sbírka PÍSNĚ KOSMICKÉ



XXI.(A mluví člověk:)


Jak lvové bijem o mříže,


jak lvové v kleci jatí,

my bychom vzhůru k nebesům

a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:

„Nuž pojďte, páni, blíže,

jen trochu blíže, hrdobci,

jimž hrouda nohy víže!“

My přijdem! Odpusť, matičko,

již jsi nám, Země, malá,

my blesk k myšlénkám spřaháme

a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš

a tepny touhou bijí,

zimniční touhou po světech

div srdce nerozbijí!


My přijdem blíž, my přijdem blíž,

my světů dožijeme,

my bijem o mříž, ducha lvi,

a my ji rozbijeme!



Vzhůru již hlavu, národe,


k nebi své vzdvihni oči!

viz: jsou tam i malé hvězdičky,

kol nichž se velké točí!

Toť prostě tím: ty maličké

z jadrného jsou fládru,

ale ty velké a poslušné

jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce

srdce ti povyskočí –

nuž – buďme tou malou hvězdičkou,

kol níž se velké točí!

Jde to, ach jde! jen každý hleď

k vlastnímu dobře jádru:

budeli každý z nás z křemene,

je celý národ z kvádrů!