„ZEME a LIDE " SY. 25.
DR JO S. ŠTOLBA:
ZE   ZÁPADNÍ INDIE a MEXIKA.
NAKLAD. UNIE    s PRAHA =
■■■■«^■m
Dosud vyšlo v této sbírce:
HARRIS FRANCKi BEZ HALÉŘE KOLEM SVĚTA. 3 dJIy.
Zpracoval a přel. Jos. Zeman   Svazek 1. za K.Č 13' — , 5. za Kč M 50, 7. za Kč 16--.
JÜRGEN JÜRGENSENi POVÍDKY Z KONGA  Sv. 2. Prel. B. D. Za KČ 7 50.
WILLIAMS A ALISATi ELDORADO SEVERU. Sv. 3. Přeložila dr. L Slaviková-Kaplanová. Za Kč 750.
KNUD   RASMUSSENs  NOVÍ   LIDÉ.   ROK U SOUSEDŮ  SEVERNÍ TOČNY. Sv. 4. Přel. dr. M. Peša. Za Ke 8 -.
G. FERRY i Z MEXICKÉ DIVOČINY, I. Sv. 6. Přel. K. Popelka. Za Ke 12—.
J1NDR. DVOŘÁK« U KIRGIZŮ. Sv. $. Za Kč 7 —.
ŠTĚPÁN KOTZEi V AUSTRALSKÉM BUSHI. Sv. 9 Zprac. a přel. dr. St. Nikolau. Za Kě 12—.
G. ROHLFSi V ZAJETÍ SENUSSIÚ. Sv. 10. Zprac. dr. Fr. Koláček. Za Kč 9-.
Rohlfs patři k největším saharským cestovatelům. Doprovázen mladoboleslavským rodákem Steckoem podnikl výpravu do Kufry uprostřed děsné Libycké pouště, tehdy sídla fanatické sekty Senussiů, již dodnes klaďiu odpor každému pronikáni Evropanů Zde byli cestovatelé zajati a s bídou vyvázli z míst, kam až do letoška evrop-ki noha nevkročila. Zde poznáváme zase saharskou přírodu a život v oasách.
FR.  PAJEKENi  VE   VÝCHODNÍCH   SKALNÝCH HORÁCH.
Sv. 11. Přel. R. Pazdermk. Za Kč li—.
Autor, náruživý lovec, který žije v odlehlých koutech Wyominjju iako zálesák, licí lu život z let osmdesátých, kdy byla tu ještě hojiiá zvěř, O niž s6 dělili navzájem zálesáci a domorodí Indiáni. Proto docházivá Často k vzájemným přepadům, jindy zase k přátelským stykům s Arapa-hoey a Sošouy. Místy jsou líčeni silně vzrušující.
SVEN HEDIN i DOBRODRUŽNÉ CESTY I. Sv. 12. Přel. a zprac. dr. F. Stůla. Za Kč 15-—.
Slavný střeWoasijský cestovattl napsal zvlňšf knihu pro mladší čtenáře, v niž poutavě líčí svá dobrodružství na cestách po okraji strašné pouště Takla Makán, po Tarimu a po oasách pod Kucn-Luiie.n-
S. RIJNHARTOVAi MEZI TIBETSKÝMI MNICHY A KOČOV-,    NÍKY, Sv. 13.' Přel. J. Zeman. Za-*U 15-.
Odvážná misiionářka žije se svým mužem v slavném tibetském klášteře Kun bumu a pokouší se hlásati tu křesťanství. Dostáváme se s ni do zvláštního prostředí buddhistlckého kláštera, jenž je klidným ostrovem uprostřed děsného náboženského vraždení mezi muharr.edái.y a Číňany. Pak se pokusí o cestu do Lhassy, ale na cestě muž její zmizí a ona samotná stále s revolverem v ruce mezi divokými kočovníky probiji se nazpět do Činy. Kniha plná vzrušujících a napínavých scén.
ZEMĚ A LIDÉ
POUČNÁ A ZÁBAVNÁ KNIHOVNA ZEMĚPISNÝCH PRACÍ, CESTOPISŮ, VĚDECKÝCH A DOBRODRUŽNÝCH CEST . A POVÍDEK Z CIZÍCH KRAJŮ
REDIGUJE DR- STANISLAV NIKOLAU
*
SVAZEK XXV.
Dr. JOSEF ŠTOLBA:
ZE ZÁPADNÍ INDIE A MEXIKA
ii.
(JAMAJKA A MEXICKÉ POBŘEŽÍ)
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKĚ GRAFICKÉ UNIE A. 3
1922
»i •
Dr JOSEF ŠTOLBA:
ZE ZAPADNI INDIE A MEXIKA
II.
(JAMAJKA A MEXICKÉ POBREŽÍ)
S 13 OBRÁZKY A MAPKOU
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S.
1922
&


'y'eäkeri  pravá  vymizena.
Rev. J8
1 iskeiii   Unie  v  ľraze.
Velice zajímavé •'! nové byly poměry, jež seznal jsem v hai-tíckě republice, krásná byla příroda, kterou jsem lam byl viděl a vzácné ty zkušenosti, jichž jsem tam nabyl, avšak bídné obyvatelstvo ztrpčilo mi pobyt tak, že s jásotem takřka vítal jsi m anglickou lod „And i an"*), jež po celoměsíčním skoro pobytu mém v Haiti zastavila v Port au Prince, aby konala pak odsud obvyklou svou cestu do J a m a j k y, do vlasti pověstně krásných „modrých hor".
Hanebný náš hostinec předložil nám ještě hanebnější účet, a proto žádný div, že záhy odebral jsem se na loci, abych byl jen již pryč z oné smrduté hromady dřevěných bud, jež je pyšnou hlavou černé republiky haitické.
Ale radost má brzy ochabla. Lod byla sice veliká, vzhledem však k pohodlí obecenstva neanglického pramizerná. Uložili jsme na př. věci své do určené nám kabiny a proháněli se po palubě. Kdo popíše však naše leknutí, když na večer nalezneme naši kabinu obsazenou jinými, a věci naše rozházené po celé lodi. Dovoláváme se svého práva, ale co platí na anglické lodi'(vyjma ony Royal Mailu) právo cestujícího neangličana? Řekli nám zcela jednoduše, že to jinak nejde, a že nám upraví jinou, v které měli sklad — špinavého prádla. Jak to v ní pak vypadalo, když nám ji okolo dvanácté hodiny v noci konečně odevzdávali, může si snadno každý pomysliti. Podotýkám jen, že musili jsme spáti noc tu v salonu na úzkých pohovkách.
Obsluha byla nejen bídná, ale i drzá. Večer roznášeli po palubě čaj. Žádal jsem asi tři sklepníky, aby nám také přinesu, ale čaj nepřicházel.   „Proč nenesete thé?" tážu se jednoho z nich.
„Musíte je píti dole," odvětil chladně.
„Vždyť pijí všichni zde," namítl jsem.
„To jsou Angličané," zněla pyšná odpověď, a chlap ubíral se dále. —
štěstí ještě, že netrvala plavba dlouho. Neuplynulo ani třicet hodin, a rozkošná, vysoká hornatina objevila se naším zrakům.
*) Čti:  Endyin.
- 6 —
Pyšné, lesnaté horstvo, „Blue mountains"*), modré hory zvané, usmívalo se na nás v ranním slunci, a v nížině, k moři otevřené, kynul nám Kingston. Spatřili jsme ho brzy, avšak dlouho to trvalo, než dorazila loď až bezprostředně k městu. Jeť přístav kingstonský nejpodivnější, jakýž jsem kdy před tím i později viděl. Břeh, v jemný a rozsáhlý polokruh jako vyříznutý, vysílá úzký, ale velmi dlouhý výběžek do moře, kterýžto běží tím způsobem, že polokruh onen uzavírá, tvoře takto ohromný a dobře chráněný přístav s úzkým vchodem. Výběžek tento, jakož i protější břeh, jsou hlavně u vchodu velmi silně opevněny a poskytují se svými pevnůstkami, četnými děly a roztroušenými sem tam palmami obrázek velice příjemný, jež četné lodě všeho druhu, okolo nich se projíždějící, tím zajímavějším činí.
Pohled na město není příliš unášející. Ležíť úplně v rovině, sestává jen z nízkých domů s j>lochými střechami, a vypadá tudíž, ledíme-li na ně s paluby, roztažené sice, avšak ne příliš hluboké. Jen ty rovné ulice s Četnou želem, a rozkošné to hornaté pozadí, tratící se v modravé dálce, dodává mu zvláštního půvabu a jeví zároveň, že město není tak malé, jak se na první pohled zdá, a že vnitřek jest snad lepší zevnějšku.
A věru, hned první dojmy jsou velice příjemný. Sotva že jsme se propracovali hejnem nigrů a nigerek, kteří nám zavazadla takřka z ruky trhali, a sběhli přes široký můstek, jejž z břehu na loci vytáhli, nalézali jsme se, odbyvše ještě dříve prohlídku vaků v široké ulici, na jejíž protější straně vypínala se pěkná, velká budova, tržnice to potravin. Před tržnicí stála celá armáda jedno-spřežných vozů. Po dvou měsících viděl jsem tedy opět povozy, jednoduché to vozíky na způsob našich bryček, se stříškou, spočívající na čtyřech sloupích. Prší-li, spustí se se všech stran kůže, jež arci nepřekáží, aby člověk promokl; za to ale může těšiti se tím, že zmokl v „pýše východu", neb v „miláčku lidu", či v,.dobrém počasí" atd., neboť každý vozík takový nese na místě čísla pyšné nějaké jméno, velkými literami vzadu napsané.
Ulice kingstonské jsou skoro vesměs dosti široké a neobyčejně čistotné. Nenalezneš v nich smetí a neřádu, jako v Port au Prince, a žádná mršina nekazí tu vzduch. Domky, vesměs podloubími, verandami neb balkony opatřené, které chrání před palčivými paprsky slunce, jsou jednoduché sice, ale většinou velmi slušné, ano mnohé roztomilé, poněvadž četné zahrádky je obklo-
*) Čti: blú muiiiiUns.
— 7 -
pují, v jichž zeleném rámci vypadají překrásně. Možná, že snad proto připadalo mi vše tak neobyčejně čisté, poněvadž přijížděl jsem z brlohu tak neobyčejně nečistého, ale faktum je,-že Kingston náleží mezi nejčistší města antilská.
Co v Kingstonu cizinci nejprve napadne, jest ohromný počet ptáků as jako prostřední orel velikých, jak uhel černých, s lysou červenou hlavou a se silným, zahnutým zobákem. V celých houfech sedí po střechách aneb procházejí se po ulici, patrně beze strachu před lidmi. Ptáci tito, nalézající se také v Mexiku, arci s rozdílem tím, že mají tam hlavu černou, jsou skutečným dobrodiním horkého podnebí. Kde jaká mršina neb shnilotina, ihned vyslídí to ostré jich oko. V houfu slétnou se na ni, a za okamžik takřka zbudou z ní jen krásně obrané kosti. Jmenují je v Kingstonu žertovně: John Crow*), a v'Mexiku: Zopilote.
Jak starostlivá jest ta příroda! I na zdravotní policii nezapomněla: Haitičanům dala psy, v Jamajce svěřila důležitý úkol ten ptákům. —
Vedle těchto černých ptáků procházejí se ulicemi ještě jiní černí ptáci. Mají bílé kabáty, modré spodky s červeným pruhem, a říká se jim po česku policajti. Kdyby mi byl v v Haiti někdo řekl, že nigr dovede býti dobrým policajtem, byl bych se mu vysmál. Ale věru, kingstonský policajt je zcela jiný nežli haitický jeho bratr. Jest úslužný, zdvořilý, svědomitý u svém povolání a ujímá se cizince způsobem vskutku chvály hodným. Tutéž úsluž-nost a skromnost, kteráž mne u nigrů velice překvapila, nalezl jsem později mezi jamajskými nigry jak v městě tak i na venkově vůbec. Podotýkám k tomu, že Jamajka jest pod vládou anglickou. Neméně příjemně překvapily mne obchody, hostince a náš hotel. Přijel jsem ze země, kdež sice možno nabýti, arci za drahé peníze, evropských výrobků, avšak v hostincích panovala tam taková nečistota a tak obmezený výběr, že mimo silnou kořalku, nebylo lze dostati téměř ničeho. Ba ani. na led nezmohlo se ještě hlavní město republiky haitické, a člověk musí tam píti nezdravou vodu poloteplou. A v Kingstonu? V obchodech obdržíš vše, na co si jen pomyslíš, za ceny poměrně levnější, hostince a hotely zařízeny jsou po evropsku a přizpůsobeny potřebám podnebí jamajského, nápojů a jídel všeho druhu, a ledu všude v hojnosti. A ta čistota v hotelích! Okřáli jsme takřka, když vstoupili j sme do elegantního salonu a tam od majitelky pokoj žádali. Uvedli nás do jednoduchých, ale velice čistotných pokojů, v nichž nescházelo nic,
*) Čti: Džon  Kró.
čemu Evropan doma uvykl. Ano bylo toho více. Postele široké, že by Čtyři nalezli v nich místa, a nad nimi průhledný baldachýn z jemné látky, splývající až na zem a chránící před moskyty, jichž. t n neméně nežli v Haiti.
Byl jsem zase mezi lidmi.  —
Kingston čítal dle nejnovějšího sčítání lidu — ze dne 5. června r. 1871 *) celkem 34.311 obyvatelů. Zde zdržuje se nejvíce bělochů, totiž: 4.393, a nejméně černochů, jen 16.630, kdežto zbytek náleží smíšencům. Obyvatelstvo sestává z Angličanů, z anglických. francouzských a španělských Kreolů, z černochu, smíšenců a konečné z nečetných čínských dělníku: kuli  zvaných.
Zámožnější běloši sídlí hlavně v četných těch letohrádcích, jež město obklopují. Den ztráví v obchodech, kteréžto kolem ]>ái>' hodiny již se zavírají, aby umožněn byl odchod pánu v kruh jich rodin, ľ" páté hodině jsou. ulice kingstonské jako vymeteny, ľeprve večer vdechne jim nový život.
*           *
ílledal-Ii by kdo v Kings tonu nějakých znamenitostí, nenalezl by jich. Tážeš-li se po nich, okáže Kingstoňan pyšně na okolní horstvo a řekne: „To jsou naše znamenitostí." Jak na jiném místě k lomu poukazuji, má skutečně pravdu. Vyvážit příroda na Jamajce vše ostatní.
Přece však neopomenul jsem rozhlédnouti se po tom, co Stálo za návštěvu — blázinec černochů, a trestnice jich stály tu n i prvním místě.
By] jsem velice žádostiv, poznati nigra v šílenství. Velké a pěkné stavení se zahradou otevřelo nám své dveře, a s dovolením řídícího lékaře vešli jsme dovnitř. Nebylo tam churavcu mnoho, ale podivno: ti černí šílenci byli tak tiši a hleděli tak zamyšleně před sebe, že zdáli se býti spíše blbci. Jest to zvláštní, že jeví se Šílenství u černocha takovým způsobem. Zuřiví černí šílenci jsou bílými vranami, a kazajky nutno upotřebiti u nich jen velmi zřídka. Pravidlem jest tichá blbost, jež čin! z nich živé mrtvoly.
Mnohem zajímavější jest návštěva kingstonské trestnice. Jel jsem skoro až na konec města, a zastavil před ohromnou, dlouhou a vysokou zdí. Na zaklepání otevřela se malá dvířka, já •upil, a jeden ze strážníku odebral se ihned k řediteli, aby vy.
*) Who's who and what's what, in which is incorporated Dccordova's almanack and Jamaica pocket book /or 1873. Kingston 1873.
mohl mi povolení k návštěvě. Rozhlížel jsem se zatím po dvoře. Velmi silná zed objímá ohromné nádvoří, a na tom vypíná se řada nízkých kamenných domků, jichž jest tam tolik, že celek vypadá jako malé městečko. Domky jsou velmi čisté, uličky mezi nimi posypány pískem, a všude panuje neobyčejné ticho, svědčící, že rozkaz, pověšený ve velkých písmenech na každém domečku: „silence"*), těší se svědomitému plnění.
Zatím vrátil se strážník s povolením, a prohlídka započala.
Ulice v Kingstonu.
Komůrky trestníku jsou malinké — máť každý trestník svou — ale velmi čistotné. Tuzemci, jsouce tomu zvyklí, spí na holé zemi, kdežto běloch dostane slamník. Osla! ne však nečiní se záduch" rozdílu mezi bělochem a černochem.
Komůrek těch je. počet ohromný, a každá je opatřena silnými železnými dveřmi se zamřížovaným otvorem nad nimi, jenž umožňuje stálý přístup čerstvého vzduchu, neboť domky jsou od sebe
') Čti: sajlens, t. j. ticho.
—  10 —
ti vzdáleny. Ostal ní pak stavby jsou kostel,  nemocnice, kuchyně, sklady a dílny pro trestníky.
Kostel je rozdělen ve dvě zahlazená oddělení, z nichž jedno vykázáno ženským, druhé mužským, tak že jedni druhých viděti
m mohou. Nemocnice je ohromný sál, ale tak čistotný, a tak di ventilovaný, že není v něm ani stopy zápachu.
V kuchyni jsou zaměstnáni trestanci, vynikající dobrým chováním, a za kuchyni nalézají se ohromné sklady potravin jakož i šatií, v nichž trestnici přišli, a jež si jim vydají, když ji opouštějí. Neboť po dobu trestu nosí lehký šat z pytlové látky, kterýžto je někdy poset samými červenými čísly, památkami to po dřívějších nájemnících.
Stravu dostávají společně  u  dlouhých stolů, a jídla jakož i   kukuřicový  chléb  jsou  velmi  dobře  připraveny.   Dvakráte za týden mají maso, v ostatní dny ryby, moučná jídla atd., tak ži by se tam černoši mnohem lépe měli nežli doma, kdyby té pro-žluklé práce nebylo.
\. šik pracovati musí každý, a nezná-li žádného řemesla, musí se nějakému učiti. Neposlušnost neb docela odpor proti tomu, aneb vůbec proti nějakému příkazu trestá se přísně, a celá řada jest těch nevinných prostředků, jež vinníka na jiné myšlenky přivésti mají.
Výstřední povahy na př, přivádí velmi rychle k pokoji železná k a z a j k a. Vstoupil jsem do uzavřeného dvoru, v němž nalézal se Černoch tak divoce a zlomyslně hledící, že jsem mu skutečně přál přiléhající, ale vzdušnou tu kazajku, v níž byl uzavřen. Kostra ze železných prutů objímala hořejší tělo až po boky a byla sešněrována silnými řetízky, kteréžto zároveň připínaly rámě až po lokei pevně k tělu a vzadu uzavřeny byly vis Lcím zámkem. Trestník takový muže se docela, volně pohybovati a pracovati lehčí práce, k nimž stačí zúplna, je-li ruka od lokte počínaje volna. Zmíněný černoch, pro mnohé krádeže a zabití k doživotnímu vězení odsouzený, dělal kartáče z ostrých vláken kokosových ořechů, před uzráním uschnuvších.
Jiný trest jest šla p a c í   m 1 ý n. Na ohromném hřídeli jsou upevněna kolmo prkna, a trestnici musí šlapati s jednoho prkna na druhé, čímž točí hřídel, jenž je ve spojení s mlýnem. Dva .1 třicet jich je zapotřebí, aby udrželi mlýn v stálém pohybu, ale pouze dvacet vždy šla:              to ostatních dvanáct zatím odpo-
čívá. Odpočinek trvá dvacet minut a stejně dlouho šlapání, tak
i hodinu vystřídají se v odpočinku všichni.
K o u 1 e je také zajímavou zábavou ctěných hostí kingslon
trestnice. Je deset liber těžká, a trestník musí ji  nositi  po celou hodinu tím způsobem, že jde s ní šestnácte kroků, položí ji na zem. zase zdvihne a opět šestnácte kroků  dále nese. Po hodině ti velmi namáhavé procházkv smí si hodinu odpočinouti, aby > začal opět znova. Bití, pokud vím                   á.
To jsou tresty obyčejné. Nejhrozn                ik z trestů v
je tmavá komůrka. Do malinké,            ät stop dlouhé a. tři stopy
široké komůrky, v níž po uzavření dvojnásobných a několik palcu silných dveří panuje čirá tma a děsné ticho, zavrou provinilce na tři dni a vstrčí mu vždy jednou za : □ malým otvorem skrovnou stravu. A toho se bojí trestanci nejvíce. Vše raději chtějí vytrpěli, jenom ne dáti se zavřít do toho třídenního hrobu. Po třech de zkrotne tam prý každý jako beránek, ujišťoval mne strážník, a já mu to věřil, neboť mne zavřel jen na okamžik do ní, a již jsem spěchal, abych byl zase ni              :m vzduchu.
Tresty tyto mají cosi středověkého do sebe, avšak kdyby jich nebylo, nevím, jak by Angličané s tou zlomyslnou čeládkou vyšli. Ostatně ať se takový trestník slušné chová a vyhne se jim.
Zajímavé jest též, jak působí odsouzení černocha na sociální jeho postavení mezi spolubratry. Kdo se vrátí z kriminálu, stojí u veliké vážnosti, tak že často rodná jeho ves vítá ho s v lil,on slávou, ano veřejná důstojenství na něj vkládá. Nemohl jsem se dopátrati rozumného důvodu pro takovéto vyznamenání, avšak jisto jest, že nesvědčí to ve prospěch povahj                , —
Hodina uplynula v jamajském tom kriminále velmi rychle. Otevřeli zase malá dvířka, a — venku to bylo přece jen lepší. Vrátil jsem se zpět do města, a večer nalezl mne v ulicích kingstonských, jež chovajíce veliký počet hospůdek pro námořníky, poskytují za noci obraz  sice divoký, ale zajímavý.
Hospůdky ty nabývají pravého života teprv v pozdi hodinách. Navštívil jsem tedv dříve divadlo. Jsou v Ringst divadla dvě: jedno pěkné, i               tou dobou ali                .a druhé
privátní,   malý to sál s malinkým jevištěm, v němž. provozu občas malé kousky.  Hra  byla slabá, kusy také,  ale přítomní nigrové sledovali hru přece s velkým zájmem.
A nyní byl právě čas podívati se na námořníka, jak dovede se baviti po dlouhé své cestě na moři, kdež neznal jiného než namáhavou práci. Nepříliš vl>\,\ světnice, jíž vládne s jedné strany hostinský za svým regálem, je nevalně osvětlena jednou neb dvěma lampami. U malých stolku sedí dílem e               I zavalité postavy
s osmahlou tváří, s nožem,  vzadu za pasem zastri                každým
okamžikem   k   „práci"   připraveným,   lejou   do  sebe   ncj.-ili
— 12 —
kořalky a laškují s černými děvčaty, Nepustí-li se všichni do tance, učiní to obyčejné jeden, jenž při vlastním neb ostatních zpěvu tluče a hází nohama, že až sluch přechází. Vejdeš-li do takové společnosti, kteráž si tě počíná ihned prohlížeti, je nejlépe častovati všechny přítomné, aneb je-li jich příliš mnoho, nejdůležitější osoby z nich, jež snadno lze ihned poznati. Ochotně zvali mne a mé soudruhy k tanečku, za který jsme se, rozumí se, hezky poděkovali, a hleděli nás pobaviti dle možnosti. Ale sotva že jsme vyšli, zaslechli jsme rázné klení, cinkání padajících střepů, a za chvíli vyvalil se z tmavé hospůdky, v níž byli lampu rozbili, ohromný chumáč peroucích se námořníků. Strašný křik zazníval ulicí; pojednou však vykřikl někdo: „policie jde!" — a jedním rázem rozvinul se chumáč a rozutíkal se na všechny strany.
Tak to vypadá a končí to obyčejně v každé hospůdce, nehledě ke krvavým ostatním okolnostem. Poznali jsme, co jsme poznati chtěli, a poněvadž noc byla valně již pokročila, vraceli jsme se domů, kamž nás ochotně doprovodil černý p o 1 i c a j t, jehož jsme se na cestu ptali.
Jest to přece jen krásné živobytí v c i v i 1 i s o v a n é zemi!
*          *
*
Anglická vláda stará se vskutku otcovsky o své evropské vojsko na Jamajce. V nížinách a hlavně v Kingstonu panuje tropické vedro se všemi svými nemocemi, jimž Evropan podléhá hrozným způsobem. Umístila tedy vojsko černé, rekrutované na na Jamajce a v Africe, na místech nebezpečných, v nichž černoch vůbec a tuzemec zvláště zcela dobře obstojí, a vystavěla pro pluky evropské na oněch krásných „Modrých horách" za Kingstonom, ve výši skoro pěti tisíc stop roztomilé městečko, jež poskytuje obyvatelům svým vedle všeho pohodlí nejen temperaturu zcela evropskou, ale i vzduch neobyčejně svěží a zdravý. Městečko to nazývá se New Castle*), a jemu platil první můj a nejvděčnější výlet.
„Modré hory", jež možno vším právem „modrými" nazvati, jelikož vzdálenost halí je v barvu krásně modrou, probíhají východní část ostrova, a vypínají se v nejpřednější výšině své, Westpick nazvané, až skoro sedm tisíc stop do výše. Jsou většinou lesnaté, a tvoříce samy o sobě obraz rozkošný, poskytují zároveň s temen svých rozhledy úchvatné.
*) Cti: N j u  KasL
— 13 —
Časně zrána tloukl objednaný kočí na vrata hotelu. Brzy byla celá společnost připravena, a již ujížděli jsme městem ven, přímo k mnohoslibnému horstvu. V ulicích bylo ještě zcela ticho. Projeli jsme ohromným náměstím, jež na konci města se rozkládá, a velmi vhodným, arci prozatím ještě zcela divokým a nezřízeným místem jest k založení pěkných a příjemných sadů, minuli jsme přívětivé vily,, z nichž poutá pozornost cizincovu hlavně ona, v níž bydlí šlechetný expresident haitický Fabre Geffrard, až konečně měli jsme Kingston za sebou a nalézali se na krásné široké silnici, vroubené ploty, jakých jsem posud nespatřil. Ohromné kaktusy, jako silné rámě tlusté a mnohdy více nežli dva sáhy vysoké tvořily pevnou neproniknutelnou zeď, ku podivu rovnou a hustou, a obsypanou bohatými květy neb poupaty ohnivých barev, malé ale překrásné košaté palmičky, od kořene samý list a s korunou ježatou, střídaly se s ploty těmi a činily zase místo kaktusům placatým, jež neméně než hranatí jich bratři dovedly hájiti ohrazená místa. Byla to jízda roztomilá. Přebohatá flora jamajská stavěla skvělé své květy na odiv a zakrývala takřka malé chaloupky tuzemců, kteréžto sem tam se vyskytovaly, a jimž na střechách zahnízdil se mnohý kaktus, který by jim naše domácí skleníky záviděti mohly.
Brzy však počala silnice znenáhla stoupati a netrvalo to dlouho, byli jsme v Gardenu, v malém místečku s rozkošnou polohou na úpatí horstva, do něhož odtud nelze více upotřebiti vozů. Najali jsme koně, jichž tu vždy dostatek, a brali se dále.
Krajina byla stále krásnější. Brzy obklopily nás vysoké vrch)', jichž vegetace místy vynikala nad haitickou, a kteréžto někdy se svými příkrými a klikatými stráněmi byly plny takové divoké romantiky, jaké jsme v Haiti nebyli poznali. A jako had vinula se stezka pečlivě sice upravená, ale někdy sotva dvě stopy široká na pokraji hluboké propasti. Avšak koně gardenští jdou tak jistě a bezpečně, že jezdce strach nepojímá.
Podél stezky v propasti, jež čím výše, tím mělčí se stává, vine se čiperná bystřina, tvoříc malý ale půvabný vodopadek, a mísí šumot svých vlnek ve zpěv četných poletujících ptáků. Každým krokem dále stává se nyní pohled na rozryté ty skály, na roztroušené sem tam balvany a na ty podivné stromy a keře, jež je zdobí, zajímavějším.
Avšak pojednou otevře se horstvo. Ohromný polokruh jest jako do něho vyříznut, a za tímto čerstvým, bujně zeleným polo-rámcem objevuje se celý Kingston a moře, pohrávající s břehy jeho, vše zahaleno v modravou onu barvu, již uděluje předmětům

a splývající v nejzazším pozadí s azurem oblohy. Jest to pohled úchvatný a vskutku neobyčejný; kontrast mezi tou bujnou zelení a bezprostředně skoro na ní spočívající jemnou modří dodává celému obrázku barvitosti, jaké zřídka kdy v přírodě nalé
Leč posud byli jsme ještě dosti daleko od temene, jež slibovalo
nám rozhled ještě krásnější, á  proto pohodli jsme koně k další
jízdě..Stále výš a výše a přflcřejj běžela stezka okolo plantáží a su-
koneČni   dostihli jsme malý sice, ale krásně
tovaný hřbitůvek a přívětivé městečko, nad ním se táhnoucí,
New Castle, garnisonu evropského vojska anglického.
As třicet neb čtyřicet podlouhlých, velmi čistých a pěkných
"inch stavem stojí tu na kamenných, asi dvě stopy vysokých
sloupcích, jež slouží k tomu, aby voda v čas dešťů pod domem
volně odtékati mohla, aniž by domům samým uškodila. Jest mezi
nimi kostel, zděné velké místo pro sportovní hry vojínu atd.
A ještě výše vine se cesia, ale již širší než posaváde, majíc po levé straně vždy as padesáte kroků od sebe vzdálené roztomilé domky, obklopené malou ale hezoučkou zahrádkou. Jsou to byty důstojníků, V každém bydlí dva, úplně od sebe odděleni, a nalézají tam pohodlí, jakého si jen přáti mohou. O vodu, jednu z nejdůležitějších věcí, je postaráno tím způsobem, že má každý domele vzadu dvě železné nádržky zvláštní konstrukce, které udržují vodu stále čerstvou a studenou.
Byla právě neděle, a mužstvo bralo se do kostela. Byl to pěkný pohled, jak vinuly se ty červené a tmavomodré kabáty, ty bílé čapky, opatřené vzadu dlouhým bílým stínítkem, jež chrániti má krk proti slunci, po klikaté cestičce dolů. Ale neohlížel jsem se dlouho. Mne vábilo temeno hory, kteréžto jsem za nedlouho také dosáhl. Před elegantním domem slezli jsme s koni a odebrali se na terasu, patřící k domu tomu.
Jaký to božský pohled s výšiny té, č t y r y tisíce sedm set stop vysoké! U nohou divoké horstvo se zmíněným vojenským městečkem, sklánějící se stále víc a více, až dotýká se v ohromné dáli Kingstonu, jenž tratí se opět s výběžkem svým v moři. Jest to obrázek tak jemný, abych tak řekl: nadechnutý, a tak úchvatný, že stál jsem tu mlčky, nejsa schopen slova.Okose ztápělo plno rozkoše v obraz ten, hltalo jej takřka, jako by bálo se, st to pouze jakýsi mam smyslů, jenž musí v nejbližším oka mžiku zmizeli, a nerado jen loučilo se s ním, vracejíc se k němu neustále. Působí to jako zosobněná báseň: duch upadne v rozkošné snění,    v němž jest mu tak volno jako těm orlům, kteří krouží
v ohromné výšce, a sklání se před všemohoucí přírodou, jež dovede vykouzliti obrazy takové. —
Dům za terasou vystavělo si důstojnictvo anglické samo. Jest to jejich beseda, nesoucí zvláštní jméno „mess", v níž zřídili si bohatou čítárnu a čistě evropskou kuchyň. Zde jedí společné. zde čítají a konají své zábavy. Netroufali jsme si vejíti dovnitř, neměli t jsme veliké důvěry v pohostinnost anglickou. Avšak pyšní ti angličtí důstojníci pozvali nás tak srdečným způsobem, že nemohli jsme nevejíti, a že ztrávili jsme ve společnosti jejich několik velmi příjemných hodin. A nejen to, prováděli nás také po svých obydlích, po velké společné zahradě s překrásnou květenou, nad níž míhali se nesčetní kolibřici a jiní ptáci čarovných-barev — věru byl to den, jakých zažil jsem málo na cestách svých.
Angličtí důstojníci mají tu velmi příjemné živobytí. Město není daleko, každých čtrnácte dní obdrží listy a noviny Z Anglie, cvičení trvá denně jen dvě hodiny, a každá tři léta vystřídá se posádka. Avšak ne každý vítá konec třetího roku s radostí, jeť místečko to příliš roztomilé, než aby člověk mohl je opustiti s lehkým srdcem. —
Noc nesměla nás zastihnouti v ..Modrých horách"; záhy odpoledne vyrazili jsme tedy rozkošnou tou celtou zase zpět. Opatrně a volně kráčel kůň po příkrých cestách, já mohl ještě jednou užíti přírodních krás, jež mne takřka okouzlily, až konečně noc zakryla mi rajskou tvář jamajské přírody.
*          *
*
První a k tomu ještě západoindická dráha po delší době, kdy i obyčejný  vůz  byl mi   vzácností   — každý   zajisté   uzná  tedy oprávněnost toho, že dal jsem na výletu do Spanish Townu pi nost dráze před cestou koňmo, že takřka s dětinnou radostí spěchal jsem na nádraží kingstonské.
Nízké cihlové stavení, v němž tlustý černoch, zakládající si patrně velmi na důstojenství svém, zastává službu dohližii jest východištěm dráhy, kterážto probíhá již od roku 1845 jen nepatrnou část ostrova Jamajky. Kdybych měl říci, co na dráze té je nejlepší, byl bych v rozpacích velikých. Vozy jsou bídné: první třída jest dřevěná haluzna s dřevěnými okénky na způsob žaluzii, druhá má sedadla pouze střechou krytá, a třetí sestává jen z podlahy a střechy. Parní stroje jsou ještě bídnější, neboť přicházejí do Jamajky jen takové, které na anglických drahách poctivě již si byly zasloužily pensi svou, a jízda jest již to nej-
—  16  —
bídnější. Ncníť Spanish Town příliš vzdálen od Kingstonu, však zůstali jsme po dvakráte hodnou dobu státi, poněvadž lokomotiva pojednou vypověděla poslušnost. „To jinak nejde" — smál se černý náš konduktor, „však my tam dnes přece přijedeme."
Dráha je vystavěna podél břehu mořského, od něhož arci stále více se uchyluje, poněvadž Spanish Town není městem přímořským, a vede krajinou sice plochou, ale přece příjemnou, neboť divoké ananasové ploty s dlouhými ostrými listy a nesčetné kvetoucí kaktusy urputné rvou se s bavlníkem a s ostatním tropickým stromovím, mezi nímž nejvíce vynikají stromy přímo placaté, o ten kus půdy, jehož mají k životu potřebí. Chvílemi otvírá se háj po levici, a všetečně hledí na podivné ty vozy, jež uprostřed tropické flory tak prazvláštně vypadají, moře zelenavým svým zrakem, a schovává se již opět v nejbližším okamžiku za listnatou tu hráz, jako by bálo se dýmajícího toho netvora, jenž pyšně klestí si dráhu staletými houštinami.
As v polovici-cesty jest veliký močál. Veškerá vegetace vyráží tu z vody, kteráž stojí na několik palců po obou stranách železničního náspu, a života dává sice nesčíslnému vodnímu hmyzu, za to však ho ubírá lidem, kteří nuceni jsou na blízku tohoto, jedovatými výpary naplněného vzduchu žíti. Zastavovali jsme se chvílemi uprostřed močálu, hemžícího se živočichy, kteří sráží li se v hloučky, a blížil-li se někdo, hluboce zarývajíce se do bahna, zkalili pojednou vodu tak, že nebylo viděti nic jiného více než bahnité zrcadlo. A zdlouha jen míjeli jsme pak stanici za stanicí, kdež všude obklopovaly nás dotírávé černošky, k prodeji nabízejíce ananasy a jiné ovoce tropické, až konečně po dlouhé jízdě dorazili jsme do nádraží Spanish townského, stavení to, podobného onomu v Kingstonu.
Spanish Town, neboli, jak původně za dob španělských se jmenoval, Saint Jago de la Vega, jest slušné městečko as se 7000 obyvateli, avšak neposkytuje nic zvláštního.
Byl kdysi hlavním městem celého ostrova, a jest jím dle práva posud, avšak dávno již soustřeďuje se celý život jamajský v šťastnějším Kingstonu, a to zcela jednoduše z příčiny té, že tento •leží na moři, a onen hluboko v zemi. Obchod, jenž vyžaduje bezprostřední polohu města na nejpřirozenějším a nejdůležitějším komunikačním prostředku, jemuž se moře říká, podetnul slávě Spanish Townu žílu, a učinil z bujného toho mladíka jedním rázem stasče, jenž žije jen v upomínkách na svou pěknou minulost.
A přece ubohý ten stařec za to nemůže. Flibustýři, mořští loupežníci, kteříž měli v 16. století  hlavní sídlo své  na západním
pobřeží baitickém a na sousedních menších ostrovech, byli strašnými nepřáteli španělských osad v Západní Indii, a pustošili pomocí lodstva svého hlavně pobřežní města jejich. Město Saint Jaso íle Ja Vega, byvši počátkem 16. století založeno Diegem Kolumbem, leželo as půldruhé míle od břehu mořského a stalo se jedině proto, poněvadž následkem toho nebylo útokům fli-bustýřů tak všanc vydáno, okolo r. 1523 i hlavou celého ostrova. Z dob těch pocházejí také ještě ohromné a masivní stavby španělské, tvořící jádro města, kteréž čítalo r.   1672 více nežli
CcrnoSky nesoucí banány.
dva tisíce domů. Malé náměstí, opatřené tropickou zahrádkou, jest obklopeno čtyřmi ohromnými stavbami, z nichž jedna jest palác guvernérův, druhá parlament jamajský s okrouhlou kolonádou, třetí starý kostel a čtvrtá dům veškerých ú-řadň, v jehožto soudních úřadovnách, starobylých to síních se starými obrazy a s bohatou právnickou bibliotékou, úředník jeden nás velmi ochotně provedl.
