Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (1925)


Podklady k přednášce. Optimálním základem je četba celého románu – oproti ostatním titulům kurzu má
tu výhodu, že kniha je tenká...


I. Anonymní ukázky pro vstupní srovnání způsobu vnímání skutečnosti

(doporučuji vytisknout a volný prostor využít pro vlastní poznámky)



Bylo nejčasnější jitro před východem slunce. V prostranných a stojatých ulicích jako by zbyl
soumrak včerejšího dne a ozřejmoval černě bílým světlem bez záře i stínů řady domů, které měly
ještě všechny oči zavřeny. První elektrický vůz nevyjel posud z remízy. Uprostřed širých tříd
metaři pracovali jako ve velikém bytě. Obecní zahradníci šli do městského sadu s hráběmi a
sekačkou. Bylo před denním představením a zatím pracovali kulisáci. Po ulicích vonělo čerstvou
tiskařskou černí. Roznašeči novin a lepiči plakátů rozcházeli se městem s balíky živého papíru, na
kterém osudy pěti zemědílů posud neoschly. Kavárny se otevíraly do čiperného vzduchu a v jejich
vchodech objevovalo se po sklepníkovi, mnoucím si ruce.


                              (1975: 36)










A odevšad, byť bylo ještě časně, se ozývalo tlučení, klapala kopyta klusajících poníků, ťukaly
kriketové pálky; kriket, dostihy v Ascotu, pólo v Ranelaghu a všechno to ostatní, zahalené jemnou
pavučinou šedomodrého rána, které je s postupem dne vypustí, na trávníky a hřiště postaví
poskakující poníky, jejichž přední nohy jen tepnou o zem a zase vyletí do vzduchu, ty vířící
mladíky, smějící se dívky v průsvitném mušelínu, které protančily celou noc, a teď už venčí své
směšné chundelaté psíky; a už teď,v tuto hodinu, rozvážné staré dámy vyrážely v automobilech
vyřizovat cosi tajuplného a prodavači ve výlohách rovnali a leštili šperky s diamanty, nádherné
staré smaragdově zelené brože z osmnáctého století [...]. (2004, 6-7)










„Kluci a pepíci, kteří vojákům ubíhali pochodem po boku, se cvrkli, prostovlasá děvčata zavěšena po
dvou odcházela, některá těhotná žena těžce dosedla na lavici; jen trochu vůně nové vrzající kůže a
cigaret, takové mužské vůně zbylo po vojácích. K večeru přijížděly bramborové vlaky. Stádo
postupující těsným východem se potmě nenávidělo [...]; a když náhle některá z těch postav objevila
se v světle škrtnuté sirky chodcovy, v tu chvíli vás napadlo, že bůh stvořil z hlíny člověka. A
v každou hodinu vycházeli z nádraží vojáci, kteří už tam byli“. (1975,
23)