Dr. JOSEF ŠTOLBA:
ZE  SLUNNÝCH KOUTŮ EVROPY
VZPOMÍNKY Z MENŠÍCH CEST
—-

NÁKL

V PRAZE iKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKC. SPOLEČNOSTI „UNIE" 1918.
PANU CÍSAŘSKÉMU RADOVI
KARLU DinnROVI
NA SMÍCHOVĚ
V UPŘÍMNÉM A ODDANÉM PŘÁTELSTVÍ
KNIHU TUTO PŘIPISUJE
Dr. JOSEF ŠTOLBA.
I.
Jízda Bosporem.
Když jako hoch, jehož touhy nesly se od vždy po cizích, vzdálených krajích, sníval jsem o divokých samotách chladného seveni, o jasuplných nivách slunného jihu, o nebetyčných vlnách rozbouřených oceánů, o kontinentech, kdež v stínu královských palem mezi ploty sáhových, ohnivými květy obsypaných kakteí míhají se tváře všech možných barev, netušil jsem, že příznivý osud vtělí jednou bezmála veškeré sny tyto, že dopřeje mi, abych poznal vše to, co zdálo se mi kdysi nedostižným. Sever i jih, východ i západ evropský prošel jsem pln obdivu, unesen veliko-lepostí nekonečných oceánů, brázdil jsem vlny jejich, a všecek uchvácen nořil jsem zraky své v grandiosní zjevy tropické přírody.
Ale přes to, jak mnoho toho ještě zbývalo, kam neb3'lo mi přáno přijíti, a jak po tom prahla duše má, víc a více roztoužená tím, co doposud byla poznala.
Jaké kouzlo na příklad tajilo se pro mne ve slově ,,Carihrad". Město, s nimž co do politického významu dovede závoditi jen několik málo metropolí světových, město, jemuž co do geografické polohy nevyrovná se žádné jiné, a jehož zvláštní, touto polohou mezi dvěma, v kultuře své tak roz-
dílnými kontinenty podmíněný život předčí rázo-vitostí svou nad život veškerých sídelních měst celého světa, vábilo mne k sobě kouzlem tak neodolatelným, že za první příležitosti obrátil jsem kroky své v místa, o nichž sám Byron pln nadšení se pronesl, že nikde za velikých jeho cest nepotěšil jej pohled, jenž rovnati by se mohl pohledu na residenci sultánovu.
Blížil jsem se Carihradu z černého moře.
Mohutný, co nejpohodlněji a nejelegantněji zařízený parník rakouského Lloydu, E11 o r e, po překrásné noční plavbě a za nejskvostnější pohody blížil se časně z rána k bodu, kdež sestupují se na dostřel dva nejdůležitější díly světa, a vjížděl konečně o šesté hodině ranní do Bosporu, do nedlouhé, ale zato tím rozkošnější vodní dráhy té, jež spojuje dvě moře, a na jejímž konci, pří ústí do moře Marmarského, rozkládá se „brána štěstí", sídlo „pána králů", čarovný S t a m b u 1.
Bosporus! Jaké vzpomínky budí jméno to, vzpomínky, jež stejně hluboko sahají do říše bájí, jako do skutečných dějin zápasů nejrůznějších národů světa.
Krásná I o, dcera krále argejského, I n a c h a, milenka Jovišova, žárlící Herou v krávu proměněna a do světa vyštvaná, přeplula v úzkosti své Bosporus, a dala mu tím jméno, neboť jméno to znamená „brod bravu". Argonauti plavili se po něm za zlatým rounem, zaživše nejpodivnějších dobrodružství, Spartané, Atheňané, Peišané, Římané, Arabové, ba i Rusové zmocnili se ho nejednou, až konečně v 15. století upadl v moc Turků, kteří dosud křečovitě ho drží, úzkostně
hledíce té době vstříc, kdy půlměsíc na nejslavnější jejich mešitě evropské, na Aji Sofii, ustoupí' zase kříži.
■A <**
? Rozumí se, že první, co zříme při vjezdu do^-Bosporu, jsou opevnění, jež s obou stran na vysokých návrších chrání předůležitý vstup do vodní dráhy této. Po pravici, na evropské straně R u-m i 1 i F e n e r, a opodál na straně asijské Ana-doli Feně r, pevnůstky to, opatřené majáky a mohutnými děly, které hrozivě šklebí jícny své proti nám. A za nimi s obou stran celá řada opevnění menších,. Osamělé, turecké stráže obcházejí tiché valy, zastavují kroky své a hledí nedbale na naši pyšnou loď. Ale běda, kdyby valy ty oživly! Křížový oheň jejich zničil by nás v málo okamžicích.
Poblíž evropského majáku vyčnívají z moře Symplej ady, dvě skaliska, z báje o výpravě Argonautů známá. Srážela se dle pověsti neustále, drtíce nemilosrdně vše, co se mezi nimi ocitlo. Jen následkem rady věštce Fine a dovedli plavci projeti jimi tak šťastně, že ztratili pouze ozdobu kormidla, a teprve hudbě božského Orfea zdařilo se, zastaviti pohyb skal těch. Okouzleny sladkými zvuky jeho všemohoucí lýry,  stanuly   pojednou   a  nepohnuly;  se   více.
S levé strany, na břehu asijském vidíme z dálí Jaum Burnu, nejsevernější výběžek Malé Asie do Černého Moře, nedaleko něhož známé basaltové jeskyně, v nichž sídlí ony tisíce racků, kteří Bosporus tak báječně oživují. Prostý lid má za to, že do ptáků těch,   kteří jakoby ani
nedovedli odpočívati, přešly duše zatracenou. Břeh jest zde pustý, neobydlený, a jedině maják a malé baterie oživují ho střídavě: onen v noci a tyto za dne.
Avšak nyní počíná plavba, jíž ve světě málo rovných. Po obou stranách klikaté břehy zdvíhají se v malebná, místy skalnatá, místy lahodná návrší, jež na nejednom místě vybíhají v příkrá skaliska. Oba břehy, poskytujíce ob tu chvíli rozkošné pohledy do příčných úžlabin, pokryty jsou celými háji vavřínů a platanu, z nichž na přečetných místech spějí do výše temné, úzké cypřiše a široce rozložené pinie, a z hájů těch buď vyhledají aneb skrývají se v nich četné zříceniny, vesničky a letohrádky, čím blíže k Carihradu, tím četnější.
Bosporus je tak klikatý, že skoro do dvou třetin vidíte před sebou obzor stále uzavřený. Voda jeho jest temně modrá, a proudí divokou silou k moři Marmarskému, narážejíc zuřivě o výběžky obou břehů, střídavě vpřed postupující. Pojednou však rozšiřuje se na bezmála dva tisíce metrů, a z hlubokého zářezu před námi, se skalnatým lesnatým pozadím, usmívá se na nás rozkošné sídlo, plné nejkrásnějších paláců a letohrádků, letní to útočiště boháčů a diplomatů cařihradských, Böjükdere, a nedaleko za ním T h e r a p e i a.
Ale loď kvapí dále, a my hledíme napiatě před sebe, neboť zdaleka objevují se nám cimbuří mohutného hradu, jenž jakoby zastoupiti chtěl nám cestu další. Za nedlouho nalézáme se na nejužším bodu  celého  Bosporu,  jenž není tu  širší
nežli 550 metrů, v bodu, kterýž proslul v dějinách starověku přechodem Danových vojsk. Zde perský král kázal postaviti most, po němž milionovou bezmála asijskou armádu svou převedl do Evropy.
A ti, již přišli po něm, pochopili stejně bystře výhody bodu toho. Na evropské straně, rok před dobytím Carihradu a vyvrácením zkomírající říše byzantské, v několika měsících sultán Mohamed II. vystavěl, aniž by byl dbal námitek posledního císaře byzantského, pevný hrad, jenž ode břehu spěje do skalnaté výšky, a opatřen několika prevysokými věžemi se zubatým cimbuřím, vydal rázem celý Bospor v ruce svého zakladatele. Jest toRutniliHissar, jeden z nejpitoresk-nějších bodů celého Bosporu.
A proti němu, na straně asijské, A n a d o 1 i Hissai, čtyři sešlé věže, smutné zbytky hradu, jejž tentýž Mohamed ještě dříve nežli R u milí H i s s a r byl vystavěl, a jenž obvyklým tehda, krutým způsobem hostíval četné ony nešťastníky, kteréž válečné štěstí Turkům za evropských výprav jejich bylo vydalo.
I Oba břehy, stále stejně krásné, pokryty jsou četnými osadami a villami, 'asem tam již i jednotlivými, více méně zanedbanými paláci sultánovými. Když však zahýbáme za vesničkou O r t a-köi směrem jihozápadním, tu znenáhla počínají vystupovati na obzoni neurčité ještě, zanožené obrysy obrovitého města. Po pravici vynoří se dvě nádherné, mramorové, běloskvoucí Sfavby, paláce sultánovy C i r a g á n a D o 1 m d ž e, s výšiny nad nimi, pokryté nein             jslm
parkem, kyne nám sídlo nynějšího sultána, Abdula Hamida, Yildis kiosk, a pojednou před námi na několika vysokých návrších moře domů, korunované bezčetnými kopulemi a štíhlými minarety, prostoupené jasně modrými vodami, na nichž celé lesy stožárů, v pozadí ovrou-bené modravými vodami, na všech stranách pak odstíněné temnou zelení a pohté zlatícím jasem sálavého orientálního slunce.
Jaký to pohled!
Po levici na břehu asijském obrovské, čistě turecké předměstí S k u t a r i s návrším B u 1-g u r 1 u, před námi na ostrém výběžku starý S t a m b u 1 s božskou AjouSofií, s vysokou věží Seraskeriátu, a s počátkem zálivu Zlatého rohu, po pravici čtvrť přístavní G a 1 a t a se svou mohutnou kulatou věží, za ní evropská čtvrť P e r a, a dále návrší za návrším, jedno krásnější druhého.
Jako omámení hledíme před sebe a nejsme mocni slova.
To není snad skutečnost? Toť fata morgana, vyčarovaná fantasií, již napojily pohádky tisíce a jedné noci, toť přelud tak krásný, že hrozí rozplynouti se v nejbližším okamžiku v mlhu. Avšak ne, jest to skutečnost, jest to živý obraz, obraz, jakému není ve světě rovno.
V nejkrásnější své chvíli stvořila nebesa obraz ten, a komu příznivý osud dopřál, že ztápěti mohl opojené zraky své v nekonečných vnadách jeho, ten nezapomene, nemůže zapomenouti ho nikdy více.
SEF ŠTOLBA: CARIHRAD
II.
Vstup do města.
Náhlé zastavení se lodi probudilo nás z našeho omámení. Jak hoříme touhou, abychom vešli do města, jehož nevyrovnatelné panorama nás bylo takou měrou uchvátilo!
Loď zakotvila opodál galatského nábřeží proti celnici. Celé hejno -bárek a kajku ji obklopilo, a za chvíli rvou se o nás různí nosičové a agenti hotelů. Šťasten, kdo oznámil hotelu, předem vyhlédnutému, příchod svůj. Zřízenec jeho přichvátá, vyhledá nás s báječnou obratností, padnuv na nás téměř hned v prvním okamžiku, a zbaví nás rázem všech nepříjemností, s přistáním ve světovém přístavu spojených.
Usadili jsme se v bárce, v níž nalézala se již naše zavazadla. Veslař zaměřil k lodici, jež houpala se nedaleko na vlnách, a v níž ošumělý Turek v černé, odřené uniformě se zelenými výložky zapisoval stále něco do špinavých lejster. Veslař ohlásil, kolik veze příchozích, a obdržel ihned povolení k přistání, špinavý to papírek, na nějž Turek byl zvolna něco napsal. A již nesou nás nepokojné vlny ku břehu. Bárka kolébá se s vlny na vlnu, polokrotcí rackové nás oblétají, nesčetné loďky všech druhů míhají se okolo nás, a za nedlouho staneme u špinavého, uzavřeného nábřeží, z něhož jediný východ vede do temných vrat stejně špinavé celnice, obsazené četnými policisty, jimž veslař odevzdává povolení, dříve mu doručené.
A již zde, při prvním kroku na tureckou půdu, setkáváme se s tím, bez čehož Turecko nelze si představiti, se slavným tureckým bachšišem, jenž otvírá veškery turecké dvéře a líbezný vyluzuje úsměv na každé turecké tváři.
Sdělili jsme průvodčímu, že se obáváme, aby nám celníci neproházeli příliš naše, pečlivě uspořádaná zavazadla. Usmál se a ujistil nás, že malý bachšiš, jejž nalezneme později v úctě svém, spraví vše k plné naší spokojenosti. Avšak běda tomu, kdo chtěl by ho vpraviti celníkovi přímo do ruky: vzbudil by nejvyšší jeho nemilost. To musí se státi tak, aby žádný z ostatních kolegů, kteří stejně opatrně bachšiši svému hledí vstříc, neměl o tom zdání.
Průvodčí převzal náš pas, dal vynésti zavazadla do celnice, kdež celá řada přísných pánů v červených fezech prohlížela různé tlumoky, a pošeptal jednomu z nich nenápadně několik slov. Ten, jako by nebyl slyšel, obrátil se po chvíli s vážnou tváří k nám, dal si otevříti menší tašku, nazdvihl nedbale trochu šátek, navrchu se nalézající, a pohlédnuv letmo avšak pohledem výmluvným na našeho průvodčího, napsal křidou nějaký turecký klikyhák na veškerá naše zavazadla. V nejbližším okamžiku byl nám také vrácen vidovaný pas, a již nalézali jsme se mimo celnici před tureckým přístavním fiakrem.
Turecký fiakr, aspoň z přístavu galatského, pro kavalíry právě se nehodí. Jest to zpravidla vůz, jenž vypadá jako čtyřkolá hádanka, jak že to možné, že hořejšek a dolejšek drží pohromadě. Na kozlíku sedí špinavý Turek s fezem na hlavě,
a u voje zapraženo jest něco, co vyvolává smutnou vzpomínku na pár koní, ale co přes to běží s větrem o závod.
Arci jsou v Carihrade také fiakry úpravnější a elegantnější, ale ty naleznete hlavně jen v evropské čtvrti a v Stambulu, jichž obyvatelé uvykli lepším povozům.                            •;
Usedli jsme s průvodčím do takového výborného fiakru.
Nikde na svých potulkách světem nevjdiledal jsem pomoci oficielních průvodčí. Ale v Carihrade, kde jsem tak poprvé k radě zkušených přátel učinil, naučil jsem se velebiti instituci tuto. Žádné vyjednávání s veslaři, kteří, jak nejednou ke své škodě jsem zakusil, dovedou cestujícího vykořistiti na krev, žádné obtíže s celnicí, která cestování mnohdy tak velice ztrpčuje, a žádné vyjednávání s fiakrem, jenž liledívá zpravidla na cizince jako na nejvhodnější předmět k vydírání, Alláhem mu zvlášť k účelu tomu seslaný. Vše odbyl průvodčí co nejhladčeji, a poplatek za vše, v hotelu později účtovaný, opravdu nepatrný, aspoň zajisté mnohem nepatrnější onoho, jejž bychom byli musili platiti, jsouce sami na sebe odkázáni. I ten baehšiš pro zmíněného celního úředníka byl přímo směšný. Celých 15 piastrů, tedy asi 1  zl. 50 kr.
Bereme se krátkou, rovnou ulicí, plnou divných, úplně otevřených krámků a zahýbáme záhy v pravo. A za nějakou chvíli projíždíme celou směsicí klikatých, úzkých, špinavých ulic a uliček, jež vesměs vedou do vrchu, v nichž jest tak hrozné dláždění, že vůz lítá s jedné strany na druhou,
Zo slunných koutů Evropy. 2.                                                                2
KNIHY ZVONU
a plno děsných zápachů, jež majíce ob tu chvíli jiné prameny, pojí se v směsici, která jemnější nervy dovede přímo rozrušiti.
Tak úchvatný pohled na Carihrad se strany mořské, a tak hrůzný dojem při prvním vstupu do krásy té.
Maně vzpomněl jsem onoho potrhlého Angličana, jenž přijel po lodi, jako očarován ztápěl zraky své v obraz, před ním se rozkládající, ale do města nevstoupil, aby nepokazil si dojem, pouhým pohledem na ně získaný.
Mohl by tak učiniti někdo jiný než Angličan? Vždyť zcela prirozeno, že rub není nikdy tak pěkný jako líc, a bez špíny a puchu Orient nelze si ani mysliti. Však vnímavá mysl nalezne náhrady více nežli dostatečné v báječném tom životě a ruchu, jímž nečisté a nelibě zapáchající uličky cařihradské přímo oplývají.
Jako vůbec v Orientu i zde veškeré dílny a obchody jsou do ulice úplně otevřeny. Pekař vkládá velice obratně pečivo před vašima očima do rozpálené pece; švec, krejčí pracují zpola na ulici; kavárničky obklopeny jsou nízkými stoličkami, a kavárník vaří na malé plotně před očima hostí svých šálek za šálkem; majitelé hospůdek připravují v bezčetných, čistě vj-leštěnýeh, krytých nádobách nejrůznější pokrmy, v nichž rajská jablíčka a paprika hlavní místo zaujímají; zele-náři a ovocnáři mají bohaté své zásoby, — mezí nimi zejména červená a zelená paprika, červená a černá rajská jablíčka, a zelené a žluté melouny — nasypány do půl ulice; podél chodníku stojí celé řady divokých postav, které ve vyso-
DR. JOSEF ŠTOLBA: CARIHRAD                                                   19
kých koších prodávají asijské hrozny, ohromné a sladké, jako by pocházely ze zaslíbené země; uprostřed ulice usadil se Turek, prodávající pantofle, nebo cukrovinky, nebo pražené oříšky; kolem něho rozloženo jestconejpohodlnějiněkolik známých cařihradských psů, a vším tím prodírají se chlapi, vyvolávající z plných plic, co mají na prodej, míhají se Turkyne v dominových, tu prostých, tu bohatých kuklích s tvářemi buď úplně neb částečně odkrytými, neb v černé neprostupné závoje zahalenými, a valí se lidé všech možných pletí od nejbělejší do nejčernější, v krojích, jež připomínají divadelní féerie, na hlavách převahou červené neb černé fezy, neb bílé, červené, zelené a jiné turbany, a jen sem tam výjimečně evropský klobouk neb dokonce cylindr.
Polo omráčeni puchem a nečistotou, ale uneseni bujným tím, nevídaným životem, bereme se dále, stoupajíce víc a více do vrchu. Nápadné jsou nám četné vojenské patroly o šesti mužích s policejním strážníkem v čele. Objevují se ob tu chvíli, ale mnoho strachu nebudí. Chodí loudavým, nestejným krokem, každý voják drží ručnici jinak, a všichni vypadají, jako by chodili jen procházkou, která je však patrně valně nebaví. Děje se tak od doby posledních arménských nepokojů, kdy zbůhdarma tolik bylo prolito krve lidské.
Za nedlouho jsme v evropské čtvrti, v T e ř e. Lepší, úpravnější domy, ale ulice stejně úzké a stejně nelibě zapáchající jako v Galatě, a stejný všude hluk a stejný řev. Vozy, ubíhající do vrchu i s vrchu s touže rychlostí, působí na bídné dlažbě hlomoz uši rozdírající, úzká, nečistá trmway, jejíž
2*
príchod na křižovatkách oznamuje divoké troubení, letí s úžasnou rychlostí okolo nás, a my s úzkostí hledíme na to, čekajíce, že vozy musí sraziti se v nejbližším okamžiku, aneb že musí skuliti se po srázném svahu, neboť — brzdy náležejí v Carihrade k věcem, tam dosud nevynalezeným.
Opatrně držíme se svých sedadel, abychom z fiakru nevylétli. Vidíme celé řady cidičů bot, v Carihrade velice důležitých, s pěkně upravenými, mosazí okovanými podstavci, kteří s nejroztomilejšími úsměvy nabízejí nám do vozu své služby, spatřujeme obrovskou, velice pěknou budovu oto-manské banky-, která je vojenskými strážemi přímo obklopena, mineme veliký, valně zašlý hřbitov, krášlí řídký les vysokých, zádumčivých cy-i, a jenž uprostřed ulic tak stlačených rozlohou svou tím vice překvapuje, a staneme konečně před elegantním hotelem, z něhož hrne se celý houf lidí., aby zmocnil se našich zavazadel.
Ředitel hotelu se nám představuje a zve nás do liftu, aby nejkratší cestou uvedl nás do hostinských pokojů. Velikolepý hotel. Samý mramor, samý těžký', drahý koberec. V málo okamžicích jsme v třetím poschodí. Chodby široké, světlé a čisté, jako by vše bylo teprv včera upraveno, a pokoje rozkošné s balkony, s nichž úchvatná vyhlídka na celý Zlatý roh a jeho báječné okolí.
Těm, jež zajímá zvěděti jméno hotelu a ceny, sděluji, že byl to první hotel cařihradský: Pera Palace hotel, a že pokoj pro dvě osoby stál denně patnáct, a s celým, a sice výborným zaopatřením pro dvě osoby pouze třicet franků denně.
Doporučuji co nejlépe.
Dříve, nežli vrhneme se do omamujícího víru**" cařihradských ulic, jest třeba, abychom získali co možná širokého rozhledu na město a tím i náležitého názom, nejen o jeho rozloze, ale i o rozčlenění jeho. Z přístavu poznali jsme úchvatný obraz, jenž jevil se nám jaksi zdola. Přirozeno tudíž, že toužíme poznati, jak vypadá obraz ten s hora.
A touze té vyhovuje vzestup na Galatskou věž.
G a 1 a t a, u níž jsme byli zakotvili, jest původní, vlastní sídlo cařihradského obchodu, kterémuž neublížilo nikterak, že část jeho přestěhovala se ponenáhlu do dolních ulic protějšího Stani-bulu. Nejpřednější obchodní domy, veškeré banky, všechny agentury dopravních lodí zůstaly zde, a přičiňují ze všech sil k obrovskému ruchu, který panuje zde neustále, vyjma snad několik málo ranních hodin.
Podél celé Galaty, od starého mostu až do předměstí T o p h a n é, jež na východní straně s ni hraničí, táhne se úzká, špinavá ulice paralelně s břehem, kdež soustřeďuje se vnitřní život obchodního centra toho. Avšak od nového mostu vypíná se nábřeží, které, jsouc dosti široké a k moři úplně otevřené, poskytuje obraz tak bujného přístavního ruchu, že opravdu těžko ho přirovnávati k něčemu podobnému.
KNIHY ZVONU
A k večeru zde život nejbujnější. Po levé straně domky z valné většiny jednopatrové, vesměs to skoro kavárny a hospůdky, dole i nahoře úplně otevřené a četným obecenstvem stále obsazené. A po pravici, při nábřeží beze všeho zábradlí, plno lodí, z nichž se vykládá neb na něž se nakládá, a široký ten prostor uprostřed jako poset lidmi, kteří vrážejí do sebe, a do nichž ob tu chvíli za zuřivého řvaní „varda" vjede vůz neb kočár, beze všech ohledů plným tryskem ubíhající.
Právě zastavil u nábřeží obrovský, francouzský parník, přicházející odněkud z indických vod, a přeplněný cestujícími, kteří toužebně hledí ku městu. Ale nikdo nesmí ven, dokud kapitán nevrátí se ze zdravotního úřadu, kdež musí předložiti své doklady, a za osobního rukojemství podepsati listiny, jimiž stvrzuje, že zdravotní stav na lodi jeho jest nejlepší. Teprve pak smějí cestující opustiti loď.
Ale jak jest to obtížné. Obrovský houf zvědavců obklopil východ z lodi, a s namáháním jen razí si nosičové, h a ni a 1 y zvaní, cestu houfem tini, nemilosrdně rýpajíce do ctěného publika. V tom však z dvou protivných stran vjíždějí tryskem povozy do houfu toho, a za zuřivého láni a řevu prchají zvědavci všemi směry. Ale na jedné straně nová překážka. Čtyři chlapi jako hory, s tvářemi bronzovými a se svaly na nahých rukou a nohou ku prasknutí napiatými, nesou na dlouhých, elastických sochorech obrovský sud, na železné háky zavěšený a pravidelně se houpající, a kráčejíce stejným, zrychleným krokem.

DR. JOSEF ŠTOLBA: CARIHRAD
valí se za varovných výkřiků vpřed a porážejí co staví se jim v cestu, neboť na náhlé zastavení nelze ani pomysliti. Zvědavci ustupují ustrašeni, ale již jsou jim zase v týle jiní hamalové, kteří na zvláštních vycpaných, koží potažených a o kříž opřených nosítkách hravě přenášejí břemena, nad nimiž by nosičové naši užasli, a vrážejí bez milosti do každého,   kdo   včas  se   jim neuhne.
A nové zase leknutí.
Tentokráte vše však úctyplně ustupuje stranou. Elegantní kočár, na kozHku vedle kočího sluha, až po zuby ozbrojený, v kočáře bělovousý, intelli-gentní muž s fezem na hlavě a v tmavé vojenské uniformě, s každé strany jezdec s karabinou, k výstřelu připravenou, a za nimi ordonanění důstojník. Jest to ministr námořnictví, jenž vrací se z arsenálu snad do svého bytu.
Kavalkáda mihne se okolo nás jako šipka, a my, nemálo vzrušeni vším tím, co jsme byli viděli, spěcháme z víru toho ven, do ulic klidnějších, na vytouženou věž.
Věž galatská je nejstarší památka Galaty z dob Janovanů. Jest to mohutná, okrouhlá budova, asi 50 metrů vysoká, s otevřenou železnou pav-láčkou, umístěnou nahoře, těsně pod prapodivnou střechou, jež nejčastěji a dosti trefně k lucerně přirovnávána bývá.
Věž byla Janovany vystavěna v polovici XIV. věku a tvořila nejhlavnější čásť mocné pevnosti, jež postavení Janovanů proti Konstantinopoli nemálo posilňovala. Mohamed II. věž tu nejen zachoval, ale ještě více opevnil. Avšak opevnění.
která imponovala v středověku, nemohla v dobách pozdějších zachovati důležitosti své. Z válečného někdejšího netvora stal se dnes nevinný, ale důležitý strážce bezpečnosti města. Vysoká poloha jeho takořka nutila k tomu, aby usídleni tam byli hlásní požároví. Nejhořejší prostor, o čtrnácti obrovských oknech, pode vchodem na otevřenou balustrádu, tvoří pohodlnou síň, sloužící hlásným ve službě, a v ní nalézá se několik židlí, stojan s krátkými oštěpy, a zasklená vyhláška, že každý, kdo navštíví věž, imisí zaplatiti pět piastrů lili asi 50 kr. r. m. A kolkolem procházejí se čtyři Turci, dlouhé chvíli patrně již uvyklí, a obhlížejí Carihrad na všechny strany. Zpozorují-li někde oheň, dají ihned znamení pomocí praporů za dne a rozžatých svítilen v noci, jichž množství naznačuje spolu směr ohně. Na znamení to ozvou se baterie, taktéž počtem ran směr ohně udávající, a již spěchá několik, stále při p raven vel i běhounů, chopivše se oštěpů, do města, a tlukouce oštěpy těmi o dlažbu a řvouce stále „Jangyn var", volají hasiče ku pomoci.
Hasičů těch jsou dva druhy. Hasiči městští, po vojenskú organisovauí, a všemi možnými prostředky opatření, a pak hasiči dobrovolní tak zvaní Tulum-badži. Prvější jsou prý velice obratní a spolehliví. Ale za to dobrovolní jich soudruzi jsou prý hrozní. Jsou to sbory dobrovolníků, kteří v obyčejném životě nosí náklady v přístave. Každý sbor má svou starodávní, ruční stříkačku, a jakmile ozve se znamení, že hoří, shromáždí se v okamžiku a žene se poklusem za ohlušujícího řvaní k ohni.
DR. JOSEF ŠTOLBA: CARIHRAD
Vycházejíce jednou pozdě večer do mnichovské pivnice, byli jsme právě u hotelu svědky takového vystoupení dobrovolníků těch. Pekelný, blížící se řev zarazil naše kroky. Uleknuti ohlížíme se, a v tom již valí se okolo nás houf asi padesáti mužů v největších nedbalkách, jenž, maje uprostřed něco, co vypadalo jako stříkačka, poklusem mihl se okolo nás. Hrůza z nich šla, ale jenom na ulici. Při ohni ne. Tam pracují hlavně hubou, každý jedná na svou pěsť, nedbaje pranic rozkazů, a všichni kradou jako straky. Mají na sobě jen vykasané, zpravidla roztrhané kalhoty, ale s dobrými a hlubokými kapsami, a běda pohořelým, k nimž dostav! si- dříve nežli hasiči městští. Doba jejich však dávno již minula, a za nedlouho budou snad jíž náležeti minulosti.
Galatskou věž nesmí nikdo opominouti, kdo Carihrad chce poznati. Úzkými, točitými schody, jako ve skále vytesanými, v obvodní zdi ukrytými, a nepatrnými okénky osvětlenými, dostupovali jsme jednoho patra po druhém, a v každém vítaly nás houfy zdivočilých holubů, až konečně dostihly jsme strážné síně již zmíněné. Vábil nás sice pohled okny, ale přece jen nemohli jsme odolati touze, abychom vystoupili ještě výše na otevřenou balustrádu, s níž rozhled kolkolem nic neruší.
A za nedlouho stanuli jsme na úzké pavláčce, a celý ten obrovský, skvostný Carihrad ležel u našich nohou--------
IV. Rozhled s věže Galatské.
Stojíme na úzké, silným železným zábradlím ohrazené pavláčce, jež, patrně k vůli dešti, šikmo sbíhajíc ke kraji, kryje temeno věže galatské, a tiskneme se mimovolně ke zdi. Hrůzná hloubka pod námi zaráží nás v prvním okamžiku, ale grandiosní obraz, jenž se jeví odtud udiveným našim zrakům, dává nám záhy zapomenouti různých výstrah, jež upozorňovaly nás na povážlivý prý stav celé pavláčky.
Obracíme se nejprv nazad, k severu, kdež evropská čtvrť Pera spěje od Galaty ještě výše. Jest to jediná strana, kdež rozeznáváme několik vysokých věží, křížem opatřených, a různé mohutné budovy, dodávající celé čtvrti evropského rázu. Zde nalézají se vyslanectva a kon-suláty, některé arci v úzkých zastrčených uličkách, a zde také hlavní sídlo cařihradských Němců, kteří, spoléhajíce na značný počet svůj, počínají se tu od poslední cesty císaře-cestovatele do Orientu, obvyklým svým způsobem uplatňovati.
Dolní část Pery tvoří směsici stejně špinavých, úzkých a smrdutých uliček jako Galata. Ale čím výše, tím jest Pera volnější, čistší a evropštější, ale také střízlivější. Hlavní její třída. Grande rue de Pera, jež táhne se po celé její délce, jest klikatá a úzká tak, že dva vozy proti sobě jedoucí stěží mohou se vyhnouti jeden druhému. Naproti tomu však horní část, dík za to velikému požáru z r.  1870, má již ulice širší,
7
domy kamenné a výstavné, a ulice čistě evropského rázu.
Leč ty nás nyní nezajímají. Zraky naše sklánějí se po volném svahu Bosporu, kde četné mešity rázem připomínají nám zase Orient. Modré vlny omývají břeh, u něhož zakotvují veškeré lodi, do Carihradu přijíždějící, a za nimi usmívá se na nás obrovský kus Asie, s nekonečným, tureckým městem S k u t a r i v popředí a s řetězem modravých návrší v pozadí, z nichž nejvyšší, B u 1 g u r 1 u, vábí nás k návštěvě. Nekonečný, celým lesem prevysokých cypřiší prostoupený hřbitov turecký sklání se s nejvyššího temene města k níže na břehu položené části Kadi Kiöi a Haidar Paša, kdež v nejnovější době se svolením sultánovým Němci zakládají přístav, jenž ve spojení s anatolskou drahou otvírá obchodu jejich nové cesty do asijského kontinentu, a rázem tu před nám na protější evropské zase straně starý Stambul, na dlouhém poloostrovu se rozkládající, jenž dělí moře Marmarské od chobotu, kterýž mezi ním a Galatou hluboko do pevniny zabíhá a C hradu přístav poskytuje, že mu není ve světě rovna, přístav, jejž dva mosty dělí ve dvě části. Mezi prvním a druhým přístav obchodní, a za druhým válečný, oba plné zimničního života, jenž s naší, přímo ptačí perspektivy vypadá dosti titěrně, ačkoliv ve skutečnosti ruchem svým omamuje..
A ve vchodu do Marmary blíž ke straně asijské, na nevelikém skalisku, prostá, nevysoká věž, věžLeandrova, jež obklopena četnými
činami, slouží dnes jako maják, aby lodi upozorňovala na prudké proudy, kteréž zde činí plavbu velice nebezpečnou. Proč nazývá se věží Leandrovou, vědí jen bohové, neboť známá povesť o Leandrovi nekotví zde, nýbrž v Dardane-lácli. V starověku věž, dříve zde zřízená, sloužila k tomu, že uzavírala řetězem, z nejsevernějšího bodu Stambulu sem taženým, Bosporus i Zlatý roh proti Marináře. Dle turecké pověsti však sultán Mohamed vystavěl zde věž novou a převezl sem jednu z nejmilejších svých dcer proto, poněvadž bylo jí kdysi prorokováno, že sejde uštknutím jedovatého hada. Doufal, že na holé skalisko to žádný plaz cesty nenalezne. Ale osudu svému žádný Turek a žádná Turkyně neujde. Jakési staré ženě podařilo se dodati jí koš skvostných květin, dar to jakéhos zamilovaného prince. Leč v květinách ukryt byl — Allah jen ví, zda náhodou neb úmyslně — jedovatý had, který ubohou dívku uštknul. Avšak bez prorokovaného účinku. Neboť právě včas objevil se zamilovaný princ, vyssálzrány všechen jed, a zachoval takto princeznin život, rozumí se pro sebe.
Na nejvýchodnějším konci Stambulu bělá se Starý Serail, sídlo prvních sultánů, půda krví nejrůznějších národů napojená, jeviště nejhrůznějších tragedií, krok za krokem plná historických upomínek. Jest to souhrn nejrozmanitějších budov, jimž různá staletí vtiskla pečeť svou, obehnaný mohutnými zdmi. Avšak noví pánové Carihradu v něm na dlouho se nepozdrželi. Dosti záhy přeložili sídlo své na smavé břehy Bosporu, a Starý Serail odtud víc a více upadal,
DR. JOSEF ŠTOLBA:  CARIHRAD
r1r^_
až konečně i železná dráha obemkla břehy jeh projíždějíc zpustlým nyní obvodem báchorko-vitých kdysi zahrad, v níž procházívaly se jindy čarokrásne odalisky, hlídané ostrým okem neúprosných eunuchů, odalisky, jimž nikdo pod ztrátou života přiblížiti se nesměl. A odtud, za temných nocí, do němých, hlubokých vln Bosporu vedla smutná cesta těch nešťastných, v pytel zašitých krásek harémových, jež jakýmkoliv způsobem byly vzbudily nelibost pána a velitele svého.
A za Serailem v pravo velikolepá A j a S o f i a se čtyřmi štíhlými minarety, pak skvostná m u-s e a cařihradská, světoznámé bazary, seias-k e r i á t s prevysokou věží svou, skvělá mešita Sulejnanova, v pozadí za tím vším modrá plocha M a r m a r y s Ostrovy Princů, a uejzáze Bithynské hory kontinentu asijského, v modravé dáli se tratící.
Úchvatný pohled! Celý Zlatý roh rozkládá se před námi. Vidíme starý stambulský vodovod, m e š i t u Moha m e d o v u, starý most, za nímž nevinně vyhlížejí válečné lodi různých ná- k rodů, pozerujeme řeckou čtvrt Fanars řeckým patriarchátem a s obrovskou školou řeckou, při břehu železnou stavbu bulharské lio c h r á-111 u, jenž teprve koncem roku 1868 za nemalých obav byl vysvěcen, za ním špinavou židovskou čtvrt Bala t, pak pitoreskní staré hradby z dob byzantských pocházející, až vše ztrácí se v nepatrných předměstích, Turky obydlených, se skvělým městem mrtvých, Ejub, v pozadí, kterým však čelí mocný námořní arsenal, s pravého břehu na Zlatý roh se mračící.
A za ním táhne se k severu obrovská str O k m e i d a n, kdež dřívější sultáni cvičívali se ve střelbě lukem. Jest jako poseta bělostnými kameny, památníky to, označujícími, kam který šíp kterého sultána byl dopadl. S ní sousedí turecké předměstí Kassim Paša, a na severu Pery Svatý Dimitri, řecké předměstí s úzkými, špinavými uličkami, jež obydleny jsou čeládkou, kteráž ani ve dne valné důvěry nevzbuzuje.
Oko naše dotklo se jen nejhlavnějších, nejnápadnějších bodů, a vrací se opět a opět k nim, nemohouc od skvělého obrazu toho se odloučiti. Vel-mocná příroda a sebevědomá lidská vůle pracovaly zde společnou rukou. Sedmero pahorků rozhodila tu příroda v nejskvostnějším koutku světa, obklopila a proťala je na různých stranách mořem, a zasypavši je kvítím svým, odevzdala je člověku. A člověk, porozuměv přírodě, ujal se vděčně božského daru toho a s mladickými silami, a učinil z něho pravý světa div. Ale arci příroda zůstala vítězem. I bez člověka kout ten zůstal by nevyrovnatelným. Čím však bylo by dílo lidské bez přírody té? —
Násilně -takořka musíme odtrhnouti se od pohledu, jejž skýtá nejvyšší temeno věže galatské. Ale není pomoci. S hlavou jako opojenou sestupujeme zase do strážnice, mineme několik hlubokých výklenků okenních, v nichž jako v útulných světničkách odpočívají na měkkých poduškách strážcové, kteří právě nejsou ve službě, brnkajíce na jakous primitivní kytaru a za polohlasného zpěvu nevyhnutelnou černou káva srká-
jíce; v polotemných síních jednotlivých poschodí oblétaji nás zase četní holubi jako vzpomínky na doby dávno minulé; chvílemi hlas průvodčího, vpředu kráčejícího, upozorňuje na některý příliš chatrný schod, a konečně vystupujeme zase úzkým vchodem z ticha, kdež ozývaly se jen hlasy našich kroků a tlukot perutí holubích, do vřavy cařihradských ulic.
Všude jen špína a puch. Rozhlížíme se udiveni, jako bychom se byli probudili ze skvostného snu. To že ten ráj, jenž ležel nám před málo okamžiky u nohou? —
Bohužel, není ve světě krásy, v každém ohledu dokonalé.
V. Tančící dervišové.
V Carihrade třeba dobře rozděliti čas. Jsouť věci, které spatřiti lze jen v určitý den a v určitou hodinu.
Je nedělní odpoledne. Velká většina obchodů a krámů jest uzavřena, a v ulicích jaksi sváteční ruch, důkaz toho, že v Carihrade přece jen mnoho, mnoho křesťanů.
Nesmíme opominouti návštěvu kláštera tančících dervišů, kteří jednou za týden, a sice právě v neděli, odbývají svoa pobožnost, přístupnou i nevěřícím.
Ukládáme tudíž průvodčímu, aby dovedl nás do modlitebny jejich.
Hrůznými, příkrými a děsnou dlažbou opatřenými ulicemi, v nichž povoz jakéhokoliv druhu jest naprosto nemožný, sestupujeme do turecké čtvrti Kassira Paša, kdež plno mešit, klášterů a hrobů mohamedánskych svatých. Ubohé naše nohy. To není chůze, to je balancování s kamene na kámen. Jak odprosoval jsem v ducha veškeré evropské dlaždiče, jichž výkony zejména ve Švédsku a i v královské naší Praze budívaly zhusta mou nelibost. V Carihrade naučil jsem se vážiti si jich. Neboť co tam nazývá se dlažbou, toť asi to, co zbude z práce našich dlaždičů po době aspoň dvou set let, předpokládaje, že po celou tu dobu tu ani jedinkráte opravena nebyla.
Po dosti dlouhém a přímo trapném putování ulicemi,  kdež skoro veškeré, arkýřovité  domky
Ě opatřeny jsou hustým dřevěným mřížovím, kteréž dovoluje ženám tureckým pozorovati vše, cd se děje na ulici, aniž by samy spatřeny býti mohly, vešli jsme konečně větší, dřevěnou brankou na malý dvorek. Po pravici dvě studánky, sloužící k obvyklému omývání se věncích před vstupem do chrámu, proti nám nevelký hřbitůvek, jehož náhrobní kameny, opatřené homolovitou, hnědou, taktéž kamennou čepicí, dole zeleně ovinutou, ohlašují, že nalézají tu poslední okamžik představeni kláštera, tak zvaní pírové neb šijcliové, a po pravici několik schodů, vedoucích do modlitebny kláštera.
Dervišové jsou mohamedánští mniši, a ačkoliv sám Mohamed byl prohlásil, že mnišství v Islamu není, jest zcela přirozeno, že ve fanatickém ovzduší jeho a pod vlivem zejména indického a per-
f
DR. JOSEF STOLUA: CARIHRAD                                                   33
ského sousedství, nalezlo záhy po smrti prorokove přece jen vděčné půdy. A tím vděčnější, poněvadž dle tradice sám archanděl Gabriel do věci této způsobem rozhodným zasáhl. Zjevil se totiž prý r. 37. po smrti prorokově jakémus Uvaisovi nebo Oveisovi v Kámu, a uložil mu jménem Alláhovým, aby odřekl se světa a vedl nadále jen život bohumilý. A pan Uvais nejen uposlechl, ale, poněvadž prorok v bitvě Ohodské ztratil dva zuby, dal si vytrhati veškeré zuby své a žádal od svých řáků a stoupenců, I vzhledem k archandělské firmě záhy se byli nalezli, aby činili totéž.
Arci, všichni zakladatelé četných řádit dervišů nežádali od svých stoupenců lak krutých <■ a to bylo zajisté také ne poslední příčinou, že stoupenců těch tak velice přibývalo.
Tančící dervišové v Kassim Paša náležejí mezi íednější řády. Nazývají se po zakladal cli svém Me v leví, a založil řád tento ve XIV. století slavný mystický básník východu D ž e 1 a 1 -u d - d í n - M u h a m e d a r - R ú m i M e v 1 á-n á, jejž nazývali Sultánem Kl Ulenia t. j. králem učenců. Ústřední klášter jejich jest vKómi v Malé Asii, a jenetál jejich nejen že ustanovuje šejchy všech příslušných klášterů, ale těší se spolu takové vážnosti, že jedině on smí nově nastupujícího sultána opásati mečem Osmauovým, což rovná se asi naší korunovaci.
A do modlitebny řádu tohoto vstupovali jsme v nejbližším okamžiku. Odebrali nám hole a přinesli po zaplacení nezbytného bachšiše vyšlapané trepky, jež  musili jsme navléknouti  přes boty.
■i1)'-
M
Pak teprve směli jsme vstoupiti.
Vzdušná, jasná a až nápadné čistá místnost, s prostornou, částečně hustě zamřížovanou, ženám určenou galerií kolkolem, na čtrnácti dřevěných sloupech, které tvoří uprostřed volný osmihran, nízkou barieru od ostatního prostoru oddělený. Na straně východní, na obvodu osmihranu toho sedí na koberci se skříženýma nohama šejch kláštera, starý, bělovousý Turek přívětivé tváře, s hnědou, plstěnou, homolovitou čepicí, jež. ob-točena jist nad čelem látkou zelenou. Modlí se jednotvárnym hlasem, a kolkolem uvnitř osmihranu sedí jedenatřicet dervišů a malý as osmiletý hoch. Jsou zahaleni v dlouhé pláště různých tmavých barev, a většina z nich podřimuje zcela pohodlně.
Když šejch skončil, ozval se proti němu na galerii huhňavý hlas, jenž zpíval dosti monotónně nějaké verše koránu. Po té počalo ladění hudebních nástrojů, a již spustil někdo na flétnu, jenž však valně v umění tom se nevyznal. A za nedlouho připojily se k tomu  buben  a  — činely.
Pekelná tato hudba jevila záhy svůj účinek. Mniši se rázem vztyčili a volným krokem obešli po třikráte celou místnost, kloníce se vždy jeden druhému před šejchem svým. Pak náhle odhodili pláště své a stáli tu v bílých kazajkách a v dlouhých, většinou bílých, ale sem tam i hnědých sukních, jež byly dole asi na 30 cm šířky podšitý. Chodíce kolkolem, měli ruce zkřížené přes prsa. Pojednou však roztáli!i je a sice pravou dlaní nahoru a levou dolů, a počali se točiti, směřujíce   stále   vpřed.   Zprvu   volně,    později
však prudčeji a prudčeji, až sukně se.vzduly a tvořily bílá kola v nejprudším pohybu. A mezi nimi obcházel stále Turek, stejně oděný, jenž přísně pozoroval nohy dervišů, zda našlapují podle předpisu. A zmíněný klučina točil se stejně obratně a mnohem svědomitě]i nežli nejeden ze starších, patrně již zemdlených a omrzelých dervišů.
Po skončeném tanci pak obcházeli kolkolem, a znova pouštěli se do tance vždy prudčího, až únavou klesali na svá místa.
Ale všech konců jsme se nedočkali. Co zpočátku, nás bavilo, začalo znenáhla nuditi. Štěstí ještě, že co chvíle vcházeli různí, patrně výše postavení Turci, mezi nimi i důstojníci s hvězdami na prsou, kteří u vchodu svlékli boty své, a nesouce je v ruce, a vítáni jsoucí' active věřícími, pod galerií usazenými, klonili se hluboko k východu, a vykonali modlitby své. Pak usedli za šejchem na připravené koberce, a hleděli pobožně na výkony dervišů.
Celý tento tanec, na pohled tak nesmyslný, lají v Sobě hluboký smysl. Počáteční chůze dervišů značí život lidský, jehož počátky jsou volné a pomalé. Ale čím dále, ť'm rychleji, tím vášnivěji spěje lidský život vpřed, až konečně zarazí běh ten, buď rázem nebo ponenáhhi osud nu určený.
A pósa dervišů pii tanci není také bez významu. Zkřížené zprvu přes prsa ruce značí oddanost do vůle boží, a když pak obě rámě se rozevřou, tu pravice, dlaní k nebesům obrácená, prosí za jejich požehnání, kdežto levice, dlaní k zemi
3*
směřující, odvrhuje od sebe poklady země, ponechávajíc je jiným.
Členové mniších řádů žijí většinou v bezžen-ství a společně v klášteřích. Ale jsou laké čler ženatí, kteří bydlí mimo klášter, majíce pouze za povinnost, některou noc v týdnu lam /tráviti, a starati se sami o své zaopatření. Proto také mnozí lakoví členové mají svá určitá zaměstnáni, kteráž konají co nejsvědomitěji, a jež přes to dovolují jim,  plniti veškeré řádové povinnosti
A mužští potomci  takových ženatých exl nisiu vstupují záhyvšlépěje otců svých, a po nich na uprázdnená jejich místa.
D«                                         'ní   přízni   kněžstva
mohamedánskéno. Toto nepřeje jim jednak z tuho důvodu, poněvadž sám prorok proti nim se byl vyslovil, jednak pak, a to hlavně proto, jelikož domohli se znenáhla nejen přízně mnohých suitami, ale i lidu mohamed             >, jenž ve v. svého náboženského aí nezná žertů. Žárli sice na ně, ano sočí proti nim, ale netroufají si vystoupiti veřejně.
Různé řády konají modlitby své různým způsobem, ale nejnápadněji to činí dervišové tančící, jež jsme byli právě navštívili, a dervišové řvoucí, o nichž zmiňuji se na jiném místě. Cizinců bývá přítomno modlitbám vždy dosti. Ale nikdo nesmí si dovoliti, aby i jen pousmál se výkon jež každého právě vážně naladiti nedovedou. Dopadlo by to zajis1.                     eboť všiml jsem
si několikráte, že fanatické oči nejednoho z přítomných Mohamedánů spočinuly na nás nejen hněvivě, ale spolu i pátra.
ŠTOLBA:  CARIHRAD
VI.
Mosty carihradské.
Příkrost ulic, ode břehu nahoru do Galaty a Pery vedoucích, v nichž, jak již zmíněno, jízda povozů a tramwaye jest místy nebezpečna, byla asi toho příčinou, že Cařihradští záhy ohlíželi se po komunikaci, která »by co nejrychleji a spolu co nejspolehlivěji přemohla značné toto návrší. Proto již r. 1873 zřídili podzemní, lanovou dráhu, která ve dvou minutách doveze nás z Pery až bezmála k novému mostu galatskému.
Vchod do tunelu toho nerd právě vábný. Ocitneme se v polotemné, jen slabě osvětlené síni s umouněnými zdmi, kdež vane vzduch ne valně příjemný. Ale vagóny, nás očekávající, jsou ue-ejně čisté, a proto s chutí usedáme na dřevěných jejich lavicích. Každých pět minut odjíždí vlak, jeden nahoru a jeden dolů, a sice s přesností jež by Pražana uvedla v úžas. Sotva jsme usedli, vlak se hnul, a nežli jsme se ještě v panujícím pološeru rozhlédli, vystupujeme již zase do iizké uličky, odkud jen nudo kroků uvádí nás do krátké, neširoké třídy, směřující k novému mostu.
A život v ulici této a na mostě, jenž vede do starého Stambulu, jest vpravdě omamujíei. Co z Pery a z Galaty hodlá do starého města aneb odtud tam, vše téměř musí projíti třídou touto. S obou stran krámek na krámku, a v každém skoro penězoměnec, jenž, prodávaje mimo to nejrozličnější zboží,  ve čtyřhranné,  silné,  skleněné
skříni staví na odiv své zásoby peněz všech zemí a všech druhů. Každý z nich hledí na nás svůdně, ale každý nás najisto přiokrade, jsme-ti nuceni, měniti zde své napoleony, což, při nedostatku drobných peněz v Carihrade, ob tu chvíli činiti musíme.
A mezi krámy těmito obecenstvo valí se proudem stále nahoru a dolů, povozy honí je z jedné strany na druhou, úzké chodníky vroubeny jsou prodavači všech možných lahůdek, tekutých i hmotných, uměle vyrobených i přírodou poskytnutých, a mezi tím prohánějí se prodavači ledové limonády, skvostného ovoce, vábného pečiva, různých drobotin, křepelek a j., každý závidění hodným hlasem vyvolávaje zboží své, až uši brní. A cizinec, s počátku jako omámen, d unášeti proudem, čekaje každou chvíli, že bude v nejbližším okamžiku sbírati kosti své na bídném dláždění.
Nevelké náměstíčko umožňuje, Že potkávající se tu proudy mohou sľ aspoň  trochu  uvolniti.
Za okamžik vstupujeme na most.
Přes Zlatý roh vedou mosty dva. Z Galaty do Stambulu most nový, železný, most Sultány Validé. matky sultána Abdula Medžida, o něco výše pak most druhý, dřevěný, most Mahmudův.
Most nový zřízen byl r. 1877 na místě dřívějšího dřevěného a mnohem nižšího, jenž spočíval na pontonech. A z tohoto zůstaly některé zbytky, jež slouží nyní na levé straně za přístaviště všem lokálním parníkům, do Bosporu a do Marmary směřujícím, na pravé pak lodím, jež prostřed-kují spojení uvnitř Zlatého rohu. Zchátralé schody

