Drazí krajané! Již po léta sliboval jsem Vám, ba celé české veřejnosti, že krom odborných cestopisů napíši knihu obsahující povídky, správněji řečeno, příběhy, črty intimnější ze života svého i lidí jiných, mnohdy jinak než my běloši myslících i jednajících. V povídkách těch věrně, pokud toho vystihnouti možno, zrcadliti se mají: příroda přepestrá, lid exotický, episody z mého života i to, co vyprávěli jiní, víry hodní. Dvacet let prožil jsem ve světech vzdálených nám polohou i svérázností svou. Můj život tu byl pestrý, bohatý i na tak zvaná dobrodružství! Žil jsem! Jak mnoho zajímavého prožil, viděl, slyšel jsem! V knihách svých cestopisných úmyslně vystříhal jsem se vyprávěti některé takové děje, nechtěje, tak usuzoval jsem, rušiti ráz knihy odborné, věcné. Pak co dosud napsal jsem, tvoří periodu jen menších E. Si, Vtili Exollcké povídky. 1 II cest, jen některých zkušeností, dojmů, vyplňujících jen polovinu dosud mého života. Dlouho nedostál jsem slibu svému. Nové cesty, přípravné studie k těmto, přednášky zaujaly veškerý můj čas i zájem. A teprve dým několika polen v našem krbu americkém, tu na řece Liščí a — zrcadlo připomenuly mně, jak je na čase, bych pospíšil si a úmysl svůj uskutečnil. Náruživě rád rozdělávám oheň pod širým nebem, jen z nouze i v anglickém krbu. ó, střízlivosti kamen! Teplo kachlíky sálající hřeje Vám sice tělo, srdce nechává však chladné; očím schází odlesk mihotavých plamenů. Co večerů, nocí vyseděl jsem u ohňů! Tu pod širým nebem, tu pod stromovou klenbou nekonečných pralesů, tu v chýších lidí tmavé pleti! Na pouštích, v pampách, u břehů veletoků, na vysokých horách, kde sykot, praskot dřeva často jedinou býval mluvou, jíž naslouchal osamělý, druhdy na těle i na duši chorý poutník světem! A když jsem rozdělal oheň, sytil jsem jej větvemi dosud čerstvými, travou, listím, by zvedl se mohutný sloup dýmu. Tof denník můj, y němž probíral jsem se — křišťálová koule starých mágů, v níž zjevovaly se mně vidiny. Hle, jak zřetelně vybavují se z kouře postavy; celičké děje odehrávají se tu přede mnou. Poznovu procifuji života svého slastné i trpké chvíle, usmívá se na mne mládí, .šklebí se příšery hrozných chvil žití mého. Vše tak jasné, jen sáhnout po tom; tonem, barvou, slovem zachytiti to, než rozplynou se obláčky kouře. Loni, na hřbitově celičkého jednoho národa, pod korunou stromu, vypučivšího z pomníku, jejž kdysi vytesala rudá ruka Indiána stredoamerického, když házel jsem v oheň kusy dřeva, přičaroval jsem si, pravda, ještě upomínky. Ale už jen nejasně zjevovaly se mně scény prožité. A když loni, vrátiv se z cest, zde v krbu rozdělal jsem si oheň, vy- AMaiAOcI 3MDI10X3 i e. St. vraz: EXOTICKÉ POVÍDKY I. DIL í V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC 1910 Ill mluviv se na chladné jitro špatně se vyspavšího, nevrle probouzejícího se jara, dostavily se sice upomínky ty steré, leč v obrysech již málo zřetelných. Zacláněly je, plašily zjevy jiné — i z kouře smály se na mne tváře mých drahých! Vstal jsem, maně pohlédl v zrcadlo, bych znovu přesvědčil se, jak šediví mně hlava. I řekl jsem si s povzdechem: na čase jest, bys psal! Vyhasne oheň, i nejtvrdší dřevo dohoří, v popelu poslední jiskra zanikne. — Povídky tyto napsal cestovatel, zálesák, pérem neobratný. Prostičkým způsobem zde vyprávěné však tu přednost má, že neumělkované, nezrodilo se v obrazotvornosti povídkáře, jejž osud přikoval ke krbu domácímu. Kniha psána nejen pro zábavu, nýbrž i ku poučení čtenářů. Kéž jest přijata s povděkem a porozuměním dobrého úmyslu. Vylíčen tu v několika paběrcích svět exotický, jakým jevil se cestovateli. Kde třeba toho bylo, k zaokrouhlení črty popisné připojeny k ději hlavnímu cpisody časově, ne však dějištěm od sebe vzdálené! Co nahým viděl jsem, nahé jest tu. Neokrašloval jsem, aniž psal jsem knihu tuto pro školní mládež. Mé „Exotické povídky" nasbírány jsou v dálavě, před lety, usušené mezi papíry — proto jen některé a nedostatečně zachovaly si barvu svou. Je předčí nádherou ohnivých barev květ umělý kterýkoliv z papíru, látek. Rostliny mého herbáře však žily kdysi, líbalo je slunko teplých krajů, svlažoval je déšť. Nechf probírá se jimi, koho příroda těší! Naslouchali jste někdy čarokrásnym skladbám, vy-prýštivším z duše bohy milovaných mistrů. Tlumočil Vám je virtuos. Ne všichni mohli se dostaviti k hudebnímu kvasu. IV Ti budou Vám povděčni, když doma, byf prsty málo vycvičenými, rozdělíte se s nimi. Slunce zůstane sluncem i když zrcadlí se v louži. Váš diletantismus, nedovednost Vaše zkomolí, pokazí lecos, ale nezabrání, aby v některých tonech alespoň nemluvil sám mistr.-------Tak i já doufám, že v knize mé naslouchati budete ne mně, nýbrž mistru tomu, jenž světem vodil mne. Co tu cítil jsem, ale nedovedl napsati, čtěte u ohňů pod širým nebem, ve stínu stromů, neb zapadlí do trávy, u břehů osamotnělých vod, ba třeba i doma, dove-dete-li si rozdělati oheň — aspoň v srdci! Dupot slyším čtvera malých nožek, dvéře se otevírají, hebounké dívčí paže tatíčka chytají kol krku, malé, teplé tílko diblíka kluka na klín mně leze! Ve dveřích ženuška směje se zdánlivě zimomřivému, že u krbu sedí.-------Komu jinému, než těmto třem, připsal bych knihu tuto? A komu jinému doporučil ji. než všem těm ve vlasti, kteří jako syna, bratra laskali mě. kdykoliv z dalekých poutí vrac*el jsem se domů? ALGONQUIN na řece Liščí, sev. Amerika, 1907. E. St. Vráz. Uh05 U PRRLE5E. alá řička černé vody, zrozená v pralese, v pralese se zase snoubíc! s řekou větší. Jedna z tisíce jihoamerických. V hladině její shlížely se koruny serrapií, a když slunko nejvíce hřálo, lesem se nesly vlny těžké vůně íáby tonky. Tu, kde nejkrásnější kvetly orchideje, hrstka lesních lidiček vystavěla si s\á hnízda, nikterak důkladnější, byť \čtší. v. těchže větví, listovi, slámy, z jakých ptactvo tká si, plete, staví dětem svým kolébku. Řekl bych vám jméno — marně hledali byste na mapách, byť nejdůkladnějších !-----Bylo to v oblasti Orinocké. V honbě za skvosty pralesů po malé té říčce plavil jsem se, a že tu na třicet rodin Indiánů, Karibům příbuzného kmene, usazeno bylo, zůstal jsem tu déle než jsem z počátku zamýšlel. A tak stal jsem se svědkem i součinitelem tohoto příběhu. Generál Riv;is. Větší svou lodici „kuriaru" měl jsem plnou zboží výmenného, zavazadel, potřebnňstek k činnosti sběratele přírodozpytce! 8 E. S T. V R Á Z: Provázeli mne čtyři průvodci veslaři, jež jsem s sebou vzal z M., spolehliví, mně tělem duší oddaní míšenci. Před měsícem zhotovili jsme si z kmene obrovské ceiby, jejížto plodů pýří jemnější jest bavlny, „kuriaru" v poříčním lese Tygří řeky. Spustili jsme ji v řeku rozvodnenou. Pralesem unášela nás tisícem ostrůvků od břehů utrženého rostlinstva zároveň s vyvrácenými kmeny! Později nesl nás příliv mořský, a když jsme vpluli z ramene pobočného v hlavní tok Orinoka, poháněla nás plachta i příliv vody poloslané. Dále na úzké říčce, mohutným lesem úplně zacloněné, kde vítr jen koruny nejvyšších stromů roz-čeřiti mohl — co platná byla by nám plachta? Dlouhými tyčemi posunovali jsme se ku předu mezi nekonečnými stěnami pralesa. Den za dnem ploužili jsme se středem nádherného rostlinstva, ze samé vody v přesně označených stupních se zvedajícího, až do korun nižšího stromoví, za nímž teprve zvedali se olbřímové, starci pralesa! Zvuky lidské mluvy, šplouchání vesel a bidel ve vodě, bujný temperament mých soudruhů daleko napřed lekal a plašil ptactvo i zvěř! A proto téměř denně, vyjma kdy i mých paží bylo třeba, plavíval jsem se v malé kanoji časně z rána sám tiše ku předu v touze, bych překvapil zvěř, ptáka nádherného zjevu, v klidu, v bezstarostné hře, v honbě za jinými na větvích či ve vodě malé té říčky, nepatrné tepny velké lesní samoty. Do předpoledne vesloval jsem, až utišil se skřek i nejdo-vádivějších opic. Pak uvázal jsem loďku ve stín některého obra, jehož rámě, v roztoužení po druhém břehu vztažené, dotýkalo se téměř vody. Tu kořist lovu připravoval jsem k dalšímu uschování pro sbírky, neb unaven či vedrem omámen na dno kanoje jsem uléhal ke krátkému odpočinku, až bud dotěrný hmyz neb do taktu s „palankami"*) znějící popěvek veslařů probudil mě *) palanka, tyč ku pošinováni lodě. ÚNOS V PKALEí-E. z polosna. I stalo se také, že vzbudil mě vodní pták, který nízko letě nad vodou sedl na vydlabaný můj kmen, a když několikrát krkem protáhl se a dobře se porozhlédl, teprve spatřil blízkost záhadného tvora i vzlétl teskně lkaje a naříkaje, v jaké že to slepě vletěl nebezpečí! E. St. Vlíi: Exuiické povídky. 10 E. S T. V R Á z: Jindy opět byly to na mne padající plody, okusované z čiré zlomyslnosti a dovádivosti papoušky; jednou i had, který v divém vymrštění za ptáčetem přemetl se přes větev — mně do klína. V poslední den naší plavby proti toku Tukuraje probudil mne jásot a smích, nad hlásek ptáka zvonaře zvučnější, lesních žínek, ve svém živlu se šplýchajících v družině kávohnědé rusalky — Sire-ku-sy. Aniž jsem toho tušil, uvázal jsem lodičku svou malou čtvrthodinku cesty od cíle naší pouti, kam teprve druhého dne, počítal jsem, že se doplavím! A že mužové byli většinou v hloubi pralesa na společném lovu a zbylí přespávali polední žár v hamakách, několik bujných děvčat, vedených dcerkou náčelníkovou, pěšinou rozběhlo se k říčce. Tu ve stínu několika stromů utvořil se poloostrov píseč-naté mčlčiny ke koupeli nejvhodnější. S úmyslem vydováděti se v černé vodě (tu, kde vodní ještěři jsou malí, plaší a neškodní) ty hnědé Evy s fíkovými listy z korálků sklených s jásotem vrhly se do vody — sotva dvacet kroků nad úkrytem mým pod mohutnou větví pichlavého stromu! Což divu, že jsem se probudil! Smích lidí v pralese! A smích to jásavý, jak se jen mládí směje, smích dívčí —! Opatrně odvazoval jsem kanoji, abych obeplul větev a nejen slyšel, ale i viděl, kdo že ta šťastná ptáčata? Tu pojednou šplouchlo to, téměř u přídy lodi vynořila se jako na podložce z černého mramoru dívčí hlava obklopená na hladině plovoucím vlasem. Objevila se na okamžik lesklá, jako granátová jablka ňadra mlaďoučké Indiánky! Zachytil jsem pohled jak uhlíky černých očí jarostí hořících. Bujná veselost zhasla však ihned v překvapení, zděšení; z úst vydral se poplašný výkřik a již miloučké zjeveni to jak postřelená kachna ÚNOS V PRALESE. 11 „giiirre" tu potápějíc se, tu vynořujíc mizelo za větví, mezi křovím! — Nevím, jak dlouho hleděli jsme si ve vodě do oči. když po prvé setkal jsem se s půvabnou Sire-ku-sou, tolik vím, že obrázek ten nevymizí mně nikdy z paměti. Věru, nebýti kouzla jiných očí, ta rusalka pralesa tehda byla by mně najisto učarovala! — Když jsem konečně loď odpoutal a vyplul, zahlédl jsem jen hnědá, mokrá, do zlatová se lesknoucí těla mladých dívek, za- • chytil několik zlekaných pohledů, uslyšel výkřiky prchajících vil, které, poněvadž jim dříve nebylo třeba se svlékati, snadno prchaly, nemusíce šatů shledávati. Když později divoká, plachá ta ptáčata zvykla si na bílého cizince, často večer při ohni sama s pochoutkou vzpomínala, a smějíc se s mimikou předváděla velkou tu událost, naše tehdejší nenadálé setkání na řece! Krátce na to dostihli mne soudruzi. Společně přistáli jsme k místu, kde několik uvázaných kanojí a malá chyšc prozrazovaly přístaviště. Byla to malá vesnice o deseti chýších. Na břehu čekalo nás již několik Indiánů. Za nimi nesměle kupilo se několik žen i dívek, hotových uprchnouti na prvni znamení bud mužů neb vlastního strachu. Mezi nimi najisto i ty, jichž veselí jsem byl pokazil, a které poplašily kde koho. Vystoupil jsem beze zbraně, pozdravil náčelníka a užívaje tu slov karibských, tu španělských, hlásil jsem účel svého pří-chodu. Vyklizena pro mne a mé společníky chatrč, listovím obrovských palem vějířovitých narychlo přepažena ve dví, bych, kdykoliv třeba, byl sám se svými zavazadly. V druhé části se usadili a svá visutá lůžka rozvěsili moji veslaři, lovci a sběratelé ! Bylo již k večeru, když jsem rozbaloval prvou svou bednu. Tu ozvaly se rány na buben (velký, dutý to špalek) na znamení. 12 E. ST. V R Á 2 : že se cos důležitého udalo. K návratu pobídnuta celá indiánská ves! Zaplatil jsem nájem za chýši a všechny jsem podaroval. Platil jsem udicemi, noži, tabákem, jehlami, nitěmi, skleněnými korálky, modrou bavlněnou látkou, jejíž jeden metr stačil na domácí sukýnku, tři metry na celý oblek af žen, af mužů! Na oblek slavnostní aneb předepsaný přísnou městskou radou největšího města na Orinoku, Citidad de Bolivar, kamž občas Indiáni dojížděli s výtěžkem svých lovů: kůžemi zvířat, mladými papoušky, doma karibsky žvatlajícími, s plody vonné tonky, šiíu-pákňm kdysi tak oblíbené, krom kaučuku hlavní vývozní plodiny poříčí Orinockého. A jen proto, že sem přišel běloch, ti kdož kolem mne zvědavě se -kupili, oblečeni byli, byť jen kouskem látky kol pasu upevněným, ke kolenům sahajícím. Jen děti nestaraly se o ci-záckou módu! Hoši mladší, šesti, sedmi let, děvčátka třú, čtyřletá pobíhala kol v rajském obleku. Starší děvčátka se zástěrkou studu, dovedně zhotovenou z lýčí neb skleněných perel, chodila tak. jak starší jich sestry i matky samy, než mezi ně vpadl cizinec. Odrostlejší hoši s hadříkem kol pasu, rozkrokem protaženým, domnívali se vším právem, že jsou dostatečně oblečeni, aby směli očnmovati divné to zvíře a jeho ještě divnější věci. — Za několik dní však, na důkaz, že jsem všem přirostl k srdci a jak málo jim překážela moje přítomnost, chodilo vše jak starý kázal mrav a ne předsudek vetřelců, dobyvatelň-cizinců. Jen moji míšenci, pyšní a tvrdí, ač byli jen světlejším odstínem Indiánů, v kalhotech na cáry, v košilích po jehle a niti toužících, s úšklebkem a opovržením pohlíželi na téměř nahé — divochy. Každého rána i z večera přicházelo do mé chýše několik dívek, aby pod dohledem stařeny zametly, oheň rozdělaly, uvařily, nad ohněm upekly, co ulovili moji lidé neb já sám, neb co opatřili mladí lovci kmene na lov se vypravivší. Přišla s nimi též ÚNOS V PRALESE. 13 někdy nesmělá ještě, jako ptáče s po-loroztaženými křídly, k odletu připravené — Sire-ku-sa. Dívky domorodé, děti pralesů, pamp i hor, jsou postavy sražené, zavalité. Již v útlém mládí nosí těžká břemena. — Ještě těžší však, když provdané za velitelem svým vláčeti musí krom dítěte ještě i potraviny a domácí nářadí. Dlouholeté kojení dítek a četné jiné v tropech příčiny působí, že žena dříve povadne než muž. Krása, dokonalá krása mladého ženského těla je tu vzácností. Doba mládí a květu přestává u žen již v dvacátém roce, někdy i dříve. Výjimkou vzácnou jsou v rovníkové Americe někteří kmenové, na př. Kari- bové. Jejich ženy jsou postavy vyšší, pěkně urostlé, hrdého zjevu, vzpřímené chůze, i když nesou na hlavě břemeno. Ideálním typem karibské krasavice byla Sire-ku-sa! Když se vrátila k domácímu kroji, odhodila sukýnku, stávala tu přede mnou jako bronzová socha, až na některé linie dokonalosti klassického uničili. Ba krásnější než toto, vždyf barva sama i hebkost kůže, připomínající na tmavý druh čilské broskve — chvěly se životním teplem. Rysy tváře její byly ušlechtilé, lícní kosti jen málo vysedlé, ústa malá, nos poněkud orlovitý. čistě karibský. Dlouhý vlas, až k pasu sahající, byl lesklý, černý jako anthracit, s nádechem do modra. Splýval volně Sire-ku-se po šíji. Ač téměř ještě děcko (hádal jsem a chybně, asi desíti- Sire-ku-sa. 14 E. S T. V R Á Z : lete), poprsí její, úplně vyvinuté, tvary svými ušlechtilými v souhlase bylo s jemnými liniemi ostatního těla. Ručky měla malé, lýtka nohou nebyla ještě zmrzačena pevným utahováním pro-vazcem, podvazkem řekl bych Indiánů, jak zvykem a módou mnohých kmenů. Sire-ku-sa měla plef něco světlejší všech svých družek! Ač otec i matka byli čistokrevnými Indiány, byl bych soudil na přimíseninu krve bílého plemene. I ošklivá Indiánka, pokud v nich mládí směje se — má hezké oči! Černé oči! Záhadný zjev! Rozteskní vás hluboký pohled takových přesmutných neb resignací zaclončných očí domorodců, byf pravých divochů, třeba i lidožravých. Nazývají oko zrcadlem duše lidské! Pak smutek ten, jejž zřel jsem v očích lidí pralesů, žal, stesk, vyjadřoval ubídnění, porobení duše lidské, ke vzletu ještě neschopné, dřímající ještě v době od naší celá tisíciletí vzdálené. — Sire-ku-sa měla oči tvarem téměř evropské, barvou, hloubkou, tím čímsi, k čehož vyjádření slov nenalézám — čistě indiánské. Dětské oči ty nutkávaly vás, prosily, abyste pocelovali, zeptali se: „Co je ti, dítě?" Ale i smáti se uměly ty oči, pak zasvitlo v nich, zatřpytilo se jako dvé honících se v době lásky brouků kukujů. Kol pasu visela jí zástěrka zhotovená z bílých a modrých sklených korálků (snad odněkud od Jablonce) ve velmi vkusných obrazcích, velikosti s pídi. Tato a dvé náhrdelníků: jeden taktéž z korálků, druhý ze semen vonných stromů cedrovitých, byly jediným oblekem i ozdobou té roztomilé dívenky, kterou jsem překřtil španělsky: „Rayo-del-sol" — „Sluneční paprsek". Kdybych přivedl za ruku najisto vzpouzející se Sire-ku-su do evropského salonu, řekněme k čajovému večírku, nepochybuji, že by přítomné dámy v salonní toileté zděšeny uprchlý. Nevím, kdo to řekl, ale děl skoro správně, že jest stud pojmem geogra- ÚNOS V PRALESE. 15 fickým. Různé dle krajin jsou předpisy, jak se oblékati, kdy ženy na př. musí být po krk upiaty, kdy polonahé. Moji „divoši-' mní se býti oblečeni malým kouskem hadříčku, několika stébly trávy, kouskem lýčí, malou ozdobnou zástěrkou — „fíkovým listem". Tento kdyby se uvolnil, upadl, teprve by Sire-ku-su přivedl v rozpaky, v zděšení! Toto dítě pralesa, nahé, nahosti těla svého nevědomé, o nic méně cudné nebylo kterékoliv sestry zrozené v oblasti, kde ponebí člověku kázalo, by tělo své šatem chránil. Míjel rychle den za dnem. Dnešní lišil se od včerejšího jen tím, co nového pro sbírky jsem nalezl neb co mně přinesli.------ Ráno, po páté, jakmile se jasnilo nad vodou a temnota se vytrácela v prales, procitala víska k životu. Jinak živo bývalo v chýších po celou noc! Co chvíli vstane někdo, aby v oheň přiložil nové poleno, neb si na něco vzpomene, co opomenul večer vyprávěti, a snaží se svému sousedu ve visutém lůžku dopověděti to co nejdůrazněji. Nevadí to ostatním, však se za dne s dostatek vyspali. Nejranněji vstávali staří, jimž noc je dlouhá, a ti mladí, kteří bud z rozkazu hlavy rodiny neb náčelníka dnes do práce se vypraví! Mladíci do lesa káceti stromy, vymýtiti kousíček pralesa, který dnes udolaný, za rok zase se ujme državy své, neb půjdou na lov, sbírati plody, vydají se na rybolov. 2eny a dívky rozejdou se do políček „konuk", roztroušených tu u vesnice, tu hodinu i dvě, nebesa vědí proč, vzdálených. Vzdálenost a čas nehraje velkou úlohu v jich životě. Tři dny pěšky pralesem, půldruhého dne loďkou proti proudu je k nejbližší indiánské vísce. Všude jinde prales, říčky a řeky, bažiny.---------- Kdož si přivstal, jde se vykoupat do řeky, vše společně. Plno žertu i laškování mezi chlapci a děvčaty, nejvíce šel-li jsem 16 E. ST. V R Á z: i já. V chýších přihozeno dřeva do ohně, vaří se, opékají v popelu zbytky včerejšího masa, ryb, platanos (odrůdy banánů), obrovské hlízy bramborovitých maníhotů, yamého, sladké brambory neb veliké klasy kukuřice. K ohni tlačí se zimomřiví, i ti, kdož nyní přiběhli z lázně, chladem se třesoucí, všichni oblečeni kde v jaký hadr. Je ráno, hned při slunce východu nejchladněji, asi tak jako u nás ve vlasti za teplé květnové noci! Tomu říká se na rovníku chladno. Tak jako tito Indiáni tulí se na větvích k sobě pestro-perné ptactvo a očekává toužebně tepla. Nejdéle za hodinu rozpálí se slunko a vypije vlhkost pralesa. Rozletí se ptactvo, rozdovádí se indiánská mládež. Starší volným pohybem odkládají modré kusy bavlněné látky; kdož bohatší jsou, i houně původu evropského. Jedni všelijak se baví, jiní za prácí se rozcházejí, když se byli řádně najedli. Jeť okolí na kořist bohato. Pod střechami i ve zvláštní ze slámy „spíži"' plno kukuřice, manihotu, za chýšemi několik set banánovníků obtěžkaných obrovskými hrozny plodů, a tam cizinec, který každého obdaří, i předměty přepychu odměňuje za věci bezcenné, byť podivné i Indiánu, na něž les, říčka i bažina bohatj'.----------- Ti. kdož se neobírají prací, houpají se opět v „činčorech", vyprávějí, podřimují. K poledni vrátí se většina. Večer jen ti, kdož byli daleko na lovu. Znovu sedá k jídlu, koupá se, baví kol cizince na zemi ona část obyvatelstva, kterou vyhnati buď nesmím nebo nechci. S nezmenšeným zájmem pohlížejí na podivné, někdy až směšné počínání si člověka, který broučky a motýle v papírky zabaluje, žáby, hady, ještěrky k smrti upíjí drahocennou kořalkou. Večer u ohně vyprávělo se, besedovalo, někdy pilo se i tančilo. Pilo se víno vykvasené z plodů palmových, neb nápoj připravený Indiánkami žvýkáním z manihotového chleba. Rozveselili se i poprali trochu — ale pod střechou, sotva proti dešti chránící. VNOS V PRALESE. 17 pod korunou stromu, kde většinu dne strávili lidé pralesa, trůnila spokojenost, bezstarostnost. Houpala se v „činčoru", smála se neb protahovala únavou po „těžké" práci. Šťastní lidé!! — Tak říkával jsem, v úsudcích svých tehda poněkud ukvapený. Sbírala pro mne celá ves. Někteří přinášeli, co nahodile nalezli, jiní však, mnou vycvičení, chodili do lesa třeba na celý den tu se mnou, tu sami za lovem jistých živočichů. Za určitý poplatek najal jsem některé z Indiánů. Nejčastěji doprovázeli mne E. Si. Vrá»: Exotickí povídky. y 18 e. st. v ráz: starší již Kaj-vaj, na čele a v koutcích úst tetovaný, zkušený lovec, a mlaďoučký ještě Pajri, pěkně urostlý a dosii příjemných tahů. Pajrilio velice jsem si zamiloval. Byl to hoch tichý, skromný, což u pyšných, vychloubavých, často až drzých Karibů věru jest vzácností. Tehdy neznal jsem ještě pravou příčinou jeho skromnosti, tichoučkého jeho chování a nápadného se vzdalování veškerého společného veselí. Byl to jinoch vtipný, lesa velmi znalý, velmi rychlý v běhu a dovedný ve střelbě lukem! Jeho bystré oko nic v lese ncošálilo! I v nejvyšší koruně stromu rozeznal lenochoda šedých chlupů od stejně zbarveného trsu uschlé rostliny cizopasné! Za postřeleným zvířetem běžel hustým pralesem rychleji, nežli já stepí. Vším právem zval se „Pajri" — šíp. Hádal jsem mu patnáct, šestnáct let, možno že byl starší. Postavy byl štíhlé, skoro hubený, kůže hebké, však velikými jizvami y.ohyzdčné. Ptal jsem se ho na původ jizev, nedostalo se mne však jiného vysvětlení, než „že ty si udělal sám, když byl ještě děckem". Patrně se počítal nyní již mezi muže, ač s nimi méně, za to více s dětmi vídal jsem jej obcovati ve vesnici. Rysy tváře byly spíše dívčí nežli mužné, i hlas jeho na dívčí připomínal. Většina zdejších Indiánů, mezi nimi Sire-ku-sa, alespoň poněkud byla znalá španělského jazyka. Pajri však jen velmi málo a jen špatně vyjadřoval se. Soukmenovci jeho byli se španělštině přiučili od míšenců dolního poříčí orinockého, kdy po léta s nimi na výpravách v hořejších částech dolního toku Orinoka sbírali jádra serrapie, tonku libovonnou. Teprve před třemi lety přistěhovalo se sem několik těch rodin Indiánů Gvajků, po jakémsi nedorozumění s krvavými následky s míšenci i Indiány Kaur-skými. I nyní časté jich plavby po Orinoku udržují získanou tu znalost vládní řeči ve Venezuele! Měl jsem tedy s Pajrim často obtíže, když má znalost karib-štiny obmezovala se jen na nejnutnější, a z míšenců mých ani jeden nebyl znalý jazyka Karibů neb Gvajků. ÚNOS V PRALESE. 19 V prvních dnech pobytu svého častěji nežli s lovci do pralesa chodíval jsem se ženami, dívkami a hochy do „komik", pozoruje práci, jež jim dle mravu indiánského přísluší, to jest: veškeré obděláváni, zasetí i sklizeň políček, krom kácení a pálení stromů a zakládání mýtin. Tu také jako v nejbližším okolí vesničky a podél břehu říčky, všude kde velký prales musil ustoupiti podružnějšímu rostlinstvu, bylo více hmyzu a více ptactva. Za větší zvěří a vzácnějšími ptáky arci bylo třeba jíti hluboko v prales, až tam, kam nesáhala ozvěna lidského konání. Po prvé pozvala mne, abych je doprovodil, sama Sire-ku-sa. Ctverák, dobře věděla, jak se dívky pobaví místo práce, jak hledati budou se mnou kde jaký hmyz. Radost tu brzo však jim zkazilo peskování mrzutých starších žen a žárlivost mužů. Ti, mezi nimi i otec Sire-ku-sin, věšeli se mně na paty tak dlouho, až musil jsem jíti s nimi daleko do lesa na lov jelínků, vakyr (malých divokýdi vepřů), ptáků kurovitých i jiné menší havěti. Přes to dívky na mne nezapomněly. Po práci v konucích přinášela téměř každá — v duté tykvi, v kousku bambusu neb v listí zavinuté, co se jí zdálo pro cizince vzácné a zač se jim též dostalo štědré odměny: několik skleněných perel, zrcátko, kousek látky, po případě za vzácnější kus — lahvičku vonného oleje na vlasy. A že jsem Sire-ku-su vždy nejštědřeji obdaroval, nejsa si chyby své ani dobře vědom, dávno tlumenou žárlivost ostatních dívek roznítil jsem při jednom večerním podílení v taký plamen, že rozezlené Indiánky hodily mně dárky za nasbíraný hmyz pod nohy! Div si nevjely do vlasů s příbuznými Sire-ku-sy. Stál jsem ohromen výbuchem nepředvídané vášnivosti, byltě jsem právě ten večer tak štědrým, a co mně přinesly, bylo téměř bezcenné. Trvalo několik dnů, než jsem své sběratelky usmířil kde jakými tretkami. Vida, řekl jsem si, zdání klame. Přišel den, kdy v jich nahém těle viděl jsem i obnažené jich duše! Uzřel jsem tu samé staré známé, jako všude na pouti své světem-------------- * 20 E. ST. V R Á z: Byl-li jsem churav neb pokazil-li déšf vycházku, trousily se ke mně po celý den návštěvy. A tu všelicos jsem slyšel, neb moji míšenci mně vyprávěli, co rušilo mou indiánskou idylku. Ten obviňoval, škodolibě pomlouval, výsměch si tropil, onen se přiznal k své bázni před „pijajem"; závidělo se tu, vychloubalo. Byli tu vlastníci pušky (přcdovky), kteří měli dvě — tři ženy a truhlici plnou věcí ze Ciudad Bolivaru, a zase jiní chudáci, vyzbrojení jen šípy. — Dva podnapilí Indiáni hašteřili se tu u mé hamaky a vyčítali si zkomolenou španělštinou cizoložství! Zvěděl jsem také, že čaroděj této osady, který za mého pobytu dlel v jiné vesnici, byl podezříván, že muže své nejmladší — třetí — ženy — otrávil, a že ho chrání jen bázeň před jeho mocí před pomstou příbuzných nebožtíka. Proti všem pravidlům kmene, dle kterých dědí bratr zemřelého jeho vdovu, on vzal si opuštěnou mladou ženu, jsa s pletichářem náčelníkem jedna ruka! I uslyšel jsem také, že jest můj Pajri otrokem a to majetkem- dotyčného „pijaje" (čaroděje). Jsa kmene Arinagotů, byl ukořistěn, když mu bylo šest let! Další podrobnosti jsem nezvěděl. I chápal jsem nyní zdrželivost, stranění se Pajriho, ba rozpoznal jsem i původ jeho jizev! Vždyť i četné jizvy žen nebyly jen stopy indiánského pouštění žilou! Popudlivý, surový manžel Indián i ve stavu střízlivém na psu i na ženě vylévá si zlost, a tím hrubším jest, když žena sestárla. A kde Indián, manžel několika žen, nechává nejmladší vládnouti, peklo jest, rvačky časté a bambus a kyj Indiánův stále jest pohotově dokázati nadvládu mužů. Ubohé ženy!---------: — Kaj-vajova žena slehla a tak jen Pajri byl mým stálým průvodčím pralesy. Kaj-vaj ležel doma v hamace, dbal diety, šetřil se. Tak kázal mrav, předpisovala indiánská víra v jisté podivné styky otcovy krve s krví novorozeněte mnohých kmenů jihoamerických Indiánů. Otec a ne matka podrobuje se tu pravidlům hygienického šestinedělí. Matka šla již druhý den s dítětem do ÚNOS V PRALESE. 21 komika. Ale Kaj-vaj ležel v hamace, podkuroval se a nechtěl ani mého tabáku přijmouti, kouřiti, aby se dítku nic nestalo! — Kdežto mojí míšenci sbírali s Indiány tonku neb hledali „purvio", strom balatový, já s Pajrim tu léčky stavěl jsem vzácné vačici vodní, tu v dírách břehů pod vodou chytali jsme malé, v krunýři jakoby středověkého rytíře, ryby sumcovité. Sire-ku-sa, jak jen mohla macechám a otci uklouznouti, šla s námi. Vždy veselá, čiperná, ochotná. Tu do síťky chytila motýla, tu vrhla se do vody, aby dovádějíc s Pajrim, prohlížela díry v břehu, lovila ryby. Pajri býval vesel, téměř tak švitořivý jako Sire-ku-sa. Oba snažili se, aby se mně co nejvíce zavděčili. Co jsem čistil ptáka právě zastřeleného, zaběhli do lesa, aby mi nachytali hmyzu; Sire-ku-sa přinášela mně rozpačitá, zardívajíc se, květy krásné, vždy nové.-------------- Bylo v době, kdy kvetly Erythriny, Clitonie a Bignonie, kdy menší stromy, Bauhinie, hořely velkými hroznovitými červenými květy. Tisíce kolibříků šelestilo křídly jak bzukot rojů včel. Nádherní obrovští motýlové vznášeli se líně, jako na vlnách nad mýtinou, kde seděl jsem pod stromem, jehož kmen byl obalen květy jakoby voskovými. Byl jsem zdráv, spokojen, omámen kouzlem pralesa! Sire-ku-sa běhala za mnou jako přítulný psík; ký div, že se mne zmocnilo blouznění. Cos šeptalo mně: — To dítě pralesů má tě rádo; utrhni ten květ, což na tom, že z divokého keře! — Hle, tu zapomeneš, nalezneš klid! Cos vždy netoužil po životu polodivocha v pralesích? — Proč ještě toužíš a vzpomínáš, kdož ví, zda ona dávno nezapomněla?-------------- Tehda v roztoužení a pod vlivem žhavých zraků Sire-ku-sy tála krev má, studená; rozum můj byl by na zcestí zbloudil — nebýti ptáka flčtnaře! Ten vysoko na stromě rozepěl se. Srdce mě zabolelo. Také tak zapěl mně před půldruhým rokem černo-hlávek, když v roklině jedné ze zahrad Hesperidek na rozloučenou líbal jsem dívčí slzy i těšil a sliboval---------- 22 e. st. vraz: Když dopěl ílétnař, byl jsem opět úplně střízlivým bělochem, plným předsudků. Vedle mne dvě nahých Indiánů. Nápadně nahých. Sebral jsem nářadí své i pušku a vážně, sebou spokojen, vracel jsem se v chýši!-------------- To byla poslední naše společná vycházka! Sire-ku-sa už více se mnou nesměla. Otec její zle se rozlítil i Sira-ku-se nabil. Celý ten den hádalo se to, křičelo, plakalo v sousední náčelníkově chýši. Jedna z žen, zlá megera, řádila, ječela. Z chýše do chýše pobíhali mužové i ženy. Dalo se vůbec cos neobvyklého. ÚNOS V PRALESE. 23 vcč jen jednou a to bezvýsledně jsem se vmísil, když zaslechl jsem nářek Sire-ku-sy. Bylo pozdní odpoledne. Seděl jsem před chýší a čistil svou pušku. Tu přicházel náčelník s několika muži. ženami, a vedl za ruku dvě dívky. Míšenci moji se podezřele usmívali a honem sháněli nízké, karibské, ze špalku vydlabané stoličky. Tušil jsem. že je návštěva obřadnou a za důležitou záležitostí. Průvod náčelníkův zůstal na jeho pokyn před chýší. On sám uvelebil se v hamaku oproti mně a na rohoži u jeho nohou usedla Tuna-sise (Potůček), sestřenka Sire-ku-sy, a druhá dívka. Obě dosti hezké a vyvinutější náčelníkovy jediné dcerky, která patrně byla v domácím vězení, že tu chyběla. Pohostil jsem návštěvníky své tabákem, ženy a dívky několika bonbony, které jsem pro příležitost brával s sebou i do pralesů. Trpělivě čekal jsem, jak zvykem mezi divochy, až mně příchozí ohlásí příčinu a účel své návštěvy. Několik mužů vstoupilo do chýše a rozsedlo se kolem nás. Tu vstal „kapitano", jak jsem španělsky zval náčelníka, odkašlal si a jal se tu karibsky, obraceje k svým, neb španělsky, tu obé míchaje, však dosti dobře pro mne srozumitelně, ze široka líčiti příchod můj, mé dobré srdce; neopomenul mimochodem podotknouti, že zamýšlím poslati lidi do Ciudad Bolivaru pro nové zboží. A že zajisté při té příležitosti na své přátele nezapomenu, on že se těší na slíbený prach a broky, jeho strýc na dlouhý nůž atd. „Měsíc byl v úplňku, když jsi k nám přišel," pokračoval náčelník, „a dnes opět uvidíme celou jeho tvář!" „Byl jsi naším hostem, Donyryky (tak zkomolili Indiáni jméno, jímž oslovovali mne míšenci: Don Enrique) a řekni, zda jsi hladověl?" ,.Má Va-vo-lo-rej pečovala o tebe, nosila ti „kasabu", Vobo-ta-vovy ženy přinášely mladé banány," a tak řečník pokračoval, jmenuje každého, kdo ze svých „konuk" a za dobrý plat ženami svými i dcerami zaopatřoval mne plodinami, IM E. ST. V R Á z: kdo pro mne lovil, rybařil. Ti, kdož přítomní byli, pokyvovali hlavou a přitakovali, že svatou mluví pravdu! „Považujeme tě za svého bratra, a že sám nemáš pole, kde by ti rostla yame, „yuka", kukuřice a batáty, dáme ti největší kus. Jen řekni kde a půjdeme s tebou mýtiti les a budeš míti větší konuko než já sám." „Kdo bude však pro tebe sázeti, vykopávati „kaji-ti"? Kdo ti rozvěsí lůžko, kdo bude pro tebe vařiti? Zželelo se nám tebe, že tak sám jsi, sám že leháš, bez ženy žes a bez dětí! I přivedl jsem zde Tuna-sisu a její družku, nejhezčí naše dívky. Jsou poslušné, pracovité, vyvol si jednu neb obě si ponech, však jsi silný a mocný i dobrý' lovec, dvě ženy snadno uživíš i ony rády ti budou sloužiti, velký můj bratře!" To přednášel starý ten šibal hlasem téměř pohnutým. Pak pokynul dívkám a přistoupil těsně k mé hamace, v níž jsem seděl. Ztichli, kdož dříve polohlasé si dělali poznámky. Rozpačité, se zraky k zemi sklopenými stály obě Evy pralesa. Jedna kradmo hodila očkem po shromáždění, druhá snad ještě ve větších nesnázích škrabala se jednou nohou po lýtku nohy druhé. Byl-li jsem v úzkých? To bych řekl! Však jsem chápal celou tu'řeč dlouhou náčelníkovu i příčinu i pohnutky jeho a v duchu rozvažoval, jak se ctí vyklouznouti! Netoužil jsem nikterak po slastech stavu manželského; tím méně tak divokého a krátkého trvání. Zřekl-li jsem se dobrovolně lásky Sire-ku-sy, obrniv se morálkou bělocha dobré, měštanskč výchovy, majícího skoro vždy jedničku z mravů, tím spíše volal jsem nyní: vari, ďáble! — Aniž měl jsem chuf jako hloupý hejl sednouti na vějičku chytrému ptáčníkovi, jakým byl můj dobrosrdečný přítel „kapitano" i s rodiči a všemi příbuznými obou dívek, nejbližších to pokrevencú jeho. Ti již příliš přičichli k t. zv. civilisaci míšenců a bělochů Orinockých. Zenit se znamenalo hluboko sáhnouti do kapsy! I v pralese svatba stojí mnoho peněz! Což teprve, když by se ÚNOS V PRALESE. 25 ženil bohatý běloch, skutečný běloch, rozhazující plnýma rukama za všelikou lesní havěť. Tu by výkupné, či odměna rodičům za výchovu těchto dvou malých, vdavek chtivých divošek byla čtvernásobná výkupného, jež za ženu svou vyplácí neb splácí Indián! A kde jaký příbuzný oprávněn jest k dárku! Byl-Ii jsem tedy v rozpacích, věda dobře, oč vlastně tu běží „mým bratrům Indiánům"? Litoval jsem dívek, jimž mé odmítnutí připraví zajisté pohanu, snad i bití!--------------- E. St. Vra/ Exotické povídky. 4 26 E. ST. V R Á z: Vstal jsem z haniaky, usadil obě dívky na rohož, na níž před chvílí seděly, a poklepav blahosklonně náčelníku na rameno, vnutil jsem jej do hamaky. Pak vytáhl jsem z bedny, ač s těžkým srdcem, jen pro zlé doby, pro potřebu při zimnici a jiných nemo-cech tropů jako poklad uschovanou jednu z obou lahví cognacu. I jal jsem se přítomné, nejdříve náčelníka, otce dívek, i tyto, pak všechny ostatní častovati. S nechuti, a jen když vyhnutí nebylo. a pak jen douškem malým obdarovával jsem divochy lihovinami. V duchu vždy jsem iáteřil na zhoubu tu, morovou ránu bělochy zavlečenou mezi lid, který sice ode dávna se opíjel domorodými nápoji, tu však jen pořídkn a nikdy s takými následky, jako nyni pitím kořalky. Na to dal jsem se sám do krasořečení, chvále své „hostitele" a děkuje jim za „bratrskou jejich lásku" vysvětloval jsem, proč mně nelze použiti jejich velkomyslnosti. 2e co nejdříve se musím již vrátiti domů; za mořem že zasnouben jsem a mrav mého lidu dovoluje mně jen jednu ženu. Kdybych si vzal ženu jinou, že bych vyvolal zlobu i pomstu jak rodiny své tak i se strany příbuzenstva dívky, kterou mně zasnoubili. I trest nebes stihl by mne. nebes, v nichž sídlí velký bůh bělochů! 2e co obvyklo mezi bělochy venezuelskými, v zemi daleko za mořem potupno a trestu-liodno! Pak poláskal jsem obě dívky, pohladil je po vlasech a předpovídal jim větší štěstí, zdravé a četné potomstvo v manželství S hochy domorodými. A na důkaz, jak se mi líbí, daroval jsem každé balík o šesti metrech látky, libru korálů a jiné tretky. Téměř tolik dal jsem rodičům, náčelníkovi, příbuzným pak rozdal jsem několik liber virginského tabáku, jehož nad svůj vlastní váži si jihoameričtí Indiáni pro jeho ..sílu"". Domníval-li jsem se však. že takto štědrostí svou i řečí, jak mi připadalo, dobře promyšlenou, osladím zklamání Indiánů, mýlil jsem se! Rodičové chtěli „bohatství" nejméně dvojnásobné toho. ÚNOS V PRALESE. 2! cc by dal za dcerku jejich bohatší Indián, a ne odbytné dárky' Má obhajoba našich mravů nikterak je nepřesvědčila. Proč by měl jeden běloch jinak věřiti, jinak se ženiti, než běloch druhý? I odešli zklamáni. Nejsmutněji bylo oběma dívkám! Patrné dobře chápaly, že přišly o dobrou partii, o laskavého muže! — Poslav smějící se mi míšence do horoucích-----------zlostně is.in pokračoval v cídění pušky. Byl jsem již hotov, když taškář, který vše spískal, náčelník. znova přišel. Obcházel jako kočka myš, nevyzván sám si usedl a rozhovořil se o mé pušce. Když jsem nikterak nechtěl navázati, vrátil se bez jakýchkoli okolků k odbytému předmětu: proč jspin se nechtěl ženiti? I chválil znovu dobrý mrav svého lidu: „Cí'ii více máš žen, tím je ti lépe!"' Nalil jsem mu ještě cognacu a řekl mu bez obalu, že je šibal, zkažený styky s míšenci a ne poctivý, pořádný Karib, který nekupčí se cti dcer svého kmene! A pak jsem se tázal, proč bylo dnes slyšeti křik a vádu. pláč Sire-ku-sy, a polo žertem jsem se ptal, proč mně nenabídl za ženu svou vlastní dcerku? Ten den měl býti pro mne překvapením bohatý. Náčelník vstal s chytráckým úsměvem a poklepav mně na rameno, děl:.„Však jsem viděl, že se ti dcerka má líbí, i rád bych ti ji byl dal za ženu, ale přišel jsi již pozdě! Ona má již svého „voke-ri" (svého muže). Bita byla proto, že se s tebou toulá a mých žen ani neposlouchá, ani jim nepomáhá při práci! Proč jsi nepřišel již loni? Byl jsem tehda s celou rodinou dole (na Orinoku) a zaslíbil jsem Sire-ku-su velkému náčelníku. Zajisté jej znáš, generálovi Rivasovi. Je běloch jako ty, bohatý, bělochy ustanovený „kapitán" všech Indiánů Guaraunů, psů těch špinavých, psy požírajících! Viděl SireJku-su, zalíbila se mu, řekl, že si na ni počká. Rok již uplynul, v brzku připlaví se pro ni, však je již na vdavKy. * 2 8 E. st. vraz: Letos již po jedenácte kopáme yame, co ji žena má porodila. Na čase. aby sama rodila! — Velký muž, generál Rivas, bohatě mne obdařil i velkou přiveze výplatu za Sire-ku-su, mně i celé rodině! — Bude nám všem otcem i štědrým ochráncem proti všem, kdož by nás, chudé Indiány, utlačovali! Vidíš, Donyryky, mám tě rád, dal bych ti Sire-ku-su a Rivasovi vzkázal, že umřela! Ty jsi hodný, jsi mfij bratr, prosím tě, nalej mně ještě jednou! Vezmi si ty holky, bude ti dobře! — Odjedeš, vím, že musíš odjeti, však ti tvé syny dobře ošetříme, budou syny mými, než se zas vrátíš! Proč by ses nevrátil, když tu budeš míti všeho hojnost? Vezmi si alespoň Tuna-sisu, nejhezčí a nejposlušnější. Jsem jejím strýcem a dohlédnu, aby se o tě starala!"----------- Krátce jsem odmítl jeho návrhy, a jeho prosbě o další doušek jsem také nevyhověl. Odešel ještě mrzutější, než když jsem v slavnostním sezení odmítl. — Šeřilo se kvapem. Mrzut, že o tolik času jsem byl oloupen, spěšně stahoval jsem útlého kolibříka, v papírky překládal několik krásných motýlů. Bylo mně líto ptáčete barvy smaragdu a rubínu. Dopoledne ještě poletovalo, chvělo se tílko to v letu třepo-tavém, květy líbajíc! Houpali se na vlnách vzduchu obrovští ti Morphové, jichž křídla, jak prozradili mi Indiáni, obarvil stvořitel kdysi zbytkem barvy po natření nebes. Já zničil životy ty jen proto, aby kdesi za mořem, před skříní, kde vystaveni budou, lidé vzdychali a toužili. Moji míšenci zašli si na besedu do sousedních chýší, — zůstal jsem sám. Právě jsem si rozsvěcoval svíci, abych na práci lépe viděl, když tu cosi zatemnilo vchod do mého oddělení chyse. Dvě žen vstoupilo a ostýchavě se blížilo ke mně. Třetí kdos, muž. stanul ve dveřích! Tuna-sisu vedla matka, Tuna-sisu nesoucí si z palmového ÚNOS V PRALESE. 29 tkaniva spletené lůžko, jež zavěsiti šla jí matka u lože cizincova. Talik mumlal cosi u vchodu. Snad plísnil rozpaky ubohé té dívky. Rozezlený, nakvašený mrštil jsem kolibříkem do truhlice, vstal jsem a dosti nešetrně rodiče kuplířské ven jsem vystrčil. Tuna-sisa usedši si, schoulila se jako pes, jenž neví, pohladí-li jej ci udeří ruka pánova! Přikrčila se k ohništi a prohrabávala oklest-kem polovyhaslý oheň. Mlčela a zdála se mi smutnou. Litoval jsem ubohého dítěte a myslil si: „Kdož ví, po kterém hochu touží tvé srdce ubohé."" Znovu otevřel jsem cestovní svůj kufr, za dnešek již značné vybraný, abych našel dárek na důkaz své přízně a dívku jím obdarovanou, ne jako její rodiče vyhnanou, vyvedl z chýše. Zvědavě se ohlížela, co tam kutím. Zlostně přihodila nové dřevo na oheň, až jiskry zasršely, a s nejjedovatějším opovržením zvolala: „Sire-ku-sa tě nechce! Sire-ku-sa je-----------", i následoval výklad dosti dlouhý, mně však, poněvadž mluvila karibsky, nedostatečně jasný, co že jest Sire-ku-sa. Ze to nebyla pochvala, vyrozuměl jsem ze slova „čubka" i z rozhorleného, zlomyslného, úšklebného tónu. I zmizel z mého srdce veškerý soucit, a teprve nyní jsem chápal, jak bylo měřítko mé ethiky nemístné, pošetilé, detsky naivní--------------------------------------------------------------------- Rozzuřil se v noci silný vítr, mocně kymácel větvovím stromů vůkol mé chýše. Když jsem ráno vyšel, pestřily se kolkolem koberce velkých žlutých a fialových květů s větví a lián sražených. Nevšímavý, krásou jejich nedotčený šlapal jsem po nich. Veta bylo po indiánské idylce...! * o * Bylo zřejmo, že pominula má oblíbenost u Indiánů. Někteří stranili se mne vůbec, jiní, když jsem je chtěl zaměstnati, vy- 30 E. ST. V R Á z: mlouvali se nutnou praď v konucích. Dívky a ženy přestaly umě nositi přírodniny. Jen s obtíži kupoval jsem nyní potraviny. Rozhodl jsem se, že nepošlu pro nové zboží, nýbrž odcestuji, jak jen usušíme serrapii. Opustím místo, jež jsem si byl s počátku tak zamiloval. Jen Pajri zůstal mi věrným! Musil! Vždyf mzdu jeho vybírala si ziskuchtivá žena jeho pána; on pro ně vydělával. Ale i on chodil mrzutý, neochotný. Nelíbil se mně mnohdy jeho pohled, v němž nebylo již ani odlesku přátelství a příchylnosti. Tak uplynuly tři, čtyři dny. V chýších činili zatím přípravy k pitce a tanci. Neptal jsem se, z jakého podnětu, z jaké příčiny. Však o to není u Indiánů nikdy nouze! Zeny i dívky připravovaly opojné nápoje. Žvýkaly kukuřici a manihotové placky. Rozžvýkané plivaly do velkých, ze kmene vydlabaných necek, v nichž ve vodě rozdělána byla tatáž látka, jakou žvýkaly. Za den již vykvasila řídká ta kaše v nápoj pro nás odporné chuti. Indiánům však mnoha kmenů rovníkové Ameriky nad naše víno lahodnější — a neméně opojní. Mužové vybírali z košíčků, visících v kouři na stropě, korunky, zástěrky z per papoušcích, tukaních a trogoních. Opravovali chřestivé náramky z plodů, jež se na nohu navazuji. Barvy třeli: žlutou hlinku a červeň plodů Bixy Orellany. (Zde natírají si červeni tou tělo, v Evropě mísí ji podloudně do mletého šafránu.) Nástroje ladili, některé namáčeli do vody, podivné to píšťalky a flétny. Před chýše postaveny dva velké špalky na buben vydlabané. Dívky pročesávaly si navzájem vlasy, natíraly je i těla olc-lejem kaparovým! Nedočkavé děti odháněny, až si starší pomalují těla, peřím se okrášlí, z vonných květů nebo skleněných perel navěsí si ozdob kolem hrdla, pasu, na ruce i nohy. Pak teprve přijdou na řadu děti. Matky, po případě sestry namalují jim na prsa, tváře a čelo čárky hlinkou a červení, dřívkem v barvu namočeným. ÚNOS V PRALESE. 