Vysoce urozejsiému Pánu,
■
Albrechtu   hraběti  z Kounic,
i
■•riinu
•        ' I ,
Šlechtici českému,
■

u  vděčné upomínce

MZK—LJK    Br"0
Ĺ
Üvod.—Drážďany. — Tatíček Žižka v „zeleué komoře".— Obecenstvo v obrazárně.
Pršelo, vítr foukal, bylo vôbec počasí „jen psa vyhnat", jak moje maminka říkává, a přece jsem si svým nastydlým basbarytonem vesele zpíval: „Drážďany, Drážďany, to krásné město —", když jsem se ve svrch-niku a pod deštníkem ulicemi saskó residence procházel. Radost, že jsem mohl konečně vylétnouti trochu do světa, dala mi zapomenout na nepohodu, a to, co může člověk v Drážďanech viděti, stojí věru za trochu utrpení.
Drážďany mají naproti rakouským občanům velmi štastnou posici. Jsem přesvědčen, že každému poslednějšímu dostane se již na cestě tam tak slavnostního naladění mysle, že není pak divu, když ledacos nepříjemného odpustí. Jest to především velmi pěkná, romantická krajina, jež od Podmokli poskytuje zajímavé rozhledy, a pak Podmokli samo. Prosím, at se nikdo neulekne. Musím hned při této příležitosti podotknouti stanovisko, s jakéhož hodlám cestopisné své obrázky psáti. Kdo bude v nich hledati podrobné popisy všech znamenitostí, které si přece i dle nejlepšího popisu představiti nemůže, ten at raději nečte dál; kdo ale chce zvěděti dojmy, jakéž svět — smím-li krajinu,  kterouž jsem již
1
2619227795
— 2 —
procestoval aneb ještě procestovati hodlám, tak nazývati — a hlavně lidé v něm na mladého člověka, jenž lehkým ještě okem na vše pohlíží, učinili, toho snad budou tyto řádky, jež ne bez příčiny nazval jsem „Klepy z cest", trochu zajímat.
Každý mi přisvědčí, že když musel člověk po dlouhá leta postrádati něčeho, co jest mu milé, při nenadálém pak shledání se s tím cítí velikou, velikánskou radost. A tot ono, co každému cislajtánu vděčně dává vzpomínat řodmoklí. Shledá se tam totiž poprvé zase se stříbrem, které u nás, rozumí se, jen k většímu pohodlí P. T. pánů občanů zastupuje papírový surogát. Jak zaleskly se oči mé, když jsem za desítitolarovou bankovku dostal 10 lesklých stříbrňáků, aniž jsem musel dopláceti ažio; jakou sensací spôsobil nezvyklý pohled ten v celé naší společnosti, kterážto znala nejvýše jen ty studem se červenajíc! šestáky a dvoušestáky; jak hltavě otvírala má tobolka dokořán svá ústa naproti této nezvyklé lahůdce, aniž by dle pravidel hladem zmírajících žaludků v sobě ji pojmouti mohla; a jak vesele skákala má kapsa s jedné strany na druhou, když jsem jí byl svůj poklad nezabalený svěřil!
S těžkou kapsou, za to ale s lehkou myslí — což u českého občana jest věcí náramně vzácnou—uháněl jsem tedy do Dráždan.
Jest to roztomilé město. Výstavné a co důležitější, jak mnoho zelení proplitá se těmi úhlednými staveními, jak přívětivý dojem činí ta četná stromořadí v městě. O ubohá Praho! — A což ten ohromný počet letohrádků
v bezprostředním okolí. Ty objímají Dráždany jako skvělý pás posázený smaragdy, kterémuž drahokamu krásné jich zahrady přirovnati si dovoluji.
První má chůze byla do zelené komory. Byly to divné myšlenky, které se honily mozkem, když pohlížel jsem na ty skvosty nejen co do ceny peněžní, nobrž hlavně co do ceny umělecké. Tak mimovolně stavěl se mi domov před oči. Hm, sem snášela a snáší vláda kde jen čeho možná dosíci— a u nás?! — Inu, snáší tam také otcovská vláda, ale kam a odkud. V korunní komoře na Karlově Týně snad to kdysi podobně, arci v menších rozměrech vypadalo, kdysi — ale je tomu již dávno a iny za to nemůžeme, že to tam již tak nevypadá.
Odkud as pochází ta podobizna Žižkova, jež visi v jedné síni nedaleko okna? Každý se před ním zastaví ale každý z cizinců jej také jinak vyslovuje. Jeden Cicka, druhý Šiška, třetí Siska atd. Mračí se, jakoby se mu v cizině nelíbilo, jakoby stýskalo se mu po domovu, kdež bychom ho leckdys velmi dobře mohli potřebovati.
Ze zelené komory do obrazárny není daleko. O této psáno bylo již.velmi mnoho. Jest to ale zbytečné; nejlépe je říci: „jdi a pozoruj sám." A jelikož jest velmi těžko klepati o tamějších pokladech, překlepu za to trochu slavné obecenstvo. Jest to zajímavá směsice: nejrozličnější národnosti, všecky stavy, každé stáři, oboje pohlaví — a každý nalezne něco, co jej upoutá.
Mne upoutali především, když jsem byl složil hold svůj nesmrtelným dílům nesmrtelných mistrův, ti kopisté, jichž nalézá se  tu velký počet. Jsou to většinou
•
— 4 —
dámy, které s příslušným dovolením si malují kopie rozličných obrazu, a trvám že jim neukrivdím, řeknu-li krátce, že činí tak ne z popudů uměleckých, nýbrž spíše z marnivosti. A skutečně, nikde nemůže dáma obraceti na se větší pozornost, jako když v elegantní toiletě a se štětcem v ruce nutí všetečné zraky těch četných navště-vovatelů mimovolně k popatření na její výtvor. Z výtvoru na tvořitele není daleko a stoji skutečně za to prohlednouti si některé.
Jak vábně vypadá z daleka na př. ona štíhlá postava ve světlých šatech nejnovějšího střihu, v červeném, černě vyšívaném kabátci a s bohatými kadeřemi. Zvědavě přistoupí nic zlého netušící cizinec blíže, aby spatřil také líc toho pěkného rubu, ale již vrávorá zpět — o, takový špičatý nos s brejleini, vráskovitá žlutá tvář a polobezzubá ústa pňsobi tak intensivně, že člověk uleknut zmizi, nepohlednuv ani kam spěchá, a najednou se nalézá tváři v tvář zjevu jinému, jenž arci na zděšené tváři vyloudí úsměv.
A kdo by se také nesmál. Na nízké stolici šedi tu přistárlá paní s vypaseným červeným obličejem, jenž svědči o náramné vnitřní dobrotě, s přišedivělými vlasy a v nedopnutých šatech, které bezpochyby o její svatbo štíhlejší ještě tehda tělo objímaly, a — kdybys neviděl to plátno, při němž člověk neví má-li je víc litovati nežli barvy aneb obráceně, a ten štětec v masité pravici — přisahal bys, že je to jakás starostlivá máti, která dělá pro svou četnou rodinu k obědu švestkové knedlíky. Ale ne, ona připravuje hovězí maso — maluje
— 5 —
totiž stádo krav; s bohem matičko, dobře že nerozumíte česky, neboť jsem zvolal mimovolně při pohledu na ni: „na takové krávy koště ale ne štětec", což vztahuje se, jak se samo sebou rozumí, na jeji výtvor.
Obmezuji-li se jen na tyto dvě kopistky, činím to proto, abych upozornil čtenáře na dva Angličany, kteří mne tak zajímali, že jsem je po hezkou dobu následoval. Starý pán náramně krátkozraký nalézal se v průvodu mladého muže, jemuž byl, jak se zdálo, strýcem. Ferina, ten starý pán. Průvodce jeho vstoupiv do sálu, rozhlédl se vždy pozorně kolkolem, vyhlídl obrazy, na nichž nalézaly se postavy ženské v kroji, kterýž pochází ještě z oněch ..krejčozbytečných" časň, kdy vinný keř byl v čas potřeby jediným lilerantem garderóby dámské i mužské, a dovedl k nim opatrně pana strýčka, nevi-sely-li příliš vysoko. S jakou lahodou prohlížel si pak tento to plátěné maso, dotýkaje se trochu dlouhým svým nosem obrazů navzdor zápovědím, jichž lze čisti v každém sálu: ,.dasberuehren der bilder ist strengstens untersagt", a jak spokojeně vyplynula mu z úst vždy ta chvála: „very beautiful"*). N*ršimli si ničeho jiného a netrvalo dlouho, byli s celou obrazárnou hotovi.
Jak mnoho komických iigur možná zde nalézti a jak rozličných úsudku možno tu slyšeti. lile onen vytáhlý pán v prostředních letech. Zůstane vždy u každého sálu stótí ve dveřích, bystrým okem prolétne řady obrazů,  na jednom utkví jeho zrak — střelhbitě vrhne
*) íti: very hjiiťifiil = velmi K
— 6 -
se na stolici, posadí se naproti němu, a když za půl hodiny sálem tím se vracím, vidím jej posud hleděti neodvratně na tentýž předmět. Tu jiný zase starý pán, s otevřeným noticem chodí sem tam a obrazy si ne za -, ale popisuje; neb onen venkovan, jenž ždímaje čepici, jako omámen neví kam má dříve hleděti; aneb konečně ta učená hádka ctihodných rodičů malého bou-belatého kluka s velkým perníkovým husarem, kteříž stojíce před vyobrazením stavby babylonské věže konečně usjednotí se na tom, že to představuje bezpochyby stavbu vloni tuším shořelého divadla drážďanského, při čemž jsou jim jen ty turbany nápadný, jež nevodí jak pojmenovat.
Avšak čas kvapí. Pobyt můj zde jest velmi ob-mezen a proto s těžkým srdcem odcházím, abych mohl poklepnouti si zase o něčem jiném.
II. Drážďanské tttradlo. — Frankfurt.
Když člověk chce cestovat a nemá ani groše v kapse, jest to malheur. Když ale skutečně cestuje, nemůže vrak pro ohromný liják z hotelu ani se hnouti, jest to skoro již neštěstí, a pak neschází leč aby v divadle dávali nějaký otřepaný kus.
Dám se tam dovézti, chci si pochutnati na výborné hře personálu drážďanského  dvorního divadla, jež tak
—  7  —
dobré pověsti   požívá, a tu máš,   hrají jako naschvál prastarou veselohru.
Nehodlám psáti o večeru tom. Známoť, jak výtečné jsou jednotlivé síly; jen některých okolností se dotknu.
A tu především musím říci, jak příjemně působila na mne výtečná, vybroušená souhra. Herci hráli s takovou chutí, znali tak důkladně své úlohy a vpadali tak precisně, že otřepaný onen kus nabyl pro mne no-vého půvabu a já teprv na vlastní oči se přesvědčil, co mohou udělat herci i z kusu slabšího.
A jak mile působí to ohledem nápovědy. Kdyby nebyly bývaly lampy u jeho budky rozsvíceny, byl bych myslel, že se hraje bez něho.
Věru, kdo to ještě nezkusil — au nás bude takových lidi bohužel málo — nemůže si ani pomysliti, jaká to pochoutka, když nápovědy pro obecenstvo není. Arci to nemůže být zásluhou jeho, nobrž jen zásluhou herců.
Divadlo samo, zřízeno prozatímně po vyhoření dřívějšího, budí zevnějškem svým hrůzu. Tak as vypadal nebožtík cirkus na dobytčím trhu v Praze, když byl ještě mladým. Jest to nízká z holých prken stlučená bouda, do níž vchází člověk s tajnou úzkostí. Ale proto překvapí vnitřek tím příjemněji. Strop, jejž tvoří rub ploché střechy, ukazuje vazbu celé stavby, ale to neruší, poněvadž je vše tvarů elegantních a natřeno onou příjemnou žlutavou barvou, jež nejvíce se blíži barvě dřeva. Hlavní barva úpravy jest tmavočervená. Na obou stranách u jeviště jest po dvou vysokých ložích pro královský dvůr, vedle těchto několik obyčejných loží,  pak
— 8 —
v prostred divadla co mezičlen mezi lóžemi obou stran „amphitheater", nejlepší a nejdražší to místo v divadle, jež také se nachází v plánech našeho velkého národního divadla, a za amphitheatrem rozprostírají se postupné galerie. Sedadel v přizemí je velmi mnoho a parter k slaní nalézá se, as v polovici sedadel počínaje, po obou jich stranách. Celé divadlo jest nízké, což ale nevadí, a od srdce přál bych nám takového letního krytého divadla.
Drážďany jsem tímto odbyl; ale nevytýkejž mi nikdo, že jsem je odbyl lecjaks. Vždyt jsem svrchu již pravil, že nepíšu podrobného cestopisu. Nezapomínej nikdo na titul těchto náčrtků. Mimo to psáno i u nás již o Drážďanech mnoho a já hodlám větší pozornost věnovati věcem u nás méně známým. —
Celou noc jsem si musel nechat pokaziti, než jsem se dostal z Drážďan do našeho — Frankfurtu. Frankfurt! Každá baba, každá děvečka, každý uličník — třebas by ostatně neměli o zeměpisu ani pojmu, zná u nás to slavné město. Co tu našinci napadne písniček, když do té nebožky německé metropole vjíždí, co nepříjemných vzpomínek budí v české kotrbě — vždyť vše co nám z něho pošlo nestálo za nic až nejvýše na ty frankfurtské uzenky, a i ty také každému nechutnají.
Musím se však přiznati, že Frankfurt je hezké město; ale když má člověk proti něčemu předsudek, je zle. Já aspoň, když jsem si prohlédl znamenitosti, vyhledával jsem zúmyslně i jiné vlastnosti, a tu jsem mezi jiným nalezl,  že je ve  Frankfurtě  mnoho  vydařeného
— 9 —
dobytka — při čemž, rozumí se, myslím jen na ty obrovské koně, tuším že holštýnské racy, podle nichž bezpochyby liti jsou nebožtíci koně na dvorním divadle vídeňském, kteří svého času tolik ostudy nadělali.
Ještě jedno Charakteristiken frankfurtské jsem vypátral, totiž že tamějšl kominici chodí smej čit komíny v bílých ciliudrech. Potkal jsem jich za krátkého svého pobytu osm, z nichž sedm mělo bílé umouněné cilindry a teprv ten osmý cilindr černý. Mčli-li také glacé, nevím, poněvadž měli příliš zamazané ruce, ale předpokládám že ano, jelikož víme ze zkušenosti, že ti naši páni sousedé sahají na všecko jen v rukavičkách.-------
Jeden poklad ale chová Frankfurt: Danekrovu Ariadnu, jedoucí na pantru. Nalézá se v Betmanově museu, v nevelkém to sálo naplněném sádrovými odlitky rozličných plastických děl. Jest ji vykázán zvláštní kabinet červeně vykládaný a osvětlený červeným světlem, jež padá skrze červeně zasklený otvor ve stropě. Skupina ta otáčí se zpolehounka, tak že poskytuje pohled ze všech stran — přičervenalé světlo dodává těm krásným tvarům masové barvitosti, a věru kdyby nebylo té nehybnosti, člověk by se domýšlel, že vidi před sebou nějakou vilu ze starých bájí. Něco bych jí ale přece vytýkal: nemá pěkný teint. Ty černé žilky v mramoru, z něhož jest tesána, mají vliv na její pleť.
Pro lidi, kteří uvažují cenu věci dle toho co stála, musini podotknouti, že byla koupena za 20.000 tolarů.
Mám popisovat ještě ostatní znamenitosti? Mohl bych o nich říci jen co nalezne každý v Bacdckru nebo
— 10 —
v Oriebenu. Aneb mám se snad zmíniti o bankéřů Staedlovi, jenž zemřev r. 181G, odkázal městu mimo svou pěknou sbírku obrazů a rytin neméně pěkné své domy a kapitálek hotových 1,200.000 zl.? To by vyloudilo čtenářům jenom bolestný vzdech, že u nás takoví páni se nerodí a neumírají. O Staedle, kéž bych mohl popel tvůj sebrati a dát tě užívat leckomus v té naší na takové prípady a osoby tak chuďounké Praze! —
Protož, Frankfurte, s bohem ! Je mi v tobě nevolno, nemohu si pomoci. Spěchám raději přes mohutný Mohuč podél krásného Rýnu, o nějž se jeho sousedé již tolik narvali a ještě snad narvou, do těch světových lázní, v nichž loni vrženy byly kostky k onomu strašnému vraždení, jehož překvapujícího průběhu tak málokdo se nadál. Není dnes tak krásně zelený jako před rokem, když jsem se podél něho ubíral. Kalná a špinavá jest voda, jež vytéká dnes z té nové německé říše.--------
III.
Emže. — Lázeňský život. — Nejmladší „císařský" majestát. — lázeňští hosté. —
Tak tedy zde sedím zase, v tom roztomilém údolí, z něhož mne v loni náhlá válka tak nenadále vyhnala. Vše jest již zas tak klidné, jako bylo tenkráte ; smutných tváří vidět pořídku, všude opět panuje veselí a jásot; těch nesčíslných chudáků, již padli za slávu toho bělovlasého
— 11 —
muže, kterýžto se prochází stejně pokojně jako vloni, leda jen trochu pyšněji, po promenádě, nevzpominá nikdo více mimo nejbližší příbuzné; za to ale jest každý druhý muž, jejž potkáš, ozdoben železným kříženi. Mysle všech jsou nadšeny vojenskou slávou, veškerá zášt dřívější proti pruským uchvatitelům zmizela; největší jich protivníci stali se největšími jich přáteli, a každý je pyšen, že náleží k pruské říši. Jest to podivuhodné, jaký převrat učinila minulá válka v annektovaných provinciích. Vloni ještě nenalézáno dosti nadávek na ty „piklhaubnyu, každou chvíli se mi naskytnul někdo, jenž slyše, že jsem z Prahy, s účastenstvím vskutku pohnuti i vým se vyptával na hořovického kurfirata a jeho „Isabely" — a dnes ? — Jistý zdejší občan, jenž vloni o Průsacích nechtěl ani slyšeti, blouznil mi o nich, a pravil, že i Frank-ťurtáci, již s Bavoráky stáli nejpříkřeji naproti pruským svým bratřím, jsou dnes skoro pruštějši než Prušáci sami.
Jak působí moc událostí a co mňše dokázat ten, jenž májo /'«kličkou moc v ruce, itmt jí náležitě poušti! myslil jsem si   tak niimovolně.
Avšak, pardon!  Zdá se mi, že přestupuji program li   nevinných  náčrtků.   Protož volám   se sám   k řádka — naši   policejní komisaři   mohou  míti   ze   mne radost — a povím raději, jaký dojem dělá Emže.
Jest to pěkné Údolí, to údolí lalmské. Objímají je se dvou stran lesnaté vrchy, prostředkem vine se nevelká sice, ale za to dosti špinavá řička Lalina, a po obou jejích břehách jsou nasety ony pěkné, čisté a úpravné domy, jakých nalézáme vždy v lázeňských místech,
—  12 —
na stráních okolních vrchů pak výstavné vily, a to vše, promícháno hustým zelením, poskytuje pohled vskutku velmi hezký.
A nyní k tomu, co pěkný ten obrázek oživuje aneb vlastné oživovati má: k obecenstvu.
Jest ho tu letos! Vše je přeplněno, vše také mnohem dražší než jiná léta, a u pramenů je ráno tlačenice, jakou bych přál aspoň třikrát za týden kase našeho „prozatímního". Ty nejrozličnější zvuky ozývají se se íb stran, nejrůznější národnosti šlapou si svorně na kuří oka, a holdují té teplé bryndě, jež má uleviti jich bolestem. Co tu bylo vloni Francouzů a jak málo jich zde letos! Kdo vi, jak mnoho z těch, již tenkráte zde zdraví hledali, lázní více nepotřebuje.
Ale navzdor tomu pestrému, zajímavému obrazu, jejž promenáda ráno a večer poskytuje, jest život lázeňský velmi jednotvárný a tichý. Připadá mi jako tichá vodní hladina, na níž vystupuji neustále bublinky — větši, menši; ta se leskne, ta ne, brzy mizí a činí zase místo novým. Život jest pořade tentýž, jen lidé se mění neustále. A jest to život tak klidný, že každá, sebe menši událost budí všeobecnou pozornost. Když se císař objeví, a to se stává ráno a večer, běhají pokaždé za ním, a prohlížejí si jej jako nějaké zvláštní nikdy nc-vidané zvíře; když jede někdo v lodičce, a vítr mu shodí klobouk do řeky, dělá to takovou sensaci, že nábřeží jest hned plno lidí, kteří s náramnou dychtivosti sledují honbu za kloboukem často naschvál prodlužovanou.
—  13 —
Pohledněme trochu podrobněji do té směsice. Jest tu mnoho dam, ale málo krásy; mnoho nádhery a přepychu, ale málo vkusu; mnoho mužských, ale dle počínání si jich patrně dosti málo mužů; mnoho židů a přece málo špiny; mnoho oslů a mezků a málo koni; hodně bab a starých panen a málo psů; mnoho bohatství a na pohled, málo žebroty.
Nejvyšší důležitost má, jak jsem pravil, německý císař. Kdo by si byl vloni pomyslel, že za tak krátký čas tak „avan/.ínijc". Jest to posud ta vysoká, elegantní, vzpřímená postava 8 tím přívětivým obličejem, jenž vžr.k rozhlíží se mnohem volněji, řekl bych vítězoslavněji, než minulého roku. Zdá se, že z té avanže zpyšnil. Vloni dčkovával aspoň vlídně za pozdrav, letos to již nedělá. Bezpochyby že ve Francii pozdravování odvyknul. A jak otrocky pozdravují ho jeho poddaní. Zůstanou státi čelem vpřed, klobouk letí na zem, záda se prohnou, a tak se stoji, až císař zmizí. Brrr! Když to tak člověk vidí, myslel by skutečně, že národové jsou stvořeni k vůli svým vladařům. On jde okolo, ani si jich nevšimne neb mávne nejvýše rukou, a oni — při nejbližším potkání ho pozdravují zase tak.
Pyl zde korunní princ — mužný to zjev, a je zde posud bratr císařův, princ Albrecht, který svou vysokou a báječně tenkou postavou mi vždy nahání strach, že z toho volného kabátu a z těch ještě širších kalhot vypadne. A nedej pán bůh, aby padnul; myslím, že by se musel aspoň na dva .kusy přelomit.
Ostatně jsou zde dva sprostii princové, bfth vi z jakého nemeckého Liliputu, néco nafoukanó pruské Šlechty, trochu české a uherské, a jsme s tou vyšší společností hotovi.
Co do národnosti jest tu nejvíce Němců, hodné Angličanů, Francouzů jak již praveno málo, něco Rubu a Poláků, kdežto ostatní národnosti jsou zastoupeny ještě slaběji.
Mám se zmiňovati o jednotlivých osobnostech? Jest jich dosti málo, které stojí za zmínku, a ty, jež povšimnutí zasluhují, schovávám si na pozdější obrázky, v nichž jim bude věnováno více mista. Jen tak všeobecně zatím podotýkám, že jest tu několik dam, jež poutají nezvyklosti svého zjevu na se všecky zraky, a že tu chodí jeden jezovita, jenž mi připadá jako prototyp jezovity. Oči má tak zelené, jako nebožtík kocour mě maminky, jenž těma očima obracel na sebe všeobecnou pozornost; kolmá vráska mezi obočími dodává jim náramně hněvivého a zlého výrazu; vypouklý úzký nos, a dolejší, poněkud vyčnívajíc! a s hořejším pevně sevřený pysk doplňuje tvář tak, že se člověku, na nějž pohledne, zdá, jak by se upíraly na něj zraky jaguára. Věřte mi, že nepřeháním, pravím-li, že je nevolno setkati se s očima jeho.
Pravou jeho protivou jest jiný světský kněz. Má tak božsky pitomou tvář, že se člověk mimovolně musí usmáti.  Pokřtili jme jej „Honzík".
To by tak bylo skoro všechno, nebot nebude nikdo přec ode mne žádati, abych proklepal také trochu ty
—  15 —
polské židy, kteři se ničím neliší od polských židů viibec. Bojím se, že bych vyklepal z nich mnoho nepríjemných vecí.   Dostačí, když řeknu o nich : „jsou tu".
IV. PruSácl n my. — U pramenů. — „Cabinet pour gargariser".
To bylo křiku a volání „hoch", když dnes „der olle Wilhelm" odjížděl. Ten houf u nádraží mohl si pilce vykřičeti, nebof se loučil se svým „drahým čina", jenž nasekal letos tolik slávy svým „milým iliikám"  a jenž jí bůh ví  jak mnoho ještě naseká.
Mnohý z mých čtenářů vzpomene si snad při těchto slovech na pruské laskominy na „glorreiches Königreich Bcehmen." Nu, nesmějte se tomu. (Ji my-. že Němci jsou toho náhledu, jako by jim bylo také zapotřebí zotaveni se po minulé válce? Proč Botaveni? Vždyt nejsou zemdleni! Válka, jako byla minulá, je pro ně hračkou. Oni mohou jen válkou po-Iniiziti a vše se třese, vše padá na kolena. Kdo se neleká až třetí den, mohl by vskutku dostati strach. Já jsem se arci smál, když jsem slyšel takové nafou-kané nei ; ale snad nebudily ve mně hrůzu, poněvadž jsem   jim   už /.vyknul.
.li i to v.tu až hnusné, to nynější počínání si Prušáku. Každý sprostý voják vykračuje si, jakoby byl Franoii  tito  porazil;   důstojníci hledí okolo sebe
— 16 —
s nadutosti, které se vyrovná jenom smčšnost takového vystupováni; každý, jenž na bojišti získal nějaké řády a nyní se vrátil k svému zaměstnáni, má je zavěšené na všech civilních kabátech, a proto musíš neustále poslouchat od svého sklepníka, holiče, domovníka, listonoše atd. atd., kde si řádů těch zasloužil, kolik Francouzů zakousnul, jakými babami byli jeho protivníci, a zvykneš tomu povídání dle jedněch partesů tak, že když se ti naskytne člověk, jenž řekne, že „mariňáci" drželi se všude znamenitě, že se nehnuli z mista, dokud je pažbami neutloukli, že „bylo rozkoší" s nimi se bíti a že Faidherbe je znamenitá hlava, která, kdyby byla měla pořádnou armádu, Průsakům „několikráte natlouci'' mohla — tak mne aspoň jeden poddůstojník, arci jen jeden, ujišťoval — že pak nechceš věřiti svému sluchu.
„Ted jsme my páni, jen do toho, ještě za tepla'1 — zní to všeobecně. A přece jsou lidé, již se počínají toho zimničného hrabání obávat. Když mne došly naše domácí listy, jež pojednávaly o naduté a vyzývavé řeči pruských časopisů naproti Cechům," a já pln vášnivého vzteku měřil ty zpupné postavy, jež v duchu jsou s námi již dávno hotovy, tu setkal jsem se s jedním ze zdejších občanů. Přivedl jsem na to řeč a líčil jsem mu se zápalem, jaké náhledy panují u nás o eveu-tuelni válce s Pruskem, jaký by byl ten boj, jenž by rozhodnul o našem životu, ten boj na nože, jenž by musel skončiti bud úplným naším zničením neb úplným vítězstvím, boj, v němž by byly naším praporem

—  17  —
nejsvétějši pojmy lidské mluvy: vlast, národnost a svo bodá naproti lupičským choutkám bujné nezřízenosti. „Myslíte," odvětil mi, „že by si Prusko chtělo do svého kožichu nasadit vedle molů, jakými budou Elsasy a Lo-i.uinsko, ješté i moly české a moravské, nevyhubivši ani všechna vajíčka molu poznaňského? Já o tom pochybuji vcb'ce. Žaludek, jenž by požil tolik tak těžko trávitelných lahůdek, nemohl by býti zdráv,"
Co jsem měl mu na to říci? Odvětil jsem, kdyby Bia mark se umou tak mluvil, že bych to do Prahy ihned oval. Ale on že se musí spokojit s pouhou zmínkou  v dopi n, H za /minku to stojí, nebot pochybuji, že bo n:»I• tne mnoho itejně smýšlejících Němců. —
Ji tě malou poznámku, Při loňském ohňostroji na pocoftl králi vypáleném zalila pruská orlice nesčíslnými plamen} a v ohromném počtu ohnivých kuli. Letos při téze příležitosti nechtěla se „rozohnit". Zmoklo to vše lil, důkladně, že tu a tam chytl nějaký plamének a vy-ila ohnivá kule. Shromáždění národové proklínali desto, zo i "u lady také mokré, a někdo vedle mne za-brumlal : „Vloni považovali jsme to za dobré znamení — bylo bj  to letos zase znamením?"
„Doj pánbůh,"  řekl jsem  sám k sobě, a říkám to teď jo itfl jednou.
Al>' ' Inka, Právo pozoruji, že jsem ještě nepověděl nie daUll..... Kraži. Však laskavý čtenář mi zajisté odpusti.   Vflruť   jo nutnosti pro  českou kotrbu v této spo-i přece také jednou trochu ulehčila. — J. .s;„»ii   Klepu                                                                    2
.
78
— 18 —
A když již mluvím o ulehčeni, podívejme se trochu k těm pramenům, jež požívají v tom ohledu tak dobré pověsti. Jest jich tu několik a pijou se buď jen čisti, neb s mlékem, nebo se syrovátkou, aneb konečně se jimi vyplachuje jícen. Co do jména zmiňuji se jen o jednom, jenž sluje „pramen kluků", „bubenqnellbad", ku kterému putuji dámy, aby pomoci přírody dosáhly, čeho jim nebe odepřelo.
Ze ten houf u pramenů má do sebe také mnoho zajímavosti, rozumí se samo sebou. Káno o sedmé začne hudba hráti — první kousek je vždy nějaký choral — a tou dobou nastane již také tlačenice. Nejrozličnější zvuky ozývají se okolo tebe; jeden sahá přes druhého, aby co nejdříve toho „zdravínosného nektaru" dosáhnul, pak vše dle předpisu ustoupí o několik kroku a nyní můžeš takřka povahy studovat. Jeden vleje celou sklenici najednou do sebe, aby to měl již odbyté; druhý srká pomalu, aby toho hodně užil; třetí se ošklibá, jako by polykal cvočky; čtvrtý naplní ústa, přimhouří oči a polehounku spouští tekutinu do jícnu, hladě si při tom prsa; pátý pije se zavřenýma očima skrze zuby ; Šestý — sem náleží zvláště ta zlomyslná mládež — drží plnou skleničku tak neopatrně, že při nejmenším nárazu polovička se vyleje, a odhodlá se k piti polovičky druhé s největším namáháním ; sedmý si drží při piti nos, nemoha toho zvláštního zápachu jako po zkažených vejcích snésti — a tak pije každý jinak.
A což teprv vyplachovali! jícnu! Necháš si naplnit skleničku a jdeš  ku dveřím,  na nichž  se stkví nápis:
— 19 —
„Cabinet pour gargariser" „Gurgel-Kabinet". Z daleka již zaráží tě libezné hroohtáni a když ponejprv vejdeš, věru že se smíchu nezdržíš. Podlouhlá světnice je po délce přepažena, a takto rozdělena na dvě oddělení. Nad levým je psáno: „ťiir herren", nad pravým: „für damen". Podél přepažení asi ve výši 4 střevíců je por-culánový žlab, z prken jsou nadělány přihrádky vždy pro jednu osobu a můžeš-li pro smích, spustíš nyní také. Z pravé strany vychází brochtáni celkem sopránové, z levé celkem basové, a harmonie všech těch zvuků působí na tě tak, že děláš, abys byl již venku, a to tím spíše, raáš-li za souseda nějakého polského žida. O, takový polský žid je tak svědomitým u vykonávání své kury, že obyčejně počká obecenstvo čistoty milovné, až dokončí. Má solo, a že je mu to jedno, viděti lze z toho, že ta sola bývají někdy velmi dlouhá.
Jak skončí hudba, počne se promenáda prázdniti a o deváté hodině je všude pusto. Od této chvile jo Em;.'', jako by byla úplně vymřela. Teprv před pátou začnou s<- národové zase trousiti a první zvuky hudby o páté hodině nalézají již četné obecenstvo, jež do osmi zůstane venku a pak se nahrne do „Kursaalu", kdež se odbývá denně bezplatný koncert. — Jak patrno, tvoři hudební produkce hlavní kapitolu v zábavě lázeňského obecenstva. K tomu přistupuji výlety do zdejšího krásného okolí na oslech, ob čas divadlo, jízda na lodkách a konečně — banka. Věcem těm věnovány jsou obrázky následující.
*
— 20 — V.
Pruský diplomat o nás. — Oslové a mezci v Emži. — Gondole. — Divadlo. — Kursál. — Čitárny.
Zdá se mi, že se z politických poznámek již ani nevymaním. Měl jsem bôhví opravdový úmysl, věnovati náčrtek tento již výhradně záležitostem zdejším, a tu pojednou sejdu se s člověkem, jenž několik let strávil v pruské diplomacii. Takovou příležitost jsem si nesměl nechat ujíti a proto přenesl jsem záhy rozprávku na nás a na poměr náš k Prusku. Vyprávěl jsem mu, co měl jsem příležitost pozorovati a o čem jsem se v posledním listu obšírně zmínil, i tázal jsem se ho po jeho mínění.                                                 »
„Víte," pravil mi, „kdybyste si vy tam v zemích koruny české přáli připojení k Německu, vyhovělo by se tomu s největší ochotou a co nejdříve. Ale mně se zdá, že si ho příliš nepřejete."
„Chraň pánbfíh!" zvolal jsem a líčil jsem mu naše smýšlení o věcech těch.
„Pak se nemusíte báti ničeho — není do toho nic, annektovati země tak vyřčeně nepřátelského smýšlení."
Pravil, a maně rozhovořil se o Elsasku, líče, jaká fanatická nenávist tam panuje proti Nčnicňm a jak houževnatý odpor kladou ta nově narozená dítka mateřským snahám matky Germanie.
Jest to krátká poznámka, a mnohý bude ji míti za nepatrnou;  ale zdá se mi  aspoň charakteristickou
— 21 —
pro směr větru, jenž vane v kruzích, jimž člověk onen náleží. Je vidět, že navzdor všelijakým „šmercensšra-jům" dobře vědí, jaký my jsme oříšek.
A nyní zase k Emži.
„Pánbůh požehnej, tu je oslů a mezku!" — pravil jsem sám k sobě, když jsem se poprvé ulicemi jeho procházel. Prosím, at to nikdo nepovažuje za jedovatou poznámku zlomyslného cestovatele a af se mi nevykládá ve zlé, že s diplomata skáču hned na osla. Myslím to s osly do opravdy a jsem rád, že to mohu opravdově myslet, nebot pochybuji, že bych se za těch velikých horek odhodlal pěšky na okolní vrchy, jež poskytují tak pěkných rozhledů.
Pod nábřežím, pod mostem — jak to už obyčejně u nich bývá — stojí v jedné řadě. Stoji tu svorně mezek vedle osla, každému houpá se na zádech bud sedlo pro dámy nebo pro pány a čeká, až ho povolají, při čemž bývá ale obyčejně povolaný též vyvoleným nebo třeba také obráceně. A povolávají a volí se oslové velmi často. Ale běda tomu, kdo se odváží mezi ně, aby si zvíře sám vybral. Všichni ti vodičové v modrých blůzách se. shrnou na něho, každý mu strká svého osla pod nos, vynáší jeho dobré stránky, líčí je co výbor-všech oslích vlastností, až se dotyčné hovado div nezačervená, a ubohý cizinec tratí se mezi samými oslími uchy, s namáháním prorazí oslovský ten šik a reteruje na zed*, kdež už dozorce čeká, aby málo slovy vše obstaral.
Jaké časy mají oslové a mezci jinde — zrovna mi nenapadá, kde asi — a jak se mají chudáci zde! Ubozí

— 22 —
oslové! Dřou je celý den, honí je 8 jedné hory na druhou, náloži na ně často takový flák lidského masa, žo se osel pod ním prohýbá, a ten dobrák střihne nejvýše ušima a cupe a kráčí tak opatrně a tak tiše, jako by měl z toho kdo ví jakou radost. S třetím neb čtvrtým rokem nastává jim lopocení — a se čtyřiadvacátým obyčejně už ..padne", pravil mi jeden vodič; dokončí svůj oslovský život, kdežto u nás mnohý 241etý často ho teprv do opravdy začiná.
Za to si počínají mezkové mnohem energičtěji. Popožeň jej a zabručí; měj ho k trysku po delší dobu, a on se ti najednou v největším běhu zastaví, následkem toho vyšineš se ze sedla, nesediš-li zcela pevně, přijdeš mu na krk, on skloní hlavu a už jsi dole, ani nevíš jak. Mezek se na tebe ohlédne, jako by se ti chtěl vysmát, a vodič přiběhne udýchán a napomíná tě, abys jel pomalu, pak že jistě nespadneš.
Rozumí se samo sebou, že každý osel a mezek — to není přec nic divného — má své jmeno. Lidé si vzájemně dávají dle potřeby jména obou těch zvířátek, proč by se jim tedy navzájem nedávala také jména lidská, při čemž arci naskytuje se zajímavá otázka, je-li to pak také pro ně urážkou? Největší část se jmenuje Moric, Gustav a Ludvík, někdy se vyskytne také Hans a Franz neb nějaké mythologické jmeno, z čehož si arci dotyční patronové nemusí nic dělat, poněvadž je takový čtyřnohý Franz, Ludvik atd. často lepší a užitečnější než jeho dvounohý bratr.
— 23 —
Ale aby se nemyslelo, že jen u nás tak mnozí oslové nám dělají velké útraty, nmsím doznati, že tady nejsou také laciní. Běda cizinci, jenž ponechá vodiči volbu výletu.
Jelikož oslové, jak jsem pravil, stojí pod mostem, nemáme od nich daleko k vodě, a tím jsme se dostali k jiné zábavo lázeňských hostí.
Kikají tomu „gondole", a je to prostá loďka; jmenují ho „gondolier", a jest to špinavý kluk bez kabátu — tot celý arsenál emžských regat. Ale dostačí. Vyjedou-li si dámy, veslují samy aneb naleznou snadno dvou rytířských paží; pluji-li páni, potřebují gondoliera tím méně. Veslující dáma dělá již pouhým svým objevením sensaci, o které by se mi v Praze nebylo zdálo. Páni jsou hůře na lom, a jelikož jejich zde dost, již za každou cenu musi na se pozornost obracet, chápaji se rozličných výstřednosti. Postaví se na př. do loďky a rozhoupá ji tak, až div vody nenabere, při čemž, jak se samo sebou rozumí, tratí neustále rovnováhu. A co z toho následuje? — Ve všech řečech se ozývá: „arrogantní hňup", „nafoukaný floutek", „hlupák" atd., každý inu přeje, aby se skoupal, a vítězný smích ozývá se po celém nábřeží, když mu noha na pomoklé podlaze uklouzne a umělec ve špinavých, jím rozčerených vlnách Lahny proti vůli své trochu se proplákne.
Že takové a podobné arrogance jsou skoro výhradným privilejem německých hosti, jest faktum nezávislé od toho, že je povídá Cech.
— 24 -
O chytání ryb, jež je v celé říčce volné, se nechci ani zmiňovati; mohlo by to být stejně zdlouhavé jako chytání samo.
Když jsi se ráno napil u pramene; pak obstojně se nasnídal; na to prohrál několik tolarů u banky; dále mizerně za drahý peníz se naobědval a konečně nějakým „oslovským" výletem odpňldne zabil: čekáte obyčejně třikrát za týden na večer divadlo.
Divadlo! Kde jsou rohy pražských ulic s tou strakatinou divadelních cedulí, kde naše „letní" na hradbách, novoměstské a to naše malé sice, ale přece příjemné divadélko, v němž je člověk tak jako doma!
Malé jest to zdejší také, ale co pravím : malé! Myslete si emžský kursál — na samostatnou budovu se zde Thálie posud nezmohla — krásný, velký a vysoký to, dokonalý čtverhran, opatřený kolem do kola galerií, jež spočívá na sloupech z přičervenalého mramoru, táhnoucích se z galerií až ku stropu. Zdi kolkolem vykládány jsou mramorem žlutým ; ohromná okna, nahoře zakulacená, tvoří dvě řady, jednu pod a druhou na galerii; těžké hedbávné opony splývají po obou jich stranách ; mezi okuy jsou umístěna vysoká zrcadla v širokých zlatých rámcích ; v koutech květiny, kolem do kola červené divany a prostředek naplněn je stolicemi, jež uprostřed majíce cestu, tvoří dvě oddělení čelem k sobě obrácená. Celý sál dělá vkusnou svou úpravou dojem velmi dobrý.
Nu a má-li se hráti divadlo, postaví se do jednoho ze čtyř koutů na přič malé jeviště, na němž má několik
— 25 —
jen málo osob místa a více méně dobří zpěváci a herci předvádějí operety a veselohry pečlivě vybrané, čemuž se musí rozuměti tak, že jsou pečlivě vybrány ne dle vnitřní ceny, nýbrž dle počtu osob, které pořadatelům byly   k disposici.
Vloni se hrálo obyčejně francouzsky, letos se hraje jen německy. Návštěva je pravidelně velmi četná, a horko tam panující připomíná živě výtečnou ventilaci našeho divadla  prozatímního. --
Z kursálu vstoupí se do přitemnělé sině, jež po obou stranách má čitárny a jejížto zadní strana chová tři vchody k — bance.
V čitárnách, v nichž každému volno čisti vyložené noviny, nalezneš listů poměrně málo. Několik německých, anglických, francouzských, jeden ruský a jeden vídenský. Že vyhovují potřebám hostí špatně, vidno z toho, že každý si dává posílat za sebou noviny své. Mát někdy listonoš celou sbírku novin z celého světa k roznášení, mezi nimiž poutaly pozornost jeho zvláště naše  české noviny  co  zjev zde velmi řídký.
A tím jsme se dostali k místnostem banky. Však: „stůj noho — a. Není sice „posvátná půda", kam nyní chci vkročit, ale na nejvýš zajímavá, velice vábná jest zajisté. Promluvím nejprve podrobně o zařízení a o podstatě herny a až seznámím čtenáře s tím, překlepu zas také  to za fortunou pachtící se lidstvo.
— 26 —
VI. Herna v Emži.
I. Zařízení a úprava herny.
Jest to svůdný cinkot, ten cinkot stříbra. Jdeš-li okolo oken herny, slyšíš ho neustále, přicházíš-li do ní kursálem, vítá té již na mnoho kroků. Ale jest vněm cosi řekl bych děsivého. Mrtvé ticho panuje v síni té, ob čas jen ozve se hlas, oznamující monotone, co padlo, a v tichu tom dutě zni stříbro jako umíráček plným kapsám.
Myslím, že vším právem mohu říci: jako umíráček. Jsou případy — promluvím o nich také — že jednotlivci vyhraj! velké sumy, ale celkem obecenstvo prohrává, prohrává strašlivě. Cifry to dokazuji. Náležft herna zdejší, ve Visbadenu a v Homburku jedné akciové společnosti; společnost ta má veliké závazky, jako: vydržování sadň, čitáreň atd., a přece obnášel čistý výnos vloni as 800.000. Tuším, že vyplácely 33 pre. co dividendu na každou akcii.
Mnohý so snad domýšlí, že možno tam nějak podváděti. Nikoliv. Jest to věc nejčistší náhody, šizení nedá se ani myslet, a přece se prohrává. Proč? — Poněvadž lidé jsou tací, jací jsou, poněvadž není přirozenost lidská spokojena s málem, poněvadž, podá-li se jí prst, chce celou ruku. Zcela chladně vyplácí „croupier" i ty největší sumy. Mluv s ním o tom, a on ti s úsměvem řekne: „Hm, ten přijde zítra zas a nepřijde-li vůbec letos, přijde napřesrok a prohraje vše. Těch příkladů je velmi málo,
— 27 —
že by byl někdo z výhry zbohatnul a bohatství to také podržel." —
Avšak pryč s reflexemi — podívejme se raději, jak to vlastně v té herně vypadá.
„Dětem a osobám v livreji není vstup dovolen" — zní zcela moudré pravidlo ve zlatém rámci za sklem u vchodu visící. Sluha, oděn od hlavy až k patě černě, až na tu světlou ale také černě pruhovanou vestu, změří tě u vchodu a naznačuje zevnějškem svým mimovolně ten smutek, jenž většině lidí z návštěvy těchto síní po-povstává. V elegantní, velmi dlouhé místnosti, do níž nyní vstupuješ, nalézají se dva ohromné stoly a okolo těchto hromadí se obecenstvo. Protlačíme se ku předu, a tu leží před námi to rejdiště štěstěny.
Stůl v pravo jest obyčejná rouleta. Je rozvržen na dvě co do velkosti i co do zařízení úplně stejná pole. U prostřed každého pole nalézá se 36 čísel v řadách po třech, před první řadou oddělení na 0 a 00, po stranách přijdou sazby na lieh a sud, pak barva červená a černá, a na konci rubriky na ony tři tucty, z nichž 36 čísel sestává: první obsahuje 1 —12,'druhá 12—24, třetí 24—36. Mimo to může se sázet po délce na ty tři sloupy, tvořené veškerými číslicemi, jež stojí, jak jsem pravil, v řadách po třech.
A v prostřed obou polovic stolu jest kulatá prohlubina, v níž točí se osudné kolo. Croupier zatočí kolem tím, vrhne kuličku směrem protivným, ta krouží střel-hbitě z počátku, pak povoluje — nyní padne na ono kolo, jež obsahuje v přihrádkách se strany otevřených všech
— 28 —
36 čísel střídavě červených a černých, zavrávorá tam ještě nčkolikkráte, zraky všech kolem stojících utkví na ní toužebně, ba úzkostlivě — v tom dopadne, croupier pronese chladně, kam zabloudila, vidlice jeho a těch ostatních začnou pracovat, t. j. sbírati zlato a stříbro, a když sebrali co propadlo, počne výplata. Nejvyšší výhra náleží tomu, kdo trefil číslo: dostane šestatřicetkrát tolik, co vsadil. Kdo vsadil na dvě čísla, 13krát tolik, na 4 devětkrát a na 6 pětkrát tolik. Na tuctu vyhrá se dvojitá sázka a na barvě sázka jednoduchá. Rozumí se samo sebou, že jest tu ještě několik menších kombinac, které ale lze jen s tíží popsati. —
U tohoto osudí sedí s obou stran dva croupieři a na obou koncích stolu vždy jeden. Před nimi leží houfy zlata a stříbra. Stříbro jest narovnáno v podobě dlouhých jitrnic, zlato v zapečetěných balíčkách po 25 a 50 zlatácích. Největší sumy shrabují a vyplácejí s lhostejností skutečně podivuhodnou a dovednost, s jakou házejí peníze na mista, která vyhrála, jest báječná. Vrhne jej ä la Bosko a tolar dopadne právě tam, kam dopadnouti má.
Panující řeč jo frančina. V té se oznamuje a v té se počítá.
Croupier má postavení dosti obtížné. Tri hodiny musí seděti na svém místě a tu nutno povážit, že není příliš přijemno, za nejparnějších dnů, obklopen tolika lidmi, pořád jen hleděti na kroužící kuličku a shrabovat a vyplácet peníze. Unavuje to nesmírně, jak mne ujišťováno bylo, a hádky mezi sázejícím obecenstvem dosti
— 29 —
často se vyskytující nejsou dle toho, aby postaveni to zpříjemnily. Po třech hodinách ho vystřídají na tři hodiny, po nichž opětně vrací se na své místo. A jelikož se hraje denně od 11 ráno do 11 v noci, přijde na něj řada každodenně po dvakráte.
Ale za to jsou platy jejich velmi dobré; kolísají mezi 3500 až 4500 ba i 5000 franků za tu krátkou letní saisonu. —
Druhý stůl jest také rozdělen na dvě části, ale zde nerozhoduje kulička, nobrž karty. Rozvržení polí jest také zcela jiné. Čísel zde není a lze sázeti jen na čtyry mista, v nichž největší úlohu hraje barva. Když je vše vsazeno — a tím se liší také od předešlého, na němž se sázeti může, dokud kulička nedopadne — položí croupier dvě řady karet. První karta první řady rozhodne o barvě celé řady a nyní se počítají karty dle ceny. Která řada je počtem svým, jenž musí přesahovati 30, bližší jednatřiceti, vyhrála. Znázorním to příkladem. První řada, dejme tomu černá, by obnášela 40. Ted! klade řadu druhou —již obnášejí položené karty 30 k. př., musí tedy odkrýti ještě jednu, a ta rozhodne. Kdyby to byla karta čítající 11 — tuším že „eso" tolik platí, — prohrála řada druhá. Odkryje-li ale ku př. devítku, tak že by druhá řada měla 39 a první 40, tedy prohrála první, černá, a druhá, tedy barva červená, bere. Zde však se bere všude jednou totik, ale navzdor tomu jest oběh peněz u tohoto stolu daleko větši. Základní kapitál jest také mnohem vyšší, ku přikladu 80, 100 až 120.000 franků, a eventuelní výhra anebo  prohra vždy