vedou ke dřevěným přístavištím těm, jež pokryty jsou sešlými dřevěnými boudami. A v těchto^ plno kaváren, pekařů, ovocnářů a zelenářů, kolem nich neustále takový ruch a řev, že opravduíi úzko člověku, jenž po prvé tam se ocitne. Lodis přečetné přijíždějí a odjíždějí, každá vychrlí spousty příchozích a přijímá stejné spousty odjíždějících, a dvě, tři stojí za sebou, spojeny jsouce jen houpavými můstky se zábradlím neb i bez něho. Bez průvodčího není ani možno nalézti loď, kterou hledáme.
A ta rychlost, s jakou vše vrhne se na loď a zase ji opouští. Štulců obdržíte nečítaných. Odevzdáni do vůle Alláhovy kloužete se po úzkých můstkách brzy nahoru brzy dolů, a na konec musíte děkovati nebesům, že neshodil vás někdo do špinaví- \ ody, aneb že některý hamal neurazil vám obrovským nějakým nákladem ruku nebo dokonce hlavu.
A nyní k mostu samému.
Jméno jeho „Nový" jako by bylo ironií. Most je sice železný, ale podlaha uprostřed a na chodnících dřevěná. Ale jaká. Jen širočinou zhruba otesané, dubové a neširoké pražce položeny jsou volně podle sebe, a u chodníků a uprostřed jízdné dráhy podstrčeny pod železný, uvolněný práh. Pražce pohybují se následkem úžasné frekvence neustále, a běda tomu, kdo zapadl by nohou do štěrbin, jež mezi nimi stále se rozvírají.
Na počátku mostu, blíž budek výbčrčíeh, stojí napříč řada statných mužů s fezy na hlavě, kteří, oděni jsouce v bílé, dlouhé, až po kolena sahající, volné bundy, vypadají jako by tu stáli
v pouhé košili. Oči jejich jsou ostré jako jehly, a ruce s rozevřenými dlaněmi na obě strany tak roztaženy, že ani myš jim proklouznouti nemůže. Čtvrt piastru, tedy asi dva a půl krejcaru za osobu, ale věru, že by měli sami za chůzi tu platiti.
Na chodnících plno zase prodavačů a žebráků, a i zde sem tam starousedlí cařihradští psi. Ošklivé černošky nabízejí orientální cukrovinky a pečivo, divoké statné postavy, v prapodivných, asijských hadrech, ovoce a různé drobotiny, slepci — opravdoví i falešní — sirky, a každý prodírá se bezohledně tím stále spěchajícím davem, jenž střídá se tu jako v kaleidoskopu. Většinou převládá tmavý evropský šat a fez. Avšak co tu zajímavých krojů ve směsici té, co pestrých turbanu, co neobyčejných tváří nejrůznější pleti. Žluté, černé, hnědé a světlemodré kaftany, prosté turecké spodky se známým p}'tlem vzadu, astejné prosté kazajky, divadelní přímo obleky, zlatem bohatě vyšívané, bílé suknice, křiklavě červené kabátce, pasy plné pistolí a jataganů, prosté i bohaté stejnokroje vojenské míhají se okolo vás, že nestačí vám oči na koukání, a veškeré možné i nemožné jazyky dorážejí ve váš sluch. Tu poleká vás pekelný lomoz povozu, po volných trámcích tryskem ujíždějícího, onde vyděsí vás přímo bolestné zaječení psa, jemuž, pohodlně na chodníku roztaženému, šlápl kdos na ocas, právě když upoutal zraky vaše nezvyklý zjev vysokého mohamedánskeho kněze v bělostné říze, jenž v jednom z bezectných povozů kmitl se okolo vás. Tu opět zařve vám do ucha hamal s  nebetyčnou  bednou  na  zádech  své  „varda",
ak, až uleknuti uskočíte, tu křičí na vás osmáhlý Turčíu, sedící na oslu, za nimž táhne se celá řada mezků, provazem spojených, s nákladem trámů, cihel a košů s vápnem, tu nakloní se k vám podezřelý chlap tak, že kvapně přidržíte si kapsy, a s odporným úsměvem po fran-couzskunabízí vám: „Turkyne, pane, libo-li, pravé Turkyne a velice krásné", tu strčí vám ošklivá cikánka špinavou ruku pod nos, sladce švcholíc to jediné slovo turecké, jež poznali jste skoro dříve, nežli spatřili jste prvního pravého, nefalšovaného Turka: bachšiš, tu zatahá vás za kabát hezoučké čtyř- neb pětileté děvčátko s rozkošnýma, prosebnýma očima, natahujíc tak neodolatelně usmolenou ručičku svou, že mimo-volně saháte po nějakém drobném penízi; tu potkáte celé řady Turkyň v prostých i bohatých, plátěných, vlněných i hedvábných kuklích, s obličejem bud! hustě neb lehounce zakrytým, aneb úplně nezahaleným. Z veliké části nepovšimnou si vás. Někdy však zabodnou se oči jejich do vaší tváře, a okolo úst objeví se bleskem úsměv, že nemůže býti vábnějšího. A nejedna z nich nese na ruce roztomilé děcko v moderním, čistě evropském úboru a tiskne ho starostlivě k sobě, aby nevzalo v té vřavě pohromy. Tváře jejich jsou bledé, pleť nehezká a jako od líčidla rozežraná, a jen oči někdy opravdu krásné. A pod kuklemi vykukují malé ručky v jemných rukavičkách se stnými náramky, a malé nožky v pařížských polobotkách. A kde není rukaviček, tam viděti ruce dosti jemné sice, ale znetvořené nehty, rra červeno neb hnědo barvenými.

Konečně přejdete most. Myslíte, že si oddychnete. Ale chyba lávky! Most ústí zase na nevelké náměstíčko, tak zvaný Balukbazar, rybí trh. A zde ještě horší rej. Zde stanoviště povozů stambulských, jež rvou se o evropské příchozí, zde plno zase prodavačů všech možných darů země i moře, zde celé houfy dotěrných žebráků a žebravých dervišů, a učiněné proudy lidí, jež chrlí sem ulice stambulské. Evropan jest ve vřavě této zpočátku jako spit. Ale domorodci jsou jí patrně uvyklí. Prodírají se mezi lidmi, zvířaty a vozy s obratností závidění hodnou, nikomu patrně ani nenapadne, že by mohlo býti jinak, a policejní strážník, opodál stojící, hledí na vše s klidem vpravdě orientálním, a pálí při tom cigaretu za cigaretou.
Druhý most cařihradský jest most Mahmudův, stará, úplně dřevěná, na obrovských, s obou stran zakotvených vorech spočívající, ale velice důkladná, obloukovitá stavba, která hlouběji ve Zlatém rohu spojuje západní část Galaty se Stam-bulem, a neméně čilému životu se těší. Dva oblouky poblíž obou břehů slouží jako podjezdy pro lodi menší, oblouk prostřední pak lze zdvihnouti, tak, že i lodi největší jím projeti mohou. Arci otvírání oblouku toho neděje se vždy s náležitou opatrností. Před lety jakýs paša vracel se v rychlém povozu ze Stambulu, řetěz uebyl na otevřeném místě zatažen a vůz sřítil se rázem do vody, která je zde průměrně 14, místy však až 20 metrů hluboká. Vše- zmizelo v okamžiku v hlubině, a vůz i s koňmi i s pašou uvízl bezpochyby v  bahně,   které  dno Zlatého  rohu,   přes  proud
v něm panující, vyplňuje, neboť nenalezeno po nich ani toho nejmenšího.
Jiného mostu přes Zlatý roh není. Za pradávných časů, za dob Justinianovýeh, býval most mezi E j u-b e m a předměstím ChalidžeOghlu, avšak dnes zůstaly po něm jen nepatrné, sotvaznatelné zbytky.
A rozhled s nového mostu?
Jest zase jiný a zase úchvatný. Jste uprostřed moře domů. Na všech stranách vybíhají do výše návrší, pokrytá nesčetnými, nejrozmanitějšími budovami, a korunovaná mohutnými mešitami. Vidíte Stambul, Ejub, Galatu, Peru, po pravici Bosporus, za ním asijský břeh se Skutari a Haj-dar Paša, po levici pak skýtá se vám pohled do větší části Zlatého rohu.
Ale jaký pohled sem i tam!
Na Bosporu bezčetné lodi všech rozměrů a druhů, buď zakotvené aneb v plném letu. Jedny křižují se s druhým, ty vzdalují se, ony přicházejí, a mezi nimi celá hejna jiných menších lodic, bárek, ko-cábek a kajku, míhajících se jako šipky. Jak jest to možné, že lodi ty na sebe nenarazí aneb že nerozdrtí lodičky, v cestu se jim pletoucí? Vše pluje s takovou jistotou, s takovou obratností, ře budí to opravdový údiv.
A na levé straně život již o něco klidnější, ale stejné zajímavý.
I obchodní i válečný přístav jsou plny lodí, a lodi ty odpočívají většinou po odbytém namáhání. Přes to honí se i tu parníky a menší lodice, prostředkující spojení se vzdálenějšími předměstími v živé směsici, a doplňují co nejskvostněji obraz přístavu, jejž Carihradu může záviděti celý svět.
uprostřed úzkých ulic a spousty domů, na sebe se tlačících, překvapí zajisté každého co nejvíce.
A takových pohřebišť, větších i menších, nalezli jsme na všech stranách v Carihrade. Není dovoleno, rušiti je, a kněžstvo mohamedánske bdí nad zachováním jich neúprosně.
Nejzajímavější ze všech kvšak jsou hřbitovy v Ejubu a ve Skutari.
Imposantní návrší, daleko za vSlambulem, skoro již na konci Zlatého rohu, pokryté zahradami a celými lesy vysokých, obrovských cypřiší, jest nejpřednějším evropským pohřebištěm cařihradských Mohaniedánů, kdežto hřbitov skutarský jest blížencem jeho na půdě asijské.
Usedli jsme v Pere po prvé do tramwayc. Vozy její jsou úzké a sešlé, a každý má své oddělení pro ženy: harém.
Sjížděli jsme po prudkém svalin galatského návrší, a hlučné troubení zvlášť ustanovených hlídačů upozorňovalo na každém záhybu, aby vše vylinulo se zavčas vagónu, jenž, nemaje brzd, sbíhá s rychlostí závratnou.
Seděli jsme hned za řidičem a čekali jen s tlukoucím srdcem, kdy vůz náš se překotí aneb srazí se s povozem jiným.
A dočkali jsme se hned na poprvé.
Turek jakýs vezl na prosté káře, v níž zapražen byl osel, něco polen dříví, a neuhnul se včas, tak že vůz náš zachytil konec její, a na štěstí jen tak prudce ji odhodil, že ubohý oslík pouze zavrávoral.
Ale Turek nelenil. Pohlédl zuřivě na řidiče, skokem chopil se mocného polena oběma rukama a napřáhnuv je, hnal se po našem voze, jenž následkem  srážky  té  a  zatažením  opratí  se
u svém na chvíli zarazil. V nejbližším okamžiku musila nastati katastrofa, jež mohla snadno potkati nás,  kteří seděli jsme v první lavici.
Ale — nenastala.
Pojednou objevili se totiž dva policisté, jako by byli s oblak spadli, jeden zachytil mlčky, ale silou  obrovskou    poleno,  a  vyrvav  je  Turkovi z rukou, hodil je zpět na jeho káru,  druhý | klidně jej odvrátil od tramwaye. Několik zuřivých pohledů  s obou stran,  něco  důrazných,  patrně šťavnatých slov, a my, oddychnuvše si, u jsme zase dále, naplněni nemalým pí lim, jak jednoduše, slušně a beze všech dali následku dovedou cařihradští policajti vyřizovati aféry podobně.
Na levé straně mostu sestoupili jsme na čekající již parník. Jsou všechny stejné. iJosti velké, ne čisté, ne špinavé, a na každém zase oddělení pro turecké ženy. Ale moc se do něho nehrnou. Usazují   se  zcela klidné  mezi  námi.
Také kus pokroku!
Vyjíždíme. Kolem nás skvostné panorama měst cařihradských,  a na  všech  stranách  plno  lodí.
Sotva jsme usedli, hlásí se různí prodavači. Jeden nabízí sodovou vodu, druhý černou kávu, třetí obrovské, jako menší obruč veliké preclíky, čtvrtý cukrovinky, pátý oříšky, a každý nalézá odběratele. Zastavujeme u jednotlivých stanic, v nichž mění se obecenstvo neustále, mineme několik válečných lodí, námořní arsenál, doky, a staneme konečně u Ejubu.
Na břehu řada domků s několika kavárnami a hostinci, ale většinou se sklady nejrůznějších mramorových náhrobků, podle nichž veledovední turečtí kameníci v plné práci, a za nedlouho jsme v tichých, klidných ulicích, v nichž s obou stran jen skvostné hrobky a mausolea sultánů, princů, knězi, pašů a bohatých Turků, kteří s oblibou zde pohřbívati se dávají, poněvadž jest to nejposvátnější jejich pohřebiště evropské.
Zde totiž pochován praporečník prorokův Abu liiub Ansari Ahalid ben Sejjid, kterýž za obležení Konstantinopole Araby r. 672 byl padl, a po němž pohřebiště nese jméno své. Dlouho nevěděli Osmané, kde jeho hrob. Ale když r. 1453 Mohamed II. obléhal město, 1 u jakýs kněz, Akšemseddin, měl jako na objednání vidění, v němž naznačeno mu místo, kde tělo Ejubovo odpočívá, což arci nemálo vzpružilo nadšení obléhajících.
A když pak byl Konstantinopol dobyt, tu Mohamed vystavěl nad domnělým hrobem tin; skvostnou, mramorovou mešitu, mešitu Ejubovu,
kdež uchován jest prapor prorokův, a v níž odbývá se při nastoupení každého sultána opásáni jeho mečem Osmanovým.
Okolo nádherných, bíle mramorových, rozkošnou kamenickou prací a skvostnými fayencemi, jakož i mřížemi, zhusta vzácně umělými opatřených hrobek, z nichž některé sestávají z pouhého mřížoví, které se klene uprostřed malé zahrádky v elegantních formách do výše a porostlé jest pnoucími rostlinami, pak okolo mramorových studánek, jež slouží k omývání před modlitbou a k napájení zemdlených poutníků, kráčíme po děsné dlažbě vzhůru. Ticho v ulicích až příšerné. Několik psů podřimuje kolkolem, a sem tam jen objeví se vážný Turek nebo plachá Turkyně. Několik hochů hodilo po nás kamenem, a pojednou, kde se vzala, tu se vzala, zastavuje nás vojen hlídka, jejíž vůdce nás oslovuje.
Nerozumíme mu. Ale průvodčí odpovídá a vy-světluje nám, že vůdce táže se po tom, kdo byli oni útočníci, a byl-li někdo /. nás kamenem uho-zen. A obdrževše zprávu, že nikdo z nás trefen nebyl, a že hoši zmizeli tam a tam, vojáci odcházejí směrem jim naznačeným.
Za málo okamžiků staneme u mřížových vrat Kiuhovy  mešity.
Veliké nádvoří, mramorovými deskami dlážděné, mocnými stromy osázené, v jichž stínu několik mramorových studánek, rozkládá se před námi, a po pravici svůdně ale nadarmo kyne nám vchod do mešity, těžkou oponou zastřený. Po nádvQří kráčí několik zahalených žen, u studánek omývá se pět — šest Turků, a všude panuje ticho po- '
svátné. Jak rádi bychom vstoupili! Ale není to možné. Noha nevěřících nesmí zncsvětiti svatyni, v níž odpočívá prach soudruha prorokova.
A jest toho zajisté litovati. Mešita jest prý překrásná kopulovitá stavba, jejímž nejsvatějším místem sarkofág Ejubův, stříbrným zábradlím kolkolem ohrazený. Jest zahalen hedvábnou, bohatě vyšívanou pokrývkou, vůkol rozestaví jsou těžké, stříbrné svícny s voskovými svícemi, mezi nimi na zvláštních stojanech rozloženy koraný, psané nejslavnějšími písaři mohamedánskymi, na všech stranách rozvěšen}- jsou citáty z koránu, jednotlivými sultány vlastní nikou psané, a nade vším vznáší se zelený prapor prorokův, jenž rozvinouti se smí jen tehdy, když země jestvnebez-pečí, načež každý Mohamedán povinen jest, zúčastniti se její obrany.
. popisoval chrám  průvodčí,  ale vyprávěj také jen dle doslechu. Sám do mešity nikdy ne-
VStOU]
A kráčeli jsme dále, stále výš a výš. Hrol přestaly, a započal obrovský hřbitov plný nesčíslných pomníku a proťatý bezectnými uĎ< a uličkami. Vysoké cypřiše hledí zádumčivé kolem sebe, nejrůznější keře bujejí mezi hroby, a zřídka kdy jen mihne se okolo nis zakuklená postava ženská, v místech těchto strašidlu podobná, neb zamračený Turek.
Pomníky turecké jsou různých druhů. Vracejí se však stále v těchže formách.
Bohatí zdobí hroby své sarkofágy, nahoře otevřenými, které opatřeny jsou napřed i vzadu sloupy, jichž vypouklé nápisy  hlásají jméno a
vlastnosti nebožtíkovy,  provázejíce je nábožnými průpovidkami.
Méně bohatí pokrývají hroby své kamennou deskou, taktéž s dvěma kameny v hlavách i v nohách, avšak deska ta musí býti uprostřed rozštípnuta, aby tak jako do otevřených sarkol bohatých, i sem nalezli přístup oni dva čerň andělé s modrýma očima' a s mocnými drápy, Monker a Nakir, kteří každého zemřelého, jakmile byl pochován, přicházejí vyslýchat, je-li hoden vejíti jednou do ráje, a srdce jeho vyndávají z těla, aby se přesvědčili, je-li červené neb černé.
Červené-li, nechají nebožtíka klidně spáti, a otevrou mu po pravé straně hlavy okénko, jímž hledí na místo v ráji, inu nej určené.V opačném případě však tlukou jej železnými kyji. že zoufale řve, a otvírají mu okno do pekla. A tam zří v největších mukách zatracence, kteří řetězeni, celým tělem od list protaženým, připoutáni jsou k hrůzným ďáblům, trápícím je nejděsnějším způsobem.
Avšak peklo moslemské jest přece jenom lepší nežli peklo naše. Neboť každý, i ten nejzarytější hříšník, odbyv tresty své, přichází na konec přece do tureckého ráje, kdežto v pekle zůstanou na jen nevěřící. A ráj není také k zahození. Očekávají tam pravoverného Turčíua věčná mladost a síla, stále rostoucí, a k tomu bezpočetné zástupy nejkrásnějších, nestárnoucích hurisek, jichž panenství stále se obnovuje.
A ke všemu: do tureckého ráje přijdou jen mužové. Ženy nemají nesmrtelné duše a nemohou tudíž z mrtvých vstáti, což činí snad mnohému muži ráj teprve pravým rájem. A ubohé ženy
Ze slunných koutů Ľv.opy                                                                        **
turecko Mohamed vyloučil z ráje toho přes to, že povolal tam také svou oslici, svého velblouda a svého oře, pak tele Abrahamovo, velrybu Jonášovu, krávu Mojžíšovu a některá jiná ještě dobytčata, která v koránu vystupují.
Avšak vraťme se k náhrobní desce, jež kryje hroby méně bohatých. Mimo otvor zmíněný nesmějí v ní scházeti kulaté prohlubinky, do nichž pozůstalí s počátku nalévají vonné tekutiny, které však slouží později k tomu, aby zachycovala se v nich deštivá voda k napájení ptactva.
A chudší mívají pouze dva kameny, z nichž zadní jest vyšší předního. Aneb jest hrob jejich zasypán bez jakéhokoliv náhrobku.
Ale co jest zvláště zajímavé: Dle útvaru náhrobních kamenů poznáte kus života nebožtíkova, aniž byste dovedli čísti divné ty nápisy, neboť náhrobky turecké dovedou mluviti ke každému.
Turban nebo fez, mi temeni rovně vytesaný. značí muže, jenž sešel přirozenou smrtí. Turban neb fez však šikmo postavený jest důkazem, že zemřelý byl sťat, aneb že se šel jinou smrtí násilnou. Pomníky žen vybíhají buď ve špičatý květ nebo v lasturu a nesou ozdoby přímo poetické. Kde leží žena, jež zanechala dítek, zdobí kámen její vytesaný růžový keř, jenž tolika květy se honosí, kolik dítek přivedla na svět. Neměla-li dítek, neb byla-li dívkou, jeví se na kameni vinný neb jinaký keř.
A hroby dítek opatřují malinkými kameny obdobnými, a proto zcela přirozeno, že cizinec, kráčeje od pomníku k pomníku, s opravdovým
Jaký to rozdíl proti nevkusným mnohdy výrobkům kameníků našich!
Ano i dobu, ve které nebožtík žil, možno dle útvaru turbanu neb fezu poznati, neboť jednotliví sultánové zaváděli různé tvary pokrývek těchto.
A jak demokratický ráz nese takový turecký hřbitov!   Arci,  hroby                           o světa jsou
nádherné, ale těla jejich vracejí se bez rozdílu přímo zemi, a nejmocnějšího sultána zasýpají prstí právě tak, jako nejposlednějšího jeho poddaného. A boháč tu vedle bídáka, a hroby vš.ch jsou po-nenáhlu stejně opus ěnč, stejně zašlé. Zemřelý jest šťasten. Vejde dříve nebo p izdi j v ráj Mohamedův, a pozůstalí nemají k popelu žádný :; p -vinností více.--------
Po dlouhém putování nekonečnými řadami hrobů dostupujeme temene vysokého návrší, a uchváceni stápíme zraky své v nový a zaie skvostný obraz, jenž rozkládá se u nohou našich.
Pod námi hluboký svah, plný keřů a cypřiší, po němž před mnohými věky rozli ž ny i yly až po hradby městské křižá. ké voja Gottfrieda • B uillomi, a na úpatí jeho celý Zlatý roh se všemi svými klikatými záhy] y, oživený přečetnými, odtud arci malounkými lodicemi, a obklopený na všech stranách výšinami, jež posety jsou neurčitou směsicí domů a štíhlými minarety. Ale ačkoliv vzduch čistý, přece vše následkem slunečních paprsků, do očí nám svítících, jaks i nejasné, jako by jen nadechnuté, vše jako by se
chvělo v paprscích těch a v nejbližším okamžiku zmizeti mělo opojeným zrakům našim.
Ale záhy prosa všedního života probouzí nás z poetické nálady. Posvátnost míst, cizinci hojně navštěvovaných, nevadí nikterak podnikavé mysli turecké. V malém domečku, v stínu osamělého, široce rozloženého stromu statný Tunk zařídil si kavárnu, a nabízí nám s nejlíbeznějším úsměvem nefalšovaný výrobek svůj. Za chvíli usedáme na nízké stoličky, a zapíjíme skvostný rozhled výbornou tureckou kávou.
Avšak turecké hřbitovy stávají se podvečer rejdíš těm nesprostších kněžek Venušiných, a různé jiné, světla denního se štítící čeládky, a proto zavčas vracíme se k přístavišti. Ale volíme cestu jinou. Obejdeme hřbitovy se strany opačné, a pojednou z posvátného klidu mrtvých ocitujeme se rázem zase v plné,  bujné reji živých.
liomky s obou stran i uličky jsou plny kaváren, hostinců a krámů, ale evropský kroj tu řídkou výjimkou. Mineme druhý vchod nepřístupné mešity Kjubovy, s opravdovým zájmem pozorujeme ten hon za denním chlebem, ten 1 ujný život, jenž tak velice se odráží od hlubokého ticha míst, které jsme byli před chvílí opustili, zvědavě nahlížíme do různých těch, čistě orientálních kuchyní, dílen a obchodů, jež Evropana nezvyklým ruchem svým tak dovedou poutati, pak mineme ještě malou, sešlou mešitu, a jsme zase tam, odkud jsme byli vyšli.
V přístavišti musíme chvíli čekati na lcď. Naše dámy vešly do harému čekárny, a záhy jsou pohříženy v horlivý rozhovor s několika Turky-
iičmi. Ale komický to rozhovor! Ukazují si rukama, ba celým tělem, a činí vzájemně nejzou--í posunky, jež umelostí svou připomínají divadelní pantomimy. Ale přes to dorozumívají se dosti dobře.
Vstupujeme na h ď a vracíme "se do Pery. »Si u-tnrak snáší se znenáhla na šedomodravou hladinu Zlatého rohu, a nám se zdá, že plujeme jako v pohádce, až šumný ruch na novém mostě vrací nás opět střízlivému životu.
VIII.
Do Therapie a Böjükdere.
Procházíme-li se po několik dnů úzkými ulicemi různých čtvrtí cařihradských, v nichž panují nejhrůznější zápachy nejrozmanitějších druhů, za-i i tužíme záhy po čerstvém zase vzduchu. A k tomu příležitosti více nežli dosti. Bosporus, asijský břeh a moře Marmarské hledí na nás tak vábně, že ob tu činili spěcháme z dusného ovzduší cařihradského ven, do smavého, svěžího, a přírodními krásami tak bohatého okolí města.
Bosporus uchvátil nás hned na poprvé, kdy z Černého moře brali jsme se jím do evropského sídla asijských vetřelců. První výlet náš směřuje tudíž zcela přirozeně zase k jehoskotačivým vlnám. Pravím: zcela přirozeně, neboť kdybychom «a^ vštěvovali ho každý den, vždy nalezli  bychom
na něm   nových   zase,  dosud  nepoznaných  půvabů.
Vyjíždíme na statném parníku od nového mostu. Koleni nás velikolepá scenerie bácliorkovitélio města. Ale tentokráte hledíme na ni roztržitě. Vábí nás více pohled do poměrně úzké té vodní dráhy, za níž, na konci černého moře, ruský pavouk pomalouuku ale bezpečně spřádá síť, do které jednou chytiti se musí exotický brouk, jenž ovládá dnes divukrásné pahorky cařihradské.
Běh lodi vyhovuje velice ochotně přáním výletníků. Vyjíždějíc, loď drží se poblíž břehu evropského, a zastavuje v četných stanicích. Při návratu pak bére se podél břehu asijského.
Objeli jsme Galatu a sousedící s ní, stále nepatrnější předměstí T o p h a n e a F y n d y k 1 y, a minouce hezoučkou mešitu s dvěma minai matkou Abdula Medžida vystavěnou, plujeme volně podél nejskvostnějšího paláce, jaký kdy byla vytvořila orientální fantasie, podepřená ne-obmezenými prostředky, kolem paláce D o 1 m a B a g d ž e. Dlouhé, bělostné, z mramorových balvanů sestrojené nábřeží, ohrazené bohatou železnou a částečně zlacenou mříží, uzavírá proti moři budovu, jež připadá nám věru jako zámek z báchorky. Vysoký střed s táhlými, nižšími křídly, a vše obklopeno s obou stran a ve stoupajícím pozadí stejněbáchorkovitvmizahradami, a vytvořeno ze skvěle bílého mramoru a plno sloupoví a nádherných ozdob. Jest arci pravda, že facada jest přeplněna, a že bojují v ní prvky nejrůznějších slohů východních, ale přes to nelze upříti, že dojem fantastické,   bčloskvoucí   stavby   v  tom   temuě
zeleném rámci, s tou sytě modrou oblohou nahoře a s tím věčné nepokojným ultramarinem na úpatí skýtá obraz, hodný básnického péra.
A dvoje brány, které s dvou stran na pevné zemi vedou do paláce toho, v jehož nekonečných zahradách nalézají se četné jiné kiosky a letohrady, tvořící malé skvostné město, jsou neméně nádherné. Připomínají sice bohatostí ozdob svých nejskvostnější indické chrámy, ale přes to hledíme na ně s úžasem.
Arci. čím skvělejší zevnějšek paláce, který sultán Abdul Medžid r. 1853 v době, kdy ve válce krimské voje jeho největší bídou strádaly, nákladem 1 ných peněz — mluví se o sedmdesáti milionech franků — byl vystavěl, tím smutnější jeho Historie. Abdul Medžid dokonal tu sice v nejbujněji radovánkách serajlových přirozenou cestou žrs svůj — panovalť od r. 1839 až do r. 1861 — avšak zato skončil zde smutně vladařskou dráhu svou bratr a nástupce jeho, Abdul Aziz, jenž s tak skvělými úmysly vládu byl nastoupil. V noci ze dne 29. na 30. květen r. 1876 přinutili jej vlastni jeho rádcové, aby postoupil trůn bratrovci svému, Muradu V., synu Abdula Medžida, načež převezli jej i s harémem do Starého Serajlu, a odtud později do paláce Ciraganského, odkudž rozlétla se po 4. červnu r. 1876 světem zpráva, že skončil život svůj sám, otevřev si nůžkami žíly.
Rozumí se, že tak neučinil, nýbrž že byl po od-věkém, chvalném zvyku tureckém zcela prostě zavražděn. Avšak nástupci jeho, jenž provolán byl císařem ,,z boží milosti a z vůle národa", ani
milost ona ani vůle tato dlouho nesvědčily. Již po čtyřech měsících, dne 31. srpna 1876 zbaven byl zase trůnu za záminkou, že jest duševně chorý, ano blbý, a internovali do paláce Ciraganského, kdež dosud v přísném odloučení s harémem svým žije.
Následuje předměstí B e š i k T a š, za nimž na západě údolí lip, údolí C h 1 a m u r s k é s císařským kioskem, oblíbená to vycházka zejména cařihradských Turkyň, a před námi zase skvostný palác, zmíněný již Čiragan, po Dolma Bagdže nejkrásnější palác sultánský na Bosporu. Sultán Abdul Aziz vystavěl skvostnou tuto, proti vodě 750 metrů dlouhou stavbu mramorovou, netuše, že zde právě násilným způsobem rozloučí se se světem, a že palác ten stane se uchvatiteli trůnu jeho doživotním žalářem. Přečetné, vždy dvojnásobné a co nejpečlivěji volené, spolehlivé stráže, rozložené na všech stranách, neponechávají v pochybnostech o tom, jak záleží panujícímu sultánu, bratru a nástupci jeho Abdul Hamidovi na tom, aby nešťastný zajatec uzavřen byl úplně od celého světa, a aby v nikom nemohla ani vzniknouti myšlenka, chtíti snad pomoci Muradovi z vězení, jak jednou již blouznivec jakýs o to se byl pokusil.
Za palácem zdvíhá se rozsáhlý park, a na nejvyšším jeho temeni vypíná se Y i 1 d i z K i o s k, obrovské sídlo Hamidovo, obehnané prevysokou, bílou zdí, jež uzavírá ho kolkolem. Zde žije, užívá a vládne nynější sultán, zde jeho harém, a nedaleko odtud mešita jím vystavěná, Hamidie, do kteréž každého pátku ubírá se v slavném prů-
vodu, a zde kolkolem rozloženy nejlepší a nejspolehlivější regimenty turecké armái
Ubohý sultán! Nejvyšší světsky i duchovni vládce více nežli 20 milionů lidí, velitel armády, • čas války dosahuje bezmála milion udatných, smrtí opovrhujících vojínů, samovládee, na jehož pokyn klesají hlavy a v jistou smrt spěchají statisíce lidí, uzavírá se tu v stálém strachu proti vlastním svým poddaným. Vždyť, jak se v Carihrade vypravuje, mění každodenně i svou ložnici, takže do posledního okamžiku nikdo v paláci neví, kde sultán dnes ke spánku se uloží.
Vesnice Ortakjöi, Armény a Židy obydlená, kteřížto pěstují hlavně zeleninu pro trh cařihradský, objevuje se za Ciraganem, a za ní nyní na břehu někom čná řada letohrádků a vil vynikajících Turků, jež střídají se sem tam s prostými vesničkami. Pozornost poutají dva veliké, dřevěné, jednoduché sice, ale elegantní paláce, stejně jako dvojčata, sídla to dvou synů slavného obli Plevna, Osmana Ghasi Paše, kterýmžto sultán v uznání zásluh otce jejich dal dvé dcer}' své za ženy.
Ä již tu před námi zmíněný již R u ni i 1 i H i s s a r, pitoreskní ten starý hrad, v jehož omšených zdech skrývá se prívetivá vesnička, a nad nimž vypíná se obrovský americký Robert G o 11 e g e, v němž vychovává se dorost nejrůznějších národů jihoevropských.
Mineme nevelkou, v cypřiších a platánech se skrývající tureckou osadu B m i r g h i o n s letohrádkem bývalého egyptského místokrále Ismaila Paše, po té nevyrovnatelný záliv S t e n i u, kdež
Argonauti, v dík za pomoc okřídleného genia proti Aurykovi, králi Bebryků, geniovi lomu chrám byli postavili, kterýž proměnil pak Konstantin Veliký' v klášter, předělav genia prostě v archanděla Gabriela; mineme dále hezoučkou vesničku J e n i k j ö i, plnou letohrádku bohatých Turků, Rekův a Arménů, a již, pohlédnuvše ještě na rozkošné sídlo německého vyslane. s obeliskem Moltkovým, na skalnatém výběžku nádherné zahrady pyšně se vypínajícím, staneme v The rap i i, v řecké osadě, která vedle Bö-j ü k d e r e, osady to řecko-armenské, jest letním sídlem nejpřednějších evropských kruhů cařihradských, poněvadž v celém Bosporu není koutu, který by nejen krásou, ale i neobyčejnou polohou svou nad ně vynikal.
Bosporus, zatáčeje se k Carihradu směrem severozápadním, vniká zde totiž tak hluboko do pevniny evropské, že tvoří přímo ostrý trojúhelník, jehož čára základní opírá se o asijský břeh. Na straně severovýchodní leží Böjükdere, na straně jihovýchodní Therapie, a polohou tou jest zároveň rozhodnuta doba návštěvy letních sídel těch. Therapie, obrácená proti severu, skytá ve vysokém létě pobyt, že nelze si příjemnějšího mysliti, neboť severní vítr, od Černého moře stále vanoucí, mírní co nejvíce palčivost vzduchu. Böjükdere pak, kryté hornatým pozadím svým proti nepohodám severním a otevřené proti jihu, jest na jaře a na podzim sídlem věru závidění hodným.
Obě místa, do sebe téměř splývající, tvoří vlastne jen  nekonečnou  řadu roztomilých  ano  nádher-
nýcirvill, podél moře se táhnoucích. Břeh přetvořen v krásnou, rovnou, mocnými balvany v moři podepřenou silnici, již omývají skotačivé vlny skvostně modrého Bosporu, a za letohrádky, v hornatém, ano místy i skalnatém pozadí, nejbujnějším stromovím pokrytém, jemuž četné cypřiše a pinie dodávají určitého rázu, skrývají se původní, letními sídly tam skoro úplně zatlačené vesničky domorodců, za nimiž plno nejskvostnějších procházek.
Mezi letohrádky vynikají vedle různých hotelů imposantní budovy jednotlivých vyslanců. Po většině rozsáhlý a velice cenný pozemek, jejž zaujímají, byl jednotlivými sultány vclikoinyslně darován říším, jež vyslanci zastupují. Ale co je zvláštní. Rádné silnice k palácům svým vyslanci domoci se nemohli. Nechtěli-íi věčně topiti se ▼bezedném bahně neb dusiti se v mučivém prachu, nezbylo jim, nežli spojiti se s bohatými majiteli ostatních vil, kteří nedostatek řádné silnice stejně těžce nesli, a vystavěti si vlastními, spojenými silami širokou cestu podél mořského břehu, jež pod večer a za letních, báječným svitem měsíce ozářených nocí jest shromaždištěm všeho, co v Carihrade rodem, bohatstvím, postavením a krásou vyniká.
A na silnici té spatřil jsem také první velocipédy. Cařihradský vlnitý, a lidmi a povozy stále přeplněný terén jim nesvědčí. Zato však okolí s četnými svými, dlouhými, rovnými a dobře upravenými cestami jest pro ně jako stvořeno. Rozumí se, že v Böjükdere byly to Angličanky, které nám v Turecku po prvé předvedli bicykl, a rozumí
s.- lake dále, že byly to Angličanky  vesměs ne-hezké.
Pravil jsem, že okolí j menovaných dvou villegiatur oplývá rozkošnými procházkami. Nuže, vzhůru do okolí toho.
rx.
Bělehradský les.
Nežli vrátíme se podél asijského břehu do Carihradu, musíme vylétnouti do čarovného toho kraje, jenž za Böjükdere tak líbezně a vábně na nás se usmívá.
Elegantní povoz}7 čekají na všech stranách na výletníky, jichž zde stále plno. Za 20 franků provezou nás celým lesem bělehradským, jenž zaujímá plochu asi čtyř tisíc hektaru, a složí nás nakonec ve skvostné filiálce našeho cařihradského hotelu, kdež starají se o nás otcovsky.
Sotva opustili jsme vesnici, která letohradům kryje záda, již nalézáme se ve skvostném stromořadí nejkrásnějších platánů, mezi nimiž jeví se nám ob tu chvíli úchvatné pohledy do šťavnatých lučin, do poetických hájů, do lesnatých úbočí. Avšak netrvá to dlouho a jsme v plném lese, jímž Stoupáme stále vzhůru. Obrovské, jedlé kaštany a mohutné fikovníky, okolo nichž vine se sem tam réva, plná zrajících hroznů, nebo břečtan, svírající peň jako v zelenavé brnění, vroubí s různým keřnatým podrostem cestu, a při každém záhybu
otvírají se nové rozhledy do nekonečných, vlnitých
prostor, plných mohutných (luhu, 1 uku, topolů, cypřiší a pinii, jichž listí a jehličí barví celý obraz nejrůznějšími odstíny svěží zeleni.
Avšak celý ten, sem tam hezoučkými osadami a dvorci prostoupený, pahorkovitýkraj prozrazuje na první pohled, že těší se as častým návštěvám výletníku, neboť ob tu chvíli spatřujeme tu pod prastarým platánem, tu na stráni v strnu staletých stromů, tu pod lehounkou střechou dřevěného, prostého pavillonu kavárničky, jež za nepatrný peníz poslouží výbornou tureckou kávou a znamenitou ví dou.
Co vsak přímo překvapuje: že veškeré lesy jsou ve stavu opravdu vzorném, že nikde nejeví se účinky vše ničící sekery, ba Že všude patrná snaha po stálém zvelebování lesu těch. Jak jest to možné? — Vždyť jsme přece v Turecku!
Záhada tato vysvětluje se nám dosti záhy.
Po delší jízdě, jejíž požitky kalí nám pouze děsný prach, jímž silnice, ostatně velice dobrá, pokryla jest na několik centimetrů,   a  jenž halí nás ob tu chvíli v učiněná oblaka, jakož i některé hnijící mršiny pošlých koní, myriádami much kryté,   kteréž   odstraniti   nikomu   nenapadá,   objeví               ilnou   před   námi obrovské  oblouky mohutného vodovodu, jenž napříč cesty béř směrem jižním, a u něhož několik tureckých ho. i ú nabízí   nám   krásné   melouny   a  ještě   krásr broskve ke  koupi.  Záhada jest vysvětlena:  nalézáme se v oblasti, která opatřuje celý Carihrad potřebnou vodou, v oblasti, jejíž obyšiajeífi jsou osvobozeni ode  všech  daní  a  dáve!              tých
za to, že musí udržovati lesy stále v nejlepším stavu, že nesmějí kopati žádných studní, a že smějí používati jen takových studánek, které leží hloub nežli síť vodovodů, jimiž voda do hlavního města se bére, v oblasti, ve které zřízeny jsou po většině staré již vodojemy, různými sultány a matkami jejich vystavěné, v nichž v stínu odvěkého stromoví shromažďuje se voda, pro Carihrad potřebná .
Krátce řečeno: les bělehradský jest životní otázkou turecké metropole. Ve výši sto a šedesáti až dvou set třiceti metrů nad hladinou mořskou nalézají se tu veškeré ty obrovské vodní nádržky, které Carihrad, jehož nejvyšší bod sahá jen as do sto a třiceti metrů, zásobují vodou, v čemž vypomáhají jen cisterny, na různých bodech města zřízené.
Nedlouhá ještě jízda lesem stále skvostnějším, a jsme u dřevěného zábradlí, kdež celá řada rukou natahuje se po bachšiši. Opustíme vůz a za nedlouho nalézáme se u vodojemů.
Jsou velice prosté, ale prakticky utvořené. Ohromný úvoz mezi dvěma šikmými, lesem porostlými stráněmi jest napříč uzavřen mohutnou, šest metrů silnou, z mramorových balvanů sestrojenou, adie hloubky úvozu náležitě vysokou hrázi, jež upravena jest nahoře jako pohodlný most, a v úvoze tom shromažďuje se nejen pramenitá, ale i dešťová a po případě i sněhová voda, jež z jara s lesnatých strání sem se sbíhá. Na jaře nekonečné vodojemy tyto, jichž hloubka, od temene mostu počítaje, kolísá mezi 26 až 40 metry, přetékají vodou, která pak celou sítí potrubí vede
o všech čtvrtí města, kdežto voda přebyt« odpadá  zvláštními  otvory  do  různých   potoků.
Vodojemů takových, turecky bend zvaných, nalézá se v bělehradském lese sedm. Jsou různé délky, od jednoho sta až do šesti set metrů, ale přes to, že v době zimní nahromadí se v nich obrovské zásoby vody, parné léto bez dešťů úplně je vysouší, což arci zejména pro chudinu cařihradskou jest rána veliká. Neboť kaní stačí pak voda městských cisteren, jakož i voda, kterou sediaci z okolí v kožených vacích na prodej přivážejí?
Rozumí se, že veškeré vodovody jsou opatřeny bezectnými vodoměry, kamennými to, dutými pyramidami s malinkým reservoirem na temeni, jenž má tentýž sklon jako vodovod sám. Voda z bendu, spodním potrubím se valící, vystoupí zde nahoru, zbaví se takto všeho zkaženého vzduchu, jenž v potrubí se byl nahromadil, osvěží se čerstvým, lesním ozonem, a berouc se zmíněným reservoiícin, spadá zase dolů do potrubí, čímž další její běh vždy zase co nejvíce se urychlí.
Příčna hráz každého jednotlivého bendu nese uprostřed veliký mramorový památník, na němž zlatým písmeni v zeleném poli vytesána jsou jména těch, kdož ji byli zřídili, provázena různými chválami a průpověďmi z koránu.
Následkem vodovodů zde umístěných jest les hradský   pro   nepřátelskou   invasi   takořka klíčem k Carihradu. Neboť tento bez vody jest úplně malomocný.
Severně od Böjükdere táhne se hluboké, lesnaté údolí, Údolí růžové zvané,  v němž nalézá
se colá řada hledaných, výbornou vodu skýtajících pramenů. Nejlepší z pramenů těchto, p r a-m e n y s u 11 á n s k č, jsou pevně ohrazeny a voda jejich vede se zvláštním potrubím pouze do harému sultánova. Za mé návštěvy bylo v ben-dech vody jen na dně. Od května do září nc-sprchlo, a prameny bělehradské nestačily naplňovati potrubí vodou. Proto hospodařilo se v Carihrade s tímto darem božím v dobu tu eo nejvíce, a proto také viděti bylo tolik prodavačů vody, kteří rozváželi a roznášeli ji v sudech, v lahvích ledem chlazených a v kožených vacích.
Vracejíce se od vodovodu/i             se do Thera-
pie. Cesta stále stejně rozmilá, brzy pahorkovitým lesem, brzy rozkošnými údolíčky, vysokými, téměř kolmými stráněmi uzavřenými, brzy svěžími lučinami, jež vyzývají takořka k odpočinku.
A největší a nejpůval nější z lučin těch jest veliká louk,:.                          i údolí Bojúkderského
na cestě do Therapie se nalézá. Skoro ve středu jejím vypíná se staletý platán, jehož kmen zub času tak vyhlodal, že mohl v něm pohodlně se uw'ebiti s celou svou, arci prostou kuchyní ka-várník, jenž v stínu jeho a v stínu šesti jiných ve ikých platánů, kteří z kořenů praotce svého byli vzešli, ochotně poslouží znamenitou tureckou kávou.
Platánům těm říkají „sedm bratří", a nejstaršímu z nich zvlášť ještě „strom Gotfrídúv", nel oť pověsť vypráví, že Gottfried z Bouillonu rozložil se zde s jádrem svých Křižáků, když v XI. století táhl do Jerusalema.
DR. JOSEF SUM                    I HAD
i er
Jsme v Therapii a zajíždíme do Summ' Palace Hotel, filiálky to našeho hotelu cařihradského. Jest to sice, jako většina sousedních letohradů, jen dřevěná, bíle natřená, avšak obrovská budova, ale jak upravena, jak zařízena! O takových hotelech nemáme u nás v Čechách, ba v celém Rakousko-Uhersku ani zdání. Jaká elegance, jaká nádhera, a jak přece vše při tom jednoduché, pohodlné a vkusné! A to praktické zařízení! V hotelu cařihradském, v němž jsme se stravovali, obdrželi jsme poukázku, za kterou poskytli nám v Therapii naši druhou, velice bohatou snídani bez jakéhokoliv doplatku.
Ani by člověk nevěřil, že je v Turecku.
Projdeme se rozkošnou zahrádkou hotelu a S] cháme naloď, abychom vrátili se do Carihradu. Před námi na asijské straně na vysoké skále A n a d o 1 i K a v a k, mizící takořka v celém háji vavřínu a fíkovníků, a na úpatí skály turecká vesnička stejného jména, která cařihradský trh zásobí nejsladšími hrozny a fíky. Pak zase mohutná baterie, jejíž obrovská děla hrůzu budí, pak hora JušaDegh, t. j. hora Josuova s malou mešitou, kdež dle tureckého podání nalézá se hrob biblického hrdiny toho, a po té celá řada vesnic, z nichž jedna krásněji položena nežli druhá. Vidím« tovarmi na sklo a porculán u vesnice Paša Bagdže, kterou založila za pomoci státní ja-podnikavá, bystrá hlava, aby celila a s velikým úspěchem — dovozu českého skla, vidíme dále celý houf krásných letohradů boha-i ých Turků blíž vesnice T š i b u k 1 i, pak Kalili d ž e, nejkrásnější snad osadu tureckou na asij-
:iiýcii koutti Evropy.

