II. Ukázky k porovnání vyprávěcí situace


II. a anonymní próza (kompletní text k dispozici v tištěných podkladech na přednášce kol.
Bubeníčka):


„Z Itálie, kde všichni mají černé vlasy a černé oči a celý rok spí na terasách pod širým nebem;
z Francie, kde každá ženská se maluje a chodí na vysokých podpatcích; z Ameriky, která je všechna
jakoby obrovská krabice na konzervy z červeného plechu, potištěného ze všech stran reklamami a
návody; ze Sibiře, což je bílá step a po ní běží zvěř, porostlá drahou kožešinou; z Japonska, kde
svět je žlutý, kde jedí samou rýži a v pokojích nemají nábytek – a bůhví odkud všude ještě, ani to
člověk nepamatuje. A čím více se toho hrnulo do vlasti, tím hůře se nad ni vypínali ti dva, muž a
snacha – zrovna jako by oni byli legionáři a zvítězili“.  (1975: 27)


„Snad by bylo opravdu lépe, aby byla jako oni. Snad právě tím, že sem věčně chodí k tomu nádraží,
to zakřikla. Co to mluví, jaké nádraží, vždyť na nádraží nevkročila a s ničím nepočítá; jde na
procházku jako jiní lidé; co na tom divného? To jen kdyby náhodou, náhodou... Což se nestávají i
takové věci? Bývá o tom v novinách. „Neztrácejte naději!“ je nadpis. Co by tě to stálo, panebože!
Ty, který jsi všemohoucí! Ty mi ukážeš, že jsi všemohoucí. Jak bych se ti potom obdivovala.
Obdivuji se ti i teď; nerouhám se. (Ach, jistě to měl právě v úmyslu a teď za trest to zase
odvolá!)“. (1975, 27-8)


II. b K majáku


Málem se dala do pláče. Je tak špatný, je tak špatný! Mohla to určitě udělat jinak; barva mohla být
řidší a vybledlejší, tvary mohly být odlehčenější, tak by to byl viděl Paunceforte. Ale ona to tak
přece neviděla! Viděla hořet barvu na ocelové konstrukci, světlo motýlího křídla na oblouku
katedrály. Z toho všeho zbývalo jen pár náhodných skvrn hozených na plátno. A nikdy to nikdo
neuvidí; nikdy to nebude ani viset a ještě pořád slyší pana Tansleyho, jak jí šeptá do ucha: „Ženy
neumějí malovat, ženy neumějí psát...“ (1999, 66)


To, co se v Anglii vydává za kuchařské umění, je strašné (souhlasili). Zelí vaří ve vodě. Maso
pečou tak dlouho, až je jako podrážka. Okrajují chutnou slupku zeleniny. „Která obsahuje,“ dodal
pan Bankes, „z té zeleniny to nejlepší!“ Ta škoda! řekla paní Ramsayová. Celá francouzská rodina by
se uživila z toho, co anglická kuchařka vyhodí. Poháněna pocitem, že Williamova náklonnost se k ní
vrátila a že je všechno zase v pořádku, už si může oddechnout a bez zábran triumfovat a vysmívat
se, smála se, gestikulovala, až si Lily pomyslela: Jak je to dětinské, jak je směšná, jak tam sedí
a opět z ní vyvěrá veškerá její krása, a mluví přitom o slupkách zeleniny. Bylo na ní něco
děsivého. Byla neodolatelná.  (1999, 134)