— 30 —
veliká. Po uzavřeni banky totiž dělá se každodenně summarium, a tu obnáší u stolu karet výhra nebo prohra obyčejně 40.000, kdežto u roulety to přesahuje zřídka 5—6000.
Když se banka „rozbije'', a to se stane velmi zřídka — zde se to stalo naposledy asi před 5 roky a sice rozbil ji tenkráte jakýsi hr. Suvalov výhrou 120.000 fr., jenž ale odjel neviní zdali do Visbadenu aneb do Hom-burku a tam zase vše do posledního krejcaru nechal — přeruší se hraní na 10 minut, sluhové přinesou z protějšího „bureau de banque" nový základ a za čtvrt hodiny se hraje zase, jako by se nebylo nic přihodilo.—
l'.m/.c má svou plynárnu, všechny veřejné místnosti jsou plynem osvětleny, jenom herna ne. V hernách svítí se vždy olejem a to z té jednoduché příčiny, poněvadž by velmi snadno mohla se jedním otočením kohoutku spflsobiti náhlá tma ve všech místnostech, při ulito by umluvení taškáři zcela pohodlně banku vydrancovati mohli.
Podnikatelstvo banky zná své lidi. Potloukat se tu chamraď, že člověk často skutečně s úzkostí sahá po tobolce, zdali ještě nevylítla.
A zvláště letos je jí zde neobyčejně mnoho ; povím později o několika kouscích zvláštní nestydatosti. —
Tím jsem vyčerpal zařízení herny ; nyní posvítíme si na člověčenstvo, jež se tu oku pozorovatele jeví v úplné duševní nahotě. Jest to někdy velmi nepříjemný obrázek, když člověk zapomene na vše a dá se unésti jednou z nejbídnějších a nejnešťastnějších vášní: hraním.
— 31  —
2. Hráči.
Stál jsem se svým přítelem u jednoho z těch stolů, na nichž tak mnohý své jmění nechá, a rozprávěli jsme o sázejících. Náhle obrátí se přistárlá pani, jež stála vedle nás, a praví česky: „Peníze zde vyhrané jsou těžce vydělány; žádný drvoštěp nevystojí pro svůj výdělek tolik strachu, neproleje tolik úzkostlivého potu, jako takový hráč."
Nehledě ani k tomu, jak příjemně dotkly se nás tak neočekávané, sladké zvuky mateřštiny, musím přiznati, že poznámka naši krajanky byla velmi trefná. Jeden pohled kolkolem po těch upocených obličejích s vytřeštěným zrakem ukazuje, co děje se asi u vnitř těchto lidí. I sničvu u stolů těch zřídka spatříš; zimničný ruměnec tkvi na většině tváři, s třesoucí se rukou kladou své peníze na stůl, divoce hledí na kuličku nebo na karty, úzkostlivě počítají zbylé stříbrňáky, prohráli-li, ;i vilmou se, pakli náhodou vyhráli, na výhru jako divoká šelma na kýženou kořist. Vše odloží se stranou: mírnost, trpělivost ba i slušnost. Člověk svlékne takřka se sebe lidskost, a jen, řekl bych, zviřecké stránky jeho povahy vystupují tu v celé své nahotě.
Takový obraz poskytuje větší část hráčů. Jest to obraz působící na pozorovatele prazvláštně: odpuzuje a přece vábí, budí odpor proti nim a přece zároveň také útrpnost. A když pak spatříš někoho, jenž hraje chladně a lhostejně se na ten rej dívá, tu odpočine si zrak tvůj jako na osvěžující oase a již hledíš pokojněji na ty ostatní,

-32-
nebot jest ti to miraovolnou útěchou, že nejsou všichni lidé tací jako onino, již nezdají se ani lidmi v pravém toho slova smyslu býti. Jest to nejvděčnější pole pro toho, jenž lidi chce poznati tak jak jsou, neboť nenapadne žádnému, že je pozorován — nemá k tomu času.
Stojím tam někdy 2—3 hodiny, oko mé bloudi s jedné tváře na druhou a čte v nich jako v otevřené knize.   Hleďte a pozorujte se mnou.
Hle onen mladý muž. Jest co nejelegantněji oblečen, vlasy jsou pečlivé přičísnuty, tvář úplně lhostejná, levá ruka v kapse a pravá na hromádce zlata. Vsadil právě několik zlafáků na barvu, karta padne — vyhrál. Croupier přišoupne výhru k sázce a mladík, jako by to ani nepozoroval, nechá tam vše. Znovu padne karta a ani brvou nepohne, když croupier lhostejně celou hromádku shrábne. Sáhne do kapsy, vyndá plnou lir.si zlatákft a vsadí je nepočítané. — Vyhrál. Croupier je spočítá, vyplatí výhru, a všecko zůstane nedotknuto. Diváci okolo napnutě hledí na karty — mladík ani si jich nevšímá, jako by se ho to netýkalo. Třikráte se opakuje výjev tento. Třikráte již vyplatil croupier výhru a z prvotní hromádky stala se hromada, jež soustřeďuje v sobě zraky všech okolostojících. Jest to již suma mnoha set, a nyni teprv je na mladíkovi vidět jakousi váhavost. Ruka se vztáhne, jako by to shrábnouti chtěla — ale již zase se podepře o stůl a z úst vyplyne mu chladné: „moitié!"' (polovička), první to slovo, jež vůbec pronesl. — Napnutost jest všeobecná, když croupier nyní klade karty — padla — a lhostejně
— 33 —
odpočítá si tento polovici prohrané sumy, lhostejně shra-buje mladík polovici druhou a odchází rovněž lhostejně, pro dnes značné obohacen. —
Pravým opakem tohoto jest protější jeho soused. Tvář jeví tahy dosti pěkné, ale stopy, jež hýřivý život v nich zanechal, mimovolně odpuzují. Oko jest vyvaleno, na lících pálí jej ona červeň, jež jest znamením vnitřního rozčileni — sází také vysoko, ale ruka se třese, pysky se chvěji. Výhru shrabu j e hltavě, při prohře počítá zoufale to, co mu ještě zbylo. Jest zde každý den a dnes má neštěstí. Prohrává skoro neustále — teď vráži zajisté zbytek své hotovosti — zase prohrál. V zimničnim rozechvěni prohledává kapsy, však nadarmo. Vstane kvapně, jako pitomě pohlédne ještě na stůl, pak potácí se ven — kdo ví, bude-li moci své iičty zaplatiti.
Jak nepříjemný jest pohled na takového hráče. —
Ze mezi hráči jest také hodně dám, rozumí se samo sebou.
Už držím jednu — prosím, pohledněte na ni blíže.
Jest to přistárlá již, paní — troufal bych si skoro tvrditi, že stará panna — v modrém, ještě starším lied-bávném obleku. Plna udiveni hleděla na to množství zlata a Stříbra, a prohledla si zvědavě každého, na koho se fortuna usmála. Viděla, jak mnohý vyhrává málo sice, ale často — oč, že ji v okamžiku tom prolétla myšlénka: když může ton vyhráti, proč bys nemohla vyhrát také ty ? — A věru sahá do kapsy, teď drži nejmeuší sázku, •zlatník, v fuče, nčkolikkráte již trhla rukou chtějíc vsadit, obrací jej neustále,  teď — teď jej  tam položila. Krátká
1. ŠtoWa : Klčjiy s ctil.                                                        3
— 34 —
doba nejvyššího napnuti — a nyní přál bych každému viděti ten blažený výraz tváře. Vyhrála druhý zlatník, a okolo úst rozložil se jí radostný úsměv, vítězoslavně ohlíží se okolo sebe — o, tu to asi pálí, že nemůže vykřiknout: podívejte se, já jsem vyhrála. Kvapně vezme oba, prohlíží vyhraný se všech stran a již má kuráž. Vsadí zase, ale o běda! První vyhrání z kapsy vyhání — prohraje, strach opanuje tvář, a už ji popadl démon hry. Chce dostat peníze své domu, vsadí zas, opět prohraje, několikkráte sáhne do kapsy, neštěstí ji neopouští — teď konečně odtrhne se s krvácejícím srdcem ode hry, v očích třpytí se slzy a se sklopenou hlavou kráči ven. Kdo ví, jak měla těch několik zlatých už rozpočteno. Chudák — takové oškubané husy je člověku přece jenom líto. —
Vytknul jsem tyto tři, jež mohou se považovati za základní typy všech hráčů. Ti ostatní jsou jen více méně rozdílné varianty na tato tři themata. —
Ze se hraje s podivuhodným štěstím, jakož i s obzvláštním neštěstím, nemusím ani podotýkat. Za mého pobytu zde vyhrál jakýs pruský důstojník 20.000 tolarů. Štěstí, s jakým hrál tento člověk, žádný z croupierů nepamatuje. Kamkoliv a cokoliv vsadil, vyhrál. Držel někdy barvu jednu 8 až lOkrát — pokaždé padla; po jedenácté ji změnil, zase vyhrál; vrátil se k předešlé — vyhrál opět. Věru zdálo se, jako by on, a ne karty, určoval vítězící barvu.
Nedávno byl jsem svědkem, jak mladý člověk započal s třemi zlatáky a skončil za půl hodinky se 4.000
— 35 —
franků výhry. Vstal a šel domů; nejlépe by byl udělal, kdyby byl ihned odejel. Jiný, šedovlasý již pán, pochodil zase znamenitou roulety; vsázel na tři čísla najednou několik zlatákň a stejným počtem obmyslil také vždy jedno z těch tií čísel. A to, co se stane dosti zřídka, povedlo se mu v půl hodině čtyrykrát. Ty balíčky zlata se mu jen sypaly a když odcházel, musil si příliš obtíženou kapsu rukou přidržovati. —
Ale tak jako těmto se vedlo výbornej bylo i jiných — a ti jsou v rozhodné převaze — již prohrávali kde co měli. Jest zde jakýs italský marquis, jenž navštěvuje Emži již po několik let. Hrál dříve náramně, letos toho už nechal, ale 100.000 franků ho to stálo, než přišel k nahlédnutí, že mu ve hře štěstí nepřeje. Zdá se ale za to, že má tím více štěstí v lásce. Jistý ruský kníže, jenž s jakousi vynikající londýnskou kurtisánkou — mimochodem řečeno, andělsky krásným to děvčetem — Emži navštívil, prohrál s ní za malou hodinku 10.000 franků a usmál se pohrdlivě, když jej uhozcním vějíře k odchodu pobízela.
Uvedl jsem jen tyto dva příklady větší prohry, a zajisté že nikdo z mých čtenářů nebude litovati takových obětí zdejší herny. Za to tím větší útrpnosti zasluhuji lidé, již tu nechají svůj těžce vydělaný groš. Mnohý snad řekne: dobře jim tak, proč hrají. Ne! Nedivme se, že lidé ti pouštějí se do hry. Oni musí každý krejcar těžce vydělat ■— přijdou do herny a tu vidí, jak lidé v minutě vyhrávají takových sum. Což divu, že zatouží po takovém lehkém výdělku, že malá výhra je povzbudí
-36 —
k hraní dalšímu a prohra tím více je rozpaluje, neboť se chytají, jako topící se stébla, naděje, že dostanou zase snad peníze své domů.
Sluha jistého mi známého šlechtice prohrál 800 zl., kapitál to, o němž shromažďoval 25 roků. Vedle mne stál nedávno člověk, jehož mozolovité ruce čpěly strojnickým olejem — zlatník sázel za zlatníkem, prohrával bez přestání a odešel pak v stavu politování hodném. Co noci asi se napracova!, než peníze ty vydělal, kolik dětí asi čekalo doma na otcův výdělek, a za chvíli všechno pryč, všechno neodvolatelně ztraceno.
Za vlády dřívější nesměl žádný tuzemec do herny, a od r. 1866 jest herna v neděli a ve svátek zavřena. A to je zařízení velmi praktické. Menší průmyslníci a obchodníci v Koblenci a vůbec v celém okolí Ľmže jsou úplně na mizině. Cokoliv za týden vydělali, nechali při nedělním výletu ve zdejší herně, a teprv od onoho rozkazu se stav jejich zase trochu,   ale pomalu lepši. —
Ku konci tohoto náčrtku podám svým čtenářům za to, že ho přečtli, recept k bezpečné výhře v každé herně. Pochází od zkušeného croupiera a zní: „Kdo chce vyhráti, at tam nejde." Já to ale modifikuji a pravím: „Kdo chce získati, at tam jde, ale ať nehraje, nýbrž ať spokojí se s pozorováním téch, již hrajou."
3. Taškáři a darebáci v herně.
Každý bude zajisté toho náhledu, a to vším právem,   že  k vyhrávání je  potřebí jen štěstí. Já musím
— 37 —
k tomu doložit, že musí mít člověk také kuráž hájiti výhru svou proti — taškářům.
Zmínil jsem se již v jednom z předešlých obrázků, že se letos v herně potlouká všeliká chamraď. Chamradi té neustále přibývá a čím více jí jest, a čím bližší již konec lázeňské saisony, tím větši též její nestydatost. Jsou to lidé, kteří cestují po hernách, kteří vmísí se mezi sázející obecenstvo a s největší drzosti — nakaženi bezpochyby tou všeobecnou německou annexační horečkou — zmocni so výhry, jež se jim zdá nejpřihodnějši. Vyberou si takového hráče, který nevypadá dle toho, aby spňsobil proto veliký skandál, a pro všechny případy mají naproti nebo vedle sebe „pány, již mohou dosvědčiti, že oni vsadili". Co má puk pořádný člověk dělat? Obyčejně mlčí, když se byl nadarmo k svému hlásil, anebo dělá rámus, avšak obyčejně také bez úspěchu. Croupier pokrčí chladně rameny — on výhru vyplatil, kdo ji vzal, do toho mu nic není. Arci, při obzvláště velikých sázkách se to asi nepřihodí, ale za to tím častěji při menších.
Ca^to vyzrajou tací chlapíci také na banku. Shrábnou kvapně svou výhru a nechají sázku státi; když pak croupier je hotov s vyplacením těch ostatních, tážou se uraženi, kdy oni přijdou na řadu. Croupier se dovolává, že již vyplatil, dotyčná osobnost odporuje, ochotný pan soused se ho vřele ujímá a croupier, aby se vyhnul skandálu a aby se lira nezdržovala, vyplati raději výhru ještě jednou. Pravilo se mi, že se může denně počítat hezká sumička na takovou dvojitou výplatu.
— 38 —
Ve velkých rozměrech „pracoval"' takto vloni jakýs mladý pán. Sázky dějou se jen ve stříbře nebo ve zlatě a jen v posledním okamžiku, když již nezbývá času k proměnění peněz, může se tam hoditi také papír. Co učinil onen nadějný mladík? Sázel na tucty, jež, jak jsem byi pravil, nalézají se na konci stolu, v posledním okamžiku papírový tolar a použil momentu toho, kdy všechny zraky byly obráceny na kuličku, předpokládaje, že padla příznivě, k tomu, že se zvláštní obratností podstrčil pod onen tolar bankovku stotolarovou. Překvapení croupierovo lze si pomyslet; ale musel mlčeti a vyplatit dvě stě a dva tolary. Teprv když se to po druhé opakovalo, dali si lépe na něho pozor a ejhle, najednou ho omrzelo hraní.
Ale kousek skutečně geniální nestydatosti přihodil se nedávno. Jakýs Francouz hodil zlaták na druhou stranu. Sotva dopadl, popadl ho jeden z nejblíže stojících a hodil croupierovi, žádaje za něj drobné. Tento mu promění, on strčí peníze  do  kapsy   a počne sázet.
Francouz stál tu jako omámen. „Cest a moi, monsieur,  c'est ä moi,"*) rozkřikl se pojednou.
Onen si  toho ani nevšimnul.
Francouz popadl vidlici a štouchnul jej přes stôl: „Monsieur, c'est <\ moi."
„Co chcete?" obořil se na něho hrubě v sprosté němčině šťouchnutý.
„Mon napoleon, monsieur."
*) To náleží mně.
— 39 —
„U všech ďáblů, nežvaňte francouzsky, když tomu nerozumím," zněla ještě příkřejší odpověď.
Francouz počal mu v lámané němčině vykládat, oč se jedná.
Ale tu jste toho Němce měli vidět. Počal házeti „šejdíři, šíbaly, podvodníky" atd., křičel, že to byl jeho zlaták a nenechal ubohého Francouze ani k slovu přijít. A co bylo konec písničky? Francouzovi vyplatili ještě jednou jeho zlaták a toho darebáka vyvedli sluhové s připomenutím, aby se tam víckrát neukázal.
Jiná spekulace jest tato. Se slzami v očích a s velikým lamentem přijde ženština do kanceláře banky a počne naříkati, že prohrála své peníze na cestu, a že se nemůže vrátit domů.
„Kam pak chcete jet?"  táže se jí ředitel.
„Ach, prosím,  do Královce."
„A kolik  potřebujete?"
„Ach, prosím, 25 tolarů."
„Blázníte? — Tolik vám dát nemohu." Ted začnou smlouvati. S 5 začnou, ředitel přidává, ona slevuje a tak se obyčejně, je-li město to vzdálené — a jiné se nevybere — sejdou na desíti. Ředitel jí je dá, ona poděkuje, za dveřma utírajíc slzy vítězoslavně se usměje, jde na dráhu a nechá se dovézti za 3 groše třebas do Schaumburku, kde už bydlí od svého narozeni. —
Je-li těch, již berou peníze se stolu, dost, jest ještě více těch,  již   přímo   v cizích   kapsách   hledají
— 40 —
tobolky. A k takovým věcem je arci herna, kde každý jen na ten zkázo- a spásonosný stůl hledí, velmi příhodná. Mají v tom ohledu výbornou organisaci. Jeden ji vytáhne, dá ji druhému, ten odevzdá ji třetímu, jenž s ní kvapně zmizí, a často je tobolka UŽ bůh ví kde, když majitel se počne po ní shánět. Co je pak plátno prohledávati podezřelá individua? Zloděj se ti nabízí třebas sám, abys prohlédl jeho kapsy, a ty musíš ho ke všemu žádat za odpuštění. A jest to zajisté velmi nepříjemné, když člověku vytáhnou tobolku ku př. s 9.000 franky, jako se to stalo jednomu Maďarovi, jenž od té doby se zašpendlenou kapsou chodí. Chudák! Našinec takového strachu nezakusí.
Ale často se stane, že ozve se pojednou hlas: „Komu patří tato tobolka?"  „Mně!" hlásí  se někdo.
„Co je v ní?"
Ten někdo se zapýří, váhá trochu, ale musí s tím přece ven: „Papírový tolar, recepis, účet od ševče a kliček na hodinky." Veškeré obecenstvo spustí ho-merický smích, „poctivý nálezce" se přesvědči, podá mu ji, přijme pyšně poděkování a hledí potupně za utíkajícím majitelem, pro jehož mizernou tobolku se byl  vydal nadarmo  v nebezpečí.
Nezřídka se také přihodí, že přisedne k stolu dáma. Ze přisedne právě k člověku, jenž dle svého sázení zdá se býti při penězích, je rozumí se pouhá náhoda. Sází velmi opatrně, prohodí něco k svému sousedu,  on  odpoví, za chvíli je rozprávka v proudu
— 41 —
a již baví se mezi hrou tak prijemne, že si nevšimne, když vedle něho sedící hráč ho několikkrát — jak už to jinak v té tlačenici být nemůže — loktem šťouchne a za nedlouho se vzdálí. On baví se a hraje dále, pojednou sáhne po tobolce — kapsa prázdna. Veliký povyk, rozumi se; dáma plna zoufalosti, že její vinou o ni přišel, táže se mnoho-li tam měl, a nemůže se ani utišit, když se doví, že tam byla suma větši. Žádá ho nesčíslněkrát za odpuštěni, vsadí ještě několikkrát — ale je k tomu příliš rozčilena, dostává závrať, musí ven na čerstvý vzduch. Pomalu kráčí domů — a proč by nešla pomalu? Kolik v tobolce je, ví,   pan kolega ji   nemůže  tedy  ošidit. —
Jest to vybraná sbírka lidi v takových světových láznich. Dobrodruhové a dobrodružky máji tu nejširší pole své blahodárné činnosti — a je ještě mnoho hloupých lidi na světě, kteří jim jdou na lep. Každá  saisona má své  mrtvé, těžce a lehce raněné. —
Promluvil jsem nyní  o všeobecném životě lázeň skéin,   pozdržel jsem  se  u herny,  u toho  takřka nejvnitrnějšího  centra  života lázeňského, a nezbývá,   než abychom   si prohlédli též některá invidua.   Nebude jich mnoho,  ale ujišťuji již napřed,  že je mnoho   takových.
A nyní může každý, poznav podstatu herny do podrobná, přemýšleti o otázce, je-li to dobré, že bu doucího roku dokončí všechny německé herny svůj přičinlivý život. Nechci činiti žádného nátlaku na úsudek čikoliv, ale podotýkám jenom k důvodu nejhlavnějšímu proti  zrušení, že   totiž pak  pokvetou   herny
— 42 —
tajné, což je stokráte horši, zcela jednoduše: do tajných heren nenalezne tak snadno přístupu třída chudší, a těm, již takové ústavy vypátrat dovedou, to neškodí, když se trochu spálí. Kdo chce kam, pomozme mu  tam. —
Ci nemám  pravdu? —
VII.
Lázeňské typy.
I. „Mylord" a „mylady.u
Haf! haf! haf! —
Ký kozel toho psa bere, že dělá takový rámus? Zajisté že ho někdo dráždí. — Ohlížím se v onu stranu, odkud štěkot přichází, štěkot to tak silný, že obracel na se všeobecnou pozornost lázeňských hostí, kteří byli rádi, že „slyší zas něco, co tam člověk tak snadno neslyší."
V postranním stromořadí stál velký pes a naproti němu jakýs pán. Psa opatřeného košíkem marně usiloval odvléci malý lokaj, ne o mnoho vyšší, a že se psu nechtělo, nebyl žádný div. Onen pán dorážel hůlkou svou velmi obratně na rozvzteklené zvíře a zasmál se vždy hlasitě,  kdykoliv psa trefil.
Vedle pána stála mladá dáma a smála se také. Nevšímali si obecenstva, jež se počalo okolo nich hromadit, nedbali hrubosti upoceného lokaje — on dráždil dál, a oba se smáli vždy vie a více.
— 43 —
Nevím, kdy by je to bylo omrzelo, snad ne tak hned, ale v tom již přistoupil policejní strážník a — našinec by byl s to mysleti, že toho poštiváčka sebral? Ilahaha! chyba lávky — přistoupil k lokajovi, jenž chytil nyní psa za nákrčník, a opřev se o zadní tělo psovo, oběma rukama počal jej strkati za tahajícím lokajem, a to s takovým úspěchem, že za chvíli všichni   tři   zmizeli.
Pán i dáma hleděli za nimi v srdečném smíchu; pak šli dále. —
Byl to nápadný párek. On oblečen velmi ele-gatně — ona v samém hedbáví. Obličej jeho byl hezký, ale zhýralý. Tvář její více zajímavá než hezká: bílá jako sníh s jemným růžovým nádechem — což obé arci mohlo býti zásluhou líčidla — vlasy jako len s leskem začervenalým, oči velké, modré. Oblek její velmi nápadný sice, ale vkusný.
Avšak počínání si obou bylo stejně sprosté. Mluvili zcela hlasitě, potáceli se takřka s jedné strany na druhou, kde jaký pes se naskytnul, rozehnal se za ním on, a dáma stála hledíc na to a popadajíc se smíchy za  boky. —
Kdo je to? Kdo je to? — šla otázka z jedněch úst  do  druhých.
Nikdo nevěděl. Jen rozličnými kusými zprávami a důkladným pátráním vyšlo na jevo, že jest to jakýs anglický  párek, jenž včera  pozdě na večer byl přijel.
Sel jsem ještě chvíli za nimi. „Mylord" svědomitě  se   rozběhl   za každým   psem,   nestaraje  se nic
- 44 —
o dotyčné majitele, kteří ohledem na překvapující jeho drzost a bezohlednost ani si netroufali svých miláčků se ujmouti.
Náhle zastavil. Zapísknul, zakývnul, a okolojdoucí muž s osedlaným oslem se kvapně přiblížil. Osel zůstal státi tak, že by byla musela „mylady", chtějíc na  něj   vylézti,   vystoupit ze  stromořadí  na  dlažbu.
„Obraťte osla sem," poroučel mylord v lámané němčině.
„Hiho!"  pobídnul  muž  osla. Osel se ani nepohnul.
„Goddam, pňjdeš?" zaklel mylord a pustil svou holku, přitlačiv trochu, na zpupná záda oslova, pokud jich  sedlo nezakrývalo.  Osel uskočil ještě dále.
„Cože, ty nechceš?" rozkřikl se mylord rozhorlen a odhodiv hftlku chytil osla za ocas, opřel se silně nohama o zem a počal jej tahati k mylady. Osel, neméně tvrdohlav než mylord, opřel taktéž svá kopýtka, a ihned tu bylo dosti obecenstva, jež se smíchem hledělo na zápas těch dvou — či chci říci toho osla s člověkem. Mylord klel a osel střihal ušima. Náhle oslovi uklouzla noha, mylady vykřikla — mylord ležel  na zádech  a  na  mylordu  osel.
Osel byl ihned zase na nohou; ale mylord, vpadnuv do hlasitého smíchu okolostojících, zdvihnul se do   polou  a zůstal na  zemi  sedět.
„Neudělal jste si  nic?"  tázala se mylady. „Nic. — Ale teď, prosím, vylezte."
— 45 —
Mylady vyhoupla se v sedlo, mylord chytil ubohého osla za ocas, vodič jej popohnal, osel pokročil v před a pomohl takto zase mylordovi na nohy, čímž dřívější   svou  vinu  aspoň  částečně  napravil.
Tak se táhli ulicemi. Napřed vodič, pak osel s mylady a za nimi mylord, hůlkou svou poháněje ubohého   čtyřnohého  filosofa.
O jak   to  vše  bylo  mylady   k smíchu. —
Navštíviv odpoledne hernu, nalezl jsem tam my-lorda i mylady. Mylord seděl s hlavou o ruce opřenou a di'ímal; mylady majíc před sebou hromádku zlata hrála. Házela těmi louisdory jako krejcary — vyhrávala a smála se, prohrávala a smála se také. Když neměla před sebou nic více, hrábla zase se smíchem mylordovi do — kapsy, jenž, z dřímoty své takto vždy vyrušen, pln strachu vytřeštil na ni zrak, ale uslyšev její  smích, s mdlým úsměvem zase zavřel oči.
Hrála již hodně dlouho a počala prohrávati. Byla sáhla milordovi několikkráte do kapsy; nyní učinila tak zase a smála se ještě více, když tam nic více nenalezla.
„Kde pak máte zlato? Chci hrát!" volala čtveračivě.
Mylord počal pomalu prohrabávati kapsy, dlouho nadarmo.  Konečně vytáhnul tobolku a podal ji mylady.
Se smíchem ji přijala a se smíchem ji vyprázdnila. Prázdnou mu ji zase se smíchem vrátila a se smíchem prohrála celý obsah. Se smíchem pak pohlížela .na hru ostatních, vzala jej na to pod páží a se smíchem s nim odešla.
— 46-
Ta žena byla zosobnený smich. — Druhého dne mne navštívil časně z rána můj domáci  pán,  mladý  to muž, jemuž jsem  byl včera večer  o mylordovi  a  o mylady vypravoval.
„Přicházím  vám  povědět   zajímavou novinku." „A ta jest?"  tázal jsem se.
„Zdejši policejní komisař vydělal si sto liber ster-
lingô. Váš  „mylord"   byl dnes   následkem   telegramu
zatknut — jest   to  kasir,   jenž  vydal   se   bez vědomí
svého  principála na cesty, zapomenuv odevzdati kasu."
Zůstal jsem jako omámen.
„A  proto   si  vyjel .do  Emže,   a proto  tak  veřejně vystupoval?"
„Co utekl, nevyšel ještě ze šampaňské opice a ta ho, jak   se zdá,   trochu   popletla.   Policie   jej  musela uložit na  divan." „A mylady?"
„Mylady!" usmál se můj domáci pohrdlivě. „Chytla  se ho kdesi na cestě a nespustila se ho vice." «Aj,  aj, aj!"
„Ach pravda, jen si pomyslete, včera mu prohrála poslední  zbytek  zpronevěřených   peněz,   tak   že
nemohl býti  ani hotel  zaplacen."-------
To byl tedy rub mylorda. Ubohá mylady. Ale ne ubohá; jsem přesvědčen, že se rozloučila s my-lordem také se smíchem.
2. Jak se vrány chytají. V elegantních místnostech jednoho z nejpřednějších hostinců v Emži seděl mladý muž. Pršelo, a proto
— 47 —
vyhledal místnost krytou. Pojednou objevila se na točitých schodech, jež vedou k salonům prvního poschodí, dáma, provázena komornou. Vezmi do ruky „Journal amüsant", nebo třebas i některý franc, modni časopis, a máš ji před sebou, a to tím spíše, any obrázky ty mají obyčejně také velmi hezké tváře. Kráčela po schodech dolů, povyzdvihla si šaty, a ta nejkrásnější nožka objevila se zrakům mladého muže. Že nepatří k nožce pouze šlapadlo až po kotníky, rozumí se samo sebou.
Sestoupila a na nikoho nepohlednuvši vyšla ven; přešla rychle do blízkého krytého bazaru, jenž bídně zastupuje krytou kolonádu, a počala so tu procházeti, může-li se procházením nazývat namáhavé mačkání se lidmi.
Nebyla ani ještě vyšla ze dveří a již měl mladý muž, jehož pozornost na se byla obrátila, také zaplaceno,  a  spěchal  za ni.
Nedivme se tomu. Vždyť všechny zraky obracely se k ni a elegantní a přece skromné vystupováni její vyloudilo i dámám pochvalné poznámky. Na krku visel těžký zlatý' řetěz s velikým medaiilonem, v těch jemných ouškách blýskaly se drahé kameny, na pravé ruce velký náramek a při tom všem hleděly oči její tak nevinně na každého, že i mnohý starší pán za ni se ohlédl.
A byly to oči! Byly jako uhel zespod doutnající,  z něhož jiskry  počínají  sršeti.
— 48 —
Šel několikkráte okolo ni a vždy pohlédla na něj právě tak lhostejně jako na ostatní. Avšak ne, právě nyní podívala se na něj trochu jinak, tak — jak bych to měl říci — inu tak, že mu bylo najednou, jako by se byl dotknul pracujícího elektrického stroje. Nebo se snad mýlil? Ne, nemýlil se, neboť nyní pohlédla na něj zase právě tak. Jak mu tlouklo srdce!
Přestalo zatím pršet, sklepnici otírali rychle mokré stoly a stolice, a za chvíli byla zahrada u bazaru plna lidí. I naše kráska usedla k jednomu stolu s komornou  a  pila  kávu.
Příklad účinkuje: mladý muž usedl nedaleko a pil také kávu. Pil — totě k smíchu. Káva stála na stole a on hleděl ulovit zase takový pohled jako prvé. Avšak nadarmo. Buďto jej opravdu neviděla aneb stavěla se jen tak — zkrátka, hleděla na všechny strany, jenom k němu ne.
Mladý muž skřípal zuby. „Mýlil jsem se přec," zabrumlal   mrzutě.
Nyní  se ohlédla, jako by někoho hledala.
„Garcon,  platit!"  vykřiknul mladý  muž vztekle.
Dáma kvapně pohlédla v stranu, odkud vykřiknutí přicházelo — zraky obou se setkaly zase. O, jaký to byl pohled. Hleděla na něj radostně, jako by chtěla říci: konečně jsem tě nalezla; hleděla na něj toužebně, jako by na jevo mu dáti chtěla, jak ji to těší; hleděla na něj vyzývavě, jak by pověděti chtěla, že by jej  ráda seznala.
— 49 —
■
Mladý muž pojednou nevěděl proč sklepníka byl volal, když tento přiběhl. Ale vzpomněl si záhy, neboť dáma nyní kvapně vstala a zaplativši odešla. Odešla a ani se neohlédla.
Šla do širokého stromořadí a živě rozprávěla s komornou. Lidí tu nebylo mnoho; bylo po dešti a na ten jsou emžští pacienti velmi choulostiví.
Na konci stromořadí poslala komornou pryč. Uvolnila krok a vrátila se.
Mladý muž šel okolo ní — zase tentýž pohled. Vrátil se, předešel a šel opět naproti — v tom pustila dáma slunečník. Jako bleskem shýbnul se po něm, nejsladší úsměv jej odměnil a poděkování její znělo mu jako nebeská hudba.
Podivno, jak nesmělým jej udělal neočekávaný okamžik tento. Uklonil se, sejmul klobouk a pln rozpaků chtěl jíti dále.
„Kuráž, pane," zašeptala pojednou dáma, zakrývajíc si šátkem ústa.
To bylo něco pro něj. „Madame," pravil zajikavě, „smím vám nabídnouti svých služeb?"
„O pane, jak jste laskav," odvětila dáma rozkošně se usmívajíc.  „A což, vezmu-li vás za slovo?"
„Učiníte mne nejšťastnějším člověkem."
„Nuže dobře. — Jen si pomyslite, pane, ráno jsem přijela a nemám posud bytu. Vše je přeplněno, nikde nic k dostání."
„Madame, je-li vám libo, pojďme hledat."
„Smím tak učiniti?"
J. štolba: Klepu * cesl.                                                        4
— 50 —
„Madame, Vi) smíte všecko."
Pohlédla na něj pátravč a zamlčela se na chvíli, hic die zamyšleně před sebe. Pak pravila: „Poslala jsem komornou napřed — pojďme za ní."
Šli a rozprávka přišla brzy do proudu. Mluvili o Emži, o společnosti atd., a pojednou prohodila dáma jako náhodou slova: „můj manžel".
„Váš manžel vás nedoprovodil, madame?" tázal se kvapně mladý muž.
„Můj manžel? — Ne," odvětila dáma a upřela své oči na něj s výrazem bolesti.
„Zdá se, madame, že se vás otázka má nelibě dotkla.  Odpusťte, prosím, je-li tomu tak."
„Ach, pane, nezmiňujte se mi o něm. Mám manžela a přece ho nemám, jsem vdána a přece bez muže." „Jak tomu mám rozumět, madame?" „Pane," odvětila dáma tónem co nejsrdečnějším, „vy jste obrátil na sebe mou pozornost ani ne tak svým příjemným zevnějškem" — mladý muž se začervenal, když při těchto slovech dáma ohnivě jej změřila — „jako spíše upřímností a srdečností své tváře. Jest mi ve vaší společnosti jako ve společnosti starého známého — ach ano, vám mohu povědít, co jsem již zakusila, co na mně provinil tvor druhu vašeho."
Podávala mu ruku, již on vášnivě přitisknul ke rtům.
„Bylo nás mnoho dětí, a já mezi nimi nejmladší. Sotva mi bylo šestnáct roků, provdali mne. Dali mi pěkné jmění,  můj manžel mi ponechal  úplnou volnost
— 51 —
v jednání, a já užívala plnou mírou života, o němž jsem co děvče neměla ani zdáni. Měla jsem přítelkyni, již jsem milovala jako sebe samu, a kterouž předvedla jsem svému manželi, prosíc jej, aby ji miloval co mou sestru. Přijal ji laskavě, ale netrvalo to dlouho. Pojednou stal se k ni chladným a dával mi všemožně znáti, že by si-přál, abych se jí vzdala. Důvodů neměl a také jsem se po nich neptala, neboť jsem nepovažovala za hodno sebe, k takovým žádostem odpovědít. Tu jednoho rána odcestoval a sice náhodou v tentýž čas, kdy odebrala se přítelkyně má na venek. Z počátku jsem dostala několik listů od obou, později přestaly, neboť jsem neměla také času na ně odpovídat. Tu pojednou, pane" — hlas její se nyní třásl — „dostanu z nového světa zprávu, že manžel můj s přítelkyní mou šťastně dorazili do Nového Yorku a že  mne dávají srdečně pozdravovat."
„On vás opustil, vás, takového anděla?" zvolal mladý muž.
„Což jeho nebylo škoda, ale celé jmění mé vzal s sebou. Štěstí, že rodiče, ti dobří rodiče, mne vzali zase k sobě a že nedají svému nešťastnému dítěti ránu tu cítit."
„Madame, jak mohl vám naproti tak jednati?"
„Jednal tak a na tom dost."
„Salon a dva pokoje, madame," hlásila komorná, „jsou v tomto domě k pronajmutí."
„Dovolte, pane," omlouvala se dáma, „abych se na ně podívala." —
*
— 52 —
O jak mu bylo, když stál nyni samoten venku. Počalo se již šeřiti — on cítil posud, jak mu byla tiskla ruku, viděl před sebou ten bolný výraz její líbezné tváře, a bylo mu jí tak líto, tak, že by byl býval hotov ihned nahraditi jí, co ztratila. Nemluvil s ni mnoho, viděl ji dnes poprvé, a přece cítil, že se mu za ten krátký čas velmi zalíbila, ano, velmi! —
Již se vracela.
„Jen si pomyslíte," pravila potupně, „domácí pán nemohl mi ani dodati na stotolarovou bankovku, když jsem chtěla zaplatit byt na tři neděle napřed."
„Smím vám snad sám posloužit?"
„Ne, děkuji, je lépe neměnit, ncbot ty peníze plynou pak jako voda."
..Madame, kdybych vám směl prozatím nabídnout menší bankovku," opovážil se mladý muž pln strachu prohoditi.
„Jste velmi laskav — nevím ani, smim-li to přijmout — nu ale, chci vám dát důkaz důvěry, prosím, zapujčte mi padesátku, půjdeme pak beztoho k bance a tam proměním."
Pln radosti podal jí žádanou bankovku, ona zavolala služku a poslala ji  s bankovkou  do  domu. —
Šli do banky rozprávějíce o manželi — o manželství — o základech manželství, a již byli u  lásky.
Šťastný člověk, ten mladý muž. Nebudu líčiti, co vše si povídali, jen to podotknu, že právě než vstupovali do sálu, pravila dáma tisknouc mu ruku: ..Dnes poprvé nelituji, že mne muž můj opustil.""
— 53 —
„Madame, váš šátek," ozvala se v tom komorná podávajíc ji ho.
„Děkuji."
Vešli a chystali se k hráni. Ale podivno, pojednou vyndala dáma öOtitolarovou bankovku, když si byla dříve se šátkem skoro až nápadně hrála, a zašeptala plna překvapení: „Aj hle, já měla' drobných — ale tu nedostanete, tu věnuji liře."
A hrála, hrála a bytost její pojednou jako by byla vyměněna. Žádostivě hleděla na ty houfy zlata, toužebně patřila za svými tolary — nadarmo, brzy bylo vše ztraceno.
.Snad budu mít s vypůjčenými penězi větší štěstí," obrátila se k svému rytíři.  „Chcete být tak laskav?"
Trochu váhavě podal ji tobolku. Popadla ji chtivě a hrála zase. Avšak neštěstí ji neopustilo. As za půl hodiny vracela mu tobolku prázdnou.
„Pane, odpustte,"' pravila s líbezným úsměvem.
Mladý muž zbledl. „Madame, prohrála jste celou mou hotovost, 800 tolarů."
..Celou vaši hotovost? — Odpusfte, pane, musím vyhledat svou komornou." Vstala a pobrdlivě jej změřivši odešla pyšně ze sálu.
Jako zničeu hleděl za ni mladý muž. Přejel si rukou čelo, hleděl chvíli před sebe jako bez duše, pak kvapní' vstal a vyšel do temné noci.
Druhého dne zaplatil své účty a odejel domů, ale bez toho krásného briliantového prstenu na malíčku, jenž hezkou ruku jeho tak zdobil.
— 54 —
A ona dáma? Ta vypravovala následujícího večera jinému pánovi, že má starého muže, jenž se nachází práve v mořských lázních.
3. Dcery svého otce.
Objeví li se někde starý pán,' nevšimne si toho nikdo, třebas by vypadal i velmi přívětivě a důstojné a měl v knofličkové dirce řádovou pásku. Máli ale po každé straně rozkošné děvčátko, budí pak zajisté všichni  tři  všeobecnou pozornost.
Jednoho večera objevil se na promenádě takový trojlístek. Jak starý pán vypadal, nebudu vypisovat, poněvadž nikdo asi o to nestojí. Ale u děvčátek se můžeme zastavit. Byly patrně sestry — stejně veliké, oči černé, vlasy červené, plet bílá, zoubky jako malované, k tomu velmi vkusný oblek a pohybováni vskutku bezvadné. Každý se za nimi ohlédl, mnozí zůstávali stát, každý se obdivoval, nikdo nemohl najiti, nějaké vady.
Bylo   to   lámání   hlavy,   kdo   by as  byli,   neboť že starý pán  je   bezpochyby   otcem   obou   dám,  v tečným  „pacientům"  nedostačilo.
Když so šeřilo, odebrali se všichni Iři domů, následováni z daleka několika mladými pány. Vešli do úpravné villy a zmizeli, aniž by se byl někdo z nich ohlédl.
Ale nyní nastala domácímu pánu, jenž před domem  sedě noviny   četl,   tuhá   práce.  Každý   z  01
— 55 —
kteří byli šli za nimi, přistoupil k němu a tázal se zdvořile, kdo jsou ti nájemnici, již právě byli vešli? Z počátku odpovídal také zdvořile; když ale rada zvědavých nepřestávala, a on neustále musel odpovídat,   zdvihnul   se  rozhněván  a  zmizel  v domě.
V prvním poschodí zatím pohybovaly se lehounce opony ve dvou oknech. Chtěl bych na to přisahat, že starý pán a jeho dcery ukrývaly se za nimi hledíce  pokradmu  ven.
Pán ze Steruecků — tak se jmenoval starý pán — stal se velmi hledanou osobou. Kdykoliv objevil se sám, a to se stávalo obyčejně ráno, bylo . vždy několik mladíků při ruce, kteří na příležitost číhali, jak by se mu přiblížili. A takových příležitostí naskytlo se velmi mnoho. Pán ze Stcrncekň ku př. vyňal doutník, uříznul špičku a ohlížel se skoumavě, kde by si zapálil. Ihned byl někdo po ruce, jenž mu podával ohně. A jaké neštěstí se při tom pánu ze Sterneekfl obyčejně přihodilo; porouchal skoro vždy podaný doutník, žádal zdvořile za odpuštění, zahodil ho a nabízel ihned své pravé havanské. Ty byly s radostí  přijaly  a   první   krok   k známosti   tak  učiněn.
Aneb se naskytla příležitost taková u banky. Přišel a již mu nabízel někdo stolici. Sedl, prohodil něco, za chvíli byla rozprávka již zapředena a pán ze Sterneck u  měl  zase o  několik známých  více.
Kdo zná tatínka, nemá již daleko k známosti s dcerami. U pramene je vždy nopříjemná tlačenice, dáma   nemůže  se  tam takřka  ani odvážit.  Má se snad
— 56—
otce, takový starý pán, pustiti do tlačenice? Chraň bůh, nač má tolik známých mladíků? Již jsou pH ruce, on je představí dceruškám, dcerušky s líbezným úsměvem podají své skleničky, a ubozí pacienti! Co tu lítá štulců k vůli tém dvěma skleničkám!
Jako byly obě sestry drive chladny a odměřeny, nevšímajíce si na promenádě nikoho, tak přívětivý jsou nyní. Dříve šli všichni vedle sebe; ted jde napřed slečna Marietta, po každé straně rytíř, za ní slečna Charlotta detto s dvěma rytíři a vzadu pán ze Sternecků ve společnosti dvou méně šťastných, kteří  obětují  přítomnost nadějím v budoucnost. —
Bylo to závisti se strany veškerého mužského pohlaví, když se takto procházeli; ještě více ale, když jednoho dne brala se celá společnost na oslech do okolí Emže. Nejšťastnější byli oni mladí pánové. Mohli pomáhati dámám na osly a s oslů, mohli podati své rámě, lezlo-li se na některou věž na okolních vrších k vůli vyhlídce, bylo tu vůbec příležitosti k nesčíslným malým službám galantnosti, při nichž bylo takřka nutností stisknouti  ruku aneb  prituliti  se k dámám.
Pán ze Sternecků znal skoro každého v Emži. Ale podivná náhoda, lidé, s nimiž se byl seznámil, byli vesměs synkové bohatých rodin. Jiný marně se ucházel o jeho  přízeň. —
„Pán ze Sternecků dovoluje si zváti pro dnešní večer pana N. N. na sklenici čaje," znělo pozvání, jehož se dostalo všem přátelům páně Sterneckovým druhého dne po výletu na oslech.
O jak byl jim ten den dnes dlouhý; mysleli, že neskončí se nikdy, a jak krátký byl jim zas večer. Pil se čaj, kouřily se jemné havanské — dámy kouřily také — pak přišlo víno a to muselo téci proudem, neboť se pilo  každou chvíli  na něčí zdraví.
„Pánové," zvolal náhle hostitel, „jsem u výborném rozmaru; nesmím si ho ale pokazit odepíránim si  toho,  čemu jsem již po dlouhý  čas zvyklý.'1
„To jest?  to jest?"
„Hraju každodenně se svými dcerami v karty — jste  uctivě pozváni."
„Sem  s kartami!"
Marietta podala otci karty, tento počal rozdávat a již byla hra v proudu. Mezitím práznily se sklenice, se slečnami vyměňovány ohnivé pohledy, na hru nedávalo se pozor, a přece měl ßkoro každý z mladých lidi na konec větši  nebo menší výhru.
„Pánové, zítra čekám revanche," smál se pán ze Sternecků přívětivě, když jim na rozloučenou ruku tisknul.
A což dcerušky! Každý z oněch šťastných dostal nějaké znameni přízně, každý byl pln nejkrásnějších nadějí.  —
Sotva se za nimi zavřely dvéře, sestoupil se otec s dcerami.  S úsměvem  ukázal na dvéře.
„Ti jsou naši,"  zvolal,  mna si ruce.
Děvčata spustila hlasitý smích.  „S tělem s duší."
r—58 — „Dosavadní vydáni naše i   8 dnešní obligátní první prohrou   obnáší   osmdesát tolarů,  zejtra  ínusi   být  nejméně pateronásobná  suina  doma."
A venku zatím vyprávěli si mladíci, jak je to mrzí, že svého cliarmantnilio hostitele ještě  obehráli! —
Každodenně byla nyní večerní zábava u pána ze Sternecků. Zábavy byly všechny stejné: zajímavé, veselé, vino teklo v proudech, ale nikdo si už nestýskal, že  „charniantniho   hostitele"   obehrál.
A jak by to bylo možné? Stůl, na němž se hrálo, byl mramorový, dcerušky sedíce mezi pány měly rozumí se volnost nahlédnouti jim v karty, a významné pohledy a pohyby rukou, jichž si vínem a snad i láskou rozčileni hráči ani nevšímali, měly zajisté svůj   účel.
Velice spokojen počítal otec s dcerami každého večera výhru a z počátku lhostejně, později ale již se zachmuřeným čelem mladici svou prohru. NejdHve psali domů o peníze, pak najednou nezdály se jim ty večerní zábavy už tak zábavnými, Emže se jim znelíbila, a po několika týdnech stál tu otec s dcerami sám. Byli sami, ale přece se usmívali; nikdo je nedoprovázel na dráhu,  a přece jich to nermoutilo.
„Děti, letos byly dobré žně," pravil pán ze Sternecků, protahuje se v coupé první třídy; „musíme dát na mši,  aby se  nám dařilo ve  Visbadenu  také tak." —
„Děti!" —Myslíte, že to byly jeho dcery? — Já ne! -------
- 59 —
4. K vůli krásným ručkám.
„Tot jsou roztomilí koníci."
„A jak krásný kočárek."
„Sluší jí to řídční koní znamenitě."
„Neumí to ještě, drži uzdu příliš silně."
„Kdo by si pomyslil, že ty malé ručky mají takovou silu."
Tak a podobně volalo procházející se obecenstvo, ohlížejíc se za povozem, jenž po několik dní již obje voval se vždy ráno a odpoledne v ulicích emžských. A věru byl to povoz v každém ohledu zajímavý. Malý, ale co možná nejelegantnější kočárek tažen byl dvěma jak mléko bílými pony, Islanďáky, jichž hřívy přistřihnuty byly tak, že tvořily na krásném jich krku roz-čepejřený hřeben, kdežto husté a jako hedbáv lesknoucí se oliony splývaly až na zem.
V kočárku seděla dáma a řídila koně vlastnoručně. Řídila? Ne. Zdržovala je vlastně, přitahujíc tak těsné uzdu, že bujní koníci každou chvíli vzpínajíce se na zadní nohy stát zůstávali, a dřivé se nehnuli z mista, až mladý livrejovaný sluha vzadu sedící seskočil a je popovedl. Pak běželi několik kroků, znovu počali se vzpínati, sluha zase musel seskočit, a to se opakovalo každých 30—40 kroků po celou projížďku.
A ženský svět hledě na to pravíval: „Neumi to ještě", kdežto svět mužský se při tom jen obdivoval sile těch malých ruček.