ském břehu Bosporu, plnou nádherných vili s terasovitými, výš a výše stoupajícími zahradami, zmíněné již zříceniny A n a doli H i s s a r, pak údolí G ö k s u neboli údolí sladkých vod asijských, kteréž každého pátku s oblibou vyhledávají turecké rodiny, K a n d i 1 i, vesnici rozkošně položenou, u níž nejprudší vždy proudy Bosporu, i za klidného moře velice nepříjemné, pak četné jiné osady, nádherný palác Bejlerbeg Sera i, Abdul Azizem vystavěný, a již před námi Sku-tari s celým ostatním, nádherným obrazem evropských čtvrtí cařihradských.
Přímo omámení krásou obrazů, jež plynuly okolo nás jako vyvolány čarodějnou mocí, staneme konečné u přístaviště nového mostu. Pomocí loktů svých prodíráme se hlučícím davem, jenž spěchá na loď, kterou jsme právě byli opustili, a dosáhnuvše konečně vratkých schodů, vzhůru vedoucích, stojíme zase na mostě, z něhož jsme byli V5ršli. V nejbližším okamžiku dáváme se proudem lidstva volné unášeti do Pery.
X. Stambul.
čím v historickém ohledu naší Praze Malá strana, tím jest Carihradu nejstarší jeho část, Stambul, původní Byzantium.
Zde, na podlouhlém onom, kaučímu rypáku ne nepodobném výběžku, jenž mezi mořem Mar-
marským a Zlatým rohem proti asijskému břehu vybíhá, a vstup z BosjDoru do Marmary ovládá, kolonisté z Megary r. 658 před Kristem založili osadu, která následkem své závidění hodné polohy záhy tak počala zkvétati, že postupem dob rvali se o ni Peršané, Sparťaué a Atheňané, až konečně ve IV. století po Kristu zmocnili se jí Římané. Konstantin Veliký učinil ji hlavním a sídelním městem, a nazval ji Romanov a, kdežto doba pozdější pojmenovala ji po něm K o n-s t an t i n o p o 1 is, neboť jemu jedině byla povinována za opětný, neobyčejný rozkvět svůj.
A zase přišli Peršané, pak Avarové, Arabové, Rusové, ano i Křižáci, kteří s různým štěstím útočili na Nový Rím, až r. 1261 zmocnili se ho zase Rekové a obnovili řecké císařství. Ale ne na dlouho. Neboť již roku 1422 objevili se po prvé před branami jeho Turci jako předzvěst neblahého roku 1453, kdy Mohamed II. učinil řeckému dědictví římských césarů neslavný konec, prohlásiv dobyté město pode jménem Istambol za sídelné město nové říše osmanské.
A zde, v této nejstarší části města vzaly vznik svůj a odehrávaly se události, kteréž hýbaly celou Kvropou, zde za nejrůznějších poměrů a okolností povstávaly, mizely a znovu se rodily nejveliko-lepější výtvory stavitelské, zde nesčetné miliony lidí pracoval}' od dob odvěkých, zanikaly jako mlha, ale zanechávaly přece jen stopy práce své, zde dnes dosud živý obraz toho, co kdysi bývalo, z, který však spolu již tušiti dává, co jednou ude.
5*
Řeknu to ihned, jaký dojem nejen Staml ul, ale i ce'ý Carihrad živ.tin a zevnějškem svým na mne neúprosně učinil. Ve všem, co zříte kolem sebe, vidíte tichý, ale neustávající boj surového fanatického a sterilního násilí asijského východu s evropským, v ohledu kulturním veleplodným západem, boj, v němž východ, jak zcela přiro-zeno, zvolna sice, ale přece jen stále ustupuje, boj, jenž zabíhaje již i do rodinného života tureckého, dnes již rozhodnut jest na prospěch západu. Jest jen otázkou doby snad ne příliš daleké, kdy bude se říkati o Carihrade, že býval u vnitřní podstatě své kdysi městem tureckým.
Xejlépe docházíme poznání toho, probíráme-li se popisy Carihradu z různých dob. Jaký to na příklad rozdíl mezi popisy středověkých cestovatelů, velezajímavým líčením Nerudovým a životem dnešním! A jesle nápadnější jest rozdíl mezi dobou, kdy šťastný osud zanesl Nerudu na břehy Zlatého rohu, a dneškem. Doba to pro život národů až směšně krátká, a jak tureckým byl Carihrad ještě tehdy a jak evropským je dnes. Hlavními tepnami cařihradského života koluje sice snad ještě bohatší krev nežli tehdy, ale krev ta jest již valně změněna. Poměrně čistá kdysi krev osmauská mísí se stále víc a více s chladnejší krví evropskou, a sice tak, ženení již tím, čím bývala. Nová krev podmiňuje nový život, a nový život ten dodává Carihradu znenáhla jiný ráz. Rámec obrazu jest dosud tentýž, ale obraz sám mění se úžasné. Protož, kdo poznati chce turecký Carihrad, pospěš sobě co nejvíce.
Z Balukbazaru vstupujeme do starého Stambulu, a z budov, jimiž jsme pojednou obklopeni, ovívá nás dech dob dávno minulých, pro-mísený arci čerstvým vánkem života nového. Proti nám omšené, němé zdi imposantní mešity Sultány Validé neboli J e n i D ž á m i, s dvěma štíhlými minarety, zdobenými jako trojnásobnou korunou třemi balkony, do kola běžícími, jichž rozkošná práce kamenická podnes obdiv vzbuzuje. S úžasem hledí tito současníci druhé polovice XVII. století na bujný, ale stále nezvyklejší život, jenž od časného rána do pozdní noci panuje na zajímavém, arkádami obklopeném předdvoří mešity. Nejrozmanitější prodavači všeho možného a nemožného zboží, řemeslníci, všem potřebám lidstva hovící, holiči, s báječnou rychlostí si počínající, rytci, kteří za nepatrný peníz v několí-lika minutách vyryjí vám v mosaz jméno vaše v lineckých značkách, prodavači smolné louče na podpal, kteří zboží své kupujícím z velikých polen štípají, lidé, kteří opatří vás vším, na cosi jen pomyslíte, řvou tu v stínu mocných platanu, jeden víc než druhý, a vábí vás k výkladům svým. Ale nezdržujeme se dlouho. Skutečně tureckých predmetu zde celkem pramálo, vše většinou jen jar-mareční zboží, sehnané z odpadků evropských továren.
Kráčíme dále podél slušné kamenné budovy, která hostí ústřední poštu cařihradskou.
Rozumí se, že nám nesmí ani napadnouti, abychom svěřili jí nějakou zásilku. Chceme-li, aby najisto došla, musíme odevzdati jí lud* rakouské, francouzské, anglické nebo německé poště, které
tu mají své úplně spolehlivě organisované úřadovny. Proto více nežli pošta sama zajímá nás celá řada brejlatých písařů, kteří sedí tu před budovou za prostými stoly, a za nepatrný poplatek lidem, psaní neznalým, zejména starým i mladým Turkyním dopis}' sestavují, jež dle intencí objednavatelů adresátům buď slzy radosti neb žalu vylouditi mají.
A kráčíme dále okolo pěkné mramorové turby neboli hrobky Abdula Hamida I., v níž odpočívá několik sultánů a celá řada princů a princezen, více méně šťastných, až dojdeme dosti příkrou ulicí vysoké zdi, ohrazující starý harém, s mramorovým kioskem, odkudž za starších dob sultáni hledívali na veřejné slavnosti a průvody, jim ke cti pořádané.
A právě naproti němu vypíná se V y s o k á porta, podle níž pojmenována vláda turecká, poněvadž zde ode vždy bývalo a jest doposud ústřední její sídlo.
Představoval jsem si dům, který hostí velikého vezíra, státní radu tureckou a ministerstva vnitra i zevnějších záležitostí, jako grandiosní budovu s velikolepým vchodem, jenž v přeneseném smyslu důstojně representuje vládu nad tolika miliony vyznavačů víry Mohamedovy. Ale ani jedno ani druhé. Prostou, nevelikou branou vejdete do dvora, jejž obklopuje jednoduchá, sešlá budova. — Toť vše.
Zato starý serail, Seraj bur nu, poutá tím více naši pozornost. Jest to soubor více méně temných a zamračených paláců, zámků, opevnění, kiosků, studnic a zahrad, který', tvoře proti sta
rému městu ostrý úhel, rozkládá se na návrší, jež na nejzazším výběžku Stambulu se vypínajíc, poskytuje rozkošný pohled s jedné strany na Bospor a Zlatý roh, s druhé pak na moře Marmarské a na protější břeh asijský. Mohutná zeď s četnými branami obklopuje obrovský soubor ten, jenž šíří se v místech, kde kdysi paláce byzantských a římských císařů a křesťanské chrámy se rozkládal y.
Starý serail založen b}'l částečně již Mohamedem II. ihned po dobytí Carihradu, a rozšiřován a opevňován jeho nástupci. Avšak pozdějším sultánům temné budovy jeho stále méně se zamlouvaly, až konečně Mahmud II. počátkem tohoto století přesídlil na volnější a přívětivější břehy Bosporu. A od doby té starý serail víc a více upadá. Posílají sem do pense vysloužilé harémy zemřelých sultánů, a sultánové sami dostavují se tam velmi zřídka, jen při nejnevyhnutelnějších a nejslavnostnějších příležitostech, jako na př. k líbání pláště prorokova, jež děje se za nejskvělejších obřadů vždy 15. dne měsíce ramazánu, a k němuž nevěřící naprosto přístupu dosáhnouti nemohou.
Ale některé budovy jsou přece jen návštěvy hodné.
Tak zejména císařská klenotnice, která chová prý poklady ceny báječné. Avšak přístup do ní jest nejen velice obtížný, ale i velmi drahý. Prostřednictvím vyslance třeba vymoci si povolení k návštěvě v menších skupinách, a každá skupina /uplatiti musí bachšiš tak obrovský, že ne každý uzná poklady ty za návštěv}7 hodné. Však chová
Carihrad jiných ještě, daleko cennějších pokladů, pokladů uměleckých, jež nahradí více nežli s dostatek návštěvu onu, tak velice ztíženou.
A za mého pobytu byla téměř nemožná. Celý Carihrad konal zimničné přípravy k důstojnému uvítání císaře Viléma II., a vše, co za hodné uznáno vznešené jeho návštěvy, upravováno s ohromnou nádherou, ale také ohromným nákladem. Osmnáct milionů franků stály prý ubohého sultána přípravy tyto. A nechtěl bych tomu odporovati. Ulicehlavní, jichž snad od staletí nedotkla se ruka dělníkova, dlážděny narychlo znova, domy, jež přespříliš •drze z řady vystupovaly a úzké ulice ještě více zužovaly, strhány do základu, posádka cařihradská opatřena novými stejnokroji, paláce zařizovány s orientálním vpravdě přepychem — zkrátka, vše nalíčeno s dovedností divadelních mistrů tak, aby německý císař poznal, jaké sídelní město tureckého jeho přítele za obyčejných poměrů —
ni.
Celkem jest starý serail se svými sešlými budovami a s pustými zahradami smutný pomník osmanské slávy. Skvěle započal, byl svědkem nejmohutnějšího rozmachu osmanské síly, ale .znenáhla počal upadati, až konečně opustili jej tvůrcové jeho, kteří po staletí z něho byli naplňovali Evropu hrůzou. Odešli arci ne daleko odtud. Zdaž není však doba snad příliš vzdálena, kdy odejdou ještě dále? —
V ohledu uměleckém chová starý serail dvě budovy, jež dílem zevnějškem, dílem obsahem svým i pověstné poklady sultánovy daleko za sebou zanechávají, totiž činili kiosk  neboli
Kiosk fayancový a nové museum starožitností. Obě musea stojí v obvodu starého serailu proti sobě, a jsou oddělena širokou cestou.
Činili kiosk nechová tak vzácných pokladů uměleckých jako museum nové, ačkoliv i k němu Carihrad s pýchou hleděti může. Ale zato budova sama, v maurském slohu v XV. století vystavěná, jest vpravdě rozkošná, a nejrozkošnější vyvýšená její kolonáda, již nese řada štíhlých sloupů. A celá hlavní stěna kolem vchodu v kolonádě té vyložena jest deskami fayancovými nejskvostnějších vzorů a barev, jež tvoří tak unášející celek, že sama návštěvy hodna by byla, i kdyby nebylo těch vzácných starožitností uvnitř.
Ach, ty staré turecké fayance! Staletí přešla přes ně bez jakéhokoliv účinku, hamižné ruce vyloupaly jich množství ze zdi, ale ty, které zůstaly, září, svítí a uchvacují, hlásajíce, že vyšly z rukou nepřekonatelných mistrů, jaký to rozdíl mezi deskami starými a novými, jimiž místa vyloupaná byla později vyplněna! Kde jest ta smělá elegance kresby, kde to jemné sladění barev, kde ten nevyrovnatelný lesk desek původních! Na sto honů poznáte novější padělky, přes to, že jsou to celkem znamenité napodobeniny.
Starožitnosti, zde chované, jsou velice zajímavé, ale daleko nevyrovnají se těm, jež chová museum nové. Budova tohoto jest nová, v řeckém slohu vystavěná, a nemůže airi zdaleka rovnati se budově Činili kiosku. Ale zato obsah její jest převzácný. Skvostné sarkofágy Sidonské, Ha-niidem Bejem objevené, tvoří hlavní její obsah.
po bok téměř britskému museu v Londýně. A nejskvostnější z nich jest sarkofág, Alexandru Velikému připisovaný, jenž náležel však spíše některému z jeho vojevůdců. Pochází ze IV. století před Kristem, a jest ozdoben nádhernými reliéfy, jež na jedné straně představují bitvu mezi Per-šany a Makedon}', na druhé pak výjevy honební. Ale jak velikolepě reliéfy ty jsou pracovány, jak vše seskupeno, a jak životné! Jako by co nejjemněji řezány byly ve slonovině, vystupují veškeré postavy, veškeré tváře, veškeré podrobnosti těl. šatů i zbraní s takou pravdivostí, že v němém úžasu stojíme před nedostižným výtvorem umělce, jenž po více nežli dvou tisíciletích stále ještě uchvacuje, unáší. A jak as reliéfy ty působily, když pokryty byly barvami, jež dle zbylých ještě stop činily z velikolepého reliéfu spolu také ne-vyrovnatelný obraz! Před sarkofágem tím nabudete teprve pojmu o tom, jaké musí býti umění,
bylo nesmrtelné.--------
A o sarkofág tento třásly se umělecké kruhy cařihradské za příležitosti návštěvy Vilémovy. Obávaly se, že zalíbí-li se mu, ochotný sultán pošle jej ihned vzácnému a mocnému příteli svému darem. Nevím sice, navstívil-li vůbec císař museum, ale faktum jest, že sarkoh.g stojí dosud na svém místě. Buď tedy nepůsobil na císaře jako na jiné smrtelníky, aneb Vilíma do musea vůbec nevedli, aby snad — nep do  pokušení.
Opustili jsme obě musea stambulská, uchváceni poklady, jimiž jsou přeplněna, a vcházíme do   nádvoří Janičárň   s  proslaveným  platánem.
Obrovský strom, jejž sotva obejdete dvacíti pěti kroky, na ohrazeném, podélném, zašlém prostranství, z něhož severní brána, OrtaKapu, vede do Serajlu, jižní pak, Babi Huniajun, z obvodu Starého serajlu, k Aji Sofii — nic více. Ale jakých upomínek vyvolává obé.
Platán stál tu již osudného onoho dne, kdy po hrdinném, padi/sálidenníni odporu turecké v< s janičárskými sbory v prvních řadách, vedraly se průlomem v hradbě městské nedaleko Aji Sofie od Marmary do města, toto ihned za vítězného ryku zaplavily a statečným obhájcům do zad vpadly. A němě hleděl na hrůzné ono vraždení a loupení, jež trvalo tři dny a noci, při němž potoky krvi- tekly ulicemi, barvíce Zlatý roh a Marmara daleko ode břehu do ruda, a za něhož umělecké poklady ceny nezměrné vzaly za své. A byl svědkem, jak vítězný Mohamed II. usazuje se v paláci císařů byzantských, jak z ubohého, dobytého města činí ne méně skvělé sídlo své, jak mění božskou Aju Sofii a veškeré ostatní pied-ní chrámy křesťanské v mešity, a jak rozšiřuje odtud dál a dál panství půlměsíce, budě hrůzu v celé Evropě, on i jeho nástupcové.
A byl dále svědkem, jak elitní voj turecký, Janičáři, jako kdysi římští „praetoriané" a
později ruští „střelci", na nové půdě se rozvíjí, jak mohutní, jak počíná si toho býti vědom, jak zasahuje bezohledně do osudů říše a jednotlivých sultánů, a jak po staletích nejbujnějších vrtochů rázem nalézá hrůzný konec od těch, kteří sami jej kdysi a hlavně na ochranu svou byli zřídili.
Sultán Urchan, vida, že nelze mu domoci se čistě tureckého, pravidelného sboru vojenského, založil r. 1328. sbor Janičárů, s počátku jen z válečných zajatců, ale později hlavně z křesťanských hochů, kteřížto rodinám svým násilně byli odnímáni. Nejsmutnější „desátek", který kdy podrobení národové odvádět' musili. Po pěti letech vždy objevili se v osadách křesťanských, Turky podmaněných zemí, oddíly vojínů, kteří, svolavše obyvatele a syny jejich, z těchto nejsilnější, nejčilejší a nejnadanější vybrali a jako otroky padišabovy daleko odtud odvedli. Vybraní hoši odevzdáni hluboko v Malé Asii v čisté tureckém ovzduší spolehlivým dozorcům, kteří od nejútlejšího mládí zvykali je těžkým cvičením tělesným a zejména pohledu na prolévanou krev lidskou. Nejnadanější z nich vzděláváni, aby rozmnožovali řady úředníků, ostatní pak zařaděni z menší i do jízdného sboru tělesné stráže sultánovy — spahi  — z  největší  pak  mezi  Janičáry.
Ubohá ráje křesťanská! Vše jí pobrali a na konec i její krev, její nejlepší syny, aby, přivedše v nich v úplné zapomenutí původ jejich, a přetvořivše je na nejzuřivější nepřátele vlastních otců, osvěžovali jimi síly Osmanstva. A takto uloupení křesťané, hlavně pak Slované, od malička všem svízelňm uvyklí, fanatismem isla-
mu proniknutí a silou a odvahou kypící, rozmnožovali stále řady sboru vojínů, kteří, opovrhujíce smrtí, strach a hrůzu v nepříteli budili, kdykoliv zuřivé své útoky podnikali. Kde bylo nebezpečí největší, kde anděl smrti mával kříd-k'iii svým a v krvi brodil se bez milosti, tam J.-iničáři vrhali se slepě vpřed a vítězili zpravidla neodolatelnými útoky svými nad každým nepřítelem.
A sultáni dovedli jich oceniti. Nejen že odměňovali je bohatě, ale propůjčovali jim také různá práva a různé výsady, které arci živily jich sebevědomí, a do řad jejich znenáhla i četné mladé Turky vábily. A počet jich rostl tou měrou, že čítali konečně více nežli 100 tisíc hlav, tak že nezbývalo, nežli rozděliti je, abych tak řekl, na linii a záloliu. Čtyřicet tisíc mužů tvořilo sbor pravidelný, jenž maje jediného, nejvyššího velitele, Agu, dělil se na orty, oddíly to, čítající po několika stech mužů. Kterýsi sultán dal prvním čtyřem důstojníkům každé orty jména, kuchyň připomínající, jakož i zvláštní kuchyňské odznal Agovi pak velikou sběračku. A čím u jiných sborů byl prapor, tím stal se od doby té Jani-čárňm kotel kuchyňský-. Při něm přísahali nováčkové, a ztráta jeho značila pohanu, již nebylo lze ničím odčiniti.
čety v Stambulu rozložené, jež měly hlavní kasárny své za Ajou Sofií na náměstí Étmej-d a n u, opodál se nalézajícím, přicházívaly si střídavě s kotlj' svými každého pátku sem, na nádvoří Janičárů pro pokrmy, jež dostávaly ze sultánské kuchyně, Zlé znamení, kdykoliv kotly
převrhly. Značilo to, že jsou nespokojeni, a takovéto ohlášení nespokojenosti bylo ultimatem, jemuž sultáni vyhověti musili, nechtěli-li, aby hněv Janicárů obrátil se proti nim samým. V takovém případě rázem klesaly hlavy vezírů a ministrů, kteřížto se byli Janičárům znelíbili.
Orta Kapu jest brána s dlouhým, s obou stran uzavřeným podjezdem. A do podjezdu tohoto, „katovna" zvaného, uvedeni nešťastní hodnostáři takoví, a v nejbližších okamžicích již vy-;v zkrvavěné hlavy jejich podél jásajícího Siku janičářského ku protější bráně Babi Huni a .i a n, kdež naraženy na tyče. Pak tcprv uklidnily se krvelačné sbory, vztyčily zase slavnostně kotly své, a naplnivše je, vracely se za bouřlivých projevů uspokojeny do kasáren.
A běda sultánovi, jenž mluvě obrácených kotlů jejich neporozuměl. Nejednoho, tak zejména Selima III., stálo neporozumění takové dokonce ještě  na počátku  nynějšího stol             □   trůn,
ale i život.
A proto dlouho toužili sultáni po tom, aby i!i se konečně sboru, jenž tak neomaleuě a bezohledně a jen dle choutek vlastních odvažoval se plésti do práv nejvyšších vládcu svých. Pett Veliký poskytl jim poučný příklad, jak třeba zatočiti s podobnou čeládkou. Sultán Mahmud II. vstoupil pln odvahy do jeho šlépěji. Chopil se rázně rcorganisace tureckého vojska po příkladě evropském, a pořídil si zejména spolehlivé delostrelectvo. A když pak takto připraven vydal rozkaz, že z každé orty 50 mužů vstoupiti má do nově utvořených sborů vojenských, vzbouřili se
Janičáři, hluboce dotčení nařízením, v němž zcela správně vystihli počátek svého konce. Pobořili dům svého nejvyššího velitele, za hrůzných výhrůžek valili se ulicemi města a táhli přímo na Serajl. Ale Mahmud se nezalekl. K radě energického Hussein a Paše rozvinul prapor prorokův, připravené již voje, které beztoho ode vždy žárlivě hleděly na výlučné postavení Jani-čárů, podporovány lidem cařihradským, následkem rozvinutí praporu prorokova zfanatisovaným, vrhly se na ně plny zuřivosti, zatlačily je pone-náhlu za stálého vraždení zpět do kasáren jejich v Etmeidanu, obratně rozestavené delostrelectvo lo do nich páliti, a v několika hodinách nejslavnější sbor říše osmanské vzal důstojný sebe konec. V hořících kasárnách, v nichž kari dčlostřelců hrůzně řádily, nalezlo hrob as 8000 mužů, kteří se byli v nich opevnili, a stejný asi počet pobit v otevřeném boji. Četní zajatci dilem odpravení, dílem pak, počtem asi 20.000 vypovězeni do Asie, sbor prohlášen slavnostně za zrušený, a na jméno jeho padišahovými ústy uvržena kletba.
Na jižním konci Etmeidann, neboli „masném plácku", jenž proto tak se nazýval, že vydáváno tu Janiéárum každodenně maso, vypínalo se kdysi museum Janičárů, kdež chovány veškeré památky na sbor tento. Avšak když zemětřesení zničilo budovu tuto, přeneseno vše do prozatímních místností, jež nalézají se dnes v kterési ulici stambulské.
Podlouhlá, nevalně široká místnost, prostě vybílená, a v ní čtyři řady figurín v životní velikosti, jimiž procházíte se jako historickým, vo-
jenským špalírem. Hlavy figurin jsou sice velice neumělé, ano zhusta přímo komické, ale staré, pravé kroje, zachované od nepamětných dob, opravdu zajímavé, ačkoliv vše, co kdysi zlatem nebo stříbrem bylo, svědomitě nahrazeno jest nyní bezcennými cetkami.
Naleznete tu veškeré kroje a odznaky všech hodnostářů od nejvyššího vezíra až k nejnižšímu eunuchovi, a od prvního velitele Janičárů až do prostého vojína, a vše v pěkných exemplářích a vše dosud dobře zachováno. Zbraně jsou sice tu i tam nahrazeny více méně zdařilými padělky, ale zato jsou původní veškeré kroje i jednotlivé části jejich, zejména pak velezajímavé sice, ale většinou praošklivé, ba odporné turbany, obrovské někdy tak, že jest téměř nepochopitehio, jak i možno v horkém podnebí na hlavách je udržeti. Škoda, že tváře figurin nejsou provedeny lépe a charakterističtěji, a že figuríny samy nejsou seskupeny podle doby a podle významu jednotlivců ve způsobe národopisných oddělení Hazeliova musea ve Stokcholmč aneb našeho Národopisného musea. Takhle vypadá celé museum jako veliký vetešnický krám, jenž nikterak k delšímu pobytu nevábí.
Vyšli jsme branou Babi Humajan, kterouž sultán za vzácných příležitostí vjíždí slavnostně do starého serajlu, minuli jsme prastarý chrám sv. Ireny, jenž slouží dnes za skladiště zbraní, a v jehož zpustlé zahrádce válí se několik porfyrových sarkofágů a obrovská hlava Medu-sina, plni obdivu obešli jsme překrásnou studnici Ahmedovu, pokrytou nejskvostnější tesanou i ko-
DK.  JOSEF  5T01 BA    I  \RIHRAD
8l
vanou prací, poklonili jsme se Aji Sofii, o níž blíže jindy promluvíme, a ocitli jsme se konečně na obrovském prostranství, dosti slušně upraveném, na A t m e i d a n u neboli náměstí „koňském",  jež  jest  částí  někdejšího    hippodrornu.
Hippodrom ten zasluhuje zmínky.
Byl to kdysi obrovský amfiteáter, jejž za účelem veřejných her a závodů stavěti započal císař Septímius Severus, a dokončil teprv po 124 letech Konstantin Veliký. Na třech stranách kolem vlastního závodiště vybíhalo do výše čtyřicet řad obrovských, mramorových, stoupajících schodů, na nichž nalezlo místo sto tisíc účastníků plebejských, a nejvýše obíhaly nádherné galerie, vyhrazené vznešenému panstvu. Na úpatí schodů obi jímal závodiště kolkolem široký a hluboký příkop, vodou naplnený aby jednak divoké šelmy, roze-štvané co nejhrůzněji, nemohly rozběhnouti se po cirku, jednak pak, aby obecenstvo, někdy z jakéhokoliv důvodu rozezlené, nemohlo vniknouti na dráhu závodní.
A celá obrovská stavba tato vyzdobena byla co nejnádherněji přečetnými sloupy, reliéfy a drahocennými uměleckými, kovovými i mramorovými sochami a skupinami, k nimž družily se v době her bezectné prapory, koberce a květiny. Tak na pí\ vypínali se nad císařskou loží slavní čtyři bronzoví ořové korintští, kteréžto Konstantin Veliký z .Říma sem byl převezl, a jež devadesátiletý, slepý doze Eurico Dandolo, když Be-nátčané tak obratným způsobem byli použili čtvrté .křižácké výpravy, z Francie přišedší, ku vlastním svým účelům, totiž ku dobytí Byzancie,
Za slunných koutů Evropy.                                                                                 6
mimo jiné bezčetné   poklady umělecké  do Be-k byl odvezl, a nade hlavním vchodem chrámu   sv.   Marka    umístil,    kdež    dodnes    obdiv vzbuzuji.
A v amfiteátru tomto odehrávaly se po staletí vedle nezbytných her, divokých závodů a barbar-ských zápasů nejděsnější výjevy. Obyvatelstvo, pocházející ze všech koncu, světa, a z nejrůzněj-
aárodů, bylo beze všeho vlastního národního sebevědomí, a jen oddáno nejnižším vášním a choutkám svým, Ury, závody a zápasy ty milovalo přímo vášnivě, a rozdělilo se znenáhla dle barev závodníků na dvě strany, na modré a zelené, kteréž ěasto beze všech politických příčin bojovaly proti sobě se zuřivostí přímo zvířecí. Zuřivost tato dosáhla vrcholu za velikého onoho vzbouření, Nika zvaného, jež obě strany, i ukrutností a vydírání despotického Justiniaua L, ve dnech od 13. do 20. ledna r. 532 hýly vyvolily. Bezčetní tisícové rozplameněné chátry valili se ulicemi a, rvouce
heslo „nika" — „vítěziž" —, pálili a drancovali město. Nadarmo povoloval a sliboval císař, již již na útěk dáti se chtě', a jen následkem naléháni manželky své, pověstné Theodory, vytrval, a nadi              m slavný Belisar se svými žoldnéri usiloval zatarasiti jim cestu. Teprve když
ilo se po dlouhém vyjednávání získati zase sliby i zlatem stranu ,,modrých", kterým Justinian ode vždy přízniv byl, věc vzala náhle obrat. Těmito zesílen, Belisar přepadl „zelené", vhip-podromu shromážděné, a utopil celé vzbouření v krvi tři« ti tisku lidí.
Věru, důstojná to předehra vra/dění Janičárů, stalo se o několik věků později na nedalekém odtud Etmejdanu.
Ačkoliv hry pro přílišný náklad, jejž vyžadovaly, byly postupem doby vie a více obmezovány, trvala slavná doba hippodromu přece až do čtvr-
, již zmíněného křižáckého taženi. Avšak Křižáci, zejména pak Benátčané, vyloupili lio ták důkladné, že zbyla z něho pouhá zřícenina, pozdější doba turecká rvala z něho kámen na stavby své, a dnes prostranství celé, valně již zmenšené, nejeví ni nejmenší stopy někdejšího svého určení. Ze všeho šťastná náhoda zachovala pouze tři, více méně porouchané pamětníky, v ose
ho hippodromu stojící, kteří arci byli kdysi svědky událostí velezajímavých. Žulový, asi třicet metru vysoký obelisk Theodosia Velikého, tímto
[ypta přivezený, a na oslavu vítězství jeho mul Maximem vztyčený, jest dosud pokryt dobře zachovalými hieroglyfy, jež hlásají jasně egyptS původ; bronzový, as šestimetrový sloup, jejž
í tři obrovští hadi, do výše vzájemně se pro-
tjící,   velice  poškozená   sice,   ale   vynikající
práce řecká z Delphi, sloužil, jak se zdá, jako
oba!                     .;   a   konečně  kamenný' obelisk
Konstantina, do výše 30 metrů vybíhající,
-i pokryt byl zlatým', reliéfovými deskami . rozumí se, dávno již zmizely, chová dnes na mohutném podstavci svém pěkné tesané, ale již valně sešlé reliéfy, z nichž jeden a sice nejzajímavější z nich představuje Konstantina s celým dvorem, hledícího na závody v hippodromu.
Toť vše, co zbylo z celé té někdejší slávy a
nádhery, a co jediné označuje místo, kdež po stakt í soustřeďoval se vešker)' zevnější život prohnilé Byzancie.
ŕxn. Aja Sofia a jiné mešity. /Nejskvělejší někdy chrám křesťanstva a nejskvělejší nyní mešita turecká, chrám, při jeho/. vysvěcení Justinián pyšně zvolal: ,,Šalamoun.-. překonal jsem tě", a při jehož spatření po dobytí Carihradu Mohamed II., unesen vefikolepostí vnitřku a jeho úpravy, nebyl schopen slova — toť božská Aja Sofia.
/...vnějšek nepřipomíná ničím a nikterak i kdejší chrám křesťanský, čtyři štíhlé minarety se zlatými půlměsíci na temenech, a mezi nimi stavba, následkem značné výše minaretů a razných přístavků a podpor zdánlivě nízká, s velikou, plochou kopulí uprostřed a s menšími kopulemi po stranách, žlutě a rudě směrem vodorovným pruhovaná a na nejvyšším bodu prosí řední kopule obrovským, zdaleka se lesknoucím půlměsícem opatřená, v tomže místě, odkudž kdysi zářil I
Ale jakmile, zaplativše předepsaný ba obléknuvše připravené trepky velice značných rozměru, vstoupili jsme hlavním vchodem, tu chápeme pyšná slova Justiánova i němý obdiv Mohamedův. Celý grandiosní vnitřek rozkládá šedo nejmenších podrobností rázem před námi
obrazu, jejž skýtá, jest málo rovných. Vpravdě velikolepé rozměry, jež co do vzdušnosti závoditi mohou s nejskvělejšími stavbami světa, překrásná obrovská kopule, vedle níž není druhé, která smělostí svou rovnati by se jí mohla, a skvostný soulad všech jednotlivostí, doplněný jemnou architektonickou úpravou a nejušlechtilejší výzdobou, až na některé turecké nevkusné přímětky, jichž účel, zakryli příznaky křesťanství, jesl zřejmý — která jiná svatyně muže se honositi tolika a takovými přednostmi?
Jak velebný to dojem, a jak nábožnou náladu budí pohled ten přes to, že patříme na chrám nyní mohamedánsky! Věru, že nikterak nepři] směšnou legenda o vzniku a provedení chrámu. Anděl zjevil se Justiniánovi, odevzdal mu plán chrámu, jenž věnován býti měl „boží moudrosti", a nařídil mu, aby ]al se ihned stavěti. A když se tak stalo, bděl nad provedením, a seslal dokonce kdysi, když bylo již prostředku na mále, císaři osmdesát centnýřů zlata, jež naloženy byly pojednou na mezcích, při stavbě zaměstnaných, aniž kdo byl viděl kým. Nejslavnější stavitelsky umělec doby, A n t h e m i u s z T r al 1 u v L y d i i povolán k řízení stavby, po celém Řecku, v Římě ano i po Egyptě sháněn)" nejdrahocennější hmoty ke stavbě, sto stavitelů, /. nichž každý měl sto zedníků k ruce, prováděli co nejsvědomitěji rozkazy Anthemiovy, pět tisíc dělníků bylo zaměstnáno na pravé a pět tisíc na levé straně, vápno k vůli pevnosti rozděláváno ječmennou vodou, na vzdušnou klenbu přivezeny bělostné,, duté cihly z Rhodu, jež byly tak lehké, že jich d i
-£■/