31 Místo před chýši vyčištěno; smolnicc připraveny, rozděláno několik ohňu, aby měli hostě kde vařiti a péci přinesené plody. Sáni přispěl jsem k hodům ráno zastřeleným jelínkem. Byl bych rád navázal zase přátelštější styky, což se mně povedlo alespoň u těch, kdo nebyli příbuznými dívek mnou odmítnutých. Tyto i Sire-ku-sa stranily se mne tak. že skryly se v chýši, jak jen mne spatřily. Jen děti nezměnily svého Ke mně chováni, žebronily, obskakovaly mne, nabízely se. že mne k tanci pomalují. Pitka začala odpoledne, tanec teprve k večeru. Zahájil jej 'náčelník, třímající v ruce velkou, peřím všelikým polepenou hůl obřadní. Prvý tanec byl nepochybně rázu náboženského. Nasvědčoval tomu zdlouhavý popěvek a pomalé tempo kroků v řadě za sebou stojících Indiánů, i nápoje vylité na zem v obět duchům zemřelých! Tančili jej jen mužové.-(Vůbec většina tanců vyhrazena mužům, ženy účastnily se jen.výjimkou. Tu pak dívky a mladé ženy, držíce se pravou rukou pravého ramene tanečníka, poskakovaly do taktu ku předu i vzad.) Křepčili do taktu za zvuků bubnů a zvláštních chřestaček. Sami k tomu chřestili ozdobami na nohou zavešený'mi. Při některých tancích napodobovali pohyby zvířat! Seděl jsem v otevřené, beze stěn, chýši a houpaje se v ha-mace, přihlížel jsem k tanci. Dojem kazily mně roje komárů, jež jsem nestačil odháněli. Přes tu chvíli přistoupila ke mně žena neb dívka s nádobou z duté tykve, nabízejíc mně nápoje, jehož chuf byla mně tím odpornější, čím více jsem vzpomínal na nedávní v 32 E. S T. V R Á Z : způsob jeho výroby. Těžko odříci! Jen tu výmluvu jsem měl, že ..lékař" zakázal mně více píti, než doušek, že mému žaludku „síla" nápoje nesvedčí. Alespoň zavdati jsem si musil! Přišla, nesouc plnou kalebasu, i Sire-ku-sa, rozpačitá, ale usmívajíc se na mne přívětivě. Snad na rozkaz otcův. Kol pasu měla téměř ke kolenům sahající sukénku ze žlutých, zelených a modrých per arrasň. Kol krku pyšnila se několika náhrdelníky z krovek velkých brouků krascú, skleněných perel a vyřezávaných kousků perleti. Na rukou třpytily se skleněné náramky, na nohou chřestidla i skleněné korálky. Vlasy měla volně, beze vší ozdoby, na záda splývající. Celo, tváře i hrud měla pomalovány obrazci a klikatými čarami, nakreslenými barvou červenou a bílou. Cluél jsem si s ní pohovořiti, uprchla však plaše, aby jiného nápojem občerstvila. Nebyl jsem tehda po prvé na slavnosti Indiánů a, kromě několika málo, viděl jsem již všechny tance jejich. Přes to opět podivoval jsem se lačným pohledem nefalšovaným, veškerých pří-mčsků venezuelské polokultury zbaveným Indiánům, v jejich výzdobě, v kroji, kteréhož jim poskytl prales. Když se setmělo, rozžehnuty pochodně: v rouru svázané dvě kůry tenkého stromu, naplněné všelikými pryskyřicemi, bavlnou. chmýřím stromovým. Ptactvo, navyklé noclehovati nad hlavami osady, poplašené poletovalo, naříkalo! Vlažný vzduch pln byl steré vůně pralesa. Vůkol mne potýkaly se podivné výpary s dýmem hořících pochodni. Bzučel hmyz přivábený plamenem, křídla svá pálily si i veliké, jako denní motýlové pestré stužkonosky. V hloubi pralesa lkal nebo zlobil se všeliký tvor nad výstřednostmi lidskými. Přitemnělý, zasmušilý tón fléten, sladký, na ptačí hlas připomínající hvízdot Panových píšťal pojil se v divnou symfonii s výkřiky bubnňv i lidí, žel, tak brzo již podnapilých. • Č N OS V PRALESE. 33 ,,Hia-a! hia-a!" řičeli Indiáni, chvěla se půda mocným dupotem nohou, jako hejno rozezlených chřestýšů chřestily lehounké plody, na tkanici navážené, syčely tykve drobnými kaménky naplněné. Patřil jsem na veliké jeviště, jehož dekoracemi byl prales. Některé stromy i větve tonuly v záři světel, kouř z ohňů se proplétal větvovím, bledl i mizel. — Scenerie, na niž se nezapomíná! — Tu mizely, tu v zář světla vystupovaly téměř nahé postavy lesních skřítků, děsů, tváří malbou zohyzděných. Lesní žínky nesly se, poskakovaly. Leskla se těla, olejem natřená, třpytily se nádherné barvy ptáků i brouků, jež i po smrti ještě nepohledly, zachycené to paprsky rovníkového slunce. — Bylo ještě daleko do půlnoci, když Indiáni tak se již spili, že jsem uznal za nejmoudřejší, abych se vytratil a utekl se do vlastní své chýše! Lehl jsem si do hamaky oblečen, věda, že bude nemožno za takového hluku usnouti. Odpočíval jsem chvíli, když tu ozval se se strany tančících řev jakoby několika rozlícených, na sebe se vrhajících zvířat. Hudba rázem umlkla. Pomyslil jsem si: „Ted se tam rvou, štěstí, že ženy uklidily zbraně! Snad i střízlivější zakročí, posedne-li koho „zlý duch", tak že to skončí několika boulemi!" V tom přiběhl míšenec Manuel volaje: „Seňor, běžte na pomoc, ubíjejí tam Pajriho!" Vyskočil jsem a vrhl se střemhlav v chumáč Indiánů, sápají, ich se na Pajriho. Vyrval jsem jim ho potlučeného, na hlavě i na rameni silně krvácejícího. Štěstí, že se bojovalo jen větvemi, připravenými u ohně, a že i Pajri, střízlivý, oháněl se též, a to vydatně. Však i na mne se chtěli vrhnouti někteří tuze rozjarení a rozzuření mladíci. Po delším domlouvání těm, kdo ještě ostali střízlivější, odvedli jsme Pajriho do mé chýše. Vymyl jsem a obvázal jeho rány a E. St. Vrjiz; Exotickí povídky. f, ::i E. ST. V R Á z: kázal mu. jakož i míšenci'im, kteří se zase chtěli vytratiti k pitce. aby si v chýší ulehli. Od nich dal jsem si vyprávěti příčinu a průběh celé události. Obsah jejich rozběhavého povídání byl asi tento: V tanci, připomínajícím naši volenku, Sire-ku-sa přistoupivši k Pajrimu, položila mu ruku na rámě a spolu šli v řadě tančících. Tu jeden mladík přiskočil, plivnul v tvář Pajrimu, kopl jej, křiče cosi (patrně, že jemu otroku nepřísluší mísiti se mezi pány). Pajri vrhl se na něho, a pak již pro klubko rváčů nebylo viděti, kdo všechno ubohého hocha otroka zbíjel. Náčelník, udeřiv několikrát Sire-ku-su do zad, hnal ji před sebou domů, láteře snad, že se tak zapomněla. Ještě jsem si ani pořádně údy neprotáhl, když tu přihnal se hlouček zpitých, rozzuřených Karibú a řval, že jdou vykuchat, podřezat, ďas ví co ještě, ubohého Pajriho! Ten se zatím chopil mé pušky a vskočil za oheň připraven k nejhoršímu. Vyběhl jsem jim v ústrety a sliboval a ujišťoval: ..Pajriho potrestáme, zajisté si trestu zaslouží, jen počkejte do rána, až se všichni vyspíme! Ujišťuji vás. že vám překážeti nebudu!'" A již zas do bedniček jsem sahal a poděloval je listy tabákovými, zostra je od své chýše vytlačuje. Uléhal jsem rozčilen: „A mezi touto čeládkou chtěl jsi započíti novy život!"--------------- A. přece podařilo se mně konečně zdřímnouti. Jen v polosnu slyšel jsem občas křik opilých tanečníků, chvílemi probudili mne míšenci, kteří se převalovali, na oheň přikládali, aby kouřem odehnali moskyty. Ponenáhlu utíchala i vřava Indiánů, nepochybně již úplně zpitých. — Pojednou vytrhlo mne z dřímot podivné cvrlikání. Podobalo se i hlasu cvrčka i vrzotu cikády. I šelest jsem zaslechl, jakoby kdos venku obcházel. Ale takových zvuků byly noci v tropech plny, kdož by jich dbal! Pootevřel jsem víčka, těžká úna- ÚNOS V PRALESE. 35 vou, i zdálo se mně, že ze dveří, t. j. z otvoru dvéře zastupujícího, nikdy se nezavírajícího, kdosi vyklouzl. Hlavou blesklo mi, že Pajri chce se vrátiti k tančícím. I chtěl jsem ho zavolati, když tu znovu ozvalo se ono podivné cvrlikání, a to ze dvou rozdílných míst. Potichu jsem vstal, vešel do druhého oddělení, sirku jsem rozsvítil, abych se porozhlédl. Dvě hamaky míšcnců byly prázdny. „Inu, myslil jsem si to, ti hříšníci!" — Prázdná byla i rohož, na niž jsem uložil Pajriho. — V obavách o něho, více však, že chtěl jsem se domakati jistoty, vykradl jsem se ven. Před náčelníkovou chýší potácelo se již jen as půl tuctu blábolících osob. Jediný pištěc jim hrál. Obešel jsem svou chýši s druhé strany. Po Pajrim ani stopy. — Více tušením veden než burcujícím přežalostným hlasem opice, o níž Indiáni tvrdí, že jest se zlým duchem ve spolku, zamířil jsem k řece! Tam na povaleném kmenu sedící jsem je pře-, kvapil! Pajrimu seděla na klíně dívka, k němu něžně se tulící. Šepot slov, zajisté sladkých, nesl ke mně větérek probouzejícím se jitrem. Učinil jsem ještě několik kroků, snad abych je za ruce uchopil a ujistil je svou pomocí. V tom šlápl jsem na suchou sněť! Jak by v hejno střelil! Vylétli, uprchli.----------- Až do slunce východu houpal jsem se v hamace a smál se své pošetilosti a zaslepenosti, že již dávno jsem nepoznal lásku dvou těch lesních dítek! I předtuchu jsem měl, že to dobře neskončí! - .„ * Měl jsem již téměř vše připraveno. Moji míšenci pletli jen ještě koše na serrapii. Zítra ráno naložíme, tak zněl můj rozkaz, a odpoledne odplujeme! Vařil jsem si právě zbytek rýže v chutnou krmi, jejíž přípravu bych nesvěřil zde rukám cizím, když jsem zaslechl od řeky výstřel. Zároveň zaslechl jsem nárazy vesel a zpěv do taktu * 3. . v i! Á v.: přednášený. Jímž veslaři se řídí. Kde kdo vybíhal z chýše a mířil k řece. I vyskočil jsem sám, abych viděl, kdo že se to připlavil. Byl to „generál" Rivas se šesti veslaři — „vojíny", který přijížděl z Orinoka podívat se na své Indiány! Tak řekl mi. kdy/ přistána, potřásal mně rukou. 2e tu jsem, zvěděl prý již dole na Orinoku, i těšil prý se na shledání s mužem tak proslulým, ujišťoval mne. plýtvaje přemrštěnými zdvořilostmi. Ty patří k dobré-mu tónu, zrovna jako se ve Venezuele ji všecko přesolené, pře-cukřené, přepaprikované. Odpověděl jsem mu ještě hloupěji i stavěl jsem se, jako bych všemu věřil, ač jsem znal pravý účel jeho cesty. Také jsem správně předpokládal, že urychlil svou cestu, byv zpraven o mé přítomnosti náčelníkem, jemuž přestal býti um i pobyt výnosným. Bůh ví, jaké pletichy kul a co nalhal „generálu", jen aby již přijel a přinesl za Sire-kii-su výkupné. Po krátkém pobytu v chýši náčelníkově přišel Rivas návštěvou ke mně. Seděli jsme vedle sebe. připíjeli z jedné láhve jako dva přátelé, oslavující milé shledání. Tušil jsem však, že pod škraboškou nejzdvořilejší dobromyslnosti připravuje mně něco nepříjemného. To vycítil jsem z jeho jizlivých narážek. I litoval jsem, že již dávno jsem neodjel. Rád se vyhnu nepříjemnostem. „Generála" Rivase znal jsem dosud jen z pověsti a ta nebyla kalá. Můj míšenec Pedro znal jej osobně. Řekl o něm krátce a stručně: „es tni bicho!" což přeloženo v prostonárodní rčení, znamená: „je to potvora!" Prosím za odpuštění, ale ve Venezuele užívá se výroků málo uhlazených. Pan „generál" byl nohsledou známého po celém dolním Orinoku mulata, presidenta sousedního státu. Kdysi za revoluce, nevím, které číslo to bylo, či jakého zbarvení byla, Rivas přišel svému zářivému vzoru na pomoc asi s padesáti hrdlořezy, mačetery, míšenci a Indiány. Od té doby jest „generálem". V odměnu za své služby jmenován správcem všech Indiánů (iuaraimťi (též Varrauové zvaných), což po úřadu UXOS V PRALESE. w správce celnice některého menšího přístavu jest nejvýnosnějším ú řade ni pro dobrodruhy podobného rázu. Ubozí Indiáni, počtem ani ne púldri héhc tisíce, platili za otcovskou péči svého, jim vládou ustanoveného dohlížitele ročně v naturaliích nejméně za tři stříbrííáky z hlavy! Krom toho hostiti ho i s družinou byla povinna každá indiánská osada, kdykoliv přijel, a poskytnouti mu tolik lodic a veslařů, kolik uznal, že zapotřebí má k vykonávání svého úřadu! Tribut platili Indiáni plodinami pralesa, drůbeží i — dívkami, které se Rivasovi zalíbily. Bylo mu asi čtyřicet let. Kdysi snad byl dosti hezký. Nyní však hýřením a v pitkách a nezřízeném životě sestárlý Rivas, Ramon Rivas, jak znělo jeho plné jméno, neučesaný, téměř po celé tváři zarostlý, nebyl zjevem zrovna vábivým. Jeho školní vzdělání bylo nepatrné, a že přimísení krve černošské bylo větší indiánské i bělošské, ani v Ciudad Bolivaru nedělali s ním velkých okolků. V duchu jsem ho porovnával s Pajrim. Přišel znovu odpoledne. Byl již tak opilý, že sotva stál n.i nohou. Klábosil největší nesmysly, stával se urážlivým, i nejsurovějšími vtipy dobíral si mou „stydlivost". Nechal jsem ho mluvit i klidně jsem balil své věci, abychom najisto zítra mohli odjeti. Za chvíli svalil se do mé hamaky, úplně zpitý, a tvrdé usnul. Zavolal jsem jeho průvodčí, aby si jej odnesli do chyšj k náčelníkovi! Hnusné podívání: — a venku, nám zrovna nad hlavou kvetly liany, vonné orchideje, nádherných, pestrých květů! — Bylo mně souzeno, abych poslední noc před odjezdem nespal! Rivas přivezl s sebou dva velké denůjohny rumu, z nichž jeden dal otci. Sire-ku-sy. Slavilo se zasnoubení, tančilo se, ač ženich neprobudil se ještě z odpolední otravy alkoholem. Ještč 38 E. ST. V R Á z: než se setmělo, dal jsem všechny náklady odnésti v kuriaru. Pe-pemu, nejmladšímu z veslařů jsem nakázal, aby v lodi přenocoval, my že se ještě v chyši vyspíme a jak jen se rozední, nastoupíme plavbu po řece. Nešel jsem do chýše tančících, i míšencům svým nakázal jsem, aby ulehli co nejdříve. Aby nepodlehli pokušení, pcdržel jsem je pro větší jistotu ve svém oddělení. Tam u ohně vyprávěl jsem jim o cestách a lovech svých v Africe a častoval je kávou a eognaecm. Bylo mezi osmou a devátou hodinou. Pálil jsem svíčkou moskyty, kteří vnikli v ochrannou síť hamaky, a chystal se ulehnouti. V tom zavzněl od řeky úzkostlivý výkřik ženský a v zápětí výstřel. Pak zaslechl jsem volání dvou mužů a španělská slova: „Sem, hoši, honem!" Hudba rázem umlkla. Křik, zmatek, dupot k řece utíkajících lidí! — Uchopiv svou opakovačku, narychlo opásav se revolverem, tryskem rozběhl jsem se sledován svými třemi mišenci. taktéž puškami i noži ozbrojenými, do temnoty. Rozrušení hnalo mne, nedočkavost zvěděti, co se děje; také starost, nejedná-li se o mou kuriaru! V málo okamžicích byli jsme na břehu. — Tam zmítalo se klubko lidí, několika pochodněmi mdle osvětlené. Byli tu pestře pomalovaní tanečníci i hudebníci, dosud držící nástroje v rukou. Ten onen obušek nesl, jiný hořící větev, jak ji z ohně vyrval. Zmatený křik, nad nějž vynikal jen hlas rozkazující patrně zpola vystřízlivělého Rivase. Ženy ječely a lály. Kde jaký pes z vesnice přiběhl sem, štěkal a kňučel. Uprostřed skupiny, záležející většinou z družiny ,,generálovy", náčelníka a několika starších Indiánů, ležel na zemi Pajri, tichý, nehybný, silně krvácející-------Schýlena nad ním, tvář majíc téměř vlasy zakrytou, krčila se Sire-ku-sa. Křečovitě držela se jeho rukou, jako v úzkosti, že ii ho vyrvou! UNOS V PRALESE. 39 Chtěl jsem se prodrati zástupem, abych zakročil, kdyby bylo třeba, když tu surový Rivas vší silou kopl dvakráte Pajriho a pak zvednuv nohu, udeřil jí dívku v záda, že s bolestným výkřikem svalila se vedle svého miláčka. Nanejvýše vzrušen vytasil jsem revolver, přiskočil k Ri-vasovi a chopiv jej za rameno, vzkřikl naň: „Neopovažujte se v mé přítomnosti někoho trýzniti! Jste ještě opilý, patříte do řeky, aby se vám páry rumu vykouřily z hlavy!" „Nerozčilujte se," dodal jsem vida ho vztekem bledého, sahajícího po pouzdru revolveru, „nechte revolver, kde je! Jste zbabělec, a buď já nebo někdo z mých lidí tamto pohotově stojících je připraven zastřeliti vás, jak se podezřele hnete!" Vzteky se třesa, s pěnou na ústech vybuchl v hrozby a na- 40 e. st. vraz: dávky: „Jakže, já, úředník, z moci úřední sem poslaný, mám si od vás, vy cizáku, dáti poroučeti? Víte, vy „chorungu" (potupný výraz pro cizince), že bych vás mohl dáti spoutati a od-vésti do Ciudad Bolivaru!?" Smíchem jsem jej přerušil a přistoupil blíže, vida s potěšením, jak moji tři míšenci tu stojí, pušky pohotové, připraveni osvědčiti mné příchylnost svou v okamžicích, přiznávám, kritických, mou nerozvážností přivodčných. Vždyf za Rivasem a kol něho kupili se hrozivě Indiáni. Mírnějším tónem pravil jsem mu: „Dobře víte, generále, že to vše, co povídáte, není pravda! U mne se strašáky nepochodíte! Vždyf nemáte žádné úřední moci, neb toto není osada Guaraunň! A zajisté si rozmyslíte popuditi své lidi neb Indiány proti mně. Dobře znáte mé přátele v Ciudad Bolivaru a víte, jakou byste na se vzal zodpovědnost, kdyby se mně nebo průvodcům mým něco přihodilo! Přišel jste jako otrokář, kuplíř, pro dívku! Neškubejte sebou! Věřte, u čerta, jak sáhnete ještě jednou na rukověf revolveru, střelím vás v sebeobraně, vy ničemo! Povím vám něco; bude lépe, když se rozejdeme po dobrém! Odjedu časně ráno. Jen ještě prohlédnu Pajriho, obváži ho a zbavím pout. Nevím, jakým právem jste jej svázali!" I chtěl jsem se sehnouti k Pajrimu, který před chvilkou, Sire-kii-sou podporován, se posadil; stírala mu, těžce oddychujícímu, krev zalévající oči. Tu vrhla se jedna z žen jako saň na Sire-ku-su, náčelník přede mne se postavil, hrozivý. Indiáni snad ani mně nerozumějíce řvali, sápali se na mne. Rivas, použiv okamžiku, vytrhl revolver z pouzdra. V tom již Pedro — dobrý Pedro — přiskočil, přitiskl hlaveň své pušky „generálovi" na prsa a pravil mu klidně: „Seňor General, deja se de p----- (Pane generále, nedělejte hlouposti!) Zastrčte revolver za pas a jednejte'jako gente blancn. de razon! (lidé bílí, rozumní)". ÚNOS V PRALESE. 41 Mč štěstí, že jsem vzal s sebou své lidi, mně za mnoho po-vděčné, oddané. Marně vysvětloval jsem náčelníkovi a Indiánům, co že chci. Marně nabízel jsem výkupné za Pajriho. Vše nadarmo! Surově ho i Sire-ku-su odvlékli. Ze zmateného jich křiku dověděl jsem se, proč se celá ves na mne sápe a hrozí mně, že nadržuji zločincům. Pajri pokusil se o únos Sire-ku-sy! Ta „darebná dívčice" již dávno se milkovala s Pajrim. i k útěku se připravovala. Všaktě vzala s sebou uzlík s všelikými potřebnými věcmi. I dárky „generálovy" měla s sebou. Již seděli v kanoi, když tu napadlo Paj-rimu, aby ukradl z pánovy lodice pušku! Při tom vzbudil spícího tam strážce, který strhl poplach a za prchajícím střelil. — Však budou zítra přísně potrestáni! Zbičují je oba; Pajriho odveze generál s sebou do Ciudad Bolivaru, vřadí jej do vojska a postará se, aby byl poslán na východ republiky, tisíc mil od Orinoka, do hor. Odtamtud tak snadno neuteče! A ni lehkou holčici vezme též, třeba svázanou, dolů. do osad Guaraunň. Však ji naučí!------------ Zatím se Rivas trochu vzpamatoval. Důstojně odstrčil hlaveň pušky Pedrovy, a pěstí mi pohroziv odcházel. Za ním odtáhl i zástup jeho vojáků i Indiánů. Zůstali jsem sami — ve tmě! Rychle jsem se rozhodl. Poslal jsem Manuela, aby doběhl do naší chýše a tam odvázal neb odřízl naše hamaky. Nádobí aby tam nechal a hned přinesl vše do kuriary, kterou zatím přihoto-vimo, a jak přijde, odrazíme! Co jsem toto nařizoval, objevil se z nedaleké houštiny Pepe, třímající v ruce mou opakovačku! „Měl jsem o vás strach, Don Enrique, i stál jsem tamo připraven, že tomu darebáku roztříštím hlavu, jak by se opovážil na vás sáhnouti!" E, St Vřít: E.xoiickí pi>vidky. 6 4i: E. ST. V R Á z: Srdečně jsem stiskl ruku hodnému mladíkovi. — Vstoupili jsme do kuriary. Připevnil jsem svou malou kanoji za kormidlo a čekal. Jak dlouhé zdály se ty minuty! Konečné se Manuel objevil! Vracel se s nepořízenou! Vida naši chýši plnou lidí. lekl se i uvažoval, stoji-li naše hamaky za to, aby snad vydal život v šanc? Odrazili jsme. Lidé chopili se vesel, sám jsem řídil kormidlo. Obepluli jsme písčinu, na níž často jsem se koupával, i namířil jsem loď opět ku břehu, v ochranné houští. Mihla se mně hlavou myšlenka, i rychle uzrál plán. jejž jsem tiše svým soudruhům sdělil. Odpírali s počátku. Pak zvítězila přece jejich dobrodružná mysl i náklonnost ke mně. Snad i napomohl slib, že zdaři-li se náš podnik, očekává každého po návratu dobrá puška předovka! Pepi vystoupil na břeh a rozběhl se do vesnice. Zvolil jsem jej proto, že nebyl přítomen při naší srážce s Rivasem. Sami plavili jsme se až k onomu místu, kde jsem po prvé spatřil Sire-ku-sjí. Tam. ale na protějším břehu, uvázali jsme své plavidlo. Tu seděli jsme asi dvě hodiny, tiší, tlumeně hovoříce. Bedlivě jsme naslouchali, neplují-Ii kolem kanoje pronásledovatelů neb zvědů. Nic se však nehnulo! Byli jistě přesvědčeni, že isme odpluli. Pedro se mně zadušoval, abych byl bez obav, že Pepe je čiperný hoch, že úkol svůj dobře provede! „Ten chlapec lže ještě lépe, než jeho táta," dodával, „a toho starého lišáka přec dobře znáte." Rozmarně líčil, jak asi teď si připíjí na zdraví s „generálovými" vojáky, láteří na mne a pošklebuje se našemu útěku. Lichotí se generálu a možná prosí ho, aby jej přijal do své družiny, že se u mne dřel takřka zadarmo. — Tak a podobně rozpřádal své vyprávění čistě po llanersku ÚNOS V PRALESE. 43 Pedro. — Škoda ho! Kolik roků tomu. co jsme mu ustlali pod palmou „moriéovou" za řekou Qiia-nipou! — Jednou vyrušil nás z povzdálí zvuk jako vesla narážejícího o okraj kanoje! Ztichli jsme a naslouchali. Brzo jsme se však dali do smíchu, neb jsme poznali hlas žáby „veslaře". — Když se nám zdálo na čase. přeplavili jsme se malou mojí kanojí po dvou tiše na druhou stranu. Kuriaru zanechali jsme opuštěnu, když jsme ji byli opatrně uvázali. S sebou vzali jsme tři vesla, pušky, nože a provazy. Manuel. Pedro a já vydali jsme se opatrné k vesnici. Ignacio měl se plížiti v kanoji co nejostražitěji až k samému přístavišti. Tam měl obezřetně odpoutati všecky drobné loďky, přivázati je ke své a odvlčci. Bylo jich tam čtvero. Pátá byla prostranná, nejméně pro deset osob, kuriara našeho nepřítele, pana „generála". Ta mně dělala nejvíce starostí. Nepochybovali jsem, že je střežena. Vždyť právě její strážcové zmařili Pajrimu únos Sire-ku-sy. Zapomněl jsem, že nejlepším naším pomocníkem při tomto podniku byla — kořalka. Dlouho trvalo, než jsme se uopiížili v nejtemnější noci na mýtinu. Snad až zbytečně jsme byli tehdy opatrní. V náčelníkově chýši bylo ještě živo. Patrně se tam ještě popíjelo. Slyšel jsem, jak se tam hašteří, povykuií. • * 44 E. ST. V R Á 7.: Přiblížil jsem se chýši, kde ještě nedávno byl jsem dočasným pánem. I tam hořel ještě oheň. Slyšel jsem hlasy veslařů Riva-sových. Vyběhl hafan a dal se do zuřivého štěkotu. Kde jaký pes ve vsi se probudil a odpovídal mu. Rychle jsem se položil na zem a tiše chlácholil bdělého hlídače. Přiblížil se dva, tři kroky, zavětřil a patrně že mne poznal, vrče odcházel. Kterýs z vojáků vyšel z chýše s hořící snětí, rozhlédl se a zaláteřil na psy. Jiný uvnitř cos o lišce volal. Krčil jsem se ani ne dvacet kroků od zadní stěny chýše. K velké své radosti zaslechl jsem i hlas Pepeho. Zívaje volal: „Hoši, ještě doušek; dnes z vašeho — zítra bude řada na mně. Nebojte se, mám v lese schovanou pěknou láhev, vyfoukl jsem ji svému pánovi!" Dlouho jsem tak ležel. Pak vrátil jsem se k soudruhům, kteří seděli pod strouchnivělým kmenem oranžovníku na misie s Pepem umluveném. Ještě musili jsme čekati. Jak zdála se každá hodina dlouhou v té noci černé, plné nejistoty, nebezpečí. Zase připlížili se psi. očichávali nás a nedůvěřivě vrčeli. Poradil jsem, abychom ulehli. jako bychom spali. To pomohlo. Pes za psem se vytrácel, aby se vrátil domů a ulehl k ohni v teplý popel. Počítal jsem, že dávno již uplynuly dvě hodiny s půlnoci. Vesnice ztichla. Komáři nás téměř ubodávali. Šeptem sdělovali jsme si obavy, co že se Pepe nevrací; a jak asi se povedlo Igna-ciovi provésti svěřený mu úkol. Vzpomínal jsem, jak jsem čítal v mládí indiánské povídky, jak tehdy bušilo mně srdce úzkostí, podaří-li se hrdinovi připlížiti se k táboru nepřátelskému, jak tehdy jsem mu záviděl, jak jsem si prával býti na jeho místě! A ted! Jak klnul jsem románům i svému ztřeštěnému nápadu, plésti se v cizí záležitosti, hráti si na prozřetelnost, chtíti říditi osud dvou zamilovaných divochů. ÚNOS V PRALESE. « Zašustilo cosi! Slabý šumot, a přece rozpoznal jej náš .sluch čekáním, napětím smyslů zbystřený. Byl to šelest tichých kročejů. Ani jsme nedutali. Zabělalo se cosi. Zda přítel to či nepřítel? Přitiskl jsem Pedra, jenž vstáti chtěl, k zemi. Postava se přiblížila opatrně, stanula, zašeptala: „Jste tu?" Radostně jsme přisvědčili: „Zde, zde," i tiše vítali Pepeho, jenž vedl Pajriho za ruku boje se, že mu uteče. Potěšen poklepá! jsem Pajrimu na rameno i nutě se do karibštiny sděloval jsem mu. že ho chci vzíti i Sire-ku-su dolů po Orinoku, že jsem jich přítel a že je chci chrániti, a nevím co ještě. Narychlo vyptával jsem se na nejdůležitější. I musil jsem ho často přerušiti, aby nezabíhal. Šťasten, že vše dobře provedl, chtěl vyprávěti do nejmenších podrobnosti, kdežto já s obavou čekal, kdy v chýši objeví útěk Pajriho! „Nemějte starosti, Don Enrique, ti se tak brzo neprobudí, lili do sebe generálovu kořalku jako vodu! Jsou tam všichni, na lodi nezůstal žádný. Největší obtíže měl jsem tuhle s Pajrim! Když poslední z té čeládky usnul, plížil jsem se k němu, abych mu provazy přeřezal. Spatřiv mne vykřikl, tak že jeden ze statečných Bolivaranů začal se probouzeti. I musil jsem tomu divochu rukama znázorniti, že mu nejdu podřezati krk. A když pochopil a já jsem ho zbavil pout, nemohl se ani postaviti na nohy. Kdybyste vidě! jeho ruce a nohy! Celý jsem pomazán jeho krví! Ti mu dali, ubožákovi!" Slyše to přitáhl jsem Pajriho k sobě a usadil jej na zemi. Pak rozřezal jsem šátek i kjis košile, a pokud v té temnotě bylo možno, zavazoval jsem hbitě místa rozedraná provazy i ostatní rány. Pepe mezitím sděloval nám další běh událostí: Generál Rivas, přesvědčiv se, že jsme skutečně uprchli, vyli: si zlost na Pajrim; i Sire-ku-su pěstí stloukl. Pak zlost svou ještě zapíjel. To mu však nikterak nevadilo, aby si neprivlastnil mou 46 e. st. v k á z: haniaku, kterou si dal přenésti do chýše náčelníkovy! Tam také po marném pokusu pomilovati se s dívkou, jím ztýranou, usnul jako vepř! Ani od toho nám tedy nehrozí nebezpečí! — Nastávala nám druhá polovice noční práce. A věru té nebezpečnější, méně jisté zdarem! Hudeme míti co činiti s Indiány, kteří spi v téže chýši co Sire-ku-sa, a se ženami, které jí střenou. Kdož ví, není-li svázána, aby neuprchla! Nejprve jsem poslal Pepeho k řece, aby umluveným znamením — hlasem stepního kulíška — přivolal svého soudruha a přesvědčil se, zda vše v pořádku, jak jsem nakázal, a připravil lodice k útěku. Pak snažil jsem se vysvětliti Pajrimu náš úmysl. Bystrý ten hoch dobře chápal, ale opětně tázal se mne španělsky: „Kde Sire-ku-sa?" Vzal jsem jej za ruku i sledován míšenci plížil jsem se obloukem opodál chatrčí k příbytku náčelníkovu. Ten a chýše nepřítomného piaje nejblíže byly řece. Ač tiše jsme se kradli, vyřítil se na nás pes, a zuřivě zabukav, na nás se vrhl; ucítiv však mne i Pajriho, dobré přátele, s nimiž často chodíval na lov, ztichl a jen nedůvěřivě kol nás obcházel. Kdosi v chýši vstal, hodil směrem, kde pes zaštěkal, kusem dřeva, přiložil na oheň a za chvíli slyšeli jsme již, jak se houpá v hamace! Ani jsme nedýchali v obavě, že se prozradíme. Tak blízko jsme byli tenké stěny chýše, z listoví spletené. Od řeky ozval se hlas kulíška, za chvíli jiný mu odpověděl. Půda hořela mně pod nohama. Obloha nad korunami stromů na východě trochu se rozjasnila. Jak dlouho může trvati a rozedni se, přiblíží se hodina, kdy se Indiáni probudí! Uchopiv Pajriho za ruku, tlumeně jsem zacvrlikal, dávaje mu na jevo, aby hleděl Sire-ku-se dáti znamení, že jest venku. Snad ÚNOS V PRALESE. 47 že se jí podaří nepozorovaně chýši opustiti. Radost jsem měl, jak rychle chápal. — Zaclonil si ústa a v tom již ozvalo se ono podivné zacvrlikání polo cvrčka, polo křísá, několikráte se opakující. Chvíli bylo ticho. Pak uslyšeli jsme zlobivý hlas ženy. Někdo vstal a přiložil opět na oheň. Co se opět v hamaku ukládal a tak stěnami, na kterých lůžko pověšeno bylo, otřásal a šustil, vytáhl mrštný Pajri několik listů a otvorem tím dovnitř se díval! I já jsem se přiklonil a popatřil do chýše, nyní obživlým ohněm s dostatek osvětlené. Co jsem nejdříve spatřil, bylo „činčoro" (namaká), v němž seděla Sire-ku-sa. Mezi ní a „činčorem" druhé ženy rozdělán byl oheň. Při jeho záři spatřil jsem zuboženou tvář dívčinu. Její vyjevený, těkající zrak cosi hledal. Patrně zaslechla znamení svého miláčka. Ale zároveň spatřil jsem její svázané ruce i nohy. Delší provaz z lýčí vedl od jejích svázaných rukou k visutému loži ženy náčelníkovy, která patrně byla pověřena úkolem strážkyne. Bodlo mne u srdce, když vzpomněl jsem si na její veselou prostomyslnost a viděl ji nyní ztrýz-něnou, clilípníku zaprodanou. Jaký osud ji očekává!---------- V okamžiku jsem se rozhodl! Vlékl jsem Pajriho tam, kde ostatní, tiší, kryli se ve stínu stromu. Promluvil jsem několik slov a oni přikývli. Pajrimu vtiskl jsem do ruky svůj dlouhý nůž. Slovy i posunky řekl jsem mu, že má osvoboditi Sire-ku-su, zatím co my ostatní se vrhneme do chýše. A několikrát jsem opakoval: „No matar, no herir!" (nezabíjet, neporanit!) a i mimikou tmi vysvětloval, že jen pěst, noha, obušek bude naší zbraní v čas potřeby. S rykem, jako bychom byli sešíleli, vrhli jsme se do chýše. Někdo rozhodil nohou oheň; jiný přeřízl provaz hamaky „generálovy", tak že se sřítil na zem a zamotal se v ochrannou síť. Zeny i děti řvaly. Jak jsem vletěl do chýše, tak vyletěl jsem druhou stěnou vén. Hlavou vrazil jsem na břišní dutinu kohosi, jed vzal bych na to, že byl to můj milý „bratr" a tlampač, sám pan ■is E. ST. V R Á z: náčelník. Polovici kalhot zanechal Jsem, nevím zda-ii zubům psa. či v drápech dračice, jedné ze žen náčelníkových, která, rozježená zakousla se do mne, když jsem pomáhal Pajrimu odvléei Sire-ku-su. — Nikdo neví. jaké v něm dřímají vlohy, až potká se se strýčkem Příhodou! Mluvte mně o rýchlonohom Ajantu, „jenž v úžas hrdinné uváděl obránce Troje"! Mně, který běžel jsem od chýše k řece obtížen zbraněmi i babiznou jakousi, která občas skočila mně na záda. a na jehož nohy věšeli se psi, včera ještě ocasem vrtěvší, když kost jsem jim házel! Rámus! To bych řekl. že byl! Kde se vzal v té malé vesnici, bozi vědí! A utíkaje, musím říci: obratně, ještě jsem nepostačoval mišencňm svým a dvojici svých chráněnců. Ti utíkali ještě lépe. U řeky, zatím co mí lidé do Rivasovy lodice skákali, musil jsem stanouti, revolver namířiti a do vzduchu několik ran vypáliti. Byloť nám již několik Indiánů v patách, kteří pojímali věc vážně ■a neviděli ji. jako já. po stránce veselejší. Odrazili jsme do prostřed řeky. Břeh oživl ještě více. Kdekdo měl co po ruce, hodil tím po nás. I několik šípů zasvištělo. Hotové pandemonium! Někteří z nakvašenou naskákali do řeky, jiní pobíhali po břehu, hledajíce své kanoje. Ty všechny, v řetěz uvázané, jako dlouhého vodního hada, vlékli jsme za sebou. Já, dva mišenci a'chránenci moji seděli jsme v kuriaře „generálově". Ignacio a Manuel v prostřední i zadní veslujíce dbali toho, bychom se kdes nezapletli v rostlinstvo a středem proudu bystré řeky se mohli plaviti. Ještě jednou se břehu na nás vystřelili, patrně někdo z „vojáků". Pak již jen v dáli za námi, jako malého psíka bezmocný ňaiot, ozvaly se rány z revolveru. Do probouzejícího se jitra střílel to z hamaky, ze spánku a z opilosti vybravší se intrikán této tragikomédie. UNOS V PRALESE. „Ted kdo paže má. ať se tuží," zvolal jsem, sám uchopiv se vesla — i Pajri našel cos veslu podobného i napomáhal. Ve chvíli dostihli isme mojí kuriary. Do ní přestoupivše a uvázavše ke stromu dvě z menších kanojí, ostatní s sebou vzali jsme, abychom pronásledování znemožnili. Na dlouhý provaz přivázané sledovaly nás, kam šestero paží, veselostí, spokojeností nad úplným zdarem rozjarených, popohánělo mou loď admirálskou! — Časně dopoledne ulehčili jsme si opět o jednu kanoji, k polednímu pak, poblíže již ústí říčky v Orinoko, připevnili jsme ku břehu zbylou indiánskou kocábku i „generálovu" kuriarti! Moji mí.šenci sice chtěli si tuto, dosti cennou, z dobrého dřeva, ponechati na památku, leč já takové krádeže jsem nepřipustil. Až vzpamatují se a naleznou na protějším břehu upevnené loďky a pustí se po řece dolů, naleznou námi uloupené. Jeden den veslování navrátí všem jejich majetek. Nepřál jsem si, aby kdo jaké větší škody trpěl. Naopak v kanoje. jichž majitele íriusil mně Pajri naznačiti, vložil jsem dárek za náhradu. Dříve" ještě, nežli jsme vpluli v Orinoko, dříve než jsem ku stromu uvázal poslední indiánské plavidlo, Sire-ku-sy zeptal jsem K. Si. Vrá/: Exotické povídky. ' 50 e. st. vraz: se, zda s Pairim z dobré vůle se mnou plaviti se chce daleko tam. tváří v tvář slunci. Dále ještě do Ciudad Bolivaru? Podivnou tu, poněkud již nemístnou otázku na jazyk vnuklo mi svědomí, a za svědky chtěl jsem míti míšencc, že nic zlého jsem nespáchal. — Po prvé zas, a to na mou otázku, zazněl se rtů Sire-ku-sy smích. Posunula se a rukou jednou na těle Pajriho spočívajíc uchopila se ruky mé a řekla: ,.S Pajrim třeba v moře samo!" Něžně hladíc mně ruku, dodala: „Jak jsi dobrý!" Na dně kuriary, u nohou mých, jenž kormidlo řídil jsem, seděli oba milenci. On, znova mnou ošetřený, vypadal v obvazcích tak směšně, že moji míšenci dávno již zapomněli soustrasti, a já často musil zakřiknouti jejich škádleni. Sire-ku-sa měla tu a tam bouli nebo krví zalité, zamodralé stopy od bití, i kůži na nohou od provazů sedřenou. Jinak byla jako veliké, tuhé květy tibaulie. které nerozbije nejprudší lijavec. Ničeho nepozbyla na svěžesti ani na kráse mládí. Teplejšího cosi, třpytnějšího, zářilo jí z očí. sálalo z těla. co nebylo odleskem rozžhavené nad námi koule, ni širošíré kol nás vody. I skoro jsem záviděl Pajrimu, který netečný — jen oči jeho hřály — patrně ani dobře vědom si nebyl, jak jest bohatým. Jak velký dar skládá mu k nohám srdce dívčí a jak mnoho mně za štěstí své povinen. * Pluli jsme středem Orinoka. Místy bylo širým jezerem. Proud i vesla, když vítr službu vypovídal, nesl nás několikeronásobnoii rychlosti dřívější plavby naší proti toku! Vše bylo nápadnější, krásnější, velkolepější! Jinak svítilo slunce, jinak zářilo nebe tu, kde se mně to zdálo nedávno tak monotónní. Mraky když se všech stran sběhly se nám nad hlavou, v divných skupinách když zčernaly, jakoby tlama netvora se nad ÚNOS V PRALESE. 51 námi rozevřela chystajíc se nás pohltit, když zahučel, přivalil se „čubasko" (náhlý vítr), jako moře když rozvlnila se řeka, kdy rychle plachtu srazil jsem a jen křidélko na přídi nastavil jsem větru, když po hřebenech vln skákal člun náš, přídí je roztínaje, — smáli jsme se, zpívali jsme! V hejno placatých ryb vjeli jsme, „vodní motýlové" tu zvaných, i vymrštily se některé nad vodu. Dvě padly nám v samu lodici, k nohám uprchlíků. Zmocnil jsem se jich dříve nežli Manuel, náš lodní kuchař a břichopásek, a zvo-lav: „Sire-ku-sa!" jednu, „Pajriľ' druhou vrátil jsem je řece: životu v hlubinách, svobodě na zlatožlutých písečných mělčinách, radosti ve smaragdově zelených travinách rozlité řeky. A na celý den měli jsme se čemu smáti!------- Obrovská hejna ptáků táhla nad námi. Jen v párku vždy přeletovali dlouhoocasí arrasové. „Sire-ku-sa — Pajri," opičili se po mně moji srdeční, veselí, upřímní, byť někdy nevázaní průvodci. Na písčinách nocovali jsme a veliké rozdělávali ohně, abychom plašili zvěř nejkrvelačnější: moskyty, postrádajíce nyní svých hamak s ochrannými sítěmi. Když přišla na mne řada býti na stráži — k ránu již bylo — procházeje se kolem našeho ležení spatřil jsem Pajriho, jak velkým listem Helikonie, bdě nad spící Sire-ku-sou, odhání démony noci. — Ze širokého veletoku v rameno jeho „Caňo" vpluli isme. kde s obou stran tísnila nás stěna tmavě zelená. Někdy slavobranou bylo nám projeti, již od palmy k palmě se břehu-ku břehu roze-piala nám víla, jež vlasy své zdobí květy zvonečkovitými! Ve dne fialovými, na noc bílými; když ty jdou spat, ony se otvírají. I stáda „čigvirú" jsme plašili, obrovských to plavounů, a rozzlobili dva, naše dudky připomínající, krotké, že veslem lze je dosáhnouti — vodní gvačaraky. a míjejíce sídla polocivilisace za osm dni dospěli jsme tam, kde naše kuriara kdysi žila, korunou šuměla, na větvích svých říčního orla i s rodinou hostila, než zlovolná ruka strom sklátila a duši jeho zavlékla v cizinu!