké jest, veselého pohledu.
Zatim z hory Vesuvu na přemnohých místech široširé plameny a vysoké požáry vyšlehovaly, jichžto blesk a jasnost vynikala pro temnotu norm'. Chtéje strach průvodců zlehčili, pravil, že to hoři dvory, o samotě stojící, zůstavené ohni a od bázlivých sedáků opuštěné. Pak se dal na odpočinuti a odpočinul nejpravdivějším snem. Neb chod dechu, ježto pro sílu těla svého tižeji a hlasitěji dýchal, slyšán by! od těch, kdo okolo prahu obcházeli.
Ale prostora, ze které se do komnaty vcházelo, tak již byla zasuta popelem a vmíchanou veň pemzou, že by východ ze světnice, kdyby v ni byl pozůstal, býval zabráněn. Probuzen byv, vyšel, obrátil se k Pomponianovi a ostatním, kteří bděli. Radili se společné, maji-li zůstati pod střechou anebo pustiti se pod širé nebe; neboť častým a ohromným otřásáním stropy se pohybovaly a jako vypáčené z mist svých brzy  tam odcházeti,  brzy onam  vraceti se zdály.
Pod širým nebem zase obávati se bylo pádu kameni, ačkoliv již lehkého a vypáleného. Ku konci rozhodlo porovnáni záhub. U něho se důvod přemohl důvodem; u druhých pak strachem.
Hlavy si obvázali šátky, což bylo obranou proti věcem, padajícím s hůry. Již byl den jinde, tam pořád noc nade všecky noci černější a mračnější — kterou však mnohé pochodně a rozmanitá světla rozjasňovaly. Zlíbilo se mu vyjíti na břeh a pohlédnouti z blízka,
- $52 —
zda-li moře již odpluti dopouští, ale ono pořád zůstávalo bouřné a odporné.
Tam ulehl na prostřenou plachtu, opětovné žádal studené vody a pil. Potom plameny a plamenů před-zvéstný sirnatý puch pohnuly jiné k útěku — jeho rozbodřily.  Opřen jsa o  dva otroky, popovstal, ale hned klesl,  jak se domnívám,  pro  hustější dým  dech mu zastavující a pro sevřeni žaludku, jejž od přirození měl slabý a častým nadýmáním obtížený. Když den zasvítal — bylf třetí od toho, jejž on posledně t>yl uzřel, nalezeno tělo jeho celé, neporušené a pokryté tak, jak byl oblečen; drženi těla více podobno odpočívajícímu, nežli umrlému. My zatím  byli jsme v Mi-senum,   já i matka.   To  však  nic neni   k  ději,  aniž Ty zvěděti si chtěl co jiného, než o zahynuti jeho. Konec ted učiním.   Jedno  doložím,  že jsem  všecko, čemu jsem sám byl přítomen a co jsem hned, |dokud se první  pravda  pamatuje,  uslyšel,   pravdivě vylíčil. Ty  vyber, co  tobě  nejvhodnějšího.  Nebof jiné  jest, psáti list, jiné dějepis; jiné příteli, jiné všechněm. Bud zdráv!" Tof prvni dopis, který Tacitem doslova otištěn byl. Připomínám, že Cajus Plinius Secundus (starší) byl nejen výtečným, udatným vojákem, ale i výborným spisovatelem, který sepsal spis „Naturalis história" o 34 knihách. Jest to jakási encyklopedie téměř celého tehdejšího věděni.
Protože sepisoval, vzal si „s sebou psací tabulky" když do lodě vstupoval, aby, ohroženým krajinami s lodst-vem císařským ku pomoci přispěl Z dopisu toho vidíme,
-253 -

cisárskym ku pomoci prispel. Z dopisu toho vidíme, jaký to byl neohrožený muž, který neznal bázeň a když všichni již mysl tratili, tvářil se veselým — a jedl .pil, spal a chrápal, až to před domem jeho věrni soudruzi slyšeli. Jeho smrt byla v pravdě hrdinná a neni divu, že přeslavný historik Tacitus pídil se po způsobu jeho úmrti, aby ho zvěčnil.
Tacitus, obdržev prvni dopis, žádá, aby mu blíže vylíčil a popsal hrůzy onoho dne a 221etý mladík — student — chápe se rychle péra a piše Tacitovi druhý dopis, jenž zni následovně:
„Praviš, že ponutknut byv hitem, jejž jsem k žádosti Tvé o smrti strýce svého napsal, přeješ sobě zvěděti, jakých jsem já, v Míšenu zůstav — toho toliž se dotknuv, psáti přestal jsem — strachu zakusil a nehod.                                                                    |
Ač se vzpomínky hrozí mysl má — počnu. Po odchodu strýcově sám jsem se po ostatní čas zanášel studiemi (proto totiž doma byl jsem zůstal); brzo potom vykoupal jsem se, povečeřel, usnul nepokojně a na krátce. Přicházelo po mnoho dni zemětřesení méně strašlivé, jelikož v Campanii obyčejné; oné však noci vzmohlo se tak, že se všecko ne hýbati, ale vyvraceti zdálo. —
Vrazila do ložnice má matka; vstával jsem, a-bych navzájem ji zbudil, kdyby spala. Usedli jsme na dvoře, který moře skrovnou prostorou oddělovalo od domu. Jsem na rozpacích, mám-li to nazvati vytrvalostí či nepředložeností — bylt jsem ve dvaadvacátém roce — žádám knihy Tita Livia a jako k zábavě čtu, i spolu, jak jsem byl začal, vypisuji.
- 25* —
Hic tu přitel strýce mého, nedávno k němu z Hispánie přišlý, když mne a matku sedici, mne pak ještě čtoucího spatři, trpělivost její i mou bezstarost-nost kárati se jme. Já nicméně pohroužen zůstanu do knihy. Již nastala prvni hodina denni a posud byl pochybný a jako mdlý den; již pro otřásané kolem domy v místě otevřeném sice, ale úzkém, veliký a jistý byl strach záhuby. Tu teprve vidělo se nám vyjiti z města.
Následuje nás lid vyděšený a (což v bázni podobno opatrnosti) cizí radě dávaje přednost před svou vlastni, ohromným návalem odcházející tiskne a pohání. Vyšedše z domu, zastavili jsme se. Mnoho bylo k obdivu, mnoho nám trpěti strachu. Ncbof vozy, )ež jsme vyvésti kázali, ač na půdě zcela rovné, £em a tam se kotily a ani když kamením byly podepřeny, nezůstávaly v téže koleji.
"Mimo to viděli jsme, jak moře samo se opiji a zemětřesením takřka odpouzi. Popostoupil zajisté břeh a mnohá zvířata mořská zadržel na suchém pisku. S druhé strany mrak černý a hrozný, proírhován jsa kroucenými a chvějícími se výšlehy ohnivého dechu, rozpoušliěl se v podoby dlouhých plamenů. K bleskům byly podobny — i nad ně větši.
Tu pak onen přítel z Hispanic pravil prudčeji a naléhavěji: „2ije-li bratr Tvůj, žije-li strýc Tvůj, chce zajisté Vás míti zachráněny, pak-li zahynul, chtěl, abyste ho přežili; proč tedy neodcházíte?" — Odpověděli jsme, že toho nebude, abychom nejisíi jsouce zachrájiěnim jeho, starali se o své. Neprodlévaje déle
— 255 —
odkvapu a roučím během z nebezpečenství se vychvátí: ; nedlouho poíom mrak onen sestoupil na zemi, pokryl moře, obklopil Capri a zahalil je, a předhoň míšeňské zaclonil.
Tu se matka jme pro;i'i, napomínati, přikazovati, bych bud jak bud uprchl, žef mohu, jsa mladý; ona stižena jsouc věkem a těla slabotou, ráda že chce «-mříti, mně-li jen příčinou smrti nebude. Já zase: že nedbám zachrániti se, leč spolu, s ní, načež vzav ruku její, nutím, aby urychlila krok: pos!ouch;i stěží, vini se, že mne zdržuje. Již padá popel, ač dosud řidký; ohlédnu se: hustý dým v patách za námi, sleduje nás v podobě bystřiny vylité na zemi. „Ulehněme si," dim. ,,dokud je co viděti, abychom po tmě nebyli pošlapáni od zástupů provázejících nás." Sotva jsme usedli, už noc, ne jako bez měsice a pod mrakem, ale taková jako v imístech uzavřených, když zhasne světlo. Slyšeti bylo kvíleni žen, úpění děti, křik mužův; jedni rodičův, druzí dítek, opět jiní manželů hlasem lifedali, po hlase poznávali; ti naříkali nad svou. ti nad nehodou jiných; byli i takoví, kteří pro strach smrii přáli si umřití.
Mnozí k bohům vzpínali ruoe; většina tvrdila, že není již žádných bohů, noc tato že věčná a poslední tohoto světa. Ani nescházeli takoví, kteří hrůzami vymýšlenými a nalhanými skutečná nebezpečenství zveličovali. „2e byli v Misenum, že se tam toto sesulo, ono že tam je v plamenech," — zvěstovali, ač lživě, ale věřiám. Poněkud zasvitlo, už se nám zdálo býti ne dnem, ale návěštím přicházejícího ohně; a svétlo
- J56 —
sice déle potrvalo, ale opět nastala tma, opét padání hojného a  těžkého popele.
Vstávajíce, opět a opét střásali jsme jej, sice jinak by nás byl zasul, ba tíží svou udusil. Mohl bych se chlubiti, 'že ani zaúpěni ani hlas méné mužný nevyšel z úst mých v takové h růži věci, kdyby mně bídnou ale ivelkou smrtelnosti útěchou nebylo bývallo, že všecko fee mnou zhyne — já se vším. — Konečně dým onen, (v kouř i mlhu jsa jako ztenčen, zmizel a brzo nastal |pravý den; i slunce vybřesklo, ale bledé, jako bývá, (když se zatmívá. Trnoucím ještě očím všecko se ukazovalo změněno a hlubokým popelem jako sněhem  pokryto.
Navrátivše se do Misenum a občerstvivše jakž takž tělo, noc jsme ztrávi i tesknou a nejistou v naději a strachu; strach bral převahu. Nebof i zemětřesení trvalo i mnozí zšilení strašlivým předpovidánim, ze svých i  cizich nehod posměchy si tropili.
My však ani v té době, jakkoliv jsme nebezpečenství zakusili i čekali, neměli vůle k odchodu, dokud by nedošla zpráva o drahém strýci".
Tak posuzuje intelligentni očitý svědek hrůzu katastrofy oné. ■— Slohem klassickým, krátkým a přece jasným popisuje Plinius mladší, co dalo se v 20 kilometrů od Pompeje vzdálené Misenum!
Oba dopisy jsou vzorem slohu, který by si naše mládež osvojiti měla; — proto sám Jungman uznal za vhodné, aby je věrné přeložil a to doslova i formou latinskou.
•
- 257 -                                    * 7

Neméně strašlivé popisuje katastrofu ze dne 24./8. 97, která po 3 dni trvala, pozdější historik římský Dion Cassius, který o 150 let později — po katastrofě — žil. Týž dokládá: „Lidé mysleli, že vše se obraci shora dolů — že slunce padá na zemi a země že vstupuje do nebe".
Když slunce po 3 dnech krajinu zase osvětlilo, nebylo více Pompejí — byly s jinými ještě dědinami pod rubášem popelovým. I moře u břehu jeho bylo popelem zasypáno a vytlačeno. Zahynuli lidé, kteři nemohli utéci — jako nemocní, vězňové, gladiátori, anebo kteří pozdě pomýšleli na útěk anebo když se vrátili k místu, kde jich obydli stávalo, aby své skvosty, peníze atd. zachránili. Také se udusili sírnatým zápachem ti, kteři se schovali ve sklepích, klenutých lázních a pod.
Přešla léta — přešla století — město i jeho jméno vešlo v .zapomenutí — !a nad zasypaným městem zorával pluh úrodnou půdu, rok co rok bujnou zeleni pokrytou. Teprve nyni může se řiri, od předešlého století počalo se snad i z oh'edü ziskuchtivosti systematicky pátrati a 'kopati na místě, kde fáma a tradice od pra-
XX. století nebude asi skončeno; vláda zaměstnává tu nepatrný počet délníloů, jak jsme na vlastni oči viděli. Ale za to již odkryty jsou hlavni náměstí a vedlejší poboční ulie, kde tady všechen veřejný život a obchod své sidlo měli. Hlavní zásluhu o to má, jak jsem již uvedl,   učenec Fioreüi,  zemřelý   roku   1906,  jehož dů-
- 2ô8   -


»dávna ukazovala město  pohřbené. Dnešní kopáni pokračuje velice pozvolna, takže v XX.   srolpti   nphudp   asi   skonřpnn:   vláda   zaměstnává   tu
myslem podařilo se také opatřiti si sádrové odlit-k y   zahynulých  Pompejanů   a  jiných  živých   tvorů.
Byla totiž hmota, do které ubožáci klesli, měkká, takže se v ni formy téla otiskly; časem tělo setlelo a rozpadlo se; obal, který tělo přikrýval, ztuhnul a tím vznikly dutiny. Tyto dutiny vyplnil Fiorelli otvorem na hoře tekoucí sádrou a když tato ztuhla a z obhalujíci hmoty byla vyňata, naskytla se věrná podoba tvář; a vůbec těl, takže z tohoto odlitku můžeme dobře vyčísti poslední okamžiky umírajících.
Na odlitkách těch jest viděti, jak nešťastnici zoufale se bránili do posledního dechu; jini zase klidně v náruč smrti se oddali.
Zajímavé ukázky těchto odlitků jsou v museu poknpejském; byly sem dány tři vzory — a jsou uprostřed sálu vystaveny.
Prvrp jest odlitek psa, který byl zrovna v době katastrofy na řetěze uvázán. Byl nalezen ve vestibulu roku 1874 V VI. okresu v insule 14. čis. 20 a to v domě, jehož posledním majitelem byl Vesonius Primus. Pes byl ve své budce — před nim byl v mosaikové dlažbě varovný nápis: „Cave ca nem", t. j. střež se před psem.
Pes se svíjel, kidyž popel a kameny padlaly; zvedal hlavu nahoru, aby se nezadusil, kroutil sebou, ale v té posici zahynul, stočen jsa v kotouč, nohami vzhůru a s tlamou otevřenou, takže i zuby lze spatřiti. I kovové přesky obojku jeho jsouce okysličený, zanechaly zelené stopy po sobě na bilé sádře.
- 259 -                                17*