vyvážilo jedinou cihlu obyčejnou, celá říše a všichni velmožové přispívati musili na slaví u. a císař sám každodenně dohlížel ku práci, nejpilnější z pilných odměňuje bohatými clary. A když stavba po osmi letech dokonána, vyzdoben vnitřek nejvelkolepějším a nejbohatším způsobem. Vše lesklo se zlatem, stříbrem a drahokamy počet zlatých a stříbrných křížů, nádob kostelních, paramentů a chrámových potřeb podobných co nejnádherněji upravených, šel do tisíců.
A když o štědrém dnu r. 538 císař v slavnostním průvodu po prvé jel do ukončeného chrámu, dal zabíti 1000 volů, 1400 ovcí, 1000 vepřů, 10.000 kuřat a 600 jelenů, a rozdati spolu s 35.000 korci obilí a později s 300 centy zlat a mezi jásající lid. A následujícího dne otevřen chrám lidu tomu, a čtrnácte dnů trvaly slavnosti na oslavu dokonaného díla.
Od té doby chrám utrpěl arci mnoho pohrom. Již po dvaadvacátí letech sřítila se následkem zemětřesení východní polovice kopule a zničila nádherný oltář se vším, co na straně té si- nalé- . žalo. Isidor Miletský zřídil ji znova, vyvýšiv ji o 25 stop. Ale v IX. století sesula se opět i při dobytí Carihradu Křižáky r. 1204 chrám utrpěl od křesťanských dobyvatelů co nejvíce, zato však ušetřen byl po dobytí města Turky, arci však jen proto, poněvadž zachovati ho chtěli pro sebe. Přes to byl svědkem hrůzného krvepro-liti, když turecká, krví opojená soldateska do něho se vedrala a jej naplněný nalezla uprchlíky, kteří hledali tu záchrany v patronu chrámu, v „Moudrosti boží".
náhle přerušil a s kalichem odkvapil. A zeď za ním ihned se zavřela, tak že nebylo stopy po nějakém východu. A až chrám vrácen zase bude Janům, zed ta se zase otevře, tentýž kněz vejde opět s tímtéž kalichem a doslouží mši, tehdy nevěřícími pohany tak hrůzně přerušenou. A po onom              ném dni nasi ala následkem
mocného slova Mohameda II. ona přeměna, která opatřila Turkům nejskvostnější mešitu, jaké se kdy těšili. Oltáře a obrazy vyházeny, skvos. mosaiky vzlaté půdě,pokud představovaly podoby světců, buď zakryty obrovskými, kulatými tabulemi s citáty z koránu, zlatem psanými, se zlatým jménem prorokovým a se zlatými t u g r a-m i, t. j. jmény různých sultánů v zeleném poli, jež arci mešite krásy nedodávaji, aneb /zabíleny, ale tak, že obrysy vápnem dosti znatelně prosvítají; kříže, kdekoliv se naskytly, ať v mramorových zábradlích, ať ve zdech, ať v podlaze, násilné až na několik patrně zapomenutých vysekány; z obrovských Serafínů, jichž podoby vyplňovaly čtyři kout3' pod hlavní kopulí, staly se odejmutím těl a připojením několika prapodivných křídel nestvůry, sůvám ne nepodobné, jež představovati mají anděly islamu; místo oltáře, jenž stával k východu, avšak ne na jeho dřívějším místě, postaven m i h r a b, turecké nej-světější místo, výklenek, jenž musí obrácen býti ke Kaabě, a do něhož kněz modlitby své koná; na místě dřívější kazatelny vztyčen ni i m b e r,
jak\ si druh kazatelny turecké se špičatou stříškou, k níž vide vysoké, rovné a úzké schodiště, a odkud kněz každého pátku za sultána se modlí; naproti zřízena na vysokých sloupích, uzavřená a zamřížovaná, nádherné upravená galerie sultánova, a opodál tu i tam rozsáhlé, otevři-m tribuny pro předčitatele a vykladače koránu; na všech stranách zavěšeno plno prostých, obru-čovitých, placatých lustrů s malými skleněnými lampičkami, jakc rozsvěcují se u nás před obrazy svatých; kolem kopule, podél všech galerií a všude, kde jen možno dosáhnouti, umístěna sta a sta stejných lampiček, a podlaha pokryta dlouhými rohožemi, jež roztaženy jsou tak, že po ší ponechávají kamennou dlažbu vždy as na čtvrt metru volnou. A stranou, pod galeriemi uloženy celé sklady skvostných i prostých koberců, jimiž pokrývá se podlaha v zimě.
A v postním měsíci r a ni a z a n u rozžehnou se ty bezpočetné lampičky vždy po slunce západu, a skvělé světlo jejich ozařuje tisícihlavý dav věřících, který koná tu za oinanmjícího hukotu modlitby své, což skýtá prý pohled přímo bá-chorkovitý.
R. 1847 až 1849 dal sultán Abdul Med/id mešitu vlašským architektem ľoscarim opraviti, čímž arci valně přispěl k zachování nádherné památky stavitelského umění. Od té doby však nevěnuje se jí náležitá pozornost. Zejména pak mosaiky utrpěly místy až příliš mnoho. Nevědomí sluhové chrámoví vylamovali jednotlivé kaménky z mosaikových obrazů a prodávali je za nepatrný bachšiš cizincům,   kteří byli nesvedomití dosti,
aby odnášeli takovéto památky na návštěvu svou, jež ostatně samy o sobě nebyly k ničemu a doma záhy zajisté pohozeny byly. Teprve novější doba ujala se mosaik těch, a uložila citelné tresty na stejně barbarské lámáni jako kupováni jich.
Ale i jiné škody budova vzala v době novější. Hlavně zemětřesením. Následkem jednoho z nich zeď v prostranní lodi rozstoupila se ze zdola až nahoru, a strážcové chrámu hledí na nčkolika-centimetrovou trhlinu tuto co nejklidněji, aniž by je napadlo, aby ji vyplnili a omítkou zahladili. Naproti tomu naplňuje podivem, že Turci, jak již zmíněno, počínali a počínají si vůči freskám Aji Sofie tak ohleduplně, nezničivše jich, nýbrž i'ii zakrývajíce je tím neb oným způsobem. Či učinili snad tak v tom vědomí, že zmocňují se Aji Sofie jenom na čas? Tím větší byla by pak jejich zásluba.
A ještě malé vysvěllení o shora uvedených tugrách sultánu. Tugry tyto mají vesměs ustálenou formu, jež, niáme-h dostatečnou fantasii, pripomína nám obrysy ruky, jako když prostřední tri prsty jsou pohromadě vztyčeny a palec a malíček od nich co nejdále nataženy. Původ formy té jest tento: Sultán Murad I., syn Urchauuv, jenž ve XIV. století přeplavil se se svými zástupy do Evropy, usídlením se v Drinopoli panství Osruanské v Evropě vlastně založil a roku 1389 rbskému carství na nešťastném Kosové poli konec učinil, sám však spolu, proklán srbskou dýkou, konec ten nepřežil, neuměl psáti, a přitiskl tudíž ua důležitou jakousi listinu roztaženou niku svou, namočiv ji dřivé v černidlo. Od doby té podpisy
sultánů dějí se písmem sice co nejozdobnějším, avšak se zachováním hlavních obrysů těch, a přicházejí v téže formě také na mince turecké. Tugra vládnoucího sultána zní: „Padišah, Abdul Hamid, syn Abdula Medžida, povždy vítězného."
A jak veliká je Aia Sofia? Stojí na čtvrtém místě mezi evropskými chrámy. Chrám sv. Petra v PJmě pojme 54.000 lidí, chrám sv. Pavla v Londýně 38.000, Kolínský dom 30.000 a Aja Sofia 23.000. —
Skoro celou jihovýchodní stranu A I m e i d a n u vyplňuje slavná mešita A h m e d o v roužto vystavěl sultán Ah med I. v letech 1609 až  1614 na základech velikolepého byzants! císařského paláce, na němž bylo |                     kolik
císařů, a jenž považován za pravý div světa. Zevnějšek Ahmedie činí mnohem mohutnější a ladnější dojem nežli zevnějšek Aji Sofie, což kom zcela píirozeno. poněvadž se všemi rozsáhlými vedlejšími místnostmi a budovami byla již původně stavěna jako mešita representativní. A mimo to zdobí ji šest minaretu, což jest počet neobyčejný, neboť zpravidla bývá jich u velikých mešit čtyři, nejvýše pět. Však měl z toho Ahmed také mrzutost s vysokou hierarchií islamskou, neboť tato viděla v tom nevážnost ke Kaal v Mekce, kteráž jediná dosud těšila se- Šesti minaretům. Ale turečtí velební pánové nalezli velice jednoduchý prostředek, aby se mohli zas udobřiti. Uložili Ahmedovi, že imisí napraviti provinění své tím, že postaví u Kaaby minaret sedmý, což on také ochotně učinil. A důstojnost prvního ^ chrámu islamu byla zachráněna.
Předdvoří, do něhož vcházíme skvostnými, kdysi vyzlacenými vraty vzácné arabské práce, tvoří, jako u jiných vynikajících mešít, překrásné, vysoké a vzdušné, kopulkami opatřené arkády \- maurském slohu, jež se sbíhají v obrovský, pravidelný čtverhran. Předdvoří to jest dlážděno mramorovými deskami, uprostřed vypíná se roztomilá, k arkádám výlome hodící se studna s četnými výtoky, a před každým výtokem upraven jest kámen, na nějž usedají věřící, aby vykonali před vstoupením do chrámu obvyklá svá omývání.
Vnitřek nu šity činí dojem uchvacující. Celý chrám s rozkošnou hlavni kopulí, čtyřmi polovičními podle ní a čtyřmi menšími celými v rozích spočívá na čtyřech obrovských, arci trochu příliš mocných, handlovaných, mramorových sloupech o pětimetrovém průměru, kolkolem táhnou se as do třetiny celé výše rozkošné arkád}- s maur-skými oblouky, nahoře otevřené galerie tvořící, zdi jsou až do poloviny celé výše vyloženy překrásnými fayangemi, a ostatek tak jako hlavice sloupů vymalován, drobným sice a trochu křiklavým, ale velice přívětivým, jasněniodrýni a červeným vzorem, jenž blíží se vzoru spodních fayancových desk. A malba ta, ačkoliv poříz byla před 18 lety, jest dosud tak svěží, jako by byli malíři mešitu teprv včera opustili.
Okenice, jimiž dolení okna jsou opatřena, oplývají krásnou perskou   vykládanou   prací,   a   na iiých,  do zdi zapuštěných   tyčích  visí zase přečetné lustry téhož prostého tvaru jako v Aji Sofii s nesčetnými malými lampičkami skleněnými.
Mešita Ahmedova jest jaksi dvomi, officielní mešitou. Značné náměstí, jež prostírá se před ní, poskytuje dosti místa, aby slavnostní průvody co nejlépe rozvinouti se mohly, a to přispívá také k tomu, že veškeré náboženské slavnosti, při nichž objeviti se musí sultán s nejvyššími hodnostáři říše a kdy rozvinuje nádheru vpravdě orientální, odbývají se zde. V Ahmedii slaví se úředně bajram, asi tolik jako náš masopust, a k urban bajram, svátky našim velikonocím
(ne nepodobné, kdy zabíjejí se tisíce ovcí a koz, jichž maso rozdává se chudým, zde slaví se narozeniny prorokovy, mulid en nebbi, odtud vychází každoročně poutnička karavana do Mekky, a sem se zase vrací, přinášejíc pokaždé poslední pokrýv-
tku s největší svátosti islamské, v Kaabě umístěné, s černého onoho kamene, jejž sám archanděl Gabriel Abrahamovi byl přinesl, a na němž sedával praotec Adam ve svém stane. Arci posvátnou pokrývku tu vyměniti musila za novou, sultánem vždy darovanou. A přinesená pokrývka ta, jejíž pouhý dotek působí již zázračně, zavěsí se za všeobecného jásotu  fanatických davu v mešitě.
Však také nečiní vnitřek dojem chrámu, nýbrž spíše obrovské, velice přívětivé slavnostní síně.
A proto také zcela přirozeno, že Ahmedie jest z nejbohatších mešít. Nejen od jejího zakladatele, ale i od velmožů tureckých dostalo a dostává se jí královských vpravdě darů, jež uschovávánv jsou v truhlách, ve výklencích umístěných. Mramorový number jest co nejskvostněji tesán dle kabského vzoru, a nad ním vznáší se zlatá koruna se   zlatým   půlměsícem;   mihrab   vykládán   jest
drahými kameny, a s obou stran stojí nevídané bronzové svícny, na nichž trčí obrovské, aspoň stopu v průměru mající, ozdobné voskovice, sloupům podobné; sultánova galerie vypravena jest s nádherou neslýchanou; nejdrahocennější exempláře koránu spočívají na neméně drahocenných podstavcích; nádob zlatých a stříbrných jesl tu množství úžasné — zkrátka, neschází nic, co poskytnouti může přízeň velikých tohoto světa.
A třetí z nejkrásnějších mešit cařihradských jest m e š i t a S u 1 e j manová. Nezůstává v ničem za dřívějšími, jest stavěna nejčistším slohem saracénským podle Aji Sofie, držaná v žlutohnědém, elegantním tónu, oplývá všemi možnými poklady, a činí zase jako Aja Sofia dojem opravdového chrámu.
Navštívili jsme ji právě včas. Nastávalať bohoslužba. Poodstoupili jsme do pozadí a očekávali, co se bude clíti.
Zvolna scházeli se pobožní a stavěli se na rohože čelem k mihrabu. Pak vešel kněz, postavil se těsné k tomuto a modlil se zpívavým :m. /--i nedlouho srazili se všichni přítomní v řady a za monotónního zpěvu jednoho, jenž slál v popředí, a později /a zpěvu sborového, jehož účastnili se všichni věřící, klonili se až na zem, vzpřimovali se zase, padali na kolena, a z, vstávali, konajíce veškeré pohyby tak přesně a stejnoměrně jako řady vojáků na exeremé.
Pojednou vše umlklo, věřící modlili potichu,  a  počali  se  znenáhla  rozcházeti.
Jen několik jich zůstalo. Na otevřenou galerii vešel imam a počal huhňavým hlasem předčítati a vykládati místa z koránu.
Věřící byli vesměs jen mužové. Ženy musí držeti se v pozadí a nesmějí zejména žádnému vcházejícímu muži přejíti přes cestu. Stane-li se tak, muž musí se vrátiti ke studnám a omýti se /.nova.
Zde také poznali jsme, proč mezi rohožemi /ustávají prázdné pruhy podlahy. Každý věřící i sebe vznešenější sejme přede vchodem střevíce s nohou, nese je v ruce, a ocitnuv se na místě zvoleném, klade je zároveň s holí, s deštníkem atd. na prázdný pruh tento. Patrně by se věcmi těmi rohože znesvětíly.
Zmínky zasluhuje ještě velikolepá, ale bohužel uvnitř nevkusnými ozdobami znesvářená mešita Mohameda II. dobyvatele, která, vystavěna byvši záhy po dobytí Carihradu, s dvěma svými, arkádami obehnanými dvory, s turbou své zakladatele, v zahradě umístěnou, se svými školami, s byty pro studující, s nemocnicí, s noclehárnou, s kuchyní pro chudé a s lázněmi tvoří ohromný komplex, jenž obdiv budí nejen svou rozsáhlostí, ale i péčí, s jakou na potřeby studujících a chudiny pamatováno jest; dále H a m i d i e, elegantní, vzdušná, žlutě natřená mešita, kterou
lijící sultán Abdul Hamid r. 188(1 nedá! svého sídla, Yildiz Kiosku, byl vystavěl, a do níž za veliké slávy ubírá se každého pátku na povinnou pobožnost, sel am lik zvanou; a konečně Mešita B a j e z i d o v a poblíž seraskeriátu se skvostnými   arkádami,   v   nichž   plno   krámk
různými maličkostmi, zejména s nejrozmani-
:nci,  bez  nichž  žádný  Turek  obejíti
nemůže. Mešitu tuto lid nazývá mešitou holubí,
a to proto, poněvadž arkády její hostí ohromné
houfy holubu, které zde sám Bajezid byl usadil,
/ krmí se pravidelně ze základu jím složeného.
I.st to sice hezký pohled, když sluha mešity za
odměnu  několika krejcarů rozhodí dvě tři hrsti
zrní a přivolá tím sta a sta holubů, kteří, jako na
náměstí sv. Marka v Benátkách, usadí se jemu
i  vám na ramenou, ba i na hlavách, a tak  •
obklopí, že ani vykročiti nemůžete, ale jak velice
lim trpí ty skvostné arkády a zevnějšek mes:
jest jimi znečištěno, a nikoho nesmí ani napadnouti, aby pozdvihl proti nepleše této svého hlasu. Holubi jsou přímo posvátní, a lid nedovolil aby se jim ublížilo. Vždyť, touží-li kdo po m   aneb   oiiemoeuí-li   kdo,   spěchají příbuzní <lo   mešity   a   krmí   holuby   v   přesvčdčeuí,   že dojdou  takto  vyplnění   touhy  a uzdravení  ne-aého. Jsou jiné ještě mešity v Carihrade,  jež 1 uď k   vůli   architektuře   své   hodný   jsou   návšt« aneb prazvláštními jmény svými,   mnoho sli jícími, ale málo plnícími, pozornost budí. Avšak i z nich neposkytuje   ani zdaleka tolik zajímavého jako mešity shora vylíčené, ačkoliv ne-dna  z nich jest velice   pěkná,   ano  roztomilá. To však jest všem společné, že v každé vždy několik mlaďoučkých hochu, kteří, sedíce se skří-nia nohama před  stojanem  s  koraném,   učí se mu zcela hlasité   zpaměti,   neohlížejíce se ani Iio bohoslužbě ani po příchozích, a tak jsou za-
bráni v práci svou, že jsou slepi a hluši pro vše, co se děje kolem nich.
A ještě něco. V předních mešitách, které se těší knížecím příjmům, jsou truhly a skříně, do kterých boháči, mešitám těm přízniví, uschovávají své poklady, kdykoliv odjíždějí z města. A prosté truhly ty jsou proti krádežím tak bezpečné, jako pancéřové sklepy našich peněžních ústavů.
Mešity dělí se na dva druhy: veliké mešity, d ž a m i, t. j. shromaždiště, a malé, m e s d ž i d y, modlitebny, z kteréhož posledního slova povstalo Označeni mešita. Carihrad čítá nyni 227 džaniií a G64 mesdžidií, počet to zajisté imposantní. Minaretů jest u každé velké mešity několik, kdežto menší mívají jenom po jednom, někdy zcela prostém, dřevěném. Každý minaret má nejméně jednu pavláčku, některý až i tři, a s I volá muezzin pětkráte za den věřící k modlitbě. Jest to zvláštní dojem, když do vřavy pouličního života počnou s výše zaléhati huhňavé a zpívavé hlasy muezzinů, z nichž každý namáhá plíce seč jen jest, aby překřičel muezzina sousedního. Avšak, jaký to rozdíl proti velebnému hlaholu zvonů chrámů křesfanskýchl
XIII.
Bazary. Chány.
Když chystal jsem se na cestu do Orientu, a hlavou mou honily se nejvábnější představy všeho toho, co doufal jsem tam poznati, hleděl
bazáru cařihradskému. To město výkladů a krámů s obrovskými spoustami nejskvostnějších výrobků orientálního umění a řemesla, o němž mluvil s nadšením každý, komu popřáno bylo je poznat', vábilo mne kouzlem neodolatelnýív. A proto takt, sotva že rozhlédli jsme se jen trochu po velezajímavém sídle padišahově, spěchali jsme do vyhlášeného tohoto střediska cařihradského obchodu.
Na značné výšině, do níž vybíhá střed východního konce starého Stambulu, šíří se obrovský soubor budov a klenutých podélných síní, jenž tvoří nejdůležitější tržnici města. Již otevřené , k velikému bazáru vedoucí, jsou plně ob-sazeny bezectnými obchody. Avšak ve vysokých, překlenutých a horním světlem opatřených ulicích bazára velikého umístěno jest tolik set, ba tisíc výkladů, krámů a krámečků se vším možným zbožím, a ulic těch jest tolik, že bez vůdce- nelze se v nich vyznati, a že zablouditi tam, jest zcela snadno možno.
Bazár založen byl samotným Mohamedem II. po dobytí Carihradu. Byla to však původně, jako většina domů cařihradských, jen budova dřevěná, která po dvakráte se všemi zásobami zboží až do základů vyhořela. Proto ve století Will, započato se stavbou budov kamenných. Nejprve vystavěny mohutné, čtyřhranné sruby o čtyřech vratech s rozsáhlými dvory a s ark.i-dami kolem dvorů těch, kdež jednotlivá řemesla uvelebila se se svými dílnami a výrobky. A poblíž mim těchto usazovaly se znenáhla dál a dále jiné obchody a dílny, až povstaly z nich konečně
vch koulfl Evropy.                                                                      7
celé dlouhé ulice, jimž sruby ony byly, abych tak řekl, krystalisačními body. A aby pak čeleno bylo nepohodě a aby dosaženo bylo větší bezpečnosti, překlenuty postupné jednotlivé ulice, celek takto vzrostlý obehnán pevnou zdí, jež stala se v oporou novým krámům, zeď opatřena četnými velikými i menšími vraty, a bazár byl v nynější své podobě do jisté míry ustálen, nehledíme-li k veliké té dřívější části jeho, která zemětřesením r. 1894 úplně zničena, a následkem toho z obvodu bazaru vyloučena byla.
Veliký bazár tvoří nyní nepravidelný čtyřhrau, a rozkládá se na prostoře o několika tisících čtverečních sáhů. Dříve rozlišovaly se v něn livá řemesla a obchody co nejpřesněji. Bylť tu bazár zlatníků, zbrojířů, knihkupců, obuvníků, krejčů, čepičářů, kožešníku, kobercářů, antik . a tak dále, ano i bazár vetešníků, velice negusti-osně sice, ale dosti tref               v" bazár zv
Avšak rozděleni toto 1 éře znenáhla úplní za Vetřelci z jiných oborů zmocnili se s počátku tu i tam uprázdnených krámu, a počali prorážeti sevřené dříve šiky řemeslníků a obci odníku těch. A zejména od dob hrůzného zemětřesení, jež dne 10. července r. 189-1 celé ulice bazáru pobořilo a sta a sta lidí ve zříceninách jejich pohřbilo] dřívější sourodnost jednotlivých ulic až nápadní se tratí. Neboť zemětřesení ono            áilo četní
kupce tak, že horempádem vystěhovali se nejen do sorsedních ulic otevřených, ale i daleko odsud do Galaty, ano i do Pery. A proto také mimo to tolik mezer v jednotlivých ulicích, tolik prázdných, uzavřených krámů.
DR   JI                  : BA: CARIHRAD
Pobořené části, když nikdo neničí se !: tonni, aby postavil je znova, vyloučeny, jak již řečeno, zcela jednoduše z bazáru, jenž proti nim pak z uzavřen.
Jediný jen z bazarů, jenž však nalézá se da-eko mimo obvod bazaru velikého, zachoval dřívější celistvost svou, jíž netroufal si dotknouti se žádný příslušník jiného oboru. A sice 'z příčin na snadě jsoucích. Jest to velezajímavý bazár egyptský, Misr Čarši, kterýžto za mešitou Jcni Džami na cestě k velikému bazáru zaujímá dlouhou, klenutou, přitemnělou místnost, tunelu ne nepodobnou, v níž od dávných časů usazeni jsou výhradné orientální drogisté. A věru, nedivím, že nikomu z jiného cechu se k nim necl Ty spousty více méně drahého koření, jež středo-
ilatil orientu těžkými penězi, veškerá ta vzác- . ná dřeva, jimž daří se jen na horkém východě, drogy a medikamenty, přírodou neb uměle vyrobené, ty bezčetné oleje, barvy, kořínky, a zejména slavné voňavky orientálni, jež těší se takové oblibě žen tureckých, vydávají vůně a zápa< přímo omanmjící. A z voňavek všem ostatním vévodí olej růžový, jenž proniká i cínové a křišťálové lahvice, v nichž jest uschován, a hlavně nejvydatnější druh jeho. attargul zvaný, jehož jediná kapka stačí, aby na léta pronikla látku, jíž se byla dotkla. A proto také v bazaru egyptském panuje ovzduší, jež nervy každého člověka ■sou. Veškeré ty pronikavé vůně a zápachy spojují se v dusných, nevetraných místnostech v celek, jemuž dovede odolali jenom nos zvláště vyškolený. K tomu to dušené s\ ětlo, jež zaprá-
šenými, po staletí --nad již nečištěnými, tlustými okénky v kleni ě do přítemnělé místnosti vniká, pak ti výhradně orientální, klidní, brejlati prodavači v dlouhých řízách a s dlouhými vousy, kteří před svými výklady se zkříženýma nohama sedí a chvílemi černou kávu srkají, a kon< ty zvláštní odznaky nade krámy, jež na místě nápisů jednotlivé obchody označují: tu obrovské pštrosi vejce, tam objemná želva, jinde loď dopodrobna provedená, nebo vycpaný krokodýl atd. — věru, že nebylo by divu, kdyby připadlo na\-štěvovateli, že ocitl se náhle v shromáždění dověkých alchymistů, kteří sešli se tu s výrobky svého umění, aby uspořádali po chvatném zvyku moderním odbornou svou výstavku.
A když, vystoupivše opačnou bTanou, oddechli jsme si na volném vzduchu klikatiny ulic a uli-
k, které vedou odtud do velikého bazáru, procházíme učiněným špalírem řezníků, zelinářů a ovocnářů, pak okolo celých spoust čibuků, vykládaných Špiček na doutníky, narghile, kovového a hliněného nádobí, růženců a květin, až dostoupíme řady antikvářů, kteří vedle starých a nových, pravých i padělaných orientálních prací kovových, porculánů, fayancí, zbraní, reliéfu atd. prodávají překrásné výšivky jihoevropské a asijské, a skvost-koberce dalekého východu.
Sotva že ocitli jsme se v obvodu jejich, již chopil -se nás mladý muž vyřčené orientální tváře, jenž s příšernou přímo výmluvností zkoušel na nás jeden evropský jazyk po druhém, nabízeje se nám za průvodčího. Nejprve spustil jakous nemeckou hatmatilku. na niž, jak  se samo sebou rozumí,
jsme nereagovali. Pak španělsky, anglicky a konečně francouzsky, a mluvil tak líbezně a zval tak roztomile ku návštěvě antikvářů, kteří stejně roztomile nás ks vstoupení pobízeli, že nebylo možno odolati.
„Ach, prosím, vejděte. Nemusíte ničeho koupili. Račte si jen vše prohlédnouti, a budeme šťastni, uznáte-li jen, že zboží naše jest opravdu tté a laciné" — šveholili nejsladšími tóny, a přinášeli a rozkládali neúnavně, co zdálo se jim pro nás nejvhodnější. Ztrávili jsme v jednotlivý krámech třeba hodinu, prohlížejíce za účelem orientování se věci, jež nás zajímaly. A kdy/ opouštěli jsme výklady, nekoupivše praničeho, a odkázavši- obchodníka na dobu odjezdu, kdy rozhlédnuvše se na všech stranách, rozhodneme se teprv o svých nákupech, vyprovázeli nás stejně zdvořile a stejně roztomile, prosíce jen, abychom pak na ně nezapomněli.
A tak dařilo se nám v Carihrade všude, kamkoliv jsme vešli. Vzpomněl jsem tak maně některých domácích našich obchodníků. Vstoupil jsem kdysi do skvostného krámu v jedné z nejpřednějších ulic pražských, v němž nebylo právě žádných koupěchtivých, a pravil jsem lined při svém příchodu, že maje vyhlédnouti pro přít z venkova k žádosti jeho nějaký dárek, jejž po-ival pro ženícího se soudruha, chci se dnes-jen orientovati. Obklopilo mne ihned několik elegánů, kteří přinášeli bezpočetné věci, z nichž však žádná nezdála se mi dost vhodnou. Poznu-menal jsem si některé a prohlásil jsem' ki že dopíšu svému příteli a že po případě přijdu za
lOi
A tu počali mi do íilouvati, abych jen zakoupil na jejich zodpovědnost to neb ono, ujišťujíce mne, že přítel můj bude volbou mou zajisté nadšen. Avšak když trval jsem na svém rozhodnutí, elegánové se rázem změnili. Jeden s potlačovaným vztekem odšoupl předmět, jejž byl na pokraj pultu postavil, a pravil úsečně: „jak se líbí". Druhý obrátil se ke mně zády, třetí usmál se impertineutně, čtvrtý počal polohlasně pískati, a ostatní četný personál utvořil nepravidelný špalír, plný němých posměšků, jímž bral jsem se jako za onoho času odsouzený voják, ,ulicí". Všechna dřívější zdvořilost byla tatam, a já ubíhal ze dveří ven, v duchu slyše veškeré ty jedovaté poznámky, jimi.             intní" personál odchod můj asi pro-
vázel, piřsahaje, že nebudu nikdy více dary pro přítele „vyhlížeti". A co jsem se jich navy-hlížel v tom poloasijském Cai              a jak rozto-
mile propouštěli a vyprovázeli mně všude. \ cítil jsi m pak morální povinnost, abych v každém z oněch krámu zakoupil nějakou památku.
A u nás? Za nic na světě nevstoupil bych již do onoho skvostného krámu pražského, jemuž vyhýbám se vždy s posvátnou hrůzou na sto honů.
Avšak vraťme se zase ke svůdným obchodníkům cařihradským.
Přečetné ty vábné krámy a výklady, jež třeba minouti, nežli vejdeme do velikého bazaru, jsou toho příčinou, že s napětím stále větším hledíme mu vstříc, ale že také, vstoupivše konečně do něho, nemůžeme se ubrániti jistému — zklamání. Oče-
(kávali jsme veletrh nejzajímavějšího a nejskvostnějšího orientálského zboží,  ale nalézáme zboží
toto v množství poměrně dosti nevalném, jež tratí se téměř v tuctových výrobcích evropských, hlavně německých továren; očekávali jsme oma-mující ruch proudících davů, ze všech konců světa pocházejících, a shledali jsme při opětovných návštěvách svých síně poloprázdné, klidné, ba ospalé; očekávali jsme krámy, kupujícími stále přeplněné, a minuli jsme relé řady obchodů, v nichž majitelé a jejich personál sladce podřimovali.
A k tomu bazár třeba navštíviti jen od pondělka do čtvrtka. V pátek neotvírají krámů svých Moslemové, v sobotu Židé a v neděli Křesťané a Arménové. V tyto tři dni život v bazáru jest tudíž tím ochablejší. V ostatní pak jeví zvláštnost ostatně zcela přirozenou. Před evropskými my kupí se vychodozemci, zejména všelijak zahalené Turkyne, jež francouzské, anglické a německé tovary uvádějí v extási, kdežto výkladům orientálním věnují pozornost svou hlavně Evropané.
A další zvláštnost. Obchodník turecký a i perský klidně před krámem svým, nevšímá si kolemjdoucích, a ujímá se s největším klidem prodávání, když koupěchtiví se dostaví. Ale Řek, Armén a Žid vybíhají stále z krámů svých, a s nejlíbeznějšími úsměvy s nejlahodnějšími slovy vábí kolemjdoucí k návštěvě. Turek jmenuje cenu předmětu, na nějž se tážete, v piastrech, přepo-klidně nabídku,ve francích učiněnou,napiastry tuha pomocí prstů, a odpoví pak krátce: ,,ne", i rvaje na ceně, již patrně příliš do výše nevyhnal, aneb sleví jen nepatrný obnos. Řek, Armén a Žid
vyřknou cenu patrně daleko přehnanou, ohrazují se co nejroztomileji, když nabídnete jim třetinu, ale přijmou za nedlouho polovici ano i méně, omlouvajíce povoluost svou tím, že ČUJÍ tak, poněvadž jde o první obchod s vámi. A když přijdete po druhé, poněvadž jste koupili u nich již di
Co jest opravdu nad jině vábné, a co zaujme ihned každého, jsou hedvábné látky, hlavně z Brassy, neobyčejně jemného a měkkého tkaniva, a zejména pak asijské lidové výšivky všeho druhu. Ty nezvyklé a přece vkusné kresby, ty nádherné, neobyčejně živé, zlatem a stříbrem promíchané a přece co nejlépe sladěné barvy, a to pilné provedeni vylákají lak mnohý napoleon z kapsy. Ale nejskvostnější jsou přece jen sklady kober« a antikvářů. Koberce ze všech konců Asie, koberce perské« z Ferrachami, Chorazámi, Paghe-stánu, Chirasu, Buchary, Senný atd., kobejce maloasijské ze Smyrny, Ušáku, Gördesu, Byrky-lynm, Kasaku, Marašu a z jiných zřídel průmyslu toho, jichž neslyšeli jste dosud nikdy jmenovati. uchvacují vás krásou svou. Jsou hedvábné neb vlněné, nové neb staré, poškozené neb nedotknuté, ale všechny mají nevyrovnatelný lesk, jímž zejména kusy starší se vyznamenávají, a živost, ale spolu i soulad barev a kresby, že plni obdivu nemůžete se od nich odloučiti. A konečně: ceny nejsou příliš přemrštěné. Porovnáte-li je s cenami, které se za ně u nás požaduji, užasnete někdy přímo. Arci, kdyby nebylo jen toho transportu a těch cel.
A což ty výklady antikvářů! Perletí, drahými dřevy, kameny a kovy co nejuměleji vykládané
kusy nábytku, skvostné, uměle ryté a zlatem a stříbrem r^roložené staré zbraně, velikolepé vy-řezávaniny v dřevě i v slonovině, obdivuhodně provedené, překrásně pracované arabské a indické nádoby, ample a lustry bronzové, mosazné a stříbrné, uměle ryté a emailované, staré orientální porculány a fayauce, kusy tak • mistrovské prohlížejíce je, z obdivu nevycházíte, stará skla a bezectné jiné předměty uměleckého průmyslu, jež každému museu sloužily by ke cti, zaujímají vás tak, že ani nepozorujete, jak kvapně ten čas ubíhá. Věru, že zde mnohý as v duchu lituje, že není milionářem. Já aspoň jsem litoval.
Ale ostrého oka a veliké zkušenosti arci nesměl by takový milionář postrádati, sice mohl by snadno za drahé peníze nakoupiti bezcenných padělků. —
Veliký bazár otvírá se každodenne o 9. hodině ranní a zavírá již o 5. hodině odpolední. Hlídku konají v něm zvláštní hlídači, bekčisové zvaní, kteří tvoří celý, značný sbor, a podléhají rozkazům hlídače vrchního, bekčis-baši. Hlídači tito procházejí veškeré ulice bazáru c »I západu slunce do východu, opatřeni jsouce svítilnami, a nikdo mimo ně nesmí tam za noci zůstati. Zejména pak nesmí žádný obchodník ve svém výkladu přenocovati, neb světlo rozdělati. Bekčis-baša jest za bezpečnost bazáru zodpověděn, a vybírá od obchodníků určité poplatky, z nichž sbor hlídačů se vydržuje. A bezpečnost jest prý v bazáru naprostá. Přes to, že mnohé krámy hrubě ani se nezavírají, náleží krádeže za noci k událostem neslýchaným.
Bazary cařihradské jsou dvojího druhu. Kryté, jež nazývají se b e s e s t á n od slova bes, plátno, jež původně tvořilo jejich kryt, a nekryté, č a r š i zvané, jež nalézají se nejen kolem velikého bazáru   ale i  na jiných různých stranách   města.
Blížíme-li se velikému bazáru, pozorujeme tu i tam více méně mocné, co nejpevněji stavěné, pevnůstkám podobné, starobylé budovy, zpravidla čtyřhranné a na všechny strany volné, v nichž panuje stále život přímo mravenčí. A zejména přicházíme-li od nového mostu ulicemi usun-čarši a m e r č a n - č a r š i, mineme jich celé ŕad\-. Jsou to známé karavanseraje neboli h a n y, správně chány, kteréžto sloužily a slouží doposud k ubytování cizích kupců a ku přechovávání jejich zboží, ačkoliv dnes hlavně kontory a stálými skladišti vyplněny jsou. Hany tyto jsou stavěny skoro vesměs stejným způsobem. Zevně malá, ne příliš četná zamřížovaná okénka v metrových zdech, uvnitř pak veliký dvůr, obehnaný podloubími a arkádami, jež probíhají všemi patry. V přízemí jsou obrovské místností na zboží, a v jednotlivých poschodích celé řady malých pokojíků, celám podobných, jichž dvéře vycházejí do arkád. A zde usazují se na nedlouhou dobu kupci, z celé Asie přicházející, se svým často velice drahocenným zbožím, aby prodavše je hlavně překupníkům, vrátili se s výtěžkem zase do dalekého domova. Každý obdrží takový více méně čistý pokojík, prázdný všeho nábytku, v němž musí se uvelebiti, jak nejlépe mu možno. Ale asijští kupci mnoho pohodlí nepožadují.  Hamalové přinesou zboží jejich do
pokojíka, za dne kupec zdrží se doma jen v určité ■hodiny, a v noci vyspí se na některém koberci. Studna ve dvoře poskytne mu vody k umytí, .1 skromným potřebám těla vyhoví bezčetné turecké kuchyně, kolkolem všude roztroušené, a nevyhnutelné kavárničky, v nichž káva vždy čerstvá a výborná.
Poplatky z pokojíků těch jsou mírné, a to jediné, co kupec dostane návdavkám, jest nevyhnutelný v Orientu hmyz. Staré budovy ty jsou prolezlé vším možným, starousedlým hmyzem, jenž nastěhuje se vždy také ihned do budov nových. Ale Turky a asijské jich hosty, jak se zdá, moc neženýruje. V kavárnách a v hospůdkách iispoň viděl jsem často za plného dne velice oty'é šváby a rusý procházeti se i po stolech hodujících, aniž tito si jich valně povšimli. Nejvýše že v plném klidu shodili příliš dotíravého pária takového se stolu.
Největší a nejzajímavější ze všech hanu jest obrovský Valid é-h ?■ n v rohu mezi ulicí ü s u n č a r š i ačakmakčilar jokušu umístěný, kterýž vystavěla v 17. století matka jednoho /. nejbídnějších vladařů tureckých, sultána I b r a-1) i ni a, jenž za vzbouření janičarů s trůnu svržen a ve vězení zardousen byl, Kossern zvaná. Ve velice" rozsáhlém dvoře nalézají se dvě pěkné -tudnice, stromy obklopené, a modlitebna, a všechny čtyři strany jsou vyplněny arkádami, v nichž hemží se stále kupci zdaleka přišedší, '/de jsou mimo jiné také největší sklady uejkrás-ích perských koberců, které však cizinci nejsou  tak  přístupny  jako  ve velikém  bazáru.
Prodávat se zde jen ve velkém. Ale přes to jest han návštěvy hoden, neboť život, od časného ráno do noci v něm panující, poskytuje jak nezvyklými zjevy kupců, tak i zvláštností zboží zde nahromaděného podívanou, jíž není tak hned jinde rovno.
XIV.
Selamlik.
Náleží k nevyhnutelným povinnostem sultánovým, aby každého pátku odebral se slavnostně do .nešitý ku vykonávání modlitby. Ode vždy sultánové konali povinnost tuto tím způsob. že u skvělém průvodu brali se ze sídla svého do některé vynikající, a často dosti vzdálené mešity cařihradské. Panující nyní sultán Abdul Harn i d II. zavedl ve věci této jiný pořádek. Nešťastný konec bezprostředních předchůdců jeho, A b dul a Azize a M u r a d a, naplnil jej, jak se zdá, závažnými obavami před možnými atentáty, a proto, zvoliv Yildiz Kiosk neb vlastně Kiosk, to jest palác hvězdový, skvělou to budovu, Abdul Azizem vystavěnou, za sídlo, jež opouští jen za řídkých příležitostí, vystavěl v letech 1885—86 jen několik set kroků pod palácem tím nevelkou, ale elegantní mešitu o jednom minaretu, již dříve zmíněnou H a m i d i j i, ve které této své povinnosti dostává.
Yildiz   Kiosk vypíná  se   na   rozkošném návrší, od hladiny Bosporu do výše 150 metrů
UR. JOSEľ ŠTOLBA: CARIHRAD
vybíhajícím, jež ovládá celý okolní kraj. Palác obklopen jest parkem, kterýž sbíhá až skoro k paláci Čiraganskému, do něhož vede odtud přes silnici, je dělící, mramorový, krytý most.
Yildiz Kiosk, prostému turistovi arci nepříst upný, jest nevelká, pěkná, ale zase okrasami skoro přeplněná stavba, na niž bojují různé slohy, a obsahuje v přízemí čtyři nádherné přijímací síně pro různé třídy osob, k audienci připuštěných, a v prvním poschodí skvostnou ložnici sultánovu, několik neméně skvostných salonů, a veliký, bohatě vyzdobený sál, v němž za předsednictví sultánova konají se občas důležitější sezení ministerské rady. A za palácem roztroušen v parku celý houf velikých i menších budov, jež hostí více nežli objemný harém sultánův, obklopený nejskvostnějšími, přímo báchorkovitými zahradami, a spojený s malým nádherným divadélkem, v němž také náš Ondříček již před sultánem, hudby velice milovným, k největší jeho spokojenosti opětně byl koncertoval, pak různé jiné paláce, jízdárnu, museum zbraní, byty dvorních úředníků, konírny atd., což vše kolkolem obehnáno jest prevysokou zdí. A vše to sklání se po mírném svahu k Bosporu i k městu, a poskytuje nevyrovnatelný pohled na celý, odtud jako za-ii.žený Carihrad, na lesknoucí se Bospor, na modravý kontinent asijský a na nekonečnou plochu Marmary, v jejímž pozadí nejistě rýsují se obrysy 1 "sirovu princů.
Pečlivě upravená' silnice vede od hlavního, železného portálu, pěkné kované práce, okolo Jla-niidije do města, a mine po pravici právě proti
„O
vchodu Hamidije nevelký, jednopatrový domek, jenž jest sultánovým vlastnictvím. A v domku tomto obcují Selamliku veškeří cizinci, kteří opatř li si povolení k tomu, jsouce zde na nějakou tu hodinu hosty sultánovými.
Povolení to opatřiti třeba prostřednictvím příslušného vyslanectva. Rakouské jest vyjíme ve věci této velice liberální. Odevzdal jsem prostě pas, jenž arci musí býti podle všech předpisů stvrzen a vidován, s předepsaným poplatkem pěli franků za osobu ve prospěch chudiny, do „širší" naší vlasti příslušné, našemu průvodci, a ten beze TŠech dalších okolků přinesl mně elegantní, francouzské pozvání, abych zúčastnil se s chotí a slečnou tou a tou ceremonie Selamliku, která 1 se odbývati v Hamidiji příštího pátku o 12. hodině polední.
Zato vyslanectví německé jest velice rigorosní. Sblížili jsme se v Carihrade náhodou s velice vzdělaným a roztomilým medicinálním radou z ]»■ ďan, jenž pak s chotí svou probíhal s námi resid< sultánovu, divě se  tu ob  tu chvíli, že setkal s Cechy, kteří jsou zcela jiní, nežli jak líci je německé jeho listy. A ten musil odíti se od hlavy (k patě černě, nastrčiti do knoflíkově dírky salonního kabátu řetízek s celou řadou miniaturních řádů, usednouti na loď, zajeti clo Therapie do letního sídla německého vyslance a představiti co nejuctivěji, načež, když shledáno, že jest schopen,  aby důstojně representoval německou velmoc před  tváří sultánovou,  obdržel po složení předepsaného  obolu   pozvání  stejného  s  naším znění. A nám ani nevzkázáno, že třeba se dosta-
viti v salonním úboru. Proto také, spoléhaje se, že budeme uzavřeni v domku s nevelkými okny, tak že bude sultánu popřáno, pokochati se pohledem leda jen na nadšené naše tváře, odebral jsem se tam v toiletě cestovní, která arci valně odlišovala se od uniforem a černých kabátů a fraků, tam znenáhla se shromáždivších. Ale na štěstí nebyl jsem sám. Vévoda Borghese, tedy muž z lože nepoměrně ušlechtilejšího nežli já, jenž, nalézaje se na svatební cestě, byl se ubytoval v tomtéž s námi hotela, arci v prvním, neslýchané drahém poschodí, kdežto my, nevévodové, obývali nepoměrní lacinější, ale ne o mnoho méně elegantní pokojíky v poschodí třetím, dostavil se v toilette ještě světlejší, nežli byla moje, což patrně jest důkazem, že liberálních vyslanectví jest v Carihrade více. —
Daleká jest cesta z Pery k Yildiz Kiosku, ale velice zajímavá. Projedeme několika ulicemi, a z ncjevropštčjší čtvrti cařihradské jsme pojednou ve světě zase čistě tureckém, v předměstí F y lití y k 1 y. Hlavní ulicí, jež táhne se paralelně s břehem Bosporu, vede tramway od nového mostu galatského až daleko za p a 1 á c Č i r a g a n s k ý, do vesničky Or t ak j öl, obydlené Armény a Židy, kteří v pečlivě vedených zahrad pěstují zeleninu a ovoce pro trh hlavního města; zde těsně na břehu vypíná se nevelká sice, ale rozkošná mramorová mešita Ortakjoíská, matkou Abdul Azizovou vystavěná, pravý to skvost tureckého stavitelského umění.
1'yndykly stoupá po dosti příkrém svahu do výše, a  oplývá   úzkými,   klikatými  uličkami,   plnými
nejzajímavějších tureckých, více méně sešlých domečků a domů. A jak poutavý poskytují pohled! Jeden vystupuje z řady, jiný ustupuje nazad, a ve všech plno prapodivných, obvykle zahradených a nad sebou vystupujících arkýřů, pavlánů a oken, a v nejednom, v přízemí, dřevěná podloubí, tu i tam plátnem zahlazená. A v uličkách těch jen čistě turecké postavy v krátkých spodkách se známým pytlem vzadu, se široce převázaným pasem, s vestou, rukávy opatřenou a s turbanem na hlavě, strašidelně zahalené ženy a celé houfy stejně jako u nás rozpustilých dětí.
Pak zahýbáme do hlavní ulice, obdivujeme se zadním, nádherným portálům paláce Dolma Bagdže, a již nalézáme se v dalším předměstí, B e ž i k t a š i, od Fyndykly nikterak se nelišícím. Zde prý Mohamed II., když konal poslední přípravy ku dobytí Carihradu, dal vystavěti osmdesát plochých galér, a dopraviti je ohromnou oklikou po pevné zemi do nejzazšího kon.-e Zlatého rohu, aby i s této strany voje své na Stambul hnáti mohl, a zde také hrob tureckého národního hrdiny, korsára Chaireddina Paši, který v XVI. století celé Středozemní moře hrůzou a postrachem naplňoval.
Ulice, tou dobou všecka rozkopaná tak, že přivolala mi rázem na paměť drahou naši matičku Prahu, vede až k paláci Čiragánu, a vybíhá pak odtud podél nádherného císařského paiku Y.ldiz-ského Kiosku s pravé, a sešlého parku veřejného s levé strany nahoru k sídlu Hamidovu.
A dnes ulice ta hemžila se povozy i pěšími, kteří spěli k Selamliku. Povozy, od nejelegantnějšího
OŘ.  JOSEF ŠTÔI BA: CARIHRAD
landauru pařížského až z přístavu galatského, předjížděly se vesele, a zastavovaly opodál Hamidije, přivážejíce přečetné účastníky. 1'olicie uzavřela celý prostor od paláce císařského až daleko za Hamidiji, a propou-štěla jen kněžstvo, lířcdnictvo, důstojnictvo a cizince, jež poznati bylo lze již zdaleka dle toho, /.e na kozlíku vedle vozky seděl kavas z některého vyslanectví. Kavasové ti zapůjčují se totiž na požádání hostům z domova, aby příjezd jejich byl tím slavnější.
Zato však hd cařihradský byl tak daleko zatlačen, že nebylo ani možné, aby něco z průvodu sultánova spatřiti mohl. Musil spokojiti se jen pohledem na cizí hosti a na vojsko,a posloucháním hudby vojenské.
Zajeli jsme přímo k domku shora již zmíněnému a vešli jsme. Několik pokojů v prvním poschodí za sebou běžících, s okny k Hamidiji obrácenými, vyhrazeny jsou cizincům, kteří jsou tu po několik hodin hosty sultánovými. Ale i zde se hosté ti zase roztř.dují. Do dvou předních pokojů mají přístup jen diplomaté a hosté krve modré, třetí velká síň pak slouží ostatním účastníkům krve sprostší. A hosté z prvních dvou pokojů se nekontrolují. Jako by měli na čele šlechtický neb diplomatický punc, vedou je hned od přízemku i iřímo clo pokojů těch. Zato hosté z pokoje třetího, /. formanky abych tak řekl, musí prokázati právo ••vé ku vstoupení.
V pozadí, nedaleko dveří, stál u stolu, různými papíry pokrytého, elegantní, od shora dolů cino-orovy a zlatem ošňůrovaný adjutant sultánův,
po  nejmizernější  fi
tulných
jenž co nejdvorněji sice, ale také co nejbystřeji prohlédl každého příchozího od hlavy k patě, jako by pátral, nechová-li v kapsách nějakou zkázonosnou zbraň,anení-li opatřen fotografickým aparátem, jejž přinésti dovoleno není snad proto, poněvadž nevinný zevnějšek jeho mohl by ukrývati nějaký pekelný stroj. Odejmul nám pozvání, zapsal nás do nějaké knihy a poukázal k oknu m.
Jat: již praveno, byl elegantní a nladý, ale tví skoro nehezké. Zato však důstojník, jenž v předních pokojích hosty přijímal, a chvílemi k našemu na návštěvu přicházel, byl neobyčejně krásný. Atletická postava vězela ve skvostné, světlemodré a stříbrem pokryté uniformě, sametové oči jeho zářily jako dva démanty, jemná pleť s růžovým nádecnem, že každá dáma mu ji záviděti mohla, prozrazovala patrně, že vojenské námahy na něj asi valně nedoléhají, a koketní, černý vous zpola zakrýval usměvavá, svůdná listo, z nichž při každém úsměvu zasvítily překrásné zuby, jako ze slonoviny řezané. Věru, tik hned neviděl jsem muži- sličnějšího, Však také přítomné dámy věnovaly mu více pozornosti nežli celému Selaniliku. Každé jeho vstoupení působilo na ně jako elekl rieka jiskra.
Byli isme o půl desáté již na místě, a zdařilo se nám tudíž, obsaditi pohodlně jedno z pěti oken, odkudž celý ten prostor od Yildiz K:osku až za protější park přehlédnouti jsme mohli. A to bylo naše štěstí. Neboť přípravy, jež děly se před a okolo Hamidije, ukrátily nám aspoň trochu nekonečné to čekání, nežli dočkali jsme se padišaha.
Rozliled odsud byl úchvatný. Po levici, opoda ve výši nádherný palác, obehnaný vysokou zdí, před námi elegantní mešita Hamidova.. ohrazena železným zábradlím, jež uzavírá pěkné, stromy vroubené předdvoří, a vpravo za ní rozkošný rozhled přes Bospor s velezajímavým Stambulem v pozadí.
Nedlouho po našem příchodu dostavila se kavalerie, hulám s dlouhými píkami na překrásných, vesměs bílých koních, a obsadila zmíněný již veřejný park, jenž proto snad nazývá se parkem, poněvadž jeví veliký nedostatek stromů. Huláni rozestavili se ve dvou řadách na nejparnějším slunci, a nehnuli se až po ukončení ceremonie okolo jedné hodiny. Uzavírali a chránili patrně celý prostor proti městu.
A nyní přicházely jeden sbor vojska za druným, každý s hudbou svou, a obsadily veškeré ostatní strany až po obradní zeď paláce. Nejprve infan-terie, statné, vysoké to postavy v stejnokroji, jenž připomínal naše bosňáky, s fezy na hlavách. Ti stanuli ve čtyřech řadách, pod námi. Pak dostavili se zuavové, drobnější to sice hoši, ale neobyčejně svižní. Mč'i zelené turbany, modré krátké kazajky, a červené turecké spodky s vysokými kamašemi. Brali se kvapným krokem k paláci, a obsadili celou protější stranu až k Hamidiji. A naposled přišli mariňáci ve světlejších modrých úborech a vyplnili prostor po naší straně až ke kiosku.
Ale co působilo přímo komicky! Před každým oddílem šla za hudbo.i četa trubačů, kteří drželi trubky stále asi na dva centimetry vodorovně
8»
od úst tak, aby je každým okamžikem ke rtům přitisknouti mohli.
A každý oddíl měl čtyři zelené, prosté prapo-. y se zlatým půlměsícem uprostřed, jež však ani zdaleka rovnati se nemohou praporům našich pluků.
Nyní byl celý, nepříliš veliký ten prostor, jímž sultán přijeti měl, na všech stranách obsazen čtyřmi řadami vojínů.
A jakmile tito ocitli se na vykázaných místech, nastal mezi nimi docela nenucený život. Důstojníci sestupovali se uvnitř uzavřeného prostoru, a vojáci počali páliti cigaretu za cigaretou. A poněvadž bylo velice horko, obcházeli řady jejich soudruhové s velikými měchy na zádech, jež dole při levé straně opatřeny byly kohoutky, a naplňujíce přinesené koflíky vodou, napájeli žíznící.
ítady vojska ponechaly neširokou cestu, k měsl ľ otevřenou, a tou sjížděli se neustále účastníci. Nejdříve důstojníci, vysocí i nižší, se zlatými epaulettami a s bezčetnými řády, kteří vcházeli do předdvoří mešity, a v hloučky se tam sráželi. Pojednou však otevřely se řady ty na straně k parku a jako do cirku vjelo v největším trysku asi 20 pískem naplněných vozíků se zapraženými mezky, rozjely se po celé cestě až k paláci, a vysypavše v největší rychlosti obsah svůj, zmizely se stejným kvapem. A za nimi zavřely se zase řady vojáků jako neprostupná zeď.
S vozíky byla vběhla malá armáda dělníků, kteří v několika okamžicích písek stejnoměrně po celé silnici rozhodili. A sotva že tak se bylo stalo, objevilo se několik mužů s krátkými hadicemi,
■
DR. JOSEF ŠTOLBA: CARIHRAD
kteří, připevnivše tyto k hydrantům, zase eo nejrychleji postříkali rozhozený písek, al y vyvarováno bylo prachu.
A když celá cesta byla takto upravena, počalo sjížděti se kněžstvo. Staří i mladí, většinou otyli pánové v bílých, hnědých, žlutých i světle modrých řízách. Každý'měl sluhu na kozlíku, mnohdy nemálo křiklavě oděného, a každý sluha držel pod ramenem kobereček svého pána, na němž tento v mešitě se usazuje. A tak bylo i u oněch hodnostářů, kteří tak jako knčží, vcházeli do mešity. Za každým sluha nesl koberec jeho.
Znenáhla naplnila se takto mešita a její před-dvoří.
Pojednou přivedeno deset nádherných, arabských ořů, které postavili po pravici naší na | cesty tak, že tvořili špalír ke vchodu do mešity, v zápětí za nimi objevilo se deset mladých důstojníků v rňzivýcn stejnokrojích a s náležitým průvodem, kteř' tvořili učiněné stupáuky od vysokého, as 22tiletého mladého muže až po hošíka as lOtiletého. Prsa jejich pokryta byla řády, a okolí jejich prokazovalo jim zvláštní úctu. Byli to princové z krve císařské.
Dlouho dal sultán na sehe čekati, a nezvyklé to divadlo pod námi bylo by nám dosti zkrátilo čekání, kdyby nebylo nám slunce nemilosrdně pálilo do okna. A když stáhli jsme záclonu, remonstro-valo publikum, jež se bylo zatím za námi nahromadilo. Arci, sultánský náš hostitel snažil se dle možnosti, aby ukrátil nám dlouhou chvíli. Livrejovaní sluhové černé i bílé pleti roznášeli výborný
čaj a velejemní- zákusky. Ale co to všechno plátno, když čekáni trvalo plné tři hodiny.
Konečně však Allah přece nad námi nevěřícími se slitoval.
Bylo právě půl jedné, když zavzněl od Yildiz Kiosku zvuk rohu. Princové vyšvihli so rázem na své oře, a do vojska jako by vjel nový život. Hudby počaly chystati své nástroje, důstojníci spěchali na svá místa, na všech stranách ozývaly se vojenské povely, vojáci srazili se v těsné řady a řady ty rozstoupily se tak, že jsouce vždy nejaký metr od sebe vzdáleny, utvořily čtyřnásobnou neproniknutelnou zeď.
Nyní otevřela se vrata paláce, a vyjely dva ploché vozy, plné koberců a velikých plechových nádob s vodou na předepsané umývání pro sultána a jeho dvůr. Zajely k mešitě, koberce a nádoby s největší rychlostí odneseny dovnitř, a vozy zmizely v pozadí.
A po druhé otevřela se vrata, a vojsko vzdávalo zbraní čest. Volným krokem blížilo se několik elegantních, uzavřených landaurů s několika ženami sultánovými, jimž zvláštni milostí jeho dostává se povolení k ^účasti na Selamliku, kteréž asi celý harém nemálo pobuřuje, a s dvěma malými jeho dcerkami, po parížsku ustrojenými. Dcerky, roztomilá děvčátka vyhlížela zvědavě ven. Ale dámy z harému, ačkoliv činily také tak, byly jemnými, světle našedivčlými a neprůhlednými závoji tak zahaleny, že bylo lze jen spatřiti překrásné veliké černé oči, nad nimiž klenula se nádherná, ale patrně malovaná obočí. Každý povoz provázen byl dvěma, ebenově čer-
nymi eunuchy, a všechny vjely do nádvoří, kdež odpřahli koně a odvedli do chládku, kdežto povozy s dámami ponechali na nejparnějším slunci. A po třetí otevřela se vrata a volně přijížděl za opětných pozdravů vojenských elegantní povoz. Seděl v něm malý, asi šestiletý hošík v dôstojnícke uniformě, malá prsa plná velkých řádů, nejmilejší to synáček sultánův. Podle vozu kráčeli s obou stran soudruzi jeho, synové pašů v stejných dôstojníckych uniformách, ale s méně a s ni nšími řády na prsou, a za nimi obrovský černý eunuch v černém salonním obleku. Vůz zajel do předdvoří, ale tentokráte do chládku, eunuch vzal prince na ruku a odnesl jej na vyvýšené místo, kterým vchází sjltán do lože své, a malí soudruzi jeho postavili se na úpatí místa toho podle schodii nahoru vedoucích.
A konečně otevřela se vrata po čtvrté. Hudby spustily jedna po druhé, nové povely, vojsko vzdávalo zase čest a co nejvolněji přijížděl sultán. I'o třikráte zařvalo vojsko úsečné a tak jasně, patině na tom byly dlouhé studie, pozdrav, jenž zní: „Padišahim čok jaša", a znamená: dlouho živ buď padišah, a již blížil se průvod, jenž arci nevalně odměnil dlouhé naše čekání. V čele kráčelo několik tělesných sluhů snltánských v nádherných, zlatem co nejbohatěji vyšívaných, fantastických krojích, pak následoval přeskvost-ný, polokrytý, zlatem zdobený kočár, tažený rozkošnými hnědkami, v němž seděl sultán v prostém, černém šatě a v prostém fezu bez jakéhokoliv odznaku, maje proti sobě bělovousého Turka, stejně oděného, ale bohatými řády ověšeného,
Osmana Ghasi Pašu, za ním vedeno několik bohatě osedlaných a neobyčejně krásných běloušů, nejmilejší to jízdecké koně sultánovy pro případ, kdyby j j napadlo, že chtěl bj' vrátiti se po odbyté pobožnosti koňmo do paláce, pak bral se prázdný, nanejvýS skvostný, úplně otevřený vůz bez kozlíku, tažený nádhernými bělouši, a po té obrovský zástup oživených stejnokrojů, jež valily se za pánem svým jako temný oblak.
Sni lán, kyna sotva znatelně vojsku, zajel k mešite, před níž důstojnietvo tam shromážděné tvořilo mnohonásobný špalír, a vstoupil po vyzdobených schodech do mešity. Eunuch uchopil malé princátko opět do náruče a odnesl je za sultánem. kdežto část průvodu s princi taktéž do mešity vešli.
A v nejbližším okamžiku slyšeti bylo jednotvárný, mnohohlasý zpěv, jenž potrval asi po 20 minut. Vojsko strhlo k noze zbraň, a počalo zase páliti cigarety a zapíjeti je vodou. Ale již stavělo se opět v řady. Nejprve trousili se jednot -vci z mešity, pak vyrazil z ní celý proud, a v tom již sultán objevil se u východu ze své lože. Otevřený vůz s bělouši předjel, on sestoupil po schodech, usadil se v něm, chopil se opratí a vyjížděl zvolna salutujíeím špalírem, za zvuků hudby a za opětného volání vojska z předdvorí tnešitj . A za ním to princátko a princezny a ženy, a pak celý ten obrovský houf uniforem.
Sultán Hamid, jejž teprve nyní mohli jsme si prohlédnouti co nejpohodlněji, poněvadž byl plně k nám obrácen, vypadá sešle. Pleť jest nažloutlá, černý, silný,  ale krátce přistřižený vous vroubí
zemdlenou, nehybnou tvář, a oko hledí tak apaticky vpřed, jako by celá ta chladná sláva se ho netýkala. Celý průvod dal se volně na silnici, vzhůru k paláci vedoucí, a toho použily dvě dámy v jednom z povozů, aby, vyhlížejíce ven. co nejobratněji a jako náhodou odhalily na dosti dlouhý okamžik závoj, tvář jejich zakrývající. Ale jaké pohnutí vzbudil okamžik ten v evropském obecenstvu. Zahlédli jsme sice tváře jejich jen letmo, ale tolik poznali jsme přece, že byly krásné, jako princezny z pohádky. Aspoň se nám tak zdály na distanci.
Šťastný sultán!
Avšak nyní nastala scéna, která zůstane mi nezapomenutelnou.
Když celý průvod, obklopený několika sty pěších, dvorních hodnostářů a vyšších důstojníků, starých i mladých, tlustých i suchých, ocitl siná zmíněné cestě, švihl pojednou sultán do ušlechtilého svého spřežení a počal jeti tryskem. A za ním následovaly nejen ostatní povozy, ale i celý ten ohromný průvod hnal se pojednou poklusem za nejvyšším svým pánem, jako by závoditi s ním chtěl v rychlosti. A poklus ten neustal až u hlavní hrány paláce, kamž dorazil pěší průvod se sultánem zároveň, a kdež utvořil špalír, jímž povozy projely', vrhnuv se pak za nimi dovnitř.
Jak asi velebí ubozí hodnostáři zvyk sultánův, že odbývá selamlik v mešitě tak blízké!
Celý výjev působil neodolatelnou komikou, a
m méně se ho kdo z nás nadál. Jest
to vtip, který  opakuje  prý  sultán  při  každém
skoro návratu  z  mešity.   Ale  také prý  jediný.
který za celou dobu dlouhého svého panování učinil.
Zajímavá kavalkáda zmizela, vojsko srazilo se v ti snější řady, a defilujíc okolo vrchního velitele, jenž obklopen četným štábem, kynutím ruky kvitoval pozdravy jednotlivých oddílů, rozcházelo se do svých kasáten.
A po lidu cařihradském nikde ani slechu, neboť pro něj není při slavnosti místa. Proto také bylo uvítání sultána tak mrazivé.
Ale jemu patrně stačí, poněvadž jinéh nikdy as nepoznal.
XV.
Skutari.
Chceme-li poznati kus nefalšovaného, ryze tureckého světa, bez jakéhokoliv, i nejmenšího nátěru evropského, musíme vybrati se do — Asie, a sice do největšího a nejzajímavějšOio předměstí cařihradského, do Skutari. Spousta čistě tureckých, různobarevných domů, na sebe se tlačících, prostoupená bohatou zelení, vybíhá am-fiteatrálně do výše po volném svahu ostrého výběžku asijského kontinentu, jenž jakoby vchod do Zlatého rohu uzavříti chtěl, a táhne se skoro až k vesničce B u 1 g u r 1 u k ö í, kteráž pod nedaleký m temenem velebeného vrchu Bulgurlu v hustém stromoví se skrývá. A pohled na tuto divokou disharmonii barev s modravým tříhra-nem temene hory Bulgurlu nade vším, a s celým
temným řetězem vrcholu jiných asijských výšin v pozadí, byl by ještě rozkošnější, kdyby neiušila ho co nejnepříjemněji obrovská, i zde stejně jako u nás střízlivá kasárna císařské gardy, která po pravici s vyvýšeného místa na líbeznou Marmara se mračí.
Předměstí toto, někdejší C li r y s o p o 1 i s, na-zývá se turecky Üsküdar, z čehož povstala zkomolenina S k u t a r i, a má velikou historickou minulost. Založeno v dávných oněch dobách, kdy v Peršanech probudily se touhy světovládné, podrželo do dnes původní perské jméno své Usküdar, jež značí rychlého posla. Neboť zde bývala kdysi první asijská stanice oněch poslů, jež královské rozkazy donášeli od stanice ke stanici, a kteráž v dobách pozdějších stala se východi-stěm všech, kdož cestovali z Evropy do nitra Asie. V místech těchto stanul kdysi Xenofon se svými deseti tisíci, aby přeplavil se k domovu, a zde mnohé kruté zápasy vybojovány, jichž následky nemalé byly důležitosti pro osadu na protějším břehu evropském, pro pozdější Carihrad. —
I.,oď obejela u velikém polokruhu nebezpečné pisčiny, před nimiž varuje věž Leandrova, a zahýbá zvolna ku přístavišti skutarskému. Ale jaký hned tu rozdíl proti přístavištím cařihradským! Nevelká, dřevěná, vpředu otevřená a po stranách nízkou barierou ohrazená plošina, jen zřízenci paroplavební společnosti obsazená. A v pozadí čekárny, namačkané Turky a Turkyněmi, kteří hodlali lodi naší použíti k jízdě do Carihradu, avšak čekárny dříve opustit nesměli, dokud neodešli jsme úzkým, postranním můstkem.
od přístaviště přes   nížící se břeh do města vedoucím.
A za můstkem krámek za krámkem s nejrozmanitějšími tureckými třely, a za nimi malé náměstíčko s několika povozy, jízdeekými koni a mezky.
A po jedné straně v staré, masivní budově pravá turecká, nefalšovaná pošta.
Vstoupili jsme po prvé na asijskou půdu, a nutkalo nás, abychom odsud vyslali pozdravy své do dalekého domova. Proto zaměřili jsme rovnou cestou do pošty té.
Malá špinavá místnost, dřevěnou stěnou pře-pažená, v níž malé okénko. A tím hledíme do stejně špinavé, ale o něco větší síně, kdež dva uniformovaní Turci pořádají dopisy. A vzduch v ní dusný, ukysauým aromátem tabáku těhotný, a šlehy v něm chvílemi jako od čerstvé plesniviny. A nábytek, vzbuzující opravdovou úctu n< chybným stářím svým, jež neponechalo na něm ani stopy někdejšího nátěru, zato však opatřilo jej spoustami bizarně se rozkládajících kaněk, místy v učiněné reliéfy se kupících.
Až nápadná podoba s některými našimi, zejména venkovskými poštovními úřady.
Žádáme korrespondenční lístky, a ochotně podává nám jeden z uniformovaných tři, lituje v lámané frančinč, že jich více poskytnouti nemůže, poněvadž právě — došly.
Nestačily nám. Ale co plátno, když jsme v Turecku.
Požádali jsme o péro, a zdvořile zve nás zřízenec,  abychom vešli do druhé  místnosti,  kde/.
DR.   I                   : BA: < AftlIIRAĽ
..,
nabízí stejně zdvořile sedadlo a náčiní ku psaní. Usedl jsem na rozviklanou židli, a namočil péro, které patrně pamatovalo otevření suezského průplavu. Ale inkoust byl tak hustý, že nebylo lze i. Zřízenec ochotně přistoupil, nalil do kalamáře trochu vody, zamíchal sirkou, a pobízel s líbezným úsměvem znova ku psaní.
Zase se mi zdálo, že jsem doma.
Péro nyní psalo, ale písmo vypadalo, jako bych je byl skrápěl slzami touhy po daleké vlí
Než jaká pomoc. Skončili jsme práci, poděkovali pěkně, a stisknuvše opatrně pravice, nám nabídnuté, brali jsme se ven. Tam čekali již vozk' ucházející se o naši přízeň. Bronzové tváře, uhlo-č< ni ý řídký vous a hustý vlas, jiskrné oči a usmí-vavá ústa. z nichž hleděly slonovinové zuby, to v rámci velice opotřebovaných hadrů, z nichž nejlépe ještě pohromadě držel usmolený fez bez střapce. Ale ucházeli se velice slušně. Žádné vtírání se, žádné tahání, žádné domlouvání. Jen vábné úsměvy a poukazováni na jednotlivé povozy. Tázali jsme se, kolik piastrů do Bulgurlu, a ukázali nám oběma rukama, že padesát. Přijali jsme, a poněvadž bylo nás více, usedli jsme do dvou nejlepších fiakrů, červeným plyšem polštá-aných, do nichž zapraženi byli dosti slušní koně. A již ujížděli jsme čistě tureckou klikatinou uliček a hustými davy zjevů, z nichž každý mohl býti modelem malíři, a svědomitě přispíval k šumu a ryku, že až sluch přecházel.
Za nedlouho vsak byli jsme v ulicích širších i klidnějších. Zajímavé domy okolo nás, skoro výhradně   dřevěné,   různých  barev,   ale  sešlé  a