— 60 —
Z této poznámky pozná laskavý čtenář zajisti' ihned, že dáma řídicí koně byla velmi hezká. Nebylo to sice již žádné poupě, ale byla to květina plně rozkvetlá, vlastně co nejplněji rozkvetlá, květina to, jež vábí svým zevnějškem a omamuje takřka svou voní, ale zároveň tušit nechává, že nebude snad již dlouho tak vábiti, a ták oinamovati. Velmi jemný obličej vroubený světlým bohatým vlasem, rozhlížel se usmívavc a ruce držící otěže činily to tak rozkošným spôsobení, že zraky zvědavých s obličeje mimovolně na ně padaly.
A proč by neměla mít markýzka krásné ruce V . Je-li dáma markýzkou, nebo něčím podobným, jest to její povinnost, a nemá-li jich, vykládá se jí to velice ve zlé. A ty ruce byly její pýchou. Podlouhlé, úzké a barvy tak nevýslovně jemné a bělostné, že každý, kdo je viděl, hotov byl přisahat, že neviděl nikdy podobných. Každý ale přece ne. Přítelkyně paní markýzky to sice také připouštěly, ale v duchu plny závisti a vzteku nepovažovaly barvu jich za dílo přírody, nýbrž za výtvor uměni. O, co by byly daly za to, kdyby to byly mohly dokázat.
Markýzka — jež mimochodem řečeno velmi zřídka objevovala se veřejně po boku markýzově — spatřila na jedné ze svých vyjižděk jakousi svou přítelkyni. Zaměřila k ní a zastavila.
„Jak se máte, má drahá?" tázala se.
„Spatně dnes," zněla odpověď, ale oči přítelkyně zářily tak zvláštním radostným ohněm  a výraz obličeje
— 61 —