Roku 1875 blizko domu téhož Vesontia učiněn byl další zajímavý nález; na dutině popele nalezeny dvě kostry — muže a ženy — vedle sebe. Prostor kolem nich byl vylit způsobem, jak jsem už udal, a tu objevila se nejprve mrtvola mladé ženy, patrné nějaké krásky  pompejské. —
Klesla na ulici a byla zasypána; leží hlavou k zemi nakloněnou, sklopenou; pravou ruku má pod hlavou a levým loktem se podpírala. Až ku kyclim zachoval se otisk těsné tuniky (košile) s řásnémi, od kyčli jest ostatní tělo, velice jemných tvarů, docela obnažené. Na hlavě má samé kudrlinky, jak tehdy bylo oblíbeným obyčejem a na temeni hlavy jsou v uzel svázány.
Tenkráte ženy, které bez zrcadel jako dnes se neobešly, splétaly si vlasy ve vrkoče neb pletence, do kterých bohaté dámy perly a drahokamy, a chudě divky jen ozdobná, barevná sklíčka si zaplétaly, vždycky a všechny parádnice! —
Podle ftima, který se stal sídlem mody, jako Paříž nynější, strojily se i venkovské pani a dívky a zejména mnoho času jako dosud věnovaly úpravě svých neb cizích vlasů a účesů. Každou chvíli měnily formy účesu. Za staré doby kadeře prostě se v zadu vlnily neb v prsténcích kroužily, kolem hlavy obtáčely; později násilně, jako dnes, vlasy všelijak kroutily a když k tomu nestačily vlastní vlasy, přibíraly cizí, koupené. Tak ku př. za Nerona dovážely se vlasy rusé, zrzavé z Německa, a své červené vlasy pomádovaly a barvily všelijak, ba i vlásenky byly jim známy. Vůbec o ozdobu hlavy dámy Římské nanejvýš pečovaly, čehož důkazem
— 260 -

jest i odlitek tento. — Také oblíbenou okrasou byly jim vence z kvítí a listi, zvláště při slavnostech radostných i smutečních. Nosily čelanky, korunky, náušnice a šperky často báječné ceny. Perla náušnice, kterou Caesar daroval matce Brutově, stála 6 milionů sesterciů (480.000 zl.); Lolia Paulína, manželka Kaliguly, mela šperk v cene 3 milionů a šperky v Pompejích nalezené podnes slouží zlatníkům za vzory. —
Třetí odlitek — mrtvola muže — svedči o zápase posledním; ten zase leží na znak a má nohy křečovitě nataženy, pravá ruka těsně přiléhá k tělu a levá jest polovztýčena, jako by prosila za pomoc; vedle něho železná tyč ležela.
Tyto tři odlitky spočívají na železných prutech ve skleněných vitrínách uprostřed sálu musea pompejského a může si je každý návštěvník ze všech stran pohodlně prohlédnouti; pro další odlitky není tu místa- —
Nedávno byl odkryt nádherný dům bohatého pána, jehož jméno bylo ve graffitech na zdi nalezeno; jmenoval se Obelius Firmus (Silný, silák). Dům jeho byl sice již před 10 lety odkryt, ale teprve nyni důkladně prohlédnut a podává zajímavý obraz života antického. V popředí domu jest atrium, vestibul, uprostřed velké atrium, kolkolem jest sloupoví (peristyl), v jehož prostředku křišťálový vodotrysk metal do vzduchu prameny vody. Potrubí jest cínové, po domě sem tam rozvedené, a dobře jest zachovalé, takže by snadno zase používati se mohlo. A tu setkáváme se též s domácím pánem Oběhem a jeho rodinou, ale ;iž k nepoznáni pozměněnou; nalezly se po nich již jen kostry.
-.-

Rodina byla patrné výbuchem sopky překvapena a zadušena, takže neměla dosti času, aby utekla na ulici, kde by ji byl asi stejný osud potkal; nalezli je na prahu domu pána s paní v objeti, drželi se za ruce; vedle nich dvě děti, které naposled se k sobě tulily; za nimi ležely ještě dvě jiné osoby, patrně bud členové rodiny neb z čeledě domácí. Velice smutný to byl pohled. — Všech šest mrtvol zůstane prý na místě, aby tak drasticky znázorněno bylo neštěstí z roku 79. — Pokoje pana Obelia Siláka jsou umělecky pomalovány, jest tu též oltář domácich bůžků (lares, penates), kterých zdě vůbec hojně vidíme. —
Ostatně podobné neštěstí jako v roce 79. v Pompejích, přihodilo se i za naši doby a to 8. května 1902 na ostrově Martinique; zde vybuchla sopka Mont-Pelée, od města St. Pierre 10 kilometrů vzdálená, kterou lid i učenci považovali také za sopku vyhaslou. A proto, když v dubnu 1902 z hory vystupovaly obláčky dýmu a když cítit byjo sirný zápach, ano když otevřely se již boky hory a počala vylévati se láva, tu lidé ze St. Pierre, kde tehdy žilo 28.000 obyvatelů, neměli nic jiného na starosti, nežli že houfně pospíchali na tu in-tresantní horu, aby se pobavili pohledem, jak hora pěkně dýchá. —
Ano i sám francouzský gouvernér ostrova, moudrá hlava, pro jistotu sezval komisi — enquettu — odborných učenců: pánové vypravili se na horu, prohlíželi, poslouchali a pak slavnostně prohlásili: „Vláda zaručuje, že městu nehrozí žádné nebezpe.č.í." A lidé klidně spali a ještě 8. května 1902 rozešli se kaž-
A lidé

dý po své práci a svým zaměstnáním; vojáci šli na cvičiště, kuchařku na trh, úradníci do kancelárii, kupci do krámů. Ale v 8 hodin 2 minuty ráno nastal strašný výbuch, země se zatřásla, z kráteru vyšlehl plamen a obrovské černé mračno žhavého popele. Výbuch trval jen tři minuty a ty stačily k udušeni 28.000 obyvatel a jen dva zůstali na živu a z těch byl jeden černoch, který pro opilství byl v arestu zavřen. Vulkán 1300 metrů vysoký vykonal úplnou zkázu všeho živého tvorstva a všech lidských staveb v obvodu 60 čtverečních kilometrů. Pohřeb 28.000 obyvatel odbyl se ve 3 minutách; v Pompeji trval 3 dni. Osudná ta trojka, ta odjakživa nic dobrého nevěstí, i  studenti máji ji v nenávisti. —
A podobně jako v Pompeji v době katastrofy vystupuje na jeviště císařský admirál Plinius starší, aby pomáhal zachraňovati, pokud se to dalo, tak i zde francouzský kapitán Freeman, jehož lod zrovna v přístavu St. Pierském kotvila, chce lidu pomoci. Ale musí sám s lodi rychle utéci, aby také jako Plinius nezahynul. Liči pak ve zprávě na vládu francouzskou do Paříže zaslané neštěstí takto: „Náhle se země zatřásla, slunce se zatmělo, moře se rozlítilo a lod sebou házela jako skořápka; nač jsme sáhli, bylo žhavé, moře jako by se vařilo; pro dým, popel a sirný zápach nemohli jsme dýchati a omdlévali jsme. šat na nás chytal, obličej a ruce měli jsme spálené. Podařilo se nám odplouti do přístavu St. Lucie, kde jsme hlásili: „Ted právě vyjeli  jsme z pekelné brány!"
Výbuch sopky Mont-Pelée sklátil věže, přehimal lodim v přístavu stožáry, pobořil zdě jako z karet, za-
— 263 —
pálil divadlo, kathedrálu a kasárny, zkrátka byla to katastrofa horši, mež-li v Pompejích a popis uvádím zde dle pramenů časopiseckých jen z té příčiny, aby soudný čtenář mohl si jasněji vysvětliti a pochopiti, proč v Pompejích nemohli se všichni zachrániti a proč jich asi 2000 dle domněnky učenců tenkráte zahynulo. —
A přece Vesuv zachoval se jaksi kavalirsky; zahalil nám svým popelem kvetoucí města Pompejí, Her-kulanum a Stabie ve třech dnech, ale Alont-Pelée byl surový kat, zničil na ráz — ve 3 minutách — všechno, jen opilého černocha ušetřil. Jsou tedy na světě lidské a nelidské — sopky!
Ale rozdíl mezi Pompejemi a St. Pierre jest ještě veliký i v jiném ohledu a to následujícím: Pompeje leží v sutinách, ty nízké domky mají tu ještě původní ornýtku a staré zdivo, malby a obrazy jsou tam zachovány, jsou svěží, střechy tu nejsou, prši do dvorečku, slunce tu praží, vše jest tak zachovalé jak bylo 24. srpna 79. Není tu nových budov, nízkých zahrádek, vše se ponechává v původním stavu a jen věrně napodobuji některé vnitřky domů.
Za to v St. Pierre, kde nezůstal kámen na kameni, kde během 3 minut vzal za své velký díl ostrova, kde věže a domy padaly, jako by jim byl někdo základy podkopal, sotva, že sluníčko se zase ukázalo a nelidská sopke dýchati přestala a se uklidnila, již čilá, energická francouzská vláda postarala se o znovuzřizení a vybudování města a to města dokonalého, moderního, a tak sopka Mont-Pelée zase vidi, jak v St. Pierre a na
:
im by
- 264 -
jeho úbočích lidé, červičkové, zase staví, pracuji, sme jou se a baví.
Během 10 let stoji tu krásné nové město a Pompeje ani nedýchají, — jen tlupa bratránků v potu tváři kopá a vynáší popel za hradby městské, — po 6. hodině večerní zavrou se brány, turnikety a živá duše sem nevstoupí, — smutno jest tu velice. —
Takto všeobecně dle pravdy vylíčiv katastrofu Pompejskou, dovolím si laskavého čtenáře zavésti z ulice do domů některých, abych jej obeznámil s antickým zařízením domů, které obyčejně na jedno brdo, dle jednoho a téhož plánu neb aspoň v hlavních rysech timže způsobem stavěny byly.
Náš průvodce kráčí po úzkém chodníku před námi, kouři, každou divili odhazuje oharek cigarety a zapaluje druhou a my husim pochodem, jeden za druhým, 2a nim, protože chůze dvou neb dokonce třech osob vedle sebe jdoucích po chodníkách pompejských není naprosto možná, chodníky jsou příliš úzké a mimo to neobyčejně vysoko leži nad hranou, niveau ulice, takže kdyby z chodníku někdo spadl, mohl by si snadno nohu vyvrtnouti neb dokonce zlámati. Aby se někdo z ulice na chodník dostal, musi pořádně do výšky nohu zvednouti; proto galantní Angličan, kterého jsme tu v jedné ulici potkali, podával své dámě ruku, aby ji na chodník mohl dostati.
Z toho zase logicky uznáváme, že se po těchto chodníkách moderní, večerní „corso" asi neodbývalo a že zde dámy vlečky naprosto nositi nemohly. — Tim méně  ty  široké  klobouky.  Kdyby   dámy  pompejské  ta-
- 265 -
dý.
kove široké kokrhely zde byly nosily, musel by každý, kdo by je potkati měl, z chodníku na ulicí ustoupiti protože by dvě osoby proti sobě jdouce s těmi širáky neprošly a nastala by jistě zácpa ulice.
Průvodce pozoruje, že se nám ta dlažba nelibí a dodává chutě ku prohlídce ulice rovné, jako šňůra; vypadá to jako řada vypálených děkanských chalup v Berouně s tim toliko rozdílem, že nejsou tu ve zdích okna, jsou tu jen vchody do domu a někde jsou ještě kamenná futra se železnými skobami. Vejdeme do domu: nikdo nás nevitá, ani ptáček tu není, jen na prahu v mosaikové dlažbě zachovalý nápis z drobných bílých a černých kamenů uměle složených zdraví nás: „Salve" (bud zdráv). Na pravo, hned u vchodu, kobka, kde býval vrátný (janitor) je prázdná, jaksi začouzená, u zdi jest kamenné sedadlo, kde mohl otrok vrátný si odpočinouti.
Chudák portýr — snad také tenkráte zahynul — není zde po něm ani památky; mnoho práce na starosti neměl, neboť dvéře, obyčejné dvoukřídlé, ve dne se ne-zamykaly a visity obyčejné jen ráno, po koupeli, se odbývaly. Vrátný sedával u dveři, aby mohl hosta ihned pánovi ohlásiti, anebo nepovolaného holí (virga) jíž byl opatřen, z domu vyháněl. Stalo-li se, že dvéře byly zavřeny, tedy příchozí zaklepal klepadlem neb kruhem na dveřích připevněným, což slušní lidé vůbec činili, když dvéře nebyly zamčeny zámkem, zejména, když vyšši úradníci do domu měli se dostaviti, tedy „liktor" jim předcházející holi na dvéře tloukl, aby upozornil, že vysoká návštěva se dostavila. — Dvéře zavíraly se
-_
bud závorami neb zámkem, klíče byly bud železné neb bronzové a mají podobu našich klíčů; téch se zde veliké množství našlo.    '
Mimo dvéře domu zavíraly se jen špižírny a sklepy, kde chovalo se vino, ovoce a potraviny, všude tam, kde byli nespolehliví otroci; ostatní pokoje v celém domé se nezavíraly a jen záclonami z různých látek se hradily. —
Vstoupíme do úzkého vestibulum; podnes v I-talii jsou v domech jen úzké vchody, takovýcli širokých pohodlných průjezdů do domú, kam i kočárem zajeti se může, Itálie nezná. Jest to tedy starým zvykem vcházeti do domu vchodem úzkým, sotva pro dvě osoby dostatečným. Za to za vestibulem byl prostranný vzdušný dvůr (atrium), uprostřed něhož býval basin, nádržka pro dešťovou vodu (im pi u vi um), kolem atria — v pravo i v levo — bývají samé malé pokojíčky (c u b i-cula), kde se spalo; v křidle domu (alae) jsou místnosti pro obrazy a sochy předků, oltář domácího božstva, bibliotéka a pod.
Šlechticové měli na stěnách skříně a v nich poprsi předkův, takže celý rodokmen se znal; pod obrazem neb sochou byly nápisy (titul us), jméno, důstojenství a činy zemřelého. O slavnostech rodinných neb národních skříně ty se otvíraly a věnčily a krášlily; obzvláště byly vyznamenávány podoby triumfátorů a při průvodech byly podoby jejich nošeny.
Kdo nemohl drahé sochy svých předků neb slavných mužů si opatřiti, dal si je aspoň na stěnu vymalovati, což obyčejně v podobě kulatých štítů se provádělo.
Boháči měli nádherné obrazárny; malovalo se i na tabulich dřevěných, které se pak na stěny zavěšovaly. —
Uprostřed atria naproti vcliodu měli boháči tabli-num (salon prijímači), kde domácí pán přijímal hosti a vyřizoval běžné záležitosti; vedle bývala jídelna (t r i-clinium), kde byly nizké stoly a pohovky, jelikož při jídle se leželo. Ve větších domech bývaly po obou stranách — v praiyjo a v levo — chodby, koridory (f a u ce s), kterými se vcházelo do druhé části domu, která byla jaksi výhradně pro rodinu určena. Byl to zase prostranný dvůr — ohraničený bohatým sloupovím — per is tylem, kde také často byla zahrádka, nádržka vodní s rybami (piscinae) a mimo to kuchyně (culinae) — letni a zimni, špižírna a záchody (sella famiili a ť i a). Ku podivu hývala „sella familiaris" hned vedle kuchyně, což v Itálii podnes věrné se zachovává! — Boháči měli své vlastni domáci lázné (balinea), zvláště ve villách, — nebo v městech bylo o tuto důležitou potřebu denní lázněmi veřejnými postaráno.
Některé domu měly i poschodí, kde bydleli obyčejně otroci a služebnici — v Pompejích dosud jen jedinú dům se našel, který měl balkon a tedy byl nejméně jednopatrový.
Někde zvláště v živých hlavních ulicích blíže forum — a na forum hlavně — kde lid neustále proudil a tu v comitiich (shromážděních) se scházel, bývaly také před domem krámy (tabernae),, které ale obyčejně s domem nesouvisely a pro sebe zvláštni vchod do domu měly. Neboť život rodinný nesměl býti rušen hlukem z ulic a nebo pouličním —■ hausirnim obchodem — který
- 268 -