špinavé, a zeleň mezi nimi od prachu šedá. A vštl ta zahlazená okna.  za nimiž ani stopy života, tak že domy vypadají jako vymřelé.
Kočové naši nutí se, aby nás bavili. Jsou velice dobrosrdeční, ve všem plni ochoty, a usmívají se neustále. Toužíť po cigaretách a po zpropitném. Upozorňují na vše, co zdá se jim zajímavým, a když ničeho již nenalézají, vypravují o sobě. Arci, smí-li vypravováním nazývati se hovor, sestrojený z několika slov francouzských, anglických a německých, a doplňovaný v největší nouzi arabštinou, která arci na nás velikých účinků nejevila.
Ale kousek životopisu ubohých vypravováni ú přece jsme pochytili.
Jsou původem Arabové, a jmenují se jeden Meh med a druhý Arif.
V Arábii, plné pustin a hor s nesnesitelným parnem, jesl život pro chudáka velice těžký. Pn jako hoši ji/, vyhrali se do bohatého Carihradu, kde jest lépe a krásněji nežli u nich doma. Arci, musili s počátku protloukati se všelijak. Ale nyní domohli se konečně lepšího postavení. Okolo koní byli od malička, a jsou tudíž pro kozlík jako stvořeni. Jenže v Carihrade je veliká konkurence, Proto přepluli Bospor a usadili se ve Skutari, kdež fiakru mnohem méně. Arci ale žijí jen od cizinců a od slavného Bulgurlu. Nebýti těch, musili by se snad vrátiti zpět, do Arábie. Jeť v Carihrade příliš mnoho lidí, kteří chtějí všichni žíti — dodávají s povzdechem.
A když vše to vypověděli, vykládají, čí ten neb onen dum, že od května již nepršelo, a že nebude
dlouho ještě pršeti, smějí se, když my se smějeme, aniž by věděli proč, a ujišťují ob tu chvíli, že budeme již brzy v Bulgurlukoí. A jak zajiskřivše jim vždy  oči,  když  podáno jim cigaret!
Jeli jsme stále do vrchu, a proto pustili znenáhla otěže, ponechávajíce koňům plnou vůli a obrátivše se celým tělem k nám.
Pojednou koně poblíž kamenné, nevysoké budovy, z níž ozýval se nekřesťanský hluk, zahnuli vpravo k malé kamenné kašně, a zastavivše rázem, hasili hltavě žízeň svou. Mehmed, ani se neohrátiv, upozorňoval, ze jest to pravidelná stanice, U klen'- koně vždy sami zastavují, a kterouž minouti žádný vozka na světě by je nepřiměl. A ona velice oživená Ludová že jest — turecká škola.
Zase tedy jako u nás.
Koně pili dlouho. Pak odfrkovali chvíli, a po té bez dalšího pobízení zahnuli zase na silnici a táhli nás dále.
Zatím byli jsme znenáhla opustili hustou směsici velezajímavých domu městských, kteréž radostné hlásati se zdály, že skutarský magistrát nemá o činnosti pražského magistrátu ani potuchy, minuli jsme hřbitov arménský, daleko střízlivější pohřebišť tureckých, a ocitli se na silnici, již vroubily letohrádky, pěkné i méně pěkné se zahradami plnými skvostných, hrozny osypaných révových keřů, jež však vesměs volaly toužebně po vláze. A to na silnici dosti oživené jezdci na koních, oslech a mezcích, a vozy čistě asijskými. Jezdci výhradně v tureckém kroji, a \              vhé,
úzké s plátěnou dlouhou, přes obru'              .iou
seno, mezi nimi skupina vysokých stromů, skýtající vítaný stín, nedaleko odtud malá dřevěná hospůdka, jež našim Arabům se zdála patrně nejdůležitější budovou, poněvadž radostně ihned na ni upozorňovali, a opodál houfec rozhozených chaloupek a chat.
Odtud třeba bráti se na temeno Bulgurlu pěšky, poněvadž sklon jeho jest pro povozy příliš srázný.
Stoupáme zvolna vzhůru. Čím výše, tím obsáhlejší jeví se nám rozhled na všechny strany. Ale nepoužíváme ho, aby překvapil nás tím více rozhled s temene samého.
Kráčíme vysušenou travou a polospáleným vřesem vzhůru, všimneme si po levici rozsáhlého, slušně upraveného letohrádku syna zavražděného sultána Abdul-Azize, s četnými vedlejšími budovami, a jsme za nedlouho na nejvyšším bodu temene, kdež vítá nás primitivní dřevěná bouda a několik bídných stolů  a lavic v stínu dvou,
Í tří zakrnělých stromů. Ochotný kavárník táže se po našich rozkazech. Objednáme narychlo černou kávu a nějakou limonádu. Ale káva dávno vystydla a limonáda dávno zteplela, nežli jsme na ně vzpomněli. Stojí-tneť na dosti rozsáhlé plošině, která skýtá tak úchvatný pohled do dvou kontinentů, že zapomněli bychom i jiných, daleko vábnějších požitku.  Před námi, u našich nohou celý, opojný
Carihrad sc skvostným Zlatým rohem, po pravici klikatý Bospor oživený bezčetnými loďmi, a po levici nekonečná Marmara s Ostrovy princů, jež jedině odsud lze spatřiti moľem rozdělené, a za nimi vysoké hory Bithynské.
A po levici pod námi na břehu asijském H a y-d a r Paša a K a d i k ö í, kdež Němci následkem orientálni cesty Vilémovy nabyli tak spolehlivého východiště pro obchodní a snad i jinou politiku svou do celé Asie, že užasnou snad za ■ let nad tím ti, kteří dnes lhostejně na to hleděti se zdají; po pravici líbezné asijské břehy Bosporu, S za námi hluboký rozhled do Asie, plné amfiteatrálních návrší, za sebou výš a výše vystupujících, mezi nimiž zcela zřetelný začátek jež vedla odsud  do  nit
Před   25   lety  na  místě  tomto stál  Neruda, ztápěl  opojené zraky v nevyrovnatelný obraz, MÍni se rozkládající, a napsal 0 něm nadšenou •i v prose. A tam, kde Neruda básnil, netrou-iViinsi chopiti se péra. Jenhledím stále kolci zapomínám  na  vše,  a   nejsem  dlouho  schopen slova. Celý ten vznešený obraz vrývá se mi nesmazatelnými rysy do duše, oči i duše jej hltají, jsou jím jako omámený, a ústy dere se po dlouhé, mirnovolně vzdech: jaká to krása, jaká to krása! ■------------
A s téhož místa Moltke kreslil kdysi plán Bosporu a Carihradu. Jest možné, kresliti vůči tolika kráse střízlivé linie břehu mořských? Jak ledového, všem dojmům krásy nepřístupného srdce inusil býti muž, jenž po dlouhých letech po té ichovnicl francouzsko-němeeké války i s kli-
vropy.                                                                                 <>
dem ještě chladnějším pošinoval své kamen}', v nejmenším dotknut tím, že každé vztáhnutí je ruky  znamenalo zkázu a smrt  stům  a  tisíc* ubohých lidí!--------
Ponenáhlu chystáme se k odchodu. Ještě je nou zraky naše bloudí po čarovném tom divad jež, ozářeno plným sluncem, za našimi zády výše spějícím, leží tu před námi, jako by vyzýval aby mistrovský štětec zachytil je pro ty, j: osud nedopřál, aby v něm zhlížeti se mohli, a p zvolna vracíme se po svahu, ke svým povozů Nikdo není schopen slova. Velebné ticho, do něh nemůže zalehnouti ani jediný zvuk ruchu a šum světového toho města pod námi, a jež neruší zpěv ptactva, ani bzukot létavého hmyzu, ba cvrlikání cvrčků, jako by neodolatelnou sil svíralo ústa. Sestupujeme mlčky. Jsme šťastni] že spatřili jsme kus světského ráje, a cítíme, že nikdy více nespatříme něco krásnějšího.    -
Naši arabští vozkové vítají nás co nejradostně' Oči jim svítí a lista rozvírají se v stálém smích Patrně byli hledali a také nalezli požitky v drvené hospůdce. Ale byli skromní. Až směšně nepatrný obnos platili jsme za tolik patrného blaha.
Opouštíme vesničku a sjíždíme zase k armen' skému  hřbitovu.  Ale odtud  zahýbáme  směre jihozápadním. Strašně zaned 1 taná silnici jest vr bena zase letohrádky více méně sešlými, z ni některé mizejí v zahradách, a dosti zase oživě asijskými vozy, někdy velice ozdobnými, a č nými pěšími a jezdci. A co tu tureckých žebr1 hlavně cikánů, kteří budí více odpor nežli strast. Odpor svou špínou, které není rovno.
Za nedlouho mánie před sebou veliký les neDe-tyčných cypřiší, jenž sklaní se daleko ke břehu, a Mehmed upozorňuje, že blížíme se slavnému hřbitovu skutarskému.
A věru, že hřbitov ten aspoň rozsahem svým zasluhuje své pověsti. Jest, rozumí se, neohrazen, táhne se na hodinu délky a půl hodiny šířky, a probíhají jím křížem krážem cesty veřejné. A veškerá oddělení takto utvořená přeplněna jsou hroby a pomníky, jež tvoří chaos, ve kterém nikdo as vyznati se nemůže. A kde cesty ze hřbitova vybíhají, tu podle nich táhnou se všude zase hroby nové s počátku arci jen jednotlivě, předním strážím podobné. Ale za nimi rostou již řady nové, a hřbitov šíří se do nekonečna, jako by zmocniti se chtěl celého, obrovského toho svahu, jenž sklání se na severozápadní straně k Haydar Paša. Do milionu jdou mrtvoly zde pochované, a <lo milionů náhrobní kameny a pomníky zde nahromaděné. Ale jak jest vše zanedbané, jak opuštěné! Celý hřbitov vypadá jako skladiště starých i nových pomníku, v lese náhodně rozhozených. Jediné ty obrovské cypřiše, jichž prý tu na sto tisíc, a četné ty kamenické dílny, jež roztroušeny jsou na všecl stranách, dodávají mu zajímavějšího rázu. Ale nečiní jej nikterak přívětivým. Cypřiše jsou velice staré, postrádají naprosto spodních větví, a kmen)- jejich jsou dole většinou vší kury zbaveny. Temena jejich pak jeví se sluncem a prachem tak sedrána, že činí je ještě zádun.čivějšími, nežli ve skutečnosti jsou. Pravé to hřbitovní stromy. Arci sídlí v nich ohromná hejna divokých  hrdliček, ale ty cukrováním
9*
svým ruší jen klid tohoto místa posledního od-činku. Jako by smály se nám tlumeně, že vážili jsme sem tak dalekou cestu.
A ty jednotvárné pravidelné údery dláta kameníků, jako by připomínati chtěly tikání hodin, jež chladně měří čas, tak kvapně ubíhající, čas, jejž nelze zastaviti.
Jak jest to možné, že Turci cařihradští dávají se pochovávati s takovou zálibou na místech lak zanedbaných? Ba skoro se zdá, že opravdu tomu lak, že cítí se na půdě asijské bezpečnejšími. — Chvíli procházíme se bezectnými těmi ulicemi a uličkami, hroby tvořenými, a zahýbáme ně-kolikrále do husté té směsice kamenů, z nichž mnohé přeskakovati musíme, nevědouce někdy . kudy kam. Ale záhy to omrzí. Mluví sice i zde němé ty turecké kameny náhrobní k v.' co nejvýmluvněji, ale co plátno, když mluví pořade jen toutéž řečí. .Stále ty turbany a fezy, rovné i šikmé, stále ty květinové a vinné keře, ty lastury a listy. Jenom to nás zajímá, jak dle výkladu nahodilého průvodčího omlouvají náhrobní nápisy násilnou smrt svého pána. ,,Na sklonku jeho žití uhasí mu zářivý" paprsek milosti sultánovy", hlásají co nejopatrněji, aneb praví, že „mocná ruka náhle přerušila pouť jeho života, a kázala mu, aby odebral se ihned před tvář věčného, milostivého soudce".
Ale jak nemile dotýká se nás opuštěnost hrobů těch, nás, kteří jsme uvykli, tvořiti ze hřbitovů zahrady, někdy přímo poetické! A zde nevidět truchlících přes to, že nádherných pomníků zde více nežli dosti.
DR.  JOSEF ŠTOLBA: CARIHRAD                                                 133
Ale u jednoho staneme, jenž zdaleka již jest nám nápadný, a vysoko nade všechny svého okolí vyniká. Uprostřed celé spousty nízkých, rovných i křivých náhrobních kamenů vypíná se na šesti mramorových, vysokých sloupech pěkná kopjle. Arci klenby mezi jednotlivými sloupy jsou již zvětralé, a na střeše kopule a zejména na pokraji jejím zakořenily se již různé traviny a tnechoviny, ale celek vypadá dosud velice ušlechtile Vyniká daleko nad převážnou většinu veške-pomníků, a kryje zajisté popel vynikajícího nějakého tureckého maže.
Tážeme se svého průvodčího. Ale v ustrnutí pohlédneme na sebe. Mausoleum toto vypíná se nad tělesnou schránkou zamilovaného — koně Mahmuda II., na němž tento byl vvkonal pouť do Mekky. Mahmud vládl od r. 1808 do r. 1 A nikdo v Turecku se nad tím nepozastavuje. Snad proto, že ku ň vykonal onu pouť, jež otvírá ny nebeské. Ostatně ale, když turecký ráj není zvířatům uzavřen, proě neměl by jim býti tupen také li ř b i t o v turecký?
Objíždíme celý hřbitov, a vracíme se cestami stále hrůznějšími ku jriístavu. A po dlouhé jízdě lesem mrtvých ocitujeme se zase v plném ruchu živých. Zase ta klikatina nelibě páchnoucích uliček, zase ty prapodivné domy s okny, jež, pokud nejsou zakryta, nebyla či těua snad od prvního svého zasazení, zase ty bezčetué krámy a krámečky, do ulice úpliiě otevřené, zase ty proudy čistě tureckých tváří a postav, a zase ten řev  a hluk,  v  tureckých ulicích   nevyhnu-
lehlý.
li
Za nedlouho jsme opět na malém náměstí u zmíněné již turecké pošty. Opouštíme povozy, a arab-tí naši vozkové loučí se s námi jako se starými přáteli. Provázejí nás až k můstku přístav-nínni. Pak ale, pokynuvše nám naposledy, radostně ukazují si vzájemně zpropitné, jež byli otdr-želi, a šoupajíce je o zbytky svých kalhot, opíjej! se jeho leskem.
Vstupujeme do nevelké čekárny, jež naplněna jest zpola nejrozmanitějšími postavami a otravným vzduchem, odpornými výpary tolika potících se orientálních těl prosyceným. Na štěstí v-\ nedlouho přistála loď, vychrlila rychle proud příchozích, a již spěcháme na palubu její, a plnými ústy dýcháme svěží, mořský vzduch, od Mar-mary vanoucí.
XVI. Cařihradští psi.
Jest třeba, abych zmínil se konečně také o živočichu, jenž prazvláštním způsobem doplňuje život cařihradských ulic, totiž o cařihradském psu, kterýž, abych tak řekl, vydobyl si měšťanské právo v ulicích těch.
Nechť se ocitnete v Carihrade kdekoliv, všude ho spatříte. V evropské čtvrti jich sice již poskrovnu, ale za to ve všech ostatních náležejí takřka k uličnímu inventáři, ! ez něhož ulice nebyla by pravou ulicí cařihradskou.

A v těch tráví pes život přímo závidění hodný.
Svůj dnešní psí národ Turci zdědili po svých řeckých a římských předchůdcích, jimž prý' nejednou prokázal platné služby bdělostí svou, př pomínaje v ohledu tom přímo kapitolinské husy. A tradici této dnešní psů oněch potomci zůstali věrni, osvědčujíce se aspoň při hrozících nočních požárech, v Carihrade velmi častých, na něž upozorňují zuřivým štěkotem. Tak za mého pobytu rušil můj spravedlivý spánek kdysi k nevelkému mému potěšení neutuchající psí štěkot, a druhého dne v hotelu s velikým uspokojením vyprávěli, že štěkotem tím bylo upozorněno na požár, v nejbližším sousedství vzniknuvší, jeuž přivolanou ihned pomocí v zárodku byl.uhašen. -
Cařihradští psi nemohou si přáti lepších pánu nežli jsou Turci, kteří snad následkem náboženských předpisů a vrozené dobroty své chovají se k ním téměř otcovsky.
A tuto stránku povahy turecké psi záhy prohlédli. Hřeší na ni přímo, a poněvadž Turek za sebe nemůže, daří se psům Cařihradským, jak nedaří se žádným jiným na světě.
Cařihradský pes je neobmezeným pánem v obvodu svém. Pravím: v obvodu, neboť každá ulice má své psy, a běda usedlíkovi z některé ulice sousední, který by se odvážil zavítati mezi ně.
Kdyby zaměstnáni byli při hostině sebe vzácnější, rázem opustí vše, vrhnou se se zuřivým štěkotem na vetřelce, a zaženou jej pokousaného a zkrvaveného zpět do ulice jeho. Pak teprve vrátí se zase k hostině, jíž zřídka kdy osmělí
se dotknouti některý čiperný soudruh z ulice druhé, jehož pozornost honba ona byla vzbudila.
Obyvatelé Carihradu chovají psy domácí jen poskrovnu. A z toho žije pouliční pes. Všech odpadků jídel dostane se jemu, neboť vyhazují se prostě na ulici. A poněvadž děje se tak vždy •v určitou dobu, kdy obyvatelé skončili hody své, vyvinul se v cařihradském psu ponenáhlu vzácný smysl pro hodiny. Co nejpohodlněji roztažen leží uprostřed ulice nebo napříč úzkého chodníku, a podřimuje lak sladce, jako by spal V nejbezpeč-
jší boudě. Ale jakmile se přiblíží ona hodina, zdvihne se, zamíří k místu, kde jest „předplacen", a ceká trpělivě, až se otevřeni d v. íe, a obloukem vyletí směsice nejrozmanitějších  psích lahůdek.
A lahůdek těch jest  patrně dostatek, neboť
. ihradští psi vypadají celkem dosti dohře. Vždyť Turci pamatuji i na žízeň jejich. Ve čtvrtích mimo-
ropských naleznete podél domu velmi často misky s vedou, jež dolné duše tam pro ně staví.
Psi jsou druhu šakalovitého, barvy většinou žlutavé, a vídal jsem mezi nimi zvířata zcela pěkná, statná, ačkoliv nelze zatajiti, že tam také mnoho starců, prašivinou, čelnými jizvami, ano i otevřenými ranami stížených, kteří skj tají pohled více než odporný.
A jak jsou chytří a historickým svým právem prodchnuti! Jak již praveno, rozloží se po celé ulici. A kdyby šlo tudy sebe více lidí, a kdybj' co chvíle objevil se povoz, pes zůstane roztažen. a ani sebou nepohne.
Každý chodec se mu vyhne, osel, mezek, kůň opatrně jej  překročí,  ano i vůz zahne stranou,
aby mu neublížil. A když je ulice tak úzká, že zahnouti nemůže, vyskytne se vždy nějaký dobrák, který psa odstrčí stranou.
V každé ulici, nebo — když je zvláště dlouhá — v každé určité části její válí se deset, dvacet psů. Tvořívají zpravidla jedinou velikou rodinu, a tulí se k sobě na chodnících i ve středu ulice způsobem, jenž jasně praví: ulice tato náleží nám, zde jsme pány m y.
A jak veselý bývá jejich dorost. Tu odpočívá šťastná máť, a kojí, mžourajíc spokojeně očima, klubko hezoučkých potomků, kteří při tom chvílemi se kočkují, a v matčině ohonu velice příhodnou hračku nalézají. Tam rvou se odrostlejší dva mladíci o nčjaký hadr, nebo škádlí některého z usedlejších otců a strýců — zkrátka, rodinný život jeví se tu způsobeni, jenž nejskvělejší vydává svědectví o dobrém sulci celé společnosti.
Hezký tedy polded, ale jaký tu puch, jaká nečistota. Pes vylíhne se a ztráví celý život na bídné dlažbě, o nějaké koupeli mimo vláhu nebeskou nevěda, i přirazeno tudíž, že ovzduší jej obklopující jest evropskému nosu mukou, což arci valně ochlazuje sympatie, jež psi na první pohled v dobrých evropských duších budí.
Carihrad jest tedy eldoráďem pouličních psů, ale také eldorádem oněch drobných zvířátek, kterýmž daří se stejně znamenitě v horkém jako v chladném pásmu, při lidech nejrůznější pleti, jako při zvířatech nejrozličnějším chlupem krytých, a j i m ž d 1 e z k u š e n o s t í, b o h u ž e 1 arci dosudneval nerozšířen ý. c'h. nepřístupny jsou jedině koňské  hou-
;i3! it.
n ě, totiž blech. Jaké to skvostné semeniště pro ně v hustých těch psích kožiších, jichž nikdy nedotkne se kartáč nebo hřeben, jaké vítané rei-diště pro nekonečné potomstvo, jaká to pastva!
A jako by ulice také trochu i jim patřila, poskakují vesele po dlažbě, s níž arci snadno ocitnou se na různých, třebas i hedvábných spodničkách mimojdoueíeh dam. Turkyně jich mnoho asi neodnese. Nedosahuje roucho její až k zemi. Zato však toalety dam evropských jsou pro ně výborným útulkem. Běda Evropance, která, minouc takovou psí kolonii, nevyzdvihne sukně dosti vysoko. Opatří si rázem zábavu, která pozdrží ji mnohdy hodnou chvíli před spaním.
Hlavním rejdištčm psů jsou ulice postranní, jimiž nejezdí mnoho povozů. Ale i v ulicích hlavních, ano i na mostech je naleznete. Leč tam jest jim hůře, a nejhůře v oněch třídách, jimiž projíždí tramway. Ta vyhnouti se jim nemůže, a proto zde spatříte mnoho psích mrzákň, kterým byl přejet ohon nebo noha, a kteří, kulhajíce a vrčíce, hněvivě hledí za nemilosrdným dopravním prostředkem, jejž Allah zajisté jen v okamžiku zvláštního hněvu na ně byl seslal.
Ztenčují se tu, jak zcela přirazeno, znenáhla počtem svým, jako v ulicích čtvrti evropské, jež • vypověděly jim boj  na život a na smrt.
Povahy je cařihradský pes velice dobrácke. Neublíží nikomu, a jen si bolestně zaštěkne neb zavyje, ušlápne-li ho kdo náhodou, neb udeří-li jej z jakékoliv příčiny. Nejvýše že vycení zuby a hněvivě zavrčí. Zato však přilne k vám velmi snadno, zavoláte-li na něj přívětivě.
Prošli jsme určitou ulicí v Péře denně několikráte, a zavolali jsme v první den náhodou na jednoho z psů. Pohlédl na nás udiven, což třeba klásti snad na vrub okolnosti, že česky nebyl dosud nikdy osloven.
Po druhé, spatřiv nás, počal vrtěti ohonem, a1 e po třetí již připojil se k nám, a doprovázel nás radostně až na hranice svého království.
Ale kdy stávají se cařihradští psi velmi nepříjemnými: v noci. Odstavený neb dokonce opuštěný nějaký psí sirotek volívá se zvláštní zálibou noční iicho k neumdlévaiícím výlevům zoufalého srdce. A že zpěv takový nedochází v nemilosrdné lidské duši ladného sympatického ohlasu, toho důkazem, že při něm počínají se znenáhla otvírati okna domů sousedních, z nichž za nekřesťanského spílání lítají různé skvosty, jako prázdné láhve, polínka, roztrhané střevíce atd. nevítanému zpěváku na hlavu.
Psů tedy v Carihrade dosti. Ale co jest zvláštní: o nějakých nemocech mimo prašivinu, neb dokonce o vzteklině není tu ani potuch}'.
Ale jednu dobrou stránku mají přece psi cařihradští: zastupují podobně jako mrchožraví supové v západoindických, mexických -a afrických městech zdravotní policii. V Carihrade totiž, jako všude jinde, jest zakázáno, házeti odpadky na ulici, avšak rozumí se také samo sebou, že nikdo zákazu toho nešetří. Co v domě překáží, vyhodí se podvečer prostě ven, kdež válí se to tak dlouho, až se někdo nad tím smiluje. První přijde pes. ľľohrabe vše a sežere, co není papírové, dřevěné, kamenné nebo železné. Pak přijde za tnry hadrník
s lucernou v ruce a s nůší na zádech, a vybere si ony poklady, které se hodí účelům jeho, neostýchaje se nikterak, hrabati se i v nejodpornějších hromádkách holou rukou. A co ani pes, ani hadrník nemůže potřebovati, ponechá se větru a dešti na pospas, neboť nepamatuji se, že za celého pobytu v Carihrade byl bych spatřil i jediný jen vůz na sbírání smetí, ačkoliv prý tam skutečně jsou.
Ale přes to vše již několikráte ubozí psi začali v Carihrade přek žeti, a učiněny pokusy, odkliditi je z města. Tak kdysi schytali jich několik set, a vyvezu na jeden z pěti ostrovu princů, na holou skalní výspu O x i a. Hrozný nápad! Psi byli tam vydáni pozvolné smrti hladem, a vrha-se zuřivě jeden na druhého, počínali si tak hrozně, že vzrušili celou veřejnost, následkem čehož psi, kteří katastrofu přežili, ve slávě zase přivezeni zpět.
A jindy opět, když kterýsi sultán rozkázal, aby byli z města odstraněni, knčží, jimž se jich zželelo, vycvičili jednoho z nich, a přivázavše mu na záda poníženou petici psů cařihradských, aby sultán vzhledem k posavadnún jejich zásluhám a d< mu chování milost jim uděliti ráčil, vehnali jej v příhodné době do paláce. A sultán, jemuž od palácových přátel jejich petice ihned dodána, s úsměvem prý jí vyhověl.
A ještě malou zmínku. Na cizí, domácí psy vrhají se se zuřivým štěkotem, ačkoliv záhy i se zjevem jejich se smiřují, seznají-li, že nehrozí jun konkurence při tabuli.
lsva hotelu našem bydlel italský šlechtic staro-Vnčho jména, jenž vybledlý erb svůj si byl podle
chvalného moderního zvyku postříbřil bezpočet-nýnii dolary jakés americké milionové dědičky. Byl s ní právě na svatební cestě, a v průvodu jeho nalézal se mimo jinou četnou čeládku také obrovský, překrásný bernardýn, k jehož službě přikázán byl švarný, mladý černoch v úboru křiklavě červeném. Hrozný přímo byl to shon, když pes ten objevil se poprvé na ulici. V nevídaném vzteku vrhali se pouliční kollegovč proti němu, držíce se arci v uctivé vzdálenosti, imposantním zjevem jeho plně oprávněné. Avšak vévodský bernardýni kráčel svou cestou kli dále, nevšímaje si ani v nejmenším jejich útoku. V každé ulici divadlo toto se opakovalo, ale — ne dlouho. Za dva, tři dni domorodci mu zvykli, ana vévody si již ani nevšimli. Arci však vypuzeni psů z ulic cařihradských jest přece jen otázkou času přes všechny sympatie, jimž těší se v domácím obyvatelstvu. Evropská čtvrť s vyklízením jich již započala. A až jednou s mešít, na pravoslavné chrámy přetvořen zavzní poprvé zase vítězný hlahol zvonů ských, vmísí se ve zvuky jejich také smutné údery umíráčku, jem'; oznamovati bude konec pouličních psů stambulských.
BUKUREST.
(1901.)
Na hranici  rumunské. — Verciorova. — Železná
vrata.  — Turn Severin. — Na dunajském
parníku.
Poslední ještě pohled vrhli jsme na rozkošné Herkulovy lázně, které závidění hodná energie Maďaru vyčarovala v divoko, a nad pomyšlení romantické úžlabině nebetyčných, transylvánskych Alp, a již unášel nás vlak stejně divokým s počátku, později víc a víre se sklánějícím ale pěkným krájeni do přívětivé Ršavy, která 1 při ústi řeky Černé do Dunaje, po levici má Rumunsko, a proti sobě Srbsko. Pul hodiny zdržují i hranicí rumunskou, ač nevíme proč. Konečně opouštíme uzemí uherské, kyneme z daleka pozdrav svůj tureckému ostrovu Ada-Kaleh uprostřed Dunaje, kdež byli jsme nedávno před odjezde:              '('Herkulových lázní, ztrávili
tak příjemný den, a za málo okamžiku staneme v první stanici rumunské, ve Verdorově.
Ale první naše dojmy rumunské nejsou pr;' příliš příjemné.
Vjeli jsme do velikého a slušného nádraží. Dvířka vagónů se prudce otevírají, všichni cestující musí vystoupiti, a hranatí nosičové chápají se našich zavazadel.
'i:m>'ch kouii'i Evropy.

Jsme ve veliké, podélné síni. Všude plno policejních strážníků, a u každých dveří rumunský, statný četník.
Nejprve odebrali nám pasy, jež co nejpečlivěji prohlíželi, a zaznamenávali do velikých lejster. Při tom zkoumali nás pichlavýma očima, a vyptávali se, co a kam. A proč že jedeme do Bukurešti? Za jakými účeli? A proč ne přímo? Proč tak velikou oklikou přes Giurgiu? A co tam hodláme dělati? A že jen pro zábavu? A vrtěli povážlivě hlavou. Ale konečně vrátili přece pas, opatřený visem. Pak zotvírali všechny tlumoky, a dokud vše nebylo nalezeno v nejlepším pořádku, nepustili nás ven.
A ke všemu bychom byli málem zmeškali vlak.
Majíce dle jízdního řádu dvě hodiny času, vyšli jsme po odbytých oněch formálnostech z nádraží ven, abychom rozhlédli se po okolní krajině. Do městečka bylo na štěstí daleko. Obcházeli jsme tedy jenom kolem nádraží, obdivujíce se prvním, roztomilým rumunským krojům ženským, které jsme tu spatřili. Bílý šat, a celý od shora dolů něžným vzorkem vyšíván. A v šatě tom takové svižné, plné, černooké a černovlasé postavičky, že bychom byli málem záviděli rozkošnému tomu kroji, že je tak těsně ob j í máti smí.
Ale pojednou zvláštní ruch v nádraží vzbudil naši pozornost. Měli jsme sice podle hodinek svých ještě více nežli plnou hodinu času, ale pro jistotu vrátili jsme se přece, abychom se přesvědčili, oč jde. A vrátili jsme se právě v čas. Ve Verciorově počíná totiž na drahách čas východoevropský, jenž předchází času západo-evropskému o plnou
dr. Josef Štolba   buki ■
hodinu. Vše hrnulo se již do vlaku,  a my měli co dělati,  abychom  si opatřili  pohodlná místa.
Dráhy rumunské jsou velice slušné a čisté, ale také velice frekventovány. Aspoň v letě. Usedli jsme v kupé, jež sdílelo s námi několik mladíků, a mladá, pikantní panička, Polka, v Bu-kurešti za plnokrevného Rumuna provdaná, která jela s námi již z Herkulových lázní, vybraně francouzsky hovořila, a ze všech sil se snažila, aby stala se nám, zejména na domácí půdě, co nejvíce užitečnou.
A sotva že jsme usedli, objevil se ve dveřích policejní komisař, prohlédl si nás, vstoupil, a za ním zatarasil dvéře obrovský strážník.
Komisař tázal se rumunsky, a když nerozumějíce, jsme neodpovídali, také francouzsky, máme-li pasy. Podali jsme mu je po řadě, jen jediný z mladíků se nehýbal.
„Kde je váš pas?" zahřměl netrpělivě velmožný pán.
Mladík podal mu ho loudavě.
,,Jak jste stár?" tázal se komisař.
„Třicet roku."
„Zde stojí .32, jak to?"
„To je snad mýlka."
„Mýlka! Mýlka v úradní listině!" durdil se úradník. „To   je   podezřelé!   Máte   nějaké   doklady, iste to vy?"
„Nemám."
„Nemám," opakoval komisař hněvivě. „Což jste-li někdo jiný?"
„Dejte mi pokoj a můj pas."
10*

Úradník byl na rozpacích. „Měl bych chuť —' pravil zdlouhavě, probodávaje takřka očima mladíka, jehož báječný klid jej rozčiloval.
„Možná, že by vás to mrzelo."
V tom ozvalo se zvonění, které v Rumunsku dosud odstraněno není, úradník mrštil mu pas do | klína, a bruče něco, odkvapil. Mladík se usmál a ochotně  vykládala  nám  naše  polská   Rumunka celou rozmluvu tak, jak jsem ji byl vylíčil.
Zdá se věru, že Rumuni nesousedi nadarmo s ruským naším strýčkem, a že jsou také velice učeliví. Ostatně celý balkánský poloostrov jde aspoň ve věci této svědomitě za Rusy. Stejně tak děje se v Srbsku, v Bulharsku a v Turecku, při čemž však Bulhaři jsou poměrně přece ještě nejliberálnější.
Jedeme podél Dunaje, jenž čeří se víc a \ a znenáhla hukot svůj s i            ním vagónů \
li! onou pojí harmonii. Blížíme se pověstným Žel e y. n ý m v r a t u m, a s napnutím hledím jim vstříc. Ale jsme zklamáni. S obou stran si vyvýšené břehy, mezi nimiž zužuje se Dunaj z po-^ savadních tisíc metrů na šest set. Ale představovali jsme si vodní dráhu v místech těchto plnou příkrých, vysoko čnících skalisek a útesů, jež zbyly z oněch skalních stěn, s nimiž dunajský veletok po nekonečné věky zuřivě bojovati musit! nežli V3'nutil si volného průchodu.
Nic z toho. Na několik tisíc metrů, v terénu silně se sklánějícím, rozhozeny jsou bezčetné balvany a skály, které znenáhla přecházejí uprostřed řeky v plochý, vodami omývaný a tudíž
OR.  JOSEF ŠTOLBA:   ilUKUREST
vyhlazený, několik set metrů dlouhý hřbet. S příšernou rychlostí valí se špinavé vody Dunaje mezi skalisky, rozbíjejí se v bělavou pěnu, a zahýbajíce pak plným proudem k levému břehu, prolétnou takořka neširokou uličkou, již postupem dob si byly vymlely. Bylo-li vody málo, každá loď zastaviti musila ve Ršavě, a vrátiti se odtud zase. Bylo-li však vody dosti, pak i pro statnou a výborně vedenou loď bylo velikým úkolem, aby bez pohromy dostala se uličkou. Však celá řada lodí větších i menších, ba i dokonce turecký jed n válečný koráb ztroskotaly se v nebezpečných místech těchto.
Měli jsme za to, že regulací, berlínským kongresem r. 1878 ustanovenou, celá tato nebezpečná oblast vzala za své. Nestalo se tak, a nebylo toho také třeba. Bodel srbského břehu vylámali během šesti roků nákladem třiceti milionů zlatých průplav asi 2000 metrů dlouhý, 80 metrů široký a as tři metry hluboký, zabezpečili ho s obou stran velkolepými, kamennými hrázemi, a odevzdali ho s velkou slávou, tuším před třemi roky, všeobecnému užívání. Ale páni Maďaři se přepočítali. Ukázalo se, že dílo jejich, pověstnou maďarskou reklamou do nebe vynášené, není k ničemu. Spád byl totiž tak prudký, že za velké vody žádná loď proud v něm panující nezmohla, kdežto za malé vody žádná do něj se vůbec nedostala. Nezbylo tudíž, nežli pustiti se znovu do e, a obětovati ještě několik milionů na opravy. 1 (nes se jím sice již jezdí, arci za poplatek do nebe volající, ale když my chtěli na tomto svém výletu ho použíti, řeklo se nám, že to není možné, poně-
vadž je málo vody. A skutečně, loď naše vrátila se ze Ršavy proti proudu zase do Pešti.
Jak patrno, nejsou Maďaři přece jen ve všem tak šťastni, jako v politice.
Za půl hodiny staneme v Turn-Severinu, odkud hodláme bráti se dále po lodi. Loučíme se s roztomilou svou rumunskou Polkou, a sedáme na slušný povoz, který má nás zavézti do přístavu, od nádraží dosti vzdáleného.
Hezoučké na pohled, velice pěkně po stoupajícím břehu položené městečko s čilým obchodem a se slušným přístavem, v němž každá loď, jež Železnými vraty šťastně již projela, vroucně za to Bohu neb Alláhu děkuje, kdežto ta, která se do nich chystá, do mocné ochrany jejich se poroučí. A jest to městečko, velezajímaví také pro svou minulost. Odtud klenul se kdysi na dvaceti a třech mohutných pilířích na protější, nyní srbský břeh,
Ido dnešní Kládový, obrovský kamenný most Tra-janův, Řekem Apollodorem z Damašku přes řeku, 1000 metrů širokou a šest metrů hlubokou, vystavěný. Nepatrné zbytky pilířů na obou březích okazují dosud zřetelně, odkud most vycházeli a padne-li voda v Dunaji za parného leta na míru nejnižší, objeví se v řečišti i zbytky pilířů ostatních, víc a více rozrývané dravými vlnami. Ak- jakým obdivem musí naplnili dílo, provedené během krátkých Iři roku v dobách, kdy vše vykonati musily jen pouhé ruce lidské, dílo, jež bylo by přetrvalo viky, kdyby je nebyl zničil již nástupce; Trajauův, Hadrian, snad z obavy před blížícími se proudy národů, na jih se valících!
DR.  JOSEF ŠTOLBA:   UUKUREŠT
A jak důležitá a pevná zároveň byla to asi osada, která chránila tak důležitý přechod na protější břeh. Tu i tam ve městě, zejména pak ve vyprahlém parku veřejném dosud, arci celkem již nepatrné zříceniny obsáhlých někdy staveb a opevnění, římské pomníky a sarkofágy, a v zemi plno památek na někdejší dobyvatele. Jako vůbec v krajích podunajských, v nichž legie římské kdysi uplatňovaly panství césarů, zejména také v Tuni-Severinu, zanesli by cestujícího měděnými a i zlatými mincemi římskými, krásně zachovanými, ale zhusta také padělanými.
Dnes ze vší slávy tedy zbylo nemnoho. Ale život tu velice čilý. Arci jen zásluhou mocné té jest nyní splavná skoro od svých počátků až do Černého moře. A jak k tomu patrně přispívá element židovský, jenž v Rumunsku, jak se zdá, má obchod v rukou svých. Všude plno tváří, jež původ svůj zapříti nechtějí, ale také nemohou.
Dlouho bylo nám čekati na loď, a proto času dosti, ohlédnouti se po střízlivých ulicích města, na jehož nejvyšším temeni vypíná se nevalný řecký kostel o dvou rovných a dvou menších, vývrtkovitč stočených věžích, a projíti se parkem, jehož nejznamenitější výzdobou jesl řada sarkofágů a pomníků římských, jež při různých stavbách byly vykopány. Ale záhy nabažili jsme se půvabů města, jež zdá se nám v tom sálavém slunci tak fádním, že děkujíce Bohu, že neučinil nás obyvateli jeho, spěcháme zase do přistaxu.
Tam očekává nás již pohodlný a čistý parník. a za chvíli ukládáme zavazadla svá" <1° 1 al