byl tak potutelný,  že by byla markýzka spíše opačnou odpověď očekávala.
„Můj bože, co se vám přihodilo?" a hodivši otěže sluhovi seskočila s kočárku.
..M:\ drahá, vy víte, jak vás miluji."
„Ano, jsem o tom přesvědčena."
„Dnes jsem u špatném rozmaru k vůli vám."
„Urazila jsem vás snad něčím?"
„To ne. Ale slyšte jen." A vzavše se pod pažím šly volně stromořadím. Kočárek jel několik kroků za nimi.
„Nuže?"
„Vy víte, jaké pověsti požívají vale krásné ruce mezi lázeňskými hosty."
Markýzka se usmála, sundala zvolna rukavičku a pravila hledíc na ruku. svou: „Zdaž toho také zasluhují?"
„O, zajisté. My, vaše přítelkyně, jsme pyšný na to, a proto tím více nás bolí, naskytnou li se lidé, již zlomyslně roztrušují všelijaké nepěkné pověsti."
Markýzka zbledla.  ,.A jaké?" zvolala.
„Řeknu vám to, jakožto vaše upřímná přítelkyně. Oni praví, že ta, každým vám záviděná rozkošná barva rukou vašich jest zásluhou jakéhosi zvláštního líčidla.'" Zvuk hlasu jejího byl stejně vítězoslavný jako úsměv, jenž se jí rozložil při slovech těchto okolo úst.
Markýzka ustoupila o krok, krev se jí hrnula ku hlavě a třesoucím se hlasem tázala se: „A kdo to pravil?"
— r»2 —
„Někdo, jemuž lidé takové věci snadno uvěří: vaše komorná."
..Moje komorná?" vzkřikla markýzka.
„Ano, a jen si pomyslite, nabízela nám recept líčidla k prodeji.   Není liž to nestydatost?"
Markýzka se náhle vzpřímila. „Děkuji vám, drahá. za vaši upřímnost a za to, že jste mi dala poznat lidi, ji/, žijou okolo mne.  Na shledanou!"
Vyskočila na vůz, šlehla bičem, popustila uzdu a jako střely letěli uvolněni koníci.
Potupné za ní hleděla jeji přítelkyně. ..Stálo mne to peníze," zašeptala, ..ale doufám, že jsem vydobyla svým rukoum zase místo, z něhož jsi je vytlačila ty." A sedla na lavičku, svlékla rukavice a zakoukala se na své pěkné ruce.
Markýzka zatím jela s větrem o závod. Vřelo to v ni, i ten nejrychlejší běh byl jí příliš volným, nebof hořela nedočkavostí, vyliti zlost svou na bytosti, jež zasadila jí tak těžkou ránu.
Konečně vidi již z daleka svou villu — ještě více popožene koně, ti běži jako splašení, v tom setkají se s četnou kavalkadou na oslech, křik a veliký houf zalekne koně, ti uskočí stranou, kočár narazí na hromádku štěrku, jeden výkřik zavzní z veselého houfu — kočár se převrhl, a bez sebe leží markýzka na zemi. —
Zdvihli ji a donesli ji do nedalekého bytu, kdež přivítala je komorná s hlasitým nářkem. Uložila ji na postel a přikládala jí studené obkladky.
— 63 —
/.a nedlouho otevřela oöi. Oh vil i hleděla okolo sebe jako by novčděla, co to znamená, vtom však již probudily se v ni vzpomínky, nebot u postele stála komorná.
„Ty zmije," zvolala markýzka vztekle.
Komorná pohlédla na ni uleknuta.
„Ty falešný hade, pryč mi z očí, okamžitě pryč— "
„Ale —"
„Žádné odmluvy — tvé štčsti, že mne onen pád, pád to k vflli tobě, tak zeslabil, sice bych ti svftj ji-zdecký bičik rozbila o hlavu."
„Milostpaní, nezlobte se tak," chlácholila ji komorná,  „uškodí vám to."
„Mysliš?" vzkřikla markýzka a jemná její pravice svezla se netušenou silou na tvář komorné, jež se byla právě k ni docela přiblížila.
Komorná se hněvivě vztýčila; oddychovala těžce a oči její upřely se s nevýslovným vztekem na markýzku.
„Paní markýzko," zvolala, zvláštní důraz dávajíc na slovo poslednější, „toho budete litovati. Uslyšíte o mně brzy." Pohrozila ji pěsti a již zmizela ve dveřích.
Zaražena hleděla za ni markýzka; náhle zavolala ji jménem jejím — nadarmo. Poslouchala pak chvíli, nevrací-li se, pak sklesla na polštář, oči upřely se snivě o strop a jen třesoucí se pysky svědčily, v jakém as rozčileni nalézá se její nitro.
Tak ji nalezl markýz. Litoval ji velmi a slíbil, že se poohlédne  sám okamžitě po jiné komorné.   Odešel
■
— Gi-
ft vrátil se asi za tři hodiny s mladounkým krásným děvčetem, jež v jednoduchém ale vkusném šatu skromně nabízelo paní markýzce své služby.
Jako zmámena hleděla tato na ni, a jakési zlé tužení ji opanovalo, když ohlédla se na markýze a pozorovala, kterak uchvácen krásným zjevem tím topí své zraky ve vnadách jeho.
„Jest to vaše přání?" tázala se ho slabým hlasem.
Markýz se kvapně obrátil. „Ano," pravil rozhodně.
,',Přijímám vás, milé dítě," obrátila se na to k děvčeti, ,,ale bucTte lepší té, kterou jsem právě vyhnala."
Děvče slibovalo vše na světě, a první službou, již markýzce proukázalo, bylo, že běželo pro lékaře. Roz-nemohlaf se dosti povážlivě. A bylo to vlastně štěstím pro ni; alespoň nezvěděla, jaké pověsti obíhaly ještě téhož dne mezi jejími přítelkyněmi.
Povím je. Vyhnaná komorná prozradila, že paní markýzka vlastně markýzkou není. Před několika lety měl pan markýz milostnici, kteráž jednoho dne přijala mladé děvče za komornou. Panumarkýzovise komorná ale tak zalíbila, že když ji madame chtěla následkem toho dát z domu, pan markýz sni se rozloučil navždy a s komornou onou na cesty se odebral. Madame zuřila a proklínala šťastnější sokyni, ale nadarmo.
A kdo byla tato sokyně? Nynější „paní markýzka", jejížto ruce budily všude takovou závist.
Rozumí se, že „přítelkyně" zařídily podle toho ihned své chováni.
— 65 —
A   „paní markýzka"?
Stonala dlouho, a když konečně jí nastal první okamžik úlevy, ptala so po markýzovi. Odevzdali jí psaní od něho — otevřela kvapně, přelétla těch málo řádek, ruce ji sklesly ;i proud slzí vyhrnul se ji zočí.
Psaní znělo:
„Milá Ceorgetto!
Vy milujete himotný život, a já toužím již po pokoji. Bude tedy nejlépe, když se rozejdeme. Nepochybuji, že naleznete za mne brzy náhradu, pro všechny I i-ípady ale uložil jsem pro Vás u zdejšího bankéra N. 20.000 franka, zaplativ zároveň napřed již všechny útraty.  Sbohem!                                   Váš Vittore."
Dlouho nemohla promluvit. Pak zazvonila.
Vešla cizí žena.  „Poroučíte?"
„Pošlete mi sem — komornou,"' žádala nemocná slabým hlasem.
„Prosím, ta odjela hned druhý den po vypuknuti vaši nemoci s panem markýzem." —
Kývla, aby odešla. Pak zakryla si tvář rukama a skrze prsty draly se jí hojné slzy.
Plakala pro něho nebo oplakávala ztracenou nádheru? Kdož to ví!
Plakala dlouho a pak hleděla dlouho na své slzami smáčené ruce; hleděla na ně bolestně — snad také proto, že nebyly již tak krásně bilé.
I.  Štolba; Klepu  i ctsl.
— 66 —
VIII. Výlet do Porýní.
Seděti ve vagónu, míti slunce neustále se strany, a sice slunce, jež paprsky své vysýlá silou 27 stupňu na ubohé smrtelníky, není maličkost, a tak to zmalátní, že člověk jest až skoro  otupělým i proti krásám Rýnu.
A to znamená mnoho. Jet zvláště krajina ta, do které dnešní podnikám výlet, plna pôvabu a přírodních kras, ale za zmíněných okolností tratí. Protož nezdržím se při jízdě po železnici a začnu hned porýnským městečkem Assmannshausen, jež bylo strategickým základem mých dalších opcrac.
Není na něm mnoho; a kdyby nebylo té hezké polohy, za kterou nemůže, a toho výborného červeného vína, jež roste v okolí, nestálo by za zmínku. A proto také jsem se zdržel jen tolik, co bych si vybral nějaké dobytče, jež by na svém hřbetu doneslo mne do vyšších sfér Porýnska.
Strhl se rámus, když jsem se objevil se společností svou na stanovišti soumarů, oslů a koní. Sesypalo se to se všech stran a křik a dorážení na nás bylo tím větší a prudší, jelikož místa vodičů zastávaly zde většinou ženy. A jaké to byly smutné postavy: prostovlasé, rozcuchané, osmáhlé, v rozedrané sukni, bosé — jest to zvláštní, že bída jevící se v také míře u osoby pohlaví ženského, více dojímá, než u osob pohlaví druhého. Mne aspoň  dojímala více,  a přece jsem se jich štítil.
— 67 —
Ta dotíravost mi vadila navzdor tomu, že se dá tak snadno vysvětliti touhou po větším výdělku, jenž má je uchránit hladu i po celou budoucí zimu.
Opodál, nemísic so v tento hluk, stála mladá žena. Bída jevila se rovněž v celém jejím zevnějšku, ale ústa se neotevřela, aby naříkala, jen oko hledělo prosebně, hledělo důvěrně a zároveň tak bolestně, že jsem se cítil zvláště dojat. Přistoupil jsem kvapně k ní, tázaje se, není li kůň její zadán?
„Ne, pane,'' zněla tichá odpověď.
„Neberte toho, tot mizerná, prastará, kulhavá herka — zde vemte mého," voláno na mne se všech stran.
Místo odpovědi vyšvihnul jsem se v sedlo, a s pohledem plným vděčnosti  tázala se  mne žena,   kam si
pře j u jet.
„Přes Niederwald  do Riidesheimu," odvětil jsem.
..Toť krásná procházka, pane," pravila a hotovila se k chůzi.
Má společnost byla se zatím také zvířaty opatřila a spěchala as na dvacetkroků přede mnou, popohánějíc je neustále. Mně bylo ženy líto, proto ponechal jsem svému koni volný krok.
Jeli jsme do příkrého vrchu. Čím více jsem vystupoval, tím rozkošnější pohled poskytoval se mému oku.- Kolkolem samé lesnaté vrchy a jimi proplétala se ta zeleuavá voda, na svých vlnách pyšně nesouc četné lodky. Sluneční paprsky padaly kolmo na nás a ubohá žena kráčela s nepokrytou, skloněnou hlavou tiše vedle
mého funícího koně.
*
— 68 —
Bylo mi té ženy velmi líto. Vidčl jsem, že ji tlačí jakýs velký žal — jak rád bych jí byl ulehčil!
„Co jest vám?" otázal jsem se> ji soucitně. „Vypadáte tak smutná."
Pozdvihla kvapně hlavu a jako by nevolila svému sluchu, hleděla na mne.
„Jste snad příliš zemdlena?" pokračoval jsem. „Můžeme si trochu odpočinout."
„Co mi jest?" odvětila táhlým hlasem. „O jak jste dobrý, pane, že se tak nepatrného stvoření takto tážete. — Mnoho, mnoho!"
..Mluvte, a budu-li moci něco pro vás učinit, učiním s radostí."
..Ach, pane," a hlas její se třásl,   „už  je pozdě."
..Pozdě? — Jak tomu mám rozumět?"
„Pane, slySel jste o tom, jak pruská císařovna navštívila jednoho dne po válce berlínskou hlavní nemocnici ?"
„Nuže povídejte."
„Přišla tam a chodila od jedné postele k druhé. Náhle upoutal zraky její voják, jenž maje obě nohy a obě ruce  ustřeleny,   svíjel   se v bolestech   na posteli.
„Jste ženat?" tázala se ho císařovna. „Ano," zasténal ubohý. „Máte dítky?" pokračovala ona. „Tri nezaopatřené," odvětil s namáháním. „Máte-li jakých přání," pravila na to císařovna, „tedy je vyslovte. Roz myslete sena to, než se vrátím." Odešla k jiným, a když se při návratu zastavila u onoho mrzáka s otázkou, co si tedy přeje, odvětil jí tento — víte, pane, co jí odvětil?" a oči mladé ženy sršely blesky.  „Odvětil jí, že
— 6<> —
jediným přáním jeho jest,  aby se jejímu  muži a jejímu synu   stalo právě tak, jako se bylo stalo jemu."
Zamlčela se a těžce oddychovala. „Pane," pokračovala po chvíli, „mnozi upírají, že se to stalo, ale já vím to s jistotou, nebof mfij bratr ležel na posteli vedlejší, slyšel slova ta a viděl, jak císařovna zbledla a kvapně odešla. — Muž onen zemřel, ale já se modlím za jeho duši každodenně otčenáš, jelikož mi mluvil tak ze srdce." .Vám?"
„Ano, pane. Milovala jsem muže, a toho mi zastřelili ve válce. Zanechal mi zde děcko, jež jsem milovala ještě více než jeho, a to mi zemřelo na nakažlivou nemoc, jež vypukla u nás v čas války. Otec mého dítěte nebyl mým manželem a přece jsem v obou žila — štastný návrat z války měl dát dítěti mému otce a mně chotě, a nyní, ach nyní —" a ubohá žena počala plakati křečovitě.
Těšil jsem ji, jak jsem jen mohl. Dokovala mi za mou soustrast, ale v oku jejím jsem četl, že vše těšení je nadarmo.
Za chvíli se trochu utišila a mlčky kráčela pak podlé mého koně.
Kolkolem bylo ticho, ani lístek se nepohnul, jen chvílemi cválal nám naproti vracející se vodič neb vo-dička s vrchu dolů v největším trysku, nic nedbajíc na to, že nejen zvířeti taková jízda velice škodi, nýbrž že by jediný falešný krok při vyhýbáni se nám mohl skutáleti jej i  s dobytčetem  přes kamenitou, příkrou stráň
— 70 —
vysokého vrchu. A při tóra seděly  některé  ženštiny na mužských  sedlech jako mužští.
Dorazili jsme do Niederwald», kdež jsme si odpočinuli, a jeli jsme pak dále stinným lesem k Rüdeshcimu. Nedaleko Niederwaldu zastavila mne mladá žena a ukazujíc na jakés polozbořené klenutí, pravila, abych odebral se do vnitř, že jest to tak zvaná „čarodčjská jeskyně". Vešel jsem úzkým vchodem do úplně tet chodby, společníci moji kráčeli za mnou, držíce se mne a jeden druhého za šosy neb za šaty, a tak dostali jsme se pojednou po dosti dlouhém prohmatávání se do kulaté, zeleně osvětlené jizby, v níž stála ona mladá žena, hledíc s úsměvem na nás. Překvapeni naše bylo veliké; polozborenou tou cestou vejíti do úplně zachované komnaty a nalézti tam někoho, jenž s námi nebyl vešel. překvapí v prvním okamžiku velmi. A což teprv, když mne nyní žena vedla k třem oknům a vybídla, abych pohleděl ven. Zůstal jsem jako omámen. Od oken táhly se lesem tři dlouhé úzké mýtiny, a těmi vidí překvapený cizinec jako v kulatých rámcích tři rozkošné krajinky porýuské, z nichž nejkrásnější jest pro (ti starobylý to a historicky věrně opravený hrad Rheineck, těšící se poloze vskutku překrásné na příkrém skalním výběžku. Mýtiny jsou rozumí se v stínu, krajinky ty ale, ozářeny sluncem, jeví se v světle modravém, což kontrastuje čarovně se stinným osvětlením lesa, vzdálenost jich činí tvary jejich něžnými — jsou to tři obrázky jako vykouzleny vskutku čarodejníckou mocí a překvapí tím více, čím méně se člověk takového pohledu V tak vysokém lese naděje.
— 71 —
Zadíval jsem se do tohoto kukátka a společnici moji byli již dávno pryč, když jsem se loučil s pohledem  tím.
„Pane,  těšilo vás to?" ozvala se pojednou mladá
žena tiše.
„Děkuji vám —- těšilo  mne to nesmírně."
„O, jak jsem Štastna, že jsem vám aspoň tak nepatrným spůsobem mohla dokázat svou vděčnost za vaši   laskavost"
Pohnut hleděl jsem na ni.  Ubohá žena!
A vedla mne dále na t. zv. Resselthurm, nejvyšší to témě, poskytující vyhlídku uchvacující. A zase hleděla na mne s patrným zalíbením, když pozorovala, jak mne rozhled s věže té zajímá. Pak ukazovala ml cestu k „eremitáži", domečku to vystavěnému z kořeno, stromů a větví, jenž čelem obrácen je k protějšímu městečku Bingen, o němž později se ještě zmíním.
Za eremitáži setkal jsem se zas po dlouhém, čase s — muzikantem. Laskavý čtenář bude si myslet, že hrál bud na housle, nebo na harfu, na mandolínu, na dudy aneb alespoň na flašinet. Chyba lávky. Vite jaký nástroj si vybral jemný hudební takt tohoto Po-rýňáka? — Buben. A když mne viděl přijíždět na mé sábovysokó, skoro průhledné Rosinantě, spustil pojednou ..generální marš", až se to daleko široko rozléhalo. Kůň můj učinil smělý pokus, pustiti se v trysk, při čemž zůstalo arci jen při pouhém pokusu,  a žena ona?   Utírala si  holou  rukou  slzy,   jež
21
— 72
ji   tato   nenadálá   upomínka  na vojenského   miláčka jejího  z očí   vynutila.
Ještě jsem jel as 50 krokň. Odtamtud, od tak zvaného Templu počíná příkrá cesta k Rüdesheiinu, jíž lze jen pěšky použiti, a proto rozloučil jsem se se svou vůdkyni a jejím koněm. Dal jsem jí více, než so obyčejně platívá a vděčně zašeptala, tím že jí přibude mnoho ku kapitálku, za nějž hodlá postavit  křížek   na   hrob   svých miláčku.
Vyšinula se na koně, jejž jsem byl právě opustil, pokynula mi ještě jednou a za nedlouho /.mizela za stromy.
Volně sestupoval jsem naznačenou cestou. Krásná krajina, jež se všech stran poutala mou pozornost, dala mi však brzy zapomenout na nešťastnou mou vůdkyni a veselost vrátila se /.polehounku v srdce me. Kráčel jsem překrásnými vinicemi cestou, na níž muže patron kuřích ok slavit veliké žně, k Rýnu, nechal jsem se převézti v malé kocábce a za chvíli nalézal jsem se v onom Bingen, jež, jak jsem pravil, s ere-mitáže vidino, poskytuje hezký pohled. Mám Hei, že má hezkou polohu a nebo že jsem tam vypil láhev výborného Koehusbergu? To by nikoho nezajímalo. Podotknu raději, že obyvatelé města toho požívají po celém Rýnu veliké pověstí co největší pijící, následkem čehož jest Bingen také hotové museum těch nejkrásnějších červených a Kalových nosit. Povím krátkou ale velmi charakteristickou atiekdotu, jež se na Kynu o  nich   povídá.
— 73 -
Bylit se kdysi občané bingenští sešli v hromadu, v niž rokovali nevím již o čem. Pan mešťanosta, zároveň předseda hromady, chce, si něco poznamenat a žádá za tou příčinou, aby mu někdo zapůjčil tužku. Veliké hledáni, však nadarmo; v celém shromážděni nenalezeno jediné tužky. Pan měšfanosta si udělal tedy uzel do šátku a rokovalo se dál. Jelikož mu ale co presidentovi vysychalo příliš v hrdle, dal si přinésti láhev vina. „Pánové, prosím, já zapomněl náhodou svou vývrtku doma, pňjčte mi někdo svou,"' vyzývá pan měštanosta. Okamžik jen. a kolik občanů přítomno, tolik též vyšvihne se rukou a v každé ruce  vývrtka. —
Mobl-liž jsem lépe ukončit svůj výlet, nežli když i se m k večeru sedl v Bingenu na parník a jel po Rýnu až do Oberlahnsteinu? Byl to rozkošný kousek ty. Voda Rýnu jest již zase pěkně zelená, jen tam, kde do něho vtéká něco z Německa, je špinavější. Točí se tím romantickým údolím plným krásných hradu; brzy jedeme v chládku, brzy objedše vrch jsme zase tváři v tvář zapadajícímu slunci, jehož přičervenalý odlesk mění hladinu řeky v plochu ohnivou, k tomu ten pestrý život na lodi — škoda, že jsem již na miste.  —
Několik dni po tomto výletu četl jsem v jednom z porýnských listů, že jakás mladá ženština, jedouc tryskem od Niederwaldu s vrchu dolů, na nejpříkřejší stráni i s koněm se překotila a tak těžce se poranila, že  druhého  dne   zemřela.   Den   před tím   postavila prý
— 74 —
ještě na hrob svého dítěte a jeho otce, jenž padl v poslední válce, vkusný křížek, pod nímž že tak záhy nalezne   místa ani  netušila. —
Ubohá ženo, žes netušila? Zdá se mi spise, že jsi dobře věděla, kdy nastane ti loučení se životem, jenž byl ti jen obtíži. Jest ti zajisté lépo pod zemí, než bylo na zemi.
IX. Po Rýnu do Kolína.
Porýnské parníky jsou velmi pěkné a pohodlné. Nepoužívati jich co možná nejvíce, bylo by při známých  krásách   Kynu proviněním na sobě samém.  —
Rozloučil jsem se s příjemným tím koutkem na řece Lahnč s lehkým srdcem, nebof byl jsem tam tak dlouho, že poznati jsem mohl život v něm se všech stránek a před sebou měl jsem cestu do krajin, po nichž jsem již dávno  toužil.
Vstupoval jsem na loď v roztomilém místečku. Nade mnou k obýváni upravený hrad Oberlahnstein, za ním rozhled do úžiny, jížto'Lahna k Kynu si cestu razí, naproti: náramným nákladem v slohu úplně věrném zřízený Stolzenfels, a na pravo v pozadí pěkné ležící Koblenc spojený s protějším dosti pevným Ehren-breitensteinem  imposantním  mostem.
Obecenstva bylo velmi mnoho a každý hleděl uloviti sedadlo na pokraji lodě, aby pohodlně užívati
— 75 —
mohl vyhlídky na   Rýn.   Mně podařilo   se   usaditi  se na   konci    lodě  tak,   že   pohled   na   oba   břehy   mohl jsem  spojiti v jedno.  Co   největšího  dodává Rýnu půvabu,   jsou   přečetné   hrady   a  zříceniny.   Mnohé jsou docela opravené, vystavené takřka znova a  poskytují dotyčným    majitelům   letní  pobyt   skutečně   úchvatný: jiné  vzpurně  opírají  zvolna   drobící  se  údy   své  větru a  dešti jakoby ne bez  boje chtěly poddati   se  neodvolatelnému osudu.   Vysoké stráně okolních vrchů jsou posety   bujnými    vinicemi,   z   nichž   sem     tam   vyniká bílé staveníěko;   podél  obou  břehů  honí se  vlaky,  na řece   lodě — k tomu ty   báje   a pověsti,  jež člověku napadají při jménech rozličných těch míst, věru krásná jest jízda   po   Rýnu,   ale krásná  jen   až   do   Bonnu. Odtud  krajina trati   svou   romantičnost,    stává se   plochou  a pozbývá následkem   toho svou „hradní" staťáži. Na lodi seznámil jsem se  s mladým  mužem  následkem   okolnosti,  která   mi   byla  velmi   milá.   Slyšel mne mluviti s přítelem česky  a pln  radosti přistoupil ke    mně  a začal   mi   vyprávěti,    že  byl    před  delším časem několik let v Praze, že studoval u Piaristů a Že nenadálé  zvuky mé mateřštiny, jež tak dlouho byl neslyšel,  se ho velmi mile dotkly.   Osud   zavedl rodiče jeho do Cech, avšak brzy se zase vystěhovali — přiklad  to  zajisté následování   hodný — a vrátili  se  se synem  do   Porýní, do  Koblencu. S patrnou rozkoší vypravoval   mi,  že  zná ještě  některá slova  česká a  byl velice   pyšen,    když jsem     jej    pochválil,  že    zbytky svých filologických studií  vyslovuje ještě dosti  dobře.
— 76 —
Byly to zejména: „hezká holka, pilsenské pivo, čert a —  trouba."
Vysvětloval mi ochotně všechny porýnskč zna-menitosti, a byl skutečně příjemným společníkem, tím příjemnějším, an lišil se velice náhledy svými o nás od  svých  soukmenovců.
Nedaleko od nás seděl obstárlý muž, před sebou láhev rýnského. Pil mnoho a velmi rychle, hleděl před sebe a pysky se pohybovaly, jako by mluvil sám s sebou. Když jeli jsme okolo Rolandsecku, zříceniny to, ježto poskytla prý Schillerovi látku k známo balládě: ..lütter   Toggenburg",  ozval   se  najednou  soused ten.
„Treue Schwesterliebe! Hahaha! Útek' by člověk,'" zvolal. „Drahá jest ta sesterská láska, to je pravda, a dělá větší bolesti než každá jiná." Zadumal se zase.
Pohlédl jsem  tázavě  na  soudruha  svého.
„Jen  poslouchejte dále,"   zašeptal   mi.
„Ano, ano," pokračoval onen, „sesterská láska je lepší nežli všechny ostatní lásky." To pravil tónem velmi trpkým a vlil sklenici vína jedním douškem do sebe. „Sklepníku," zařval takřka vypiv, „čerstvou láhev  —  to chladí."
.Sklepník  přinesl   láhev.
..Takového jako jsem já na lodi nemáte, rozumíš?'1 pravil mu, nalévaje si. „Ano, takového osla ne — nesměj se!" vykřiknul na sklepníka, jenž mi-movolné   se  usmál.
„Čert mne může vzíti, když jedu okolo Tog-genburga,"   mluvil   dále.   „Věrná  sesterská láska!   A ti
—  77 —
pitomí lidé tomu věří, jim se to libí, poněvadž to Schiller psal. To má být poesie! Jiné lásky mi dělaly jen radost, a já miloval přece dost. Ale žádná mne nestála tolik pěně/, jako ta věrná láska sesterská." Jeli jsme okolo Drachenťelsu, divokoromantické to  zříceniny.
..Vidíte," zvolal, „tam tu jeskyni asi v polovici hory. Tam zdržoval se drak, jejž zabil Sigfrid. Sklepníku!"   Sklepník   přiběhl.
„Znáš Nibelungy?"  tázal  se ho. „Jest to snad nějaké víno,  pane?" Podíval   se na   něho  opovrženlivě.    „Prvé  jsem řekl,   že  nemáte   na   lodi   většího   osla   nežli jsem já. Máte jej — stokráte většího.  Jdi ho hledat a najdes-li ho, slíbím ti  tolar."
Sklepník nevěda co si má mysleti rozpačitě odešel. „Tam nahoře, pod tou vysokou zdí jsem často sedával — také jednou za krásného večera,"' mluvil cizinec dále. „Byl jsem tam' s ní, s Adélou — ach!" Vzdychnul z hluboká. „Byl to šťastný večer. Ale na zpáteční cestě ji/, nasadila mi sestřička červa do srdce." —
Objevil se Bonu, cizinec prudce vyskočil. „Zde jsem strávil'svá nejkrásnější leta, zde jsem pozual Adélu, zde jsem poznal nejvyšší své blaho a největší své neštěstí," zahrozil pěsti pěknému tomu městečku, zamyslil se a více slova nepromluvil až do Kolína. Jen  stále silně  pil.
„Kdo jest to?"  tázal jsem  se  souseda.
-78 —
„Divná osobnost, již můžete viděti často zde na lodi,"' odvetil tento. „Byl kdysi bohat a m6l srdce velmi dobré. Zamiloval se do krásného děvčete, láska jeho nalezla ohlasu a o dva šťastné lidi bylo na světe vie©. Avšak mel sestru, sestru to lakotnou, jež se svým  mužem   chtivé  pohlížela   na jeho  jmčni.  Kdyby
•ženil, hrozilo snahám jejím nebezpečí — hleděla to tudíž zameziti. Popadla jej za nejslabší jeho stránku: namluvila mu, že dévče miluje jej k villi jeho jmění. Věro, základ ten byl výborný. Na něm vystavěla takovou stavbu lží a tak obratně ho v ni vlákala, že ubožák ji daroval znenáhla své jmění — nevrftetak nedůvěřivě hlavou, jest to prazvláštní povaha — a maje jen hlavu svou a ruce, šel žádat za ruku Adély. Rodina jej,  to  se   rozumí, zamítla,   sestra slavila   vi-
tvi. vzala jej k sobě a přivedla jej k polovičnému šílenství. Po letech teprv sešel se s Adólou zase. Oba byli již staří a tu teprv zvěděl, že jej milovala upřímně, že rodiče však nechtěli svěřiti ji osudu nejistému, a vysvětlovala mu, jak jej sestra oklamala. To učinilo z něho blázna celého. Utekl od sestry — ta náleží k osobám vy-soce váženým, muž její jest vysoce postaven; bratr však je proletářem, jenž dělá jim i sobě ostudu. Divite se ještě, že nenávidí balladu Sohille-rovu a že i Schiller jest mu osobou po sestře nejprotivnější?
Podiven hleděl jsem- s cizince na souseda a s tohoto na cizince. Mnozí se mu smáli, měli jej za opilce. Arci nevěděli, proč je opilcem. —
— 7!) —
Kolín nedlouho na to se objevivší oddělil mne od nových dvou mých známosti. Pochybuji, že se 8 nimi  kdy zase sejdu.
X. Kolín nad Rýnem. — Do lii-usselu.
Náleží to, abych tak řekl, k dobrému tónu ce-stovatelskému, aby člověk, jeli na Rýně, navštívil také Kolín. Kdo neslyšel o kolínském dómu, kdo nezná kolínskou vodu! Jsou to takřka jediné znamenitosti kolinské, k nimž přistupuje ještě krásná a bohatá, výtečně uspořádaná zoologická zahrada, zajímavá radnice a   zvláštní   klecovitý   /.'lezný most.  Tot  vše.
Kolínský- dóm je skutečno krásný, a opravy, jež stály již miliony, pokračuji statně ku předu, ale jest to zvláštní, jak nápadně liší se nové gotické ozdoby od starých. Tyto tak jemné, smělé, štíhlé a celkovi-tým svým dojmem uchvacující, a ony tak neohrabané, masivní, že vedle nich dělají dojem až nemilý. Jsou to dva bratři; jeden elegantní, pln vkusu a ducha, druhý neohrabaný  Bprosťák,  hrající si na elegána.
Vnitřek je velkolepý a oltárni obraz roztomilý. Průvodčí, jenž mi vše ukazoval, měl také malby na skle za nejlepší na světě. Ale odpusťme mu. Nepřišel patrně nikdy ■/. Kolína a považoval vše v chrámu za to nejdokonalejší svého druhu. Ano s patrnou rozdráždě-
- 80 —
ností, která měla do sebe cosi pohnutlivého, ohrazoval se proti dňměncc, že by mohlo býti někde krásnějšího oltářního obrazu, krásnějších maleb na skle a krásnější   stavby. —
Kamkoliv se člověk ohlédne, vidí kolínskou vodu. Vstup do hotelu a na každých kamnech stojí láhev, již sklepník sem postavil, aby ušetril zajisté percento hostu kupování vody té v městě — a aspoň jednu lahvičku koupí   každý   cizinec.
Na ulici je každý druhý krám obchod s kolínskou vodou a přes dvacet Farinň, potomku to vynálezce vody té, honosí se ,. pravým receptem1'. A přece nedostane člověk tak snadno tu pravou. Já aspoň dostal v Praze lepši, nežli byla ta, kterou jsem koupil u  pramene.
Museum kolínské není špatné a dům, v němž je umístěno, velmi pěkný. Věnoval na něj před lety jistý občan přes 100.000 tolarů. Ulice kolínské však jsou úzké a kHvolaké; za jeden den může se člověk Kolína  nabažiti.
A já nabažil jsem se ho tím vice, ana kynula mi Belgie. Na večer vsedl jsem na dráhu, která na rychlovlacích zavedla jen pohodlnou první třídu. Temná noc panovala, když blížil jsem se belgickým hranicím, temná a tichá, přerušovaná jen brčením vlaku a slabým chrápáním mého souseda, malého to hocha as 12tiletého. V Kolíně naložila jej starostlivá matka a dávala mu ještě kopu naučení, jak se má chovati v Cáchách,  kamž   jej   do   učeni   posýlala.   Seděl   s po-
— 81 -
Šátku v koutku a ani nemukal až usnul. Následkem jednotvárného zvuku kol počal jsem zvolna také dřímati; za nedlouho však probudil nás konduktér, žádaje za lístky. Ale jaké bylo překvapení ubohého hocha, když zvěděl, že vlak již pred půl hodinou opustil Cáchy. Nářek jeho pohnul konduktérem. Slíbil, že složí jej v nejbližší stanici a následujícího večera při svém návratu že vezme jej s sebou zpět do Cách. Ubohý hoch! Bila právě půlnoc, když slézal na maličké stanici, osvětlené jedinou lampou. Konduktér odevzdal jej zamračenému, umouněnému sluhovi železničnému, a za dvě minuty hnuli jsme se k Verviers. Měl to smutný vstup do života.
Ve Verviers privítala nás již frančina. Prohlédli nám zavazadla, nechali nás velmi nezdvořile asi dvě hodiny čekati a pak, když již obloha na východě jasniti se počala, jeli jsme dále. S počátku neviděl jsem skoro nic ze svého okénka, jen to jsem pozoroval, že mnoho stromoví zdobí plochou krajinu. Ale když slunce vyslalo první své paprsky a ochotně na vše okolo mne mi posvítilo, tu pln rozkoše ztápěl jsem oči své v utěšené té rovině.
Jest to krásná zemička, ta Belgie. Slýchal jsem vždy, že jest učiněnou zahradou, a věru slýchal jsem pravdu. Každý kousek pudy jest spracován neb osázen, kamkoliv pohlédneš, zříš nejkrásnější skupiny stromu a každou chvíli zaduní vlak po některém pohyblivém můstku četných průplavu. Jak krásného rázu dodává to četné stromoví rovné té krajine, která by bez něho za-
J. Štolba: Klepy z ctní.                                                           G
— 82 —
jisté velmi smutný pohled poskytovala: kde jaká cestička — má své stromořadí; kdo jaká voda, je o vroubena stromy. Ano i meze polí jsou posázeny stromky, v jichž stínu nalezne orající za každého vedra milého chládku. Mezi tím na každém jen trochu vyvýšenějším místě větrné mlýny, jež právě líně svá ohromná ramena otáčejí — a mlýnů těch je na všech stranách — možno věru říci, že jest to krásný pohled, byť i člověk přicházel přímo od Rýnu, kdež se byl namlsal krásných krajinek.
Za takového pozorování ubíhala cesta velmi rychle, a to tím více, ana společnost ve voze byla velmi zajímavá a zábavná. Nacpali nás osm do jednoho odděleni. a těch osm zastupovalo skoro právě tolik národů. Naproti mně seděla Španélka, bledá, patrné churavá, ale s očima, jež mi novolně mi připadly na mysl, když jsem později obdivoval se v londýnské obrazárně Murillovýni obrazům; vedlo ní štíhlý mladý muž — její manžel. Třetí byl Němec, proti nadání velmi zdvořilý a taktu-plný člověk, soused jeho Rus, jenž mluvil o všem náramně rázně a bezohledně, pátý veselý Francouz, jenž nestačil točiti si kraťounké cigarety; šestý byl Vlach, kterýžto se nám smál, že je nám horko, sedmý nevyhnutelný Angličan, jenž hleděl s jednoho na druhého a ku všemu vážné kýval hlavou, a osmý má maličkost z Cech, o kterých věděl jen onen Němec a Rus. Tolik národností pohromadě a přece jsme se neseprali; naopak, bavili jsme se výborně, což arci jsme měli co děkovati jenom frančině. —
Ráno byli jsme v Brusselu.
— 83 -
XI.
Pomřr flánišfiny ku IVa ni-i ní- v Itťlgii. —Boj Flámů za národnost.
Cítil jsem ode dávna vřelé Sympathie k Belgii. Probírajíce se krvavými listy nizozemského povstání proti Španělům nacházíme v něm pravzor útrap našich po bitvě bělohorské, jenž se Ferdinandovi II. tak zalíbil , že některé podrobnosti doslovně opsal a jiné v opraveném vydání opakoval — originálnost tragedii jeho schází aspoň dozajista -- a hledíce nyní na práci flámskych vlastenců k zachování národnosti, vidíme zase před sebou boj   náš národní   i politický proti Němcům.
Se zvláštním pohnutím vjížděl jsem tedy do Brus selu, do toho jeviště hrůzné činnosti Albovy,   do proslavené té kolébky mnoha skvělých bojů za vlast, již bylo obyvatelstvu  hájiti  po   tolik  století   nejen   proti   cizím uchvatitelům,   o kterouž   museli také zápasiti  s mořem.
Miiže-li se říci, že často hlavni město poskytuje v malém obraz celé země, platí to zvláště o Brusselu, kterýžto vhodně naznačuje poměr národnosti Belgie. Dělit se na hořejší a dolejší, nebo na nové a Btaré město. Hořejší, vystavěné na pahorku, panuje městu dolejšímu, jež u nohou inu leží a chová v sobě nejkrásnější namésti a ulice brusselské. Tam sídlí dvůr všemi ministerstvy, tam má šlechta své paláce ; bohatství a  nádhera  rozbily  tu stánek  svůj — vše   ukazuje
k životu pohodlnému, k životu bez namáhání. A v městě
*
— 84 —
dolejším neúhlednč uličky, tím užší, čím dole j i se nacházejí, arci velice oživené čilým obchodem a neustále plny lidi, kdežto ulice hořejšího mesta jsou pomerné tiché a prázdné. Nahoře je sídlo požívání a odpočinku — dole sídlo práce; nahoře lidé žijící skvěle z práce iizí — dole lidé, jižto musí pracovati, chtčjí-li žíti. Onino jsou na vrchu a panují těmto a na vrchu jest též ťrančina, jazyk tříd vyšších, majíc u nohou rlámštinu, mateřštinu vlastního národa, oné třídy, ježto snad proto nazývá se třídou nižší, poněvadž pracovati musí.
Již za dob křižáckých tažení počala frančina se ujímati. Šlechta ji hlavně pěstovala a to s takovým úspěchem, že za vlády burgundské nabývala stále více půdy, tak sice, že flámsky jazyk obmezil se znenáhla jen na lid sprostý a výrazu nalezl toliko v chudičké literatuře knížek modlitebních a prostonárodních. Třídy tak zvané vzdělané styděly se za svou mateřštinu, kterážto vžd}' hlouběji klesala za vlády habsburské a zvláště pak po francouzské revoluci a za panství francouzského v Belgii. Frančina stala se řečí úradní ve všech oborech státní činnosti: zákonodárství, soudnictví, vojsko, vyšší školy, dráhy, pošty, mincovnietví a p. opanovány jsou řeči cizí, ačkoliv jest v ústavě článek zaručující — rovnoprávnost jazykovou. Frančina vnikla již tak do všech kruhů, že bez znalosti její nelze skutečně dosáhnouti žádného postavení — ale lepší se to, nebof Flámové jsou houževnatí, tvrdohlaví. Pozdě se vzpamatovali, velmi pozdě, a pokračují pomalu, jen krok za krokem, ale jde to ku předu. Nejprve vystupovali jednotlivci a ujímali
— 85 —
se té popelky; spolky se tvořily k ochraně jejích práv; počalo se opět flámsky psáti, spisovatelé se množili, časopisy povstávaly, literatura, tato duše každého národního života so oživovala, počala hnáti bujné, bohaté haluze jako keř, jenž po dlouhé nepohodě a všelikých ústroích pojednou v pečlivých, láskyplných rukou a v kyprou a čerstvou zemi zasazen, k novému životu se probouzí. Jest to již krásný strom, známý ve světě, a mnohý pyšný národ došel si již pro štěp k stromu tomu.
Vtom jsou šťastnější než my, kterýmžto slepá zášt našich sousedů nedá vzbuditi uznáni a pozornost v cizině k tak mnohým našim plodům, jež by nám čest dělaly — ale neni-liž v ostatním nápadná podobnost mezi poměrem našim k němčině a poměrem flámštiny k fran-čině? Neopanovala u nás němčina také vše, nevetiela se všude kam jen mohla, nezakousla se nám stejně nebezpečně do těla? Ci nemáme také rovnoprávnost zaručenou — na papíře, a nebyli to jednotlivci též, jižto počali národ náš probouzeti?   —--------
Jihovýchodní část Belgie obydlena jest Valony, jichžto mateřštinou je frančina, arci během času a následkem částečně germánského jich původu tak přetvořená, že čistý Francouz by jí as sotva porozuměl. Jest to dialekt ťrančiny, nejvíce promíchaný kmeny germánskými a galskými.
Tito Valoni jsou základem zmíněného panství fran-činy, množství jejich dodalo vyšším kruhům, mluvicím frančinou čistou, té váhy a dôležitosti, a proti směru snah jejich právě jest obráceno ostří  práce nynějších Flámů.
— 86 —
Flamstina liäi so od holandštiny celkem jen nepatrně, a to bylo příčinou, že když Belgie r. 1815 spojena 8 Holandskem, flámština katolickými kruhy zúmyslně byla zanedbávána a odstrkovánu, kterážto horlivost nepominula ani tehda, když r. 1830 dosáhla Belgie úplné samostatnosti. Podnět k odboji proti Holandsku vyžel tenkrát od Valoníi; Fláruové přidali se k němu z ohledů hlavně náboženských a v odměnu za to pěstována fran-čina na úkor llámštiny s větší pílí než kdykoliv drive, ba silněji než za vlády francouzské.
Důvod, proč mělo býti odňato národu to, co mu je nejdražší, nejsvětější — jazyk jelio, byla obava, aby vlivem príbuzné literatury protestantských Holanďanů nerozšiřovaly se idey protestantismu mezi katolickými ľlámy, aby Rímu nebylo odňato několik milionů dojných kraviček, aby katolická Francie — k tomu aspoň poukazuji v Belgii všeobecně rozšířené podrobnosti z tajného působeni jezovitů vůbec a proti nynější dynastii zvlášť— zachytila příležitostně jablíčko, jež do-zrajíc samo do klína jí spadne.
Ale Flámové tuším od doby té zmoudřeli a přišli k tomu náhledu, že nerozhoduje v životě národním vyznání náboženské, že nemají se přinášeti náboženství oběti, jež hubí a ničí bytost celého národa. Ohled na náboženství přestává tam, kde toto počne se dotýka: i národní podstaty, a stává-li se to, jest to znamením, že zámysly přívržencův takového vyznání nejsou kalé, nebof účel náboženství jest: spojiti národy nejrozličnější  v jednu rodinu.   Či má snad náboženské vyznání
— 87  —
rozhodovati o tom, zda někdo je věrným synem svého národa? Jest to přirozené, spojovati bytost národní tak s jistým náboženstvím, žo bez něho prohlašuje se za nemožnost? Genius národa neptá se, koná li jednotlivec povinnosti své viry, on požaduje plněni povinnosti národních beze všech ohledů jiných, jež by plněni tomu snad v cestě stály. Jemu jest jedno, jeli kdo protestantem neb katolíkem, židem nebo mohamedánem — první jeho otázkou jest: je-li zdárným synem své vlasti; ostatní vše ponechává svobodné vůli a osobnímu přesvědčeni. Náboženství a národnost jsou dvě zcela oddělené zásady v člověku, dva kruhy povinností, které mají točili se okolo svých os samostatně, vedle sebe, a nikoliv zarážet do sebe překážejíce jeden druhému. Každé přestoupeni zásad těchto mstí se na národu; Flámové se o tom přesvědčili, jakož i o tom, jak těžko pak napravovat chyby, jichžto dopustí se národ proti duchu zásad těch.
XII.
Dojem, jejž řini Brüssel. — „Velké tržiště".—Brusselská
i-adiiire. — „Hrothiiis". —Poprava Egmonťa a lloorna. —
Vím sp liší   pražské staroměstské   náměstí  od „velkého
Iržiště". — „Porte do Hal".
Brüssel jest nejen městem pěkným, ale i zajímavým. Co do počtu domů mnohem větši než Praha, má bez předměstí as tolik obyvatelstva jako tato s před-
— 88 —
městíuii. Nachází se na návrši, a to dodává mostu vždy zajímavosti; pohled shora dolů je stejně příjemným jako pohled zdola nahoru. Voda také neschází— stará se oto říčka Senne s mnohými průplavy; zeleň není z ulic vyloučena; pri každém kroku takřka historické upomínky, nějaké umělecké památky, k tomu čilý život dolejšího města, a cizinec prožije, prosní několik příjemných dnů.
Nejzajímavějším místem  v Brusselu jest  bez odporu  „velké  tržiště",  mající pro Brüssel  význam  ten, jaký má staroměstské náměstí pro Prahu,   pro celý český národ.   Jest  to  podlouhlý čtyrhran obsahující nejstarší budovy města.  Na jedné straně  radnice,  budova to s překrásnou fasádou. Přízemek tvoři vysoké sloupořadí nesoucí dvě  poschodí  gotických  oken.    Prostory mezi  okny   podle  šířky   i  délky jsou   zcela   vyplněny soškami vévodů brabantskýeh a v pravo, ne však zcela na kraji,   vypíná se rozkošná věž skoro 400 stop vysoká,  majíc  na  svém  vrcholu sochu patrona brussel-ského, archanděla Michala; socha ta jest 17 stop vysoká a z pozlaceného kovu. Radnice  o  sobě jest překrásná, věž  o   sobě rovněž,   a   přece   dojem   obou   dohromady není nekalený — zdát se budova příliš nízkou proti vysoké své věži.
Uvnitř nalézají se již na chodbách obrazy hlavně rozličných vladařů a ve velikém sále, v němž uzavírají se civilní sňatky, byli Egmont a Hoorn odsouzeni k smrti. Obraz na tkaném čalounu představuje Karla V., vedle něho Marii Uherskou, před ním Filipa  H. a v pozadí
— 89 —
Albu v červeném plášti. Z tuho snad povstala pověst, že v sále tom vzdal se Karel V. trůnu ve prospěch svého syna; však tomu tak neni. Stalo Be t<> v jiném zámku brusselském, jenž v předešlém století vyhořel. Ostatní obrazy představují výjevy z dějin Nizozemska, a strop vymalován pěknými tresky od Jansena.
Naproti radnici jest podivná budova nazvaná „brothiiis", jižto infantka Isabela po moru roku 1625 v průčelí opatřila sochou panny Marie; velkým zlatým nápisem, umístěným pod okny prvního a druhého poschodí, ji prosí, aby zachovala lid před „morem, hladem a válkou". A bylo štěstím pro Belgičany, že tak Isabela učinila; od těch dob jak známo žili jako — v ráji.
Po obou příčných stranách tržnice nacházejí se cechovní domy, staré zajímavé stavby; jedna, představujíc v hořejší své části zadek lodi s dvěma vyčnívajícíma děly, náležela plavcům; jiná, bohatě pozlacená, tesařům; třetí, jednodušší, řezníkům atd.; mezi nimi dosti podivně vypadá šedé dlouhé staveni, ozdobené řadou sešlých poprsí a slouživší drive co městská váha. A uprostřed náměstí toho vypíná se pomník slavných mučenníků Kgmonta a lloorna.
Bylo to v srpnu 1567, když dorazil Alba do Brusselu. S líčenou přívětivostí přilákal nejpřednější šlechtice ku dvoru a devátý srpen téhož roku rozhodnul O osudu Egmonta i lloorna. Byli jati s jinými podezřelými k nejvyššímu ustrnuti národa, a po brzkém odjezdu Markétině započal „krvavý soudní dvůr" svou práci. V jediný  den  prolita na náměstí  tom krev devatenácti
— 90 —
šlechticů, nedlouho na to tu stati van Straten, purkmistr antverpenský, a Casembrood, a 5. června 1ÜG8 konečně došlo na Egnionta a Hoorna.
Ozývaly se hlasy v samém „krvavém soudním dvoře" ve prospěch obou těchto mužů, ale Alba chtěl jejich Bmrti a čemu Alba chtěl, to muselo se státi. Byl to smutný průvod, jenž bral se krátko před 5. červnem zGentu do Brusselu. Tři tisíce španělských žoldnéřů obklopovalo dva bezbranné muže, jichž odpravením doufal Alba zasaditi odporu Nizozemč inu ránu rozhodnou. V „brothui.su", o němž jsem se výše zmínil, strávili poslední svou noc. Biskup Ypernský přečetl jim ortel smrti a nabídnul jim kněžskou svou pomoc Eg-mont přijal rozsudek s velikým smutkem, Iloorn zcela chladnokrevně. Onen poddal se však záhy svému osudu a přijal ochotně potěchu kněze — Iloorn s počátku nechtěl o tom ani slyšet; teprve později tomu připustil. A pak psal Egmont psaní, jímž odporučoval choť a jedenácte dětí svých přízni — králově, a málo již jen hodin zbývalo oběma k žití. Uvnitř temné sině, ovrou-bené pancéři a helcbardami, ticho, rušené jen modlitbou kněze aneb řinčením zbraní, a venku na náměstí při svita pochodní bouchání tesařů, již stloukali popravní lešení. —
Bylo to strachu, aby občanstvo brusselské nepokusilo se o osvobození svých dvou miláčků ! Z „brot-huisu" vystavěli přímo z balkonu chodbu na lešení a dvaadvacet praporců spolehlivých Spanělů zaujalo veliký ten prostor mezi lešením a lidem.   O 10. hodině
— 91  —
vystoupil Egmont na lešeni; políbil podávaný mu křiž, přijal poslední pomazáni — okamžik jen, a Eginonta nebylo více. Sem tam úzkostný, tlumený výkřik, tichý pláč — a již klesá lake Hoorn, neohroženě jako vždy.
Byl to Bmutný den pro Nizozemí a pro Brüssel. Vše zahalilo se v smutek, všude panovalo strašlivé licho, ulicemi procházely se skoro jen silné hlídky zdivočilých vojínů — a s hrůzou hleděl lid vstříc nejbližší budoucnosti.
A prokázal Alba činem tím pánu svému dobrou službu? Dějiny odpovídají na otázku tuto.---------
Čech, an vstoupí na místo, kde ;">3 let před 21tým červnem 1021 odbývalo se stejné divadlo, jest v okamžiku doma, na náměstí staroměstském. Temné obrazy předstupují tu před duši jeho--------ale brzy se vzpamatuje, brzy pozná, že není v Praze, nebot na brussel-ském náměstí vypíná se již vnadživotní velikosti pěkné kovové sousoší Egmonta a Hoorna, držících se v objeti, a před brusselskou radnicí nelesknou se za mřížemi bodáky a dvě děla. —
Jiná upomínka na Albu jest „Porte de Hal". As před 50 lety objímaly Brüssel ještě kolem do kola bašty. Ty padly — šťastný Brüssel! — a čtyři řady stromů stojí nyní na místě, kde jindy stávala děla; tisíce mírumilovných občanů a občanek prohánějí se pěšky, koňmo a ve voze, kde jindy hemžívalo se jen vojsko. Jsou z toho nyní boulevardy a dvou hodin je potřebí, nežli obejdeme je do kola.   Rozdílnost obou  dílů města jeví
— 92 —
se i v nich. Na severních a východních panuje pouze frančina, proudí se život lesklý, vznešený; na západních a jižních ŕlámština i jednoduchost měšťanská.
„Porte de Hal' je jediný zbytek starých opevnění. Jest to pevnůstka vystavěná ve 14. století, v kteréžto sídlel Alba, když katanská práce jeho byla v plném proudu. Zde sídlela smrt svobody, odtud vycházely střely, jež měly celý národ zničiti. Zrovna ji opravovali; stála přede mnou omládlá, jako nalíčená, usmívající se ochechule — ale pod líčidlem prokukovala zaschlá krev, úsměv nedovedl zakrýti strašlivou minulost nevinné prítomnosti. Chová v sobě zajímavé sbírky, ale na jeviště takových tragedii vstupuje člověk jenom s hrôzou, vzpomínka na ně neponechá mu dosti chladnosti, aby pozorně prohlížel kulisy a mašinérii jeho. —
XIII.
Boj Belgů proti Holandsku. — Městský park, v němž boj tou rozhodnut.
Století minula, století to, v nichž Belgové mnoho zakusili a ledacos dokázali, a opět jim bylo podniknouti boj za svobodu.
Bitva u Waterloo nedaleko Brusselu, poslední vystoupení to železného Korsikána, jež stálo jen as 40.000 lidi život, byla rozhodnuta a ostrov sv. Heleny chystal mu smrtelné lože.   Potentáti  evropští potřebovali baštu
— 93 —
proti Francii a spojili za t im účelem Belgii s Holandskem. Myšlénka nebyla Spatná; jsout Holanďané a Belgové jednoho kmene a jižní Valony bylo lze snadno získati poskytnutím trochu Bvobody. Holanďané jsou národem obchodniikýin, Belgové průmyslným; spojením tím otevřeno průmyslu belgickému tržiště svetové. Ale národoví- míní a králové mění. Vilém I. dával ve vSera přednost Holanďanům a zanedbával Belgy ; on bez ohledu na národní svobody a výsady belgické zaváděl zákony holandské; on byl obchodníkem, jenž pouštěl se do peněžních spekulac, v nichž nehleděl na prospěch státu, nýbrž na prospěch své kapsy, a konečně velmi neprozřetelně odstrkoval katolicismus ve prospěch protestantismu. Věci tyto, hlavně ale okolnost poslední', vedly k boji na život a na smrt mezi syny jednoho kmene.
Vilém pracoval Valonům, od nichž vlastně podnět k odboji vyšel, statně do rukou. Nejprve přenesl dluhy Holandska také na Belgii, nesvolil k svobodě nábožensko, k odpovědnosti ministrů, vzal Belgům poroty a soudnictví a dával si povolovati pravidelná vydání na 10 let a nepravidelná na 1 rok napřed. Holanďané šli s vládnu a proto nemohli Belgové dlouho nic poříditi, a to tím méně, ani byli rozštípeni na dvě strany: katolíky a libé-rály. Konečně přišli k rozumu, spojili se a nyní poSalo se jim lépe dařiti, a to tím více, any i mezi Holanďany následkem vysokých daní známky nespokojenosti jeviti se počaly. Podařilo se jim vynutiti na vládě zase poroty,   svobodu   tisku,   odpovědnost  ministerstva  a jiná
— 94 —
práva, ale zároveň docílili Valoni úspěchu, jenž svědčil jasně o jich směru: belgické soudy směly zase pojednávati v řeči francouzské.
Tak jako v boji proti Španělsku nazývali se haji-telé svobody nizozemské „žebráky" dle názvu, jejž byla deputace jich u Markéty od jednoho z rádců jejich zaslechla, tak stal se podobný výrok krále Viléma heslem Belgu doby této. Navštívil totiž Belgii a byv vlude nadšeně přijat, považoval brojeni Belgů proti Holandsku za dílo několika šťouralů a nazval takové jednáni „bezectným". Bleskorycble roznesl se výrok ten aopo-siční Belgové měli své jméno, ľo „žebrácích" přišli „bezectní".
Ze výrok králův přispěl jen ku zvýšení nespokojenosti, rozumí se samo sebou. Odpor stával se vždy povážlivějším, ale na místě, aby včasným částečným povolením zachoval si k řásnou zemičku, chopil se Vilém prostředku opačného. Vzal, co byl musel drive propůjčiti, a propustil sněmy. Z Francie zatím dostavili se lidé, již dovedli rozčilené mysle udržovati v napnuti, a vtom také již došla zpráva o vyhnáni BourL z Francie.
Ale přece zachován pokoj až do 25. srpna. U večer tohoto dne dávána v divadle zpěvohra „Němá z Portici". S jásotem přijalo obecenstvo zpěvy povstalých Neapoli tánů a vyl Tnuvši se ven z divadla srazilo se s nesčetnými zástupy, a první nepokije započaly. Ještě zbýval Vilému jeden prostředek, uchlácholiti Belgy: úpln mospráva.   Ale jak by se   mohl  panovník ,.z boží  mi-
— 95  —
losti" na počátku 19. století odhodlati k tak hroznému skutku, jenž vynucen byl by jen několika „bezectnými" agitátory? Odkazoval žádoBti jich ku generálním státům, chtěje získati Sašu; ale spravedlivá odplata jej neminula. Generální státy se sešly, urážky sypaly se naBelgy. Následkem toho vypukly v Brüssel« nepokoje ještě povážlivější, A tu našlo se i zde, jako později leckdes jinde, několik zbabělých měšťanů, již povolali prince Bedřicha k udrženi pořádku. Přišel se 7000 muži, setkal se dne 21. záři s lidem, jenž táhl mu naproti, zahnal jej a vniknul s nim do města.
Ale zle se potázal. Belgové na nejvýš rozdráždění zatarasili le v domech a na ulicích; Belgové, sloužící ve vojště holandském, opouštěli houfně prapory Bvé a po třídenním pouličním boji, v němž blusa dělnická v prvních se skvěla řadách, byli obmezeni na městský park, až i konečně nepřátelská palba a hlad. při nutily je k opuštění poslední této posice, s niž ztratili celou Belgii.
Park tento jest pravá perla. Tvoří čtverhran přes 600 kroků dlouhý a skoro 400 kroků široký, plný nej krásnějších starých stromořadí, pěkných skupin stromových, bujného trávníku, velkých mramorových nádržek s rybkami a vodotrysky —mezi tím na všech příhodných místech sochy mramorové, poprsí a p., z nichž některé mají skutečnou cenu.
Krutý byl boj V puku tom; svědčit o tom známky posud viditelní', ale pomohl. Na stromech se to již. ■ztrácí,  sochy však budou   o něm   vždycky vypravovati.
— 96 —
Neni snad jediné, jež by nebyla střelbou utrpěla, ale bedlivě pak shledány otlučené části, a spravené sochy jako by pyšně ukazovaly rány, jež utrpěly pro vlast.—
A minula zase leta, co děla a pušky v parku provozovaly svou hudbu; nyní odbývají se tam každou neděli verejné hudební produkce a za vysokého leta skvělé večerní koncerty, při kterýchžto příležitostech shromáždi se taní veškerý krásný svět brusselský. Zdaž někdo z těch tisíců, již uprostred tolio skvěle osvětleného stromoví, v tom líbezném čerstvém vzduchu s úsměvem na tváři a s rozkoši v oku hudbě výtečného orkestru naslouchají, vzpomene si, co krve muselo býti prolito, aby mohli seděti zde tak jak sedí; zda pováži někdo z nich, že na půdě, na niž noha klepá takt k veselé písni, vykrváceli mužové, jižto byli snad jedinou radosti a životem Btaré matky, pýchou sešcdivělého otce, milenci touhou zmírajících dívek, hlavami rodin, které bez nich nejhorší bidé v šanc vydány jsou — mají dobře, že na to nemysli; jak by jim to muselo ztrpčovati požitek, když pomyšlení takové, mimovolně připadající, cizince již dojímá. —
Ale dosti těch historických upomínek vice méně trudných.   Ohlédněme se po veselejších.
XIV. ..Maiiuckeu-Pis". — Umelecké sbírky brusselské.
Ptej se na „Mannekcn-Pis", a každé děcko tě tam dovede. Jest to veliká znamenitost brusselská, paladium,
_
— 97 —
jehož dočasná ztráta na počátků tohoto století celý Brüssel pobouřila a kteréž pak při svém objevení s velikou slávou na Btaré místo dosazeno bylo.
Byl jsem velmi žádostív na poklad ten, ale mimovolně zahrál mi úst                           . Asi dvě neb tři stopy vysoký kovový klučina v toileté, která via toilctou ani nazvána býti nemůže, stoji nad kamennou i/.kou a představuje takto nejprimitivnější studánku.  Věc  sama jest nepatrná,  ale má  svou historii.
Pochází z roku 1619 a děkuje  prý  existenci svou kolnosti,   že   podnikavý   synáček jakéhos véi brabantskóho,  jménem  Godefroy,  z paláce otce   svého utekl  a   v postaveni   tomto   n              byl.
Manneken-Pis má krásné živobytí. Vláda vlastním jměním—ještě před několika lety odporučila mu jakás stará panna 1000 zl. — zvláštní komorník musí za roční plat dvou set franků k němu dolili a při velkých výročních slavnostech, jmenovitě o posvíceni, obléci jej ve zvláštní šat. A co šatů měl již na sólu''. Kdokoliv kdy panoval v Brusselu, oblékl Mannekei                     j. Od počátku tohoto století
barvy  své  již několik                    prvé   skvěl se ve fri
couzské trikolóre, pák v barvě Oraniů, r. 1830 oblékli j"j v blůzu a nyni nasadí mu vždy stejnokroj — měšťanské gardy. Garderóba jolu              m obleků, z nichž každý je určen pro zvláštní příležitost, a nejen to, on má také řád, a sice křiž Ludvíkův, jejž propůjčil mu slavné paměti — Ludvík XV., král bidák. Chudák    Manneken   —   musel    mlčeti,    musel    si    ho
J. Štollm.   Klepu s cest.                                                           7
-98-
nechat pověsiti. Jest to přec jen smutné, když je človek  ze dřeva anebo docela z kovu.-------
Mannekena čítají jedni k historickým, druzi k uměleckým památkám brusselským. Přistupme k poslednějším — ponechávajíce arci zodpovědnost za náhled ten původcům jeho — a můžeme se poohlédnouti ihned po památnostech ostatních.
Umělecké sbírky brusselské nejsou ani veliké ani velkolepé, ale celkem zajímavé. Museum je chudičké. Obrazů poměrně málo a z těch opět ne mnoho, jež poutají; bibliotéka je veliká, bohatá na rukopisy; odděleni přírodnin je malé, ale chová některé pěkné věci, zvláště několik obrovských koster, a konečně připojena tak zvaná „historická galerie", jež obsahuje podobizny a poprsí osob známých z historie belgické, myšlenka to, kteráž by neměla býti pK žádném museu opomenuta.
Krásná jest naproti tomu sbírka obrazů v Arem-bergově paláci. Není obrazu příliš mnoho, ale nejznamenitější jména nizozemských malířů jsou tu zastoupena nejlepšími plody. Mimo to chová palác krásné staré nářadí, etrurské vásy atd.
Největší znamenitosti uměleckou v Brussclu však jest: Wiertzovo museum.
XV. Wiertzovo íimsi-uiu.
Musím   se   upřímně  vyznati,   že  jsem sice   znal jméno Wiertzovo co jméno malíře,  bližšího ale že jsem
99 —
■
o něm věděl tolik skoro jako nic. A protož tím větši byl dojem, jakýž na mno učinila Bbirka prací jeho.
S tíží nalezl jsem romantické, mezi vysokým stromovím skryté stavení, v němž jeden z nejznamenitějších malířů novější doby žil a pracoval nejen ku slávě své li, ale i ku slávo novověkého malířství. Po jeho smrti zakoupila vláda stavení to a umístila tam větši jeho práci, čin to, jimž byla povinna nejen jemu, nýbrž celému národu.
Vstoupil jsem do vysoké, veliké, světlé síně, zvolna rozhlížel jsem se po rozvěšených obrazech — hltal jsem takřka jeden za druhým, a hodiny jsem strávil, než došel jsem k poslednímu, dlouho jsem potřeboval, než odtrhnul jsem se od nich, neboť mimovolnč vracelo se oko k nim zase zpět.
Dojem obrazů Wicrtzových na mne byl ohromný. Prsa se mi úžila, chvílemi bylo mi do pláče, chvílemi hyl bych výskal, chvílemi mráz mi šel po zádech. My-ilénka, idea jest to, co dojímá u něho takovým spůso-:, a idey jeho jsou dílem srdcejímající, dílem vznešené, dílem hrůzné až do kosti. A těm obětoval všechno, ano někdy i esthetickou krásu.
Vše dýše neobyčejnou sílu a energii ducha, vzácnou krásu myšlenek — leži v tom řiiosofie, která človeka uchvacuje, unáší. Nevěděl jsem o životě jeho takřka nic, ale z obrazů vyčetl jsem, že povaha ta byla co nejšlechetnější, vřelého srdce, vrecka plna nejčistší lásky k člověčenstvu. — V bezohledné nadvládě my-:y leží snad,  že vytýkají mu mnohé chyby,  a jest
— 100 —
také pravda, že neškodilo by více idealismu, že kontrasty jeho bývají často příliš drastické, ano že někdy drastičnosti svou až odpuzují, že mnohé mají do sebe cosi démonického, cosi jen hrôzu budícího, aniž by človeka uspokojily; ale navzdor těm a mnohým jiným vadám práce jeho s dojmem se neminou, minouti nemohou, nebof jest jim vtisknut znak, jenž málo vyvoleným jest propůjčen: znak geniálnosti.
Pobledněme na některé. Ku přikladu obraz ..Poslední dělo".
Krásná bohyně se zářící hvězdou nad hlavou, civí-lisace, vznáší se nade světem v průvodu vítězném a ničí všechny znaky uhněteni a bídy lidstva. Právě láme poslední dělo v rukou na dva kusy jako slabou třtinu. Po pravicí nadšené bohyně vznáší Be stařec, drže v rukou knihy moudrosti   a  z                              d   knihami  děcko
s hvézdnatou korunou, vrhající lesklé |                       rabu,
po niž kráčí  civilisaco.  Před ní vznášejí se čtyry její dcery. Jedna přináší lidstvu mír,   druhá  nástn míru, třetí srp k meči připevněný co pokynutí, že: >. překovány budou jednou v nástroje žnoucí obili, a<"i nese v náručí svém zbytky zlomených pout, každým tahem jevíc  božskou svobodu.   V pravo  sestra  civilisace hasí pochodeň války a pálí bídné trosky nepravé si jako jsou koruny, zbraně atd.; slon               >em„hrani
jest  převržen — lidstvo .nein:!   nic od   sebe odlučo. a v pozadí blíží  se  poesie,   malířství,   hudba a  umění,
založily panství na půdě, již připravila jim civilisaco.
101 —
Tot skupina vznášející se v oblacích, skupina to plna nebeského klidu a uchvacujícího ohně, v nejzadnějším pozadí svém majíc jako v mlze naznačený ten život budoucnosti. A pod tím vylíčeny štětcem bezohledným veškeré ty bídy, hlavně válkami spôsobené, jež spočívají na lidstvu a jež odstraniti spěchá ona bohyně. —
S nemenší silou malován jest boj döbra so zlem nad ukrižovaným Kristem, boj o mrtvolu Patroklovu a jiné.
Z menších činí milý dojem obraz: „Věci přítomné před   lidmi   budoucnosti".    Několik  obrovských postav jskýni   klidem  ve   tváři  pozoruje  s rozkošným smíchem titěrné koruny, bodáky, děla, řády atd., jež jeden z nicli na dlani drží.
„Upálené dítě" působí hrozně. Dům, v němž matka zanechala své dítě, hoři. Matka se vráti, vletí do pokoje, jehož oheň se byl již zmocnil, vyzdvihne z hořící kolébky dítko a nalézá je mrtvé. Ta zoufanlivá bolest v tváři vyznačená nedá se popsati. Není to estheticky krásné, ale tak pravdivé, že jest člověku jako by slyšel ten strašlivý výkřik, cítí ten její bol a mimovolně vztahuje k ní ruku, nebof jest přesvědčen, že tato matka nepřežije své dítě, že vrhne se do plamenů, jimž jest tak blízka.
Dojímavý jest obraz: „Ubozí sirotkové". Dva mužové, z nichž jeden šedohlavý stařec, dojati na nejvýš, odnášejí rakev z domu. Dvě drti, hoch a děvče, v šílené bolesti vrhají se na ni, nechtějíce propustiti drahého ne-
— 102 —
božtíka; v pozadí ve dveřích nejstarší sestra v bolu zoufalém ale tichém, a vedle ní maličké děcko, jež sotva na nohou státi dovede, nejsouc ještě si vědomo ztráty, kteráž je potkala, s vyvalenýma očkama hledí plno udiveni na nářek svých sourozenců. Provedení jest čistě realistické, ale člověku, jenž má cit, vstoupí slze do očí.
„Kristem odsouzení" podává taktéž pěknou myšlénku v provedeni pěkném. Kristus kleči, a jednou rukou zastíraje si oči, vztahuje odpudivě druhou proti přízraku, jenž jeví se mu v pozadí a představuje zápas na život a na smrt tří representantů, jichž význam spočívá v mitře, v královském diadému a frygické čepici. Muž v koruně vráží meč do krku muži ve frygické čepici, jenž trhá mu korunu s hlavy. A postava v mitře silnou rukou tepe do člověka, tepe do něho — kalvárským křížem.
„Dvě dívky" podávají zvláštni kontrast. Krásná, kyprá obnažená dívka s úsměvem pohlíží na — kostru jednou spanilé ženy, usmívá se, jako by nevěřila že tomu tak, a kostra úsměšně cení své zuby, že bude kdysi také takovou. —
Některé z obrazů Wiertzových jeví velmi šfastný hu-' mor,jenž po výše zmíněných obrazech tím více překvapuje, ku př. známá bajka o třech přáních, z níž vyobrazen jest okamžik, kdy jelítko příroste mlsné bábě k nosu. Výraz obličejů obou jo rozkošný.
„Domovník dřímající u okna", „Pes ve výklenku", „Děvče pootevřenými dveřmi vykukující" a jiné jsou žerty,   ale  tak plasticky malovány,   že by člověk  při
— 103 —
prvním pohledu přisahal, že jsou tam dotyčné osoby skutečně.
Mnohé z obrazů jeho jsou malovány na zdi, na základě vlastního Wiertzova vynálezu. —
Cetnó jsou věci, jichž lze Wiertzovi vytýkati, ale celkem jsou malby jeho výtvory ducha, jakých málo rodi se ve světě uměleckém; pokoušel se také v plastice a vymodeloval několik skupeni, která nejsou špatná. Nadšeno piše životopisec jeho, dr. Watteau, o něm co o umělci i co o člověku — možná že mnohé ušlo příteli, co kritikovi ujíti nemělo. Ale pravdu praví, že smrt jeho uvrhla celou Belgii v smutek, kteráž v něm ztratila jednoho ze svých nejlepííích synů.
XVI. Brussclská divadla. — Divadelní programy.
Letní doba, kteréžto se k cestování používá, jest velmi nepraktická vzhledem k divadlům, a jen proto snad musím, mluvě o divadlech, jež jsem cestou seznal, mluviti o nich nepříliš pochlebně.
Brusselská divadla nutno děliti na dvě třídy: na divadla pořádná a na taková, do kterých solidní dáma vejiti nemůže. K prvnějJím náleží královské divadlo, ve vysokém letě uzavřené a co do úpravy uvnitř i na jevišti prý velmi krásné; pak „Theatre des Galcries St. Hubert", jež pěstuje  drama,   veselohru a operetu ;
— 104 —
divadlo v parku s účelem stejným, a  b               ..Theatre
du eirque", jediné  rádné divadlo pro obecenstvo
ské.   Do třídy druhé náleží ta rozličná divadla   pro lid.
Byl jsem ve dvou: v jednom solidním a v jednom nosolidnim. Prvnější, „Theatre des üaleries St. Hubert", jest divadlo pěkné a velké; dávali dosti bídně „Frou-Frou   od Sardou, a obecenstva bylo asi 80 osob.
Druhé, nevelké sice ale slušné, se zařízením tím, že možno otevříti stroji: „Alcazar royal" má nevalnou pověst svou co děkovati jen obecenstvu. Na programu byla opereta: „Kachna o třech zobácích", zakládající se na jakési nizozemské pověsti, a provedení bylo poměrně ucházející; za to ale tím hroznější bylo publikum.
Lóží o sobě dostati nelze; prodávají se jen lóžová
sedadla, a na těch seděli pánové s kloboukem na hlavě a s doutníkem v ústech, pijící v meziaktí — pivo. Dam bylo dosti, ale ukážu na jedné, jakého asi druhu. Vlóži vedle mno seděly dvě velmi elegantního zevnějšku ve společnosti mladého muže, dámy to, z nichž jedna byla velmi hezká. Ta zpívala všechny pěkné melodie pololilasitě se zpěvákem, vyplázla na jakéhos pána, jenž v přizemku sedě velmi přátelsky ji byl pozdravil, zcela bez okolků jazyk, a když s ním chvíli pomocí všelijakých znamení korrespondovala, ukončila sdělení svá po-Buňkem, jimž odpovídají obyčejně rozpustili hošíci na napomínáni lidí, kterýmž po nich nic není, v ten spôsob, že položivše palec pravice na špičku nosu svého, ostatními prsty ve vzduchu třepetají. —
-  1 (>5 — ■
V divadle dámském se právě nehralo a od flámskeho divadélka druhé Iřidy Práti] jsem se již u vchodu. Temné, smrdutým kouřem naplněné Bchody vedly do prvního poschodí, a nahoře seděl někdo u stolku, na němž malá skrinka a lojová   JVÍČka.
/, toho pilino, že divadla brusselská neučinila na mne dobrého dojmu. Avšak tím nechci nikterak je odsouditi. Tři večery nedostaěí, aby bylo lze utvořiti si úsudek o absolutní jich ceně, a to tím více, any to byly večery, kdy tak zvaná „saison morte" nejvyššího pí dosáhla vrchole. Protož spouštím přes ně oponu lid-11 milosrdenství a dovoluji si jen tvrditi, že to, co jsem jíl v divadlech brussclskýcb poznal, bylo zkušeností velmi smutnou. Možná že zavinila to jen doba, vin.                        al -   přál bych to Brusselu, jenž bi
stal '.;                 milým.
Jediná věc, která se mi u brussclskýcb divadel líbila, jsou jich programy. Jest to zcela jednoduše divadelní list, každodenně vycházející o velikém archu. Je-li určen výhradně pro některé divadlo — „Alcazar" ku př. má svůj vlastní — přináší jen program divadla toho, kdežto ostatní podávají programy veškerých divadel, • teprv na poslední stránce. První, druhá a asi pól třetí jsou věnovány divadelním úvahám — vlastně reklamám — dopisům o divadlech pařížských a londýnských, divadelním zprávám, klepům a ins<Ta-tům. Noviny ty neprodávají se snad teprv večer v divadle; jsou, jako vůbec všechny noviny francouzské, belgické   a  anglické,   v rukou   pouličních   prodavačů,
— ÍOG —
hlavně malých hochů, již pronikavým svým ohlašováním titulu veškeré ulice naplňuji, což je zvláštnost, na kterou tímto zároveň upozorniti jsem chtěl. Jest to zvláštnost, ale zdá se mi, zvláštnost velmi praktická. Pomáhá k velikému rozšíření listů a živí velký počet lidí.
XVII.
Zoolosifká zahrada.— Zahrada botanická. —Marené convert, sídlo květinářek, ovocnářek, zelenářek a zvěřina-řek. — Galerie sv. Huberta. — Kostely brnsselskŕ.
Brüssel se stará o své obyvatelstvo.
•Na východní strano města nalézá se zoologická zahnula. V každém větřím městě, jež jsem navštívil, nalezl jsem zahradu takovou, a brusselská nenáleží mezi špatné. Uspořádáni je velmi pěkné; velké množství zvířat ji oživuje, botanická stránka není taktéž zanedbána a zvláštního pňvabu dodává jí malé sice, alo pěkně  zařízené   akvárium.
Jest to dosti obsáhlá jeskyně, uměle vytvořená z kapaliny, poskytující na všech stranách zasklenými otvory pohled do zajímavého života obyvatelů vodních. Tri větší nádržky v podlaze slouží za obydlí mladé tuleni, krokodilu a nesčetnému množství rybiček co stravě obou, a chvíle ubíhají s náramnou rychlostí při pozorování počínáni si podivné té chásky. Jeskyně bývá skvěle osvětlena za večerů letních,  kdy
-,07-
na nedalekém prostranství taktéž v lesku tisícerých plamenů hudba zaznívá. Večer takový imisi býti v jeskyni čarovný: ty prazvláStni útvary kapaliny, na všech stranách hemženi se tak podivných většinou živočichů a k tomu jemné zvuky vzdálené hudby — musí  to  činit dojem oživlé báchorky.
Ale i v městě samém je o Brusselany postaráno. Velkolepá botanická zahrada s velikými klenutými sklen-níky opatřuje obyvatelům takřka uprostřed města procházku kusem rozkošné přírody tam jako přičarova-ným.  Zdaž  my  v Praze dočkáme se kdysi podobných
(zařízeni, zdaž aspoň dožijeme se podobných boule-vardů na místě stržených bašt? Arci Brusselu nepřekáži nikdo, aby se vyvinoval a upravoval dle libosti, nikdo neplete se do zařizeni, směřujících jen ku blahu obyvatelstva, a Brüssel svobody té užívá dle možnosti. Ano nezapomněl ani na kvétinářky, zelenářky, ovoc-nářky  a zvěřinářky.
Zvláštni velká, krytá a s hora osvětlená čtverhranná budova, nazvaná „marehé convert", s několika širokými vchody slouží jim za stánek. Kolem do kola táhne se široká galerie, sídlo květinářek, na nížto podél zdi vystaveno nejkrásnějších rostlin a květin, tak že člověk kráčí líbeznou zahradou. A pohlédne-me-li přes zábradlí dolů, jaký to tam rozdílný život! Nahoře poesie, dole prosa; nahoře květ přírody, dole její ovoce; nahoře nejrozkošnější, vejvzácnějši kvítka, dole hromady cibule, brambor a p. Kraluje arci poesie ta nad prosou, ale jakživo je vtéto a jak poměrně ticho voné.—
- 108
Stě zmíniti se musím o „Galerie St Hubert", bazaru to isvého druhu snad jediného v Evropě. Je 25 stop
široký, ~'ín> st- dlouhý a ve výši 60 stop kryt sklenenou klenbou.  Nejkrásněji!  závody vábí tu kupce;  za d who počasí sliromážtlí  se zde po poledních  elegantní i;ý a v podvečer vlni bo tu lidstvo při skvé-
světleni. —
Kostelů je v ßrusselu dosti a některé z nicb, jako ku př. chrám Si Gudule, velmi pěkné.   Nachází s příkrém  svahu   a  vyniká   znamenitými   svými   dvěma ni vysoko nad město. Jest to stavba v průčelí zvláště krásná, uvnitř sice jednoduchá, ale velmi Ů.Č              ve-
likými sloupy, nesoucími vysokou klenbu lodi hlavni. Několik starých malovaných oken uchvacuje mistrnou svou kresbou,jemným koloritem a výtečnou perspektivou.
V kostelich brussolských  není li jsou tam jen stolice   B nízkými sedadly   a vysokými  lenochy,   těmito   k oltári                    tak   že   tvoři   vlastně klekátka, za jichž upotřebeni platí se nepatrný peníz.—
Bylo to krásných několik dni, jež jsem strávil v lirusselu, v městě, kteréžto Čechu musí býti dvakráte tak zajímavým jako každému jinému cizinci. < o budí historických upomínek nápadně podobných upomínkám našim,  jak připomíná domov   při   každém   kroku,   naše
lěry domácí, naše boje, naše snaby a tužby. Bolu že jen temnější stránky  jeho  nám  Prahu   přivádějí   na mysl.  Douťejme, že nade;             idy se mu vyj
i v ostatním.
Will.
Do mořských lázní! - První pohled na moře.—Ostende.— Digiie a plage o iivol na obou panující.
. než dostati so z Brusselu do mořských   lázni.   Cai            D ■   sedne   člověk   do   vlaku
a asi za dvě hodiny může již v Ostende snídati krevety a jiné mořské potvftnky.
Byla to rozkol, když on                    rostroj v kra-
jinu mých snu,  v ty mořské kušně, jež  mají  dokončili, loeala.   Hořel jsem touhou,   abych spatřil mole — tolik   rozdílných   úsudků jsem   o             :všel,
:'"tož zcela   priložené mé napnutí, dojem učiní. A pak, byl jsem poznal světové lázně vni-trozemsi:                             mne zajímaly, jaké budou as
. jež náleží mezi aejslavněj             i druhu? —
Netrvalo to dlouho, byli jsme vil do Ostende jii
, nebol bujná poje vege;;                                  bia a krajina stávala idy holejší. Konečné vjížděli jsme do nádraží, loko-
:ne na místě. ten opustili mne  i zde bez dalšího otvíráni del, a hajdy do města!   Rovnou cestou zaměřil j k moři;  šel jsem nej|               dici,  kte
I pravé ke kursálu, a brzy jsem došel jejího konce. Již sloupal jsem po volném  svahu  hráze,  co  pravím:
stoupal, letěl jsem nahoru, za málo okamžiků byl jsem tam, a tu leželo u mých nohou to jednotvárné a přece tak božsky krásné, to strašlivé a přece tak rozkošné moro.
Musím se vyznati, že první dojem moře na mne byl zničující.    Stál jsem na hrázi  as 30 stop vysoké, a přede mnou ten ohromný prostor, v němž nic jiného než vlnící se voda, jež hučí tak, jako když vane listnatým lesem silný vitr. Vlna za vlnou  žene se ku hrázi, ba jsou to celé šiky vln a rozrážejí se o její balvany s jekotem,   stříkajíce bělostnou pěnu  až nahoru k zábradlí. Vypadá to tak, jako by moře plno  vzteku,   že někdo odvážil se jemu  zahrazovati cestu,   s veškerým  úsilím prorazili chtělo tuto hráz, a po marném namáhání v malomocné své zlobo 'n-,' lo so. /.pět,  aby po Sestihodirméin odpočinku s čerstvě nasbíranými silami počalo opětný útok.   Jest to pohled tak  velkolepý,   že  člověk se až leká ohromného  toho živlu  a cítí živě vlastni   svou   nicotu, vlastní svou  maličkost. A přece  nemůže so oko rozloučiti  s pohledem  tím;  je jako ukováno k vlnám, člověk nehorší se na ně,   že daly  mu  tak  pocítit jeho slabost,   nýbrž  zapomíná na  sebe  a  vidi jenom   moře a obdivuje se jenom moři.
Když jsem se byl hodně nakoukni v ten čarovný obrázek, upomínal mne prosaický žaludek o snídani. Rychle odbyl jsem si tuto svou povinnost a běžel jsem ohlédnouti se po nějakém bytu.
Rozumí se, že jsem především hledal byt s vyhlídkou na moře, ale marné hledání. Vše bylo tak pře-
— 111 —
plněno,  že jsem byl posléz rád,  když jsem nalezl  něco uprostřed města.
Ostende je, jak známo, volmi pevné město s dosti velky'm přístavem, spojené průplavy se sousedními většími městy. Je dosii veliké (čítá přes 15.000 obyvatelů) a dosti špinavé. Hlavni ulice, ruc de la Chapclle, vedoucí středem města, jest sice úzká, ale velmi pěkná, vynikající četnými elegantními obchodními závody; ní však jsou bídné, a člověk, jenž protloukl již několik vnitrozemských lázni, zvláště bolestně postrádá čistoty, jíž byl v místech takových uvyknul.
Znamcnitostí Ostende nemá; ale k čemu jich také potřebuje?   Má moře, a na tom je dost. —
Prohlédněme si upravení břehu blíže. Výše zmíněná hráz je vystavěna na místě, kamž sáhá voda za nejvyššího přílivu. .Stěna hráze, k moři obrácená, nevychází kolmo ze země, nýbrž tvoří slabý svah, jenž chrání zeď před podemletím. Hráz tato nazývá se digue (čti: dig), usnadňuje přistup k moři na mnohých místech četnými a pohodlnými schody a tvoří nejhlavnější a nej-prijemnější procházku lázeňských hostí. Zde nacházejí se nejpřednější hostince; zde je „kursál" celý ze skla upraven, v němž odbývají se každodenně koncerty, plesy a t. d.; zde vane nejpříjemnější a nejčerstv vzduch; odtud je nejkrásnější vyhlídka na moře — člověk by zde chodil celý clen.
Pod digue-ou nalézá se tak zvaná „plage" (čti: pláž). Jest to místo, jež za přílivu skoro celé je zaujato mořem, za odlivu ale až  i 200 kroků délky nabývá,
— 112 —
a pak za rejdištč velkým i malým dětem slouží. Je pokryto nejjemnějším morským pískem, ustupujicf moře zanechává na ném nesčíslné množství mušli, mořských hvězd, ráčkíl atd., a děti většinou jen bosé je sbiraji, zabíhajíce až po kotníky do vody, honíce se za vlnkami aneb neehajico se od nich honit, ryjou lopatami v kyprém pisku, dělají jezera, řeky, staví hrady, jež jim voda za několik hodin zase smyje, a vypadají při tom až radost se na ně podi
() jak zdravý,  jak volný   je   ten mořský   vzduch ! Dávám inu přednost před                 :n  jakýmkoliv,  i
nim. Je ostrý   a přece jemný,   je teplý a   přece chladí, pronikavý a přece příjemný — čerstvý,   že ho <-\<■■ plnými ústy do sebe ssajc a tak silným se cítí, že bj pustil do rvačky třeba i se samýn
Na plage-i stoji v radách koupelní domečky, a tim m n nejí'
lho  života lázeňského.    Promluvím  o  kou oři   budoucně  a   ehci   ku konci jenom  jeňto   podo-. i ti, že kdo Ostende poznal, zajisté s radostí a vděkem   n;,   né   vždy   vzpomínati   hudo.    Já   aspoň   o   neu; blouzním  a  mohu  svým čtenářům  nic;
íi, že jsem pevně se ustanovil na tom,                 i je-
du,u Bnad náhodou měl se stát zakladatelem   i ťundac, že bych založil je s literáty české k užíváni mořských i
— 113 —
XIX.
Život vOstemle. — Koupáni se V mott. — Koupele ctuost-ii.mIi. — Ráj.
Rozdíl mezi životem v Einži a životem v Ostende jest veliký. Jak rozdílný jest již zevnějšek obou mist! Tam údolí obklopené vysokými vrchy — zde planina, ohraničená zase planinou: mořem. Tam vše zelené, vše samá zahrada — zde všecko šedé nebo bilé, a daleko široko hledá oko nadarmo nějakého stromu. Tam nehybný těžký vzduch — zde neustále čerstvý vánek. Tam nalezneš lidi na promenádách jen v jistých hodinách denních, kdežto v ostatní dobu je jako na poušti — zde od nejčasnějšího rána až do nejpozdnějši noci život tak čilý, že až člověka omamuje.
A jak zcela jinak vypadá také zdejší společnost! Jest náramně četná, tak že člověk potkává stále nové tváře; je velmi elegantní, poněvadž nemajetným zde růže nekvetou; je náramně veselá a zábav chtivá, jelikož mořské lázně jsou jen pro takové pacienty, kteří si chorobu svou již odbyli v nějakých vnitrozemských lázních ; a nechová v sobě tolik nekalých a dobrodružných živhi, proto že těm zde neposkytuje se tak široké pole činnosti. Banky zde není, a tím schází nejhlavnější magnet pro podobné osobnosti, nehledě ani k tomu, že každý vyhýbá se těm čtyřem zdem jak jen možno. Může se říci, že je to společnost solidní, aspoň nepoměrně solidnější než ona v Kmži. A přece bych nazval nejraději iba: Hlfľ'J - cesl.                                                 8 .
— 114 —
fcivot zdejší u porovnání s oním: životem velkoměstským. Mně alespoň, přišedšímu z Einžc sem, bylo tak, jako když jsem na př. po delší dobe přišel k Rakovníka do Prahy.
Že zastoupeni jsou zde nejrozličnější národové, rozum! se samo sebou. Panujef zde ještě větší babylon než v Emži, a slyšíš často jazyky, že věru nevíš, do které třídy je vřaditi. Zvláštních národních krojů tu vidíš zřídka; všechno to vězí velikou většinou v obleku francouzském, jenom ty bilé plachetky na kloboucích přišly silně v módu a nalezneš zvláště málo Angličanů, již by se procházeli bez plachetky a bez žlutého slunečníku.
Ráno jsou toilety jednoduché, jest to čas koupelí, a dámy chodí s rozpuštěnými vlasy, maji-li je totiž náhodou, obloživše si dříve záda velkým bílým šátkem. Vypadá to směšně, ale kdo si toho zde všimne! Můžeš obléci cokoliv chceš, a nikdo si toho zde nevšimne. Oím zvláštnější oblek a čím podivnější chování, tím vzdálenější jest také dle obecného míněni domov dotyčné osoby. Jest to velmi pohodlné, neboř člověk může dělat co chce, a lidé nejvýš řeknou: „Ten musí být v. daleka — inu, jest to tak mravem v jeho otčině."
Ale motám se pořád okolo těch koupelí jako komár okolo hořící svíčky, a přece nemusím míti strach, že bych si křidélka spálil.  Protož hajdy do toho.
Na plage-i stojí v řadách ty domečky. Jest jich velký počet; jsou bílé s dvěma okénky a dveřmi, spočívají na čtyřech  širokých  kolech a mají pod prahem
— 115 —
dveří zavěšená stupátka. Když jsi byl u kasy koupil lístek na mořskou lá/."ň a v „bureau des bains'' uložil své cenné věci, dostaneš za malý kupónek u onoho lístku plovací oblek a za listok samotný jeden z výše zmíněných domečků. Solva do něh > vlezeš, slysiš, jak se k němu již připřahá kôň; vtom bouchne vozka svým na prkennou stěnu na znamení, že již pojode, abys se něčeho přidržel, a již tě táhne" to ubohé hovado kyprým piskem ven do šírého moře.
Domek zaveze se obyčejné tak daleko, že stoji kola až přes polovici ve vodě. Pak zafuká něco na okénko, překvapen otevřeš a — vozka sedě na koni s líbezným úsměvem šepotá: „Monsieur, si vous plait, quelqucchose pour boire,"*) Dáš mu deset centimů, on se zářícím obličejem poděkuje a můžeš být jist, že na první pokynutí vyveze tě zase ven.
Mezi svlékáním můžeš studovat předpisy slavné lázeňské správy. Déle než 40 minut nesmis použit domečku ; zpropitné nesmíš nikomu dávat; věci mající cenu nemáš nechati v šatech; chceš-li být vytažen z vody, máš zatáhnout za provázek blíže naznačený, načež vyskočí na střeše rafika atd.
Svlékal jsem se velmi rychle, neboť vlny tak vábně dorážely na stěny mého domku, že jsem se již nemohl koupele dočkati. Odstrčím šoupací dvéře, vystoupím na schůdky a již jsem uprostřed té vřavy. Vlna za vlnou hrne se ke mně,   rozráží  se  o kola a schůdky  mého
I Pane, jo-li v.-im libo, nSjaké malé zpropitné.
- 116 — •
domku a jemný deštík kropí mé tělo. V prvním okamžiku je človeku zvláštně; neví, co asi skrývá bouřný povrch ten, ale několik kroků po tom takřka sametovém dnu a první vlna pres hlavu — a již vrhá se do vody s netušenou rozkoší, běží každé vlně v ústrety, hází sebou jako na svobodu puštěný kapr a výskal by radostí jako dítě. O, jakou lahodu chová koupel v moři! Proti každé vlně obrátíš se zády, ona povyzdvihnouc tě převalí se ti přes hlavu, a tobě jest jako by každá vlna sňala s tebe kousek toho pozemského prachu, kus té pozemské bídy. Cím větší vlna, tím větší rozkoš a tím volnějším se člověk cítí.
První koupel v moři nesmi trvati dlouho, poněvadž velmi rozčiluje. Vůdce, jejž s počátku nutno si vzíti, upozorní to na vše, drži tě silnou svou pravicí, abys odolal prudkým vlnám a baví té při tom neustále vypravováním, jež co do předmětu jest ti zcela nové. A pak — tak to dělal aspoň můj — pustí se do zpěvu, a myslete si nyní, že držíte se uprostřed vln za ruku se zarostlým opáleným mužem v červené košili, vlny hrnou se vám přes hlavu, a chvílemi vynořujíce se z nich slyšíte píseň dojemnou, ku kteréž hodí se hučení moře zcela dobře jako provázející sbor. Jest to obrázek vskutku prazvláštní. —
Koupele jsou pánům i dámám společné, a to je činí ještě zábavnějšími a zajímavějšími. Dámy mají arci zase vůdkyně, ale po několika koupelích zanechá jich pán i dáma, a pak je nejsnadnější příležitost seznámiti se beze vší etikety.  Blíží se vlna, dáma je sama, pán
— 117 —
4
přiběhne, podá jí ruku, ona se jí chopí, vlna je pohřbí pod svými vodami, a vytírajíce si oči ženou se jiným naproti.
Často se jich popadne několik, podají si ruce a utvořivše kolo hrají si ve vodě jako děti. lim, jako děti! Mohlo by se tak říci úplným právem, kdyby si jen ty mladé dámy nepočínaly v tčch vkusných koupelných oblecích tak koketně a mužští tak zkoumavě. —
Ale prosím, af si nikdo nemysli snad hned něco nehezkého a at nepovažuje mořské lázně za nějakou Sodomu. Mimo místo toto nalézají se v Ostende ještě dvě koupelny, a sice v pravo hezky daleko od centra digue*y koupelna výhradně pro dámy, kamž mimo tyto nikdo nesmí — tu navštěvují takové, jež samou ctností až zapáchají, a pak ty, jímž neradno se vidí, okázati se mužskému pohlaví bez úpravy — a v levo tak zvany^ ráj. Ten určen jest pro pány, již nalézají to velmi nepohodlné, když člověk se má koupati v obleku plovacím, a protož vším krejčovským uměním opovrhujíce svěřuji se vlnám tak, jak je pánbůh stvořil. Je prý to sice velmi prijemné, ale zdá se mí to i ono extrémem, a protož držel jsem se vždy „zlaté prostřední cesty".
A přijdete li kdy do Ostende, čiňte také tak. Uvidíte, že toho též nebudete litovati.
— 118
XX.
Mořské vtipy. — Není voda jako voda. — Hudba vln. — Večer na břehu mořském. — Blýskáni moře.
Vylíčil jsem v předešlém náčrtku rozkoš mořských koupelí a sice koupeli, když je more tiché. Mnohý bude se snad diviti, jak jsem mohl mluviti o vlnách, bylo-li moře pokojno. Prosím, jen žádné divení se; nezapomeňme, že jsme u moře, a to není nikdy, nemôže být nikdy tak tiché a rovné, jako na př. naše Vltava.
A což, když se začne bouřit! Nevidel jsem sice mořské bouře, ačkoliv jsem si toho velmi přál, ale byl jsem svčdkem, jak se počulo hněvat, a dle této předehry, která arci netrvala dlouho, mohl jsem si představit, jaké to as môže být, když spustí do opravdy. Byltě nastal pojednou velmi prudký vitr, a ten je v Ostende často velmi nepříjemný, poněvadž nese s sebou jemm mořský písek, jenž šlehá člověku krutě do obil a v malé chvilce vous i vlasy hustě napudruje. Následkem toho vyskakovaly větší a větší vlny, jež vztekle hrnuly se ku břehu a s báječnou rychlosti nastal nyní přiliv. Ubohé domky, jež byly právě ve vodě, a ještě politování hodnější nájemníci jich! Tomu utrhly vlny stupátka, jinému vyrazily okna a připravily takto ustrojenému nájemníku ještě jednu koupel v uzavřené místnosti; jeden dokonce velká vlna převrhla a rej, jenž nyní nastal, nelze popsati. Vše spěchalo ku pomoci a do polou těla vévodo tahali lidé i koně, až bylo vše v bezpečí.
Ale nechť nemyslí někdo, že jest tu jakéhosi nebezpečí. Uvedený případ stane se jednou za čas, a tu je o vše tak postaráno, že se nie státi nemůže. Za pokojného moře jest misto ku koupání vykázáno, vytýčeno, a lodka s dvěma obratnými zkušenými plavci jezdí neustále po hranici té sem tam, tak že bezpečná pomoc je vždy při ruce. Ale přece stanou se někdy příhody, jež arci jsou pro publikum komičtější než pro súčastněnčho. Nastane časem totiž tak rychlý přiliv, že, zvláště je-li mnoho domečkô ve vodě, nemohou je ihned vytáhnouti, a tu vnikne voda do vnitř a přibývá tam tak, že často ani ta lavice víc neuchrání a uleknutý nájemník v poloviční toiletě k posměchu zlomyslného lidstva okénkem na mělkou střechu se vyškrábe a tam ve strachu, aby nespadl, roztáhnut jako žába sama sebe proklíná, že nedal vozkovi za přivezení žádného zpropitného.
Ale zvláštní je ta mořská voda. Můžeš si smáčet při procházení se po plage-i nohy, môžeš se nechat vlnami postříkat, ba padnouti do toho můžeš celým tělem — a šat na tobě uschne v kratičké době a o nějakém zastuzení nebo něčem podobném ani pomyšlení. A to je štěstí pro děti. Rozumí se, ty že nejvíce těší čerstvě nanesený písek, z kterého, když na něj šlápneš, ještě voda se prýšti, následkem čehož takřka z mokra ani nevyjdou, a přece jen kvetou.
Moře tu nahrazuje na lidech, čeho nepovoluje vegetaci. —
Prazvláštně působí na mysl šumění moře. Sedával jsem zhusta po celé hodiny na břehu, zahleděl jsem so
— 120 —
do těch vln, jež se tu honily jako skotačivé dětí, až narazily na hráz, o niž se roztříštily, a zvolna so zavřely oči do polou, jako byumdieny byly pohledem tím, a duch jako opojen nevýslovným citem podivné rozkoše zaletčl daleko — domů, v kruh těch milých, jež jsem tam zanechal, a z kruhu toho na vie to, na čem každý z nás dle sil svých pracuje, a skákaje s jednoho předmětu na druhý dal mi na chvíli zapomenouti, že jsem v cizině. A s jakou pružnosti zabývá se duch věcmi těmi —nové myšlenky vznikají, a jakž by mohly být jinaké než jaké jest to, co je budí: to krásné, vznešené moře.
A jak teprv jest krásné, když se blíží večer. Zvolna klesá mohutná ohnivá koule k hladině jeho, krvavě barvíc okolí své, a mění neobsáhlou rozčerenou vodní poušf v moře roztaveného zlata s barvou ohnivou, z něhož dle pohybováni se vln srší blesky, až člověku zrak přechází. A níž a níže klesá slunce, z protější strany valí se již temnota — ted nevidím více než ještě ty rudé červánky, jež značí místo, kde skryl se jich původce, a ty se obrážejí na plage-i, již právě voda opustila, na vlhkém jejím povrchu jako na vyleštěné kovové plotně. A jak zvláštnč vypadají ti lidé, již se po ní procházejí. Hle onen belgický kněz v tom širokém jezovitském klobouku. Kráčí volným krokem sem tam, obrysy jeho postavy odrážejí se co nejostřeji proti lesku červánků, kráčí po ohnivé ploše, a světlo mizí tam, kam vkročí a kam padá jeho stín. A za ním ty vlny, jež jako by s výhružným šepotem ve strachu ustupovaly před černou tou postavou — jednoduchý to sice před-
— 121 —
môt pro malířský štětec, ale vynikající efektem světla, předmět, jenž v každém mimovolnč budí všelijaké reflexe. A jak štědré jest to moře. Když všude jinde panuje tma, jižto člověk musí oživovati svým uměním, tu poskytuje nám samo ze sebe ještě pohled, jenž tím krásnější jest, čím temnější noc, a tím úchvatnější, čím širší rozhled poskytuje moře. Myslím totiž t. zv. světélkováni moře. Pokusím se o to, popsati zjev ten. Digue není osvětlena z večera. Jenom několik velkolepých hotelů září v lesku nesčíslných plamenů. A myslete si nyní celou tu hráz pohříženou ve tmách, a s jedné strany osvětlení skvělé a s druhé tím hustší temnotu, kterouž šumění vln tak děsivou činí. A v temnotě této pojednou vyskytují se modravé záblesky trvající několik sekund, ty šiří se víc a vice a náhle máš před sebou dlouhé pruhy, jež stále ustupují novým. Na všech stranách se to blýská, tu více, tu méně, tu sbíhají se takřka v širokou plochu, již mizí zase a vyskytují se nové, jako by valily se mezi vlnami proudy hořící síry. Jest to pohled překrásný a nejvíce blíží se tomu, když vidíme za letni noci na zamračeném nebi z daleka se blýskat. Arci je barva takového vzdáleného blýskání příliš bledá, ale co do povahy zevnější tatáž. A pak, blýskáni moře nebývá také vždy stejné: viděl jsem pruhy zcela bledé, ale viděl jsem také blýskání bar%'y krásno modré, ohnivě modré, jež přecházela skoro až v krásnou zelenou barvu bengálskych ohňů.
A takový večer jest vskutku čarovný. Sedíš v temném koutku nábřeží podepřen o zábradlí, před sebou tu
— 122 -
blýskající se plochu a za sebou po levici ty skvěle osvetlené hostince  a po pravici ve slušné vzdálenosti  zdejší kursál,   z něhož vycházející hudba   závodí se šamotem moře a, tvoři  tak zvuky, jež zdají  se  přicházeti  z ji něho světa.
Jak krásně se to sni v době takové. — Škoda že nejsem básníkem. Nepochybuji, že bych napsal své nejlepší básně  na břehu  moře za  oněch ve čerů, jež ducha tak poeticky naláduji. —
XXI.
Přístav V Ostende. — Příjezd lodi. — Eslnkády.— Loveni
v moři.
Přístav!   Jak  vábné  to  slovo  pro  olovéka, jenž
znal posaváde jen „loďstvo" brodíc! se v písku, či chci říci ve vodách naši Vltavy, jenž i ten pověstný bagger, kterýž má naší notě pomoci na nohy, znal pouze dle jména a jemuž teprv na Kynu naskytla se příležitost viděti několik větších parníků ve společnosti mnoha jiných více méně větších lodí. Má první návštěva, když jsem se byl pokochal pohledem na moře širé, platila přístavu.
Ale musím se přiznati,   že jsem  byl   trochu   skla-mán. Byl jsem čítal, že vypadá takový přistav jako „les stežňů", a že život v lese tom panující je nad mini a zajímavý. A co jsem nalezl? — Přístav má abych tak
m-
řekl několik ulic, a v těchto ulicích viděl jsem dosti sice lodi, ale většinou jen lodi malé. Vyjímaje asi tři pla-chetní lodi na konci přistavil, jež vynikaly svou velkosti, a asi dva větši parníky, byly ostatní pravě hračky, kterými také každá vlna zahoupla jako malou kocábkou. A na těch velikých bylo mrtvo, jako by byly vymřely, a na těch malých „hrnuli" se námořníci po dvou neb třech do práce. A ticho tam panovalo řekl bych jako v JTOstelc, kdyby nebyli bývali právě s jedné lodi vysypávali uhlí pomocí čtyřhranných dřevěných truhlíků ďo lodí menších.
Mrzut šel jsem dále, ale jako by v náhradu blížil se pojednou velký parník, jenž dojíždí z Londýna do Ostende a zpět. Houf lidi čekal na přistání jeho, počkal jsem si tedy také. A věru že jsem nelitoval. Jc£ pohled na lidi, již mají za sebou tolikahodinnou cestu po moři, náramně komický.
Nejdříve vyhozen z lodi provaz na nábřeží, na nějž rychle přivázáno ohromné lano, připevněné na konci svém na železný Špalek v zemi zapuštěný. Po lanu tom přitáhne se loď bezprostředně až k hrázi, jež nemá žádného zábradlí, několik silných rukou pošinc na loď můstek, a nyní počnou se hrnouti ty smutné postavy. Nejdříve vyšlo vážným krokem několik Angličanů, na nichž nebylo pranic znáti a již vypadali, jako by byli ze všelijakých těch známých karrikovanýeh obrázků utekli; pak šlo několik přibledlých, ostatně ale veselých pánů, a na to započli volným krokem loď opouštěti „poranění". Ten byl bled jako kus papíru; onen se mračil,
— 124 —
jako by byl celou noc ležel na hracím; tomu se třesou ještě kolena; jiný kouká, jakoby ho vedli na šibenici — žádný nevšímá si toho smějícího se houfu, jenž činí neustále své poznámky a každého, na němž následky té cesty více jsou vidět, vitá s „tichým jásotem". V drahém oddělení objevuje se již také několik dam, jež vypadají ještě hůře nežli páni, ale naposled přijdou „nejtužší"' pacienti. A ti působí vskutku neodolatelně. Ty umučené, zoufalé tváře plny obvazků, to pomáhání ze všech stran na můstek, to strkání a potahováni postav takových, než se dostanou zas na tu pevnou zemi, která je za krátký čas opět oživí, poskytuje pohled, jemuž se člověk srdečně zasměje.
A sotva vyprázdnila se loď, blížila se jiná, jež obracela na se všeobecnou pozornost. Byla to veliká loď plachctní, kteráž se svými četnými nadmutými plachtami, svým volným majestátním během podobala se obru, jenž drti vše co staví se mu v cestu. Na palubo bylo viděti zdálí již mnoho lidí, již upřeně hleděli k pevné zemi a kteříž nedočkavě, s jásotem takřka hrnuli se přes můstek, když byla loď zakotvila. Skákali skoro radostí na břehu, oči se leskly a ve všech řečech ozývalo se tu: „Záplat pánbůh, že jsme to již přestáli." Nedivme se. Přijížděli z Austrálie a byli od dubna letošního roku na cestě. A mezi nejveselejšími byla mladá žena s malým děckem na rukou, která, než pak odešla do města, ukazovala prstem nemluvněti loď a pravila: „Vidíš, Pepíčku, tam v tom polovičním sudu jsi se narodil, daleko odtud v širém moři,   ani  ti  nebudu   moci
— 125 —
jednou říci, kde. Ale nedělej si z toho nic, snad tě to ochrání před — legrutýrkou." A ten bucek vyvalil oči, lapal po vystrčeném prstu a kýval hlavou jakoby při-svědčoval matčiným slovům.
Musím se zmíniti ještě o vchodu do přistavu. S obon stran vybíhají do moře tak zvané „estakády", dřevěné to Úzké mosty, vystavěné z ohromných klad a spočívající na stejně ohromných vysokých pilotech, tak že je ani nejvyšší příliv zaplaviti nemůže. Jich konce sbíhají se ale dosti silně, následkem čehož vchod do přistavu jest skoro úzký.- A to bývá příčinou dosti častých nehod. Byl jsem sám svědkem, jak velký parník nevím odkud přijíždějící zajel do pravé estakády a ty ohromné klády zpřelámal, jako by to stébla byla. Slyšeli jsme pojednou hluk, jako když pila vjíždí do stromu, a v okamžiku byly dva sáhy mostu vyrovnány s povrchem mořským. A jaké štěstí, že se to stalo tam, kam nemá obecenstvo přístupu. Estakáda levá byla poseta lidmi.
Estakáda jest rozkošné místečko, když je moře nepokojné. Okolo tebe honí a lámou se vlny s jekotem, podlouhlými štěrbinami v podlaze vyskakuje voda důkladné kropic vše, co jí v cestu přijde, a ty stojíš a hledíš okolo sebe s úsměvem, neboť jest most tak silně stavěn, že ani největší vlna jim neotřese. Arci nesmis si při tom nic dělat z trochu smáčeni.
Ještě  i   jinou  zábavu   poskytují   právě   popsané
I'                mosty.  Na  konci   totiž   připevněny jsou   na   provazech
velké   sítě   na   chytání  ryb,   a  za 1 frank můžeš  se tu I
— 12G —
bavit po celou hodinu lovením všelijakých mořských zvířátek. Krátký hřídel s klikou ulehčuje vytahování šitě, a kořist, již někdy taková siť chová, jest došli zajímavá. Jako brčál zeleni úhoři hledají otvor, jímž by unikli — ft menším se to podaří vždy ; — houf malinkých stříbrných rybiček síti propadávajících podobá se skoro až stříbrnému dešti; několik „mořských ďáblíků" bázi sebou a jedné strany na druhou; nějaká skoro až kulatá, placatá, na jedné straně bílá a na druhé Špinavě zamodra]á ryba nepříliš veliká leží nepohnuto a mezi tím šoupají se šourem rozliční mořští pavouci B račkové.
Jest to zábava velmi zajímavá nejen pro duti. 1 mnoho dospělých ji vyhledává a s pýchou odnáší každý svou kořist V šátku domu.
XXII.
■Maják. — „Ustricoví  park", liiimry a jiné  mořské  lahůdky. — Ženy ■/. lidu. — Hlaukcnlicighe. —Drahota.
V posledním článku zmínil jsem se obšírněji o při-: tuvu. V následujícím, v němž rozloučím se s Ostende, hodlám sebrati ještě vše, co zasluhuje povšimnuti.
Že zdejší přístav honosí se také řádným majákem, rozumí se samo sebou. Stojí na pravé jeho straně a vypíná se pyšně do oblaku, jako by dobře si vědom byl toho, jaké služby proukazuje těm, již za bouřných noci
lakovou touhou k němu Medi. .Skoro 300 schodu vede k svítilně, jejížto světlo lze rozeznati až i ve vzdálenosti 15 hodin a jež není nic jiného než jakási lampa 0 čtyřech knotech. Opatřená oolým aparátem vfiech možných reflektorů, kteříž Bvětlo její ztisiceronásobují. Daleko lze odtud viděti, na doset hodin daleko do moře, ale vyhlídka m ni tak krásná, jak ji člověk očekává. Jet ják příliš vysoký, tak že hra vln se tratí a lodi jako velké kocábky vypadají. —
Mnohého bude snad zajímati stav ústřic, humrů a podobných lahůdek zde na břehu moře. Nedaleko přístavu nacházejí se velké haltýře na ustrice, tak zv. „ustricové parky", se statisíci ústřic, jež jsou tu „na krmeni". Krmeni toto jest arci velmi jednoduché a la-, neboť záleží jen v tom, že se každodenně přivádí do haltýřů čerstvá, čistá mořská voda. Ale výsledek je výborný a čerstvých ústřic stále ohromná zásoba. Nc-' í m co stoji v Praze — zde se prodává 100 kusů po 5—9 francích, dle toho, jaké jsou.
Ve zvlá&tnfcb odděleních „parku" chovají se hu-mry. Jest to krásné zvířátko, takový veliký až i stopu dlouhý mořský rak s klepety jako dětská ručička, a jo s tou pikantní omáčkou velevítaným hostem na jídelních listech ostendských hotelů. Podobné chuti jsou velicí mořští pavouci, již často na" talíři místa nenajdou, ale nejsou příliš oblíbeni hlavně pro svůj nehezký zevnějšek. Skoro kulaté tělo se samými branami a špičkami a s četnými nohami připomíná co do formy příliš naše domácí pavouky, jichž se každý štítí. —
— 128 —
Mořských  ryb  viděti  tu lze druhy nejpodivnější'. Jet v ohledu tom návšteva rybího trhu velmi zajímavá, jelikož každý škopek, každý košík chová něco nového. Prazvláštní formy a nezvyklé u ryb  barvy poutají tak pozornost,   že člověku nezbude  ani  času všimnouti si prodavaček, jež mezi sebou jinak se netitulují než: madame.  Zní to velmi zdvořile a není to tak dlouhé jako u nás,  kdež se ještě dotyčná patronka připojuje.  Ale přece musím při této příležitosti podotknouti, že náš vaječný', dr&bežný a ovocný trh poskytuje co se týče prodavaček zcela jiný pohled nežli  ten zdejší.  Naše „paní Kačenky,  Kátrle,   Marjanky,  Toničky,   Ančičky"   atd. jsou,   aspoň většinou,  jadrné postavy, jimž ta ..paní" zcela dobře sluší.  Ale ty ubohé Ženy zde!   Jsouf nižší třídy obyvatelstva tak řekl bych zuboženy,  že  až  člověku srdce se svírá.  ZevnějSek skoro vesměs odporný, a   pravl-li   se  o  Itálii,   že jsou tam jen   mladá děvčata a stařeny a že schází přechod od jednoho  k druhému, jelikož Vlasky záhy  odkvétají,  mohlo by  se  o těchto třídách říci, že jsou tu jm stařeny. Neviděl jsem ni jediné aspoň ucházející ženštiny, k čemuž arci velmi přispívá ošklivý oblek, jenž jako uniforma na všech  se stkví. Široký tmavý plást od krku až na zem, kterýžto vypadá, jako by si sukni uvázaly hned u krku,  a na hlavě bílý čepeček.
Tímto, doufám,  probral jsem vše,   co   poskytuje v Ostende jakési  zajímavosti;  nezbývá mi než  práni, aby popis toho všeho mé čtenáře aspoň o tom pře čil, že věci ty jsou vskutku zajímavý, a připojuji-li ještě
—  129 —
několik slov o sousedních mořských lázních Blanken-berghe, děje se to jen: „ad majorem Ostende gloriam".
Leží severovýchodně od Ostende a mají s tímto konkurovat.   Podívejme se, jaký rozdíl je mezi oběma.
Blankénberghe je pěkná vesnice s obyvatelstvem přes 2000 duší. BfA také svou digue a svou plage, má své hotely, své koupelní domky, dosti četnou návštěvu atd., ale jaký to rozdíl mezi oběma místy! Moře vrhá zde jenom nepatrné vlny a o lámání se jich o hráz není ani pomyšlení; hotely vynikají částečně velkou špínou, a život jest tak tichý, ba skoro mrtvý, že přišedšímu z Ostende jest až úzko. A není divu, vždyf tomu ještě nedlouho, co hosté přehodili přes plovací oblek župan a tak ze svého bytu do koupele a odtud zase domů se ubírali. Jest to skutečně jen vesnice naproti městu, a kdo jde do Blankénberghe a pozná pak Ostende, horempádem se přestěhuje, a to tím spíše, ana drahota zde není mnohem vetší než tam. Kdo nenajde v Ostende bytu, táhne se z nouze do Blankénberghe, a velká vět šina hostí jsou tuzemci, již jako ze zdvořilosti ponechávají cizincům, co je lepší. —
Mám ještě pověděti něco o drahotě takových lázni? Učiním tak; snad se zavděčím nejednomu.
Větší byty a zvláště byty v hotelech na digue jsou báječně drahé; jsouf proti tomu ceny v Kmži pravá maličkost. Uvedu jen jeden příklad: Od jisté známé mi rodiuy žádal domácí na 3 neděle za sedm pokojů, pěkných sice ale bidně zařízených a strašlivě špinavých, plné dva tisíce franků a ponechal je pak na 14 dní za
J. Štolťa: Klepy z asi.                                                          9
— 130 —
1500.  Musím dodati, že byt byl v městě a tedy bez vyhlídky na moře.
Ale nechť to nikoho neodstraší. Jednotlivé osoby aneb rodiny menší projdou laciněji. Jeden z mých známých dostal roztomilý pokojík za 3 franky denně a pravil mi, že mohl dostat ještě levnější. Počitámc-li k tomu oběd, jenž stoji v nejpřednějším hotelu 5 franků, a na snídaní a na večeři dohromady stejnou sumu, tedy patrno z toho, že nemusí být Člověk právě boháčem, aby mohl do mořských lázni. Arci mnohý nebude se mnou souhlasit, ale jaká pomoc. Bývá to obyčejné, že hlavní věc jest laciná, kdežto ostatní okolnosti ji zdražují. Mořská lázeň na příklad stoji jen 60 centimů (tedy asi 30 kr. r. č.), ale živobytí v mořských lázních dělá takovou mořskou lázeň arci jen poměrně drahou.
XXIII.
íía cestě do Londýna. — Společnost na lodi. — Z moře hned do nebe. — První uoe na moři. — Na Temži
Dva velké parniky, „Belgium" a „Holland'1, spro-středkuji dopravu osob i zboží z Ostende přímo do Londýna, vyjíždějíce dvakráte za týden střídavě z obou těchto míst. Cesta tato i se zpátečním lístkem, platícím po celý měsíc, jest tak laciná (28 % fr. na první třídě) a se světovým cílem svým tak vábná, že obě lodi jsou vždy skoro přeplněny.   Mimovolně vznikl  ve mně ná-
—  131 —
hled, že se to rozumí samo sebou, že výlet ten podniknouti musím, nebot býti Londýnu tak na blízku, moci při tom užiti hned příjemnosti pomořskó cesty a nejeti tam, bylo by proviněním, jež by so opravdu nedalo omluviti.
V 5 hodin odpoledne měla loď odejet, a vo 4 byl jsem již na palubě. Uložil jsem své věci do kabiny, za-obalil jsem se do plaidu a vyhledal jsem si pohodlné místečko na palubě první třídy, jež vprostřed lodi okolo komínu se nacházejíc, nad ostatní části lodi asi o půl druhého sáhu vyniká. Zvědavě pohlížel jsem, s jakou lehkostí nakládali ohromné bedny. Konečně nastavili na dolejší palubu také asi 20 košatých mandlových stroinků ve velikých dřevěných škopkách, a v okamžiku byla locT změněna v malou zahradu.
Vypadalo to dosti podivně. Uprostřed lodi veliký, trochu nakloněný železný komín, z něhož dým valil se plným proudem, s obou stran po délce štíhlý, nepříliš vysoký stěžeň, pobitý čistě vyleštěným mosazným plechem, od stežňií ku krajům lodi to nepříliš husté lanoví lýčenou anglickou flaggou, jež vesele s čerstvým mořským vánkem si pohrávala, a uprostřed toho najednou kus živé zahrady — byl to zvláštní pohled a zajisté i samým námořníkům neobyčejný, nebot ti, kdy jen mohli, odskočili si do toho koutku a prohlíželi stromky se všech stran.
Znenáhla počala se loď plniti a krátce před pátou byla paluba plna.
— 132 —
Společnost neposkytovala žádné zvláštni zajímavosti, samé obyčejné zjevy. Několik nehezkých Angli čanek; tlustý velebníček, jenž snad ve stračím před nastávající cestou modlil se svůj breviár; dva jiní, náramně suší velební pánové, zcela mladí a s velmi širokými střechami u cilindrů, kteříž šeptali neustále a s potlačovaným smíchem prohlíželi všechny přítomné dámy, počínajíce si při tom jako nespôsobná děvčátka; pak vysmáhlý pán v lehounkém kabátu, jenž strkal ruce pořád hloub do kapes, tak že mu už lokty sotva koukaly ; zvědavec, jenž divadelním kukátkem prohlížel mandlové stromky, jako by počítal žilky jich lístků, a mnoho jiných, kteří dělali ještě méně nežli tito.
Nedlouho na to postavil se kapitán, opálený zavalitý to muž velmi příjemného obličeje, rozeznávající se od ostatních cestujících jen bílou francouzskou čepici, na dřevěnou klenbu, jež shora kryje kola parníku, aby voda nestříkala do lodi, a počal odtud komandovat. Nejdříve stáhli můstek, pak odvázali lano, jímž byla loJ k železnému špalku připevněna, lopaty kol zarazily do vody, a lod* sebou hnula.
Jeli jsme podél estakády z přístavu ven. Moře bylo trochu nepokojné, a menší rybářské lodi tančily na něm dosti povážlivě. Dokud jsme byli v přístavu, necítili jsme nic ; ale jakmile vjeli jsme do šírého moře, počala se znenáhla loď houpati, ne po délce, nýbrž po šířce od jednoho kola k druhému, a houpáni to btalo se konečně tak silným, že břehy belgické, k nimž obrácen obličejem jsem seděl,  při každém houpnuti vysoko vy-
skakovaly nad protější zábradlí paluby a hluboko klesaly pod ně.
Aha, myslel jsem si, Neptun začíná si s námi hrát, uvidíme, jak se ta hra skončí. A netrvalo ani hodinku, počala so paluba, na níž prvé jsme byli tak 8těsnáni, prázdnit, a než uplynula hodinka druhá, mohl nás na prstech spočítat. Dámy zmizely vesměs. Onen tlustý velebníček s breviářem také, ale ti dva suší jeho soudruhové, ten pán s rukama v kapse, onen zpytatel mandlových stromků a několik jiných zůstalo. Nevím, byla-li to náhoda, ale faktum je, že všichni, co jsme zbyli, byli osobnosti forem stihlých, čímž arci nechci říci, že žádný suchý člověk mořskou nemoc nedostane a že tato musí každého tlustého poctit.
Cesta naše byla nad fltíru příjemná. Barva moře, u břehu špinavá, čistila se vždy víc a více, tak sice, že konečně pluli jsme vodou překrásně temně zelenou. Pobřeží belgické halilo se v mlhu, bily jeho pruh stával se vždy užším a užším, a s napnutím čekal jsem, jak mi as bude, až neuvidím na všechny strany okolo sebe nic než vodu a nebe. Arci by mohl mít člověk útěchu, že když se utopí v jednom, musí hned přijíti do druhého, poněvadž tam vedle vody nic jiného není, ale kdo pak ví, jaké to v tom nebi, jež právě tak na nás se mračilo, je, a proto raději zůstat tady, kde to člověk aspoň zná.
Konečně zmizela zem ; jen ještě slabý pruh, sotva k rozeznání od moře, kmital se na obzoru, pak ustoupil obloze, jež vypadala jako by podpírala se o klamnou vodu.   Zvědavě rozhlížel jsem se okolo sebe, a vítězný
— 134 —
řekl bych úsměv rozložil se mně mimovolnč okolo úst. Když jsem spatřil moře poprvé, citil jsem, jak bídným tvorem jest člověk; nyní však, když stroj člověkem sestavený 8 neklamnou jistotou razil si cestu tou bez-cestnou poušti rozzlobených vln, nic nestaraje se o jich malomocné dorážení na strany jeho a nezávislý na milosti větru, dle jehož taktu vlny dovedou tak krásně tančiti: tu zase opanovala mne důvěra v člověčenstvo, jež dokázalo zajisté mnoho dovedši si podmaniti živci jako je moře.
Temno počalo se rozkládati na lodi a ostrý studený vítr nutil nás vyhledati místnosti kryté. Šel jsem do své kabiny. Ale jak jsem se podivil, když sestoupil jsem na spodní palubu, jež obehnána jest asi 4 stopy vysokým zábradlím. Kolkolem rozloženy byly žíněnky a na nich, přikryty bílými houněmi, ležely naše dámy, jichž obličeje závodily co do bledosti s jich přikrývkami. Divil jsem se tomu nemálo, nebof noc dnešní chystala se býti velmi chladnou. Ale brzy se mi dostalo vysvětlení. Dámy nemaji totiž na parnících své zvláštní kabiny jako páni, nýbrž jeden společný pokojík. Ze pak pobyt v něm stane se na delší dobu nesnesitelným, zvláště požaduje-li mořská nemoc své oběti, jest snadno pochopitelno.
O pány jest dobře postaráno. Pod palubou nachází se pěkně upravená jídelna, a se všech čtyř stran jsou kabiny.
Cítil jsem chut k jídlu. Na stole stála na veliké mise ohromná hovězí kýta,  na druhé velká šunka a na
—  135 —
třetí bochník sýra. Oběd a večeře má svou pevnou cenu, a za cenu tuto můžeš si z kýt těch nařezati dle libosti. Sedl jsem náhodou naproti kapitánovi, jenž poznav ve mně cizince, ihned přívětivé mi předkládati se jal, sám předcházeje umo tak skvělým příkladem, že jsem až žasnul.
Byli jsme v nejlepší práci, «n pojednou zazněl nad námi dutý zvuk píšfaly. Kapitán praštil příborem a letěl na palubu, já zvědavě za ním. Vylezu nahoru a udiven rozhlížel jsem se. Nastala náhle tak silná mlha, že nebylo na tři kroky nic vidět. Mlha ta byla tak těžká a tak chladná, že až prsa tížila, a ty ubohé dámy ležely tu pořád jako zahaleny v husté oblaky.
Píšfale nastala teti krutá doba. Neustále musela se ozývat, aby se loď vyhnula každému srázu s lodi jinou, kapitán nehnul se s paluby, ale já, nenacházeje na novém tom obrázku nic zajímavého, zanechal jsem starost o sebe těm, jimž patři, a šel do své kabiny.
Myslete si komůrku, v níž, jste-li tak velcí či chci říci tak malí jako já, můžete velmi pohodlně stát, třeba byste i měli u bot velké kramHcky. Po délce nalézají se na každé straně dvě přihrádky jako „šuplata" v prádelníku nad sebou ; v těch je silná houně, polštář a při-krývadlo, a to je vaše postel. V koutku je umývadlo a ve stěně okénko jako malý talířek, do něhož vlny neustále tlukou. Ale nemyslete, že to je snad odporné. Chutě svlékl jsem boty a kabát, a natáhnul jsem se do jedné z těch hořejších. Nade mnou zněla neustále píšťala, paluba vzdychala pod silnými kročejemi námoř-
— 136 —
niku a celá loď pod namáháním parního stroje, jemně houpáni počalo mne uspávat, a mysle na to, jak asi právě matička moje s úzkostí v myšlenkách mne prováži po mé pomořské pouti, a otec sám pln stračím přece kuráže jí dodává, usnul jsem právo tak dobře jako doma ve své posteli. —
Teprv po 4. hodině ráno jsem se probudil. Obléknul jsem se tiše, abych žádného ze svých „šlofu" neprobudil, a spěchal jsem nahoru. Byli jsme v Temži. Cíin dále jsme jeli, tím více zakotvených lodí jsme nacházeli, a když pak k šesté hodině jsme se blížili Londýnu, nastal na řece život báječný. Na sta lodí všech rozměru a všech druhů, od malé kocábky až do velké lodi válečné a do oné kolosální lodi, jež uprostřed řeky zakotvena, se 6 poschodími slouží za nemocnici námořníkům všech národů — parníky, lodi plachetní, vše v jedné směsici. Kam oko pohlédne, nevidí než stěžně, komíny, provazy a plachty, všude čilý život — zde může se s dobrým svědomím říci, že jest to pravý !es stežííů, v němž ti obratní námořnici zastávají místo skákajících a šplhajících opic.
Než jsme dorazili k přístavišti, ohlédl jsem se ještě jednou za sebe. Slunce bylo vyšlo v plné své kráse a s namáháním prodíralo se těmi stežny a lanovím, zlatíc vše na pokraji. Byl to pohled unášející a tak pln lesku, že jsem se musel záhy obrátit. V tom také již lod zastavila, já popadl skrovná svá zavazadla, tři kroky přes můstek — a byl jsem v Londýně.
—   137 —
XXIV.
V Londýně. — První dojmy. — Život v ulieich. — Nároží ulic — Oznamy.
Byl jsem na moři a neviděl jsem, kam oko jen dosáhlo, nic než vodu a oblohu. Přišel jsem do Londýna a kam jsem se rozhlédl, samé jen domy, kam jsem se obrátil, samé jen ulice. Jest to pravé moře domů, moře právě tak krásné, právě tak klamné a nebezpečné jako to moře skutečné, a vlny života v něm právě tak nepokojné jako ty vlny mořské. Na moři ale cítil jsem se bezpečným, s úsměvem hleděl jsem okolo sebe; vtom moři domů však tísnila mne ohromnost té kamenné hromady v prvním okamžiku tak, že jsem skoro litoval svého příchodu, uebot jsem se obával, že za tak málo dni v Londýně mnoho poznati nemohu. Ale jen trochu jsem se poohlédnul, a v málo hodinách již vpravil jsem se tak do všeho, jako bych byl navštívil Londýn po několikáté.
Nechám cifry tomu „moři" svědčit. Můžete si mysleti přes 400.000, pravím přes čtyrykrátstotisic domů, a sice řádných, obydlených domů na prostoru asi 122 čtverečných anglických mil'? Domy neobydlené a chatrné nejsou vpočteny! Můžete-li to, tedy si pomyslete ještě do toho 3 a Čtvrt milionu lidi, a pak se nebudete snad divit, že jsem byl s počátku jako omámen. Život, jenž rozvinuje se vulicich, jo k nepopsáni Toho lidstva a těch vozů, k tomu ten  hřmot a hluk, člověku se  až
■
— 138 —
hlava   motá.  Vice  než  tisíc vozů   projede  za  hodinu předními ulicemi, a dle toho lze si představiti, jaký obraz poskytují as ulice ty.  Vozy všech druhů: omnibusy lidmi přeplněné; nákladní vozy  nejpodivnějších tvarů; elegantní ekvipáže;  vkusné kočárky o jednom koni — ty jsou velice oblíbeny a velmi často řízeny dámami —; drožky a konečně tak zvané „Hansom's cabs", krásné to vozíky zvané dle majitele, na dvou kolech, s jedním koněm,   se střechou  polootevřenou   a s kočím   sedícím vzadu tak vysoko,  že přes střechu nad hlavami vezoucích se řídí koně. Dovednost, s jakou vozy ty se proplétají tou směsici, jest vskutku obdivuhodná. A směsice ta je často taková, že jede vůz těsně vedle druhého, tak sice, jako by jeden  přikován byl k druhému.   Že pak není  snadné  za takových   okolností   dostati  se  z jedné strany na druhou, rozumí se samo sebou. První dny čekal jsem někdy čtvrt hodiny, než se mi to podařilo; později jsem to dělal jako ti ostatní, již proplétají se jako hadi, chytajíce se vozů — strká-li následující kůň hlavu příliš ku předu, plácne se přes hubu, anebo se mu podleze pod krkem, a tak to jde velmi dobře. Pravým štěstím pro pěší jest,  že široké chodníky jsou o několik palců vyšší ostatní ulice, as  tak jako   u nás na kamenném mostě. Kdyby toho nebylo, zajížděly by vozy neustále na chodník. Dalším ulehčením je, že místo okolo větších kandelábru jest zařízeno   také podobně,  tak že tam nalezneš vždy ochrany před vozy.
Rohy ulic  mají zvláštní svou důležitost.   Malá armáda dětí i dospělých obklopí tě,  nabízejíc dosti  dotí-
ravě všemožné noviny ku koupi, sirky, jež mimochodem řečeno pekelně zapáchají, universální kličky na hodinky, ochranné šňůrky na klobouky atd. atd. S namáháním se prodereš tím houfem, a v tom si někdo na tebe zapiskne. Pln radosti, že jest to snad nějaký známý, jenž náhodou také do Londýna zavítal, obrátíš se — a kluk v červené kazajce s číslovanou tabulkou na levých prsou kleče vedle svého malého krámku, ukazuje ti na tvé zaprášené boty a láká tě všemožným spů-sobem, abys si je dal od něho vycidit.
V anoncích jsou Londýňané velicí. Kde jaká prázdná zeď, třeba sebe vyšší, je polepena nejrozličnějšími illustrovanými oznámeními. Ohrady a lešení u staveb jsou jimi pokryty; na neobydlený dům pověsí oznámení, jež sahá od střechy až k přízemku s literami na sáh dlouhými, omnibusy vně i zevně nemají místečka prázdného — kam se ohlédneš, všude jen anonce. Ty „pány pátery", jimž visí cedule z předu i ze zadu jako ornát, známe v Praze také, ale zde jich chodí vždy několik za sebou, aby tím více pozornost na se obraceli, a vstrčí každému okolojdoucímu malou cedulku do rukou. Totéž činí jiní, již hlavně svým neobyčejným oblekem lákat mají. Onen myslivec v hnědém šatu se zelenými a zlatými portami strká ti do ruky illustrované výrobky jakéhos mistra krejčovského; falešný černoch s obličejem jako bota černým, ale s bílýma rukama a v bílém šatu s černými ozdobami, podá ti adresu „výborného obchodníka v koloniálním zboží"; přistárlá, slušně oděná  panička   tajemně dává  ti   pěkně   složené
— 140 —
oznámeni jakéhos sensačního románu, jako by to byl milostný lístek; malé děvčátko as šestileté rozbehne se za tebou a celé udýcháno stydlivě nabízí ti „sklad výborných módních výrobků —; pro dámy". Londýňan si takových věcí nevšimne; ale cizinec boje se, aby ty zdvořilé lidičky neurazil, bere napořád, a podomek prášící na večer šaty má co dělat, než kapsy vyprázdni.
Někdy je oznámeni takové prazvláštní. Jel vůz velmi ozdobný a celý skleněný, jenom z předu opatřený jakýmsi pokojíkem. Pod sklem nalézala se kolosální dřevěná noha, jejíž každý prstec je ozdoben překrásným — kuřím okem. Na stranách vozu bylo jméno onoho muže, jenž trpící lidstvo za malý peníz takových ozdob „bez bolesti na vždy" zbavuje, a v předu v onom pokojíku dlel muž tento se svými nástroji sám. Tak jezdil ulicemi, a kdo měl chuti, dal kočímu znamení, ten zastavil, pacient vešel do pokojíku a vrátil se za málo okamžiků s nohami „slepými".
Všechny tyto spôsoby oznamů slouží sice velmi dobře, ale jen ve dne. Však i tomu jest již odporao-ženo. Spekulativní jakás hlava připadla na následující prostředek, jenž neminul se s výsledkem. Na nevysokém domě zřízena ve výšce druhého poschodí plocha asi čtvercový sáh veliká a natřená světle šedivou barvou. V domě protějším je umělec s velikou laternou magikou, a jakmile nastane soumrak, počnou se objevovat na ploše té všeliké anoncc v rozličných barvách. Každá potrvá  chvíli,  tak že ji  může  každý
—  141   —
pohodlně přečísti, a tak se to střídá do 10—11 hodin. A dole stoji houlý lidi, již Otou a obdivují se „nejnovějšímu vynálezu".
XXV.
Podzemiu dráhy londýnske.— Čtverý cesty nad sebou.—
Pošta. — Kdo je v Londýně také zdvořilým. — Poliea.jti
londýnští.
Musel jsem se mimovolné usmáti, když prodíraje se přeplněnými ujicetni londýnskými, vzpomněl jsem si na ty naše tuším že čtyry omnibusy pražské, a když uvažoval jsem, jak v Praze máme všechno tak blízko. Největší vzdálenost je z Karlina na Smíchov nebo obráceně, a to ujde člověk v krátké době. Vedle toho Londýn ! Chtít prohlížet znamenitosti pěšky, byla by holá nemožnost, docházeti z jedné čtvrti pěšky do druhé, bylo by směšné. V ohledu tom jsou pravým dobrodiním ty nesčíslné omnibusy a   podzemní dráhy.
Abys užil ihned také města, vylezeš si na střechu, a rozhlížeje se na všechny strany dostaneš se za nedlouho na místo, neboť omnibusy jezdí velmi rychle. A což ty podzemní dráhy ! Táhnou se nejživějšími čtvrtěmi, ujíždějí s nesmírnou rychlostí, jsou náramně laciný, a za chvíli takřka je člověk z jednoho konce Londýna na drahém. Zařízení drah těchto je velmi zajímavé. Po četných  pohodlných   scliodech  sestoupíš do
—   142 —
té podzemské říše. Nádraží bývají obyčejně prostorná a dosti světlá, neboť vpadá tam světlo buď vysokou skleněnou střechou stavení, aneb kulatými velikými otvory, jež bílými porculánovými plotnami vykládány jsouce, táhnou se nahoru a tvoří takto šikmá okna. Koleje jsou dvoje; každý z obou směrů má kolej vlastni, a to jest velmi důležité, neboť takovým spůsobem jest absolutně nemožno, aby se stala nějaká srážka. Vozy jsou jednoduché ale pohodlné, a konduktér vždy jenom jeden, jenž ale s lístky nemá pranic co dělat. Do nádraží nemůžeš vstoupit bez lístku, a taktéž nemůžeš bez něho vystoupiti z nádraží. Při sestupování uštipne ho úradník kousek, při vystupování .odevzdáš celý. Mohlo by se myslet, že za takových okolností je snadné dostati se s lístkem třetí třídy do třídy první. Ano, velmi snadné, každý vleze kam chce, ale má to háček. Tak zvaní létací kontroléři vyskytnou se, kdo se jich člověk nejméně naděje, požádají slušně za ukázání lístku, a ne8rovnává-li se tento s třídou, v níž sedí majitel, musí ihned doplatit, co schází.
Na konci nádraží je černá kulatá klenutá díra, tunel to, kterým jest vlaku se bráti. Jest to trochu divný řcit, když člověk poprvé do toho temného, chladného prostoru vjíždí, v němž se vše tak rozléhá. Ale to netrvá dlouho. Sotva vlak vjede, nastane v něm světlo, a nyní teprve si cestující povšimne, že se ve stropu nachází rozsvícená lampa, a sice lampa plynová. Tunely projedou se velmi rychle, zastávka na stanicích je zcela kraťounká, a obecenstvo tak již vpravilo se do všeho,
—  143 —
že vozy jsou vždy vyprázdněny a obsazeny v minutě. A to musí být, nemá-li se dráha taková minouti s účinkem. Každých 10 minut jede vlak každou stanicí, a tím spůsobem jest o obecenstvo výborně postaráno.
Že dráhy ty jdou rozličnými směry a že každá z těch jednotlivých větví má své vlastní jméno, rozumí se samo sebou. Podotknu-li k tomu, že r. 1870 obnášel počet koncesovaných omnibusů přes 1200, a počet ostatních veřejných povozů skoro 7000, lze z toho poznati, že komunikační prostředky vykazují aparát veliký.
Dráhy, jež vyjíždějí z Londýna, mají, rozumí se, svá zvláštní nádraží, a stavby nádraží těchto bývají někdy tak ohromné a nádherné, že by je člověk považoval spíše za palác některého toho anglického lorda, jehož příjmy se počítají na miliony. Dráhy ty projíždějí město na ohromně silných vysokých mostech, a tím spůsobem se stává, že někdy nalezneš tři cesty nad sebou, arci směry rozličnými. Nejdříve jde ulice, nad ulici zdvihá se železniční most, a nad tímto opět most pro obecenstvo a pro povozy. Připočterae-li k tomu dráhu podzemní, vidíme, že Londýňané, nemohouce pracovati více do šířky, pracuji nyní do výšky a do hloubky. Morální upotřebení tohoto spňsobu práce neškodilo by nám doma v ledačems.
Vedle povozů a drah prostředkují spojení Londýna telegrafy. Ty nejsou však jako u nás monopolem státu, nýbrž náleží rozličným společnostem, kterážto konkurence jest arci obecenstvu jenom na prospěch. Pošta — mimochodem řečeno velkolepé to stavení vjo-
—  144  —
niekom slohu s portikem a s místnostmi tak krásnými, pohodlnými a světlými, že človek, jenž přichází z Prahy, udiven se rozhlíží, zdali se ve dveřích nezmýlil — vyvinuje ohromnou činnost. K ulehčení prací poštovních jest celý Londýn rozvržen na osm poštovních okresu, jež majíce jména svá dle geografické polohy, musí zkráceninou svou na všech poštovních zásylkách vyznačeny býti, chceli zasýlatel, aby rychle a bezpečno došly svého místa.
Schránky na psaní jsou velmi prakticky zařízeny. Nalézají se uvnitř budovy a z každé vycházejí tři více méně široké otvory zdí na venek. Jeden otvor určen jest na psaní pro Londýn a okolí, druhý pro ostatní Anglii a cizinu, a třetí pro noviny, knihy atd. Vybírání deje se mnohokráte za den, taktéž roznášeni listů.
Úradníci na drahách a na poště jsou — ním Pražanom jest to věc skoro nepochopitelná — velmi zdvořilí a úslužní. A nejen ti: londýnští policajti jsou v tom ohledu praví vzorové. A to je štěstí pro cizince. Jest to jedno z nejhlavnějších pravidel pro tyto, nepožadovati lokálních zpráv od nikoho jiného, poněvadž pak mohou státi se snadno obětí některého londýnského taškáře, a ti požívají jak známo veliké pověsti. S největší ochotou vysvětlí ti policajt londýnský vše, čeho si žádáš, a pomáhá jak jen múze. Stalo se mi hned prvního dne, že náhodou jsem se potloukal ve východním konci Londýna, když blížila so hodina, v kterou jsem chtěl udělati návštěvu jisté známé rodině na zcela opačném západním  konci.   Tázal jsem  se  „policemana"  po cestě
— 145 —
tam; on se usmál, poněvadž vzdálenost obnášela mnoho mil, dovedl mne k omnibusu, jenž směrem tím jel, a pravil mi, že tento doveze mne asi v polovici, kdež budu muset upotřebil voza zase jiného. Zároveň řekl kočímu, kam ohol, a vybídnul ho, aby mi pak ukázal omnibus, jenž by mne dovezl na místo. A kočí se mne ujmu] jako opuštěného sirotka, tak sice, že jsem byl ve dvou hodinách na místě.
Již zevnějšek „policemanň" čin! dobrý dojem. Na těle uniforma z temně modré látky, na hlavě helma na spůsob našich hasičů, a na pravé straně kožené pouzdro, v němž je hůl asi 1 % stopy dlouhá a olovem vyplněná.
Tof jich jediná zbraň, a i té smějí jen v nejhorším případu upotřebit. Jest tam policie dvojí: jedna vnitřního města (city) a druhá pro ostatní čtvrti a nejbližší okolí. Počet oněch obnáší skoro 700, počet poslednějších skoro 9000, počet to zajisté nepříliš velkými město jako je Londýn. Jsou zdvořilí, není jich mnoho, nemají ani bodáků ani šavli, a přece jest Londýn poměrně jedno z nejspořádanějších měst.
XXVI.
Výstavnost Londýna. — Žádné kavárny! — Hostince. — Piva anglická.
Představoval  jsem si vždy — jako   tak  mnohý jiný — Londýn co město ohromné výstavnosti.   Očeká-
• ''jo:  KUpij % cest.                                                         10
— 146 —
val jsem domy veliké, vysoké,  domy o mnoha patrech, u kterých pět, šest poschodí je zcela ohyčejnou věci. Jak jsem byl ale  překvapen,  když procházeje se nejpřednějšími ulicemi nalézal jsem samé malé domy, převážnou většinou dvoupatrové. Často arci nůsky tovalv se budovy  náramně široké, až  i  na  100 kroků,  ale při-hlédl-li jsem lépe, tedy bylo ihned patrno,  že to není dům jediný, nýbrž řada domů dvě, tři neb  čtyry okna širokých, jež biuTto vystavěl tentýž stavitel všechny najednou, aneb kteréž patrně náleží tomutéž majiteli. Veliké množství bylo vystavěno v kasárniekém slohu, mezi tím ale vyskytovaly  se též stavby  tak krásné a nádherné, že byla radost na ně se podívat, ale jak praveno vše v rozměrech malých. Lámal jsem  si dlouho hlavu nemoha   nikterak   pochopiti,  proč   tak světové město v ohledu tom  tak pozadu se zdá. Ale brzy se mi dostalo vysvětlení, jež  mne  nejen  docela smířilo,  nýbrž i pro zařízení to takřka nadchlo. Zmínil jsem se v předešlém náčrtku o známé jisté anglické rodině. Návštěva rodiny té poučila mne o tom.  Panujeť  v Anglii zvyk, že každá rodina má pro sebe celý dům,   a zvyk ten přešel   Angličanům  tak  do  krve,   že  tam   činžovních domů v našem smyslu nenalezneš,  nýbrž že naše hromadné byty nahrazuje řada malých domků  vedle  sebe stojících, jak  svrchu naznačeno.   Do domu  anglického nemůže nikdo nepovolaný vejíti, nájemník není vytrhován žádným nesrovnanlivým sousedem,  nemusí mít nižádných ohledů na domácího pána ani na domovníka — je zkrátka neobmezeným páucm v najatém domě.
- 147 —
A jak příjemně a prakticky jest dóm rozdělen! Ulice nesáhá vždy až k «lomu, nýbrž neobává často asi dvě stopy prostoru, za tou příčinou, l>y kuchyň, jež nalézá se v podzemí, měla dostatečné" světla. V případě takovém má pale ulice na kraji zábradlí; sáhá-li však přece až k domu, vniká světlo do kuchyně náramně silným! skleněnými plotnami v konec chodníku zapuštěnými. Zadní strana domu bývá tak zařízena, že část, z ulice jsoucí podzemkem, tam přízemkem jest. V tomto „podpřízeruku" abych tak řekl jest tedy kuchyň zpředu, a ze zadu jídelna, v nichž obou je zaveden obyčejně plyn. Umístění toto má tu příjemnou stránku, že ani obyvatel domu ani navStěvovatel nemusí lapat zbytečnč kuchyňské výpary, jež v našich domech celý byt často naplňují.
Nad kuchyní, tedy v přízemí z ulice, jest jeden neb dva pokojíky, v nichž se přijímají návštěvy, a v prvním a drahém patře ložnice a ostatní potřebné pokoje. t 'izincc, ať přijde kdykoliv chce, nikdy nepřivede domácí dámy v rozpaky. »Služka uvede jej do salonku, kdežto domáci pani, noní-Ii ještě připravena, beze všeho vytrhování ve svých pokojích nahoře se upraví.
Na stranách města, jež od středu jsou vzdálenější, honosí se domy ještě něčím, co nejen je samé, nýbrž celou ulici činí ještě mnohem příjemnější. Jest to" totiž malá zahrádka před vchodem, asi v tom spôsobu, jako se to v Drážďanech vyskytuje. Nemůže býti dle toho, co jsem o velikosti domů pravil, veliká, ba neslouží ani k tomu,  aby se  v ní sedělo,  ale majitel  má přec pod
•
— 148 —
svými okny kus živé přírody, která dodává domu jeho náramně přívětivého rázu, zvláště táhne-li se břečtan nebo divoké víno okolo oken.
Architektonická stránka jest u většiny domu velmi zanedbána, a u veliké oblibě jsou zcela jednoduché, hladké, cihlové domy bez obmítky, s rovnými římsami nad okny. Za to tím pohodlněji a elegantněji je zřízen vnitřek. Jeví se v tom opět praktická mysl Angličanův, jimž při činžovním domě záleží hlavně na částech, v nichž se bydlí, a ne na těch, na něž se jen hledí, čímž arci není řečeno, že bych si přál snad u nás doma kasárnický spůsob staveb. U nás často jsou v domě zevně bídném i zevně pěkném byty stejné bídné — já jsem pro to, aby vnitřek se zevnějškem tvořil harmonický celek.
Jiná věc, které jsem v Londýně bolestně postrádal, jsou naše kavárny. Nalezne! tam sice velikou sílu tak zvaných „coffee-houses" *), ale jen otevřeš dvéře a již se táhneš zpět. Zdá se, že jsou vypočteny pro nižší třídy, neboť pochybujú, že by kdo jiný v těch špinavých, nečistých a strašně páchnoucích místnostech byl s to něco jísti. Pravím výslovně „něco", poněvadž vedle kávy se tam prodává i pivo, víno, maso atd. Angličané nemiluji kaváren, a proto také jsou ty dvě, jež Londýn chová, v rukou cizinců, jak již jména: kavárna vlašská a francouzská naznačují. Jsou to kolosální místnosti dosti elegantně zřízené, a zvláště na večer střediskem
») Čli: koffi-liausis.
— 149 —
cizinců. Ale tu koncesi musely udělati Angličanom, že lze dostati v nich v každou hodinu teplá i studená jídla, pivo atd. — Ostatních hostinců jest ohromná síla a mají nejrozličnější jména ; vyznamenávají se ale tím, že ať má jméno to neb ono, poskytuje všeho, nač si člověk jen pomyslí.
Jedinou zvláštnosti mezi nimi jsou tak zvané jídelny pro dámy, do nichž nemá mimo tyto nikdo přístupu. Jest to zařízeni velmi praktické, neboť umožňuje dámám osamotnělým, jež domácnost vlastni si vésti nemohou, pohodlné stravování, kteréžto v obyčejných hostincích, přeplněných pány a plných nepříjemného kouře, by bylo pro ně věcí velmi nepohodlnou.
Z hostinou nemáme daleko k pivu. Mráz mi jde po zádech, když si na ta anglická piva vzpomenu. „Pale-ale" (čti pél-él = bledé pivo) je husté jako olej a má tak silné nepivové aroma a tak podivnou, od piv našich zcela so lišící chuť, že jsem se mu vyhýbal na sto kroků. A druhé: „stout" (čti staut) je zcela tmavé, asi jako náš ,.bokk", chutná také podobně a bylo mi stejně odporným. Arci nestavím zde úsudek tento co absolutní; Angličané, již ho slyšeli, nemohli pochopiti, že mi aspoň pale-ale nechutná, a budou míti bezpochyby o našich pivech úsudek podobný. Jest to pouze můj osobni náhled a zakládá se na faktum, že jsem nemohl ani těch ani jiných anglických piv píti, a že bych byl dal nevím co za sklenici pravého plzeňského.
Ta pivní mizérie mne pronásledovala ostatně na celé mé Cestě;  protož můžete si pomysliti, s jakou ra-
•
- 150 —
dosti zasedl jsem za stftl, když mi v hotelu mém pra vil sklepník, že mohu dostat „drehorovské pivo a da-lamánek"!
Dreherovského piva nalezl jsem ostatně v Londýně dost; tabulky s plzeňským ale jsem nenašel nikde, nikoliv jsem bedlivě pátral.
XX VIJ.
Hotely. — Ang.irký chléb. — Vojsko v Londýně. — Voják ve službě a mimo službu. — Londýnští taškáři. — „Krajánkové-.
Jest vypočteno, že asi 150.000 cizinců se neustále zdržuje v Londýně. Z toho jasno, že musí být také dle toho počet hostinců ohromný. (Jitá se jich na mnoho tisíc, arci hostinců všech druhů a ti-íct. a musím říci, že hostince lepší jsou vesměs ve líni dobré a čisté. Ale jednu nemilou stránku mají, která arci pH takovém městě rozumí se sama sebou, totiž, že jsou trochu drahé. Protož radil bych každému, jenž jde clo Londýna, aby zůstal v hotelu jen tak dlouho, co by si našel v některé z hlavních ulic privátní pokojík, jichž jo vSude dosti k pronajmutí. Platí za mnohem lepši byt skoro o dvě třetiny méně, je mnohem neodvislejši a nemusí při odjezdu projiti celým špalírem sklepníků, podomkťí, panských, portýrů atd., z nichž každý nasírkujc ruku. Privátních pokojů lzo dostati i na týden — při delším pobyta jsou kategorickou nutností, nechceli člověk peníze
- 151 -
své, jichž může v Londýně ostatně výborně upotřebiti, ■/.buhdarma oknem vyhazovati* —
Předešle zmínil jsem Be <> tom, jak mne potěšil v hotelu mém dalamánok. Nedodal jsem proč, a protož musira to Hci nyní. V Belgii, v Anglii a pokud vím i ve Francii neznají našeho dobrého černého chleba. l?ílá jakási buchta beze vší chuti zaujímá tam misto tohoto, a ta působila na mne jako anglické pivo. Jak jest mi nyní ten náš chlebíček dvakráte milým!
Skočira-li nyní s chlebfčka na vojsko, může si to laskavý čtenář vysvětliti třebas tím, že kdyby tohoto tak mnoho nebylo, bylo by onoho víc, aneb byl by jistě mnohem lacinějSf.
Celá posádka Londýna neobnáší nic. vlče než tři pluky gardy, nsi 4000 mužů, a mimo to gardu královskou na koni, 700 mužů čítající. Trochu málo, co? Ale vojsko toto nesmi vstoupiti bez dovoleni lord may ora*) do vnitřního města, city, a vojsko toto smí nositi zbraň svou jen ve službě! Mimo službu nemá voják na sobě ni toho nejmenSího, co by zbraň připomínalo; nevím sice, týká-li se zákaz ten laké důstojníků, ale potkal jsem jich několik bez šavle, v ruce jen obyčejnou hůlku.
Garda vypadá velmi hezky;   jsou to vesměs chlapíci jako skály, na "hlavách medvědice jako naši městííti granátníci, na těle červený, cinobrový kabát s krátkými .   a s bílým řemením a tmavé  spodky.  Mimo službu mají krátké, Upnuté  červené  kazajky až po  bok a na
!'.'»'           |IIIľ!
hlavě červené čapky bez střechy as podoby té, jako jsou domácí čapky ctihodných našich tatíčků.
Garda na koni je ještě krásnější, červenil krátká kazajka, z předu i ze zadu bílý lesklý pancíř, bílé jezdecké kožené kalhoty, vysoké jezdecké boty a na hlavě bílá helmice se zlatým znakem a černým koňským ocasem. A koně mají vskutku překrásné.
U královského paláce, staveni to velmi jednoduchého, hledícího svými hlavními stranami do dvou rozličných ulic, stojí s jedné strany pěší gardu na stráži a s druhé strany jízdná. Tato poslednější tím spusobern, že ve dvou postranních vchodech vedle hlavního stojí dva muži koňmo v úplné zbroji s bambitkami v rukou, kdežto ti ostatní uvnitř dvora, rozurni se že ne na koni, se povaluji. Ti dva strážnici vypadají v úzkých těch vchodech, jimiž muže právě tak kavalerista projíti, jako dvě nehybné sochy. I ti koně zdá so že učili se stát nepohnuto.
Když se vojsko objeví, shluknou se jako všude jinde i zde veliké davy lidí, a tu musí zvláště cizinec dát na kapsy pozor. A tím jsme se šťastně dostali k londýnským taškářům.
Na jakém stupni dokonalosti tento ctihodný cech právě v Londýně stojí, bylo by zbytečno povídat. Vždyť každou chvíli čteme o nějakém zlodějském kousku, jenž geniálnosti myšlenky a obratností v provedeni budí až obdiv. A zvláště cizinec musí se míti na pozoru; čim méně ukáže, že je cizincem, tím lépe pro něho. Nejnebezpečnější však jsou tak zvaní „krajanově". Jsou to
— 153 —
obyčejně darebáci velmi slušného zevnějšku a obratného pohybování, již ostrým srakem ihned cizince vy-čenichají, dlouho se opatrně za nim plíží a pak ho nejlaskavějším hlasem osloví, chtějíce vyzvědět, odkud cizinec pochází. A sotva to tento neopatrně třeba jen naznačil, již osloví ho jeho mateřštinou, dají se poznat co krajan v Londýně usedlý, nabídnou se za průvodce, a šťastný cizinec, který dostane se z pazourů takových jen se značnými útratami za pohoštěni „krajana", jenž svůj někdy ne zcela dobrý akcent mateřštiny „pozbyl dlouhým pobytem v Londýně". Pravím „šťastný", neboť často zavede ho „krajan" mezi „jiné krajany", již mu pak buď v „poctivé" hře aneb v nepoctivé opici vezmou kde co má. Ze tuto službu dovedou prokázati také „krajanky" aneb vůbec „přítelkyně" krajanovy, rozumí se samo sebou.
Takových krajanů nalézají nejvíce Němci, Francouzi a Vlachové. Naproti nám Slovanům mají těžké postaveni, poněvadž jazyky slovanské nejsou jim tak přístupny jako ostatní. Ale přece dovedou si často pomoci. Povím, jakým spňsobem na mne takový krajánek vyzráti chtěl.
Stál jsem na křižovatce několika ulic a rozhlížel jsem se, do které bych měl zaměřiti. Pojednou přistoupil ke mně mladý muž velmi slušně vypadající.
„Vy nejste, pane, Londýňanem, neníliž pravda?" tázal se velmi čistou angličinou.
Byl jsem na tento drub pánů již dříve upozorněn, a proto jsem pravil chladně v tomtéž jazyku: „Ne, pane."
— 1Ö4 —
„Ab, vy jste zajisté cizinec," pokračoval onen prívetivo jazykem francouzským, „bezpochyby Francouz — i to mne velmi těší, já —"
„Nejsem Francouzem, pane," přetrhl jsem mu reč taktéž francouzsky.
„Pak jste zajisto Němec," zvolal onen radostně v nejčistší němčině, ,,o výborné, pane —jsme —"
„Mýlíte se opět, pane," odvětil jsem jedovatě také německy.  „Němcem chvála bohu též nejsem."
Chlapík vyvalil oči, hleděl na mne chvíli, pak udeřil se do čela a pravil francouzsky: „Bože, jak si může člověk jen škodit! Míti vás za něco jiného než za Vlacha, jo při vašem vyřčeném vlašském typu skutečně nemožné.
Nestydatost chlapa toho, jenž mou českou tvář chtěl mermomocí několika slovy proměniti v ..italský typ", mne počala baviti. Poslechnul jsem ho trpělivě, když mi vykládal, že byl po nějaký čas v Itálii a že neměl bohužel příležitosti, přiučiti se mé krásné mateřštině, ale že má několik přátel, již jsou rozenými Vlachy, a že mne ihned uvede do jich společnosti.
„Nejsem také Vlachem," odvětil jsem, ,.a děkuji vám za vaše laskavé nabídnuti."
Ale teď byl pohled na rozpaky jeho skutečně rozkošný. Vyvalil oči, otevřel ústa, hleděl na mne pln podivení a pravil po chvíli táhlým hlasem: „Vy nejsto Vlachem ? — Podivno. Pak jste ale zajisté Polákem, dle vaří f ran č —"
„Ani Polákem nejsem," zněla má ledová odpoveď.
— 155 —
Teď se ale více oezdrSel. „U všech ďábla, pane," zvolal, „co pak tedy jste?"
Však já už té komedie také měl pomalu dost. „Kdo vy jste," odpověděl jsem, „nebudu se ptát, ale povím vám přece, kdo jsem já. Jsem Čech, a pamätajte si, chcete li mezi námi lapat hejly, musíte trochu časněji vstát, my nesedáme tak snadno na vějičky."
Cizinec zůstal jako omráčen, a jako by ho něco. pichlo, uskočil najednou a zmizel za rohem. Ohlížel jsem se pln podivení, proč asi tak rychle utekl, a tu spatřil jsem, že se blíži policajt.
„Pane, znáte toho, s nímž jste byl právě mluvil?" tázal se mne.
„Neznám."
„Tedy se mějte před ním na pozoru; pozoroval jsem vás oba chvíli, a ten chlapík jest mi velmi podezřelý," řekl policajt a nečekaje ani mého diku, šel dále.
Sáhl jsem po hodinkách a po tobolce. Obé bylo na svém místě. — Jiný „krajánek" se více ke mně nehlásil.
XXVIII. Londýnská divadla.
Keknu-li, zeje v Londýně ?>1 divadel, bude se to leckomus asi zdáti počtem velikým. Není to mnoho. Mát Paříž jen polovici obyvatelstva a divadel skoro právě tolik. A nemusíme ani tak daleko.   V Praze máme
— 156 —
v lete divadel šest, v zimě dvě, kdežto v Londýně přijde jedno divadlo teprv na 100.000 obyvatelů, kterýžto poměr v letě ještě křiklavějším so stává, poněvadž mnohá divadla v horkých měsících stánky své zavírají.
Nehledě ani k zajímavosti divadel cizích vůbec, ni;ijí divadla londýnská tolik zvláštností, že zasluhuji oběírnějšf zmínky. Musím již nyní podotknouti, že mnoho divadel pro příčiny, jichž vypočteni sem nepatří, navštívili jsem nemohl. Ale ty, které jsem navštívil, jakož i to, co jsem o ostatuích slyšel a četl, dostačí, abych mohl podati o nich jakýsi obrázek. Promluvím o nich nejprve jen všeobecně a zastavím se pak obšírněji při jednotlivých večerech. Především pak musím říci, ž.e celkem divadla londýnská příliš dobrý dojem na mne neučinila, a sice hlavně ohledem dvou nejdůležitějších faktorů, totiž ohledem na předvedené věci a na obecenstvo. Prvnějši byly mnohdy tak naivní, že jsem se obdivoval nestydatosti ředitelstva, že odváži se, obecenstvu něco takového předložiti. A obecenstvo samo chovalo se tak neslušně a sprostě, že mně, zvyklému na nábožnou pozornost našeho „národního", věru až vlasy vstávaly. Arci, namítne se mi, že to bylo hlavně obecenstvo míst posledních. Ale já odvolávám se ku galerii naši, odvolávám se ku galerii našich arén, které nízkosti svého vstupného dovolují přístup i nejnižším třídám : z.laž neposlouchají tyto právě tak pozorně jako ti ostatní?
Co se mi zdá navzdor krátkosti pozorován! mých jisto býti, jest, že veškerým divadlům bez rozdílu jedná
— 157 —
se v první řadě o prospěchy hmotné. Umění jest u některých otázkou zcela vedlejší, u větší části pak věcí, o které nezdají se míti ani ponětí. Arci může se to omluviti částečně velikou praktičností Angličanů, již musí ze všeho těžit, jakož i tím, žo proud takový hlavně při divadlech tak světových měst se stává takřka neodolatelným. Ale nemohlo by se obé spojit? Nemohla by hmota obstáti vedle umění? Myslím, že divadla sama si své obecenstvo tak pokazila; a že směr takový jest nejen záhubný pro obecenstvo, nýbrž i pro dramatickou produkci, jest nade vší pochybností. Podívejte se na repertoir všech těch divadel. Co vidíte? Bud! staré hry, nebo novinky pracované dle oblíbených sensačních románů, nebo překlady z ťrančiny, olťenbachiady, feerio aneb konečně drobné povodní maličkosti. A k těmto musím podotknouti, že jsem jich četl slušný počet, ale že jsem nad některými až užasnul.
První věc, která již nepříznivý dojem činí, jsou divadelní oznámení. V londýnských divadlech, nevyjímaje ani divadlo královské, hraje se kus vždy tak dlouho, dokud „táhne"; večer co večer vždy totéž, z čehož povstane jen ta jediná výhoda, že herci hrajou bez sulléra, což opět jo důkazem praktičnosti spořivých ředitelů. A tu vybere se z kusu nejzajímavější scéna, vymaluje se se staláži co nejvábnější na silný papír v objemu as čtverečního sáhu, obraz napustí se olejem a pověsí se na divadlo as ve výši prvního neb druhého patra. Pod to přijde titul kusu, a celek záři za dne ve světle  slunečním,   kdežto   na večer nastrkají se pod
— 158 —
to malé lampičky, tak že malba neméně jasně vystupuje. Obraz dá se pak rozmnožiti barvotiskem v rozměrech o něco menších, k tomu přijdou litery na půl stopy, a kde jaké místo pro anonce, nalezneš program tento mezi nimi.
Skvělé osvětlováni zevnějšku budovy plynovými hvězdami, znaky, monogramy atd. sem nepočítám, poněvadž jest to věc nejen příjemná, ale i pro cizince volmi praktická, jelikož pak snadno nalezne cestu k nim, nelišícím se takto obyčejně ničím od budov obyčejných. Rozděleni divadelního večera jest zcela jim nežli u nás. Představení započiná většinou o osmé hodině, a sice jednoaktovým kouskem za všeobecné prázdnoty lepších míst. Po kousku tom a příslušné hudbě přijde kus několikaaktový, jenž počne asi o deváté, a na konec balet, tak sice, že před dvanáctou představení málokdy se ukončí. Angličan, totiž „nóbl" Angličan, přijde do divadla až po prvním kousku a opustí je při počátku baletu, přichází tedy v tu dobu, kdy my v Praze často už odcházíme. Pozdnímu takovému ukončeni člověk záhy zvykne, jen tu jedinou vadu to má, že člověk, jenž tam je od počátku, znenáhla zase vyhladoví, a opomene-li mezi akty se posilniti jako angličtí jeho bližní, nalezne pak po divadle všechno již uzavřeno, tak že může jen „umělecky" nasycen jít spat, kteréžto nasyceni ale jak známo velkého účinku na náš prosaický žaludek nemá.
Zařízeni divadla jest obyčejně slušné   a pohodlné, osvětlení vesměs skvělé. Programy sestávají skoro všude
159 —
z půl archu. Na první stránce jest vyznačeno tučným tiskem, jaké lahůdky diváka očekávají, a kteří nejoblíbenější členové divadla jsou zaměstnáni. Podobá se to velmi jídelnímu lístku. Na druhé straně jest podrobný program; každé jednání, každý obraz a proměna má své vábné j mono, při čemž i jednotlivé scény menším tiskem jsou vytknuty, pak přijdou zhusta příznivé výňatky o kusech z novin, ceny míst, oznámení eventuelních novinek a na čtvrté stránce inseráty. V některých divadlech programy ty lacino prodávají, v některých docela zdarma rozdávají.
Vstup jest poměrně levný. Za 2, 3, 4 nebo 5 shi-linků, dle toho, o které divadlo se jedná, lze dostati místo velmi dobré, jestliže totiž se vstrčí biletčrovi několik penny do ruky, nebot od tohoto závisí úplně usazení se navštěvovatele, jelikož jenom nejdražší místa jsou číslována. Na zamluvená sedadla položí biletčr cedulku s tištěným slovem „obsazeno".
Naproti tomu jsou ale lóže velmi drahé. Stoj it dobrá lóže 3—i libry (3<>—40 zlatých), následkem čehož i bohatší Angličané lóžím se vyhýbají, v čemž hledati lze opět příčinu toho, že lóži bývá v divadlech obyčejně velmi málo. Nejlacinější lóže, pokud já vím, stoji 1 libru a 1 shilink. —
To by byly všeobecné poznámky, jež jsem chtěl předeslati; nyní obrátím sc k jednotlivým divadlům, jež jsem navštívil.
— ÍGO —
XXIX. Večer v „Royal Adelpki Theatre".
Na „Royal Adelphi Theatre", divadle to, kteréž patli mezi divadla dobrá, visel ohromný obraz, představující, jak Quasimodo, známý hrdina známého Hugonova románu, shazuje vilného mnicha Frolla 8 pravé věže notre-damské v závratnou hloubi, na kterýžto čin plni zděšeni hledí Esmeralda, Phoebus a jiní, stojíce na cimbuří mezi oběma včžmi.
Pohlédl jsem na program. Dávalo se s příslušným počátečním kouskem a se zakončujícím baletem po 116té: „znamenité, nové, veliké, romantické a divadelní drama, spracované dle p. Viktora Hugonova slavného románu a nazvané — Notre-Dame čili cikánské děvče pařížské od Andrcwa Hallidayc, spisovatele „Amy Robsart"" a t. d.—
Na večer koupil jsem si lístek na místo, o němž se mi řeklo, že je dobré, vstrčil jsem biletáři několik pennů do ruky, a navzdor nepříliš časnému příchodu svému dostal jsem sedadlo výborné.
Divadlo není veliké, na 1400 osob, a činí přívětivý dojem. Barva úpravy je červená, prvních několik řad přízemních sedadel číslováno, ostatní bez čísel, po obou stranách jeviště něco málo portálních lóží, tuším že čtyry, v prvním poschodí „balkon", v před pošinuté to otevřené, velmi elegantní místo, pro něž j<-' předepsán salónni oblek,  za  balkonem do kola řada malých  lóži,
— 161 —
a nad těmito galerie. Jeviště bylo zastřeno temně zeleným plátnem.
Ohlížel jsem so po obecenstvu; lepši místa byla posud velmi prázdna, jon nečíslovaná sedadla a galerie byly plny.
Ta galerie! Když jsem vešel, panoval na ní takový rámus, že pln zděšení jsem se tam podíval, zda nepovstala nějaká rvačka. Na jedné straně se jich několik hádalo a strkalo o místo, s druhé strany na ně řvali, jeden pískal, jiný zpíval — zkrátka hřmot byl takový, že kdyby u nás dělali takový hluk na ulici, dostali by se ihned do chládku. A ostatní obecenstvo — jako by se ho to netýkalo. Myslel jsem, že přestanou až započne hra.
Za chvíli spustil orkestr. Dozvěděl jsem se zatím z programu, které kusy kdy orkestr přednese, od koho je scenerie, od koho vložené balety, od koho kostumy, komu divadlo náleží, kdo sestavil mašinérii, kdo řídí osvětlení plynové a od koho je hudba.
Při prvních zvucích vylítlo zelené ono plátno do výše, a nyní teprv se objevila pěkná opona představující krajinu s antickou staťáží. Z hudby jsem mnoho neslyšel, nebot hřmot na galerii nejen neustával, nýbrž spíše rostl. Ale co nejkrásnějšího — když opona konečně se vyhrnula a hra prvního kousku započala, trval hluk neseslaben dále. Nikdo se neozval proti tomu, žádný policajt „se do toho nevložil", obecenstvo ostatní ani neroukalo,   a tak to  trvalo až  k posledním   scénám
J. Štolba : Klepy x cest.                                                      11
— 102 —
kousku prvního. Pak dosáhl hřmot míry nejvyšší — zdálo se, že několik rozumnějších nabízí vyhazov exce-dentům, a konečně nastal jakýs takýs pokoj. Herci byli zatím hráli dále, jsouce patrně zvyklí takovým věcem — ale musím se přiznati, že jsem sice pozoroval, že mluví, však CO, to rozumět nebylo. A co čert nechtěl, když se galerie trochu upokojila, vyjde si z kulis zrzavá kočka na jeviště. Rozumí se, že to bylo znamení k novému křiku, jed:.i volali „čičí"', druzi se smáli, a herci? — jeden skočil a honil se za ni s čepici, macek se lekl, vyzdvihnul ocas a uháněl, že několika skoky zmizel. Druzí herci počkali, až se onen vrátil, a nestarajíce se o hluk, hráli dále. Tim spůsobem se konečně kousek ukončil. Zeleně plátno sletělo rychle, za chvili se vyhrnulo opět, a jeviště bylo zakryto vlastni oponou.
Musím se přiznati, že jsem byl jako omámen výjevy těmi. Neměl jsem ani ponětí o možnosti takových věcí v divadle, a najednou jsem je zažil v míre neslýchané. A jak špatný musí býti účinek na herce. Zcela přirozeno, že časem se otupí nejen proti takovým případům, ale že se otupí co herec vůbec, a pak není ani divno, že když některý halama s posledni galerie obrovským hlasem si na něho zařve: „nahlas1", vskutku uposlechne a plíce namáhá jak muže. — Při posledních scénách počala se již také ostatní místa plnit, tak sice, že divadlo bylo záhy slušně naplněno. U nás doma by řekli: „Ten Notre-Dame táhne jako kůň", a měli by pravdu. Ale jaký to rozdíl mezi obecenstvem na „balkonu" a na poslední galerii. Ono tak elegantní a slušné,
— 163 —
a toto  tak hřmotící a sprosté.   Dole  předepsán salonní oblek, a nahoře Bvlékaji kabáty.
Když začala hudba před hlavním kusem, utišila se galerie trochu; bylo viděti, že zvědavost a napnutí dostává převahy, a jen jako by na rozloučenou zapisknul si kdosi z levého konce galerie na svého protějšího přítele, přitisknul ruce k ústům, aby mu tento lépe rozuměl, pověděl mu něco „jarým turem", přijal jeho neméně hlučnou odpověď, a bylo dobře. Pak začali se všichni chystat a připravovat, aby co nejpohodlněji viděli, okřikovali jeden druhého, a tím spůsobem se stalo, že když „Notre-Dame" započal, bylo v divadle vskutku ticho.
Dráma samo je spracováno velmi pohodlně. Nejzajímavější a nejefektnější scény jsou vybrány, spojeny mezi sebou jak to jen šlo, k tomu se připojilo několik tanců, sborů, písní, a drama bylo hotovo. Provedení bylo slušné. Herec hrající Quasimoda, jakýs p. King, byl skutečně velmi dobrý a hrál s takovou chutí a s tak dobrým pojmutím, že byly některé momenty vskutku úchvatné. Dáma představující Esmeraldu, slečna Fur-tado, byla v jednotlivostech velmi dobrá, ale celý výkon byl ještě velmi nevyrovnaný; zdá se, že buď není ještě dlouho na své dráze, anebo že ji ostatní okolí pokazilo. Ale za to je zevnějšek její a hlas velmi krásný, hlas vlastně to nejkrásnější, a jemu nejvíce má co děkovati BVé úspěchy.
Scénická úprava byla velmi pěkná. Konec druhého jednání obsahuje uneseni Esmeraldy Quasimodem.
*
— 164 —
Na jevišti stojí chrám notre-damský, zaujímaje celý prostředek jeviště, tak že jen po stranách a v popředí bylo tolik místa, co by se mohlo několik osob pohybovat. Je večer. Okna chrámu jsou osvětlena, zvuk varhan a smuteční zpěv zní z kostela, zvony duní, a u velikém průvodu vedou odsouzenou cikánku k smrti. V tom zočí ji Quasimodo se svého cimbuří, jako blesk sveze se dolů, uchvátí ji, vynese ji nahoru a vrhá hořici pochodně na zbrojnoše, již počnou nahoru za ním se škrábati. Dole zatím strhne se rvačka mezi jejími přáteli a průvodem, a v tom již sletí opona zanechávajíc zvláště poslední galerii v rozčilení, jež uleví si tím, že donutí oponu čtyry-krát až pětkrát se vyhrnouti.
Úprava třetího jednání jest taktéž velmi účinná. Jeviště představuje cimbuří mezi oběma věžmi notre-damskými, s obou stran věže samy, zcela plasticky provedené, a s cimbuří toho rozvinuje se pohled na celou Paříž při zelenavém světle měsíčním. Okénka domů pařížských září jako malé ohnivé tečky, ve vlnách Se-kvany obráží se světlo měsíce — věru dekorace to, která překvapuje velmi. A s pravé věže as 3 sáhy vysoké shodí Quasimodo Frolla. Tento nesleti na žádném padacím stroji, padá jako žába — jak a kam, to nevím, ale jest to zajisté velmi obratně uspořádáno, že si posud při žádném z těch 116 pádů ničeho neudělal.
Balet, jímž ukončeno, záležel v tom, že zlý duch bouře pohrává si s několika venkovany, čině jim všemožné příkoři, tak sice, že ti vidí s počátku původce toho vzájemně v sobě, až pak na konec poznají,  kdo si
— 165 —
s nimi zahrával. Jakýs pan Fred Evans, jenž představoval onoho zlého ducha bouře jménem Fantisticuff, vyvinoval takovou obratnost tělesni, že zdál se pocházeti z otce „kaučukmana"', matky tanečnice, z dědečka pra-vzora turnéře a z babičky létavé ženy. K tomu přistoupila velmi dobrá mašinérie, tak sice, že balet byl skoro zajímavý. Mašinérie pracovala znamenitě. Pojednou se propadl a v tomtéž okamžiku skoro již objevil se na straně protější — jediný skok, zmizel a již byl opět venku zcela jinde. Propadáni se dělo 8 rychlostí báječnou. Do podlahy skákal jako skákáme po hlavě do vody, pojednou se vyšinul do výše asi 10 stop, zmizel ve zdi a již tu stál zase na zcela protivném konci. Z překvapení divák věru nevyšel a nevěděl, má-li se více obdivovati mašinérii anebo obratnosti páně Evan-sově. Za to však byly tance sborové bídné, a já teprv dostal lepší mínění o-------našem pražském sboru baletním, jenž musí tolik úštipků snášet. — Dodati ještě musím, že obecenstvo každého oblíbeného člena divadla vítalo bouřlivým potleskem. —
Večer byl zábavný, to je pravda. Ale může míti z takového divadla někdo prospěch ? Kapsa ředitelova. Ale herci zakrňuji, obecenstvo zdivočuje, vkus jeho se kazí,  a v zahrádce dramatické literatury rostou houby.
Kdo nehledá v divadle než zábavy, ten nebude snad se mnou souhlasiti; pro mne však má divadlo účelů důležitějších, vyšších.
— 166 —
XXX. Večer v „Royal Alliambra Palace".
Vystavěli pěkně staveni v maurskom slohu, nazvali je „pantechnikon", a měla to být praktická škola pro umění a řemesla. Ale myšlénka byla—jak to již často bývá — lepší než provedení její, a proto po několika nezdařených pokusech přeměnili „pantechnikon" na tak zvanou „hudební síň", což znamená as tolik, jako některá ušlechtilejší německá „singspielhalle", a dali tomu, vlastně museli tomu dát jméno „Alliambra". Později obdržel majitel divadelní licenci, a „Alliambra" vstoupila v řadu londýnských divadel.
Divadlo samo o sobě jest veliké a velmi krásné, osvětlení, přicházející z prostředka stropu a z plamenů ve všech poschodích mezi sloupy umístěných, skvělé. Lóží jest počet větší a přízemní sedadla rozdělena na dvě části, tak sice, že prostředek, as v šíři jeviště, tvoře pravidelný čtverhran, obsahuje sedadla číslovaná, kdežto ostatní okolo čtverhranu jsou bez čísel. Kolem do kola pak za těmito jest velký parter k stání, s hora krytý první řadou lóží.
Alliambra je věnována veselohře, frašce, operetce a baletu, a poskytuje každého večera takovou rozmanitost her, že divák odchází věru skoro až zemdlen. Obecenstva nebylo mnoho, ale proti očekávání chovalo se velmi slušně.
— 167 —
První kousek, jehož počátek jsem zmeškal, záležel skoro v neustále pranici dvou statečných vojínů, z nichž jeden druhého z bytu vypuditi chce, pranici přerušené jen několika kuplety. Nejprve mlátili do sebe polštáři tak upřímně, až jednomu paruka slítla—velký aplaus; na to počalo boxováni — aplaus rostl; pak přišlo „veritábl" fackováni — obecenstvo plácalo až hrůza, a konečně počali sé prát o kalhoty a roztrhli je na dvě půlky, při čemž každý se svou nohavicí rozumí se hřmotně upadl — a teď povstal jásot, že chvíli nemohli hráti. Na to vyzvali se na souboj. Jeden vytáhl zpod postelí malý kanonek, přinesl ohromnou kouli a kolosální kartáč, začal nabíjet, a kdežto druhý zatím z polštářů si vystavěl barikádu, již hájiti chtěl ručnicí bez kohoutku, vystřelil prvni, totiž vykřiknul „bum", a druhý držel v ruce ohromnou kouli, která ho byla trefila. Na štěstí pro obecenstvo se brzy oba smířili.
Na to následoval balet, v němž hrály největší úlohu zase facky. Mužské síly byly znamenité a vynikaly obratností v tanci a v šermu na rapíry, jenž do děje — odpusťte, že mluvím při takovém baletu o  ději — vpleten byl..
Třetí kus byl k vůli změně zase balet, nazvaný : „Krásky harému". Dekorace baletu toho byly překrásné a velmi etherické, děvčat velmi mnoho a většinou velmi hezké, ale vyjímaje sólistky tančilo se prabídně. Zdál Be mi spíše celý baletní sbor jakousi „mustrkartou , která snad zadarmo vystupuje na divadle, aby se mohla ve chvilkách, kdy není zaměstnána, potloukat v parteru