I
už tenkráte znamenite se pestoval a kde koho obtěžoval. — Proto ani okna na ulici tu nebyla.
V některých zámožnejších domech v atrium postaveny sochy cisařů, slavných mužů, domácího pána, — stěny, zvlášté jídelny a přijímacího salonu byly skvostně vymalovány, — obyčejně scénami alegorickými z mythologie vzatými, obyčejně z Homéra a Virgila — anebo jsou tu vymalovány krajiny lesní, mořské lázně, život pastýřský, zápasy gladiatorů, triumfy Alexandra Velikého; mezi tím jsou arabesky, girlandy, kandelábry a p. Vše jest roztomilé — nesmírně se nám vše to líbilo — protože podává zřejmý důkaz, na jak vysokém stupni stálo malířství dekorační před 2000 lety.
Dům, který jsme si prohlíželi, náležel valcháři Ve-soniovi Primoví, kde byl také shora popsaný) pejsek nalezen. Nejzajímavější z celého domu jest tu, peristyl — tedy druhá — zadni část domu, lemovaná po stranách 7 sloupy; a tu na zadni stene záři již z (daleka od vestibulum skvostná malba, která zaujímá skoro celou zed.
Obraz představuje červeně klenutou jeskyni, do niž v pozadí blankytné nebe nahlíží; uprostřed té jeskyně šedi na skalině mechem porostlé Orfeus, mladík krásných — bujných forem těla — bezvousý; purpurový jeho plást spuštěn je do týla a pokrývá jen část pravého stehna, — na hlavě má frygskou čepici, na čele kudrlinky, vypadá skoro jako svůdná ženská. Sedmistrunná kytara visi mu na zelené pásce při levém boku a spočívá na levém stehně. Orfeus roztouženě hledi do dálky a brnká na tu kytaru. Zdá se, že hraje velice dojemně,
- 269 -
nebof
nebof pardal na skále poslouchá, kdežto lev za zády Orfea zcela klidné sedí; níže pod nohama jeho teče potok — ale ten se chce zastaviti a proto z břehu vystupuje a se vylévá. Jelen zastavil se na břehu a poslouchá. 1 divoký kanec u potoka stoji a hlavu po Orfeovi obraci. Také dva dlouhonozí ptáci — patrné pelikáni — naslouchají, — jediné zajic zdá se, že neni hudby a zpěvu milovným a utíká od místa.
Tof malá ukázka zdejších obrazů na sténách vymalovaných.
Valchař Vesonius Primus musel býti boháčem, když si na takovýto veliký obraz — a téch je zde několik — potrpel.
Ostatné neni to nic divného, nebof valchařstvi bylo ve městech římských velmi výnosné řemeslo. Každé město mělo svého valcháře, protože šat římský byl od nepaměti až do pozdních dob císařských cele vlněnný a musel se často čistiti.
Všeobecně nosila se tunica (spodni roucho) a toga (vrchni roucho) u mužských, — a paliva či stola u ženských a teprve v pozdějších dobách nosily se také plátenné tuniky.
Tunica byla úplně podobná ženským košiiim s rukávy neb bez rukávů a sahala obyčejně až ke kotníkům, aneb byla podkasaná pasem, zvláště u lidí pracujících, otroků, nádeníků, a nosili ji mužští i ženské, chlapci i dívky. Ženské nosily i dvě tuniky na sobě — jednu kratší a jednu delší a byla jaksi rouchem domácim. — I vlečky dámy nosily.
— 270 —


Togu smeli nositi jen občané římští; chlapci dívky nosili togu s nachovým, červeným okrajem (toga p r ae té x ta), kterou odkladali chlapci, když dosáhli 16 rok, aby oblékli mužskou togu bilou (toga virilis alba) a yivky, když se provdaly.
Nachem lemovanou togu nositi sméli jen vyšši ú-ředniri, konsulové, diktátori atd. Zvláštním rouchem tri-umfatora byla toga vyšívaná (pieta neb pal mata) s vyšívanými ratolestmi palmovými, které před průvodem triumfatorům z chrámu capitolského vydávány byly-
jako muži mimo dům nosili togu, tak zase paní a dívky římské nosily na tunice pally, t. j. dlouhou, někdy až na klouby sahající řízu.
Mimo to nosili také pláste s kápi, která se dala stáhnouti přes hlavu, když vice pršelo; zvláště vojáci ji měli. Na sloupe Trojanově dobře je viděti vojenské kroje; kalhoty se nenosily, teprve v posledních dobách a to v severních provinciích vojáci je nosili.
Togy byly obyčejně barvy bilé, jen otroci a nižší vrstvy lidu nosili togy hnědé a černé. Ale brzy počali nositi i pestrobarevné a Julius Caesar byl první, který počal nositi togu celou nachovou a po něm všickni císařové nosili takové. Toga byla vždy vlněná, na zimu ze silné látky, na léto z lehké a byla jaksi oblekem národním a občanu římskému netoliko jediné príslušným, nýbrž i naprosto povinným na místech veřejných, ku př. na náměstí, při soudech, shromážděních lidu (comi-tiich), v senátě, divadle a vůbec jak říkáme v slušné spo-
,
-  271

lečnosti- Každé odloženi kroje toho Římané pokládali za  urážku  římské  důstojnosti.
Scipionovi, vítězi nad Hannibalem, bylo veřejně v senátu od Fabia vytýkáno a za zlé bráno, že meškaje na Sicílii mezi Reky, strojil se dle mody řecké a navštěvoval v kroji  tom zábavy jejich.
Avšak toga, jsouc oděvem velmi vážným a důstojným, byla příliš řasnatá, byla oděvem velmi choulostivým jednak, že potem a prachem se špinila, jednak pro svou žlutavou bělost nedlouho čistou zůstávala. Proto čím vznešenější a bohatší byl Riman, tím větší zásobu tog a tunik měl, kterážto zásada podnes na gardorobě v patřičné platnosti se objevuje.
A protože Čištěni, barveni, žehleni a celé vypravování tog domácně obyčejné nedokonale se provádělo, bylo vždycky několik tog a tunik u valcháře. Ti tedy měli každý stálý výdělek a proto mohl Vesonius Primus mi ti krásný dům s krásnými obrazy- A povidá se, že od té doby, kdy naše služky čistě prát a žehlit odnavykaji, takže domáci pradleny a žehliřky na vymření jsou, nyní po městech zaváděné žehlírny a čistírny také prý dobré obchody mají jako za starodávna ti valcháři. —
Obyvatelstvo pompejské velice dbalo čistoty a elegance, — proto byla zde celá společnost — cech valchá-řů; dosud bylo objeveno 6 dílen valchářských. V domě Vesonia byla dílna na dvoře; mezi sloupovím vidíme patero nádobek (kádí) zděných s olověnými rourami až dosud potřebnými, kde šaty a látky se čistily a barvily. Také v chodbě nalezlo se množství bélavé hlíny, kterou
- 272 -

se látky čistily. Na stěně pak celý postup řemesla val-chářského jest vyobrazen, ale vypisovali vše zde nebudu, jelikož by se spis přiliš objemným stal a mnohého čtenáře nezajímal.
Jdeme po ulici dále, můžeme volně do každého domu vstoupiti, protože vše, až na malé výjimky, jest otevřeno. Před jednim domem zastavujeme. Průvodce vede nás na dvůr domu, kde byl pekař a současně i mlynář; poznáváme to na prvni pohled, vždyf na dvorku stoji „4 mlýny" a v levo velká pec. Tehdejší mlýn byl trochu jednodušší nežli nynějši moderní mlýn o 5—6 patrech, poháněný parou, vodou, elektřinou; poiiipejský „mlynář" divně by asi koukal, kdyby do Pešti přišel a spatřil tam na břehu Dunaje ty obrovské kolosy, mlýny, které denně na tisíce vagónů obili semelou a drahou i po vodě do   světa   rozvedou.
Antický „mlýn" byl zcela jednoduchý, ale také těžkopádný, rychle se v něm nemlelo a výstavný také nebyl. Skládal se jen ze dvou části, ze dvou kamenů. Do podezdívky kruhové zasazen byl pevně kámen kuldtý, jaký dosud mlynáři uživaji a na ten se poklopil druhý kámen v podobě trychtýře; sem do toho trychtýře sypalo se obili a to se rozmilalo třením těch dvou kamenů. Aby se mohl trychtýř otáčeti, zadělala se db hrdla jeho voj a k voji zapřáhl se bud pekařský cinisuik, anebo osel, který kolem „mlýnu" toho jako kolem ženiouru dokola chodil  a kámen hořejší  do pohybu  uváděl.
Takové primitívni mlýny mají dosud ;ižni národové. Za starých dob ,,mlýn a pec" nescházely skoro v žádné domácnosti, protože chléb doma se pekl, což se zejména
- 273 -                                18

dalo u boháčů a na venkovských statcích, kdežto chudina ve městech pečivo od pekařů brala.
Když tato pekařská dílna a mlýn ze sutin vykopány byly, shledáno bylo v peci 81 bochníku chleba; byl prý ale tvrdý, což bych věřil, když byl skoro před 2000 lety do pece sázen. A na bochnikách byla i firma pekařská vytlačena.
Tak jako naši mlynáři a pekari mají na svém chlebu obyčejně počáteční písmena své firmy neb svého jména, tak podobné bylo za dob římských. V museu pom-pejském jest jeden bochník chleba uložen a má doslova tento nápis: „Celeris 0- Crani Veri Ser(vus)", to jest chléb pekaře Celera (Rychlíka) otroka Quinta Crania Vera. Tedy pekař jmenoval se Rychlík a tovaryš (otrok) slul Quintus Cranius Verus. — Něco podobného vidě! jsem v museu Altenburgském (staré Carnuntum) u Hainburgu v Dolních Rakousich, kde, jak známo, bylo leženi římské, tábor císaře Marka Aurelia. Podnes u-prostřed roli stojí oblouk brány, kterou se do leženi vcházelo. —
V tamním museu chovají bohatou sbírku rozmanitých starožitnosti římských, ze zlata, stříbra, bronze, mědi atd. Na zemi leži tu také několik cihel, do kterých vytisknuta jest bosá noha; patrně nebyla cihla jí-štč vypálená, když na ni římský cihlář vstoupil. A vedle jsou tu zase cihly, kde jsou počáteční písmena legie XIII. do cihly vytlačená. Legie XIII. měla obsazenou Vídeň (Vindobona) a okolí a vojáci museli si tu sami cihly pálit, jako vůbec všechna řemesla v leženi provozovat. —