Avšak tof vše, a i toto jediné jest s celým městem vůbec jako vymřelé, mrtvě.
Prázden jest ten guvernérův palác, v němž jindy ozývaly se jásavé výbuchy bujných slavností; málokdy oživí se síně parlamentu: po špičkách takřka kráčejí úři dníci síněmi, v nichž bývalo Zemt -i Udí sv. XXV. /-<. Západní Indu b Mexik*. U.                                       2
— 18 —
kdysi tak živo, a v ulicích sotva potkáš člověka. Ano, v době pobytu mého v Jamajce jednalo se právě o to, aby jak sídlo guvernérovo tak parlament přenesen byl do Kingstonu. Šťastný Kingston! Hrozné zemětřesení, jež zničilo roku 1692 nejdůležitější I iřístavni město jamajské, Port Royal skoro úplně, obrátilo pozornost Angličanu na místo, kde dnes se rozprostírá. Již pouhým svým založením rozhodl Kingston osud posavadního hlavního města. Neboť jak může také ostrov representovati město, k němuž loď nemůže, jež narozením svým již vylučuje takové prosaické zaměstnání, jakým jest obchod?
„Podrž si své jméno, svůj titul," zvolali Angličané, „my přidržíme se jiného, jenž titulu sice nemá, ale k práci se hodí jako málokterý." A Spanish Town zůstal majitelem jména, aristokratem, kterýžto však, poněvadž nemohl postaviti se na stanovisko práce, s titulem svým hyne, a nečinností svou v nicotu klesá, kdežto Kingston vyšinul se pojednou, a stojí a zůstane v popředí západoindického obchodu.
Nejkrásnější jest na Spanish Townu ještě okolí. Krásná stromořadí vroubí rozličné ty cesty, jež vedou k městu, a v nich zastoupen jest kaktus jako košatý strom velmi četně. Jest to zvláštní pohled na košatý takový kaktus, jenž dosahuje šířky a výšky úžasné, a sestává jen ze samýcli masitých větví, z nichž vyrážejí bohaté květy. A řízni do něho kdekoliv, ihned vyprýští se z něho bílá šťáva jako mléko, krev to jeho žil.
Okolo města táhne se malá říčka, mělká sice, avšak s Li tými a divokými svými břehy plná nejkrásnějších motivů pro malíře. Vysoko pnou stromy listnaté větve své nad řekou, a v příjemném tom chladu bylo plno čilých děvčat při práci. Ohnivé pohledy a špinavé košile lítaly. Veselý smích zazníval z velkých úst „spanilých" pradlen - avšak stín stromů připomínal, že blíží se. hodina odjezdu.
Zpět do Kingstonu jela dráha lépe. Připadala mi lokomotiva jako kůň, jenž věda, že se vrací k domovu, nemůže již dočkati se své konírny a svého korýtka.
Jamajku objevil Kolumbus na druhé své cestě 3. května r. 1494. Nalezl tam indiánský nárňdck velmi mírumilovný, jejž ponechal prozatím v pokojném držení ostrova. Avšak po jeho smrti nastaly ubohým indiánům doby zlé. K. 1509 obdrželi Alfonso d'Ojeda a Diego Nicuesa plnou moc, nakládati s Jamajkou úplně dle svého náhledu za účelem tím, aby západoindické ostrovy co nejvíce vynášely, a ti uchopili se plné moci té s takovou ráznost í, že po p a d e s á t i  letech bylo praobyvatelstvo indiánské skoro
.
— 19 —
úplně vyhubeno. Následek toho byl, že ostí"' scházel, neboť nastal pak citelný nedostatek pracujících sil; k tomu přistoupily ještě kruté boje s francouzskými flibuslýry, a ostrov byl na pokraji záhuby.
R. 1580 přivodil obrat k lepšímu. Následkem přeneseni panství ostrova na portugalský královský rod braganeský přistěhovali se četní Portugalci, kteřížto přičinlivostl svou a hlavně chovem dobytka povznesli zemi na tak vysoký stupeň, že vzbudila choutky Angličanů. Avšak první dva vpády těchto r. 1596 a 1635 minuly se s Úspěchem, až konečně vyslal Cromwell malou armádu několika tisíc mužů do Západní Indie, aby pomstila mnohé m jichž se Španělsko proti Anglii dopustilo. Výprava, jež nemohla prvního cíle svého, totiž dobytí Hispanioly, dosáhnouti, vrhla se na Jamajku a zmocnila se jí r. 1
Pokoušeli se Španělé sice několikráte, aby vyrvali zase ztracený ostrov vítězům, avšak nadarmo. Důkladná porážka jich na Rio Nuevo vedla k úplnému odstoupení Jamajky Angličanům.
To stalo se roku 1659. Leč pokoj tím nové nabyté anglické té kolonii nenastal. S počátku škodili jí velmi Španělé, kteří ulekli se do hor a odtud osady znepokojovali, jakož i otroci, kteřížto, jak jen mohli, pánům svým utíkali. Avšak ponenáhlu se to lepšilo, Lord Windsor počal ihned po nastoupení úřadu guvernérova r. 1662 pracovati k tomu, aby ostrov dostal samosprávu, a -nahá ta nesla dobré ovoce. Osady se zmáhaly, cukrovaryse množily, a země prospívala. Arci utrpěl ostrov ohromných ztrát povstaniu nochů r. 1690, jakož i strašným zemětřesením dne 7. června 1692, jež kvetoucí město Port Royal s 3000 obyvateli úplně zničilo, avšak přes to vše, jakož i přes rozličné vpády Španělů zlepšovaly se poměry neustále, takže Jamajka stala se jednou z nejdůležitějších kolonií anglických.
Válka Anglie se severoamerickými osadami pomohla Jamajce ke skvělému vítězství, jehož dobyl Rodney dne 12. dubna 1782 nad spojeným lodstvetri Francouzů a Španělů. Jamajka zůstala Angličanům, avšak nyní objevila se okolnost, jež hrozila velikým úpadkem veškerému polnímu hospodářství. Země byla rozdělena většinou ve veliké statky, jichž majitelé žili v Evropě. Správu statku vedli správcové, kteřížto, aby hodně vytěžili, vyssávali příliš půdu, aniž by hleděli škodu tím hrozící napraviti. Následek toho byly neúrody, jež nutily majitele k dluhům, kteréž se stále množily. Roku 1807 zapověděla vláda přivážení nových otroků, a zrušila 1. srpna 1834 otroctví zcela. Tou dobou nalézalo se v Jamajce 340.000 otroků, kteřížto měli průměrnou cenu po 598

— 20 —
dolarech. — Zrušivši otroctví odškodnila vláda majitele jen 131 dolary za každého otroka, a tím zkrátila kolonii as o 158 milionu dolarů. Statky byly beztoho zadluženy, a příliš náhlé zrušeni otroctví celé zemi dudalo. Pracovních sil nyní nebylo, kvetoucí plantáže stály opuštěny, plantážníci byli na mizině, a obozeni černoši složili ruce v klín, živíce se prabídné, aneb pracujíce jen tolik, kolik nevyhnutelné bylo třeba, aby nezemřeli hlady.
R. 1X1.") chtěla Anglie pomoci tím, Se /. cukru anglických kolonií, do Anglie přivezeného, platilo se jen 4-—7 dolarů cla, kdežto ostatní podléhal clu 20 dolaru, avšak to pomohlo jen slabé, a i nepatrná pomoc ta vzala za své r. 1851 prohlášením svobody obchodu. Scházelo zcela jednoduše dělnictvo, a v ohledu tom ani přivážení Číňanů — kuli — nepomohlo. Neosvědčili se v namáhavé polní práci.
Sucha, americká válka a clo 12% z přívozu zhoršily stav kolonie ještě více, ano vše to vedlo přímo k povstání černochu r. 1865, kteréž ale záhy bylo krvavě potlačeno. Od doby té však se poměry značné lepší. Černoši, nevidouce jiné spásy, počínají přece již trochu chápati se práce, četné školy přivádějí je polehounku arci. ale přece na lepší cesty, a přísná vláda anglická k spořádanějšímu životu, výroba se vzmáhá, země počíná se zotavovati, cesty jsou v stavu výborném — a tak podaří se snad Jamajce vybřednouti z propasti, do níž uvrhlo ji špatné hospodářství a náhlé, nepřipravované zrušení otroctví.
*          *
*
Jamajský nigr jest nepopóměrně lepší haitického svého bratra. Neschází mu sice nejhlavnější ona vlastnost, bez které mysliti -i nigra, není takřka ani možné, totiž nejdokonalejší lenost, již dovede sotva přemoci hlad, nelze sice tvrditi, že by měl více citu pro právo, více ohledu pro majetek cizí, nežli černoch hai-tícký, avšak jest piece jen člověkem zcela jiným, člověkem, s nímž mo/no /hi třebas i pod jednou střechou, což arci jest ale zásluhou Angličanů, nikoliv jeho.
Jamajka dokazuje takika makavě nezlomnou pravdu, že jen vzděláni jest tvůrcem lidí, bez něho že člověk není člověkem. Mnoho lze jamajskému černochu vytýkati, avšak jisti) jest, že nyní není nigr nikde 1 e p š im, nežli v Jamajce. Proč? Protože je v rukou lidí. kteří zvykli nezřízenou mysl jeho pořádku, kteřížto přivádí znenáhla ducha jeho na dráhu jinou, na dráhu,vzdělanosti.
Rozumějž mi každý dobře. Nechci tím snad říci, že jest nigr jamajský člověkem vzdělaným — lam má ješti                Ale usilo-
lovné namáhání Angličanů přivedlo ho na dobrou cestu, namáhání, jež nevyžadovalo ničeho jiného nežli škol. Avšak chyba veliká leží v tom, že nezačali Angličané se zakládáním škol jiždříve, Dokud panovalo otroctví, udržovali plantážníci otroky své zúmyslně v duševní temnotě, a když pak pojednou vláda otroctví beze vší přípravy zrušila, nebylo   au i    divu,   že   sprostý,   ne-
Cernošky dopravujíc! dřevěné uhlí.
vědomý a zúmyslně zanedbaný ten lid barevné pleti užíval svobody lak, jak mu to polozblbělý mozek jeho kázal. Jef zcela při-rozeno, že otroka nutno na svobodu připraviti a sice především duševně vštěpováním mu oněch základů osvěty, jež vynášejí člověka nad zvíře, kteréžto přivedou ho k poznání, že jest také člověkem, a že jako takový má povinnosti. Jinak nelze od něho žádati, aby hledal podstatu svobody v něčem jiném, nežli v zkázyplné zahálce.
Ale dále jest též třeba, aby mu byl upraven i id, -n. jakýsi přechod z celotýdenní tuhé práce k úplné libovůli. A nejen to, otrok musí připravovati se též na v 1 a s t n.í hospodářství, a sice tím, že se mu popřeje kus pole, a že se mu ponechá náležitého času, aby mohl je spracovali, a aby takto uvykl živiti sebe a rodinu vlastní prací.
— 22 -
Zrušeni otroctví připadá mi jako operování slepce. Operujte ho třeba sebe šťastněji, a dejte mu hned hleděti v plné světlo denní — a zrak jeho ztracen. Volným jen zvykáním očí světlu může nabýti /.raku a /draví, a stejné jest tomu u otroka. Jest lo tak přirozené, leží to tak na dlani, že musí uznati každý pravdu toho. Mimo to i zkušenost tomu nasvědčuje. V Jamajce vedlo náhlé zrušení otroctví k strašnému úpadku celé země. Kuba bude tím dnem na dlouhá léta zničena, jakmile tato nejnaléhavější nutnost devatenáctého století tam v život vstoupí, a jedině dánské ostrovy, jak jsem k tomu již při líčení Sv. Tomáše poukázal, dovedly vylinouti se skalisku tomu tím, že zavedly jako přechod jakýsi druh roboty. Mnohý se. lekne slova tohoto. Nelekej/, se nikdo. Poměry ty dovede posouditi jen, kdo je poznal z osobního názoru, a vůči smutné skutečnosti přestávají všechny krásné hráze.
Ale lepší se věci na Jamajce. Z bezmála 400.000 černochů jest již přes 60.000, kteří mají své vlastní, arci nevelké polnosti, a skoro 10.000 barevných dětí navštěvovalo r. 1870—71 školy. Avšak velká část nigrů trvá posud v bídném svém dřívějším stavu.
Mateřština nigrů jamajských jest angličina, arci tak hrozná, že jen kreolčina haitických černochů se jí vyrovná. Mnohdy by ani člověk nevěřil, Že jest anglické, co níluví. Jak se pak cizinci vede, jc-li na venkově jen na ně poukázán, nemusím ani teprv vypisovati, jeden nerozumí druhému, a kdo takovou rozprávku poslouchá, válel by se smíchy. —
Co do povahy jest jamajský nigr stále ještě, jako nigr hai-tický, plný klamu a prázden všeho svědomí. Přisahá falešně, krade, šidí, jak jen může, což arci dovedou nečernoši také. Ale on činí vše proto, poněvadž to má za zcela přirozené, ano v čas potřeby za nutné. Pověravost jeho jest až báječná. Potmě bojí se vyjiti z chalupy, neboť má strach před duchy, kuří počínají v noci dle náhledu jeho své rejdy. Ví také, jak duchové ti vypadají. Hrozný duch je na př. „válej íci se tele", kteréžto, majíc ohnivé oči a táhnouc řetěz za sebou, navštěvuje v noci města. Běda tomu, kdo by je oslovil neb dotknul se řetězu: roztrhá ho okamžitě. Jedině ten mu unikne, kdo vrazí nůž do země, a uteče aniž by se ohlédl.
Mrtvé své pochovává nedaleko své chalupy v sadu, v němž nebožtík za živobytí pracovával.
Křesťanství, jež má na Jamajce dosti stoupenců, nedovedlo ještě podrobiti si obyvatelstvo celé, naopak, tratí spíš pudu, neboť mnoho přes 100.000 černochu drží se ještě pohanského náboženství svého. Sporé jsou jen   zprávy, jež jsou mi v ohledu tom po
*
- 23 —
ale jest nepochybno, že záleží, tak jako u nigru haitických, ve zbožňování hadu. Nejvyšší božství nazývá se O b e a h, a po celém ostrově potloukají se Obeahovi mužové a ženy, osoby to, jež vydávajíce se za jakési zasvěcence jeho, lid v temnotách a pověrách udržují a potvrzují, k zlému jen ho pohádají, a všemožných prostředků mu poskytují jak k vykonávání zločinů, tak k dosažení rozličných zvláštních cílů. Chce-li míti žena ditek, chce-li dívka poznati svou budoucnost, chce-li mladík získati lásku nějakého děvčete, obrátí se jen na čaroděje, a za peníze je všem pomoženo. Chce-li kdo pomstíti se na někom, shladiti nenáviděnou osobu se světa, zbaviti se obtížných osobností, ,,Obeahman" je vždy po ruce, a za peníze poskytne všeho, i jedu, a podá ho za dobré zaplacení oběti i sám. Vliv lidí těch jest ohromný. Co rozkážou, stane se, čeho žádají, dostane se jim, a pokynutí jich činí z nigrů slepé nástroje.
Vedle rozličných jedů dovedou dle náhledu lidu usmrcovati také ■— hlinou z hrobu, v němž byla již pochována mrtvola. Nigr aspoň je přesvědčen, že ten, na nějž hod.i Obcah-man hrst hlíny takové, musí zemříti. Jako zevnější odznak své moci nosí takový čaroděj hůl s otočenými hady, knihu se zvláštními znameními atd., kteréžto zvláštností svou budí tím větší hrů/.u v ubohých nigrech. Ano i za zástupec před soudem berou si je, jsouce přesvědčeni, že jim za peníze pomohou, což arci nevadí, aby je anglické soudy přece neodsoudily, dokáže-li se jim vina.
Zajímavé jest, jak velký postrach budí zmínění čarodějové odnímáním stínu. Vytáhnou malou rakvičku a chňapnou do ní stín dotyčného člověka.   Nigr je  př                .   že člověk   takový
musí mní zemříti, a stalo prý se, že zemřeli následkem toho již také lidé zcela zdraví, což arci novým by bylo důkazem, že pouhé domýšlení se zla dovede působiti jako zlo samo. —
Takový je nigr u velkém počtu posud na Jamajce. 1'atrno, že v Západní Indii má osvěta jeŠtě velikou úlohu!
*          *
*
Vylíčil jsem obšírně již nejen zevnější, nýbrž i duševní stránky nigrovy, a protož myslím, že zajímavým k lomu bude doplňkem ukázka milostných listů černochu, kteréžto tvoří .-nad jedině jich „literaturu", a jež podává nejmenovaný spisovatel anglický v cestopisném díle*) o Jamajce.
*) Lettres from Jamaica, the land of streams and woods. Edinburgh, Edmonston and Douglas 1873.
— 21 —
Že černoch dovede také v lásce zahořeti, není nic divného, aspoň pokrokem to zajisté není. Ze však chápe se již také papíru, aby strašným svým pravopisem vyjádřil své milované, co pro ni cítí, toť zajisté „nezvratným" důkazem, že není v rukou evropských civilisátorů nadarmo. Podávám ukázky své co možná věrně podle originálu.
„Drahá lásko — já ti psal psaní, v němž prosil jsem tě, abys učinila mne svým milovníkem, ale tys mi neodepsala. Já jsem každodenně láskou mrtev, když tak krásné vypadáš. Nemohu spáti, nemohu jísti. Nevím, jak cítím. Prosím tě, přijmi mne co milovníka. Růže není tak sladká jako tvá. hubička, má lásko. Sejdi se se mnou dnes v noci u zadních dvířek a věnuj mi svou lásku. Panny Lucy zuby jsou tak žlutavé, jak to mám rád, ouško masité, a oko její jest tak krásné. Bože, přál bych, abych se nebyl narodil. Já ubohý Garg*). Miluji pannu Lucy k zbláznění. Tvůj věrný
Garg   Plummer.
Odpověz mi brzy, drahá."
Ubohý Garg miloval, jak se zdá, nešťastně; následující, ač patrně ještě velmi mlád, byl šťastnějším, a proto snad pln tak smělých obrazů:
„Má drahá lásko — učinil jsem si tu radost psáti tobě, doufaje, že když přijde li tvých rukou, nalezne tě v tak výborném zdraví, v jakém opouští mne. Poznal jsem z tvého listu, že si přeješ zvěděti ode mne, je.-li to pravá láska z mého srdce. Nejdražší lásko, kdyby to nebyla prává láska z nejhlubší části mého srdce, což bych si sedl, abych ti psal psaní, má drahá? Když vidím tvou drahou tvář, chce mé srdce uvnitř shořeti; když vzdálen jsem a o tvé tváři slyším, toužím po tvém návratu. Ale jednu věc nerad ti říkám ještě jednou, neříkej nic lidem, než-li doopravdy začneme. Důvod, proč to povídám. Jistý hoch vypravoval mi všechno o tom, a to jen proto, punevadž'jsi to řekla svým přítelkyním**), kterýmžto nic to nemůže pomoci; toto jediné tajemství musí zůstati tvým, neboť věc ta není známa živé duši nežli mně, tobě a tvému švakrovi. Protož chyba je s tvé strany. Nečiň, abych slyšel takovou věc zas od někoho. Má drahá lásko, přeju upřímně, abych si tě mohl vzíti za ženu nyní, ale bude-li živobytí mé zachováno, promluvíme o tom spolu více. Má drahá, pros boha, aby zachoval můj život, abych
*) Garg jest George čili Jiii. **) Patrno, že „přítelkyně" jsou v celém světě stejný.

- 25 -
stal se mužem, neboť upřímně přejfl abyi h j,i a ty byli jedno
a jedna krev. Nebudeš tomu ráda, má drahá lásko?  Jestliže ne, dej mi to věděti svým listem. .Má drahá holka, ty neznáš am kterou ja cítím  pro tebe.   Kéž by se bůh dotknul tvého srdce, abys poznala ty věei,   kteréžto kladu při                v tomto ;
Avšak musím říci, že činím ti /                     mevadž dodávám si
smělosti psali tobě psaní jako jes               i'   li to smělost, dej mi
to prosím věděti vbudoucím svém p mí. Nepošli mi zase ale cedulku místo psaní. Nemohu běl:   spokojen, když vidím  \ kteréž nemohu vzíti si často do ruko                 Seti. Nemáš-li papír.
dej  mi   to  věděti v budoucím  svém  listu, a já ti néjaký pošlu. Má drahá lásko,   teď   jest   láska má pro tebe tak silná, že nemohu to am vysloviti. A ;                             to mohla vidi
povinnosti každého muže. aby psal zřetelné psaní. Pero mé jest špatné a  můj  inkoust  bledý,  avšak   má  láska  nezklame Král Šalomoun*) praví,  že láska ji! • silná jako smrt, a žárlivost jest nemilosrdná jako hrob. Miluj mne trochu, návíď mne Náhlá láska není žádnou láskou. |                prvé co si sedám, abych
ti o tom psal. Miluji svou holubici,   1 vá láska jest černá vená**). Tvá hlava ješi velmi čisté zlato.  Tvé  kadeře jsou husté' né jako bavran. Tvé tváře jsou jako postýlli             rení(U),
jako sladké květiny. Tvé pysky jako lilie(l). Tvá ruka Ždimadlo***). Tvé nohy jako mramorové  sloupy   na   podstavci z jemného zlataf).   Tvá   ústa vypadají ještě  sladší.   [ys celá. Nemám více ě.                               bot jsem tak zemdlen, a. již,
je nejvyšší čas, abych šel do postele. Nyní chci uzavříti psaní své s láskou j f). Zůstávám tvůj věrný —".
2c sebevědomí a opatrnost neopouští syny tropu ani v lásce, to dokazuje  list zas tento:
,,l >rahá lásko — mám tu smělost, psáti tobě několik řádek, doufají . i              lezneš
zcela v pořádku. Píšu, abych uslyšel od tebe, chceš-li mne učiniti bláznem.  Nemáš-li to v úmyslu,  při                 nežli  bude  pozdě.
Chceš-li, můžeš se povznésti, m :                      m žádná loutková
komedie, abys myslila, že naj                              jsem já. Má matka
praví, že nechápe, proč chodí- vždy k nám. a neřekneš jí nikdy
*) To sl\                                                                     .'ml.
**) Obraz to bezpochyby, ze mu půSi                'dost.
***                 S byla bezpochyby pradl i
f) Tato   znalost poměr-                                                     toilotou,  v niž
ein,                     konají své povinnosti,
tt) Snad                          !ni vosk?
nic o min:. Rád bych ti poslal „yam"*), ale nevím, budu-li s tebou sklízeti jeho úrodu. Láska je silná jako smrt, žárlivý je krutý jako hrob. Růže v červnu není tak sladká, jako setkati se š tebou a líbati té. Prosím pošli mi odpověď co možná nejdřív."
V den sv. Valentina jest mezi nigry zvykem, rozesílati milostná psaníčka. Na konec jedno z nich: „Slečno Agostiss R—.
Já doufám, že víte, že je svatého Valentina. Chci si připraviti tu rozkoš, že nápisu vám toto: mé srdce je vaše i vy jste má; ale vy to nevíte. Já vás milujú, jako miluje včela květinu. Květina muže zvadnouti, ale pravá láska nikdy. Má láska k vám jest láska, která nemůže nikdy zvadnouti. Vy budete mou láskou zde i v nebi na věky. Růže v června není tak sladká, jako když dvou milujících políbení se setkají. Polibte mne rychle a jděte, mé sladké dítě. Zůstávám stáli- věrný milující."
Vybral jsem z listu ty nejzajímavější a odevzdávám je milujícím mužského pohlaví k volnému použití. Dámám našim bohužel posloužiti nemohu, neboť listů děvčat nejmenovaný spisovatel neuvádí. Ti Angličané jsou piece jen galantní lidé! myslil jsem si, když jsem na lodi, která mne po nedlouhém pobytu na Jamajce unášela na Kubu, spatřil náhodou ukázky písma a slohu dvou černých slečinek.
Ale vlastně je přece škoda, že jsou tak galantní!
Opouštím Západní Indii, to souostroví krásné, kdež příroda činí pro člověka vše, člověk pak pro přírodu nic; to souostroví zvláštní, kdež uprostřed přírody divoké, rukou lidskou netknuté, človék, také skoro netknut rukou spásonosné civilis,tee, vede Živol stejně divoký, avšak oproti životu přírodnímu, život odpudivý, nepříjemný; to souostroví podivné, kdež střídá se nejskvělejší světlo s nejodpornějšími stránkami temnými; to souostroví divoké, v němž nutno vybojovati si každý požitek, každou rozkoš přemožením stonásobných nepříjemností a nebezpečí; to souostroví báječné, do kteréhož vábí to člověka kouzlem tajemným, /. něhož ho to však vyhání takořka proti vlastni vůli jeho.
Vylíčil jsem, co krásného i špatného poznal jsem v Západní Indii. Nebude škoditi,   podám-Ii i několik   praktických   pokynu
*) Čti: jam; jest to kořen, jež vaři a ji se jako riaäo bram)
— 27 -
pro ty,  )i/. bv chtěli  krajin)- ony snad navštíviti. A tu mus předev>im poukázati k nemocem. S těmi jest nejhůře.
Sebe menší neopatrnost, zvláště u cizince, jenž přichází z chladného pásma, a následky bývají velice smutné, tím smutnější, čím rychleji se dostavují, a čím nedostatečnější jsou lékařské síly, jež z většiny bud praničemu nerozumějí, aneb záhubným šar-latánstvím nemocným j.-šté více škodí.
Kilo odhodlá se k cestě, jako jest cesta do Západní Indie, musí býti především tělesně úplně zdráv a odhodlán, snésti nejen nepohodlí, ale i nedostatek, veliká namáhání, ano nebezpečí. Pii tělesném zdraví a dobré vůli přemůže však vše hravě. Již dlouhá cesta po moři má svou dobrou stránku. Z evropského mírného pódiu bí přichází cestujíc! zvolna jen do pásma horkého, a přechod ten jest tak volný a jemný, že když vstoupí Evropan na pudu tropickou, jest s ním již téměř spřátelen.
Čeho však především nutno varovati se, jest slunce, nastu-/i ní a zkaženi žaludku. Po delší dobu vysazenu býti paprskům slunce, působí rozličné nemoci, z nichž jedna nebezpečnější než druhá, a jim/ v čele stojí žlutá zimnice čili vomito a zapálení mozku. Nastuzení uloviti možno co nejsnadněji. Následkem horka transpiruje kůže neustále, a ve všech budovách panující průvan muž.- náhlým ochlazením způsobiti nejhorší zlo. Proti tomu chrání arci dosti vydatně jemné trikoty, bez nichž bělocha v tropech nenalezneš. Avšak i přes to lze velmi snadno nastuditi se v dešti. Obloha je jasná; ale pojednou, v málo minutách zatáhne se mraky na všech stranách, a spousty vody valí se na zemi. Běda tomu, jejž náhlý takový déšť bez ochrany nalezne. Není li mu možno, co nejdříve shoditi se sebe mokrý šat, natříti pečlivě celé tělo rumem a obléci šat zase suchý, propadne vomitu bez milosti. Z ohledu toho nepodniká nikdo cestu bez polní své láhve, naplněné rumem, a proto také panuje v domech bělochů a i mnohých tuzemců pohostinnost, otvírající v době nepohody dveře domu každému.
Zkažení žaludku jest stejně nebezpečné, jak snadné. Dostačí jen jisti příliš mastná jídla neb trochu více ovoce a je zle. Nejhůře je s vodou. Čistá nesmí se nikdy píti, vždy nutno vlíti do ní trochu rumu, avšak i to nestačí; po jistých pokrmech nesmi voda následovati i kdyby byla žízeň sebe větší. Takž nesmí voda se píti po OVCK i. po kávě, po thé a po čokoládě, sice dostaví se záhy ona zlověstná mdloba v celém těle, provázená prudkými bolestmi hlavy a v kříži, neomylní to znakové blížícího se vomita. Ulehneš ihneď  a třetího dur ji/ řekne každý dobrý lékař tvým přátelům
- 28 -
zceia určiti                              anéb m vstaneš-Ií více. Průběh ne
moci je velmi prudký. Třetího dne je krise a pak jde to již rychle lu, arci ji              loci samotnou. Lehké pády odbudou ne-
iv.ijí za to několik týdnů; jenže má nemoc vždy ještě i velice m milých následků, totiž strašnou ti nou sial             erá rekonvalescenta po několik neděl neopustí,
kdo vomito př   tál, je asekurován proti němu navždy: tívi žlutá zimnice nikoho, nechť panuje sebe kru-ikový v pásmo mírné a vrátí se zase do tro Toť   jsou   v  krátkosti   nejdůležitější okolnosti,  jichž  nutno dbáti,  a  kteréžto jsem  uvedl,  poněvadž  mají  též  jistého vše-i a platí pro horké podnebí vůbec.   Do jiných
podi                                        ede místa.-------
Za  svěžího  rána opustil  jsem jednoho dne Habanu. iívolna
proplítala se lod                       i a člunů, oživujících přístav, šroub
rychleji otáčeti, .   hry minuli jsme imposantní pevnost
nedlouho tratil se rozkošný obrázek hlavního
.  v mlhách, z              vstupovaly jen mlhavé obrysy
obro            majáku. Krá               i loba. a se všech stran obklopo-
vSčně se čeřícího a v dobách bouřlivých velice nel                               kíexického. Pět dní na moři znamená pro člověka,-jenž s mořem již obeznámen, pět dni dlouhé chvíle, tím delší, čím méně je cestují« ich na lodi. Xa naši lodi bylo jich pramálo, a proto uzná zajisté každý, že plným právem nemohl n se dočl mě, a zvláště ana země tam, kde jsem chtěl opět na ni vstoupiti, nazývá se Mexiko.
Ale dlouho hled             do modré dálky nadarmo. Kom
o dne obj                       |   oh, jenž posléz tak se přiblížil,
táti jsme již mohli na něm stromy a domy. i. rána zahřměla,a uď jsme čekali. As hodina uplynula. Tu vyskytl se na bujných vlnách černý puntík, jenž stále se blížil             konečně vyklubala z neho kocábka s pěti lidmi. Na
byl trojbarevný Špinavý prapor s orlem, sedícím na kaktusu a držícím hada v drápech, a pod ním usmívala se na nás osmáhlá tvář přistárlého muže. S namáháním jen přiblížila se kocábka,                              ji  s  parníku hozeného,  přitažena ke
tdkům, a v okamžiku byl mezi námi přístavní kapitán mexic-i Progressa na poloostrovu Yukatanském. :; nám, že zdržíme se tu aspoň půl dne. Na to spustili .a do moře, a jelikož lodní lékař a správce zároveň bíral se do města, aby nakoupil nějakých potravin, připojil
-    28   -
jsem sé k němu, Krásný výlet! Lodička i
a vypadala, jako by se městečku ani blížiti nechtěla. A toměstečko, do něhož jsme konečně as po půl druhé h něhož jsme přistáli, bylo ještě to nejlepší. Když na břeh, rozprostírala se  před  námi ohromná rovina, na stopu pokrytá pískem, do nějž slum             ě pražilo, a z horkého písku
toho vyčnívaly as čtyři  sluší                                 loufem bii
chalup. Po pravici dlouhá bouda z větvi                              to ně-
kolika mexický                                                               íků.
Horko a žízeň jsou siamská dvojčata, kde první, tam dn ale jak obtížná cesta do hostince,  jenž nalézt               > na konci
Progressa. Nohy zapadaly po kotníky do rozžhaveného písku, při každém kroku zdvíhaly se kotouče dusn                       o stínu ani
památky. .Konečně jsme dorazili do hostince.  Palmová sti
!,' stěny a udupaná podlahal Dali nám několik divných mas, špatné víno a hroznou vodu. B\ fe ti plá, ale nedrvili jsme se, neboť v Progressu a v okolí není žádného pramene, a voda musí nášeti /. Meridy, as osm mil vzdáli
ale za to pisku a slunce dost — v Progri ssu m chti 1 bych býti ani po smrtil Ještě štěstí, že tam prodávají mnoho zelených melounu s krásným růžovým masem. Ty aspoň na chvíli občerství.
Na zpáteční cestě zahrál  -i  -  námi  trochu záliv Mexi Vlny házely lodičkou, že až hlava šla koli m, a rozpustile pře valy brzy předek, brzký zadek její, křtíce nás nemilosrdi zvláštní projížďka v malé kocábce po moři, když jesi jen poněkud rozčileno! Jedna vina žene ji vpřed, druhá hodí ji hučí úsměsně, a či..věk čeká každou chvíli, Ž< se kocábka již musí převrhnouti. Možná, že je to romantickí                           ..není.
Konečné jsme šťastně dorazili; vytáhli lodičku             resso
zmizelo. Ve dvou dnech na Lo zakotvili jsme před Verakruzi nejdůležitějším přístavním            a republiky mexické.
Krásné ráno vítalo mne pí            kadenní  plav;
verakruzském. Přístav- jest otevřený, poměrně mělký a lodím nebezpečný,   neboť nechrání před severními               -v. zuří  tu
počátkem zimy a hrozných působí škod. Avšak pohled na  ně] je překrásný.  Uprostřed vypíná se na nízké skále masivní pe\ • aůstka Sau Juan de ľh'ia s vysokým majákem a s ohrom zdmi, jež zdají se vyrůstati z moře, a po pravici                Vera-
kruz, kdys nejdůležitější a záro
— 30 —
mČsto mexické, jemuž dobytí poslední posice španělské, zmíněné právě pevnůstky San Juan de Ulúa mexickým jencrálem Donem Miguelem Barraganem roku 1829 opatřilo pochlebné jméno „h rdi n n é" Verakruzí.
Stavby s plochými střechami rozkládají se po nízkém břehu, z nich vynikají četné kopule chrámové s krásnými mosaikami,              «
a nad tím vsím pyšně k nebesům zvedají čela svá prazvláštní
branné veže stále užší a užší, natřené rozličnými světlými barvami, mezi nimiž svetlozelená převládá. Břeh ovroubeii je silnou baštou, jež končí se na obou koncích v pevnůstky, uprostřed vybíhá daleko do moře molo, přístavní to hráz ze /.úlových kvádrů, a za ním vypíná S( pyšné a pěkné stavení s ohromnou ranou, celnice verakruzská, jíž jediné možno vejíti do města strany mořské.
Okolí nevypadá, bledime-li na ně z lodě, příliš vábně; na-neslof moře během mnoha století ohromnou spoustu písku na břeh, avšak pozadí jest za jasného dne velmi zajímavé. Na západě táhnou se temné Iesiny k hornatine, j* ž vystupuje stále výš a výše a vždy siřeji se rozkladá, až končí v horstvo mohutné, z něhož usmívá se skvělý, sněhem krytý vulkán Orizaba, ohromným, kuželovým temenem svým dotýkající se oblaku.                               #
Na skále pevnůstky San Juan de Ulúa vkročil dne 20. dubna 1519 Hernan Cortéz po prvé na půdu mexickou, aby odtud vstoupil na pevnou zemi, jejížto dobytí učinilo jej tak slavným.
Pevnůstka sama pochází z r. 156Í), kdy bylo se stavbou započato, a hrála ve všech válkách mexických důležitou úlohu klíče takořka k celé zemi. Dnes nevzdala se sice posud úlohy té, avšak hlavni účel její jest, poskytnouti ve svých zdech svobodného bytu nejpodařenějšímu výkvětu mexických — banditů. Mexiko hemží se čeládkou tou, ale San Juan de Ulúa je spravedlivou na ně metlou. Největší darebáci přicházejí tam, a tím jaksi jest již podána záruka, že nebudou svět dlouho přítomností svou obtěžovati. Jet" Verakruz a celé její okolí velice nezdravo dílem pro nízkou svou polohu, dilem pro četné ty lagunky a močály, jimiž je tak bohato. Byty pak nedobrovolných těch             ',
hostí san-jminských, tesané většinou ve skálu, pod vodou ležící, jsou následkem vlhkosti své a nezdravého klimatu tak škodlivé, že žlutá zimnice, kterážto v/.áy v letě ve Verakruzí nemilosrdné řádí, vybírá si z nich nejčetnější oběti.
Nesměli jsme po příchodu svém ihned opustiti lod — panujeť mnoho, většinou oprávněných formalit, jimž příchozí lodi jsou podrobeny. Krátili jsme si ledy čas, jak jen to možné bylo. A dvě
#
- ;íi -
ty hodiny, i< ž bylo nám čekati, uběhly dosti rychle. Malému hošíkovi upadl kus housky do moře, a v okamžiku měli jsme divadlo rozkošné. Celé mračno nejrozmanitějších, větších i malých rybiček shrnulo se na housku a rvalo se o ni. Míhalo se to jako stříbrné šipky — jeden však druh vzbudil náš obdiv. Dlouhé, štíkovité rybky, světle modře a žlutí pruhované s jinými ještě pestrými skvrnami prorážely šik ostatních rybiček a mocně vždy zaryly ústa svá v rozmočujíci se housku, rybky to, jakých jsem nikdy před tím a potom neviděl A jako střela vyletěla pojednou z hlubiny hnědá, silná ryba ;e žlutým bříškem, a opisujíc polokruh, s prohnutým tělem vrhla se k housce a zmizela s ní opět v hlubinách. Na všechny strany rozlétli se hosté ostatní jako by hledali, co tak náhle ztratili, avšak v tom již sypal se celý dešf housek a chlebů s paluby, a tichou tu vodní plochu opanoval náhle jako zázrakem život přebujný, v kterýžto hnědé ony  ryby  diktátorsky  zasahovaly,   přicházejíce   počtem   stále
tm.