— 168 —
k stání mezi tím Četným houfem prívetivých pánův. — Po „kráskách harému" přišla jednoaktová fraška, která arci nebyla ničím jiným než řadou tak drastických výjevů, že se nikdo smíchu udržeti nemohl. Mimo to bylo provedeni vskutku dokonalé a zasluhuje zmínky také z jiného ještě ohledu. Celá fraška byla totiž obsazena jedinou rodinou, sestávající z tří sester a, jak se mně zdálo, ještě dvou bratrů, rodinou to, která cestujíc po Anglii ve svém repertoiru jen takové kousky má, jež může sama bez cizí pomoci provésti. Většina členů jejich jest skutečně nadána, a že za takových okolnosti souhra může býti bezvadná, nahlédne zajisté každý. Zmíněný kousek nemá ceny pražádné, nevyznamenává se také zvláštní novostí, za to však mnohým nesmyslem, ale smáti se člověk musí. Nazývá se „Phoebňv úmysl" a záleží v tom, že neobratný, přihlouplý a bázlivý Phoebus usmyslí si oženiti se, za kterouž příčinou stane se hříčkou tří sester, jež zapletou ho do nejkomičtějších situac. Jméno rodiny té jest: Vokes.
Konec večera byl oznámen s velikou ostentaci. Byl to zase balet, dávaný již po sedm týdnů, zvaný: ..Víla údolí", v kterémžto „slavná prima ballerina z milánského divadla La Scala se objeví se 150 dámami ze sboru baletního". Byla to variace na otřepané théma, jak víla odloudí dívce ženicha, zavede ho do svého údolí, ale musí ho opět přepustit čisté lásce vytrvalé nevěsty. Uspořádání bylo pěkné, dekorace, mašinérie, a zvláště osvětlení toho iidoli vil velmi krásné — ale dam 150 nebylo.
— 16!) —
Musim se ještě zmíniti o orkestru. Sestával z 50 hudebníků, již vesměs byli v salonním černém obleku s bílou kravatou, a hrál výborně. Mezi každým kouskem hrála se bud ouvertura z některé opery nebo taneční kusy, a pak přišla teprv na řadu hudba patřící k dotyčnému kousku. Ale co bylo prazvláštní: při každém zpěvném forte zazpíval celý orkestr několik taktů plným hlasem, a to překvapuje náramně, ale ne snad nepříjemně. Dodalo to celému přednesu takového ohně, že ku př. Straussův valčík „An der blauen Donau", jimž mne byly pražské kolovrátky již přesytily, znovu se mi zalíbil. Rozumí se, že se to dělo jen při hudbě meziaktní.
Sluhové divadelní měli červené spodky a světle modré, červeně vykládané kabáty, na hlavě pak francouzské čepice, což vypadalo velmi podivně; uváděli na místa, přinášeli na požádáni občerstvení a prodávali pestrobarevné programy, jež stkví se na konci větou: „Bůh zachovej královnu !:<
Když jsem vycházel z divadla, byl ve vstupní síni celý — balet shromážděn. Na tělo hedbáv, na ústech milostný úsměv, z očí lítaly blesky — bylo patrno, že velikou většinou hezká, ano krásná ta děvčátka se bojí tak pozdě jít sama domů. A žádný div, bylo již 12 pryč.
— 170 —
XXXI. Ztracený večer. — .Tešte několik vSeobeeiiýeh poznámek.
Chtěl jsem v Londýne také slyšeti zpěvohru. Velká opera byla zavřena, poradili mně tedy „Gaiety Theatre", kdež byla ohlášena Oflenbaehova „Velkovévodkyně" s nějakým baletem.
Vstoupil jsem do divadélka slušného, o něco většího než naše, ale vystavěného v bůh ví jakém předpotopním slohu. Službu biletérů zastupovala tu mladá hezká děvčata, cudně upnutá v temné šaty, a rozdávala programy zdarma. Usedl jsem — ó proč jsem usedl! Návštěva byla slušná a poslední galerie bohužel velmi plna, pravím bohužel, poněvadž hluk tam panující byl v pravdě pekelný. Bud1 se tomu naučili od poslední galerie v Adelphi Theatre, anebo je to v krvi nižších tříd, a to zdá se být pravdě velmi podobno. Hulákali, řvali, strkali se, nadávali si, prozpěvovali, až konečně počátek ouvertury je přivedl trochu k rozumu.
Nebudu se zdržovat popisováním představení toho, ale to musím podotknouti, že tak sprostého, v pravdo jen komediantského provedení jsem posud neviděl. Jeden závodil s druhým o palmu sprostoty — náležela všem nezkráceně. Některý ze sólistů měl něco hlasu a uměl aspoň trochu zpívat, ale všickni museli patrně myslet, že hrajou komedii ve vsi. A obecenstvo? Budete ho litovat. Nelitujte. Obecenstvo přivítalo každého
— 171 —
jednotlivce hlučným potleskem, dům se neustále otřásal bouřlivým aplausem, a čím spx-ostěji si který počínal, tím většího uznáijí docházel. Což divu tedy, že se všichni stále vie a víc rozpalovali. První jednání jsem ještě snesl, byl jsem jako ohromen, že může býti obecenstva, jež takového něco přijme, ale pak jsem to nemohl již vydržet. V meziaktí počal znovu rámus na galerii, jeden si začal pískat: „da hast du den säbeľ", druhý přizvukoval plným hlasem — seděl jsem jako na špendlíkách, a když pak druhé jednání bylo stále horší a horší, vzal jsem nohy na ramena a utekl jsem.
O jak vzpomínal jsem našeho divadélka a toho pozorného, takřka nábožného obecenstva, jež v meziaktí chová se vždy skoro až příliš pokojně, netroufajíc si než šeptati. Mohu říci, že jsem se nabažil večerem tím divadelních uměleckých požitků londýnských a že jsem pranic nelitoval, že dílem návštěvy a výlety, dílem jiné znamenitosti ostatní mé večery tak zabraly, že mi na divadlo času více nezbylo. Ba ani do královnina divadla mne to příliš nevábilo. Dávali původní kus: „Pannu Orleánskou", jejížto pojmutí a ukončení jest zcela jiné, než jakému my na divadle zvykli, dávali jej bůh ví po kolikáté, a na domě visel — veliký obraz představující bitvu mezi vojskem panny Orleánske a Angličany.
Dle toho, co jsem posud pověděl o divadlech londýnských, přisvědčí mi zajisté každý, že to vypadá s nimi velmi bledě. Vypadá to tak, jako by Angličané byli toho náhledu, že davše světu Shakespeara,  učinili
— 172 —
pro sebe i pro svét dost. Kdyby nebylo Dickcnsových, Skotových, Dumasovýcb, Hugonových, Sandových románů, kdyby nebyla dále anglická literatura úrodná na poli románů sensačnicli, divokoromantickýcb, hráli by snad mimo své starli věci jen překlady, operety a balety. Vytýká se neustále našemu pražskému divadlu, proč sahá jen k francouzským dramatům a proč nechápe se také anglické a vlašské literatury. O poslednější nemohu mluvit, ale stran anglické by se dotyční hlasové nemuseli příliš namáhat. Překládat snad ty spracované romány? Tím bychom si málo pomohli. A uvádět na jeviště ty ostatní původní novinky? Kritika i obecenstvo by se asi divně na to dívali, kdyby ředitelstvo sáhlo do té hromádky. Bývá to obyčejné jen řada výjevů, někdy arci drastických, ale zhusta tak psaných, že člověk nechápe, jak možno napsati cos takového a nazvati to veselohrou nobo fraškou. Nápady bývají v tom často zvláštní, ale zároveň tak přehnané a speciHcky anglické a následkem toho pro nás tak pravdě nepodobné, že bychom se jim konečně usmáli, kdybychom je čtli v novinách co zvláštnost některého syna Albionu, že bychom je ale odmítli aneb aspoň nesmyslem nazvali, kdyby se nám podávaly na jevišti. Jakémus zapletení vyhýbají se pečlivě, dostačí jim většinou jen žertík pro zasmáni třeba novelisticky provedený, a takové věci nemusíme si přinášet teprv z takové dálky, těch napišeme doma sami dost. A mimo to, vždyť předvedeno nám již několik anglických her, ale mimo „Nápady", jež bavily svou drastičností a výbor-
ným   provedením   hlavně   Mošnovým,   zmizely   ostatní skoro úplně z repertoiru.
Jest to úsudek krutý, ale prosím, aby ho nikdo nepovažoval snad za úsudek absolutní. Jest to můj osobni náhled zakládající se na obírání se dramatickou literaturou anglickou a na osobním názoru. Nechci tím také snad říci, že jest tam za la Manchí jen samá pleva — bylo by nesmyslem tak mluvit — ale osvěžení našeho repertoiru od novějšího repertoiru anglického af neočekává nikdo. Aréna by třeba nalezla arci kůstek dosti.
Bylo by zajímavo pátrati po příčinách smutného toho stavu anglického dramatu. Nejhlavnější faktor divadla jest zajisté obecenstvo: pro to se hraje, pro to se píše. Rozumí se, že kdo chce plodem svým se zalíbiti obecenstvu, musí psáti dle vkusu obecenstva, a to je to neštěstí, že se píše podle vkusu tohoto, i když jo špatný. Vše roste a vyvinuje se dle zásad přirody, pročež zdokonaluje se i špatný vkus ve své špatnosti, totiž stává se pořád horším a horším, a kam to pak vede, když produkce jde za takovým pokrokem, pozná zajisté každý. Spatný vkus obecenstva a hovění mu jsou pramenem veškeré té divadelní bídy, a kdo opět má vinu špatného vkusu toho ? Divadlo, jež mu povoluje. Ředitelstvo a spisovatelstvo se vymlouvá na obecenstvo a toto na ony — circulus vitiosus. Ale veliká jest pak zodpovědnost ředitele a následky nejen smutné vůbec, ale i pro něho smutné zvlášť.
Víte, co právě, an tyto řádky píšu, rozpaluje Lon-dýňany  a plní jich divadla?   V královnině divadle hra-
— 174 —
jou každodenněBirclipťeii'riádu: „Hynko der freikneeht": v jiném divadle spracovaní jakés novely: „Bílá paní" ; v třetím dokonce „Diblíka, šotka z hor" od Birchpiei-ferové dle Sajidova románu, v němž jakás Amerikánka dělá ohromnou sensaci (v nejrozšířenějším illustrova-ném týdenníku londýnském „London News" jsou scénv z „Hynka" a z „Diblíka" vyobrazeny); čtvrté divadlo slibuje nové spracovaní „Diblíka"; páté chystá spracovaní Dickensových „Pickvickň"; šesté spracovaní jeho posledního — nedokončeného románu „Drudovo tajemství": sedmé podává spracovaní Skotova románu „Ivan-hoe" pod jménem „Rebeka" ; ostatní presentují Offen-bacha a jiné francouzské operety, a jediné divadlo jen oznamuje, že provede Shakespearovu „Bouři", a dodává zcela naivně: „proto že vloni Shakespeare se osvědčil co materielně prospěšný."
XXXII.
Londýnské museum. — Knihovna  a čítárna. — Museum indické.
Neraohl-li jsem o londýnských divadlech mnoho pochvalného říci, mohu to za to tím více o uměleckých pokladech v Londýně nahromaděných. Jest jich tam tak mnoho a převzácných, že „British Museum" jest snad nejprvaějším ve světě.
Počátek jeho padá do roku 1755. Tenkráte byla následkem usneseni  parlamentu   zakoupena za 20.000
liber sbírka Sloanova a několik jiných privátních sbírek a vystaveny v starém jakémsi paláci. Avšak poklady se stále množily, tak sice, že konečně roku 1823 přistoupeno k Btavbě budovy definitivní, budovy zároveň důstojné, kteráž teprv 1857 dokončena byla, arci ne  ještě  zúplna.
Za skoro H>,000.000 zlatých může se již něco pořídit a to, co se pořídilo, je v skutku velkolepé. Stavení jest několik set střevíců dlouhé a fa<;ada hlavni provedena v slohu joniekčm s řadou 44 sloupů, jež v prostřed tvoří majestátní portikus. Prostory vnitrní jsou ohromné a přece přibývá stále, tolik nových předmětů, že pořád nutněji vystupuje potřeba, museum rozšířiti. Pomýšlí se již na to a odpomůže se tomu snad, že se vystav! nový dům pro oddělení přírodnin, jež   mnoho místa  zaujímá.
Museum obsahuje především bohatou sbírku starožitnosti římských, řeckých, egyptských, assyrských atd., z nichž nejbohatší a nejvzácnější jest sbírka řecká, pak ohromnou sbírku přírodnin, ethnogratickó odděleni a konečně  bibliotéku.
Týdny by potřeboval, kdo by chtěl vše si důkladně prohlednout. Mezi starožitnostmi stoji na prvním místě zbytky athénského Parthenonu, jež byl před úplnou zkázou „zachránil" lord Elgin, vyslanec anglický u Se-lima III., tím, že vymohl jich převezení  do Anglie.*)
Lord   Elgin  bral  vlastni napořád,  ne jen z Parthenonu, Brechthea atd., r velmi fiasto ani se neptal po dovoleni