— 274   -
Jsou to zajímavé vzpomínky; rovněž v tamním zámku barona Ludvigsdorfa jsou různé památky z doby okupace římské a já jen mimochodem o nich se zde zmiňuji, abych potvrdil, že nejen pekaři, ale i cihláři své výrobky firmovali. —
Náš průvodce podávaje nám vysvetlení o „mlýnech" Celerových, přidal jako zvláštnost, že v té velké peci na levo bylo mimo těch 81 bochnikú chleba nalezeno též — , .podsvinče". Patrné schovalo se tam a bylo  zadušeno. —
Napadá mné, že také jiná eventualita mohla tu nastati, že totiž pekař pan Rýchlik byl trochu mlsounem a při pečeni chleba, aby ušetřil paliva, kterého tu beztoho mnoho nebylo, chtél si upéci — sele a při katastrofě, v tom kvapu, zapoměl na chleba i na podsvinče. Ale tahle domnénka neni historicky dokázána a mela by se nékterá fakulta o vyjasněni této události pokusiti. Nejlépe by se k tomu hodil — Momsen — pověstný historik a badatel berlínský.
Jdeme dále ulici, potkáváme cizince s velkými slunečníky a širokými slaměnými klobouky, slunce praži a i my útočiště bereme pod slunečníky svými, ačkoliv úlevu nijak nepozorujeme. Průvodce vtipkuje, že by neškodilo zajiti někam do restaurace, ale zde, v tom tichém hřbitově, neni žádných krámů, jen pohlednice se tu prodávají. Zaháním tedy žízeň kouřením. Náhodou jdeme kolem bývalé, také vyhaslé krčmy, což poznáváme z hrubé malby na zdi: na stole stojí dvě amfory (džbány) s vínem a k tomu jsou přimalovány hrozny vina, cibule a uzenáči na šňůře pověšené. Hostinců neb do-
- 275 -                                  IS*
konce hotelů dle našich názorů v Pompejích a vůbec ve městech antických nebulo; hostince sloužily pouze pro cizince a pocestní občané domácí do nich nechodili. Zde v té lučme jest ticho, hosté tu nejsou, ani krčmář nás nezdraví a ke vstupu nepobízi; my sami, mlčky, bez pobízeni úzkým vchodem šikmo sem vcházíme, patrné sem zdejší lidé nechodili. Vedle vstupu jest velký otvor, díra ve zdi, která patrné v noci skládanou okenici se zavírala. Zed používala se za pult, kde stály, jak to při „putykách" bývá, amfory a skleničku. Ohnisko se zardélým kotlíkem cinkovým nalézalo se v kobce vedlejší a roury z něho vedou do krámu. —
Patrné zde se prodávala „ca Id a", t. j. horký nápoj, smíšenina vina, medu a vody, snad trochu podobná našemu čaji. Sem hosté jen tak „venku", na skok, dobíhali a docházeli, na ulici stáli a stoje tu „kapku" vypili. Ale i pro ty, kdož déle se zde zdržeti chtěli, bylo postaráno, nebof za tímto úzkým krámem jest větši místnost, kde malby na stěnách zachovalé svědči, že se zde pilo, jedlo a třeba do rána hodovalo, patrně tenkráte ještě policejní hodiny zavedeny tu nebyly. — Mimo jiné jest tu malba, která představuje dva hráče v kostky; ti se hádají, kdo vyhrál, jeden na druhého volá: „Orte relator" — bídný šibale. V tom ale přichází pan krčmář a vyhazuje oba: „I t e f o ras!" — „klidte se!" — Velice spanilá to scéna, zasmáli jsme se srdečně a šli o dům dále. —
Na cestě uvažoval jsem, že tahle krčma sloužila patrně jen chudině, boháči tam nechodili; ti do veřej-


ných restaurací nezapadali, jen v lázních veřejných byly místnosti hostinské, kde i labužnici byli uspokojeni. — A Římané libovali si náramně v dobrém jídle a pití. ■— Původně byli všichni velmi skromní, jedli pouze dvakráte denně — při snídání a obědu — ale když seznámili se s labužnictvim východních národů, tu nastaly novoty i v kuchyních a jedlo se třeba až do rána; klas-sikové říkávali „co e n a re i n 1 uce m" — my bychom takovým nocnim hodovníkům říkali ,,noční sůvy" nebo „flamendři"   a  těch   bylo   v Pompejích  na  tucty.
Obyčejným jaksi národním pokrmem byla kaše a zelenina, maso zřídka kdy původně na stůl přicházelo; byla tu prostota přímo báječná, takže nebylo potřebí kuchařů, jen když nějaká hostina měla se vystrojiti, t. j. o $vátcích, pohřbech a pod. tu najímali se i na tržišti (macellum) kuchaři za jistý peníz a na určitou dobu a pak se zase propustili.
Ale už za dob Caesara nastal obrat a za dob císařských vystrojovány byly hostiny, o nichž ani Amerikáni nemaji ponětí, takže proti labužnictví a nezřízené hýrivosti vydávány byly od censorů ostré zákazy — ale nadarmo. — Známé — přímo pověstné — příslovečně byly hostiny Lucullovy.
K vůli kuriositě, k vůli mlsným jazýčkům — abych je trochu podráždil — uvedu a popíšu jen zběžně, jídelní lístek, který zevrubně popsal Petronius v saty-rách o jedné hostině, kterou jakýsi Trimalchius svým zvaným pořádal. Popis té hostiny jest velmi obšírný, a uvádím jen následující: Mimo jiné jedli hosté tohoto světáka-labužnika   —   (jenž   pocházel   z   nízkého   rodu,
— 277 —
a šťastnými spekulacemi domohl se velkého bohatství — ale při tom zůstal sprostým parvenu) — bi!é olivy, plže s medem a mákem, teplé jitrnice, slivy, syrské, vejce pávi, sluky, jazýčky z různých cizokrajných ptáků atd. a k tomu pili ,,falernské" stoletém — tak aspoň zněla chlubivé vigneta na amforách.
Tenhle jídelní lístek odporučuji co nejvřeleji všem našim kuchařům a kuchařkám a ctěné redakci „Ženských listů" a svoluji, — aby jej v rubrice „kuchyně" uveřejnila.
Na to přišli jsme k Jednomu domu do čtvrti V., insula 1. Nro. 26. v ulici Stabijské a vkročili do vestibulum; před samým prahem atria jest pes mosaikový, — nemá řetěz ani varovný nápis „cave canem; — pes tezi pokojně a nemusíme se báti, že na nás vycení zuby tenhle antický Amidorek či Alik, aneb jak se původně psi jmenovali — nebo i psi měli svá stálá jména. —
Již na prvni pohled vidíme, že tu musel bydleti zámožný patricius — nebof půda atria jest samá mosaika a kolem basinu obruba červeno-bilá; na levo jest oltář domácího božstva a na stěně zobrazen výjev ze zemětřesení roku 63, po Kr., jak chrám Jovišův na zdejším forum i jezdecké sochy po obou stranách chrámu postavené se viklaji a to zrovna v okamžiku, když obětní býk přivádi se k oltáři.
Nedaleko v koutě téhož atria nalezena byla železná pokladna, ale — prázdná! — Svou objemnosti svědči o tom, že domáci pán byl boháč, který peníze své snad sám před katastrofou odnesl. A skutečně — byl to bankéř Lucius Coecilius Jucundus, jehož
bronzové poprsí při vykopávce v roce 1875 zde take skutečné se nalezlo. O tom svědči nápis pod sochou umístěný: „Genio Lučci n ostri Felix liber a-tus", t. j. památce našeho Lucia venoval Felix propuštěnec. —
Socha ta jest nyni v museum neapolském a představuje věrný kontrfekt tohoto antického peněžnika. — Podoba jeho není zrovna ideálni — je holohlavý, nemá vousy (Caesar a Nero také je neměli), má uši od-chliplé a (na levé straně brady velkou bradavici, — celek čini dojem vychytralého, usmivavého, tlustého labužníka.
A tu v jeho domě ve výklenku pokojíka s dvěma lóžemi nalezeno bylo 132 tabulek dřevěnných, tak zvaných   ,.triptych"   s   obsahem   velmi   zajímavým.
Učenci v neapolském museu rozluštili písmo a shledali, že jsou to kvitancß. Až db roku 1875 nikdo nevěděl, jak takové římské kvitance vypadaly a nyní jich nalezli ve zpuchřelé bedničce celou řadu — hotový archiv.
Dovídáme se tu, že jistá paní Pullia Lampuris dala provésti dražbu od peněžnika L. Coelia Jucunda, který jako dohazovač vyplatil jí strženou cenu v hotovosti (presenti pec u ni a) a že kupec zůstal mu hotově dlužen slíbenou provisi 2%i — bral tedy mírný úrok. A Pullia  Lampuri potvrzuje mu přijaté penize.
Z těch 132 tabulek jest také 10 kvitanci od pokladny obecni vystavených. Jucundus totiž také najímal od obce pompejské proti hotovému zaplaceni některé poplatky a dávky obecni a mimo to pachtoval pastviny, polnosti, obecní   dílnu  jirchářskou  a   valchařskou.   Tak
— 27« -

jako stát římský pronajímal příjmy státní publikánům — en gros — tak obce zase pronajímaly své požitky a důchody.
Patrné Jucundus byl šikovný bankéř, ale i dohazovač a pachtýř v jedné osobě.
Jak známo, naučili se Římané psáti od Reků a ti zase od Feničanů a Egypťanů; při psáni používalo se silně voskem natřených tabulek ze dřeva, slonoviny a pod. a užívali jich k dopisům, účtům i ve školách, které byly často i na ulici. Pismo vryli pisadlem (stylos) z kovu ineb slonoviny by!o-li potřebí opraviti pismo, tedy druhým, tupým koncem je zase srovnali a znova ryli. Dvě takové tabulky k sobě přiléhající jmenovali diptych i a když byly tři, jako v tomto případě, triptydhi. Aby se pismo nesmazalo a na sebe nelepilo, byly okraje tabulek dřevěným rámečkem o-patřeny a tak na sebe kladeny a motoiizem pak svázány.
Později užíváno k tomu „papyr u", rostliny v Egyptě pěstované, z niž Egypfané od nepaměti papír svůj připravovali; papír ten byl pak v Pergamům zdokonalen a psali ,,na pergamenu". — Psalo se pak i třtinou rozštípnutou a používalo se k lomu černidla z tmavého barviva, kleré se chovalo v kalamáři, což na malbách pompejských často vidíme, a také kalamáře bronzové, měděné, nalezeny byly.
Průvodce náš zavedl nás do ulice nyní „Mer-curio" nazvané v okresu VI. v insule 15. Nr. 1., kde nalézá se dům Vettiův roku 1894—5 objevený.
Zde stál zvláštní strážnik-kustot, nevím již, kterým čislem  poznamenaný; průvodce se zastavil a dav

- 280 -

jpkési instrukce strážnímu tomu duchu prohodil, že nám ukáže pravý kabinetní kousek antického domu s velice delikátními malbami — a jaksi potutelné se při tom u-smíval. Byli jsme tedy dychtiví na budoucí věci. — Jelikož zde v iatrium nalezeny byly dvě bronzová pečetidla s jménem Vettius, usoudili učenci, že dům náležel rodině Vettia- A byli jsme opravdu překvapeni, když jsme do domu toho vstoupili. — Nebof dům Vettiův byl nákladem státním restaurován a do původního stavu — věrné — uveden, takže márne jasnou představu o tom, jak antický   dům  v  celku i detailu  pravděpodobně  vypadal.
Vše věrně jest tu napodobeno a k tomu použito předmětů na místě samém nalezených. Ovšem, aby vnitřek byl pokud možno uchráněn před deštěm a sluncem, pokryli dům prejzy, takže dům Veltiův mlá zase svou střechu. Proto vstup do domu jest uzavřen železnými dveřmi a jen s kustodem může se sem vstoupiti.   —
Jsou tu původní černé podlahy, — koryntské sloupy jsou mramorem obloženy; původní zde vykopané sošky stojí na svém místě, — na svých kamenných podstavcích, obrazy i pokoje s veškerým příslušenstvím jsou zachovány: v kuchyni stoji třínožka s nádobou, v niž se naposled roku 79. vařilo, i popel ze dřiví jest tu zachován. V zahrádce (systus) jsou pěšiny piskem posypané a prohrabané, a kolem do kola jsou trávniky s nízkými keři tropické květiny, na záhonkách kvetou květiny, jaké snad kvetly před katastrofou; v každém rohu zahrádky stojí socha; těch zde bylo původně prý 12,.' ale nalezeno bylo jen 9, tři scházejí. Sošky představuji
— 281 —
Bacha, Satyra s mechem na rameni, chlapce se zajícem, s kachnou, z jejíhož zobáku padá voda do vodojemu atd. I vodotrysk původní tu pracuje! Zvláště oku lahodí malby ku podivu dobře zachovalé a vedlo by mne příliš daleko, kdybych dovedl popisovati krásu tohoto elegantního domu pompejského — unicum — idyla!  —
Ze všeho vane spokojenost a radost ze života, ba zdá se, že v tomto domě kvetlo rozkošnictvi, nebot obrazy i sochy podávají tu zřejmý důkaz, že bohyni Venuši  bylo  tu  holdováno přes miru. —
Proto také kustos zde stále na stráži stojící má od některých pokojů klíče a nepusti tam dámy. Náš průvodce také Šetrným způsobem upozornil na tuto okolnost. —
Kdo do Pompejí přijdeš, neopomeň navštíviti dům Vettiův; zde názorně, jak Komenský učil, předveden jest dům antický moderním způsobem adaptovaný. — Na to jsme ve vedlejší ulici nakoukli do dvora domu, kde bylo skladiště, pod zemí bul sklep, kde stála řada nedotknutých nádob s oběma uchy (amfory), v nichž neznámý vinárnik choval vino; snad jest tu nejstarší vino z celého světa podnes na prodej. — Nevim, zdali se chemii podařilo zjistiti, jaké as vino tu v nich bylo, snad ,,la crimae Christi", které se tu v rovině kolem Vesuvu až po Salerno dobře daři. Na amforách neni žádná vigneta ani ročník, a tak nelze přesně ani druh ani stáři jeho udati. —
Sem tam jsme nahlíželi do domů opuštěných a polozbořených,  do jizby, kterou obýval  švec,  do  do-
mu, kde bydlel „Chirurg' podle nalezených tu instrumentů lékařských a množství tyglíků, v nichž bezpochyby chovalo se „serum" proti bacilům; dosud nalezeny tu byly pouze dva krámy lékařské, zn ichž jeden měl na štítu hada Aeskulapova, jak šišku z pinie v tlamě drží. Z těchto krámů byl veliký počet „léků" do musea neapolského odnesen a také ty chirurgické nástroje, podobné nynějším, byly tam dodány. Lékařství provozovali vlastně Rekové v Itaüi usedli nebo otroci a propuštěnci původu řeckého, protože svobodný občan římský uměním tim pohrdal, ano bylo na zisk u založeno a také obecenstvo jen k Rekům důvěru mělo, ačkoliv této důvěry lidu často jen k šarlatánstvi výnosnému zneužívali. Proto soudný, rekovný Plinius s velkým respektem o nich zrovna nepiše a praví, že (Rekové) učí se z nebezpečenství našich a zkušenosti nabývají z častých smrti. „Lékař prý jediný smí bez trestu zavražditi člověka," — my — sit venia verbo — zase říkáme: „s pomoci lékařskou" sešel se světa, anebo: „operace se vydařila,   pacient zemřel!"  —
A byli lékaři rozličných druhů: chyrurgové oční, zubní, — ti dělali i umělé zuby, ba připomíná se i „medi ca", tedy doktorky ženské, ale to byly bezpochyby jen — porodní báby. — Také již tenkráte byli lékaři pro chudé, kteří byli placeni od obce; za to neplatili žádné daně a přirážky, byli ode všech dávek a povinnosti sproštěni. — Jinak bylo lékařství řemeslo výnosné, zvláště v Římě, kde tělesni lékařové cisařů měli báječné příjmy. Lékař Crines zanechal jmění 70.000 zl.! —
-- 283 -