Konečné dáno dovolení k opuštění lodi. Sestoupili jsme v malé kocábky, jež oblétaly koráb jako jepice, a za několik minut v\ lézali jsme po žulových schodech na verakruzské molo.
Jaký to pestrý život! Po déli na obou stranách četné jeřáby k vytahování a k spouštění zboží, okolo nich celé hromady sudů, diev, koží atd., a mezi tím jako mravenci četní dělníci, bílí, žlutohnědí, vše v jedné směsici, vše v v plátěném, jednoduchém obleku se širokými, někdy velmi silnými plstěnými klobouky, jichž střecha, troj- až čtvernásob složená, spočívá na levém rameni, jež dovede pak unésti bedny ohromné. Ve vysoké bráně zastavili nás, prohlédli dopodrobna zavazadla a pasy a propustili nás posléz blahosklonně. Několik kroku a octli jsme se na dosti velkém prostranství, na půl stopy jemným pískem pokrytém, jehož dvě strany tvoří                a prostranné kolanády celnice, přeplněné takřka vším možným zbožím. Jaký to rej lidí a dvoukolých vozů s třemi mezky neb koňmi!
Bedny a sudy lítaly, nakladači vinuli se s malými svými vozíky jako hadi hustou směsicí tou, a kopyta tažného dobytka zahalovala vše v oblaka prachu, jež zpříjemňovaly velice vzduch, ohnivými paprsky slunečními beztoho již nesnesitelný. Spěchali jsme, abychom již byli pryč z tohoto předpeklL
Jediná jen ulice a nalézali jsme se na roztomilém náměstí; a za málo minut stoupali jsme do svých pokoju v nejlepším hotelu  verakruzském: Hotel de las diligencas,*)  v ohromné a
*) Čti: hotel de las diKchencas.

52
S   budove,  zaujfmající  celou jednu stranu mésti toho.
tOľ-
Verakruz není městem velikým. Jest hlavou státu vera-kruzského a nechová více než 10.000 obyvatelů,*) kterýžto pi as tak brzy valně nevzroste, neboť bašty, celé město obklopující, vadí jeho rozšíření, a žlutá zimnice, tato kletba všech nízko leií-i měsl mexického zálivu, odstrašuje i cizince i tuzemce od usazení se. Avšak město samo je velmi slušné a dosti výstavné. Rovné a pod pravým úhlem se křižující, široké ulice vybíhají od náměstí na všechny strany, a domy, z části prostornými podloubími opatřené, jsou vesměs kamenné. Nejroztomilejším místečkem však celého města jest náměstí.
Veškerá města v Alherice, Spaněly stavěná, jeví příjemnou tu zvláštnost, že náměstí jich opatřena jsou uprostřed zahradami, jakož i snahu, aby strany čtyrhranův tčch sestávaly pokud možní) ji              rdlouhýcb    avení, aneb i z více, avšak tak upra-
vených, že vypadají zevně jako stavení jediné. A tak i zde. Střed je opatřen rozkošnou tropickou zahradou, plnou pestrých květů a krásnolistých stromů, jež radí se symetricky okolo ohromného kovového vodotrysku, jehož četné figury vodu z úst metají, ítičky v zahradě, jakož i široká, kamennými sedadly ovrou-bená cesta, jež vede kolem, jsou asfaltovány a slouží krásnému světu verakruzskému z večera jako procházka, kteréžto velkého půvabu dodávají časté večerní hudby.
Domy mexické opatřeny jsou na náměstích a v hlavních ulicích podloubími, jež jsou zhusta zároveň kavárnami, a okna jejich jdou skoro vesměs na balkony. Vnitřek je velmi zajímavý a bývá u zámožných upraven překrásně. Čtyřhranný dvůr ]•• obehnán na všech stranách otevřenou galerií, sloupy nesenou, a vyšperkován uprostřed nezřídka roztomilou zahrádkou, v nížto
iv vodotrysk vysílá ochlazující své paprsky do výše, aneb je dlážděn mramorem, o nějž se paprškk vody, zpět dopadající, rozbíjí a takto vzduch ještě více ochlazuje. Verandy pak a hlavně sloupy jich jsou obrostlé bujným zelením, což působí tím krás-něji, je-li dum vysoký a architektonicky pěkně stavěn. Z galerií jdou dvéře do všech pokojů, jež mají takto zvláštní vchody a přece mimo to ještě mezi sebou jsou spojeny.
*) Guia del viajero de Mexico                            i ^7:;.

- 33 —
Zvláště vynikajících budov mimo zmíněnou již celnici ve Verakruzi není. Katedrála, zaujihiající skoro celou jednu stranu náměstí, neposkytuje mimo krásnou svou mosaikovou kopuli nic: zvláštního, až na to, že je poseta takřka zopiloty, těmi černými ptáky, jichž červenohlavé bratry jsem již v Jamajce byl poznal. Zopiloti patří k inventáři města a zaujímají lam místa velmi důležitého, neboť zastávají službu zdravotní policie. Všechny   mršiny a odpadky  zmiz.ejí   ihned v důkladném   jich
žaludku.
Kostel sv. Františka s vysokou čtyřhrannou a zeleně natře-
Ulice ve Vcracruzu.  Zopiloli jdou  za povozem melafskym  a sbírají odpadky. Za tuto zdravotnickou službu jsou zákonem chráněni.
nou věží byl zrušen a věnován městu, jež zařídilo v něm obě-tovností svého občanstva veřejnou čítárnu, chovající již přes 10.000 svazků, mezi nimiž mnohá vzácná díla. Velmi vzácnou památku má bibliotéka ta v mapě hlavního města Mexika a celého distriktu, kteroužto r. 1534 jakýs Indián na tkanině, arci velmi primitivním způsobem namaloval.
Parno panuje ve Vrrakruzi v letě hrozné; proto vypadá také město jako vymřelé, zvláště od 11 do 3 hodin odpoledne. V hodinách těch odpočívá všechna práce, a lidé i zvířata hoví si v chládku. Teprve k večeru oživí se okna a ulice, a vše spěchá na náměstí neb na „alamedu",  asfaltovanou to procházku, pal-
Zemí a lidé sv. XXV. Ze Západní Indi.> a Mexika   II.                                       3
34
mami a jiným stromovím vroubenou, kterážto nachází se mimo mčsto a ozdobena je uprostřed nevyhnutelným v Mexiku vodotryskem.
V horkých těch hodinách jsou kavárny velmi hledány, nejvíce pak ,,café des las diligencas" na náměstí, kdež pod širokým podloubím průvan smiluje se někdy nad potícím se lidstvem. Led — led — volá tu vše jedním hlasem, a ledu dost, neboť každého odpůldne přiváži vlak veliké balvany ledu, kterýžto zdobí skvělé témě vulkánu Orizaby přes 17.000 stop vysokého, drahou jen několik hodin vzdáleného. Led je tvrdý jako kámen a přiváží se zaobalen v sušenou a rozkouskovanou kúru. Drahý je dost, ale kdo chce se ochladiti přirozeným a nikoliv uměle vyrobeným ledem v krajinách tropických, ať za to pořádně platí. Toho náhledu jsou aspoň páni kavárníci.
Nedostaví-li se někdy vlak s ledem, je Verakruz pohroužena v bolný smutek, neboť musí zůstati po celou noc a den bez ochlazení, což jest nejhorší pak pro nemocné vůbec a pro ty zvlášť, jež popadla žlutá zimnice.
*          *
*
Zvony verakruzské katedrály rozhovořily se hlasem truchlivým, žalostné zpěvy zněly z otevřených dveří kostelních, a za nedlouho vyšel nevelký průvod, soustřeďující se okolo rakve šesti muži nesené. Tiše bral - uli< emi každý smekal a znamenal se křížem, a sem tam ozvalo se dušené: „První letošní oběť žluté zimnice."
Připojil jsem se k průvodu z pouhé zvědavosti. Neznal jsem nebožtíka, ale chtěl jsem poznati, jak pochovávají Mexičané mrtvé své. '/.a nedlouho prošli jsme branou, dosti rozsáhlé předměstí z dřevěných většinou budov otevřelo nám hlavní třídu svou, a v několika minutách stáli jsme před campo santo, velikým a podlouhlým to čtyrhranem, obehnaným bělostnou zdí, z kteréžto vystupují v rozích a nade vchodem štíhlé obelisky, činíce pohled na celek velmi zajímavým. Vešli jsme.
Mohl jsem sotva zatajiti překvapení své. Podél tří stran hřbitova táhla se asi 12 až 15 stop vysoká kolonáda, tvoříc stinnou chodbu před plochým, Stejně vysokým a stejně hlubokým stavením, jež ve třech odděleních nad sebou chovalo šestihnmné otvory pecím podobné a tak velké, co by se tam rakev pohodlné vejíti mohla. Většina otvorů těch byla zazděna u nesla o/.dobnou tabulku,  kdež stálo jméno a stáři zemřelého.

Přiložili dva žebříky k jednomu z nejvyšších těch hrobů, postavili as tři stopy od něho spojené dva žebříky jiné, vytáhli s namáháním rakev do výše, yšoupli ji do výklenku, zedníci započali ihned práci svou, a ze chvíli byl nebožtík na sedm roky eazděn.
Pecovité hřbitovy tyto jsou rozšířeny po celém Mexiku a děkují za původ svůj Španělům, kteřížto jich doma všeobecně užívají. Půda mimo kolonádu je pokryta sporou travou, a uprostřed nalézá se kaplička s kopulí, obklopená několika stromy, ľoť vše, a hřbitov vypadá při tom tak chudě, tak íabričné, že cizinec se strachem jen pomýšlí, že by mohl zde jednou snad také odpočívati. Žádných pomníku, žádných květin a žádných skoro stromů, jež činí ze hřbitovů našich místa tak tklivá — jen ty tabulky nad sebou, jež chladně oznamují, kdo čeká v té které peci na zpráchnivění. A ty tabulky byly mi ještě tím nejzajímavějším, neboť nalezl jsem na nich mnohé české jméno, jehož majitel kdys následoval císaře Maxmiliána do nové jeho říše, a na prahu jejím již. zchvácen byl statným spojencem Mexičanů: vomitem čili žlutou zimnicí.
Hřbitov tento jest určen pro obyvatelstvo zámožné, Jež je sto, aby platilo dosti vysoké nájemné z posledních obydlí svých. Chudý lid pochovávají na druhém oddělení hřbitova do země jako u nás. Jednoduchá zed bez kolonády ohrazuje prostor dosti veliký, a na něm křížek vedle křížku, křížky to většinou chatrné a bídné, třebas i jen svázáním dvou větví napříč urobené. Málo kde jesl nápis, za to ale na mnohém hrobu plno květin, živý to důkaz lásky pozůstalých k zemřelému, pěstovaný a a opatrovaný pečlivě.
Dlouhá planina, rozkládající se mezi hřbitovem a mořem, jest porostlá hustými krovinami a táhne se i po druhé straně hřbitova dále až k malé laguně, kterážto poskytuje -ice úkrytu všemu možnému vodnímu ptactvu a chová i malé aligátory, avšak jest hlavní příčinou nezdravosti Verakruzi, neboť vody její rozlévají se za deštivého počasí po celé planině a otravuji výpary svými vzduch. Na konci jejím jest krásná, divoce porostlá zřícenina, a odtud vede rozkošná úzká cesta přehustým mladým lesem na protější břeh laguny, po kterémžto se táhne dráha, dělíc jaksi planinu od ostatního pahrbkovitého okolí.
V IG. století bylo to všecko ještě rovné; ale od té doby naneslo moře tolik jemného písku, že dnes je okolí Verakruzi protkáno řetězem pahrbků, do nichž přívaly nanesly tak mnoho prsti, že ujala se na nich bujná vegetace.
Avšak jak hrozný boj musí tu vésti proti písku.
Na podzim panuji severní větry s takovou prudkostí, že rozmetají pahrbky a tvoří nové, takže celá krajina nabývá každoročně jiné tvářnosti. Jen tam, kde podařilo se stromoví a hustému křoví zapustiti kořeny své hluboko a zameziti větru přímého přístupu k půdě, tam vzmáhá se vegetace ohromně; avšak všude jinde jest jen bělostný písek, z něhož vyčnívá sem tam polo-zasypaný strom neb keř, a jenž boří se hluboko pod nohama kráčejícího. A kde rostlinný svět se udržel, zdržuje se ohromné množství živočíšstva, chráněné neproniknutelnou houští, již činí četné kaktusy a bodlákoví té akáty tím nepřístupnější. Zopiloti, orli, krásně bílé volavky, pegasíni, ibisové, pásovci, divoká prasata, jeleni a jiná četná zvěř nalézá se půl hodiny za městem v množství tak obrovském, že jest to skoro až nepochopítelno, a tím více, ana honba v Mexiku jest úplně volna.
Za severních větrů není, rozumí se, možno vyjíti za město. Větry ty přiháněji tak jemný písek, že nelze se proti němu uchrániti. Ani sebe lépe zavřená okna nepomáhají, a proto jest doba ta ve Verakruzi nejnepříjemnější, ač ne nejnebezpečnější.
Z procházek do okolí nutno vrátiti se záhy. Slunce nejen že pálí nemilosrdně, ono přivádí také vomito, a s tím nelze žertovat. Seděti v poledních hodinách doma je zdlouhavé; lépe jest, uvelebiti se v café de las diligencas pod podloubím u některých dveří, kde malý prúvanek se nad tebou chvílemi smiluje
A sotva sedneš, již hrnou se k tobě jeden za druhým prodavači losů. Hra vůbec je vášní lidu mexického a bez loterie by nemohl býti snad ani živ. Celé Mexiko je zaplaveno všemi možnými losy, a Verakruz má vedle všech ostatních ještě také loterii vlastní. Po reálu prodávají so losy, a dvakráte za týden jest na náměstí pod podloubím vedle zmíněné kavárny tah. K páté hodině shromáždí se u stolu, červeným suknem krytého komise městská, dvoje osudí stojí po obou stranách a v pozadí před velkou černou tabulí hoch.
Nejdříve vytáhne schválně k tomu ustanovený chlapec číslo z menšího osudí— číslo to losu, a pak druhý z většího výhru, která na los ten dopadá. Obojí napíše se ihned na tabuli, odkudž houf majitelů losů si to může prečistia druhého dne nalezne (o každý tištěné na místě, kde odbýván tah. Výhry nejsou veliké; největší obnáší 300 pesos.*)
V kavárm*  plyne čas přece trochu lépe nežli doma. Obe-
*) Peso = dolar = 2 zl. r. L
- 37 -
censtvo se stále střídá, nejpodivnější figury všech barev a ve zvláštních krojích míhají se tu jako v kálejdoskopu, a duševní
Pohled na snřžný šiíi Orlzaby.
stravu   obstarávají  četné  mexické  časopisy,   plné pikantních novinek, vražd, loupežných přepadů a krádeží.
Horké ty hodiny ubíhají při ledu, pozorování a rozprávce
38   -
dosti rychle, a doutník rozplývá se tu v dýmu za doutníkem, že ty kovové misky, jež s řeřavým dřevěným uhlem na každém z těch malých kulatých stolků stojí, sotva zapalovati stačí.
Jednoho odpůldne vyrušila nás z neškodné naší zábavy strašná událost. Slyšíme výkřik mladíka, jen/ zděšeně ukazuje na véž katedrály; vyskočíme, a v tom již letí s ohromné výše človčk, jenž rozdrcen ležel v okamžiku u našich nohou. Doktor z naši společnosti přiskočil a poznal nešťastníka. Byltě to chudas, jejž stihla tak zvaná siciliánská nemoc,*) kterážto záleží v tom, že vyroste na rukou tak silná rohovitá kůže, že ztratí ruce zúplna veškerý cit, tak že není možno něco dělati, ba i držeti sehr nepatrnejší věc. Ubožák hleděl se uživiti jak bylo jen možno; když však nemohli ho nikde potřebovati, a i to poslední mu sklaplo, k čemuž jej přibrali, totiž biletářství v cirku pro zápasy s býky, poněvadž nebyl s to udržeti lístky, svrhl se s věže a ukončil taktu své trápení.
Byla to maličkost, které si obecenstvo sotva povšimlo.
*          *
■>
Člověk jesl velice vynalézavý jedná-lä se o to, aby se pobavil. Bl'žní jeho a zvíře, nebe i země musí sloužiti mu k ukojení této potřeby, a veškeré ohledy ustupují stranou vůěi vyhlídce na ■ni,víle. jenž jest mnohým lidem cílem jediným celého života. A jako jednotlivci, vytvořili si i národové zvláštní své hry a zábavy, jež jsou výhradným jich majetkem, v nichž nalézají největší svou rozkoš, třebas i zábavy ty u národů ostatních oprávněný budily odpor.
Možno-li souditi ze zábav takových na povahu národa, a já myslím, že "možno to vším právem, pak nelze- Španělům zajisté podnes upříti jakousi skoro až divokou ukrutnost, kteroi^ie-dovedlo s nich smýti ni osvícené devatenácté století. K nejhroznějším zábavám jejich náleží tak zvané z á pasy s býk y, také. ač ne příliš správně býčí boje nazvané, kteréžto udržely se podnes v celém Španělsku. Není snad města španělského, jež by nemělo svého cirku pro zápasy ty, a zápasník, jenž obratností svou zvláště vyniká, má pro rodáky své tentýž význam, jako pro nás slavný některý umělec dramatický.
Zábavy své a hry přinesli Spanělé také do ^rfií, do nichžto Kolumbus je uvedl, a v nevzdělaném, v divokffii obyvatelstvu
*) Elefantiasis.
-   39 -
ujaly se tak, že udržely se Částečně až podnes. Avšak tam, kde Spanělé půdu tratí, klesají také jich zábavy a sice především zápasy s býky mírou takovou, že mimo pravé Španěly nenaleznou znenáhla více zastanců.
Mexiko zalíbilo si v zápasech s býky velice. Každé větší městečko mělo zvláštní budovu pro ně, a v neděli a ve svátek jásal tu lid umírajícím lidem a zvířatům vstříc. Avšak po osvobození, ode jha španělského zapověděly mnohé ze spojených států mexických zápasy ty, dobře uváživše, že ukrutné zábavy takové ducha, beztoho surového, zušlechťovati nemohou, a od těch dob vyskytují se někdy jen sem tam vstátech méně přísných, až vezmou, a za nedlouho snad již, úplně za své. Kolosální cirkus hlavního města, poskytující místa několika tisícům lidí. jest již na -padnutí, neboť je nadobro uzavřen, zato však cirkus vera-kruzský žije posud, ač ne příliš skvěle. Zde jsem byl také svědkem zápasů těch, a dle toho chci o nich vypravovati.
Zápasy jsou dvojí a sice bud na život a na smrt, aneb jen na menši nebezpečí života. Při prvních mají býei, již vybírají se /. nejdivějších a nejsilnějších, rohy uměle v ostrou špičku vypi-lované, což jest v užívání v Španělsku,na Kubě a v Puertoriku, a vyžaduje vždy několik životů lidských a koňských, v druhých pak jsou rohy obroušeny a opatřeny na koncích svých mosazným knoflíkem, aby býk nemohl tak snadno probodínouti, a to jest předepsáno v těch státech .mexických, kdež zápasy jsou posud dovoleny. Zvláště v tom vycvičení lidé dráždí divoké zvíře rozličnými barbarskými prostředky, až konečně, když rozzuřeno je nejvíce, musí životem svým zaplatiti milost, že smělo pobaviti lidi.                                                                                ,/
Jednoho nedělního rána přivábila mne veVerakruzi hlučna.A' ale zároveň strašlivá hudba k oknu. Ve dvou řadáoh kráčelo ně-^ kolik, z plných plic namáhajících se postav s tureckým bubnem a • s rozličnými troubami ulicí, a za nimi koumu zajímavá společnost.   0 Nejprve  dva jezdci  v   mexickém   bohatém  obleku s dlouhými    . oštěpy v rukou, pak silný mladý  muž v červeném hedvábném španělském obleku  národním  po boku dámy v jezdeckém   šate šarlatovém, a za nimi čtyři mladíci v národním kroji taktéž španělském, jeden v modrém, druhý v zeleném, třetí ve fialovém a čtvrtý v žlutém  hedvábí se stříbrným a zlatým  třepením a s kusem křiklavé1 látky přes rameno. Tak táhli se ulicemi, několik sluhů rozdávalo loketní programy, a vesele hledělo na ně a pokřikovalo na sebe ^obyvatelstvo,' neboť po několika měsících mělo spatřiti zase zamilované své divadlo.
— 40 —
,.Plaza de Toros. — Gran corrida de toros" — velký zápas býků atd. oznamovala bombasticky a dryáčnicky sepsaná návestní cedule, zakládající si velice na tom, že společnost pochází z nejlepší školy španělské, a že člen jeden je rodákem verakruz-skýni. „Čtyři býci budou předvedeni slavnému obecenstvu," hlásala dále, ,,a sice z pověstného plemene mandingského — tři budou zabiti, čtvrtý pak ponechán milovníkům toho k volné zábavě." Seznam členů i s postavením, jakéhož který zaujímá, následoval, a na konci oznamoval ředitel a zároveň nejdůležitější osobnost celé společnosti, neboť on byl espadou, tedy tím, jenž v rozhodném okamžiku jediným píchnutím dlouhého meče býka má skoliti, don Jose De La Luz Gavidia, co stojí místa v cirku a sice co místa v slunci a co v chládku..
Rozumí se, že určená hodina nalezla mne před kulatým, dosti obsáhlým cirkem za branou se nalézajícím, jenž vystavěn jest z pouhého dřeva. Lidu se tu hemžilo tolik, že s tíží jen dopracoval jsem se kasy a dvířek, jež vedly mne po schodech na galerii, odkudž měl jsem výborný přehled celé místnosti. Uprostřed nalézal se veliký osmihran ohrazený dřevěnou stěnou as 10 stop vysokou, s dvojím vchodem: s velkými totiž vraty upro-střed a s malými dvířkami po straně. Napříč každého z osmi koutů byla silná stěna, uzavírající kout tak, že propouštěla po obou straaách člověka a nic silnějšího, zejména pak ne býka, neboť zahražené kouty tyto slouží k tomu, aby utekl se za ně zápasník, nemtiže-li jinak již býku uniknouti, a okolo osmihranu táhla se amfiteatrálné sedadla, jež končila v zmíněnou galerii, chráněnou na jedné straně plachtami proti slunci.
Cirkus plnil se zvolna, a hudební kapela začala připravo-vovati obecenstvo na požitky, jež ho očekávaly, strašnou hudbou. Kapelník bubnoval vztekle a dával tím zároveň takt, což však nevadilo, aby ti ostatní o nějaký ten takt si přispíšili neb se opozdili; býci bučeli v blízké stáji; kluci zpívali a pískali s sebou ■—byl to souzvuk tónů, že až vlasy se ježily. Za chvíli přestala hudba, a již spustilo také obecenstvo pekelný hřmot, žádajíc počátek představení.
Avšak posud bylo červeným kobercem vyznačené místo pro komisaře prázdné, a hudba musela ještě vypomáhati dále.
Konečně objevil se komisař v průvodu jednorukého trubače, obecenstvo se utišilo, trubač dal znamení, a představení započalo.
Velká vrata se otevřela, a za zvuků hudby vcházel pestrý průvod. V čele hopkoval paňáca s pomalovaným obličejem, za ním čtyři tak zvaní  „banderilleros"  v hedvábných oblecích,
— 41 -
v nichž účastnili se již průvodu ranního, pak „espada" s mečem, na to dva „picadores" se svými dlouhými oštěpy na bídných herkách, jež jsou napřed již obětovány nemilosrdným útokům býkovým, a konečně tři, mexickými praporci a národními barvami křiklavě vyšperkovaní mezci, jichž úlohou jest, zabitého býka odvlécí.
Průvod obrátil se čelem ke komisaři, pozdravil nejprve jej,
.NYbezpcčný okamžik při   bytích zápasech.
pak ostatní obecenstvo, a obešel jednou celé prostranství, načež vzdálili se mezci. Banderilleros rozestavili se se svými pestrými šátky na rozličných místech a jeden picador stanul vedle zmíněných již malých dvířek a druhý naproti.
Veškeré zraky byly nyní plny napětí upřeny na jednoho z banderilleros, jenž vyšinuv se na výstupek podle dvířek, jednou rukou stěny se držel a druhou chystal se, aby vbíhajícímu t[ýku na přivítanou vrazil „rosetu" do čela. Roseta tato jest krátké dřevo, vyzdobené na jednom konci pery, fábory a barevnými papíry a opatřené na druhém silným a ostrým bodcem, jenž se
svým haklicovitým koncem šípu jsa podoben, zarazí se do kůže neb do masa tak, že nelze ho více leda násilně vytrhnouti. První tuto rosetu musí mu banderillero vraziti právě mezi oči do čela. Sluha otevřel dvířka a v tom také již vyrazil zuřivě silou kypící býk, avšak —■ bez rosety. Sykot a "hlasité spílání odměnilo neobratného banderillera, avšak to přestalo brzy, neboť býk vrhl se ihned na nejbližšího picadora..
Úkolem tohoto jest, aby oštěpem svým dráždil zvíře. Špička oštěpu jest as půl palce dlouhá, a pak vyvstává silný kraj, jenž zamezuje další vniknutí oštěpu do těla a zároveň slouží k tomu, aby silná ruka picadorova držela býka stále v patřičné vzdálenosti. Picador zarazil mu oštěp do zad, avšak špička vyklouzla zase a strašnou silou vrazil nyní býk ubohému koni jeden ze svých rohů, jichž špičky byly upilovány, přímo do prsou. Zděšeně vzepialo se zraněné zvíře, proud krve vyrazil mu z rány, picador spustil potupný smích, a obecenstvo — jásalo.
Býk hnal se ihned po druhém koni, jejž poranil taktéž, ač ne tak těžce, a nyní teprv započal za zběsilého řvaní děsný rej. Picadoři nutili krví zbrocené a vyděšené koně své strašnými těmi mexickými uzdami k útoku a bodali býka, že krev z něho tekla malými potůčky, a banderilleros dráždili jej svými šátky. Zuřivě lítal býk od jednoho k druhému, ale vždy uhnuli se mu obratně. Nyní však počali poranění koně klesati, a proto zazněla trubka komisařova ukončujíc první výjev.
Odvedli oba koně, a jeden z banderilleros vzal do každé ruky dlouhou a bohatě vyšňořenou rosetu. Úloha jeho záleží v tom, běžeti rozdrážděnému býku vstříc, vraziti mu s obou stran do znaku rosety, a uskočiti ihned stranou. Vše to musí se státi vjedi-. ném okamžiku, s ohromnou silou, neboť kůže býkova je silná, a s nesmírnou rychlostí — opozditi se o sekundu a rozšlapán může ležeti banderillero pod kopyty vzteklého zvířete.
Banderillero dostál úloze své výborně. Druhové býka rozdráždili, s krátkým bučením hnal se po něm, on čelem proti býkovi, a v okamžiku seděly tomuto rosety v šíji. Ohlušující jásot obecenstva mísil se s b(olestným řvaním býkovým, avšak to byl pro býka jen počátek, neboť ještě třemi páry ozdobených roset vyšperkoval mu obratný banderillero krk a záda.
Nyní chopil se espada pravicí meče, levicí červeného šátku a chystal se za pomoci všech ostatních zasaditi mu smrtelnou ránů. Espada musí býka rozdrážditi, že se po něm rozežene.Ja vraziti mu náhle meč pod lopatkou tak do těla, že zasáhne srdce, píchnutí to tedy, jež vyžaduje obratnosti a síly vskutku báječné a to
— 43 -
tím více, anlo díti se musí čelem proti čelu. To se espad nepovedlo. Vrazil mu sice meč do zad, avšak na místo nepravé, a nemohl ho mimo to zase ihned vytáhnouti. Sykot a klení ozývalo se ze všech úst, neboť dlouho to trvalo nežli býk, z něhož krev jen srčela, počal tratiti sil svých. Trubka zazněla, popadli býka za ohon, strhli jej k zemi, a jeden přistoupil s dýkou, aby jej dorazil. Čtyřikráte musel píchnouti, než ubohé zvíře za nového jásotu publika dokonalo. Pak přihnali zmíněné již mezky, chytili nohu jednu do oka a odvezli mrtvolu tryskom z bojiště ven.
Hrozné toto divadlo opakovalo se ještě po dvakráte, a tím odporněji působilo, ano za ohlušujícího klení neb jásotu surového obecenstva společnosti nic se nedařilo nežli zarážení roset. Tři býci již dokonali, půda byla pokryta na Četných místech krvavým blátem, a lid nedočkavě hleděl okamžiku vstříc, kdy otevrou se dvířka čtvrtému, jenž určen byl pro „činnou" zábavu obecenstva. Nejprve rozdráždili jej, nasadili mu rosety, a pak přijel jeden z picadorů s lasem v ruce, aby býka jím porazil. Obratně hodil mu kličku na rohy, jiný, pěší, chytil jej za zadní nohy, a již leželo ubohé zvíře na zemi, funíc a darmo se namáhajíc, aby povstalo. Divoce hleděly oči jeho na vítěze, z úst tekla mu pěna, a nohy rozrývaly hluboce zem, kdežto krátké, vzteklé bučení otřásalo ledvím nezvyklého tomu posluchače — avšak malomocně ležel tu zuřivý obr, a musel strpěti, že sešněrovali mu tělo silným provazem.
Pád býkův byl znamením celému houfu odvážné luzy, aby přelezši ohradu, dostavila se na zápasiště. Běloši, černoši, mesti-cové, — žádný nemaje na sobě kus poctivého hadru, každý.pro sebe již jsa rozkošným předmětem malířské tužky, obskakovali býka a chystali se na vzácný ten okamžik, až bude upraven. A již byl. Nigr, chlap jako hora, s prsoma jako tur, mající na hlavě více vlasů nežli na těle nití, sedl si pak býku na záda, arci proza-zatím jen jednou stranou a zachytil se pevně za důkladně ze-šněrovaný provaz.
Nyní rozvázali jedno laso, pak druhé, a již stál býk na nohou. Byl to pohled věru k popukání. Býk lítal a vyhazoval zuřivě, aby se zbavil břemene, ale nigr držel se jako klíšťák a zubil se na jásající obecenstvo a obskakující ho soudruhy. Jest k tomu skutečně potřebí odvahy neobyčejné, sednouti tak divokému zvířeti na záda. Ale brzy toho měl dost. Býk se náhle zastavil u ohrady, přátelé podali nigrovi ruce, a v okamžiku byl nahoře. Vesele zabučel býk, a hnal se nyní po ostatních pánech, kteřížto kapesními šátky, klobouky atd. mnohdy velmi obratně
napodobili banderilleros. Nejvíce vynikal opět jiný nigr. Ač skoro nejmenší ze všech, byl přece nejobratnější a prováděl své skoky za hlasitého souhlasu obecenstva. Avšak pojednou rozehnal se býk, on neuhnul se dosti rychle a plnou silou přirazilo jej zvíře oběma rohy k bariéře. Býka odlákali, černoch sklesl bez sebe na zem, a obecenstvo — chechtalo se a jásalo, jako by to bylo bůh ví jak k smíchu.
Odnesli černocha, ale ostatní to neodstrašilo. Házeli po býku, chytali jej za ohon, šťouchali jej, avšak neštěstí nestalo se již žádné, až na to, že nabral jich několik na rohy, jiné že pošlapal, což vše, rozumí se, budilo vždy všeobecný jásot. Pak býka pomocí lasa zase porazili, a mezci vytáhli jej za nohu právě tak ven, jako před tím mrtvé tri jeho jeho bratry.
Byl konec, a obecenstvo živě rokujíc o tom, co bylo vidělo, opouštělo cirkus. Bylo se společností spokojeno až na espadu, a těšilo se již na budoucí neděle, na které sliboval ředitel nové dodatky, „koření" abych tak řekl k „zábavám" těm, o němžto budoucně promluvím. Na mne působilo to hrozně. Tak rafinovaným způsobem týrati zvířata a lidi, jásati při smrtících ranách, a jásati tím více. Čím více lidí a zvířat bére za své, k tomuť potřebí povahy skutečné zdivočilé, ukrutné. A v obecenstvu bylo četně zastoupeno pohlaví ženské, ano i dětí tu bylo dost. A ženy i děti plesaly a chechtaly se, když těžce raněn klesl onen černoch na zem, a když valila se z ubohých zvířat krev. Arci nedivno pak, že vzrostlým to takovou zábavou,- když již děti zvykají tomu v nejútlejším mládí.
Vyšel jsem ven všecek ustrnut. Stranou stahovali právě zabité býky, jichž maso nesmí se prodávati, jelikož jest následkem vzteklosti býkovy před smrtí nezdravé, a protož musí se dle předpisu — rozdati chudině, jíž to bezpochyby neškodí; nedaleko od toho pak ležel na trávě poraněný nigr. Oči byly obráceny v sloup a slabé jen zdvíhání se prsou svědčilo, že ještě žije. Nikomu nenapadlo, aby mu opatřil pomoci. „Nebude beztoho dlouho dělati," vymlouval se každý — věru, a nežli přišla druhá neděle, a s ní druhé představení, byl již šest stop pod zemí.
*          *
*
Don José de la Luz Gavidia, ředitel a zároveň espada společnosti, měl velké ředitelské vlohy. Každé z následujících představení poskytovalo něco nového, čím lišilo se od předešlého,
-45-
něco, co dle výpočtu páně ředitelova působilo vždy velikou zvědavost obecenstva a následkem toho velikou návštěvu,
Následující neděle dodala celé produkci zvláštní pikantnosti — dáma. „Doňa Josefa Ayala de Mejia," oznamovala cedule, „bude míti čest, ukázati slavnému obecenstvu, že není ruka ženy tak slabá a odvaha její tak malá, aby nedovedla zaraziti býku tři páry roset." Dáma banderillerem — toť něco nového, a cirkus jak by nabil.
Představení bylo, mám-li mluviti ve smyslu znalců, rozhodně lepší nežli první. Čtyři býci byli obětováni, všem zarazila doňa Josefa, nepříliš mladá více a nevalně hezká kráska v červené krátké sukni za nadšeného řvaní obecenstva dosti obratně rosety do krku, a všichni padli skoro první ranou espa-dovou. Nelze upriť, že jest v tom jakýsi arci ukrutný půvab, viděti vzteklého, ohromného býka hnáti se proti člověku, s jehož strany dostačí jediné trhnutí mečem, aby mu klesl mrtev k nohám. Meč se zaleskl, zmizel, pln krve objevil se opět v pravici espadově, býku vyrazil v tom okamžiku proud krve z úst, nohy počaly se třásti, a bez života svalilo se na zem tělo, jež před minutou ještě kypělo životem. Bouře potlesku otřásala cirkem, a se všech stran lítaly stříbrné dolary, jež espada s velikým patrně uspokojením do čepice sbíral.
Jeden z býků obdržel při vstupu rosetu právě mezi oči, býk obecenstvu věnovaný vyhazoval velké i malé pány kluky statečně vzhůru, ubozí koně byli několikráte tak důkladně nabráni na rohy, že na několik kroků odletěli neb na zem sklesli, a krve teklo dost; ale obecenstvo se bavilo, a o to se jediné jednalo.
Třetí neděle nemohla se Verakruz ani dočkati. A věru vším právem. Nejen že doňa Josefa zarážela zase rosety, ale smrtící ránu obdržel býk tenkráte s koně. Na koni sedě, rozehnal se vždy jeden z banderilleros proti býkům a píchal mečem jako řezník — jenom ne tak obratně. První tři byli pravými mučedníky, neboť až i čtyrykrátc, ano jednou i pětkráte musil ponořiti se meč do zad ubohého býka nežli klesl. Vysyčeli sice a vypískali nového espadu, avšak ten pokrčil rameny, což obecenstvo ještě více popudilo a býkům nepomohlo. Čtvrtému přál osud, padl na ránu první, a prokletému dříve espadovi hrnuty se nyní se všech stran dolary. Usmíval se. —
K poslednímu představení přichystal don José zas něco nového, podržev vše posavadní. „Rosetu vrazí býku do krku banderillero — ústy" šeptala si lepší společnost ve městě; a býk
— 46 —
obecenstvu věnovaný bude míti čelo ověšené stříbrnými penězi, jichž dostane se tomu, kdo dovede jich utrhnouti" — provolávala plna rozkoše verakruzská luza.
A věru. Po pikadorech předstoupil banderillcro, uklonil se na všechny strany a ukazoval dlouhou ozdobnou rosetu, kteráž na konci tvořila křížek, s příčným ramenem as dva palce dlouhým. Hoření část křížku vstrčil do úst tak, že raménko příční opíralo se o pysky, rozdrážděný byk hnal se proti němu, on běžel mu vstříc — skok, a býk uháněl dále s rosetou v týle. Cirkus otřásal se v základech, avšak co bylo to luze, již nemohla již dočkati se stříbrem ověnčené své kořisti? Konečně odpravili jednoho býka za druhým, a do ohrady vběhl veselý býk s dolary a půldolary na čele.
Za peníze udělá člověk vše, jest patrně zásadou mexického proletáře. Co dbáno tu výletů do povětří a ne právě jemného šlapání býkova po poražených bojovnících, z nichž nejeden s bolestnou tváří sotva k vratům se dokulhal — býk byl stále obklopen houfem penčzochtivých, jež neodstrašovalo žádné nebezpečí. Podařilo se sice některému urvati dolar, avšak pak začal teprv boj o něj, neboť nejbližší sesypali se na šťastného lovce a prali se s ním tak horlivě, ře zapomněli na býka, což arci mělo nejednou špatný následek, neboť býk vida takový chumáč před sebou, pustil se chutě do něj, a z houfu byla hnedle hromada.