- 176 —
Aby každý mohl si představiti krásu chrámu toho, nalézají se vedle zbytku dva malé modely; jeden představuje Parthenon, jak byl za časů Periklových, druhý po bombardování benátským vojevůdcem Morosinim na sklonku 17. století. Trosky slavného mausolea halikar-nasského i s kolosální statuí Mausolovou, která byvši rozbita na 63 kusů jest velmi dobře zase spravena, umožnily, že můžeme si dobře představit, jak asi velkolepá stavba vypadala. Překrásných soch, poprsí atd. více méně porouchaných tu ohromná síla, mezi nimi také Venuše, jejížto sláva zašla objevením Venuše Mi-losské. nim, Kgypt, Assyrie jsou tu zastoupeny sochami, 8arkophagy, rozličnými kolosy, siinxy atd., jimž děkujeme mnohé vědomosti o poslednějších dvou zemích. Co do bohatství a ceny pokladů těch zajisté nevyrovná se museu  londýnskému  žádné jiné.
Většinou veliké a těžké starožitnosti tyto uloženy jsou v přízemku. V prvním poschodí nalézá se nejprve galerie přírodnin bohatá ptactvem, předpotopními tvory, lossily a hlavně kameny. Megatherium, několik sáhů dlouhé, budí ještě nyní pouhou svou kostrou hrůzu a působí v důstojné společnosti stejně dlouhého a asi 2 sáhy vysokého mastodona v diváku uspokojení, že s takovými potvorami nemá už co dělat, neboť morálních našich mastodonů a rcegatherií antinárodních se nebojíme. Ptactva a ryb jsou tu nejpodivnější, exempláry, fossilň, že bys myslel, že máš před sebou výtvor bujné fantasie. Sbírka mineralii, vynikající kvalitou i kvantitou, potěšila mne velice i tím, že jsem tam nalezl pod
—  177 —
sklem mnoho krajanu, již nám věru ostudy nedělají. Na prvním místě stňjž zde příbramské stříbro, pěkné české granáty, kftsiteríty aid. Kdykoliv jsem zahlídl cedulku se slovem „Bohemia", bylo mi vždy, jako bych viděl  přítele.
Po  té  přijdou  sály,   obsahující   egyptské   starožitnosti nekamenné, mezi  nimiž hlavně  mnoho krásně zachovalých mumií; řecké a etrurské vásy; řecké a římské bronze;  starý  porculán;   řezby ze slonové   kostí; šatstva,   zbrane  atd.  rozličných starých i moderních cizích národů.  Pak následují pokoje se sbírkou rukopisů a   prvních tištěných  kněh, mezi nimiž jeden   naplněn darovanou knihovnou  Jiří IV.,   k níž   připojena   malá sice  ale vybraná  sbírka  vlašských,  německých  a fla-niandských výkresů, a konečné kolosální bibliotéka. O této musím  se obšírněji  zmínit. Uprostřed musea nalézal so veliký  dvůr.   Když knihovna neustále se množila, vystavěli uprostřed dvoru toho zvláštní stavení, jehož střed zaujímá čítárna.  Stavení to, dostavěné r. 1857 nákladem 1,500.000 zlatých, jest z nejznamenitějších ve světě. Myslete si ohromný sál, dokonale kulatý, s průměrem 140 střevíců, s klenutou kopuli  106 střevíců   vysokou, pnoucí se směle do výše beze všeho sloupoví, nesenou jen  četnými železnými žebry, jež asi v polovici počínajíce, pyšným obloukem  k centru nahoru se táhnou. Osvětleni jest znamenité a přichází okny, umístěnými mezi zebrami klenby, a ohromným   zaskleným  otvorem v prostřed klenby samé.  Knihy nalézají se ve třech odděleních nad sebou, J. štolou ■■ KUpt % ca:.                                                        12
—  178 —
tuk že so může mluviti o přízemku, o prvním a druhém poschodí, podél kterýchžto kolem do kola táhnou se pavláčky, umožňující přístup ku každé knize. Uprostřed sálu nalézá so vyvýšené místo se stolem biblio-tékařů a odtud vybíhají směrem odstředivým dlouhé stoly s příslušnými sedadly, tak že vypadá celek jako slunce, vysílající své paprsky na všechny strany.
„Paprsků" takových je náramné mnoho, světla, kamkoliv sedneš, všude dost a následkem toho také počet těch, již těží z nahromaděných tu spisu, náramný. Ze nenalézají všechny knihy místa v sále tom, nahlédne zajisté každý, povim-li, že počet kněh převyšuje již číslo 800.000 svazků. Ostatní urovnány jsou v postranních místnostech, ale tolik kněh přibývá každoročně, že již zase počíná nedostávati se místa.
Cizince, jenž chce prohlédnouti si čítárnu, obdrží snadno vstupenku od sekretáře, kterýž je vždy po ruce. Dojem, jejž čitárna činí, je velkolepý a radil bych, aby nikdo neopomenul při příchodu svém do Londýna ji navštívit. Jest to snad unikum a nelze si ji ani při nejlepším popisu řádně   představiti.
Dodám-li, že sbírka rukopisů je velmi bohatá, obsahujíc manuskripty nojen všech vynikajících Angličanů (mezi jinými je vystaveno také jedno Juniovo psaní) a sice nikoliv jen úryvky, nýbrž i celá díla, pak i jiných slavných cizinců — z našich celebrit nenalezl jsem tam nikoho — myslím, že dotknul jsem se všeho, co zmínky zasluhovalo, pokud tomu úzký rámec mých klepů z cest dovoluje. —
-no-
„Indické museum" obsahuje bohatou sbírku předmětu orientalských, hlavně indických. Nalézá se tu vše v tak dokonalém výběru, že  lze  üi zcela dobře představiti  život oněch vzdálených  krajin. Jsou tam: všemožné šaty, zbraně, nářadí, ozdoby,  hudební nástroje, obrazy, bůžky  atd., jež  ukazují,  čeho   se  tam  užívá, a pak veliký  počet modelů, zobrazujících, jak se věcí těch užívá. Jsout tam figury, představující všechna řemesla v plné práci, hudební  produkce, honby,  dvorní slavnosti, bohoslužbu atd.  Na nic není zapomenuto, ani na sbírku semen indických, a všemu tomu dodává tím větší ceny  okolnost,   že skoro veškeré  předměty pocházejí od  osob,  jichž osudy jsou   nám známy.  Mezi jinými  věcmi nalézá se tu také barbarská hračka mechanická Tipu  Sahibova, známá pode jménem  „Tipňv tigr". Tigr spočívá na poraženém muži, jenž poslední síly  napíná,  aby so ubránil, a jehož  vnitřek   opatřen jest píšťalami a jinými mechanickými nástroji.  Jakmile pero spuštěno, počal tigr kousati, tak  sice, že dotýkaje se zuby  svými   mechanismu   mužova,  spolu  tiskl   na ústroji své,  z čehož povstávalo řváni tigří promíchaní-zoufanlivým křikem napadeného.  „Hračka" ta náležela prý mezi nevinné zábavy Sahibovy.
Museum jest velice zajímavé a litovati jest jen toho, že místnosti jsou velmi nedostatečný a náramně zastrčeny.
■•.-•
— 180
XXXIII.
Čistě narodili museum. — Károdní obrazárna. — Národní galerie »odobizeu.
Museum cistě národní jest „South kensington Museum". O světové výstavě r. 1851 poznali Angličané, že ačkoliv výrobky jejich zúplna vyrovnají se ano částečně převyšují ony ostatních zemí co do praktičnosti, solidnosti,   spolehlivosti,  novosti  atd.,   pokulhávají   za nimi za to co do vkusu a krásy. Angličané jsou příliš praktičtí, než aby nepřiznali se k takovému  nedostatku — výstava jim vynesla hezké  peníze, založili tedy museum, jehož účelem  bylo  „umělecké"  vychování anglického národa a „Kensigton Museum"  vstoupilo v život. Přijímány jsou jen výtvory ducha anglického, veliká sila  lidi se   našla,  již  ochotně přispěli velikými dary,   mnoho  se   skoupilo a jen   malá   část zapůjčována na jistou dobu.  V museu tomto může národ anglický   pohodlně stopovati vlastní  pokroky své ve všech oborech lidské Činnosti. Jedno oddělení obsahuje všeliké stroje; jiné:  výrobky umění dekorativního a sice jak ohledem na vnitřek  i zevnějšek staveb, tak i na šatění i zdobení lidí; třetí obsahuje  sbirku všech prostředků pedagogických a učebních s bibliotékou přes 13.000 svazků a s velkou čítárnou; čtvrté je „museum ekonomické", chovajíc veškewe produkty přírodní, bez ohledu na  to, mohou-li bez přípravy  po- aneb užívány býti čili  musí-li teprv být spracovaný. Pak přijde ga-
-  181  -    |_______________
lerie děl anglických výtvarných umělců a galerie malířů anglických, jichžto zařízení jest toto: všichni umělci angličtí jsou pozváni, aby svá díla vystavili v museu. Kdo vystaví něco, musí to tam ale ponechati nejméně 6 měsíců a nejdéle tři leta. V majetek musea kupovány pokud vím jen díla umělců zemřelých. K tomu připojeno jest museum architektonické a konečně museum anglických patentovaných vynálezů. Toto jest zvláště zajímavé. Obsahuje mimo vynálezy novější seznam veškerých vynálezů od r. 1G17, popisy jich atd. Galerie umělců chová mnoho krásných děl a jest i na večer přístupna, což umožňuje znamenité osvětlení.  Denní  osvětlení  padá, rozumí se,  shora.
Celkem možno říci, že museum úloze své dostáti může.
Ve všech oborech umění i průmyslu nalezne tu Angličan poučení, a morální povzbuzení při pohlíženi na ty výsledky anglické práce působí zajisté na inteligentního člověka velmi. Vstup jest třikráte za týden volný, v druhé dny velmi laciný, což jest okolnost vzhledem k ňčeli důležitá. Zevnějšek musea toho jo velmi bídný, ale za mého pobytu dostavovali právě novou  nádhernou  budovu.—
Promluvil jsem o třech nejznamenitějších museích ; ostatní mohu minouti mlčením a to tím více, an se chci ještě zmíniti o národní galerii obrazů a národní galerii podobizen.
Trafalgar Square jest jedno z nejkrásnějších náměstí londýnských.  U prostřed vypíná se „sloup Nel-
— 182 —
sonův",  asi  IGO střevíců vysoký to  sloup s kolosální sochou  admirálovou,  spočívajíc! na čtyřhranném  podstavci, na jehož   čtyřech rozích   leží čtyři lvové uliti z francouzských  dél.   Severně od sloupu   vysílají dva veliké vodotrysky paprsky své do výše a za nimi nalézá se dlouhé sice ale nepříliš  pčkné staveni:  národní obrazárna. Počátek její byl nepatrný. Roku 1824 zakoupena   za   570.000 zl. sbírka   sestávající   z 38    obrazů. Rozličnými dary rozmnožovala se stále víc a více;  kupováno   pilně, tak  sice, že   r. 1862  čítala již   přes 400 obrazů, z nichž 200 bylo darováno. Ačkoliv dnes počet obrazů velmi  se  rozmnožil, nemůže se Hci, že by byla galerie ta snad ohromně veliká, alo co  se ceny, kvality obrazů její týče, stojí zajisté na prvním místě. Nejskvěleji   zastoupena   tu a nejčetněji   škola italská. Piombo,  Tizian,  Correggio,   Pavel Veronese,  Raphael, Francia a j. hlásají  zde slávu  svou nejlepšími svými pracemi.   Z Flamanďanň  a Holanďanů   uchvacuji Rubens,  Van   Dyk,  Rembrandt,  Teniers atd.  »Škola španělská je zastoupena co do počtu slabě, co do ceny vnitřní ale vydatně.  Murilova svatá rodina a svatý Jan s beránkem jsou  náhradou  za  malý počet ten.   Oko, vidouc tu jedno dílo  mistrovštější nežli druhé, zvolna jen probíhá řady obrazů — s plnou duší ssajc  člověk rozkoš dokonalých výtvorů a hodiny by prosnil před každým, uchvácen, okouzlen, jako by se dotýkali smyslů jeho  ne lidé  dávno  zemřelí,  nobrž bohové sami.
Mimo něco málo ze školy francouzské a německé obsahuje galerie sbírku Turnérovu, nejproduktivnějšího
— 183 —
to malíře anglického, sbírku to tak četnou, že vyplňuje skoro dva sály. Je pravda, že Turner znal dobře efekty světla, ale zdá se mi, že upadl v spňsob, který snad mnozí mají za Charakteristiken, za originálnost, jenž se mi ale zdá býti pouhou manýrou. Buď jak buď, Angličané chybili, že vyrvali ho z kensingtonského musea a postavili tam, kde plody nesmrtelných velikánů světových mimnvolně k porovnání vybízejí, k porovnán! to, v němž obstojí leda velikáni sourodni. K tomu přistupuje, že mnohé z obrazů Turnérových jsou pouhé nevypracované náčrtky — v museu „národním" byl by zaujímal místo velmi čestné, v museu světovém ustupuje v pozadí, musí v pozadí ustoupiti a tím docílí se opak toho, co se docíliti chtělo. A konečně, když tam Turnéra chtěli mít, dva, tři nejlepší jeho obrazy — myslím zde na jeho východ slunce za mlhavého jitra a na založení Kartága — by ho byly zastupovaly čestně, veškeré tak četné práce to nemohou.
Za některé obrazy vlašské byly placeny statisíce. Tak na pr. zakoupena Veronesova rodina Dariova za 140.000 zl., Correggiovo mistrovské dílo: Merkur, poučující Kupida, za 100.000 zl., Rubensův rozkošný soud Parisův za 50.000 zl., Rembrandtova cizoložnice za 52.000 zl., Murilova svatá rodina za 30.000 zl. atd., z čehož patruo, že sumy vynaložené na tuto perlu anglických sbírek  byly ohromné.
Národní galerie podobizen jest myšlenka velmi šťastná. Každý Angličan, jenž  kdykoliv a jakkoliv se
—  184 —
byl vyznamenal, má býti přijat bud vyobrazen neb v kámen vytesán do tohoto národního pantheonu. Galerie tato nedávno teprv založená (r. 1857) není ještě veliká, ale rozmnožuje se každoročné hlavně stálým příspěvkem státním 20.000 zlatých. Každý má sem přístupu ; i člověk 7. nejnižších tříd pozná tu hravě veškeré ty osobnosti, jež proslavily národ, kterémuž náleží, vidí, že nehleděno tu na přednost stavu, rodu a bohatství, že rozhoduje toliko zásluha, iictou a pýchou musí ho naplnit pohled na tyto dějiny slávy národní v obra-zích a mocnou zajisté musí být pobídkou k práci vy* hlídka přijíti do řady těchto vyvolených. O kéž bychom se zmohli také na takový pantheon! Snad by bylo  pořízeni jeho snadnější, než se zdá. —
XXXIV.
Royal Albert Hall. —Mezinárodni světová výstava: „London International Exhibition".
Angličané jsou národem skutečné vzorně praktickým. Poznali ze svých světových výstav, jaký užitek vzešel jimi celé zemi, užitek nejen hmotný, nýbrž i morální, a zařídili si zcela jednoduše stálou světovou výstavu. Nejlepší výrobky z celého světa naleznou tu místa ; bohatý Angličan muže dle potřeby, chuti a pohodlí vybrati si, co se mu nejlépe hodí a líbí; vzdělanec nalezne tu pravých pokladů; nevzdělanému jest to živým
—  185 -                   ♦
pramenem vzdělání, a pracující dělnické třídě nevyčerpatelným zdrojem a pobiidkou k pracím novým a stále dokonalejším.
Stavení, v němž stálá tato výstava se nachází, jest ohromné a spojeno stak zv. „Royal Albert Hall". Albert Hall je kolosálni kulatá budova se skleněnou střechou, věnovaná hudebním produkcím. Vystavěli ji také z přebytku světové výstavy r. 1851 a opatřili varhanami tuším že největšími z celého světa. Některé hlavní píšťaly jsou mnoho sáhů vysoké, klávesů čtyry řady, a myslete si nyní, jaký dojem musí dělat lira těch výtečných varhaníků, již sem byli z celé Evropy povoláni, na takovém nástroji, v nádherném prostoru, v němž může 8000 posluchačů pohodlně seděti, nepočítaje těch, kteří na galerii místa naleznou. Jest to věru úchvatné; tóny pak varhanského toho monstra jsou navzdor své veliké sile přece náramně jemné a příjemné.
V prostorných galeriích sálu tohoto nalézá se část obrazové výstavy a veliké postranní místnosti věnovány jsou výstavě tkanin. Z Albert Hallu vstupuje se bezprostředně do ostatních výstavních místností, a tu věru člověk nevi, čemu má se dříve obdivovati. Odděleni strojů je stále v plné práci,'a nejnovější vynálezy předstupují tu před obecenstvo. Malířství, a sice v barvách olejových i vodových, je tu zastoupeno skvěle. Anglie, Francie, Belgie, Itálie, Polska (Matějko), Německo a jiné země zaslaly sem nejkrásnější obrazy i sochy své. Výrobky přírodní, průroyslné ve všech oborech, vše, na CO
— 180 -
bí jen člověk pomysli, vše tu v množství a výběru ohromném. Fotografie má misto v odděleni malířském co umění; architektura neobmezila se na plány a výkresy, podala mnoho modelů, představujIcich rozličně slavné budovy; rytectví ukazuje své obdivuhodné pokroky — zkrátka vše, co má důležitost pro všeobecnost, at to pochází odkud chce a at je to vytvořeno jakýmkoliv spůsobem, nalezne zde mista. Všichni národové svorně přispěli výtvory svými, ale ne každý jest tu zastoupen, jak by bylo ve prospěch jeho žádoucím. Apise slova tato myslím hlavně na nás, na Cechy.
Musím  se přiznati,   že trpké city  mnou zmítaly, když prohlížeje všecka ta odděleni, z nichž každé neslo pyšnou tabulku s nápisem vlasti vystavených předmětů, marně pátral jsem po nápisu nějakém z Cech. „Austria" stálo všude, a může pak někdo tam o naši práci,  o nás vůbec více věděti,  nežli vi,  když jakživ o nás  neslyší a nic od nás nevidí,   maje vše to, co  pod jménem Austria tam se nalézá, za výrobek ducha německého? Podívejte se na Uhry. Každé oddělení jejich nese nápis nejprve maďarský a pak anglický, a „Ilungary" spatříš na četných místech. Jdi do obrazárny,  a tu již spatřiš mezi fotografiemi ohromnou silu obrazů z Uher. Všecky uherské národní kroje, velké skupiny maďarských šlechtičen, veliké podobiznj' vynikajících osob maďarských atd., a to vše vystaveno pyšně s nápisy nejdřív maďarskými.  A věřte mi, mnohé  ty fotografie nejsou valné, nevyrovnají   se  fotografiím   našich  Tomášů,   Fiedlern, Eckertň atd., a jsou daleko  za sousedními vídenskými,
—   187  —
s nimiž naše smělo závodili mohou.  Z Prahy tam nebyl ani jediný obrázek.
.Mezi akvarely byly hlavně znamenité stavby ze všech zemi, stavby nejen krásou, nýbrž i starobylostí se vyznamenávající. Z Cech, rozumí se, zase nic, a jakou tam mohlo dělat parádu naše budoucí „národní"', Karlův Týn a jiné známé krásné zámky mnohých šlechticů.
Mezi olejovými obrazy to bylo zas takové, nenašel jsem tam nikoho mimo Čermáka, ale o české cedulce na tom, aby se vědělo, že je Čermák Čechem — ani pomyšlení.
Jediné oddělení,  kde jsme zastoupeni, je výstava pomůcek a prostředků vychovatelských. Možná, že naši učitelé a naše Budce při  slovech   těchto  se  zaradují. Prosím, pomalu s tou  radostí,  čtěte jen dále. Dva sály JBOii věnovány věcem těmto, jichž jest tu veliká síla od malé dětské hračky počínaje  až   po nejučenější foliant. Kozumí se, že jsem pátral ihned po věcech z Čech. Maďarské oddělení se tu zase skvělo ve vší slávě se svými pyšnými nápisy, maďarskými mapami,   knihami,   hrami povzbuzujícími ducha dětského atd., vše psáno,  rozumí se, maďarsky a vystaveno ostentativně na odiv. Od nás však není tam buď nic, anebo je-li tam něco, tedy jest to tak zastrčeno, že to i vlasteneckému oku, jež úzkostlivě  po  tom pátrá,  skryto zůstane,   a co to znamená, může si každý pomyslit. Avšak pardon, něco jsem tam nalezl   přece.   Mezi  samými   německými  „lesebuchy", gramatikami atd., mezi nimiž bylo také přimícháno něco
-  188 —
knih maďarských, nalezl jsem — Holého básně. Jak pravím, možná že tam bylo vic, ale při mém bedlivém pátráni objevilo se jen toto. A nyni tážu se: nemohli jsme my Čechové právě v odděleni tomto velice vyniknouti, my, již počítáme Komenského mezi našince? Pouhým postavením jeho poprsí nebo povezením jeho obrazu již byli bychom si tam zabezpečili zastoupeni skvělé, naše knihy, naše výtečné mapy a jiné prostředky, jichž máme hojnost, mohly nas postaviti na místo vynikající, a to tím více, jelikož mnohé země hleděly při vystavování svých předmětů více na zábavu než poučení. Nebudemc-li se sami o sebe starat, od jiných toho žádat nemůžeme, a nepoužíváme-li takovýchto příležitosti k tomu, aby svět o nás zvěděl, jsme sami proti sobě — a ztraceni.
Tak na př. mohly také naše národní kroje tam právem vynikati. Ani zdáni o nich, a Maďaři tam poslali i vyobrazení zvláštních obleků sluhů svých šlechticů ! Ano poslali tam i slovanské obleky ze zemi koruny sv. Štěpána!
Napraviti, co bylo zameškáno, jest velmi snadné. Výstava trvá vždy po celé leto, a sice od 1. května do posledního září, kdežto doba zimní je věnována sestavení a upravení výstavy pro sezónu následující. Zástupce londýnského komitétu vyzývá vždy koncem leta i v našich listech k obeslání výstavy. Kéž vyzváni toto nalezne u nás ohlasu — kéž jsem nepsal řádky tyto nadarmo!
XXXV.
..Křišťálový palác" (('i-vstalc-milncc).
Mezi největší znamenitosti londýnské náleží bez odporu „křišťálový palác", ta báječná budova, již jsem si vždy v duchu malovával jako ty nevyrovnatclné paláce víl v našich báchorkách. Londýnané mohou naň býti vskutku pyšni, a jsou to též. Pravit jistý popis Londýna: „Chrám sv. Pavla (jeden z nejznamenitějších to kostelů londýnských) nevyrovná se snad chrámu sv. Petra v fííraě, Londýn nemá snad míst jako je vídeňský „Prater", berlínské „Unter den Linden", madridské „Prado" aneb pařížský ..Boulevard de Sebastopol" — jiná města vynikají nad Londýn snad velkolepostí svých budov, kostelů a veřejných ústavů, ale žádné z nich nemá „křišťálový palác", místo to, kde příroda pojí se šuměním a věda se zábavou, aby človeka potěšily."
A věru, nadšený popis tento není přehnán. Po ukončení výstavy r. 1851 koupila společnost kapitalistu veškerý material a vystavěla několik mil od Londýna v Sydenluimu budovu, jež nemá sobě rovné. Pyšně vypíná se do výše a oko sotva snese pohledu toho, je-li ozářena sluncem, jež mění ji v ohnivě zlatý, jako drahými kameny posetý palác mocného jakéhos   čaroděje.
Jest to ohromná stavba, sestávající jen ze železa a ze skla od základu počínaje až k nejvyššímu temeni. Dlouhá loci s kulatou klenutou střechou,  na obou kon-
- 190 —
cích po sirce a u prostřed proříznuta klenbami příčnými, z nichž prostřední 200 stop vysoká jest a okolo nichž terasovitě zdvihají se četné galerie, to vše v rozměrech ohromných a uprostřed překrásné zahrady, jejížto četné vodotrysky mezi nejkrásnější ve světě naleží, kterážto osázena jest překrásnými stromy a květinami a chová mezi jiným také modely předpotopních zvířat vodních i pozemních v pěkných skupinách — při prvním povrchním pohledu již musí křišťálový palác dělati dojem veliký.
A což teprv uvnitř. Vstoupiv zůstane cizinec překvapen státi.  Ohromná smělá klenba  se železnou vazbou elegantních tvarů zdá stýkati  se s oblaky, jež zvědavě do vnitř nahlédaji;   po obou stranách  klenby vysoké a prostorné galerie,  spočívající na štíhlých,  železných sloupech, obrostlých  až  nahoru bujným zelením; uprostřed lodi hlavni veliká mramorová nádržka s četnými  rybkami   a uprostřed  ní vysoká,  z křišťálového skla sestavená fonténa, jež vysoko vysýlá své paprsky a ve světle slunečním  nebo  při skvělém osvětlení plynovém  třpytí se v tisícerých barvách;  sem tam  četné rozkošné skupiny na mnoho sáhů vysokých stromu, tropických   květin,    mezi   tím   množství   velikých   soch a ke všemu tomu všude lidstva až čcrno   a následkem toho neobyčejně živo — představ si to vše,  kdo může, a má před sebou vnitřek paláce, jak se poskytuje  při vstupu prvnímu pohledu.
Pod galeriemi  umístěna jsou jednotlivá odděleni, obsahující  umělecké předměty všech časů a všech ná-