Na své ceste po ulicích dospěli jsme ku starobylé bráně „Herkulánské", a vyšli za hradbu a bránu, za město, kde se právě kopalo a kde jsme tedy měli příležitost viděti, jak opatrně z popele a rumu na boží světlo odkrývají  se  pomníky   mrtvých.  —
Na bráně jsou posud malé obdélné otvory, v nichž byly kladky pro řetězy, kterými jako u našich městských neb hradních bran vytahovaly se z rána brány a na večer zase spouštěly; přikop kolem hradeb nebyl. Před bránou po obou stranách v polokruhu jsou kamenná sedadla, kde mohli si usednouti venkované, když časně z rána do města přicházeli a brána byla ještě zavřena. A hned za bránou, z kvádru postavenou, stoji již odkryté pomníky různých forem podél silnice k Herkula-num vedoucí. —
Jak jsem již uvedl, stáři fiimané neměli uzavřených hrbilovů, jaké my obyčejně máme, kde kolem kostelíka hrob na hrobě, těsně vedle sebe bývá, protože Římané nepovažovali mista pro mrtvé za mista hrůzy a smutku, naopak oni kladli do země ty, kteří jim zemřeli hodné na blízku svých domů, nejraději kolem veřejných cest neb zahrad. A tu v Pompejích za bránou Herkulánskou táhla se pohodlná silnice, kolem které po obou stranách byly obecni pozemky a ty se daly výhodně k pohřbíváni upotřebiti. U nás takovýmto úzkým pruhům říká se „průhon", „drážka", „obcizna" a podobně. —
Prohlédněme si některé antické pomníky, — stoji za podívanou. — Mají různé formy, podobu kapli, jehlanců, pyramid,  oltářů,  sedadla;   kříže   tenkráte   ještě   neměli.
- 2<4 -

Uvnitř některých pomníků jsou sarkofágy neb výklenky, pro popelnice a mimo to donášelo se tam vše, co mrtvému za živobytí bylo milé, co potřeboval a k zábave mu sloužilo; ku př. šaty, šperky, zbraně, dětské hračky, jídla, nádobička, sochy bohů, lampy, jež v jisté dny (jako u nás o dušičkách) osvětlovány byly a pod- Dosud u nás leckde je zvykem, že o vánocích nosí se dětem ,na hrobečky jejich vánoční stromek, ověšený papírovými řetězy pestrobarevnými rieb pozlátkem, cukrovím, jablky a pod. Jest to tedy starý, ctihodný zvyk, uctívati takovýmto způsobem památku těch, kteří našim srdcím blízkými a drahými byli a nesluší se je v posměch bráti. Vždyt na hrobech boháčů římských byly pokoje, kde se příbuzní v určitých dnech shromaždovali, zde i hody pohřební slavili (cenae f u ne b r es); někďj bylo tu i stálé obydli (tabernae) pro některého propuštěnce, jenž pomník a vše, co k němu náleželo, jako sady, loubi (porticus) ochraňoval a ošetřoval. — Zastavili jsme se u jednoho pomníku, kde čte se nápis, aby poutník se tu zastavil, si odpočinul a vzpoměl si na mrtvého. —
Také jsou zde četné hroby, které obec zasloužilým osobám zdarma věnovala a na útraty obce s pompou pochovati dala. Uznalá obec! Zde také nalezl se nápis, dle kterého císařský komisar Titus Suevius Clemens z rozkazu Vespasiana císaře půdu obecni, kterou sousedé neprávem zabrali a používali, pře měřil a obci pompejské vrátil; za to byl od obce na účet kasy obecni vděčně tu pochován. —
Z toho nápisu měl jsem velikou radost, neboť u oboe Berounské přes 30 let vedly a vedou se často spory
- 285 -

k vůli užíváni tak zvaných „přiorků" a končívají obyčejné kapitulaci, protože gruntovnici počnou dokazovati, že píiorky ty již od Adama užívali. Také v starých registrech mestských ze stoleti 15. a 16. našli jsme, že slavný magistrát sousedy takové před šraňky do soudní sině marně povolával, což v různých listech také popsáno bylo, k vůli ukázce, jak se takové hrdlováni odbývalo.   —
Z toho nápisu dále soudím, že komisař Titus Clemens byl jakýsi úřední oprávněný geometr, jehož výroku každý se podrobovati musel, šlo-li o sporné hranice pozemků. Dnes by z takového sporu vypadlo nejméně 10 stáni čili „roků", protože jest zavedena instituce advokátů a advokát — dle Herrmana Bahra — sestává  z  rheto riky. —
Největší náhrobek tu má rodina „Scaurů", která měla skoro privilegium na výrobu a obchod těmi pověstnými rybími omáčkami, o nichž jsem se již zmínil. Na náhrobku tom jsou reliéfy plachetni lodi a scén gladiatorů; pomník zřídil otec synovi a městská rada darovala nejen imisto, ale i 2000 sesterciů na pohřeb a mimo to postavila sochu jeho na forum. Patrně měl zesnulý zásluhy o obchod a město, snad pořádal hry a zábavy gladiátorské v amfitheatru. —
jdeme dále k jinému pomníku; na jednom čteme, že Lucia NaeVoleia zřídila si ještě za živobytí náhrobek, který má podobu „bisellium", to jest pohodlného křesla, v kterém by pohodlně seděti mohly dvě osoby, ale jest tu jen jedna podnožka na důkaz, že bisellium  to náleželo osobě od města pro zásluhy
- 286 —
vyznamenané. Neboť na takové křeslo směly usednouti jen osoby „z lepši, zasloužené společnosti", pro které i v divadlech, v ložich, v prvni řade parteru, obyčejně z mramoru zřízeny byly a i na hrob se dávaly. Tenkráte ještě nedávaly se na náhrobky zbytečné titule a řády, na které si svět tak  rád potrpi. —
Na jiném náhrobku hlásá se, že Alleia Decimilla, kněžna bohyně Cerery, zřídila pomník svému manželi a synu, jenž zemřel v 17 letech a byl již členem městské rady; musel to býti moc učený a zkušený jinoch. — Zde na levé straně na konci tohoto hřbitova stála villa Diomedova, odkudž byl rozkošný pohled na moře, na Stabii a na pobřeží až k Sorrentu. Zde zachovala se podnes besidka se šesti sloupy;, s vodojemem a vodotryskem. Při kopáni nalezeny byly cfvě mužské kostry; jedna z nich držela v ruce klič, na prstu velký zlatý prsten a při sobě 10 zlatých a 88 stříbrných mincí. By! to bezpochyby domácí pán se svým otrokem, chtěli se zachrániti — ale už nemohli. A ve vinném sklepě mimo amfor bylo 18 koster velkých a 2 malé; hledali ochranu  ve sklepě a byli zadušeni.
Náš průvodce, vida, že vše nás velice zajímá, zjednal nám svoleni u dohlížitele nad pracovníky, kteří tu jako „brantránci" v potu tváři s krumpáči a lopatami se oháněli, abychom byli přítomni při odkrývání jednoho pomníku, jehož svršek byl již rumu zbaven a právě nápis se odkrýval. — Slo to velmi pomalu ku předu. 2 dělnici, rukama opatrně odhrabávali popel a lapilly (kaménky), házeli  je do koše a na hlavách  pak odnášeli do želez-
— 287 —

nijcli vozíku na kolejích postavených — jak při regulaci Berounky a Litavky každý viděti mohl.
Ačkoliv pomnik nebyl zcela odkryt, přece byla tu již dřevěná budka nad ním postavená, aby pomnik byl chráněn před nepohodou. Jeden dělník přistoupil k mé pani a podával ji jako na památku kus zpečetěné lávy a (penízy, oož ovšem přijala a já odměnil a tak máme ve sbírce kamenů památku na hřbitov pompejský. Vláda, kterému celé territorium pompejske právem vlastnickým náleží, přísně k tomu svými archeology, inženýry a zvláštními dohližiteli přihlíží, aby se nic neprodalo a nezažilo, co by uměJeckou cenu mělo — ale věnováni tohoto štěrku cizincům trpí a tak prý tu každý od dělníků těmito  kameny ne zadarmo  podarován  bývá.
Z tichého hřbitova zavedl nás průvodce na kdysi hlučné namésti, na „forum civile", — středisko to veškerého městského života, obchodu, zábav a promenád ; sem ústilo 7 ulic — povozy sem nesměly —, vchody z ulic byly zataraseny a na východní straně byly schody na forum.
Zde byly samé veřejné budovy, chrámy, radnice, veřejná tržnice, tribunál soudní, sedadla kamenná k poradám obecním a řízením soudnim, ale také povalovači jich používali, což podnes ve všech městech italských pozorovati lze. Mimo to byly ku ťetrté pomníky <ia sochy mramorové neb bronzové, a tak náměstí to — 175 m dlouhé a jen 33 m široké — bylo zajisté vkusně vyzdobeno. — Nebylo tedy náměstí to prostranné; což vůbec podnes v Itálii se pozoruje, že nemají rozlehlá náměstí, jako u nás ku př. v Plzni, Hradci Králové a p.
Ní kam lil
Náměstí byla od jakživ             dhernějši části města,
um lid přicházel pro zábavu i aby se poradil o věcech obecných; sem venkované chodili se svými plodinami, a řemeslník vykládal tu jako o trhu své zboží; zde tedy po celý den byl čilý ruch obchodní i společenský. Sem laké lid chodil do chrámu Jovova, který stál na sever n i straně; nezbylo z něj nic než-li podezdívka, s obětním oltářem a 12 pahýlů koryntských sloupů; nalezli zde mramorové poprsí Jova; chrám byi 57 metrů dlouhý a 17 Im široký; po obou stranách byiy na zvláštních podstavcích jizdecké sochy, ale ty vzaly za své již při zemětřesení r. 63. po Kr. a zbyly jen podstavce. V zadní části chrámu byl oltář s 3 bohy: Jupitera, Junoiiy    a   Minervy,   takže   svatyní            :>yia   pompej-
ským   pravým  Capitolem   římským.
Na pravo od chrámu stoji smutně zbytky vítězného oblouku, který byl kdysi mramorem okrášlen a mél bohatou skulpturu — kterou si dnes jen přibásniti  a  domysliti   musime.
Na východní straně forum byla velká veřejná tržnice (macellum) pro veškeré potraviny, kde se prodávalo ovoce, zelenina, maso, zvěř i ryby — aspoň v kanále pod tržnicí našly se šupinky z ryb.
Tržnice byla budova imposantní, sloupoví obklopovalo dvůr, v jehož středu byla rotunda na 12 sloupech spočivajici, z kterých jen základy zbyly. Pak zde byla řada krámků, kde se zboží všelijaké prodávalo.
Na jižní straně byly 5 municipální budovy — radnice, senát městské rady (decuriones), tribunal (kde
— 289 —
19
byli „duumviri juri dicundo") a policejní strážnice, kde byli aedilové, liktorové   a pod. policejní zřízenci.
Na strane západní byla basilika chrámu Apol-lona, z které jen zdi zbyly, sloupy koryntské a obětní oltář jako u chrámu Jupitera; vedle byla velká budova se 6 vchody do portiku, kde se lid mohl procházeti, a nechyběl tu ani — veřejný záchod. Mimo to zde byla pokladna obecni (aerarium) a ve výklenku na náměstí stál cechovní stůl (mensa p o n d e r a r i a), kde si každý koupené zboží zdarma převážiti mohl — jelikož tu byly normálni váhy pro veci sypké i tekuté. Patrně již tenkráte byl lid na trhu šizen ve váze i míře a proto
zdě aedilové měli připravené obecní váhy — bezpochyby kilo- a dekagramy a litry a půllitry!
Dlouho jsme stáli na náměstí tom, nemohouce se odloučiti od toho lesa zbylých sloupů, které ze všech stran smutně do nebe trčí, jako by žalovaly, že byly násilně ze světa odpravený, a že je nikdo neopravuje a do původního stavu neuvádí — a že by bylo snad radno, aby byly se zemi srovnány, protože nepohoda časová jistě je dorazi v době dohledné. Skoda, že Itálie nemá miliardáře Carnegia, ten by měl zde, podobně jako na forum římském, příležitost, aby vykonal
tu milosrdný skutek a dal svým nákladem vykouzliti zase původní stav, jaký tu byl před rokem 63. a 79. po Kristu.
Nevyznám se v stavitelství, ale myslím, že ta oprava 25 milionů lir by nestála a pro Carnegia byla by to pravá maličkost.
Byli   jsme   velice   povděčni   svému  průvodci,   když


nám hlásil, že nás zavede do největších městských lázni, které Pompeje měly. Lázně patřily tenkráte ku podnikům veřejným, o které se starala obec podobně jako o chrámy, tržnice, divadla, vodovody a pod. Nebo lid i obyčejný často — v zimě v létě — se koupal a boháči třeba 3—5 denně; po vyspáni, před hostinou, po procházce i před procházkou — zkrátka, koupáni bylo zvykem všeobecným. Rekové náruživě navštěvovali svá gymnasia a Rimané zase lázně, tak že v žádném větším městě nesměly scházeti.
Staří Rimané neměli tolik zbytečných spolků, klubů, nemilovali výlety s hudbou a praporem, neplýtvali Časem při sezeních spolkových za hostinskými stoly, nechodili do kaváren číst noviny a hrát kulečník neb v karty, nekouřili, nešňupali — ale za to navštěvovali rádi lázně. Na ty si potrpěli bez rozdilu stavu. A myslím, že lázně veřejné, městské se také vyplácely, a neměly deficit ročně 10.745 K 68 h, jaký jedno české město ve svém rozpočtu na rok 1912 bohužel vykazuje.
Soudím to z toho, že v Pompejích byly troje veřejné a dvoje soukromé lázně. Kdyby lázně nebyly se vyplácely, nebyly by ještě dvoje pristavovali a také ti soukromnici byli by si dobře rozmyslili dělati obci konkurenci. Pompeje měli asi 20.000 obyvatel a tedy 5 lázni — dosud vykopaných — snad stačiti mohlo.
A neni vyloučeno, že ještě jiné lázně objeveny tu budou .protože teprve asi tři pětiny města jest vykopáno a odkryto. Ale i kdybychom přestali na 5 dosud objevených  lázních, tedy připadá tu jedna lázeň na 4000