Pěkná a vzdušná, jen co je pravda, a dvě lože v ní, a plyšová pohovka. Ale trochu drahá. Za noc a den do příštílio večera kromě poplatku jízdního 27 franku.
I<oď jest hojně obsazena. Rumunské, srbské a bulharské uniformy prostupují četné civilní obecenstvo, v němž převládá zase živel židovský, pak dva popové, se svými vysokými čepicemi, červeně podšití, a něco dětí. A na zádi lodi učiněné ležení valašských a srbských sedláků s několika vážnými Turky.
Nastává skvostný večer. Ochotný kapitán zve nás na můstek svůj, a vykládá půvaby obou břehů. Ale brzy je po výkladech. Břehy níží se znenáhla, a s obou stran nekonečné, chudé pláně, až zoufale nudné. Na štěstí volají nás záhy k večeři. Kuchyň je dobiá, a když vracíme se po delší době na palubu, jest rozhled již mnohem zajímavější. Milosrdný měsíc pokrývá fádní ty břehy belavým závojem, a odráží se v rozčerených vodách Dunaje tak mnohonásobně, že zdá se nám. jako bychom pluli tekutým stříbrem, vlny doléhají pravidelnými nárazy na boky našeho parníku, a ze zádi lodi zaznívá do tiché, klidné noci zádumčivý zpěv několika pěkných hlasů, v jichž sboru dominují příjemné hlasy ženské. Halíme se pevněji v pláště své, poněvadž čerstvý větřík vane nám přímo do tváře, ale do drahé své kabiny nespěcháme. Upadáme v sladké snění, v němž jest nám nevýslovně volno--------—
II.
Corabia. — Nikopoli.  — Turn-Magurelle. — Si-
stov. — Ruščuk. — Giurgiu a jeho celníci. — Ve
vlaku bukureštském.
Skvostné ráno vítalo nás na palubě. Na nebi ani obláčku, a vzduch čerstvý a svěží. Lcď jest skoro prázdna. Patrně převážná většina obecenstva za noci vystoupila. Ale dunajské břeh}- s obou stran ploché, holé a zoufale nezajímavé.
Konečně odpočinek pro oko.
Blížíme se městečku na břehu rumunském s krásnou řeckou kathedrálou, z daleka již viditelnou, již korunuje.- pět věžiček, kopulemi krytých. V přístavu plno plachetních lodí, mezi nimiž mnoho tureckých, po půlměsíci znatelných.
Jest to Corabia, odkudž vede dráha do Piatry na hlavní cestě z Turn-Severinu do Bukurešti.
A zase dlouho nic, až objevuje se nám v dáli bulharské Nikopoli, z bojů s Turkv veleznámé.
Několik návrší, příkře k Dunaji spadajících, něco budov a chat, mezi nimi sem tam roztroušených, a nahoře, na temeni návrší větší, roztomile položené městečko s několika mešitami, po svahu návrší těch sbíhající, a ve spoustě stromoví se tratící.
A na nejvyšším bodu nejvyššího návrší homo-lovitý, ne právě příliš pěkný, ruský pomník, postavený na paměť dobytí města r. 1877, jakož onoho dne, kdy v rusko-turecké válce Rumuni položili zde přes Dunaj most, a spěchali na pomoc Rusům, kteří u Plevna, odtud několik hodin vzdá-
leného, dlouho marně útočili na hrdinného Osniana pašu, až konečně přinutili jej ke kapitulaci.
Ale ta neslýchaná marnivost Rumunů! Nespokojují se vědomím, že dle sil svých přispěli Rusem zejména při obléhám Plevna, dobyvše při tom reduty Grivické, nýbrž prohlašují -- a žádnému Rumunovi to nevymluvíte — že vedení niských vojsk bylo ve válce roku 1877 naprosto nedostatečné, a že vojsko samo počínalo si tak chabě, že -kdyby Rumuni nebyli postavili se mu po bok, celá válka by byla dopadla pro Rusy náramně smutně.
Ale i v dobách dávno minulých Nikopoli bývalo svědkem hrozných zápasů. Roku 1396 Bajazid I., jenž rychlými svými pohyby získal si příjmení „Ilderim" —blesk —, a kterýž r. 1 1(12 poražen a zajat byl u Angory Tamerlanem, a jím do klece uzavřen, v niž r. 1404 zármutkem a hořem zemřel, porazil zde ohromnou armádu ZikmundaUherského, a zmocnil se celého Podunají. a zde také porazili Rusové Turky roku 1810 a 1829, arci tehda bez pomoci Rumunů.
S opravdovým zájmem hleděli jsme na jeviště bojů těch, jež pro celé národy měly účinky nej-pronika.ěýí. Přístav jest neobyčejně zajímavý, a hlavně činí jej zajímavým směsice krojů a typů] jimiž se hemží. Bulhaři á Turci, Bulharky a Turkyne podávají si tu mírumilovně ruce, a kamkoliv pohlédnete, všude vidíte jen fezy, turbany, široké pasy a pytlové krátké spodky, jako bychom nebyli již v Evropě.
Proti Nikopoli, na břehu rumunském, jest nevelké  městečko  Turn-Magurelle  s  velikým   pří-
stavištěm a s nádražím, v jehož končinách valašský vévoda Michal Vítězný, rumunsky Mihalul Viteazul, roku 1598 za Mohameda III. Turky porazil, a kdež viděti dosud nepatrné zříceniny turecké pevnůstky. Přístaviště jest plno plachet-ních lodí, a nádraží jako obleženo bezčetnýini povozy a obklopeno celými barikádami pytlů. Vysvětlení podává okolnost, že městečko jest důležitým bodem pro vývoz rumunského obilí.
Ale kamkoliv se ohlédneme, odevšad hledí na nás Orient. Až úžasně mnoho Turků na všech stranách — postavy tváří bronzových a nehybných, jako z kovu litých.
A za nedlouho zase na bulharské straně větší město, kdež r.  1877 Rusové přešli přes Dunaj.
U přístavu několik bídných, špinavých stavení na úpatí dosti vysokého vrchu, z nichž každé nese veliký nápis „Hotel". Hrůza nás pojímá při pomyšleni na noc v takovém brlohu. Opodál, na temeni náviší městečko přívětivé s domky o střechách skoro plochých, na písčitém břehu několik bud, v pozadí pěkný kostelík, v levo ve stráni několik domečků, a u přístaviště něco málo lodí.
Po pravici, na návrší druhém, zřícenina, a za návrším líni, na úpatí jeho veliké město, vyplňující hluboké sedlo, jež dělí návrší ta. Jest to Sistov, město o 20.000 obyvatelích.
A zase plujeme dlouho mezi břehy opuštěnými, smutnými. Úzko je člověku, hledícímu na ploché ty břehy, prosté všeho porostu, na nichž po celé hodiny ani stopa života. Ubozí lidé, kteří jsou odsouzeni, aby žili v těchto končinách.
Po třech dlouhých hodinách jízdy takové blížíme se Rusčuku. Veliké a důležité město bulharské asi se 40.000 "i lyvateli, mezi nimiž čtvrtina Tuiků, krásně položené na vyprahlém, horském hřbetu, se silhouettou plnou ostrých obrysů štíhlých věžiček, minaretů a komínů. Vlastní město šíří se opodál na táhlé plošině hřbetu, a jest prostoupeno četným stromovím. Avšak na svahu, k řece obráceném, není stromu žádného. V pravo na temeni pevnůstka, již sice berlínský kongres z rady pevnosti vyškrtl, která však přes to zachovala doposud nejdůležitější bašty své, a celému okolí a celé řece vévodí. V přístave hojný počet lodí, a cesta, do města šikmým směrem vzhůru vedoucí, poseta vozy a lidmi. A nejvíce mezi nimi malých vozíků, každý s velikým sudem, v nichž zapražen slabý koník. V sudy ty nabírají v přístavišti tu rozčerenou, špinavou vodu, a uhánějí s ní do města. Patrně to surogat rusčukskélio vodovodu.
Konečně blížíme se konci své plavby. Za půl hodiny loď opouští břeh bulharský, a spěchá do protějšího přístavu rumunského města Giurgiu (cti ližurdžu) neboli Giurgewo, do Smárdanu, jenž spojen jest s městem, tři kilometry dále ležícím, pomocí průplavu, kterýmž však lodi jen velice zřídka jezditi mohou.
Smárdanu, jako každý jiný přístav dunajský, neposkytuje nic zvláštního. Tři plochém břehu, na nějž vede primitivní, dřevěný můstek, asi patnáct plachetních lodí, na něm několik sešlých budov, a pak dlouho, dlouho nic. Jen v dalekém pozadí něco, co vypadá jako město.
Vystoupili jsme na břeh, a již zmocnil}' se nás zase ruce starostlivé policie. Nejdříve bylo nám odevzdati pas, jejŽ vrátili nám po nekonečném prohlížení a vyptávání, opatřivše ho předepsaným visem.
Oddechli jsme si, ale trochu předčasně. Neboť pojednou několik rukou, supím drápům podobných, chopilo se našich zavazadel, a my byli nuceni otvírati na holé blátivé zemi jedno po druhém.
Procestoval jsem již pěkný kus světa, ale tak neomalených, tak neslušných a tak nezdvořilých celníku jako v celnicích rumunských, a zejména v celnici giurgiuské, nenalezl jsem nikde jinde. Cestoval jsem s dvěma dámami, z nichž jedna bj'la mou ženou, a majíce delší výlet před sebou, opatřili jsme se vším, čeho bylo k tomu třeba, bylo krásně srovnáno, tak, že jediným sáhnutím nalezli jsme vždy ihned, co jsme hledali. A poněvadž uspořádaly to ruce ženské, vypadalo to, zejména v hlavním našem tlumoku, velice pěkně. A proto také hltavé oči našeho celníka radostně zasvítily.
Nejprve chopil se svazečku bělostných kapesních šátků.
,,Co je to?" tázal se lámanou frančinou.
,,Kapesní šátky."
„To je zbytečnost."
„Pro nás ne."
„Jsou nové        musíte z nich platit tento nový pár bot?"
„Ty jsou reservní."
Zasmál se jedovatě.  „Toby mohl Platit! A co je tohle
;
VŠ
„Prádlo této dámy."
„A ta ko potřebuje tolik? Tak? - - Platit!"
A vše to a jiné věci vyhazoval stále z tlumoku ven, na holou, blátivou zem, a lál neustále, že tolik a takových věcí pořádný člověk v Rumunsku nepotřebuje.
Že kapesních šátků opravdu zde nepotřebují, pozorovali jsme ob tu chvíli na všech, kteří tu stáli kol m nás.
A když proházel všechny tlumoky, začal se páuovité vyptávati:
„Máte doutníky?"
„Ne."
„Máte skvosty?"
,Můj největší skvost stojí tuhle," odvětil jsem
šibeničním humoru, ukázav na ženu.
Zabručel něco, sebral vše, co byl vyházel, do náruče, a vlekl nás do dřevěné celnice.
A nyní počal v různých knihách shledávati, co jest nám platiti, zkoumaje vždy pečlivě jednotlivé předměty.
Bůh ví, kdy bychom se byli dostali z nezapomenutelné této celnice, kdyby se nebyl pojednou objevil mladý, slušný muž, jejž přivábil patrně náš živý rozhovor. Tázal se správnou frančinou oč jde, a když vylíčil jsme mu, že jsme turisté, kteří cestují za svou zábavou, čímž zajisté jsou odůvodněny naše, arci ne příliš značné zásoby, ale že přes to jsme ochotni zaplatiti předepsané clo, jehož vyměření však nemůžeme se nikterak dočkati, podíval se na vše, prohlédl zkoumavým zrakem také nás, a spustil ráznou rumunskou řeč, které  však  onen první stále odpíral.  Pojednou
shrnul rozhněván veškeré naše věci, podal mi je do náruče, a omlouvaje neomalenost svého soudruha, vyprovodil nás zdvořile ze dveří.
Naházeli jsme vše do tlumoků, vsedli do čekajícího, již dříve objednaného povozu, a děkujíce Bohu, že poslal nám v nejhorším okamžiku pomoc tak vydatnou, jeli jsme do města, na jehož prahu dostalo se nám uvítáni tak líbezného.
Tříkilometrová poušť, učiněná to Sahara, děli Giurgiu od jeho přístavu. Cesta bídná, plna děr a prohlubin, daleko široko ani stromečku, a prachu celá oblaka. Povoz ubíhá co nejrychleji, a my lítáme se strany na stranu. Chvílemi jen že zachytíme některý tlumok, jemuž se cesta patrně nelíbí. A nežli se nadějeme, jsme ve městě.
Jedeme širokými, rovnými, jako dle praví; ka řezanými ulicemi, jež nesou pyšné označení ,,Boulevard". S obou stran malé sice, ale hezoučké domky s miniaturními zahrádkami, z nichž každý má svou verandičku, arci zcela prostou. Ale jaký to puch a prach v přívětivých boule-vardcch těch. Pobízíme vozku k rychlejší jízdě, ale puchu zbaviti se nemůžeme. Ba zdá se nám, že je stále bohatší a pronikavější. Čím dál, tím hůř!
Giurgiu má více nežli 18.000 obyvatel, ale zaujímá, jako všechna města rumunská, tak obrovskou plochu, že tato není v žádném poměru k tomuto počtu obyvatelstva. To vysvětluje arci okolnost, že Rumun miluje, míti domek svůj pro sebe. Proto také mimo kostely, kasárna, reprezentační a úřadní budovy, hotely a synagogy není nikde budov větších a vyšších. Město neposkytuje nic zvláštního, ale činilo by přes to dojem zcela
přívětivý, kdyby nebylo toho hrozného puchu a prachu ve všech ulicích A čím více ke středu, tím více ho přibývá. Bůh ví, jak mohou ti lidé v něm 1 dýchati, jak může jim v něm chutnati. Nazývá-li se Bukurešt „městem radosti", možno směle nazvati Giurgiu „městem prachu a puchu".
Arci řekneme si: zvykli. Ale my nejsme nuceni zvykati, a proto kážeme vozkovi, aby rychle obrátil a zavezl nás na dráhu. Máme ještě čas k večernímu vlaku, azadvěapůl hodiny můžeme býti v hlavním městě.
Nádraží, opodál za městem položené, y rozsáhlé a přívětivé. Vlak stál již na kolejích, a. jako by byl jen na nás čekal, hnu! se, sotva jsme byli vstoupili. Náš vagón tvoří jedinou síň s příčnými sedadly, ji'                                        ... Několik švarných důstojníků v červených stejnokrojích sedí tu po ríiznu, a uprostřed !ři ohnivé Rumunky
I pod ochranou staré dámy, která lidí mul nimi jako ostříž, a starého pána, jen/, však všechnu poj zornost věnuje svým cigaretám. Důstojníci chovali se velice slušně, ale přece jen znenáhla různými strategickými pohyby opanovali veškerá sousední sedadla. Ale nadarmo. Každý pokus odmílmit byl tak ostrými pohledy staré dámy, že zarážely v prsou dech.
Jedeme s počátku nekonečnou rovinou, plnou obrovských kukuřicových lánů, mezi nimiž sem tam hliněné chaty selské. Pak trochu pahrbků a lesů, a zase rovina bez konce, v niž přívětivé stanice, a nevelké, řídi e roztroušené osady jsou oku opravdovým odpočinkem.
DR. JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREST                                               l6l
Znenáhla temná noc snáší se na krajinu a nežli se nadějeme, počínají se objevovati jednotlivá světélka jako bludičky, až konečně vjíždíme do celého moře bludiček těch, jež modravým svitem přemáhají temnotu.
Jsme v Bukurešti.
III.
První   pohled  na   město.   —   Čtvrti   označeny barvami. — Birjar. — Skopci. — Osvětlení.
Bukurešt, „město radosti", nazývají „Paříží nad Dimbovicí".
Kulhá-li každé porovnání, kulhá zejména porovnání toto co nejpovážlivěji. Přes to však, že má do Paříže ještě moc daleko, Bukurešt jest město roztomilé. Šíří se po obou březích špinavé Dimbovice, která, probíhajíc od západu směrem jihovýchodním, dělí je na dvě nestejné poloviny. Na obvodu svém jest to z velké části ještě čistý Orient, jasný obraz, jak bývalo drive, za onoho času.
Ale čím více ke středu, tím více tratí se orientální tento ráz, a město stává se evropejským. Arci ne ve smyíu velikých residencí kontinentálních. Nikde tu těch obrovských budov, kteréž čníce vysoko k nebesům, chovají v útrobách svých sta a sta ubohých nájemníků, jimž slunce a vzduch jsou jen pohádkou. Domy nejvýše dvoupatrové, jen zřídka kdy o třech patrech, převáž-
Ze   slunných koutů Evropy.
I I
nou většinou však jednopatrové, neb přízemní, prosté, ale přívětivé, s velikými dvory a zahradami v nekonečné klikatině ulic a uliček, a vše prostoupeno tak četnou a bohatou zelení, že celé město vypadá, jako by bylo vystavěno v jediné, obrovské zahradě.
Více nežli 15.000, pravím patnáct tisíc domů rozhozeno tu na prostoře 35 čtverečních kilometrů — a v tom ohromném počtu domů bydlí pouze čtvrt milionu obyvatel.
Ale snadné vysvětlení. Rodiny rumunské, jichž poměry jen trochu to dovolují, milují býti v domečku svém samy, a zůstávají zvyku tomu věrny i v městě hlavním přes to, že vyžaduje to zde větších obětí nežli jinde. Které nestačí měšec na nároky vnitřního města, ta jde dále od něho, kde laciných míst ještě dostatek, a proto obvod města šíří se neustále na všechny strany.
Nejlépe poslouží zde porovnání. Praha i s Libní chová dle posledního sčítání v 5344 domech as 222.831 obyvatel. Tedy ve třetině počtu domů málem stejný počet obyvatelů! Ale za to jaké domy tu i tam! Jak udiveně hleděli by Buku-rešťané na obrovské ty naše, kasárnické nestvůry, sražené na nepoměrně menším prostoru, a napěchované ubohými lidskými tvory. V Paříži vypadá na každého obyvatele 35 čtver. metrů plochy, ve Vídni 36 a v Bukurešti plných 130. či neměli bychom  Bukurešťanům  přímo  záviděti?
Město jest rozděleno na pět obvodů neboli čtvrtí, jež označují se různými barvami. „Čtvrť červená" jest nejpřednější. Zaujímá bohaté vnitřní město,   a  v  ní nalézají se   královský zámek,
I  JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREST
inisterstva, vyšší úřady atd. Čtvrti ostatní: žlutá, černá, modrá a zelená, obklopují uctivě červenou, a barevný rámec na uličních, tabulkách upozorňuje výmluvně cizince na to, že nalézá se v té neb oné čtvrti.
Nejdůležitějším ustanovením při tom jest, že každá čtvrt má svůj vlastní — berní úřad, což obyvatele jednotlivých čtvrtí naplňuje takou pýchou, že platí, až jedni zčervenají, druzí se-žloutnou, třetí zčernají, čtvrtí zmodrají a pátí dokonce sezelenají. Ale hlavní věc, jako u nás: jen když platí!
Arci, ulice středu města, tedy čtvrti červené, jsou neširoké a klikaté, a náměstí nevelká. Ale jak elegantní a jak báječně oživené. Výklady nádherné a bohaté, tak že v ničem nezadají pařížským a vídeňským, a v meh a okolo nich, zejména v určitých hodinách, život přímo omamující.
A co dodává jim v první řadě velkoměstského rázu, jsou bukureštští fiakři, nejskvělejší, jak ostatně zcela přirozeno, ve čtvrti červené. Pryč se vzpomínkami na fiakry aneb dokonce na drožky pražské, červenáme se miniovolně studem při vzpomínkách na ně, máme-li před sebou fiakra bukureštského ze čtvrti červené.
Kdekoliv jen kousíček místa, všude jich jako naseto. Ale jak elegantní jsou jejich povozy, a jak nádherná jejich spřežení.
V Bukurešti jezdí vše, a může také vše jezditi.
Vystoupíte z hotelu, a jako šipky žene se k vám deset, patnáct povozů. V prvním okamžiku jste zmateni. Kočáry samý plyš, a koně jako z panských stájí. A což ti kočové! Vězí v sametových
l64                                                                           KNIHY
ZVONUÍ
tmavomodrýeli neb tmavozelených, klerice podobných kaftanech, bílou, modrou neb červenou šerpou přepásaných, na hlavě mají placaté ruské čepice, a bledá tvář se dobrácky usmívá. Jsou to z valné většiny Rusové, Skopci, kteří byli nuceni,-z Rusi se vystěhovati, a zde bez překážek sice, ale co nejpřísněji ukrutných svých sektárskych předpisů dbají. Proto také ty jejich bledé, naduřené tváře, a ten vysoký, nepřirozený hlas.
Bukureštský íiakr zovc se birjar. *) Zvolíte jednoho z nich, jehož koně uchvátili vás krásou svou, a věříte ochotně tvrzení bukureštských přátel, že mnohé takové spřežení má cenu několika tisíc zlatých, a že mezi birj ary j sou lidé bohatí, kteří by mohli žíti jen ze svých úroků.
Zaboříte se do plyšových podušek, a jmenujete cíl své cesty. S větrem o závod ujíždí ušlechtilé spřežení, a vám netřeba znáti anijediného runiun-lova mimo několik těch jmen, kam jeti; hodláte. Chcete -li. aby birjar dal se v pravo, dotknete se deštníkem nebo holí pravého ramene, na lcvo-li, levého, a má-li zastaviti, jeho zad] A když dojeli jste cíle, platíte částku, nad kterou, nete.
Jsou dva druhy birjarů. Skuteční Rusové, kteří požadují vzhledem k nádhernému svému vozovému a koňskému materiálu poplatek vyšší, domorodí, kteří nemají sice tak krásných koní a povozů, ačkoliv i ty jsou velice pěkné, ale taxu dodržují svědomité. í)rožek zde vůbec není. A není jich také třeba, neboť ruskému nádhernému
*) Ctí: bižár.
spřežení platíte právě tolik, jako v Praze té nejbídnější drožce. Jízda uvnitř města na vzdálenost půl hodiny — 1 frank, celá hodina v obvodu města 2 franky. A jak jedete! A o nějakém, v Praze a jinde bohužel tak obvyklém přirážení, domlouvání neb dokonce spílání ani slechu.
Arci, v Bukurešti jezdí všechno, a nej více dám}'. Ale jenom v nejelegantnějších povozech. Na všechny strany jest daleko, a není ladylike, *) aby dáma z lepší rodiny chodila městem pěšky, což arci mimo obvod čtvrti červené a některé ulice sousední jest přímo nemožné, poněvadž Četné ulice postranní postrádají dlažby, a brzy peřinově na-stlaným prachem, brzy zase bezedným bahnem • iplývají, jimž ubozí obyvatelé pomoci rozložených prken s jedné strany na druhou přecházejí. A co je zvláště zajímavé. Obé třídy birjarů, jak ruští, tak domorodí, jsou pevně sorga-nisovány, a mají zejména své vlastní pojišťovny, z nichž vyplácí se jim náhrada, kdykoliv některému členu kůň jakýmkoliv způsobem vezme za své.
Mimo birjary má Bukurešť ještě také dvě společnosti tramwayové, které projíždějí město směry různými, a dokonce i dráhu elektrickou, jež od východu k západu projíždí město bulvárem Alžbětiným a prodloužením jeho, bulvárem Carolovým a bulvárem Pache Protopopescu.
Dobré pitné vody Bukurešt nemá. Má sice kousek jakéhos vodovodu pro vnitřní město, který však nijak nestačí. Ale co bude zajímati česká
*) Cti: lädylaik = pro dámu dobře vychovanou vhodné.

naše města, zejména ta, v nichž bojuje elektř s plynem o právo osvětlováni, jest, že metrop-rumunskou osvětlují svorně nejen elektřina a ph ale i dokonce ještě také petrolej. A rozdělily se o způsobem   zcela   případným.   V   nejhlavnějších bulvárech panuje elektřina, v ostatních předníc třídách plyn,  a jen v  uličkách postranních  petrolej.
Docela prkny to a dobře vypočítaný přecho z nejskvělejší záře do tmy minioměstské, není-1' pravda?
Patrně začali v Bukurešti tak jako ve mnohý našich městech českých, také s petrolejem. P v touze po pokroku chopili se plynu, až stan u všeovládající elektřiny. Jen že to šlo pa' trochu rychleji než u nás, kde v nejednou vj kajícím městě petrolej po dlouhá léta ješi bude z oněch bojů mezi plynem a elektřinou.
IV.
Barabudele. — Korso.  — Chaussee Kiseleff. Soubojový  háj.
Když za vysokého léta žhoucí slunce, ni menším vánkem rušeno, nemilosrdně vysílá čivé paprsky své na vyprahlou zemi, když niírající, bohatou patinou mnohatýdenního pr do šedivá zbarvená příroda pod šedí tou vládně klesá, a ubozí lidští tvorové, z póla za j uvaření, jen po vláze vzdychají, s jásotem vita
každý, sebe nepatrnější obláček na neúprosné obloze, počne v postranních ulicích bukureštských, drobným lidem obývaných, objevovati se ,,ba-r a b u d e 1 c".
Barabudele jest veledůležitý člen drobnější bukureštské společnosti.
Jest to mladý obyčejně, svižný cikán, koketně ověšený rákosím a různými jinými vodními rostlinami. Postaví se doprostřed ulice, rozhlédne se pátravě na všechny strany, a již hrnou se mu z hrdla zpěvné zvuky, jež sice patrně školou konservatoře bukureštské neprošly, ale přece jen na zvolených místech náležitou pozornost vzbuditi dovedou. A když se to po nějaké době zdarilo, spustí barabudele bujný tanec, vybíhající znenáhla v odvážné, více méně zdařilé kousky ko-mediautského tělocviku, jež adresován},- jsou sice nebesům, avšak především z uzavřených dveří a hustě zavěšených oken vylákati mají a také záhy vylákají ony lidské tvor}-, jichž jediným heslem jest: déšť, brzký bohatý déšť.
V Americe, a také snad již v některých zvi; pokročilých koutech Evropy v 3' n u c u j í si déšť prudkou, v oblacích pomocí elektrického vedení vypálenou kanonádu. Jinde vyprošují si ho procesím a modlitbami. V Bukurešti však vedie tohoto způsobu, nedosti snad již účinného, uvykli si déšť přičarovávati.
Tanec barabudelův má totiž za účel, aby ,,kum-štovným" způsobem vylákal z nemilosrdné oblohy tuto, vším tvorstvem tak vytouženou vláhu.
Ale sám tanec na to nestačí.
Vláha dostaví se totiž dle pranostiky lidové jen tehda, skončí-li celá taneční produkce důkladným skoupánhn čarujícího cikána.
A to jest úkolem ctěného publika.
Jakmile barabudele produkci svou zahájí, počne se toto čile sbíhati. Ale ne s prázdnýma rukama. Veškerá tělesná mdloba jest zapomenuta, a tytéž palčivé paprsky sluneční jako by nyní pojednou osvěžovaly.
Kde jaký škopek, kde jaký hrnec, kde jakákoliv jiná nádoba po ruce, vše naplní se rychle vodou nebo jinou tekutinou, mnohdy velice problematického původu, nechť sebere se kde sebere, a v kruhu stále se úžícím šťastní majetníci nádob těch za veselých poznámek a zrakem mnohdy velice kritickým pozorují tanec cikánův. A když pak tento celou produkci effektním, co nejlépe vypočítaným kotrmelcem ukončí, tu s jásotem vrhají obsah nádob svých tak dovedně na svižnou jeho postavu, že nemine ho takřka ani kapka jediná. Voda srčí s něho jako s hastrmana, ale barabudele, co nejlíbezněji se usmívaje, jednou rukou stírá vodu s obličeje, a druhou již vybírá malé dárky. A proč by se neusmíval? Opatřil si v nesnesitelném parnu velepříjemnou lázeň, od loňska snad zase první, a každý pravý Bukurešťan nalezne v kapse nějaký drobný peníz, jejž obětuje milerád za poskytnutý mu požitek a za naději na déšť, jenž následkem čárů těch dříve nebo — později jistě se dostaví. Však ty sporé hadry cikánovy brzy zase uschnou.
Arci, to děje se, jak praveno, jen v ulicích postranních.
V   třídách elegantního světa by barabudele nejen nenalezl žádného publika, ale upadl by ještě v nebezpečí, že ostré oko bukureštské policie opatří mu chládek méně vítaný.
V  třídách těch baví se obecenstvo jinak. Až k hodinám poledním ze společenské smetany
nepotkáte v nich nikoho. Teprve po jedenácté hodině počne se trousiti, ale jen velice poskrovnu, pokud není totiž vyhnutí, neboť za časné letní doby náleží jí teprve večer a noc. Tu a taní mihne se ve skvostné ekypáži elegantní dáma, a zastaví najisto v některé cukrárně, které jsou zde vypraveny co nejnádherněji, elegánové v šatech anglického a francouzského střihu vyskytují se na chodnících, důstojníci v krásných uniformách, hoši jako jedle a s tvářemi tak mužně krásnými, jako by byli pro sídelní město zvlášť vybráni, proplétají se sebevědomě mezi námi, a ponenáhhl utvoří se na C a 1 e a V i k t o r i e i, která není sice nejkrásnější, ale za to nejelegantnější a nejoblíbenější třídou velkého světa, korso, jež stojí za podívanou, dokud přílišná parna uevyženou společnost tu do letních sídel rozkošné Sinaje nebo do mořských lázní.
Ale toto polední korso jest jen jakousi předzvěstí korsa večerního, kdy, dokud lípy ueod-kvetou, objeví se zde vše, co v Bukurešti vyniká krásou, rodem, bohatstvím asociálním postavením. Chodníky jsou plny procházejících se, a jízdní d ráha plna nejsk vostnějších ekypáži. V cukrárnách, před nimi a před skvostnými výklady hustá směsice mužů a žen v nejnádhernějších a nejmodernějších toilcttách, kteří a které chtějí  viděti
a viděni býti, vzduch chví se hlasitým a veselým hovorem, z vozů a do vozů lítají žádostivé pohledy a pozdravná a pochlebná slova, na všech stranách hukot a hluk, jež přímo omamují, a tím více, po-dž nad hlučícím tím davem vznáší se takořka oblak různých parfumů, jež vybíjí se z té spousty krajek a hedvábí jako elektřina.
A když soumrak klesá konečně na vábné toto divadlo, plné ruchu, plné života, plné rozkoše a plesu, když ulice a výklady zazáří pojednou ve Skvělém světle elektrickém, a večerní vzduch přináší úlevy po dusném denním parnu, tu za nedlouho počnou řidnouti proudy procházejících se, vše vstupuje do čekajících povozů a mizí jedním směrem. Stále méně tu lidí i vozů, až zbude na korsu konečně jen ona část publika, která si luxus večerní projížďky dopřáti nemůže.
A veškeré tyto r)roudy obecenstva odjíždějí do Chaussee K i s e 1 e f f .
Na západním konci třídy Calea Viktorici táhne se daleko za město obrovská, přeširoká alej o čtyřech řadách mohutných lip, jež, ponechávajíce Uprostřed velikou jízdní dráhu, ohraničeny jsou s obou stran podélných rozsáhlými zahradami; plnými elegantních letohrádku, cukráren, kaváren, mlékáren a restaurací. Skvostnou alej tuto, již Bu-kurešli právem mohou záviděti nejpřednější metropole kontinentu, založil v letech třicátých guvernér knížet-tví moldavského a valašského, ruský generál Kiseleff.
Okolo desáté hodiny počne se tu sjížděti celý onen svět, jenž vyplňoval před chvíli ještě Caleu Viktorici, a oddává se zde rozkošnému blouznění
a sladkému flirtu. Ekypáže uvolní svůj krok, a nyní můžete pohodlné pozorovati ty elegantní zjevy dam bukurešťských, jež zdají se vám tím svůdnější, poněvadž v tajemném pološeru, jež rozhozená mezi stromy světla zcela přemoci nemohou, nevidíte těch líčidel, kterýmiž zde každá něžná ruka bez rozdílu všemocné přírodě napomáhá.
Rumunky jsou ženy velice hezké, roztomilé a svůdné, a dovedou šatiti se rozkošně. Oko jest zpravidla veliké, temné a plné jasu a ohně, uhlo-terný vlas přebohatý, a ten černý knírek nad valnými listy, a učiněné ty kotletky u rozkošných oušek tak — tak — řeknu jen pikantní, že i v řádném, dobře vychovaném českém manželském člověku dovedly by vyvolati všelijaké nedovolené touhy, kdyby nebyl — pod dohledem. Ale hezoučká tato tvář se všemi svými půvaby Rumunkám nestačí, a proto, bohužel, hojnú líčidla náleží k nejnutnějším toilettním jejich potřebám.
Ale rumunským Seladonům, jak se zdá, to nikterak nevadl. Uvykli tomu, a mají patrně za to, že dáma bez líčidla není olámou pravou.
Největší návštěvě těší se Chaussee Kiseleff, jak již řečeno v letě, když lípy kvetou, a na podzim, když v blízkých odtud závodištích konají se obvyklé dostihy koňské. A zejména v letě vše jen jen hrne se tam, omamuje se sladkou vůní lipových květů, žáruplnými pohledy a ohnivými slov}', a vrací se do města až o druhé, třetí hodině ranní.
A ještě malou zmínku. Opodál sadu Kiselef-fova, poblíž závodiště již zmíněného, nalézá se
malý háj, jenž proslavil se jako jeviště četných bukurešťských — soubojů, které nikterak nezůstávají za proslavenými souboji rytířského národa sousedních M;.ďarů. Soubojů koná se tu ob tu chvíli, ale není v hlavním městě rumunském téměř pamětníka toho, že by byl některý z nich skončil krvavě. A proto humor lidu po každém takovém, denními listy svědomitě zaznamenaném souboji zvědavě a vesele pátrá v háji tom, který z ubohých — stromů při něm byl zase postřelen.
V.
Život v ulicích- — Trhy.  — Prekupec. — Sacca-giu. — Simegiu.  — Cameloti. —   Cikáni.
Život v ulicích bukurešťských jest přímo onia-mující, ačkoliv celkový ráz jeho, zejména ve vnitřním městě, jest skoro čistě západoevropský. A jak různí se dle denní doby! Časně z rána jest zcela jiný, nežli v hodinách pozdějších neb dokonce v době večerní.
Večer a noc jest dobou světa elegantního, jenž, jako v celé nóbl Evropě, vyspávaje noční svůj život do pozdních hodin ranních, v liQdinách poledních se zakmitne jako meteor, a odpoledne již zase odpočívá, aby nasbíral náležitých sil pro noční působení své.
Za to hodiny ranní jeví život čistě lidový.
S prvními paprsky slunečními vjíždějí do města, zejména ve dny dvou velikých týdenních trhů,
DR.  JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREŠT
ľ
v úterý a v pátek, tisíce primitivních, venkoncem dřevěných, zpravidla voly neb buvoly, ale také bídnými herkami tažených selských povozů, jež napěchovány jsou drůbeží všeho druhu, skopy, rybami a nejrozličnější zeleninou, mezi níž převládají arci melouny a rajská jablíčka, jichž spotřeba jest v Orientě vůbec obrovská.
Povozy řídí více méně zbědovaní venkované, jichž úbor, v nejparnějším letě stejný jako v nej-krutší zimě, zhuta vzbuzuje hrůzu. Thermometr ukazuje více nežli 30° Celsia ve stínu, a na hlavě sedí jim vysoká, těžká čepice z beránčí kůže, a tělo zahaleno jestv těžký, beránčíuebo kozí kožich, jehož vlas obrácen jest na venek.
Arci mnozí z nich vězí také v širokých spodcích, jež drží kolem těla buď kožený, neb prostý, hnědý, neb i rudý látkov) pás, přes nějž visí volně ko zhusta barevně vyšívaná. A za muži kráčejí ženy, obyčejně stejně zubožené, v hrubých, ale pečlivěji ívaných košilích, se širokou, pestrou a těžkou zástěrou kolem boku, hlavu majíce zahalenou dlouhým šátkem, jenž úplně zakrývá bohatý vlas.
Těch v pravdě rozkošných krojů ženských, jež udržely se celkem jen v nitru země, kamž nivelisující vliv železnic ještě nezasáhl, a jež skvostným vyšíváním svým na košilkách a na dvojdílných, přebohatých, skoro se uzavírajících zástěrách přímo uchvacují, v hlavním městě spatříte pořídku. Nejhojněji ještě v elegantních krámech, kdež prodávají kroje ty domácím i cizím milovníkům, a ve výkladech fotografů. Kroje ty šatí velice krásně, a dámy velkých měst rády ukazují se v nich občas a na nějakou chvíli.
ve vnitřním městě jest rozsáhlá ústřední tržnice, a nyní započne život, jenž sice celkem neliší se valně od života podobného v jiných městech, ale přece jen velice zajímá nezvyklým rázem svého jeviště, tváří a krojů. Skromnejší hospodyňky, služky, cikáni, kteří pro nejednu rodinu bukureštskou koupě i kuchyň obstarávají, překupníci, sluhové důstojničtí, kuchaři se svými pomocníky, a jiní a jiní potřební rvou se o vyložené zboží s takým úspěchem, že obrovské hromady jeho očividně mizejí. A zrovna jakou nás. Ti, kteří se opozdili, musí se spokojiti jen s přebranými zbytky, aneb obrátiti se na překupníka.
Překupník, zde zcela slovansky ,,p r e k u p e c" zvaný, jest osoba, bez které Bukurešt ani mysliti si nelze. Jest totiž přemnoho, zejména menších domácností, které ani nenapadne, aby obracely se přímo na veliký trh. ľrckupce skoupí vše, co skoupiti lze, a roznášeje v obrovských ošatkách, na dlouhém jhu zavěšených, zboží nejrůznějšího dm h u po svých stálých odběratelích, vyvolává je mezi chůzí vřešlivým hlasem. S úžasem hledíte na něj, jak že to možné, tak ohromnou tíž nésti s takou zdánlivou lehkostí, a bráti se při tom v před krokem tak elastickým. Ale arci, tíže jeho jest stále menší. Tu zastaví, tam zastaví, a ošatky prázdní se povážlivě. Ale čím více se prázdni, tím více usmívá se prekupec. A když vyprázdní se docela, zmizí jako vítr, a za nedlouho má ošatky zase plné, a zase vyvolává a zase prodává a zase se usmívá.
Prodává sice jen věci pro žaludek určené, ale jest tak nezbytným členem bukurešťské společ-
íiosti, že živě mi připomínal židovské faktory polských krajů. Polský faktor arci neroznáší zboží jako prekupec. Sotva zavřely se za vámi dvéře polského hotelu, již stojí s líbezným úsměvem před vámi, nabízeje vše možné i nemožné, a opatří co nejrychleji vše, na co si jen vzpomenete. Ale jest právě tak typickou figurou polských měst, jako jí jest prekupec v Bukurešti.
A takových typických a pro západního člověka nezvyklých figur jest v Bukurešti vedle birjara a prekupce ještě více.
O vodu jest v rumunské residenci dosud zle. Jsou sice s vodovodem již přece trochu dále, nežli matička Praha, ale dosud projíždí vítězně ulicemi obchodník s vodou, tak zvaný sacca-giu *), jenž táhlým hlasem vyvolává něco, co patmě znamená vodu. Prostý sud na dvou kolech, který majitel buď sám táhne, aneb do něhož zapražen jest nějaký ubohý, čtyřnohý tvor, obsahuje tekutinu, jejíž cena řídí se dle toho, z jakého pramene pochází. Celý sud vody z některého bližšího slují půl lva čili půl franku, tedy asi 44 haléřů, z pramene vzdálenějšího pak neb zvláštní pověsti požívajícího dokonce celý frank. Arci lícha odběratelům spoléhati na poctivost saccagiů, z nichž však přes to nerekiutují se milionáři rumunští.
Sudy jsou policejně číslovány, a kdykoliv vypukne ve městě požár, musí veškeří saccagiuové zanechati ihned obchodování, a s vodou svou spěchati ku pomoci. Rozumí se však, že pokud
•) Cti: sakadiú.
nejsou v dohledu policejního strážníka, přespříliš nespěchají.
Kdo uhasiti chce žízeň svou nápojem o něco ušlechtilejším, obrací se na dodavatele, jenž neméně hlasitě oznamuje existenci svou, a jméno své „b r a g a g i u" *) od nápoje nabízené] 10, ,,b r a-g a", obdržel. Jest to kalná, z rozemletého prosa vařená, hnědá, vykvasená, sladko-kyselátekutina; která sice nikterak vábně nevypadá, ale velice prý osvěžuje. Bragagiu roznáší ji ve veliké, dřevěné, mosazí pobité konvi, nalévá za směšně nepatrný peníz do plechových nádobek, a nabízí k tomu jako zákusek různé orientálni cukrovinky, kteréž má zavěšeny na velikém podnosu koleni krku, čímž arci velikou činí konkurenci ,,raha-g i u - o v i",**) který jest tu vlastním cukr; pouličním, neboť odvažuje se dokonce i na prodej zmrzliny, arci velmi problematické.
Ale ani bragagiu ani rahagiu nezahálí v zimě. Bragu i zmrzlinu vymění za sálepové, zázvi koře             i irké thé a za různé lihoviny, a rychleji
nežli v létě prohánějí se ulicemi, zahřívajíce mrznoucí obyvatele. Oba obchodníci tito jsou z pravidla Jilioslované aneb Turci, a neobejdou se bez fezu s dlouhým modrým střapcem, m věnujíce však ostatní své toilette i> ávě zvláštní pé
Jakési ušlechtilejší vydání našehopreclikáře jest bukurešťský ,,s i ni e g i u", ***) jenž vedle i líkn prodává také ještě jiné výrol ky řeckých pekaru bukurešťských, jako: koláčky v oleji smažené, pastičky, plněné masem neb sýrem, a podobné,
*) Cti: bragadžú.    **) rahadžú.   ***) simedžú.