Rvaní, klení, smích a jásot pojily se v tak hrozný celek, že bylo mi až nevolno. Krev a nezřízená rozkoš, smrt a srdečný ~mích — protivy to tak hrozné a přece tak úzce tu spojené vyhnaly mne takřka ven a pudily mne na blízkou „alamedu", roztomilou to asfaltovanou promenádu, palmami vroubenou, kdež krásný svět verakruzský živě hovořil o dnešním představení.
„To není nic," vyprávěla mi tam známá dáma, „ale v Du-rangu viděla jsem zápas mnohem zajímavější; zápasilť býk s kalifornským medvědem. Bylo to zvíře obrovské — vždyť jsou známi ohromnou svou silou. Pustili nejprve jej do arény. Se spokojeným bručením usadil se skoro v prostředku a rozhlížel se. V tom vrazil k němu býk. Upřel na býka zraky, vyhrabal si rychle díru a usedl, crkaje na útok. Býk, skloniv hlavu, rozběhl se, a v tom již zachřestilo to, jako když kámen láme: vrazilf mu roh do tlamy a vylomil mu celou jednu řadu zubů. Uskočil a znova hnal se po medvědu, ale tento se náhle pozdvihl a přední tlapy jeho padly býku na hlavu. Zuřivě vzpínal se býk, avšak nadarmo. Zvolna sahal medvěd dále, již zarazil se mu do krku. zoufale opíral se býk předníma nohama o zem — neodolal; nohy
povolily, tělo celé klesalo polehounku pod tíží medvědovou, až po několika minutách skleslo zcela. A mezi tímto porážením cenil medvěd zbylé mu azkrvácené zuby na nás, bručel spokojeně a vypadal, jako by se usmíval. Ach, to bylo rozkošné."
Vyprávěla to se zářícím obličejem, a haněla sice společnost dona José, ale litovala pícce, že již odchází, a vyslovila naději, že snad uspořádá ještě aspoň jedno představení.
„Jen že nevím," podotkl jsem, „co nového mohl by ještě poskytnouti, ač nepřibéře-li do programu kalifornských medvědů?"
„Inu kdo ví?" odvětila dáma čtveračivě. „Tací páni jsou vynalézaví."
Čtrnácte dní na to, když jsem se byl vrátil do Verakruzi z rozličných výletů, čtu na rozích sáhové plakáty, v nichž oznamuje don José, že poněvadž doňa Josefa a banderillcro Francisco Orostia měli vomito čili žlutou zimnici, nemohli opustiti Vera-kruz. Nyní však, ani přestáli veliké nebezpečí života a jsou již zdrávi, uspořádáno bude na rozloučenou ještě jedno, ale už jisté poslední představem. —
Věru, don José byl by hoden, státi se v Čechách divadelním ředitelem.
*          *
*
Krásná a stinná cesta vede z Medellinn, z těchto mexických „lázní" do Tejaru, farmy to, jež náleží jistému Angličanu.
Veliká pole, pokrytá cukrovou třtinou a bavlnou, rozprostírají se na břehu slušné říčky okolo dvou podlouhlých stavení, obklopených s jedné strany malým hájem kokosových palem a jiného tropického stromoví, kdežto s protějšího břehu usmívá se roztomilý lesík.
V průvodu verakruzských přátel blížili jsme se za parného odpůldne prvnímu a delšímu z obou stavení.
Před domem velká váha a mnoho ohromných balíků, jež dva nakladači dávali vždy na váhu a pak odnášeli stranou.
U váhy stála postava s krátkými vlasy a se slaměným kloboukem na hlavě, v ruce majíc Černou Štětku, kteroužto balíky znamenala. Stála za balíkem, a proto bylo lze vidět jen hořejší část těla, kterážto zdála se náležeti muži.
Blížili jsme se nepozorovaně a slyšeli již zdaleka hrozné spí-lání a klení, v němž Spančl je skoro nepřekonatelným mistrem. Nejsprostší nadávky jen sršely na oba nakladače, a hrozivě klátila
— 48 —
se ruka se štětkou v povětří. Náhle zaštěkal pes, postava se ohlédla a před námi stála — žena.
„Ah, don Frederico!" zvolala, „vítám vás; počkejte, jsem hned hotova, jen co tady domluvím!" A již zase stačil sotva jazyk, aby všem nadávkám pomohl na svět. Mezi spíláním poznamenala ještě tři balíky a pak se obrátila k nám.
„Mizerná čeládka," pravila, štětkou šermujíc, „hned bych to všechno vyhnala — diví se, že v sobotu nic nebere, když celý týden po reálech vybírá; aby hrom do chlapů!— Ale teď, done Frederico, vy míváte dobré a silné doutníky, sem s nějakými." Don Frederico sáhl do kapsy, a již ukousla špičku jednomu doutníku, zapálila a bafala.
„Tak," pravila spokojené, „teď pojďte si sednout, přinesu vám něco k pití. Pánové," obrátila se k nám, „jste mi jako přátelé Fredericovi vítáni."
Uvedla nás do slušně zařízeného pokoje, plného papoušků, dýmek, parohů a zbraní, a v pozadí s dveřmi do zahrady, a zmizela.
Hleděli jsme tázavě na Frederica. „Je to, jak vidíte, nepříliš hezká Američanka, která přišla před několika lety, jako mnohé jiné, do Verakruzi, aby tam hledala své štěstí," výpravě! duseným hlasem. „Tam přilepila se na pána tohoto statku, a od těch dob žijí zde spolu, však uslyšíte a snad též uvidíte, jak. Jmenuje se Emilie."
..Tak, zde je víno," ozvala se v tom Emilie. Služka nalila do obyčejných pivních sklenic červené víno, a postavila na stůl cukr. Emilie uvelebila se v houpací stolici a bafala.
„Frederico, vy jste vlastně nezdvořák," započala ihned, když jsme jí na zdraví připili. „Předevčírem jsem musela odejeti z Verakruzi do Tejaru sama."
„Nebyl jsem doma," omlouval se Frederico. .,Tof právě nezdvořilé.  Když tam přijedu, máte býti vždy doma."
Frederico se ušklíbl. „Vždyť máte výborného koně." „Mám." odvětila zlostne, „ale ta luza, jež mne potkávala, smála se mi."
Frederico spustil též hlasitý smích. „Proč pak sedíte na koni jako muž?"
„Máni snad seděti na ném jako nějaká evropská slečinka? Mám býti takovou buchtou, jako jsou ty ostatní? Já měla být vlastně mužem a proto korigujú přírodu. Ať žijou mužové, ale ti praví!" a sklenice stála na stole již. prázdná.
„Pánové," pokračovala po chvíli, „vy jste baby, pardon, ale baby jste přec. Vždyť nic nepijete     nuže ať žiju!"
Vyprázdnili jsme sklenice, a Emilii počaly oči svítiti. Frederico jí zase nalil.
„Fredy," zvolala pojednou, „že vy nejste mým mužem místo toho pitomého Tobbyho."
„On je vašim mužem?" smál se Frederico.
..Myslíte, když, nás Qanďák nesvázal, že nemůžeme býti dobře a šťastné spolu živi?"
„Nepochybuji," usmíval se Frederico; „ta boule na čele a ty modřiny jsou toho důkazem."
„Aby hrom do Tobbyho," zvolala vztyčivši se. „Jen si pomyslete, včera se opil tak, že nemohl státi na nohou. Víte, co dělá, když je opilý? Natluče mi! Včera mi natloukl až běda — ale má to schováno."
„Že se Tobby nestydí, tlouci ženu," prohodil uáš přítel.
„Však já mu natluču taky," odvětila Emilie. „Dnes jsem při kuráži. Včera jsem držela já, dnes může držeti on. Pojďme, podíváme se, kde je." Vyskočila, rozhlížela se bojechtivě, a prsty se jí kroutily jako drávčí drápy.
„Ukážeme pánům těm hned také připravování bavlny a cukru," navrhoval Frederico.
„Tam toho uvidí! Ale pojďte," odvětila, a kráčela napřed. Vstoupila do dveří protějšího domu, „casa blanca" nazvaného, a v tom již ozvalo se mlaskání jako slýcháme při fackování. Vešli jsme.
V síni, kdež pracoval nejnovější anglický stroj, bylo několik polonahých dělníků, kteří nenadavše se bezpochyby své paní, do se příliš nehnali. Rázná pravice Emiliina je zase povzbudila, neslýchané nadávky hrnuly se na ně, a oni, chlapíci jako skály, poslouchali a trpěli klidně vše od ženy, jež vypadala vedle nich skoro jako dítě.
„Nevíte, kde je Tobby?" tázala se pak.
„Ne."
„Však já ho najdu,"
Šli jsme do sousední síně, kdež malý parní stroj vyvářel cukr, a vstoupili do nepatrné zahrádky. Tam stál o strom podepřen muž
Byl prostřední postavy, zavalitý, silný, s obličejem zarudlým.
„Alia, tu je," zajásala Emilie. „Co tu děláš, Tobby?"
Tobby zdvihl hlavu.
„Mně je nanic," pravil bolestným hlasem.
Země a lidé XXIV.  Ze Zipadul Indie a Mexika.  II                                                     I
„Jsi ještě opilý anebo jsi již vystřízlivěl?" tázala se opatrně.
„Bohužel, už nejsem."
A sotva to vyřknul, již byla Emilie u něho, a počala tak do něho mlátit, že Tobbymu přešel záhy sluch i zrak.
„Mně — je — na — nic —" volal zajikavě.
„Však já tě napravím," odpovídala ona, a pracovala jen což. Konečně ho popadla za krk a porazila na zem.
„Tak a ted se podívejte, že má také bouli a modřiny," smála se. „Já je mám na pravo a on na levo." Nato popadla Frederica a zpívajíc, táhla ho zase do domu.
Ale my měli toho divadla již dost. Hodina, kdy vlak měl odejeti, se blížila — rozloučili jsme se tedy s Emilií.
„Budete mi vždy vítáni, pánové," volala, „přijdte zas. Škoda, že nejedete zpět koňmo, byla bych — vás — doprovodila." Poslední slova již jen zablkotala, a zvolna klesla do stolice.
Opustili jsme dům, a řekli jsme služce na dvoře zevlující, aby šla svou paní opatřit.
„E, ta je tomu zvyklá, a my také," odsekla a zevlovala dále.—
„Hezká, známost," pravil jsem k donu Fredericovi.
„Ano, roztomilí kolonisté,"odvětil on. „Pozejtří je sobota, den výplaty dělníků, a proto je dnes ve čtvrtek již na krev sužuje, aby jí z práce bez platu utekli. Nu a Tobby je také roztomilý člověk, jak jste viděli."
„Ale tak silný muž a ani se nebránil."
„To je zvláštní," vysvětloval Frederiko. „Když je opilý, tu by vše rozbil; především musí být Emilie bita. Ta stojí, nechá se mlátit a ani nemuká. Ale běda mu, když je střízliv a ona opilá. Pak drží on jako malé dítě a ona mlátí, co jí ruce stačí."
„A což když jsou oba opili?"
„Pak je to hrozné; pak mlátí oba, jeden zuřivěji než druhý, a krev teče pak po každé."-----------
Pěkná idyla, že ne?
Do Medellinu vychází pobavit se lepší třída obyvatelstva % erakruzského. Nižší třída obyvatelstva, „plebs" verakruzská, má také svůj Medellin: vesničku Vergaru, a té platí tyto řádky.
Z Verakruzi vede do severně a nedaleko moře ležící Vergary jediná kolej, po které rozjede, se vždy šest zcela otevřených a jen střechou krytých vagónů, z nichž každý tažen jest čtyřmi mulami
— 51 —
Jeden odjíždí za druhým, a žádný nemůže a nesmí se vrátiti dříve dokud nejsou všechny vozy ve Vergaře.
Jednoho nedělního odpůldne usadili jsme se v jednom z nejpřednějších vagónů a ujížděli, když vagón byl naplněn, bídnou pláží, jejížto vše umořující písek nedovedla ni jediná travina proraziti. Smutné okolí; všude bčlavý písek, jen po pravici rozpěněné vlny mořské, a na nejzazším obzoru mlhou polozakryté horstvo s lesknoucím se temenem Orizaby.
Půl hodiny prudké jízdy, a byli jsme v chudoučké vesnici, jejížto chatrné chaloupky většinou jsou na spadnuti. Okolo chalup sice zeleň, ale před chalupami samé smutné ano hrůzné postavy obyvatelů. Vergara jest strašně nezdravá, neboť leží uprostřed několika močálů, a proto vypadají obyvatelé jako umučení. Každému kouká celá nemocnice z očí. A taž se jich, proč neopustí bídné to hnízdo, a udiveně na tě pohlédnou, že můžeš i jen pomysliti, že by byli s to, aby opustili to jediné, co mají.
Uprostřed vesničky, na trochu vyvýšeném místě, nalézá se „salon". S popisem salonu toho jsem hnedle hotov. Veliká podlaha, nad tím vysoká palmová střecha, tot vše. Pod střechou tou se buď hraje nebo tančí.
V den, kdy jsme přijeli, tančilo se právě. Lidu bylo všude množství ohromné, a salon byl stale obklopen hustým houfem zvědavých, kteří divokým křikem svým a surovými žerty tanec provázeli. Na jedné půli tančilo se po evropsku, na druhé dle tuzemského mravu. Všímal jsem si hlavně tohoto. Dvě kytary a housle břinkaly monotónní árii, a proti sobě stály dvě řady děvčat, nigerek a mesticek a oddávaly se rozkošem tance zapateato. Rozkošný to tanec! Ženštiny stojí proti sobě, dupají podle hudby a otáčejí se na podpatcích. To má býti ohnivý tanec lidu, jenž má v žilách ohnivou španělskou krev! Neslyšíš nic jiného nežli dupání, a jen chvílemi ozve se jeden z hudebníků neb některá z tanečnic a zpívá bez rytmu a bez melodie monotónním hlasem nějaký verš.
„Neplač pro mne," vřeští vyzáblý kytarista, „neboť pláčeš-li pro mne ty, nepláču pro tě já."
Zase jen dupot nohou; v tom spustí jedna z tanečnic, a ostatní chápají se ihned svých kapesních šátků.
„Letí moucha, letí, nechte ji letět, ať uletí!" a děvčata vlají při tom svými šátky, jako by mouchu zahánět chtěly. Opět chvíli jen dupot, a druhý hudebník zvolna otvírá ústa a pěje líným hlasem:
„Matičko, pojd se mnou ke dráze, jsou tam čtyry panny za real, pojd se mnou ke dráze."
- 52 -
A děvčata spustí veselý smích a volají: „Pojď, matičko!"
Tak to jde stále, až hudebníci nemohou dál. Pak rozběhnou se děvčata, pátrají, kde by se mohly zadarmo napíti neb najísti, a za nedlouho svolá je zase břinknutí kytary. Večer přikvapí záhy. Hostinský pověsí na strop jedinou petrolejov ku, jež slabé jen světlo vrhá na divokou tu směsici prapodivných lidí, děvčata tančí dále, sem umí vplete se do řad jich napilý hoch, na nějž se však ihned s křikem shrnou, a v tom také pozoruješ, jak se tiskne na tebe několik podezřele vypadajících postav. Netrvá to dlouho a již cítíš, že vkrádá se ti zvolna do zadních kapes kabátu cizí ruka. Ani se nehýbáš, ale sotva se zdržíš smíchu, neboť připraven jsa na podobné případy, vyprázdnil jsi opatrně všechny kapsy a vstrčil jsi nejvýš z bujnosti do jedné nezralý pomeranč zaobalený do papíru. Najednou se ti uvolní: dva chlapi, již se na tebe tak tiskli, zmizeli náhle v temnotách i se zaobaleným pomerančem. Usměješ se spokojeně — ale V tom obdržíš ránu do zad, že se až prohneš; ohlédneš se uleknut, spatříš nČco se kutáleti po zemi — jest to tvůj ukradený pomeranč.
Těšíš se na tu modřinu na levé lopatce a rozhlížíš se dále. Ty dvě postavy, jež před chvíli zmizely, jsou tu již zase a tisknou se drze k silnému mladému muži, po evropsku ustrojenému. V tom spatříš, že se tento jako blesk obrací a jednoho z obou za prsa popadá. Rána za ranou, provázená rázným klením, a chlapík leží na zemí.
„Mál.m by mi byl vytáhl tobolku," obrací se mladík k tobě. ,,Holota! Umím s ní však zacházet." A vytáhne revolver a zkouší, je-li nabit. „Je čas k návratu."
Počal pískati písničko a odešel. Bylo již hezky tma, šel jsem tedy za ním.
U koleje čekal ohromný houf lidí na vagóny. Sotva že se objevily, již byly obecenstvem přeplněny. Jeden seděl druhému na klíně, schůdky byly plny, a i na střechu někteří vylezli. Náhoda svedla mne zase s oním mladým mužem. Oslovil mne, ale nevím, co pravil, neboť právě rozběhly se mul}', a obecenstvo spustilo takový hluk, že nebylo vlastního slova slyšet. Jásot, smích, zpěv, pískot, mňoukání, hroch tání a všechny možné zvuky ozývaly se se všech stran, a z levice znělo chvílemi šumění moře. Vagón a celá okolní krajina l>v'v pohříženy v tmu, ale četné ty doutníky mocně dýmajících výletníků dodávaly rychle se pohybujícímu vozu, z něhož vycházel tak divoký křik, příšerného rázu.
Konečně jsme byli na místě. Vagón se vyprázdnil, obecenstvo se s báječnou rychlostí rozuteklo, a já bral se tmavou cestou do
-53 -
města. Zahlédl jsem, že onen mladý muž jdi přede mnou. Zrychlím kroky, v tom zaslechnu výkřik, padne střelná rána a ozve se smích. Pospíším blíže, a mladík právě rozsvěcuje sirku.
„Jen si pomyslete," volá na mne, ,,ten darebák mne přepadl" — sirka zhasla — „u všech ďáblů — což to nechytí? — Ale dal jsem mu!" Škrtl znova, svítí na zem, a u našich nohou leží onen chlap, jejž mladý muž ve Vergaře byl přistihl při krádeži tobolky, beze hnutí.
„Má dost," pravil, a kráčel dále. „Budete tak laskav, pane, a dosvědčíte, jak se to stalo."
Slíbil jsem. Doprovodil mne domů, a druhého dne jsme šli spolu na policii. Tam již o mrtvole věděli. Zavedli protokol a za pět minut bylo vše odbyto.
„To je dobře, že jste ho hned zastřelil,'' pravil jeden z úředníků radostně. „Zbavil jste nás starého lotra a uspořil jste si tím veškeré potahování k soudu."
A zanášel do knihy: „Miguel N., mnohokráte trestaný bandita, zastřelen včera od muže, jejž v loupežném úmyslu přepadl." —
Nebylo to po prvé, co stála Vergara lidský život. Myslím však, že také ne naposledy.
*          •
Ve Verakruzi poznal jsem zajímavou osobnost. Podávám tuto její fotografii.
Kdo by byl tvrdil, že je v celém Mexiku ještě jednoho stejně obratného a dovedného kočího, jako byl Roberto, tomu by se byli všichni ti, kteřížto i jen jednou cestu z Verakruzi do hlavního města jeho vedením konali, důkladně vysmáli. Není to maličkostí, říditi IG až 18 divokých mezků, zapražených k vozu, jenž se jmenuje sice diligence, avšak není nic jiného, nežli mexické vydáni našeho většinou již v pánu zesnulého dostavníku. Držeti osmnáct otěži v nikou a říditi rachotící tu almaru na kostrbaté, vymleté a mnohdy velmi příkré cestě tak, aby ani jednou se nepřevrhla. k tomu věru zapotřebí nejen neobyčejné síly a zkušenosti, to vyžaduje i nadání, ano geniálnost kočovskou.
Roberto byl geniálním kočím, či lépe, kočovským geniem. Pyšně seděl na převvsokém kozlíku svém, úsměšně hleděl na divoká ta zvířata, jež vztekle letela dále, jakoby útěkem zprostiti se chtěla tísnícího toho řemení na těle — arci nadarmo, neboť uzdy mexické jsou strašně ostré a ruce Robertovy železné — a radostně zářilo jeho oko, když diligence, vyskakujíc přes vyční-
-54 —
vající z cesty kamení, házela sebou jako lodička na vlnách rozbouřeného oceánu. Co záleželo mu na tom, že ubozí cestující strop diligence hlavami svými otloukli; hlavní věc a největší pýcha jeho byla, že ve svém živobytí nikdy ještě nezvrhnul, a to znamená v Mexiku skutečně mnoho.
Roberto byl Irčan. Podnikatel jízdy diligencí mezi Verakruzí a Mexikem přišel také z Irska, a poněvadž znal odtamtud Roberta, psal si pro něj, neboř i v Irsku druhého Roberta nebylo. Irčané požívají v Americe prabídné pověsti: co Irčan, to ochlasta a sprosťák. Roberto však v ohledu tom byl a nebyl Irčanem. Chlastal sice tak, že z opice nevyšel, avšak nikdy nebyl sprostým; lil do sebe nejsilnější lihoviny tak nemírně, že zdál se býti bezedným, avšak nikdy nezapomněl se tak, aby stal se neslušným. V Americe panuje nepříjemný zvyk častování. Jakmile se dva seznámí, častují se vespolek, až nemohou státi na nohou, a Roberto dovedl i padesátkrát po sobě přijmouti nabízený „trunk", aniž by bylo lze pozorovati nejnepatrnějšího kolísáni. Že pak jej častovali rádi, vyplývá již z toho, že budila obdiv všeobecný okolnost ta, že nelze jej tak opíti, aby bylo opilost na něm viděti. Co sázek prohráno na neocenitelnou tuto vlastnost Robertovu, co hádek povstalo k vůli ní! A Roberto byl při tom šťasten. Píti bylo jeho slastí, zadarmo píti jeho ideálem, a poněvadž pil pořád zadarmo, mohu směle říci, že žil v samých ideálech. Protož žádný div, že nos jeho za těch třicet let takové neúnavné činnosti zrudl tak, že zářil více nežli slavný, sněhem krytý mexický vulkán Orizaba, když spočinou na něm první krvavé paprsky vycházejícího slunce.
Avšak nejen s opicí měl Roberto štěstí, on je měl i vůči ban ditům. Mexiko se bandity jen hemží, nu a že diligence byla vždy a je podnes zamilovanou jich hračkou, rozumí se samo sebou. Vždyť byla a je diligence ráda, přepadnou-li ji na jedné cestě jen jednou; staneť se jí to zhusta několikráte. Roberto byl ncsčíslně-kráte přepaden, avšak mimo dvě kule, jež mu jednou zabloudily do těla a z kterých se vylízal, vlastně vypil zase brzy nestalo se mu nic nepříjemného. Co záleželo mu na nějaké té kuli, ta pýše jeho nemohla ublížiti; avšak pojednou přihodilo se mu něco, co jej zabolelo hrozně, něco, co jej trápilo až do smrti, co ztrpčovalo mu i tu nejkrásnější opici.
Jednou přijela z hlavního města do Verakruzi vznešená jakás osobnost, tuším že nějaký ministr, a odbyvši své záležitosti chystala se k návratu. Podnikatel jízdy chtěl ukázati sebe a do-
vednost Robertovu, a zavolal si ho tudíž den před odjezdem. „Roberto," pravil, „zítra pojedeš s ministrem."
„Dobrá," odvětil Roberto lhostejně, a šilhal po láhvi výtečného koňaku, z něhož mu „pán" vždy naléval, kdykoliv jej k sobě povolal.
„Pan ministr," pokračoval pán, „musí poznati, jak dovedli jsme zaříditi a zdokonaliti jízdu odtud do hlavního města."
Roberto kýval spokojeně hlavou. „Pozná také!" prohodil rozhodně.
,„K tomu však," pravil zvýšeným hlasem nyní pán, „je zapotřebí, abys byl zítra střízliv."
Roberto zbledl jako stěna a hleděl uděšeně na podnikatele. „Já, pane?" zvolal pln ustrnutí.
„Ano, ty."
„Pane, nežádejte toho ode mne!"
„Musíš mi to udělat k vůli, milý Roberto!"
Zoufale hleděl Roberto na svého pána, jehož prosba jej dojímala. „Nemohu, pane," zaštkal, „já jsem se v ohledu tom příliš rozmazlil a nemám tolik síly, abych —"
Podnikatel přistoupil ke skříni, kdež, jak Roberto věděl, visely jeho zbraně, otevřel a vytáhl — čtyry láhve nejjemnějšího francouzského koňaku, onoho, na nějž se Roberto vždy těšíval, a postavil je na stůl. „Roberto," zvolal jemně, „tyhle čtyry jsou tvé, budeš-Ii zítra střízliv."
„Pane, tu je ruka!" zajásal Roberto a odešel. —
Ale jak mu bylo téhož večera a téže noci! Usadil se doma, poručil odnést všechny lihoviny, jež měl v zásobě, a se slzou v oku dával ženě rozkaz, aby ho zavřela a neotvírala, i kdyby prosil, a nedala mu ničeho, i kdyby vše ve světnici rozbil. A jak to jím trhlo, když přiběhli uděšeni z hospody, proč Roberto nepřichází, zdaž snad neumřel?
Avšak komu čest, tomu čest. Roberto sice proklel ministra, pána, sebe, svůj slib, ženu, celý svět a všechny ty ostatní, avšak dostál slovu. Druhého dne lezl na kozlík střízliv.
Celá Verakruz se sběhla, když se to rozneslo.
Diligence vyjížděly z Hotelu de las diligenzas několikráte již zmíněného na kostrbaté dláždění městské. Se zuřivým a nešťastným obličejem vyjížděl Roberto ze vrat, a udiveně hleděl na obecenstvo, z něhož ozývaly se výkřiky: „Věru, takhle nevypadal nikdy!" V tom však prudce zahnul za roh, a prásk! — diligence ležela i s panem ministrem v blátě.
Roberto třásl se jak osyka. Obyčejná jeho energie a odhod-
lanost byly ty tam, a žádný div, vždyť nebyl dnes svým. Stál tu jako zahanbený školák.
Zuřiv přiběhl pán. „Člověče," /volal, ,,eos to učinil?"
„Pane," naříkal Roberto, „proč jste mne nenechal v mém obyčejném pořádku — tohle by se nebylo nikdy stalo." —
. Zdvihli diligenci a ministra, otřeli oba, a bylo po malé mrzutosti zas dobře. Avšak Roberto nemohl na tuto svou hanu zapomenouti; byloC to největším neštěstím, jež ho kdy potkalo, neštěstí to způsobila střízlivost, a proto na tuto lak zanevřel, že se s ní ani na smrtelném loži nesmířil.
Zemřel právě v dobu, kdy jsem byl ve Verakruzi. Doprovodil jsem ho ke hrobu, a umínil jsem si, že památku jeho musím zachovati.
Což jsem tímto učinil!
*          *
*
V Mexiku je mnoho věcí, kteréžto cestování, zvláště cizinci Velice zpříjemňují, na př. nedostatek komunikace, mizerné cesty, nebezpečné podnebí, množství hmyzu atd. Avšak největší radost působí mu zajisté panující lam vzorná osobní bezpečnost.
Jel jsem drahou z Verakruzi do hlavního města Mexika. Jeden ■ civ vagón byl naplněn vojskem — patrně jenom náhodou, myslil jsem s počátku. Přijeli j „nie však na první stanici — tam stálo oddělení kavalerie, na druhé nejinak, na třetí též, ano i na každé následující, a mimo to byl také každý z vlaků, jež jsme potkali, provázen oddělením vojska jako my. Nyní přestal jsem arci považovali všechno to za pouhou náhodu; ale teprve v hlavním městě dostalo se mi dostatečného vysvětlení. Dráha zmíněná byla v celosti své dne 1. ledna 1873 odevzdána obecenstvu, a během tří prvních měsíců, tedy až do konce března, bandity přepadena po třikráte. Tlupa as 60—70 jezdců zastavila vždy vlak bud vytržením kolejí neb jiným způsobem, a kdežto jedno oddělení hotovo bylo, potlačiti se zbraní v rukou všechen odpor, bralo se druhé od vozu k vozu, od cestujícího k cestujícímu a sebralo, kde co bylo. Na to vyskočili všickni na kůň a opatrně zmizeli. Třikráte v tak krátkém čase. to bylo i Mexičanům příliš mnoho. Opatřili kdy vlaky řadovou eskortou, a zařídili na ka/dé stanici oddělení dobrovolníku, lidí to z okolních statku, kteří v případě přepadnutí by ihned loupežníky pronásledovati se jali.
Tof první příjemné překvapení, jež na cizince čeká; Sprová-zeno bývá ovšem dobrou radou, nebrati na cestách s sebou nikdy
— 57 —
hotových peněz, nýbrž toliko poukázek. Avšak jiná věc. je ještě pěknější. Neboť ani za mák lepší nežli v divokých lesnatých horách, jimiž jde dráha, není bezpečnost před loupežníky ve městech, ano i v samém hlavním městě Mexiku. Ubytoval jsem se po příjezdu svém v elegantním hostinci, jenž jest v nejživější ulici, v životní lo tepně mexického obchodu nedaleko hlavního náměstí. Ihned upozornil mne a přátele mé správce hostince, abychom, pujdeme-li večer do divadla, při návratu šli hned s vytaženým revolverem, poněvadž prý by se nám mohlo snadno státi, /e nebudeme míti více času teprve ho vytáhnouti. „Požádá-li vás někdo zdvořile za tobolku, střelte ihned," koncil své otcovské napomenutí; ,.neboť jen ten vyhrál, kdo dříve střelil."
Ve Verakruzi radili nám ještě rázněji. „Sejdeje-li se s takovým pánem, střelte ihned, avšak tak, abyste jej zabili nadobro," kladli nám na srdce, „neboť jen tím máte vše odbyto. Poraníte-li jej pouze, múze se vám snadno státi, že vás odsoudí k placení doživotní pense, poněvadž učinili jste ho „k práci   neschopným".
Ilustrací k radám těmto nescházelo. Tu nalezli pul hodiny za Verakruzi mladého kreola, jenž nesl dělníkům sobotní mzdu, 100 pesos, s podříznutým krkem. Druhého dne zase přepaden evropský obchodník, vracející se as o í). hodině z večera domů, třemi chlapy, z nichž jednoho zastřelil; brzo na to opět zastřelili časně z rána 11 banditů—a nikdo si toho ani nevšimnul, jako vůbec nikoho nevyrušují ze stoické chladnosti nesčíslné zprávy o loupežích, jichž se v denních listech jenom hemží. Čte a zapomíná se to, jako věc, na které nezáleží.
Nejhůře v tom byly však a jsou posud přece jen mexické diligence, nejoblíbenější to předměty něžné pozornosti všech banditů. Dráha jde pouze z Verakruzi do hlavního města a do Puebly; veškeré ostatní spojení, pokud vůbec nějaké jest, zprostředkuje diligence. Ta vyžaduje — mimochodem řečeno — kočího, jakým dovede býti jenom Mexičan. U voje zapraženi jsou dva nu-zci, před těmi čtyři, tři, zase čtyři a opět tři, tak že bývá jich obyčejně Hi—18, počet to, jenž byl u verakruzských diligencí tím nutnější, poněvadž cesta do Mexika jest náramně příkrá. Jen mezci u voje zapražení jsou tahání naučení, ostatní jsou obyčejně ještě polo-divocí. Když po dlouhém namáhání jsou konečně vpraveni do nezvyklého toho řemení, musí je držeti několik silných mužů tak dlouho, až vůz je docela v pořádku a k odjezdu připraven. Kočí, uvelebiv se pak na vysoký kozlík, bére do obou rukou otěže všech 16—18 mezků, vedle něho sedá si kluk s košíkem, ti, kteří dosud divoké mezky s namáháním byli drželi,  pustí  je konečně, uska-
jíce rychle stranou, a jako vítr uhání teď diligence s kopce, do kopce, přes kamenitou, vymletou cestu stejně jako přes cestu dobrou. Běda diligenci, která ztratila kolo — na zastavení není pomyšlení, leč by přední mezky postříleli. Stalo se nejednou, že některý mezek klesl. Ploužili jej tak dlouho po zemi, až řemení se zpřetrhalo.
Samo sebou se rozumí, že by k pohánění lenivějších mezků nestačil ani sebe delší bič; předních řad by kočí sotva dosáhl. A kdyby konečně stačil i bič, nestačily by kočímu ruce, jež musí obě dosti namáhati, aby jen udržel otěže — a třetí ruky pro bič nemá. Mexický ostrovtip pomohl si tu velmi jednoduchým prostředkem. Pravil jsem, že vedle každého kočího sedí kluk s košíkem; kluk tento jest živým bičem. Na každé stanici nasbírá do svého koše kamení, a ochabuj e-li některý mezek, mrští po něm kamenem tak obratně, že trefí tělo jeho, kdekoliv si byl umínil.
Jak je ubohým cestujícím při jízdě takové, dovede si každý snadno představiti. Vůz je zcela obyčejný, nepolštářovaný, primitivní dostavník, a ubozí cestující lítají sem tam, div že jej nerozbijí. Mnohem větších rozkoší, než cestujícím, poskytuje mexická diligence  ovšem  loupežníkům.   Přepadnutí  takového  vozu  jest věc poměrně pohodlná, jednoduchá.  Nejdříve dlužno zastřeliti přední spřežení (po případě i kočího), aby povoz ve své rychlé jízdě se zastavil. Pak se drancuje.  Ke cti mexických banditů musím však podotknouti, že se to děje se vší možnou zdvořilostí a způsobností, kteréžto vlastnosti  vůbec jsou pěknou stránkou národní povahy Mexičanovy, a ani tenkráte ho neopouštějí, když se byl věnoval banditství. V ruce maje natažený revolver přistupuje k vozu šetrně — aby se dámy nelekly, — a prosí co nejdvorněji cestující,   by laskavé vystoupili a neobtěžovali si odevzdati mu vše, co vůbec mají. Nebrání-li se nikdo — a Mexičan nebrání se skoro nikdy — odbývá se všechno v nejkrásnějším pořádku, aniž by se prolila jediná kapka krve. Každý dá, co má, načež musí se položiti jak je dlouhý na zem, obličejem dolů, aby bandité mohli nepozorováni zmizeti v několika okamžicích.   Výjimka z tohoto pořádku stává se jen tenkráte, má-li některý cestující příliš málo při sobě. V Mexiku jsou lidé praktičtí; každý, kdo musí cestovati, bére s sebou jen několik dolarů a ty odevzdá pak ochotně banditům, když tak pěkně a zdvořile za to prosí. Avšak ncmá-li nic více než 2—3 dolary, vezmou mu je sice také, ale — natlukou mu za to pořádně. A tu dozajista si po druhé vezme o něco větší sumu na cestu.
Jsou-li bandité zdvořilými již vůči mužským — pakli jim tito
jenom neodpírají, čeho si byli práh — musí býti dvojnásobně galantními vůči dámám. A je-li dáma náhodou mladá a krásná, přepínají někdy svou zdvořilost a galanterii tak přílišně, že na př. manžel, je-h právě přítomen, musí se ovšem státi velice žárlivým, a někdy docela i na hlavní zásadu všech přepadených zapomíná, kterážto zásada zní: nebraň se! V takovém případě mají bandité jednoduchý prostředek; přivazují žárlivého k nejbližšímu stromu.
Ostatně nesmíme mysliti, že by snad bandité mexičtí neměli žádného svědomí. Stýská-li si „obraný", že daleko jest ještě cíl jeho cesty, že musí přece na nejbližší stanici také jísti a píti, pak vrátí mu velkomyslný bandita, jenž právě kapsy jeho vyprázdnil, ochotně dolar. Ale jak mrzce zneužívá někdy nevděčný svět této šlechetnosti srdce banditského. Stává se totiž, že spekulativní hlavy opatřují si na cestu peníze falešné, odevzdávají je ochotně loupežníkům nic zlého netušícím, a žádají pak, aby jim přece něco bylo ponecháno navečeří nebo oběd; obyčejně dostává pak cestující místo svých falešných dolarů dolary jiné, dobré.
Každá diligence může tomu býti velice povděčna, pakli ji na celé cestě přepadla toliko jedna banda. Někdy stává se však, že se vyskytují dvě bandy současně; pak o „právo" vyloupení buď zuřivě spolu bojují, neb zcela mírně — losují. Byla-li nějaká diligence již jednou oloupena, a přepadá-li ji pak banda druhá, s onou první v nepřátelství žijící, je to pravé štěstí pro cestující; neboť pak ujme se jich banda poslední dozajista již ze zášti k bandě první. Podobně má se to i s jednotlivými pocestnými, jimž někdy nepřátelství mezi loupežníky poskytuje znamenitou ochranu. Tak přišel kdysi cestující do vísky, kdež právě byla v hospodě tlupa banditů. Prchnouti již nemohl, vyptal se tedy vesničanů, kteří ho byli varovali, jakého jsou lidé ti smýšlení. Řečeno mu, že jsou velmi bigotní a že na život a na smrt nenávidí jinou bandu, která jim v sousedstvu dělá konkurenci. Zaměřil tedy rovnou cestou do hospody a nalezl tam as 9 osmahlých chlapíků hrajících rozumí se v karty. Pozdravil — poděkovali slušně, žádal za dovolení, aby si směl přisednout — přivolili. Objednal si kuře pečené — avšak nikdy nejedl prý s tak bídným apetytem. Mezi jídlem počal rozprávěti, rozhovořil se o panence Marii a o všech svatých, prohodil sem tam nějaký bolestný vtip a tázal se konečně, je-li v krajině té bezpečno.