------- 52 F.. ST. VR A z: Pro koně a osly poslal jsem v „hato" přítele Venezuelana! Pampou jeli jsme i pěšky šli. Sire-ku-su na oslíku provázel Pajri pěšky. K večeru vešli isme v mestečko o čtyřech ulicích. Sire-ku-sa v dlouhé modré košili, kterou si cestou spíchala na mé přání, Pajri v poněkud mu dlouhých, dole naříznutých kalhotách. Mnohá z krasotinek M-ských od piana, od slaďoučkých tónů některé italské opery neb svérázných valčíků venezuelských odskočila k oknu, tiskla hlavinku svou k dřevěné mříži oken velkých jako dveře. Ty, jež se mnou byly přátelštější, vyběhly i pred dům, aby vracejícího se z pustin přivítaly. V zahradě jednoho domku. ..moriche". uvězněný v male kleci, jenž před rokem ještě zpíval v palmách, tloukl krásněji, než slavík sám, zatím co přede dveřmi obě sourozenky, těžko říci, která krásnější, Inez i Rosario, cenily na mne své zoubky, a skupina mužů na celé kolo se smála! Dvojím dívčím rtům kdo stačil by odpovídati! „Matko Boží," křižovala se Inez, rozpustilejší, „Don rinrique, cg si to vezete?!" A Sire-ku-sa jen rděla se — všaktě žena všude ženou, rychle chápající. — A opět cválali isme pampou. Uprostřed stepí a palmových hájů, kolem bažin zbyl malý ostrůvek dávno zašlé karibské moci! Známý mně náčelník Karibň panoval tam ve vesnici částečné ÚNOS V PRAJ.ESE. S3 obydlené pokřtěnými Indiány. Tam zavedl jsem své chránenec, opatřené nejpotřebnějším. Tam hnízdečko si vystavěli, když několik palem bylo skáceno! * Léta uplynula. Znovu zřel jsem zemi pokrytou ledem i sněhem, několikero moří skřížil jsem, na hlavu dal jsem si napadati květů divoké třešně v 2aponsku, opájel se vůní koření Molukk, i nejkrásnější ptáky lovil jsem v lesích lidojedy obývaných! Pak náhoda zahnala mne opět do Jižní Ameriky! Toutéž jako před lety cválal jsem pampou, po boku šedivého ..padre". Kněz jel na visitaci. I našel jsem je na živu. Sire-ku-sa již povadla, Pajri ztučněl, kvetl blahobytem. Dvč ditek uprchlo přede mnou i před knězem, kdežto třetí lezlo po čtyřech sledováno ochočeným lesním kurem, zlostí se nadýmajícím, že jsme se do chýše vedrali! I tiskli mně ruce a snášeli, kde co měli. — Celá ves se sběhla, po dlouhé době zase umytá a oblečená. V řadách křtil je padre Antonio. Byl jsem kmotrem dětem „Paprsku slunce". Nejmladší po mně pokřtěno! Vše připadalo mně tak cizím, nepochopitelným, dalekým! Škoda, že jen v pohádkách pro děti bývá konec vždy nejkrásnější! NAmLUUY ÜRR PH. PRNF) 5. Vpadl v naši společnost, u stolu sedicí, v pravé poledne, a to rovnou do polévky! Do želví polévky! Nežli jsme mu pomohli na nohy a z rozpaků, než jsme setřeli hmotnější součástky polévky z jeho černého hávu — sežrala smečka psů vše, co na stole bylo. než jej překotil cizincův podivný kotrmelec. Dámy naše, Isidora i Amelia, utekly do jizby, dříve ještě, než poslední talíř na-zemi dokonal (nebylyf pro tak vzácnou návštěvu přiměřeně oblečeny), hoši kopali do psů a starý Don Pablo držel si tlusté bříško, smíchy v tváři modrý jako zralá švestka. (Barvu tu přesně stanovím, byltě Don Pablo, hostitel náš, „sambo", potomek tří plemen a dosti tmavé pleti.) Přítel B. rozběhl se za mulou, za naší, vlastně za svou mulou, 'ľa, původce všeho poprasku, na smrt poděšena, prchala. Přes prase, cestu jí přeběhnuvši, se svalila, zase se vzchopila a ještě splašeněji pobíhala Kol „hata", nic nedbajíc s 5« E. ST. v ráz: sladkého volání svého pána: „mula, mulita!" ani kleteb několika peoni'i s lasem v ruce za ní se honících. Náš nenadálý host ukláněl se zatím k místu, kde zahlédl dříve, než přes hlavu muly sletěl, mlaďoučké dámy domu. Koktal běžné, chybně ještě vyslovované fráse, jež za jiných okolností s odměřenou zdvořilostí byli bychom opětovali. Tiskl ruku staršímu synovi Dona Pabla, ujišťuje jej německy, jak je šťasten, že může tu Evropanu potřásti rukou, a několikráte se omlouval španělsky: „Promiňte, prosím, že jsem vás vyrušil při obědě!" — Zatím našel kdos jeho brejle, na štěstí celé, mezi zbytky nádobí. Očistiv je, podal jsem je krátkozrakému hostu. Posadil si je s díky na nos, sáhl do kapsy, podal mně svou navštívenku i doporučující dopis. Poznal, byt ne po šatu, najisto dle tváře, že hledaným jsem „krajanem". Četl jsem: Ph. Dr. Siegfried S... aus X., Preussen. Potřásl jsem mu rukou a další jeho omluvy přerušil jsem výkladem zákonů o setrvačnosti téles v pohybu, úvahou o povaze mul, výchově, zvycích mé, resp. přítelovy muly, navyklé vjížděti v trysku a náhle zaraziti v samé předchodbě, kde jako na verandě, že chladněji tam bylo, jídali jsme i spávali. Don Pablo se uklonil, zdvořilý jako praotec jeho Španěl. podal doktorovi ruku, vítal jej; celý dúm, sebe, rodinu nabídl mu. dodávaje: „Přátelé Dona Enrique jsou mými přáteli!" — Konečně mulu chytili. Polouškrcenou přivázali ji ke sloupu, odsedlali. Přítel chláchole ji, omakával její odřeniny a česky láteřil, proč že ji v M. osedlali a propůjčili na dalekou cestu cizinci, bez jeho vědomí a svolení, když se ještě nevyléčila z posledních ran! Ty, mimochodem řečeno, utržila si, lezouc oknem pro kukuřici do krámku našeho souseda hokynáře. Představil jsem svého přítele a poradil doktorovi, aby se šel nejdříve vykoupat v blízké říčce, která vinula se nízkým lesem NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 69 a bambusovými houštinami, nedaleko velké, z hlíny uplácané chýše Dona Pabla. Sám zavedl jsem jej k místu, kde sahala voda téměř po ramena, a sám první se vrhl v náruč chladné vody. S rozkoší užívali jsme osvěžujícího objetí vln, potápěli se, laškovali v chladném živlu. V tom spatřil jsem, jak proudem nesen jest k místu, kde jsme se koupali, had, z nejjedovatějších! Nadmutý, s hlavou hrozivě vztyčenou, jak korek lehounký plynul středem říčky rozzuřen, že náhodou jakous octl se v nemilém mu živlu. Vskočil jsem po doktoru a volaje na přítele, strhl jsem překvapeného ku břehu. Pak ulomiv větev, pustil jsem se za hadem, zuřivě jsem doň bušil a dohnav jej ku břehu, dobil jsem jej. Doktor nasadiv si brejle, chladnokrevné prohlížel si plaza na půldruhého metru dlouhého, postrach jihoamerických lesů, a ptal se: „Je tu takových potvůrek mnoho? Až se budu příště koupat, zaopatřím si plavky, nejsem zvyklý dosud na takovou společnost!" „Nemusíte míti obav, doktore." odvětil jsem. „je to po prvé, co vidím tohoto hada ve vodě, zajisté jen proti své vůli byl připlaven v naši koupelnu!" „Však bych se nikterak nedivil, kdybych hned za prvních hodili zdejšího pobytu byl stižen nehodou neb neštěstím. Musím se vám totiž přiznati, že jsem člověkem znamenaným, těžce osudem stihaným. Nedívejte se na mou pleš! Tu měl jsem již v Jeně, když mně bylo pětadvacet. Tu má v naší rodině každý, kdo to k něčemu přivedl; ta je průkazní listinou duševních schop-ností. Kdyby můj otec nebyl plešatým, snad by ho nebyli zvoli'i radou a ředitelem banky, jako by se snad nestal můj strýc královským pruským náměstkem zemského presidenta. A proto se doma rozčilovali, že jsem se nechytil ůřadnické kariéry!" Ještě jednou se potopil, otřepal se, a pokračoval: 60 E. ST. vraz: Kéž bych mohl tu smůlu se sebe smýti! Jsem, jak u nás říkáme, „ein echter Pechvogel!" Vidíte, k vůli té proklaté smůle dal jsem vale Evropě. Setřásl jsem se sebe prach staré vlasti, ale jak jste sám dnes viděl, staré smůly jsem se nezbavil!" I oblékl se v plátčnky a v gvarikongu, jež zapůjčil mu přítel B., a povzdechl si: „— moje aklimatisace začala koupelí v polévce, pokračuje oblíknutím podvlékaček a skončí------------?" „Drahý pane, nepřczdivejte plátěnkám, které vám dobré srdce pana B. zapůjčilo. Zde na venkove mezi llaneros, při práci a na cestách jinak se nenosíme. Do společnosti dam, byř byly ve špinavých suknicích a poněkud rozcuchány, barvy jakékoli, od čokoládové do mléčné, přicházíme ovšem v obleku podobném vašemu. Ale nosíme si jej v torbách, v sedle, a oblékáme se v houští před domem, anebo až jsme odsedlali. Kdo vám, probůh, poradil, byste se tak nastrojil, či vlastně, kdo vás nevaroval, když jste se vydával na cestu osmihodinnou, pampami, pralesy, přes šest potoků a čtyři řeky? 2e to byl Seňor Lara, od kterého jste měl list průvodčího?!" „Domů ještě nemůžeme. Než se dámy obléknou a líčka svá napudrují, aby mohly závoditi s vaší, tuze ještě evropskou tváří, než nehradí vámi rozbitou majoliku a usmaží kus sušeného masa, uvaří vám kávu. uběhnou dvě hodiny jako nic. Žijeme v zemi, kde čas nejsou peníze a kde lidé mají naspěch jen když se dá do velkého deště, neb za nějaké nové revoluce." ..Posaďme se, libo-li, ve stínu těchto mangovníku. Škoda, že ovoce není ještě zralé. Byl bych vás pohostil výtečnými plody, v jichž medovinu nakapala příroda terpentinu, aby, přejí-li se člověk, měl hned lék po ruce! A nyní jsem vám úplně k službám! Jak mně sděleno v dopise, přijel jste sem pro radu! Jsem velmi zvědav, přiznávám se, který vítr vás sem zavál, když, jak jste řekl, nejste přírodozpytcem? Co tu v pampách, lesích, plantážích kávových a cukrových může hledati philosophiae doctor?" NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 6] „To vám řeknu krátce, pane Vrazi! Nabažil jsem se Evropy, mám jí po krk dost! Probudil se ve mně člověk — tam jsou jen figuríny. Mé názory vzpouzely se všelikým těm šněrovačkám, uniformám, do nichž měl jsem se obléci. Přiznám se vám. že i v rodině jsem měl mrzutosti. Pochopíte moji situaci. Otec žije jen v číslicích, má dobrá matička, — požehnáno budiž její dobré srdce — udělala si všelijaké plány, mezi nimiž. .. ale to sem nepatři — inu ženské v tom hrály velikou roli! O leccos jsem se pokusil, toužil jsem vždy po činnosti. v niž bych tvořil a ne s jinými slabikoval z čítanky — ale jak jsem vám již řekl, lepila se mi všude smůla na prsty. Proč bych se vám nepřiznal?------- Došlo to k vážné scéně mezi mnou a otcem. Byly výčitky a důtky. Mám ještě také bratra a dvě sestry. Konec konců: otec vyplatil mně třicet tisíc marek a poradil mí — abych si šel svou cestou. Je zvyklý Dr- Ph- Pan s- dělati bilance dvakrát do roka. pravítkem čáru pod obě stránky, puntík na pravém místě — udělal i se mnou závěrečný účet! Šel jsem tedy. Znáte půvab knih, které v mládí a za jistých nálad jsme četli. Humboldt, Goring a Sachso jsou toho příčinou, že jsem zatoužil po Venezuele. 62 E. ST. V R Á z: 2e jsem však kuřák, zajel jsem dříve na Kubu! Napadlo mne, že by pěstování tabáku nebylo mi nesnadným ani špatným počátkem mého nového života! V Habaně jsem však brzo poznal, že k tomu zapotřebí alespoň desetkrát tolik, než jsem dostal na rodinném podílu! Místo tabákové plantáže koupil jsem si několik set doutníků. Počastuji vás jimi, až se vrátíte do M.! Z Kuby odcestoval jsem na ostrov Barbados, pak na ostrov Trinidad. Venezuela, Venezuela hučelo mně stále v uších. Na Trinidadu zůstal jsem týden. Váš přítel, konsul A., seznámil mne tam s jakýmsi mulatem. Ten nabídl mně společenství na „smolném jezírku" (asfaltovém důlu), ale já mám, jak pochopitelno, před smůlou respekt. Z Trinidadu přeplavil jsem se do Qvarapiče na ííoletě pana Truchilja, do M. jel jsem lodičkou tři dlouhé dny. Měl jsem tedy dosti času ku přemýšlení na cestě pralesy, jež jako ulice vedou širou stepí.----------------Velkolepá země! Nádherný kraj! Cokoliv mně vykouzlila kdy má obrazotvornost, roznícená četbou knih, daleko nedostihlo obrazů, jež viděl jsem, plavě se po říčce do M. a dnes na cestě k vám. Nikdy v životě nebyl jsem tak šťasten. Vše, co jsem hledal, nalézám; co jsem očekával, dochází splnění! Hle, země mlékem a strdím oplývající! Obrovské plochy země — skutečný ráj. čekající jen, svůdně vábící. Země svobody, individualismu! A lid tak milý, zdvořilý, úslužný, šťastný, že někdo k nim přišel! — A u nás! Policejními předpisy v brzku stanoven bude maximální počet zlatých rybiček na jednu krychlovou stopu aquarií. Pořád do menších klecí dávají kanáry a menší a menší pokoje stavějí v činžácích. Teprve na moři a tady v říši pamp a veletoků, kde koně napasou se trávy od jedné mile ke druhé a kde neplatí se ještě daň z každého rybářského prutu, pořádně jsem si vydechl. Co tu možností! Co prospektů — vyhlídek! Ať se podíváš kamkoli — zlatý důl!" NÁMLUVY DRA PH. PANA S. f,3 A dále popustil své výmluvnosti: „— třeba jen chtíti, býti podnikavým, obratnou rukou zasáhnouti, přidati kvasnic, s evropskou energií uchopiti věc za pravý konec — ukázati lidem cestu — družstva ku zvelebení země — imigrace z Německa — koupě a prodej pozemků (jedna čtvereční míle stojí tu tolik, jako malé políčko li Berlína) — bavlna, rýže, cukrová třtina, káva, kakao, vanilka, tabák — pralesy plné drahocenného dřeva — stáda dobytka, koňů, mezků — silnice z M. ke břehu mořskému a malý parník — kvetoucí osada vystčhovalců, prosperita — a všeho toho původce, hlava — Ph. Dr. S. S. a spolupracovníkem — já! ------Arci, libo-li mi!" A znovu začal chvalozpěv velikých zdejších samot. Zednickou štětkou nanášeny byly barvy i kresleny drobnomalby, jež cestou sem zachytila vnímavá mysl.---------- Ležel jsem na břiše v trávě vonné mátou. Pozoroval jsem. jak okusovaly vosy hnijící ovoce stepní guayavy. Opodál táhla v dlouhé nekonečné řadě armáda velkohlavých mravenců. Každý dělník nesl v kusadlech kus oranžového listu. (Nejlepší semeno vybral Don Pablo, v nejlepší půdu zasadil je ve dvou řadách od chýše, až sem k řece. Ujalo se, stromky dosáhly již výše, že v brzku dalo se očekávati sladké ovoce. — Tu přikvapily pluky drobné té trýzně, ožraly do holá stromy. Zel, strom za stromem chřadl, zmíral. Pustili se s mravenci lidé v boj. Vítězili dnes, zítra prohrávali — a když je to unavilo — ustoupili z bojiště a maličtí lupiči znovu vrhli se na kořist!) Na poio jen naslouchal jsem výkladům cizince. Chvílemi probudila mne ostrost hlasu ze zadumání, ne to, co vyprávěl. To vše slyšel jsem již dříve. Tak mluvíval ke mně kdosi, ještě nadšenější — ač ; též rozvážnější.-------------Sám stavěl jsem si takové paláce ve vzduchu. Tak blouznil jsem tehda ve stínu spící sopki v zahradě, v niž voněly žluté růže, když hladíval jsem tvářinky dítěte ještě, louče se s předtuchou, že již se neshledáme. Tak 64 E. S T. V R Á 7.: snil jsem na moři za nocí, kdy zářily mně hvězdy nad hlavou i zrcadlily se v hlubině.----------- Půl roku tomu, co vrátili mně mnou podepsanou směnku, nevyplacenou z Evropy, zhatila se má připravovaná výprava, sou-maři moji popadali mně, v Evropě mne zklamali, i za sedla jsem byl již dlužen, po dva měsíce marně jsem čekal na peníze za sbírku, kterou jsem musil za babku prodati! Veškeré mé naděje se ztroskotaly, povadlo listí toho stromu, jenž každému tak dlouho zelená se — až je mravenci okoušou! Nevrátím se již v zahradu, neuzřím již pavilonu žlutými růžemi obepnutého. — Myl jsem hotov! A nyní tento blázen Přítel B. vstal a podával doktorovi ruku. „Nežli vám to zde pan Vraz věcněji vyloží, poslyšte kratičkou, ale dobře míněnou radu! Jeďte zase pěkně domů! Mrzí-Ii vás váš pěkný kapitálek, utrafte jej raději v Berlíně! Ale nyní již pojďme! Tamhle šourá se již Serafino, uspořme mu tu námahu, jde jisté pro nás, abychom šli k jídlu." — „Pojď sem, Serafino, ,hijito mio' (synáčku můj)!" — Vzal kluka (osmiletého míšencc ve fianelce jen po pupek mu sáhající) za ruku a představil jej našemu doporučenci: „Tady vizte kousek mladé hmoty, ixmiocí které chcete ve své bujné obrazotvornosti stvořiti německo-venezuelskou Schlaraffii! Pil jste, pil jste mladé víno, omámila vás exotika, vůně pampy. Ostatně — sám pan Vraz dosud na to stůně." — Tu teprve se vzpamatoval Dr. S., dal se do smíchu, byf ne zcela upřímného, i prohodil: „To jsem přišel na pravou adressu! Děkuji, a k vám přišel jsem si pro radu!" — Zasedli jsme ke stolu, z prken vonného cedru hrubě sbitému. Viděl jsem na něm bílý, čistý ubrus.To uřízly dámy kus ze štůčky laciné bavlny, jakou Indiánky Čajme si kupovaly na košile. Bu- NÁMLUVY DRA PH. PANA S. (,5 déme jej tu míti dosti dlouho, nerozkouše-li ho v nestřeženém okamžiku některý osel neb svině, soli chtivá. Dr. S. zdvořile polykal, co mu předkládaly dcerušky našeho hostitele v čisťounkých, naškrobených blusách a suknicích, učesané a obílené. Polykal vše, téměř nekousaje. Pozoroval jsem. jak se vyhýbá podrobné analyse sušeného na slunci hovězího masa vařeného s černými boby a prasečí kozičkou. Více chutnaly mu na sádle pečené banány a černá káva. Prostičký oběd kořeněn byl vtipy, jež ale vrozená zdvořilost hostitelů vypouštěla jen a jen na nešťastnou, dávno již proslavenou přítelovu mulu. Děvčátka ovšem kuckala se smíchy a pošilhávala na cizince ve vypůjčeném šatě pana 13., za ljanera přestrojeného, na jeho velké, nazrzavělé kníry, na jeho pleš vroubenou gloriolou vlasů do zlata se lesknoucích. Bezohlednost, s jakou zacházel s jazykem z nejkrásnějších na světě, činila jeho mumraj tím komičtějším ! — Vstali jsme od stolu. Nejmladší dcerka, Klementina, kterou jsem byl pokřtil po ptáčku malém, čiperném, líbezného hlásku a pestrých barev, indiánsky „Čirola"', zatáhla mne do jizby. Hodila si koketně dlouhé, téměř k patám sáhající, jak uhel černé vrkoče nazad, pustila na mne několik prskavek ze svých ohnivých očí, vycenila na mne své hezounké zoubky a úlisné mně zašeptala: „Toho nám tu necháte, že ano, Don Enrique?!" — a smějíc se, utekla. K večeru navrhl Don Pablo, aby si šel pan doktor prohlédnouti jeho kávovou plantáž. Šli jsme s nimi. Kávová hacienda nalézala se na druhém břehu říčky. Bylo tam nasázeno na šedesát tisíc stromků ve stínu krásných erythro* a v úkrytu vějířů tisícerých platanu i banánovníků. Plody těchto posledních pojídali jsme každodenně, ať čerstvé af pečené, místo chleba. Týmiž živili se a tloustli volně tu pobíhající vepři, jichž E. St. Vlit: Ľxotické povídky. 9 66 e. s t. v raz: asi ke stu kusú mčl Don Pablo. Chyba, že mu je okolní Indiáni do pasii chytali i šípy stříleli. Byla doba květu. Mezi svěží, čerstvou zelen listů, deštěm omytých, jako by sněhu napadlo. Těžká vůně nesla se z drobných, bílých květů; hmyz i kolibříky vábila. Ti, nádherně zbarvení i proste zelenošedí po stech míhali se při zemi i v Servenokvětýeh koninách stromů. Obrovské hrozny platanu a banánovníků ještě zelené neb zlatožluté, ba již i ěcrvenolmédé jako dozrálá granátová jablka, visely v korunách bylin, které si usmyslily růsti jako stromy! Na sta hroznů bylo již přezrálých; ve víno kvasily. Roje rozmanitého hmyzu přilétaly sem, opíjeti se. Šarlatově červeným květem poset byl jakýs keř, který uSel zázrakem zkáze, když před dvaceti šesti lety pálili tu, mýtili. V jako tyto květy, rděly se rozčilením tváře Dra S. Chytal mne za ruku, v superlativech tak, jak španělsky uměl, vychvaloval, oči mu svítily. Nadšeně volal: „Co je na světě krásnějšího! Tady chci žíti i umříti! Koupím si kávovou plantáži." A pak německy opět tázal se: „Prosím vás, copak as stoji takováhle plantáž? Kolik as liber kávy dá takový jeden stromek!?" Otázka stihala otázku, měl jsem co krotiti výlevy jeho nadšení. „Vaše štěstí, že nám Don Pablo nerozumí. Pověsil by váni svou plantáž sestárlých stromků na krk dříve, než byste se vzpamatoval. Nesmíte se do všeho tak střemhlav vrhati, jako dnes clo naší polévky, vy. nenapravitelný fantasto!"----------- Po večeři seděli jsme před domem na hrubě otesané kládě, icž zastupovala primitivní lavici. Hostitel náš a jeho dcerušky vypláceli týdenní mzdu pconfini dinům), většinou v potravinách a zboží, žel i v kořalce. Oba vé osedlali a odklusali, aby sehnali volně se pasoucí dob; KAMI !'VV UKA I'll. PAS >. -. 65 do ohrady, by tuze nezdivočil, a aby některé krávy mohly býti podojeny! Dům stál v mělké kotlině. Za říčkou ohraničen byl nízkou pahorkatinou, lesem zarostlou. Ale i tam a mezi úzkými pruhy lesa ležely travnaté, jen málo křovím neb ostrůvky stromoví přerušované roviny — mesety. I k východu a k severu prodlužovaly se asi do vzdálenosti šesti kilometrů před námi, až k úpatí horstva. Tré hřebenů obmezovalo rozhled ku severozápadu. Nejvyšší bod „Sedlo" nebyl vyšší půldruhého tisíce metrů. I ukazoval jsem, vysvětloval. Tam v ú-bočích hor, na hřebenu první, nižší pahor-ka'iny že žije roztroušeno asi dvacet rodin míšenců, ne více než šedesát, sedmdesát rodin Indiánů, Čajmů. Don Pablo a druhý míšenec, hodinu cesty koňmo odtud, že jsou pašové tohoto území! Nejbližší „město'', v němž je jediný dům a asi třicet slaměných chýší, že vzdáleno jest na pět dlouhých hodin cesty. „Kolik měst, hezoučkých vesnic mohlo by tu státi!" — ukazoval jsem: — „Tak na př. vyjímala by se tamto štíhlá kostelní věž, letohrádek na onom úbočí! Tříští se tam mocný pramen o skály a vrhá se vodopádem v širokou nádrž. Voda v ní prosycena petrolejem! Co tomu říkáte? A v oněch lesích tamo, a dále 6S E. ST. V R Á z : až k moři plno jezírek asfaltových! Polovina stromu lesů těch je dřeva drahocenného. Roste tam strom karapový i kopaivový; zde dole zarzaparrilla. V údolích výborně se daří kakaovníku, na horách roste nejlepší druh kávy. Z cukrové třtiny připravují výtečný domácí rum. Správně jste děl: „země mlékem a strdím oplývající." I tabák neschází tu: jen kubánský jej předčí! Leč pravdu děl vám přítel můj: .Vrafte se zase domů!' Jako ve východní Venezuele, není arci v celé Venezuele. Kraje jsou tu, kde s vaším kapitálem, při skrovných požadavcích a s úmysly méně — věru značně méně — smělými, leccos dalo by se vynutiti ze země tak bohaté, jako vzdorné. Ale k tomu, promiňte mně mou upřímnost, nezdáte se býti povolaným. Od přednášek o klassické literatuře a filosofii nechodí se do zemi, kde vás nebude respektovati ani váš poslední čeledín, dokud se nenaučíte správně přivázati náklad na hřbet mezka nebo osla! Ale pojďme nyní. Ukáži vám leccos zajímavého, než se setmí." Uříznuv hrozen banánů, které jsem mél pověšené v podkroví, vedl jsem Dra S. k veliké chýši přes dvůr (mohu-li tak nazvati prostoru upěchovanou lidmi i mezky, na níž sušila se po sklizni káva nebo tabák). Otevřel jsem velké dveře a vedl jej do rohu, kde stál starý, větší sud. „Nahlédněte dovnitř!" Dr. S. se nachýlil. Smutně, mrzutě ozvalo se ze sudu v prodloužené kadenci: „gvachch, gvachch"-----------Doktor uskočil. lako by to had na něj zasyčel. „To jsem se polekal! Co to je?" „To je náš Diogenes! Nejstarší z mých lenochodů. Jen se pojívejte bez bázně, neskočí na vás! V tomhle sudě je již několik týdnů. Od onoho dne, kdy skáceli jsme strom, na němž líně lezl bručivý ten samotář. Buď visí na větvi v sudě zaražené hlavou dolů neb na dně sedí, s hlavou na břiše v tupé resignaci — s opo- NÁMLUVY DRA I'll. PANA S. 69 vržením pro celý svět! Násilím jej krmím. Když rozdrážděn otevře tlamu, aby kousl, vstrčím mu do úst banán. Zlostně a jako s největší námahou jej polyká. — Ti druzí (mám jich ještě sedm) jsou mladší a nejsou ještě tak na život roztrpčeni! Občas lezou po větvích, které jsem jim tu postavil, zkřížil v náhradu rodného lesa. Žerou sami: banány i poupata nejkrásnějších květů lesních. Blahosklonně spolknou i povadlé růže ze zahrádky mých hostitelů. V těchto dnech viděl jsem je dokonce i podrbat se drápy, což stoik „Diogenes" nikdy nedělá! Když se tak škaredíte, neukáži vám nic více. Uviděl byste, arci neméně pro vás odporný, můj chov žab „píp" a vačic myších i pavouků skiípkanů. Ostatně to stačí. Chtěl jsem vám jen ukázati pravou příčinu svého prodlouženého pobytu. K vůli těmto biologickým studiím a jejich preparátům zde dlím, ne k vůli hezounké hlavičce Klementiny! Víte, té s bílými květy gardenii ve vlasech. A dále: Jakoby z dlouhé chvíle povedu vás jizbami a kolem domu našeho milého hostitele. Videi jste dnes jeho kávovou plantáž! V horách má ještě dvě menší. Patři mu na sto kusů hovězího dobytka, stádo vepřů, má koně, osly i mezky. Jak patrno, je velmi zámožný. Ale vizte jeho příbytek! Ač se mu přezdívá v širém okoli „Ia casa grande" — „velký dům" — je stavěn právě tak a má střechu z listoví palem jako chýše kteréhokoliv mišence. Stěny zhotoveny z lehounkého pletiva větví a bambusu, na něž s obou stran napleskáno hlíny. Jednou za tři, čtyři roky zvenčí a každý druhý rok uvnitř se vybílí stěny vápnem, a tím jen a pak rozměry vyniká tato budova nad jiné zde v kraji. Nebudu vás nuditi vypravováním, kolik tu židli volskou koží potažených, stolů hrubě srobených. To uvidíte za chvíli sám. Jen vám prozradím, co je v ložnici a budoaru dam, kam jsem se dostal náhodou, když jsem honil po celém domě poloochočcnou svou kunu Visely tam čtyři protrhané staré indiánské hamaky. 70 e. st. vraz: stály tam tři kuiŕiky a leccos jiného (co jen v noci má tu státí), na stěně visel kus laciného zrcadla — a to je vše. Jedinou postel. kus režné látky napiaté na rámce, má připravenu Don Pablo pro případ nemoci neb k umírání. „Spartanská jednoduchost," myslíte si! Chyba, klamete se. jiné jsou toho příčiny! Pojďme nyní do kuchyně! Ano, to je kuchyně!" Vedl jsem zaraženého tvůrce Potemkinských vesnic ve východní Venezuele v zakouřenou chýši, kde leželo na zemi několik plochých kamenů a na nich stály veliké železné hrnce. „Tady se vaří! A nevaří tu snad dámy domu. To by bylo pod jich důstojností! Ona špinavá mulatka, kterou jsme potkali | chvílí, je kuchařkou. Jedním z úřadů vám známého již Seraíina v polorajském kroji je seděti u dveří „kuchyně" a odháněti klackem svině, kterým se však přece někdy podaří připraviti nás o oběd neb večeři. V takovém případě čeká pak celá rodina, až se podojí. Napije se mléka, namáčí v něm na lepenku připomínající chléb kasavový. který občas, co náklad na oslu. přiveze ten neb onen Indián, když se mu zachce kořalky! Dnešní želví polévku jsem vařil já. Ondy po čtrnácte dnů chodila celá rodina mého hostitele ve špinavém prádle. Pradlena — bydli hodinu cesty odtud v lese — odnesla si prádlo — a šla hulat od chorona k choropu (tance a pitky Indiánů a Poloindiánů). Já s přítelem B. prali jsme si sami. Naše dámy nemohly se tak zahoditi. Tu vizte material, na jehož pomoc a součinnost musel byste počítati zde, kde opojná vúné pampy a pralesů na mysl dcii svých působí jako hašiš! Pohleďte jen na onen strom, na jehož kmenu rostou tykve. V půli byvše rozkrojeny — jsou talířem, misou. S otvorem nahoře, vyškrabáme-li dřívkem obsah, slouží za výborné džbány na vodu. „Tapary" jim říkají. A víte, kolik jich máme v domě? — Čtyry! Celé čtyry, af vám to dosvědči přítel NÁMLUVY DRA PH. PANA S. : i I:.! Ale kde pak je? Tamhle s plechovko» obchází osly s pastvy se vracející. Prohlíží a lékem a olejem jim natírá hrozné rány na hřbete! Rány, jež jim způsobil člověk svou nedbalostí a těžkými náklady. Jsou mezi nimi mučedníci, jimž rojí se v ranách muší larvy. Domorodci smějí se a nazývají přítele mého „el curandero de los animates" — léčitel zvířat. Marně nutím je, aby po jeho příkladu činili. Teprve, když je nebezpečí, že zvíře skutečné zahyne, když si lehne pod nákladem a ani rány obuškem je nepřinutí k povstání, sejme mu llanero sedlo a vydloubav;! dřívkem larvy a červy a vyplňuje bolák popelem-----------Zlaté srdce páně 13.! Nedivte se, že časem na zdejší lid zaláteří! A přece má ten lid tolik dobrých vlastností! Jen je nesmí nic rušiti z pohodlí a v ustáleném obyčeji. Nejméně již přivandrovaiý cizinec, který přišel sem „z nich těžiti", jenž hostem jsa, kritisujc. Ale zabíhám, na něco, co nejdůležitějším pro vás, zapomínám. Hádejte, mnoho-Ii stálo postavení této velké barabizny Dona Pabla? Material je po ruce! Cedrových stromů na sta, palem na tisíce, nejdále dvě hodiny cesty odtud! Indiánů spřátelených i spřibuznělých s Don Pablem ku vystavění celé vesnice! — Neuhádl byste! Asi tisíc pesos, tedy na čtyři tisíce marek — ovšem počítaje v to oba přístavky i ten, v němž má „zoologická zahrada". I Ku lenoši, kteří si přezdívají tesařů a truhlářů z M., čtvrt roku pracovali tu na oknech a dveřích. Šest lidí hmoždilo se tu celičký měsíc, než skáceli a na prkna rozřezali jediný cedrový strom! A ten pro měkké dřevo dá se nejsnáze spracovali. A jen ze dřeva tohoto, prosáklého hořkým olejem, můžete stavěti, neb truhlice. stoly, dveře, rámy zhotoviti smíte zde, kde by jiné dřevo sežrali za rok, za dva na padrť termiti, jimž delá největší potěšení zahnízditi se v příbytku lidském! Byl jste nadšen bohatstvím květů a rozsáhlosti kávové plantáže. Kdyby tu bylo dostatek lidi. kteří chtějí pracovati, ne takých, kteří pracují jen když jim zrovna napadne, neb donutí je ne- ■v 72 E. f t. v ráz: zbytnost, tuze již roztrhané kalhoty, láska, žena neb žízeň po kořalce, a je-Ii rok úrodný, žeň bohatá, snad byste vytěžil několik tisícovek. Leč přijdou léta suchá! Káva klesá v ceně, úroda shnije všecka, neb není, kdo by klidil! Revoluce zaplaší lid do lesů! Osly poberou vám povstalci a ne-li ti, zajisté vojáci vládní. A běda vám, máte-Ii nepřítele! Neb špatnč-li pohostíte tlupu, která se u vás utábořila! Zdráháte-li se zaplatiti výpalné, kterému se tu říká „půjčka", „obět pro dobrou věc", posekají vám tisíce stroinkí a posekali by všechny, kdyby tomu lenost nebránila! A proto se tu nestaví lépe, proto je zařízení uvnitř tak pro-stičké, že nikdo není si jist svým majetkem. Sám se divím, že v M. taměiší aristokracie lépe bydlí i přepychu nepostrádá. Však kolikráte již protivníkům svým vítězové rozbili vše, vyházeli na ulici, zapálili co se nedalo odnésti! Proto hostitel můj tak si váží mého zde pobytu, že v dobách těch, plných mračen, spoléhá se, přeceňuje snad význam můj, že spřátelen s oběma politickými stra nami přiměl bych snad tudy táhnoucí, aby alespoň dům respektovali ! KVvoluce visí ve vzduchu. Myslím, že se neklamu, dím-Ii, že již na přesrok vypukne. — A vy sem přicházíte s tisícerými plány! Přišel jste si. pro radu! Opakuji tedy: zůstaňte turistou, jenž přišel pookřáti do velké přírody. Pokochejte se jejími krásami — a pak jeďte domů! Nechcete-Ii však, úmysl-li váš nezvratný, Jeďte na západ Venezuely, v hlavní město neb v města pobřežní. Žijte tu, privatisujte nejméně rok, až úplně poznáte zem, lid. Chraňte se odvážných pokusů. Draze byste zaplatil za vyučenou! Bylo by škoda vašich peněz, vašeho mladického zanícení, vaší podnikavosti! Tak a nyní: amen! Pojďme nyní k Donu Pablovi a ješté zvědavějším jeho dceruškám! Af se nemrzí, že jsem vás odvedl." Seděli jsme před zahrádkou. Úplněk měsíce zaléval nás záplavou světla — jakoby je země vyzařovala. V odlesku vrhalo NÁMLUVY DRA PO. PANA S. li nám je v tvář veliké zrcadlo — Kordiljera. Jen spodní část zalesněné pahorkatiny ukryla se pod černý plášť. Několik obrovských světlušek sedělo na něm — Indiáni pálili tam nové mýtiny. --------------Oslové začali blouzniti. Hýkali nebo bezúčelně procházeli se, kde vše dávno udupáno, kde stopy potravy nebylo. Patrně zvábeni byli tím čarovným světlem, v němž by žádný Ijanero neulehl, ljanero. kte- 7*6 --W;;> rý jinak pravé poledne přespí bezstarostně beze stínu. .Chraň se, synku, paprsku luny, ženy, když tě po tváři hladí—! Rozbolí tě hlavěnka, běda, bodne tě u srdce, oči zapláčou," zpívá si pastevec velkého ljana. Žertovalo se, vyprávělo! Bylí starý Don Pablo rozený vyprávěč, mnoho zažil! — — — Oživla krajina. Slyšeli jsme téměř dupot divokých jezdců čety Akostovy. Prožívali jsme hrůzné doby bratrovražed-né revoluce pětileté..— Bystré, samorostlého vtipu dívenky trápily otázkami ubohého doktora, který mne používal jako slovníku, kdykoliv mu scházel pravý výraz. Oči mu svítily, nervosně pohrával si s kníry, smál se a nepokojně poposedal! Často upozornil jsem přítele B. loktem i prohodil jsem: „Je ztracen, má mnoho temperamentu. Všecky dětské nemoci tu přestojí!" Nicasio a Pedrito, synové našeho hostitele, přinesli bandolu a cuatro; v struny zasáhli prsty nepříliš dovednými. Byla to E. Si. Vrái! Exotické povídky. 10 71 E. ST. vraz: míchanice zvuků ne vždy príjemných, tu lahodné zaznívaly ak-kordy — celé písně se rozezvučely — dobré í špatné. Vleklý rhytmus podivných venezuelských valčíků, loudavé tempo starošpanélských „danzas", divoký poskok ztřeštilých cho-ropi'i míšencú, monotonie indiánských tanců, „mare-mare" v jednom kolotoči! Improvisace ljanerských dumek, veselí i žel pampy! I oni podlehli dnes paprskům měsíčním, jež jsem znal dosud jako hudebníky velmi prostředního zrna. „Podivná hudba!" — prohodil několikráte host náš se zájmem poslouchající. „A podivnější ještě její genealogie," — dodal jsem, když Ni-casio prasklou strunu natahoval. Některé melodie zrodily se v pahorkatinách Kastílie, Arra-goiiu, jiné zpívali plavci, když před sty lety plavili se k Nové Zemi! V Andalusii zvučely při fandangu, Arab v poušti, Maur na stráži za noci u hradeb Alhambry plašil jimi stesk. Slyšel jsem je v Západní Africe, při divokých tancích Mandingň. Na lodích otrokářů, jako jediný majetek, jedinou upomínku na vlast, vezli ji s sebou sem. Pískali je na píšfaly z lidských hnátů bojovní Karibovč. Zaznívají z Panových ileten Indiánů Cajmů tam v horách. Mnohé pak zrodily se z manželství těch přepestrých zde v pampě a ve stínu palmy moriče. Také obrazy se mně objevují, když zvuky ty analysuji. Šťastní oni, kteří tak málo o tom vědí a jen v legendách tonů dědičností opětují, co prožila století, tré plemen, kolik národů ! Bylo k půlnoci, když jsme se chystali ulehnouti. Rozvěsili jsme indiánská činčora tam, kde jsme měli ve dne jídelnu. Dr. S. ihned ulehl — však jsem se divil, že tak statečně vzdoroval až dosud veliké únavě. My dva šli jsme ještě ven pod širé nebe, bychom, sami, si porozprávěli!--------------- Noc byla čarokrásna! Zvířata ulehla. Jen hmyz a to ptactvo, jež jen v noci vypráví své radosti a stesky, rušili ticho! Ticho NÁMLUVY DRA PII. PANA S. 75 zdánlivé. Neb i v noci zpívá pampa, les mluví, hory šepotají. A Ja, který dnes děti zdejší v posměch jsem uváděl, haněl je a zlehčoval, jinému střízlivost kázal — zanícený, udivený, tak jak včera, předevčírem, od prvého dne, kdy jsem sem přišel, němý stál jsem tu, naslouchaje ukolébavce matky všech těch mnou kaceřovanýcli dětí!----------- Už chvíli jsem ležel a protahoval se v hamace, když vedle mne ležící Dr. S. potichu zaklel, šeptem volal mne jménem a k mé otázce, co se děje, stěžoval si, že pod ním něco funí. „Co je to?" tázal se naivně. Tlumil jsem smích a vážně, jako s kathedry, pravil jsem: „Sus domesticus, ícminini generis, vulgárně: svině. — Ležte jen tiše. Ta sem chodí každé noci podrbat si hřbet o spodek našich hamak. Až dojde na přítele L5., budete svědkem zajímavé honby a —" nedomluvil jsem! Zlostně přehodiv nohy z hamaky a vstávaje vzal převahu Dr. S. a u? zpola seděl, zpola ležel na svini, která octnuvši se mezi jeho nohama zakňučela leknutím, poskočila a rázem zbavila se nemilého jezdce. Chvátal jsem ku pomoci zle láteřícímu. B., Pedro, Nieasio vylézali z hamak udivení, rozespalí. I chlácholil jsem rozezleného. Radil jsem mu otcovsky, až se bude příště zdokonalovati v umění Jezdeckém, aby k tomu použil oslíka přítelova. Ten, jakmile byl někdo tak nerozvážným, že si naň sedl, co nejšetrněji a nejpomaleji ulehl si s jezdcem na zem. Čtvrt, půl hodiny hýkal a naříkal na zkaženost světa a hloupé nápady lidí a přestal teprve, až ochraptěl neb až přinesena mu ošatka kukuřice. Tu žral kleče a zvedl se teprve, když všichni odešli. Byl jen o něco větši provinilé svině. Jako raritu a z dobrého srdce za hříšný peníz koupil jej od Indiánů přítel B. Běhal za svým pánem jako psík a div nevlezl mu do hamaky, kdykoliv se mu v noci zastesklo po svém ochránci.-----------— * 76 E. ST. V R Á z: Ještě dlouho smáli se naši spoluspáči, smál se sám Dr. S., až starý Pablo syny šetrně napomenul. Po chvíli všichni usnu' — kromě mne, léta již nespavostí trápeného!------------ Dr. S. zůstal tu s námi po dva dny. Lépe jsem jej poznal a ocenil. Jevil podivnou směs vlastností. Vedl si jako pedant, jako velký lehkomyslnik. Snadno dal se popuditi — však jedno dobré, upřímné slovo jej zas uchlácholilo. Byl poněkud ješitný a jako pravý syn svého národa dosti vychloubavý. Leč uměl býti i velmi šetrný, shovívaný vůči mínění jiných. Názorů byl volných a širokého rozhledu! Po otci měl v krvi notnou dávku vypočítavosti, a kdo ví, po které prabábě slabost tu, která mu nejvíce v životě škodila: neomezenou důvěřivost jak v jiné tak i v sebe sama, ve vlastní vědomosti a znalosti. Díval se na svět nejrůžovějšími skly a tápal při tom třeba blátem. Byl upřímný a srdce dobrého. Nám oběma bylo právě vhod, že jsme mohli po delší zas době pohovořiti si pospolu jako Evropané s Evropanem, a to akademicky vzdělaným. Okřáli jsme, nabyli nové chuti ku práci. Přítel B. odejel s ním do M., já pak následoval jsem je až za týden, koje se nadějí, že plachetník Truchiljův přivezl mně zatím hrstku zlafáků, která byla nyní celým mým majetkem, a jichž polovinu již dávno jsem dluhoval! V M. nalezl jsem Dra S. nadmíru spokojeného, v trvalém sídle (najalf si dva pokojíky a zakoupil do nich několik kusů nábytku), kdežto přítele B. rozezleného! „Není mu pomoci, škoda řeči!" povzdychl si. Pak horlil dále: Dělají si tu z něho zřejmě blázny, a on toho nepozoruje! Malují mu straky na vrbě a on na ně půjde se svým osvědčeným lepem! Již se na tom ustanovil, že tu zůstane! Jen ještě není rozhodnut, zda zařídí tu vodovod (!) nebo postaví mlýn na kukuřici, či bude-li pěstovati kávu neb oddá-li se chovu hovězího do- NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 77 bytka pro vývoz na anglické Antilly! Uspoř si práci a nepromlouvej ho již! Já už jsem se namluvil .------! I A M—šti sami vyprávěli mně historku za historkou o podivném tom člověku, který přinášel jim obrození. S netajeným po-šklebkem opakovali, co kde se mu, nešťastníkovi, přihodilo. Smáli se, matoucímu si na př. slová „alumbrado" (osvětlení) a „alumbramiento" (porod), „pera" (hru?- ľ s E. ST. V R Á z: ka) s „pera1- (čubka), když vystupoval v dámske společnosti. Takové malichernosti bavily počestné měšťany hlavního města ve státě B. více, než mé evropské ztřeštěné nápady, aby na př. poražením dvou velkých stromů u řeky zroben byl primitivní, ale bytelný a chodci postačující most! Reka právě byla rozvodnená, a tak jsem musil volky nevolky celý den na druhém břehu čekati, než se odvážili převézti mě a jiné nešťastníky na prámu do města — ve stínu palem kokosových. — * o Spatřil jsem ji po prvé současně s Drem S. Seděli jsme v podvečer na ulici, když větřík počal chladiti rozpálené stěny jednopatrových domků. Široká tato ulice vedla v pampu, na jejímž okraji byl prostičký hřbitov. Touto ulicí nosívali na márách nebožtíky. (A v dobách periodických zimnic nosili jich tady velmi mnoho.) Z pampy směrem od hřbitova přikvačil, ba divým úprkem na koni se přihnal „osud" Dra S. — „Co to tam za kavalkadu?" — sám učinil mne pozorní na blížící se tlupu jezdců. V tom oddělila se od zástupu amazonka, šlehla koníka, nachýlila se ku předu a byla by se snad bravurně, letmo, jako pravá dcerka Ijana, mihla mimo nás, kdyby nebylo dívky v protějším našem sousedstvu. Ta, z daleka Jezd-kyni poznavši, přátelsky šátkem vstříc ji kynula, vlídně ji vítajíc, že se navrací z Ijana do města. .Iczdkyně zarazila a okřikla koně, netrpělivostí pod ní harcu-jícího. Snad, koketka! sama stiskla boky spocenčho koníka, obracejíc jej zúmysla, by lépe viděla nás, cizí, neznámé jí tváře — a hned také aby sama byla lépe viděna! .NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 79 Blahoslavena budiž matka tvá! řekl by dvorný Španěl. Stála za podívanou! Drobnější sice, kypré postavy, leč pěkná, lcpo-tvárná seděla v sedle, s koněm jakoby srostlá, z bronzu ulitá. Pleti byla velmi snědé a při tom narůžovělé jako kterýsi druh tmavých růží remontantek. Několikrát šlehla po nás bleskem velkých, černých oči. Rysy Seji tváře byly ušlechtilé, ač, jak hádal jsem už tehda, a to správné, podle bujných, povyhrnutých rtů, nebyla prosta krve africké. Jak tak honosně seděla na ohnivém koni, klobouk majíc na levé ruce zavěšený, v jednoduchém jezdeckém úboru ljancrky, proti bílé stěně domku — byl to, věru, obrázek hodný štětce malířského. A ty vlasy! Dříve asi spoutány byvše plctenci, nyní jízdou uvolněné, načechrané, k hlavičce a k ramenům se přimykaly, níže pasu ji splývaly, na sedle se natřásaly jako z bujnosti, že vazbě unikly. Leskly se a byly barvy tmavě kaštanové. 2e měla také nožky a ručky něžné, rozumí se samo sebou u potomkyň Španělek. — Dr. S. tak dalece se zapomněl — či chtěl si tak zahráti na domorodce — že hlasitě mi španělsky pravil: „Jaká to krasavice!" A německy dodal: „Jaký to nádherný vlas!" Podívav se na něj. tušil jsem, že tu chytlo plamenem. „Co takový pletenec ženských vlasů nadělá škody!" pomyslil jsem si. ...Muenas tardes, seňorita!" děl a švarně se uklonil dívce můj poloviční krajan. Usmála se na nás celou tvářinkou, zatřpytily se z úst běloučké zoubky, zahrálo cosi v očích, v čemž byl dík i výsměch, a švihnouc koníka, spěla dále. Za ní přicválali druzi její, za roh zabočili, a jak náhle přijeli, 80 E. ST. V R Íl 2 : tak zmizeli nám s očí, mně skoro i z mysli. Jen doktor opakoval, nevím již po kolikáté: „Ach, to byla děvuška!" K jeho žádosti šel jsem s ním k protější sousedce na výzvedy. Chuďas, žen jsa nezkušený, ani netušil, proč tak roz-mrzcle nám odpovídalo to dítě, poupě v rozpuku již a tak vábné. Zvěděli jsem že sličná naše neznámá slula Angela, otcem jejím že jest general Juan Garcia, pravý Ijanero. majitel „hata", den cesty od M. vzdáleného. Ze prchali komárům a zimnici. Ze přijeli jen na krátkou zotavenou. Ve vlastním domku přečkávají jako každoročně období velkých dešfů!-----------------------____ Obdržev konečně zásilku peněz za prodané přírodniny, opustil jsem M. a spěchal do Kordiljer, bych v hlubokých lesích všech údolí slídil jako lovec, hledal jako zlatokop. Leč ni zvěři, ni zlata jsem nehledal! Pátral jsem po orchideji, jež květem napodobí motýle. — Celý měsíc prožili jsme tak, já i druh můj, v lesích i pod zemí. Procházeli jsme se krápníkovými jeskyněmi, pravými to podzemními paláci. Ponurý, mlčelivý skoro jako ty jejich stěny, stařec Indian nás provázel! Jen v první síni, hned za velkým portálem nejslavnější z krápníkových jeskyň jihoamerických, rušena byla veleba podzemního ticha skřekem poděšených lelků kozodojů: gvačarů. Stín mistra Humbpldta vznášel se nad námi Odtud s nepořízenou tehda (jinde později byl jsem šťastnějším) navraceli jsme se do M. Již cestou různí lidé, jichž ani polovinu jsem neznal, vyprávěli mně novinku. Všaktě způsobila poplach! „Ten německý doktor, ,katyre"), slepě jest zamilován!" *) Ljanerský výraz pro .blondýna'. NÁMLUVY DRA PH. PANA S. SI Lahodilo národní ješitnosti, že intelligentní zámožný Evropan, a k tomu doktor, „do lasa chycen byl domorodým vlasem ženským". Už formálně požádal rodiče Angelity za dovolení, aby se mohl ucházeti o její lásku, a — rozumí se — byl přátelsky přijat. To vyprávěli mně s mnohými dodatky, všelikými vtipy, dle zvyku domorodého solenými. — — Tiskna pak znova pravici Dra S., a patře v jeho tvář tak ozářenou štěstím, byl jsem tak odzbrojen, že přešla mne chuť k mentorování. „Jsem tu jenom na den, či na dva," pravil mné. „Jak vám snad řekli, za-koupil jsem několik le-guas pozemků a sto kusů dobytka, několik koní a oslů v sousedství svého nastávajícího tchána, generála (iarcia," na slovo „general" kladl přítel náš obzvláštní důraz, „abych blízek byl nevěstě své i radě muže tak zkušeného!" — „Víte co, jeďte se mnou, buďte mým hostem. Žiji v pustinách, zvěři všeliké je tam dostatek, nepochybuji, Že své sbírky obohatíte! Představím vás své vyvolené i jejím rodičům. Podivíte se, jaké pokroky jsem učinil v jazyku španělském! Láska je dobrým učitelem!" dodal se smíchem. Moudře jsem mlčel a přijal s povděkem pozvání---------- 'E. St. Vrái: Exotické povídky. II 82 E. ST. V R Á 7.: Vyjeli jsme třetího dne časně z rána, před svítáním: Dr. S. a dva jeho peoni ženoucí tlupu oslů s nákladem všelikých potřeb-nůstek pro domácnost novopečeného majetníka „hata", já i soudruh můj a starší již míšenec Eusebio, můj „espaldero". Všichni koňmo. Město ještě spalo. K celonočnímu kokrhání bojovných kohoutů k zápasům chovaných připojilo se kokrhání všech ostatních. Páv ječel kdesi pronikavě; koně ve stájích rzali, nedočkaví kukuřice. Jen dupot naší kavalkády rušil klid dlouhé ulice. Veliké mraky visely nám nad hlavou. Byla taková tma, že jen stěží a spíše jen podle zvuku sledoval jsem své druhy. Minuli jsme hřbitov, podél jehož zdi, zcela těsně u ní, vinula se stezka. Vjeli jsme „v první nádvoří pampy". Na krok cesty jsem neviděl! Pode mnou byla jakási temná hmota, připadající mi takřka jako propast, hluboký jícen veliké kotliny. Bylo mi nejinak, než jakobych cválal po hřbetě dlouhého horstva, nebo v moři temnoty plul k čemusi neznámému, co se na východě vlnilo, chvělo, zvedalo do obrovské výše a opět klesalo, rozřeďujíc své tmavé barvy v kolotoč odstínů a splývajíc v dvé barev: černou a unavorudou! Zvedl jsem zrak a patřil v báň nebeskou! Tam protrhl se mrak, rozdělila se skupina mračen, z velikého pláště tu probleskovala tmavá modř, tam jasná zeleň chrysoprasů. K východu bylo jasněji. Zřel jsem i hvězdy, jak blednou, a jak slábne a mizí blesko-tavé jejich zlato. — Nějaký stín mihl se mimo, v cestu postavila se mi nestvůrná obluda, jako hora náhle by se zvedla; mimoděk zadržel jsem koně, abych se s „tím" nestřetl! Na obzoru teď chytla tráva, či byl to les v plamenech? Ohnivé rostly tam květy, rubínu červenější. Znovu pohledl jsem pod NÁMLUVY DRA PH. PANA S. S3 sebe — spatřil jsem požárem zčernalou, udupanou půdu stepi a před sebou obrysy jezdce, zahaleného v tmavou „kovichu". Čarovný proutek několika paprsků, oddělivších se ve spěchu od slunce, rozběhlých po obloze, srovnal hřebeny hor, zahnal přeludy! Moře světel valilo se k nám. Obrovská sopka na východě vychrlila žhoucí své útroby. Mistr scény hbitě svinoval jednu po druhé průsvitné plachty z nejjemnějších látek a nejněžnějších odstínů barev, od tmavých modří a zelení až do nachových a topasově žlutých. Rozsvitlo nad námi nesmírné obrácené to jezero, jehož hladina leskla se barvami nejsytějšími a nejrozmanitějšími, na níž veliké plavily se koráby, válely se obludy roztrhaných mraků, hýřící barvami oné obrovské palety na východě------ Pampa se probouzela. S lože svého kus po kuse odkládala temné pokrývky; posléze ležela jen ještě pod bílým závojem Páry. I vyskočilo slunce do zlata rozpálené, hořící touhou, aby po-celovalo mladistvou pampu. — Z bílého moře mlhy vystupovaly ostrovy, pozvedaly se, jakoby voda opadávala za velikého odlivu. Palmové háje vyvstávaly, lesíky „čaparalů" vynořovaly se, klasy vysokých trav vyrůstaly před mými zraky z běloučké půdy. I vůně lahodné a rozmanité vznikaly a rozlévaly se dálkou. Obživlá pampa rozjásala se písněmi. Libým chorovodem něžných zpěvanek drobní pěvci vítali slavné jitro; poněkud chraptivě pěl mu chválu černý „pedroruiz". I pohltil nás hustý „čaparal", všecek zahalen jsa ještě v temnotu, do strží a slují zemských usilovně prchající. Mezi řeřavícími kmeny stromků, jež chabě odolávaly požárům východu, viděl jsem honiti se, prchati stíny podivných, neurčitých tvarů, a opět vjeli jsme a teď již v plný jas pampy. — Šplýchala pod námi voda veliké bažiny, brouzdali v ní a bořili se do ní naši koníci; hejno kachen se vzneslo, zašumělo 84 E. ST. v ráz: křídly. S klením pobízeli peoni oslíky ku břehu velikého mori-ěalu. — Zarděla se pampa! — Rozsvitlo se i v lesích! Oasy palmové, čaparalové plavaly v žluté neb rudé záři, barva za barvou měnily se, pak pro chvíli obléklo se vše v celodenní háv. Nesčetně dojmů jsem prožil v půlhodince, cválaje chvilenku za humny městečka. — — — — — — — — — Svlékli jsme pláště, aby také nás milé slunce zlíbalo! Proplétali jsme se stády pasoucího se dobytka. Z dáli mířila k nám tlupa koní „madrinou" vedená. Zastavil se oř můj, bujně hrabal zemi a odpovídal na vyzvání hnědouše, jenž ku předu se rozběhl; snad že v koni mém poznal starého svého soupeře! A opět v pozvolném poklusu houpal jsem se v sedle, jeda travou, jež místy až k sedlu mně sahala, místy celého koně mého pohlcovala; jinde zase zdupanou, nebo požárem ve vzrůstu zadrženou rovinou, kde z popelu vypučel koberec nizoučkých, nad samet jemnějších listů, zpestřených žlutými listy „orechonů". Prsa se mně dmula, dlouhými doušky vdechoval jsem vzduch Volné, široširé pampy, vůni kvasící země, porosené trávy. To pampa pěla chorál, a mně v duši také cosi zpívalo. Po bok přicválal mně Dr. S. i přítel můj, společník slastných i trudných dnů. Vybuchlo nadšení u Němce až dosud nemluvného. .Iá jen hlavou jsem potakoval. On dal se brzo i do zpěvu. Nevím proč právě na Jenu si vzpomněl. Zanotoval veselé písně studentské a pobízel koně do živějšího poklusu. —------- Smála se na mne pampa. Její světlou zelení vinuly se podivné stuhy. Veliký les orinocký vysílal sem ramena svá — dlouhá jako veliké chobotnice. Poříční lesy omezovaly tu ještě majestát stepi; teprve na západ a jihozápad prostíraly se volné, jakoby nekonečné roviny travin, houštin, přerývané jen palmovými háji. Zlatožlutě leskla se sporou travinou prokmitající půda několika vyschlých řečišf. Volavky táhly ve výši, tu zas divoké NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 85 kachny nebo hejna papoušků. Občas některý samotář nebo družný párek vesloval vzduchem. Potkali jsme Indiány ženoucí do města oslíky, klopýtající pod tíží potravin. Míjeli jsme i jednotlivé, zdravící nás jezdce. Širák přitiskl jsem si hlouběji do očí, nemoha snésti slunečního žáru, z plna do tváří mi planoucího. A opět vjeli jsme do stínu nízkých lesů, k obydleným břehům řeky, kterou bylo nám přebroditi. Cukrovou třtinu řezali tam muži i ženy; chlapec popoháněl vola u žentouru — až k řece cítil jsem těžkou vůni slaďoučké šťávy, hnijících zbytků nedostatečně vylisované třtiny. Projeli jsme brodem kalné říčky, držíce nohy vodorovně s koňskou šíjí. Co jsme měli vzadu u sedla, torby i pláště, přenesli peoni na hlavách i se svým úborem, z něhož se byli prve vysvlékli. Znovu klusali jsme pampou, pak zase napříč „ulicí" a lesem, jehož patu kdysi omývala řeka! Jako nad výhní třásl se rozpálený vzduch nad místy travou chudičkými. Vysoko nad hlavou stálo nám slunce, když jsme odsedlaii k odpočinku ve stínu mohutného stromu. Osaměle stál tu v šíré stepi. V jeho stínu rozvětvily se stepní „guayavy" v košaté nízké stromky, plné žluťoučkého ovoce, nitrem svým i vůní jahody připomínajícího. Všude jinde na pampě bývají zakrslé. Torby jsme odvázali, maso a tvaroh vybalili. Z „tapar", naplněných v posledním moričalu, nalili jsme vody do „totumy", na hnědý připražený cukr, vonící ještě po třtině, nakapali rumu a hodovali za nadšených řečí. Třímaje „totumu" s nektarem pampy, pronesl Dr. S. přípitck naší hostitelce, zatím co my ostatní sbírali jsme si nejsladší, nejzralejší, se stromků již spadlé „guayavy". A opět na kůň nutkal Dr. S. milky své nedočkavý. Dále jsme klusali — těžce oddychovali koně — tichá byla pampa i osiřelá - -Do stínu, kam jen možná byle, utekla se stáda, mlčelo ptactvo. 