DR. JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREST
kdežto na podzim dociluje velkého odbytu pečenými kousky sladkých, bílých melounů.
Rozumí se, že vedle těchto blíže popsaných figurek prohání se ulicemi bukureštskými ještě celá řada jiných, z nichž, některé jsou také ještě dosti zajímavé. Celé houfy více méně špinavých kluků v úborech, patrně s velikou námahou sebraných, v úborech, jichž účelem zdá se býti, aby spíše odkryly, co by vlastně zakrývati měl}', probíhají ulicemi, a nabízejí se zuřivým řvaním denní žurnály, které mají hlavně tu zvláštnost, že večer vydávají již ranní listy ze dne následujícího, zařízení to pro sazeče rozhodně pohodlné. Vedle nich proplétají se obecenstvem uhlíři, roz-jící zboží své v koších, na jhu zavěšených, což arci o veliké spotřebě jeho v domácnostech aspoň za letní doby nesvědčí, a vedle přečetných kteří obývají zde svou zvláštní čtvrt, v níž udržují vlastní divadélko, nejhlavnější element bukurešťského lidu: cikáni, jichž arci nikde jinde tolik nespatříte jako zde, neboť jest jich zde mnoho tisíc. Jsou nádeníky, zedníky, kotláři, hudebníky, a Bůh v! čím ještě, a krásnější jejich polovice poklízí, pere, žehlí a prodává květiny. Květinářky jsou skoro v celém světě ve skutečnosti mnohemhorší, nežli psané a malované obrázky jejich, ale mezi bukurešťskými cikánskými jich družkami vyskytne se přece jen někdy skvostný cikánský typ, jehož oči pálí jako řeřavé uhly, a / plné rty a bohaté formy vábí mnohdy více, nežli  ta  kvítka,  parnem' panujícím  polosvadlá.
Ze slunných koutů Evropy.
-
15.000 domů.   — Demetrius. — Stavropoleos. — Doamna Balassa. — Němci v Bukurešti.
Bukurešt rozkládá se v nekonečné té nížině, která od levého břehu Dunaje ubíhá na sever, až přitulí se k výběžkům velikolepých transsylván-ských Alp, jež jako by ramena svá s láskou vstříc jí vztahovala. Terén města jest tedy přímo zoufale rovný, až na několik málo osamělých, nepatrných pahrbků a návrší, jež vypadají, jako 1 je tu příroda jen náhodou byla zapomněla. A nebýti těch, nebylo by ani možno, dosíci jakéhos rozhledu přes nekonečné to moře domů, které vysílá vlny své stále dál a dále.
Vjíždíte-li do města z nádraží jižního, jež položeno jest poměrně dosti vysoko, jeví se roztomilý pohled na světlou tu směsici domů se střechami více méně plochými, prostoupenou bohatou a svěží zelení, z niž právě před vámi, na dosti značném, ale arci velice volném návrší vystupují věže svatyně, obklopené budovami, pevnostnímu okruhu ne nepodobnými. Ale vidíte jen před sebe a nikoliv kolem sebe, a proto mocná vás opanuje touha, abyste s nejvyššího patrně místa toho rozhlédnouti se mohli kolkolem.
Touze této snadno vyhověti.
Elegantní birjar doveze vás až téměř k samé svatyni, a čeká trpělivě, až nabažíte se rozkošného obrazu, jejž „město radosti" odtud vám poskytuje.
DR. JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREST
Zde teprve nabudete pojmu o tom, eo znamená 15.000 domů, volně rozhozených po prostoru, s klerým nebylo třeba šetřiti. Ne na patnáct, ale na padesát tisíc domů hádali byste, když rozhlížíte se po té spoustě budov, jejíž konce nepostřehnete. Kamkoliv obrátí se vaše zraky, všude jen domy a zase domy, a skoro se váni zdá, že celá ta rumunská nížina jest jimi vyplněna. A jak malounké jsou ty na nejzazším konci obzoru. Již jen pouhé světlé skvrny, střídající se s temnými skvrnami zahrad. Takového pohledu málo kde osud po] iřává. Jak jinde tísní obrovské komplexy budov nesmělou zelen, zahraiiíjíce spolu jakýkoliv rozhled, a jak zde budovy tvoři téměř jen stafáži té přebohaté • K ni, již rozkládá se do nekonečna! A jak potěšuje pohled ten duši a jak osvěžuje oko! Není to obraz nijak velikolepý, ale tak milý, lak příjemný, že loučíte se s ním věru těžce.
M e t r o p o 1 i a, hlavní chrám bukureštský, středisko všeho náboženského, řecko-oricntálního života rumunského, chrám korunovační a dvorní, jest střízlivá stavba, která nikterak nebudí vás tu tajemnou, nábožnou náladu, již mimo-vo'.nč vyvolávají úchvatné stavby chrámové-ostatní Evropy. Byla vystavěna v XVII. století v jakémsi podivném, byzantském slohu, a měla-li důkladná oprava, v století XIX. předsevzatá, napraviti, ěiin století ono bylo na ní hřešilo, nezdařilo se to, bohužel, nikterak. A nejen to. V patrné snaze, aby chrám byl prvním chrámem celého království, přeplnili jej všemi možnými i nemožnými ozdobami tak, že je v něm člověku vkusu západo-evropského včiu až úzko.
Nejdůležitějším momentem v dějinách jeho jest, že r. 1881 vsazena v něm koruna na hlavu německého vládce rumunského království, a nej\ jeho znamenitostí tělo neb vlastně kostra sv. Demetria, jež vystavena jest na jednom z oltářů v křišťálové, stříbrem kované rakvi.
Ale ubohý svatý Demetrius. Ani po smrti nemá pokoje. Když je v Bukurcšti za parného léta nejhůře, když's olovného nebe tropické přímo slunce po celé týdny s největším úspěchem na zmořenou zemi vysílá nejpalčivětší paprsky své, když každý organismus s lizkostí prahne po vláze, a i veškeré umění cikánského baraludele marným se jeví, tu chopí se posvěcené ruce ubohého sv. Demetria, a nosí ho v slavnostním průvodu po městě.
A skutečně, po takovém, s celou pompou církevní uspořádaném průvodu dříve nebo později pršívá, jen že nemohou pravoverní s ue-věrci shodnouti se o torn, prší-li proto, že sv. Demetrius šel vůbec na procházku, anebo proto, že šel na procházku po tak dlouhém suchu, že by byl déšť přišel již také bez něho. A když ne-věrci táží se dále, proč že tedy nevyšli s ním o měsíc dříve, kdy by byl déšť způsobil ještě nepoměrně více dobra, odpoví věřící zcela správně, že za pomoc sv. Demetria nesmí prositi se diíve, až když je nejhůře, a když nezbývá již žádného jiného prostředku.
Kostely bukurešťské různých vyznání — a jest jich značné množství — ustupují, vyjma imposantní katolickou katedrálu sv. Josefa, v nedávných  letech teprve  vídeňským  architektem
Schmidtem vystavěnou, z většiny valně ještě za onu řadu, v které stojí Metropolia, nepoutajíce ničím, ani stavbou, ani úpravou svou. Ale přece musím zmíniti se, arci jen co nejstručněji — o třech, které opravdu zmínky zasluhují.
První jest nepatrný, více nežli prostý kostelíček, tak sešlý, že skoro se strachem do něha vcházíme. Pověst, která, jak známo, jest vševědoucí, považuje ho za základ celého městci. zbudo\ v mytickým jakýmsi pastevcem Buku-rem, • učinil tak z vděčnosti za to, že nal v misi-' h těchto výboruou pastvu pro stádo své, odkudž také za vlasy přitažený výklad o jménu města. Vzácný to pastvec, není-li pravda, jenž staví hned kostely, když najde dobrou pastvu?
Rozumí se, že povést jest jen pouhou pověstí, a že kostelík t< a vystavěl ze dřeva někdy v XV. století — Bůh milý ví kdo, nemaje zajisté ani těch nejmenších úinyslů zakladatelských.
tradice lidu lpí pevně na pověsti této, a jen litovati, že když lid bukureštský s takovou úctou k němu hledí, nedbá také toho, aby ho potomkům řádně zachoval. Lézti musíte k němu cestou tak neurovnanou, že div nohy nepolámete, a stěny i strop, zakryté tu i tam prkny, prostě natřenými, jako by vás usilovně vyzývaly, abyste spěchali jen zase ven, nežli fe napadne složiti, zemdlené kosti své na jednu hromadu.
Kostelík   Bucurův   tedy   rozhodně   ni hoden není, ačkoliv opominouti ho nesmite, když již jednou v Bukurešti jste.                  jnff
Za to jí zasluhuje tím více kaplička S t a v r o-p o 1 e o s.
Neveliký, řecko-byzantinský chránieček, s malou předsíňskou, štíhlými sloupy nesenou, a 1 ar-rierou rozkošné tesařské práce obehnanou, za niž kaple sama v okrouhlý tvar se rozbíhá, s plochou téměř střechou, s nejpodivnější, ale přece jen velezajímavou ornamentikou, celý jako z jediného balvanu vytesaný, s patrnými ještě stopami pestré polyenromie, jež celý zevnějšek kdysi kryla, ale ve všem tak souměrný, tak bohatý a tak při tom milý, že vypadá jako skvostná hračka, pro nej neskromnější a nejvybíravější princeznu pořízená. Žel Bohu jen            Iherné l y ornamenty jsou otlučeny, barvy deštěm vymyty, a vnitřek barbarským přímo vkusem zohyzděn. Ta hrozná, jako zednickou štětkou vytvořená freska, ty nevkusné obrazy svatých, ta špina a ten stoletý prach žalují přímo k nebesům, že takový stavitelský skvost echává se zubu času a trestuhodné netečnosti na pospas.
Ale bnulo se prý již v Bukurešfanech svedomí. Chystají se, jak mi s přátelské strany sdělují, že1
upraví kapli znovu v původním lesku, v původní Ekráse. Bohužel, že i Orient jest dlážděn dolnými úmysly, které však jen zřídka kdy se vtčlují.
A třetí z řady: modenu sice a neveliký, ale neobyčejně ušlechtilý chrám 1) o a m n a Balassa, byzaulinská to cihlová stavba o čtyřech nevysokých věžičkách, s mohutnou, nad ně vyčnívající kopulí uprostřed, uvnitř co nejnádherněji, ale také co nejvkusněji vypravená.
Stojí v pěkném, rozsáhlém parku, mříží obe-, hnaném, a náleží k obrovské, co nejlépe zařízené nemocnici, kterážto děkuje původ svůj velikole-pému, dobročinnému základu, jejž roku 1751 učinila princezna Balassa (= Doamna Balassa), dcera Brankovanova, po níž pojmenován chrám prvé zmíněný.
Co v Bukurešti, v tomto městě požitků, kdež zejména vyšší třídy vidí účel života jen v radostech a v rozkoších, skutečně překvapuje, jest neobyčejná věru dobročinnost, která jeví se právě v třídách těchto. Tolik dobročinných, soukromníky založených podniků jako v Bukurešti nenaleznete snad nikde jinde. A uejvelikolepějším jest ono nadání Brankovanů.
Zdrcena hrozným osudem otce svého, knížete Konstantina Bmnkovaua, a bratří svých, kteří byli Turky způsobem ukrutným povraždení, založila princezna Balassa kostel, školu a útulnu pro staré, práce neschopné ženy, a nadala je tak ohromnými fondy, že r. 1835 pravnučka její, princezna Safta, byla s to, aby vystavěla ještě také velkolepou nemocnici, že v letech osmdesátých zbudován nový chrám, jménem zakladatelky označený, jenž jest pýchou Rumunův, a že ve vilikem nádvoří, do parku zmíněného obráceném, postavena mramorová socha princezny Balassy, kteráž se zadostučiněním rozhlíží se po všem tom, čemu byla před více nežli 150 lety základ položila.
A takových lidumilných podniků jest v Bukurešti celá veliká řada,   tím podivuhodnější, čím
Rumuni s pýchou odvozují původ svíij od římských legií Trajanových, jež panství Ríma zanášely do zadunajských končin. A když pak za císaře Aureliana byly nuceny, ustupovati divokým Gotům za Dunaj, tu část jich vrhla se do sedmihradských Karpat, kdež zachovala sice svoji řeč, ale pozbyla všeho ostatního, zejména kultury římské, upadajíc duševně víc a více, a podléhajíc znenáhla více méně vlivům slovanským.
Ale co jest podivuhodné. Kdežto vše, co přešlo za Dunaj, zmizelo v živlu slovanském, tito potomci Římanů v Karpatech udrželi přes veškeré, ve všem a zejména také v řeči patrné vlivy slovanské svou národnost tak, že tvoří dnes mocný a nebezpečný klín v mase balkánských Slovanu, klín lim nebezpečnější, poněvadž dnešní Rumunsko, majíc králem německého, hoheuzollern-ského prince, nyní takou měrou vlivu německému podléhá, že Vilém II. mohl směle vydati se před nedlouhou dobou na předůležitou v následcích svých návštěvu k tureckému sultánu, maje dalekosáhlé zámysly své v zádech zabezpečené. Dvůr jest vlastně přes všechen rumunský nátěr německý, to, co s dvorem souvisí, načichlo již také co nejdůkladněji, kolonie nemecká v Bukurešti a v Carihrade stále mohutní, a Rakousko jest přímo v područí říše německé. Již i své přímé spojení mají Němci na Carihrad a Malou Asii, a přední stráže pionérů německých zájmů postupují pomalu sice, ale stále vpřed.
A Rusko, to Rusko, jež sní o pravoslavném kříži na Aji Sofii, a tohoto tureckého mostu k balkánským Slovanům a do středozemního moře přece vzdáti se nemůže, hledí na to vše tak klidně, jako by to bylo v nejlepším pořádku. Teprve stavba dráhy německé v Malé Asii a přístavu v Haidar Paša v Carihrade vyburcovala je, jak se zdá, z nepochopitelného onoho klidu. Avšak není snad již — pozdě? Onen památný dějinný okamžik, kdy stáli takořka již před samým Caři-hradem, Rusové promeškali, uleknuvše se Bismar-kova rozhodného slova. Nikdo na světě nebyl by je odtamtud již dostal, kdyby okamžiku toho byli použili. A okamžiky tak příznivě vracejí se v dějinách zřídka kdy. A vrátí-li se přec, půjde to za-jisté již mnohem hůře.
A největší zásluhu o Rumunsko novější doby má sedanský pletichář, Napoleon III. Chtěje ti plány ruské vůči Turecku a Slovanům 1 alkánským, použil neutěšené situace ruské po válce k tomu, aby všemi prostředky užil národní vědomí Rumunů, čímž arci vzbudil v nich takové sympatie, že vše jen hořelo pro Francii. Od volby prince Karla Hohenzollern-ského knížetem však změnily še znenáhla sympi ty úplně. Dnes hk-dí vše v Rumunsku po přikladu dvora se stejným nadšením k Německu, a němčina a německé inklinace šíří se víc a více. Kdežto dřivé synové rumunských boháčů vzdělání své vyhledávali neb zdokonalovali v Paříži, od dob německého krále na rumunském trůně ubírají se do Němec. A tak jako kdysi otcové byli apoštoly francouzských názorů a sympatií, synové a
vnukové jejich, nasáknuvše ve vlasti svého prvního krále němectvím, jsou doma jeho nejhorlivějšími průkopníky.
A účinky toho jsou ve hlavním městě stále patrnější. Nejen že ve vnitřních, bohatých čtvrtích slyšeti nápadně mnoho německého hovoru, ale v hostincích a v kavárnách vyloženy jsou četné listy německé, a v prvním divadle l.uku-rešťském, v tak zvaném „národním" a ještě asi ve dvou menších, jež vesměs žiji jen zimními ser zónami, vystupují ob čas společnosti německé, kteréž nalézají vždy četné obecenstvo. A mohou je nalézti. Vždyť éítá se v Imktirešti Němců domácích, z říše a z Rakouska s nemeckými israelii}-na 35.000 duší, tak že tvoří již plnou osminu obyvatelstva. A tito Němci mají zde celou řadu s] k ilků, v nichž utužují své národní vedomí, vydávají dva. německé denníky, a co nejhlavnější: udržují ětyř německé školy, které navštěvuje více než K dílek, mezi nimiž mnoho rumunských.
Jak zimničně, jak konsenkventně, jak prozíravě a jak obdivuhodně pracují Němci na \ stranách světa ! --------
VII.
Spisovatelka na trůně.
Asi v polovici nejpřednější, přes to však pře jen místy úzké a klikaté třídy bukureštské, C a 1 e a V i c t o r i e i, nalézá se slušná sice, ale ničím nevynikající budova s příčným, zase ve zcela
jiném slohu stavěným křídlem po levé straně, uzavřená téměř do tříhranu mohutnou železnou mříží. Vojenská stráž u vchodu dává tušiti, že stojíme před kterousi veřejnou budovou, snad nějakým ministerským nebo jiným úřadem. O-chotný přítel však nás poučuje, že před námi královský palác, jenž činí třídu shora zmíněnou středem všeho ruchu, a kterýž v zimě hostí německého krále Rumunska a královnu spisovatelku Alžbětu, známou v literárním světě pode jménem Carmen Sylv a.
Spisovatelka na trůně jest zajisté zjev zajímavý, a zejména, je-li to spisovatelka opravdu dolná, spisovatelka, která, ač rodem Němku, přilnula přece k národu, jemuž manžel její vládo s takou láskou, že naučivši se co nejdůkladněji jeho řeči, napsala nejedno dílo své rumunsky, a největší službu národu tomu tím prokázala, že některé jeho básnické skvosty uvedla do literatury světové. A to arci bylo jí snadné, n překladatelce-královně otvíraly se ocho             chny
dvéře.
Ta politická samostatost! Jest tomu teprv asi 40 roků, co jí Rumunsko nabylo, i o Rumunsko, jež chová dle nejnovějšího sčítání 6,700.000 obyvatel, mezi tím jen asi 88 proč. Rumunu, a jak důležité poměrně postavení zaujímá v Evropě! S opravdovou trpkostí na půdě jeho vzpomíná Cech, oč jsme duševně vyspělejší a kulturně pokročilejší, a jak velikou máme za sebou dějinnou minulost, a přece, co jsme vedle toho celkem pícce jen dosud bídného Rumunska, kdež jen třetina dítek školou povinných navštěvuje školy z toho
smutného důvodu, poněvadž se jich dosud nedostává, a kdež více nežli polovice všeho obyvatelstva neumí ani čísti ani psáti. A Rumunsku tomu náleží budoucnost, poněvadž jest svým vlastním pánem.
Arci, ono nežije jen samo sebou, ono žije hlavně velikostí a mohutností domoviny královské rodiny, která, potřebujíc ho ke svým dalekosáhlým orientálním plánům, podpírá je ve všem mocným vlivem svým. Ale žije přec!
A v královském tom zámku jeví se vlivy ty každým krokem. Strop nádherného schodiště malovati jest kterýmsi Vídeňákem, jenž vyliehotil tu jakousi apotheosu Rumunska; královské komnaty, bibliotéka, trůnní sál jsou plny řezeb, ozdob a nářadí nejen od umělců německých, ale i v slohu německém pořízených: bohatá knihovna králova a menší královnina oplývají knihám německými; služebnictvo, chodby oživující, jest německé; ba i v kuchyni královské vše řídí se předpisy německého jídelního lístku — zkrátka, ze všeho i tu jasno, že Rumunsku vládne král, jenž s pýchou uvědomuje si německý původ svůj. A poněvadž mu po boku stojí královna, taktéž z německého rodu, žena ušlechtilých snah, básnířka, která sklání se k lidu, jemuž panuje, v upřímné náklonnosti, která neúnavně upozorňuje na něj svět, která s oblibou obléká občas jeho národní kroj, která v míru neostýchá se, pohybovati se v jeho středu, a za váll<3' ošetřovati raněné, kteří krev svou cedili pro její trůn, pak není divu, že lid ten nadšeně vzhlíží ke své královně, že dává v mramor tesati její podobu, ana
DR. JOSEF ŠTOLBA:   BUKUREST
se sklání k vojínu těžce raněnému, že násilně trká duševní pouta, jež po dlouhá leta vázala ho k francouzským přátelům, a že obrací veškeré své sympatie k mocné té říši, která mu byla seslala tak dobrou královnu, a tak energického krále.
Carmen Sylva jest žena, která má srdce na pravém místě, a prošedši trpkou školou života, chová smysl také pro jiné věci nežli pro pionér-skou práci německou. Pocházejíc z knížecí rodiny z Wiedů, narodila se v Německu r. 1843, a majíc otcem spisovatele-filosofa, jala se záhy studovali s ním — řečtinu a latinu. A jevila takové lingui-stické nadání, že naučila se hravě několika jiným jazykům, z nichž arci nejmilejší jí byla fran-cina. Když pak r. 1869 tehdejší rumunský princ Carol počal ucházeli se o její ruku, bylo první jť jí starostí, aby naučila se řeči lidu, kterémuž měla vládnouti. Vzácný to zajisté úkaz u princezny, a zejména u princezny německé.
.Spisovatelské nadání její jevilo se již v dětském věku. Psala zprvu, jak se ostatně u dámy samo sebou rozumí, jen básně. Teprv později laké prosu, a sice pohádky, romány, ano i divadelní hry. A psala německy, francouzsky a rumunsky, a knihy její budily arci zcela přirozeně značnou, a částečně i zaslouženou pozornost.
Převážnou částí její tvorby táhne se rys velikého bolu a netajené melancholie. Těžká a dlouhá nemoc za mladých let, krátký, ale v pravdě mučen-nický život bratra jejího, smrt zbožňovaného otce, jež udala se za nové její těžké clion když právě na Rusi dlela, a konečně nejhroznější rána, která ji jako matku a královnu potkati mohla

smrt  jediné,  čtyřleté  dcerušky,  jakož  i  mnohé jiné rány osudu rys ten arci s důstatek vysvětlují.
Charakteristické pro Carmen Sylvu jest, kde a jak pochovala své dítko, o němž napsala tato krásná slova:
„Nejdražší, co na světě jsem měla, bylo mi odňato. Než přece za to, že jsem byla matkou, budiž tobě největší dík, ó Stvořiteli!"
Na jihozápadním konci Bukurešti šíří se obrovský, skvostně upravený park, Cotroceni, s velkým rybníkem, s bohatým stromovím, s rozkošnými procházkami a s přívětivým, v italském slohu vystavěným zámečkem, kdež bydlí korunní princ Ferdinand, bratrovec králův, se svou rodinou, a kdež i královští manželé tráví jarní a podzimní dobu. A v parku tomto nalézá se na tichém, bujným porostem ověnčeném prostoru hrob, nejkrásnějšími květy posázený, v jehož hlav jednoduchý, mramorový kříž uzavírá hrobku královskou, ve které odpočívá jako první její něžné děcko, jež bylo kdysi královně vším. A podle hrobu toho malá, vzdušná, vkusně upravena kaplička s mramorovým oltáříkem, kdež Carmen Sylva teskné své modlitby vysílá k nebesům. Celek jest neobyčejně prostý, ale přece nebo snad právě proto také neobyčejně dojemný. Mimovolně sejmete klobouk, a v tom tajemném, jen bzučením hmyzu a šuměním stromů rušeném tichu, a v tom vůni květin napojeném vzduchu zmocňuje se vaší duše zvláštní nálada. Jaký to rozdíl proti té chladné nádheře jiných královských hrobů! Zajisté jedno z nejlepších děl básnířky Carmen Sylvy.
Královna jest přes pokročilý svůj věk dosud statný zjev. Čas, který jí representační povinností popřávají, věnuje literatuře, hudbě, zpěvu, duševnímu i hmotnému povznesení lidu, jakož i lidumilným a dobročinným podnikům.
Arci literatura a hudba jest jejím živlem, a o tom, jak dovede býti roztomilou nejen ke slavným svým kolegům v péře, ale i k vynikajícím výkonným umělcům hudebním, mohl by nejeden z nich vypravovati
Když naše české kvarteto poprvé zavítalo do Bukurešti, pozvala je královna do paláce, a sehrála s ním klavírní part jakési Beethovenovy skladby co nejlépe, načež odměnila členy jeho rumunskými řády a svými knihami. Slavné kvarteto naše jest od té doby v Bukurešti a v královském zámku každoročním, velevítaným a slaveným hostem.
A když přijel do Bukurešti jako královnin host francouzsky spisovatel 1'ierre Loti, vítala ho Carmen Sylva přímo jako „královského" kolegu. Doposud vy] »ravují v Bukurešti rozmarné historky, ji-/, svědčí stejně o marnivosti a malichernosti spisovatelově, jako o noblesse královnině.
Jelikož královna Alžběta jiných dítek neměla; prohlášen byl r. 1881 za korunovace krále Carola I. syn bratra jeho, Ferdinand, princem korunním, a zůstal jím dodnes. Příštím nástupcem trůnu jest tedy zase princ německý, a jeho chotí princezna Marie z Edinburga, dcera nynějšího vladaře Sasko-Koburg-Gothajského, prince Alfreda z Kdřu-burka, tedy zase princezna německá.
Manželství tomu, o němž v nejnovější době šíří se prapodivné pověsti, jest požehnáno synem a dcerou, a není tudíž již starostí o příštího korunního prince.
Ale zajímavé jsou náboženské poměry celé vladařské rodiny rumunské.
Státním náboženstvím Rumunska jest vyznání řecko-orientální, a řízení úplně samostatné církve lumunské jest v rukou svatého synodu, jenž sestává ze všech rumunských biskupů za i předsednictví metropolity primasa Tumunského se sídlem v Bukurešti.
Král Carol I. a princ Ferdinand však jsou římskými katolíky, královna Alžběta jest vyznání evangelického, a manželka korunního prince vyznáni anglikánského. Ale dítky jejich musí býti dle zákonů ústavních vychovány v náboženství řecko-orientáluím, což arci jest jen novým důkazem, že touhám po koruně královské i náboženské přesvědčení mocných pánů ochotně ustupuje.
Ale jak vpravila se asi veliká, hluboká a nábožná duše královu}- spisovatelky v spletité poměry tyto, jež při vážné povaze její lhostejný býti jí nemohou?
VIII. Pivo a pivovary.
Připutuje-li Čech do Rumunska z vlasti své, která na prostoru téměř o dvě třetiny menším při obyvatelstvu však skoro stejném chová 693

DR. JOSEF ŠTOLBA:   BUK I
pivovary, jež ze všech sil se snaží, aby uhasily žízeň domorodou i přespolní, ohlíží se, zejména přišel-li za zářijových  paren,  jak  ostatně zcela
; rozeno, nejdříve po pivu.
Nalezne ho snadno. Na všech stranách hotely, restauranty, pivnice a kavárny, a všude piva více méiié dobrá, světlá i temná. Ale skoro vesnu jen piva tuzemská. V předních hotelích obdrží je pouze v malých půllitrových lahvičkách velice slabé míry, a jen v restaurantech a pivnicích také v půllitrových skleničkách. Ale za jakou cenu. Lahvička s dnem vysoko vypouklým 1 frank, a sklenice s generálskou portou půl franku.
Překvapeni tážeme se, proč ta drahota, která by  žíznivého  cestovatele  v tom nekřesťans horku  mohla přivésti snadno na mizinu. A od-jest velice jednoduchá.  Cizozemská  piva dovážeti jest téměř ne              neboť clo jest tak
vysoké  (nemýlím-li                            z hektolitru),
že není lze s připočtením ceny kupní, transportu a výdělku ho odbýti. A dan na výrobu piva domácího obnáší 35 až 40 franků, což arci cenu těch malých la'..               skleniček více než s dostatek
světluje.
Rozumí                    í otázka takového žíznivého
cestovatele jest, kolik že pivovarů nalézá se v zemi, v níž mok jejich prodám             '- draho.
Nuže, vztyč se, Čechie, a udeř se pyšně do prsou:
oro třikráte tak velkém jak. Rumunsku jest pouze — 20 pivovaru,  z  nichž jenom   tři   v   hlavním   měs
mála tolik obyvatelstva, jako královská naše Pral;;'.
■■nyull koulú   V
*3
rci, to co platí o pivovarech, platí v Rumunsku o průmyslových podnicích vůbec. Všechen průmysl jest tam dosud v plenkách, a ač vlády napomáhají mu všemožně, vše rozbíjí se jednak o nedostatek podnikavosti domorodců, jednak o nedostatek domácího kapitálu a komunikačních prostředků,  a hlavně také o nedostatek konsumu.
Především třeba si uvědomiti, že aspoň dvě třetiny veškerého obyvatelstva Rumunska zabývají se rolnictvím, a že ohromné množství to, jsouc ve svých potřebách úžasně skromné, neznamená pranic pro konsum vůbec, a pro konsum piva zvlášť.
Rumunský sedlák urobí si vše sám, co se svou rodinou potřebuje, a živobytí dá mu jeho pole. On postaví si zpravidla sám svůj baráček, a sám sdělá si všechen potřebný nábytek. A žena utká vše, co zakrýti má jelio, její a jeho dětí nahotu. -Proto také v mnohých vesnicích nenaleznete žádného jiného řemeslníka, nežli kováře — rozumí se cikána — jenž oková koně, a udržuje v pořádku primitivní hospodářské nářadí celé vesnice.
A bohatý Rumun, Bojar? Ten odjíždí každoročně na delší dobu do Paříže, kdež utratí tak hříšných peněz, že velkostatkář prof. Dr. Basiles-cu odhodlal se zcela vážně k návrhu, aby vláda uložila každému Bojarovi, jenž odjíždí do Paříže rumunské peníze utrácet, poplatek 1000 lvů, aby aspoň čási peněz těch zachována byla pro Rumunsko. Nevím, přistoupila-li vláda na návrh ten či ne. Ale že by to vyneslo pěknou částkn, jest při touhách rumunských Bojarů více nežli
>SEF ŠTOLBA:   BUKUREŠT                                                      195
A potřeby své objednává Bojar buď z Francie nebo z Německa, podle inklinace své, a proto jest průmysl vlastně dosud v Rumunsku dosti velikou zbytečností. Ten prospívá jen tam, kde stojí na vlastním, dobrém, hmotném podkladu, aneb kde podporován jest cizími a lacinými penězi, poněvadž kapitál jest v Rumunsku dosud neslýchané drahý, aneb konečně vyrábí-li předměty, jež vyrovnají se oněm z ciziny.
Rozumí se, že za takových poměrů průmysl velice těžko se zachycoval, a že nalézal se úplně v cizích rukou, hlavně v rukou německých a židovských. Poněvadž ale potřeba cizího zboží byla velice značná, znenáhla průmysl přece jen počal prospívati, a když pak Rumunsko stalo se státem samostatným, a jalo se dokonce stavěti dráhy, pokračoval dosti utěšeně. Avšak nejdůležil podnět k onomu stupni, na němž dnes se nalézá, poskytl tak zvaný „zákon ku povzbuzování národního průmyslu", kterýžto teprve r. 1887 za Joana Bratiana v život vstoupil.
Každý průmyslový podnik byl dle zákona toho předem na dobu 15 roků ode všech, jakýchkoliv daní a přirážek osvobozen, stroje a suroviny, pokud nenalezly se doma, byly osvobozeny ode cla, pozemek na stavbu budov továrníci) poskytnut zdarma, a zásilky průmyslových podniků do nitra země těšily se sníženému dopravnému. To a mnohé jiné výhody, které byiy neméně důležitý, lákaly nutně podnikavé hlavy, a povznesly průmysl  znenáhla na výši  dříve nevídanou.
Avšak Bratianu výhody ty jen tak zbůhdarma nevyházel, nýbrž ustanovil spolu, že každý pod-
íiikatel  musí vládnouti  nejméně 50.000 Tran že musí zaměstnávati nejméi            niku dei
a sice aspoň po 5 měsíců v roce, jensl            jdokonalejšíeh, a že do pěti r<
třetiny dělnictva musí býti původu rumunské A zákon ten ve spojení s<                          . dr
!i 120 v
přes 10 tisíc                          tezi nimi nal
my,  jako petroleji. lihovi            mí mlýny, skelné hutě, cul
strojírny a jiné a jiné,mezi nimi, jak ji/, zrnin' na prvním               ; 20 pivovarů.
tnto.                                      \
Sedlák rumunský tedy, jak shon            no, p
nil! yt  jejich                                             1,  led
;ío víJ ré pivo musí tei                               ■ <> nr
ské, a poněvadž jest v i lul                   .< KK) Něm
odbyt piva v Bukure ste. Za mého pobytu v Bukurešti r. '             y ta
tři veliké pivovary: Luther, Zaujímají veliké komplexy s hostinskými zahr;
. prostornými sály na různé prod pro děti atd.. a navařily piva až běda. Je z největších,   pivovi                           stně vd
I.ulhcrovy. ;                                     ji za ]).
gadiru, zajímal
o   výborné,                                         yl C
nipa budějovického, Hanuš Jirsík, jemuž              ! doporu6 n   a j
nás s pýchou po závodu jím řízeném provedl. Jest to závod opravdu velikolepý, a panuje v něm zejména také čistota přímo vzorná, což znaní v Bukurešti velice mnoho. A se střechy hvozdů skýtá se rozkošný pohled na celé město: moře domů v moři bujné zeleně, jež na obzoru ztrácí se tak, že činí Bukurešť odtud dojeni města obrovského.
A že závod jest asi výnosný, tomu svědčí těchto několik cifer. Výstav obnášel r. 1898/99, export v to čítaje 3,066.961 litru, daně činily 460.04X15 lvů, na poplatcích městských zaplaceno 367,765-35 lvu, ii snotřeba ječmeua byla 1,540.983 kg a chmele 14.404 kg.
Žádný tudíž div, že pivo jest v Bukurešti tak • drahé. Vždyť přece také ubohý podnikatel musí něco vydělati.
SINAIA A CASTELUL PELEŠ.


Nekonečných těch rovin, jež táhnou se po Dunaje od prvního vstupu jeho do rumunské půdy až po G a 1 a c, nabažíme se zpropadeně záhy. Jsou sice velice úrodný, a odměňují chabou práci rumunského sedláka co nejbohatěji. Avšak jak jednotvárný to pohled, když obrovské lány zrající kukuřice střídají se pouze se stejně rozsáhlými lány pšenice a jiných obilin, a když kamkoliv pohlédnete, nezříte po několik hodin nežli plochý, žlutavý, fádní kraj, tu a tam jen trochu modelovaný, nad nímž vznáší se celá oblaka prachu. A k tomu ten žár rumunského slunce, jež, nerušeno ani nejmenším vánkem, palčivé paprsky své nemilosrdně sesílá na vyprahlou zemi a na ubohé její obyvatele, mamě po ochlazení prahnoucí! Jak touží za málo dnu již zemdlené oko po osvěžujícím něj akém odpočinku, po strmých výšinách, po horách1 s temnou zelení, a jak dmou se znavena prsa při pomyšlení, že jsou na- dalekém konci rovin těch kraje, kde za nejparnějšího léta zahrabati se lze do hlubokých hvozdu, o jichž neproniknutelný štít bezmocně rozbíjí síly své ono slunce, jež v rovině bez milosti vše, co živého, deptá v prach.
A krajů těchto Rumunsko má stejně jako rovin oněch. V těsném polokruhu objímají rakouské Sedmihradsko nebetyčné, imposantní Alpy transsylvánské, jež tvoří po celém vnitřním
jeho okraji hranici mezi oběma zeměmi, a sbíhajíce odtud paprskovitě na všechny strany, odškodňuj í takto co nejbohatěji za jednotvárné ty roviny na obvodu celého polokruhu toho. A jak neskonale krásné jsou výběžky ty! Z nejstrmějších, divoce rozeklaných horských hřbetů, na nejvyšších temenech z většiny úplně holých, z ostatní části však bujnými lesy pokrytých, přecházejí znenáhla až do nejlahodnějších návrší, na jichž úbočích daří se skvostná réva, a poskytují tolik a tak neodolatelných zákoutí, že s rozkoší vyhledává je, kdo nabažil se problematických požitků roviny rumunské.
A jedním z nejroztomilejších zákoutí těch jest S i n a i a, málo jen kilometrů od sedmihradských hranic vzdálená.
Nekonečná jest cesta ze středu Bukurešti na severní nádraží, a proto žádný div, že když dojeli jsme ho, neměli jsme již ani času, abychom koupili si lístky. A sotva že se dvířka vagónu za námi zavřela, vlak dal se v pohyb. Klidně oznámili jsme konduktérovi, že nemáme lístku, a stejně klidně vykládal nám tento rumunsky po dlouhou dobu něco, z čehož za pomoci ochotného jakéhos Rumuna, trochu francouzsky hovořícího, jsme konečně vyrozuměli, že jest nám platiti pokutu 1 y, franku za osobu. A tak nepatrnou pokutu jen proto, poněvadž hlásili jsme hřích svůj sami a ihned, kdežto jinak by nás byla stihla pokuta po 4 francích.
Počáteční jízda mnoho potěšení nám nepůsobila. Jedeme valašskou nížinou, a na všech stranách nic, nežli ta hrozná kukuřice neb pšenice
aneb i řepka a ječmen, táhnoucí se do nekonečna, a jen sem tam smutná vesnička neb neméně smutné městečko. Dotýkáme se Ploješti, značnějšího to města, jež slyne svými velikolepými petrolejovými čistírnami a hledanými trhy na vlnu, a z něhož odbočuje dráha na Galac, a béřeme se pak směrem severozápadním. Ale dlouho, dlouho marně pátráme po vytoužených horách. O deváté hodině jsme vyjeli, a teprve k jedenácté objevují se daleko přeď námi neurčité zprvu, nyní ale rychleji již blížící se výšiny.
Konečně vjíždíme mezi ně, a cítíme osvěžující jejich dech. S počátku hojné vinice, pak háje a posléze hory. A pojednou jako bychom se v horách ztráceli. Na všech stranách jen lesnaté vrchole, prostupující se navzájem a tratící se v modravé dáli, a vrchole ty vybíhají stále výš a výše. Jedenie podél širokého řečiště Prahový, nyní téměř v)'schlého, jež vyplněno jest iiplně kamením a balvany, a mimovolně vzpomínáme, jak asi vypadá to zde na j aře, když sněhy transsyl vánských Alp počínají se rozplývati, a řečiště to divokým životem naplňují. Břehy jsou vysoké, kolmé a hrůzně vymleté, a dovedou klikatým a bezedným pak proudům těm patrně odolati jen žulovým útvarem svým.
Pozorujeme četné domky, po okolních stráních roztroušené. Jsou malé, jeden skoro jako druhý, a překvapují svou čistotností. U každého jest dřevěná, krytá, prostými sloupky nesená veranda, která zhusta obíhá celý domek, okolo oken a na típati modré malování, a na každém sloupku verandy visí celé pletence rudé papriky, což vše
oaává bílým a přívětivým domečkům těm nemalé, a v té temné zeleni kolkolem velice příjemné barvitosti.
Zastavujeme na několika stanicích, a všude řady venkovanů, kteří vedle pěkného ovoce prodávají národní, roztomile vyšívané košile, ze-Í jména pro děti, a domácí jemné, krepovité plátno, jež viděli jsme jízdou na různých stranách bíliti. A věci ty jdou jako na dračku. Jsou opravdu hezoučké a laciné, to jediné laciné, co jsme dosud v Rumunsku poznali.
Ponenáhlu počínáme stoupali. Celé okolí nal vé   divokého  rázu,  a scenerie  mění  se každým okamžikem.  Projíždíme   tunelem,  a jsme v hluboké, klikaté úžlabině, přes kterou vede několik železných mostů, a pod nimiž v nejhlubších i
li pracně prodírá se bezČetným kamením čisťounký potůček, letní to surogát majestátního jarního dravce. Srázné hory s obou stran rozšiřují se chvílemi v roztomilá údolíčka, ale v nejbližším okamžiku tlačí se již zase na železnou dráhu tak, ze sotva jimi prolétnouti může, až vítězoslavně vženou nás do temného, dlouhého tunelu. Za málo okamžiků vyjíždíme /. něho zase, hory kolem nás spějí ještě výše, a jsou misi y holé, rozedrané. místy však plny skupin bohatého a svěžího stromoví a keřin. A občas otvírají se pohled}' do příčných, překrásných ůžlabin, nad nimiž v závratné výši táhne              le vyrobená
silnice, jakoby položil tam světlou, lesklou stuhu.
Sem tam míjíme vápenou pec, jejíž žlutavý kouř těžce dopadá k zemi. Tu snižují se obě strany, ztrácejíce svůj bohatý porost, jehož ale, ženouce
se do výše, za nedlouho opět nabývají. Náhle se však rozstupují, ještě malá zastávka poblíž dlouhého mlýnu, a pojednou před námi velikolepá scenerie nebetyčných, divdce roz-rytýc                   tě porostlých hor a skal, do jichž
vlak zrychleným tempem okolo veliké píly s dřevěným vodovodem. Nezapomenutelný obraz! Sta:            a pokraji rozkošné, obrovské kotli
plné půvabných, kujně porostlých a volně s1
tnknuté                       van
volně se si             ími,
d, na jichž úbočích v bujném
stromoví sem i tam oblak jako zlo
mohoucí  vil;                      11   tu   v  nejšťastnějším
svém              ku byla vyčarovala.
Po Uvi i obrovská  pila,  opodál  několik roz-ídných, ■                            ale za n
tliny a  i                     těch pahrbcích
plno  nejrozkošnějších  vil,  zahrádkami  od   9 oddělených, jedna hezčí <i
ny strany volna, s pýchou rozhlížejíc se kolem sebe. A v tom nevyrovnatelném svěžím rámci dvojí ed námi. Ty chudičké primitivní chaty po boku obr               ly: Sinaia minulosti, Sů
jak kdysi              . a za nimi nádherná Sinaia pří-
tomnosti, již vyvolala rázem v život okolnost.
vyhledala   si  zde               žím,
vonném vzduchu            ém útulek                    lým
■  bukurešťské nížiny.   Opod pahrbku vypíná se starý, te: ne nepodobm                    aštami ol
0  několika věžích, ze 17. století pocházející, jenž kdysi útulek poskytoval cestujícím, kteří ze Sed-
- náhrad brali se přes horský průsmyk P r e d e a 1 k nížině. V prostých jeho světnicích trávívala královská rodina njparnčjší dny rumunského léta, nežli rozhodla se, vystavěti si opodál, v bá-chorkovitě krásném zákoutí skvostné letní sídlo Kastel Peleš. Klášter ten jest mimo zmíněné již chaty poslední zbytek minulosti, jenž však na výsluni nové doby mizí pozvolna jako ten sníh okolních hor v paprscích jarního slunce. Neboť za mého pobytu měnil se, zajisté že za pomoci mocných příznivců královských, v budovu novou, nepoměrně přívětivější.
Vystupujeme z nádraží okolo bídných oněch chat, a jsme rázem v světě novém. Velikolepý hotel s pěkným sadem a čiperným vodotryskem před námi, a opodál celé ono město útulných vil s líbeznými zahrádkami.
Byli jsme dosti dlouho na cestě, a žaludek volá nepoeticky po svém tributu.
Vstupujeme do hotelu. Hotel Caraiman. Elegantní, čisté a vzdušně místnosti, plny příjemného chladu. Oběda zde však o polednách není. Třeba tudíž poručiti si dle lístku jídelního. Ale přestali jsme záhj' poroučeti, když jsme shledali, že jen za bouillon s vejcem předpisuje si jídelní lístek
1  zl. 50 kr., pravím, jeden zlatý a padesát krejcarů na našich penězích. Jen tak, že jsme za hříšný peníz ukojili nejbouřlivější tužby svého nitra, a již ubíhali jsme ven, na bulvár Ghika, do těch alejí svěžího stromoví a nádherných vil, jež ote-
vřenými okny na odiv stavěly rozkošné kouty, plné rafinovaného přepychu.
A na pravém konci bulváru elegantní lázeňský dům s velikou, dobře pěstěnou zahradou, a s pavilonem pro hudbu, kavárna a řada krámků, jichž zboží nás však velice zklamalo. Očekávali jsme výrobky domácího průmyslu, speciality rumunské, zvláštnosti transsylvánskýeh Alp, a nalezli jsme mizerné tuctové zboží a hračky vídeňské a peštské marky.
Tedy nejen villegiatura, ale zároveň také lázně s jodovými, pitnými prameny, s koncerty a s promenádami.
Béřeme se vzhůru ke starému klášteru. Nízká, těžká budova se starým kostelíkem, plná hrubých, nevkusných fresek, s prostrannými menšími budovami a s obradní zdí. Vše v plném přerodu. Staré zdivo pobořeno a vylámáno, a ze starých základů vyrůstající nová, roztomilá budova s četnými věžičkami,  v nichž zvonů  a zvonků jako naseto.
Ale něco z toho starého zachováno se zvláštní pietou. V nízkém pokoji, jejž královna Carmen Sylva kd3'si obývala, jsou zdi pomalovány, pokresleny a popsány vlastní její rukou. A zdi tyto pokryli silnými skleněnými tabulemi, a učinili tak z pokoje toho na pamčt první královny rumunské atrakci, kterou zajisté nikdo z příchozích neopomine navštíviti, a jež klášteru na zpropit-ném asi dosti značný peníz vynáší.
A jdeme dá
Stále výš a výše stoupáme po mírném, objemném návrší, až konečně dosti daleko za vilovým městem v úchvatném, jako zakletém zákoutí před

námi v stínu divokých, skoro kolmých, tu i ta bujně porostlých skalních stěn, jichž silhou ostře rýsuje se proti azurové- klenbě nebes, uprostřed svěží zé                          na pohled z jako vykouzlen proutkem z  ;             v.   Jest
s ochozy a vikýři   s divně sklonem stříškami, pln \ j i ězkú a I •             ohatými arlrf
verandami a                                                 do v\
leň,   a   před   ním   šťavnatá   lučina,  j přechází   znenáhla   v   roztomilou   zal      Iku,  q zadní sírany zániku b
vým zan'' i, vojensl nedovoluje  nám  ví rodina                       la.
oda.   Jes
i s umě:
Vystavěn byl vídeňským ai náklad ni                            ! 6,000.000 franků.
to proti la                             vadu vypíná
něco, co                                  o bije v tvář. Voj
e  ve způsobe umělé  zříceniny, zříceniny   čistě   divadelní.   Rozryté   zdivo,   v mane otvory, arkýře a veřeje, zul tem času p zničené, opadaná malta a vykukující cihloví, v jest jako dekora                     m n a ni a 1 o v á n o,
a jen ta dvě děla, o ni              vu také  myslíte,
že jsou              try z papíroviny, a hromady pra-
h   kulí  dělových   a  šrapnelů,   s  obou   stran uspořádané, a v poslední rasko-turecké válce i.ko-
DR. JOSEF ŠTOLBA:   SINAIA  A CASTELUL PELES                    209
řistěné, zachraňují aspoň z části nevkusnou myšlenku tuto.
Zámek jest stavěn v slohu staroněmeckém, a otevřenými okny nesou se k nám zvuky německého hovoru zámeckých sluhů. Německý král rumunský, bývalý princ Hohenzolernský, nezapomíná ani zde svého německého původu.
Zvolna vracíme se do Sinaie, a t            nyní nás
najjadá, že většina roztomilých vil těch stavěna jest také v slohu německém, a že tu i tam zaznívají z nich zvuky německé písně.
Jak intensivně pnsobí přece jen přiklad královského dvota na pri v i legované kruhy národa. Národ, vletech padesátých duchem francouzským prodchnutý a nadšený národem Napoleonovým, tone dnes ve vodách německých, jež vtírají se do země zvolna sice, ale stále účinněji všemi štěrbinami.
Hodiny ubíhaly jako okamžiky a bylo konečně třeba pomýšleti na návrat.
J)\a vlaky ho umožňují. Jeden má odjeti o páté, druhý o osmé hodině. Poněvadž začátek září, do něhož naše návštěva Sinaie padla, byl zde již tak chladný, že vše chystalo se k návratu do hlavního města, chtěli jsme, abychom vyhnuli se přílišnému návalu; použíti vlaku prvého, a odebrali jsme se tudíž v čas na nádraží. Avšak jaká tu již vřava a jaká nervosní nedočkavost, • kdy vlak od severu přijíždějící konečně se dostaví. Dojel s opožděním asi půlhodinovým, a byl vzat ihned útokem. Ale obecenstva tím valně neubylo. Nikdo nechtěl zůstati zpět, a s hurónským hlučením doléháno  na  úředníky  stanice.   Kde  jaký  vůz.
Ze slunných kouta Evropy.
1 ^
hodinách, tedy dávno po sedmé na niístě o páté, vlak konečně se hnul. V kupé pro šest osob sedělo nás osm — u nohou našich také ještě velký, honicí pes, — a postranní chodba namačkána lidmi. Hrozný návrat! Pes klepal neustále blechy, •cestující strkali neomaleně jeden do druhého, tu ( začal řváti maličký Rumunek na klíně docela pěkné kojné, která beze všeho ostychu usilovala utišiti jej osvědčeným oním způsobem, kterým v celém světě mladé matky ukájejí lilad svých kojenců, v pravidelných přestávkách zaklel vždy jadrně statný důstojník, jenž hladového Rumunka patrně na svědomí měl, iitlou dámu po boku svém, dusnem a kouřem v kupé panujícím zmořenou, vyhlídkou na brzký příjezd do Bukurešti utěšoval, a nepokojného psa chvílemi rázným kopnutím ke klidu pobízel, venku strhla se ob tu chvíli hádka, již ukončil konduktér, po tolikráte a tolikráte dokazující, že pohodlnějších míst při nejlepší vůli opatřiti nemůže, ze sousedního vozu dokazoval občas rozpustilý zpěv, že i v Rumun-íou se lidé, kteří dovedou se vpraviti . zkrátka, byla to jízda taková, že když vjížděli jsmepi sléz do hrozné té nížiny, kterou jsme ráno s takovou radostí byli opouštěli, a když po dlouhých třech hodinách objevila se na obzoru koii                                     unské metropole,
oddechli jsme ~!                           oka.
A ku podivu. l'o dnešních zkušenostech v hotelu Caraiman nezdála se nám v 1 ukureštském našem Jrotelu večeře již tak drahá jako jindy.
Za to noc právě dobrá nebyla. Spali jsme velice nepokojně. A zvláštní věc: všichni proklínali jsme svorně onoho honícího psa, jenž cestou ze Sinaie byl tak usilovně se pričiňoval, aby zbavil se cizo-pasníků, kteří byli mu patrně velice na obtíž. Poznaliť jsme v noci bohužel, že zdařilo se mu to jak náleží.
OSTROVY BRIONSKE.
(Psáno r. 1909.)
V posledních dvou, třech letech vynořily se pojednou na obzoru lidí, kteří mají za to, že zimu ztráviti musí na březích Nilu, jaro na Rivieře, léto ve vysokých horách, a podzimek v oblastech Středozemního moře: Brionske ostrovy.
Málokdo o nich spočátku něco věděl. I lide, kteří v požívaěné geografii vyznají se velice dobře, tázali se překvapeni, kde že leží ostrovy ty, kamž dle ochotných zpráv žurnálů počali pojednou zapadati oni šťastlivci, kteří při výletech svých nemusí ohlížeti se na prostředky hmotné, kamž zejména o velikonočních prázdninách uchylovali se rakouští ministři, aby se tu zotavili po vládních starostech, ano kamž dojížděli i arcivévodové a arcivévodkyně za osvěžením svým, a odkudž přicházely nadšené zprávy, velebící pobyt na ostrovech těch slovy úchvatnými.
Ale jakési zklamání zmocnilo se nejednoho ze šťastlivců těch, když zvěděl, že Briony jsou skupina ostrovů nejen dosti blízkých, ale dokonce i rakouských, a že jest z Pulje na ně jenom malý skok.
Brionske ostrovy, dvanácte, z většiny jen malých to výsp, z nichž jen dvě jsou obydleny, rozhozeny jsou v Jaderském moři severozápadně
oci nejmohutnějšího válečného přístavu rakouského Pulje tak, že dělí je od pevnin}- Istrijské jen průliv Fasanský, dva kliometry široký, onen průliv, jejž do dějin zapsala okolnost ta, že admirál Tegctthof r, 1866 seřadil v něm loďstvo své ve válečný šik, nežli vyrazil s ním k ostrovu Visu, aby potřel tam silnější loďstvo italské, vedeni admirálem Persanem.
Ostrovy ty ovládají přístup do přístavu Pulje, jsou vesměs pokryty bujnou zelení, a největší z nich, Brioni grande, přetvořila ruka stejně od--vážná jako energická v onen malý ráj, kamž nesou se nyní touhy tisíců.
Brionské ostrovy byly následkem své subtropické flory již za dob římských hledaným iitulkem římských boháčů. U r s u r i a zval se tehda ostrov největší, nynější Brioni grande, a již římští spisovatelé Plinius, Tacitus a Strabo, zmiňujíce se o něm, vynášejí zej ména 1 lohatou vegetaci ostrova. Sem posílali před téměř dvěma tisíci lety římští césarové nepohodlné členy své rodiny do exilu, kdož tito v nádherných letohradech a v přepychu neslýchaném trávili líně život svůj, zde odehrála se tragedie nejstaršího syna Konstantina Velikého z prvního manželství, Flavia Julia, jejž vlastní otec následkem obvinění druhé své manželky Fausty úkladné zavražditi dal, načež, když se byl přesvědčil, že obvinění to bylo křivé, klidně i tuto v lázni zardousiti kázal, a zde rozvířil se kdysi pověstný lázeňský život krásných Rímanek a Římanů, které a kteří zejména v úpadku říše římské způsobem neslýchané rafinovaným ho užívati dovedli.
Staletí se přenesla přes bujný kraj ten. Královské stavby římské rozpadly se znenáhla v zříceniny sotva znatelné, jež mizely buď v útočných vodách mořských aneb pod nánosem dlouhých věků, a teprve doba stěhování národů vrhla zase vlny své na ostrovy ty, jak o tom svědčí do dnes zbytky mohutných zřícenin, v základech svých až do čtyř metrů široké.
A zase minula dlouhá staletí. Příroda zmocnila se zbytků oněch velkých dob, halíc je útrpně v bujně zelený háv tak, že mizely pod ním nadobro, až čiperní Benátčané seznali, že ostrovy ty chovají poklady, jichž právě nejvíce potřebovali. Nalezliť tu vedle bohatého, mořského živočíšstva nejen velké, pápežskými privilegiemi nadané solivary, ale i nevyčerpatelné téměř zásoby skvostného, mramoru podobného, tvrdého vápence, z něhož vystavěli nejnádhernější paláce pyšné své vládkyně Adrie, nevyrovnatelné Venezie, a vylámali ho tolik, že na Brioni grande někdejší lomy benátské tvoří dlouhé a hluboké zářezy do těla ostrova s kolmými stěnami, a že i na malém sousedním, as v polovici průlivu Fasanského se nalézajícím ostrůvku, San Girolamo, bylo třeba otevříti nový lom, jenž náleží do dnes k nejvelkolepějším, a kterýž i v nejnovější době poskytl vzácný materiál ke stavbě velké opery, císařského hradu a mnohých jiných monumentálních budov ve Vídni.
Dokud Benátky vládly Adrii, na Brionech bylo živo. Ale se slávou jejich zašla i sláva Brion, a ostrovy upadaly víc a více. Pracovité ruce mizely znenáhla, a všemocná příroda, nikým ne-