- 291 -                          19*

obyvatel. Je v Cechách mesto, které by mě.o 4—£ obyvatel a jedny takové lázně, jako mž"y Pompeje? A\yslim, že město takové neexistuje. Musím dodati, že lázně pompejské nebyly snad ledabylo stavěné — že to byla snad zastrčená neúhledná bouda. Naopak — lázně města Pompeje byly na nejživější ulici — na ulici Stabijské — při forum, za chrámem Jupitera — a byla to budova vkusná, důkladná a objemná, která měla obrazárnu, knihovnu, komnatu ku hovorům (exedru), stinné procházky — zkrátka vše, co přečetným návštěvníkům tělesni i duševní rozkoš poskytnouti mohlo. Ostatně teplé podnebí Itaiie samo sebou vyžadovalo časté koupáni a vyhledáváni stinu v kolonádách.
Jestli před 2000 lety slunce také tak nemilosrdně do ulic pompejských pralo — jako když my jsme se tu procházeli — pak zajisté Pompejané ani z lázni nevycházeli   a všech   5 lázni stále obsazeno bylo.
Kdežto v ftimé shledali jsme velkolepé ruiny lázni, které by se ani do vnitřního města Berouna nevešly — zde v Pompejích jsou lázně, do nichž jsme vstupovali, dobře zachovalé, takže se v každé místnosti dobře rozeznati  dá, k  jakému  původnímu účeli sloužily.
Zdejší thermy měly dvě oddělení: pro mužské a pro ženské a pochází ze II. století před Kristem, tedy 2200 let jsou staré.
Při katastrofě r. 79. byly popelem zasypány, ale protože mají důkladnou klenbu, nebylo zdivo v ničem poškozeno a tak i vidíme, jak uvnitř zařízeny byly. Přišli jsme do dvora — kolem dokola sloupy — to je
- 292 -

„palaestra", misto pro telocvik; na levé strané je podlouhlá dráha asi 2'/.. metru široká, kameny vydlážděná, zde se kamennými koulemi koulelo jako u nás na kuželníku (s p h e r i s t e r i u m); pak je' tu basin k plováni (natatio) se šatnou.
Na pravo od vchodu vstupujeme do vlaslnich lázni pro mužské; již předsíň má klenutý ozdobný strop; odtud jde se do velké místnosti, kde se svlékaly šaty (a-podtj terium); ty se vkládaly do výklenků, kterých tu asi   100 jest.
Výklenky ty jsou malé, od země 1 '70 ni. vysoko; mnoho šatstva se do nich nevešlo. Také nebylo třeba, protože Pompejané nosili pravidelně jen tuniku a tágu, skromnou pokrývku hlavy a volné sandély. Nem« i tedy ani podvlecky ani kalhoty, vesty, kabéty, převiečniky, hole a deštníky, rukavičky a pod. roucha a tretky. Jejich roucho dalo se snadno sbalit a hodit do výklenku, však valchář je zase upravi a faldy z nich zažehná. Strop této svlékárny jest v klenbě kasetovaný, má pěkné štukové reiicíy a koleni zdi jsou kamenné mramorové lavice.  —
Vše jest v původní bilé omýtce dobře zachováno, klenba snesla 4—5 metrů popele. Ze svlékárny vchází se pak do všech lázeňských souvislých místnosti, jako pro lázeň studenou (f riqida rium), vlhkou (calda-rium) a teplou (tepid a r i um), na pravo je Čtyřhranná vana asi pro 10 osob (ba lne us) a kulatá pánev mramorová (I a b r u m) k omýváni a poléváni vodou. Na druhé straně bylo odděleni  pro  ženské. Naše  veřejné
— 293 —

lázně máji ale před pompejskými tu přednost, že jsou vyšší, vzdušnější a náležitě osvětlené, kdežto lázně tyto jsou   tmavé,   nizké,   protože meměly   ani   světlíku.
Mezi oběma odděleními byla to pi r na (hypo-caustum); obě teplé lázně — caldarium i tepidari-um) — byly zahřívány tím způsobem, že podlahy jejich stály na nízkých sloupkách, takže stěny byly duté a o-hřátij vzduch mohl tu pod podlahou a kolem stěn prouditi. To byl již pokrok, nebo! dříve ohřívali vzduch řeřavým uhlím do pánve vloženým. Těchto lázni užívali Pompejané zajisté rádi, hlavně v zimě, neboť jsou útulné a vydávají svědectví o tom, jak staří na čistotu těla drželi; v létě ovšem mohli se koupati i v moři, vždyf město na břehu mořském leželo a se Stabiemi — nynější Castelamare — výnosný obchod po moři vedlo.
Jaký život v láznich veřejných se vedl, o tom bezpečné zprávy zachovány jsou. Seneca, filosof za doby Nerona, popisuje přepych a báječné rozkoše, jaké lázně veřejné s veškerou rafinovanosti poskytovaly, zvláště v Římě za dob císařských, kdy obyvatelstva bylo na I y, milionů, a bylo jakousi politickou nutností, aby ta massa lidu ujařmeného byla na uzdě držána, a aby se lidu poskytovala příležitost k roztržitosti a zábavě. A mimo to šviháci měli v láznich oblíbená dostaveníčka! Lázně byly otvírány již o 5. hodině ranni; na dané znamení zvoncem (aes thermarum) odkládal se šat, přestaly hry s   činkami   a mičem   a pod.   a šlo se koupat.
Dříve nežli dáno znameni zvoncem, na znamení, že horké lázně jsou připraveny, procházelo a bavilo se obecenstvo v kolonádách neb v parku, dívalo se k zá-
— 29t —
pasům athletů, házelo diskem, kostkami a pod. V exe-drách římských naslouchali přednáškám filosofů a státníků, — v bibliotéce četli klassiky, - páni a dámy se nenucené bavili v četných téch malých; kobkách, kam jen světlo skulinami pronikalo a o Venuši a Amorovi si vypravovali. —
V  šatnách dohlížel na odložené tuniky a togy neb paliaadalmatiky dámské zvláštní zřízenec (capsarius) a boháče doprovázeli otroci: jeden je svlékal, druhý šaty do výklenku ukládal, třeti přinášel prádlo (li n tea) a náčiní lázeňské (instrumenta balneatoria), — čtvrtý pána svého třel a mel k tomu i zvláštni hřebinek, jiný zase vonnými mastmi neb olejem pomádoval atd.
V   museu pompejském a neapolském viděli jsme hojnost náčini lázeňského, které se tu našlo; nikdo by dnes nevěřil, co ti stáři Všechno sebou do lázní nosili anebo nositi si dali. Chudý ten tam běžel snad jen v (tunice, ale ti boháči s (velkou okázalosti v průvodu četných okroků a s celou sbírkou zvláštních instrumentů sem chodili. Potřeby ty byly obyčejné zavěšeny do kruhu bronzového, asi tak, jako my obyčejné do kroužku klíče zapínáme .—
Byla tu především hřbilka (s t r i n g i 1 i a) k stíráni prachu, potu a oleje po zápasech a hrách, aneb ke třeni kůže před lázni; mimo to byla tu na řetízku nádoba (ampulla) s olejem, z brtínze, alabastru i ze zlata; konečně nosili sebou sběračku, kterou si vodu nabírali a se polévali, protože tenkráte nebyly v láznich zave-ny sprchy a tak práci tu bud sami neb otroci vykoná-ali. —
— 295  -

vonné masti a napouštěli jimi i šaty, takže Seneka se na toto rozmaii-é časté parfumovali;' — Simon Lomnický nazval to „íermežo-V á n í" — nehorázne zlobi. Ba někteři i do koupele voňavky si pŕilévali a zvláštních paslil pro iibý zápach používali a vůbec všelijakých kosmetických přídavků používali. A dámy, ly teprvé, aby se mládencům, zejména rytířům a Vojákům líbily, fintily se tu bez ostychu a měly tu své friserky, říkalo se jim „cosmelae", které j? česaly, strojily, zdobily a pudrem „pačokovaly". Zdá se, že náš nyni často používaný název „košpety" pochází ze slova „co s me taje", což ku rozhodnuti ponechávám   povolaným   jazu|'a)zpytcům.   —
Proto také ve velkých Lázních ueli na blízku jich byli voňavkáři a prodavači potulní — hausírnici — kteří jako dnes do lázni chodili a tam své výrobky za drahý peníz  prodávali.
Že tu bylo též o jídlo a piti dobře postaráno, že tu byli i cukráři, pekaři a prodavači paštik, je ne-sporno a prokázáno, což ostatně samo sebou se rozumělo. Bylo tu o zábavu duševní i tělesnou v svrchované míře postaráno. Naše „variety", kdybychom si k nim lázně přimysliu, byly by pouhým paskvilem těch ra-
uek a  rozkoši  v antických  velkoměstských  lázních.
Velcí boháči měli ovšem také své vlastni domáci lázně, zvláště ve villách. Seneka přepych jejich kára a povidá, že za jeho času nestaví nikdo, kdo by za chudého považován býti nechtěl, lázně jinak, leč se zdmi mramorem alexandrijským a iuimidskýin vykládanými, s  dlažbou  mosaikovou, s  nádržkami z  mramoru z o-