86 E. S T. V H A ■£: I náš rozhovor vázl. Do žhavá roztopené viselo nad námi nebe! Jen když projížděli jsme ostrůvkem houští nebo úzkým lesem „ulice", hlásalo námi vyplašené ptactvo, že tu všechen život nevymrel, ale že slaví jen siestu. — Slunce pražilo nám do zad, když jsme se octli u velkého „moričalu". Koně pospíšili si, prahnouce žízní, k tomu velkému černému zrcadlu, se tří stran vroubenému palmami, jež jméno své propůjčily krásným těm polojezírkům, polobažinám jihoamerických stepí. Vkročivše do vody nachýlili se koně a dychtivě srkali vodu. — Kromě koně Ijanového každý jiný najisto by se tu poděsi!. Hic, bezednou tu hloubku! Jako v zrcadle shlížel jsem se v ní; obrovský onen prostor pode mnou jakoby mě chtěl pohltiti. Kdybych se naklonil, sjel se sedla, tak mi připadalo — střemhlav bych letěl a minuv koruny podivných těch palem, jež obráceně rostly, řítil se v nekonečno vesmíru------------ „Co činí mně venezuelskou pampu zvláště milou," pravím Dru S., „jsou tato stepní jezírka. Zdali kde na zemi jest velkolepějšího zrcadla v rámci smaragdovém?" Němé a bez pohnutí byly palmy, mlčela dosud i šírá pampa v úplném bezvětří; jen přezralé plody s obrovských hroznů padající slabě zašelestily, pohnuvše listovím rostlinstva obepínajícího dříky palmové. Občas přilétlo ptáče zobat plody; nebo usedlo na velký list. jenž se mírně pod ním rozhoupal. Divoká vanilka oplétala kmeny některých palem, plížila se až do korun a po listu se vyšplhajíc. visela pak s něho jako útlá třáseň. Většina palem ovinuta, sevřena byla smok von í „škrtitelkou". Mnohá z nich již uschlá, mrtvá, ještě spočívala v těsném jejím objeti. Hlavinku svou sklonila, pokořená; suché její listoví smutně viselo v stínu vítězného cizopasníka. Z čistá jasná vyšplíchlo na nás bahno i voda z mělčiny; to se potopil ještěr, leguán, jenž do ní utekl z koruny palmové. NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 87 Závěsy dějiště se vystřídaly opět s jinými, jen hlavní dekorace vzadu se neměnila. Přes druhou řeku jsme se brodili. S bahna vznesl se žlutý mráček motýlů, jež jsme vyrušili z kvasu. SS E. ST V R A Z: Doktor S., jenž dobře znal cestu, popojel a vyhnuv se močálu, vedl nás k jakési slavobráně, povstalé tím, že za vichřice dvé kolosů padlo si v náruč. Stanul a když jsem k němu přijel podivnou tou branou na konci lesíka, ukazoval mně do veliké roviny, toliko s jedné strany vroubené lesy, řka: „To jsou pozemky mého nastávajícího tchána! Tam na obzoru, kde ostrůvky moričalů splývají zdánlivě v jeden řetěz, jsem králem já!" — Díval jsem se v dálavu velké roviny. Svůdná byla, k zbláznění krásná! Kde úchvatnost velkých rozměrů vybíhala v monotonii, velmistr díla tohoto rozšil stero výzdůbek všeliké rozmanitosti. Sploštělé zelené kupole, byzantinskčho slohu, prapodivné to byly budovy — palmy různé výše, oasy vysokých trav, nevysoká křoviska, ojedinělé skupiny stromoví, lesklá zrcadla vod — jež pestřily velkolepé to panorama.---------- „Máte dobrý zrak!" oslovil mne Dr. S., — „zajisté tedy, a lépe než já, vidíte ony dva domky a ,korraľ. To je cíl naši cesty, sídlo generála Juana Oarcia!" Pohrdlivě chtěl jsem odvětiti: „Ony kupy hlíny? Měl jsem je 7í> příbytky termitů!" I bylo mně k smíchu, že cíl naší cesty, kam jeli jsme chrámem velikolepým, byl tak nepatrný! Oč větší byl „dům" přítele mého, Dona Pabla! Ale moudře jsem mlčel. Byli jsme již nedaleko cíle. Dr. S. seskočiv s koně, připínal si límec a na límec kus hedvábného cáru si uvazoval. V smíchu volal jsem na přítele B.: „Kde pak máš frak a bílé rukavice?" a rozpustile zanotoval jsem ljanerskou dumku: .Sedlo si dám pod hlavu, noci se prikryjú, pod střechou spím čapára, po tobě i ve snu toužím!" NÁMLUVY DRA PII. VANA S. 89 Když jsme byli na dohled oněch dvou chýší z rákosí a bláta, vyrojilo se z nich půl tuctu dětí. Házejíce klacky, s křikem odháněly psy. Rozcuchaná, špinavá ženština skromně oděná rozběhla se za dětmi a popadši asi šestiletého klučinu — naháčka — vlékla jej domů. Pohledná na Dra S., vedle mne cválajícího, zpozoroval jsem, jak se zarděl. V trysku běžely k nám ostatní děti. Jak smály se na nás jejich špinavé, ale přece' jenom dětské tváře! „To jsou moji budoucí švakři a švekruše!" prohodil Dr. S. — „Počkejte děti, s cesty, — v torbě to nesu, ne v kapsách!" Vyšel nám v ústrety muž asi padesátiletý, snědý jako cikán. Podával nám pravici, vítal nás. „Uviděl jsem vás, hned jak jste se vynořili z lesíka!" pravjl k doktorovi, — „i divil jsem se, jaké že milé hosty nám to přivádíte!" — „General Don Juan Qarcia!" — představoval nám Dr. :;. Zahleděl jsem se v přívětivou, dosti oduševnělou tvář pravého syna Ijana, v jehož žilách probíhalo více krve bělošské než indiánské! — Oděn byl v prostý šat z šedivé bavlny, a obut v lehké škorně s ostruhami, jakoby se chystal vsednouti na kůň. Vešli jsme do jizby, jejíž podlaha byla jako mlat z uhnětené hlíny. Kromě stolu a několika sedátek z volské kůže nebylo tam jiného nábytku. Za chvilku přinesli nám černou kávu na uvítanou. Rozhovořili jsme se s hostitelem, jenž si v brzku zjednal všecku moji důvěru. Minula půlhodina. Nepokojně vrtěl sebou ten. kdo nás sem přivedl. I ptal se, kde že by byly dámy? Usmáv se. zašprýmoval si náš hostitel: „To víte. ženské, než se obléknou!" Vyšla konečné /. vedlejší jizby žena, za ruku vedouc koši-láčka, chlapce, kterého při našem příjezdu byla nahého po nádvoří honila. V čistém obleku a pěkné učesané jí to nyní slušelo. E. St. Vrat Exotické povídky. 12 90 E. ST. V R Á z: „Má chof, doňa Manuela," představoval mně ji a příteli B. náš hostitel. Vyšla konečně také Angela, oblečená jako matka její v pro-stičký šat z bavlněné látky, již jest v Evropě metr za několik haléřů. Usměvavě nás vítala, v rozpacích všecka se zardívajíc. Nápadníku svému vykala, oslovujíc jej: „Seňor doktor!" Letmo jsme s přítelem druh na druha pohlédli. Jal jsem se baviti s klukem, který pověsiv si „činčoro", v ně se uvelebil. Všelijak žertuje, ptal jsem se ho, zda by nejel se mnou, až odjedu, do Evropy? Vyskočil, zmizel ve vedlejší jizbě a přihnal se na mne — s dlouhým nožem, mačetou, kterou si ljanero razí cestu travinami, a jež se hodí, jak známo, také ještě k jiným věcem. Se smíchem zadržel jej tatík: „Z toho bude chlapík udatný, .guapeton' — ten se nedá!" Doktor se znova zapýřil a honem vyprávěl jakousi novinku z M. Pokradmu prohlížel jsem si Doňu Manuelů i dcerku její k nám se přidruživší. Na mateři patrnější než na dceři byly sledy plemene černošského. — Hezoučká byla, velmi zajímavá Angela — sám jsem doznával — ale přece jiná než tehdy, v ulici, když po prvé spatřil jsem ji — snad, že v jiný rámec zasazen byl obrázek? — zde v chatrči uplácané z hlíny? Či mísily se v mé pozorování dozvuky toho, co dne toho jsem viděl a procítil?------- Šetrně, s omluvou, vytratili jsme se, ponechavše někdejšího posluchače jenské filosofické fakulty neúprosnému osudu — a intimnostem rodinným. — Přenocovali jsme u „generála". „Qarzas blancas" (Bílé volavky) jmenoval se jeho majetek. Při večeři, praprostičké, isme snoubencům gratulovali; Dr. S. totiž přinesl s sebou z M. snubní prsténky. Spali jsme velmi nepokojně. Ani ochranné šitě neubránil}, nás proti komárům, a spáti v jizbě, ve které dámy před spaním NÁMLUVY DBA PH. I'AXA S. ')l vykouřily všechny moskyty, nedovoloval nám domácí mrav. A přece bylo jizeb dvé, jež daly se snadno odděliti — jedna pro domácí a druhá pro cizince. Dr. S. utekl tedy z činčora v dobytčí ohradu, kdež si ulehl ošívaje se po celém těle a láteře z plných plic. ■— Ráno teprve se prozradilo, že někdo z roztomilých jeho budoucích švakříčků dal mu do hamaky kus slepičího hnízda, plného čmeliků! Odcestovali jsme, rozloučivše se s dámami poněkud ještě nedbale ustrojenými, ač slunko stálo již dosti vysoko. Cválali jsme siepí a přebrodili jsme dvě mělké říčky. Dr. S. mluvil bez ustání. Leckdy řečí jeho probleskla snaha, vynutiti na nás náš úsudek. Jak obratně proplétaly se omluvy a vysvětlivky při výkladech „patriarchálnosti života", o „půvabech samorostlé nenucenosti mravů", o „prostomilém zařízení rodiny' jeho nejmilejší. Pak mluvil o „Ní", jeho řeč, prodchnuta něhou a přesvědčivou mocí, nabývala také síly, že i mě probudil z netcčnosti. „Rád bych, abyste to sladké dítě lépe poznal!" pravil mně a pokračoval: „Je to poupě divokého keře pampy, dosud tak pro-stičké, upřímné dítě. Zmodeluji dušinku její, prostou lži a přetvářky. Vypěstím z ní květ nad jiné krásnější! Sladké nevinné dítě!" Vzdychnuv, pak ještě o stupeň důvěrněji mi svěřoval: „Věřil byste, že včera, když odešli na chvíli rodiče její s tím klučíkem poněkud nezbedným a já jsem chtěl snoubenku svou políbiti — bránila se? Uprchla mně! Duše čistá — — —!" Svěsil jsem hlavu nad koněm. Viděl jsem to pravé „dítě" cválalof vedle mne na koni a samolibě si prozpěvovalo. I nutkalo mne cosi. bych jím zatřásl a vzkřikl naň: „Probuďte se, doktore!" Než, zdvořile jen, co nejšetrněji jsem pronesl: „Promiňte mně a slova má neměřte evropským kodexem' Vaše snoubenka je sličná jako její jméno. — nezdá se mně však. * 92 NAMLUVIT DRA I'M. PAN'A S. že by sc k vám hodila. Divoké to poupě pampy; jak chcete je přesaditi v cizí půdu? Svět její a svět váš tak jsou rozdílný. Nebojíte se konfliktů? Proč jste si jinou nevybral v M? Poznal jste tam také hezoučké dívky, lepé dcerky tamní aristokracie," a chtěl jsem dodati: „bělošky téměř," ale ještě dosti záhy jsem se vzpamatoval, „jež aspoň trochu vzdělání nabyly v ústavu řehol-nic na ostrově Trinidadu! Chováním svým. vtipem, přirozeným nadáním a exotikou zjevu i v salonu vaší otčiny dovedly a mohly by se uplatniti! Vždyf míníte přece svou ženu jednou představiti svým rodičům, pravda-li?" dodal jsem a již mne mrzelo, že jsem řekl tolik. „Ach, mlčte, vy škarohlíde! Chápu, proč děvčátka m-ská nazývají vás rampouchem! Což jsem vám neřekl, že si andílka toho vychovám, jen co zbavím ji okolí, pravda, poněkud našemu evropskému vkusu odlišného?" I pokračoval, s počátku ještě mrzut, nežli opět unesen byl přesvědčivostí svých názorů. Vykládal, jak general Don Juan. kdysi velmi bohatý, většinu jmění svého v občanské válce pozbyl, jsa přívržencem generála Crespa. Až ten se dostane k vládě, o čemž není pochybnosti, že zaujme opět vynikající místo, starý, tak zasloužilý bojovník že najisto bude přiměřeně odměněn výnosným úřadem, třeba křeslem ministerským! — Přítel B. smál se již zcela bezuzdné! Omlouval se, že mu problesklo hlavou, oč ve Venezuele jsou upřímnější a dovednější než ve shnilé Evropě, když povolávají na důležitá místa ve státě ty, kdož jsou znalí dojení. Pak zavolal na mého Eusebia, patrně, aby rozhovor uvedl v jiný směr: „Povídejte nám, Eusebio, něco ze svého života, jako jste nám tuhle vyprávěl! Eusebio." pokračoval, obrácen k doktorovi, „nejen zde, ale i v Kolumbii súčastnil se válek! Starý to bojovník. Tuším, že jste také generálem!?" vážným hlasem ptal se B. mého čeledína. VY DRA I'll. PANA P. 93 Pohodnuv svého koníka, zamračil se budoucí zef také „ge- nerála". Když ochotně jsem jej poučoval, že ve Venezule počítá se na každého třetího vojína „colonel" a na každého desátého ..general", ušklíbl se na mne a žádal, abych laskavě ráčil zanechati veškerých úšklebků a za terč svých vtipů vybral si někoho jiného, nikoli členy rodiny jeho nevěsty! Dosti dlouhou chvíli potom stranil se nás, až pak přece zase zvítězilo jeho dobré srdce. Své „hato" nazval Dr. S. „Esperanza" (Naděje), patrně že tolik očekával od svého prvého pokusu. „Naděje" však se mně nikterak nezamlouvala. Odlehlost od M., jež mu zajisté mělo býti tržištěm, nízká poloha, kde stavěti počal chýše a kde zbudoval ohradu pro dobytek (korral), vše potvrzovalo pravost mého mi- 94 "í. ST. vraz: není o neprozíravosti nešťastníkově. Viděl-li bez brejlí málo. s těmito na nose viděl jen fata morgana své podivné fantasie. Po poledni ssedali jsme před velikou střechou chýše, jíž souzeno bylo, aby se nikdy zdí nedočkala. Tu jsme překvapili asi třicet peonú — Indiánů a míšencú. Ospale loudali se nyní, když pán přišel, mýtit les tomu bláhovému bělochovi, který si umínil sázeti tu kukuřici a tabák, jakoby poblíž M. nebylo lepších a výhodnějších pozemků. .ledva jsme pojedli, vedl nás doktor, aby se nám pochlubil velkými rozměry mýtiny v pralese, který počínal půl kilometru od hata, ale kamž musili jsme opět přes říčku, nyní poloprázdnou! Dle vymletých břehů bylo zřejmo, jaká spousta vody tu plyne v době dešťové, ba že polovina pozemků „hata" zajisté bude zatopena. Káceli, sekali peoni — pokud nad nimi stál Dr. S. „Co počnete se vší tou kukuřicí?" tázal jsem se. ..Budu tu krmiti vepře na sádlo, a maso i sádlo dodávati do M.," odvětil mně. samolibě nad výtečným svým nápadem se usmívající philosophiac doctor. Marně jsem se rozhorloval, radil, přemlouval. I předsevzal jsem si déle již neplýtvati upřímnou radou. A přec u večer, když sedíce spolu před korralem na povaleném kmenu patřili jsme n: dojemné okamžiky skonávajícího dne, když západ jako velekněz .a obětník na zápalné hranici, oplývající vonnou ambrou, pálil královskou jeho mrtvolu, zatím co na východě rodila se noc, ponc-náhle slevoval jsem v upiatosti své — nedalo mně — vždyť měl jsem duši plnou dojmů! Kdos jiný ze mne mluvil a v prose recitoval píseň pampy. Zahalena ve stříbřitém šlojíři oddychovala pampa, nad námi mihotali se tisíce hvězd. Marně propukl jsem rozhorlen: „Sem náleží bezstarostný jezdec, jemuž kůň, sedlo, chýše z listí palmového a malé stádo jedinkým je majetkem! Jen hosty strpí pampa, nezištné obdivovatele vyslyší! Vy však NÁMLUVY DRA PH. PANA S. '15 jste přišel, doktore, těžiti z pokladů její samoty, ji zneuctívati. Věřte mně — špatně pochodíte!" Šli jsme spat a s námi roj komárů šel si pro svoji krvavou berni. a Den za dnem míjel nám ve svůdné rozmanitosti. I noci jsme prožili s dostatek rozčilující, bychom neměli příčiny stěžovati si na jednotvárnost života. Jedné noci zadávili jaguaři dvě telata, jindy oslíka, pak i jezdeckou mulu doktorovu, jen asi tři sta kroků od našich, pod střechou rozvěšených činčor! Patrno, že se usadil Dr. S. na místech, kde kdosi jiný než člověk vladařil. Noci jsem probděl na čekané, než jsem jednoho škůdce ztrestal! Jednoho pouze, a dle četných stop bylo jich tu více, než jsme měli koní! — Za jedinou noc zakously stepní lišky polovinu slepic, za drahý peníz z M. převezených. Zabíhal dobytek, ztrácel se, pohltil jej les, udávila zvěř — jak tvrdil mayordomo hata. Jinak jsem však o tom soudil. Objevil jsem stopy Indiánů i měl jsem mayordoma v podezření, že s míšenci, sousedícími na západ šest, osm hodin cesty, vedl tajný obchod laciným dobytkem! A to byl teprve počátek! Později těžil kde kdo z tučného bohatství zpozdilého cizince. I střídali se dnové. Dnes byli jsme za večera na lovu pasovou, jež pak v jich vlastním krunýři jsme si pekli, zítra vyhnali jsme z lesa na pampu stádo divokých vepříků (pekariů) jízdným pecnům doktorovým. Jindy ulovil jsem královského supa, po druhé zase veliký mravenečník, jehož sílu podceňuje, jsem chytil do lasa, mne nedosti obezřelého strhl s koně a vláčel kus cesty------ Nepatrné to intermezzo! Hůře bylo s naším hostitelem. Toho i zde věrně se držela Vri e. st. vraz: svízelná nehoda, jíž sám říkával „smůla". Sotva se mu počala hojiti rána, již mu zasadila dravá rybka karibe při koupání, kousl jej do prstu zlý mravenec! Dvě sršně nevydají tolik, jako nepatrný ten tvoreček jihoamerických tropů! S koně spadl a div že vaz nezlámal, chtěje se naučiti obratnému zacházení s lasem. Neúnavně se snažil nabýti na koni obratnosti pravého ljanera, a to potom, když nevěsta bez ostychu se vysmála jeho malé ještě jezdecké způsobilosti. Milku svou navštěvoval ob den; ráno vyjížděl a večer, někdy až druhého dne, se navracel. Málokdy jsme jej doprovázeli. Litoval jsem, že mně bylo na to patřiti, co nade vši pochybnost mi jasno bylo a co on, zamilovaný kocour, neviděl. A navracel se častokráte velmi rozmrzelý, zasmušilý a nesdílný. Zanechav konečně přece zdrženlivosti své, od posledního našeho rozhovoru zvláště význačné, postěžoval si mně. že andílek jeho jest poněkud tvrdohlavý a že patině podléhá zúplna vlivu matky své — jak nyní přiznával sám — dosti omezené tu ljanerky! Jako bych sám nebyl býval svědkem všelikých výjevů, mnohdy i trapných. Sám viděl jsem, jak neobratně ucházel se o lásku dívky, jež vyrostla v půdě, z níž jiné puči květy — ne fialky a pomněnky seveřanů! Jak nemístně uplatňoval evropské své já. v případech, kdy cítilo se naléhavostí jeho ponižováno nevědomé, prosté, polodivé to dítě. a jak bezděčně vyvolával dojem šaška, chtěje napodobiti ljanera. Aby byla míra dovršena, vrátil se s cesty ljancm nejstarší bratr Angelity. José Maria, a ten byl větší ještě šprýmař, než otec jeho, pro veselé kousky všude pověstný! Netajil, že sňatku sestry s cizincem, tak tuze neljanerským, nebyl valně nakloněn, a to tím méně. když po jakéms šibalství, které doktorovi vyved!. došlo k výměně dosti prudkých slov. I bylo na unič smiřovati ie NÁMLUVY OKA I'll. PANA S. 97 a konejšiti, ač v duchu jsem jen souhlasil s přítelem Evropanem, že meze žertu byly překročeny. Smál jsem se s ostatními, proč byl tak lehkověrný, když ono taškářství mu připravili, past nastražili, do níž tak hloupě vlezl -- že by ze všech čtvernožců tvor nejhloupější — vačice — s opovržením nástrahu obešla. Připevnili do větvi nízkého stromu bednu, přehodili přes ni kus starého pláště, upevnili na to dvě malých zrcadélek. Pak večer, při měsíci vedli jej, ubohou obět, roštím a trním, by sestřelil pumu, kterou jeden z peonů prý objevil. Vzav dobře na mušku svítící oči šelmy, vystřeloval doktor patronu za patrónou ze své opakovačky ještě potom, když veselá ta chasa smíchy už se všecka po zemi válela. A on, dobrák, smál se na konce s nimi! Nesmál se však při jiné příležitosti. Navracel se z obvyklé návštěvy v „Garzas blancas". Již z daleka pozorovali jsme, jak se blížil, v plášf jsa těsně zahalen. I vidíme, že daleko před ohradou s koně seskočil, koně odsedlal, plášf odhodil a k největšímu úžasu našemu jal se svlékati do nahá. Lekli jsme se, že se snad minul s rozumem i běželi jsme k němu. Z daleka volal na nás, abychom se nepřibližovali a poslali mu mayordoma s několika plecháči vody a mýdlem. Nedbajíce jeho podivných posunku, šli jsme blíže — a jali se chvatně zacpávati si nos. Mayordomo, rozchechtav se, až se mu osrdí třáslo, prohodil jen slovo „mapurite", a tím nás poučil, co se stalo. — Když se Dr. S. řádně vydrhnul a převlékl do čistého prádla a šatů, které jsme mu přinesli, zapáchal ještě tolik — že jen z uctivé vzdálenosti jsme mohli naslouchati výbuchům jeho zuřivosti! I vyprávěl, jak ho dnes doprovázel sám Don Juan. Uzřeli v pampě klidně se procházející hezoučké zvířátko. „Honem, doktore, chytněte je! Nebojte se, jen je chytněte do kabátu — zkrotne vám za den, za dva! Uděláte Angelitě ra- E. Sl ViíI/: Exolické povídky. J3 ■98 E. ST. V R Á z: dost! pobádal mne Don Juan. Zlořečený! Všechno má své meze, takových žertů nestrpím! Zapovím si je a veškeré styky přeruším!" vyrážel ze sebe popuzený, jako krocan červený náš přítel. „Nu, a já bláhový jsem s koně sesedl a za uzdu ujal mně ho ten starý blázen! Ze prý zkrotne to zvířátko za den, za dva — to bych sám řekl! Bylo už teď krotké, obrátilo se zadečkem tak podivně, jakoby jen čekalo, až si je vezmu — a pak vychrstlo na mne jako ze stříkačky ďábelský svůj mok! Proklatá nestvůra!" „A co dělal Don Juan?" dotazoval jsem se. „Ten vzal mého koně za uzdu, cválal k nejbližšímu stromu, uvázal jej, obrátil se a tryskem jel domů! Pfeife auf die ganze Sippschaft! Div jsem neomdlel smrady. Pozdě vzpomněl jsem si, čemu nás učili v přírodopisu o smraďochu. Šat jsem musel zahodit!" I smáli jsme se tak dlouho, až si nalil a jedním douškem vyprázdnil půl sklenky rumu, oiřásl se, a pak sám dal se do smíchu, posílaje nás na horoucí skálu----------- A za dva dny potom již opět usmířený osedlal si koně a jel tam, kde zažil jen příkoří. Dobrák! Zase mu tam předložili palčivé, kulaté odrůdy papriky jako „třešně pampy"; a jindy zavedli ho mezi trkavé krávy, aby se učil chytati je do lasa! Pohříchu, mnohý z „žertů" těch zrodil se v hlavičce Ange-lity! Sama se mně přiznala. — „Když on je takové dítě!" omlouvala se. Dobře, že to nevěděl! Ale co dnes se stalo, vybočovalo již tak z rámce žertu, že sám uznal jsem nezbytným domluviti jeho budoucímu tchánu. „Ař jde do bodláčí!" odbyl mne „general"; „což nevidi? Čtyři oči má — je přece muž!" — José Maria přivedl koníka a řekl o něm sám, /x je poněkud „lechtivý"; af prý Dr. S. ukáže, umí-li osedlati koně „cimarrona". Kůň stál jako beruška, i když mu Dr. S. položil sedlo na hřbet NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 99 Dr. S. chtěl totiž u přítomnosti žen podati důkaz o tom, jak se již vyzná v umění a dovednostech ljanerů. Jakmile však přitahoval podpínku, což „lechtivého" koně přivádí z klidu, vzpomněl si koník, proč má zuby a zadní kopyta-------a konec konců nestačili jsme omývati rány nebohému doktorovi, jemuž se nyní hlava notně točila. K výjevu přišel jsem pozdě, ale přece ještě dosti záhy, aby se mne nemile dotkl výsměch doktorovy snoubenky; bolel mne snad více, než rány dosti značně na čele zraněného i do paže kousnutého mého přítele. Zapomněl jsem se a vyslovil své mínění dosti neomalené. Usmála se na mne, bodla mne pohledem polo zlostným, polo iaš-kovným a prohodila: „Jste, Don Enrique, dobrá chůva!"----------- Uplynulo několik dní. Jinam volaly mne povinnosti i naděje. Na cestě do M. až k hatu Dona Juana doprovodili mne Dr. S. a soudruh můj. Tam jsem přenocoval, abych nazítří pokračov:'.l v cestě pouze s Eusebiem. Co se doktor bavil se svou vyvolenou, otec Angely vzav mne pod paží, vyvedl mne ven, aby si na svého budoucího zetě postěžoval. „Jste jeho krajan, mluvíte jeho řečí, poraďte mu! Já i přátelé moji prodali jsme mu pozemky i dobytek a zajisté dobře s nim smýšlíme! Ale nesmí sázeti kukuřici a tabák, který mu shnije. A ne aby živil přes čtyřicet lenochů! Nevím, jak je bohat, ale bude-li takto pokračovati — utratí celé své jmění! Nepochybuji, že je velmi učený, ale kdyby chtěl býti ljanerem, musil by dbáti mých rad a zapomenouti, čím byl. Musel by se omeziti pouze na chov dobytka!" Pak pokračoval: „Věřím, že s dcerou mou dobře myslí! Leč jedná často tak podivně — až urážlivě! Má málo trpělivosti! Dobře, že jsem určil, aby posečkal rok do svatby! Ted mu napadlo, abychom poslali 100 E. ST. V R Á z: Angelu na půl roku na ostrov Trinidad — do školy. Že by by! prý ochoten sám hraditi výlohy! Uráží nás, ji i ženu mou! Věděl přece, do koho se zamiloval; my jsme se o jeho přízeň neucházeli! Své chytré či hloupé názory o výchově žen af si káže doma, tam v Evropě; u nás jiný je mrav, a my si do něho nestěžujeme." Chlácholil jsem, poděkoval za důvěru a skončil: „Milý můj pane generale, jsou-li vaše rady bez výsledku, jak bych mohl spomoci já, jenž s Dr. S. jen to mám společné, že jsme oba z Evropy a že dovedu s ním hovořiti mateřským jeho jazykem. Radil jsem mu již dávno, a vždy marně! Ostatně kdož jiný, neZ vaše dceruška, měl by použiti svého vlivu? Dr. S. je člověk velmi ušlechtilý á zajisté by všemu vyhověl!" — •------------------------- Uplynuly tři neděle. V průvodu jednoho z čeledínů Dona Juana nakvap vydal jsem se z M. na cestu, obdržev zprávu, že soudruh můj v nezdravém ljanu povážlivě churaví. Psal mi tak stručně sám Dr. S. Pozdě večer dorazil jsem do „Bílých volavek". Rodina Dona Juana jevila překvapení. Čekali mne prý teprve druhého dne. ježto několik dešfu rozvodnilo všechny řeky. Daleko s cesty musil každý hledati brod. Mě nutkala však starost o přítele tak, že slíbil jsem odměnu pastevci, jenž mne provázel, dostilmeme-li ještě téhož dne cíle. Drže se koně za hřívu musil jsem se ledakde přeplaviti místy, kde před dvěma měsíci sahala voda koňům jen po břicho. Chtěl jsem ihned za noci vydati se na další cestu k příteli, leč nepřipustili tomu. Netřeba prý, přítel můj sice churaví, ale nikterak vážně. Tak mne ujišťovali. Také koní čerstvých nebylo po ruce, a naši pak byli úplně vysíleni, vždyf. hluboko do bahna se bořili skoro celou cestu! Sám byl jsem unaven jízdou více jak desetihodinnou! — Když mne občerstvili a nasytili, když děti znovu ulehly, zavedl mne Don Juan k ohni. který byv před chýší rozdělán měl zahá- NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 101 něti „trýzeň". — „Co jsem živ, nebyio tolik komárů, ovádň a jiné té havěti, jako letos," konejšil mne, naříkajícího, Don Juan. „Slota zpropadená, ta tu ještě scházela! Ženské bez toho pomýšlejí co nejdříve se odstěhovati do M. Bude to také to nejmoudřejší. Ostatně, co bych tajil? Řeknu vám vše — jste naším přítelem! Hleďte pomoci!" přerývavě, tonem co nejdůvěrnějším mluvil ke mně ljanero ustarané tváře. „Krátce: mám peklo. Ženské se spikly a nic nedbají mých rad! A těžko raditi, když ten váš potrhlý přítel všecko sám pokazí! Bůh mě suď, že jsem to upřímně myslil; rád dostojím svému slovu — ale nutiti ji nemohu! Nevím, co jí vlezlo do hlavy. Od té doby, co José Maria přivedl sem návštěvou syna bratrance mého, Mendeze, je jako změněna! Takový hejsek!" ' „Nebesa, ta ostuda! Jak mu to mám říci?" „Prosím vás, Don Enrique, pomozte mi! Ještě se dá všechno napraviti, jen af změní doktor taktiku; af si nehraje na učitele! Což pak uchází se takovým způsobem v Evropě o dívku? A máma nadržuje dceři — nebyla mu nikdy nakloněna! Však znáte naše přísloví: Snáze udržíš na jednom provaze půl tuctu mul. než ovládneš jednou ženou! Co platný mé rady, mé rozkazy!?" — Pln rozpaků seděl jsem na zemi na volské kůži u samého ohně rozprostřené. Naslouchal jsem muži rozčilenému, ne z plna chápaje dosah jeho slov, ač mnohé mně bylo nad slunce jasnější. I chtěl dobrý ten muž pokračovati. V tom vyřítila se z chýše Doňa Manuela. Za ni vyšla předo dvéře Angela. „Neposlouchejte toho starého blázna!" vyhrkla matka, před námi stanouc prostovlasá, všecka rozhorlena, a v jednom dechu pokračovala, ke mně mluvíc: „Vlastní krev svou by zaprodal! Mlč!" — dupla si, pohlednouc na .generála': „Má to dcera, v bolestech jsem ji zrodila! Dosti těch komedií," a dupla si znovu. 102 E. ST. V R Á z: „Řekněte mu, Don Enrique, aby nás nechal s pokojem. Moje dcera není pro něho! Dost už se nás nasoužil!" Potom, jakoby uvažovala: „A kdo je vlastně? Ani nevíme, zda syn poctivých rodičů?! Doktor, doktor," posmívajíc se opakovala. „Kdyby takým byl a cos řádného, zůstal by doma a nebloudil by světem. Nechodil by sem pást krávy! Ani křesťanem není! Panno Maria nejsvčtější, jak jsem mohla, ubohá hříšnice, tak zblouditi! Ten starý osel zde — jak ctím ho jako svého muže! — Don Juan, mě tak umluvil. Po lžičkách a teď už naberačkou dával nám váš doktor na srozuměnou, oč je lepším, vzdělanějším, jakou nám prokazuje milost! Nic mu nebylo na mé dceři vhod! Káral a kantoroval. Divím se, že jsme měli tak dlouho trpělivost! Ubohý můj andílek!" I propukla v pláč. Angela vrhla se jí v náruč a celovala ji. Pak postavivši se jako dříve její matka (nebesa, jak se jí nyní podobala!) a hněvivě na mne pohlížejíc, jako bych já byl všeho vinen, vykřikla: „Já ho, plešatce, nechci! Řekněte mu to, řekněte, Don Enrique!" I vzpamatovala se poněkud a pokračovala svým lahodným hlasem, zardělá, ba zrudlá rozčilením i odleskem ohně. sršíc blesky z očí nad noc černějších: „Nejsem dítě! otce již mám, druhého nepotřebuji! Na kázáni chodím, když jsem v M. Zrodila jsem se v lianu a jsem tím pyšná. Děkuji uctivě za čest, kterou mně chtěl prokázati váš přítel!" — usmála se a pokračovala již klidněji : „Nejsem takové cti ani hodna, ani žádostivá. V pampě jsem se zrodila, zde chci umříti! Můj koník je mně milejší než vše to, co sliboval mi, že uzřím v Evropě! Nechápala jsem ho, nemiluji ho! Srdce prostičkčho peona bylo by mně milejší! Řekněte mu-------" Přerušil jsem ji. dávno vstav, chtěje hájiti, co hájiti bylo tak těžko! „Promiňte, seňorito, že žádných vzkazů přijímati nemohu' NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 103 — Věřte mně, že je Dr. S. člověk šlechetný a že upřímně vás miluje. Rozmyslete si, rozvažte a sama mu řekněte, co srdce vám velí říci mu. Zelím velice! Dobrou noc!" — dodal jsem a šel si rozvěsiti hamaku — ač po spánku bylo veta------------ Hvězdy zářily, zdálo se mně, jasněji než kdy jindy! Stáda se scházela; stepní kulíškové na sebe volali. Noc byla plna zvuků v očekávání nových dešťů. Vodou čpěla pampa ztěžka oddychujíc. Nekonečné prostory mluvily, o velikých vyprávěly věcích. Jen lidé, stále malicherní, slepí a hluší svářili se a trápili nad skonem jedné jepice! — Z rána jsem odejel, stisknuv ruku jen Don Juanovi. Přivítal mne Dr. S., bledý, přepadlý! Přítel B. byl žlutý jako pomoranč; nohy zdráhaly se jej nositi. Páchal na sebe neúprimné vtipy. Vybaloval jsem léky a naslouchal zprávám nikterak potěšitelným! Na rychlý návrat v zdravější polohu, v pohodlí města, nebylo pomyšlení. Viděl jsem, že by se sesláblý můj soudruh neudržel v sedle ani půl hodiny. I zachmuřil jsem se jako to nebe nad námi! Hrozící dešt nevadil však Dru S., aby nerozkázal, by mu osedlali koně. Jen jako mimochodem tázal se mne, jsou-li všichni v „Garzas blancas" zdrávi? Do tlumoku cpal si plané ananasy — nedaleko nás rostla jich spousta. „Angelita má je ráda!" vysvětloval. „Snad abyste ani nejel!" podotknul jsem, sklopiv oči, když tak pátravč na mne pohlédl. „Na shledanou, dnes večer!" odvětil a odejel! Vrátiv se k hamacc nemocného, vyprávěl jsem mu neblahé zvěsti. Želeli jsme té duše dobrosrdečné a utěšovali se, že byt „lék byl horší nemoci", snad jej za to vyléčí navždy.------------ Vrátil se za prudkého deště, do niti promoklý, časně odpoledne! Na smrt bledý, beze slova, skočil s koně, shodil plášf. Jenž 104 E. ST. v ráz: ho nedostatečně chránil. Vrhl se v hamaku a zavinul v pokrývku. Lomcovalo jím, až se hamaka rozhoupala. Rychle jsem uvařil čaj a smísiv jej s notnou dávkou rumu. nabízel jsem doktorovi: „Napijte se, ulovil jste si zimnici!" — Divě se na mne podíval, vyprázdnil jedním douškem nádobu, uchopil mne prudce za rameno a zvolal: „Vy to víte, že? Vždyf vám to řekli!" „Ano!" odpověděl jsem, stiskl mu ruku a nutkal jej. aby znovu ulehl, domlouvaje mu: „Vzmužte se!" — Propukl v pláč. Přítel B. potácel se k němu. Mluvili jsme jako k dítěti, držíce jej za obě ruce a je tisknouce, aby se vzpamatoval a potěšil, ač sami byli jsme smutni a útěchy měli zapotřebí. Konečně přestalo pršeti, slunko vybavilo se z mraků. Doktor vstal, poručil si osedlati koně. „K čemu, proč?" bránil jsem. I chtěl jsem jej doprovázeti. — Obořil se na mne — nevděčník. „U všech čertů! Dejte mi pokoj! Přeji si být o samotě! Chvíli se projedu. Což nechápete?" — Připial si pušku k sedlu, vymrštil se na kůň a cválal směrem kamsi na jih. Dlouho sledoval jsem zrakem jeho postavu, až zmizela mně za pruhem lesíka. — Slunce zapadalo, tma rychle se rozprostřela pampou. Dr. S. se nevracel. Obavy mé rostly, i svolal jsem kde koho. Shledaii jsme vše, co bylo suchého po ruce: dříví, slámu, listí; rozdělali isme velkou hranici, abychom Dru S. naznačili směr k návratu. Poslal jsem dva jízdné peony s puškami cestou, kterou odjel, aby občas střílejíce dávali mu znamení, jestliže zbloudil. Neboť k jihu, na dva dny cesty, byly neobydlené pustiny, močály, řeky, prales a pampa, v době dešfů i zvířenou opuštěná. Asi v půlnoci se oba vrátili, vedouce za uzdu koně doktorova. Sedlo, na němž puška dosud byla připiata, i kůň, vše bylo jedno bahno! — NÁMLUVY DRA PH. PANA S. 105 Naspěch vařili kávu a nové koně sedlali. (Ti na štěstí byli v korralu, kam se v noci utíkali před komáry, které kravský zápach zaháněl.) Naplnil jsem torby potravinami, kávou, rumem v lahvicích. Sám jsem také vyjel jízdecky se třemi peonv. Mayordomovi jsem nakázal, aby oheň udržovali. Srp měsíce svítil nám na cestu. U lesa jsme se rozdělili. Já s jedním z peonů podle lesa, ostatní dva měli cválati širou pampou. Umluvili jsme se, že občas vystřelíme a počkáme, zdali zbloudilý se nám ozve. Odměnu slíbil jsem tomu. kdo ztraceného objeví. Nebylo ani třeba k horlivosti je povzbuzovati. Je tu lid dobrého srdce: dnes by tě svlékl do nahá — proč jsi tak hloupý cizinec! — a zítra tě přioděje vlastním pláštěm, hladového nasytí a pohostí! — Marno všecko hledání!-----------Byl už den. když unavený sesedl jsem s koně, oheň rozdělal u lesíka a v popelu zahřál láhev kávy.-----------A znova na kůň! Střílel jsem, volal. — Pohříchu. jen ozvěna odpovídala! Teprve v poledne jsme ho našli. Nízkou travinou potácel se nejistým krokem k neznámému cíli! Radostně naň zavolav přicválal jsem k němu, s koně seskočil a — zhrozil jsem se. Ubožák, poloslepý (pádem s koně ztratil brejle), promočený, zablácený. na smrt unavený na těle — i na duši. Nesetřela dlouhá léta vzpomínku na studené, za-mžené ty oči, z nichž duše lidská jakoby byla uprchla. „Tak jste mne přece našli?! Ďas vem brejle! — Pušky jsem litoval! Byl bych tomu všemu udělal konec! To hrozné světlo! Ta tma v noci!" — Potom jal se vykládati všeliké nesouvislé věci: Angelita a matička jeho doma a vzpomínky z Jeny, vše mísilo se v jeho ubohém mozku. Drže jej polo v náručí, přinutil jsem ho, aby se napil a najedl. Pak pomohli jsme mu do sedla. Pastevec šel pěšky, veda koně za E. St. Vri«: Exotické povídky. 14 J 06 E. s r vraz- uzdu. Já, jeda mu těsně po boku, držel jsem nebohého, aby střemhlav s koně nespadl. Strašlivá to byla cesta! Do nekonečna se táhla, cíl před námi jakoby utíkal. Koni klopytaii únavou. Točila se mně hlava i nevolno mi bylo. Peon poloindian už jen nohy vláčel — dávno iiž ustal žertovati! Doktor jen blábolil, tu pro sebe, tu nahlas, toužil, naříkal, s otcem se hádal, zpíval, snoubenku svoji volal, sliboval, hrozil a smál se! A znovu se dalo do deště. Nebylo ani světlo, ani tma! Několikráte roztočila se pampa přede mnou v divý kolotoč. V zběsilém reji honily se ostrůvky, kolébala se pode mnou země. V mysli hučela mně píseň, a ne a ne se jí zbavit----------- Pěsti hrozil jsem pampě, a ona dále vedla svou — zpívala ..svoji" píseň. Blesky se křižovaly, hrom burácel, vody hučely a z plna hrdla se smály dvěma bloudům----------- NÁMLUVY DRA PII. PANA S. 107 A přece jsme se dostali pod střechu! Já nemocný ošetřoval jsem jiné dva nemocné! Zimou jsem se třásl, horko mne dusilo. Obrovskou dávku chininu vnutil do mne přítel B., sám se potácející. Vedle mne v hamace ležel druhý, blouznil, volal co dávno uprchlo! I vychrlila pampa veškeru svou zlobu. Spousty vod lily so s nebes a zaplavovaly celé okolí. Potoky, řeky byly rozvodnený. Rozpŕchli se poslední čeledínové, zbyl jen mayordomo a dva jízdní pastevci. Hynul dobytek, hynuli koně, nebo se rozutekli — kdo jich měl hledati? Posledního vepře jsme zabili. Několik neděl minulo. Přestál jsem těžký záchvai zimnice. jejíž zárodky nosil jsem již po léta dvěma světy. Také doktor se \ zmužil a vzpamatoval, zhostiv se nadobro své slabosti----------- Když vody opadly, smutná družina klusala směrem k M. „Bílým volavkám" isme se vyhnuli, ač nebylo vlastně příčiny. Kromě čeledínů nebylo tam asi nikoho. — Brodili jsme se zatopeným světem po celičký dlouhý den! Přes řeky jsme se plavili, vysíleni jsouce, že div jsme neutonul':. I připomenul jsem doktorovi své pronxtví: „Vizte, jak se mstí pampa vetřelcům!" Smutně jen pokyvoval. a í a Pak nás osud oddělil. Zil jsem v horách, lesích předkordi-Ijerských. Na sta Indiánů se mnou pracovalo! Odnímali jsme mízu stromům, jež moje chtivost peněz předčasně hubila. Směnky o pěti cifrách jsem podpisoval — vypláceli je ochotně! Pak vydal jsem se na dalekou cestu, napříč pevninou Jižní Ameriky a vrátil jsem se — chůd jako drive! 108 E. ST. V K A Z : NÁMLUVY DRA PH. PAXA S. Dr. S. pustil se v M. v jakýsi podnik. Nedařilo sc mu, zmizel, dluhy zanechal. Po letech je pak splácel! Později slyšel jsem, že žije v Kolumbii. I že se oženil, psali mně přátelé, že vzal si ministrovu dceru a zdědiv po smrti otcově slušné jmění, s novou chutí d:il se v nové, nemoudré pokusy! Léta jsem o něm ničeho neslyšel. Když jsem nedávno ukončil svou cestu kolem Jižní Ameriky a chystal se v úžině panamské vsednouti na loď, najednou jsem ho potkal, na nábřeží lelkujícího! .lak byl ošumělý, sestárlý. Zajisté že v duchu blahorečil, že člun iiž na mne cekal, že tak unikl zpovědi! Ale kdos jiný ze spolucestujících sdělil mně, že tu živoří vyučuje jazykům. O jeho choti nikdo nevěděl. On sám žije prý tu v divokém manželství s jakousi mulatkou. Zdá se mně, že sám jsem šťastně unikl pampě, nezaplativ jí povinné daně. Však mívám předtuchy, že se tam ještě jednou vrátím — bráním se tomu — a přece toužím----------- fT)i5]onňŘKF). hamace odnesli mne z lodičky dva černoši kmene Adangmů do faktorie misionářů. Lehounké bylo jejich břímě — a přec hluboko nořily se jejich nohy v písek a bařiny někdejšího dna mořského. Smutná to země, zmetek moře, nizoučkými palmami, tvrdou, sporou, ostrou travou porostlá. Na lovu za převzácnými rybami dvojdyšnými na středním toku Volty zaplatil jsem daň svou krajině, vším právem nazvané „hrobem bělochů" těmi, kdož od bran hřbitova se vrátili!