„Máte mnoho peněz?" tázal se kvapně jeden z hráčů.
Studený pot mu vyvstal na čele, ale přece nutil se do smíchu.
„Peníze?" pravil, „ne, těch nemám, ale mám krásné mapy,
— 60 _
pánové, mapy slavného Coltona — nekoupíte? Jsou výtečné a ne drahé, cestuji s nimi."
Všichni přítomní vypukli v hlasitý smích, a jeden z nich ho ujistil, že v krajině této je velmi bezpečno a že může bezstarostně se vyspati. Druhého dne mu řekli, kdo jsou, a čtyři ho vyprovodili hezky daleko, aby mu sousedé nic neudělali, kteřížto prý jsou náramně „sprostí".
Mnohdy najímají si cestující ozbrojený průvod. Není to však vždy radno; alespoň stalo se již dosti často, že průvodci sami cestující okradu a oloupili. Ano v hlavním městě varovali mne přímo, abych se nikterak nevydával na Popocatepetl, poněvadž prý tamější průvodci cestujícího s uzounkých horských stezek sami někdy vrhají do propasti, aby ho mohli oloupiti, a vymlouvají se pak, že spadl vlastní neojjatrností. —
Zdá se, že bohyně honby Diana nepožehnala šťastnou tu kolébku, v kteréžto ztrávil jsem spokojeně — tak aspoň myslím —■ první dobu mizerného tohoto života, sice by byl ze mne lepší myslivec. Proč bych neřekl upřímné, Že mnohem raději srnce, zajíce, koroptve, bažanty atd. jím nežli střílím, když je to pravda. A je to také lepší, neboť bez namáhání ve vší pohodlnosti „trefí" člověk arci jen vidličkou, ale za to vše, co chce, třebas ty nejlepší kousky, neschvátí se a nemůže udělati patronu všech katolických myslivců, svatému Hubertu ostudu, jakou jsem udělal mu v Mexiku já.
Na stráni dosti příkrého pahorku v okolí Verakruzi byl jsem jednoho dne na čekání. Slunce počalo nehorázně pražiti, jelen nepřicházel, vlezl jsem si tedy zcela jednoduše pod stinnou krovinu, kteráž tak starostlivě roztáhla nade mnou ochranné své větve, že jsem — svatý Huberte, odpusť — sladce zdříml. Pojednou se probudím a zahlédnu jelena jako krávu, an kráčí pomalu as deset kroků okolo mne, a posměšně se ohlédnuv na krovinu, jež mne kryla, mizí v houštinách, kteréžto na návrší se rozprostíraly. Vyskočil jsem arci ihned a popadl ručnici; ale kde byl jelen, než doběhl jsem temene návrší! Přál jsem mu sice kus toho bídného života, jejž patrně jen „náhodou" ubránil zkázonosnému mému olovu, neboť takový ubohý jelen na tom světě nic jiného nemá; ale co úsměšků jsem snésti musel od ostatních myslivců, kteřížto přes všechno horko ani se nepohnuli, aby jelen jen přišel,
a přece ho nezhlédli, o tom bych mohl zpívati celé žalozpěvy, kdybych vůbec také zpívati uměl.
Avšak vše to nevadilo, že jsem uvítal s jásotem návrh krajana, jejž jsme ve Verakruzi nalezli, abychom šli střílet kajmany. S mizerných koroptví, králíků a zajíců, jimž jsem někdy v Evropě arci bezdůvodný naháníval strach, přijíti na amerického bratra afrického krokodíla, vyhlídka taková rozplamení zajisté každého, i když nenáleží k potomkům Nimrodovým.
Okolo páté hodiny odpoledne vyjeli jsme jednoho dne koňmo do Bocca del Rio, vesnice to as dvě hodiny od Verakruzi vzdálené. Rozkošná, úzká a klikatá cesta, hustě zelením překlenutá, vede stále krásným mladým lesem a uchvacuje vonným vzduchem a čarovným svým životem. Zvolna jen jeli jsme dále, byloť nám líto, pobídnouti koně a proto dorazili jsme do Boccy za úplné tmy. Zaměřili jsme k jistému Francouzi, jenž za příčinou honeb na kajmany zařídil si hostinec pro myslivce, neboť nutno vyplouti na cestu časně z rána. Avšak osud nám nepřál. Francouzovi se to nevyplácelo, zavřel tedy před krátkým časem, a nám nezbylo, nežli ohlédnouti se jinde. Jakýsi mestic nabídl nám kůlnu, v níž přechovával náčiní koňské, vůz a podobné věci, postavil tam čtyry polní postele, dal nám ryby a vejce s rejží k večeři a poslal nás spal.
Zažil jsem na cestách svých mnohou příjemnou noc, ale ta-hleta byla také velmi pěkná. V jednom koutě kůlny byla kachna s kačaty, reptající neustále bezpochyby k vůli našemu světlu; v druhém roztahovala kvočna křídla svá nad četnými, pípají-jícími kuřaty; pod mou postelí chlácholila čubka bohudík jen jediné své štěně, kteréž neustále pištělo; a nad námi po trámech procházeli se škorpioni, jež jsem tu po prvé spatřil ve společnosti našich starých milých přátel: pavouků a švábů. Ale nejen to, po posteli lezly štěnice, okolo světla bzučeli moskytové — věru krásnější společnosti nemohli jsme si přáti. Rozumí se, že nebylo na spaní ani pomyšlení. Leželi jsme ustrojeni a krátili si chvíli rozličnými výlevy svých citů. Konečně uhodila třetí a již jsme byli připraveni. Každý popadl dvojku, revolver a — nízkou stoličku bez lenochu a šli jsme.
Na břehu dosti široké řeky, tuším že Cotastla nazvané, jež několik set kroků doleji vlévá se do moře, očekávala nás indiánská loďka, as dvacet kroků dlouhá a ne celé dvě stopy široká. Loďky takové jsou zde všeobecně v užívání a tesají se z jednoho kmene. Rozestavili jsme své stoličky, jeden usadil se za druhým, a s napomenutím veslujících Indiánů, abychom střežili se všeho
- 62 -
pohybování se, poněvadž by mohla loďka se překotiti, jeli jsme napříč proudu do laguny, jež po pravém břehu řeky s touto splývá. Tma byla posud jako v pytli. Ze zdáli ozývalo se silné šumění moře, a před námi metaly oblaky blesk za bleskem, ale bez hromového průvodu.
Nejeli jsme dlouho a spustil se ohromný liják. Měli jsme arci gumové pláště a stáhli jsme kapuce přes hlavu, ale v kocábce bylo brzy vody po kotníky a proto as po půl druhé hodině nezbylo než přiraziti  ke   břehu.   Indiánská  chaloupka na pobřežní  mýtině, jejížto obyvatelé právě chystali si prostičkou svou snídani, poskytla nám ochranné své střechy po celou dobu, co liják trval. Konečně, když se zdařilo prvním paprskům slunce proraziti hustý ten závoj mračen, mohli jsme jeti dále. Vybrali jsme vodu z loďky, a Indiáni započli opět svou práci, k níž je vedle obratnosti také zapotřebí opatrnosti, aby žádný hluk neupozorňoval zvěř na blížícího se nepřítele. Laguna je jako široká řeka, jež místy se rozstupuje v ohromné basény, má slanou vodu a tak rozkošné břehy, že člověk, jenž po prvé cestu tu koná, skoro zapomene stříleti po četných ibisech, volavkách, holubech, orlech atd. S počátku je stromoví tak vysoké, že vypadají břehy jako skály, porostlé hustým zelením, kteréžto zdání  podporuje neobyčejná hustota stromoví, pro kterouž není možno dostoupiti břehu. Dále pak je stromoví  nižší  sice,  ale neméně  krásné.  Stromy sahají daleko přes vodu, dotýkajíce se buď těsně větvemi svými povrchu jejího, neb tvoříce nad ní příjemnou střechu, pod nížto možno v krásném chladu s loďkou projetí; aneb vysílají tak husté pletivo silných kořenů, jež v jemných obloucích do vody se zahýbají, že pln obdivu  hledíš na rozkošnou tu hračku přírody.  Na některých místech je přístup ke břehu, loketní, chumáčovitou travou porostlému, velmi pohodlný, a na místech těchto rozšiřují se ohromné basény skoro v malá jezera.
Pojednou zahlédli jsme na několik set kroků něco bílého ve vodě: zaměříme k tomu, lámajíce sobě hlavy, jaký to as pták, avšak pták se nehýbal. Přirazíme až k němu — arci nemohl se hýbati, neboť to byl mlaďoučký, as čtyry stopy dlouhý kajman, do polou uzraný. Některý hladový strýček snědl ho půl k snídani, a břich, jenž jest u starých žlutý, u mladých bílý, vynikaje z povrchu oklamal i zkušené naše Indiány.
První tento kajman, jejž jsme spatřili tam, kde je domovem, naladil nás jaksi trochu elegicky. Bylo nám ho líto, že tak hanebně musel skonati za nejkrásnějších „dnů své mladosti". Ale záhy objevovali se, arci v patřičné vzdálenosti, jiní, již přerychle
— 63 -
plávajíce, málo jen poskytovali příležitosti k útokům. Bystrého oka jest k tomu třeba, spatřiti jej třeba na několik set kroků.
Voda jest nepohnuta, a jediné dva rychle ubíhající černé body, vypouklé to jeho oči, prozrazují svého pána. Avšak tu střeliti jej jest velmi těžko. Jeť bezpečná rána jenom okem neb pod nohami tam, kde vystupují z těla, a to na takovou dálku takřka
nemožno vyměřiti.
Zcela jinak to vypadá, napadneš-li jej na břehu, kamž vychází velmi rád, aby se slunil. K tomu musí být jediné zřetel myslivcův obrácen. Jeli jsme tudíž tiše podél břehu a napínali zrak. Pojednou ukázal jeden z Indiánů mlčky na břeh. Stromoví bylo tu zcela řidké, as 8 stop vysoký břeh tvořil slabý svah, a na svahu tom odpočíval kajman hlavou obrácen nahoru, tak Že konec těla byl od vody as na stopu vzdálen. Dvě tempa veslem přiblížila nás na dvacet kroků, z několika pušek zablesklo se jednou, po druhé, a s hlavou, mezi očima takřka úplně rozbitou počal se kajman nyní namáhati, aby dosáhl vody. Omamující zápach mošusový rozlil se po celém okolí. Kajman šlehal silným svým ohonem, krev hrčela po svahu, činíc jej okluzkým, nohy povolovaly, náhle dosáhl ohon vody, tato počala stříkati na všechny strany, a nežli propracovali jsme se větvemi, jež nad vodou se táhly, sjel pojednou kajman do laguny a neobjevil se více. Toť největší vada při ráně, kteráž nejdouc okem neb pod nohou, jej okamžitě nezabije. Kajman sjede ke dnu, zakousne se do vodních rostlin, a zůstane tam tak dlouho, až dodělá. Pak vyplave mrtvola jeho na povrch.
Ale tak, jak nám byl první tento vzácným, tak zevšedněli nám kajmani průběhem další honby. Devět hodin pluli jsme rozkošnou lagunou, a každou chvíli nalezli jsme jich někdy i několik na břehu. Mnohému podařilo se arci s důkladnou ranou utéci, avšak nebyl každý tak šťasten. NěkoUk mrtvol, z nichž jedna střelena byla okem, plavalo po vodě, všetečně ohledáváno četnými kajmany, kteříž se zajisté divili, co as ti bratři jejich vyvedli, že byli zastřeleni. Neboť v praktickém Mexiku, kdež stojí libra prachu osm zlatých stříbra, málokdo mimo cizince pouští se do tak nevděčné honby. Co počíti s kajmanem?
Na konci laguny je piscina velmi zajímavá. Slunce se o ni opírá, a na sta kaj manu až i na 16 stop dlouhých slum se tu a skáče o překot do vody, jakmile ohlásí se blížící se loďka nějakým šramotem neb ranou. Piscina vypadá jako bys rozházel po ní klády; střel do nich, klády oživnou, a za několik minut je piscina prázdna.
— 64 -
Honba na kajmany není nebezpečna leda, když překotí se loďka, a myslivec padne do vody, takže nucen je plavati ke břehu. Pak muže snadno přijíti kajmanu „na zoubek", a ty vydají; j sou f kulaté i špičaté, a vidci jsem nejednu tlamu loket dlouhou.
Tolik hodin částečné v slunci a stále v napiaté pozornosti, zemdlí nesmírně. Vrátili jsme se tedy a zastavili v rybářské chatrči na břehu. Posnídali jsme pod košatým mangem po myslivecká, pak, poněvadž nebylo karet, hleděli jsme též po myslivečku si odpočinouti. V chaloupce, sestávající z několika netesaných kmenů, rozřezaným mladým bambusem propletených, a kryté listy z cukrové třtiny, roztáhl nám rybář Indián rohožky u obou dveří, práh sloužil za polštář, a rozmazlení Evropané spali na té indiánské ,,posteli" výborně.
Zpáteční cesta byla rozkošná. Za noci vrátili jsme se do Boccy, kdež následkem odlivu mořského nemohli jsme pro | ísek z laguny do řeky. Museli jsme vylézti a strkat lodičku pískem. Pak to "šlo.
Hostitel očekával nás již s večeří, a teprve nyní poznali jsme krásnou jeho dceru, jež nám ji připravovala. Pojedli jsme, nabídli jí doutník, stiskli jí ruku, poděkovali za přičinění její, což přijala s uzarděním a jeli jsme domů.
Krásná jízda. Úzká ta překlenutá cestička v lese, temná, /.<■ dlaně před očima nespatříš, je tichá jako hrob, sem tam mihne se ohnivý cucuio, kůň, jemuž pustíš uzdu, kráčí zvolna ale bezpečně, a jezdec, kolíbán jemně, upadá v sněm. Jeden sní o těch, kteří mnoho tisíc mil jsouce vzdáleni, jeho snad právě také vzpomínají, jiný honí se v myšlenkách za kajmany, a třetí je v duchu třeba — u té krásné mesticky, Jesusity,*) jež nám večeři připravovala. -------
As za týden navštívila nás doňa Jesusita ve Vcrakruzi. Tázala se, nepřijdeme-li brzy zase na kajmany.
Proč bych neřekl, že jsme slíbili a brzy zase šli? —■
*
*
Kdo chce poznati Mexiko se všech stránek, nesmí obmeziti se pouze na krajiny, kam doveze jej dráha. Pozná způsobem tím arci mnoho: velkolepé horstvo, jež nese na temeni svém vysočinu mexickou; skvělé, světoznámé vulkány sněhem pokryté; zajímavá města; pozná kreola, mestice a částečně i mexického Indiána ;
*) Cti: Chesnsita.
nahlédne do poměrů, jež novostí svou ho právě tak překvapují, jako zpustlostí a hnilobou svou odpuzují; zří bohatství, jakéhož uštědřila příroda málokteré zemi, ale vidí vše to přece již dotknuté cizími vlivy, vše s jakýmsi cizím již, třeba i jen částečným nátěrem.
Kdo však chce poznati přírodu v plné její neporušené divokosti, kdo chce poznati bezprostředně život ubohého Indiána tam, kde jest jen mezi svými, musí nevyhnuteně vylétnouti do krajin, kamž bídná a nejistá komunikace málokterého cizince zanese.
Arci nutno počítati s mnohými faktory při výletu takovém, jenž čtrnácte dní až tři neděle pohltí snadno. Výletník nesmí zapomenouti na nemoci, jež podnebí snadno přivádí, a proti nimž v divokých krajinách těch lékařské pomoci nenalezne; on nesmí zapomenouti na osobní nejistotu, jež v Mexiku vůbec panuje, a musí býti připraven na tělesné útrapy, jež dovede snésti jen ústrojí skutečně otužilé. Z četných cizinců, v Mexiku za svými obchody se honících, málokdo odhodlá se k výletům takovým; zdáf se jim příliš vysokou cena, jíž musí se poznání ono zakoupiti, a proto zrazováno nám se všech stran dútklivč, abychom výletu nechali. Ale byli jsme v Mexiku, věděli jsme, že po druhé se tam sotva dostaneme, a proto nedali jsme si úmysl svůj vymluviti. Laguna Catemacská, kterážto vyhovuje skvěle v každém ohledu požadavkům výše zmíněným, stala se cílem našeho putování.
Jednoho nedělního rána o půl čtvrté, za úplné ještě tmy, seděli jsme již na koních. Bylo nás několik, a vůdci celé výpravy byli: roztomilý krajan, jejž nalezli jsme v Mexiku, p. Kählich, a jistý Francouz, don Pedro, jenž ztráviv v Mexiku přes 15 roků, stal se již takořka Mexičanem. Pod jménem „Pedro el cazador"*) znají jej v celé zemi. Don Pedro je všechno: výtečný myslivec, výtečný jezdec, výtečný kuchař a při tom duše tak upřímná a věrná, tak oddaná a spolehlivá, že nalezneš podobných jen mezi severoamerickými trappery v románech Cooprových.
Vypadali jsme hrůzně. Na hlavě ohromný slaměný sombrero, jenž chrání proti slunci i proti dešti, na těle jen oxfordská košile, lehké spodky a vysoké boty s velikými mexickými ostruhami, za pasem revolver, po levém boku pádný nůž mexický, ma-cheta, po pravé straně sedla, v pouzdru, dolů visícím, dvojka, a k sedlu vzadu přivázán plátěný vak s trochou prádla, gumový plášť a plaid. Po obou stranách sedla konečně dlouhé tašky z tigřiny,   „vaquerillos",   v nichž všelijaké  zásoby a prášky, a
•)  Pedro  myslivec. Zemi a Udí ■■■•   XXV. Ze Zapadni Indie .1 Melika II.                                   5
— 66 -
vpředu, koni přes krk s obou stran visíc, mexická „calzonera", kožené to spodky s dlouhým vlasem, jež navlékají se v čas nepohody. Kůň můj musel o něco více nésti nežli ostatní. Hodlal jsem totiž sbírati motýle, a protož vězelo v mých vaquerillos několik k účelu tomu již upravených bedniček od doutníků a síťka, již jsem si sám byl urobil. —
Verakruz ještě spala, když vyjížděli jsme z brány a brali se mladou lesinou do městečka Bocca del Rio. Bohatá rosa ovlažila stromoví, a vše lesklo se okolo nás, jako by démanty to poseto bylo, když slunce rozlilo první své paprsky po nízkém pomoří. A paprsky ty vzbudily zároveň v lesíku rozkošný život. Sem tam mihla se přes cestu srna, nesčíslní pestří ptáci vítali s jásotem den, chvílemi ozval se ostrý výkřik některého dravého ptáka, a zvolna se batolíce, počali krásní, ale líní motýlové svou denní pouť.
Za dvě hodiny byli jsme v Bocca del Rio, přejeli v kocábkách dosti širokou řeku, kteroužto museli koně přeplavati, a pak započalo putování, jež dalo nám již trochu poznati příjemnosti výletů v Mexiku. Sjeli jsme na břeh mořský a na písčině, bujnými vlnami stále omývané, kdež jedině široký klobouk poskytl nám trochu stínu proti palčivým paprskům slunce, jeli jsme po celých šest hodin. Uleknuté uskakovali s počátku koně, kdykoliv rozlila se zpěněná vlna po cestě, jížto jsme kráčeli, ale brzy zvykli tak, že chutě šlapali v ní, až voda stříkala na sedla. Celé houfy racků a jiných vodních ptáků poletovaly před a za námi, sem tam vznesl se daleko do moře pelikán, a po pravici kroužili četní orlové a sokolové, hledajíce, na co by se vrhli.
Břeh, na nějž vlny mořské neustále dorážejí, vypadá velmi zajímavě. Vlna se vyhrne, v okamžiku ale stéká zas a zanechává ohromné množství krabů, kteří s báječnou rychlostí ubíhají zpět do moře. Nesčíslné mušle zůstávají na břehu, mezi nimi traviny mořské, mořské hvězdy, malincí ježkové plní ostrých jehel, větve, ovoce, ano i celé stromy, jež voda někde urvala, a často dosti velké ryby, jež ihned na horkém písku lekajíce, záhy v hnilobu přecházejí. Tu je několik prken z lodi, již moře rozbilo, tu stěžeň, tam polorozbitý sud, onde z troskotané lodi kus uhlí, jenž ležel tak dlouho již ve vodě, že počaly na něm růsti červené korale. S chutí by člověk kráčel pěšky a sbíral mezi zajímavými těmi dary mořskými, ale vedro jest tak nesnesitelné, že popožene každý raději chvílemi po bořící se půdě koně, aby již jen měl břeh za sebou.
Šest hodin na břehu takovém bez ochrany, bez napití, mimo několik kapek rumu, toť na ponejprv tak pro chuť právě dosti.
— 67
K tomu ještě to, že písek tam, kde voda k němu nemůže, jest bílý, a vodní plocha tak blýskavá, že kdo nemá modrých brejlí, musí občas zavírati oči!
Kolem dvanácté teprv zahnula cesta konečně od břehu, a za chvíli byli jsme v mladé lesině. Jaká to rozkoš pro zrak! Jak slastně dmou se prsa! Člověk zase oživne, kůň jakoby nabyl nových sil; ale není to zadarmo. Tisíce a tisíce moskytů padnou na koně i na člověka, a za chvíli je puchýř vedle puchýře.
Po jedné hodině otevřela se pojednou lesina, a.na rozsáhlé louce nalézala se vesnička, sestávající asi z osmi chaloupek. U jedné jsme zastavili. Koně přivázáni pod palmovou stříšku, rodina mesticů, známá donu Pedrovi a našemu krajanovi, přijala nás přívětivě, a v okamžiku již protahovali jsme se v chaloupce s dvou stran otevřené, v níž jemný průvan ulevoval horku. Vejce, káva, rýže a teplá voda byly ihned na stole, ale lepší na nás čekal oběd. Don Pedro zastřelil na cestě dvě divoké kachny a upekl je tak znamenité, že jsem, tenkráte jsem byl o tom aspoň přesvědčen, nikdy posud lepších nejedl.
Salinas — tak se vesnička jmenovala — jest roztomilé, idyl-lické místo. Velká louka je obehnána půlkolem lesinou, jež vypadá jako krásný park, proti moři chrání ji as 2—3 sáhy vysoký nános, porostlý hustým křovím, kaktusy a četnými palmami, a za ním, tam, kde nános je nižší neb prorván, krásně zelená hladina mořská. Chaloupky jsou velmi jednoduché. Několik hrubě otesa-saných kmenů, mezi nimi slabší stromky, vše propleteno palmovým listím, na tom palmová střecha — toť vše. Na celé chalupě není jediného hřebíku, vše svázáno ohebnými ale pevnými kořínky, jež pak srostou takořka s dřevem v jedno.
Rozkošný odpočinek v stínu a před obrazem takovým! Po celou cestu nebyli jsme potkali ani živé duše. K večeru, když vyšli jsme vystřelit si na nějakého králika, jichž tam množství ohromné, setkali jsme se s pastuchy. Každý na koni, v ruce bič, po boku machetu, a na sedle kalabasu, nádobu to na vodu ze sušených t urků. Hnali stáda svá okolo nás, na sta krav, volů, býků, telat, koní a mezků.
Na noc dali nám polní postele. Pod hlavu přišel plaid a jen boty se svlékly. Spali jsme v otevřené té chaloupce a spali jsme výborně, po prvé na výletu našem na nataženém plátně, ale také již naposled.
*                *
*
«
— 68 —
Srdečně loučili jsme se druhého dne časné z rána s mestickou rodinou, u nížto jsme byli noc ztrávili. Sestávala ze stařeny a z dvou mladých, hezkých žen, jichžto mužové byli někde v práci, kamž odcházejí vždy na celý týden. S počátku byly velmi chladné, ač úslužné, ale jakmile pohladili jsme několik hezoučkých dětí, jež se nám mezi nohy pletly a tichou samotu nelíbezným zpěvem oživovaly, byly jako vyměněny. Oči zářily, ústa se usmívala a vesele švitoříce vinuly vášnivě k sobě dítky, jako by pyšný byly, že zalíbily se „takovým pánům, kb-íí přicházejí tak zdaleka". To srdce mateřské! Jeť stejně vřelé v paláci a v prosté chýši, v zemi vzdělané i v zemi divoké!
Přejeli jsme louku, přestoupili nános a byli jsme zase na břehu, <> nějž opíralo se slunce ještě zuřivěji, možno-li, nežli včera. Krásné vlnobití! Jako smetana rozlévaly se rozpěněné vhiy po písku, a houfně zanechávaly na něm darů svých. Zlé jest asi moře mexické, neboť památek po ztroskotaných lodích na břehu množství ohromné. Celý předek slušné lodi pobřežní i s dřevěnou tou postavou, jež zdobí obyčejně každé průčelí lodní, zahrabán tu v písek a vzpurně obrací se hlava k oblakům, jakoby kletby vrhati jim chtěla v tvář; kus stěny lodní se stopami jména, jež loď kdysi nesla, zaražen do břehu, ano i celá, železným plechem pobitá loďka as na deset osob zaryta tu do tří čtvrtí v písek a tak řezem již rozežrána, že asi za nedlouho rozdělí se vlny o její zbytky. Hrůzné parno, ale cesta pícce mnohem zajímavější nežli včera. Vypínat se totiž po pravici ohromná, několik hodin táhnoucí se řada pahorků, jež vypadají jako řada zcela pravidelnýzh pyramid. Jsou as osm až deset sáhů vysoké, vybíhají do špičky a stranu k mi ii i obrácenou tvoří stěna skoro kolmá. A v stěnu tuto vyryly deště a snad i vlny rozbouřeného moře tak zvláštní tvary ano i hrubé figury, že na první pohled vypadají tak, jako by, umělou rukou vytvořeny jsouce, památníky byly dob, o nichžto nemáme j iž ani tušení. A že bylo kdysi živo na i v pahrbcích těchto, tomu nasvědčují patrné stopy obydlí praobyvatelů. Nalezlť jsem mezi pahorky četné zbytky arci velmi porouchaných stěn, z cihel a škeblí zcela pravidelně sestrojených.
Trvala-li včerejší cesta po strašném tom břehu mořském jen šest h-idin, tálila se dnes skoro jednou tak dlouho. Avšak kdo vzpomene pak útrapy té, když vstoupí pojednou z písečné pouště do bujného lesa, jenž připadá pak tím více co skutečný ráj? Krátký odpočinek v stínu, a jako znovu narozeni brali jsme se dále jeden za druhým úzkou cestičkou lesní, jež dovedla nás za málo hodin do krásně ležícího, pěkného městečka Alvarada.
60
As pět minut vzdálí od moře sbíhá se mexickými básníky opěvaná řeka Tecomaolapan s Rio Blanco, a tam, kde se v jedno pojí, ležela na levém břehu po dlouhé doby nepatrná vesnička. Vyhnání Španělú ze země udělalo z ní město. Vcrakruz a San Juan de Ullua, byla poslední místa, jež museli osvobození Mexičané svým bývalým pánům násilně odejmouti, a proto soustředil se veškerý verakruzský obchod, jemuž válka překážela, v jižnějším Alvaradu. Obchod vrátil se později do Verakruzi, ale městečko zůstalo, a ačkoliv není více tím, čím bývalo, jest přece příjemné.
Venkovská chata mexických Indiánů.
S jedné strany dvě široké řeky, končící v nedalekém moři, s druhé krásný les, a uvnitř bohatá zeleň —jak by mohlo být jinak? Slušné domy, dlážděné ulice, přívětivé obyvatelstvo a dosti dobrý hostinec — čeho možno žádati více na mexickém venkovu?
Odpočinuli jsme si důkladně, a k večeru as o páté jsme vyrazili- Chtěli jsme v noci dále a proto museli jsme řeku odbýti za dne. Mosty jsou v Mexiku mimo města věcí skoro neznámou; nezbývalo tedy nežli podle tuzemského způsobu dostati se na druhou stranu, neboť u Alvarada není ani řádného převozu.
Do Alvarada vjíždějí menší mořské koráby: Rio Blanco jest
tedy dosti liluboký a široký neméně, neboť šířka jeho obnáší osm set 1 o k t ú. Byl jsem velmi žádostiv, jak se dostaneme na druhou síranu. Vyvedli jsme koně na břeh a čekali chvíli, až připlul kanot.více nežli patnáct kroků dlouhý, z jediného kmene vytesaný a řízený dvěma osmahlými mestici. Nyní museli jsme odepnouti sedla a uzdy,, což vše uloženo do kanoi u, pak dostali koně ohlávku, k níž přivázán dlouhý provaz, každý z nás usedl vedle svého sedla v kanotu, drže koně na provaze, převozníci odstrčili loďku, a koně vstoupili do vody. Několik kroků, a byli tam po krk, ještě chvíli a museli plovati.
Musím se přiznati, že na této cestě, jíž podobné posud jsem nebyl konal, bylo mi trochu nevolno. Reka byla prudká, ubozí koně museli napínali všechny své sily, a kdykoliv některý ochaboval, museli jsme pomocí provazu udržovati mu hlavu nad vodou. Loďka se povážlivě houpala, koně funěli, a voda, jimi rozčerená, stříkala nám do zpocených tváří. Ale statně plovali naši mustangové; za sedmnáct minut byli jsme na druhém břehu. Sedmnáct minut! Zdálo se mi jako by to bylo sedmnáct hodin.
Několik bídných roztroušených chaloupek opodál břehu — toť protějšek, pohodlného Alvarada, v němž měli jsme ztráviti půl noci, abychom o dvanácté již mohli vyraziti. Čekali jsme, až koně oschnou, pak jsme osedlali a hajdy do jedné z chaloupek, v nížto cestující obyčejně nocují.
Nocují? V celé. chaloupce byla jediná světnice, a v té spal hospodář se ženou a s pěti malými dětmi. Slíbili tedy, že nám ustelou ve verandě,   totiž  pod palmovou střechou,  spočívajíc!
na několika netesaných sloupcích. Ustlali, to je pravda, ale na mexickém venkově stelou divně. Roztáhli na udupanou zem rohožky, don Pedro dal nám pod hlavu sedla, a hospodář měl nás v podezření, že budeme dobře spáti. „Ale vždyť jsou tu tisíce moskvtú." namítl jsem. — „Což pak moskvti — mne mohou kousat jak chtějí, já to necítím; nevšímejte si toho," odvětil chladně.
Ale   také   ti               lik   hodin    uplynulo.    Jakýs   Indián   se
vyskytl pojednou a vykládal nám strašnou hatlaninou — gramatiku své indiánské mateřštiny. Když nás to počalo nudit, spustil indiánské národní písně, písně to, mimochodem řečeno, jež i ty moskyty málem by byly poplašily, a ukončil koncert svůj velmi dovedným troubením na list, jejž z nejbližšího stromu utrhl. Nic nebyly platin- naše prosby, aby již přestal. Sedl dvacet
71      -
kroků od nás a spustil znova. Teprv když don Pecho vyskočil a notným klackem za ním se rozehnal, zmizel v lese.
V devět hodin jsme se roztáhli na rohožky a v jedenáct již jsme sedlali koně. Pěkné dvě hodiny — samá hudba: zdáli šumělo moře. a okolo nás bzučeli moskvti. Ale zdřiml jsem si přec.
Dvanáct hodin, tma jako v pytli, amy seděli na koních. „Pojedete touto cestou," pravil mestický náš hospodář, kmitavým světýlkem ukazuje na cestičku, jež tratila se za chalupou; „as za pět minut jste v lesíku, a nežli mine čtvrt hodiny, na břehu mořském. Jest to dobrý nápad, že hroznou tu cestu podél moře odbudete v noci, neboť časně z rána dorazíte již do pralesa."
V tom zhasilo náhlé zahouknutí větru lojovku. „Ahá, bude bouřka, připravte si gumáčc, neboť bez deště se neobejdete," smál se mestic a hmatal potmě, aby stiskl nám ruku na rozloučenou.
Seřadili jsme se a jeli jeden za druhým, s donem Pechem v čele. Pustili jsme koním uzdu, a jen don Pedro chvílemi škrtl sirkou, aby se přesvědčil, nesjeli-li jsme s cesty. Jeli jsme dobře, neboť za málo minut byli jsme v lese. Don Pedro zastavil.
,,Znáni tuto cestu," pravil, „je úzká a stromovím hustě přerostlá. Kde bude strop příliš nízkým, tam zvolám „ca bez a*), a lam se pořádně sklpňte, ať vám větve nevyrazí oči." Jeli jsme hezky dlouho, a don Pedro nepřestával volati e a b c z a, což arci nevadilo, aby neztratil každou chvíli někdo klobouk. A to radostné hledání. „Můj klobouk," vykřikl vždy dotyčný. Celá řada okamžitě tavila, a již, byl don Pedro s koně; sirka škrtla, klobouk nalezen a hajdy dál. Ubohý don Pedrol Byl více dole nežli na koni.
Ticho kolkolem, jen chvílemi zatloukla vichřice a přinášela s sebou daleké šumění moře, šumění to, jež stávalo se stále zřetelnějším. Konečně vystoupili jsme z lesa. a tu leželo před námi moře, bělostí rozpěněných vln prorážejíc temnoty. Na nejzazším obzoru stíhaly se blesky, ale: bouře byla daleko, neboť hromu slyšeti nebylo.
Koně zabořili se do písku a klopýtali stále přes ohromné spousty naplavených stromu. Ale sotva že jsme vstoupili na břeh, o němž doufali jsme, že bude v noci snesitelnějším, seznali jsme novou nesnáz. Velmi citlivé zarývalo se nám něco do kůže, o čemž jsme nevěděli, co to je. „Což prší špendlíky?" zvolal jsem nevrle.
ti; kaveza  = hlava.
— 72 -
Don Pedro spustil hlasitý smích.   „Nevinné mušky," pravil, „nic jiného nežli mušky."
Byli to mušky, jež tuzemci nazývají muškami písečnými. Moskyto je doby teček velmi nepříjemný, ale proti muškám písečným jest pravým andílkem. Písečná muška jest malinká; kouše jako by měla dvaatřicet zubů a nedá se ničím zahnati. Nic nespomohlo, že jsme dýmali jako komíny, že obalili jsme hlavu a krk hedbávným šátkem tak, že jen nos a oči koukaly — mušky kousaly v kouři a skrze šátek a trápily tak, že proklínali jsme všechno noční cestování, že zdálo se nám denní tropické horko pravou blažeností proti tomuto nočnímu chládku. Ale co jest zvláštní: nic je nezazené, nežli slunce. Jakmile vyšle slunce první paprsky, zmizejí mušky okamžitě a nevrátí se dříve, dokud slunce nezájde. O jaká to mnohostrannost tropické přírody! V noci štípají mušky písečné, á aby si mohly na příští noc důkladně odpočinouti, štípají za ně ve dne moskyti.
Avšak dlouho museli jsme čekati, nežli nám přišlo slunce ku pomoci. Abychom vyhnuli se naplavenému dříví, jež koním velmi vadilo, zajeli jsme hloub do břehu, a octli se pojednou v takové kaktusovině, že nevěděli jsme kudy kam. Kaktusy poznali jsme podle toho, že jehly jejich prorážely naše juchtové boty; ale na pravou cestu jsme přes všechno blýskání z houštiny té nemohli přijíti. Válečná porada, co ted! Počalo pršeti a my nevěděli kam. Ale don Pedro věděl rady. Měli jsme dva ho-nební psy, kteří s dvěma z nás vezli se na koni jako páni. Pustili jsme je na zem, popohnali, psi vydali se na cestu, a za nimi beze všeho pobádaní koně. Kdykoliv byli psi příliš napřed, nasadil don lVdro roh, psi se ozvali, a koně věděli ihned kudy kam.
Konečně se rozbřesklo. Břeh byl kmeny a větvemi jako poset, a tam, kde holý písek přestával, taková houšť kaktusů, že teprv nyní jsme poznali, jak asi vedlo se našim koňům. Ubožáci měli nohy kaktusovými ostny jako prošpikované, a hodnou chvíli to trvalo, nežli jsme je trápeni toho zbavili.
Za nedlouho nabýval břeh jiné tvářnosti. Byl-li včera ovrouben pyramidami, hradila jej dnes proti moři skála dosti pevná, as dva sáhy jen vysoká, ale na temeni jako pravítkem přiříznutá, kolmá, holá, a vlnami vymletá stěna, tmavá, zamračená, hořejším okrajem krásně zeleným, na důkaz všemohoucnosti bujné mexické přírody, jež i mořským vlnám dovede se vítězně postavili.
Statná to hráz proti vše podrývajícímu, neodolatelnému moři!
As o půl sedmé posléze, právě když slunce již řádně hřáti po-
7:: -
čínalo, loučili jsme se s mořem, zahnuli vlevo dovnitř pevniny a byli za nedlouho v lese. S počátku les mladý, ale čím dále jsme přicházeli, tím více mohutněl, až konečně ocitli jsme se v pralese. Prales! Kde naleznu slov, abych popsal velkolepost a krásu jeho, abych dovedl vyjádřiti to, co v prsou bouřilo, když po prvé vstoupili jsme v božský ten chrám, jehož vytvořením vítězí všemohoucí příroda nad veškerou fantasií lidského ducha. Uzká cesta, před staletími pracně urobená, a po obou stranách stěny téměř neproniknutelné, přírodní to skvělé mosaiky nejskvělejší vegetace, plné pestrých květů, na pohled nehybný to život v celé své nezřízené síle, prodchnutý ale životem jiným, možno-li ještě bujnějším. Květena a zvířena tu v pevném objetí, a obě čarují stejnou mocí, aby ducha lidského takřka omámily.