strova Thaso, jindy řídkým !o i v chrámech zjevem, se stříbrnými trubkami! A což teprve p ý lázně propuštěnců?! Co tu soch, co tu sloupů nic nepodpírajících, nýbrž z pouhé náklonnosti pro okradu; postavených! A co prý spousty vody po stupních se tu řine (vodopády)! — Tak Seneka pravdomluvný do slova napsal a Plinius starší, voják a spisovatel, di, že dámy římské musely míti své lázně stříbrem vykládané. —
Kopie lázni, jak je Seneka popsal, věrně se shodu;e s fotografií, kterou jsem si v lázních Karakalových koupil a domů přivezl. Jest to zdařié napodobeni, jak vodně lázně ty uvnitř vypndahj neb pravděpodobně vypadati mohly a to na základě zbytků zdiva, oblouků, sloupů, podlah a pod. —
Římané měli také své Karlovy Vary a io byly ,,C u-mae a Bajae, kde sírnatá teplá voda ze země proudila Piinia siru, sň!, ledek a nátron chovala, ale lázně ty nebyly tak hledány a navštěvovány k viVi tomu ledku a siře, jako spise proto, že byly sídlem rozkoše a rozmařilosti, o jakých ani Karlovy Vary, Baden, Gastýn a i cle ponětí nemají. —
Pompeje bylo město bohaté, pokud známo a zjištěno, mělo domy, chrámy, roie, vinice, jirchárny a va'-chárny, lázně, brány a hradby, ale tyto poslední byly spíše majetkem pasivním, břemenem, protože udržováni jejich velký náklad vyžadovalo. Také nebyly tu zavedeny zvláštní poplatky z dlažby a vodovodu, ulice se neosvěllovaly, protože každý pořádný soused by! již v 9 hodin večer doma a bavil se v perystilu neb triclinium se svou rodinou a musel-!i již kdo na ulici ve tmě choditi, tedy svítil si na cestu světlem z lucerny neb
v
- 297 -
odni. V ftimě ovsem íuuminace znán, aie 10 se s zřídka kdy; ku př. celý ftim byl lampami a pochodněmi osvětlen ku poctě Cicerona po objeveni spiknutí Ca-tiliny. A v pozdějších dobách císařských často byl ftim při zvláštních příležitostech osvětlen, ale jinak byly u-lice tmavé, když zrovna měsíc nesvítil. —
Vydání tedy na veřejné osvětlováni staří neznali a tím mnoho ušetřili. Také domáci svícení bylo obtížné; zachovalo a našlo se v domech mnoho luceren, ktere byly z bronzu; a v nich byla lampa na olej. Kouřem lamp velice trpěly malby stěn, obrazy, nádobí, náčiní i mramorové sloupy v perystilech. —
I čištěni bylo tu obtížné; myli zatažené věci houbou, kterou otroci na tyč připevnili, aby se i stiopy dosáhnouti mohly. Tenkráte ještě štětinové kartáče a smetáky staří neměli, — jejich zametadla (scopae) byla z
prutu myrty neb tamarindy a u boháčů z palmových listů.
Pokud se obecního majetku movitého týče, tu nebylo dosud nic cenného nalezeno a vykopáno; všichni učenci se v tom shoduji, že v důchodě obecním (aera-rium publicum) na forum vedle chrámu Apollona nebylo v truhlách či pokladnách nic nalezeno, co by se podobalo spořitelním knižkám neb zástavním listům, akciím, — také výnosné turecké losy nebyly tu nalezeny.
Byl tu zkrátka jen majetek nemovitý a tu nesmime zapomenouti ještě na jedno obecni jmění — a to bylo městské divadlo a a m fit h eat r. A Pompeje měly hned divadla dvě, jedno menší, asi pro 1500 osob, bylo kryté (theatrum tectum) a sloužilo hlavně pro výkony hudební (ode um) a druhé veliké, do kterého se vešlo 5000 diváků a kde se také opravdově hrálo.
\imochodem jen uväoim, že divadlo Pompejovo v ňimě pojmouti mohlo 40.000 diváků a Marcelovo, jehož zbytky dosud stoji, 20.000.)
A sem — k tem divadlům —■ vedl nás průvodce, abychom viděli, kde se lid bavil. Přišli jsme na malé namésti v podobě trojúhelníku, proto nazvali náměstí toto forum trianguläre. — Náměstí toto leží na jižní straně města a zde byli jsme tedy nejdále od vlasti — 1660 km. — vzdáleni; dále k jihu pro velké parno  jsme  již  nepřišli.
Obě divadla jsou poměrné ještě dobře zachovalá, mramorová sedadla v polokruhu jsou vyvýšená, takže z každé řady sedadel dobře bylo viděti na jeviště (scéna). Sedadla byla rozdělená na tři serie; nejblíže u jeviště (orchestra) byla vyhrazená místa- pro hono-race, jak dosud podnes chvalitebným zvykem jest, zde na širokých křeslech (bisellum) seděla slavná městská rada s duumviri v čele, konsulové jako hosté a podobni hodnostáři. —
Do tohoto oddělení pro lepši vybranou společnost vcházelo se postrannými dvěma vchody, nad nimiž byly dvě tribuny — tedy lože — z nichž jedna byla vyhrazena pro úředníka, který tu inspekci měl a v druhé loži seděly   kněžky   chrámů   domácích.
Střední odděleni mělo 20 řad sedadel a ty byly přístupny z ochozu a 6 dveřmi z chodby; nejhořejší pořadí, kde seděl obyčejný lid, hlavně z venkova — tedy jaksi na galerii — měli 4 řady sedadel. Jeviště bylo 33 metrů široké a 7 metrů hluboké; v zadní stěně dosud jsou 3 dvéře — kudy se na scénu chodilo —
— 299 —
a v předu jest prohloubená jimka, do které se opona spouštěla. Opona (a u I e u m) zapadala před jevištěm, když hra počala anebo vzhůru se vytahovala, když hra skončena byla; odtud aulea praemuntur — neb tolluniur  značí  počátek   a   konec  her.
U zdi ohradni — kterou divadlo by "o obklíčeno — posud lze spatřiti kameny — do nichž se zasazovala dřeva a na ně upevňovaly plachty, aby publicum chráněno bylo před úpalem slunečním, deštěm a pod. Proto na plakátech se oznamovalo: ,,vela erunt", t. j. budou plachty, asi tak, jako když u nás, v zimě se lákavě rozhlašuje,   že  bude potulný,  plachtový  circus  vytopen.
Do divadla chodilo se v slavnostním — salonním — úboru, i muži museli míti bílou togu a ti, kteří seděli na čestných místech, nemuseli platit vstupné, měli permanentní zdarma lístek, kdežto !id obecný měl vstupenky — tesserae; byly to malé kulaté pušky — měděné — a v museu pompejském je jich celá halda. Do divadla mohli si přinášeti peřinku, koberce i stoličky pod nohy, a paní mohly podržeti na hlavách klobouky, véjiře a pod.
Pompejus zavedl do divadla svého i vodu a vzduch ochlazoval příjemnými prškami, a později v rozrnařTo-sti císařské bylo divadlo napuštěno voňavkami.
V divadle uváděli lid na  mista, sedadla, zvláštní pořadatelé (designatores) a když přišel konsul neb císař a jeho princové, volal liktor „po zo r" a obecenstvo povstalo a tleskalo.
Hru  provázelo  obecenstvo  hlasitým  znamením  li-
— 300 -

bosti neb piškotem, sykotem, dupáním a pod. V tom ohledu jsou Itaüani podnes konsekventni — v divadle si si počinaji jako lna ulici.
Hned vedle divadla pompejského byla kolonáda, kde obecenstvo při nastalé nepohode mohlo se schovati a nebo při proměnách ívolrtě procházeti. Zde také bylo prostranné nádvoří s kobkami — jako v kasárnách — pro gladiatory, a na dvoře konala se cvičeni šermířská. Bylo tu celkem 70 malých cel, kde při kopáni by'o nalezeno 65 koster ze statných mužů, pak okovy a tři spoutané skelety. Patrně byli to najati otroci — gladiátori — kteří tu představeni pořádali a nemohli při katastrofě utéci.
— Obě zdejší divadla byla vystavena za doby Augusta a to nákladem Rufa a Celera, patriciův.. pompejských, jichž domy také jsme viděli.
Náměšti trianguläre muselo býti nádhsrné — dosud jest zde celá řada sloupů z coionad a chrám Aeukulapa a Isidy, — odtud jest také vyhlídka na moře. Tato část města s 2 divadly byla jaksi věnována Musám, kde lid se bavil; tam chodili městští šviháci, dámy v řasnatých štolách, boháči i chudina. Zde jásal lid, obdivoval a pozdravoval herce miláčky, dodával odvahy zápasníkům při hrách gladiátorských a svoloval k usmrceni neb darováni života přemoženému; zde vykrváceli zápasni-ci — bůh ví odkud najati.
Do amtitheatru — kde bylo místa pro 20.000 diváků — jsme nešli, — jest trochu od vykopaného již města vzdálen a v tom parnu z ulic přes popel vycházeti jsme ne-
— 301 —

chtěli. Také viděli jsme podobný amtitheatr ve Veroně a Pole, velmi dobře zachovalý a protože všechny jsou podle jednoho plánu — na jedno brdo stavěny — postačí, když se jen jeden prohlédne.
Za to vystoupili jsme po úzkých, prkenných, přímo krkolomných příkrých schodech na jakousi malou rozhlednu, z které byl pohled na celé mrtvé město, pohled to velmi smutný. Celek vypadá jako velké, objemné spáleniště, kde jen zdi ze země k nebi trčí; nikde zeleň, ptactvo nezDivá, žádný hluk, jen to ohnivé slunce s jiho-italským zápalem do opuštěných ulic pere, až se pot z čela řine .Proto neni divu, že jsme po tříhodinné procházce pospíchali naposled do musea, abychom se tu rozloučili se zachovalými zbytky z doby antické. —
Museum pompejské jest celkem-nepatrná, podlouhlá budova blíže „porta marina" a chová vzácné cenné předměty zde vykopané, pokud nebyly do musea neapolského dodány; museum nestači a proto pomýšlí se nyni na to, aby se, pokud možno, nechávaly předměty na místě samém a aby museum se rozšířilo.
Vkročili jsme do velkého, podlouhlého sálu; uprostřed hned na kraji jsou skleněné vitríny, v nichž chovají se sádrové odlitky koster, o nichž jsem se již zmínil; po stranách, kolem zdi, jsou postaveny jako výkladní skříně s přihrádkami, v nichž různé ty vykopané a z popele vyhrabané předměty se chovají. —
Jsou zde zbytky širokého dřevěného kola od vozu, který asi po těch ulicích zde jezdil a po sobě rýhy v dražbě zanechal.  Zde  jest  také bochník   chleba,   vytažený
- 301 -



z pece peKaře Celera; jsou zde malé i velké amfory na vino a olej, lucerny, lampy, kandelábry, klice a zámky od domů, malé sochy bronzové, které krášlily zahrdku neb kobku domácího pána a paní, zrcadla, zlaté náramky, sklenice, vázy, toiletni a lázeňské náčiní, talíře, misy. ižice, sběracky, konvice, mísidla, bronzové pánve, do nichž se rozžhavené uhlí kladlo, aby se pokoje zahřály, když tu kamen nebylo atd. Všechny předměty ale podávají důkazy, že Pompejané měli vytříbený vkus, nespokojili se pouze dobrou kvalitou, nýbrž požadovali i okrasu, umělecké provedeni. Vše, co bylo ze dřeva, padlo za oběf, nic se nezachovalo; ani jedna postel, almara, židle, stůl, nebyly nalezeny; však také neměli stáři zapotřebí velkých skříní na oděv, prádlo a pod., proto že jejich garderóba nebyla asi veliká a dala se snadno sbaliti a položiti do truhlice neb výklenku. Jelikož kamna neměli, nebyl ani jediný kachel dosud nalezen; vařilo se jen v kuchyních na vyzděných pecích a na třínožka ch v rendlíkách a kotlíkách se vařilo a smažilo; v pokojích se netopilo a když, tedy přinesla se pánev a do ni dalo řeřavé uhli. —
Také poměrně málo bylo nalezeno věci od stříbra, snad byly po katastrofě vykopány a odneseny. Za to v Bos co reale na úpatí Vesuvu, asi půl hodiny od Pompeje vzdálené, vykopána byla villa, kde byly pravé poklady nalezeny. —
Tak ve špižírně bylo nádobi s obilím a luštěninami, v jiné komoře byly pluhy, ruchadla, motyky, bránu; v lázni úplné zachovalé zařízení k topení a ohříváni. —
— 303 —

A v roce 1896 byla v lisovně na vino v jámě nalezena kostra muže, který v rukou křečovité držel 6 zlatých náramků a těržký zlatý náhrdelník a kolem dokola na zemi rozsypáno bylo přes 1000 kusů zlatých minci z doby císaře Augusta až po Vespasiana. Peníze byly docela čerstvé, jakoby by'y právě vyšly z mincovny. Mimo to v té jámě ve výklenku bylo v hadru viněném nalezeno přes 1000 kuiů stříbrného náčiní stolního, dále kulatá miska s poprsím bujné ženy, dvě zrcadla, která používala jistě dáma vznešená. Pak nalezen tu pohár, na kterém vytesáno jest sele, zelenina, nože a různé kuchyňské nádobi. Na jednom poháru vytepáno jest řecky heslo Epikurea: „Cílem všeho jest rozkoš", ale S to i k Zeno drži tu hůl a žebrácký pytel, jakoby říci chtěl: „Za života hýřil a po smrti zanechá tu   žebráckou  hůl."
Vše to zakoupil baron Rothschild za 500.000 lir a věnoval pařížskému museu v Louvrů, kde chová se vše pod jménem „poklad Bosco realský".
Prohlídkou musea ukončena byla naše potft po městě; však bylo už hodně přes 12 .hodinu, když nás průvodce za bránu vyváděl a šťastný návrat do vlasti přál. Pospíchali isme do restaurace Suissa, která tu před branou svým ladným uspořádíáním a čistotnou úpravou k návštěvě vybízela. Teprve nyní jsme poznali, že máme hlad i žízeň; dříve jsmfe to pro samé pozorováni a vykládáni ani nepozorovali a opravdu s bolestí vyhaslé město opouštěli.
Četni cizinci uvnitř i venku pod verandou u stolů
— 30* —