—  191 —
rodů; uprostřed pak, kde hlavni loď proříznuta jest prostředni příčnou klenbou, jo utvořen takto, ohromný^ sál (na dvou stranách arci otevřený — což ale nevadí), v kterémžto odbývají se koncerty. Polovice sálu, aniti-teatrálně uspořádaná, chová uprostřed veliké varhany a může poskytnouti místa 5000 spoluúčinkujíeích. Ze prostora obecenßtvu vyhrazená je přiměřena takovému počtu, rozumí se samo sebou.
V tomtéž sále za obecenstvem, čelem obráceno k varhanůro, jest úplně zařízené divadlo, na němž se hraje, ncní-li na protější straně koncertu. Vedle toho jest po straně na levo ještě jedno menší divadlo, ale uzavřené, a na pravo menší koncertní síň, to vše v ohromném onom sále. Koncert zde činí dojem unášející. Již pohled na amfiteátr jako posetý samými hlavičkami jest velice zajímavý— když pak všichni ti hlasové spustí, burácí to jako velkolepá bouře. A jaký to úkol pro kapelníka, jenž na vyvýšeném místě uprostřed samojediný diriguje tu spoustu hlasů. Jednou do roka odbývá se tu dětský koncert. 5000 dětských hlásků tu závodí — účinek jest prý rozkošný.
Galerie jsou vyhrazeny obrazům a průmyslníkům, tak sice, že mohou býti považovány za bazar.
Tot povšechný nárys křišťálového paláce. Nyní do podrobností. Mezi tropickými květinami, umělými skalami a vysokými stromy nalézají se na počátku hlavni lodi rozličné skupiny divokých afrických a australských národů v životní velikosti. Po pravé straně počínají zmíněná již oddělení výstavy, zvané „dvory" (courts), dvo-
—  192 —
rem českým. Jaká radost se mne zmocnila, když zahlédl jsem nápis „Bohemian Court", a jak jsem si do něho pospíšil! Obsahuje u skvělém výběru české sklo, jež nám tam věru dělá čest. Pak následuje dvůr se sklem anglickým a s čínskými výrobky, dvůr francouzský, vlašský, rcnaisanční, v němž nalézají se sádrové odlitky nejznamenitějších památek doby té v skutečné velikosti a napodobené do nejmenších podrobností, dvůr středověký vůbec stejně zařízený, a byzantinský.
Po levici Alliambra, provedená překrásné, dvůr římský s modely římských uměleckých památek, řecký, egyptský, jenž napodobuje zúplna egyptský chrám s mnohými jinými pamčtnostmi, vše, rozumí se, provedeno co nejvěrněji, oddělení pompejánské, jež vyniká hlavně dokonale zřízeným domem pompejánským a krásnym panorámem, poskytujícím pohledy na nynější vy-kopaniny pompejské a na podrobnosti, jak as vypadaly před oním osudným zasypáním, pak oddělení pro práce galantérni, papírnické, knihy atd., dvůr rukodělných výrobků ve všech oborech, a konečně dvůr sheťlicldský obsahující slavné anglické výrobky železářské. Průmysl vůbec má zvláštni oddělení, taktéž zámořské krajiny a kolonie. Prostředky vychovavací a přírodniny naplňují veliké prostory, a k poslednějším připojeno jest mořské akvárium hezky sice zařízené, ale ne mnoho poskytující, poněvadž chová málo zvírat.
Tot asi vše, co na odiv postaveno v křišťálovém paláci. Že toho ohromná sila, je patrno. Týdnů by bylo potřebí k podrobnému prohlédnuti všeho,  a stálo  by to
- 193 — za to. Studovati může človek na dokonalých těch kopiích, jež jsou jako by byly samy originály. Uspořádání jest znamenité. Alhainbra, egyptské oddelení, zvláště ale pompejánsky dám zanáší do jiných světů.
Arci nevyniká vše stejně. Obrazárna na př. jest dosti Blabs, ale jiné obory nahrazují nedostatky ty v takové míre, že snadno člověk na to zapomene.
Mímo požitky tyto nalezne navštčvovatel také ještě dosti jiných. Ka/.dodennč odbývají'se všelijaká predstavení. V den nió návštěvy sestával program ze čtyř věcí: ve 2 hodiny v divadle opera, v 7 v sále velký koncert, po koncertu v zahrado produkce provazolezoeBlon-dina a při počátku noci velkolepý ohňostroj.
Opera odbývala se v uzavřeném divadle a muselo se tedy zvlášť platiti; koncert v sále a ostatní věci měl však každý zdanna již tin), že zaplatil vstupné do budovy vůbec, arci ale musel státi, kdežto kdo seděti chtěl, zvláštní sedadlo zakoupiti musel.
Ohňostroj vyžadoval deštníku. Pršelo večera toho, ale ani jediný Angličan se nehnul z paláce. Uhozením deváté navzdor dešti započal ohňostroj, jakých posud jsem málo viděl. Nad sebou deštník aneb přes -plaid —■ tak stáli diváci až do poslední rachejtle. Ze křičeli také své obligátní „ah", když přišlo něco zvláště hezkého, rozumí se samo sebou.
Takov\-m spůsobem mňžě se Lonilýňan patrně za malý peníz   znamenitě pobaviti.   Za  několik  pence  doveze ho dráha, kteráž tam vysýlá denně nesčíslný počet vlaků,   a  za shillink   může vejiti.   A jaká jiná příjemn j. Štolba: Klepu - «»'•                                                                   1 •">
— 194 —
okolnost ■— v křišťálovém paláci lze se pobaviti v letě i v zimě. Ano v zimě musí být dojem ještě znamenitější, nebot venku mizne a loží sníh, a uvnitř zelenají se stromy a kvetou květiny. Topí se tam a sice horkou vodou, kteráž žene se do četných rour v staveni kříž na kříž umístěných. Večerní osvětlení jest báječně; kolkolem nad galeriemi táhnou se plameny jeden těsně vedle druhého, kteréžto umístěni v takové výšce je velmi praktické z toho ohledu, že nezatápí za letních večerů, když toho není třeba. Mimo to má každé oddělení své zvláštní světlo — záře odráží se ve skleněných stěnách — 7. obdivováni Člověk nevyjde.
O pohodlí nav&těvovatelti je dobře postaráno několika restauracemi uvnitř, jakož i mnohými „toiletami , v nichž páni i dámy za mírný poplatek upraviti se mohou dle libosti, a o rozkošnou vyhlídka kolkolem stará se převeliká věž, jež s pravé Btrany velkolepost budovy doplňuje.
Těžko loučil jsem" se s křišťálovým palácem. Jest pravda: toho jiné město nemá
XXXVI. Opatstvi westininsterské a kostely londýnské.
Chrám „Westminster Abbey" jest světoznámý, veleslavný — ne proto, že jest chrámem, ani tak pro velkolepý vnitřek svůj, nýbrž  hlavně tím,   že  jest to
— 195 —
největší zevnější odměna, již Anglie svým nejslavnějším mužftm po smrti poskytnouti může, ukládajíc těla jejich v kostel ten — že jest to společná hrobka všech duševních velikánů, kteří pracujíce pro Anglii, pracujíce pro vlast svou, pracovali zároveň pro cely" BVět. V národní galerii podobizen jsou jejich podobizny, v kostele tom jejich těla — duch jejich přebývá mezi námi.
Zevnějšek opatstvi zůstává za představami, jež si cizinec o něm tvoří. Znám mnoho chrámů, jež vynikají nad něj nejen velkolepostí svou, nýbrž i čistotou slohu: avšak vnitřek je skutečně znamenitý. Vysoká klenba hlavní lodi, překvapující tím více, čím méně by navštč-vovatel dle zevnějšku chrámu výšku takovou očekával, je nesena krásnými složenými sloupy mramorovými, jež Odděluji loď od postranních křídel. Četný počet postranních kaplí, z nichž nejvelkolepější je kaple Jindřicha VII. re znamenitým stropem práce prolomené, táhne se okolo východní části chrámu, a zdi kolkolem jsou jako posety pomníky mramorovými, nejvíce v rozměrech větších vyvedenými.
Jsou to zvláštní city, jež zmocňují se človéka, když kráčí podél těch pomníků a jméno za jménem se tu vyskytuje pojící k sobě výkony, jež světem hýbaly. Jest to dojem úchvatný a člověk netroufá si ani pevně šlapati, aby rozléhajíc! se ozvěna nerušila pracně zasloužený odpočinek. Kdyby tam nebyla některá jména, jež k veliké většině ostatních docela se nehodí, chtěl bych to nazvati slavnou republikou mrtvých. Tu leží, všichni sobě rovni, všichni poctivě pracovavše  k blahu
— 196 —
veškerenstva; hromádka prachu již jen z nich, ale jména jich věcně stkvíti se budou v jasné záři na obzoru práce, a záře tato bude blahodárně, plodivě působiti na další vývoj člověčenstva.
Dojat, pln obdivu — uchvácen prochází se cizinec řadami těmi. Ale jakou pýchou a národním sebevědomím musí nadchnouti pohled ten tuzemce, Angličana, jakou úctou k vlastní národnosti musí ho naplniti myšlénka, že náleží národu, jenž splodil syny a dcery takové. Nenalezl jsem posud Angličana neb Angličanky, jenž by nebyl pyšen na svou národnost, a jsem přesvědčen, že nemalou zásluhu na tom mají všechny ty sbírky, galerie a pantheony, v nichž všude hleděno co nejbedlivěji k tomu, vytknouti a v popředí postaviti vše to, co proslavilo Anglii. Když čítáme děje, činy a snahy našich národních proslavenou, jak zdvihají se nám prsa, jak svití tu o£i a jak prudce počne srdce tepati — čerstvých sil čerpáme ze skutků jejich a pyšně rozhlížíme se po ostatních národech, zda mohou se také vykázati líni neb oním. Jak mohli by netečnými zůstati mnozí, již vlastni svou vinou ani netuší, čím vším se i my honositi můžeme, kdyby ústavy naše stavěly práci Českou v popředí, kdyby v pantheonech, obrazárnách atd. hravě poznati mohli, čím jsme se kdy proslavili, co nám má lidstvo co děkovati a jakou hřivnou jsme přispěli k dosaženi účele národov. Moliu říci, nikdy posud necítil jsem náš nedostatek věcí takových a důležitost jejich pro národní vědomi, pro vlastenectví a směr činnosti tak, jako když jsem poznal, co vše Angiie v ohledu tom
— 197 —
učinila pro sebe.   Zdaž dočkáme se i my kdys věcí podobných? —
Doufám, že nebude mi vykládáno ve zlé, že první odděleni, k němuž jsem ve Westminstru zaměřil, byl tak zvaný „kout básníkův", místečko to, jež tak nazval Goldsmith proto, poněvadž většinou „obýváno" jest nejslavnějšími básníky a spisovateli anglickými. Tu stál jsem nedaleko popele mužův, již mne byli tak často uchvátili, do jiných světů zanesli —— kteřiž zemřeli a přece žiji.
Shakespeare! Na bilém mramorovém pomníku jeho nejprve utkvěly zraky mé. Socha skoro v životni velikosti, pravou rukou podepřená o knihy, ležící na jakémsi podstavci, ukazuje levou na nápis vyňatý z jeho spisů. A nad pomníkem jednoduchá ale dojímavá slova latinská: „124 let po smrti jeho postavila Vilému Shakespearovi pomník tento láska národa."
Vedle Shakespeara   poprsí Thomsonovo,   pak  Ben Johnson, Milton, Chaucer, Brinsley Sheridan, Goldsmith, Thackerey, dr. Johnson, Handel, Macaulay — kdož neznal by jména  ta,   kteráž vybral jsem   z většího počtu k              tam odpočívajících.  A na konci zdi, již jako ze strachu,
že tam  snad nepatři:   (iarrick,   šikmo naproti   Shakespearovi.     Celá   jeho   postava   rozhrnuje   právě   oponu a hledí ven, tak jako by hleděla k svému mistru; u no hou sedí mu alegorické tigury, komedie a tragedie,  nad nim medaillon se Shakespearovou hlavou.
S jednoho náhrobku k drahému bloudil zrak můj — v tak vznešené společnosti jsem posud nikdy nebyl, což


- 198 —
divu, že se mi odtud nechtělo. Lid přicházel houfně na místo to a na každém bylo vidět, Že zná cenu koutku toho — každý se rozhlédl po jménech, jež zde byl zajisté již nesčíslněkráte četl, pomodlil se a kráčel dále. Již chtěl jsem též odejiti, v tom padl zrak můj na podlahu a maně zastavila se noha má; čerstvý nápis „Charles Dickens" skvěl se na kamenné tabuli naznačující místo, kam nedávno položili krále světové literatury románové.
A zvolna obcházel jsem chrám, a pri každém kroku nový kus anglické slávy. William Pitt, Fox, Newton, Robert Peel, James Watt, Cobden, Palmcrston a sta jiných, jichž jména ani uvésti nelze, došli tu uznání; královna Alžběta, Marie iStuartka leží tu svorné nedaleko sebe, vše tu zastoupeno, a vše více méně osobnostmi znamenitými. —
Když již mluvil jsem o jednom chrámu, chci zmíniti se ještě o kostclích londýnských vůbec. Nejvelkolepější kostel londýnský jesc veliký kostel sv. Pavla, budova to vysoko vynikající z moře londýnských střech. Vnitřek jest jednoduchý, snad až příliš jednoduchý, ale dojem jest přece znamenitý, k čemuž přispívá hlavně prevysoká a přesmělá kopule, pravý to mistrovský kus stavitelský. V hrobce nalézá se velký pomník Nelsonův z černého mramoru.
Kostelů a kaplí vůbec chová Londýn asi 1000, z nichž skoro 400 připadá na církev anglickou. Katolíkové jich mají 41, baptisté 109, židé 12 synagog atd., nejrozličnější vyznání a sekty jsou v počtu tom zastoupeny. I Rusové mají svou kapli, a nalezl jsem ve svém
— 199
m
popisu také „kapli Moravskou'', o které jsem se ale ničeho bližšího dopátrati nemohl.
Mnohé z kostelu těch jsou pěkné; stály ohromné peníze a mají velmi slušné důchody. Opatství west-minsterské přijímá ku př. ze svých statků ročně přes 300.000 /.I.
Angličané jsou celkem velmi pobožni a u vykonáváni svých náboženských povinností někdy až směšně svědomití. Vrátím se k tomu později, prozatím musím k ohromnému počtu chrámu londýnských jen dodati, že se mi následující noci o nich zdálo.. Viděl jsem, jak celý Londýn hrne se tisícem bran rovnou cestou do nebe a jak dabei se slzami v očích lepí na pekelná vrata cedulku, ze tam ve vnitř v anglickém odděleni je mnoho zbytečného místa k pronajinuti.
1000 kostelů, a divadel jen 32 — světe, vezmi si z toho přiklad!
1
XXXVII. Anglický parlament (Houses of Parliament).
V třicátých letech shořela budova anglického parlamentu skoro zúplna. Obě komory usnesly se na stavbě domu nového, jenž by „velikostí a velkoleposti svou hoden byl mocného a bohatého národa", a tři leta po vyhořeni započaly práce.
Angličané mají nový svůj parlament za nejkrásnější gotickou budovu veřejnou   ve  světě.   Francouzi se
- 200 -
tomu směji a poukazují při tom na radnice měst belgických, na př. Brusselu a j.
Mně zdá se pravda spise na stranu prvnéjSich: dojem aspoň, jejž parlament činí, jest znamenitý, k Čemuž arci velmi přispívá ohromná jeho velikost.
Na levém břehu Temže, z velké granitové terasy, jež slouží údům parlamentu co prijemná procházka, vypíná se stavba 900 stop dlouhá, vížkami rozdelená na tři stejně velké clily. Nesmírný podel krásných gotických oken ozdoben jest nesčíslnými v kámen tesanými znaky, zbraněmi, arabeskami a jinými ozdobami; výklenky mezi okny obsahuji sošky všech vládců anglických od Viléma I. počínaje až po královnu Viktorii, a cimbuří střechy jest jako poseto malinkými vížkami. Z celku toho vynikají tři rozdílné vysoké věže, jichž nejvyšfií části máji veřkeré hrany pozlaceni', a tím spôsobení poskytuje budova z nrestminsterského mostu aneb z protějšího břehu pohled vskutku úchvatný, jejž /.vysuje ještě temná barva její, dodávající ji vážnosti, jak by byla století již přečkala.
Jediné, co by se tomu mohlo právem vytýkati, jest, že budova je až skoro ozdobami svými přeplněna, a že veškeré ozdoby tyto jsou nepoměrně malé, nepatrné naproti tak kolosálním rozměrům celku. Jiná pro budovu, jež stála již přes 21 milionů, velmi povážlivá, :mo nešťastná okolnost jest ta, že kámen kfacadě upotřebený (pochází z Huddlestonu v Yorkshire) podléhá velice vlivům povětrnosti a velmi se drobí. — Nekla-mal-li  mne  anglický   můj  průvodčí,  obsahuje  budova
I


- 201 —
parlamentu 11 dvorů, sterých schodů, 1100 komnat všeho druhu a 500 soch vně i zevně. Veškeré schody dohromady měří prý 10 angl. mil. Čísla tato uvádím jen proto, abych dokázal velikost stavby. O pravdivosti jich jsem se přesvědčiti nemohl, jak se samo sebou rozumí, jelikož návštěva, vždy v sobotu dovolená, obmezuje se jen na nejhlavnější částí domu: ale dle objemu celku soudě zdají se býti velmi pravdě podobny.
Vnitřní úprava je velmi pěkná. Freska více méně dobrá střídají se s okrasami temnými, dobre se hodícími ku gotickým vysokým klenbám, a krásné chodby a předsíně, mnohdy pěknější komnat samých, táhnou se křiž na křiž. Nejzajímavější pak síně parlamentu, o kterých chci také obšírněji se zmíniti, jsou komora lordů, poslanců a síň westminsterská.
Již předsíň komory lordův poukazuje k tomu. je určena pro anglické lordy. Vyzdobení je nádherné. S okou splývají těžké opony, kolkolem na zlaté půdě vymalováno 27 králů a královen, mezi nimi Jindřich Vlil. se všemi svými ženami, Alžběta, Marie, Stuartka atd., a zdě, pokud pod okrasami — mezi nimiž jsou i bronzové malé rodily — jich viděti lze, trpyti se v barvách : červené, modré a zlaté. A naproti vchodu skupina v životní velikosti, představující královnu Viktorii mající s obou stran spravedlnost a milost. Skupina ta je sice tesána z kamene, ale proto přece velmi dřevěná.
Komora lordův sama jest též bohatě upravena, ale co do velkosti — a to platí též O komoře poslancův — nad očekávání malá. Něco přes 90 stop délky, 45 výšky
— 202 —
J
a 45 Sirky jest zajisté malo na komoru anglického národa. Šest mohutných oken osvětluje s obou stran komnatu, mezi nimi stkvi se obrazy panovníků, na ostatních dvou stranách treska, zbytek zdí vykládán dřevem, a naproti trůnu, bohaté to a ozdobné, ale ne příliš krásné stolici s obligátním baldachýnem, řady červeně potažených lavic aintitcatrálnč zřízených, na nicbžto při-pevněné znaky naznačují místa dotyčných lordů. Uprostřed sálu jo sedadlo lorda kancléře, jenž sedí na pytli naplněném vlnou na znamení, že anglický národ má znamenitost svou co děkovati jen obchodu, a ve výklencích v okolí oken 18 sošek baronů, již byli podepsali „magnu chartu".
Cim nádhernější jest komora lordův, tím chudší, ba tím mizernější jest komora poslancův. Sluším se přiznati, že se krev ve mně bouřila, když porovnával jsem síně, do nichž se lidé dostanou buď znakem a jmeuem, aneb zas prací. Ti, kteříž často, kdyby náhodou sluha na kancléřův pytel vlny zapomněl, by mu směle mohli sloužiti za sedadlo, roztahuji se v nádheře, a oni, již perně museli pracovati, aby dokázali vlohy své a schopnost pro komoru poslanců, šedi v místnosti mnohem menši, jednoduše, ba sprostě upravené na odřených zelených sedadlech, Síň ta připadala mi jako zcela obyčejná kancelář — vyniká cbudobností svou nad všechny ostatní síně i chodby.
Nejdůležitější však síní parlamentární budovy jest síň vve8tminsterská nejen pro vnitřek svůj, ale i co jeviště mnohých důležitých událostí anglických dějin. Jest
— 203 —
to zbytek původní, mnoho set let staré stavby. Sál ten není navzdor veliké své obsáhlosti podporován žádným sloupem, a gotický strop zcela v dřevo provedený jest skutečně krásný, tím krásnější, že kaštanové dřevo dostalo časem barvu, jež hodí se ku gotickým těm ozdobám znamenitě. Jedna věc jen dotýká se nemile: není dosti vysoký a proto zdá se stlačený a nesouměrný. Strop pochází od Richarda II.
V síni westminsterské prohlásil se Olivier Croin-vell za lorda protektora; po šesti letech nastrčena tu hlava jeho na kůl uprostřed lebek Bradshawovy a ďlre-tonovy: William Wallace, Tomáš Moore a Sommerset byli zde odsouzeni k smrti; velký hrabě Straflbrd prohlášen zde za vinna velezradou; zde zasedal soudní dvůr, jenž odsoudil Karla I.; stařičký Sovat odsouzen zde k smrti; a zde konečně vyřízen pověstný proces železného ale energického generálního gouyernéra Indie Warrena llastingse, v němž sice prohlášen za nevinna, ale odsouzen k zapravení velikých útrat soudních. —
Tři nejznamenitější síně jsem popsal blíže ; ostatní zajímají, ale nestojí za popis. Procházka parlamentem je velmi vděčná — oko a mysl nalézá mnoho, u čeho se rádo zastaví,  oko však bohužel snad více než mysl.
Královský palác, vození, popraviště, pevnost — které ze čtyř těch jmen mim zvoliti? Chci-li naznačiti jeho povahu, musím použiti všech čtyř. .Sídleli v něm nejstatečnější králové, uvězněni v něm byli nejšlechetnější lidé, byl jevištěm temných poprav a ještě temnějších zločinů, a vždy byl jako posud v železných rukou vojenských.
Temný jest ten hrad na levém břehu Temže, a ohromný příkop, jejž naplniti lze vodou, objímá jej. Hlavní vysoká budova je čtyřhranná s vynikajícími věžmi ve čtyřech rozích, a k tomu pojí se mnoho jiných staveb, stejně temných, jim'' věže, jichž jména zachovala bývalou povahu jejich, četné dvory, chodby atd. Vypadá to velmi řekl bych romanticky, jako skamenela báj ze středověku uprostřed hlučného života novověkého. Co vše viděly okolo sebe věže ty ! Pověst klade počátek jich Césarovi do rukou — v podobě dnešní vzal hrad počátek svůj od Viléma Dobyvatele a byl hlavně sídlem všech normanských králů, jimž mnoho má co děkovati.
Když vstoupil jsem do vnitř, do toho chladného ticha, do něhož jen s tíží jako vzdálená bouře dorážel skřek a hřmot práce světového města, bylo mi chvílemi vskutku tak, jako bych zázrakem zanesen  byl  v doby
-205-
dávno minulé. I sluhové nás provázející mne upomínali na doby ty; vypadalif prazvláštně. Červený kabát s vyšíváním a se zlatými ;i modře sametovými pruhy, v bocích pásem stažený, splýval až po kolena, a na hlavách seděly jim -nízké, nahoru rozšířené cilindry sametem potažené, na jichžto střeše bylo plno červených, bílých a modrých mašliček.
Nebylo jediného v naši společnosti, jenž by byl kráčel s obličejem veselým. A žádný div. Průvodčí vyprávěl mnoho, a vše co pravil, od prvniho slova počínaje, bylo smutné, temné jako ty zdi, jež nás obkličovaly. A abychom snad nemysleli, že vše to temné náleží minulosti, vedli při vstupu našem právě tři vojáci s nasazenými bodáky čtvrtého, mladého to člověka spoutaného, rozpáleného, s pohledem zoufalým — bez kabátu. Co udělal, kam a odkud jej vedli, co ho očekávalo, jsme se nedověděli. Průvodčí pokrčil lhostejně rameny a Vykládal dále.
Na straně k řece je široké nábřeží, a se strany této vedl do vnitř hradu malý průplav. Tento vstup do hradu nazýván „vrátka zrádcův'1. V síni westminster-ské odsouzený byl dovezen po Temži a vrátkami těmi do Toweru, odkud se více nevrátil. Takových vrátek, jež se otvíraly, jen aby přijímaly, nikdy aby propouštěly, bylo ještě tré: vrátka lví, železná a vodni.
Nejstarší část jeat bílá věž (white tower). V12. století vystavěl ji znamenitý stavitel Gundnlf, biskup ro-chesterský ; kněz ji stavěl, a tolik v ni úpělo lidí, tolik v ni přišlo životů  na  zmar!  Temné  a  hrozné jsou jeji
— 206 —
klenby, a četné v kámen vydrápané nápisy hlásají, kterým nešťastníkům zbylo tolik sily, že x,kámen jeStěrýti mohli. Nyní obsahuje velikou krásnou sbírku historických zbrani, celá to brnění jednotlivých králů, pak zbraně cizých národa, hlavně asíatských, trofeje atd. Z oddělení těch vede několik schodu do malé síně, která v diváku budi hrůzu. Zdě sině této jsou 12 stop silné, a uprostřed nalézá se Špalek, na němž lze posud viděti několik seků a skvrny krve. Ve vedlejší malounké komnatce beze světla strávil prý slavný a učený sir AYalther Raleigh poslední svou noc, a na onom Špalku ztratil hlavu. Rozličné nástroje mučiren 16. a 11. věku jsou pěknou Btafáži k Špalku tomu, a v pozadí vypíná se postava na vycpaném koni,   oblečená  v šat Alžbětin.
V jiných místnostech bílé věže jest zbroj nynější armády anglické. Mnoho tisíc zadovek krásně uspořádaných, a mezi tím nejkrásnější ozdoby provedené ze Šavli, bodáků atd.
Lví věž (lion tower) byla dříve jakýmsi zvěřincem, kdež chováni pr<. kratochvíli vladařův lvi, tygři, pardali a jiná zvířátka.  Bylí tu až do r. 1834.
Věž se zvonem (bell-tower) chovala zvon, jenž volal posádku ku zbrani. Zde byla pozdější královna Alžběta vězněna svou sestrou Marií, zde vězněn byl biskup Fisher, a odtud za pomoci své odvážné šleohetné ženy prchnul Jakobita lord Nithsdale.
I               Krvavá věž (bloody tower) zasluhuje svého jména.
Zde   na rozkaz   strýce   svého  Richarda 111. zavražděni byli  dvanáctiletý Eduard V. a osmiletý vévoda Yorský,

— 207 —
jichž později nalezené kosti přeneseny jsou do opatství westminsterského; zde vězněn Cranmer a Raleigh, zde nalezen jednoho rána r. 1585 Percy hrabě / tlorthuraber-landu mrtev. V cihlové věži (briok towerj dlela Johanna Grayova před svým odpravenim, ve věži lukostřelců (bowyer tower) byl vévoda Clarence utopen v sude vina. Benuchampova věž má jméno své od prvního svého obyvatele Tomáše z Beauchamp, hraběte Warwickského, hofmistra RichardaU.. jenž tnu splatil platné služby vezením ; jména Jana Dudleye, hrabete Warwickského, Ilowarda, hraběte zArundelu, a Rob. Dudleye, hraběte zLeieeste.ru, lze ještě čísti na zdech jich žalářů; také Anna Boleynova strávila zde poslední bvou hodinku.
V gouvernérově domě nalézá se poradní síň, vkte-réžto Guido F.iwkea co původce spiknutí, jež mělo za účel vyhoditi prachem parlament i s králem do povětří, před Jakubem byl mučen. Kaple sv. Petra jest nejen zajímavá okrouhlou svou masivní stavbou, nýbrž hlavně tím, že sloužila za pohřebiště obětem towru.
„Není smutnějšího místečka na zemi," volá Ma-caulay, ,,než tento hřbitůvek. Smrt je zde spojena ne jako v opatství westminsterském a v chrámu sv. Pavla e veřejnou úctou a nepomíjitelnou slávou ; nikoliv jako v našich nejnepatrnějšich kostelich a hřbitovech se vším, co veřejný i rodinný vděk vysoko cení, alebrž spojena s tím, co jest nejtemnější stránkou v povaze lidské a v lidském osudu — s divokým triumfem nesmířlivýeh nepřátel, s nestálostí, s nevděkem, se zbabělostí přátel, se vší bídou padlých veličin a zničené  slávy.   Sem vle-
— 208-
čeni byli během času surovou rukou žalářníkovou krvácející zbytky mužů, ktcři byli vůdci vojsk, hlavami stran, orakulem senátňv a ozdobami dvora královských. Sem vneseno bylo pred okno, kde modlila se Johanna Grrayova, zohavené tělo Guilťorda Dudleye. Eduard •Seymour, vévoda Somersetský, protektor království, odpočívá tu podle bratra, jejž byl zavraždil. Zde sprách-nivěl bezhlavý trup Johna Fishera, biskupa rochostcr-ského, muže to, jenž zasluhoval, aby byl žil za dob lepších a zemřel za lepši příčiny. Zde uloženi jsou admirál John Dudley, vévoda Northumberlandský, a nejvyšší pokladník Tomáš Cromvell, hrabč ■/. Ksscxu. A jiný tu ještě Essex, jejž príroda a štěstí veškerými svými dary zasypaly nadarmo, jemuž odvaha, milostnost, vlohy, královská přižeň a přízeň lidu časný' a bídný osud upravily. Nedaleko odtud spí dva z velkého domu 1 iowar-dův, Tomáš, čtvrtý vévoda Norfolkský, a Filip, jedenáctý hrabě Arundolský. Sem a tam, mezi hlubokými hroby nepokojných a ctižádostivých státníku, leží jiní politováni hodnější trpitelé — Markéta ze Salisbury, poslední pyšného jména Plantagenetňv, a ony dvě krásné královny, jež padly za obět žárlivému vzteku Jindřichovo.
Nedaleko od kaple jest kámen, na němž prý od-pravovali se tací lidé, jež odpraviti na obyčejném po-pravišti, totiž na náměstí před towrem, za přítomnosti lidu nebylo radno.—
Ještě zastaviti se musím u komory korunních kle? notfl. Je výborně střežena ta chladná, nepřívětivá klenba
— 209 —
s těmi    holými   zdmi.    Up                vypíná   se   skríň   na
všechny strany sklem krytá, a ve skříni té blyští so to a záři zázračně. Nová koruna, ji*, korunována byla Viktorie, stkvi se v démantech u má i                              OOsL Drahocenné ostatní korunovační k! , 0U tu pi uspořádány, mnoho tu korun '/.<• starých dob, i koruna deynovy, a vše jako pof lanty. Jeden z největších démantů, známý ze světových výstav r. 1851 alStii': Koh-i-nor, „vrch světla", jest tu uložen: náležel Runjoet Singhovi a nkořisten byl v Lahoi'e.
Na -SO milionů franků čerti se sbírka ta — too! so vie leskne, zdaž leskly by se skvosty ty (aké tak, kdyby bylo lze viděti na nich všechnu tu krev, jež k vůli nim
prolita byla?!
Když jsem vycházel, Sel                         -lir   na němž
■vnáno nejrozdilnějšíoh a nejzvláštnějšieh děl, většinou trofeje to z rozličných válek posledních století. Některé jsou kolosální, jiné pak zvláště zajímavý tím, že připadaly mi jako praotcové moderních mitraflleus. Naložit jsem tam malé ruční dělo se čtyřmi otvory z 1<>. století, jímž tedy bylo možno vystřeliti čtyry koule najednou, a čtyřhranný hmoždíř s doviti dírami, jenž vyhazoval najednou devět kulí. Patrně vyznali se již tehda také dobře u vynalézáni nástrojov k ničení lidstva.
• asi.                                          «
— 210
XXXIX.
Temže, jeji mosty a tiineH'.
Temže drží Londýn a Londýn drží Temži. Jedno bez druhého nebylo by ničím, Londýn bez Temže jako Temže bez Londýna — mnohý se tomu snad usiněje, ale pravda to je. Oba dohromady činí teprv to, co v nás budí obdiv, a přece přichází Temže vždy zkrátka. Neustále se mluví jen o Londýnu, jeho sláva zaznívá světem a o Temži nikdy při tom ani zmínky. Kekne se mi, že se to rozumí samo sebou; dobrá. Přes to vše ale přece nikdo mluvě o Londýnu   nevzpomene Temže.
Ubohá Temže! Každý je uchvácen životem, jen/. rozvíjí se na její vlnách, ale o ní samé neřekne mnoho pochlebného. l'zná-li vôbec, aby promluvil o nositelce toho pestrého života, řekne nejvýše, že je veliká, ale špinavá. .Špinavá! Tak se jí odměňuji vot ten, jehož duší je, že dá jí, co nemůže více potřebovati, že vrhá do ní své bláto, čímž arci nechci říci, že je proto tak špinavá, ponévadž splakuje Ví Škerou špinu s toho života na povrchu jejini. Chraň bůh!
Není hezká, ale velkolepá a na nejvýš zajímavá. Hmotné prospěchy ani nedovolily Londýňauům, aby ji okrášlili pěknými nábřežími; mimo asi dvě místa, kde je kousek nábřeží, vine se ostatně celým městem jen  okolo   skladišf,   okolo  uhláren a loděnic.