----------- Skoro tři týdny rvalo se tělo mé se zimnicí. Hořelo za noci, když vzduch se ochladil — zimou se klepalo, co venku. nad písčinami, třásl se rozvířený vzduch, jako nad výhní obrovské peci. Stírali mně pot, do namočených prostěradel převinovali nu staří manželé B., pionýři misie na Zlatém Pobřeží. — Dvě dobré duše. — 112 E. ST. VRÁfc- Jen prvé dny matně jsem rozeznával jejich tváře, porozuměl slovům lidským, zaslechl, jak ve vedlejší jizbě modlí se za bratry své, sestry, — i za mne — cizince. Pak již jen moře jsem slyšel, příboj jak se tříští, vlny jak hlomozí. A to mísilo se s podivnýir vířením v uších — následek velikých dávek chininu. Jednou probral jsem se z mrákot, slyšel jsem, jak dole, na dvoře kdesi, někdo prkna řeže, dohromady sbíjí je — i počítat jsem s napiatou pozorností, kolik asi hřebíků že zarazí. Pak posedla mne zuřivá zloba, proč ruší můj spánek — vstal jsem a rozběhl se ze dveří hledaje; židle jsem kácel, jako slepý jsem hmatal, zapotácel jsem se . . . Uložili mě, chlácholili jako dítě. Probleskla mně hlavou myšlenka — kdosi neustále šeptal mně v ucho, — i posadil jsem se, ač mně bránili, a rozhořčeně jsem MISIONÁRKA. ]13 se ptal svého ošetřovatele: — který že dnes den a kdo že to umřel, že mu sbíjejí rakev? I chválil Hospodina starý misionář, že opět mluvím, tepnu mně zkoušel, sobota že je, večer; a nikdo že neumřel, mně vyprávěl. Každé slovo jsem teď zřetelně slyšel — i jak dole prkna hoblují. Kdosi z pavlače volal dolů v řeči „gá", aby přestali. Ulehna opět, ku stěně jsem se obrátil a rozdurděn mručel na nešetrnosť lidí, kteří mně, živému dosud, chystali rakev. Den ke dni jasnila se mysl má, horečka míjela. Po několika dnech přiznali se mně, že pracovali opravdu na rakvi pro mne. Očekávali s jistotou smrt mou v noci se soboty na neděli, i přispíšili si, aby neznesvětili sabath hlučnou prací!----------- Na západním pobřeží Afriky pohřbívali jsme nebožtíky takřka ještě teplé — ve dvaceti čtyřech hodinách. Nebof všichni umírající jevili takový spěch po konečné, úplné aklimatisaci, že kdo více otálel, cíle dosáhl za čtyři, pět dnů, většina však hotova byla za den, dva! — že měli jsme také za povinnost si pospíšiti. A to i z předsudků plemenných. Zčernal mnohý po celém těle, nejvíce ve tváři, jakmile od nás odešel, — mnohý již i před smrtí začal hnědnout, — až černoši vtipkovali: — „běloch přišel, mulata pochovávali!" A tak nejen za své slzy, ale i za nebožtíka isme se styděli!----------- Jaký to byl strašlivý rok! Každý lijavec v období deštivém byl průtrží mračen; v období „sucha" proměnilo slunce krajinu v parní výheň. Horké větry vály z nitrozemí a udusily kde jaký osvěžující, mořský vánek. Asi ze stošedesáti bělochů Zlatého a Dahomejského pobřeží málokdo byl ušetřen zimnice bahenní a rozkladu žluči, leda snad ti, kdo byli hloub v nitrozemí a výše v horách. V týdnu až deset E. St. Vrár: Exotické povídky. 15 114 E. ST. V R Á z : zemřelo nás, cizinců na půdě africké! Kdo mohl, uprchl lodí ncb sc dal v haniace donésti do hor! Nejvíce řádila zimnice žlučová — otrava krevních tělisek — v oblasti, kde žil jsem, kde musil jsem žít. S trpkostí opětuji, kde musil jsem se zdržovati. Nešťastný rok! Kosila mezi námi smrt — kde nejméně ji čekali. Tu sebrala mladíka, připluvšího před čtrnácti dny z Evropy, hromotluka, zdravím kypícího, tam muže, desítiletým pobytem „aklimatisova-ného" si vybrala, minuvši ženy povadlé, chudokrevné, dlouho již churavějící! V řádění jejím nebylo systému — což nás nejvíce mrzelo! Byltě každý v nejistotě: my, kteří jsme pojídali arsenik, ti, kdo do kávy místo cukru sypali chinin; střídmí i pijáci, kdo nemoc již jednou přestáli, i ti, kteří v bázni marně tajené ráno, večer pátrali. nevtiskla-Ii jim již Morana pečef svou. Dle příznaků nemoci nazývali ji Angličané „blackwaterfever". Diagnosu udělal si tedy každý sám — a kdo se ulekl, byl předem ztracen! Smrt používala u některých i jiných prostředků, aby se zhostila svého úkolu. Ten se utopil, onen uštknut byl hadem. Blázen jakýs, rozkmotřivší se s námi, oženil se — pečeti si to dal potvrdili — s černoškou! Prý aby pozvedl divochy. V brzku sám poklesl na jich úroveň a za několik měsíců se — upil. Nejvíce však rozrušil nás případ manželů S. Před dvěma lety přijeli hlásat evangelium černochům, kteří až dosud se klaněli jen hliněným fetišům a pak sudům palmového oleje, za něž, za jeden, dva, mohli si zakoupiti od bělochů rozkoší a blažeností na celý rok. Působení obou mladých nadšenců kdesi vyvolalo zášf, zuřivé nepřátelství. Podezřívali jsme poťouchlého čaroděje vesnice přiléhající k Akkra. Oba manželé jedné noci zemřeli. Večer byli ještě zdánlivě zdrávi; vždyť se bavili hudbou, hráltě on výborně na housle a ona, roztomilá, hezounká Svýcarka, doprovázela jej na harmonium. ■ . M I S I O N A R K A. 115 I angličtí důstojníci, málo misiím naklonění, shledali kde jaký květ a přišli na pohřeb, tak želeli jejího úsměvu, její srdečnosti. Bylof v naší celé kolonii v Akkra jen šest žen a z nich ona jediná připomínala vyhnancům sestry, milenky daleko za mořem! — Marně se pátralo po původci a způsobu otravy. Brzo jsme zapomněli-------neboť dále a zuřivěji dávila nás potměšilá ta horečka -----------! Ale musím se vrátiti k počátku, kde jsem odbočil. Tedy: zůstal jsem. Bylo ted o jednoho vězně více. Chef německé faktorie, pan R., jemuž jsem svůj úmysl sdělil, zeptal se mne, zbláznil-li jsem se? Myslil to se mnou upřímně, neznal tehdy ještě pravé příčiny mého prodlouženého pobytu. Se mnou bylo nás „vězňů" sedm. Dobrovolní, k vůli utopiím, vočkovaným jim výchovou, okolím, vedení duší ušlechtilou — moji opatrovatelé, manželé P.; k vůli chiméře výdělku oni čtyři; já, že jsem neměl peněz — abych mohl utéci. Útěk vůbec nebyl snadný. S jedné strany bařiny, horké, nezdravé roviny, kde bydlel kmen Adangmů, řeka, a opět kraje polopusté, nezdravé. Širé moře, jež ve vzteku, že jen písčiny, které samo zrodilo, brání mu, aby šíře se nerozlilo, po celý rok zuřivě řvalo, břehy mrskalo. Proto rostly tu palmy kokosové tak vysoké, tak bujné, že až k jich nohám zalétaly sliny rozezleného moře. Po několik měsíců v roce, snad po celé půlletí vysílalo moře. nejsouc větrem ani valně rozbouřeno, tu čtyři, tu pět i více obrovských vln za sebou. Valily se přes mčlčiny v délce sta a sta mil pobřeží. Syčela a pěnila se voda jako ve varu! Jednou, dvakrát do měsíce zakotvila, daleko od břehu, loď. Bud parník poštovní, neb poslední kategorie, loď „tulák"; špinavá, sešlá, sbírající zbylé drobty zámořského obchodu. A tu bylo událostí, dostal-li se z lodi k nám na zem kapitán neb kormidelník. * 116 E. ST. v ráz: Z nás nechal se dovézti na loď jen ten, kdo nevyhnutelně niusil. A i tu, bylo-li vln více nežli čtyři za sebou, každý si dobře rozvážil, vyjímaje toho, kdo v apatii nemocného se ďasa staral, kolik je vln a jak jsou vysoké. I ten, jehož smlouva vypršela, ač .mohl již dnes z vazby uprchnouti, počkal si raději čtrnáct i více dnů. až moře polevilo. Všichni jsme se báli moře, šašky s ním pouze tropili naši veslaři, Krubojovč (Crewboys). (Zvali jsme tak souhrnem všechny ty kmeny a národnosti černochů z pobřeží, tehda ještě málo prozkoumaných krajů mezi černošskou republikou Libérií a Zlatým pobřežím. Ti na rok, na dva pronajímali se bělochům a při tom žili dle kmenů ve věčném mezi sebou nepřátelství.) Vyrostli v náručí vln, moře zpívalo jim ukolébavku. Jakmile přestali lézti po čtyřech, házeli je tatíkové v moře zároveň s obětinami, aby na se uvykli. Slyšel kdy kdo, aby se byl někdy Kruboj v moři utopil? Leda by se byl opozdil, když vlny pohltily člun, když náklad byl rozmeten, sud o sud, bedna o bednu se tříštily. Zajisté černé dítě, vyrostlé na písku pod palmami na pokraji moře, včas se potopilo, aby pak opodál jako korek vypluvši, svěřilo se přátelské vlně, obrovskému hřebenu běloučkému, jenž nesl je neporušené za zpěvu a hulákání ku prahu země. A přece byly dni, kdy se ani našim Knibojňm nechtělo na moře. Když bylo vln více jak pět! Se břehu nebylo lze si učiniti představu o jich zuřivosti, jak postupně rostly do výše — až sám zvědavec neb obět nutnosti octl se mezi nimi. Mluvím z vlastní zkušenosti! Potopili jsme se mezi čtvrtou a pátou vlnou — či to bylo již mezi třetí a čtvrtou? -----------Nevím, jen se pamatuji, že mne doplavili ku břehu dva černoši polomrtvého, tolika objímáním mořem poloudušeiičho. Stalo se, že v taký čas kotvila loď den, dva, čekajíc marně M I S I O -N Á Ř K A. 117 «h na naše čluny, až rozmrzelý kapitán dal rozkaz, aby zvedli kotvy a odpluli — k největšímu našemu vzteku. Poštu nosil nám na štěstí bčhoun z Akkra. — pěšky, rozumí sc — tři dni cesty vzdálené, kde byl lepší přístav. Někdy odnášeli touž cestou, pískem, i v noci ještě horkým, a bažinami smrdutými toho, kdo v prvý den onemocnění dospěl k rozhodnutí dosti pošetilému. Jakoby se to cestou neb v Akkra snáze umíralo než tu! Po několika nezdařených pokusech upadl tento způsob v nevážnost — spíše ještě posílalo se touto cestou pro lékaře. Nebyl-li sám nemocen, a mohl-li, směl-Ii opustiti Akkru, dostavil se během tří, čtyř dnů — nepochybně již pozdě! a byl pak sám ošetření potřeben. I vylíhl se v čiperné hlavě přednosty anglické faktorie velkolepý nápad. Dal přivésti za drahý peníz potulnými Hausy z daleké Sa-lagy koníky! — Pošli za měsíc! — Později, s krabicí vlastnoručně nachytaných much „tse tse" teprve jsem vysvětloval, když po druhé — — ale nebesa! znovu jest mně vraceti se k počátku příběhu, jejž míním vyprávěti. Když spřádám nitky svých upomínek, upustím někdy klubíčko a to se pak daleko zakutálí. Vedle černošské vesnice, blíže k moři, stálo čtvero budov. Zbudovali je černoši, odchovanci praktických misionářů, kteří domorodce učili nejen naukám křesťanským. Dvě byly majetkem misionářské společnosti, jedna patřila firmě hamburské, čtvrtou. nejmenší, postavila si firma anglická. Jedna z budov u břehu říčky, z nich nejdále od moře, obydlena byla prozatím černochem kazatelem. Misionář, dříve tam žijící, přeložen byl k vůli své nemocné ženě do hor, až ku hranicím asantským. Faktorie i dům misionářů pokryty byly plechem, i zvali jsme je proto „olověnými komorami moskytových Benátek" — a všelijak jinak, nebyli-li ctihodný pan B. a jeho choť přítomni. Ještě štěstí, že je alespoň částečně stínily palmy kokosové a že k nim někdy zavál osvěžující větřík s moře. Jinak byli by se musili na- 118 E. st. vraz: stěhovati jich obyvatelé do chýší černošských, ponebí lépe prispôsobených, ze slámy upletených a slamou krytých. Malá černošská vesnice, v níž několik lepších chatrčí bohatších domorodců, kteří konkurovali již s obchodníky bělochy, — nepatrná rolíčka, palmy, houští a bažiny, — maličký kostelík, větší hřbitov — to naše okolí. V něm sedm, později devět Evropanů den co den vstávalo a lehalo — ti s modlitbou a žehnáním, oni s úšklebkem neb s úsměvem resignace, ba často dost i s kletbou na rtech! Jako lidé vesměs dobře vychovaní jen v nestřežené chvíli dopustili jsme se poklesku — nahlédnouti dali jsme si v duši! Záviselo to na horku, na moskytech, na dopisech z domova! Někdy vybuchla potřeba sdílnosti rázem, neočekávaně, zdánlivě bez jakýchkoli patrných pohnutek. Pan R„ prostořeký a sa-morostlého vtipu, říkával pak: — Jen ven s tím, odlehčete si! Vím, že máte játra jako krmená husa! Nadávejte třeba, děti, neohlížejte se na mé šediny! Bylo mu třicet let, — nejmladšímu z nás dvacet čtyři, — nejstaršímu, panu V., třicet čtyři. Byli jsme vesměs lidé mladí, staře vypadající. Bílému plemenu jen pro ostudu! Pan V. byl žlutý jako Mongol, pan R. sivý, nazelenalý — jen oba Angličané: Mr. S. a Mr. L. měli tváře načervenalé. První, že pil tolik „skotské vody", druhý, že tu byl nedlouho, mláďátko, Afrikou ještě nekřtěné. Později v jednom týdnu mu pobledly tváře, a —■ Scházeli jsme se ob den, tu v německé, tu v anglické faktorii. V neděli dopoledne chodívali jsme všichni do misijního kostelíčka, večer do domu misie. Ráno k vůli dobrému příkladu černochům, večer z úcty k ušlechtilé duši, k bodrému misionáři. Z těchže příčin tajily úzkostlivě tři „prašivé ovce" našeho stádečka své konkubináty s černošskými krasavicemi. — Nekamenujte! — Ô, té nudy! — MISIONÁRKA. ] 19 Od rána do večera, den za dnem, nedele vyjímaje, přijímati od polonahých černochů, vážiti tykvové nádoby, hrnce plné zasmrádlého, žluklého oleje palmového a za to měřiti bavlněné látky, vydávati nože, tabák, kořalku, hašteřiti se o haléř s divochy neb ještě horšími, poiocivilisovanými černochy v košili a kalhotách, drzými, vychytralými. A to za úžasného slunečního žáru, při kterém sebe menší neopatrnost, ku př. nepokrytí hlavy korkovým kloboukem, se platí životem! A svět, jenž žije. skutky koná a přemýšlí — je vzdálen tisíce mil! — — _ — — — ______ Ošizen mladickou nerozvážností, sliby a lákadly boháčů kupců zapsal se v Evropě tělem i duší na tři léta a za nepatrný žold někdy snivý mladík, někdy i starší muž, tonoucí ve víru hyper-produkce lidského masa. oba doufající nalézti v dálavě alespoň chleba, ne-li štěstí----------- A ti všichni přišli sem, aby pod korunami palem, v ráji, žili přeludu mladické fantasie, neb v náhradu prožité střízlivosti denního zápasu o chléb. A ráj bez Evy? Kdy, kde muž netoužil po úsměvu ženy? Ale že smály se tu rty, velmi naduřelč, chechtotem africké nevázanosti, káral jsem špatný vkus pobloudilých, v čemž nine pan W. přizvukoval — až nás i provinilce to omrzelo! 2ili jsme v podivném světě. Křesťanství, plotem jen ohrazené, přes cestu hledělo na pohany, obětující ovoce, olej, drůbež podřezanou fetiši, hliněné mo-hylce ne nepodobné termitímu hnízdu. Oni oblečení poloevropsky, opičící se ve všem po nás, tito nazí téměř. Dvě kasty plné intrik, jedna druhé se vyhýbající! Jakmile však se setmělo, přelézalo to, podlézalo ploty navzájem. Šedivěl vlas ubohému misionáři, když pokřtění stařešinové některou noční orgii prozradili. Byla to pole dosti nevděčná, plná koukole, jako většinou všude na pobřeží, kde staleté otrokaření, čachr s bělochy — a 120 E. ST. vraz: pití kořalky znemravněly lid — od kolébky již obdařený notnou dávkou zhýralosti. Nčkdy se ubíjeli, otravovali, a tu pak černá policie z Akkry v poutech odváděla výstředníky. Chvíli měli jsme o čem mluvit; a pak zas jen o dalekých nám světech, jimž jsme se úplně byli odcizili, jsme hovořívali. Čítali jsme časopisy dva měsíce staré, aneb při schůzce v anglické faktorii jsme zpívali . / M I S I O X A K K A. 121 při malém harmoniu písně několika národů. Což bývalo pravidlem příčinou, že někoho to tak dojalo, že se zapomněl — a stal se sdílným. A tu nás spasil, kdo na plně kolo zívaje, radil, abychom šli na kutě. Však téměř každý se rozpomínal, který že boli jej zub! A ne každému bylo dáno, aby ve spánku našel zapomenutí. —.------- A v tuto nudu našeho života přinesl posel z Akkry dvě rozčilujících zpráv: jak řádí a postupuje podle pobřeží „černá zimnice", a že bělošská naše kolonie bude co nejdříve rozmnožena o dva členy. — Mluvili jsme jen o ni. Zminil-li se kdo z nás o něm, láteřil jeho pošetilosti, nesvědomitosti. V dopise totiž, jejž slal našemu R. chef jeho v Akkře, nazývána byla budoucí naše spolutrpi-telka „krásná Helena". „Nebesa," říkal pan W., „jakým neblahým řízením osudu odsoudili nebohou k deportaci a na smrt?'" Jen pan R., vždy cynik, se usmíval a poukazoval k uvozovkám v dopise svého cheía. „Vždyť je známe, ty dámy z misie. Čím štědřeji obdařil je Pán dobrotou srdce, pošetilými nápady o záchraně duši této čer nošské luzy, tím méně dbala matka příroda zevnějšího jejich obalu !" Tak nás ujišťoval, když zželelo se nám již předem nejen ženy — ale i krasavice! K. >t. Vrúz: Exotické povídky. 16 122 E. st. vraz: Nápadné málo isme mluvili o pani Morané. Ohlásili nám ii předem, jak se sluší na tak velmocnou pani, — a my mlčeli a leii y tajném jakémsi dorozumění zdvojnásobili jsme dávky chininu neb arseniku. Parník společnosti Wermannovy zakotvil asi tři mořské míle od břehu. Příboj na štěstí nelni silný, tak že éliuiy námi vyslané jen dovádivě skotačily na hřebenech vln. tcd jen laškujících. Misionář B. plavil se v největším člunu, by nové členy misie uvítal již na palubě. My ostatní čekali jsme ve stínu palem, bychom je přivítali, hned jak přistanou. I spatřili isme ji na smít bledou, poděšenou, když valící se vlna v bílé pěně pozvedla čiun a v divém, šíleném spěchu nesla jej k nám. Vedle nás „kapotaz" Knibojů křikem i posunky dával znamení kormidelníku i veslujícím, kdy třeba se o vesla opříti, kdy se vlně svěřiti! .liž najeli na mělčinu, ale již blížila se další vlna. hrozíc! převaliti se přes člun. 'ľu polovina Knibojů vyskočila a vyzvedla bělochy z člunu a nesla je za veselého křik,u na břeh. I zardčla se studem paneským, když v náručí ji nesli dva. až na úzké plavky úplně nazí divoši. Nežli ji složili, nám téměř k nohám, rýpl mě pan R. v žebra a řekl: „Vizte zázrak — Venuše z mořské pěny černochy vynesená!"" Představili jsme se navzájem; kdosi z nás nabídl krasavici slunečník, jiný vysvětloval manželu jejímu, statnému Jihoněmci, že i v ranních hodinách třeba se úženu varovati. Doprovodili jsme je až k domu misie, hovoříce dosti nejapně. Rozpačití, společensky již neohrabaní, v přítomnosti zjevu tu tak nenadálého, nemístného, — mladé, krásné ženy, nenápadné, leč vkusné, velkoměstsky oděné. — nebylo divu. že nemohli jsme se vpraviti v novou situaci. U I SI O N A K K A. 123 Krom hloučku pokřtěných domorodců, dostavivších se k uvítání, zevloval tu dav zvědavců z pohanské vesnice. Obstoupili nás pokřtěni černoši a zdravili nově příchozí: „Bleo, bleo!" (mír s tebou!), pak jsme šli kolem hloučku mladých pohanek, které se patrně chystaly ještě dnes na pouť na posvátnou horu Krobo. by tam bůžkům obětovaly bramborovitého ňame (žili jsme nyní v době obžínek), a tančily černošské „sa-turnalie". A současně navštívily i své sestry, jež tam žiji rok před vdavkami v odloučenosti kiášternic pod dozorem starých kněží fetišismu a čarodějek. — Poutnice neměly krom opasků, různých skleněných ozdúbek a bílou hlinkou provedených car na temně hnědé, olejem lesknoucí se kůži mladých urostlých těl kusa látky, krom bavlněných šátků, přivázaných na hlavách. Tu se rdčla znovu naše sličná spoluosadnice, div ji tvářinky neuhořely. Pan R. se usmíval taškářsky a šeptal nám anglicky: „Oč, že první snaha naší misionářky více bude směřovati k reformaci zdejšího kroje, nežli k očistě duší těchto pohanek?" Bylo nás o několik pohanů více. Klaněli se ji jako modie. Oba Angličané, ač neznalí jazyka německého neb francouzského, nemohouce s ní hovořiti, navštěvovali častěii dům misionářův, aby se pokochali sladkým zvukem jejího hlasu a nasytili se pohledem na ještě dětskou a gloriolou světice obestřenou jej i tvářinku. Já sám jsem pookřál... A náš kultus se šířil rychle. Kouzlu dívčí líbeznosti a skoro ještě dětské mysli podlehli nejen pokřtění, což konečně nejen přirazeno, ale i předpisy nakázáno bylo. ale i pohanští souoby-vatclé naši — přísahal bych. obého pohlaví! I mrzutý, zlostný. * 124 E. ST. V RÄ Z: potměšilý Odate, kněz fetiše z Peki, před lety Asautci vypáleného města, oněměl, ba i šklebil se prívetivú, když „paní Helena", jak jsme si ji navykli nazývati, ze středu pohanské čtvrti mu odvlékla mladé dívenky, bývalé „kněžky", čili „klášternice", něžně ie za nice berouc. Na K robu a za divých, běsivých tanců dívenky ty nedávno ještě bůžkům připíjely palmového vína z přepodivnýeh číší z hlazených lidských lebek, obětí to zabitých nepřátel ve válce. Odváděla si je domů, a hned šila jiní kazajky, sukýnky, aby pokryla nahotu panenských těl ukazovala jim obrázkovou bibli, anebo při harmoniu jim zpívala náboženské písně v té upřímné důvěře, — že smiluje se Pán jejich pohanských duši. A nebylo tu jiného pojítka, jiného dorozumění se. krom zvuků mazlivých slov, láskyplných pohledu, hlazení tvářinek polonahých divošek tou ručkou měkkou a jako z úběle . . . A my večer, sedíce v anglické faktorii neb německé, láteřili jsme, zbožňovali, klínili jsme — i svorně posílali manžela světice tě — ale i květu tak vábného, k pomilováni — do všech horoucích — — Člověk jest nádoba křehká, hříšná: ne každému dáno jest, aby od hroudy zemské vyletěl v jasno nadpozemské. — A sami na sebe zapomínajíce, klínili jsme osudu i těm, kdož to zavinili, jak růžové její tvářinky pobledly, když se dostavil prvý záchvat bahenní zimnice. Rána za ranou následovaly. V Akkra padlo za obět několik bělochů škrtitelce černé zimnici. — Můj soudruh, pan W., odcestoval tam, aby správu německé faktorie převzal za svého, před několika dny zemřelého krajana. Stařičká paní B. nebezpečně ochuravěla a její muž odnesl ji do parního člunu, který řídil manžel naší mladičké misionářky a proti toku Volty vezl ji k horám, ve zdravější, mírnější podnebí! . . . M C SI O NARK A. 125 Pak večer, když jsme hráli v domino, pan R. velmi nakvašen, že několikráte prohrál — bez obalu řekl: -------aby vás ďas! — Máte prokleté štěstí — dobrou noc — nezlobte se — není mi dnes valně dobře — cely den mě pobolívá, chrupe mně v mých starých (!) kostech. Oč, že zítra budu klepati zuby; takto se mi vždy ohlašuje ..panička Zimnice". Ráno ještě před svítáním mne kdosi budil. Bouchaje na dvéře mé ložnice, sluha Akkraské černnše páně R., volal mne. že jeho ,,master" (pán) umírá — — Nežli jsem se oblékl a kokosovým sadem proběhl do německé faktorie — byl mrtev! Ležel na loži, sežloutlý - oči hrozné vyjevené - pozvedl jsem mu hlavu, naslouchal u srdce. Pak jsem se snažil zatlačiti mu oči — přikryl jsem jej — a dlouho jsem stál zády ke zvědavcům, do jizby se nahrnuvším domácím černochům. Přišoural se nahoru pro klíce zřízenec faktorie, sierra-leonský černoch, vyšňořený jako hejsek, pokrčil rameny, podíval se na mrtvolu, prohodil několikráte: „Poor master" (chudák pán!), řekl si o klíče ke skladišti a šel dolů vážit olej: há-dalof se tam již několik černošek. Pustil kdosi psa Se řetězu; pes přiběhl nahoru štěkaje, ve sele mrskal ocasem, zalisal se ke mně a pak předními tlapami skočil na lože. a — nežli jsem mohl či chtěl zabrániti — lízal bezvládnou ruku pánovu. Věrný pes chvilku radostné kňučel: ale potom dal se do žalostného vytí. Chopiv ho tedy za obojek, odtrhl jsem jej od mrtvého pána a dal komusi odvésti zas dolů. Vzpínal se vší mocí; byl však násilím odvlečen po schodech, kde 126 e. st. vraz: na shluknuvší se a za hluku a křiku mínění svá si vyměňující černochy zuřivě hafal---------------- Přiloudalo se pak ještě několik zvědavců; ale i ty jsem odtud vytlačil a třesoucí se rukou pozotvíral všecka okna. Přišla i Lalaba. Už na schodech ječela. Poklekla k loži, odhrnula přikrývku. „Oh munčo. oh munčo!" vykřikla, a zakryvši si opět tvář, jala se usedavě kvíleti. Podivný nářek! Jak u ní tak u ostatních. Af z povinnosti, ať dle zvyku domorodého, pohanské ženy doprovázejí žal družky své nad zemřelými; ale marně hledal jsem slz v očích jejich! Odvedl jsem Lalabu k sedátku a spustil moskytovou síť nad zvěčnělým, jenž nás takto opustil. —------- Již chtěl jsem lkající zakřiknouti, aby umlkla a nerušila klid toho — jenž včera ještě ji živil. Než. zastyděl jsem se za dčtin-nost i nespravedlivost okamžitého nápadu. Sjela na zem se židle. Šourala se po kolenou k loži. s hlavy si strhla šátek, celeni opřela se o zem u nohou železné postele a dle zvyku lidu svého pěla monotónní píseň posmrtní. Zajíkajíc se lkaním, v refrainu každém zaúpěla tak hlasitě - až i žcn\ dole na dvore, na pavlači, na schodech, zaslechnuvše ji. odpovídaly drobnými úryvky zpěvu neb zakvílením. Některé polohlasem, jiné z plných plic; poslednější asi. poněvadž byly jejího rodu a také že ši snad vděčně vzpomněly na dárky z rukou vždy štědré milostenky bělochovy. Dostavilo se i několik pokřtěných. „Šiabi bijo." zdravili mne a chtěli ji. tak žalně truchlící, vyvésti. Nicméně toho jsem nedopustil. Pak přišli oba Angličané. Mladší byl velmi bledý a smekl helmet již ve dveřích. Mr. S. přistoupil k loži, podzvedl síf. odkryl hlavu a zvolal: „Bože, Bože, jak děsné vypadá! — a pak se mne tázal, neni-li to případ zákeřnické otravy? Zavrtěv lila- M I S I O X A K K A. 127 vou ukázal jsem na ni a vysvětloval podezíravým, že nebožtík nezapudil Laiaby, a kuchařem že jest sám bratr její. „Výlev žluči - " vysvětloval jsem, sám maje oči plné slz, oběma obchodním konkurentům zemřelého, jejichž oči byly rovněž velmi zavlhlé. Přišel potom i náš misijní truhlář, černoch akvapimský. Na stopy a coule měřil mrtvolu. Šel jsem s ním dolů, abych přikázal, kolik prken je potřeba —-------a tu na schodech potkal jsem slzící paní Helenu. Podpíralo ji mladé děvčátko, chovanka misie odumaské. ..() pane V., " pane V., co se to stalo?" tázala se miu botička, třesoucí se, tak že jsem ji musil vzíti pod paží a věsti nahoru — — — Přitekla si k očím šátek. „Kde je?" zašeptala. Vešli isme. právě když oba Angličane zvedali Lalabti, chtě-jíce ji odvésti do vedlejší místnosti; Lalaba však zarycela a prudce vykřikla, tak že ti dva se vzpamatovali, snad se i zastyděli, a stáli tu jako nejapní školáci, kdežto ona, všecka se chvějíc, tázala se mne, kdo je „ta dívka"? „Zena. přítelkyně zemřelého," odvětil jsem a vedl ji k židli, v rohu u stolu. Nesedla si však. nýbrž rozhlédnuvši se, jemně vyprostila se z mé ruky pomocné a třesoucí se tak. až před očima vlnily se mi obrysy její, šla tichým krokem přímo k posteli; ale potom ' s nevýslovné žalným stkaním se obrátivši vrhla se do židle Poprvé za svého mladičkého života ocítila se takto na jatkách smrti ----- Hlasité se modlila za spásu duše toho, s nímž ještě předevčírem u harmonia zpívala písně Schubertovy a Schumannovy. Měl jsem trpký úkol — ji kouejšiti. která poprvé v žití kolem smrti šla — a starati se. aby druha našeho na cestu za humna 65 128 ■z. st. vraz: vesnice dobře upravili. — Vzlykající odvedl jsem ji do faktorie misionářské. Pohřbili jsme jej, když stíny kokosovníku byly nejdelšími a pohledaly již. Pohanskou vesnicí šli jsme v maličkém zástupu kolem tolika zevlujících. Naháčkové se honili, z chýší vybíhali dospělí, hlasitě si vyměňujíce názory své, proč běloch tak snadno umírá, kde „šiabiji" (,.děti pobřeží"), pijíce víno palmové, jsou zdrávi, ba potácející se černoch jakýsi s plnou „kalabasou" vykvasené palmové šťávy od zápraží chýše své nám v pozdrav pozvedal domorodou číši--------------- Stařešina David, hlava zdejší černošské křesťanské církve, vstrčil jej do chýše tak rázně, až kolem stojící se hlasitě rozesmáli. Volně šli jsme, kde nohy se nám bořily v písčině. Hrubá. těžká rakev, přivázaná k tyči obrovského listu palmového, poskakovala, prohýbala se a kymácela, jakoby nebožtík jevil spěch nebo radost, že nemá již daleko k cíli. Mezi malými, nízkými, zakrslými palmami před chvíli dokopali se hloubi dvou metrů, kde již byl písek podezřele navlhlý. Spustili rakev. Obnažili jsme hlavy, David pokynul-------Půl sta křesťanů, křesťanek, pleti podobné připražené kávě. obstoupilo hrob, nesměle zanotovalo a pozvolna jistoty nabývajíc rozepělo se v chorál. Několik hlasů čistých jsem slyšel, jinde, že zpívají huhňavě, nosem, jsem rozeznával. Kdos jakoby litánie odříkával, jiní hlasem třesoucím se, pohnutí prozrazujícím, zpívali mluvou „gá": „Nyontšo le ete ši" (Z náručí smrti) Několik ptáčat se vyplašilo, podrostem zašustily malé ještě-řice, dlouhou silnicí táhli mravenci, jichž hnízda kopáním země hrobaři byli rozryli. Mr. S. a já podepírali jsme paní Helenu, pociťujíce, že již již klesá. Štkající jsme domlouvali, že to nic, nic není-----------Bia- M I S I O X A K K A. 129 holili jsme jako malé děti, co nám slzy smáčely tváře. Mr. S. i zapomněl, že mu ani nerozumí----------- Přes zeď šklebilo se na nás několik nahatých pohanů. Mimoděk nutkalo mne cos, abych z hrud u svých nohou zvedl největší a namířil na hlavu toho, kdo se nejvíce tam zubil. Rozpačitě pohlížel na nás David Odufra, čekaje, kdo z nás tří prosloví řeč pohrobni. Zavrtěl jsem hlavou, a on tedy začal cosi vyprávěti jazykem domorodcův, jakoby s kazatelny, jak šťasten jest, kdo opustiv slzavé to údolí, jde, aby patřil v zář světla nadpozemského. Poohlédl jsem se, není-li tu Lalaby. Zakázali ji. by se pohřbu zúčastnila------- Zasypali hrob. Stín večera plížil se až k nám, jen moře ještě se blyskotalo v odlesku zapadajícího slunce, vlny ječely svou píseň každodenní, svůj jásot života, moci. sebevědomé pýchy, tvořivé i ničivé síly----------- Večer strávil jsem v anglické faktorii. Oba Angličané seděli u láhve a láteřili, proč jsem nepřišel již dříve. Nutili se do žertu i do hnibství, ale valně se jim v tom nedařilo. Navazovali rozhovor o všem možném, bylo však patrno, že myšlenkami dlí jinde, u něho. Sám ted učinil jsem zmínku o něm, jenž tak rychle nám odešel. — I byli rozpáčiti a chtěli vzpomínati našich veselejších večerů, některých anekdot, které nám k obve- E. St. Vraz: Exotické povídky. 130 E. ST. V R Á z: selení vyprávěl pan R., a slibovali, že jakmile se vrátí misionář R., choť paní Heleny zle se na něj oboří a poradí mu, aby s choti uprchl do hor. Tak po několik večerů jsme se scházeli, aneb oni přišli k nám do misijního domu. Mnohdy jeden /. nás tří klopil zrak před druhým, když se domníval při pátravých pohledech býti přistižen. Ci zdálo se nám pouze, že si druh druha prohlížíme, podezříváme, dohadujeme se v nejisié předtuše, kdo že z nás teď odejde — -? A odešel nejmladší z nás. Ulehl krátce po smrti pana R. Byl to pouze slabý záchvat zimnice, z něhož se brzo vzmužil a šaškuje s nemocí - ač jsem jej zrazoval — kolíbal se za svým denním povoláním. Vrátil se z cesty parním člunem misionář R., byitč kromě svého misijního členství i lodním inženýrem. Bylo jednou z jeho povinností přivážeti sudy oleje, ve vor vpraveně. ze stanice Aknse na středním toku řeky. Přišel vhod; mělf jsem pacienty dva a nemohl jsem postačiti. Paní Helena trpěla záchvaty bahenní zimnice — a i hysterií. Tisknouc mi ruku nesčislněkrátc mne ujišťovala: jak jí Pán dal vnuknuti, k vyššímu úkolu ji povolal, jak se těší. až se pozdraví a více se přiučí jazyku domorodců, kolik ubohých, ve tmě tápajících dušiček, černých jejich sester, k Němu přivede. Znovu ulehl Angličan, nedávno červenolící, několik dnů zápasilo mladičké, silné jeho tělo — a pak ustlali jsme inu vedle pana R. Paní Helena vrátivši se s pohřbu upadla v křeče - i./ ani koneišení mužovo nespomáhalo — lehce vytušil jsem, že pod naší střechou jest duše, třesoucí se bázní před smrtí. Uplynulo čtrnácte dnů, navrátil se z hor stařičký B., nalezl nás uklidněné — a znovu musil nás opustiti. Na rozkaz odejel do A. i pan R., ač velmi nerad, se ženou na týden se rozloučiv; par-níčkem odejel proti toku řeky.------- Dva dny, a to téměř nepřetržitě, veliké mraky roztrhávaly M I S I O X A k K A. 131 se nad naším krajem, zaplavujíce nás. Potom přikvačila vedra dusivá, i byli jsme v obrovské parní lázni. Z okolních vesnic nikdo k nám nedocházel; a téměř celičký den proseděl u nás chef anglické faktorie, naříkaje na nudu a na to, že my blíže byli jsme moře. Hodiny vyseděl u okna. hledě na širé vody zadumán a nemluvný; přece však nejednou vytrhna se z myšlenek obrátil se ke mně, a zvolal: „Damm this country!" (prokleta budiž tato země!) a zvednuv se běžel domu. aby v lain i whiskey hledal zapomenutí. — Marně jsme ho čekali v neděli dopoledne, kdy David služebnictvu předčítal z bible a „sličná Helena", teď tváří velmi bleďoučkých, předzpěvovala první věty nábožných písní. Šel jsem jej navštívit. — Ležel v horečce a pil již druhou láhev šampaňského. ,,Dobře, že jdete," uvítal mne. „pomůžete mi dělat poslední vůli; odkázal bych vám cos; ale i vás tu vezme čert." Nutil jsem se do žertu, těšil, připravoval mu roztok chininový, leč ruka se mi tak třásla, až jsem polovinu prášku vysypal na stůl. Zpozoroval to a láteřil, proč prý jsem i v neděli opilý-----------? Časně ráno zakotvil parník daleko v moři, a dotazoval se vlajkami, zdali proň cosi máme? Rozběhl jsem se k nemocnému; inélif u nich dávno připravený náklad. Přivítal mne sedě na posteli, a oblékal se za pomoci svého sluhy. „Sto šedesát sudů," hlásil mně — „prosím, kažte těm - dole-------aby si přispíšili — a nádavkein pošlu kapitánovi polonebožtíka — ten bude míti radost-------Ano, pane V., já pojedu s ním; odevzdám vám klíče faktorie, dejte je zas komu chcete a kdo přijde! Zavru tu boudu! Dal-li bych klíče našemu Stevensonovi. ten nigr vše by vykradl-------takto bude se musit vloupati - — Zajisté, první loďkou půjdu já; prosím, pomozte mi sbaliti mé věci — také ten gumový plášť - — hodi-li moji zdechlinu do moře, ať mi jej obléknou! Dik nebesům 132 E. ST. V R Á 7. : za loď! Vezmi ďas všecku zodpovědnost! Snad, snad na moři se uzdravím; najisto aspoň ušetřím vám a pahí Heleně nový pohřeb — a tu lůzu zde připravím o radost. Pošlete pro mou černou holubníku najdou ji jistě u matky. Viděl jsem, jak zase si odnáší balík; moudrá, zajišťovala si předem dědictví své Af se s ní rozloučím! Člověk musí dbáti forem slušnosti — A dík vám za vše, za vše! — —" „Pospěšte si, boys, zpropitné dám každému, kdo mi uspíší odjezd - —" Zimnice jím lomcovala a já jsem mu záviděl, že odtud může uprchnouti. Odnesli jej v hamace. Paní Helena, slaboučká, ale bez slz, vyjevená jako dítě ve strachu před čímsi neznámým, nepochopitelným, přišla na písčinu s ním se rozloučit. — Zlobil jsem se, že jí to řekli. - - Stiskli jsme mu ruku a přáli mu brzké pozdravení ------- Odstrčili loď v moře, jež bylo dnes jen žert a laškování. Zamávali jsme šátky ještě naposled, a pak jsem odvedl pani Helenu domu----------- Když isme potom přišli do jídelny, byloť právě poledne, paní Helena se zapotácela. Zavolal jsem děvčata, aby ji šetrně odvedla do ložnice. Zaslechl jsem. jak pláče a za chvíli jak hlasitě se modli: ..(') zůstaň s námi. Pane!" — Bože, jak jsme tu sami — říkávala mi prosíc, bych večer s ni chodil k řece; jako bychom tím uspíšili návrat jejího manžela Stěžovaly si dívky, jak „paní" se uzavírá, hodiny propláče. a klečíc u židle se modlívá. Těšil jsem je. David se ženou svou k nám se přistěhovali. V každý večer scházeli se v prostorné jídelně k pobožnosti. — I z pohanské vesnice některé ženy i dívky přicházely k ..bílé paní", aby ji potěšily. Brala je za nice. M I S I O N Á K K A. 133 promlouvala k nim německy, nebo i celými větami z angličtiny. které rychle se učila, a ony nejapné se smály, jako se smějí děti, mluví-li kdos na né jazykem neznámym, jenž jim připadá tak směšným. — To byly chvíle, kdy se občas vytratil stín strachu i žal s tváře trpitelky, mučednice. Tak uběhlo nám asi pět dnů! 134 E. S T. v R Á z : V horečném spěchu, dohlížeje na tři faktorie, aby je úplně nevykradli čerností zaměstnanci, po lžících denně užíval jsem roztok arsenový. Proto snad sáni jsem neulehl, že vší mocí vůle své stále jsem si kázal: jen ty af netilehneš! — a tak slabé ob-denni záchvaty zimnice jsem „propotil", dům od domu pobíhaje! S toužebnosti na mora jsem hleděl, kdy od severu připluje loď a za zemřelé přiveze náhradu. — Ale zástupcové obou firem, jen černoši, přišli po suché zemi. a to právě v den. kdy ulehla nám i paní Helena! Zalomcovalo mnou. když jedna z dívek ráno přišla ke mně, abych šel k ..paní" do ložnice, že lomcuje ji prudká horečka, a že mne sama dala zavolati.--------------- Přistoupil jsem k loži jejímu, taje pohnuti. „Malý záchvat zimnice, vida. vida —" děl jsem a ujal jsem ji za ručku. Jak byla horká, přímo žhavá! Obrátila hlavinkii v tu stranu ke mně. upřela na mne oči horečně se lesknoucí a stiskla mně ruku.------ „Ze neumřu, pane V.! Řekněte mi, že to jen obyčejná zimnice — 0 kéž by už Henry přišel! Neslyšel jste lodní píšťalu?" A přitahujíc si pokrývku pod bradu, prosila, abych jí honem podal léku a hlavu jí obvázal, že děvčata jsou tak — tak nejapná — za vlasy ji tahají — a hlava div prý jí nepuká bolestí! 1 povolal jsem ženu Davidovu, kázal rychle vody s citronem a lihem přichystati, prostěradla namáčeti, a dávku kalomelu podal jsem nemocné. Nohy se mi třásly, viděli jsem. jak Morana. sedíc tu v záhlaví postele, šklebí se na novou svou oběť------ Ztichl celý dům. 1 křiklotmi naši, Krubojové, potichu váleli sudy. V hodině rozneslo se celou vsí. že „sladkozvuká bílá paní" těžce onemocněla. MISIONAŔK A. 135 Zeny ji vysvlékly a zaobalily do vlhkých prostěradel. Chvěla se a třásla o něco je prosíc. Když pak ji pokryly houněmi, přišel jsem k ní, těšil, divy a zázraky sliboval, uzdravení že s potem Se dostaví — sáni jsem tomu chvílemi věřil - - jiné takto již v Africe před smrtí jsem zachránil. Odpoledne jsem zajásal — i děvčata rázem nadchla se moji radostí-------horečka míjela, chorá vděčně tiskla mi niku. usmála se. polévky si přála — prosila, bych jí vyprávěl o Evropě — a nebylo-li by možno návrat chotě urychliti poslem? Žertoval (sem, sliboval, pak přikázal klid, doporučoval spánek, dříve však dávku chininu jsem vnutil nemocné. Za noc několikráte potichu naslouchal jsem u dveří nemocné nebo tiše zavolal jsem ženu. předobrou ženu našeho kazatele, n nemocné bdící. Chválila dobrý průběh nemoci-------— A zatím jako s myší kočka hrála si s obětí svou kletá příšera západoafrická. Dostavili se druhého dne záchvat nový, horší minulého, přidružily se i jiné hrůzné příznaky - Oč více ženy trpí mužův! — Dvě tu rdousila škrtitelka zlá — Marně jsme zápasili po dva dny a tři noci. — O hrůzo těch dnů, nekonečně dlouhých nocí. běda krutosti naší. kdy chorou svírali jsme pažemi k loži! — Chvěji se nyní ještě, vzpomínaje. Často veselí okamžiku zkalily mně příšery minulosti. A nad jiné příšernější přízrak onoho mládí — tak dlouho se smrtí o život marné zápasícího------------ Modlili se vedle, do kostelíka zbožné svolávali zvoncem. - I pohané přišli. Sám kněz fetišův dostavil se s nádobou léku. a snad aby mne, jenž jsem jej odmítal, bezpečněji přesvědčil, napil se přede mnou husté nazelenalé tekutiny, abych ho neměl v podezření. — Babizna čarodějka odkudsi z Krobo - - potají prý za misijním domem pometlcm vymetala, ducha zaklínajíc, aby m hodnou paní ze zámoří opustil — 136 e. st. vraz: Už potácel jsem sc slabostí, nevyspalý, zdolaný marným zápasem.------------------- Neznala nás už n večer, několik hodin po záchvatu. Jen jednou z mrákot se probírajíc oslovila mě správně; žádala si. abych jí stále lil vodu na hlavu — ..Což nevidíte, že vlasy mám v plamenech?" Druhá noc byla nejhroznější. Venku zuřila vichřice, lomcujíc domem, v hukot vln šuměly koruny palem — dvé vetchých porazila. Chorá se děsila, blouznila o moři. o plavbě kamsi, chvílemi pěla písně nábožné, pak chytla mne za ruku, zlobila se. že nezpívám s ní: „Harre, meine Seele, harre des Herrn!" Poklekl jsem k loži. bych ji upokojil, zpíval jsem s ní — chvíli jen — neboť dusil mne žal nad květem do výhně hozeným — i hladila mně tvář, že všecek rozpáčit, zastyděv se před ostatními, chtěl jsem vstáti. I objala mne paží svou, Henry. Henry — šeptala mi slova sladká cítil jsem. jak srdce se mi svírá — i na něj myslil jsem ničeho netušícího tam někde na řece, pyní na zpáteční cestě, jemuž platilo to laskání, o němž mu nebudu směti vyprávěti----------- „Oh Lord. Lord, be merciíiill." Pane, ľane. bud" milosrdným! — anglicky modlil se ted" nahlas David, zajikaje se pláčem. Pak za ďábly, přízraky, krvelačné domorodce nás považovala nebohá, prchala nám, chtíc se kamsi vrhnouti — šestero paži ji stěží ovládlo. — Konejšil jsem ji, roli manžela jsem hrál štěstí, že z černochů nikdo německy nerozuměl; snad by mne byli obviňovali z hříchu. Ukonejšil jsem ji — na chvíli jen! Poslední noc pozvolna od nás odcházela - liše umřela------------ Kde kdo plakal, neb aspoň litoval — — Z cedrového dřeva byla rakev; kdosi ji pobil medenými cvočky. MISIONÁRKA. 137 Cclé větve žlutých a bílých květů přinesli. — Zdí lidskou, kde však ani děti nemluvily, šel průvod náš vesnicí, co malý kostelní zvon kvílel a moře pělo tutéž píseň, jako když vlna nám ji přinesla — před sedmi téhodny----------- O Davida niusil jsem se podpírati — a maně tázal jsem sama sebe: „Kdy tebe tudy ponesou?" Celou cestu pěly dívky — věru nevím, kterou píseň; já, snad nahlas, snad jen v duši, pěl jsem si: „Integer vitae —" v pěti dílech světa — ve chvílích zlých prozpěvoval jsem si starosvetsky ten chorál. Poklekli kolem hrobu všichni, i pohané se uklonili — hrst země na rakev házeli, jak od křesťanův byli se přiučili — Tu vykřikl kdos, že zaslechl na řece, daleko ještě, znamení píšťalou-------Zaťal jsem pěstě, sám nyní jasně jsem slyšel rychlé trojí zapísknutí — pan R. spěchal domů, ženušce své a nám všem znamení dávaje, že se blíží — za půl hodiny se objeví — břeh bude měřiti pohledem nedočkavým — hledati bude mezi křovím bílý šat----------- Už i slzy po líci přestaly mně kanouti — ze strachu z prvých projevů hoře, jakého není lze vypsati------------ E. St. Vrú/: Exotické povídky. O - H H R U. * oletoval sníh, — narůžovělý, prořidlý. ve velkých vločkách!-------- ^^- Obaleny byly jím tisíceré větve dlouhého stromořadí, stero malých Ein stromků chvělo se jeho tíží!------- Na zemi málo ho bylo, zdupaného, ušlapaného. Ve velkých chomáčích poletoval všude. Sotva, že se země dotekl, již zvedal se opět lítostivý, že jest mu umříti. Jinde hledal si lože úmrtní, blátem nepotřísněné!----------- I želel větřík, jenž s větví jej srážel a kál se. Jemně mával perutěmi a jinde ustýlal mu — mimo cesty, kudy valil se nekonečný proud, jenž se sem vychrlil z útrob Tokia. — — Plny byly lístků těch něžných svítilny bronzové i kamenné. Durdili se vrabci, že i jejich hnízda zasypává. Zrůžověly stříšky čajáren; malé stolečky i sedátka pokryla se průsvitnými přikrývkami. V klín poletoval lidem, poutníkům zbožně se klonícím. Do vozíčků padal na hedváb, na brokát, na tváře nalíčených dam 142 E. ST. vráí: i na modré bavlněné haleny lidí-tahouni'i. Stejné stkvěl se na tmavých latkách mužů, chudších žen, na vyšívaných kimonech dětí. dívek, žen jen v hedvábí hýčkaných. Stkvěl se jako drobné úlomky růžových lastur, v černých vlasech, soupeře s leskem podivných hřebínků. — Jemně šuměly větve vyšších stromů, o málo jen hlučněji vedl si pestrý dav projíždějící se v „kurumáeh" nebo přecházející — strom od stromu. Bezlisté téměř, květem obalené „sakury'*, jarním bleďoučký 111 sluncem líbané, lehounce se kolébaly. Běloučké, narňžovělé plátky jako slza za slzou na zem kanuly. Větřík je chytal, le-Iiýncc nadnášel, koberce tkal z nich. roucha jemňoučká, vý-zdňbky filigranové! — Děti nastavovaly hlavičky pod větve, s nichž nejvíce „sněžilo". 