Hodiny míjejí v pralese takovém jako minuty. Každým krokem něco nového, něco překvapujícího, a vše jímá smysly tak, že zapomeneš i těch moskytů, jež na místech, kde slunce dovede prodrati se zeleným stropem, štípají až běda. Okolo dvanácté stávala se však pojednou stezka širší, les řidším, a za chvíli již byli jsme na mýtině, jež obklopena jsouc kolkolem lesem, pokryta byla četnými chaloupkami. Děti, hrající na pokraji lesa, počaly křičeti, chaloupky oživly, ale v tomtéž okamžiku nastal již také všeobecný útěk mužských  obyvatelů.
Teprve později jsme zvěděli, proč. Měli nás za rekrutující oddělení vojáků, a poněvadž se v Mexiku mezi Indiány rekrutuj, tím způsobem, že schytá se vše, co se chytnouti dá, chtěli se mužští obvyklým způsobem vojenským svým povinnostem vyhnouti. . Zaměřili jsme k chaloupce, kdež zastavuje vždy Catemacská pošta, starý to mestic na mezku, jenž má na sedle přivázaný vak s psaními.
Hospodyně, stará, scvrklá Indiánka vzezření velmi protivného, přijala nás dosti nevrle a jala se zvolna chystati oběd. Chaloupka jako každá jiná. Palmová stříška, stěny propletené palmovým listím, podlaha udupaná a dvéře žádné. Jenom as dvě stopy zvýše bylo přes přič otvoru, kudy se vcházelo, položeno prkno, aby drůbež a jiní domácí přátelé nemohli do vnitř.
Asi za hodinu přinesla Indiánka oběd. Na míse ze sušeného turku bylo tvrdé kuře s rejží, k tomu chléb, totiž torlille. tenounké to placky z kukuřice, jež jedí se teplé, frijoles, černé to boby, a teplá voda k pití. Čtyři staré plechové lžice a jediná vidlička tvořily příbory.
Odpoledne se mužští ponenáhlu vraceli. Procházeli jsme se vsí a nahlédli po prvé trochu v hospodářství Indiánů. Indiánky
- 7t —
byly za svou prací v obleku velmi pohodlném: okolo pasu štíhlého a pěkného těla kus hadru, toť vše; málokterá měla košili.  Mužští vězeli jen v pohodlných světlých nohavicích. ■- i  .Vzal jsem krabici, síťku a šel jsem chytat motýle. Chytil jsem několik krásných, a ihned byl jsem obklopen houfem dětí.
„Co to prodáváte, seňore?" tázal se kurážný kluk, ukazuje na krabici.
„Prodává motýle," ozval se za mne náš krajan.
„A zač?" vyzvídal opět kluk.
Jmenoval jsem nějakou cenu.
„Kdybyste kupoval," pravil kluk zchytrale, „dal bych vám je  laciněji."
„Koupím, sem s nimi," zvolal jsem vesele. Děti si něco řekly, každé zdvihlo několik kamenů, a teď počla honba na — motýle. Zpropadeni hoši. Namířili na motýla, a již chudák byl rozplácnul tam, kde seděl. Přinášeli mi je, nesouce je za křídlo! Rozumí si . že jsem podivné té honbě učinil ihned konec rozhodným vyjádřením, že je takto potřebovati nemohu.
Odpůldne uplynulo velmi příjemně, a večer nás očekávala pochoutka. „Dnes budeme míti podsvinče," pravil don Pedro, ukazuje na houf líbezně chrochtajícících těch zvířátek, jež se před protější chalupou povalovaly.
„Zač je jedno podsvinče?" otázal se Indiána stojícího' ve dveřích.
„Nejsou na prodej," odvětil Indián chladně. „Ty živí mne a celou rodinu."
„Ted vám ukážu." pravil don Pedro, „jak se opatřuje v indiánské vesničce večeře." Vzal pušku, namířil, bác — a jedno z pod-svinčat roztáhlo nožičky, kdežto ostatní se rozutíkala.
„Vy  jste zastřelil mé podsvinče," řval Indián;  „musíte je zaplatit, to nejde jen tak." „Tak? A co stojí?" „Dva reály."*)
„Tu jsou." Indián spokojeně shrábl dva reály, amy pojídali za hodinu taktéž spokojeně výtečně upečené sele. Nocleh nebyl příliš pohodlný, ale spali jsme přece výborně.
V každém rohu na dvou kozách několik prken, a na tom rohožka — to byly naše postele.   Ostatně, takovou postel doved.
) 50 krejcarů
oceniti jen, kdo již celou noc nespal a dvanáct hodin v sedle se trmácel. Kdo chce, ať se přesvědčí.
*          *
*
\kxickv prales! Těžko jest vypisovati tak vznešenou krásu: jei" nemožno, sebrati v jediný celek nesčíslné ty jednotlivosti, jež právě celkovitostí svou tak velkolepě působí, že při prvním pohledu uchvácen jsi pohledem tím a dojat tak, že nejsi schopen slova. Avšak chci se o to přece pokusiti.
Úzká jen cestička, na nížto právě kůň neb člověk nalézá místa, památka to ještě ze starých dob španělských, „el Camino reale" nazvaná, vimda se tovi spoustou stromoví a keřů, překlenuta mnohdy tak hustými větvemi, že s namáháním jen prodíralo se jimi slunce, aby utvořilo místy ono rozkošné zelenavé Šero, jež dovede lidského ducha tak tajemně naladiti, aneb tvonly větve tak hustou střechu, že bylo pod ní v poledne temno jako v širém poli z večera. Po obou stranách stály tu ohromné stromy tlota takové, že několik lidi, podajiee si nice. nebyli by s to, obejmouti jejich pně, a sesílaly s prevysokých větví svých, v závratné výši s jinými v chaos se tratící.             -né kořínky, jež jako provázky
stále víc a vice zemi se blíží. Ty dodávají tropickému lesu největší zajímavosti. Jsouť oblé. visí kolmo, a vichřicí v pohyb uvedeny splítají se zhusta mezi sebou, tvoří takln celé sítě, ano pravidelná   lana,   jako   rámě   silná,   a dosáhnOUCe   země,   zapustí
do ní a počínají život samostatný. Je to rozkošný pohled na takového  stromového  velikána,  jak  vypíná                           svá
k nebesům, ale nesčíslnými pouty připjat jest k hroudě, v nížto koření. Vzdušné ty kořínky stanou se prevysokými tenkými stromky bizarních forem, vysílají větve samostatné, živí ty, jimžto samy svůj život dekuji, a nabývají znenáhla takové síly, že padne-li mateřský strom času za oběť, zanechává tu celou řadu jarých potomků, živý to pomník na hrobě, v němž tělo jeho práchnivi. A nový zase zjev poutá překvapené zraky. Okolo mladých i starých stromů vinou se krásné rostliny cizopasné s tak prazvláštními listy a ohnivými květy, že nejbujnější fantasii nebyla by s to, aby si je vymyslila. Ty vinou se jedna pres druhou po kmeni nahoru, že není ani kury viděti, táhnou se po větvích a zakládají tu na květy, že strom vypadá jako by kvetl sám. Těsnější a těsnější pancéř "tvoří kolem nich, takže mnohý v pancéři tom se udusil i mrtvé své větve, v luzný cizí šat obalené, jako zděšeně vzhťtru pne — avšak nedarmo: určilť jej osud, aby
70
sioužil za podporu těm, jimž pomohl k povýšení a k slávě, a kteřížto za to jej života zbavili. A ne dosti na tom, na holých větvích zahnízdili se mu jiní, kaktusoví ti parasiti všech možných druhů, s ostrým Lstím a křiklavými květy, a pod nimi visí z nich dolů cizopasník jiný, bělostná to n;i mnoho, stop dlouhá, vláknitá travina, „vous starců" nazvaná. Jediný takový strom jest mnohdy sbírkou nesčíslných druhů květin, a mohl by sám býti předmětem mnohahodinného zkoumání.
A vedle velikánů, pyšně vzhůru se pnoucích, jsou tu stromy mladší všech možných objemů a druhů, a mezi nimi stromy pokácené a prohnili', z jichžto mrtvol však vyráží již bujné pokolení mladé, rovné jako řada vojáků; kmen práchniví, mladé stromky pronikají ho kořínky svými a nežli zetli tak, že rozpadne se v prach, propracovaly se kořínky ty již skrze tělo jeho, dosáhnou půdy a stojí na svých vlastních nohou. Vůkol bují přehusté křoviny všelikých odrůd s báječnými květy a listy, kaktusy útvarů podivných zesilují ty husté zdi, a vše to je oživeno skvělým a přečetným ptactvem, jehož zevnějšek až oči oslňuje, a jehož jásavý křik svědčí, jak šťastno se cítí v místech, kam hubící ruka lidská vniknouti nemůže. Čtvernožci od nejmenšího počínaje až do pyšného jelena míhají se na všech stranách, jen hlasem se prozrazujíce, a od květu ke květu bezstarostno vznášejí se obrovští, překrásní motýlové, třepetajíce křídly barev ohnivých a skvělých tak zvolna, jako by to slunce mexické nezůstávalo bez účinku na tělesnou pružnost jejich.
Prales jest zosobněným životem. Všecko tu chce žíti, ale všecko žíti nemůže, a proto jest prales věrným obrazem toho, čím život jest, obrazem totiž věčného boje. Silnější strom hubí slabší, cizopasníci ničí statné kmeny, mohutnější zvěř vrhá v záhubu živočichy, již nedovedou jí odolati, vše od nejmenšího broučka a od nepatrné traviny chce žíti na útraty jiného. Vše žije a zmírá v stálém vzájemném boji na život a na smrt. Tak sobecký to boj, a přece výsledek jeho pro nás tak uchvacující, tak velkolepý. Vše, co není schopno života, hyne, a před nás staví se život čistý v nejbujnějších a nejsvěžejších zjevech svých.
Jak blaze jest v pralese takovém! Zcela jiný svět obklopuje člověka; vše dýše takovou rozkoší, takým blahem, že i on zapomíná na všechny strasti a trpkosti té pozemské pouti, že stává se také blaženým, že neví, má-li výskati jako to ptactvo aneb skákati radostí, jako ty statné srny. Všecka trpkost ze srdce mizí jako mlha před sluncem, prsa se šíří, srdce se otvírá, a duch přichází k poznání, že nejhlavnější zdroj štěstí a blaha jest přírodou
— 77
do nás vložen, že šťastným a blaženým dovede býti jen, kdo má cit. Jen ten porozumí neskonalé té kráse, jen ten dovede v ní čísti,
■\
?
Aiuti'icUý prales.
jen ten jest skutečně tím, kým se mní, totiž pánem přírody, a sice oprávněným, jenž není pánem nadarmo.
- 78-
A což, když nalezneš pak pojednou uprostřed pralesa na malé mýtině jednoduchou vesničku o několika palmových chaloupkách, v nížto bezstarostně žije ten zubožený, ale přece jen dobrý člověk: mexický Indián, nevěda nic o ostatním světě, neznaje vášní, které tím světem hýbají, nevinný mnohdy a nezkažený jako ta panenská příroda, v nížto se narodil a jež jej odchovala? Leží v tom tak všemohoucí poesie, že j i neodolá nikdo. Pošlete omrzelcc do mexického pralesa, aby tam po nějakou dobu žil, a vrátí se vyhojen.—
Naznačil jsem jen povrchními rysy krásu mexické přírody. Zobraziti ji náležitě, k tomu nestačí žádná slova. Sebe živější popis jest přece jen mdlý vůči živé skutečnosti.
*          *  "
*
,,Ľ1 Meson", indiánská ta vesnička, v nížto jsme ztrávili na holých prknech výbornou noc, jest roztomilé místečko. Na mnoho mil kolkolem obklopeno rozkošným pralesem, proříznuto mělkou sice ale pěknou říčkou, a obydleno Indiánem, jenž roste tu jako to dříví v lese okolo něho, neznaje nic jiného nežli přírodu, působí na člověka, jenž protloukl kus „vzdělaného" světa, půvabem prazvláštním. Vše jest tak neobyčejné a nové, že s podivením hledí Evropan na vše, co kolem sebe vidí, na co lehá a co do ruky bére; avšak jest to tak přirozené, že nic nedotýká se ho nepříjemně.
Jen sekeru a machetu, ten dlouhý nůž, bez něhož Mexičana nespatříš, nedovede si Indián udělati, ale pomocí těchto dvou věcí opatří si vše ostatní. Podctne sekerou několik drahocenných stromů, za něž by evropský truhlář zaplatil sta korun, oseká je hrubě, zarazí do země, opatří střechou, sváže vše pevnými kořínky a má chalupu; uplete olatku a zavěsí ke stropu a má kolébku; sesbírá uzrálou bavlnu, připraví ji pracně, a žena primitivními a zdlouhavým způsobeni Utká z toho hrubé plátno; zaseje kukurici, rozeniľle na kameni a má chleb — toť život Indiánův, život, jehožto korunou je, dovede-li si opatřiti drátovanou starou pušku. O pohodlí, jemuž jsi co Evropan uvykl, ani pomyšlení, a přece si z toho nic neděláš.
Kdepak se mám umýti? — tážeš se ráno, když vstaneš, a Indián ukáže ti na říčku, pln údivem, že se můžeš tak hloupě ptáti. Náhodou zabloudí zrak tvůj k zabláceným botám, jež tři dni již kartáč neviděly, ale Indián pohledu tomu nerozumí, neboť boty jakživ na noze neměl. Tážeš se po snídaní, a on ti přinese tortilh, tu nešťastnou placku kukuřicovou a ukáže zase na říčku, v kteréžto se máš mýti a zároveň napíti. Tak to jde ve všem, ale jak
— 7a —
pravím, usměješ se a činíš vše, jak slyšíš, že činiti máš, bez reptání, ano s chutí, neboť jest ti, jako bys byl jiným člověkem.
Tak se nám vedlo, když jsme se chtěli ráno sami o sebe starati. Ale starost byla zbytečná. Sotvaže jsme vystoupili polo-ustrojeni z chalupy, již tu byl don Pedro, jenž v nedaleké, od obydlí oddělené, arci ale velmi jednoduché kuchyni připravoval masitou snídani. V jedné ruce nesl kalabasu s vodou a v druhé hadr, jejž bujná fantasie mohla míti za ručník. Mísa se položila na zem, obličej se opláchl, otřel, vlasy se pročechraly důkladně všemi desíti, vousy se dle možnosti zakroutily, a již jsme byli hotovi. Do salonu nebyli bychom arci takto mohli vstoupiti, ale zato jsme byli náramně brzy „v parádě".
O šesté sedlali jsme již koně a opatřili vaky tortillemi a pečeným kuřetem, neboť jsme měli celý den cesty před sebou. Za chvíli byli jsme zase v lese. Opět tak krásný, úchvatný prales jako včera, ale divější a místy nepřístupnější, neboť rovná posud půda stávala se zvolna pahrbkovitou a skalnatou. Brzy jeli jsme úzkým úvozem podél strmých stěn; tu opět slézali jsme příkrou stěnu plnou ohromných a vymletých balvanů neb brodili se prudkým potokem, aneb ocitli jsme se v travnatém bařeništi, nad nímž kroužily tisíce moskytů, jež ihned se vzácnou pohostinností vrhaly se nás. Zajímavá, ale divoká cesta, na nížto nepotkali jsme ni človíčka mimo dva Indiány, kteřížto nesli dva kance na zádech, ovoce to svého lovu.
As o jedenácté zastavili jsme pod mostem, jenž nemaje již zábradlí, pochází ještě z dob španělských. My pojídali svá kuřata, a Indiáni své tortille. My nabírali vodu z potoka do lahve a pili pohodlně. Indiáni pili jinak. Naklonili hlavu k potoku a stříkali vodu tak obratně pravou rukou do výše, že napili se právě tak dobře bez lahve, jako my z lahví.
Pak jsme vyrazili. My koňmo, Indiáni pěšky, a přece nám byli stále po boku, ano někdy nás i předhonili. V tak strašném horku, s velikým divokým kancem na zádech — a přece byli dobré mysle a stále čilí. Brali se stejným, volným klusem dále, a smáli se, když jsme se divili, že to tak po celý den vydrží. „Vždyť dostaneme za toho kance osm reálů," odvětil jeden z nich, olizuje se. Osm reálů! Dva zlaté! Bylo by mi málem napadlo počítati, kolik bych musel já dostati, kdybych ho měl tolik mil nésti. Ale včas ještě jsem si vzpomněl, že je na matematiku příliš horko, a proto jsem takových zbytečných nápadů ihned zanechal.
O půl třetí byli jsme v pěkném a dosti rozsáhlém městečku San  Jago Tuxtla,   jež  je obydleno většinou Indiány a částečně
-   80
také'mestici a kreoly. Podivno. Leží uprostřed lesa, dosti vysoko, arci trochu v dolíku, má vodu a přece je tak nezdravé. Kdykoliv panuje v Mexiku nejaká epidemie, San Jago Tuxtla cítí to vždy nejvíce. Počátkem loňského roku zuřily v některých krajinách mexických neštovice, a v čas našeho tam přibytí, v době to, kdy epidemie byla skoro již v posledním tažení, vypravováno nám, žeztří tisíc obyvatelů padl jí během nekouká měsíců plný tisíc, tedy celá třetina za oběť. Vypadalo to tam smutné. Všechny tváře zarmoucené, ustrašené, a ulice i domy prázdny všeho života.
Zdá se, že nezdravost ta působí také na přírodu. Aspoň nčkolikahodinná cesta, jež vedla nás do nejhlavnějšího a posledního tábořiště našeho před lagunou Catemacskou, do města San Andres Tuxtla, byla vzdor blízkému s obou stran lesu tak holá, že jeli jsme neustále v palčivém slunci. Brzy do vrchu, brzy s vrchu vedl nás don Pedro, a cíl náš pořade nechtěl se ukázati. Konečně jsme zahlédli v dáli vížku. Malou hodinku ještě a vyjeli jsme na návrší, u jehož paty leželo rozsáhlé město. Dlážděná silnice vedla s návrší k němu; uprostřed bylo veliké jádro domů kamenných, a okolo něho rozprostíral se daleko a tratil se v okolním lese veliký počet indiánských chaloupek. Sjeli jsme kvapně a tázali se po donu Antoniu Torrente, majiteli továrny na doutníky, jemuž jsme byli doporučeni, poněvadž v celém městě není jediného hostince. Poukázali nás k pěknému domu s velkou, kamennými sloupy nesenou verandou uprostřed města. Dojedeme a nalezneme pod verandou četnou rodinu na rozličných stolicích. „Don Antonio Torrente?" tázal se náš krajan, pozdraviv. Starší muž slabého těla, s bílým vlasem a s ohnivým okem vyskočil kvapně. „Přejete si, seňore?" tázal se. Nአkrajan podal mu s úklonou list.
Don Antonio přečetl. „Pánové," zvolal srdečně, „buďte mi
vítáni. Slezte s koňů a nakládejte s mým domem, jako by byl váš."
Uposlechli jsme; několik čiperných hochů zmocnilo se koní,
a za chvíli seděli jsme za stolem,  statné připíjejíce španělským
vínem.
*            *
*
Hrůzně řádily asi vnitřnosti mexické pevniny před statisíci snad lety tam, kde leží dnes město San Andres Tuxtla. Pahorek tu vedle pahorku a všechny sestávají z lávy! Ale zvláštní to láva, jaké jsem posud neviděl. Jest dírkovaná jako mořská houba, těžká
I
— 81 —
při tom a tvrdá tak, že jí používají jako nejdůkladnějšího stavebního kamene, a zaduní při nárazu zvukem kovovým. Odvěký to kámen na věčnost! Na několika místech proudí z něho voda od nepamět-ných dob, a kámen tam neomletý, nedotknutý; zdi domů jsou pevné jako stěny skalní, a ohromné základy kostela, před několika lety při počátku stavby již opuštěného, vypadají, jako by dělníci včera byli na nich pracovati přestali.
Kamenné jádro města' není veliké. Náměstí a několik nejbližších ulic, toť vše, a za tím počínají hned dřevěné chaloupky Indiánův, obklopujíce bílý ten střed temným pásem. Jsou právě tak jednoduché, jako ony v E 1 M e s o n a, lisí se od nich jen tím, že svědčí o větší pobožnosti majitelů. V každé nalezl jsem oltá-říček s věčným světýlkem, a na oltáříčku tom figurky, o nichž jsem měl s počátku za to, že jsou to potomci aztékských bohů. kteřížto svými strašnými mnohdy formami v Mexiku vždy hrůzu ve mně budívali. Mýlil jsem se. Byli to rozliční — svatí, a o jednom z nich, a sice o tom nejhroznějším, tvrdil pobožný Indián, že jest to sv. Josef, můj patron. „San José, seňor," opakoval stále Indián a křižoval se. Nevěděl jsem, mám-li litovati sebe či svého nešťastného patrona.
San Andres Tuxtla čítá as C000 obyvatelů, a 5000 z nich náleží kmeni indiánskému. Proto také potkávali jsme se stále jen s Indiány a proto mohl jsem též nahlédnouti do jejich života, do mravů a způsobů, jež zvláštností svou jakož i přirozeností překvapují. Hostiteli našemu, jehož si patrně velice vážili, měl jsem co děkovati, že odložili vůči mně aspoň částečně zdrženlivost a uzavřenost svou, kteroužto obrňují se proti každému cizinci.
Město je rozříznuto čilým potokem na dvě polovice, a skoro v středu jeho setkává se potok ten se silnicí, jež přetínajíc ho, pod kamenným můstkem průchodu mu dopřává. U můstku tohoto jest zmíněné již obydlí našeho hostitele s verandou, a tato poskytuje po celý týden, zvláště ale v sobotu velice zajímavý pohled, kterýžto musím čtenářům svým popsati. Za můstkem rozšiřuje se řečiště v zaokrouhlenou nádržku, do nížto vtéká tu z lávové půdy čerstvý a studený pramen, A v přirozené nádržce této perou Indiánky po celý týden prádlo a nabírají z ní vodu, v sobotu pak a před každým svátkem koupají se tu od rána do večera. Indiánky jsou již dávno tam, kam evropské dámy teprv znenáhla přicházejí, že totiž tím příjemnější oblek, čím méně těla přikrývá a čím méně látky na něj třeba. Indiánka otočí tenqueyi, as tři stopy Širokou to látku dvakráte neb třikráte okolo boků, zapne ji na knoflík a je ustrojena; v neděli oblekne košili, má-li ji totiž,
Zemí a lidí tv. XXV. Ze Západní Indie a Mexika II.                                        r>
a praží-li slunce příliš, přehodí přes hlavu šátek, p a ň o,   jenž nuzné také zahalí horní část těla.
Koupají-li se, odepnou ténqueyi a obvážou boky nějakým hadrem. Pak započne koupání a sice nejprve mytím vlasů. Indiánka jde do koupele, nesouc si na hlavě mísu se zvláštní travinou. Travina tato, a m o 1 e zvaná, působí prý výborně na vzrůst vlasů, a já tomu věřím, neboť jsem viděl u Indiánek vesměs vlas krásný a dlouhý. Amole se na míse s vodou rozetře, a pak smáčejí se v ní vlasy. Na to se vyperou, pročešou, zapletou, a pak teprv počne pravé koupání. Děvčata, jichž jest tu v sobotu stále plno, stuchaji sea škádli ve vodě jako rozpustilé děti. Pranic jim nepřekáží, hlc-díš-Ii s úsměvem na ten rej, ano naopak, postříkají tě ještě v rozpustilosti své a mají z toho náramnou radost, podaří-li se jim, po-cáknouti tě důkladně.
Obličej Indiánek není příliš pěkný, ačkoliv poznal jsem mezi nimi ženy velmi zajímavé, ale těla jejich jsou skutečně krásná. Štíhlý vzrůst, plné, pěkné formy, malá ruka, malá noha, dobré držení těla — jaký to ohromný rozdíl mezi Indiánkou a černoškou, která vyrostla s ní na tétéž půdě, pod_tímtéž sluncem!
Indiánky jsou celkem mnohem přívětivější a přístupnější nežli Indiáni. Spřátelí se brzy, chováš-li se k nim přívětivé, kdežto mužové hledí na tě stále s jakousi nedůvěrou, již odloží teprv po delší době. —
Okolí města jest roztomilé. Bohatý les objímá je na všechny skoro strany, a pestrých květů tropických, jakož i zvěře všemožné důstatek všude nesmírný. Ptactva i čtvernožců nalezneš hned za městem nade vše pomyšlení, a malých zelených papoušků spatříš úžasné množství v ohromných houfech, as tak jako u nás vrabce. Jdeš s puškou na honbu. Čekáš na jelena, ale nemáš času dávati pozor, kdy přijde, neboť každým okamžikem mihne se okolo tebe nový pták neb jiné nějaké zvíře, a ty nevíš, kterému se máš více obdivovati.
Stejně se vede člověku také, přijde-lipoprvé do řádně pěstované zahrady tropické. Švakr dona Antonia pozval nás, abychom ho navštívili. Skoro na konci města, kde již řady chaloupek Indiánů velice řidly, nalezli jsme ohromnou zahradu, pevným plotem ohrazenou. Jaký to ráj za plotem tím! Široká cesta, vroubená na keři růžovými sáh vysokými, jež posety byly plnými a ohnivými růžemi, a za tím v pestré směsici tamarindy, magnólie, kakaové stromy s masitým svým, žlutým a v špičku vybíhajícím ovocem, jež chová kakaové boby; stromy pomerančové a citrónové s plody jako lidská hlava velkými, že nechtěl jsem ani věřiti, že mám před
sebou pomeranče a citrony; manga ovocem obsypané a jiné nesčetné stromy ovocem neb ohnivými květy pokryté, jež pojmenovati nedovedu. Cesta vedla k pěknému domu, před nímžto prostranství, nevelké sice, ale osázené rozkošnými keřínami, v pozadí řady kávovníků, obsypaných začervenalými svými třešničkami, jež chovají kávová zrnka, a mezi nimi obrovské palmy, hladký a silný kmen svůj pyšně vypínající k nebesům. Na stromech ptactvo, křikem svým oživující celou zahradu, na keřích a květech motýlové, oslňující skvělostí svých barev, a v domě lidé kteří by srdce S námi rozdělili - patino, že žádný z těch středověkých theologů, kteří až na krev se přeli, kde as byl biblický ráj, neznal Mexiko, sice by nebyli se potloukali v myšlenkách svých po himalájském pohoří, nýbrž byli by sáhli ihned po mexickém pralese aneb po mexické zahradě. Věru skutečný to ráj, jenže — mnoho Adamů a Ev   a   žádná   jablka.
*          *
*
„Zítra slaví jedna z mých příbuzných svatbu," pravil ke mně
hostitel   náš don Tcrrente.   „Vás bude zajisté zajímati,  poznati
ivou   ceremonii   v Mexiku, protož se ráno před šestou pro zastavím. Každý je vítán, kdo přijde."
Druhého dne o páté kli pal již don Torrente na dveře, neboť svatby konají se v Mexiku vždy časné/rána. Za chvíli byl j: připraven, a rychle zaskočili jsme ještě do blízkého krámku, kde/ kupec prodával zrána kávu a čokoládu.
„Jen si pomyslete, seňorové," zvolal kupec, když jsme vešli do malého pokojíka, kde se mohlo posnídat. „Vy jste tu viděli
i toho bohatého statkáře z okolí. Na večer přišel zase, pil opět Čokoládu a pojednou sklesl mrtev se stolice. Ranila ho mrtvice."
Don Torrente se zakabonil. „Hra," pravil, „jdeme na svatbu to je pěkné znamení."
Vypili jsme čokoládu a šli jsme- Don Torrente se během rozprávky opět rozveselil a připravoval mne na divadlo, jež mne očekávalo. Šli jsme celým městem a za nedlouho byli jsme před nevelkým a nevkusně, křiklavě natřeným kostelíkem. Vešli jsme. Na levé straně nedaleko hlavního oltáře klečela na zemi bíle ustrojená nevěsta mezi svými družkami, jež byly oblečeny jako obyčejně, a po pravé straně uprostřed mužských přátel a příbuzných svých ženich. Obě skupiny se dlouho tiše modlily. As za půl hodiny přišel vousatý kněz v ornáte, obě skupiny postoupily do prostřed
8-1  -
kostela, a tvyni započala ceremonie, která skončila po dlouhém modlení a žehnaní svázáním rukou nevěsty a ženícha pomoci štoly, načež vedl kněz oba k postrannímu oltáři, kdež zasnoubenci klekli, apo ukončení obřadů přes celou mši zůstali. Na to odebrala se celá společnost na radnici, kdež odbyt ještě sňatek civilní, a pak ubíral se celý průvod do domu novomanželů. Přede dveřmi houf otrhaných Indiánů a Indiánek. Vstoupili jsme.
Celý dům byl vybílen, a cihlová podlaha ve veliké síni, do níž jsme byli uvedeni, natřena byla červeně. Na hořením konci síně seděla mladá žínka v svatebním šatě, a kolem ní ženy a dívky. Uprostřed stál, ohromný stůl pokrytý květinami, koláči a pe-Člvem, a po druhé straně síně mužská společnost s novomanželem. Kdo přišel, mohl se stolu bráti, co chtěl a byl ihned čokoládou obsloužen.
Každý příchozí šel složiti nejprve přáni svá mladé žínce, kterážto je blahosklonně přijala a stisknutím ruky děkovala. Byla to hezká žena. Oko černé, ohnivé, vlas temný a bohatý a pleť bledá; usmívala se stále a toužebně hleděla po manželi, jenž statně jedl a pil mezi přáteli.
Když byli hosté obslouženi, zavolán do domu chudý lid a bohatě podělen pečivem.
Na to se hosté rozešli, aby vrátili se o polednách k obědu, načež pak večer ukončen slavnostní den tanečkem, avšak již bez novomanželů, neboť ti odejeli k příbuzným na venek.
As kolem desáté hodiny byl jsem zase doma. Naproti nám přes ulici bydlil americký doktor, jehožto dům byl obklopen houfem lidí. Tážeme se, co se děje. Mrtvola statkářova byla odnesena k doktorovi, a zároveň posláno pro rodinu. Za půl hodiny ozval se pojednou v ulici dupot koňský, a v největším cvalu letěl houfec as dvanácti jezdců k domu doktorovu. Tři mladíci byli v čele, seskočili rychle, vešli dovnitř, a v okamžiku takřka ozval se již srdcelomný nářek.
Bez nářku takového v Mexiku to nejde. Smutek tichý nemá u Mexičanů ceny, a neřvou-li pozůstalí truchlící až do ochraptění, vykládá se jim to velice ve zlé. Synové závodili s čeledí v křiku, a kdykoliv dostavil se nějaký známý neb příbuzný, započal křik znovu.
Byl to prapodivný dojem. Nejdříve svatba — samé štěstí, radost a veselí, a hned na to přípravy ku pohřbu. Uvnitř zněl žalostný nářek, a před domem činila si luza z toho úsměšky, smějíc se nespořádaným oblekům čeledínů, kteří v největším chvatu časně zrána na kůň byli vyskočili.
— 85 —
Pojednou dosáhl nářek nejvyššího stupně, vrata se otevřela a čtyři čeledínové vynášeli rakev. Ostatní sedli na kůň, obklopili ji, a zvolna táhl se smutný průvod z města ven okolo onoho domu, kdež novomanželé chystali první oběd přátelům pod společnou střechou svou.
Chladně, s nepohnutým obličejem provázel lékař se svou rodinou průvod očima svýma. Když zmizeli, poklepal si na kapsu a kývnul na ženu. Žena se usmála, pokynula několika postavám.
Zívol íi.-i laguni, Pobřežní ktoviny jsou liustč obsazeny ptactvem,
jež s rozličným nádobím v rukou nedaleko domu čekaly, a započala spokojeně — prodávat mléko.
„Tomu se to asi vyplatilo," pravil don Torrente ke mně, ukazuje na spokojenou tvář doktorovu. „Ten chlapík je zde málo let, a je již boháčem. Ale mrzí mne ten případ snebožtíkem. Víte, my Mexičané jsme trochu pověrčiví — právě když slaví má sestřenka svatbu, musí se cos podobného stát."
Vymlouval jsem mu to jak jsem mohl, a vysmál jsem se poverčivosti jeho.
„Dej bůli," abyste měl  pravdu, odvětil vážně a odešel.
Druhého dne po polednách vrazil don Torrente celý vyděšen k nám.
„Nepovídal jsem to?" volal již ve dveřích. „Novomanželé byli k ránu dnes přepadeni několika chlapy, oloupeni, a muž mé sestřenky těžce raněn. Právě ho přivezli. Ó ten nešťastný statkář!"
Ubohý statkár: AK dobře na něj, proč dal se ranit mrtvicí, když .se chtěl ve městě někdo ženit.
•          *
*
Jedním z nejroztomilejších koutečků krásného Mexika jest bez odporu laguna Catemacská, kterážto nalézá se as dvě hodiny cesty za San Andres Tuxtla, a k nížto jsme dorazili konečně osmého dne po odchodu /. Verakruzi. Jezírko as 3 lagUas dlouhé a jednu široké rozprostírá tu hladinu svou uprostřed zelených a hustých lesu, jichž většinou nedotkla se posud ruka lidská, sem tam vyniká z vody skalnatý, lesnatý ostrůvek, voda hemží se kajraany, břehy a ostrovy nesčíslným vodním ptactvem rozličných barev, ;i na rozkošný obrázek ten hledí mezi hustým stromovím poloskryté městečko, jež po jedné straně část břehu zaujímá. Jest to koutek, pralesy od ostatního světa oddělený, v němž muže žíti člověk život jednoduchý sice, ale blaženj i Šťastný, neboť nic z těch vášní a běd „civilisovaného" světa neruší rajský ten klid. Jen občas zabloudí sem skrze zelenou tu zeď po/dní jakás zpráva o událostech, jež takořka světem hýbají, a ta připadá ti pak jako báj, již udiveně nasloucháš, o nížto nevíš, není i myslem bujné Pohřben tam takřka člověk, avšal i přece skvěle, dovede li býti jen skutečným člověkem.
Projížďka po laguně je úchvatná.    Kápneš  plachtu na lodičce,
jejížto přenesení přes neschudne lesy od břehu mořského stálo několikráte tolik, zač stojí loďka sama, a dáš se větříkem volně hnáti k některému z ostrůvku, mají ručnici na klíně. Přiblížíš a ostrůvek oživne. S každého stromu, každé skalinv všetečně hledí na tebe nesčetné ptačí hlavičky, štěbetání a pokřiky nejrozmanitějšího druhu naplňuji vzduch kolkolem, vtom v/nese se skoro tři stopy vysoký sněhobílý ibis — zahřmí rána, a uděšeně prchá ptactvo na všechny sírany. Chvíli je nad tebou živý takřka strop, v němž křižují se všechny barvy, rána padá za ranou a pokaždé klesne některý z ptáků do vody, neboť není možno netrefiti. Za-vesluješ si pro svou kořisť — malá to sbírka, jež by mohla zdobiti každé museum. Tu bělostný ibis, tu krásný maemac, vysoký to hedvábně šedý pták s kovově zelenými křídly, pak trojí druh divoké kachnv, /. nichž jeden uhločerný, pěkné volavky s rozče-
pejřeným nákrčníkem, a jiní ptáci, jež. slyšíš "sice jmenovati, jichž jména ale v tomtéž okamžiku také již zapomínáš.
Tak se to opakuje stále, a za chvíli nevíš, co s kořistí. Obrátíš loďku a zaměříš k výtoku laguny. Jedeš podél břehu, a všetečné vybíhá indiánské obyvatelstvo, jemuž je cizinec vzácným zjevem. Pojednou počíná laguna se zužovati, až konečně přiblíží se oba břehy na padesát skoro kroků.   Přirazíš' ke břehu a vystoupíš
Hejna Mlých ibisů na lagunč.
kvapně, neboť přeď tebou je most, jaký jsi posud neviděl, most, jenž je pravým dítkem té přirozené jednoduchosti, kteráž panuje tu ve všem, na co ruce lidské sáhly. Na břehu zaraženy jsou pod tupým úhlem proti vodě šikmo dva ohromné kmeny, jež tvoři jaksi bránu k mostu, do řečiště zapuštěny jsou křížem vždy tři kmeny s dvou stran proti sobě, tak sice, že to, co z kříže vyniká, tvoří zábradlí mostu, napříč] křížů těch položeny jsou malé, nepříliš tenké kmínky stromové, a vše jest pevnými kořeny jistých cizopasných rostlin svázáno a na ony kmeny na břehu zavěšeno tak. že vvpadá celek jako by byl vyrostl   zároveň s okolními lesi-
nami, a to tím více, poněvadž veškerých kmenů použito tu i s kůrou Most jest vyšší břehu. Po houpavém prknu dostaneš se nahoru, a s úžasem se rozhlížíš. Na celém mostě není kouska železa ni jediný hřebík, půda se ti při větru houpá pod nohama, a vpravo otvírá se rozhled do úžlabiny skutečné velkolepé. Půda sklání se trochu srázněji, vlny laguny vrhají se přes sklon ten s divým šumotem a rozrážejí se o četné balvany, jež našilo tu kdys snad prudkí.' zemětřesení, a nad tím rozprostírají stoleté stromy větve své, ovinuté bujnými cizopasníky.