Arci, kdyby i byla, volky rozhled by poskytovati nemohla pro množství lodi, vlude dílem zakotvených, dilem   sem tam se  honících, a proto                 i"-,  hle-
dati  rozhledu  toho  na  mostech   londýnských.
Promluvim nejdříve; o těchto.  Jesl jich Strni počet  to i na Londýn   slušný,   povážime-li, že   dva se  staví a že  náleží jenom   k vlastnímu městu nehledě nikterak  na   předměstí.
Veškeré mosty jsou důkladné, široké a velmi pohodlné a pýchou Londýna jest: „London bridge. Maji jej za nejkrásnější žulovou stavbu ve světě, a možno-li souditi dle ceny, musíme tomu přisvědčiti : stál jen maličkost dvaceti milionu zlatých: sestává z pěti oblouku a je čtyryapadesát střevíců široký. Pěkná to šířka a přece lidstvu sotva stačí. „Southwark bridge" je most železný o třech smělých obloucích postavený za osm milionů — londýnski m a miliony jsou pojmy nerozlučitelné. Zevnějšek jest u všech velmi vkusný, žádný z nich není při vši maši vnosti   své   neohrabaný.
Nejširším   pak   jest   tuším    „Blackfriars   brid který vedle dvou   chodníků   po  obou  stranách,   z nichž každý   má   šířku    15   st.,    chová    uprostřed    vozovou cestu  v šíři  75 stop.
Z mostů těch je pohled na Temži rozkošný.   1 He nich  možno  posuzovati  šiřku  řeky,  která jest na rozličných místech rozličná.  „London bridge" jest na př. 938   st.   dlouhý..   ..Waterloo   bridge"   1380 - pod není žádný.

212

Kam pobledneme, samé jen stěžně, komíny, lanoví a plachty. Od nejmenší kocábky do veliké obchodní nebo válečné lodi, jež majestátný pluje razíc si cestu houfem lodí menších, vše tu svorně vedle sebe, opatrně jedno vyhýbajíc se druhému. Reka so točí městem v několika obloucích, a tu již je první pěkný pohled, jak špičky stěžnů trati se v záhybech reky, jak zatáčí se ten lodní proud nahoru dolů, zahalen stále v lehký obláček z kouře těch nesčíslných komínu.
Velké lodě vynikají z reje toho jako velcí ptáci obletovaní ptáky malými a těch malých všude černo. Čtyřhranné placaté lodě, úplně uzavřené, ploché, jen málo coulu nad hladinu vyčnívající, zvolna Be hýbají za namáhavé práce jediného lodníka, jenž s předlouhou tyči o dno řeky se opírá. Uhelné lodě, naložené uhlím, hledají místo, kde by přistály k uhlár-nám; převážecí parníky lítají takřka z místa na místo, obratně vyhýbajíce se větším svým kole přijíždějícím z krajin dalekých, a mezi tím vším míhají se jako šípky malé lodičky, zmítané na neustále rozčeřeném povrchu Temže jako skořápky. Menších parníků lze viděti nej              äOUÍ  to  lodě,   které z urči-
tých stanovišť na jistá místa dojíždějí každých deset minut nebo každou pal hodiny a neustálo plny lidi jsou, již za nepatrnou náhradu v krátkém čase octnou se ve vzdálenějších pobřežních čtvrtích. Jest to k novypsání; člověku se až hlava točí, neboť to vše není, jak  se   samo   sebou, rozumí,   obraz   tichý.    Uši
— 213  —
máji nemenší požitek než oči." temné šumění řeky, zvonění od- a přijíždějících parníku, komanda kapitána pomoci rour hlasných, pískání parních strojů a rachoceni  uhlí, sypaného po dři                nakloněných
chodbách do skladišť, tvoři ve spojení s hřmotem života na mostě hudbu, které musí cizinec teprve zvyknouti
Hloubka Temže jest tak veliká, že největší lodě bez nebezpečí mohou v ní plouti. A čím dále, tím více ji přibývá šířky. Teprv as Šedesát mil za Londýnem vtéká do moře a na konci lze s jednoho břehu sotva dohlédnouti druhý. Ale daleko vycházejí ji mořské vlny vstříc. Myslím, že nechybím, řeknu-li, že na 25 mil od vtoku již počíná sladká voda přecházeti   ve   vod*i   slanou.
Londýnu nestačil povrch Temže ani prostor nad Temži, Londýn sáhl také pod Temži. Máme tu zase takřka tři patra nad sebou. Pod řekou dráhy podzemní pro1 povozy a pěší, na řece lodě a nad řekou zase  mosty pro dráhy,  pro  povozy,  pro pěší.
Dvojí vede cesta pod Temží „Thames Tunnel" a ..the Tower Subway.'' Starší a velkolepější jest prv-nčjši. Již r. 1802 sestoupila se společnost za účelem vykopáni tunelu pod Temži. Nedokázala však nic a tunel musel čekati ještě dlouhá leta na své narozeni, li. 182:") ujal se myšlenky té inženýr Brunei, započal pracovati opravdové, ale práce šla zvolna. Několikkráte vnikla do tunelu voda, jednou v takovém množství,  že  sedm  let nic nepracováno, ale  pak s no-
—   214   —
vými silami vrhli se na dokončeni a r. 1843 byl tunel odevzdán verejnosti. Stál skoro pět milionů a sestává z dvou chodeb v určitých mezerách sloupovím spolu spojených a je zařízen pro dráhy, povozy a péSí. Délka obnáší 1300 stop, zdě jsou 3 střevíce tlusté a  15 stop  nad  klenbou žene Temže své vlny k moři.
to prazvláštní cit v přitemnělém torn kulatém prostoru osvětleném plynem. Nad hlavami to temné šumění řeky, po straně piskot a hučeni parostrojů— člověku je chvílemi, jako by cesta ta vedla do samého   pekla.
Druhý tunel jest vlastně jen železná roura s průměrem aBi sedmi střevíců. Byl určen původně pro koňskou dráhu, ale ta se nevyplácela, a proto zřízen co cesta pro pěší, již za půl penny po šestadevade-sáti stupních točitých schodů sestoupiti mohou do 1225 stop dlouhé té trubice, začež mají to potěšení, že na druhém konci opět 95 schodů slézti musí, než dostanou se z teplé podzemské tempeiatury zase na čerstvý vzduch.
XL.
Londýnske doky
Tepna anglického obchodu, ohnisko anglického bohatství a triumf anglické praktičnosti jsou londýnské doky — nejvelkolepější podpory to světového obchodu anglického. Málo jen slovy nechá se vypsati co to jest, ale  co leží v málo slovech  těch!
15 —
Do Londýna  zavítá v roce ohromné množství lodi se všech   konců                 litá   se   jich přes 70.000,   s ná-
kladem, jehož cena jde do miliard. Pro tak ohromný počet  nedostačila   by  Temže   navzdor   bví   velikosti;
vystavěny tedy 'do obou břehů veliké basiny, a basiny tyto, obklopené vysokými skladištěm! kolem do kola, nazývají  bí  doky.
Nepříliš širokým vchodem, širokým jen tak, CO by největší lod projeti mohla, vjede koráb do umělého toho prístavu, v němž čeká již na tisíce rukou, aby pomoci všemožných strojů jej bud zbavily nákladu v krátkém čase, aneb nákladem naplnily. Skladiště jsou ohromná, až i 7, 8 poschodí vysoká a od střechy dolů — všude stále živo. Mezi basinem a skladišti je úzké nábřeží, co by dva lidé vedle sebe jiti mohli, ale při-zemek skladišť tvoři obyčejně podloubí s ohromnými prostorami. Lod přistane až k nábřeží tomu, jež obyčejně nemívá daleko do výše paluby, a nyní počne život báječný. Každé, zboží má svá zvláštni oddělení a dle toho se pracuje. Četní nádenníci vyvážejí zboží do přizemku, každé poschodí má své vlastní ohromné hevery, jež vystrčí se ven nad lod, a když se náklad až k dotyčnému poschodí vytáhne, s lehkosti opět obrátí se do vnitř. Jest to pěkný pohled, když ohromné boduj letí jako pírko do 5.—6. poschodí, v okamžiku zmizí a hever prázdné své lačné pazoury zase dolů spouští. K naložení neb složení zboži s velké lodi bylo dříve třeba měsíce až i dvou, v dokách naloží a vyprázdni   největší   lod   nejdéle   vo   dvou   dnech.   Co   tu
I
— 216 —
zboží a jaký přec vzorný pořádek! Tu ohromné hromady pěkně srovnaného červeného dřiví, tam narovnány pytle 8 kávou, vydávajíc! aroma až omaimijiei, jinde zase obrovské kupy kokosových ořechů, drahá dřeva, sudy velké malé, bůhví s čim — v každém odděleni jiný zápach, v každém ale tentýž rej ;i tentýž čilý život.
Basiny jsou veliké, ale poněvadž hlavně hleděti k tomu nutno, aby lodě co možná bližc. nábřeží byly, sestávají jednotlivé doky z více basinů, kteréž mezi sebou spojeny jsou úzkými vchody. Přes veškeré takové vchody pnou se masivní železné můstky. Když pak loď má vejíti, rozdělí se pomocí mechanismu, na nějž s každé strany jeden dělník dostačí, most na dvě části, kteréž stáhnou se do vnitř nábřeží tak, že není o mostu ani památky, že vodní ta ulička vypadá, jako by se ji o mostu ani nezdálo. A přece jsou mosty ty tak silný,  žo jezdí přes  ně  vozy  s největšími  náklady.
Mezi ohromným množstvím lodí tak zakotvených — bylo jich v některém basinu tolik, že pro samé stěžně a lánovi neviděl jsem skladiště' protějšího—nalezl jsem mnohé rozměrů kolosálních. Bylo jich dosti, na jichž délku, jda podél lodi po nábřeží, potřeboval jsem sto kroků, učiněné to domy, široké na 15—20 kroků. Lodí tu ze všech konců světa přišedších a do všech konců světa vyjíždějících ■— z oněch skládali, na tyto nakládali. Krásný parník, čistý n upravený až mílo, vyzýval pomoci četných plakátů k nepatrnému výletu do — Hongkongu; zdvořilý  námořník zval  k návštěvě.  Jiný
— 217  —
chystal   se   druhého   dne                                i,   poskytuje
velikých   výhod;   třetí   do   Kalkuly,   civily    do Yorku — každý   jinam   a   ka/.dý   up                        >   a/,
radost.  Jiné  lodi                                       'v    Náklad byl již
složen, ale na lodioh  bylo Bňáti                QU moji
za sebou.   Nátěr lodi oprýskán,   prkna  p0|              ', »le-
zně   porouchány,  ale na vSech   také I                v krátkém čase zajisté bude vše v pořádku. Jako opiOfl
viseli námořníci se všech stran na provazech a bylo viděti, že umějí pracovati. Natíráni lodi zevně a zacpáváni skulin popraskaných prken dělo so tim B] bem, že na oba konce prkna přivázali silný provaz, spustili prkno nad hladinu, svezli se po provaze a na klátícím se lešení šlo jim „malování" od ruky jako by stáli na nejpevnější  půdě.
A navzdor tomu a navzdor neobyčejnému životu na všech stranách přihodí se větší neštěstí jen zřídka, t prcce lítají bodný, sudy, pytle atd. člověku okolo hlavy a jezdi na malých vozíčkách střelhbitě, vyhýbajíce se s neobyčejnou obratnosti. Pro případ, že by padl někdo do vody, visí na každém rohu lána, vi-0_                lliee atd.   s nápisem, že nesměji  k ničemu jinému pou-
žity  býti  než  v případu  tomto.
Právě vjížděla loJ z Číny. Přitáhli ji k nábřeží, spojili toto s palubou, o několik střevíců vyšší, pomoci Širokého můstku s nízkým zábradlím po stranách, a v okamžiku již počaly se po můstku jen sypati známé malé bedničky čínského thó. A to šlo s takovou rychlosti, že v kraťoučké době byla v přizemním   skladišti  celá
B                       —   21* —
bašta bedniček. Loď zdála se nevySecpatelna: hrnulo se jich stálo víc a vice. Nedaleko můstku toho postavili užší pro osoby — někteří /, nich nemohli se již dočkati pevné země a sešoupli se s bedničkami, každý drže něco v rukou s obzvláštní pečlivosti, na čemž patrně velice mu záleželo. Jeden přivezl si v malé kleci několik prazvláštních pestrých ptáčků, již patrně se divili, že mohu takovou cestu přestáti. Jiný vlekl přírodniny, jež pro velkost nemohl uschovati v bedně. Obstarožného muže jakéhos bylo mi velíce lito. V jedné ruce měl pytel, do něhož stále nahližel, jsou-li poklady jeho celé, a v druhé velký zajímavý čínský obraz malo váný na dřevě. Opatrně uložil vše na nějakou bednu, v tom vrazí nádenník do bedny, třesk — a stařec sbírá s třesoucí rukou kusy obrazu, jejž byl po celou cestu tak opatroval, zdvihá pytel, v němž to velmi podezřele chrastí.
Veškeré doky londýnsko povstaly počátkem tohoto století. Jest jich více tuším než osni, jedny větši než druhé. Doky sv. Kateřiny na př. náleží k menším, u   přece,    když   byly              iy,    bylo   k lomu   zapotřebí
místa, na němž stálo 1200 domů a bydlelo 13000 obyvatelů. V některých naleznou sta největších lodí místa zároveň. Vína a tabák máji zvláštní svá ohromná skladiště. V jednom z doků je následující zřízeni Na se to: ..královnina fajfka", a jest to velká pec, v niž hoři ve dne v noci a do kteréžto hází se zkažený tabák, tbé atd., vůbec vše, co na cestě neb v skladech zkázu vzalo.


■
'
Základní kapitály jednotlivých společnosti, jimž doky ty náleží, j ou ohromné a swela v poměru k een< zboži, jež se jim tvaruje. Pravil jsem, Že jsou doky velikou podporou obchodu anglickému. Obchodník, jenž dostane zboži z ciziny, nebere je do svých skladů, nobrž ponechá je aa mírnou náhradu v dokách, čímž docílí značných   Úspor.   Odtud   může   pomoci jednoduché   po
ky jim disponovati dle libosti — prodávati, kupovati, kupující muži: stejně pokračovati, a tím spňsobeni je možno, že zboží spočívajíc stah' na tomtéž místě, změní několikráte svého pána, až se ^ostane takovému, jenž je nechá odvézti. Obchodník uspoři převáženi, má zboži   v bezpečí  a  prodává  bez  obtíže.
í
XL1. Anglická neděle.
'/. všech dní v témdni má u nás nedéle takřka historické právo ua ladnost. Hodiny vlekou se krokem hlemejždím, vfie, zvláště místností pro zábavu, jo přeplněno lidstvem, a na ten den padají obyčejně pozváni do rozličných Bpolečností, které zdají se býti založeny jen co odstrašující přiklad společnosti všech. Ale oo jest naše neděle proti neděli anglickí!-! Kdo chce anglickou ladnost zažiti v nejvykristalovanějši podobě, kdo nechápe, jak může povstati slavný anglický „spleen", kdo se chce káti ze svých hříchů v kterémkoliv oboru
lidského konáni spáchaných, kdo si rád zakleje, a kdo bledá stanovisko, z něhož by mohl Angličanfiru oprávněně nadati,  af stráví  v Londýně jedinou  nedeli.
Kdyby Dante psal nyní božskou komedii, mohl by v pekelném svém trychtýři utvořiti nový kruh, silně k středu se již chýlicí: anglickou neděli. Kdyby tikový náš zákon pokračoval s duchem času, nastoupila by co nejvyšší trest místo svatého Václava: anglická neděle; několik anglických neděl na takového prostořekého žurnalistu, a změkne jako uvařený hrách. Několik anglických .neděl na tu naši ohnivou oposici, a je po ohni—-samým  zíváním nedostali bychom sa k slovu.
Nevím věru, povstala-li neděle ta z anglického tiegma aneb anglické ilegma z anglické neděle. Myslím ;, že spišc to poslednější a v takové dokonalostí zplodila ncgin;; to, že Angličan je s nedělí svou, kterážto cizince, muže uvrhnouti v zoufalství, nejen spokojen, nobrž že je a ní šfasten, tak sice, že ji zachovává stejně  přísně v cizině jako  doma.
Veškeré krámy a obchody, rozumí se, jsouaB rána po celý den zavřeny, vyjímaje jedině tratíky. Pak následuji hostinci;. Ty otvírají až v jednu hodinu s poledne, ve tři opět zavírají a otevrou na dobro teprv v pět hodin. Po dobu uzavřeni nelze dostati ničeho ani za sobe větši peníz. V hotelech dostanou cizinci sice vše, čeho žádají, ale jen v hotelech svých: jinému se ukážou dvéře a kdyby hlady umíral. Ano ve vlastním městě (city) zůstanou hostince docela uzavřeny a sklepníci  mají  celý den  pro sebe.
-   :
Proti   věcem                ěSak konečně nemůže nikdo
nic  míti,   ale  nyní   upozorním   na   něco,   co jest  mi pri obchodnickém   duchu                                    ...... liopitelné.
V neděli zastavuje anglická po               ořou svou činnost.
ijimaji ani nevydávají, poštovní úřady •h započiná až v pondělí i A nejen to: i telegrafy odpočívají po týdenní nama! tak, že je zcela nemožno odeslati v neděli epn
nechf je sebe důležitější.
Že   veškerá   musea  a   podobné  ústavy  nedovoluji
>i  vstupu, nemusím ani podotýkati, ale pravým
barbarstvím jest, že divadla, koncertní síně atd. nesmějí
Iného  prédstave&i.  Večer takový jest věru
livý — cizinci   nezbude   nic jiného   nežli   se   n
čeřeti  a jiti* spat.
Ale abych byl spravedliv, musím též dodati náhled Angličanův o jich neděli. Všichni, s nimi/, jsem o ní  mluvil,  chválili  si ji  velmi.
„Ale jakž  možno,"   namítnul              „chváliti den.
v němž                lověku   přístupna   jediná   zábava,   den,
'■:  od  rán                              adinou   dlouhou   chvílí?"
..My hledíme na ni s jiného stanoviska," odpověděno ni. „V den ten sejdou se všichni .                 "buy v Londýne se zdržující, již se třeba po celý týden nevidí,  a               se jeden  s druhým."
>t   zajisto   velmi                          -o děláte   po
der.
■čně,   pak jdeme  spol                 ko-
stela, pak zpíváme, obědváme, zase zpívám<                Arne,
večeříme a jdeme  spat."
_________H             __   •2"i2™________________________
„A  uiuite  všichni  zpívati V"
„Všichni ne. Jedno z děvčat sedne k harmonium nebo   k pianu, a   kdo  neumí  zpívati,   zpívá dle sluchu."
„Tak.  A   co  zpíváte?"
„V neděli  jen  samé   svaté   písničky."
„Jiného  nic ?''
„Chraň bůh. .Svetské písničky zpíváme jen ve vše-duí  den."
„Aha,"   odvětil   jsem  a přál   jsem jim  od srdce. že  dovedou  si  dlouhou  chvíli  tak zajímavým spusobeiii ukrátiti.  Vzpomněl  jsem   si   zároveň  na  jistý  večer ně kolik    dní   pred   nedělí  v anglické   rodině   zažitý,'jen/. zabit   byl   také  hlavně  zpěvem  celé rodiny od polobez-zubé   matičky   až   po  nejmenšího kluka. Tenkráte zpč\ započal  a  skončil  národní  hymnou   „bůh  zachovej kra lovnu" —zpivá-li takový sborek každou neděli v každém domě, nu, když se jim (o libí. nemám proti tomu ničeho, naopak   uznávám  to  za   velmi   ušlechtilé upotřebeni DC děle, jež  se  ale  dá  provésti jen, jsou-li všichni členov'' rodiny  nadšeni  ctitelé zpěvu posvátného, třebas by neměli   ani   hlasu   ani   sluchu.
Nezbylo mi nic jiného nežli podrobiti se zákonom   neděle.
Nejprve šel jsem do kostela. Dopoledni služby bozi trvají velmi dlouho, ale čemu jsem se obdivoval, jest pobožnost obecenstva. Musím se přiznati, že neviděl jsem pobožnějšího obecenstva nad ono v anglických kostelích. Zpívá se velmi mnoho — všichni zpívali.
k""'"......fc—»—'......"" "
— 223  -
Seděl   jsem  v pohodlné   lavici   a   vedle   mne,   za mnou  h přede mnou náhodou              dámy-  Rozum! se,
sem nezpíval. Náhle obrátí se elegantní dáma přede mnou, podá mi SVOU v slonové kosti vázanou knihu, ukazujíc   mlčky   roztomilým   prstí'                       lek   a od
Vrátí   se   zase.  Na  to  rozumí  se, jsem   spustil;   melodie byla jednoduchá a netrvalo to pět minut, pě               jako
skřivánek   ku   chvále   boží".   Když   byl   konce,   vrátil jsem  zdvořile   knihu,  s poklonou děkovala,  uk jemný   přívětivý  obličej,   vstoupila   do   čekajícího   vozu a  zmizela.
Proeházel jsem se trochu ulicemi a pojednou octnul jsem se na velikém hřbitovu, néupotřebovs víc, ale plném pomníku většinou velmi starých. Byl to hřbitov : „ßunhül Held" a procházka těmi uličkami mrtvých hodila se výborné k povaze neděle. Před jediným pomníkem jsem »e zastavil. Obelisk z krásného bílého   o                 vypíná  se   pyšně  do  výše,   nesa v ho-
■ipis:  „Daniel  De-Foe, nar.   1661,   zei 1731,   spisovatel   Robinsona                 '.   a    dole   v pod-
stavci:   „výsledek sbirky   1700  dětí.'1   Jen deti,   kl tolik              mých   chvil   byl   spôsobil,  směly přispívati,
peníze hrnuly  se s naivními dopisy  a  v krátkém  Čase 1 pomník postaven.
(»kolo   poledne   jol   jsem   do  Windsoru,   o   němž
promluvím   ještě  podrobněji,- a  vrátiv se   záhy   pohlížel
jsem   blížícímu    se   večeru   s   hrůzou vstříc.     Počalo
se   smrákati.    Zastavil    jsem   v široké    ulici   nedaleko
ho   byte,   a   přemítal                                   mohl   počíti,

p
■■j
—  224 —
tu náhle spatřím koňskou dráhu jedoucí na sever do čtvrtí, již sem posud neznal, do lslingtonu. Vsedl jsem na střechu a již jsme jeli. Měsíček ukazoval mi plnou svou tvář — vypadal zcela tak jako v Praze — a čím více přibývalo tmy, tím jasnější sesílal paprsky. Byl to zajímavý obrázek, okolo něhož jsem se ubíral! Hezké domky, před každým zahrada, pak přisel výše zmíněný hřbitov, jehož bílé pomníky v měsíčné cosi děsivého do sebe měly, a posud bylo všude poměrné ticho. Ale nedaleko za hřbitovem začal život, při němž jsem byl rád, že jsem tak vysoko, tak vzdálen od něho. Islington jest čtvrt sprostšího lidu a ten jevil se zde v plné své surovosti. Tu byla zahradní taverna plna hřmotu a křiku; před ní objímali se hoši ;•- holky veřejně, pokřikujíce bujně; tu obklíčili kluci omnibus a běžíce chvíli za námi házeli na nás ohryzky, skořápky a t. d.; tu se jich několik rvalo, onde chytali zloděje, k tomu síla těch vozü, toho lidstva, ohlušující ten hřmot — věru byl jsem rád, když jsem se asi za hodinu na tomže voze vrátil zase do své pokojné čtvrti. Bylo to podivné zakončeni anglické neděle.
XT JI. Ve Windsoru.
děl jsem   v jídelně   svého   hotelu   při   sní'1 Naproti   mně  ničil dobře vy papaný vídeňský   varhaník, povolaný  do Londýna, aby hrál  v Albert Ilallu,  stu-
clone  kuře,  a vedle   mne   srkal   mladý   obchodník   ze n-ního Německa  vejce   na   m£kk<                        ticho
panovalo v                                 m klepáním příborů a mla-
skáním                  .ým.   „A   co  dnes,  i
pojednou   varhaník.
„Máme na vybranou," odvětil obchodník a ječnou plácavostí začal vyprávěti, co mužem.- dnes vše viděti. Vrchol pak všeho byl Windsor, obrovská loď „Great Bastern", zakotvená několik mil za Londýnem, a konečně hrdina sedanský, Napoleon, obyvatel   ('hislehurstu.
...í;i; pánové,"1 tak končil, „jedu se podívat na Napoleona. Prochází se každodenne v parku a mluví s mnohými z těch, jež potká. Pánové, já s ním musím mluviti, páwové, já mluvil již se slavným naším cisárom Vilémem, já mluvil s Moltkem, já mluvil s Bismar-keni — víte, co to znamená ? Já musím také mluviti   s ním I"
„O tu čest nestojím,1' ozval se pohrdlivč varhaník. „Ve Windsoru jsem již také byl — cože je to ten  ,Great Eastern ?' "'
Obchodník vylíčil mu vše do podrobná, a když jsme za chvíli vstali, rozešli jsme so, jeden k Napoleonovi, druhý na Great Eastern a já — do Windsoru.
Před  polednem vsedl jsem  na vlak  a za malou »hodinku   měl jsem   za   sebou   potřebných   dvaa i angl. mil.   Cesta nebyla nezábavna: naproti mně seděl přistárlý   telnatý   muž, jenž, pustiv se se mnou do rozprávky,  ihned se omlouvati   počal,  že je ve   všedním J. Štolba:  Klepy  - cett.                                                                   ] ',
220 —

obleku, ale že neni jinak možno, poněvadž jede chytat ryby, při čemž je nových věcí škoda. Vykládal mi zvláštní svůj spôsob chytání, vyprávěl, které ryby nej raděj i vidí na udici a na talíři, a jmenoval mi vždy napred všechny ty četné stanice, pH čemž ale náhodou ani jednou nerekl tu pravou.
Sestoupil jsem do úhledného nádraží, šel jsem malý kousek za městem až k návrší, na němž vypiná se zámek,   a tu  stál  přede   mnou  v celé   své   kráse.
Leži roztomile. Návrší není přilili vysoké, hrad sám nesmírně veliký s cimbuřím a četnými věžrai a krajina okolní plochá sice, ale příjemná. Nejvíce vyniká tak zvaná kulatá věž, která je vlastně ale eliptická, poskytující za jasného počasí rozhled do dvanácte hrabstvi, byt to gouvernera windsorského. Veliké dvory střídají se s terasami a zahradami, vše obehnáno silnými baštami a na všech stranách jsou stráže.
Windsor je letním sídlem rodiny královské a chová mnoho znarnenitostí: sál Van-Dyckův s nejznamenitějšími plody jeho, obrazy Ilubensovy, Renibrantovy, Holbeinovy atd., galerii waterlooskou s trofejemi z bitvy té, skvostné komnaty královské, krásnou pověstnou gotickou kapli a p. Doufal jsem zažíti prijemné odpoledne, ale jak mi bylo, když mi na dotaz můj sluha odvětil, že je neděle a v neděli že se nic neukazuje. Skřípaje zuby prohlížel jsem si tedy zevnějšek, měřil jsem střílny, ohmatával všetečně ozdobná děla,   jež   pro   parádu   s hlavní   terasy   vykukují   do
světa, shledával jsem po okolí těch 12 hrabstvi a těšil jsem se pohledem na krajinu. Pak sestoupil jsem do parku, jenž je nej větším v celé Anglii, a procházel jsem se mezi chůvami, vyfintěnými Windsorany, jeleny, srnkami atd. Ale to musím říci, že parku podobného jsem neviděl. Rozsáhlost jeho obnáší 3000 hektarů, a „longwalk", alej to, táhnoucí se celým parkem, jest tři mile dlouhá a ovroubena překrásnými   jilmami.
Dlouho jsem se bavil procházením a rozhlížením se, ale konečně musí vše jednou omrzeti a to tím vice, je-li člověk rozzloben. Právě začal se žaludek ozývati a tudíž odebral jsem se volným krokem do města do hostince.
Naproti zámku je velký hotel. Vešel jsem do síně, na jejíž skleněných dveřích bylo napsáno „coffee room" . (kavárna) a objednal jsem si oběd. Dostal jsem oběd čistě anglický, za nějž jsem musel nedělně platit, a rozmýšlel jsem se právě, kterou hodinu bych se měl do Londýna vrátiti, any se otevrou dvéře a vejde hřmotně veliký silný muž s cilindrem na hlavě a ß tváři oholenou až na silnou kozí bradu. Sedl  blíže   skleněných   dveří  a   poručil  si   kávu.
y.c.7. mu ji přinesli, rozhlížel se okolo sebe a počal sám s sebou mluviti. Zdálo se, že je rozhněván; nevrle pohlížel na ty, již jedli masitá jídla a pili něco jiného než kávu, a bručel neustále. V tom přinášel sklepník jeho  kávu.                                                                J
„Jaká jest to zde místnost ? zarval naň hro-movvm  hlasem.
nik
■— 223 — ..Hostince,  pane,"  odvětil sklepník  chladně.
„Co pak je zde na těchto dveřích napsáno, co?" pokračoval dále, ukazuje holi svou na nápis skrze tabuli  viditelný.
„Kavárna,"   zněla ještě  chladnější   odpovčd.
„A co pak  to  jed! tito zde?"  ukázal na nás. iij  oběd:  roastbeať a—u
„U   všech  ďáblů,   a   to   je   pak    kavárna V' práhl  hůl,   spustil a tabule s nápisem   ve  dveřích   byla na tisíc  kusů.    Sklepník se ani nepohnul;   v okamžiku ale   objevil   se   v  rozbitých    dveřích    nádvornik    jako skála. Sklepník  pokynul  však,  načež  zase zmizel.
„Dobře,  že táhneš," řval host dále,  „naučil  I tě   choditi.    Jest  to   také   manýra,   v kavárně prodávati a jísti něco  jiného  než kávu!    Stydle se,   vy   bídáci, vy výdélkářští kupčíci, mluvím sice vaši řeč výtečně — nebo  snad nemluvím  ji  výtečné —?
„Zajisté,  pane,"   odpověděl   sklepník   chladně.
„Sám   to   musíte   uznati, ale nenávidím vás až  do duše,  od  prvního   až   do   posledního — rozumíte, prvního.  Jsem  Amerikán,  a byl bych Špatným  Amori kánem,   kdybych   měl   takovou   chasu   rád.    Vidět   vás nemohu,   pryč  odtud — co jsem   dlužen V1'
„Káva,  tabule,   nápis —"   počítal  sklepník.
„Dejte  si  zas   nový   dělati,  ale   rozumnejší, to rozbijú opět."
Zaplatil dosti vysokou sumu. ,,Tím jste sami vinni, jsem mírumilovný člověk — hehehe, rádi byste mi  asi  natloukli,  co?   Ale Amerikán se neucel:.-..
— 229 —
ptejte  se.   té   hole   a   pak   několika   potlučených   hlav v Dôveru,   v Londýně,   v  ltichmondu,   hahaha,    vezmi
■ bel —I"
Odcházel a z daleka bylo ho ještě slyšeti. Hosté s.: usmívali, sklepník se také usmíval a pravil: „Není bezpochyby ještě dlouho v Anglii."
U    rozbitých   dveří   objevil   se   zase    nádvornik, aby   sebral  střepy.    „Že   nebyl   ještě   bit ?   Měl   jsem tisíc   chuti,"   pravil,   ..inu     posloužili.    Skoda, zůstal  déle."
Hleděl jsem na vyjev ten pni podivení.   Ti Angli-
mají piece jen chladnou krev. A přemýšleje o té chladné krvi vracel jsem se do Londýna, do-tloukl  jsem   odpůldne a šel   pak   do   hotelu  večeřeti.
Moji známí, varhaník i obchodník, Beděli již z;< stolem ;   nemluvili   nic  a   mrzutě   pohlíželi   do   talířů.
.'.Hrom do toho!" zvolal pojednou obchodník; „NapoUon    měl   dnes   rýmu —  i                ani    z   domu
Rýmu,   naši   slavní   mužové   nemají   nikdy   rýmy.''
„Čert to vezmi,;: ozval se varhaník,   „když   i. člověk    anglicky.    Místo   30   mil    k  moři    zavezli    mne třicel   mil   do    vnitra    Anglie.    Skoda,    že    jsem    nejel s vámi do Windsoru."
Vyprávěl jsem jim, jak se mně dařilo. Smutně jsme   si   stiskli   ruce   a   šli jsme   spal.
N> celé své cestě jsem nešel nikdy tak časně spat   jako   v tuto   anglickou   neděli.

— 230
XLllI. Vkonŕeni „Klepa z cest": Loučení Be s Londýnem a odjezd
Byla to smutná chvíle, když jsem pořádal malá svá zavazadla k — odjezdu z Londýna. Zamiloval jsem si kamenného obra toho tak, že ne snadné mi bylo s ním loučení, že s těžkým srdcem dával jsem mu s bohem. Ale železná nutnost kázala a mně nezbývalo než před polednem zaměřiti k přístavišti belgických parníku. Vážně rozhlížel jsem se ještě po ulicích, jimiž jsem kráčel, poslední pohledy ještě věnoval jsem věcem, jež mně byly tolik prijemných chvil Bpůsobily, ale brzy byl jsem na místě v tom velikém houfu, jenž se mnou opouštěl  anglickou residenci
Zazvonili, pustili nás na lod, /. komína se valil d v ni, pani i stroj sténal, ale loď se dlouho nehýbala. Počalo nakládání ohromných beden a několika kouí, již dali však práci velikou, poněvadž mermomocí nechtěli přes nakloněný můstek; nakládání trvalo velmi dlouho, lod několikkráte změnila své místo, až konečně dvě hodiny po určeném čase spustila do opravdy. Posud bylo mi, jako bych se měl ještě vrátiti, ale když počala raziti si cestu nesčetným tím počtem lodí, tu toprv cítil jsem,  že  nastal okamžik  skutečného loučení.
Přistoupil jsem ku kormidelníkovi, oči mb- hltaly takřka vše to, co loď s velikým kvapem opouštěla; ale netrvalo dlouho a počet lodí počal řidnouti, pruh pobřežních  domů  se  úžiti a za krátko zmizel mi Londýn
— 231 —
z očí. Břehy se stálo víc a více rozstupovaly, zeleň v nich převládala, tu zahouknul z jiné lodě námořník svůj pozdrav, onde na břehu kýval nám někdo šátkem, pak vzdaloval se břeh tak, že nemohli jsme na něm nic vice dobře rozeznati, velkolepá invalidovna greenwichská se mihnula okolo nás, větřík, jenž daleko byl přišel nám vsťric, počal ostřeji váti, a za tři hodiny byli jsme v širém  moři.
Zase ležela přede mnou ta velkolepá rovina, jejížto hmota čím dále tím krásnější zelené barvy nabývala, ta rovina, již měnil čerstvý vánek v palouk pokrytý hromádkami krtkem vyrytými — velká v tom věru podoba. Vždy dál a dále uháněla loď a vždy více mizely břehy  Anglie.
Parník byl velmi nepohodlný a ne ták čistý jako onen, jenž mne vezl do Anglie. Cestujících byla veliká síla a 'vre prohánělo se po palubě, jež poskytovala pohlea věru velmi pestrý. Pestrý a živý — ale netrval dlouho; zvolna se počali jednotlivci tratiti a k večeru bylo nás, co by na prsty spočítal.
Ach, byl to krásný večer! Sedl jsem ku kormidlu a hleděl jsem na daleké temné pruhy, jež značily Anglii. As deset stop pode mnou rvaly se vlnky, stříkajíce plny bujnosti pěnu svou vysoko ke mně a mizely rychle v dálce vyskakujíce všetečně, jako by pohlížely za zamyšlenou tou  postavou  u  kormidla.
Vytáhl jsem knižku a psal jsem tužkou na zábradlí lodi, sedě na ohromném kotouči lána pro kot vici,  následující řádky :
— 232 —
„Je pül sedmé večer a mám naději, že uvidim krásný západ slunce na moři. Nebe je v popředi jasně modré, k západu pak ukazují bo jemné obláčky, jež ozařujici je slunce v zlatý klade rámeček, ale nejspodnější část obloliy jest čistá. Slunce již na sklonku své slávy a barví vše okolo sebe barvou purpurovou. Moře dosti pokojné, po obou stranách lodi temné — jen ta silnice, již [od naše, rozrážejíc vlny, za sebou nechává, je světlá. Na povrchu jejím valí se bohatá pěna a odlesk slunce mění ji v tekutý oheň, v ohnivou dráhu, vedoucí přímo k dárkyni denního světla. V pravou stranu ode mne táhne se kouř z našeho komínu, tmavý tu okrouhlý sloup, jenž spěchá vodorovně přímým smerom k drahu svému, jejž vysilá mu v ústrety parník plující do Londýna. A jak odráží se sloup ten vo vlnách : očertiuje je a vlny — jako by tomu nechtěly — spínají se a uskakují pod špinavým odleskem a tíhnou tam, kde kyne sluneční záře, kde šťastnější sestřičky koupají se ve zlatých paprscích. Sem tam v dáli jo viděti lodě, na levo již jen slabý pruh ukazující, kde jsou břehy Anglie — jak jednoduchý a přece úchvatný to obraz a jak snivým činí člověka ty rozčerené vlny. —-.Slunce je jako ohnivá koule — klesá — klesá — před   málo   hodinami   bylo   tak   vysoko.   Tak    vysoko,
a kleslo tak hluboko--------u všech ďáblu, lehké mráčky
Be vyskytuji, jako by i velkolepé zanikání padající veličiny chtěly ještě pošpiniti, mraky houstnou — ohnivý odlesk vln se trati, po radosti, již mizí — již je pryč.
- 233 -
Z.išlo, a zašlo bídně — že se nestyd! ! O však se stydí:  skrze  mraky  prosvitá  zčervenalá jeho tvář.
Pěkný to obraz. Na východě již temno a oJ nejhlubšího temna přechází obloha nade mnou v nej-jemnějších odstínech až do ohnivého purpuru na západě. Který malíř dovedl by vymalovati tak jemný přechod! Arci, který má také takových prostředku, jako   velmistr   všech   malířů:   příroda.
1'urpur   se   tri              a  více.   O   slunci již ani pa-
mátky   a   na   nejzazším   konci  oblohy ještě   bloudi  po* Bledni  paprsky,  utikaj       před   temnotou,   jež   valí   s z východu.
Na   levo   blýská   se z daleka  maják.    Čím větš tma   i i m  větší a jasnější jeho světlo.
Tma —
AI  «zvláštní  tma,   řekl   bych   lesknoucí  se tm
se   aspoň    lesknou    ve    svých   pohybech,    zvol rozk                 to  po   moři jako   jemná    mha,   slabounk
stín zřím lodi své — pohlédnu za sebe — měsíc se na mne usmívá, silnější vždy paprsky sesílaje v temnotu. A jako zázrakem třpytí se pojednou obloha v toiriadách hvězd — o jak jsi krásna, jasná noci na moři polotichém, jak poetická! Nadýmáš prsa ta' zvláštní  toul                      kno  mi  ;i  zároveň jak   volno
jak přeplněno pojednou mé srdce čarovnými tužbami o  co  bych  za  to dal,  kdybych  byl  poetou!" —
*
— 234 —
Po půlnoci jsme dorazili do Ostende. Jak nepříjemně vyrušil mne pokřikujíc! tun houť celníků a posluhů. Naposledy jsem se vyspal na břehu mořském, ještě jednou dal jsem druhého dne moři s bohem u v několika dnech zanesla mne pára přes Belgii, Porýnsko a Bavory zas do té přece jen věčně krásné Čechie. Bylo mi jako děcku, když přijížděl jsem k Českým hranicím, jak děcku, jež leta muselo stráviti v cizině a u vášnivé nedočkavosti spěchá v objeti matičky, otce — slze mi vstoupily do očí, když po měsících opět rozhlížeti jsem se mohl po nivách domácích. Viděl jsem mnoho, vidčl jsem krásné bohaté země, ale tebe, krásný ty domove můj, nevyměnil bych za žádnou z nich. Mnohá mne uchvátila půvabem svým, ale upoutati na věčné časy by mne nedovedla žádná.
-«<#x»
O to s ei Ix.
■

•         Stráni
1.    Úvod. Drážďany. Tatíček Žižka v „zelené komoře". ' »bc
censtvo v obrazárně1     ..............
il.    Drážďanské divadlo. Frankfort...........        fl
III.    Brože.   Lázeňský život  Nejmladší „císařský" majestát.
LázeiíSti hoste.................        1(]
IV.    PruSáci a my.  U pramenů.  „Cabinet pour gargariser"        if,
V.     Prasky  diplomat o nás. Oslové a mezci v Km/.i.  ('•"<■,-
dole, Divadlo.  Kursil.  Citárny..........
VI.    Herna v Emži, •
i. Zařičeni n úprav» herny...........       26
2.   Ilnn-i"........'............       31
.'i. TaSkáři .". darebáci v herní..........       36
VII.   Lázeňské
i. „Mylord" a „niylady"............       42
•-'. Jak si- vrány chytají     ............       4(5
3.  Dcery svého otce..............
i. K vfili krásným ruokám...........       59
Vlil. Výlet .1" Porýní ".................       06
IX.    I'd Býnn do Kolína    ...............       Ti
X.     Kolín nad Rýnem,  ľ" Brassein..........      7í
M.   Pomer flárnStiny kn (hinčině v Belgii. Boj Plámo za národnost   ....................
XII.   Dojem, jejž Siní Brüssel.   „Velké  tržiäte".   Brnsselská
radnice. „Brothuis", Poprava Egmoutao Hoorna. Cím se USi pražské staroměstské namésti od „velkého tria-St6«.  „Porte de Hul-..............      87
XIII.  li"j Belgu  proti Holandsku.   Mestský park. v nSmž boj
ten rozhodnut.................      ní
XIV.   „Mannekim-ľis".   Umělecké sbírky bnisselské   ....       96
XV.    Wiertzovo museum................
X\'l. Brnsselská divadla. Divadelní programy.......     108
XVII. Zoologická zahn                                       Marené convert, :'i květinář                         zelenářok a zvěřinářek. Qalorie bv. Huberta. Kostely loussolské......     10G

Will.    Do mořských lástni!  Prvui pohledná
jo .m Kirol i                 imrjiui   ....     108
XIX.      X                           Koupaní se
I'.   !Iái.................      113
XX.      M
Ser na b)                                                              ....
XXI.      PÍ                                            lodi.   Esl
v moři  ,...................      122
XXII.     .'.'   .                               rk",  humry   i jii
bftdky.  Ženy /. lid«.  UÚi                                    .    .       !•_'''•
XXIII.    Na  oestč  d                                               ;
hned do nebi                       na moři.
XXIV.      V Lond                                                                                          ■■•■/■í
................     137
XXV      i'
....             .............      II!
XXVI.   výst.-n nosí Loro i a1   Žii Iru
lická..................
NXYII   Hotely.  AngEeký   ■'■■'
Ír»
..................
XXVm. I                           ::-i.............
XXIX.   '                          Adelphi Th.               .......
........
XXXI.     Zii.-.c.
XXXII.    1.                                   Knihovna i
................   .   .   .      174
XXXIII.  i                 lni museum. Národní obrazárna.  Narodnf
■ ion.............     18(1
XXXIV.   Royal   Alberl   Hall.    Mozinárodu
mdou Intoi i                                     ......
XXXV.    „KřiSI                                            ici ).......
XXXVI.   Opatstvi   .■                                                                         194
XXXVII.  A                                  Houses o!
XXXYII1.Í:
XXXIX. Temže, jeji                          ■•...........     210
Xl„     Londýnské doky...............
XI.1.    Anglická               ................     219
íl.    Ve Windsorn.................
XI.III.   Dkonceni  „KlepB  z cojitftti.J^om"'ni se - L