2cny navzájem pozorovaly své účesy, která že je šťastnejší, štědřeji jsouc obdařena. Bronzový bůžek v žehnajících svých nikou, na hlavě, ve všech záhybech šatu zpestřen byl květy. Odlesk jejich usmíval se s každé tváře. 1 v hnízda stále krákorajících vran nanesl větřík posly, že „sakurazuky", kralování květu v Zaponsku nejmilejšího, jest na sklonku své slávy; že to poslední polibky posílá na rozloučenou!------------ Vmísil jsem se do proudu šťastných lidí. Byl již čtvrtý den „sakuragari ny juku" — klanění se kvčtenstvu žaponské třešně, plodů nejedlých, květů nezapomenutelných.---------- Zda kdo z Zaponců byl pobožnějším mne? Uplynuly již týdny, co jsem přijel a dosud jsem se neprobudil, nevybavil z kouzel čarovných větévek. Tehdy, když jsem z lodi vystoupil, pod skutečným sněhem pozvolna se probouzely květy divoké, slívy „hana no any" — nejstaršího bratra květin, předvčstce, posla slávy „sakury". Teď upřádaly mně suj' květy krásnější ještě kouzelnice.----------- O - H A R U. 143 Odkvětaly plané, rozvíjely se plnokvčté „sakury". Oblaky květů snesly se s nebe bohyně „Anui-terasy", bohyně Slunce, div nezatopily záplavou svou namodralou zeleň žaponského jara! Denně tiskli mapky, kde červení označena byla místa nových, přes noc zrodivších se chrámů, v něž dnes, zítra putovati budou statisíce! Nikde jsem nechyběl. A tak každodenně — včerejšek vyjímaje — střetl jsem se s nimi. Poprvé uzřel jsem oba v Ujenském sadu. V Kvannon-do v pokoře a pobožnosti skláněla se prosebnice k nohám bohyně Milosti — „Kvannon". V pološeru božiště zdála se mi ve svém hedvábném kimonu, barvy oněch vzácných sakur, které nadechlé jsou bleďoučkou žlutí čajovek, obrovským květem, za^ poraenutým kýmsi zbožným. Obětí, složenou k nohám bohyně, jež pro každou bolest a strast lidského srdce napřahovala jednu štědrou ruku. Proto zobrazují ji storukou a zovou ji: Milostivou, tisícem rukou rozdávající!--------------- Zašustil hedváb a z květu vynořila se teď hlavinka, která před chvílí v pokoře dotýkala se čelem rohože. Povstala, obrátila se a krůčky dítěte z pološera cupala ku dveřím, kde byla zanechala střevíčky o vysokých, dřevěných špalíčcích. Vykročila v kruh světla, jež pootevřenými, bronzem pobitými vraty se v chrám vkrádalo, líbajíc některé z rukou bohyně. Stála, rozhlížející se, líbezná, ozářená jasem slunečním. Jak byla hezounká! V zemi, kde půvab nahrazuje krásu, klassickou dokonalost, kde chyby linií těla i rysů tváře žen ani nezpozorujete pro tolik barev pestré a při tom souiadné exotiky, mohla slouti krasavicí. Doznával jsem to sám, jenž nikdy dokonale krásné Žaponky byl neuzřel. Celý zjev její, silně nalíčeně, pomalované tvářičky, jakoby porculánové, drobná postavička. 144 E. ST. V i< A t: hlavička ještě dítěte — jako rozkošná loutka, která utekla z krabice hračkářovy. A jiné loutky, ještě menší, vcházely a vycházely obrovskými vraty. Po širokých schodech cvakaly dřevěné špalíčky titěrných střevíčků. Průvod bonzů s rozžžatými svicetni zvolna se šinul chrámem. Vůkol samý květ ozdobné třešně! Byla právě doba, kdy vrány zpívají, kámen mluví, lidé němí jsou, neb jen šeptem sděluji si své nadšení. Nepochopí, kdo sám z číše té se nenapil.----------- I šla k němu tou chůzí podivnou, šouravou, klopýtající, neobratnou, jakou choditi musí loutky nedávno obživlé, nožkama ještě nedovednýma. Klip, klap, klip, klap zpívaly si její špalíčky, a on, západní barbar, ani se neohlédl. Jeho tupý sluch nepostřehl, kdo že ho hledá, co něhy a touhy vyjadřovalo dvě malých nožek v tom spěchu, dostati se mu po bok! O - H A R U. 145 Stál na schodech a kupoval od buddhistického mnicha malé koláčky zaobalené v nasolené lístky saku ry, k čemuž nabízel ziskuchtivý prodavač modlitbičky tištěné na průsvitném papíru. S úsměvem přijala jeho dárek, cvrlikajíc jako ptáče, jež do zrní zapadlo! Vyjasnila se tupá tvář kupčíka chrámového, hřešila pohledem — s chutí bych byl jej ve tvář udeřil. — Šli uzounkou stezkou, kde mezi bambusy kvetly nizounké třešně, ku svým dvěma vozíkům — kurumám. Byl o dvě hlavy větší nežli ona. hubený, dlouhých údů. Jak směšným byl. když nutil své dlouhaté nohy v malé kroky, aby mu postačila. Vše, nejen rysy tváře jeho, ale i střih jeho šatu cheviotovčho, prozrazovalo Anglo-Saxona. Hladce oholená tvář připomínala Yan-keece, pohyby Angličana. Odjeli, a já ještě dlouho stá! jsem na stupních božiště — překážeje jen. Přemítal jsem, kdož asi jsou? Zda ji doma za ručku vodí, či zdali ona jako psík pobíhá za ním, placená za každý úsměv?--------------- Narihirou opěvané břehy Suinidy spestřily se květy a svátečními rouchy žen a dětí. Stromy stkvěly se květy a země poseta byla obživlými obrázky ze stera vas a vějířů. Všechny barvy, co jich na nebi a na zemi, sešly se tu k slavnostnímu reji. Nad vodou snášely se kalíšky „sakury", a rackové — miyako-dari — čím byli jiným, než velkými květy okřídlenými? Lodice plné vyšňořených výletnic jako obrovské kachny mandarinky tiše plynuly, řeku křížily. Slunce smálo se, něžně jen líbajíc. Běloučká hlava Fusiuyamy měla nádech narůžovělý. Jakoby až tam. na témě obrovského toho kužele, dnes jasně se odrážejícího od bleděmodré dálavy, sahal odlesk rozkvetlých větviček. I zdál se dnes Tokiu bližším, či snad přes noc přišoural se, jarem omladlý? Objevil jsem je v zákoutí několika stromů, kde byly stany prodavačů. Seděli na lavičce u uzounkého stolku v „čaja", jejíž E. Si. Vrat: Exotické povídky. iq 146 e. st. vraz: strechou byly větve a obloha. Ona srkala z malého koflíčku čaj, on pokuřoval. I přisedl jsem nenápadně v sousedství, kam zvala mne buclatá číšnice selské tváře, usmívající se snad náhradou za néslazený čaj. Šeptali si cosi. Ona si mne pokradmu prohlížela, on chladně změřil mne od hlavy k patě — a já tak rád bych si byl přisedl! Měla kimono barvy bleďounce zelené. Nestvúrný pas „obi", na její útlé tílko tuze veliký, narůžovélý, poset byl vyšitými květy o odstín tmavšími. Zdála se mně dnes ještě hezčí. Bidžo — (hezounká dívka), odříkával jsem si v duchu jednu z naučených frasí žaponských. A že tak zosobněno viděl jsem v ní jaro žaponské. pojmenoval jsem si ji: O-Haru-San — slečna Jaro! Pozoroval jsem, že ji má přítomnost ruší. I dopil jsem ko-flíček a položil na stůl několik mincí. ,.Sayonara - irašaj" — blaze vám, přijďte opět! — za malé zpropitné štědře se uklánéla, několik krůčků mě doprovázející dívčice, když jsem se zvedl k odchodu. Večer v ulici deseti tisíc lampiónů (jak jsem si ji nazval) naše kurumy div se nesrazily. Spatřivši mne. usmála se a svého druha na mne upozorňovala. Za chvilku rozjeli se naši zapražení vozkové. Plavil jsem se mořem lidí mezi nizoučkými domečky, pod tisícerými lampióny a vlajkami, praporečky, guirlandami z papírových napodobenin královny téhodne!----------- Den na to setkal jsem se s nimi v Asakusa Kannondo. Prošel jsem uličkou bazaru, kde prodavačky v tmavých ki-monech nabízely tisíceré drobnůstky, hračky i hračičky pro malé a velké děti. Ocítil jsem se před branou nejslavnějšího bud-dhistického tožiště tokijského. U vrat z obou stran šklebili se sešlí, špinaví, ze dřeva řezaní bůžkové: „Ah" — Počátek všeho — s ústy otevřenými, jako dítě. jež s křikem v život vstupuje; „Um" — Konec všeho — s ústy zavřenými, pohřížen navždy <> - n a R V. 147 v klid „Něhami" (žaponské Nirvány). Těm uklánčli se někteří poutníci, prosící za zdar své pouti. Žvýkali v ústech papírové modlitbičky a plivali je mřížemi na bůžky. Jak radostně poklonil se proscbník — jehožto žmolec přilepil se a utkvěl na soše ..Nyva" — jsa přesvědčen, že přání jeho, v tak vzácném chrámě pronesené, najisto bude vyslyšeno „Nejjasnějším klenotem lotosu", neb „Pani Milosti". I cinkaly drobné mince z vděčnosti házené v dřevěné korýtko, z něhož tuční degenerovaní bonzové je lakotně vybírali. V šeru chrámu — vcházeloť světlo jen obrovskými vraty, — kadidlem a kouřem svěc zatemnělého, ve žluti, věkem zhnědlé. pohybovaly se tmavé i pestré stíny. Občas někdo z poutníků udeřil jemné paličkou v chrámový, se stropu visící gong, hláse se tak božstvu. Zaduněl, rozezvučel se pak hlasně kovový zvuk. Odrážel se, a dlouho zmíral v pozvolna ustávajícím chvění.------- Smáli se, dosti hlasitě klábosili, žvatlali, kdož jen pro zábavu přišli — muži i ženy. Prosebníci s maskou pokory chodili od bůžka k bůžku, pomoci jsouce potřební. Neštěstím pronásledovaní, tělem i duchem choří i ženy neplodné. Tamo někdo levicí třel onemocnělou část svého těla a pravicí tutéž část bůžka „Binzurna". ošoupančho, neustálým třením dávno znetvořeného, ale ve víře lidu věčně milosrdného, beroucího na svá bedra hříchy i bolesti svých uctívaču. Tu kupovali od bonzů amulety, muži ze zvyku, ženy z přesvědčení. Nejvíce ty ženy, které se strachem očekávaly blížící se těžkou hodinku. Nad knihou seděl bonz a nad podivnými špalíčky, pokrytými magickými značkami, co jiný chřestil v pochvě bambusovými šipkami, číslicemi označenými. Sem pro „orakulum" přicházeli — jako pro paprsek světla do tmy nejisté budoucnosti — kdož kupčili, milovali i nenáviděli. Kousek papírku, potištěný čínskými ideogramy, lidem neučeným 148 E. ST. vraz: nesnadno lušiitelnýini, měl pak býti kormidlem lodici života, zmítaně proudy, úskalím plující.----------- Ručky majíc plny amuletův a modliteb, skládajíc je do rukávů i za pas si je uschovávajíc, blížila se věštcům O-Haru. On šel za ní,-probíral se v peněžence, patrně připravuje poplatek za pohled do budoucnosti. Naše zraky se setkaly. Maně, úklonoii hlavy jsme se současně pozdravili, či snad jsem byl já prvním? Chvíli otálel, pak snad že vyčetl v očích mých přání mé — roztála anglosaská jeho zdrženlivost. Přistoupil ke mně a nsmá\ se anglicky prohodil: — Zdá se, že se naše cesty často křižují. — jste turistou, či novým obyvatelem Tokia? Dal jsem se s ním do řeči a tak šli jsme spolu až k pagodě „Qožu". Mluvili jsme o třešňových květech, o mosaice chrámové a ..třešňové" oponě, již slavnému herci Danžurovi v těchto dnech daroval tokijský cech gejš. O-Haru cupala za námi, usmivavá, ohlížejíc se na vše jako dítě, jež smělo poprvé překročiti práh onoho světa, po němž posud jen toužilo. Když jsem ji pozdravil, poděkovala hlubokým úklonem a zasyčela tiše žaponský pozdrav. Po malé chvíli, pozoruje váznoucí rozhovor, poklonil jsem se jí, a jeho pozdraviv odbočil jsem jinam. Veliký park za božišti hemžil se lidem. Plny byly „go-kyje" — čajámy, místa zábavná, kde kejklíři bavili zvědavý lid. kde milenci lukem do terče stříleli. Sám jsem se pokusil a štěstí mně přálo, že v střelbě lukem jsem vyhrál druhou cenu, a že jméno mé zvěčněno bylo na tabulce ve střelnici, kde si nnie prohlíželo tolik zvědavých oček. Hledaje zpáteční cestu k ulici, kde mne očekával můj ,.ku-ruma", zabloudil jsem před chrámek bůžka „Fudo'". Buddhističtí sektáři „Tendai" a „Šingonové" otáčeli tu modlitební mlýnky. O - H A R ľ. j 49 jakoby nebylo dost na tom, že celičká příroda žaponská toho téhodne modlila se k tvůrci svému! I jel jsem do hotelu císařského — Tejkoku — za tmavého již večera, kdy nový, jiný půvab halil město nejpodivnější na světě, v němž přes noc umřel jeden, narodil se jiný národ, v jehož znaku spatřuje se větvička květu, meč bojovníka a sáček na peníze. Dlouho nemohl jsem usnouti. I do mého pokojíku nanesl větřík květů se stromů pod okny kvetoucích. Po přednášce kohosi, jenž pytval v slavnostním sezení učené Asijské společnosti v pozůstatcích mumie „Starého Žaponská'". když seznamovali mne, a kdy ji'ž tolik rukou jsem stiskl, přistoupil k hloučku mladších lidi i on. Usmál se i děl: „Profesor T — vyučuji na___ jinak známe se již od častého vidění! Jsem Irčanem, a jako takový poněkud povérčiv. Sázel jsem se dnes s kýmsi, že se s vámi blíže seznámím. A hle, jak se vyplnila moje předtucha!" Bál jsem se, aby mně neuprchl; a že jsem byl tak zvědav, požádal jsem jej, aby byl ještě dnes mým hostem. Chvili váhal a pak přijal se srdečností Irčanům obvyklou.----------- Tak počala má známost s tím mužem zajímavým. Z poblíží, osobně, později jen z vyprávění jiných stal jsem se svědkem události v lidském žití nikterak obzvláštní, — leč bylo to v Zaponsku. Postupem času odkvětaly třešně, hrušky, pivoňky, prvosenky, azálky, vistarie, kosatce, svlačec, lotos i chrysanthemy — do třetice, a snad naposled, vkročila noha má na břehy líbezné země. kterou miloval jsem — a pak naučil se nenáviděti. Jinak nelze bělochu. Slovanu! Podivno; srdce touží, oči líbají — pěst se zatíná! 150 e. s t. vraz: Navštívil mě několikráte i provedl mnu Tokiem. Z\\ tam již na pátý rok: žaponsky mluvil plynně. Nedávno byl obnovil s vládou žaponskou svou smlouvu, tuším tříletou — byl Žaponofilem. Tehdy mně to nevadilo, ba bylo mně to tím vítanější, stalf se mne studnicí nových pro mne poznatků.----------- 1 tak jeli jsme jednoho vlažného večera spolu z divadla Ka-buki. Staré Žaponsko. obživlé v ..jidai-mono", historické hře, „o-iye", scéně z intrik dvorních, a na konec lidová hra, modernejší — tři akty, trvající téměř osm hodin, rozrušily mysl mou — a najisto i mého tlumočníka. Nerad vracel jsem se v protivnou střízlivost evropského hotelu, působící jako studená sprcha po procházce světem tak exotickým! Stýskal jsem si. A mluvil jsem patrně od srdce k srdci neb p. T. přesvědčoval mě, jak uzavřen mi pravý svět žaponsky. Ze jen po ulicích bloudím mezi domy i lidmi mně uzavřenými, i pozval mě k sobč, do domácnosti ža-ponské. ■----------- Přijel si pro mne časně dopoledne. Jeli jsme daleko v předměstí ulicemi rušného života, plného scén mně tak nových, jako byly nosu mému podivné ty výpary krámků potravin, vína „saki", továmiček omáček: ulicemi domků bez oken. téměř i bez dveří: kol hrobů a mausole! Šogunů, zakrytých zelení, studených kameny tisícerými, teplými květy třešní; kol stěn vyřezávaných, červeně lakovaných, bronzem okrášlených, jež prodíraly se listovím, nedávno rozpučivším. Potkávali jsme tlupy sedláků, vezoucí potraviny na trh do města. Někteří kráčeli vedle ueúhlcdných koníků ncčesanýcli hřív, vedouce je za provaz, jiní poháněli váhavé voly, obtěžkané nákladem poživatin, často velmi páchnoucích. Ráno, když ze vsi vyjížděli, patrně pršelo. Mnohý z těchto hranáčň nesundal ještě s těla nepromokavý plášf — slaměnou to rohož v ceně asi dvanácti haléřů — jejž konec konců ještě rád sežere hladový dobytek. Někteří koníci, obuti slaměnými bačkorami, vesele cupali; O - H A R U. 151 jiní sotva nohy vlekli, prohýbajíce se pod tíží kamenných nádob rýžovým vínem naplněných. Minuli jsme několik „yašik", někdejších sídel dajiniň, obývaných na rozkaz Šogunův venkovskou šlechtou. Aspoň některý člen její musel tu sídliti po celý rok. a potom po několik měsíců celá rodina — jednak na důkaz loyality. jednak pro hmotný prospěch Yeda, žijícího z přepychu. Umřelo Yedo, zrodilo se Tokio. Zpustly yašiky. sestárly přes noc, i vypadaly nyní jako někteří starci, jež jsem tu ještě vídal šourati se ulicemi, ve starém kroji, byť bez mečů, plny opovržení na sklonku věku svého pro vše nové. „Haj-haj!" volali naši běžci předbíhajíce a proplétajíce se mezi „žinrikšemi" (kuruma), kde ulice se křižovaly. Kdo chce jeti rychleji, kdo je dbalý cti stavu svého, má lidské té přípřeže do páru — Sedmdesát tisíc otroků, dvotmohých tahounů žije a souchotěmi umírá jen proto, že lidé, kteří ještě před třiceti lety chodili pěšky, nebo se dávali nositi v paiankincch, nakazili se „chřipkou spěchu", zavlečenou sem z Evropy a z Ameriky. Menší a menší byly domečky. Z nich některé nic jinak než 152 E. ST. V R Ä Z : papírově a prkénkové krabice na větši figurky, hračky. Troufal bych si kterýkoli z těch domků párem psů odvézti na vozíčku. Buclaté ženy a dívky před domky neb za nízkou ohradou vykonávaly stero prací, mně druhdy těžce řešitelných. Jsouce horem i ze spodu vykasány vypadaly jako chuchvalec, jako klubko modrých tkaiounkň. Děti se batolily nebo v klidu si hověly na zádech sestřiček jen o hlavu větších, než ony samy. jsouce tak těsně přivázány k ramenům a bedrům jejich, že by je mohli ukazovati v kterémkoli museu rarit jako „siamská" dvojčátka. Dívaly se chvíli za námi, jako bychom byli vzácnou nevídanou zvěři a pak opět si usedaly k dětským hrám žaponskýin, které — nevzpomínaje všelikých jiných jmen národopisných — hraji si děti laponské, španělské, černošské, indiánské, pádný to důkaz učencům bádajícím o Vzniku člověčenstva, že jest nás požehnaná rodina. Ted vyhnuli se naši „hikikové" obratně, leč tak náhle, že div jsem nevyletěl z vozíku. Platilo to čtyřem slepcům, kteří tápajíce, druh za druhem drželi se společného provazes. Nejstarší je vedl. V chůzi opírali se o dlouhé hole. tykadla slepců, a na zádech kývaly se jim z rýžových stébel upletené torby na milodary, dosud zpola průzdné. Poslední, mladíček vyhublých tváří, skoro ještě dítě, vyluzoval na píšťalku jednotvárný, teskný zvuk. Bylo to vyzvání, prosba k vidoucímu člověčenstvu, aby se jim šetrné vyhýbalo a sahalo do sůčku pro almužnu. Cesta se úžila, běžíc teď mezi zahradami s ploty bambusovými, imitace šintoístických „toru", vrátka upletená z rákosí i vrata železná, drátěná, cizáckého původu jako my sami — vilková čtvrt domorodcův i několika cizinců. Dávno jsem zapomněl, jak se jmenovala. Div jsme nevrazili v pluk vojáků, zablácených, vracejících se právě ze cvičení. Ještě včas naši „tahouni" uctivě se jim vyhnuli, přitisknuvše se ke plotu. Vojáci, mužíci drobné postavy, O - H A K Ľ. 153 posupných tváři, šli mimo nás krokem pohodlným a připadali mně tím exotičtějšími, že byli v uniformách. Sotva který o nás zrakem zavadil a jestli kdo, ani se neusmál ani se nezamračil, jako ti bůžkové z buddln-Stických svatyň. Vítězme nad Čínou! Kde bych byl tehda tušil — Pohlédl jsem na hodinky — již tři čtvrti hodiny jsme ..jeli" napříč jedné poloviny a za humna půl druhého millionu obyvatelů čítajícího města. V němž pod dobře zakrytým lešením za podstavec pomníku novým dějinám světovým základní kámen otesávali synové a dcery národa pod sluncem nejčilejšího a — nejchytřejšího. Synové a dcery národa, o němžto čerpali jsme představu z ča-ÍO\ ých kotličků, z vě- E. Si. Vrái: Exmiclcé povidkj. 20 154 E. ST. vraz: jíní, z drobných .netziik". z divadelních seen malovaných na hed-vábném papíře, z karnevalových maškár a ohnivých maleb slovy roztomilého francouzského námořníka, který vyčerpal na skizzy své celý slovník diminutiv a hrál čarovné fantasie své na loutně prsty virtuosa sice, ale na strunách: bizarre, disparate, inignon, extravagant, grotesque, exotique, lilliputien, maniere, inimagi-nable" — jak vtipné a případné rozumuje tokijský professor, Angličan Basil H. Chamberlain------- Vystoupili jsme z ..kuním" u dveří vetší zahrádky, na úpatí nialounkého zvlnení se země v pahorek pozvolného svahu. Professor T. vtiskl mým běhounimi do ruky po desetníku. ,.Arigato, arigato." děkovali za ně, ukláněli se. odvázali si s hlav ručníky, setřeli pot s čela a „odjeli" kamsi do čajárny, kdežto jeho bčhouni osobní, zanechavše „kunímu" před vchodem, vešli za námi brankou k sídlu hostitele mého. Přiběhla nám vstříc starší žena, hluboce se ukláněla, k pozdravu syčíc nás vítala a obě rámě nadzvedala, tak že široké polo rukávy, polo kapsy jejího modrého pruhovaného kimona, utkaného z tlusté bavlny, o sebe plácaly. Šli jsme cestou posypanou čistým pískem. Mezi křovím ..varna buki", na polštářcích nizoučké trávy, v jejíž čerstvou zeleň jako štětcem v modři namočeným nastříkáno bylo fialek, stály v majolikovych kořenáčích zákrslíčky borovic a třešní. Nízké ranné kosatce napolo rozvité ohřívaly se na slunci, včeličky. mouchy, několik bělásků a žlufáčkú kroužilo nad bezlistou ještě, ale již rozkvetlou magnólií----------- „Matá-a-a, oh mata san," volal jasný dívčí hlas. „Haj-haj," odpovídala žena ještě se nám iiklánějící, předběhla nás několika kroky směrem k domku a zas se vrátíc cupala za námi jako pejsek za pánem navrátivším se domů. Zahlédl jsem na verandě mihnouti se pestrý šat, uslyšel jsem zašelestit tiché krůčky, dětský jásot, velká za malou honila se / O - I! A R ľ. 155 panenka -- ted asi ji lapila, protože dve hlásků sdružilo se v srdečný smích a dňtklivý protest nebýti uniačkánu. Pohlédl jsem ve tvář soudruhovi, jenž náhle zrychlil krok. Všecek vzplanul a zářil, ač jsme byli již ve stínu javoru, jako bychom ještě stáli ve slunci. Usedli jsme na povýšený okraj verandy, u samých schůdků. Mata, na svůj věk ještě velmi čiperná, rozběhla se jako dívčice kamsi do kouta, zatím co my oba zouvali jsme se z bot. Za chvíli se vrátila nesouc střevíce z bílé látky, jaké obouvají turistům v chrámech výdělcčku žádostiví bonzové, a sama mně je obula. Domácí pán, po žaponském zvyku jen tak v punčochách, vyšvihl se v bujném mladickém vznětu na verandu, až se celý domek otřásl. „Pojďte," zval mne můj'hostitel, i vedl mne na konec domku, podél „fusuma" — pohyblivých stěn z tenoučkého mřížoví polepených papírem — ku stěně nejzazší. kterou odšoupnuv dovnitř vkročil a mne pokynem pobídl, abych vešel za ním. Byl to pokojík neveliký, stěny i rohože v něm žaponské, ostatní zařízení pak — tak jako jeho manželství, říkal jsem si v duchu — kompromisem mezi Asií a Evropou! Bylyf tu židle a stůl z lehkého dřeva, podivné skříně a primitivní knihovnička, kdežto po zemi rozestaveny byly bronzové i dřevěné sošky bůžků. V koutech pokojíku, na stěnách, kde je pevnější dřevo, že v něm hřebík udrží, visely šaty, klobouky, zbraně starožapanské, a rybářské i lovecké náčiní v Londýně asi koupené! Zaponská kakemona, rodinné fotografie v rámcích i bez rámců i vzpomínky iotografa amateura z cest domovinou i Žaponském — věru že více se v ten skrovný prostor již nevešlo. Knihy, jež byly rozloženy na židlích, položiv na stůl, pobízel mne, bych se usadil. K mým dotazům po tom neb onom bůžkovi chvíli sice trpělivě odpovídal, ale zjevný byl na něm nepokoj; pozoroval jsem, že naslouchá, očekává cosi tam za stěnou, u níž 156 e. st. vraz: byl jsem se pomalu se svou židlí octl, bych lépe mohl natáhnouti nohy sezením v kurunič umdlené, aniž bych rozšlápl cosi z drobností v chaosu i tam pod stolem naskládaných. „On žony san." — zavolal známý mně již hlásek, tam kdesi za stěnou, načež on vstal, odšoupl část stěny za mnou a pravil: „Pojďte nyní do mé žaponské domácnosti." Poprvé vcházel jsem tu v žaponskou domácnost, v střízlivost stěn ze dřevěných rámečků poloprňsvitným papírem polepených, nad nimi strop holý bez okras, jen z lehounkých prken, podlaha — několik dohromady sešitých jemných rohoži. veliká to papírová krabice, jejíž dno a víko pouze byly — z pevnějšího kartonu. V malém výklenku viselo kakemono. Řekl mi hostitel můj, že je to kopie mistra Nakažimy Tetsužiró-a, nám známého nejobvyklejším z jeho uměleckých „pseudonymů" — Hokusaie. Několik stromků sakury květy obalených, několik figurek oživených, téměř v pohybu, zachycených už před sedmdesáti, osmdesáti lety nad jiné více vidoucím zrakem převzácného pozorovatele přírody. V pozadí črty leskl se zasněžený Fudži-no-yama, miláček všech malířů. Pod kakemonem na zemi stála vysoká, z bambusu jen a bez jakékoliv okrasy lidskou rukou provedená vása, v níž tkvěla jediná, úsilím lidským v rozkvětu — odkvětu právě jsoucí, opožděná větévka sakury. Už jen několik majíc povadlých květů čekala, až vystřídá ji květ keřovité pivoňky. U nás denně trháme z nástenných kalendáriku papírky s daty, v Zaponsku týdně na oltáři krásy a přírody mění symboly probouzejícího se neb odumírajícího již roku — a jen po dva měsíce, když příroda úplně mrtva — není občtin na domácím oltáři bohyně Flory. Na zemi u stěny, kterouž nejvíce průsvítalo z venku jasné předpoledne, rozprostřeno bylo tré hedvábných podušek — sedátek. Byly dosti tenounké, barvy tmavě granátové. Před nimi postavena nizounká, mého širáku ne větší bronzová pánev, vy- O - H A R U. 157 puklinami bohatě zdobená; patrně ze zastavárny vykoupené dědictví některé schiidlé rodiny samurajské. „Hibači" nazývají se ta nejmenší na světě kamínka — i kuchyňské ohniště. Několik žhavých uhlikú. ne větších kaštanu, položeno v hromádku třpytící se na šedivou z popele uhnětenou půdu — zastrčeny byly v ní bronzové kleštičky podoby orlích drápů. Potutelně usmíval se na mne, rozhlížejícího se veselé vždy nálady Irčan, i tlumeně pískal si jakýs popěvek zeleného Erinu. „Nu . . .?" otázal se mne. „Hezounké," odvětil jsem — „ale stěhováni se nenadělá vám patrně mnoho starostí — vaši studovnu a váš pohanský pantheon vyjímaje, ovšem." dodal jsem. Zasmál se srdečně, sedl si, a nohy skříživ pod sebe, pokynul mi, bych vedle si usedl. „Vida, jak neohrabaně si vedu," prohodil: „Jen si natáhněte své neohebné nohy, bude vám to prominuto-------mámef v 2a- ponsku soucit s barbary!" A pokračoval: „Čtu vaše myšlenky! Jednoduchost meh" žaponského bytu vás překvapila! Buďte ujištěn, že pokoje mého nejvyššího pana cheía, ministra kultu, jsou zrovna tak prostickO — a vzdušné — jako tento. Máte ještě nevkus naší domoviny! Chybějí vám zde skříně, stoly, židle — stěna pokrytá obrazy, jiná, na níž celý výklad porculánového zboží —! Zde soustřeďují zrak i mysl na vásu neb vásičku. jedinou větévku, na jeden obraz, neb na několik klasických veršíků na papírů — čili vtěleni se několika dnů nálady venku v přírodě, jediné episody ze života, z dějin velikého národa, jenž v malém velké zbožňuje, střídmý jest v jídle, pití — i požitcích uměleckých — leč právě proto jest nejvýš vyberavým, žel mnohdy až i orthodox-ním . . ." „Ostatně podívejte se, že ne-li na stěnách, za nimi mám celou obrazárnu." řekl. vstal, rozmachem dlouhých svých paži 158 E. ST. vraz: rozsimul pohyblivé Stěny za našcmi zády — vonný dech zahrady vrhl se k nám. šelestily větve, ve slunci koupaly se nesčetné květy polostromovitých pivoněk, polekaným ptactvem rozhoupané větve vistarií. opínavých svlaécú, v guirlandách visely mi nad hlavou, když vyskočiv ven, vběhl jsem v ráj ža-ponského jara. Zatleskal v ruce, rozevřela se jiná, protilehlá strana — vstoupila Mata. Hrbic se poklekla, čelem se dotknula země, uctivě čekajíc rozkazů. Vyslechnuvši je. znovu se uklonila, zvolala: „Haj — haj! O — hakase — san!" („dobře, dobře, urozený, učený pane") — a spěchala kolem domů v zákoutí zahrady, kde byl menší domek — patrné kuchyně. Na pokyn jeho znovu jsme se usadili. Tu zaslechl jsem tiché krůčky, oddělila se — věru nevím, nebyly-li strop i podlaha taktéž posiinutelnými, mezistěna na pravo od nás — v roztomilém župánku kimonu, barvy jasně modrých kosatců, vešla k nám ona. — Byl bych skorém již vyskočil — tak zapomněl jsem zvyků domorodých — poklekla, něžnýma ručkama opřela se o zem, graciesně naklonila hlavičku svou porculánové panenky, slaďounce zašveholíc: „Ohajo gozarimas, o danna san" („dobrý den, urozený pane!"). V okamžiku byl jsem též na kolenou, shrbený uklonil jsem se, čelem dotkl jsem se rohožky a co nejzřetelněji slabikoval jsem jednu z půl sta vět, kterým jsem se pilné učil — „ohajo gozarimas — ohajo gozarimas, o — kami — san!" („Dobrý den, urozená paní!") Když ve vzájemném se uklá-néiií překročili jsme konvenci o nebi „do třetice" — zabručel professor: „Ale dost už!" — přistrčil klečící ještě O-Haru podušku, žertovně řekl jí cos, čemu ona shovívavě jen se pousmála — a obrátiv se ke mně, děl mi: „Jmenujte ji O-Sato-san (slečna Cukr)! Uklonil jsem se, vysvětloval jsem a prosil, bych směl ji nazývati: „0-Haru-san". Smála se tomu — a roztomile hřešíc na výslovnosti pří- O - H A R Ľ. 159 zvuku — anglicky slabikovala: „že se jí 0-řiaru více líbí, nežli vlastní její jméno!" — I vysvětloval mi. nemálo překvapenému, jak po dvě leta byla pilnou žačkou ve škole americké missie, ale s ním špatně se učí, tvrdíc, že na něm jest, státi se dokonalým Japoncem. — Nachýlila se tvářinkou k nám, a pozbývajíc předešlé své obřadnosti, šelmovsky dívala se na svého miláčka; mazlivě plynula ze rtů jejich, z nichž spodní byl červení slabě nabarven. 160 E. ST. VR Á z: patrně škádlivá slova — mně, žel, nesrozumitelná. Dychtiv poučení, znovu tázal jsem se jej: mám-li paní jeho oslovovati1 „Oje-san", či „Okamisan"? a přivedl jsem je oba v rozpaky. Zamlčel jsem se a ihned o jiném jsem hovořil — ptal jsem se na zařízení ostatních pokojů, dovtípiv se, jak beztaktný byl dotaz můj. Patře na líbezný zjev ten, tvářinku obdélnou, oduševnělou, tudíž najisto ušlechtilejší krve „šizoků" a nikoliv „hejminú". zželelo se mi jí. — „Neodešlas tedy v bílém rouchu z domu rodičů — nezamé-tali za tebou, jako bys jim umřela, nepila jsi s ním „san-san-kudo" — ze tří koflíčkň vína, mluvě o tobě, nenazývá tě „O-ku-suma" — jsi pouze jeho „inekake" — „O-Kiku-san" — „Madame Chrysantheme". — „I aby tě sám ,Em-ma\ vládce pekla, soudce všech mužských hříšníků — na oleji škvařil..." Upravoval jí jehlici ve vlasech v námětu chvilkové dvornosti a já prosil, bych směl si prohlédnouti umělecký účes ten — hřebeny a hřebínky, filigráuni práce z želvoviny, stříbra, yadu — a hádal jsem, že na jisto čtvrtroční příjmy páně professorovy padly jen na výzdobu roztomilé tč hlavičky. I chválil jsem, a zdálo se mi, jak pod pudrem zarůžověly jí líce. I čtveračivě tázala se mě cos, a já jako dobře vyučený papoušek odříkával: „Nippon kotabade zondži masen" (žaponského jazyka nejsem znalý). Zasmála se, a nachýlíc se ke mně — až v černých, věru nepatrně jen šikmých očkách jejích zřetelně viděl jsem oba diblíky — chválila, jak dobře vyslovuji žaponsky, abych zůstal v zemi „Deseti ti'sícň kvetoucích klasů rýže a tisícera písní podzimků . . ." I patrně, by se přesvědčila, mnoho-li rozumím žaponsky, tázala se mne cosi. Já, hlupec, nečekaje, aby mi hostitel vypomohl, zablýskl jsem se frásí: „vakady masen" (nevím) — na dotaz její, jsem-li ženat? O - H A K U. 161 I vybuchla v smích, a vzpamatujíc se, patrně stydíc se za rozpustilost svou. uklonila se mi, omlouvalo se — dítě veselé, hádal jsem asi šestnácti-, sedmnáctileté. Zvedla se, odběhla a přinesla několik dýmek — sáhla si za pas, odepnula „tabako-ire", nacpala dvě dýmky, podala je nam, sama čekajíc, až on vykouří, bylaf dýmčička patrně její — neb „Jašiki", bývalý příbylek Dajmú. Irčan z titčrky té kouřil zajisté jen k vůli „žaponskému" dnešku. Dvakráte — třikráte vydechnouti, či jak Žaponci říkají a činí, „napíti se tabáku", vyprázdní mosazný půlžalud ten až na žhavý popel, kterým už tolik děr vypálil jsem si na šatech svých, nežli přiučil jsem se opatrnosti a používal jsem žaponské misky na popel — „haj fuki". Dýmky byly z mosazi, pěkně tepané, pouzdro tabákové kožené, ozdobeno vypouklou hlavou dračí, ne- E.Sl. Vriíz: Exotické povídky. 21 162 E. ST. V R Á Z : stvůrně velikou na tenké tělo, dovedné vytlačenou a zlacenou. „Netsu-ke" čili ozdůbka, knoflík pouzdra, byla jemně ze slonoviny vyřezávaná skupina myšek, lezoucích do soudku, velikostí lískového oříšku! Jak dovedné a jemného hmatu byly asi prsty řemeslníka-umělce, kdož tu řezal, hladil nástroji, velikosti jehly, myšky, z nichž nejmenší byla o málo jen větší rýžového zrnka! Mata přinesla tři stolky lakované, jako na čaj podnosy, lavičky nizoučké, na píď jen od země. — Cukrovinky, čaj a ko-ílíčky přinesla pak, balancujíc vše dovedně, když u dveří uklá-něla se nám, k nám se plížila ohnutá, jako by samému „Tyku-novi" posluhovala. Zacupaly drobné krůčky na verandě: „Umé, oh Umésfco," zvolal dívčí hlásek, a u dveří, či lépe řeknu v „průřezu stěny", objevila se čarodějem vykouzlená loutka, jejíž péro právě doběhlo. Nehybná, polekaná stála tu, hleděla na mne, s nožičkou vykročenou — „mám či nemám". Něžné slůvko z matčiných úst. a dítě pokročilo, s vážností a obřadností veliké dámy, pokleklo, narovnalo ručky, ku předu na zem položilo je, čelíčkem dotklo se země, hlasitě vdechlo sykot žaponského pozdravu a — patrně péro znovu nataženo — hláskem stříbrné rolničky vyzpívalo: „konnyči-vá", a jiné mně nesrozumitelné. — „Naše dceruška „Ume" („Slíva"), ,,0-Ume-san" (slečinka slíva), neb „Umeko" („naše malá Ume"), vysvětloval mi, ruce po ni vztáhl, a ona několik kroků popošedši znovu před otcem na zem čelem poklonila se, načež teprve volnými krůčky šla k otci. Vzav ji jemně kolem pasu, lehounce přitiskl si ji k boku — bez ostychu patřila mi v oči — jak rád byl bych ji přivinul k sobě, vtiskl jí polibek na čílko, ohmatal ji, v pravdě-li je z masa i krve, neb jen z „papiere-mache"? Ven byl bych ji vyvedl, běhal s ní, po zemi lezl bych, bruče jako medvěd, a matka její zděsila by se. Ume utekla bý — před potřeštilým barbarem. O - H A U U, 163 I cítil jsem v srdci, co nejen něha byla, ale i lítost jakási1 — bloud já — nad dítětem rozkošným, k pomilování. Hle, zdrobnělč, velmi zdrobnělé — nebylaf výše velikých loutek — ale zdařilé druhé vydání matinky. Jedině barva vlasů, tmavě kaštanová, prozrazovala původ euroasiiský. Bylof kimonko, spodní šat. pás „obi" z téže látky. a ovšem, jak v Zaponsku, kde děti strojí jako dospělé, ani jinak býti nemůže, stejného střihu. Týž účes jen jehlicemi, hřebínkem při podrobnějším pozorování lišil se od matčina. Stejně napudrované tvářinky, černé, dosti veliké oči matčiny byly, i úsměv, který teprve nyní vykouzlilo v tváři otcovo polaskání, napodobilo, či zdědilo poupě miloučké, cizokrajné, po své matce. Rozkošné, růžové její ručky měly prsty dlouhé a jemné, péčí vypustené dlouhé nehty, jako matka. Na nohou měly obě, velké i malé dítě Jara, lakované polostřevíce, polosandály, jež držely palce nohy v podivné té — o jednom prstu — „ponožce rukavici", „tabi"' zvané. K niatince šla pak, která hladila ji, rovnala na metr dlouhý, vzadu v obrovský uzlík uvázaný pás, načechrávala ji, za krček sahala jí, kde na hedvábné tkanici pod košilkou uvázaný amulet snad ji tlačil — nebesa — tak ulízané, dokonalé, vybroušené, vyleštěné dítě kde jinde našel bys, cizince, než v zemi pohádek a největšího i nejpTaktičtějšího realismu. Nabídl jsem jí cukrovinku — z rýžové mouky a z medu — vůně po jakýchsi květech, které měli jsme požívati, srkajíce čaj, bezbarvý téměř a bez cukru. Vzala ji, zvedla ručky k čelu, ohnula se v bocích, uklonila se dekujíc: „Arigato o-iši-san," (děkuji, pane doktore), nebesa včelí, proč mne tak titulovala. Roztál led tipiatosti žapoského dítěte, které dříve nežli hrám, vyučují španělské mnohem přísnější etiketě — přineslo si podušku, usadilo se mezi mnou a tatíčkem svým. Tak rád byl 164 E. S T. V R Á z : bych ji viděl pomazliti se s ní, v klín aby se mu posadila, za-dováděla si, zlatým tatíčkem nazývala jej — —--------— — Mata a divčice jakás, tváří i oděvem odkudsi z vesnice, chuděrka, přinela na dvou malých podnosech různá jídla. Nepočítal jsem všecky ty misky a mističky, mezi nimi „čašky" velikosti ořechu, aniž také, kolikráte obě naše Heby přišouraly se k nám po kolenou s novými věcmi a věcičkami; jen tolik vím, že rozmanitost byla tak veliká, jak nepatrným bylo quantum, vyjímaje kbelík rýže, z kteréhož mě-chačkou jakous nabírajíc nám doplňovaly větší misku, když nám na ní ubývalo rýže, tohoto chleba Zaponcův. Ale i v 2a-ponsku chudým často ani „chleba" není popřáno. Měl jsem v podezření, potvrzeném později samým panem hostitelem, že ani ručky jemné paní O-Haru, či O-Sato, ani upracované ruce zestárlé Matay ncvyrobily děl těch uměleckých, zrodivších se v žáru a slaboučkém kouři „hibačí" a čínsko-ža-ponské kulinářské fantasie. Většinu jich přivezl béhouu v kurumě odkudsi z ,.ryorije"„ žaponského restaurantu. Dík ochotě a vědomostem professorovým, napsal jsem si jídelní lístek prvého mého trpného vystoupení v Zaponsku jako — labužníka. Během pňlčtvrta měsíce mého pobytu v zemi. kde štětcem, dlátkem, nožem z čehokoliv vytvářejí mistrovská díla a dílka svrchované krásy, kdežto v kuchyni jen hudlaří, oči mé s žaludkem často se nešvařily, arciže na úkor poslednějšího. Budiž tedy, bucftež zvěčněny! Hostinu zahájila polévka „suimono", v nádobkách wlikosti půl skořápky slepičino vejce. Vaří ji z bobů, které rozmačkané nechají uležeti jako sýr. a z rozemletých, na slunci sušených ryb. Zapíjelo se vínem rýžovým „sake", jež teplé je dosti dobré, příchuti španělských vín, nemilou náhodou smíšených s pivem, polévkou, čajem, z nádobek velikosti — náprstku. — Následo- O - H A R U. 1 65 valy kuličky z rybího těsta a „šášími", sekanina z čerstvých, syrových ryb — a „sake". — Ryba, vařená v omáčce „sója" — — a „sake". — Mikroskopické kousky slepičího masa, kořeny lotosové povarené s nasládlým arakem, zvaným „mirin" — a ..sake". — „Suno-mo-no" chaluhy mořské v octě. — „Cavan" — polévka z ryb a hub. — Syrová ryba — „namasu" s octem a zeleninou v octě („ko-no-mono") a — „sake". — „Aemono" salát z nepovédomých věcí a se „sójou" i' „dajkonem" (po syrečcích zapáchající pikantní řetkvi). — Opět polévka — a rýže, rýže ad libitum-----------a „sake". Paní „Jaro" či „Cukr" pečlivě toho dbala, bych nezůstal hladov, a nechával-li jsem jen chvíli „sakazuki" (náprstek) nepovšimnutý, připíjela mi, smáčejíc si jen rty. Bylo zřejmo, že mě chce prodati zlobožce nestřídmosti. — Dobrácky jsem se jen pousmál. Kdož by se také bál nápoje, jako je čaj žaponský, tak slaboučkého a „neviňoučkého". A pak, ku podivu, stěny kolem mne se zatočily, podlaha se rozhoupala, štěstí, že zkušený a mé záliby v černé kávě dobře si povědomý hostitel můj, sáni také jsa jejím ctitelem, kázal ji přinésti. Za chvíli bylo mi dobře — v hlavě i v žaludku. Zatím vzdálily se matinka i s děvčátkem, služebnice odklízely, rohože zametaly; zvedli jsme se a šli jsme do zahrádky. Ve stínu slaboučkého kairovníku seděly na rohoži a s panenkou si hrály matinka devatenáctiletá a děvčátko ještě ne tříleté. Zvedly se, šly cizinci pochlubiti se zahradou a pohledem s pahorku. S Umeou tak už jsme se spřátelili, že jsem ji vedl za ručku a naslouchal jejímu odměřenému, žel, jen žaponskému, a přece zase také jen dětskému povídání, na něž jsem nevěděl jak jinak odpovídati, než ..haj. jorošaj", neb „keko" (krásné), když záříc radostí ukazovalo mi kvítek, nebo větévku jen některého ze svýeh miláčků. 166 E. ST. V R Á Z : Zahrádka byla dosti rozsáhlá — končilaf až nahoře v půli pahrbku, hraničíc na zed maličkého, velmi zanedbaného božišté kterési buddhistické sekty. Několik kroků za domečkem, jenž hostil Irčana a jeho štěstí i — vinu, ruce dovedného zahradníka, jímž byl syn Matay, jeden z běhounů proiessorových, slaboučký pramének »upravily na potůček bublající mezi miniaturami skal, mezi břehy aralií a kapradí: ani malý vodopád a můstek nechyběl tu.. „ ,Sava — savá'-------slyšíš-li, urozený, cizí pane, jak bublá potůček náš ,sava, savá'," usměvavě povídala mi maličká prů-vodkyně má, což mi ochotně tlumočil její tatínek. Pak žertem vyzvedl ji vysoko, vysoko-------hrozil jí asi, že hodí ji do vodopádu, kde právě vody nebylo s dostatek ani pro žábu, a já byl isem mu za to tak vděčen, že zanechávaje upiaté anglosaské reservy, aspoň na chvíli byl člověkem — a otcem. I chytily jej na chvilku malounké ručky kolem krku a před nimi. usmívajíc se štěstím, po můstku kráčela tichými, drobnými krůčky O-Haru, stále se ohlížejíc za ním — následuje-li ji----------- Vystoupili jsme, jdouce vzhůru stezkou, mezi jemným chmý-řovitým bambusem ..moso-dake", cípem, který tvořila zahrádka se starým klášterem. Střechy zlatožluté, iiahnčdlé neb sivě šedivé vyjímaly se jako v nekonečno se rýsující, podivně vykládaná šachovnice, s figurkami na způsob vztyčených oblud, jimž se tu podobaly budovy vládních úřadů slohu kasárnicky evropského. Stařičký bonz. vetchý strážce zchátralého, již také marasmem trpícího božišté'. vyhlížeje přes nízkou zídku klaněl se a zval nás dovnitř, dychtě po změně, zábavě i zpropitném. Posadil jsem si Umé, maje klobouk pod paždím, na rameno, aby lépe viděla. Chytla se mne jednou ručkou kolem krku, a když jsem si s ní trochu začtveračil, druhou mi vjela do vlasů, aby se jich bezpečně přidržela. O - H A R U. 167 „Oh, Uniéko," kárala ji matinka, všecka záříc radostí, že si tolik hraji s jejím miláčkem. Pak mne vedli dolů. do kuchyňky, kde bylo hrnků, hrnečků a jiného náčiní tak drobného, že bych to byl mohl šmahem všecko, I K I Mausoleum SogunA. bez obtíží, odnésti ve dvou kapesnících, kromě těch „liinaéi". truhlíčků, ohnišť, jež bych byl arci musil vzíti podpaždí. Potom v domečku samém, v nériiž evropské zlombidlo a ža-panská větévka polodivokého květu hráli si na rodiče, ukazovali mi a demonstrovali život i zařízení domácnosti, oč prostší, o to šťastnější. A malá má přítelkyně, matinee do řeči se pletouc, ukazovala 168 E. ST. V R Á Z : mi svět ještě menší, svět svých loutek, jsouc šťastna, že má koho poučovati. I odsunovali všeliké ty přihrádky, kde mají uloženy šaty. vásy, obrazy, sošky, kterými se dle historických už předpisův okrašlují výklenky pokojíku; kde mají přichystány podušky i pokrývky přenosných loží, jež ustýlají na zemi; také noční lampičky „andon", poloviční to papírové lampionky hojně zdobené pestrými obrázky. Otvírali mi kufříky, „hitsu". aby se zrak můj pokochal a prsty mé pomazlily brokáty i hedvábím něžných barev, boha-nmi výšivkami, jež závodily s malbami nejjemnějších štětců v. Zůstal jsem u nich až do večera. Když pak jsem se s nimi loučil, když jsem zpropitným, v Červeném papírku zaobaleným, obdaroval uklánějíci se a po zemi se šourající služebnictvo, když do sytá jsem se naposlouchal „Ari-gato zondžiinasů" — díkůvzdání vděčných lidí, když potom k závěrku dvé „Jar" se mi uklánělo, jedno teprve útlé poupätko a druhé, máf jeho, nedávno rozvité, a když jsem již posléze usadí do kurumy a bylo konec všem těm okamžikům z míry blaživým: zželelp se mi pojednou, že se probouzím z libého sna, a pojal mě stesk, že mi tady také někde neustelou, ale že mě dají naspěch, aby se mne již zbavili, zavésti stále se usmívajícími běhouny v střízlivou všednost velikého hotelu. Jel jsem ulicemi, kudy se tolik lidí navracelo domů — spokojených i nešťastných, veselých i sesmutnělých, leč jednakého klidu na tvářích. Ještě několikrát jsem jel touže cestou, abych tu pookřál a štěstím jiných se potěšil. * * * V hotelu bydlil kdosi, jenž mi všelicos vysvětlil. Byl to mladičký ještě kollega professora T., Němec velmi sdílný, téměř povídavý. Už na třetí rok tu bydlil, sdíleje se o své O - II A K U. 169 vědomosti s těmi, kdož si od něho za malý honorář s velkou vypočítavostí kupovali evropský um. Na společné procházce sadem Šiba, sestupujíce schodištěm mausolea Ota-maya, šoguna dynastie Tokiigavské, setkali jsme se s pěkně urostlým stařičkým Zaponcem. Ten spatřiv nás uklonil se vážně profes-soru, jenž jej uctivě zdravil po evropsku smeknutím klobouku, ale slovy žapon-skými, načež obrátiv se ke mně řekl mi: „Hleďte, to je tchán kol-legyT.r Ohlédl jsem se rychle. V pyšné chůzi, v hrdé postavě pomalým, ale pružným krokem si vykračujícího stařečka, v jeho kroji hedvábném, a jak mi připadalo, staršího již střihu, zamanulo se mi zříti některou z figurek samurajů — jež* často jsem vídal — ovšem jen na prknech žaponského jeviště. I slovy dal jsem výraz myšlenkám svým, zatím co jsme vcházeli v malý buddhistický chrámek, podobající se veliké lakované krabici, v níž v pološeru zprvu jen dvé E. Si. Vrii: Exotické povídky. 