sbírka Hřbitovní kvítí:



                                   Na pahorku leží pole chudé –

                                     ostrov v času proudův – málo znáno,

                                   jako skříně skvostné na poklady

                                    čtyrmi bílými zdmi obehnáno


                                                   Vrata jako zámek zrezavělý,

                                   povrch zbořené a spustlé sady –

                                   nesáhne zde ovšem žádná drzá

                                                   ruka uložené na poklady.


                                      Noha spěla má k těm chudým rovům,

                                  poutcova jak k hrobu spasitele

                                   bych zřel  místo, čtvrtá zim kde stlala

                                                   sabatový šat svůj na přítele.


                                                   Zelená se tráva po hřbitově.

                                   Snad ji nasilo zde ptactvo zpěvné?

                                                   Naděje spíš, že to pohrobené

                                   zase vzešly, by snad bylo zjevné.


                                                  Červená se kvítí po hřbitově.

                                  Snad ho sázela zde lidská ruka?

                                   Ba spíš myslím, že to pohrobená

                                                   láska jest i její drahá muka.


                                  Však i zažloutlé zde bejlí hnusné

                                                   porodila v bolu země pustá, –

                                                   aj ta podoba zlých vášní jistě,

                                  ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.