Laguna stává se nyní řekou, ale řekou bezejmennou, neboť nenapadlo posud nikomu, dáti jí jméno. Tážeš-li se po něm, řeknou ti po krátkém rozmýšlení a s pokrčením ramen: „rio de Catemaco," řekaCatemacská. Břeh tě uchvacuje krásou svou; sestoupíš k němu, a ubíráš se podél něho pln obdivu a zápalu nad pestrostí té věčně krásné přírody tropické. Jdeš dlouho, ani nenapadne ti tázati se po čase, až zaslechneš pojednou šumot, jenž stále stává se silnějším. Náhle spatříš, že řeka je jako pojednou uříznuta. Několik, skal vyniká z ostré čáry té uprostřed vody, a do nich zapustilo stromoví kořeny své a vzmohlo se ve velikány, kteřížto ale usilovně musí bojovati s vlnami o bytí své. Ještě kousek cesty, na nížto zakrývá ti husté stromoví rozhled, pak vstoupíš na skalinu, a před tebou tu pojednou obraz, jako by všemohoucí čaroděj vykouzlil ho ve šťastném okamžiku. Stojíš na pokraji božsky krásné úžlabiny, jejížto kolmé takřka a prevysoké lávové stěny nesou bujnou vegetaci, z nížto místy jen vyniká holá skála, a proti tobě padá přes stěnu zcela kolmou a zajisté přes 300 stop vysokou s ohlušujícím šumotem voda laguny Catemacské v sedmi bohatých pramenech, v kteréžto rozdělují ji zmíněné již skály na temeni, a rozbíjí se o balvanovitou půdu dole v jemný oblak, jenž vznáší se nad celým počátkem úžlabiny. První dva prameny mají as po 15 stopách šířky, celý vodopád šíří se asi na 100 stop, voda je bělostná jako smetana, kolkolem zase ta bujná zeleň — musím se přiznati, že první pohled na vodopád tento je mocnější nežli sám první pohled na Niagaru, jejížto ohromná šířka není v žádném poměru k výšce. Neopominu, až promluvím svého času o Niagaře, poukázati ještě jednou k vodopádu řeky Catemacské.
Úžlabina rozšiřuje se pak dále v širší údolí. S nesmírným namáháním podařilo se nám dostati se dolů, arci ne až k samému vodopádu, ale přece tak daleko, že mohli jsme teprve nyní zdola posouditi ohromnost a velkolepost jeho. Jest to zvláštní, jak cítí člověk nicotu svou vůči velkoleposti přírody. Tak jako jsem ji v prvních okamžicích poznával, když jsem po prvé spatřil moře a.
pu  prvé vstoupil do pralesa, stejně též opanoval mne cit  ten,
když hleděl jsem na vodopád tento a později na Niagaru.-----------
Air proto přece náleží celá lagunaCatemacská k těm věcem, jež bych byl rád —vzal s sebou do( ech, Jest jí tam v Mexiku škoda, jeť pro celý svět ztracena.
*          *
Podal jsem již celou řadu obrázků z Mexika, jež věnovány byly hlavné zemi. Jest čas, abych promluvil také o obyvatelstvu.
Ta směsice lidu, kto rážto jest nyní v drženi Ameriky, jest nadmíru zajímavá. Celý ostatní svět poslal tam syny své, ti vyhubili buďto praobyvatele neb zatlačili je úplně v pozadí, a dali splýváním nejrozličnějších kmenů jakož i působením jednoho na druhý za Účinkováni /cela zvláštních přírodních poměrů život lidu, jehožto zvláštnosti nejlépe jevi se \ Mexiku, kdež katolická „civilisace" španělská praobyvatele vyhubiti nedovedla.
Obyvatelstvo Mexika skládá se z kreolů, Indiánů, mesticň a ovšem i cizinců, hlavně Evropanů. Kreolové jsou nesmíření potomci přistěhovalců bělochů vůbec a Spanělů zvláště, Indiáni jsou praobyvateli země, a mesticové povstali ze spojení bělochů s Indiány, vlastně bělocha s Indiánkou, neboť žena bílá jest příliš pyšná na čistou krev svou, než aby vešla v užší styk s opovrženým Indiánem. Počet černochů jakož i smíšenců jejich s Indiány t. zv. z a m 1« u s jest tak nepatrný, že do váhy nepadá,
Cizinci, mezi nimiž nalézá se mnoho Němců, mají skoro výhradne všechen obchod v rukou svých: obchodních domů, jv/ náležely by Mexičanům, jest velmi málo. Malý pak obchod ovládli úplně přistěhovali Španělé, kteřížto nahrazuji Mexičanům naše židy, odírajíce je hlavně lichvařením.
Vládnoucí třídou, takořka šlechtou všeho obyvatelstva kreolové. Zajímavé jest pozorovati, jak působilo podnebí na tyto potomky Španělň. Neústupnost, tvrdost, vytrvalost a náboženský fanatismus otců jejich pominuly u nich, a lehkomyslnost, zženštilost, těkavost a svobodomyslnost v náboženském ohledu nastoupily na jejich místo.
Zevnějšek kreolek vyniká nad zevnějšek mužů. Ženy jsou roztomile rostlé, mají krásné oko a krásný vlas, a obličej zajímavý, pěkný, často krásný. Kreolové nezdáli se mi býti muži o nic krásnějšími než jsem viděl kdekoliv jinde, naopak, nemohu říci, že bych byl nalezl v nesčetných těch kreolských tvářích, jež jsem yidél, něco zvlášť karakterisujícího   Jsouť v celku jako mužský
— 92 —
svět na celé zeměkouli vůbec. Avšak něco jim přece upříti nelze, co vyznamenává je hlavně před evropskými bratry, totiž pře-hustý vlas. Nepamatuji se ani na jednu mexickou pleš.
Není to nic jiného Viezli povinná galanterie, žeprotřepám nejprve krásnější polovici kreolů, že vylíčim dříve ženy jejich tak, jak jsem je byl nalezl. Podotýkám k tomu jen, že mluvím tu o kreolu zámožnějším, jenž směle může platiti za representanta kreolů vůbec, neboť veškeré veřejné úřady, veškeré stavy, jež vyžadují vzdělání, jako stav právnický, lékařský atd., jsou takřka výhradným jich majetkem.
Kreolka nemiluje ranní vstávání. Slunce dávno již prochází se po stříbrných korunách vulkánů mexických a ona sladce spí pod lehounkými nebesy, chránícími jemnou pleť proti moskytům, a sní o tom, jak by co nejpříjemněji ubila zase den. Snídaně, obyčejně čokoláda neb káva, jest první těžká práce, která ji očekává. Odbude ji v posteli, kterou pak polehounku opouští, aby chopila se práce druhé, rovněž těžké, totiž cigarety. Kreolka kouří velmi ráda, nikdy však doutník, což je proti dobrému tdnu, vždy jen cigaretu. Když jsem jel do Puebly, žádal jsem roztomilou dámu, ve voze se mnou sedící, za dovolení, abych směl kouřiti. ,,Ó, prosím," zvolala s úsměvem, a vytáhla z jedné kapsy ozdobnou malou skřínku s cigaretami, z druhé škatulku se sirkami, a jala se dýmati nosem jako starý voják.
A v San Andres Tuxtla navštívil jsem kreolskou rodinu, kdež domácí paní s dvěma sestrami přijala mne velmi vřele. Mezi rozprávkou pokynula mladší sestra služce, ta přinesla krabici tabáku a papír, ona velmi obratně zatočila několik cigaret, nabídla sestrám, vzala sobě, podala nám, a za chvilku jsme se pro dým sotva viděli. Vykouří svou cigaretu a již ab)- se ubohá žena oblékala a chystala k masité snídani; a sotva že tu přestála, usedne do houpací stolice v síni, v níž průvan ulevuje horku, a dřímá, nebo krátí sobě čas nějakou lehounkou ženskou prací, aneb baví se s nějakou návštěvou neb konečně jde do kostela. Pro chůzi do kostela zachoval se u kreolek skoro všeobecné zvláštní zvyk, jdouť tam celé černé; na těle černé šaty, přes lilavu i hořejší část těla krajková manula neb černý šátek a v ruce nevyhnutelný vějíř.
V samém hlavním městě, jež těší se skoro evropskému podnebí, viděti lze málo ženských klobouků, chodiť kreolky obyčejné jen v pěkné frisuře, ale bez těch našich moderních drdolů; majíť vlasy krásné a vlasů dost, a vlasy cizí by jim už pro horko byly nesnesitelné.
Netrvá to dlouho a ubohá kreolka aby šla již zase k obědu;

štěstí ještě, že si může poté důkladně odpočinouti, aby posilnila se k poslední těžké práci, jež ji večer očekává, totiž: jíti na procházku, nebo do společnosti, neb do divadla. Nu a že pak v noci ráda se odebírá na své lůžko, nemůžeme se také diviti; celý den nic nedělá, proč by si tedy večer ráda neodpočinula?
Z řečeného především patrno, že kreolka není valnou hospodyní; nestaráť se o domácnost ani v nejmenším. Jeť bezstarostnou až do výstřednosti, starosti ponechává mužovi, při čemž arci je jinou otázkou, přijímá-li je muž, a vidí úkol života jen v užívání.
Evropan v Mexiku usedlý zřídka kdy bére sobě kreolku za choť, a učiní-li tak, litují ho krajané, třebas si bral anděla. Obyčejně dostane takový manžel ke všemu ještě i celou rodinu své vyvolené na krk, a to v úrodném Mexiku již vydá.
Důkladnějšího vzdělání u kreolek nesmíme hledati; avšak zábavné, ano duchaplné jsou zpravidla, a zvláště příjemnými činí je živost temperamentu, které neodolá ani sebe brumlavější syn severu. Jsouť jako ti skvěli mexičtí motýlové, již těkajíce bezstarostně od květu ke květu jen medu hledají, nedovedouce odolali bouřím.
*
Přicházím k mužům. Kreolové jsou následkem rozličných románů zahaleni v závoj romantismu. Mluví-li se o kreolovi, pracuje ihned fantasie mladých duší parou, a v rozkošném tropickém pozadí vystupují skvělé postavy plné elegance a síly, s krásným bledým obličejem, s ohnivým, uhločerným okem, s bohatými kadeřemi, zkrátka ideály mužů jižního podnebí. Viděl jsem sice krásné muže mezi nimi, však ti byli přece jen výjimkou jako všude jinde; pravidelně jest kreol, jak jsem již byl podotknul, co do zevnějšku jen člověkem obyčejným.
Avšak co záleží na zevnějšku, pohleďme na povahu člověka toho.
Kreol nezadá v ničem ženám kreolským; i on žije jen, aby užíval, i on jest lehkomyslný k neuvěření. Ale nelze mu upříti jakousi noblesu ano šlechetnost, kteráž však jeví se více ve slovech nežli ve skutcích. Ohnivá mysl jeho rozplamení se snadno, a jsouc zaujata pro vše, co krásného, lne především také ke krásné zemi té, která ho zrodila. Kreol miluje svou vlast, jest pyšen na svou těžce vydobytou svobodu, avšak ohromná marnivost a ctižádost zavádí ho mnohdy příliš daleko, tak že uleknut stojí před skutečností, kterou sám byl způsobil. Celkem zdá se dosti udatným,

- \)i -
avšak ještě vice- chvástavým. Zbraně miluje velice; sotva kde viděti tak krásné revolvery a bambitky s drahocennými rukojetím a zlatem i stříbrem vykládanými hlavněmi; uevyjdeť Mexičan bez nich takřka ani na ulici; to však mu nevadl, aby mnohdy, přepadnou-li ho bandité, vydal jiin vše, co má, i tu krásnou zbraň, kteroužto vzal s sebou, aby ho chránila.
Pravil jsem, že je kreol mnohomluvný. Kreol vše chutě při-
povídá a zaručuje,  cokoli kdo žádá, avšak přesněslovo dodržeti
příliš neuvyknul. Slibem je vše odbyto.a bláhovec ten, jenž spo-
• „    léhá na vyplnění.   Jeť  mexická  věrolomnost  pověstná  po celé
Americe.
Na tom také zakládá se ta někdy až odporná zdvořilost Mexičanů, jížto není rovno ve světě, a jež záleží jen v samých přemrštěně úslužných slovech, při nichž Mexičan ani na nic nemyslí. Rckncš-li: „Máte krásného koně," odpoví hned sladce: „Ten kůň je váš." Zvoláš-li: „Jak líbí se mi ten pes," slyšíš ihned: „Jest vaším majetkem." Avšak nikomu nesmi připadnouti, aby ho vzal za slovo. Jest to pouhá zdvořilost, kteráž vyžaduje zase zdvořilost, a bráti nabízené věci bylo by největší nezdvořilostí. Je-li majiti lem domu a píše příteli, nepíše nikdy jméno města, nýbrž: „ve Vašem domě dne tolikátého," a podpisuje se S. S. S. O. B. S. M., což jest né: Su Seguro Servidor, Qui Bi Sus Manos —Váš upřímný sluha, jenž líbá Vaše ruce. Narodí-li se mu dítko, oznamuje to přátelům svým slovy: „N. N. a jeho choť nabízejí Vám služebníka, jen* m narodil toho a toho dne."
Nádheru miluje kreol velice. Sali se sice zvláště ve městech dle způsobu evropského, avšak na venkově drží se romantického obleku mexického. Oblek bývá u bohatých zlatem ;i stříbrem vyšíván a poset stříbrnými knoflíky. Nejvíce však dbá kr< ol i mestic svého koně a sedla. Sedlo mexické jest prazvláštní. Zpředu vyniká as na půl stopy vysoko jakýsi knoflík, jenž vybíhá v kulatou šikmou píochu as G--8 palců v průměru mající. Knoflík ten slouží k připevnění lasu, chytá-li jím Mexičan koně neb býky, a bývá obyčejně pokryt krásnou střibrnickou prací. Vzadu má sedlo nízký lenoch, ke kterému připevní se vše, co jezdec s sebou nese, a po stranách visí na širokých řemenech ohromné třmeny. Za sedlovým lenochem splývají po obou stranách tašky, vaquerillos, jež často špičkou svou skoro země se dotýkají, a bohatými kůžemi, obyčejně z tygra neb medvěda kryty jsou: A na krásném koni míti zlatem a stříbrem lesknoucí se sedlo, jest jednou z největších vášní kreola i mesticc. —
V Mexiku pijí se velmi silné kořalky; i cizinec naučí se tomu
záhy. Kreol pije sice také, avšak nikdo nemůže vytýkati mu, že by byl pijanem, náležíť on mezi nejstřízlivější národnosti celého světa. Čím však mírnější jest v pití, tím vášnivějším je ve hře. Každé zábavy, každé vášně by se mohl zříci, však hry nikdy. Ta nejmenší příležitost, nejnepatrnější slavnost domácí, a již sedí mužové u karet, a zlato i stříbro lítá, až sluch i zrak přechází. S nemenší vášnivostí oddává se sázkám na kohouty při oblíbených kohoutích zápasech. Prosází často cele jmění.
Mexičané přihlížej! kohoutlmu   zápasu.
Kreol hraje s nevídanou odvahou a nehne se ode hry, dokud nemusí. Prohraje vše, co má, prohraje zbraně, sedlo, koně, ano hraje i o svůj nemovitý majetek, a mnohdy, když otec vyšel mezi přátele, netuší rodina, že spí poslední noclv domě svém. Avšak co jest zvláštní. Vášnivý ten syn ohnivé přírody jest nejchladnokrevnějším hráčem, jakého jsem kdy viděl. S největší chladností prohrává ohromné sumy a s toutéž chladností je shrabuje; chladně hledí na to, jak vyhraného koně jeho odvádí si šťastnější hráč, a chladně prohrává i to poslední, co mu zbylo. Dnes ty, zítra já — těší sám sebe a znova pouští se do hry.
Jinou slabou stránkou kreolovou jest pýcha jeho na čistotu krve. Sebe zarytější aristokrat evropský nemůže neúprosněji bdíti
— 06 —
nad zachováním té domnělé čistoty, a větší neštěstí nemůže kreola potkati, než odváží-li se syn neb dcera, nakloniti se v lásce k některému tvoru z krve smíšené. Co jsou pak strasti Romeovy, co vzdechy Juliiny proti trampotám takových milujících? Kletba a zavržení bývají následky obyčejné, avšak kreol nehrozí se i činů strašnějších.
Zato velmi pěknou stránkou ureolovy povahy jest láska a úcta k rodičům, kterážto jeví se nejen ve slovech, nýbrž i ve skutcích. Kreol, a to piati také o většině mesticů, nedovolí sobě nikdy ani příkrého slova proti otci a matce; přání jejich jest mu rozkazem, a může-li něčím ulehčiti osud jejich, učiní to zajisté. Děti zůstávají vzhledem k rodičům stále jen vůli a moci jejich podřízenými dětmi, nechť jsou i zcela odrostlé. Poznal jsem kreola, jenž maje asi 32 roků a jsa ženat ztratil nevelikou částku peněz; i bál se pak, že bude od otce — bit.
Jsouf arci úchylky ode všeho, co tuto řečeno, vždyť není pravidla bez výjimky. Má-li pak úsudek o kreolovi vyřčen býti jediným slovem, nutno jen říci: kreol je člověkem fráse.
*          *
*
Praobyvatelem mexickým jest Indián. V 12. století přišli Aztekové, založili r. 1325 Tcnochtitlan, nynější hlavní město Mexiko, podmanili praobyvatele, avšak přijavše mravy jejich splynuli > nimi v jedno. Není tu místa vypisovati, jak sobě počínali španělé v Mexiku, když byl Hernan Cortéz r. 1519 tam připlul, a co ubohý Indián zakoušeli musil od těchto železných apoštolů katolicismu, kterým byl kříž zároveň mečem. Chci o Indiánech pověděti, jací nyní jsou, jak nalezl a poznal jsem je sám.
Mluvíme-li o Indiánu mexickém, nesmíme především mysliti na severoamerického jeho bratra, jenž posud co kočující divoch staví se v cestu volnému, avšak neúprosnému kroku civilisace. Jeť mexický Indián občanem usedlým, jenž se hlavně živí vzděláváním půdy, člověkem nikoli nebezpečným ano nevinným, jenž s resignaci vpravil se v neblahý osud morálně zničeného a násilně podmaněného národa. Jest to lid tak zubožený, že připadal mi jako churavec, jemuž není pomoci, jenž dříve neb později se světa sejíti musí.
Resignace ta jeví se již v jeho zevnějšku. Obličej je zakulacený a nehybný. Vlas uhločerný až do modra a tak hustý, že mnohá krátce ostříhaná hlava vypadá, jako by byla aksamitem potažena, čelo je nízké, oko tmavé ale mdlé, nos trochu rozplesklý,
)
-»-
Indiánské ,l,ii u okno. Okna mexických domů jsou íamřf&vaná.
■•■   .      \\v   '•  Zapadni Indie .i Mexika II.
- 99 —
i'i-i.i velká, kůže zažloutlá tak, že ani rumence nepřipouští, vous řídký a vzácný. Okolo úst jest jakýsi odhodlaný tah, tah to plný resignace, a ani sval se nepohne v obličeji, pustí-li se Indián do hovoru. Jen mdlé to oko oživí se trochu, když se Indián rozohní. Nemohu říci, že by hleděl obličej ten hněvivě, nikoliv; hledí i ně, ale tak tklivě zároveň, že jsem v ty tváře větším dílem hleděl s pohnul im.
oblek Indiánův jest velmi jednoduchý. Plátěné široké spodky, volná kajda z hrubého plátna a slaměný obyčejně klobouk, totě vše, v čem objevuje se mezi lidmi. Doma shodí kajdu, pod níž košili nositi ve zvyku nemá, a spokojí se jen se spodky.
Indiánky nejsou ve tváři také příliš hezké, ačkoliv viděl jsem mezi nimi ženy zajímavé, ano krásné. Avšak postava jejich je rozkošná. Jsou nepříliš velké, tělo je: krásné rostlé, nice a nohy jsou malé, a přebohatý vlas splývá mnohdy až po kolena. Dbají velnii čistoty a koupají se každou sobotu v nejbližším potoku, od rána do večera. Nejdříve myjí vlasy. V* mísovité nádobě rozetrou s vodou zvláštní travinu, a m o 1 e nazvanou, a smáčí v tekutině takto povstalé vlasy své po drahnou dobu. Působí prý výborně na zachování a růst vlasů. Nato je pečlivě vyperou, pročešou, zapletou a okolo hlavy připevni. Pak teprv počne pravé koupání.
Když se pečliví vykoupala, bére Indiánka na se čerstvé šaty. Hlavní část garderóby její jest t e n q u e y e. Jest to kus bílé bavlněné látky s modrými pruhy, kterýž si samy velmi pracným n primitivním způsobem tkají, a jenž. sahaje až po kotníky, okolo boků as třikráte se otočí a na knoflík zapne. Pak dá na hlavu modravý šátek, p a ň o, jenž zahalí někdy také, ač nuzně, hoření tělo — a jest ustrojena. Košili pravidelně nosí jen zámožnější, chudši pouze v neděli. Jest bílá, někdy i pestře vyšívána, sahá až skoro ke kolenům, nemá rukávů a nosí se v některých krajinách přes tenqueyi. Doma pak Indiánka obleku svého velice šetří. Uloží tenqueyi a paňo, opásá si jen boky a jde po své domácí práci.
Ačkoliv Indiánka dle našich evropských náhledů mnoho studu nezná, jest přece mnohem cudnější, nežli černoška.
2ivot vede smutný. Na ní leží všechna práce, všechno namáháni. Musí obstarati celou domácnost, pracovati na poli, v čas potřeby nádeničiti, kdežto muž buď na honbu jde, neb na poli trochu pomáhá, aneb se posléz odhodlá také trochu nádeničiti, nestačí-li výdělek ženy. A když obstará konečně již všechno, uchopí k a 1 a b a s y, hruškovité nádoby, připravené z vysušených tykví, a snese k večeru vodu, jíž jest potření.
*.                                                                                   •
— 100 —
Indián je člověk velice skromný a neúnavný. Pustí se s chatrnou svou puškou, drátem ano provázkem často svázanou, do lesa na honbu a nese pak zastřeleného kance neb srnce mnoho mil do města, aby za něj několik reálů utržil. S plody svého pole chodí ohromně daleko na trh. Viděl jsem v zmíněném již městečku San Andres Tuxtla Indiány, kuří přišli z Oajaky as 80 mil zdáli se zbožím, jež mělo cenu asi tří dolarů.
Jako poslové jsou výteční. Za malou odměnu nese těžké zavazadlo, ano i cestujícího třeba po dva dni, odpočine si jen v hodinách největšího horka a spokojí se s nejbídnější stravou. Ano není to báchorkou, že pošlcš-li jej pouze s psaním, nacpe si do svého pytle kamenů a uhání s nimi slabým vždy klusem, aniž by měnil kroku. Arci nošení těžkých nákladů záhy zvykají. Mají je na zádech, nahnou hoření část těla vpřed a pracují při tom nejvíce čelem, neboť kladou široký řemen, |enž zboží pohromadě drží, kolem hlavy. A při tom vypadá Indián, nechť má naloženo sebe více, jako by si s nákladem jen hrál. Tonut učí děti již v nej-útlejším mládí.
V jídle jsou velmi skr omni. N< jdťuežitější a skoro jediné pokrmy záleží v kukuřici, která je Indiánu vším, v tak zvaných f r i j ole s   (cti:   íricholes) a v ovoci.
Kukuřicí krmí sebe, svou rodinu a svůj dobytek, a z ní peče hlavně svůj chléb, tortilla (čti: tortilja) zvaný. K masivnímu, čtverhrannému kameni, spočívajícímu na třech nohách, z nichž přední je nižší, tak že kámen má svah nepříliš velký, při-klekne Indiánka v nejlehčích nedbalkách, a tře kamenným válcem polorozbitou a navlhčenou kukuřici tak dlouho, až se husté těsto utvoří. Z toho dělá tenounké placičky, as jako talíř veliké a hází je na plech neb kámen, k ohni přistavený. Tortille ty j( di se teplé, připravují se ke každému jídlu zvlášť, a nalézají se nejen v chaloupkách chudiny, nýbrž i v palácích boháčů, arci s tím rozdílem, že jsou z jemné mouky a že natírají se rozličnými tuky.
F r i j o 1 e s je národní jídlo mexické par excellence. Kamkoliv vejdeš, nalezneš v čas jídla na stole mísu uvařených černých bobů, jichžto by se Mexičan snad ani zříci nedovedl. Cizinec musí jim teprve zvykati, ale zvyknu v jednou, neopomine jich nikdy více.
Čím mírnějším je Indián v jídle, tím nemírnějším je v požívání opojných nápojů, pro něž na vše zapomíná. Indiáni mají mnoho nápojů, jež připravují si z rozličných rostlin a ovocných plodů sami, nejpřednější však jest p u Iq u e (pulke), tekutina to jako mléko bílá, působící velmi prudce na smysly ubohého Indiána. Dobývání její jest velmi zajímavé. Na velikých, polích je nasázena
^^^^Hj^^^H^^H|^^^^^^^^B|^^H^^B^^^H^^^^^H
— 101 —
agáva, rostlina, kterouž známe u nás pod nepříliš správným jménem aloe, jež nepotřebuje žádné péče a žádného skoro opatrování, a roste bujně na každé a zvláště suché a skalnaté půdě. V osmém neb nejdéle čtrnáctém roce dozraje a počíná zakládati na květ}-. Tam, kde to činí, v tak zvaném srdci rostliny, vyřízne se nyní kuželovitá prohlubeň,  a ta naplňuje  se sama každého rána a večera šťavou, což trvá obyčejně 4—5 měsíců; 40—50 tisíc agáv tvoří bohatství takřka nezničitelné,  neboř ani sucha ani mokra, ani  horka,  ani chladna tuhým těm rostlinám neškodí. .Maje na zádech sešitou skopovou kůži a v ruce dlouhý troube], prochází se majitel polem, vtáhne vždy šťávu do troubele, přiloží nahoře prst a pustí ji přes rameno do kožené nádoby. Odtud také nepříjemný  zápach,   jenž ji cizinci tak protivnou činí. Na tose dá vykvasili a v nesčetných zvláštních hospůdkách oblažuje pak indiánské mozky. Nejpověstnější jest pulque, již dobývají v okolí Puebly.
Rovněž jednoduché jak jeho strava jest též obydlí Indiánovo. Zarazí do zeme ve čtverci čtyry neb osm hrubě otesaných kmenu — arci někdy velmi drahocenných, neboť jsem často viděl chaloupky z mahagonového dříví — postaví na ně střechu, kterou pokryje dosky z palmového listí, vyplní stěny mezi postranními kmeny řídce tenkými pruty, proplete to palmovým listím,  udupá uvnitř zem,  a chalupa jest  hotova. Obyčejně vyčnívá s jedné strany střecha as na dvě stopy dále, tak, že veranda též neschází. V celé chaloupce, do kteréžto arci může pršeti,  žene-li vítr déšť se strain-, není jediného hřebíku. Vše je pouze svazováno   rozličnými vzdušnými kořínky a jistými cizopasnýmí rostlinami,   kteréžto uschnuvše, pak s dřevem', jež spojují, takřka  srostou.   Na hrubých kozách spočívá v každém koutku několik nehoblovaných prken, kteréžto, pokryty rohožkou palmovou, slouží  za postele, a hrubý stůl s nějakou stolicí tvoří jediný skoro nábytek, m-visí-li také od stropu na provaze jakýsi druh   hluboké ošatky, jenž maje ve čtyřech rozích krátké tyčky (skusem lehké ■ látky na '"hranu proti moskytům) slouží za kolébku dítkám indiánským, jež bývají někdy velmi roztomilé. Avšak na něco bych byl málem zapomněl. Ve většině chaloupek těch nalezl jsem malý  oltárik, vyzdobený dle možnosti a opatřený soškami svatých, jež  budily ve mně skutečně posvátnou hrůzu.
Těžkou práci Indián nevydrží, vůbec prácí, která by jej nutila po celý den k pobytu v uzavřené místnosti, proto zabývá se také hlavně jen vzděláváním půdy a prodáváním polních plodů, pletením košíku, vyráběním sprostého hliněného nádobí, pěkných
—  102 —
věcí z vosku, pěstováním košenily, ano dovede napodobiti i menši starožitnosti, kteréžto prodává pak starožitníkum, kteří tomu dobře ještě nerozumějí.
Velikou zvláštnosti Indiánovou jest telesná jeho nečitelnost. Sebe těžší rány snese a přežije hravě, a s báječnou rychlosti hojí se vše, co způsobeno mu zbraní sečnou neb střelnou. V nemocnicích vykonávají na něm nejtěžší operace, při nichžto běloši bolestí řvou, nejsou-li chloroformováni, a on snese vše bez chloroformu, aniž by pohnul svalem. Voják indiánský jest velmi udatný a největší ceny dodává mu chladnost a odvaha, s jakou vrhá se v boj. Pokryt ranami bojuje dále, jako by citu neměl, s těžkým poraněním vyšine se ještě na kůň a jede, až bez sebe spadne s koně. Nelze ho takřka ani utlouci.
Jeť patrno, žečivní jeho soustava nemůže býti stejně ji mna a stejné vyvinuta jako bělochova.
Povalia Indiánu jest velice uzavřena a nepřístupna. Jsouť nedůvěřivými nejen k cizinci, nýbrž i k soudruhům, což arci po řádění Španělů jest zcela přirozenou věcí, a to tím více, poněvadž jsou rozděleni v četné kmeny, jež mluví nářečími zcela rozdílnými. Dělí se rádi od bělochů a mesticů, a žijí-li v městech, bydlí obyčejně s kmenovci svými ve zvláštních čtvrtích neb ulicích.
Duševní nadání Indiánů není veliké. Jsouť sice chytří, vypočítaví, ano někdy i důmyslní, jako/ i v drobných pracích, hlavni domácích velmi obratní, ale všechny posavadní zkušenosti a veškeré pozorování učí, že jako černochům tak i jim do věd se nechce.                             <
Dle zákona má míti každá ves aspoň jednu školu; mají j<\ avšak síly učitelské jsou tak nedostatečné, že se málokterý Indián naučí bídné čísti a psáti. Mnohé obce dávají kmenovce svého studovat, aby měli svého vlastního faráře, ano jsou Indiáni, kteřížto, majíce náležitých prostředku, věnovali se na př. práv-nictvi. Avšak naučili se s namáháním pouze tomu, čeho právníkovi v Mexiku věděti třeba; na základě nabytých vědomosti dále samostatně pracovati, to posud žádný z nich nedokázal.
K duševní nedostatečnosti druží se pověrčivost. Indián má své vodní i lesní skřítky, má svou sirénu, jež libým zpěvem vábí poutníka v hlubinu, věří v čarodějnice a bojí se „zlého větru", jejž má za příčinu všech nemocí. K tomu pojí se náramná tvrdošíjnost v držení se starých, zakořeněných náhledů.
—  103 —
věří se nikdy bílému lékaři, lékařem jeho jest moudrá bába, která připraví mu bud vodičku neb masť, že by koně porazila, aneb spořádá mu polámané tělo, že ho nikdo již nenapraví. Vláda nahlížejíc, jak záhubná jest tato tvrdošíjnost, nařídila na některých místech, hlavně v epidemických nemocech, aby lékaři bílí je hojili. Avšak to připustUi jen tehda, byli-li násilně k tomu přinuceni. Toť také příčina, že v dobách takových řidnou řady obyvatelstva indiánského strašným způsobem.
Universálním prostředkem jejich proti všem nemocem jest pocení. Aby toho vydatné dosáhli, mají také své parní lázně, kteréžto jsou vskutku zajímavé. Z hlíny důkladně zpracované upraví se jakási polokoule tak veliká, že by dva lidé v ní ležeti mohli. Na jedné straně je malý otvor, kterým se tam leze, na druhé pak ohniště, jehožto zadní, dovnitř obrácená strana sestává z několika velkých kamenů, tak sice, že tvoři uvnitř plochu, prostou vší hlíny. V ohništi zatopí a přikládá se tak dlouho, až kameny se rozpálí. Nyní vlezou tam obyčejně dva, zakryji dvířka, lijí vodu na rozpálené ty kameny až naplní se koupel horkou parou, pak ulehnou na rohožky, načež následuje polévání těla a opět zhušťo-vání páry. Nechť je nemoc jakákoliv, Indián se musí potit a on poti se rád, neboť je přesvědčen, že jen to mu pomůže.
Mexický Indián je svobodným občanem republiky, podle zákona stejně oprávněn s kreolem a mesticem, a má samosprávné /.řízení obecní, neboť volí si své obecní představené a úředníky, kterýmžto připadá pak i správa obecního jmění. Avšak má to přece jen háček. V indiánských obcích těch utvořila se během i jakási šlechta, jež má vše v rukou a vše rozhoduje a před jejímž panstvím Indián dobrovolně kloní šíji svou. A šlechta tato ubližuje mu skoro stejně jako to kněžstvo mexické. Toto jest -icc katolické, avšak často tak zlotřilé, že nenajdeš mu v světě rovného. Tam, kde moderní komunikační prostředky opravily již jakési spojení s cizinou, tam jest již namnoze konec neplechám těm. Avšak uvnitř země panuje pop jako turecký paša, odíraje chudý ten lid a dávaje mu velmi smutný příklad. A ze strachu, aby nepřišel o toto své živobytí, bráni se zuby nehty každému
pokroku. —
V Mexiku panuje jako všude jinde zákon stran doplňováni vojska, ale bohužel pouze na papíře. Kreol a mestic nežene se příliš k vojančinč, odnese to tedy zase Indián. Oddělení vojska odebere se do krajin indiánských, tam schytá, co se schytati dá, vybere z toho, co je k potřejjč a pustí ostatní zase domů. Tím také zároveň mi vysvětleno, proč jsem v Mexiku velmi zřídka
viděl voják}', jdoucí jednotlivě na procházku; byl jich vždj /-ústup a po každé provázel je důstojník s několika poddůstojníky; neboť jakmile může některý utéci, učiní to, a pak ho mohou v pralesích hledati. Proto také, jakmile se objeví vojáci v některé indiánské vesničce, prchá vše do lesů.
Okolnost tato ovšem uzavřenost a příkrost Indiánu j bělochům nezmírňuje, a nelze se tudíž diviti, že jest Indián vůči cizinci velmi nepohostinným, kdežto známému, třebas bělocha, učiní vše, čeho si jen žádá. Jsem přesvědčen, že by byl zcela jiným člověkem, kdyby byli Španělé s ním jinak nakládali, kdyby nebyl dosud páriou mexické společnosti.
Konservative povaha Indiánova zachovala též mnohé zvyky a mravy, jež byl po otcích zdědil. Arci mizejí tyto více již ve větších městech, avšak na venkově zachovávají se v plné síle. Nejzajímavější jsou zvyky ty při svatbě a při pohřbu. Když dvě rodin v vzájemně uznají, že by spojení dětí jejich bylo výhodným, smluví se o tom záhy a zaslíbí je sobě již v útlém věku. Tím dnem, kdy zasnoubení se stalo, bére mladý zasnoubenec na se jisté povinnosti, kteréžto musí svědomitě plniti. Indiánky, mladé, staré, koupají se, jak jsem již pravil, vždy v robotu a před velkým svátkem, a ke každé koupeli této musí zasnoubenec opatřili nevěstě travinu amole na mytí. a k mazání vlasů olej, jenž dobývá se z jistého ptáka, jakož i 2 reály na mýdlo. Mimo to dodá jí v každý velký svátek fábory do vlasů. Avšak též Indiáni vědí, že když se dvě děti zasnoubí, ještě se nemají, a kdyby se jejich děti dostati neměly, že by bylo škoda těch dar;:. Vedou tedy obě rodiny účet všech darů, aby nezdaři-li se svatba, věděly, co požadovati a co vrátiti. Prostému Indiánu jest % počítání jednou z nejobtížnějších věcí; každá rodina připraví si tedy při zasnoubení dlouhý provázek a učiní za každý dárek uzel, jeli dárek jednoreálový, uzel jednoduchý, je-li dvoureálovv uzel dvojnásobný atd. A když se zasnoubení rozejdou, přijď ženich a nevěsta s provázkem, uzly se prohlédnou a spočítají, ;■ podle toho musí se pak vše nahraditi. Když však dojde ke svatb čeká ženicha dar poslední, totiž dvě krávy. Jednu dostane pan tchán za dceru a druhá se zabije k svatbě, od kteréž nesmí s. nikdo dříve hnouti, dokud není vše snědeno.
Se ženěním Indiáni velmi pospíchají — se 14 neb nejdéle se 16 lety; zřídka kdy nalezneš staršího Indiána, jenž by nebyl ženat. Dětí mívají Indiánky dost, avšak ohromný počet jich umírá, čehož hlavní příčinou jest nedostatek péče. Matka musí jísti, co jest, dítěti dá se také ode všeho, následkem čehož v I
— 105 —
pak náramně nabubří, a převrácené prostředky domácí mu více ubližují než pomáhají. Dítě, jež má bolesti, strká pak vše do úst, co mu přijde do ručiček, a tof. příčina okolnosti, mnohým velmi nápadné, že děti sprostého lidu v Mexiku jedí zem. Aby jim to odvykli, učí je záhy kouřit, a protož je obyčejným úkazem, ře vidí cizinec malé, tří- čtyřleté dítě, nahé, s ohromným bříškem. s velkou hlavou a s tenkýma nohama i rukama, kouřiti doutník. Kouření je vášeň, kteráž opanovala jak kreola a mestice, tak též Indiána. Kouří doutník, jejž si sám uvine či lacino koupí, nebo kouří z krátké dýmky — žena i muž. Ve Verakruzi zastavil mne kdysi na náměstí malý as šestiletý klučina a s mexickou gran-dejpou Žádal za oheň slovy: „Con el permiso seňor — un poco de fuego." S úsměvem podal jsem mu doutník, avšak ten nehořel dosti; sedl jsem si tedy na bobek a dýmaje dal jsem mu zapáliti. Nato poděkoval: „Muchas gracias, seňor" —mnoho díků, pane — a vážným krokem odešel. —
Indiánské obřady při pohřbu jsou jako při katolících vůbec, neschází ani obligátní nářek; avšak jakmile vrátí se truchlící domů, počne se jísti a píti a jí se po celých osm dní tak, až se sní vše, co jest. Tof smuteční oktáv Indiánů. Nebožtíka při tom připomíná jen malá lampička, která hoří po celých osm dní u prkna, na němž byl odpočíval. —
*          *
*
Kreol a Indiánka spojením svým dali život mesticovi. Jest velmi zajímavo pozorovati, co přijal mestic od svých rodičů, a jak pojí se v něm vlastnosti rozličných těch kmenů, z nichž pošel.