22 •^» 170 E. st. vraz: barev jsem rozeznával: věkem valné stlimienou. zamřelou Červeň, kdysi krásného třešňového odstínu, a zlatožlutí blyskot banálního mosazil v tisícerých, rukou uměleckou vytc-paných a vyřezaných okrasách, svícnech, z čeho/, teprve, když oči poněkud přivykly šeru. pomalu vystupovaly jemné, něžné tóny bronzů, cloisonne, brokátu a barev i dnes ještě ohnivých v panelach vyřezávaných stěn. Chvíli mlčeli jsme oba, pak on laskavě vysvětloval, jmény i daty mě zahrnul, zapřednášel si o umění žaponském a to tónem střízlivým, tuze střízlivým, kde zrak se opájel a nozdry vdechovaly těžkou vůni malých tyčinek podivného kadidla. Teprve když jsme se octli venku, o své újmě vyprávěl mi svým vecným tónem o seznámení se professora T., patrně až do všech podrobností mu známém, s hezounkou Zapon-kou, tehdy ještě „školačkou", i o lichváři, otci jejím, jenž jsa majitelem malé pokoutní zastavárny, sáni prý chytíc mladíka cizince svedl k .manželství tomu na výpověď — a za dobré zaplacení ----------y Těžce prý to nesl dívčin děd. pyšný „otokodatc", duchem i zvyky žijící ještě v starém Zaponsku — muž, kterého jsme byli před chvílí potkali. A odbočiv na chvíli teď mi vysvětloval, čím byli v Zaponsku starém, to jest ještě před třiceti, čtyřiceti lety. „otokodaté" čili „mačijakové", odvážní, pyšní ozbrojenci z lidu, slavení zkazkami i zpěvy, stateční šermíři, tribunové lidu. jediní jeho zastanci proti libovůli rváčské kasty „samurajů". Pak ve svém líčení vrátil se zas k Ní. a ku podivu, o Ní když mluvil, ztrácel ve hlase veškerý přízvuk ironie: jak v žilách slečny Cukříčka N. probíhá ušlechtilá, ohnivá krev předků, prostým lidem kdysi slavených — a jak všem bylo nápadno, proč tak snadno zapomněla tradic i pýxhy rodinné a ponížila se ke konkubinátu s cizincem, jehož pobyt i láska zajisté jsou jen na neurčito. Zřejmě že tu rozhodla upřímná náklonnost hezounkého O - II A R U. 171 domorodého k\ íika k tomu pékné urostlému, sladkomluvnémii cizákovi. Kráčeli jsme sou řadím stera, či po žaponsku: „tisícera" kamenných svítilen. Stromy divné vedly řeči v šumotu, v němž vesele zvonili skřivánkové, ale i smutné krákoraly vrány, naříkající na chudost chrámových kuchyni. Potkávali jsme roztomilé figurky žen a dětí. Obrázek za obrázkem míjel jsem, živé to doklady pestrých knih o Žaponsku, v něž jsem do nedávna nedůvěřivé nahlížel — inu, krátce a dobře: horoval jsem pro Žapon-sko. I hájil jsem tudíž a omlouval Irčana vůči skeptickému Němci, naříkajícímu jako ony vrány nad našimi hlavami, jaký nerozvážný kousek vyvedl jeho kollega a jak to špatně skonči. Nesouhlasil jsem a docela jinak jsem věštil. Tehdy mnoho se mluvilo i psalo o Angličanu, kdysi prořessoru, jenž se nejen mluvou, krojem, mravy, manželstvím požaponštil, ale z poctivého přesvědčení i buddhistou se stal a tak samými Zaponci byl adoptován a milován, že jméno jeho Lafcadis Hearn požaponštili na Koizumi Yakumo, a když zemřel, pohřbili jej buddhisticky slavnostně a na útraty národa! A jiný ještě případ mně známý jsem připomínal, kde obchodník, protestant, po dvacetiletém soužití pojal Zaponku, matku svých dětí. za manželku za všech ceremonií přísné své církve. A hledě se pochlubiti svými pokroky v žaponštinč, citoval jsem přísloví: „ni do ani koto va san do aru" — stalo-Ii se cos po dvakráte, stane se i do třetice — proč by tudíž námi pomlouvaný Irčan nenásledoval daných již příkladů? Proč by od štěstí, jež se nabízelo, prchal a hledal je jinde? Připomenuv si miloučkého zjevu rozkošné té panenky — „Uméky", pousmál jsem se obavám skeptika vedle mne jdoucího. Ty malé paže a líbezný úsměv malé „Slívy" oč že pevnější jsou slibů a závazků do matrik zanesených, dumal jsem. „Vsadil bych se s vámi —" chtěl jsem zakončiti dodatečné 172 E. ST. vraz: nahlas projevené myšlenky své, „že-------" ale proiessor D, mne přerušil: „Sám bych si přál, abyste vy měl pravdu a ne já, škarohlíd, jak jste mne mimochodem ráčil titulovati. Leč zapomněl jsem vám ještě cosi říci. Kdosi — jenž prý'dobre do věci je zasvěcen, tvrdí, že kollega můj zasnouben jest v Anglii. Týden co týden dostává prý odtamtud psaní a odpovídá na dopisy, psané rukou dívky, která tam za mořem už asi naříká — proč snoubenec její nemá se sňatkem naspěch! — To vězte — a suďte nyní, prosím, proč je mi tak snadno předpovídati neblahou budoucnost------------" „Toť hanebné!" zvolal jsem rozhorlen, „to jest, promiňte ne — nemohu tomu věřiti, že by byl pan T. takým hanebníkem; snad je to jen omyl! Snad má sestru za mořem a nikoliv snoubenku -----------" „Buďte ujištěn, pane V., že kdo mi to řekl — dobře byl informován; není o tom pochyby-----------" Leč já jsem přece nevěřil, ač u srdce jsem cítil, jak se mi sevřelo a jda kolem stromečků malých, jež nedávno ještě byly v rozkvětu, mimoděk jsem myslil na ně na obě, jak budou nešťastny ----------- Větrem nadýmáni jsouce vesele vláli na stožárech bambusových pestrobarevní — kapři. Z papíru ovšem, někde i z hedvábí. Kolik se jich na stožáru „mrskalo", tolik bylo v domě chlapců. A nad kterým domem nebylo této standarty, tam se dnes tváře mrzuté schovávaly, potají tam žena bledla závistí, tajená slza vytryskla v úkrytu. Byl svátek chlapců. Děvčátka dávno již — a to výstavou svých panenek i jiných hraček — oslavila význam svůj v rodině, a stejně okrášlená jako bratříčkové jejich vyrojila se před domy. o - H A K a. 173 Plny byly jich vozíčky. Byl to lid veselý, jenž se dnes procházel nebo se projížděl ulicemi ve slavnostní výzdobě města. A téměř každý ten chodec prohlížel si tyče ty a počítal, tu s úsměvem, tu závistivě a jen jakoby pokradmu, kde kaprů bylo třeba i devět. Ctveračivě otáčela se za mnou Umé napřed jdoucí, počítám-li správně. A když se se mnou pomazlila její veselá očka, již jsem křičel, prsty na kapry ukazuje: ,,nanatsu — itsutsu — jotsu —' až se mnohý Zaponec pozastavil, že tak hlasitě ulevuji svému zájmu na rodinném bohatství Tokijců. Nedávno Umé učila mne počítati do desíti — na růžových svých prstíčkách i pomocí kaménků, a když laškuje s ní mátl jsem si číslice neb, což by věru nebylo nic divného, jinak jsem čísla vyslovoval nežli ona, kárala mne táhlým „óh — óh", hned však zase rozkošně se zubíc malý smíšek roztomilý, když jsem se namáhal dáti tváři své výrazu nejhlubší zkroušenosti. Po chvilkách i matinka její se ohlédla, plaše, někdy s jakousi prosbou v očích hledajíc toho, jenž byl brzy vedle mne, za mnou neb přede mnou, jak uráčilo se rozmarům jeho „hikika". Vezl se zamračený, jakoby právě proto musil se kaboniti, že dnes tváře všech viděl veselé. „Vida!" řekl jsem si, „tedy i v žaponské domácnosti bývají přeháňky a pan manžel na celý den se kaboní-----------" Seděli jsme v čajárnč „Velikého štěstí". Mimo nás byla tu větší společnost Zaponcův a dva Evropané, již značně v dobré míře účinkem hojně požitého vína rýžového a zpěvu i žertu dvou gejš, z nichž mladší, velmi hezounká, spatřivši „0-Haru", drobnými krůčky chvátala ji pozdraviti. Co obě na zemi „v prachu pozemském" se zdravily, šeptal jsem professoru T.: „Nemračte se tak — u přítomnosti tolika půvabu a sedmi bohů štěstí-------" a kdož ví jakou hloupost byl bych ještě řekl — nebýti toho, že se mu cosi blysklo okem •-------ač ústa zdvořilou jen a běžnou proslovila frási o nervech a hlavě — co po čertech zdálo se mi 174 e. st. vraz: býti podobno anglickému: „Mind your own business!" („Starejte se o své záležitosti!") ..Mm." řekl jsem si, „jest to horši, nežli jsem se nadál," a abych jej zaměstnal, nechal jsem si ze skupin bůžků na kakemonech a pandách vysvětlovati ony ze sluhů všemocné žaponské paní Štěstěny, které jsem dosud neznal. Viselo jich tu několik na stěnách, ba i jakýs oltárik byl tu s bohyní vyřezanou z lesklého žluťoučkého dřeva. Byla to „Beuten", bohyně lásky, jediná žena a jediný líbezný zjev mezi tolika karikaturami starců neb vypasených břichopásků podivné té družiny. Byl tu „Ebisu". třímající kapra — patron pilné, poctivé práce; „Hotej" s velikým pytlem na zádech a větším ještě břichem, s vějířem v ruce — symbol spokojenosti a dobrosrdečnosti; „Bišamon", bůh války. s pagodou a s kopím —' dnes v Zaponsku nejoblíbenější patron úspěchu mečem; „Dajkoku" na pytlích rýže — bůžek pozemských statků a hojnosti; „Fukurokožu", stařičký mužík šišaté hlavy, symbol dlouhého věku i moudrosti, a konečně jeho pan kollega „Žuróžin" ve společnosti jeřába, tuším patron literátů, malířů, diplomatů a kdož ví koho všeho! Zatím gejša, patrně dobrá přítelkyně O-Hary, vrátila se ku společnosti, od níž dělila nás napolo jen uzavřená mezistěna. Uchopivši se samizenu, na třech strunách jeho vyluxovala plek-trem zvuky, jež jen veliký nadšenec a horlitel pro krásy žaponské promine lidu věru málo hudebnímu. Stařičký a slepý Iši-mura. který v XVI. století zdokonalil nástroj původu prý riukiu-ského, kdež zvuky jeho prý hady chlácholily, dobře asi věděl, proč místo hadí kůže k potažení samizenu kázal bráti kůži — kočičí. A, by zpěv nelišil se tuze od mňoukavých tónů nástroje, zpívají tu nosem; tak aspoň líbeznost žaponské exotiky netrpí v očích neuznalých, zpěv a hudbu žaponskou nechápajících západních barbarů, kteří sotva kdy porozumějí dějům vyjadřovaným O - II A R ľ. 175 tu pouze mimikou nám nesnadno pochopitelnou a pohyby tanečními. Po několika zpěvech a tancích hrála si gejša s hosty „ken", děiiunou hru prsty obou rukou, a já jsem se několikráte marně dotazoval zamlklého Irčana na význam těch dějů. Bylo mi líto O-Hary, i malinké mé přítelkyně. Ač obě usmívavé seděly tu a se zájmem, zdánlivě aspoň, sledovaly hru v místnosti vedlejší, snadno v očích mladé, dnes velmi vyšňořené matinky rozpoznával jsem jakýsi žel. I dítě bylo neveselé, tulilo sc k matinee, občas xméŕilo otce svého oním dotažným, vyčítavým pohledem dětským, jenž nad mnohá slova jest výmluvnčjším. Dlouho jsme tu nepobyli. Jaksi nakvašeně a dosti hrubě cosi jí kázal, a ona, ptáče polekané, v poko"ře se mu jen uklonila; zvedl se, a když po nekonečných ceremoniích se všemi jsme se rozloučili, vsadil ji dole do vozíčku a poslal ji s dítětem domů! 2e dítě dříve po vlasech pohladil a louče se na ni se usmál, usmířilo mne, tak že jsem k návrhu jeho, abychom jeli do „Klubu", potakal, ačkoli jsem jinak již byl hotov utéci pln jsa nelibosti z jeho nevrlého si počínání. V „Klubu", kdež toho dne byla právě nad-obyčej četná návštěva nás bělochův, Irčan, jinak dosti střídmý, nevím kolikráte již poručil si ..whisky and soda" a se svými kollegy pro pouhé malichernosti, pro nepatrné rozdíly úsudků, div se nepohádal, až jeden z Angličanů zády se k němu obrátiv, pronesl cosi o „následcích kypících šťav jarních". T. se jen ještě více zamračil, vstal a sám pustil se do hry karambolu — s nějakým imaginárním odpůrcem. Kdosi se nad ním smiloval a nabídl se mu za spoluhráče, a já, byv přátelsky vyzván, posadil jsem se mezi známé mně již osobnosti mladé, svobodné zdejší kolonie evropské. Po chvíli přišel a k nám si usedl i onen německy proiessor, s nímž poslední dny učinil jsem několik vycházek. „T. jest dnes po čertech mrzut," prohodil jeden z jeho kol- 176 e. st. vraz: legú — a opatrně naléval si z láhve piva známky „Kirin", zde a Zaponci dosti dovedně vareného. „Nedivte se," pravil mně naproti sedící mladý muž, Angličan přizrzavělých licousů, doktor práv a žaponskou vládou zaměstnaný v úřadě Šiho-Šo, nevím, v jaké hodnosti, „znám dobře příčiny jeho rozmrzelosti. Dostal od slavné Kejšičo (policie) dú- tklivý dopis a snad už „shůry'" nějaký pokyn!------------------------ Helo! T., pojďte sem a nechte hry; ďasa, tak špatně hráti jsem vás ještě neviděl. Oč, že uděláte díru!" Ale T. jen se ušklíbl a teprve na nové zavolání s tágem v ruce přistoupil k nám, láteře, že jej rušíme ve hře. „Keep cool, friend!" pravil rudovous, přitáhl si jej za rámě, pošeptal mu cosi a sáhnuv si do kabátu, vyjmu] úřední jakýsi spis, ukázal mu jej — načež k nám se obrátiv děl: „K čemu tajnosti? Bezpochyby víte to již také------------Naše pečlivá máf, slavná vláda, z přílišné starostlivosti o dobrou pověst země znovu priostrila zákon proti konkubinátu cizincův se Zaponkami. T. a já budeme se musiti co nejdříve vystěhovat ze svých domků — aneb vystěhovati je, které byly nejlepšími našimi učitelkami ža-ponské mluvnice! Kat aby je spral — totiž ne vládu, ale pana Lottiho a jeho plagiátory, všechny čtenáře a čtenářky, celou tu havěf turistů, kteří doma žvaněním o manželství na výpověď v zemi třešňových květů — „d.....m it", přivádějí slavnou naši vládu do rozpakův a k stydlavčmu červenání se! Af teď někdo tvrdí ještě, že Dai Nippon jen povrchně se civilisuje! Nešklebte se, vy barvíři čajové plevele. Vám není zle, to chápu, jako privátni osoba, obchodník, zákon nějak obejdete. My však, jež vláda má v žoldu, jsme pod přísnou kontrolou. Má roztomilá Ajamé odstěhuje se tudíž co nejdříve ke svým rodičům, a v mém mlá-deneckém příbytku bude mi hospodařit čínský „boy". Krátce: budu vydržovati dvě domácnosti a „boys" budu tak dlouho měniti, až najdu takového hlupáka, který při nákupu jen čtvrtinu „skvízu" O - H A R U. 177 strká do svých kapes! A kdykoli půjdu navštíviti svou rozvedenou, což mimochodem, po čertech je mi s cesty, abych bral s sebou „malých pozorností" pro celou sedmičlennou rodinu — drahý žert — a ke všemu nejsou mi ani pan tchán ani „švagři" zvláště sympatičtí. — Jen se zubte! Hé, „boy", kostky sem! Hoďme si, kdo zaplatí láhev dobrého vína. Mám sucho v krku — a na zdravici slavné, cudné naší vlády! Ať žije konsekventní provádění hesla: „Asie Asiatům!" čili podrobněji „Zaponsko Zaponcům!" nebof ostří zákona namířeno jen proti bělochům, o jejichž domácnost starají se drobné ručky Žaponek. Z Evropy, z Ameriky může si importovati kdo chce co chce, třebas z nejpověstnějších čtvrtí. Well, pánové, na zdraví nás rozvedených! Jen se nečer-venejtc vy tam! Či myslíte, že je nás tajno, kde nyní bydlíte?" „Konec Zaponska! Jest na čase, bychom šli. Však mně smlouva jak tak brzo vyprší. Hůře je tamhle s kollegou T. Obnovili smlouvu, a manželství jeho požehnáno — má roztomilou dcerušku, viděl jsem ji nedávno — vypadá jako čtyřletá. Helo, T., co budete vy dělati...?" „Oh, stop that prattling!" (Dost toho žvástu!) rozhorleně zvolal T., a uchopiv klobouk bez pozdravu odešel--------------- Někdo prohodil: „Chudák!" i sám mluvka přikývl a opakoval: „Ba věru, že k politováni!" Já spěšně zaplativ, uklonil jsem se a šel domů, mysle jen na ně obě a v důvěře, že není T. bez srdce, maloval jsem si závěrečné rozřešení dilemma barvami nejrůžovějšími. Když jsem je znovu navštívil v den sváteční, ve chvíli jsem postřehl, že pramálo vítanou dnes jest má návštěva. Mata přemáhala se, aby nebyla na ní tuze zjevnou rozmrzelost. Stín rozložil se jí po všech vráskách ve tváři; paní domu jen se mi uklonila a pak zmizela v zahradním domečku. Umeko, kopírujíc patrně matinku, vážně chodila, spoře mluvila a to jen na povel E. St Vraz: Exotické povídky. 23 178 E. ST. V R Á Z: otcův, by se za chvíli jako malé kachňátko odbatolila za svou matinkou. Nevěda snad, jak jinak se mne zbaviti, T. předstíral komusi slíbenou návštěvu; ani čajem mne nepohostiv pravil, že pěšky půjde se mnou až k blízkému stanovišti vozíčkářů. Vyšli jsme, aniž bych se byl mohl rozloučiti s přítelkyněmi, jež mně tu mnohou chvíli zpříjemnily půvabem, žertem i poučením. Ohlédl jsem se ještě na roztomilou, nyní zelení stromovou úplně zakrytou chaloupku — v předtuše jakési — že vícekráte nebudu šlapati po heboučkém písku a mezi balvany a balvánky. Nebývám dotčravým; leč tentokráte nedalo mi. Šli jsme sa-motni ulicí uprostřed zahrad, tichem rušeným jen nepatrné mým vozíčkářem. Pln jsa tesknoty zeptal jsem se ho — co pravdy na onom v Klubu přetřásaném novém zákoně. Nebyl mu dotaz můj milým; suše, jakoby mne poučoval o něčem, což v nijakém není spojení s ním samým, vyprávěl — jak již po druhé obdržel připiš, konečně včera i určitý povel, že nesmí společně bydleti se 2a-ponkou, která není úředně (civilně) s ním oddána. Pak se rozohnil, zapomněl na reservu — dal mně chvilku jen, leč přece nahlédnout v srdce své, kál se, litoval, želel mladické chyby, vysvětloval cosi o okovech, přistřihnutí křidel — ale i něžně rruvil o ní, o upřímné její k němu lásce. — A když pak vyslovil sladké jméno svého dítěte, oči mu zvlhly. 1 ujal jsem ho v podpaždí a tiskl rámě jeho k sobě, aby chápal, jak soucit a nikoli zvědavost vložila mi otázku na rty. Vkročili jsme v živou ulici. Zdaleka spatřiv nás nezaměstnaný kuruma hnal se k nám, aby nabídl vozíčku a sebe cizinci pěšky jdoucímu. Pablesk radosti kmitl se mi myslí, setřásl jsem náladu dosud pochmurnou a žertovně za-lomcovav ramenem společníka svého zvolal jsem: „Muži neprozřetelný, napravte tedy křivdu! Lék jest po ruce, a není nikterak odporný. Jste jak tak polo Zaponec, nuže, vezměte si ji-----------Zda lepši ženy kde najdete? A jest to i povinností O - H A R U. 17V vaší — pomněte vaší roztomilé dcerušky — zdaž byl byste s to odhoditi poupě, jež na vašem vlastním vypučelo stromu?'" Zastavil se, vyprostil rámě své, vozíčkáři pokynul a obrátiv se ke mně. ruku mi podal, sevřel ji srdečně, usmál se polo rozpačité, polo bolestně, a pravil mi: • „Dík za radu i zájem váš, jak vidím, velmi přátelský. Sám nej raději rozřešil bych dilemma, v něž, doznávám, dostal jsem se vlastní vinou; leč nelze. — Neřekl jsem vám vše — snad neměl bych vám to ani říci — už v obavě, že pozbudu vašeho přátelství. Nejsem volný; zasnoubil jsem se krátce před odjezdem z Londýna — studentská láska — dívka trpělivě čekající, až se navrátím s úsporami, s jménem, abychom si doma založili krb. Neodsuzujte mne, prosím, spíše politujte----------------" I znovu stiskl mi ruku. a udav cíl cesty vskočil do vozíčku — nikou mi ještě kyna na pozdrav. Stál jsem chvíli rozpačitý v zadumání, až můj vozíčkář přitlačiv vozíček k samým nohám mým na jevo mi dával — šklebě se na mě co nejpřívětivěji — že dlužno již probuditi se z roztržitosti. Nikdy jsem tak málo neviděl, jako na cestě této do hotelu. Stero míjel jsem obrázků, nejsa si jich ani vědom, až ze snění mě vzbudili mniši jakési hlučné sekty buddhismu, bubny svolávajíce nevšímavé mimojdoucí k pobožnosti v nízkém chrámku. Naposledy jsem je viděl obě. když v druhé polovině května jsem se vrátil z pohádky středověku žaponského, z Nikka. do prosaického již, modernějšího Tokia. A maje ještě v mysli čerstvé dojmy, jakoby z jednoho do druhého libého snu začarovavala mne víla-dobrodějka — jel jsem do Kameida. Tam na tisíce vi- * 180 e. st. vraz: selo hroznu kvetných wistarií, veliké prostranství kolem malého rybníčku, asi ve třicet čajáren rozdelených, jakoby proti slunci zacloněno bylo jediným obrovským fialovým kobercem tisícera dohromady sešitých visutých guirland. Odleskem zfialověly nejen rohože čisťoučké, a!e i tvářinky všech těch dívek, které nabízely neb srkaly čaj z koflíčků, mnohdy těmiže květy pomalovaných porculánů. — Se strojem fotografickým a v takovém chomáči lidu pomalu se to chodí. Šplhal jsem se na schůdky můstku rozepiatého, sklenutého v polokruhu — i nad tim visely květy nejkrásnější z rostlin motýlovitých----------- Smály se mi dívenky, jak neohrabaně šplhám se nahoru s fotografickou třínožkou, a já dobrým odplácel jsem za to, že na deskách odnášel jsem si něco té krásy, těch úsměvů, scenerie, kterou už po půl století kde kdo kopíruje pro dekorace divadelních pohádek. A tu spatřil jsem ji, ana za ručku bčře ji, O-Iiaru Umeko, by snaž propletly se davem. Za nimi šel stařec — jehož jsem kdysi potkal na schodišti mausolea Šogunňv. Spatřila mne. Smekl jsem. Jen posunkem hlavy uklonila se mi skoupě — tak chladně, že mě to zabolelo! Hledaje, kam se usaditi — šel jsem mimo ně, tak blízko cestičky v podstřeší květů na malé rohoži sedících, že ruku natáhnuv snadno mohl jsem (a chtělo se mi) pohladiti červení natřenou tvářinku mé malé učitelky, která před měsícem ještě tenounkým hláskem učila mě počítati: hitotsu, futatsu, mitsu----------- Poklonil jsem se, cosi jsem řekl. — Sklopila hlavinku a jen jedním očkem po mně zašilhala. Starožaponec se zamračil a O-Haru, uklánějíc se, jakoby o květinu něžně zavadil slaboučký dech usínajícího větérku, pohledem dotkla se mé tváře — až mne zamrazilo i zabolelo. — Chvíli jsem váhal, dvé mých jástev o nadvládu se hádalo — pak zvolna jsem odešel s pocitem, že bych vtíraje se hřešil, že upomínky vyvolávám nemilé------- O - H A R U. ÍSI Ale než jsem dále odešel, nutilo mne cosi obrátiti se. Znovu setkal jsem se nejen se zrakem jejím — všichni tři za mnou lile- 182 E. S T. ¥ R .\ Z : déli — on s nenávistí napsanou písmeni nárožních návěští, ona soše podobná, panenka porculánová, jejíž lakem natřená očka zamžila se čímsi; jen malá „Slíva" pohlížela na mne očima dítěte, jemuž rodiče zakázaly, aby si odskočilo v šum hry vedle se veselících dětí.-----------V hotelu ptal jsem se známého po něm. Řekli mi, že odejel do horkých lázní Kusatsu. Měl jsem velmi nepokojnou noc. Dlouho nemohl jsem usnouti — stále viděl jsem ty dva květy, jež se stromu setřásla bouře. I hanu kydal jsem na povrchního, ješitného Francouze, jehož Madame Cli. zálibně počítala stříbrňáky — zkoušejíc, není-li některý falešný. Tam pod usměvavým sluncem a tisíci a tisíci oči líbanými květy dnes jsem viděl seděti dítě prodejného Zaponska s tolika žalem v očích, co ho bylo ukryto pod líčidlem na tváři, že sny měl jsem děsivé. I zdálo se mi. že vidím ji drobňoučkou, jakoby porcu-lánovou figurku, klečeti u nohou obrovského, z balvanu vytesaného Buddhy. Malá prosehnice — O-Haru — v témže kimonku, jak jsem ji uzřel v době třešňového květu u nohou bohyně milosrdné — pozvolna šoupala se po O-hajakudti (sto stupních pokání) blíže k nohám obrovského Amidy. A blížíc se k těmto drobněla tak. až pozvolna zbyl jen veliký uzel jejího pásu, jenž přede mnou, nijak se tomu nedivícím, měnil se v trs azálky či rhododendra------ Zvolna skláněla se hlava „Čistého Květu Lotosu" a s ním v kámen vytesaná záře — veliký stín vrhajíc na podivný květ u nohou, až jas barev pobledl a já jen viděl jsem temné, rozplizlé stíny. — a pak jsem se probudil, protože venku dali se do pěni. Ubohá O-Haru! Proč nevyslyšela nebesa prosbu tvou — zda na hlavince tvé spočinul hněv žárlivé bohyně výmluvnosti a vědění Uenzaiten-nyo v Ujeno-sadu — kamž nikdy nemá jíti žena společně s mužem —? Zda tam jsi se neopatrností svou provinila? O - II A R L". 1S3 Přátelé zapouští pořádali mi na rozloučenou hostinu. Nechyběli tanečnice a zpěvačky. Mezi gejšami poznal Jsem tu, s kterou v čajárně „Stera (či tisícera či sedmera jen) štěstí" zdravila se O-liaru. Požádal jsem průvodčího svého, Zaponce tlumače, by se jí pozeptal na slečnu Cukr. Přisunula se k nám uctivě se hrbíc, vycenila zoubky, pousmála se, do misky nalila mně vína, naslouchajíc, co šeptal jí tlumočník můj, ve společnosti této poněkud ostýchavý. Zatím smáli se. zpívali, vínem a večeří rozjarení moji hostitelé! Jinak vážný Zaponec při hostinách po domácku — to jest žaponských, odkládá reservu a jest veselý a mnohomluvný jako Slovan. Zvážněla pak, pohlédla mi v tvář, patrně snažila se vyčísti z tli cosi, a pak přitlumeně chvílemi afiektovaně, někdy hlasem zamželým opravdovým citem, s gesty rukou nesnadno napodo-bitelnými šeptala, což překládal mi, doufám správně, stín můj a honorovaný sprostředkovatel se Zaponskem. „Kojvazuraj" — láskou chřadne — „koiši" — touží srdce po nepřítomném — barbar zlý, posílá jí sice peníze — Angličan věrolomný, leč za chof nechce ji pojmouti — vadnou líčka, jak vadne květ, když podzimek svůj žhavý tiskne prst na ten neb onen list ■------ — a chopíc se samizenu o lásce pěla mi jakous klassickou píseň — tak že rozjarení rázem umlkli, a hříšnýma očima svýma sváděla mne — lehkomyslné dítě, dědictví rozmařilého XVIII. století. Opustil jsem Tokio, Yokohamu, s panem T. se ani nerozloučiv! Do Klubu přestal choditi, a kdož o něm mluvili, činili tak — vůči mně aspoň — velmi neradi. Vzpomínal jsem často — ještě na řece Yanktse pronásledovaly mne dvě figurky v hedvábných župáncích — pak jeden malý tajfun a zimnice na Borneu setřely živost poetických obrázků 184 E. ST. V R Á z : iného života v zemi. kdež štětcem i slovy, a to Již před tisícem let — takto kreslili přírodu: .Měsíc podzimní noci jasně ozařoval křidla divokých hus, jichž hejna letěla kolem---------- šedivá křídla v šedivých mracích." A — stydno mi říci — vzpomínaje na professora T., již nehoršil jsem se tolik. — A na obě vzpomínaje vídal jsem je veselé, jako tehdy, když naslouchali jsme „sava-sava" — šumění titěrného potůčku žaponskč zahrádky. V Singapuru, všecek uondaný, propocený, časně večer a za denního světla ještě — tedy mezi pátou a šestou hodinou, stál jsem v přístavišti u břehu mořského, by ovanul mne větřík a já nadýchal se svěžejšího vzduchu čínsko-malajských „kampongů", kdež jako lovec za kořistí — celé odpůldne běhal jsem s kamerou! Přistál parník anglický, zakotvil asi před hodinou a nyní prvé lodice přivážely zeměchtivé pocestné. Veliká hejna racků obletovala lodě v přístavu zakotvené — šel jsem ke schůdkům, abych viděl prvé vyloděnce. Vyskakovaly nebo se těžce na schůdky drápaly osoby všelikého věku a obého pohlaví. — Tu spěšně pokročil jsem ku předu — a již svírám ruku muži velmi udivenému — a jinak neuměl jsem a nevěděl jsem, než že žaponsky vítal jsem — „ohajo" — sympatického mi MUDra M.. Fláma, známého z Yokohamy. A že hejna racků nad námi krákorala, nemohl jsem než vzpomenouti sobě veršů pěvce žaponskčho z IX. století, Arivary Na-rihiry: .Na ni ši obava iza koto tovan mijako — dori. Vaga omo hito vo ari ja naši ja to." • O - H A R U. 185 (Zda v pravde vy jste rackové (mijako — dori: doslovne „Ptáci z mého města"), tož slyšte dotaz můj: Zda zdráva ta -po níž já toužím, řekněte mi, co nového v mé otčině?) A tak s sebou jej vleká na noc a den do svého hotelu, zasypával jsem jej už cestou sterými dotazy. Vracel se do Evropy — že matka jeho churavěla. Po večeři seděli jsme v zákoutí prostranné verandy, v pohodlných křeslech z čínského bambusu, a majíce nohy natažené na zábradlí, dýmali jsme libovúni sumatránského tabáku a srkali černou kávu. Na jasném nebi občas mihnul se stín obrovských netopýrů, světlušky poletovaly horkým ještě vzduchem, tisícero hmyzu tlouklo se o jasně ozářená okna hospodských místností, jiný koncertoval z houští, se stromů, stěn, z podkroví, střech, ale nade vše vynikal vrzavý hlas velikých nad stoly zavěšených vějířů, jež z venku rukou neb nohou v pohyb uváděli klímající sluhové, poloviční otroci velmožného panstva — bílé, žluté i hnědé rasy. Dnes sám již nevím, o čem o všem mně vyprávěl, čemu trpělivě jsem naslouchal, čekaje stále na příležitost, kdy budu směti přerušiti nit jeho čistě osobních upomínek a příhod. Naskytla se mi, když zapaloval sobě druhý doutník. „Doktore," pravím odhazuje doutník, „děkuji vám za rozmanité a mně vesměs ncpovčdomé zprávy, a nyní dovolte mně dotaz: co dělá professor T. a jeho žaponská rodina?" Podíval se na mne, jako bych zasloužil si toho, by si mne dobře prohlédl — potřásl hlavou a zvolna, na každé slovo patřičný dávaje důraz, pravil: ,.Oh, muži nevědomý, patrno, jak jste se pohřbil v pralesy, mezi Dajaký a orangutany. Kde jaký východoasijský časopis přinesl o tom zprávu, nejvíce si ale na nás Evropanech, to jest běloších, pochutnal žaponský ultraradikální denník — (přiznávám se, že dnes po 12 letech zapomněl jsem. jak E. Si. Vrá«: Exotické povidky. 24 186 E. ST. VRAZ: se jmenuje, a v hlubinách četných svých kufrů hledati že nemám času ni chuti)." „Napínáte mou zvědavost, prosím, vyprávějte, ničeho mi není povědomo, jinak přece nebyl bych se vás dotazoval-----------" Přišoupl se blíže, postavil si malý stolek na opačnou stranu, zatleskal do rukou a přivolav tak čínského číšníka, kázal mu, by přinesl čerstvou „sodu", led a cognac. Byl jsem velmi nervosní i nedočkavý. „Prosím, začněte již — hořím nedočkavostí, víte snad přece, že jsem míval s ním í s jeho rodinou styky, na něž dosud rád vzpomínám ------------" Ponořil se v několik obláčků dýmu a narovnal se. — „Nevím, zdaž mám vám vyprávěti episodu stručně, věcně, po způsobu lokálkáře na slova i výlevy citu skoupého, či mám-li sledovati vzory jiné a zabásniti si na čtyři sloupce — tolik totiž, jak sám se pamatuji — věnoval případu jistý časopis — bohudíky tištěný jen žaponsky. Nu, nemračte se, pane V., věřte mi, že sám byl jsem dojat — ale po třech měsících a zde ve stínu palem — a," plácl se po tváři, „polo uštípaný komáry, dovolte mi, bych nevybočil úplně z myšlenkového světa člověka, jenž léčil beriberi a zkoumal chrchle a jiné destilláty nemocných a deset hodin denně strávil mezi zděmi nemocnic. — Na vaše zdraví a bohdá na shledanou někde — kdož ví kde — vy i já jsme oběžnice, snad opět někde se srazíme." „Počkejte, hned —" vstal a uchopiv velikou ropuchu, která po celý čas, co jsme hovořili, stále skákajíc proti stěně osvětlené verandy — otloukala si hlavu — jemným pohybem mrštil jí do křoví — „tedy k panu T." „Krátce po vašem odjezdu — a mimochodem řečeno, odstonal jsem loučení velikým bolením hlavy, — s parníkem P.-O. společnosti vylodila se v naší kosmopolitánské Yokohamě dívka asi dvacetiSestiletá, vyčouhlá poněkud a mdlých, jasně modrých oči O - H A R U. 187 — jinak ale hezký přírůstek naší kolonie. Mčlaf vlas nádherně plavý, typ Albionu, a krom několika kuirů i tašku, již marně snažili se jí vyrvati naši pobřežní piráti za zpropitným. Vítal jsem jednoho žaponského kollegu, jenž vracel se ze studií Evropou — a byl jsem prvým z těch, kdož radou přispěli, by slečnu se vším všudy odvezli k nejbližšímu vlaku do Tokia. Děkujíc představila se mi jako miss Allison ü___a prohodila, že jsouc angažována jako učitelka anglického jazyka pro jistý pensionát moderního žaponského dámského světa, o dva měsíce dříve, nežli jest smlouvou vázána, vydala se na cestu, by zbylo jí času poznati drobet podivného tohoto světa. — To vyprávěla jako na vysvětlenou — že nikdo jí tu nečekal. — Několik nás, zevlounů, doprovodilo ji na nádraží. Obstarali jsme jí lístek i zavazadla — a pak cestou domů — mluvili jsme jen o ní, jako o možném přírůstku našich nečetných kandidátek ženitby! Kdož by byl tehda tušil! — Spíte? Promiňte hloupou otázku. — Jste tak tich a já sám věru raději bych se převalil na lože — dusný tu vzduch poblíž rovníku — Ano, jsem v tropech poprvé, přijel jsem do Zaponska Spojenými státy severoamerickými. Už, už — prosím, jen drobet trpělivosti.------- Za několik dnů na to přijel nám do Yokohamy slavný výbor Klubu Tokijského na poradu — jednaloť se o příští ochotnické představení. — Ale o tom nejméně se mluvilo — historie nešťastného T. byla v kruhu našem tuze vynikající událostí — a mnohému bližší, nežli sám se přiznal, než abychom času mařili hádáním se o obsazování úloh jak tak nevděčné a zde v Zaponsku bizarrně nemístné komedie! Jsem slabý v citování — ale tolik vím, že byl to někdo slavný a znalec žen, jenž řekl. že citový impuls u žen skály láme, světy boří — a jiné vyvádí hlouposti. Vám asi nebude známo, že pro- 188 e. st. vraz: fessor T. odjev z Evropy vlekl za sebou tenounkou, ale hedvábnou nit, kterou kolem krku si uvázal — nebo mu ji na šos přišpendlila — společnice jeho dlouhých vycházek a vzdechů — nevím kolem které řeky a na kterých lavicích londýnských parků. Tolik jisto jest, že vyměnily se tu sliby i prsteny! Chraňte se, pane V., houževnatosti dcer Albionu. Každé jiné rozumné a přirozeně vyvinuté děvče evropské, ba mé vlasti zabeč kterýkoliv, jenž duchem poletuje jen ve světech vysněných — po šestiletém marném čekání, po přečtení obligátních půl tuctu psaní do měsíce, omrzel by se kupovati zbytečně poštovní známky a ochladí by v lásce tak — jako ten, z jehož dopisu i dítě by se dočetlo — jak vzdálenost, jiný svět, rozpoznání vlastní duše — dobře, dobře, už vidím, že jste se mnou nespokojen; tedy krátce a dobře: Neméně resolutní jako do našeho hezkého Irčana zamilovaná snoubenka jeho uchystala mu překvapení! Kdosi upozornil ji v jistém ženském časopise na vyhlášku místa professorky anglického jazyka v Tokiu, a ona nelenila a majíc dostatek úspor, zadala si i vyžádala telegrafické odpovědi! A dostávši ji příznivou, neotálela a před časem vydala se na cestu — s pocitem blaha a rozkoše — jak miláčka duše své překvapí. A překvapila jej! Jak zářila radostí nad zdarem zamýšleného uskoku, když podávajíce jí poslední z balíčků, přáli jsme jí pohostinného přijetí ve městě Mikadově, v hlavním městě „Vycházejícího Slunce". Jenže se na ni zakabonilo pravé a celičké zatmění slunce. — Ač chrysanthemy teprve ojediněle, povzácnti rozkvétaly, obětujíce nádheru svou horkému ještě podzimku — ubohé miss Alison zamrazí v těle při vzpomínce: „Ano, zajisté — to byla ona, snoubenka našeho polo bigamisty!" Potají přezdívali mu tak v Klubu — a, sloty, svodnicky se otáčeli kolem nově přišedší, která se mi v úboru večerním mnohem půvabnější zdála, nežli tehdy při vylodění. — O - H A I! Ü. 189 Jak to dopadlo? Jste vy netrpělivý posluchač! Snad dovolíte, abych si ovlažil hrdlo? Rozumí se, že professor T. zachoval se jako gentleman a člen university. Nevím, kdy a kde se setkali, či zda mu poslala růžový lístek s pozváním do rodiny, která poskytla jí pohostinství; tolik mi známo, že již druhý den po příjezdu slavili shledání — a v brzku na to že zavěšena v jeho rámě chodila městem neb jezdila ve společnosti jeho a svě gardedámy — manželky stařičkého D.; znáte ji zajisté, usmívající se a štěstím zářící!-----------Jemu se asi obtížně děkovalo za tolik gratulaci! Je-Ii v zauzlení lidské tragedie zapletena žena jedna — trest chvátá na koni, jsou-li ženy dvě, přižene se okřídlený, a pro-iessor T., místo aby se vyzpovídal, nebesa vědí, nač se spoléhal, co čekal. Místo aby zalezl, utekl — nechal se voditi, kam se hostitelům jeho snoubenky uráčilo. Tak si jich několik vzpomnělo na výlet do Kamakury, k velikému Buddhovi a k jeskyni bohyně Benten. Řekl bych — nešťastný nápad, ale co na tom, do které mřížky veliké své pavučiny chytá Osud své oběti? Tiskla se k němu, láskou a odleskem podivného světa ozářena, když po schodišti šli k bohu, jenž i v bronzu lhostejně se dívá, veliký filosof, na hoře i radost bláznivých lidí. — A stáli oba na hořejším stupni, když nestřežená, na chvíli osamotnělá Umeko přibatolila se, a vidouc jej, tatíčka milého, s jásotem vrhla se k němu, objala jeho nohy, tatíčka milého, touženého, oplakávaného. Pozdě objevil se otec O-Hary; několik poutníků seskupilo se, rozpačitě se odvraceli, kdož vyšli si se snoubenci na procházku. — — Vyprávěl mi to, kdož přítomen byl, a třásl se, vyprávěje, jak neméně třásl se sám Irčan. Na smrt bledý pomalu prý se klonil — jakoby mocí neodolatelnou k zemi jej to táhlo, ruce jeho zaťaly se v mladičká raménka dítěte, až zvolalo: „Tatíčku, bolí mě to, bolí!" — a pak pozvedl ji, v náruč sevřel, zlíbal, na zem opět ji postavil, kde kleknouc objala ji maličká, nepatrná, dnes v chudém obleku matinka. A prchal, nedbaje pohledu ani 190 E. ST. v ráz: zlého jazyka toho človčka, jenž kdysi vlastní dceru svou mu zaprodal. — Byl prý to skandál —"------- Došlo k prudkým slovům, ku vysvětlování mezi otcem O-Harti a stařičkým panem D. — Jako socha stála tu miss Alison — věru nebylo jí třeba ničeho tlumočiti. Dítko své objímajíc na zemi klečela O-říaru, zastřevši si tvář širokým rukávem svého kimona. I přišel dobrosrdečný bonz a strážce božiště, jenž dbá toho, by se vyhovělo prosbě, anglickou řečí vyryté v malou bronzovou tabulku: Kdož sem jsi přišel, viry budiž jakékoliv, pomni, že na místě jsi posvátném věky a miliionům dušf, a odvedl ji, třesoucí se, v maličkou chýš ve stínu krypto-merie — kde ticho a klid domovem--------------------------------------- Ne — '.o není ještě konec! Slečna Alison nepadla do hysterických křečí, nikoliv; dáma ta měla v žilách krev nevím jakých předků, a v hlavičce pýchu a názory tuze moderní, nežli aby se tak zapomněla! Co se dalo doma, nevím. Aby se zamezilo skandálu v naší kolonii, všichni pří? toinní, a ku podivu, mezi nimi i dámy, zavázali se slibem mlčeli-vosti, a pak svorně rozdělili se o úkol vysvětliti, urovnati, usmířiti — nevím s jakým zdarem, neb s jakou nadějí ve zdar — ale Osud letěl dále a málo dbal malicherností a konvenience několika nepatrných pozemšťanů. — "Prosím, podejte mi laskavě sirku, vyhaslo mi. - Zatím ve vlaku těšili a k velkodušnosti ji přemlouvali, jako zkušení lékaři poklesek pana T. vysvětlujíce, nevím jakými účinky klimatologickými. Vinník seděl s dvěma nejvěrnějšími svými O - U A R U. 191 přáteli ve voze třetí třídy schoulený a málo přístupný výčitkám neb radám — však znáte Irčany, když se splaší. Některé dobré duše ještě na stanici yokohamské domnívaly se býti nebesy povolány trhlinu záplatovati — jak to v povaze lidské je, přemlouvati jiné k něčemu, čehož bychom sami nikdy neučinili. S nemenší vervou vrhli se do práce zdánlivě vděčné druhého i třetího dne po katastrofě a to s částečným aspoň úspěchem! Slečna Alison již změkla — sama omámená exotikou země, lidu — i náhledů pronášených, ku podivu, všemi zde usazenými krajany. — Chybělo jen, aby on vrhl se jí k nohám, kál se a prosil za odpuštění —! Tu ranní číslo sensačního listu tokijského přineslo — s veškerou reservou, zatajeným jménem sice — ale nenávistí vůči cizincům sršící zprávu------------nu, nepovím vám obsah zprávy, která po celý týden znepokojovala kde koho, ale bohudík, i jiné měla následky. Slyšte tedy! V zemi, kdež dosud dívky trpně milovaly kohokoliv, jenž přišel a nebyl nestvůrou a dobře platil, kde milky s milci svými, žena se svým manželem týdenním, čtrnáctidenním, půlročním atd. loučila se zrovna tak zdvořile jako Qejša, jíž po zpěvu dal jste dva jeny, nalezla se dívka,-----------vidím, že nemám talentu k vyprávění! Divte se — i my se divili — žaponská paní T-ová, vaše Sato či O-Haru po výstupu s nešťastníkem TV, kdož ví, jakou ženskou lstivostí na chvíli zbavivši se otce — s dceruškou vsedla do vozíčku a prchla kams do Enošimy ku břehu mořskému. Promiňte, že zívám, bylof na lodi včera horko jako v peci; sotva oka jsem zamhouřil, topila se mi víčka v potu skrání------- Ano — ku břehu mořskému! Vozíčkáře poslala do čajárny, pravíc, že zatím sbírati budou jedlé lastury — ze zábavy ovšem. Když odešel — odvázala si dlouhý pás svůj, těsně přivázala k sobě malé děvčátko a s nízkého skaliska vrhla se-----------seďte přece, je na čase, abyste také jel domů; nemáte slezinu, játra. ba snad ani ne srdce v pořádku — do moře! Pak že hysterické ženy jsou jen u nás!-----------" Vyskočil jsem rozčilený, třásl jsem se zlobou i lítostí. „Doktore, nevěděl jsem, že jste takovým cynikem —' Povstal i on, položil mi ruku na rámě a hlasem tak změněným, že dosud nikdy neslyše! jsem jej takto mluviti, pravil: „Chápejte přece, proč asi mínil jsem vás pozlobiti — poškádliti; vždyf i já jsem se třásl, když mi předčítali — — ale teď již nebudu vás déle trápiti — víte přece, že v Eno-šimě je skalní chrám božské hojitelky veškerých ran srdce? Chvála budiž tobě, ó, Beuten, lásky- O - II A R U. , 193 plná! — za skaliskem, s něhož v hlubinu skočila nešťastnice, hověl si v člunu rybář čekaje návratu syna svého s potravinami, aby se vydal na noční lov — ten je vytáhl. Ji snadno ještě, dítě však už jen s velkou obtíží vzkřísili. — Po dva dny utajena zůstala příhoda — pak se sterými glossami vytiskli ji v časopisech. Jedním z prvých, komu zvěstovali hrůznou tu novinu, massám tak vítanou, byl sám professor T.---------- Nalejte si, příteli, na naše šťastné shledání se zde a na zdraví našeho přítele T. i jeho rodiny. Inu, nesnězte mne — snad jste již pochopil------což jste neznal pravé povahy T.? — Tři běžce si najal před vozík — půl Tokia sjezdil, nežli jich nalezl a k srdci přitiskl obě — teď má u vlády četné přátele, požaponštil se ve všem, a ženuška jeho jen kvete radostí. Uméko jest snad v celém 2aponsku dítě svým tatínkem nejvíce laskané — — — A teď promiňte, že zívám-----------„oyasumi nasaj" (dobrou noc) a „sayonara"! Vstanete-li dříve, vzbuďte mne, prosím! Nechať těch dvaceti čtyř hodin v Singapuru s vámi užiji!" * * * Usínalo město, řidčeji pískem skřípěly vozíčky s hýřily Asie, jen asi v půlhodinových přestávkách zahvízdl tu a onde bič malajského kočího, odírkl si kůň, vykřikl hlídač noční. Jen hmyz se volal a těšil z noci. Jen kaloni na táckách švadronili, zavěsivše se za nohy na kokosové palmy. Po zdech se prohánějící samečkové gekoni rodu ještěrčího, širokou svou tlamičku otevřevše, poštěkávali, pozpěvovali — či kterak mám podivný ten hlas nazvati? Občas v přitlumený hukot moře zaknikla píšťalka vracejícího se kapitána, jíž volal na své mužstvo, aby si pospíšilo, že touží po spánku ve vůni slané vody, kde moře kolébajíc do snů sladce zpívá. Pak někde v „kampongu" hádali se nějací nešťastníci zpití kořalkou — čínskou? či evropskou------? E. St. Vraz: Exotické povídky. 