tu sedeli a hodovali; Vesuv jako voják nedaleko od n£ na stráži stál. Zdálo se mi, jakoby se nás ptal, oo tomu jelio řáděni v roce 79. fikáme, zrovna, jakoby se tím chlubil, co ve třech dnech zlého natropil. Klidně sem pošilhával a pouštěl obláčky, jakoby z dýmky si pokuřoval. Objednali jsme si lunch po 3 francích; podnes chovám na památku tištěné menu, které se tu hostům dne 2 .června  1909 předkládalo; bylo čistě talianske a vykazovalo ve francouzské řeči: Consomme Julienne. Macaroni Neapolitaine. Poisson Frit. Boeuf braite garni. Fromage — Beurre — Fruits. Vše bylo velmi dobře upraveno; pochutnávali jsme si  zvláště na čerstvých velkých  třešních,  broskvích  a artičokách. K tomu pili jsme ohnivé falernské míchané vodou. Chtěl jsem vlastně malou láhev „lacrimae Christi", ale vrchní číšník, který u stolu stál a mouchy zvláštní oháňkou odháněl a dobře německy mluvil, neradil mi vino to, že prý je v něm mnoho alkoholu. A tak teprve večer v Neapoli dopřáli jsme si nektaru toho, když jsme jej pořádně vodou rozředili.
Vlak, který nás zpět do Neapole dovézti měl, jel asi okolo 3. hodiny odpoledne a proto měli jsme dosti času ku pobytu v blízkosti Vesuvu; z moře vanul teplý příjemný vánek. Usedli jsme venku před restauraci, kde četni cizinci ve všech řečích hovor vedli; za námi leželo město zasypané, ticho opravdu hrobové a před námi bujná příroda, vinice, zahrady, villy, — i ptactvo si tu poletovalo  a prozpěvovalo.
- 805 —
10
jsme hned měli příležitost vyslechnouti pěvecký koncert dvou Taliánů — otce se synem — postavili se před hosty a spustili; otec hrál na kytaru a při tom zpíval altovým hlasem a jeho synáček, asi 15tiletý, zpíval tenor. Přezpívali několik národních, vlasteneckých písni, načež troubadorové ti neopomenuli choditi od stolu ke stolu, aby za svoje pěvecké výkony vzali zaslouženou odměnu.
Byl to také první a poslední venkovský koncert, který jsme v Itálii prožili; ani jeden vlašský flašinet jsme nezaslechli, což je jistě s podivením; u nás těch „Taliánů" je na sta; kam se obrátiš, tam krejcarová hudba tě vítá, takže si zasloužíme názvu „hudební národ".
Před odjezdem neopomenuli jsme si koupiti úhledné podobizny s albumy z mrtvého města, které tu ve zvláštním pavilonu restaurace knihkupectví neapolské ku koupi nabizi. Zde také prodávají se imitace soch, maleb, různých hraček a nářadí podle antických vzorů dovedně zpracované.
Rozloučili jsme se s městem památným, vstoupili do vlaku a vrátili se do Neapole. Abychom při 29° R. uhasili žízeň, požádali jsme v hotelu o zmrzlinu; byla výborná — však také 2 liry za porci byla slušná cena, kterou si dali zaplatiti. Na večer prohlédli jsme si ještě jednou některé ulice neapolské — ale do těch úzkých, špinavých a nezametenýdi jsme se neodvážili.
Časné z rána byli jsme na nádraží; chtěli jsr, vstoupiti do vozů — ale ty nebyly ještě  vysmejčeny
— 306 —
poklizeny; v tom ohledu jsou dráhy italské povestný, — čistota tu zrovna vzorná nepanuje a každý jen ve svém vlastním prospěchu dobře jedná, když si své kupé sám vlastnoručné přesmejči a od prachu a smeti vyčisti.
Vraceli jsme se do ftima a měji v úmyslu v jízdě pokračovati až do Florencie, kde jsme hodlali přenocovati. Ale místo ve Florencii vystoupili jsme v Arezzo, provinciálním, úhledném, čistotném městě, kde kvete průmysl hedvábnictví, sametů, krajek a teprve druhý den dojeli jsme do Florencie, abychom si prohlédli nejkrásnější město Toscány — věhlasné sídlo uměni — kde Dante a Petrarca pod patronanci mocného rodu Medici žili a básnili.
Vedlo by mne přiliš daleko, kdybych měl a troufal si popisovati město, jeho bohaté obrazárny, pověstný dom, baptistérium, radnici, paláce a chrámy. — Florencie leží uprostřed samých zahrad — kol do kola jsou samé parky a villy — i lesy jsou nedaleko; — to vše čini „květ Toscany" (půvabnou oasou, kterou cizinci rádi navštěvuji. Stoji za to, aby se tu každý turista zastavil a delši dobu tu prodlel.
My, unaveni ftimem, Neapolí a Pompejemi, pospíchali k domovu; večer po 8 hodině vsedli do rychlíku, který měl přímé vozy z ftima do Berlina a protože tu nebyla žádná tlačenice — jako u našich drah — pohodlné zabrali jsme celé kupé pro sebe a vypořádavše se předem s průvodčím vlaku, usnuli a spali po celou noc
Přejeli jsme Apeniny, Bolognu, Modenu, Mantui, a probudili se o 4. hodině ráno ve Veroně, kde bouřka a silný liják, který celou rovinu tu zaplavoval — nás
- 307 -
50*
probudily. Po celou dobu našeho pobytu v Kalii bylo krásné počasi, — a teprve nyni, když jsme již takřka na hranicích Rakouska byli — videi jsme, jak dovede bouřka a liják zle řáditi. A také byl konec našemu pohodlnému cestováni a roztahováni se po kupé. Před vozem — v tom největším lijáku — stála bile oděná elegantní dáma — v jedné ruce mela dámský slunečník, nevím už jaké barvy, a kytici a v druhé ruce držela nezbytnou taštičku z hedvábí pěkně vyšivanoV Vodic ni stál posluha nádražní se 2 kufříky a 2 velkými krabicemi — v těch byly patrně klobouky — a neměli oba deštníky — takže byli skrz na skrz promokli- Ačkoliv nádraží od vlaku na třetí koleji postaveného nebylo vzdálené, stačila tato nepatrná prostora k vypráni těch bílých šatů i škatuli. — K tomu ke všemu kondukter dlouho k otevřeni kupé se nedostavil — patrně se mu do deště také nechtělo a tak nový pasažér, který tu před našim vozem stál a do našeho kupé vstoupiti hodlal, důkladně s italským lijákem se seznámil.
Bylo nám dámy té opravdu lito; moje pani litovala záhubu šatů a klobouků — ty opravdu zde u pevnosti Verony vzaly za své — a myslím1, že by ani (antický valchař nedovedl šaty ty do původního stavu u-vésti a že by ani pařížská modistka nemohla dáti klobouku „nositelnou" formu.
útrpně jsme si dámu prohlíželi a mlčky ji jaksi soustrast projevovali — zatím co ona zcela ležérně svoje četná zavazadla po kupé malebně rozestavovala a k sušení připravovala; odešla pak do  chodby  vagónu a

- 308 —

am, jako routinovaná pradlena neapolská svůj vTchnJ a spodní „háv" pořádně vyždímala, až z toho voda proudem z vozu stékala. — Chtěl jsem ji pomoci tu pro-moklinu vyždímati, ale netroufaljsem si. — Z roucha jejího tekla voda jako ze stojanu a v kupé i na chodbě vagónu stály  louže. —
Rozumí se, že jsme už v spáni pokračovati nemohli, — za jedno byla by to neslušnost k cizí, do neštěstí
uvržené dámě a za druhé nebylo tu také více místa pro tři osoby, aby se pohodlně jako na divauu rozložiti mohly. Jeji kufříky a klobouky s kytici zabraly také hodně mista, takže kupé bylo na ráz proměněno v jakési poštovní skladiště, a tak jsme o 4. hodině ranni počali pozorovati ranní ,,zoře" a uvažovali, jak je to krásné živobytí, když se časně ráno v létě vstává- Však jsme toho také nelitovali; brzy jsme se s cizinkou spřátelili a ačkoliv jsme byli neumyti a neučesaní a na polo ještě rozespalí, přece jsme se vzájemné představovali, což opravdu mělo přídech a nátěr komický. Dáma byla z Ruska, z Rigy, pani velkoobchodníka a vracela se z Riviery, Nizzy, St. Remo přes Milán do Mnichova a Berlina, kde ji pan manžel prý očekávati bude. —
Měl jsem radost ze Slovanky a ona z krajanů českých, a na důkaz pohostinství slovanského pili jsme náš cognac, který jsme sebou vezli, k čemuž Ruska poskytla zase francouzské cukroví 'a opravdu veselý hovor započal. —
Z promočeni nic si nedělala, to prý se vše v Mnichově opravi a nový kostým zaopatři. Cestovala jako pravý nezadlužený kavalír. Byla akkreditována u bank
- 309 —
v Nizze, Janově, Miláně, Mnichově a Berlině —■ mluvila plyne francouzsky i německy, znala všechny světové lázně v Německu, Belgii, Francii a Španělsku, — hrála v Monte Carlo, 'navštěvovala dostihy v Anglii, znala též všechny boulevardy pařížské, herce a tenory ve francouzských a vlašských operách — súčastnila se spouštěni válečných lodi v Marsilii, prodělala carneval a světové corso v Nizze, — zkrátka byla to distinguovaná dáma, která se ve světě representovati dovede; připadali jsme si se ženou vedle ni jako žebráci. —
Toiletry, klobouky, slunečníky, rukavice, pompadur-ky a Ivúbec vše, oo: s toilettou bohaté dámy souvisí, brala přimo z Pařiže a celá halda objemných kufrů, uložena byla a vezla se ve voze pro rychlé zboží. Divila se, fee v tom horku jedeme z Neapole, proč prý raději nejezdíme na Krim, do Jalty, Simferopolu, tam že je mnohem příjemněji nežli v Abazii neb Lovráně. —
Vyznala se i v literatuře a politice; pravila, že Poláci marně usiluji o dosaženi samosprávy, svobody Polska, a také že není možný smír mezi cirkvi pravoslavnou a řimsko-katolickou. A tak za živého rozprávěni o poměrech ruských, polských i českých, překročili jsme v Ala hranice Itálie. Naši celníci — budiž jim to ke zásluze přičteno — nechali nás na pokoji, snad že jsme byli ve voze, který nesl nápis: Roma—Berlin. — Přejeli jsme Trident, Havlíčkův Brixen, Franzensfeste a vystoupili v Innomosti; zde rozloučili jsme se se vzdělanou Ruskou, která nás do Rigy zvala a my zase neopomenuli ji vybízeti ku návštěvě do Prahy, Karlova Týna a Berouna. Mohli jsme s ni sice déle jeti, až do
— 310 -
Mnichova, nebot měli jsme pevný úmysl v Mnichové se zastaviti a také (naše jízdní lístky přes Mnichov cestu nám diktovaly, — ale nechtěl jsem příliš dlouhou jízdou unavovati svou drahou polovici a mimo to hlavni město Tyrolska stoji za to, aby se malá zastávka učinila. Bohužel odpoledne spustil se tu zase liják a my připraveni byli o výlet do okolí hradu Ambras a sousedních  alpských  vrchů. —
Druhý den jeli jsme přes Kufstein a Rosenheim do Mnichova, který jsme ovšem již z dřívějších let dobře znali; proto také návštěva naše neplatila tenkráte Pina-nothekám a Gliptotece, nýbrž přeslavnému dvornímu pivovaru, v jehož hostinných síních hledali jsme žádoucí občerstveni, když jsme po dlouhou dobu s vytrvalosti obdivuhodnou piti piva na dobro odvykli. —
Také nebylo tu ani pravé nálady ku prohlídkám zdejších obrazáren a všech těch památností, kterými se bavorské Athény všim právem honosí; po tom, co jsme viděli v Řitně, Neapoli a Florencii netoužili jsme znova prohlížeti, co uménimilovni králové bavorští ku slávě svého hlavního města a ku povzneseni vzdelanosti svého lidu i cizinců zde byli munificentně na odiv světu vystavili. —
Za to jsme se tu v dvorním pivovaře v nabitém hořejším sále nenucené s Bavoráky, jako se starými známými, pobavili. Ale protože nás tu stihl zase přimo dědičný, příslovečný, skoro knihovně pojištěný déšf, zkrátili jsme pobyt mnichovský a nastoiipi i druhý den zpáteční cestu do vlasti.
- 311 —
Po třech letech, když mnohá episoda se mi z hlavy vytratila, rád vzpomínám na tuto druhou cestu do Ita-
^lie; vykonali jsme ji bez zvláštni nehody. Podnes obdivuji se vytrvalosti mé ženy, že mlčky a trpělivé snášela
útrapy dlouhé, často nepohodlné cesty. Bylo ji přijemno vstávati o 4. hodiné ranni, chodili třeba 4—5 hodin denně neustále, bez odpočinku, a lehati unavená pozdě v noci. Snášela úpal sluneční, moje podivné vrtochy, rozmary a nápady, dvakráte pila v ftimé Spatnou kávu, to vše by mnohá dáma resolutně nekonala a raději doma v pohodli zůstala, nežli by se na tak dalekou cestu vydala a dopustila, aby přes hory a doly, z vlaku do vlaku, z hospody do hospody byla vláčena a k tomu se všim spokojena. — Proto vděčně uznávám odvahu její a zde na věčnou paméf jeji přímo andělskou trpělivost přibíjím. —                                 i
Tyto chudé, kvapně načrtnuté episody, jež jsem v Itálii při druhé cestě nabyl a skutečně prožil, dávám po dlouhém váháni na veřejnost a jsem si dobře vědom, že v mnohém nepodávám nic nového, co by čtenářům a (zejména našim českým turistům nebylo patřičné známo. Také jsem k sepisováni podrobnému ani dostatečného času neměl a jen po chvilkách — roztroušených a nevázaných — sahal jsem k péru. Však neměl jsem také v úmyslu ucházeli se o stipendium statui neb
-311 -
^m
subvenci zemskou, aneb dokonca o cenu akademie pro vědy, slovesnost a uměni. Proto se omlouvám.
Měl jsem jen v úmyslu, abych povzbudil čtenářstvo naše k cestováni po svété, pokud jen čas a prostředky k tomu kdo má. A zvláště naše studentstvo, které v lavicích školních po mnoho let historii o světovládných Římanech zabývati se musi, pobádam, aby pospíchalo ku pramenům antického vědění a poznalo tak na v! oči a z vlastni zkušenosti, co v theorii z klassiků římských nazpaměť se učiti musi. —
Jsem ale rozhodným odpůrcem cestováni po cizině, dokud nepoznáme důkladně naši domovskou vlast, a dokud nenasbiráme si tolik zkušenosti, jakých daleké cestováni,   zejména   do   zemi   cizojazyčných,   vyžaduje.
Jsou lidé," kťeři cestováni po světě považuji za věc luxusní, — avšak uváži-li se, co zbytečně času a peněz utratí se při piti, hráni, jalovém povídání a zaháleni, dále uváži-li se, že poznáváním světa rozšiřujeme si o-bor svého vědění a cestováni, a že pozorováním ciziho lidu, jeho zařízeni, mravu, způsobu života, veřejných instituci atd. se zdokonalujeme, pak uznati se musi, že nynějši vzmáhající se rozmach v cestování u všech národů jest zcela přirozeným pokrokem a stává se životni potřebou aspoň u těch třid lidu, kteři k intelligenci se hlási a ve společnosti veřejné, v obci i okresu, důležité postaveni zaujimaji. —
Ty doby, kdy cestovali jen kavaliři a boháči, minuly, — i cestováni zlidovělo a to následkem rozmachu
— 313 —

drah, jichž železné koleje po celém šírém svétě položeny jsou a ipoměrně za levný peníz, po suchu i na moři, lid do všech dilů svéta dopravuji. Vzorem mohou nám býti Angličané. Těm Evropa dávno nestačila a dnes svou pohyblivou čilosti a kupeckou podnikavostí máji podmaněný celý svět. —
My — národ malý — nepřátely obklopený, sami na sebe odkázaný, nemáme a nesmíme zůstati pozadu. K  tomu  všichni  svorně  pracujme.
V Berouně, dne 12. října 1912.
- 314 -