rušena, začala znovu dílo své. Vše pokrylo se neproniknutelnou houštinou divokých keřů a stromů, solivary, v nichž dobývala se ode dávna, tak jako dodnes po různých březích Adrie, z mořské vody sůl pro denní potřebu, zbahněly, a ostrovy opanovala zmije, jež rozmnožila se zejména v opuštěných lomech způsobem úžasným, a s ní zároveň strašný moskyt, „Anophel" zvaný, kterýž bodnutím svým roznášel kletbu jižních krajů, hrůznou malárii.
A působení těchto nemilosrdných vládců ostrovů Erionských bylo takové, že znemožnily život lidský v požehnaném tomto kraji, a že cestovatelé předešlého století, zmiňovali-li se o ostrovech těchto, činili tak jen proto, aby varovali i ich návštěvou.
Vlastníkem ostrovů byla v minulých stoletích rodina hrabat Francini, která po zkáze republiky Benátské do Lisabonu se vystěhovala, a od této zakoupil je r. 1893 p. Pavel Kuppel-wieser, dříve generální ředitel Vítkovických železáren, jenž jako čarovným proutkem probudil je k novému, a řeknu ihned také ke skvělému životu.
II.
Vlastnický    poměr    soukromého    podnikatele k ostrovům Brionským jest čistě rakouská specialita. Ostrovy ovládají, jak jsem již naznačil, přístup do nejdůležitějšího válečného přístavu rakou ho, uzavírají průliv Fasanský, jenž, jak Tegett-
liof dokázal, jest pro válečné loďstvo rakouské zákoutím předůležitým, a Rakousko připustilo klidně, aby ostrovy tak důležité zůstaly v majetku soukromém, aniž by se bylo snažilo, získati je samo. Spokojilo se pouze tím, že zakoupilo nejpříhodnější body ostrovů za tím účelem, aby vystavělo na nich tři pevnůstky, v zemi polo-skryté, jež bystře rozhlížejí se na všechny strany, a jichž děla v čas potřeby asi velmi rozhodné slovo promluviti by dovedla. Nevím, zač prostory ony zakoupeny byly, ale není pochyby, že stály jistě více, nežli všechny ostrovy dohromady, jichž dřívější majitelé rádi se zhostili, poněvadž nebylo naprosto možno, je obývati.
Pulje má přístav opravdu grandiosní. Zabíhá v ohromném kruhu do pevniny, jest následkem úzkého poměrně vjezdu zabezpečen proti všem rozmarům moře, jest prostoupen několika skalnatými, co nejlépe vyzbrojenými výspami, chráněn proti východu lahodným, stoupajícím terénem, s jehož temene celý přístav ovládnouti možno, za kterouž příčinou temeno to poseto jest téměř pevnůstkami, baštami a skrytými bateriemi, jest tak hluboký, že největší lodě válečné mohou v něm manévrovati, a chová tudíž v dokonalé míře vše, co jen od válečného přístavu požadovati možno. Po levici nalézá se poblíž rozsáhlého válečného arsenálu přístav válečný, jenž s těmi ohromnými kolosy, tmavošedě natřenými, jež kotví tu v hrozivém mlčení, budí přímo hrůzu, a po pravici přístav obchodní, jenž čilým svým životem :it<ni nekonečnou škálou jasných barev, pod t*3 modrým nebem v zeleném zrcadle mořském ca-
rovně se odrážejících, tvoří lahodnou, smavou protivu k zamračenému přístavu válečnému. A uprostřed, u nízkého nábřeží hemží se lodi a lodice všech velikostí, přijíždějící a odjíždějící, a obklopené stále houfy lidí, kteří těm hrozivým jienům děl kolkolem již úplně byli uvykli.
Jak strašná změna nastala by as v utěšeném tom, barvitém obraze v době válečného nebezpečí, když by ty okolní pevnůstky a baterie ro" hovořily se hrůznou mluvou svou, a váleční kolosové dali se do práce. Hrúza pobíhá n ' milovnému turistovi po zádech, když na možn tu i jen pomyslí.
A zde na ni třeba býti stále připraven, neboť přes všechny spojenecké poměry padají s protějšího italského břehu již od dob vybudování italského království zálibné zraky na kraje, které, ačkoliv slovanský živel jest tu v převaze, po zují Italové přece jen za svou zaslíbenou ze
Gorice, Gradiška, Istrie a Terst se svým ú mím tvoří totiž okruh, jenž arci hodil by sousedícím Vlachům znamenité, poněvadž uzavřel by pro ně úplně severní Adrii, nehledě ani k nabytí přístavů tak veliké důležitosti, jako jsou Terst a Pulje, a těch 47 % italského obyvatelstva, které| s touhou jen na to čeká, až italská pravlast ruku po nich vztáhne. Vedle okrouhlého počtu 334 tisíc Vlachů žije tu 355.000 Slovinců, Srbů a Chor-vatů, a Němců pouze 20.000, a přece vše — aspoň na pobřeží — buď italské neb německé.
A Rakousko, místo aby, jak nejvlastnější životní interes jeho káže, usilovným podporováním živlu slovanského  zabezpečilo  si půdu tuto  na
vždy, hýčká zde element italský tak, jako Ly zúmyslně chtělo ji připraviti pro Itálii. Všude vládne v první řadě vlaština, která ozývá se stejně vtíravě na rakouských lodích pancéřových jako v arsenate, mezi námořními vojíny jako mezi dělnietvcm v přístavu i v městě.
A nejen to. Němci množí se tu v posledních letech způsobem až nápadným, pokračují volně ale bezpečně, a těší se, jako Italové, privilegovanému postavení, kdežto ono obyvatelstvo, jež jedině kraje ty pro Rakousko zachrániti mi obyvatelstvo slovanské, jest tu pouhým vyděděn-cem, jemuž i školy odpírají.
Ta stará a přece stále nová pohádka rakouská, v zásadním svém tónu stejná v Čechách jako v Istrii.
V nejnovější době arci zdá se, že Rakousko přichází konečně k poznání, jaké nebezpečí hrozí kraji tomuto se stran}' Itálie, avšak že i y následkem toho změniti chtělo svůj systém, pozorovati nelze. Prozatím vysílá jen své torpedovky za noci do rakouských vod Adrie, a tyto projíždějí se jimi neúnavně, pátrajíce pomocí elektrických reflektorů po italských lodích, které, jak prokázáno, zajížděly a zajíždějí dokonce až i do samotného přístavu Pulje na výzvědy. Kdo měl ležitost slyšeti na místě šepotání o tom vzájemném honu rakouských a italských torpedox o němž nahlas mluvili se nesmí, a kdo viděl zakotvovati torpedovky rakouské po dvou, po třech časně z rána v různých přístavech, a pozoroval, jak při počátku noci plnou parou vyjíždějí vždy do šitého moře, odnáší si dojem, že vzduch
jest zde naplněn elektřinou, která rázem způsobiti může výbuch, přichází k poznání, že vládne tu mezi oběma státy poměr, jenž vypadá přímo jako stav předválečný. Ale přes to hýčká se element italský a německý jako dříve, a obyvatelstvo slovanské, jemuž jde o život, a jež jest tudíž nejspolehlivějším spojencem Rakouska, zanedbává se víc a více. Vlašská irridenta, v ambicích svých, úplně jasných, roztahuje se neomaleně na všech stranách, a časté, arci předčasné výbuchy vlasteneckého jejího nadšení ukazují zřetelně cíle, které si byla vytkla.
Či myslí rozhodující faktorové ve Vídni, že až dojde jednou k boji s Itálií o kraje tyto —■ a k boji tomu dříve nebo později dojde jistě — že italští poddaní Rakouska postaví se proti sjednocené Itálii, která v nich vidí a viděti musí děti své, neprávem od ní oddělené, své bolestýny? První rána z děla, a Italové rakouští zachvějí se do duše, první vítězství italské, a co Vlach, chopí se proti Rakousku zbraně. Jedinou protiváhou může zde býti jen domorodý lid slovanský, počtem Italy převyšující, arci ale ne lid odstrkovaný, deptaný, nýbrž jen lid, který i y právem mohl viděti v Rakousku svého upřímného přítele, svého podporovatele, svého zachránce proti vlnám ital-
Cech, jenŽ vidí každodenně, jak vídeňská německá byrokracie země české pro německého Michla přímo připravuje, a jak tento stále ne-omaleněji země ty za svou kořist prohlašuje, žasne, když vidí tato krátkozrakost na jihu, zde, v tomto, pro postavení Rakouska jako velmocí
nepostradatelném kraji. Arci, zde i tam jde o Slovany, a Vídni jest, jak známo, i Turek milejší nežli Slovan. Prohlédne Rakousko konečně? A prohlédne, dokud bude ještě čas? Prohlédne samo, nebo přinutí je k tomu otřes, až do základů mocnářství jdoucí? — Jen ab)■ nebylo pak pozdě — pozdě na jihu i  na severu.
My Slované  jsme — aspoň  dosud   —   přece jen lid nešťastný.
III.
Prohlédli jsme město, v němž nejmodernější snahy bojují se starobylým, římské doby a středověk čestně připomínajícím rázem, složili hold svůj velikolepému, eliptickému amfiteátru římskému, jehož elegantní, nezdolné oblouky přetrvaly věky, nádherné bráně vítězné, dosud dosti dobře zachovalé, ,,Porta aurea — zlatá brána" zvané, s patrnými ještč stopami někdejšího vy-zlacení, kterou Salvia Posthuma ke cti svého manžela, tribuna SergiaLepidia, vystavěti dala, když vracel se jako vítěz ze svého válečného tažení do Illvrie, poklonili se nevelkému, ale rázovitému chrámu, který město ke cti Augustově bylo postavilo, když prohlásil Pulji hlavním městem Istrie, a do něhož zadní stranou svou zapadá starobylá městská radnice, na někdejší m foru se vypínající, prošli jsme arsenál, v němž německý poddůstojník upozorňoval zejména také na to, jak krásně dovedou obrovské, metr dlouhé střely proraziti   a  roztrhnouti    šestipalcové   pancéřové
desky válečných korábů, neopomenuli také prohlédnouti velezajímavé námořní museum, v němž uloženo vše, co v mladé poměrně marine rakouské mělo a má dosud důležitost, navštívili několik pancéřových netvorů, jež tvoři pýchu našeho válečného loďstva, kdež zase poddůstojník m a-ď a r s k ý zcela správnou němčinou vykladal vše to, co směřuje jen ku vraždení lidí,a spěchali z tisnivé té atmosféry na volné nábřeží, kdež čekal již prostý parník brionský, jenž s druhým ještě soudruhem pravidelné spojení s ostrovy obstarává,
Ach, jak jsme si oddechli, když usedli jsme na palubě, a s rozkoší stápěli zraky své v pestrý ten obraz přístavního života, tak rozdílný od onoho v nedalekém přístavu válečném.
Za nedlouho pamíček dal se v pohyb, a jako b3' křídla mu narůstala, unášel nás rychlostí stoupající po zelenavé hladině přístavu bujným tím rejem kolem různých opevnění k ústí přístavu do širého moře, jež bórou, předešlého dne se rozzuřivší, tak bylo ještě pohnuto, že nás vlny jeho chvílemi dosti bohatě pokropily.
A sotva že jsme vyjeli, již kynula nám z daleka rovná čára nízkých břehů, která však za nedlouho začala se trhati. Necelou hodinku ještě a v mocném oblouku zaměřili jsme k velikému ostrovu, s jehož břehu usmívalo se na nás několik přívětivých budov se svěže zeleným pozadím.
I )vě nevelká mola uzavírají jako obrovské račí klepeto malý přístav, v němž houpala se vesele malá, elegantní, voj              arkassa, a na břehu
zastavilo několik námořních důstojníků v bílých stejnokrojích,  tři  důstojníci  dělostřelečtí   a  ně-
DR.  JOSEF ŠTOLBA:    OSTROVY BRIONSKE
elm
kolik zvědavých hostí. Sluha z hotelu, na břehu již čekající, poukázal nás na ředitele, jenž krče rameny, lituje, že může nám poskytnouti jediný jen prázdný pokoj v podstřeší, poněvadž veškeré pokoje ve všech budovách jsou obsazeny.
V nejbližším okamžiku uváděli nás jednoduchými sice, ale neobyčejně čistými, elegantními chodbami do podstřeší tak obratně zřízeného, že činilo dojeni řádného poschodí, a když vstou-pili jsme pak do pokojíku s jednoduchou elegancí roztomile zařízeného, děkovali jsme vlastně osudu, že jiného bytu nebylo.
Upravili jsme se rychle, jak se na hosty v módních lázních sluší, a hajdy do nitra ostrova, abychom rázem poznali jeho tak velebenou přírodu. Po levici vede okolo roztomilého sídla snad majitele ostrova neb jeho zástupce stinná cesta podél břehu mořského, jež záhy uvádí nás do plné přírody té.
Původně celý ostrov byl pokryt neproniknutelnou houštinou, „macenia" *) zvanou, v níž zelený dub, divoká myrta, vavřín, planika, vře-sovitý to keř stále zelený, nesoucí červené bobule jako jahody **), řešetlák jošina s listy přezimu-jícími, stromovitá erika, pistacie čili řečík, lípa malolistá, stále zelená kalina, stromovitý jalovec a jiní zástupcové flory krajů moře středozemního, prostoupení listnatcem (ruscus), jehož pichlavý list vniknutí do houštiny té znemožňuje, bojovali
••
»)  Cli  makia.
' Mí ml némecké jméno Enlbcerstraurh, arluihis ťtbetlo
neb arbutus edulis (jedlý).                                    ß't
Zc slunných koutů  Evropy.
pecných komárů, jež jako by celý kraj ten proti člověku hájiti chtěly.
A do této macchie nový majitel ostrova nejdříve zarazil motyku svou. Vymýtil za pomoci malé armády trestanců z Pulje v námaze neslýchané celé ohromné lany půdy, červenou a místy šedohnědou, na nejvýš úrodnou prstí kryté, ponechávaje kusy macchie pouze tam, kde nepřekážela, založil pohodlné, široké cesty na všech stranách a bezčetné pohodlné pěšiny, vysázel cypřiše, pinie, borovice a jiné konifery vzácných druhů, které do nádherného zbarvení celé přírody vnesly zcela nové, nezvyklé sice, ale úchvatné i óny, založil rozsáhlé zahrady, vinice a obro\ role, skýtající všechny možné druhy obilí, luštěnin a plodů hlízuatýeh, nezapomínaje při tom nikdy na stromovou štafáži, a stvořil takto v pravém toho slova smyslu znenáhla vegetaci, tu i tam vysokým lesem prostoupenou, která v stálé zeleni a plna postupně rozvíjejících se květů učinila z ostrova malý ráj, tím půvabuější, poněvadž oživil ho celými houfy drozdů, kosů, slavíků, pěn-kavek, sýkorek a jiných ptáků zpěváků, jež beze sťachu před člověkem pod stále modrým, sinavým nebem naplňují vzduch jásavým zpěvem svým.
Ale i na praktickou stránku ve fauně této zapomenuto nebylo. Nejen zajíc byl sem uveden, ale i bažant, a oba rozmnožili se tak, že občas puška majitelova a pozvaných jeho hostí musí řady jejich ztenčiti,'aby se'na škodu vegetace příliš ne-roznmožili.:
DR.  JOSEF 5T01 BA     OSTROVY BRIONSKE                                    227
Ostatně velikým nepřítelem zejména mladých zajíčků jest divoká kočka, která vzala původ svůj ve zdivočelé kočce domácí, a již zřízenci majitelovi mají stále na mušce, poněvadž také v ptactvu  zpěvném působí škody veliké.
A jak zbavil se majitel na vždy hrozné té malárie, která znemožňovala všechen lidský život na Brionech?
Pozval zcela jednoduše na ostrov svůj slavného Dr. Kocha, jenž dostaviv se s asistenty Svými, nejpečlivějším zkoumáním došel toho poznání, že nositelem malárie té jest zmíněný již komár „Anophel", jenž líhne se ve zbahně-lých zálivech, když naplní se po dešti sladkou vodou, v loužích, které po přívalech se utvoří a zejména i — v cisternách, do kterých dešťová voda pitná se svádí.
A rozpoznav příčinu, nalezl Dr. Koch ihned také jednoduchý, a přece spolehlivý prostředek, zameziti líhnutí to. Dal prostě zbahnělé zálivy zasypati, a každou nahodilou bažinu, každou louži, každou cisternu polévati tenkou vrs: petroleje, jenž larvy jeho naprosto ničí. A ortel smrti byl na Anoplielu nejen vynesen, ale i vykonán. Polévání petrolejem musí se arci opakovati častěji dle toho, jak dostavují se d< ale výsledek je skvělý: smrtonosného komára na Brioni grande není více.
Přijel jsem do Brioni asi v polovici května z Benátek, odkudž vyhnali mne komáři, a zde, v pravlasti komára nejnebezpečnějšího, nenalezl jsem ani jediného.
■5-
Však odvděčil se majitel ostrova Dr. Kochovi velikým mramorovým reliéfem, do kolmé skály zapuštěným, na němž Genius věnčí vavřínem poprsí velikého učence. A nad obrazem nápis německý: „Dem grossen Forscher Dr. Robert Koch, dem Befreier dieser Insel von der Malaria. Amiis 1900—1901.*)
Současně však s vymýtěním macchJe musel majitel ostrova podniknouti další, ne méně důležitou a nebezpečnou práci, totiž zbaviti ostrov (hnhého,   hrozného  škůdce,   jedovaté   zmije.
Z prastarých, z dob římských a benátských pocházejících lomů, zůstal)', jak Už zmíněno, na různých dvou stranách ostrova mocné, klikaté prorvy s kolmými, místy několik metrů vysokými stěnami, plnými děr, výstupků a rozsedlin, v nichž na palčivém slunci, po staletí nikým nerušena, klidný život vedla zmije, množíc se za příznivých okolností těch měrou úžasnou. Těžký byl boj proti havěti této, ale nynější majitel ostrova, jenž, jak se zdá, nadán jest nezlomnou energií, podnikl boj ten s takovým úspěchem, že za málo roků vyhubena byla zmije tak důkladně., že s Anop lem náleží neblahé minulosti.
Dnes mimo naprosto neškodnou užovku Aeskulapovu není jiného hada na Brioni, a užovce této tvoří jedinou společnost slepýš, žába, malá a velká ještěrka zelená a želva pozemní.
Ale nejen to. Z lomů, jež mnohému jinému snad b)' byly jen překážely, vytvořil procházky
*) Velikém« badateli Dr. Roberta Kochovi, osvoboditeli ostrova tohoto od malárie. V letech 1900—190z.
DR.  JOSEF ŠTOLBA:    OSTROVY BRIONSKÉ                                   229
a zákoutí úchvatná. Odstranil obrovské spousty odpadků, štěrku a písku, použiv jich ku zakládání cest na celém ostrově, upravil v nich pečlivě pohodlnou cestu, vysázel v širších prostorách celé háje palem vejárovitých a skupiny bambusu, vyzdobil je na pokrajích skvostnými růžemi a jinými, střídavě kvetoucími rostlinami, rozhodil po výstupcích stěn četné aloe, jež ženou tu do známých vysokých květů, dodávajíce s mocnými opuntiemi a jinými kaktusovinaiui zákoutím těm rázu přímo tropického, vysázel tu i tam na temenech stěn skalních nej luznější rostliny líponko-vité, mezi nimiž na prvním místě překrásný břečtan, clematys s květy nejrůznějších barev, a nádherná glycine s              tni svými, fialovými
1 hrozny květů, a rostliny ty táhnou se po kolmých ii šikmých stěnách dolů, tvoříce bohaté záclony a splétajíce se místy v celek úchvatný. A takto opatřeny procházky půvabů tak nevyrovnatel-ných, že marně byste jich hledali jinde. A ten božský klid v zákoutích těchto, plných opojné vůně, rušený jen zpěvem ptactva, bzučením hmyzu a harašením ještěrek. Člověk v tom nezvyklém tichu a při pohledu na pestré ty květy, obletované pěknými motýli, zapomíná na i ostatní svět, ;i diví se, že jsou na zeměkouli ještě zákoutí, kde není té denní vřavy, těch bojů, těch              ,   jež   zejména   nám   Čechům   ne
stále trhají.
Celý ostrov Brioni grande jest vlastně jediný obrovský anglický park, jejž hornatý břei pro-
Itější pevniny chrání proti zlým účinkům bóry, -už následkem toho, že obklopen jest mořem,
v němž jižní slunce valnou část své teploty z nechává, těší se podnebí záviděni hodnému. l'í
roda po celý rok neztrácí zelený svůj hav. Jaro, nejrozkošnější to doba na Brionech, počíná koncem ledna, trvá 4% měsíce, a přivádí veškeré rostlinstvo do nejúchvatnějšího květu. Koncem června počíná horké, velice suché léto, doba to snad nejméně příjemná, kdy po odbytém květu stromy a keře honosí se nejrůznějším ovocem, a kterouž dobu velice arei zpříjemňuje nádherná koupel mořská v elegantních mořských a slunečních lázních, Saluga zvaných, kdež vnoření se do lahodných, křišťálově čistých vln náleží k požitkům opravdu vzácným.
Po třech horkých měsících dostavuje se počátkem října podzimek, kdy bohaté deště probudí rázem zemdlené a vyčerpané rostlinstvo k novému životu a k novému květenstvi, a přenesou je přes kratinkou zimu, která však jména toho ani neza-sluhuje, zase do rozkošného jara.
Tem]«eratura přesahuje v létě zřídka kdy 30° C ve stínu, a klesá v zimě někdy až na -\-4°. Malé mrazíky vyskytují se jen velice zřídka, a snili j věcí neznámou. Průměrná temperatura roční obnáší + 14-8° C.
Povrch ostrova jest rozkošně modelován. Klikaté břehy s hlubokými zářezy jsou místy velice skalnaté, mořem vymleté, a na četných místech půda zdvíhá se ve volná, nevvsoi               í, bujně
porostlá, jež v závidění hodné fantasii nazývají tu ,,monti" (hory), — tu i tam otvírá se rozhled na okolní kraj, opět a opět nový, a člověk bloudil tu po celé hodiny, blažen, šťasten, že může pod'
nebem stále modrým, uprostřed přírody ni
a v klidu netušeném žíti po několik dnů jenom
sobě.
Některé  ze   zmíněných   „hor"   dosahují   v\ — 20. některé i 25, 30 ano i 36 metrů nad hladino;: mořskou, a nejvyšší z nich, Mo n t e G a r d i i, do něhož zapuštěna jest zmíněná již pevnost 'I e-g e 11 h o f, dokonce i celých metrů — 54.
Tľi pak z hor těchto opatřeny jsou vysokými, železnými, vzdušnými vyhlídkovými věžmi, nad mohutnými cisternami se vypínajícími, které skytají úchvatný rozhled na celou okolní část ostrova, na sousední moře a na protější pevninu, v modravé dáli se tratící.
I na takové, pobyt hosti arci velice zpříjemňující věci majitel ostrova nezapomněl.
Nynější vládce ostrova dovedl spojit' krásné s užitečným.
Když učinil ostrov obývání schopným, zařídil tu celé, velikolepé hospodářství, o němž již zmínka učiněna. Role dávají bohatou úrodu, která, pokud nepotřebuje se doma, nalezne bezpečného odbytu v Pulji, a vinice skýtají víno tak lahodné, že ho možno Brionům záviděti. Ve velikolepvch sklepích leží ho tu stále 30.000 hektolitrů, a rozbíhá se odtud po celém kontinentu. Věru, úžasný to úspěch neúnavné práce, která jest si svých i i-1 vědoma. Před 15 roky celý ostrov byl ještě po-
kryt divokou, neproniknutelnou macchií, a dnes již rozváží vína svá daleko široko, vína, jež hledána jsou zejména těmi, kdož i jen jedinkráte je byli na místě samém okusili. Před 15 roky lán půdy, kterouž nebylo lze obývati, a dnes z půdy té malý ráj, kamž člověka i po jediném jen shlédnutí srdce neustále táhne. A v malém koutě tom vše pohromadě, co půvabu mu dodati může: sady, háje, zahrady, vinice, pole, lesy, luka — a jaká luka! Nelze si představiti obrazu bohatšího, vitějšího. V šťavnatě zeleném koberci květiny všech barev a odstínů: růžově kvetoucí cyclamen, fialové anemony, několik druhů divokých orchideí s bohatými klasy květů, trávnička pomořská, knpk-ko královské žluté, krokusy, narcissy a jiné né květy, uchvacující zrak. Ale také vše ostatní, čeho jest k hospodaření na ostrově třeba, vyrábí a provádí se na oslnivě samém. Celá legie dělníků láme kámen, ve vlastních vápenkách pálí se vápno, zvláštní drtič opatřuje štěrk a písek, a stavební kancelář, se-I z několika inženýrů, staví veškeré potřebné budovy. Původně vystavěli jedinou jen budovu podle velikých dílen, jíž arci sousedství zmíněného drtiče jest dosti nepříjemné. Ale za nedlouho postavena opodál rozsáhlá dependance hotelu mimo různé menší vily a budovy administrační, vybudován přístav, a nyní každého roku pristavuje se nový, velký hotel. Dependance spo-jena jest s hotelem prvním a s ostatními budovami dlouhou, elegantní chodbou, proti moři krytou ale velikými, zrcadlovými okny opatřenou, v níž umístěno ve zdi několik mořských akvárii, zná-
zorňujících floru i faunu okolního moře, a kteráž za nepohody slouží hostům i ako kolonáda, a loni na jaře dostavovali právě rozsáhlý hotel třetí, neboť hostí přichází stále víc a více, a o byty stále nouze veliká.
Rozumí se, že postaráno také o veškeré ostatní to příslušenství, bez něhož hospodářství tak objemné, a hotelové zařízení tak znamenité obejíti se nemůže. Jsou tu ohromné stáje s malou armádou čistokrevných švýcarských krav, kteréž umožňuji mlékaření ve velkém s výrobou různých sýrů, zejména „imperiálu", jsou zde chladírny, moderně zařízené, ledárny na výrobu umělého ledu, elektrická centrála, jež opatřuje světlo a pohyb všech možných, zejména také hospodářských strojů, malá strojírna, kdež opravují a pořizují se stroje ty, mohutné, světlé, vzdušné a velice úpravné budovy s dělnickými byty, zkrátka vše, co umožňuje majiteli ostrova, aby pořídil sobě sám, čeho jest mu ve velkém podniku jeho třeba.
Ale na Brioni mají nejen smysl pro to, co vynáší peníze, zde věnuje se také všechna možná péče zbytkům stavitelských památek, které věkové dávno minuli tu byli zanechali.
Na březích hlubokého zářezu, k pevnině oi ráčeného a tudíž proti bóře co nejlépe chráněného, jenž nese jméno Val Catena, objeveny byly trosky velikolepého, starorímskeho letohradu, jenž se svými vedlejšími budovami, s dvěma chrámy a s mohutným přístavištěm táhl se na plný kilometr koleni zářezu toho. Přístaviště a molo, u něhož kdysi římské lodice kotvily, zmizely sice nach mořských, /. nichž vystupují v B
zdolné trvanlivosti jen za nejsilnějšího odlivu v měsících prosinci a lednu, budovy rozhlodal sice neúprosný zub času, ale mohutné základy budov i chrámů, jež ]eví zcela jasně úplný půdorys a rozdělení jejich, mosaikové podlahy, sklepy s mocnými hliněnými, ač dosti porouchanými nádobami na víno a olej olivový, a dva obrovské, věkem netknuté, jako z betonu sestrojené reser-voiry na vodu dešťovou, jež přetrvaly a přetrvají věky, a úplně zachovaný vodovod, jenž v náležitém sklonu vodu z reservoirň těch rozváděl do všech budov a zejména do koupelen, dosud dobře znatelných, a odtud vodu přebytečnou do moře, jsou úplně ještě zachovalé, a budí obdiv nad důmyslem, s jakým jsou provedeny. Při pohledu na mocné ty svědky velikých dob a na bezčetné ty zbytky ozdobných sloupů, mosaikových částic, tesaných kamenů a rozvalených zdí niimovolně počne fantasie pracovati, a před duševním zrakem vyvstávají obrysy antických budov, jež uchvacují, unášejí. Malíř Hugo Charlemont vtělil nadšení okamžiku takového ve velký obraz, jenž zdobí elegantní brea^kfast room starého hotelu, a na němž, opíraje se o bedlivá studia, hleděl zrekonstruovati onu stranu zálivu, kdež vypínaly se oba chrámy, a kteráž ležela letohradu samému zrovna naproti.
Přepychové stavby tyto, při nichž, jak dosud patmo, pamatováno bylo na veškeré potřeby tehdejšího, všem požitkům života uvyklého člověka, soukromník, třeba i přebohatý, provésti nemohl. Ty založiti mohl jen člověk vysokého postavení, neobmezené moři, velikých prostředků
a rafinovaného vkusu, jehož pokynu zástupy lidí a celá loďstva byly poslušný, snad některý konsul, ne-li dokonce kterýs césar římského impéria sám. Proto zcela možno, že právě sem, do letohradu tohoto přicházeli nepohodlní členové rodin vladařských ve vyhnanství, a že snad v místech těchto odehrála se tragedie Flavia Julia, která námi dovede dnes ještě otřásti.
A jiných památek na doby pozdější, mohutných zřícenin starých chrámů, bezpočet hrobů z dob římských i křesťanských odkryto na nejrůznějších stranách ostrova, a vše, co čas zničiti nedovedl, ukládá se do malého sice ještě a neuspořádaného, ale přece jen zajímavého musea, jež postupem doby poskytnouti může názorný obraz celé minulosti ostrova, bude-li i na dále dbáno při odkrývání starých nálezů posavadní péče a opatrnosti.
Nedaleko přístavu vypíná se zachovalý dosud, prostý, ale pevný kastel asi z 15. neb 16. stol. se čtyřhrannou, ještě starší mohutnou věží, jenž asi kdysi sloužil k ochraně obyvatelstva Brion-ského. Ke kastelu náleží malý, prastarý kostelík, i nž stál kdysi uprostřed hřbitova až k moři se táhnoucího, a v kastelu samém sídlili občas Členové starého rodu benátského Cornarů, jemuž ostrov ten v 17. století náležel.
Co dotýká se navštěvovatele na Brioni nepříjemně, jsou různé zákazy, které na mnohých místech jsou vyvěšeny. Nejhlavnější záleží v tom, že fotografovati srní se tu jen s povolením přístavního velitelstva v — Pulji, a daleko před každou pevnústkou stkví se nápisy, že „fotogra-
fování a vstoupení na erárni majetek jest pří: zapovězeno", aniž by však vj'značeno bylo, fa erárni majetek ten začíná a kde končí. My lil děli toužebně k té,  do hloubky zapuštěné pe nůstee,   s těžkými těmi branami  a mohutný baštami, trávníkem krytými, jež činí ji na dálku úplně neviditelnou, a kteréž sotva znatelně opatřeny  jsou  mohutnými  děly,  neboť  vábila  nás nezvyklost pohledu  a nevídaný způsob úpravy celé pevnůstky, a z ni zase upíraly se na nás neméně toužebně zraky několika dělostřeleň, tam jako za živa pochovaných.
N.i nejvyšším bodu kasemat stál poddůstojník, jeuž Červenými, žlutými a bíločervenýini praporci dával na různé strany různá znamení, na které stejným způsobem odpovídali delostrelci opodál stojící.
A přece jak závidění hodný jest dnes pobyt v zapadlém tomto brlohu proti dobám dřívějším! Pevnůstka Tegetthof  postavena   byla  již  před delší dobou, kdy ještě malárie zde panovala tak, že posádka bylo třela vždy po několika hodinách služby vystřídati, aby nepodlehla ; zimnici té. A nyní predstavme si, jak by to by' vypadalo v pevnůstce za doby války, kdy v; rněňováuí posádky bylo by znemožněno. Mal sama by byla v nejkratší době umlčela dčla její, neboť  těžkou   chorobou  stažený   delostrelec  — žádný  delostrelec.  Proč tedy rozhodujíc! faktorové pevniistku tu tenkráte vystavěli,  vědí bohové,  neboť musili  si býti přece vědomi  toho, jak   důležitým spojencem   byla by   malárie né
A protož prokázal p. Kuppelwieser bezpečnosti Pulje službu neocenitelnou, když zbavil ostrov ■■ malárie, ale i všeho toho ostatního, co životy lidské tam ohrožovalo. A jako vlastně štěstí, že ostrovy přišly do rukou soukromých! Jak známe erár rakouský, není pochyby, že kdyby ostrovy Brionské byly jeho majetkem, panovala by tam malárie se vším příslušenstvím do dnes, neboť není ani pomyšlení na to, že by byl býval obětoval ty statisíce, které úprava ostrova pohltila.
. Krásně jest tedy na Brioni grande, ale něco v.í přece, co těžce postrádáme — voda. Celý ostrov jest tak rozčleněn, že, ačkoliv sám chová vviněm jen 1200 jiter, měří na objemu svém 35 kilometrů, nemá jediného pramene a tudíž také žádného potůčku, tak že obyvatelstvo jest odkázáno jedině na vodu dešťovou, do cisteren sváděnou. Nejhůře nese nedostatek tento vegetace ostrova v horkých měsících letních, kdy mimo nějaký náhlý příval není téměř žádných dešťů, a kdy způsobem úžasným množí se housenky. Z těch nejhorší a nejškodlivější jest nehezká, černá, šedohnědě chlupatá, při doteku chlupy těmi palčivou bolest působící, zejména na plánioi Žijící housenka bek y ně zlato-řítné (Chrysorrhoea Liparis), která prezimuje v společných bílých pavučinách, jež neodstra-se v čas, zkázou hrozí v příštím létě všemu, co jest zelené. Hnízd těch viděl jsem ještě v květnu ohromné spousty, zpravidla na temeni větví, neboť není dosti pracovních sil, aby stačily hnízda ta odstraniti.
Aby nedostatku vody od pomohl, položil v poslední době energický majitel ostrova do úžiny Pasanské, nejvýše 15 metrů hluboké, železný vodovod na protější břeh, jenž ústí u mořských koupelí Salugy do nevelkého basénu, odkudž však dosud po ostrově rozveden není. Ale bohužel, jak se zdá, vody pitné nákladným tímto způsobem docíleno nebylo, neboť snad následkem nerovného dna mořského utrpělo spojení rour tak, že tu i tam vsakuje voda mořská, pročež vody z vodovodu užíti možno jeu jako vody užitkové. Ale i to bude pro os! n a- a jeho vegetaci dobrodiním, neboť nejdůležitější skupiny její, jako zahrady, sady a vinice musí se za léta spokojiti jen řídkými dešti a skrovným občasným zalitím vodou dešťovou.
v
A nyní k praktické strance pobytu na Brioni grande. A tu třeba hned předem prohlásiti, že jest tam o hosta postaráno tak, jako snad nikde jinde.
Snídaně podává se v přívětivém salonku každé jednotlivé budovy v hodinách ranních dle přáni a pohodlí hostí, kdežto k obědu a k večeři nutno odebrati se do dependance.
Zde nalézají se tři veliké místnosti. Po levici, stranou ze síně jakási formanka pro služebnictvo a dělnictvo, pak následuje restaurace pro turisty   a   pro   ty,   kteří   nechtějí    vázati   se   na
pensi, a za ní konečně prostranný sál pro table ďhôte.
Sál tento jest jednoduchý sice, ale elegantní a velice vzdušný, a nejpříjemnější zařízení jeho jest, že každá rodina má svůj stolek, kdež jest svým vlastním pánem a zbavena všech ohledů na nepohodlné, a někdy i nepříjemné sousedy. O jedné hodině polední a v osm večer oživne sál ten na znamení zvoncem, a vše, co prohánělo se po. celý den po půvabných procházkách ostrova, shromáždí se tu rázem, aby nasytilo a napojilo tělo, svěžím vzduchem vyhladovělé. Stolků větších i menších tu několik řad a mezi nimi, pod dohledem vrchního sklepníka, jenž komanduje jenom očima, roznášejí tři sklepníci mísy beze slova, ale s takovou dochvilností a akuratessou, jakou dovede docíliti jen energické vedení. Všichni jsou v sněhobílých oblecích s úzkými černými pásy, každý z nich má svůj určitý počet stolů, a obsluhuje své hosty s takovou pozorností, že není třeba, o něco se hlasití. Novému příchozímu poukáže se jeho stolek, a večer nalezne na něm již svou serviettu v kroužku, jenž opatřen jest jeho jménem.
Za mého pobytu dlela 1 u arcivévodkynč Marie Josefa, která vlastně ostrov pro společnost vídeňskou byla objevila, a každoročně několik týdnů zde tráví. Vedla zde tichý, skromný život s arcivévodou Karlem Františkem Josefem, protektorem pražské komorní výstavy z r. 1908, jenž přijel na několikadenní návštěvu, a odtud pak přímo do Prahy k zahájení výstavy se odebral. to
Arcivévodkyně,  dáma neobyčejně elegantní, a prostého ale roztomilého chování, měla svůj poblíž  velikého  arkýře  proti  stolům  ostatním, a objevila se vždy přesně v určenou hodim vévodou,  s dvorní svou  dámou,  s hofmistrem, a z pravidla s dvěma neb třemi vysokými hodní z kruhů niariny, kteří taktéž vždy včas v elegantní parní   barkasse   z   Pulje   se  dostavili.   Jakmile
'vévodkyně  vstoupila,   povstala   celá  spol uost, která dostavovala se v toilettách procházkových,  ona  poděkovala  přívětivým  úsměvem, a když usedla, usedlo i obecenstvo. A již ni se jídla a sice úplně tatáž jídla všem hostům rozdílu. S jedinou jen výjimkou, že arcivévodl-obdržela  před  desertem někl            sonní ov.
zpravidla obrovské jahody, na víc, a že přines pak ke stolu jejímu parfumovaná voda na oplák-nutí prstů.
A nyní jalo se obecenstvo baviti mezi sebi jně nenucené jako  arcivévodkyně se s\ hosty.  Po tabuli se zdvihla,  obecenstvo  m povstalo, ona opět poděkovala přívětivým ký\ nutím hlavy, a obecenstvo popíjelo černou ki a zapalovalo své doutníky, pokud neodebrali za požitky těmito ven na prostranství nábř< opatřené hojnými stoly a stolicemi.
Jedné komické scény byl jsem svědkem hned druhého dne při večeři. Sotva arcivévodk pojedla polévku, vstoupili sklepníci s velikými mísami krásného chřestu. Vrchní sklepník, j obsluhoval stůl arcivévodčin, nabídl jí, a nyní utkvěly oči všech hostí plebejských, jimž byli sklepníci zatím také chřest předložili, v patrném
DR.  JOSEF ŠTOLBA:    OSTROVY RRlONSKf.                                    241
napnutí na aicivévodkyni, jak bude si při požíváni stu počínati. Ale náhodou zahovorila se tato s admirálem hr. Montecucollini tak, že dosti dlouho to trvalo, než obrátila se k svému talíři. A všechno obecenstvo čekalo s touhou, jak » chřestu chopí, aby se po případě nevydalo výsměchu sousedů. Jen někteří sebevědomí počali chřest nabodávati vidličkou, neb oddělovati z něho hlavičky, aroz-blíželi se pyšně kolem sebe. A tu pojednou arci-vévodkyně vzala /.cela prostě ehrest rukou za pevný konec a nesla ho k ústům. Obecenstvo si oddychlo, a od okamžiku toho chřest nejí se na Brionech jinak nežli tímto způsobem.
Přítomnost arcivévodkyné nepůsobila nijak tásnivě na hosty. Procházela se se svou dámou mezi obecenstvem, naslouchala se svého balkonu hudbě, kterou ochotný velitel z Pulje ob tu chvíli na ostrov vysílal, konala ve vojenské barkasse výlety, a trávila tu dni své iak nenucené a S takou zjevnou spokojenosti, že bylo patino, jak oddechla si tu po neúprosných předpisech dvorní etikety.
Strava jest na Brioni výborná. Veškerá jídla jsou kvality nejpřednější, úprava vzorná a celkový jídelní lístek sice vídeňský, ale žádným eizím -jídlem neopovrhující. Tak na př. jednoho dne roznášeli sklepníci — uzené maso s knedlíkem a se zelím, ale tak delikátní, že lined po obědě tázal jsem se slečny v kanceláři, kdo je dodává. .V ta mi ochotně sdělila, že se vm- odebírá z nejlepších pramenu. Šunky a uzené z Prahy od známé firmy vývozní, která požaduje sice ceny výminečně vysoké,   ale dodává zato zboží
Ze slunnjch kouti Evropy.                                                                    l6
poněvadž prý ryby z Adrie neskýtají dosti manitosti. Vše dochází v ledu, a s úsměvem dodala slečna, že chef její má zásadu, že obecenstvo imisí se   -.           im  ohledu  co  nejskvěleji  obsloužiti,
má-li na Briony připoutáno býti. Ze sici- na kuchyni výdělku není, ale že se to nahradí jinde.
A nahradí jistě. Pense stojí za osobu denně
jen 8 K 50 b pro nosty do 1 Idnů, a 8 K přes
14 dnů, ale za to mimo pošt. známky, jež vydávají
se jen na poště, musí hoši vše ostatní kupovali
v restauraci.
A byly?
Za pokojík svůj v podstřeší platil jsem <i K denně, cenu, která stoupá tím více, čím níže sestupuje host k hladině mořské, a jest nepoměrně vyšší na jaře, zejména o velikonocích, kdy panuje taková nouze <> byty, že kdo nepostará si- d něj přeď m, musí vždy na noc vraceti se do Pulje.
Večery jsou na Brioni nádherné. Celá společnost vyhrne se na nábřeží, jež ozářeno jest elektrickými obloukovými lampami, vzduch jest svěží a lahodný, a není-li náhodou koucerl námořnické kapely z Pulje, hukot mořských vln a útočení jejich na mofmttu u zed nábřežní tak příjemné zaléhá v sluch člověka, jenž živni svůj tráví ve vnitrozemí, že po jiné hudbě ani netouží.
Ale nejen to. Kolem obloukových lamp za nedlouho počnou se proháněti obrovské můry, jež narážejíce na skleněné koule, ob tu chvíli dopa-
■
dají zpola omráčeny k zemi. Jedna z nich dopadla právě k iným nohám. Chopil jsem se jí opat n ir: bylo 1 o obrovské páví oko velké hruškové, Satumia pyri, jež lihne se v dubnu a v květnu, a které snad každý navštčvovatel Brionů v době této odnáší si na památku domů.
Arci, k čemu ještě třeba poukázati: pan Kuppel-wieser učinil z ostrova německou pevnost, úkaz, jenž jeví se téměř ve všedi mořských lázních istrijských, v nichž zmocnili se vedení Němci, těžíce z mocného proudu hostí a výletníků, kteří k nioii zapadají. Necl t zavítáte do kterýchkoli z nich, nejelegantnější jsou zpravidla německé, a teprve v nejnovější době docházejí .Slovinci, Chorvaté, Srbové, ano i Cechové k poznání, že jest škoda ponechati skvělé příjmy tyto jen německým přistěhovalcům. Tam, kde nejdi- o lázně osamělé, jako na př. v Sistiáně, tam, kde lázně nalézají se v městečku některém neb poblíž jeho, tam obyvatelé slovanští snaží se, aby připravili zejména hostům slovanským příjemný point ve středu svém. Ale snahy tyto jsou arci dosud jen v počátcích, a třebas i byty byly již zcela dobré, zřídka kdy vyhovuje strava. Zato však jsou ceny nepoměrně nižší.
Tedy Briony jsou dnes půdou německou, a k ní tíhne zejména Vídeň, kteréž arcivévodkyně Maria Josefa ukázala a ukazuje cestu. Máme my Slované a zvláště my Cechové proto vyhýbati se malému tomuto ráji? Ne. Briony jsou německé, poněvadž zapadá tam dosud publikum skoro výhradně německé. Až dostaví se výletníci slovanští v hojnějším počtu, kozel by v tom lni, aby ne
dobyli si na této nemecké půdě postavení, které by bylo třeba respektovati. A ne bojem, jen váhou svou. Arci bylo by třeba, aby přicházeli vyletniti, kteří nemusí groš svůj několikráte obrátiti, nežli ho vydají, výletníci, kteří mohou něco utratili. Pro«:              ve všech světových lázních tak velice
Rusů a Poláku? Poněvadž přinášejí tam peníze. My máme tolik zámožných rodin českých, které na jaře a v létě musí do světa. Proč nespojiti příjemné s užitečným, proč nerepresentovati na př. také na Brioni český svět, proč neukázati, že není lakový, jak líčí ho pražští a vídenští smokové proČ nedokázati, že kde vystoupí Čechové sebevědomě a důstojně, musí si vynutiti ohledy jako každý jiný národ?
A proto: vzhůru na Briony!
CARIHRAD.
I. Jízda Bosporem
II. Vstnp il" města..............     fj
lil.  Galatská vil...............     21
IV.   Rozhled s vfiže Galatské..........     26
V. Tančíc! dervišové.............     31
VI. Mosty cařihradské.............     37
VII. ivjub, místo mrtvých...........     4-1
VIII.  Do Therapie a  Böjükdere..........í.»
IX.  Bělehradský les..............     60
X. Stainbul     .................      <><■
XI.  Atmeidan a  Rtmeidau...........     75
XII.  Aja Sofia a jiné  mešity..........     84
XIII.   Bazary.  Chány..............
XIV.   Selamlik................
XV. Skutari..................   12a
XVI. Cařihradští psi..............    n 1
BUKUREŠT.

I. Na hranici rumunské.   - Verciorova. - Železná vrata.  - Turn Severin. - Na dunajském parníku II. Corabia. - Nikopoli.     Turti-Magurelle. - Sistov. ku.seuk.   - Ginrgio  a jeho  celnici. - Ve vlaku
bukureštském...............
III.  První pohled na město. - čtvrti označeny  bar vami.  - Birjar.  - Skopci. - Osvětleni   .   .
IV.   Barabudele.   -   Korso    -   Chaussee   Kiseleff.   -
Soubojový háj...............i6''
V. Život v ulicích. - Trhy. - 1'rekupec  - Saccagiu. -
Simegiu.  - Cameloti. - Cikáni........
VI.  15.000  domů.   - Demetrius.   -   Stavropoleos.   -
Doanina lialassa.  - Němci  v   Ilukuresti ....   178
VII. Spisovatelka 11a trůne...........i8''
VIII.  Pivo a pivovary      .............192
SINAIA A CASTELUL PELES . OSTROVY  BRIONSKÉ-
1......................215
u......................218
III......................22(
IV.........:............231
v......................238