Především musím říci, že on jest jediným pravým Mexičanem, kterýžto má své národní zvláštnosti, kterýžto jeví se jako Mexičan již svým zevnějškem.
Mestic jest postavy štíhlé, ale silné. Po Indiánu zdědil tmavší, ač ne tak žlutou pleť, od kreola hustý vous; po Indiánu odvahu, vy trvalost a střídmost v jídle, po kreolu větší duševní nadání a lehkomyslnost. Největší pak chyby převzal od obou. Dle kreola jest oddán vášnivě hře, a nezná mezí, zahoří-li k někomu láskou, dle Indiána pak miluje opojné nápoje.
Národní oblek Mexičanů, tedy mesticů, jest velmi pěkný. Na hlavě sedí ohromný, v chladnějších krajinách plstěný, v teplejších slaměný klobouk, sombrero, kolem něhož místo pentličky leží t o q u i 1 a, copovitá pletenina ze stříbrných neb zlatých nitek, kteréž Mexičané velmi dbají.  Krátká kazajka, jaqueta, bud
■                                          — 106 -
z lehčí látky neb z kůže, je u bohatých stříbrem vyšívána a pře-hustě pokryta stříbrnými knoflíky, tak jako pantalonera, spodky to z tétéž látky. Od kolena jsou tyto spodky otevřené, ukazujíce jemné bílé podvlíkačky, a pod jaquetou je košile obyčejné bohatě vyšívána; nohy vězí v nečeměných botkách, z tašky vzadu za pasem vykukuje zbraň, a spodky drží jakýsi druh šálu, jenž se několikráte okolo těla otočí. Konečně, co neschází žádnému me-sticovi: s er apa, ornátovitý to plaid, jenž maje pro hlavu uprostřed podél říz, bohatě často ozdobený, nosí se jako skutečný ornát, takže kryje před i zad, a posléz calzonera, kožené, vpředu dlouhým vlasem pokryté nohavice, jež oblékají se včas nepohody přes obyčejné spodky.
Mesticky nosí jemné, vyšívané košile; bohaté á ozdobené sukně a halí hlavu a hoření tělo ve velký šat, r e b o z o , jehožto jeden konec přehodí přes rameno. Zahalí-li jen tělo, nosí v bohatých a krásných vlasech svých široké a ozdobné hřebeny bud zlaté a kameny vykládané, neb jen mosazné. Sedlo jsem již dříve popsal, podotýkám jen, že na každém sedle visí lasso. Lasso je provaz velmi dlouhý, jenž má na konci oko. Mestic sebere volně svinutý provaz do pravice, rozhání se jím nad hlavou, vrhne lassem po pronásledovaném zvířeti, a sotva že toto dopadne, otočí již konec jeho o knoflík sedla, v kterémžto okamžiku uskočí kůň, tomu již naučený, v stranu opačnou. Mexičané mají v tom dovednost takovou, že chytí pronásledované zvíře, za co chtějí: za rohy, za zadní nohy, aneb za každou jednotlivou nohu. A není divu, vždyť učí se tomu od nejútlejšího mládí. Vídal jsem často čtyř- a pětileté hochy, jak lassovali obyčejným špagátem kohouty, slepice, selata a jiná zvířata.
Lasso slouží též k chytání koní. Statkáři mají své koně, osly, mezky a vůbec všechen dobytek stále na svých pastvinách, a je-li potřeba, vyjede některý pacholek koňmo cosi z něho chytit. Chy-tá-li mladého koně, jenž posud nesloužil, chytne ho lassem, porazí jej, jiný pacholek skočí na něj se svým širokým kloboukem a uhání nyní bez sedla, bez třmenů, až kůň nemůže dále. Chce-li ho zastavit, dá mu jen svůj klobouk před oči, a když se s ním vrátí, je kůň zkrocen — podle mexických názorů totiž. Stáda statkářů těch jsou tak ohromná, že mnohý neví ani, kolik tisíc kusů má. Podle potřeby, ale obyčejně jednou za rok seženou se do velkých ohrad za příčinou porážení, a ostatek pustí se opět na pastviny. Koňů Aztékové neznali. Obdrželi je, jakož i osly, skoty, ovce, kozy a slepice od Evropanů, jimž navzájem darovali opět ptáčka, jejž rádi vidfváme na míse, totiž krocana. —                    3
— 107 —
Mesticové tvoří hlavně pracující třídu. Jsou mezi nimi sice mnozí statkáři, majitelé haciend, ale větším dílem jsou řemeslníky, nádeníky a dopravovači zboží, a r r i e r o s. Mestic je neobyčejně silný a celkem poctivý člověk. Viděl jsem nositi jej v přístavu verakruzském ohromné bedny a svěřovati mu drahocenné náklady stříbra a jiného zboží.
Avšak nejen sprostším pracím věnuje se mestic, on s úspěchem zastává též vysoká postavení a dovede v nich býti činný na prospěch celku. Leč nespolehlivost zdědil přece také po kreolovi. Danému slovu málo kdy dostojí. Hře obětuje vše, třeba celý svůj týdenní výdělek, ale nikdy tak, jako jeho otec, netratí mysli a pracuje zase neúnavně, aby mohl znova hráti. Nu a zamiluje-li se, pomoz pánbůh. Kreolka, Indiánka, vdaná, svobodná — vře jedno. Je-li mu nakloněna, musí ji dostati, a třeba by byl i sám ženat. K tomu je v Mexiku velmi jednoduchý prostředek. Utekou spolu, a pak ať je kdo při nedostatku všech rychlých komunikačních prostředků na těch řídce obydlených 40.000 čtverečních mílích hledá.
Mestic je náramně vášnivý, ale chladne brzy. Ve vášnivosti té zmocní se ho zhusta taková prchlivost, že zapomíná na vše a vidí před sebou jen předmět svého vzteku, cíl své pomsty. Co v okamžiku takovém vykoná, bývá hrozné, ale béřeme-li to přísně, on za to nemůže, a on sám toho nejvíce lituje, když zanedlouho horká jeho krev se utiší.
Velikou lásku chová mestic také k tanci a k hudbě. Fandango, tanec vůbec, jest mu nejmilejší zábavou a při nejmenší příležitosti srazí se třeba na trávníku malý houfek, a při jednotvárném zvuku milostné písně v průvodu kytary skáče jen což děláš. Líbilo se mi mnoho u Mexičanů, ale tanec jejich nikoliv.
Muž a žena stojí proti sobě a poskakují s jedné nohy na druhou, arci brzy na špičku, brzy na patu, avšak tělo je skoro nehybné, a ruce visí, jako by neměly života. Dovedou takto skákati po celý den bez patrného zemdlení. Jak zcela jinak vypadá tentýž nehybný mestic na svém koni, jenž jest jeho nejpřednějším miláčkem. Jeť rozeným jezdcem, smělým nade všé pomyšlení a uhání s větrem o závod, nelekaje se žádných překážek. Hoření tělo jeho jest proti ježdění evropskému nakloněno vpřed, nohy trochu nazad a jezdec vypadá, jako by byl s koněm srostlý. Koně mexické jsou menší nežli koně severoamerické a evropské. Ale ujedou 10—12 mil denně a spokojí se při tom skrovnou stravou, v níž hlavni věcí jest kukuřice. Ak tomu nutno uvážiti, jaké jsou ty cesty v Mexiku: úzké, příkrt, skalnaté, rozryté, k tomu přichází přeplavování řek,
- 108 —
jez nemají lukde mostů — věru jsou to vzorná zvířata, plná ohně a divokosti, jež arci zkrotí ihned ty hrozné uzdy mexické, jichž ostré ústrojí zaráží se mu při nejmenší neposlušnosti krutě do jazyku. A bojí-li se kůň něčeho, odvykne mu to jezdec brzy. Viděl jsem u Puebly mestice, jehož mladý kůň bál se lokomotivy. Postavil se tedy s ním těsně ke kolejím a jakmile přijížděl vlak, hnal se proti němu. Hrozný byl pohled na ustrašené zvíře, avšak nemilosrdná uzda pracovala, a po několika pokusech byl kůň ochočen.
Praví-li se, že se rodí Češi s houslemi a Maďaři s ostruhami, možno směle říci o Mexičanech, že rodí se s m a c h e t o u. Ji to dlouhý nůž, jehož užívá jak Indián, tak mestic a kreol. Slouží mu jako zbraň a jako universální nástroj; malý hoch umí jím Už zacházeti, a stařec nevyjde bez něho z chalupy. A zvláště v lesích je potřebou nevyhnutelnou: musíf si člověk v Mexiku často cestu houštinou prosekávati.
Nezbývá mi, než zmíniti se ještě o zvláštním druhu peněženky, již v Mexiku jsem poznal. Mexické reály jsou as jako naše šesták)' velké. Lid strká reály tyto do — ucha.
*          *
*
Vylíčil jsem stručně kreola. Indiána a mestice, mohu se tudíž zase vrátit k popisování svého výletu.
„Vrátit se do Evropy a ani si nevystřelit na našeho tygra, k čemuž je zde v okolí Catemaca tak pěkná příležitost, bylo by skutečnou hanbou nejen pro vás, ale i pro mne," pravil k nám náš hostitel catemaeský, upřímný a pohostinný Němec, pan Bötticher, jemuž jsme byli z Verakruzi doporučeni.
Vyjeli jsme tedy jednoho parného odpůldne do Tabanky, pralesa to, jenž napříč od městečka vroubí lagunu a jméno své obdržel od výborného pramene, kterýžto několik set kroků od. břehu ze země vyvírá. Cesta byla velmi příjemná. Silný větřík opřel se o naši plachtu, a loďka ubíhala rozčerenými vlnami tak rychle, že sotva ve dvou hodinách přirazili jsme ke břehu.
Lesy okolo Catemaca náleží na mnoho mil městečku, a každý usedlý a do svazku obecního přijatý občan má právo, vzíti si jakýkoliv kus lesa. Náš hostitel vybral si velmi opatrně. Vyhlídl si prostor as 1000 kroků dlouhý a 300 kroků široký, nezapomněl na pramen, najal několik dělníků, a jal se porážeti les, aby založil na místě jeho kávovou plantáži. Podnik podobný jest v prak.-, prací obrovskou, avšak nejhorší obtíže byly již překonány. Proti
— 109 —
jezeru ponechána stromová zeď jako ochrana před nepříznivými větry, a odtud pak vysekán les tak, že v určité vzdálenosti od sebe ponechány řídké řady stromů, kteréž musí kávovník, mezi nimi nasázený, před přílišným žárem slunečním chrániti. Opodál, právě u pramene, stála na osmi netesaných kmenech vysoká palmová střecha, a pod tu uvedl nás hostitel jako do bytu, jenž měl nám sloužili pro příští noc Pěkný byt! Pod střechou, as ve výši půldruhého sáhu, utvořena byla pudička velmi jednoduchým způsobeni: kunbus tu ležel vedle bambusu, a Domingo, černý do-hližitel dělníku našeho hostitele, ujišťoval nás, že se tam výborné spí. Musel to věděti, neboť zde spal s dělníky vždy po celý týden.
„Především opatříme si psy a nějaké Indiány," pravil pořadatel celé výpravy pan Bötticher.
A šli jsme. Slezli jsme dosti vysoké návrší a octli se pojednou před několika chatkami, odkudž poskytovala vňkolní krajina úchvatný rozhled. Slunce klonilo se již silně k západu, jezero lesklo se jako démant v tisícerých barvách ■— v tom ozve se za námi výstražný hlas: „Viruelas! viruelas!" Ohlédneme se a ve dveřích 'edné z chatek stojí utrápená žena, kynoucí nám, abychom odešli. Viru,'Jas, čili naše neštovice, nenáležely právě k věcem, jež jsme chtěli v Mexiku poznati, protož sestoupili jsme zase ihned a sice, musím se upřímně přiznati, dosti rychle k laguně a vlezli do dvou /. kanotťi, jež u břehu byly připevněny. Laguna byla v těchto místech již nepatrnou říčkou, po kteréžto veslovali jsme proti proudu. Za půl hodiny zastavili jsme před velikou chalupou. Na brehu máchaly dvě buclaté Indiánky prádlo, a pravé přede vchodem ležel roztažen veliký pes, na němž vesele poskakovalo kuřátko, hledajíc mu — blechy. Rozkošný to obrázek, plný nehledaného humoru!
Bledé, patrně nemocné děvče vyšlo nám vstříc, a spatřivši známou mezi námi tvář, zvalo nás přívětivě, abychom vešli. Větší síň jako všude jinde, jen že na Sténá« h několik tygřin a něco zbraní'
Usedli jsme, a nyní počala zdlouhavá ta scéna« jež musí se odehráti u Indiána vždy, nežli možno přistoupiti k jádru věci. Nesčíslné otázky, jak se kdo vynachází, přáni, aby se vynacházel dobře až do 90. kolena — a to se vždy opakuje, kdykoliv vejde zase nová nějaká osoba. Starý Indián, jenž daleko široko znám jest jako tygrolovec, nebyl doma, ale přišel brzy. Očekával jsem chlapíka jako skálu, a přede mnou stál malý suchý stařeček, v němž bych byl tak pověstného lovce nikdy nehledal. Litoval, Že nemůže nás provoditi, poněvadž mu stáři již vadí, upozornil nás, že přede dvěma dny vyskytla se  v  krajině stará onza—tak se totiž
—   110 _
mexický tygr nazývá - dvěma mladými a že roztrhala osla. náležícího do jedné z těch neštovicemi stížených chatek. Zavolal na dva zevlující Indiány a poslal pro psy.
Tygři psi — byl jsem velmi žádostiv, jaká to as rasa. Za chvíli přihnali se dva nepatrní a prasprostí hafánkové, kteříž budili ve mne velmi malý respekt. Avšak brzy hleděl jsem na ně s úctou. Dovedli zuby cenit velmi bojovně, a krátkou srstí pokrytá těla j. jich byla jizvami takřka poseta.
Vzali jsme Indiány a psy a vrátili se do I' sa, Večeř nalezl nás pod naší střechou v Tebance.   Indiáni rozdělali oheň. my  vařili   . kávu, pekli sušené maso v horkém popelu a zaháněli kouřem svých í doutníků dotíravé  moskyty.   Byl  to zvláštní  výjev.   Kolkolem temný prales, z něhož chvílemi ozývaly se podivné zvuky, a kolen rudého ohně divné ty a ozbrojené postavy, bavící se monotónnu >   i zpěvem Indiánu, jež byla kořalka rozjarila.
Dlouho jsme  neseděli   pohromadě.   Měli   jsme  druhého  di před třetí vstávati, a proto hnal nás hostitel brzy na lože.
Lože! Může-li být větší ironie! Po kmeni, do něhož vysel jsou stupínky, vylezli jsme na bambusovou půdičku, položili plai(L^ přes špalek, jenž sloužil za polštáři a roztáhli ho tak. že chráni1. ; '/. do polovice; pak jsme se natáhli jeden vedle druhé! že jsme se mohli sotva hýbati.
Usnul Jsem prese všechno nepohodlí brs                             stanu
štulce.
„Co jest, co jest?" tážu se rozesj
„Slyšíte tygra?" volá
Natáhnu uši a poslouid ün    •                    Llo  se  trhané  vyti,
o němž bych byl myslil, že je \ •              eS chřtán. Ale ne, byl lo
k největší mé raď                                     usnul jsem zase.
Jak živ neb}'l j■•               rychle časně ráno na nohou, jako
druhého dne. Byla ještě tma,a já měl sto chutí spáti dál. Avšak v noci bylo pršelo a proto rozdělali Indiáni oheň pod střechou. Kouř /. vlhkého dříví hnal se všechen pod střechu a tak štípal do oči a do krku. že nám slepici naše schody sotva stačily. Bylo pul třetí, když jsme si pochutnávali na prapodivné indiánské snídáni a v jakémsi zvláštním rozčileni prohlíželi pušky a plnili brašny ostrými patrónami.
*              «
*
Počalo se rozednívati; my vložili do svých zadovek pátrom učinili několik kroků z našeho podstřeši a byli jsme v pralese. Bylo
- 111 —
po dešti a dusný, horký v/duch v lese panující nás skoro až zarazil, indiáni vedli nás „přirozenou cestou", kterouž prý zvěř, chodící k zmíněnému již pramenu, sama byla utvořila. Cesta ta záležela v tom, že houština mezi živými i pokácenými stromy byla trochu roztrhána a pošlapána. Brzy musili jsme přelézati obrovský kmen, brzy posekávati kaktusy, jež pichlavé své údy příliš roztahovaly, brzy zas podlézati pode stromy, které vodorovné takřka rostouce - půdou, proplítaly se mezi druhy svými; tu zapletli jsme se v síť ./.dušných kořínků, tu zastoupilo nám cestu obrovské, černé hnízdo mravenči, k tomu ta nesčíslnými dřevy posetá zem, a vš< od nočního lijáku okluzké—byla to cesta, již by musil proklíti do všech pekel i vtělený anděl, a to tím více, jelikož panovalo v lese důkladné, šero. A ani hlasité nesměla si rozpěnčná žluč odlehčit. Kdykoliv někdo hlasitěji se ozval, ihned napomínali ho indiáni k tichu.
Mimo psy na tygry měli jsme ještě jednoho honícího psa, jenž také jaksi mrzut proplítal se houštinou, kdežto druhové jeho, vedeni jedním z Indiánů na řemínku, patrně s chuti všechny překážky přelézali. Přes hodinu jižhmoždili jsme se v potu tváří svých po „přirozené" té cestě, a nejen že nebylo po tygru ani památky, i z ostatní /.věře ukazovalo se jen pramálo. Konečně střihne náš honící pes ušima, zastaví, Indiáni počnou se po zemi rozhlížeti, srazíme se v hlouček a nalezneme neurčité sice, ale četné stopy divokých prasat.
Xadéje na nějakou kořist nás zase trochu oživila. Zrychlili jsme kroky, pes vesele poskočil a spustil rychlejší tempo. ZaSi půl hodiny, ještě horší, nežli byla dřívější hodina, neboť po té:.'/ cestě šlo to nyní rychleji. Konečně zaslechneme neurčité hroch tání, pes zmizí nám před očima, ještě chvíli, a na místečku, kdež patrně kdys bouř.- a čas zle řádily, zastihli jsme celé stádo divokých prasat. Půda se jimi černala a dosti zvolna jen hýbala se kupředu. Měla mezi sebou mnoho mladých a ta je zdržovala. Pes náš se zuřivým štěkotem hnal se za nimi, v tom obrátila se zadní čelem proti němu. jako na dané znameni zastavilo celé stádo, a se vzteklým chrochtáním ä s hrůzným cvakáním zubu cenilo na něj své tesáky.
Běda psu, jenž by se v takovém okamžiku na ně odvážil, obklopila by jej a roztrhala na kusy. Pes na- skutečně také ztratil kuráž, „koncentroval se nazad" a Štěkal, kdežto tygři naši psi si ii  nevšímali, lhostejně se dívajíce na celé -lado. V okamžiku takřka zazněla celá dešarže, a několik kusů váklo *• v krvi.
- 112 -
To přivedlo ostatní k rozumu. Tentam byl pojednou strach o mlá-cfata, — stádo rozběhlo se na všechny strany.
Jali jsme se je pronásledovati. Zastřelená zvířata položena stranou, abychom je mohli na zpáteční cestě vzíti s sebou, a my hajdy za ostatními. Ale prasata byla rychlejší, nedohonili j žádného již, za to však vzkřikl pojednou jeden z našich Indiánů a vrhl se na zem. Prohlížel nějakou stopu, jež křižovala stopu pronásledované zvěře, druhý Indián přiklekl kvapně, a skutečně, byla to stopa tygří. Indián odvázal psy a přivedl je k stopě. V okamžik byli jako vyměněni, zaměřili vpravo a již jsme jim sotva stačili.
Že nikdo z naší společnosti nezlomil nyní nohu, tomu divím se podnes. Indiáni hnali se za psy, my za Indiány, a celá výprava vypadala tak, jako bj' utíkala před tygrem a nikoliv za ním. Tu klopýtl neb položil se ten, tu onen — avšak ničeho nedbáno. Veškeré ty překážky, jež dříve tak byly obtížné, staly se hračkami, a když pojednou zaslechli jsme zdaleka štěkot našich tygřích psů, bezpečné to znamení, že ho mají, tu skákali jsme přes stromy jako kobylky. Konečně zahlédneme kmitati se psy, ještč několik kroku a nedaleko od nás obskakují oba se zuřivým štěkotem statný strom. Mlčky ukáže Indián nahoru — as sáh nad zemí seděl mezi větvemi mladý tygr a upíral zelené a jiskřící se oči své brzy na brzy na nás.
Byl to přece jen podivný pocit, když jsem mu slál po prvé takto tváří v tvář. Když založil jsem ponejprv na jelena, třásla se mi rozčilením ruka — tenkráte nebylo lépe. Avšak neměl jsem k tomu mnoho času. Tygr skočil na vyšší větev, v tom padla rána, chvíli držel se ještě větve, pak však klesl bez linutí na zem. Kule projela mu čelem. Psi jej očuchávali, ale vidouce, že je mrtev, pustili se ihned dále.
Moli! bych nyní vlastně říci, že rána ta vyšla z pušky mé. Akne, neřeknu to, chci mluviti, jako ve všech svých obrázcích z ee.-t, pravdu. Bylo to sice české oko, jež v něj mířilo, ale mé to nebylo ani při tomto, ani při druhém, jejž nedlouho na to psi naši z houštiny vyhnali.
Jeden z Indiánu naložil mladou onzu na záda a žádostiví spěchali jsme dále. Nebylo pochybnosti, starý tygr s druhým mládětem, o nichž nám včera onen starý Indián vypravoval, byl na blízku a patrně v úzkých, neboť jedno mládě již opustil. A skutečně. Asi za čtvrt hodiny stali se psi opět nepokojnými, zrychlili běh, a již ozýval se zase vzteklý jich štěkot. Bez dechu takřka ubíhali jsme za nimi, konečně zahlédneme kmitati se cos mezi stromy. Byla to ohromná tygnce, jež úzkostlivě měla mládě své,
—  113 —
as jako silný pudlík velké, k útěku. Avšak mládě bylo již příliš ustrašeno. Psi, jichž si tygřice ani nevšímala, na ně doráželi zuřivě, mládě jalo se vylézati na obrovský kmen a zoufale řvala tygřice. V tom padlo několik ran, mládě kleslo bez života na zem, tygřice obrátila se jako v uleknuli v stranu, odkud rány vyšly, rozehnala se po jednom z psů, jenž zvláště odvážlivě na ni dotíral, zasáhla jej tlapou svou, pes vyštěkl bolestně, pak jediný jen skok a zmizela v houští.
Vedle mladého tygra ležel jeden z našich psů rozdrcen, jako by byla kláda na něj padla, a to odstrašilo druhého tak, že nebyli jsme již s to, abychom přiměli jej k dalšímu pronásledování. Avšak houština, do níž se tygnce utekla, byla příliš silná, my sami mimo to již valně zemdleni, usedli jsme tedy na zem, a Indiáni jali se stahovati kůže z našich kořistí. Pak jsme položili obě stažená těla, jak"', i zabitého psa k ohromnému mraveništi, zarazili do země kůl, a nastrčili na něj cedulku s českým nápisem. Kdo by se tam chtěl podívat, nemá daleko.
Za tři hodiny seděli jsme zase pod svou střechou v Tebance.
*          *
Přišly na nás deště. Každodenně pršelo po několik hodin a nezbývalo tudíž, nežli vrátiti se opět do Verakruzi. To jediné, co nás při tom mrzelo, bylo, že museli jsme se vrátiti toutéž cestou, kterou jsme přišli.
Ale mělo to přece také své půvaby. Ti lidé, kteréj sezná': jsme, jedouce doCatemaca, vítali nás při návratu jako staří přátelé, a veškeré ty přírodní krásy, jež po prvé působily na nás jen celkovým svým dojmem, jevily se nám tím úchvatnější v detailech, kteréžto při prvním pohledu nám byly zcela ušly.
V San Andres přivítal nás don Tonente co nejsrdečněji daleko doprovázel nás se svými syny, nemoha se s námi nikterak rozloučiti. Několik dní jen ztrávili jsme v jeho rodině — milá upc minka nám zůstala, ale sotva více svede nás osud dohromady. Nedaleko San Juan Tuxtla nastalo loučení. Upřímné stisknutí ruky, mexické obejmutí, a za okamžik zmizel nám i se syny s očí — s očí na vždy, z mysli však nikoliv.
A zase skoro celý den v pralese, až kynul nám z večera lil Meson. Stará Indiánka, u nížto jsme nocovali po prvé, usmívala se na nás a opatřila nás již rozhodné lépe nežli tenkráte, a indiánské obyvatelstvo hledělo na nás již také zcela jinak nežli dříve. Nikdo neubihal do lesů, a drůbeže nabízeno nám ke koupi se všech stran,
l   litll   SV,   XXV.  '/.'■ ZApsdnl  Indu- i  Mexika. 11.                                               g
Druhého dne loučili jsme se s pralesem, a odpůldnc nalezlo nás na mořské pláži. Bylo pod mrakem, slunce objevilo se jen chvílemi, a proto byla cesta až do Alvarada mnohemsncsitelnéjší. K večeru dorazili jsme k Rio Blanco, koně museli "opět přeplavati, což se nestalo bez obav, neboť byli následkem celodenní cesty zemdleni, a po jednoduché večeři odebrali jsme se hned na lože, poněvadž chtěli jsme vyjeti o jedné hodině s půlnoci, abychom již příštího večera byli ve Verakruzi.
O jedné hodině s půlnoci seděli jsme již na koních. Drobný dešt šlehal nám do tváři, ale nedbali jsme toho. Volným krokem jeli jsme temnou nocí, až konečně se počalo rozednívati. O 9. seděli jsme v Salinas.
S radostným úsměvem vyšla nám mestická rodina vstříc. „Máme hosty a slavíme dnes svátek" — nevím již jaké svaté, volali vesele. Dva mužští liráli pod palmovou střechou na kytary, třetí na harfu, a ženy spustily ihned zase tanec, z něhož jsme j< byli vytrhli. Chcaš-li vyzvati některou, aby šla s tebou Uničil, posadíš jí svůj klobouk na hlavu, každý následující tanečník učiní taktéž, tak sice, že oblíbená tanečnice má na hlavě někdy celou barikádu klobouků, a když pak potančí, obchází jednoho za druhým, a každý musí klobouk svůj nějakým dárkem vykoupiti.
. Ztrávili jsme veselou hodinu, posnídali, a jeli zase dále. Šlo to dobře, ale jen až asi do jedné hodiny s poledne, kdy dorazili jsme do osamělé chalupy mestické. Měli jsme s sebou koně, na němž naloženy byly vaky s prádlem, bedničky s doutníky, s motýly a s jinými, cestou sebranými věcmi. Avšak náklad ten by] špatně přivázán, sešoupl se, počal koně na strano lechtati, a ten jal se nyní sebou tak mleti a házeti, že vše se sebe sešoupl a rozdupal na kousky, aniž by bylo bývalo lze k němu se přiblížiti. Ty lam byly výsledky čtrnáctidenního sbírání, to tam bylo naše prádlo. A ke všemu ještě museli jsme býti rádi, že nám kůň neutekl do lesa.
Po dvouhodinném pozdrženi sedali jsme zase na koně a naposledy klusali jsme ještě několik hodin po zdlouhavé pláži, až počali jsme dlouhou jízdou umdlévati. Konečně objevila se. nám k večeru Bocca del Rio. Koně i my oživli takořka, avšak ó hrůza! Pres širokou řeku nechtěli nás převozníci převésti, poněvadž bylo již šero a v Bocca del Rio posvícení. Nezbývalo, nežli sejmouti zemdleným koňům sedla, naložiti vše do dlouhého, indiánského kanotu a nechat koně přeplavati. Ubožáci! Po tolika hodinném běhu, když již sotva lezli, museli ještě napnouti poslední své síly, aby přeplavali prudkou a širokou řeku. S velkým
iir,  -
n nu.il,,1111111 .1 po dlouhé době se to konečně poštěstilo. Ale dlouho 11 m ' li odpočívati, nežli mohli jsme jeti zase dál.
\   Bocca del  Rio panoval čilý život. Před každou chalupou
otieft,  nad ohněm kotel, a v kotli   smažilo se a vařilo až radost.
\ podél zdi 'halu]' ir, h lavice, a na lavicích samí přespolní hosté,
i při kořalce, a/ hospodyně bude s večeří hotova. Na všech
11 m n h ozýval se zpěv, jásot ;i hudba, a kde jaká hospoda, byla
r" pl......   iMľ ujlcími.
ImIs/   vj(Žděli   jsme  po delším  odpočinku,  kterýžto museli
i nu z. mdleným koňům dopřáti, do městečka, působil pohled ten
prazvlášl ně. Bylo ji/, úplně šero, po obloze prodral se s na-
M Ji......i  skrze řídké oblaky měsíc, a kolkolem nesčetné ty ohně,
obklopené postavami, jež. při divokém tom osvětlení mnohem strašnej] vypadaly, nežli vskutku byly. Sem tam vítal nás některý tle /nim" i laková ted nic neprospěla. V žádné hospodě, m \ pně chalupě nebylo nám hladem a žízní zmírajícím možno, ho občerstvení si opatřiti. Teprv po dlouhé době smilovala i nul námi Jesusita, dcera onoho mestice, u kteréhožto jsme před pivní vycházkou svou za kajmany přenocovali. Dala nám u.ľ Im Spatného vína a teplou vodu; ale s jakou chutí hltali jsme li i|'"i   ii ni nim/ jindy bychom byli jen potupně pokrčili rameny!
\ řvi ilna  I' 'i" nyní do Verakruzi. Koně sotva lezli, a my sotva
li již v sídle. Tma v lese jako v pytli; kůň kráčel pomalu
•i koněm, až konečně po dlouhých třech hodinách — tak dlouho
potři i ■   iii ubohá ta hovada na cestu nedelší dvouhodin — ob-
i    iii      n .mi \ 'láli světélka, světélka verakrozských domů.
Poslední ještě napětí všech sil, a byli jsme doma. S namáhaním jsem slezl, s namáháním doškrábal jsem se k blízkému I upi i, i /.i okamžik stála přede mnou sklenička norvéžského piva m ledu, Nikdo neví, jak chutná i mizerné pivo po osmnácti-liodinné jízdě koňmo. Vlil jsem je do sebe a zvolna odebral jsem i domů. |ak jsem spal, to nevím, ale to vím, že kdvby byl vedle m.....nil' I. byl bych se sotva probudil.
Pozdě druhého dne otevřel jsem oči. Chci vyskočiti -    nemohl
i 'in.    Nohy byly jako železné a bolely při nejmenším pohybu
trašně,   lělo  bylo jako  zmláceno, ruce jsem  mohl-sotva zdvih-
nouti, hlava byla rozpálena a tepna tloukla.jako splašená. Pošlu
pro doktora a napiat hledím mu do očí, kdy/, mne prohlížel. Pro
I dlouho. Kom-ěně se usmál.
,,Zimnici máte," pravil, „ale vomito tu není. Poležíte si ni kolik dní a bude zas dobře."
63
00
57
-   IIB -
Měl pravdu. Čtyry dni jsem ležel jako lazar, pátého jsem vt   vstal a šestého byl jsem již zase jako kapr.
♦ *
Nastala doba loučení ses Mexikem. Mnohu nepříjemného, ano nebezpečného bylo nám zakusiti ve vlasti Azteků, avšak byla to přece jen krásná doba, již jsme tam ztrávili. Zvláštní příroda i zvláštní lidé závodili takořka o to, aby poskytli nám každým okamžikem něco nového, něco zajímavého.
Počínali jsme si tenkráte při odjezdu však již opatrněji. Prvni cesta byla do celnice, kdež odevzdali jsme tři deklarace, uvádějíc! dopodrobna veškeré peníze, jež jsme při sobů měli, a pak teprv, když zaplatili jsme povinnou daň, šli jsme k zavazadlům. Mrzutí1 pohlíželi úradníci, jimž jsme byli před málo týdny tučné soustu od úst odtrhli, na naše papíry, ale co plátno. Tentokráte to nešlo, aby nám peníze sebrali, a proto proházeli aspoň věci v našich vacích co nejdůkladněji.
Naposledy rozhlédl jsem se po nádvoří verakruzské celnice, plném bujného života, naposledy prošel jsem vysokou branou naposledy kráčel jsem po masivním molu. Skočil jsem do kocábky, jež houpala se na trochu rozčerených vlnách mořských, a za málo minut stoupal jsem po fcejklajicích se schůdkách na palubu amerického parníku „Čuby".
Pěkná a veliká loď s roztomilým, starým kapitánem, lozeným Dánem, jenž považoval veškeré cestující skoro za své děti! Poukázali nás do slušných na pohled kabin a více se pro ten okamžik o nás nestarali. Jakž také jinak. Bylo před odjezdem, a tu je práce v/.ly až hrůza. Konečně blížila se druhá hodina, a kapitán oznámil agentovi společnosti, jíž Cuba náležela, že lod může vyplouti.
Agent,  Němec,. s nímž jsme se byli ve Verakruzi seznámili, loučil se s námi a otázal se náhodou, máme-li pasy své op. podpisem německého konsula. Strašné leknutí—zapomněli jsme na to, vlastně ani nevzpomněli, a bez podpisu neměli jsme přístupu do Habány.
Agent opustil lod, amy nyní byli ač na moři přece na suchu. Poradil nám arci, abychom vystoupili v Progressu na mexickou půdu a za přispění lodního lékaře hleděli vydobýti si od kapitána přístavu pas, jehož nám bylo potřebí. Ale byla slabá naděje na dosažení pasu takového. Neznal nás nikdo a nezbývalo, nežli v duchu připravovati se již na tantalské strasti, jež očekávaly nás, nesmějící loci opustiti, před Habanou.
—  117
Wšak dopadlo to nad očekávání dobře. Kapitán, jenž otcov-ikým uchem naslouchal našim steskům, promluvil rozumné slovoi» s doktorem, kterýžto byl zároveň ekonomickým správcem lodi, a takž umluveno, že pojedeme s tímto na břeh, kdež hodlal především jě opatřiti lod všelijakou drůbeží}«
A skutečně. Když zastavila lod před Progresscm, vstoupili jsme do kocábky, jež lítala na vlnách mořských jako skořepina, a ujížděli jsme za pomoci několika obratných veslařů ke břehu, kamž dorazili jsme teprv as za dvě hodiny. Nejprve sehnal doktor Celou armádu krůt a jiné drůbeže, nakoupil vodních melounu a ovoce, a na to dovedl nás k jakémus obchodníku. Ten napsal nám na arch papíru, že jsme pořádní a hodní lidé, poslal nás k svému ousedu, jenž to podepsal, a pak hledali jsme skoro hodinu pana kapitána, kterýžto na základě tom prohlásil nás za způsobilé, že můžeme vejíti do llabany. Podal nám listiny velmi zdvořile, a — tomu divil jsem se nejvíce nemuseli jsme platit ani krejcaru. Bylo to v Mexiku po prvé, co nám někdo proukázal službu zadarmo.
Nyní jeli jsme bezstarostně dále.
Na lodi bylo příjemné živobytí. Společnost ne velká, ale dosti přístupná a strava výborná. Ale co bylo velmi smutné — kabiny. Chovalyť nejen štěnice a rusý, nýbrž i německé myši.
St Šel jsem jednou k večeru dolu. a spatřím běhati po své posteli dvě myši, z nichž jedna skočila kvapně na podlahu a v okamžiku zmizela. Rozzloben volám na sklepníka a stýskám si že mám myši v posteli.
Sklepník se usmál.   „Myši?" pravil, „bouchněte do poste! jsou hnědl" pryč. Myš) jsou velmi bojácná zvířátka." Na to odešel tak spokojeně, jako kdyby mi byl dal bůh ví jak výtečnou radu
Ze spaní v takových kabinách příliš nechutnalo, rozumí s< samo sebou, a tím méně, poněvadž panovalo v nich strašné horko. Ale byla snadná pomoc, neboť noci byly příjemné. Roztáhli jsme si plaid na palubě, přinesli polštář pod hlavu a spali jsme výborně. To jediné nepříjemné při tom bylo, že kradli lodníci jako straky. Položiti něco vedle sebe a usnouti, znamenalo tolik, jako rozloučiti se s tím na věky.
Spalo-li se to na palubě dobře, snilo se tam ještě krásněji-Lod houpala se zvolna s jedné strany na druhou jako kolébka. stroj parní ozýval se stále jednotvárným a pravidelným svým zvukem, nad snílkem rozpínala se modrá vzdor noci obloha, posetá myriádami hvězd, a kolem dokola šuměly vlny svou věčně stejnou, ale přece jen prapodivně na zamyšleného člověka působící píseň. —
Pátého dne zaleskla se před námi hlava jxrly antilské, královská Habána.
Loučil jsem se s palmami vesele, neboť kynula mi po Zá-padní Indii a po Mexiku, po zemích to, kde jen příroda pracuje a člověk lenoší, Severní Amerika, země, kde práce je všeobecným heslem, prvním a nejhlavnějším. Přípravu, abych práci tu dovedl oceniti, měl jsem důkladnou.
V necelých šesti dnech prolétl se umou malý, ale velmi rychlý parník ..Cleopatra" onen kus oceánu, jenž dělí Nový York od Habany. —