52 194 E. ST. V R Á Z: O - H A R U. Noc byla dusná. Nezachvěl se ani list štíhloučkého bambusu, složený ze samých třásní. Vzduch těžký, prosycený vůní malabárských jasmínů — orgie komárů — celá stupnice hlásků křiklavých — kolik nuancí, tolik druhů. A přece nechvátal jsem na lože, pod ochranu sítě. Ač se mi víčka zavírala, chtěl jsem viděti letní jas noční modři nebes, hýřící leskem millionů světů — ve vzduchu vlahém, průsvitném. A srdce svíralo mi cosi těžkého, dusivého-------Už jest věru na čase, abych šel na poradu k lékaři odborníku. Dlouho — dlouho nemohl jsem usnouti---------- * » Zhřešil jsem, snad mi bude odpuštěno. Velké to dítě, má žena, se slzami v očích přišla z opery .Madame Butterfly': „Té holčičky roztomilé tolik se mi zželelo..." „Bloudku, vždyf jen část dějového podkladu jest skutečností; závěrek jest pouhou smyšlenkou. Sám jsem ji znal. Příběh její lásky roznesly tiskařskou černí kde jaké časopisy na východě, využito ho na půl tuctu novel a prozatím teprve na jednu operu------a nad tím bys plakala —?" Uklidnila se-----------a já jsem přepisoval, upravoval a na dno kufru svého ukládal zažloutlé lístky vzpomínek — aby jich nenašly ruce všetečné------------------------------ B0RHE15KR ZEHR PRnn HIUAl/ELLF). hčho již není ze svědků podivné, příšerné události. Také o kapitánu Iplandovi léta již ničeho nevím. Nevím ani kam a komu dopsati od té doby, co se mu potopil parník malé německé společnosti a on přešel do služeb bohaté čínské firmy singapurské, tři parníky vlastnící. Nemusil bych si tedy snad ani ukládati takových ohledů — než, vím, tak náhodou jsem se o tom dozvěděl, že dosud jsou na živu nešťastníkovi stařičti rodiče i sestra jeho; pročež — tolik budiž spisovateli dovoleno — jména osobní zaměňuji smyšlenými a názvy míst oné události označuji pouze libovolnými písmeny. Vím, jak by nebohé rmoutilo, kdyby jen tušili, že kdosi literárně využil podivné úhony a tragického konce jejich syna a bratra. Budu jej tedy nazývati panem Hillwellem a prozradím, že byl úředníkem jisté anglické společnosti, s mocí téměř neobmezenou jako vladař nad životem a smrtí svých podmaněných i dobrovolných osadníků v jisté části ostrova bornejského. v malém pobřežním městečku čili „kampongu", jehož jednu část, malajskou, tvořilo asi deset, dvanáct chýší. Stály na vodních jehlách v poloslané vodě malého mořského přítoku. Ve čtvrti čínské bylo několik 198 E. ST. V R Á Z : domků se zahrádkami, a ostatek smíšené malajskodajacké vesnice, nevím, z kolika se skládal chýši společných, menších i větších, a z kolika chatrčí pro jednotlivé jen rodiny. Ty stály na souši. Ve slohu indických „bungalow" stavěny byly pouze dvě budovy — skladiště, úřadovna a příbytek pana Hillwella. Pan Hillwell, jediný zde bydlící běloch, byl mladý — asi dvacetipětiletý hezký muž, výchovou i chováním dokonalý gentleman. Najal jsem si v X. malajskou plachctní loď se třemi Malajci a dvěma Číňany a křížil podél jedné oblasti břehů bornejských, pátraje po výhodných místech pro sběratele přírodnin, kde bych se usadil na dva, tři měsíce. A tak s dobrým doporučením dostal jsem se k panu riillwellovi, jenž z vrozené ochoty, ale i z radosti, že bude míti společníka, přijal mne pod hostinnou, velikou střechu svého příbytku — v níž každé noci téměř kvíkalo a šelestilo, když krotký, asi dva metry dlouhý had proháněl havěť myší, z „kam-pongu" k nám na lup dolézající. Několik téhodnň jsme spolu hospodařili, lovili; doprovázel Jsem ho na úředních cestách proti řece do osad dajackých, kdykoliv za dobré uznal, s vojáky — bylo jich šest, vesměs Dajakú — a oběma policisty (Malajci) ukázati se volným synům pralesů jako malý radža (kníže) této oblasti, nebo když vyšel, aby rozsuzoval a pokuty ukládal. Nechybělo tu ani vězeni, v němž té doby zavřen byl pro krádež malajskočínský míšenec potud, pokud by jeho příbuzní za něho nenahradili škody okradeným. Těch krásných večerů, kdy jsme s panem Hillwellem sedávali pospolu na verandě, dobře chráněné bavlněnou sítí před komáry, moskyty. Pokuřujíce vyprávěli jsme si------------a venku milliardy světlušek poletovaly podél břehů tiše plynoucí řeky. Moře šumělo z povzdálí, zamilovaný Malajec někde v chýši pěl BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLWELLA. 199 neb na „gamelangii" vyluxoval zvuky tu jímavé, tu bouřlivé, jako Slovák na cymbále, jak mu je šeptala podivná, čarokrásna příroda jeho vlasti nebo tmavý, žhoucí zrak jeho milenky------- A obsah písně, vždy vášní sálající? lile, tu doslovný, neumělý překlad jedné z tesklivých zpěva-nek, jež kdosi kdesi přeložil v řeč Albionců — tak nepoměrně střízlivějších nežli jsou Malajci, nejhudebnější a nejerotičtější lid všech národů východní Asie: .Větřík věje chladný, hustý padá déšť, dávno řekám tu — i marně snad? Co nepřicházíš? Proč zpozdil jsi se? Či hněváš se? V čem chybila jsem? Smutné srdce mé a v úzkostech, ó, šetři je — vždyf jen k tobě láskou plá — Kde prodléváš? Proč váháš tak? Chladný duje vítr, déšť bije v prsa má, a přece čekám, třesouc se a plačíc----------- O, že nejdeš, nepospícháš--------------------?! Kde asi dliš? Či zapomněl jsi snad?" Tak jsme seděli jednoho večera na verandě, a jen tak ledabyle naslouchali tónům lidských rtů a písním lesa, ztlumeným dálkou, pohříženi jsouce v intimní rozhovor. Ten unášel nás daleko, daleko za moře, ve stíny temných lesův i hvozdů-------v ruch a šum veleměsta, obra netvorného, jehož útroby jímaly million? duší jemu propadlých. 15rzy jsme želeli, brzy se roztoužili, hned na to podléhajíce dojmu milé skutečnosti libého života, čarovným krásám palmového kraje, blažícímu vědomí naprosté samostatnosti tvorů, zde nad jiné povýšených. A jakmile svůdné kouzlo dálavy byť toliko na chvíli nás jalo a my jako čarovným proutkem dotčeni jsme sesmutněli, sáhl pan Hillwell na zvonek na stole připravený. Na to znamení přišoural se zticha malajský hoch, jehož jméno bylo Halang. „Apa tuan minta? (Čeho si přejete, pane?)" otázal se, a vyslyšev kratičký rozkaz, opakoval několi- 200 E. ST. v RÁz: krátě: ..Suda, suda (hned, hned)!" a odcházel zvolna, jak byl přišel, popíraje línými pohyby svých nohou, co ústa jeho slibovala -------Byltě vzduch tak vlahý, plný vůně a klidu, že i lyša- jové jen pomalu a se zřejmou nechutí poletovali kolem našeho světla----------- Když za dlouhou chvíli potom přinesl nám Halang zele-ňoučký „klapa muda", čerstvý ořech kokosový, jejž právě před večerem toho dne byl jeho mladší bratr, o zdáníčko snad ještě línější než Halang sám. utrhl a snesl se stromu. Oseknuv hořejší část ořechu mečem dajackým. válečnou trofejí, degradovanou nyní k takovýmto účelům a visící po ruce na jelením parůžku na stěně verandy, nalěval nám Halang do sklenic (do nichž dříve mistr Hillwell, opatrně měře. do každé ulil trochu ohnivě škótske vodky — whiskey) osvěžující, nasládlou šťávu plodu, který lačné sytí a žíznivé napájí. „Na vaše zdraví, — a bohdá na dlouhý váš u mne pobyt, Mr. V.! Jak jsem šťasten, že vás vítr sem zavál!" vece můj hostitel pozvedaje sklenku, a já s radostí si přiťuknuv, pomalu srkal jsem nápoj, kterýž vykvasiv z malých zrnek severu mazlil se tu se šťávou nejkrásnější palmy. A rád jsem uvěřil právě nyní tak sdílnému a hovornému příteli, jak mu tady někdy smutno bývá, když je tak sáni a sám, co venku do nekonečna déšť s lijákem se střídají, všecky knihy dávno již po druhé, po třetí jsou přečteny a loď teprve za tři, čtyři neděle přinese zprávy ze světů sice nedalekých a přece zase pro něho tak vzdálených! * ...lest na čase, abyste se. Mr. Hillwelli, oženil," radil jsem, t zapomínaje v té chvíli, že jest tak mlád. A že jistě byl by neschopen takového zločinu, aby si do zdejších bahen a pralesů za družku přivedl Evropanku, aby tu povadla, ne-Ii nadobro zahynula. ..Mluvíte mi ze srdce," odvětil můj hostitel, usmál se a pokračoval: „Nasytil jsem se již té samoty a starostí o domácnost, BOP.NEJSKÁ ŽENA PANA III I.I.WEI.I.A. 201 Malajské domky na vodě. i nemíním se déle zlobiti s Ah Lámem (to byl čínský kuchař páně Hillwellův, copatec velmi umíněný a tvrdohlavý); pomýšlím přivésti si do domu .kandak'. Af o mne pečují měkkoučké ruce dívčí. U ďasa, divím se sám, proč neučinil jsem hned tak, jak mé sem přeložili! To lpělo na mně z domova ještě něco té ,pruderie'! Nebesa, kdyby tak rodiče nebo sestřička Lilly věděli, že se hodlám oženiti___! Všecka má rodina jest přísně puritánska. Zhrozila by se zkaženosti světa v osadách anglických nebo hollandských. Ode dávna zde ustálený, všeobecně trpěný moudrý ,adať*) — že běloši, nemohouce se tu oženiti s běloškou, vstupují ve sňatky na obme-zenou dobu s domorodkami, — bylo by v očích mých příbuzných tam doma, za mořem, najisto nejohavnějším hříchem!... Upřímně je mám rád a věřte mi, pane V., že nebýti tesknoty, kdybych tu měl aspoň ještě druha, kollegu bělocha, intelligenta, snad spíše bych dbal — řekněmež, předsudku svých drahých; ale teď jest pozdě; zapsalf jsem, a to s chutí, duši svou .ďáblu'. Nedávno, krátce před vašim příchodem. Sy-Liang, můj všestranný čínský sekretář i tlumočník zdejší dajačtiny, dělá mi tlampače! Mé úřední postaveni jako „orang *) mrav, zv\k. E. St VrAi: Exotickí povídky. 26 202 E. ST. V R Á Z: kaja'*, nejvyšší hlavy této díry a těch několika set nejbližších čtverečních mil kolem nás, ukládá mi jakousi zdrželivost. Nemohu sám hledati, aniž přímo vyjednávati s rozšafnými tatíky, kteří mají dcery na vdavky. — Ztratil prý bych na vážnosti — ujišťuje mne důrazně ochotný sprostředkovatel mé budoucí — mesalliance. Kolik asi slíbeno mu provise od různých stran — krom odměny, již ode mne očekává? Soudě dle spěchu, s jakým chce mne už už dostati ve sladké jho, tuším, že nemá mnoho víry v pevnost mého úmyslu. K čemu taký chvat? Nebof dosud nebyl ve službách mých nikdy zvláště pilným, snaživým. Když jste dlel v S., neminulo dne, aby mi nebyl předvedl, ovšem způsobem šetrným, kde kterou z lepších ,anak gadi", děvčat na vdavky, tohoto neb sousedícího ,kam-pongu'! To si mohl uspořiti; znalí jsem je skoro všechny; ty, které jsem teď po prvé viděl, nestály věru za uvažováni, co dělati se svým já' potřebným ošetřování a lásky. Nebof sotva že jsem přišel do této prožluklé díry na místo těžce nemocného L., přicházely se svými matkami, provdanými sestrami, se strýci a tetami, kde jaké dívčice svobodné a poněkud jen k světu! Předstírajíce prodej potravin, jemňoučkých rohoží, koketovaly se mnou až ku podivu dovedně — všaktě je doma dobře poučily ženy starší, jakou jsem výbornou partií! Jsem však tuze vybíravý. Mám-li si uplésti provaz, chci, aby byl hedvábný! Ostatně ženění jest i zde drahý žert! Nejmenší .výkupné' — nu, nazvemež to „dárek" rodičům, obnáší sto stříbrňáků; pro mne arci mnohem více. A hodnota všech dárků nevěstě samé, jejímu příbuzenstvu, ba i přítelkyním jejím — dle poučení Sy-Lian-gova — nesmí býti menší — tří set dollárkň. Tolik prý aspoň rozdal předchůdce můj v úřadě a jeho štědrost nyní také já odstínili, lnu. hádal jsem, se vším všudy, také ,peste kavin'*) v to *) svatební veselí. v BORNEJSKÁ ŽENA PANA HTLLWELLA. 203 počítaje, přijde mi ženitba při nejmenším na pět set mexických dollarů! Jsem tudíž oprávněn opatrně vybírati. Proč se kaboníte? Nejste přece nováčkem v zemi, kde — prodávají-li rodiče své dcerušky po starodávném zvyku a mravu, prodávají je v manželství — ale prostituce tu nikde netrpí a manželskou zpronevěru přísně trestají! Nu, vždyf vím — vždyť vím! — znám vaše náhledy — ale jděte mi k šípku s mravokár-ností. Vy odjedete, já zůstanu rok, dva, deset. Nebudu bloudem, abych žil v askesi těla i ducha. Na vaše zdraví---------------!" V torn zahřměla rána z hmoždíře, pak ozvaly se rány z pušek, potom několik rachejtlí vyletělo nad malajským, ve vodě stojícím „kampongem", a hlomozné údery na gongy prozrazovaly teď i mně, že se tam děje cosi slavnostního ■----------- „Zapomněl jsem vám říci, Mr. Vrazi, že naproti slaví právě malajskou svatbu," vysvětloval mi Hillwell. „Jsem ovšem pozván; ale měl jsem pramálo chuti dostaviti se a platiti dárky všelikými vstupné do divadla pro mne již velmi všedního. Vymluvil jsem se na vás, hostě svého." Žebronil jsem, abychom šli jen přece. Vždyť nebylo hned tak příležitosti mně vítanější, bych seznal tento domorodý mrav a zvyk. Ochotně mi tedy přítel vyhověl. Píšťalkou zavolav malajského policistu, dal rozkaz, aby loďku připravili. Zatím jsem vybíral z tlumoku lahvičky s vonným olejem, několik mýdel, hedvábné šátky a také tabák, abych tedy byl hostem v pravdě vítaným-------------------------------------- Nežli přirazila loďka naše k domku na pilířích stavěnému a dnes ovšem slavnostně osvětlenému, když pozvolna propletla se tuctem již tu přivázaných lodic, upozorněni voláním policisty Ma-lajce, jenž byl naším kormidelníkem, někteří obyvatelé i hosté vyběhli na ochoz domku, by patřičně přivítali nové, vzácné hosty. „Tabek tuan, tabek titan," zdravili nás, pomáhali nám * 204 e. st. vraz: vystoupiti, svítili nám — i kde toho třeba nebylo — smolnici nebo svítilnou (laciným to výrobkem evropským), plněnou páchnoucím a jak zřejmo, velmi nečistým olejem. Vedli nás do světnice již přeplněné, v níž jen s obtíží nám přece udělali místo. Ženichův otec provodil nás a rozprostřel nám vlastní svou rohož, jemňoučkou, v ladných vzorcích uměle pletenou, na zemi tak již rohožemi pokrytou, a to těsně před novomanžely sedícími na bobku před nádobkami, v nichž byl betel, gambír, siri, vápno a tabák — ohavná směsice součástek všeobecně mezi Malajci užívaného žvykadla. I novomanželé tito je právě žvýkali a z pozornosti zvláštní k nám vyplivli je z úst do pěkně tepané misky, ukláněli se nám a zdravili nás, děkujíce, že jsme se dostavili k zvýšení lesku jejich sňatku. Místnost, nízká sice, avšak dosti prostranná, byla dobře osvětlena tak asi desíti svítilnami. Ačkoli mi poněkud vadil dým z cigaret, jež svorně kouřilo tu obé pohlaví, dobře mohl jsem postřehnouti sváteční, všelikých cetek plné kroje přítomných svatebčanů, snad půl sta na počet! Nejzajímavějšími ovšem byli pro mne novomanželé a kolem nich kupící se hosté. Novomanželé byli v úboru, jaký jsem dosud byl spatřil jen u. .herců, a to v jedné scéně nedávno v Singapuru. Mělif oba na hlavě nasazenu podivnou korunku, plnou blyštivých cetek, plíšků, zrcátek, peříček ozdobných, místo kazajek pak srdcovitě vykrojené límce, plné přišitých sklenných korálků a jakýchsi penízků. Zeních měl atlasové kalhoty a přes ně kolem boků široký pás, nevěsta pás, který poprsí objímal a přes nějž ovinuta byla domorodá látka, jakou zde všude místo sukně nosí, „sarong" bohatě vyšívaný, patrně původu brunejského. Ruce jak nevěstiny tak i ženichovy za ozdobu předloktí a záloktí měly náramky kovové, porculánové. z ulit mořských skládané i čínské yadové. Některé mosazné i stříbrné dovedně byly krášleny tvary listovými, hlavicemi ptákův i jakéhosi legendárního hada. Na všech prstech navlečeno prstenů BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLW ELLA. 205 nevalné ceny, avšak velmi se lesknoucích. Zeních byl bos a měl na každém palci mosazný kroužek, vedle nevěsty pak stály malé, bohatě vyšívané, čínskomalajské střevíčky. Ostatní — až na několik málo Dajakův a Dajaček — měli kabátce a kazajky více méně vyšívané a kolem těfil otočené sarongy buď hedvábné, buď bavlněné, ale oboje dovedně malajským, velmi složitým a pracným způsobem pomocí vosku v podivných, úhledných vzorcích zbarvené. Kdo z Malajců kalhoty nosil, ovinul si kolem nich i „sarong", byť jen úzký, nezbytnou to součást, ba vlastně celičký oblek šťastných zemí, kde jest pramalá jen potřeba jehel i nití — a ještě mens' dámských krejčích. Jen dvě z přítomných Dajaček vyšňořily se místo kazajkami bornejským krunýřem „ra-vaj", zrobeným asi z padesáti iak tužka zápisníku silných prutů mosazných, v podobě tenoučkých obručí, obepínajících tělo s paždí až k bokům a scelených ve tvar krunýře ozdobnými spojkami. Starší ženy ovázaly si hlavy jako muži pestrými šátky nebo kusy látek v podobě turbanů; mladší nosily své černé, olejem bohatě napuštěné a jako hedváb lesknoucí se vlasy pěkné sčesané a vyzdobené želvovými neb perleťovými hřebínky, stříbrnými jehlicemi a vonnými květy jasmínu a Ylang-Ylangu. Chystal jsem se právě položiti k nohám novomanželů dárky, jež jsem pomalu z kapes vyjímal — když z prostředka hostí sedících vztyčil se štíhlý, starý muž, niahomcdánský „hadži", oděný tmavězeleným polovičním burnusem, hlavu maje ovinutou velikým turbanem ze sáhodlouhé tkaniny. Pozdraviv nás „salámem", jejž co nejzbožněji jsme opětovali, přistoupil k snoubencům a žehnal jim, arabsky se modle nahlas, důstojně a tónem, v němžto zračilo se přesvědčeni. Veškera pozornost má byla teď upoutána dějem v tomto aspoň rámci a zbarvení mně novým, když vedle mne už chvíli nepokojně se chovající Hillwell zatahav mne za rukáv šeptal mi: „Laskavě pohleďte tamo, do kouta, přímo za hlavu nevěsti- 206 E. ST. V R Á z: mi. Vidíte tam na rohoži vedie oné Dajaéky v „ravaji" to liezkť dítě-------?" Dále jsem neslyšel, neb zaduněly znovu gongy, několik mužů vyběhlo a ve chvíli nová střelba, nové povstávání, rušné přecházení s místa na místo a nové vítání nás ostatními zamezilo vžpliké sdílnosti, neřku-li abych se byl mohl v davu tom, kdy tolikera osobami jsme byli obklopeni, rozhlížeti, která asi z dívek nalezla milosti v očích Hillwellových. Však i Hillwell zmizel na chvíli v davu — patrně za stopou vzácné zvěři — co já tu zatím nesouvisle a jen ku většímu rozesmání rozjarené společnosti jsem ze sebe pracně soukal prvopočátky své malajštiny. Pak se pomalu zase všichni usazovali, vrátil se i HilKvell, vedle mne si usedl, a hudebníci se skupili kolem nástrojů, z nichž některé drahocennější byly javanského původu. I povstal řečník a hlasem zvučným, jehož zvonivost občas a dle pathosu zastíral přidušeným zvukem melancholie, recitoval nádherné obrazce národních eposů Indry Mahadevy, pokud se vztahovaly k lásce neb manželství: »I slyšíc jej, sesmutnéla paní jasná. Hlavu sklonila, pohledem sladkým, jako lotosu květy v moři medu, na pána svého upřela oči. A jeho S'ji obejmouc, vinula se k němu, jako květy orchidei muškátové vůně pnou se po štíhlých kmenech stromu .angsuky'.* *) Pak rozzvučely se gamelangy, píšťaly i bubínky, dívenky na dřevěných talířcích i malých jemných rohožích roznášely ovoce, mezi jiným převonné mangustany líbezné chuti. A rdíc se přišla s dívkami i ta — která dobře postřehla, jak na ní a jen na ní spočívá žhavý a žádostivý zrak zdejšího vládce, po němž jiné tolik toužily — a dosud marně. Co jiného na- ') Cituji z anglických překladů Marsdena. BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLWELLA. 207 šcptávaly jí do malých oušek družky vedle ni sedící, jimž zajisté neušel žádný z našich pohledů, než zpověď oél Hillwellových. Poklonila se nám a nabízela cukrovinky, jejichž tvary poznával jsem spíše hmatem nežli zrakem — nebof oči moje měly jiný cil. Spočívaly na nejsličnější tvářičce děvy, jež byla nejméně vyšňořena; ve vlasech jenom dvé květů měla: žlutý a bílý jasmín. Chvílemi porovnával jsem ji s nevěstou, zavalitou, tupé, bezvýrazné tváře! Jak zářila ta, jež ke mně se skláněla, krásou i mládím! Jí podobnou opěvoval asi lidový pěvec, horal Zadní Indie: Byla plef její bledá — jako květ jasmínu------- a dech sladké vůně květů palmy arekové------- i štíhlá tak, jak aru palmy kmen, a skvoucí jako krásný den, ze spánku když probudil se, a v očich dvé hvězd na trůnu temné noci . . . ..lak se jmenuješ, hezké poupě —?" dotíral na ni tiše společník můj a kandidát domorodě ženitby, aby si tuze nezadal. ..Siang, tuan!" odvětila zapýřena spěchajíc dále, • co Hill-well pojednou se vynořivšímu a jaksi kysele se usmívajícímu Sy-Liangovi, jenž zde patrně už dávno byl, cosi důvěrně šeptal. Pošetilec Hillwell snad ani nevěděl, že celému shromáždění je dobře známo, oč tu jde — a jaké asi „úřední tajemství" svěřuje svému podřízenému místní zástupce vlády___ské! Usuzoval jsem správně, že přítel můj rozlil si tu ocet nej-méně s polovinou zdejších, nebof byla Siang přespolní — jak nám po půlnoci na cestě domů v loďce vyprávěl čínský dohazovač, nyní již lepšího humoru. Domníval se, že Hillwell asi se zdarem byl zkusil štěstí své u dajacké matky spanilé domorodkyně. jejíž plef byla mnohem tmavší dceřiny. Otec byl prý Malajec — ale kdož to ví — (jen moudré matky mohly by vyprávěti----------- kdyby chtěly!). Nápadně světlá plef Sianžina nutkala k pode- 208 E. ST. vraz: zříváni její matky — zde nikoliv bezdůvodnému, kde běloch, ač vzácným býval hostem, objevuje se tu přece po celá tři desítiletí. „Dajacký" původ hezounké, asi šestnáctileté dívenky připomnělo nám i poetické, u Malajců neobvyklé její jméno — „Ranní světlo" — Siang. Teď jsem odpouštěl i hříšný úmysl rozohnenému hostiteli svému a rád potakoval, kdykoliv — a to bylo nyní nemile často — dal se do chvalopění!--------=— Ba věru, že v „kolébku" dítěte toho z vesnice pod kokosovými palmami, vzdálené od nás na den cesty, zabloudil aspoň jeden z paprsků ranního slunce. Byla pěkně urostlá, spíše štíhlá, tvářinek oblých a rysů ne-li evropských, řeknu indoevropských, jimiž tolik se lišila od svých krajanek. Pouze oči měla domorodé, tvaru mandli. temnohnědé, vlhkého lesku, jakoby porosené — oči, jakých mezi běloškami snad vůbec není. I vlas, ač modravě černý, byl jemnejší vlasů Dajaček neb Malajek. Nebýti Hilhvella, byl bych za den, za dva pozbyl všeho zájmu o dívku, jejíž zde „nemístný" půvab na chvíli zaměstnával také mysl mou. Přítel však, láskou vzplanuv, zároveň objevil \l muč vhodnou obět své sdílnosti, nemožné vůči domorodcům! A jen k jeho usilovné žádosti prodloužil jsem svůj pobyt o týden déle, nežli jsem si byl předem stanovil. Ale oč vřelejší, srdečnější bylo pohostinství, o to nevhodnější byla pro mne, pří-rodozpytce, krajina, jejíž fauna mně již nic nového neposkytovala. Den za dnem míjel; mně v starostech o bezpečnost mých sbírek hmyzu, nebof nebesa po čtyři dny vytáhla veškerá svá stavidla, a vlhko bylo, že i šaty naše plesnivěly — hostiteli mému v netrpělivosti, s jakou se vrátí Sy-Liang. Ten potuloval se na úřední cestě, aby vraceje se z jisté osady pohorských Dajakú mohl se zastaviti na den, dva v osadě, jejíž chloubou a zdobou byla Siang. A přiznal se mi láskou chorý, že slíbil nevrlému Či- BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLWELLA. 209 ňanovi (který prý by chtěl příbuznou ženy své namluviti svému chefovi) zvláštní dar, povede-li se mu získati rodiče Sianžiny, aby je nenapadlo žádati snad celou roční gáži (jak tak už částečně zadluženou —) vzácného a v očích domorodců bohatého nápadníka! Ostatně nepochyboval jsem, že mnohý bohatý Ma-lajec v K. za tak sličný květ dal by sumu mladému mému společ- níku za dvě, tři léta nesplatitelnou. V duchu však jsem si přál, kdyby se tak stalo — aby uvaroval se upřímný, bodrý hoch zpozdilého poklesku — jenž najisto v letech pozdějších se vymstí ----------Kdybych byl tehdy tušil--------------! Sy-Lyang se vrátil ještě dříve, nežli jsme jej očekávali. Hill-well ihned odstranil se s ním do „úřadovny", kde na stole vedle koránu, — na nějž s povčrečností přísahali pohané právě tak E. St. Vrii: Exotické povídky. 27 210 E. ST. V K A Z : křivě jako Mahomedáiii, — sušil jsem teď hmyz na časopisech, jež před půl rokem proéítávali ráno s nedočkavostí na- březích vzdálené (jak vzdálené!) Vltavy. Vystěhoval jsem se na chvíli jinam. Zaslechnuv veselé zvuky londýnské pouliční písně — kývl jsem hlavou, přimhouřil oči a řekl si: „Dobře, že se odklidíš!..." I zaslechl jsem šustot hedvábných sarongů, zaslechl smích i peskování soupeřů v umění nedělat nic, našeho Malajce i Číňana. Viděl jsem, jak pyšná prochází se „našimi" pokojíky, jak sladce škemrá o nový náramek, sarong, tibuat pro sebe, pro matku, sestru, přítelkyni — až probudil mne z polosnění můj hostitel, vyběhnuvší za mnou v přítmí neosvetlených ještě pokojíků. Hledal mne — aby mi ve spěšném toku vět a nerozumných, nesmyslných slov popěvku v bezuzdné své lehkomyslnosti sdělil, že zvítězil! Ale patrné přece nebylo vše v pořádku — neboť jsme marně čekali jí i rodičů druhý i třetí den! Odjel tam tedy znovu Číňan poťouchlého výrazu, mně málo sympatický. Tentokráte vzal s sebou větši ..prati", onu Hillwellem používanou na cestách úředních, se čtyřmi malajskými veslaři. Vrátil se druhého dne v podvečer. Dlel jsem náhodou u řeky, kupuje od rybářů malého žraloka, když přistáli. Divil jsem se, co lidu přijelo, neboť krom Hillwellovy vyvolené, rodičů jejích, děvčiska otrokyne, přijelo na tucet lidí — vesměs, jak později bylo mně sděleno, nejbližší příbuzenstvo spanilé Siangy! Politoval jsem v duchu dotud nic netušícího přítele a hleděl jsem se vytratiti z kruhu mne obklopujících a zdravících! Jen Siang s matkou zmizely, z povzdálí mne dříve pozdravivše. Ubíraly se k čínsko-malajskčmu kampongu. — Tam kdesi připravil jim bydliště Sy-Liang. Chystal jsem se již odejíti, když zpozoruji na řece jednu ještě, ale velmi malou prau blížiti se směrem k přístavišti. Vedli ji dva mužové, pěkně urostlí mladíci, Dajakové. Přirazili ke břehu BORNEJSKÁ ŽENA PANA HII.LWELLA. 211 daleko nad přístavištěm, a viděl jsem, jak vystoupili, loďku vytáhli na břeh, přivázali ji ke kořenům stromu, a pak, vyňavše z lodi své zbraně, štíty i jakési ranečky, vešli do lesa! Zvědavostí puzen kráčel jsem na ta místa, kde byli přistáli a dále k lesu odešli. Našel jsem je v prvém houští, kde druh druhu pomáhaje, oblékali se a navzájem' se zdobili. Pohlédli na mne úkosem a jeden z nich, onen méně zamračený, pozdravil: ,,Tabek, tuan!" Zarazilo mne jejich podivné chování, cizinců patrně, a oblékajících se v úbor slavnostní, jaký nosí Dajakové jen při důležité slavnosti neb jdou-li do boje. Po večeři, když jsme seděli na verandě, vysvětloval mi Hill-weil: „Jsou zde a pobudou tu tak dlouho, až se dorozumíme; rozcházíme se dosud o celé jedno sto „ringgitů" (mexických dollarů). Po čertech drahý žert! A viděl jste příbuzné? Ty tu musí hostiti Sy-Liang — ovšem na můj účet. Až mne přejde trpělivost anebo zde zvyky předepsaných, tuším, deset dnů — Jen co vrátí se vaše loď! Jsem tu beze zboží, a moji milí poddaní, čínští kramáři, dobře vědouce, oč mi tu běží, to lepší a dobré zdražili tak, že jsem se dal omluviti u rodičů Sianžiných, že není ve městě s dostatek zboží dobrého — abych uznal je za vhodné pro dárky!" Kdo nejvíce si toho přál, aby se má plachetní lodice vrátila, byl jsem ovšem já sám! Propůjčil jsem ji svému hostiteli. aby si pro různé zboží poslal do K., dva, tři dny (dle větru) vzdáleného. A že bych tu, kde v brzku slaviti se budou líbánky, jen překážel, bylo na bíledni, ač Hillwell mi sic domlouval, abych svůj pobyt prodloužil, že půl „bungala" vyhrazeno bude k mé potřebě, že nikdo mi překážeti nebude! Odmítl jsem s díkem, vysvětluje, že čas je mi vzácný, krajina pro mne nevhodná------ Připlížil se bosý policista, vojensky pozdravil a hlásil návštěvu. Přišel Sy-Liang, uváděje Siangu, jež si přišla pobesedo- vati — a rozhlédnouti se po místech, kde brzy bude paní. * 212 E. ST. V R Á z: Byla tentokráte prostěji oblečena, ale neméně hezká onoho večera, kdy poprvé jsme ji uzřeli. Konečně je ruka v rukávě — vše umluveno, a čas přistěhování se nevěsty určen patrně na den — mého odtud odjezdu. O nějakém svatebním veselí — jako onehdy u Malajců, ovšem řečí nebylo; Činit domorodci dobrý rozdíl mezi manželstvím a konkubinátem — ač hranice mezi oběma jsou tu velmi nepatrné. Manžel, neobmezený skoro (až na jisté ohledy vůči rodině své ženy) pán nad ženou koupenou, může ji od sebe zapuditi, kdykoliv se mu zachce. O důvody, příčiny legální zde — není nikdy nouze.--------------- Počítal jsem mrzut, zdali pak připlaví se dnes, a ráno vstav nejdříve, vyběhl jsem nejprve na pavlač, abych se rozhlédl po ústí řeky, nekotví-li tam již „můj" stožárník s dvěma vlajkami, oběma velmi podivnými. Ale náhoda a protivné větry chtěly, by se mi lod o čtyři dny a můj odjezd odtud téměř o celý týden zpozdily. A v té době udaly se podivné věci. Tak poprvé uzřel jsem copatce třesoucího se strachem i zuřivou zlobou! Byl to téměř hysterický záchvat, za něhož — bez ponížených pozdravů vrazil mezi nás počestný tlumočník i „alca-huete" Sy-Liang. — Seděli jsme právě u snídaně, když tak nás polekal! Spoustě malajských slov, jeho gestům rozuměl jsem sice, že jedná se tu o krásnou Helenu našich manglarů, o nějakého Dajaká — ale jinak nevnikl jsem v jádro věci, a také pan Hill-well neuznal za vhodné mi vysvětliti, o čem později jsme si tolik vyprávěli. — Af krátce dim: vyskytl se nápadník, jenž tvrdil, že slovo dali mu otec i Siang sama! A tvrdošíjně hájil svá starší práva — ba vyhrožoval. A nešťastník ten byl jeden z obou Dajakň, nad BORNEJSKÁ ŽENA PANA IIILLWELLA. 213 jichž tehda současným s „nevěstou" sem přistáním a jich tehdejším si počínáním byl jsem se pozastavil. Simatan a Singanding. I vyprávěli mi později, že zavržený nápadník, Simatan, divoký syn pralesa, neznající bázně jiné krom oné před zlobohy a čarami zlých lidí, tak se rozzuřil na sprostředkovatele obchodu lidským masem, že se rozpřáhl kopím a — nebýti pobratima Sin- 214 E. ST. V R Á z: gandinga, rozvážnějšího společníka jeho — byl by jej najisto proklál. Jest na snadě, že v oblasti nadvlády bílého plemene nad Ma-Iajci, Číňany a domorodými Dajaký takový přečin proti přísné a — doznávám rád — i oprávněné a moudré kázni musil býti potrestán. Ale prve nežli vyšel náš slavný čtyřčlenný policejní sbor. sesílený několika dajackými žoldnéři, aby zatkli vinníka, dostavil se týž do „astany". nikoli však jako provinilec, nýbrž jako žalobce. A nepřišel sám. Polovina usedlých tu Dajakú jej provázela. Ti přišli podporovati krajana, jenž vystupuje na obranu platného práva; přišli však také. aby účastenstvím svým projevili dosud nevyhaslou zášt vůči Malajcům, nedávným ještě utiskovatelům svým. Sianžin otec byl Malajcem, ale matka Dajačkou. Proto usoudili její zastanci, že jediné matčini bratři, tedy strýcové dívky, o niž vedl se tu boj, oprávněni jsou zadati ruku její podle uznání svého, řídíce se řádem starý cli zvyků a závazkem slibu, svého času daného Simatanovi. Než ani Malajci neváhali dostaviti se hromadně, a tak bylo v obecní budově plno, jako v úle. vesměs však lidí nepřejících panu Hillw ellovi. Nad slunce jasněji to bylo patrno. Pronášel jsem tedy úsudky co nejstřízlivější a neskrblil dobře míněnou, upřímnou radou, pobízeje důrazně mladého muže, aby se probral z poblouznění svého a co nejspěšněji se vyprostil z neočekávané zápletky, jež v tom případě je stejně trapnou bělochovi, jako nedůstojnou zástupce bělošské vlády, byť jenom na zdejší vesnici. Mnoho jest na světě pošetilostí — ze všech největší pak raditi mládí v době rozpuku, kdy v žilách jeho probíhá míza rozehřátá májem lásky žádostivé, kdy srdce velí rozumu asi tou měrou, jako když děcko svévolné a všeho chtivé dupajíc vřešti neodbytně: „Chci, chci, dej mi!"-------■------- BORNEJSKA ŽENA PANA HILLWELLA. 215 Přišlo jich tolik — i s několika staršími ženami, jež sem připustili — že úřední jizbice nestačila. Bylo krásně, ale horko, i shromáždili se ve stínu oasy, v zeleni kokosové, hned vedle našeho bungalow. U stolku sem vyneseného, ve společnosti malajského stařešiny osady této, čínského tlumočníka, dosud zsinalého patrnou ještě úzkostí o život, a obklopen jsa družinou zřízenců, seděl tu Hillweil jako soudce. Sotva dvacet šest let věku mající mladý Angličan měl tu zastupovati právo malajské — proti „ada-tu" dajackčmu. Rozmrzcle prohlížel jsem zřejmou tu neshodu s verandy — kam jsem zúmysla uconvl. abych lépe na vše viděl a také všem ukázal, že jsem tu jen — lhostejným svědkem. Divil jsem se Hillwellovi, kde se v mláděti tom vzal strojený küd, neoprávněná důstojnost a herecký talent! — Odehrály se tu scény, kdy jsem čekal, že nezbytně již také do věci vmetne slovo své osud s tragickou maskou. Odzbrojený, ale v plášti bojovníka pyšný Simatan hrozivě potřásl rukou — nejen proti otci Sianžinu — ale i proti bělochovi samému. I ji přivedli — ač to bylo proti zvykům domorodým, aby svědčila------------Usmála se jízlivě — i tehdy, když Simatan těsně k ní přistoupiv hleděl jí v tvář, až na povel malajského pohlavára nucen byl odstoupiti. A zlostně jej odbývala-------že je drzý smčlec, nenáviděný — jaké že právo na ni má? — Kdy že se mu zaslíbila-------? Jak se opovažuje pronásledovati ji, drzý, a se odvažuje i před tvář „tuanovu", jemuž se zaslíbila-----------?! Jaký div, že jsem tomu všemu rozuměl? Což byl jsem slepým, neviděl pohybů, nepostřehl výmluvné hry tváří, byl hluchým a neslyšel tu a onde slov malajských, mnč srozumitelných, a více ještě zbarvení zvukového, jímž dítě lidské všude prozrazuje své city? 216 E. ST. V R Á z: A divil jsem se a soudil, že zde u volbě ženichův u „Ranního Světla" snad přece jen rozhoduje také pěkná postava a sličná tvář Hillwellova — nejen důstojnost, všemoc, bohatství, závist — spojené družstvo, lesk kolem osoby nejpřednější v místě---------- I rozsoudil „orangkaja malajá" ve shodě s ostatními stařešiny, že nároky Simatanovy jsou nejen bezdůvodné, ale i vy-lhané, a že trestu je hoden. Přisoudili mu pokutu pěti stříbrňáků, a Hillwell pak mocí svou jako „resident" rozkázal, ihned aby opustil území toto a vrátil se bez odkladu domů. A ve zlobě své na Simatana — svého skoro soupeře, rozkázal policistům, aby jej odvedli k loďce a dbali, by cestu svou ihned nastoupil! Odešel doprovázen svým přítelem a několika krajany, kteří zbraně obeu cizinců byli zatím uschovali. Zaslechl jsem cosi, nozdrami snad pocítil jsem kouř v dálavě — co hrozbě se podobalo. „Aka baja nanga Skarang nadá ka nyava nukang perdáh. (Z ústí Skarangu jsem krokodíl, a tlama moje široká jest jako násada mé sekery, sevřu tělo tvé a rozdrtím----------------" Večer, při svitu loučícího se již měsíce, seděl na verandě hostitel můj —■ který po celý den vyhýbal se rozhovoru se mnou — au nohou mu na rohoži seděly Siang s matkou. i,-----------věř mi, miláčku, že pravdu mluvím; ten jinoch, Simatan divoký, lhal! Nepoznala jsem dosud lásky — tvá budu —! Zdali mám tě ráda? — Budu-li ti věrnou? Jaký jsi bloud! Promiň, ó pane, že směji se — matky tuto zeptej se, zdaž nevíme, jak po tobě toužily a touží všechny dívky! Což nevím, že bys mě vyhnal, a jak teď mne všechny nenávidí, a nejvíce ty, které BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLWEI.I.A. 217 jsi zavrhl. Ú, slib, miláčku, že nikdy nedáš víry těm, které snad již dnes přejí si mé zkázy. A chraň se a nedůvěřuj „orangkajovi Ahmedovi! Soudil dnes v prospěch tvůj, že musil — Nenávidí tě. Svou vlastní dceru přec ti nabízel — Což taká pohana se kdy zapomíná----------?" Uplynuly dva dny. Konečně se vrátil můj stožárník, ale s mužstvem cestou mezi sebou tak znepřáteleným, že sotva zakotvivše, vypověděli mně službu a ponechali mi starost nejen o lod, ale i správku plachet, bouřkou protrhaných; nesnadno mi bylo ihned nalézti potřebného mužstva. Hillwell chtěl mi propůjčiti ze svých lidí dva Malajce; ale z nich jen jeden byl námořníkem! Slabý záchvat zimnice valně mi bránil, abych se účinněji staral o správky na lodi, o nalodení mých sbírek a hledání, lépe řečeno přemlouvání ku plavbě potřebných ještě aspoň dvou plavců. Mezi tím vybalovaly se věci Hillwellem z K. objednané. I přicházela teď několikráte za den Siang, vyšňořena, voňavkami napuštěna, s matkou, s otrokyni svou, aneb provázena některými příbuznými neb jinými dívkami. Radostí třesoucí se ručky její. červení natřených nehtů, s rozkoší probíraly se zbožím všelikým. určeným pro radost a potřebu žen — aby vybíraly součásti vý-bavy, dárky phi své příbuzné, přítelkyně — ba i nepřítelkyně závistivé, nebof i v pralesích bornejských rodí se nejen ženy moudré, ale i — chytré. Zakabonil-li se pro velikou štědrost její ten, jenž vše to, z části snad i na dluh, byl objednal — usmála se na něj, slabounce se o něj opřela — nedbajíc ani mne — a šeptala cosi--------------- „Zda. sladký pane můj, zahanbiti chceš otrokyni svou? Proč zvali tvého předchůdce „Štědrým"? Ci nevíš, jak pod střechou každého „atapu" škaredí se, kde která po tobě toužila? Pomoz, Inch někde aspoň setřela stín zloby a závisti-----" E. Si. Vraz: Exolické povidky. •js 2l8 E. ST. V R Á z: Přiběhli pro mne do chýše Číňana, který spájcl mi plechovky plné vzácných přírodnin. Stěží porozumel jsem všemu, že u Sy-Lianga všechno nemocno! I pospíšil jsem s Malajcem a srazil jsem se cestou s poslem jiným, volajícím, abych si pospíšil. „Sy-Liangňv příbytek byl plný lidu — který se rozcházel teprve k nařízení Hilhvellovu. „Raďte, pomozte!" volal mi sám vstříc, jedva mne spatřil; „celá rodina jest otrávena-------' Bylo právě po „obědě" a na rohoži, na které svíjelo se v bolestech dvé osob. zůstaly ještě zbytky nádob, rozházené těmi. kteří v bolestech velikých volali tu: „Obat!"*) Byli to Sy-Liaii;.; a tchán jeho. Malajcc. V koutě pak na jiné rohoži seděla stará matka, úpěnlivě naříkající, a jakoby dítě chovala, držela na klíně dceru svou. bolestně sténající ženu Sy-Liangovu. Učinil jsem seč jsem byl, maje po ruce jen trochu oleje s vodou jako vhodného léku! Přiběhl Malajec, starý, zkušený, jenž měl stále připravený účinný lék pro případy otravy —-u Malaien případ to nikterak vzácný. Dostavil se také „hadži", který vhodnými súrami z koránu nevhodně pletl se nám do řemesla. Když isme šli k večeru domů. byl Sy-Liang vdovcem! Neboť křečovitě zaťaté zoubky Ah-Li'je nemohli jsme otevříti, aby léku polykala, ani když Malajcc nos jí semknuv, chtěl ji přinutiti k otevření úst. Div, že se nezadusila!------------V noci zemřel tchán Sy-Liangův! Zůstal na živu jen ten, komu patrně jed byl určen, a ta ubohá, která ztratila oba své živitele. Několikrát v noci jsme pomáhali, kde pomoc zdánlivě nebyla nic platnou. A přece léky zkušeného Malajce pomohly tomu, který je nejvíce a nej-častěji bral, nejvíce dávil — a té, která ze skromnosti staré ženy nejméně byla požila otrávené potravy------- Ze tu běželo vskutku o zlovolné přimísení jedu do potravin. *) lék. BORNEJSKÁ ŽENA 1'ANA 1111.1.U El.I.A. 219 bylo každému zřejmo! Znalci mezi Malajci jed ten i pojmenovali. Nesnadněji bylo dohádati se, kdo byl travičem. Nevím, co si vyprávěli aneb co si tajně šeptali v „kampongu"; marně jsme naléhali na Sy-Lianga, aby vyslovil své podezření — Naříkal jenom na bolesti, na osud svůj — a třásl se strachy! Musili jej odvésti do příbytku malajských policistů, neboť tchyně jeho žalem pomátla se na rozumu, a za jednoho záchvatu vrhla se na zetě svého. Rdousíc jej slabýma svýma rukama, rozkřikla se na něj, aby ji vrátil její dítě. Vyprávěl mi Hillwell, kde co slyšel — o jakýchsi pletkách milostných, i také nějaké úplatky a éachry všeliké vyšly na jevo — nad hlavou všestranného copatce vznášela se výpověď ze služeb a snad i výpověď z místa-------pak zúčastnili jsme se pohřbu a byli bychom záhy opět o něčem jiném mluvili, kdyby nás nebyl časně z rána probudil Hillwellňv kuchař. Byl všecek polekán a pro veliký spěch zapomněl i na povinnou úctu k pánu svému, tak že ani nerozpustil copu, který teď měl kolem hlavy ovázaný-------Odvedl „tuana" do kuchyně, kamž jsem je také sledoval. Tu Ah-Lam s místa na místo poskakuje vykládal „tuanovi" hanebnou malajštinou, a ukazoval na díru ve stěně, na kus atapu. který patrně patřil tam, odkud na nás nyní zela díra — to jest nízko u země, nedaleko ohniště — i na polici, kde stály všeliké potraviny. Ah-Lam. když si ráno klíčkem otevřel prostičký visutý zámek u dveří a vešel do kuchyně, nejdříve spatřil špatně zasazený, ze stěny vyříznutý kus atapu, jejž byl zloděj v temnu noci opět nedovedně za sebou do stěny zasadil a zvenčí podepřel větévkou do země zaraženou. Dále zpozoroval, že byf nic tu nechybělo, všude zřejmý byly stopy člověka, sem se vplíživšího, jak tu hledal a rámotil mezi potravinami. A nic nechybělo! 1 v tupém mozku našeho, námi tak často kaceřovaného a * 220 E. ST. V R Á z: peskovaného kuchaře se rozbřesklo. Také my Jsme ihned rozřešili záhadu — Což nebyli jsme včera na pohřbu nebohých obětí traviče? A jak dávno přinesl v 11. čísle (r. 1896) „The British North Borneo Herald And Fortnightly Record" zprávu, v území, kde se mluví malajsky, nikterak vzácnou: „Mnozí v naší kolonii, kdož znali pana Q. L. H.....budou nemile překvapeni zprávou o jeho náhlém úmrtí, „zaviněném" (překládám doslovně) jakýmisi jedovatými látkami, které „dostaly" se do jeho jídla. Byl-----------" Hodili jsme do ohně všechny potraviny, všechnu vodu kázali jsme vyliti; před námi musili Malajci vše vymésti, vařící vodou \ yinyto veškeré nádobí — ano i potraviny anglického původu. ve spájených plechovkách, neušly osudu býti spáleny. — Což kdyby — — ? A nebyli jsme s prací ještě ani hotovi, když přišla Siang také všecka polekána! Rozneslo se to ve chvíli po celém „kampongu", a kde kdo přišel toho dne, aby nás ujistil svou blahovůlí a zapřísáhl se svou nevinou. Každý pronášel všemožné své domněnky----------- Hillwell, velmi zamlklý, vyslechl je všecky. Když pak jsme večer seděli u stolu, kde Ah-Lam byl nám prostřel, častoval nás vejci a na sádle smaženými, od spolehlivého Číňana koupenými banány, jež v zahradě „astany" byl sám natrhal. Jedli jsme málo, téměř s nechutí, a navzájem jsme si blahopřáli! Když jsme srkali čaj, povstal pojednou dosud inálomhivny hostitel můj (dík, že již jen do čtvrtka), odešel do své ložnice a vrátil se ve chvíli s několika květy, řapíkem palmovým dohromady svázanými. Byly to květy voskového vzhledu — z krásného stromu „Adigu" (Plumieria acuminata). Položiv je přede mne, řekl mi: „Přinesla je Siang; našli je ráno na ochozu a přede dveřmi ---------------" „I vida," přerušil jsem ho, „s kým tam bydli? Které pak dívce milec posílá tento vonný pozdrav — —?" BORNEJSKÁ ŽENA PANA HILLWELLA. 221 „M